Pavel Sekyrka VE SPÁRECH AFRODITY
Odpovědná redaktorka Petra Novotná Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Pavel Sekyrka, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první Vychází jako 373. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0776-2
Dveře výslechové místnosti dovíral se zdánlivým klidem. Když dosedl, zapálil si cigaretu a několik minut jen listoval spisem. Chvílemi pobaveně zvedal obočí, jako kdyby obsah viděl poprvé.
„Kde je můj právník?“ zeptal se mladík naproti němu. „Šel se vycinkat… a my dva,“ položil desky na stůl, „bysme toho měli využít a začít bez něj. Co vy na to?“ „Bez mýho advokáta neřeknu ani slovo.“
„Uklidněte se, hmm. Můžeme si to připravit na šmírák a pak, až se váš právník vrátí, to dáme jen na papír, co?“
„Tohle vy na mě zkoušet nesmíte, já moc dobře vim, co můžete a…“
„Hele, nechte toho. Jestli chcete cígo, dám vám cígo, panáka, dáme si ho spolu, když se budeme bavit normálně. Ale teď jste tady proto, že jste kolegům napovídal tyhle kraviny, co tu čtu. A jestli to nedáme dohromady, čeká nás fakt dlouhý odpoledne a asi ještě delší večer a já to logikou úplně nedávám. Důkazů pytel, ale když se rozhodnete hrát si na nevinnýho, tam pak navrhuje prokurátor za to, že z nás děláte debily, automaticky vyšší sazbu.“
„Odmítám vypovídat bez přítomnosti svýho advokáta.“
Celé tohle si mohli ušetřit, říkal si pro sebe, kdyby ho to Simota nechal včera dokončit. Bylo by to snad poprvé,
kdy by vedl výslech, když měl horečku a bylo mu zle? Ten naproti by nic nepoznal. Vlastně byl včera v takovém stavu, že byl rád, že ho Simota posílá do postele. Tušil ale, že jestli výslech místo něj převezme Vokroj nebo Šíma, nedostanou z něj, co potřebuje. Tenhle kluk totiž vůbec nevypadal jako prosťáček, a už vůbec ne ustrašený. Teď tu seděli a byli zase na začátku. Když mu pozdě večer volal Vokroj, že z něj nic nedostali a že Simota zuří, měl zrovna osmatřicítku horečku a zimnici. Skoro nebyl schopen dojít do předsíně k telefonu. Slíbil ale, že se nadopuje a ráno začnou. Teď se mu zas zdálo, že mu hlava co nevidět exploduje. I přes to všechno si dával záležet, aby vypadal ve formě. Stálo ho to nemálo námahy. Vstal od stolu a udělal dva kroky k zrcadlovému oknu. Chvíli hleděl do skla a přitom si sáhl do náprsní kapsy džínové košile pro další Brufen.
„Tuhle pitomou místnost s tim zrcadýlkem vážně nesnášim,“ pronesl. „Jdem ke mně, souhlas?“
Mladík po něm nejistě hodil pohledem a pak s rozpaky kývl.
„Abysme se dohodli, že přejdeme ke mně o patro níž, právníka mít nemusíte, ne?“
Pokrčil rameny. Policista se teď otočil na zapisovatelku.
„Petro, prosim vás, my si dáme teď u mě kafe a já vás pak zavolám. A pana doktora taky.“
Vešel dozorčí a podebral mladíka pod loktem.
Vyšetřovatel odemkl dveře místnosti, kývl na uniformovaného příslušníka a dovřel dveře.
„Náramky taky nepotřebujete, ne?“
Odemkl mu pouta a rozhlédl se.
„No, to je zas tak. U nás se kradou židle… To by nikdo do esenbáků neřek, co? Tak si holt sedněte tamhle naproti za kolegův stůl. On je stejně dneska na výjezdě.“
Mladík periferně sledoval modely letadel za vyšetřovatelovýmí zády. Na stole ležel štos modelářských časopisů a na okenním parapetu se nacházel rozpracovaný model Messerchmittu 323. Se zaklepáním vešel do místnosti čtyřicátník v uniformě. V ruce držel krabici, na jejímž obalu byl vyobrazen válečný letoun.
„Máš?“ řekl rozjařile vyšetřovatel.
„Pozdrav z Prahy, Belmondo, pak mi to dáš!“
„No ty seš náramnej. Jo, já tě zbožňuju!“ pěl ódy vyšetřovatel. „Kolik jich tam měli?“ zvídal.
„Co já vim… Hlavně zase nezapomeň zacálovat, účtenku máš vevnitř.“
Jakmile příslušník dovřel, odklopil s výrazem posvátna víko krabice a začal kontrolovat obsah. Poté krabici s blaženým výrazem uložil do šuplíku a znovu se začetl do protokolu.
„To jsou vaše kousky?“
„Na to vemte jed,“ ohlédl se. „Tamhle,“ ukázal prstem, „máte jedinečnou možnost vidět B-17 Memphiskou krásku, tamhle máte Messouna Bf stodevítku a tamhle… ale,“ mávl rukou, „smrtelníci maji nás, co lepíme, za magory, takže konec výkladu.“
„Taky lepim,“ přerušil ho mladík.
„Co? Kecáte. Tak v jakym jste klubu?“
„V žádnym, já si lepim jen tak doma pro sebe.“
Vyšetřovatel se zaklonil do opěradla a založil si ruce.
„Zdeňku, můžu vám řikat Zdeňku? Jestli to na mě zkoušíte jen proto, že tady vidíte…“
„Já nekecám!“ naježil se.
Vyšetřovatel ukázal na rozpracovaný model letadla na parapetu.
„Co je tohle?“
„Messoun 323 Gigant, dýlka 28 metrů, maximální rychlost 385 kilometrů v hodině, rozpětí křídel 55 metrů…“
„Šestihvězdicovej motor od Gnome-Rhone, každej o výkonu skoro 1 200 koňských sil. Tak to mě poser,“ dodal a zaklonil se s úžasem do křesla. „Ty děláš fakt do letadel, tohle nevíš z televize. Můžu tykat?“
„Jo,“ uculil se.
Vyšetřovatel se k němu důvěrně naklonil přes desku stolu.
„Hádej, chlapečku, jak dlouho jsem sháněl třistadvacettrojku. Na Kladně samozřejmě nic. Teta je z Děčína. Řikám jí, ať se tam rozhlídne. V Děčíně nic, a že aby mi prej udělala radost, koupila mi aspoň ruský, Iljušina. Já jí řikám, že Šturmoviků mám pět. No, shánim jak blbec dál – Rokycany nic. Před měsícem jedu do Prahy za klukama z oddělení, ale moje první cesta vedla samozřejmě do Kaprovky a v regálu… hádej, pět kousků se tam povalovalo jakoby nic.“
„Kolik máte celkem?“ zeptal se ho mladík.
„Tak Zdeňku,“ založil si ruce, „já lepim dost dlouho, víš. Sto dvacet čtyři…“
„Sto osmdesát jedna,“ reagoval.
„Cos to řek?“ řekl tiše vyšetřovatel.
„Sto jednaosmdesát,“ dodal znovu jakoby mimochodem.
„To si snad ze mě děláš… Jak dlouho sakra lepíš?“
„Od třinácti.“
Viděl na něm, jak mu zasvítily oči.
„Doufám, že fakt nekecáš, a jestli i tady uděláme shodu, že bude příležitost, abys mi ty svoje úlovky ukázal. A běda, jestli jich tam tolik nebude.“
Mladík se nepřestával culit.
„Dost, zakecám se, kafráme a nás čekaji ty pitomý papíry. Hergot, tady je přetopeno.“
Otřel si zpocené čelo a otevřel složku. Byl rád, že mohl na chvíli přestat hrát divadlo, a zahleděl se do obsahu.
„Takže v tom klenotnictví, co jste navštívili…“
„V žádným klenotnictví jsem nebyl!“
Mladík stáhl obličej a vyšetřovatel mu v reakci podával desky.
„Tady, Zdeňku, tady z těch podělanejch papírů, co vyplnil kolega, čtu, žes tam nebyl. Hele, každej má nárok na to, aby mu někdy jeblo.“
„Jo, jeblo?“ ušklíbl se. „Že máte pochopení… Já celou dobu čekal, kdy fakt zaklepe zlej policajt nebo kdy vám někdo podstrčí papírek. Jdete na to takhle, máte pochopení pro pachatele. Super, akorát že si ho nejdřív musíte chytit, a ne vyslýchat někoho, kdo tam vůbec nikdy nebyl.“
Policista seštosoval papíry o desku stolu a vložil je zpátky do spisu. Zavřel složku a odsunul ji od sebe.
„Zdeňku, seš jelito? Ty vole, to mi hlava nebere. Před chvílí pokec s modelářem na úrovni a teď někdo,
kdo to na mě zkouší jak malej. Aby bylo jasno, hodnej a zlej polda chodí jenom tam, kde nejsou důkazy. Prázdný papírky se nosí před někoho, u koho se hraje o čas. A když se to zkrátka na zadrženýho zkouší.“
„Jasně, zatímco u mě máte za sebou dvacet čtyři hodin a máte průser, že jste zatkli někoho, kdo nemá s tou vaší rozkrádačkou nic společnýho.“ Vyšetřovatel si byl vědom, jak moc se mladík cítí v sedle. Oproti včerejšku ztratili veškerou výhodu. Vyslechli ho, ale mladík se svou minulostí už několikrát výslech, minimálně za výtržnost či napadení, absolvoval. Dali mu najíst, nechali ho vyspat. Jediný, kdo se tady teď necítil ve formě a byl ve zjevné nevýhodě, byl on na straně zákona. Zdálo se mu, že se mu vrací zimnice, a jen doufal, že ho instinkt a noční příprava nezradí.
„Zdeňku, měl bych říct, že normálně mě volaji, když to nejde po dobrym, ale mě sem poslali jako mlíčňáka to jen sepsat. Mám tady od kolegů hotovou přípravu, vyjma tvý výpovědi. Je vymalováno. V noci se probral klenotník, takže jedna varianta je, že to sepíšeme, a druhá, že budeš během několika dní stát v řadě s číslicí a bude poznávačka.“ „Klidně!“
„Tak to si, chlapče, rozmysli, na futru dveří se našla krev, která nepatří klenotníkovi, a světe, div se, je to ve stejný výšce jako tvoje rameno, kde tě někdo, jestli to vidim správně, nedávno říznul.“
„Jo, tak tohle potřebujete. To mi asi těžko přišijete. Stalo se to, když jsme se s klukama v garáži kravili. Trochu tvrdší sport, víte.“
„Jo, to jsi vypověděl kolegovi. V deset máme bejt u doktora na odběr krve, takže si představ něco jako taxametr a takhle ti nabíhaji roky za lhaní, do háje. A až tě uvidí ten chlap a pozná tě, tak to máš sečtený.“
„No jistě!“ skočil vyšetřovateli do řeči. „Esenbáci vždycky uvěří radši šmajdavýmu dědkovi než mně, protože mám vyholenou hlavu a zelenýho bombera!“
„To nikdo neřek, do háje,“ reagoval. „Já ti jenom povídám, že v tom lítáš a že do doby, než to začnu dávat na papír, z tebe mám udělat kultivovanýho podezřelýho, protože chytrej jsi dost. Nejsi žádnej blbeček, kterýmu podstrčíme pod nos důkazy a on se furt tváří, že tam nebyl. Krom toho mi nepřipadáš po tom, co jsme si tady spolu povídali, jako někdo, kdo si potřebuje jako furiant odsedět ještě vyšší sazbu.“
„Fakt nebyl!“
„Čas nám běží, jestli to vidíš stejně,“ pokračoval suše.
„Zkoušíte na mě boudu,“ odsekl.
„Já se z tebe poseru,“ dodal s klidem. „Zdeňku, ta tvoje zelená bunda je ve skutečnosti tvoje parte.“
„Jo, a co je s ní? Vám se na ní něco nezdá?“
„Hele, vy tuhle nobl módu nesundáváte ze sebe ani v červnu, doma, venku, nikdy. Máš na levym rameni sečný zranění a teď na sobě bundu, která nebyla ještě ani jednou praná. Ta, co jsi ji měl na sobě, má nebo měla, než ses jí zbavil, proříznutej rukáv u ramene.“
„Proč bych nemoh bejt někde bez bundy?“
„No, aspoň jsme se posunuli v tom, žes tam byl.“
„Jo? A jak?“
„Řek jsi, že esenbáci uvěří vždycky radši šmajdavýmu dědkovi než tobě. Od koho jsi věděl, že klenotník je
starej a že šmajdá? Ale dál. Vy tohle přece fakt nosíte pořád. Tak jen nevim, jestli byste se cestou na lup v půl devátý ráno procházeli po náměstí v kanadách a v tričkách s kšandama, s kudlama za pasem. Zloději si berou na sebe hadry i v červenci, už jen psychologicky, protože si myslí, že je to nějak schová. Taky v těch bundách upoutáte pořád míň pozornosti než bez. A odhaduju, že jste přišli každej odjinud, abyste nebyli nápadný jako partička.“
Vyšetřovaný sklopil zrak. V ten moment se otevřely dveře.
„Kam ji chceš?“
Oba zvedli hlavy a proti nim stál dozorčí a držel pod paží mladou dívku s vyděšeným výrazem v obličeji.
„Posaď mi ji nahoru, my už jsme skoro hotový. A hele, jestli výpověď máte, tak ať se připraví Peťa. Že jsem tam za chvíli.“
„Jasně, čau,“ dodal a zavřel.
Vyslýchaný sklonil hlavu a poprvé si promnul obličej.
„Zdeňku, ty jí to máš za zlý? Tak se do ní vžij. Studentka medicíny, budoucí doktorka. A to si má nechat jenom kvůli tomu, že chrápe s jednim z vás, zničit celej život? Krom toho nechat se teď kvůli vaší kravině vyrazit ze školy?“
„Je to svině,“ zašeptal a vložil si obličej do rukou.
Vyšetřovatel se zvedl a šel si sednout k němu na okraj stolu.
„Zdeňku, jaká svině?“ řekl tiše. „Nikoho nepráskla, ale ostatní, co vás tam viděli, na vás kašlou. Bombery na univerzitní koleji jsou trochu pěst na oko. Nešli jste
do nemocnice, protože tam by esenbáky volali hned. A napadlo tě, že jsi moh taky vykrvácet, kdyby to tak dobře nesešila? Tak co? Hmm?“
Pokrčil rameny. „Zdravotníka na krev rušim, zavolám zapisovatelku a dáme to na papír. Dolů dáme, že ses doznal, a nebudu psát žádný tyhle kraviny, cos chvílema vymejšlel. Napíšeme, že svýho činu lituješ, na to soudce bere. Na oplátku ještě jedna věc, ať to můžeme předat celý. Nemáme nůž, co někomu z vás vypad z ruky a s nímž tě poškozený při sebeobraně sekl. Na dvoře v garáži je parta nasraných policajtů, který se v rukavicích prohrabávaji obsahem asi dvaceti košů a popelnic z místa činu a hledaji a hledaji. Tak co, nehelfneš jim s tim, kde ta kudla vězí?“
Major Simota vypnul odposlech. Očekával reakci pětačtyřicátníka v civilu, který seděl v nepohodlné klubovce naproti němu a dopíjel studeného turka.
„Takže ten klenotník se probral?“
„Děda byl tuhej, ještě než přijela erzeta. Prasklá spodina lebeční způsobená pádem. Smrtelná byla asi už rána do spánku, co od nich dostal tou těžkou děrovačkou, co ležela na pultu.“
„A jak jste se dostali k té holce?“ zvídal civil. „Mladej přes informátora zjistil, že ten druhej dochází na koleje za nějakou Naďou, studentkou druhýho ročníku medicíny. Mladej, Dan, přišel s tim, že by určitě nešli do špitálu a že je to chtě nechtě sečná rána. Tak si ji předvolal a nechal si vzít za kliku dozorčím, aby ji ten uličník v místnosti viděl. Zatím ale ještě vůbec neřekla ani slovo.“
„Kolik že mu je?“ zeptal se.
„Osmadvacet mu bude. Nejradši je, když u toho nikoho nemá. Jen za ty jeho manévry s nábytkem bych ho někdy zabil,“ povzdechl si Simota.
„Co dělá s nábytkem?“
Simota se uchechtl a čekal, zda návštěva nebude vyzvídat víc.
„Prostě někdy nevim, kdo na který straně je víc na pozorování. Jednou chce donést třeba kytky na stůl, jindy si připraví stůl prázdnej a jindy zas normálně zaborde-
lařenej. Minule si dones porno a vystříhával ty ženský a dal je naproti svýmu stolu kolegovi pod sklo. A když čet před tim grázlem vrahounským spis, co s těma holkama dělal, natáčel si ho skrytě z vitriny.“
Návštěvník zvedl obočí a uznale pokynul. „Usvědčil ho?“ „Jo,“ reagoval s výrazem nepochopení Simota. „Jak mladej dělal, že je zabranej do spisu, on si ho tam na druhý straně při pohledu na ty nahotinky snad honil. Jen kolega, kterýmu ten stůl patří, žádal pak o svolení, aby tam tuhle výstavku pod sklem moh mít natrvalo. Někdy grázlům nedovolí ani cigáro, jindy je veme do kantýny na sekačku jako nic. Ale to je Braný… Někdy se obleče drsňácky, někdy si veme pulovr a brejle s těma seriózníma obroučkama, co maji účetní, aby vypadal důvěryhodně jako asi dneska,“ zatvářil se.
Muž ve větrovce se na chvíli odmlčel a přitom dál tázavě hleděl na Simotu.
„No jen jestli by tohle zabralo na některé ty floutky, co se s nima perem v Praze.“
„Jako jestli umí přitlačit na pilu? To, myslim, neni jeho problém. On se v terénu pohybuje dobře, ale nejčastějc zase sám. Takovej trochu sólo, skoro až moc. A kluci, to jsem neřek, si ho dokonce berou na zatýkání, kdyby byl problém. Teda jen u těch případů, kde neni třeba brigáda.“
„Hlavně mi, majore, neříkejte, že se rád popere. To bych se sice naštval, že jsem si sem udělal výlet, ale radši výlet nadarmo než nabrat někoho, kdo se rád pere,“ řekl muž.
„Ne, to určitě ne. On ale umí tyhle páky jako v džiu-džitsu. Jezdí jen jako jistota a jenom tehdy, když je jó průser a musí někoho fakt zpacifikovat, tak mu řeknou.“ „Co mu řeknou? To vaši neumí pacifikovat?“
„Plukovníku, poslouchejte. Tenhle je jinej, nebojí se facky. Asi jak to má ze žíněnky. Ale jo, budu k vám upřímnej. Jednou mě vytočil, když zatýkali jistýho Ukrajince a on mu nandal. To bylo zbytečný. Kluci ho přikryli, protože tamten parchant s nima házel jak s panákama. Tak to do něj vjelo a šel až za mez. Ten Ukrajinec byl nějakej bývalej mistr ve volným stylu nebo co a šel do toho taky naplno. Byl to nařachanej chlap, takže mladej šel na jeho citlivý místa. Podezření bylo i na odraženou ledvinu. Já myslim, že mu to udělal boxerem, nosí ho u sebe. Nikdo mi to nevymluví. Ale nedalo se to poznat.“ „Předal jste to?“
„Nikoho jsem na to nevolal, ale řek jsem mu, že ještě jednou a pomaže k dopravákům. Půl roku nedostal ani korunu navíc. Ani nemukal. Byl to takovej exces. Předtim ani potom se už nic podobnýho nestalo. Fakt je, že ten Ukrajinec byl hajzl všech hajzlů. Krom toho bejt u zásahu a nepřijít do maléru, že jo.“
Simota pokrčil rameny a zvídal na muži naproti reakci.
„Řekl jste, že do Prahy si dal žádost už před dvěma lety,“ pokračoval plukovník.
„Chtěl, ale doporučení jsem mu dát nemoh. Příkaz shora kvůli tomu jeho fotrovi. Takže důvěru má, ale ne takovou, aby dělal v Praze, když mu to takhle tamten s těma jeho pamfletama kazí, že jo. Dneska je doba,
abych tak řek, ještě více nejistá. Ale když najednou soudruzi nahoře svolili, tak já mu klidně doporučení dám.“
„Nejistá… nejistá. Majore, měnil bych s vámi, aspoň se v tom orientujete. V Praze to znovu začalo tím Palachovým týdnem, pak srpen, teď na podzim se sem budou stahovat tihle Havlové a Dienstbierové ze všech stran. A soudruzi nahoře dělají jakoby nic. Státní si hlídají to svoje, ale co je mezi těma diverzantama kriminálních živlů… Pošlete pro něj.“
Za několik minut se otevřely dveře. Mladý vyšetřovatel se podíval na muže ve větrovce, letmo hodil pohledem po Simotovi a pak zpátky upnul pohled na návštěvu. „Vemte místo,“ pokynul mu plukovník. „Ten dnešní výslech, dobrá práce, soudruhu Braný.“
Kývl a dál čekal. „K vašemu navázání vztahu s tím mladým fašounem… kde jste sehnal ty modýlky letadel? Je mi jasné, že vy letadýlka lepit nebudete.“
„Čenda… praporčík Mráček, má toho doma fůru, akorát to bylo ve spěchu, když jsem ho přepad v pět ráno. Nechtěl to půjčit, málem na mě vytáh služební zbraň, že mu to polámeme.“
Muž ve větrovce se neudržel a zasmál se.
„Vy si myslíte, že by se to bez těch letadýlek neobešlo?“
„Ten kluk u minulýho výslechu neřek nic, nám tikal čas. Tohle nebyl primitiv, má vystudovanou průmyslovku. Klasickej případ kluka bez táty, žádnej skutečnej fašoun. Dostal se k nim, protože měl strach, jak od nich táta odešel, že mu někdo na ulici namele. Všichni tihle mladý náckové
to maji podobný. Začíná to buď tim, že je mlátil fotr, že se uchlastal, nebo že včas vzal kramle a nechal svýho kluka v tomhle věku se z toho všeho podělat. A že ty letadla lepí, mi řekla jeho matka. Když mi ukazovala jeho pokoj, byla nadraná, jen tak tak se držela na nohou. Kluk tam měl ty letadla. Na gymplu jsem seděl v lavici se spolužákem, kterej je lepil. Povídání o lepení a lepidlech a modelech jsem měl každej den. Takže se mě na něco zeptejte ohledně lepení letadýlek a já vám to tady vyseknu.“
Muž ve větrovce pokýval a pak se otočil zpátky na usměvavého Simotu.
„Majore, můžete nás chvíli nechat?“
Simota stáhl obličej a bez jediného slova opustil místnost. Plukovník visel očima na dovírajících se dveřích. Pak si promnul prsty a založil si ruce.
„Vy jste měl celkem dvakrát…“
„Třikrát, třikrát to bylo.“
„Tedy třikrát požádáno o přeložení do Prahy a váš nepřítomný nadřízený to tehdy zamítl.“
„Ale,“ skočil mu mladý vyšetřovatel do řeči. „Snad nevydali soudruzi nahoře synátorovi třídního sígra požehnání?“
„Drzý jste dost,“ odsekl plukovník.
„Tak s drzostí to vidim celkem stejně,“ podotkl.
Muž ve větrovce vzal jeho složku, otevřel ji a chvíli jí listoval.
„Z čeho při výslechu usuzujete, co na zadrženého zabere?“
„Někdy podle fotky, někdy se jdu podívat za sklo výslechovky. Podle stavby těla, váhy tipuju tempera-
ment. Zajímá mě typologie, z knížek. Podle toho zkoušim nějak usoudit.“
Plukovník zvedl obočí a dál se probíral jednotlivými popsanými listy.
„Pozor, chlapče, typologie těla podle Kretschmera je někdy přeceňována. Ve spise dál máte, že se vaši rodiče ve vašich čtrnácti letech rozvedli. Podle hodnocení třídní profesorky z gymnázia jste to velmi těžko nesl, přítele vaší matky jste ze začátku nepřijal. Po smrti matky jste byl dán do ústavní péče, ale pak jste se dokonce k tomu Maříkovi přestěhoval. Tomu nerozumím.“
„Mámině příteli… jsem mu za mnohý vděčnej. Udělal všechno pro to, aby mě po smrti mámy stáhnul z děcáku, a bydlel jsem u něj až do dvaceti.“
„Jak to máte s tou vaší… impulsivností? Psycholog o vás napsal, že někdy úplně neovládáte svoje emoce.“
„Nemyslim.“
„Prý jste měl průšvih při zatýkání.“
„Mlátil naše kluky,“ řekl s klidem.
„Myslíte, že tím, že jste si ho podal, jste jim ten respekt vrátil?“
Mladý vyšetřovatel si sáhl do kapsy pro další prášek a hodil si ho do pusy. Plukovník na něm pozoroval čím dál větší únavu.
„Soudruhu,“ reagoval, „odpovim vám, na co chcete, a napřímo. S tim nemám problém. Ale neptejte se mě na tyhle kraviny, jestli si myslim, že jsem jim chtěl vrátit respekt. Omlouvám se za expresivní jazyk. Já si tamtoho nepodal, já jen bránil kluky a udělal bych to znovu.“
„Dobře, slyšel jsem něco jiného.“
„To je možný.“
Odevzdaně pokrčil rameny a čekal, s čím dalším návštěva vyrukuje.
„Poslouchejte,“ pokračoval, „v Praze odešli z mordparty během měsíce dva soudruzi najednou. Jeden na infarkt, druhý už přesluhoval. A já mám vybrat na oddělení posily. Máte ještě zájem dělat na mordech?“
„Jo,“ dodal automaticky.
„Tak tady uzavřete krádeže slepic a začněte balit. Pokud nemáte bydlení, budete bydlet na ubytovně.“
„Soudruhu plukovníku, ještě něco. Jsme na Kladně, takže kudly řešíme každou chvilku, mordy mezi Rumunama nebo Slovákama jakbysmet, neděláme žádný slepice a statistika objasněných vražd nám vyšla dva roky po sobě líp než v Praze. Jistě znáte čísla.“
„Soudruhu Braný,“ pousmál se, „nenecháte si nic líbit.“
„To mě naučil děcák,“ dodal okamžitě.
„Odkud víte, že mám hodnost plukovníka?“
„Jen odhad. Na generála jste mladej, ale budete mít vyšší hodnost než Simota, když ho úkolujete.“
„Běžte se domů vyležet a k prvnímu říjnu nastupujete v Konviktské. Hlásit se budete mým jménem u plukovníka Vašici.“
Mladá sekretářka nápadná především silnými obroučkami na nose a minimálně stejně tak velkými kruhy v ušních boltcích si ho vůbec nevšímala. Jen když se zvedla a nesla vedle papíry, našpulila strojeně rty. Seděl v jednom ze dvou křesílek naproti ní už skoro půl hodiny a vlastně zapomněl, jestli má být ještě nervózní. Před půl devátou se z ničeho nic otevřely dveře a v nich stál menší asi šedesátiletý muž. Na první pohled nenápadný tlouštík s odulým obličejem a hustými šedivými vlasy sčesanými dozadu, ale dobráckým výrazem mu pokynul, aby vešel, a s tím se dokolíbal zpátky za svůj stůl. „Posaď se, synku,“ pobídl ho.
Zavřel rozevřenou složku, položil si na ni buclaté ruce a změřil si ho pohledem.
„Podívej,“ začal, „chtěl bych, abys věděl, že mám rád věci vždycky na rovinu. Takže nevím, jestli ti to plukovník Strouhal říkal, ale já po něm chtěl, aby mi našel dva pražské kluky a dal jsem mu i tipy. Ale Čenda, soudruh plukovník, trval na tom, že jestli chci, aby kluky vytipoval on, nebude se omezovat jen na Prahu. Chtěl jsem kluky místní, aby se tady nerozkoukávali a znali ty naše loupežníky tak nějak odvždycky, a ne někoho, kdo je tu nový a bude nám minimálně půl roku chodit jen pro pivo.“
„Soudruhu plukovníku,“ vstoupil mu do řeči, „jsem Kladeňák, v Praze jsem každou chvilku a s chlapama
z oddělení jsem už měl párkrát společnou robotu. Máte to přece v mým spise před sebou.“
Vašica zaostřil zrak a několik vteřin na něj jen hleděl. „Kdo ti udělil slovo, když mluvím?“ pronesl tiše. „Můžu pokračovat?“ zvýšil hlas. „Co jsem řek, to jsem řek. Ale zároveň já taky takovému frajerovi, jakým je Strouhal, nemám důvod nevěřit. Co od tebe očekávám, soudruhu Braný? Aby ses rychle učil a byl co nejdřív samostatný. Co bych řekl tak narychlo k oddělení. Nálada je tady teď dusnější, protože klesly stavy a kluci dělají přesčasy a teď na podzim se ještě čeká, že se sem bude stahovat různý protistátní ksindl.“
Podíval se kontrolně na ciferník primek a zlostně u toho zamručel. „Musím běžet, sedneme si odpoledne na kus řeči, ale řekl jsem…“
Se zaťukáním vešel dovnitř mladý policista. Hned si Daniela zvědavě prohlížel a pak mu věnoval šibalskou grimasu.
„No, tady seš. Dane, tohle je Michal Janda. Myšáku, vemeš tady soudruha Branýho, proveď ho barákem a pak mu ukaž, kde bude sedět. A pak ho doveď k Janě, ať s ním udělá papíry.“
„Rozkaz, soudruhu plukovníku! Myšák mu dá takový rozumy na úvod, z kterých bude žít dlouho.“
„Hele, padej s ním a nech si ty kašpárky.“
Hubenému blonďákovi s nevýraznými rysy mohlo být tak kolem pětadvaceti. Sportovní teplákovku, kterou měl na sobě, zřejmě používal na sport i do práce. To Daniel pochopil, jakmile se k němu přiblížil. Jeho
voňavka v kombinaci s neměněným oblečením působila kontrastně. Před Vašicovým sekretariátem do nich vrazil starší kolega, měl nakročeno do zadní části chodby. „Jardo, no tak, vrať mi ji, má mít výslech. Híml, to je holubník!“
Kopl teď do dveří, které byly nejblíž, a zase se vracel zpátky. „Co se děje? Udělali mu nějakej fór nebo co?“ vyzvídal Daniel.
Michal se rozchechtal. Plácl Daniela do ramene, aby ho následoval. Došli do suterénu, odkud byl slyšet čím dál hlasitější smích. Otevřeli dveře s názvem Sklad CO a uviděli uprostřed místnosti bez oken klátícího se narkomana. Naproti němu stála prostitutka a klepala se zimou. Oba obcházel vyšší hubený zhruba padesátník. Nabarvené vlasy, knírek, masivní zlatý prsten s černým onyxem na pravém malíku a perfektně padnoucí kožené sako s tesilkami dotvářely obraz skutečného seladona.
„No tak, bude to? Jak ti mám věřit, že vykonáváš nejstarší povolání na světě, když se k tomu neumíš ani, jak bych řek, postavit, co?“
Teď otevřel dveře i starý vyšetřovatel, jehož potkali nahoře. Zavrtěl hlavou a začal se drát mezi ostatními dopředu. Ti ho s gustem zastavili a nepustili dál.
„Jardo, nech toho a vrať mi ji, hergot, vy jste fakt pacholci.“
„Já vim, Toníčku, jak malej Jarda, viď? Teď ještě ne, v klidu si sedni do první řady, ať nedostaneš infarkt, jak funíš, a dívej se, co tady ta řecká štětečka udělá soudruhu Pánkovi za potěšení. Tohle se ti už doma nestane.“
V obličeji exoticky vypadající třicátnice s rudými vlasy vyčetl Daniel strach a lhostejnost.
„Klekni!“ zavelel muž s knírkem.
Nereagovala a polohlasně odsekla něco nesrozumitelného.
„Řek jsem na kolena,“ a srazil ji. „A neser mě, z řečtiny rozumim akorát retsinu, ale moc dobře vim, že teď jsi mě nechválila!“
Vrazil jí pohlavek. Řekyně se chytla oběma rukama za hlavu a bolestivě vyjekla.
„Nedívej se na mě takhle, Nikolettko, nedívej se tak!“ Chytl ji za vlasy.
„Teď mu rozepneš kalhoty a uděláš mu to. Neboj, perníku, jestli nemá tady holčička v puse afty, bude se ti to móc líbit.“
Když to říkal, přátelsky ho přitom plácal po ramenou. Sklad ovládl rozpačitý smích, smíchem reagoval chvílemi i narkoman, ačkoliv zjevně nevěděl, čemu se směje. „Tak čekáme, Nikolettko, tady soudruh, co tě vyslýchal, musí zas vystoupat schody nahoru, tak ať nelituje. Ne? Toníku,“ rozhlédl se. „Aha,“ zbystřil. „Soudruh odešel, jelikož žije ve spokojeném svazku, něco jako ty, Nikolettko, s půlkou Prahy. A už mě neser,“ chytl ji znovu za vlasy. „Teď mu to tady přede všema soudruhama uděláš, slyšelas, krávo?! Me katalavénete? Znamená to v tý vaší řecký hatmatilce rozumíte mi? Je to tak?“
„Už bych toho nechal,“ zaznělo zezadu. „Kurva, kdo ruší labutí jezero?“ Muž vedoucí estrádu znejistěl a zapátral očima po přítomných.
Daniel s pokrčením ramen vykročil dopředu.
„Prostě jen jestli se nechcete na to už vykašlat,“ dodal nejistým hlasem.
„Ten novej, viď?“
Daniel prudce dýchal, ale snažil se navenek zachovat klid. Viděl, jak ho zkoumá od hlavy po paty a zpět.
„Nechtěl jsem to kazit,“ řekl klidným hlasem, „jen že bysme tady vzali kočku a odvedli ji zpátky tomu kolegovi, u kterýho bude v bezpečí. Sorry, ještě jednou sorry, že se do toho míchám. Ne, fakt pardon, je to ale zbytečný, jestli to vidíte stejně.“
Vyšetřovatel si dal ruce v bok a nepřestával na něj zírat. Daniel pokrčil rameny, plaše prošel kolem hlavního aktéra k prostitutce. Když jí pomáhal na nohy, vyšetřovatel do něj zezadu vrazil. „Dej si pohov, mladej!“
Daniel zavrávoral, ale zároveň doskočil do bojového postoje a připravil se na výpad. Muž s knírkem se na něj s opovržením usmál.
„Ale, ale, chlapeček se doma dívá na televizi. Jaký to je, mladej, skončit, ještě než jsi začal?“
Nereagoval. Dál měl pěsti sevřené a sledoval protivníkovy reakce. Muž chtěl sáhnout znovu po rusovlásce, schovala se ale za Daniela. Teď si všiml louže, která se pod ním objevila. Neohlédl se, aby se necítila ještě více trapně. Vyšetřovatel proti němu se cynicky rozesmál a otočil se na ostatní.
„Tak kuřba se nekoná, rozejděte se, živlové, nebo budeme muset použít donucovacích prostředků. Poděkujeme předtím všichni tady majorovi, Franto, ty odveď Toníčkovi
Panenku Marii a žádný rozmazlování, ať si v těch chcankách posedí a my půjdem dodělat to naše, viď?“
Když to doříkával, otočil se na narkomana a uštědřil mu jen tak mimochodem ránu pěstí do břicha. Skácel se na zem a tam se začal v bolestech dávit.
„No prosim tě, jedna taková moje facka a ty tu hraješ jak v Národnim.“
Znovu se usmál a přitom se s nevinným výrazem podíval na Daniela. Kopl do ležícího, aby vstal, a poté mu pokynul směrem ke schodišti. Za šokovaným feťákem v doprovodu vyšetřovatele následovalo zbylé osazenstvo. Teď se zvedl z odložené krabice i jeho průvodce Michal. I v tom přítmí nemohl Daniel nevidět tak užaslý výraz v jeho obličeji.
„Sráč od pohledu!“ reagoval Daniel polohlasně. „Teda ty seš, Kladeňáku!“ reagoval. „První den v Konviktský a udělat si nepřítele v Jamburovi.“
Když to doříkával, chechtal se u toho a klepal Daniela po rameni.
„Snad to nebral soudruh Jandura… tak osobně, ne?“
„Jambura, ty vole… major Jaroslav Jambura! Byl k nám přeloženej z nějakýho důvodu od státních. Ten chlápek je chytrej jak kočka, ví, jak to chodí, a má z nás nejlepší výsledky. Kolem Jardy tady našlapujou všichni. Takže když ti Myšák teď řekne, že sis první den v práci právě nasral do botičky, tak se Myšák nemýlí. Jarda má paměť. A teď už, myslim, další kamrlíky s tebou procházet nemusim, takže tě zavedu na ekonomický a pak si pěkně hačneš ke mně do kutlochu, kterej se mnou ode dneška obýváš, a hlavně už žádný průsery dneska, jo?“
„Já se mu omluvim, nechci mít problémy,“ reagoval. „Dost dobrej nápad,“ chichotal se. „S Jardou bys neměl mít problémy. Mimochodem – ty ruce jsi tam měl tak boxersky jak Doyle z Profíků… netrénuješ něco?“