Večírek s hořkým koncem

Veronika

Černucká VEČÍREK S HOŘKÝM KONCEM

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková

Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz

© Veronika Černucká, 2023

Foto na obálce © Ladislav Pejchar, 2023

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

Vydání první

Vychází jako 376. svazek v edici PČD

ISBN 978-80-279-0790-8

Veronika Černucká

MOTTO:

Kolik je tak akorát?

Někdy prozradíte příliš a někdy řeknete málo. A někdy kvůli tomu dojde k tragédii.

Holčička se zvedla ze země, otřela si odřená kolena a pokračovala v běhu. Proklouzla mezi dřevěnými chatkami s plachtami místo střech a zamířila dál do lesa. Toužila po dobrodružství a věděla, že kemp poblíž jihočeského rybníka jí nemá co nabídnout. Maminku pořád bolí hlava, a protože bývá často unavená, holčička se naučila zabavit sama. V sobotu dorazila rodinka se dvěma špunty, ale to byli zpovykaní rozmazlenci. Holčička se jim vyhýbala od chvíle, co se rozeřvali v restauraci kvůli tomu, že jim táta objednal rajskou omáčku, a ne řízek s hranolky.

Kéž by tady s námi byl tatínek, posteskla si holčička. Ten by vymyslel zábavu, u které by se chechtala tak, až by ji bolelo břicho. Jenomže táta byl v práci a odpoledne makal na zahradě. Makal na zahradě. Tak tomu říkala maminka. Holčička byla ještě malá, ale nemohla si nevšimnout zatrpklých rýh kolem maminčiných úst a moc dobře věděla, co znamenají. Ne, maminka nesouhlasila s tím, aby tatínek trávil čas po práci tím, že shrabuje listí a pálí suchou trávu. „To není práce pro lékaře,“ říkávala mu a holčička v jejím tónu rozeznala výčitku. Takhle s nimi mluvila paní učitelka, když se jí něco nelíbilo.

To jsou tedy prázdniny. Škoda, že nemá babičky a dědečky jako spolužáci. Holčička přeskočila zurčící potůček a obratně se vyhnula šlahounům planých malin, které se jí zákeřně sápaly po holých lýtkách. Nohy měla samou modřinu a škrábanec, ale co naplat. Milovala sport a nikdy nebyla načančanou princeznou ve voláncích a kraječkách. Jestli to maminku mrzelo, nedala to najevo. Holčička vyskočila na slizký kořen porostlý mechem. S rukama rozpaženýma na něm balancovala jako provazochodkyně a zvědavě si prohlížela trsy hub s dlouhými těly a malými hlavičkami.

K pohybu ji přimělo hejno otravných mušek. Máchala rukama kolem sebe a pokračovala v cestě. Kam?

Nevěděla. Les ji odjakživa magicky přitahoval. Tušila, že v sobě skrývá spoustu tajemství. Neříkala paní učitelka, že možné je všechno? Co když narazí na perníkovou chaloupku nebo na doupě skřítků? Nu, možná by stačila i nora s liščími mláďaty. Holčička milovala strašidelné příběhy a uvažovala o tom, že až bude velká, bude psát knížky. Takové ty, které čte tatínek. Na obálkách jsou tmavé stíny s pokroucenými údy a tatínek si dává setsakra pozor, aby se jí nedostaly do ruky.

Holčička přeběhla přes mýtinu. Pod podrážkami plátěnek křupalo jehličí a sem tam praskl klacík. Probouzející se sluníčko ji zašimralo na nose a ona si uvědomila, jak je šťastná. Zpovzdálí ji sledovala rodinka plachých ušáků a ona jim zamávala. Vtom strnula uprostřed pohybu. Z okraje lesa zaslechla maminčin hlas. Maminka na ni volala a v hlase měla úzkost. Co teď? Holčička si zakládala na tom, že je poslušná, a tak se otočila a roze-

běhla se směrem k mamince. V korunách stromů zakrákal havran a ušáci odhopkali do bezpečí. Skryli se mezi vyhloubenými kořeny a bázlivě sledovali, co holčička dělá. Ta zahlédla matčinu modrou sukni a vyskočila, aby na sebe upozornila. „Tady jsem!“ vykřikla. Maminka cosi zadrmolila a holčička v hlase zaslechla úlevu.

Holčička skočila mamince do náruče. Čekala, že se s ní maminka zatočí a u toho se bude smát tak jako vždycky. Jenomže maminka ji postavila na zem a holčička si všimla, že pevně stiskla rty. Copak přes prázdniny přibrala? Připadá mamince těžká? Vždyť neváží ani pětadvacet kilo a ve třídě patří k nejhubenějším. Paní učitelka ji dokonce jednou nazvala střízlíkem. „Bála jsem se, že tě ztratím,“ zašeptala maminka a holčičku udivilo, že se jí v očích třpytí slzy. Přitulila se k mamince a vdechovala její vůni. Voněla po vanilce a něčem, co připomínalo vánoční cukroví. „Pojď, vrátíme se,“ pobídla ji maminka.

Ruku v ruce obešly spadlý smrk. Maminka na sobě měla letní sandálky a holčičku přepadly výčitky svědomí. Chudák maminka. Místo aby si odpočinula, honí ji po lese jako nějakou divoženku. Holčička si uvědomila, že maminka má popelavou pleť a u kořínků tmavých vlasů se jí perlí kapičky potu. Rty měla rudé a rozkousané do krve. Připomínala pohádkovou Sněhurku a holčička si přála vypadat jako ona. Jenomže to by nesměla mít opálenou pleť a světle hnědé vlasy. Ne, ze mě Sněhurka nikdy nebude, usoudila. Půda byla vlhká a maminka se rozhodla jít po vyšlapané cestičce plné kamenů. Holčička neodolala a poskakovala mezi nimi jako bujné hříbě.

Maminka láskyplně zakroutila hlavou a přidala do kroku. Cestička je dovedla na rozcestí. Kam teď? Kolem velkých balvanů doleva, nebo doprava ke krmelci? Maminka zvolila první možnost a holčička ji následovala. Ona sama by se vydala doprava, ale nechtěla se s maminkou přít. Ostatně, kemp je blízko a vždycky se můžou vrátit po cestě, kudy přišly. Asi po sto metrech zastavily a holčička okouzleně zamžikala. Na louce mezi stromy spatřila modře natřenou maringotku. Stála na srandovních kolech, v oknech visely kostkované závěsy a na stěně byl namalovaný kůň. Holčičce připadal podivně bachratý, ale i tak ji fascinoval. Před maringotkou stál škopek s vodou a na šňůře visely vyčiněné králičí kůže.

„Co vás sem přivádí?“ ozval se chraplavý hlas.

Holčička vykulila oči. Z maringotky se vykolébala strašně tlustá ženská zamotaná do pestrobarevných šátků s třásněmi a ověšená cingrlátky.

„Dobrý den,“ pozdravila maminka a stiskla holčičce ruku. Snad aby se nebála?

„Dobrý den,“ pozdravila tlustou paní holčička. Pásla se na ní očima a ani ji nenapadlo, že by se měla bát.

Žena s hekáním sešla schůdky a vydala se k nim.

Maminka ztuhla a teď to byla holčička, kdo jí povzbudivě stiskl ruku.

„Zabloudily jsme,“ vysvětlila maminka, i když to nebyla tak docela pravda.

„Vy budete z kempu,“ usoudila žena a roztáhla masité rty do širokého úsměvu. Holčička zírala na vykotlané zuby a poprvé ji napadlo, jestli náhodou nenarazily na nefalšovanou čarodějnici.

„Vy jste ježibaba?“ vyhrkla, než jí v tom maminka stihla zabránit.

Žena se chechtala. Opřela si dlaně o boky, kývala se ze strany na stranu a vydávala chrčivé zvuky. Zvuky, které se holčičce zařezávaly do uší jako nebozez.

„Skoro jsi to trefila, mladá dámo,“ ušklíbla se a mrkla na holčičku. „Věštím lidem z ruky.“

„Páni,“ vydechla holčička obdivně.

Na maminku to takový dojem neudělalo. Holčička na ní poznala, že by odsud co nejrychleji zmizela, ale slušnost jí to nedovolila.

„A řeknete nám, co nás čeká?“ vykřikla holčička a natáhla k ní malou ruku.

„Ale no tak,“ napomenula ji maminka a instinktivně schovala ruce za záda.

Holčička popadla maminku za ruku a strčila ji věštkyni před obličej.

„Ty jsi ale netrpělivá mladá dáma,“ zachechtala se věštkyně. „Proč bych ti ale nevyhověla? Takovou vzácnou návštěvu nemívám každý den.“

Tlustá žena popadla jejich ruce do svých a holčičku překvapilo, jak má něžné dlaně. Trochu jí připomínaly polštářky. Maminka přestala dýchat a v očích měla strach.

Věštkyně přejela tlustým ukazováčkem po čárách na maminčině dlani a zachmuřila se. Povytáhla obočí a zvědavě se jí zahleděla do očí. Maminka nepatrně zavrtěla hlavou.

„Hm,“ zamumlala tlustá žena a pustila ji. „Ukaž, teď ty,“ přikázala holčičce.

Holčička se chvěla vzrušením. Páni, až to bude vyprávět ve škole!

„Hm,“ ucedila věštkyně a pustila i její ruku.

„Tak co?“ zajímalo holčičku.

Věštkyně se nadechla a maminka se schoulila.

„Dneska nemám svůj den, promiň mi to, mladá dámo.“

Holčička zkoprněla.

„Vy jste to slíbila!“ vykřikla zklamaně.

„Promiň,“ omluvila se tlustá žena a odšourala se ke škopku s vodou.

Holčičce to připadalo strašně nespravedlivé. „Ale to se nedělá!“ Byla naštvaná a překvapilo ji, proč se maminka uvolnila. „To se nedělá!“ vykřikla ještě jednou pro případ, že by si to věštkyně rozmyslela.

Ta už si jich nevšímala.

Copak může té milé paní říct, že ji rakovina připraví o obě prsa a manžel ji opustí kvůli mladší?

Copak může té roztomilé holčičce říct, že kvůli ní

jednou zemře několik lidí?

Nyní

Monika Rychetská přistoupila k oknu a vyhlédla do nemocničního parku. Za sklem poletovaly sněhové vločky a ona se těšila na Vánoce. Letos jí vrchní sestra Marie Homolková slíbila dovolenou a ona plánovala lyžování v Rakousku. Kolegyně na sněhovou nadílku nadávaly, ale ona byla spokojená. Že je ve městě čvachtanice a ženské mají kabáty pokropené blátem? No a? Monika zásadně nosila sportovní oblečení a každou volnou chvilku trávila v horách nad Jeníkovem. Nejraději by otevřela okenice a vystrčila ruku ven, ale nechtěla riskovat hněv své kolegyně.

Dneska s ní na chirurgii slouží Lenka Potůčková, což je ženská, které se Monika vyhýbá jako čert kříži. Padesátiletá kolegyně miluje klepy a klípky. Zdrbne každého od majitele nemocnice po uklízečky, a když vyčerpá zásobu drbů, jednoduše si něco vymyslí. V nemocnici se Monika může na něco vymluvit a utéct před ní, ale horší je, že Lenka je nejlepší kamarádka její mámy. Monika pozorovala vrabčáky poskakující po parkovišti pro sanitky a přemýšlela nad absurditou života. Jak je možné, že se její distingovaná maminka spřáhla zrovna s Potůčkovou?

Na chodbě zarachotil vozík a ona se ušklíbla. O kom se mluvívá, daleko nebývá, připomněla si lidovou moudrost.

Otevřely se dveře a kolegyně vpadla dovnitř. Potůčková

byla odjakživa rázná ženská, která byla se vším brzy hotová. Jakmile si vytvořila názor, už jste s ní nehnuli. Monika je naopak přemýšlivá a ve vynášení soudů opatrná. Pokud se zmýlí, přizná chybu a omluví se. Vrchní sestra moc dobře ví, že jsou jako oheň a voda, a kdyby si Alžběta Horáková nemusela vzít volno, nenechala by je sloužit spolu.

Aspoň někdy se hodí, že je táta primář, pomyslela si trpce.

„Já se z toho zblázním,“ zakvílela Potůčková teatrálně a pro efekt zalomila rukama.

Monika byla na její přehnané projevy zvyklá, a tak se nevzrušovala. Natáhla se pro složky pacientů na lůžkovém oddělení a začala je přerovnávat.

Lenka jí na to neskočila. „To uděláme později, víš, že to nespěchá. Co kdybychom si zašly na cigáro?“

Monika se významně podívala na otevřené dveře a posunky naznačila, že se má ztišit. Něco takového neměla Lenka v plánu. Milovala publikum a toužila být středem pozornosti.

„Po tomhle si zasloužím pauzu. Neumíš si představit, co jsem právě zažila.“

Ne, to si Monika neuměla představit. Hlavně si to ani představovat nechtěla. Jenomže pro Potůčkovou to byla pouze řečnická otázka. Vychrlila ze sebe spoustu stížností na pacienty a Monika ji poslouchala jen na půl ucha. Bezděčně přerovnávala léky ve vitríně a marně se pokoušela o zúčastněný výraz. Lence to bylo jedno. Milovala svůj hlas a strašně ráda se poslouchala. Monika

byla zapřisáhlá nekuřačka, ale teď se přistihla při tom, že by si klidně zapálila. Třeba by se uklidnila.

„To je hrůza, viď?“

Automaticky přitakala.

Lenka se svezla na lůžko pokryté gumovou plenou a vjela si prsty do vlasů. Navzdory nemocničním nařízením měla třpytivé drápy a na pravém prostředníku masivní zlatý prsten. Údajně ho dostala od milence, ale Monika ji podezírala, že si vymýšlí. Copak by s ní někdo vydržel? Potůčková zakmitala nohama a protáhla si záda, až to zakřupalo.

„Potřebuji masáž,“ usoudila. „Jenomže to bych na ni musela mít čas.“

Jestli Monika něco nesnášela, byly to sebelítostivé nářky. Lenka si přejela třpytivými drápy po stehnech a Monika si všimla, že má lýtka prokvetlá křečovými žílami. Neměla by místo lodiček nosit ortopedickou obuv? Jenže to by Potůčková nesměla být tak ješitná. Monika si ji po očku prohlédla a snažila se najít něco, co na ní údajný milenec vidí. Vážně ho vzrušují roztřepené odbarvené vlasy, vrásky kolem očí a věčně načuřený obličej? Potůčková ulítávala na lesklých stínech v odstínech fialové, což frčelo naposledy v osmdesátých letech.

„Co kdybych si zapálila tady?“ navrhla. Monika se vyděsila.

„Ne – ne – nedělej to,“ zakoktala se jako vždycky, když byla ve stresu.

Potůčková se rozesmála. Mohutné poprsí se jí zhouplo a znovu jí křuplo v zádech.

„Dělám si srandu, netvař se vyděšeně. Mám tě ráda jako vlastní dceru, ale vůbec s tebou není legrace.“

Tohle prohlášení Moniku vyděsilo ještě víc. Hlavně

ať se jí na nic neptá, nebo se zakoktá tak, že ze sebe nevypraví ani hlásku. Monice bylo jasné, že má pihovaté tváře pokryté ruměncem a že vypadá jako naprostá hlupačka.

„Neboj, mám jedno speciální místečko, kde mě nikdo neuvidí.“

Monika nijak netoužila po tom, aby se jí svěřila, kde se místečko nachází, ale správně tušila, že se tomu nevyhne.

„Chodím kouřit ke kašně s prasátkem.“

Monika se zamračila. Ke kašně s prasátkem? Kde to je?

Lenka se plácla do čela.

„Já zapomněla, že jsi tak strašně mladá.“

Strašně mladá? Vždyť je jí dvacet šest. S jiným by polemizovala, ale pouštět se do slovní přestřelky s Potůčkovou je předem prohraná bitva.

„Kašna je hned naproti baby boxu.“

Monika už věděla, o čem je řeč. O plácku schovaném mezi trnitými keři. Nikdo vás tam nevidí, ale vy vidíte všechno. Místo přesně podle Lenčina gusta. Vedle baby boxu je branka do nemocničního areálu, kterou využívají ti, kteří si chtějí zkrátit cestu od zastávky městské hromadné dopravy.

„Chodím tam celou dobu, co tady pracuji.“

„Aha,“ pronesla Monika bez zájmu, aby jí kolegyně nezačala líčit, že tady pracuje skoro třicet let. Všichni

přece víme, že sem nastoupila hned po maturitě. Bla. Bla. Bla.

„Dneska slouží Parvati a Abir.“

Potůčková to pronesla tak významně, že i Monice došlo, že tím něco sleduje. Bohužel netušila co.

„No a?“ zeptala se nechápavě, když viděla, jak kolegyně poulí, už tak vypoulené, oči.

„Tobě to nepřipadá zvláštní?“

To je nějaký chyták?

Monika pokrčila rameny a sáhla po hrnku s kávou. Opatrně usrkla, ale káva byla už dávno studená.

„Oni spolu slouží často.“

„Asi jim to vyhovuje. Jezdí jedním autem a volný čas můžou trávit společně.“

„No prááávě,“ protáhla Potůčková.

Monika se napila a ani se nesnažila hádat, co kolegyně naznačuje.

„Neříkej, že sis nevšimla, jak se k sobě mají. To přece musíš vidět i ty,“ obvinila ji.

„Vždyť jsou to sourozenci.“

„Nevlastní!“ vyštěkla Potůčková. „Podle mě jsou milenci.“

Monice zaskočilo. Zakuckala se a Potůčková se spokojeně usmála.

„Parvati ho svedla, vsaď se. Nejsem slepá a vidím, jak na něj kouká.“

Monika nic takového neviděla, ale moudře mlčela.

„On je o dost mladší,“ odvážila se namítnout. „Je mu dvacet pět a jí třicet sedm.“

Potůčková mávla rukou.

„Vůbec bych se nedivila, kdyby spali v jedné posteli.“

Potůčková výmluvně pokrčila rameny.

Ty jsi ale komediantka, pomyslela si Monika. Měla jsi dělat herečku, a ne zdravotní sestru.

„Parvati zná Abira odmalička. Starala se o něj, když toho nevlastní máma nebyla schopná.“

Proč to vlastně říkám? Všichni přece víme, jak to bylo.

Majitel nemocnice, profesor Stanislav Balbín, adoptoval Parvati poté, co se ukázalo, že manželka nemůže mít děti. Černá holčička nikdy nezapadla mezi vrstevníky

a trápila se tím, že je jiná. Tohle Monika chápala. Ačkoliv má bledou pleť, kvůli zrzavým vlasům a pihám vždycky vyčnívala. A jak víme, děti dokážou být kruté. Profesorova manželka začala pít, a když do rodiny přibylo další dítě smíšeného původu, byla z ní regulérní alkoholička.

Krátce po adoptování Abira spolykala prášky na spaní a nikdo ji nedokázal zachránit. Profesor Balbín se už nikdy neoženil a s výchovou malého mulata mu pomáhala Parvati. Třebaže sama byla ještě děcko, dokázala se o něj postarat. Oba vystudovali medicínu a pokračovali ve stopách svého otce. Balbínovi je už téměř sedmdesát, ale stále je plný síly. Moniku napadlo, jestli to na něj Potůčková náhodou nezkoušela. Co když se ho snažila svést, a on jí dal košem? To by vysvětlovalo její poťouchlé narážky. Jestli doufá, že Monika bude její výmysly šířit dál, tak to je na špatné adrese.

„Parvati a Abir nejsou milenci,“ pronesla rázně, aby téma jednou provždy ukončila.

Potůčková si olízla rty a zabodla se do ní pichlavýma očima.

„To by přece profesor nedopustil.“

„Možná jsi Abirova milenka ty.“

„Co – cože?“

Potůčková se slaďounce usmála.

„Jak jinak si můžeš být tak jistá tím, že spolu nic nemají? Navíc tvoje máma říkala, že se s někým vídáš.“

Monika si povzdechla. Takhle to dopadá, když se mámě svěří.

Potůčková se zasmála. „My si s tvojí mámou říkáme úplně všechno.“

Díky za varování.

„Co vůbec dělá bratr?“

„Tadeáš?“ zeptala se hloupě, jako kdyby jich měla víc. „Příští rok ho čekají státnice.“

Potůčková našpulila pusu a nafoukla tváře. Ví něco, co ona ne?

„Když myslíš,“ protáhla líně a natáhla se pro Jeníkovský deník.

„Co naznačuješ?“

Lenka pomaličku otáčela stránku za stránkou a Monice bylo jasné, že si to užívá.

„Nedávno si ode mě půjčil deset tisíc. Ještě je nevrátil.“

Monice zahořely tváře.

„Mám ti je dát?“ zeptala se a přemýšlela, kde je nejbližší bankomat.

Potůčková zatřepotala prsty. Bylo to gesto hodné královny.

„Nech to být. To si vyřídím s mámou. Jen mě napadlo, jestli do toho zase nespadnul.“

Tím „do toho“ měla na mysli závislost na drogách.

„A helemese,“ vyhrkla potěšeně. „Firma Drápalík tu má reklamu přes celou stránku.“

Monika to vzdala. Přiznala si, že myšlenkové pochody Lenky Potůčkové jsou nad její chápání. Věděla, že Vlastimil Drápalík vlastní síť autobazarů po celé republice, ale absolutně nechápala, proč se kolegyně tváří tak nadšeně.

„Hraje si na hogo fogo, a přitom nemá jediný důvod.“

Monika očekávala přednášku o mafiánech nebo zbohatlících, ale Potůčková ji překvapila.

„Kdysi tu ležela jeho dcera. Měla komplikovanou zlomeninu nohy, protože spadla z koně.“

Monika dopila studenou kávu a vypláchla hrnek.

„Kdy to bylo?“ prohodila Lenka a zamyšleně si hryzala ret.

Monika by ji nejraději usadila, že na tom přece nezáleží, ale nechtěla ji popudit. Už jen proto, že by žalovala mámě. Mezi námi, Laura Rychetská není, co se týče potomků, vůbec objektivní. Zatímco Tadeáš může všechno, na ní neustále hledá chyby a s ničím není spokojená. To je jeden z důvodů, proč jí neřekla o tom, s kým se v posledních týdnech vídá.

„Nebylo to v době, kdy ses narodila?“

Sorry, ale fakt nemůžu sloužit.

„No, nakonec je to jedno.“

Monika byla ráda, že to uznala sama.

„Ale proč o tom mluvím?“

Monika pohlédla na náramkové hodinky. Vydrží to ještě pět minut a potom se vymluví na podávání léků.

„Livie byla naše ví aj pí pacientka. Všichni se mohli přetrhnout, aby jí vyhověli. Tatík jí platil soukromý

pokoj, a kdyby mohl, tak i soukromé lékaře. Říkám ti, ta holka nebyla nic extra, ale nosánek měla pěkně nahoru.“

Monika přemýšlela, zda existuje žena, o které Lenka mluví dobře. Ach jistě, Moničina matka. To je dost výmluvné, že? Kolegyně nabrala dech a Monika zadoufala, že se konečně dostane k pointě. Pokud tedy vyprávění nějakou má.

„Potom jsem ji ještě párkrát viděla, ale měla jsem jiné starosti, tak jsem se o ni nijak speciálně nezajímala. Livie se nepohodla s rodiči a utekla z domova. Nebo ji vydědili? Každopádně skončila hodně špatně.“

„Jak?“ Moniku to proti její vůli zaujalo.

„Stal se z ní bezdomovec,“ pronesla triumfálně a zároveň škodolibě. „Chápeš to? V jednu chvíli máš všechno, ale pak se něco semele a ty o všechno přijdeš. Vůbec bych se nedivila, kdyby v tom byl chlap.“

Už jen tři minuty, už jen tři minuty, opakovala si Monika v duchu jako mantru.

„Dokonce mám na někoho podezření,“ zašeptala, aby vystupňovala napětí.

Monika cítila povinnost zeptat se: „Na koho?“

Potůčková si přiložila ukazovák ke rtům, ale potom vykřikla: „Na zástupce tvého táty. Josefa Krejčího.“

Monika si představila elegantního padesátníka s vysportovanou figurou a oblečením šitým na míru.

Krejčí střídal luxusní vozy stejně jako milenky a zcela úmyslně se stylizoval do Jamese Bonda. Sluneční brýle sundával, jen když operoval, rozdával stowattové úsměvy a dbal na to, aby nikdo nepřehlédl zlaté rolexky. Hňup

a kurevník, ocejchovala ho Monika. Na ni to nezkusil jen proto, že se bál jejího otce.

Potůčková ji sledovala krhavýma očima a čekala na reakci.

„Možné je všechno,“ prohlásila nezaujatě.

„Pche,“ odsekla. „Moc dobře víš, že by přefiknul i ženskou v kómatu. Proč myslíš, že ho nepouštíme na patologii?“

Monika cítila, jak rudne. Potůčková se hurónsky smála a plácala se do kolen.

„Tvrdí o sobě, že je nejlepší kardiochirurg v zemi, a přitom měl před dvaceti lety průšvih, který ho mohl stát kariéru. Dokonce ho mohl dostat do kriminálu.“

Nejvyšší čas vyrazit za pacienty, usoudila Monika. Křivě se usmála a popadla vozík s léky.

Potůčkové byly jemné náznaky cizí, a tak si dál vedla svou.

„Tehdy operoval dceru nějakého pražského politika. Snad poslance. Nebo senátora? Na tom už nezáleží. Podstatné je, že holka umřela na operačním stole. Tenkrát se šuškaly různé věci a všeobecné mínění bylo, že Krejčí nezvládl banální zákrok. Ani vlastně nevím, proč operoval on. Vždycky jsem měla pocit, že na rozpise byl někdo jiný. Kdyby tě to zajímalo, zeptej se Alžběty, ta s ním byla na sále.“

Nezajímá, pomyslela si Monika a musela se hodně držet, aby to neřekla nahlas. Vytlačila vozík na chodbu a pečlivě za sebou zavřela dveře. Co kdyby Potůčkovou napadlo, že si zapálí? Vtom si všimla zhroucené postavy na koženkové lavici. Odstrčila vozík s léky a přistoupila

k postavě. Jemně se dotkla ramene a pod bříšky prstů ucítila kvalitní látku kabátu.

„Jste v pořádku?“

Postava vzhlédla a ona přidušeně vykřikla.

„Pro – promiňte,“ vykoktala v rozpacích. „Nechcete vodu?“

Postava zavrtěla hlavou. Monika zírala na tmavé kruhy pod očima a přemýšlela, jak se zachovat.

„Budu v pořádku.“

„No, já nevím,“ zamumlala a rozpačitě přešlápla z nohy na nohu. „Vypadáte jako někdo, kdo právě viděl ducha.“

Zasmála se, ale příliš srdečně to neznělo.

„Přesně tak. Vypadám jako někdo, kdo právě viděl ducha. Máte pravdu.“

Monika uchopila vozík a spěchala za pacienty.

Postava sledovala vzdalující se záda ve stejnokroji zdravotních sestřiček a pokoušela se pochopit nepochopitelné. To, co právě vyslechla, obrátilo celý její život vzhůru nohama. Dál tam seděla a plánovala pomstu.

Věděla, kdo zemře jako první. Ještě vymyslet, jak a kdy k tomu dojde.

Páni, na tu nemám ani já. A to o mně doma říkají, že jsem drbna k pohledání. Škoda, že neslyší tuhle ženskou. Zajímalo mě, jak vypadá, proto jsem vylezla na lavičku a vytáhla se do okna. Nenápadně jsem nakoukla dovnitř skrz zapatlané sklo a zazírala na odbarvenou blondýnu. Bylo jí kolem padesáti, ale kdybyste mi tvrdili, že je o deset let starší, věřila bych vám. Byla nízká, měla velká prsa, hubené nožičky a podivně neforemnou hruď.

Roztřepené vlasy si sepnula želvovinovou sponou a na fretčím obličeji měla takové nánosy líčidla, že by to stačilo na vymalování celé sesterny.

Žena se pohupovala v rytmu imaginární hudby, prozpěvovala si a přitom něco odškrtávala v úředně vypadajícím lejstru. Na cedulce měla napsané jméno a funkci, ale tak daleko jsem neviděla. Slezla jsem a vydala se přes zasněžený trávník k pavilonu plastické chirurgie, kde ležel můj děda Luigi. Čerstvý prašan mi křupal pod podrážkami a já si už po miliónté slíbila, že vyměním vražedně vysoké podpatky za něco pohodlnějšího. Jenomže co má holka dělat, když neměří ani sto šedesát centimetrů? Když už jsme u té ješitnosti, prozradím vám, co tady Luigi pohledává.

Děda usoudil, že potřebuje shodit. Místo toho, aby se zvedl z lenošky a šel si zaběhat, se rozhodl pro odsátí

tuku. Já mu to nevymlouvala. Věří na zázraky? Tak ať. První den po operaci byl klid, protože ležel na jipce. Druhý den byl stále v limbu, ale potom se začal nudit a bombardoval mě esemeskami. Normálně bych si toho nevšímala a dál vegetila v naší rezidenci, ale vyhnala mě všudypřítomná vánoční atmosféra. Personál se dočista pomátl a synovci jsou na zabití víc než obvykle. Píší „Dopysi Ježýžkovy“ a mě už nebaví přemýšlet nad tím, jestli je obdarovat Pravidly českého pravopisu nebo doučováním.

Pavilon plastické chirurgie rozpozná i ten, kdo tady nikdy nebyl. Majitel jeníkovské nemocnice, profesor Stanislav Balbín, má čich na peníze stejně jako Luigi, a tak pochopil, na čem vydělá. Plastická chirurgie sídlí v prosklené několikapatrové budově, kterou navrhl architekt se slabostí pro sci-fi. Takhle nějak se jednou bude bydlet na Marsu. Prošla jsem mezi luxusními vozy na parkovišti a obdivně hvízdla. Sama vlastním stříbrné porsche, ale tady jsem si připadala jako chudá příbuzná. Nebudu ale nespravedlivá. Nemocnice má smlouvu s pojišťovnami, proto se sem může dostat každý. Alespoň teoreticky.

Vstoupila jsem do prostorného atria plného průhledných židlí a miniaturních stolečků. Na zdech visely abstraktní malby, ve vzduchu se vznášela nasládlá vůně a nechyběla tu ani snobská fontána. Nikde se necourali pacienti ve vytahaných županech, natož v rozšmajdaných papučích. Všichni odpočívali v luxusních apartmánech, a pokud by sem někdo z nich omylem zabloudil, měl by na sobě oblečení od věhlasných světových návrhářů. Však víte. Chanel, Dior a tak. Výtahem jsem

vyjela do prvního patra a vydala se dlouhou chodbou až na konec. Luigi si zabral nejlepší apartmán a já ocenila, že nikde nevidím členy naší ochranky. Buď se bez nich děda na týden obejde, anebo jsou dobře poschovávaní.

Protože jsem cynická potvora, přiklonila jsem se k druhé možnosti.

Před dveřmi jsem zastavila a zhluboka se nadechla.

Děda je velmi svérázný pán a já nikdy nevím, co mě čeká. Tak hezky v klídku, Taro. Nádech a výdech. A ještě jednou. Nádech a výdech. Luigi pololežel a poloseděl v nemocniční posteli a netrpělivě mě očekával. Ve tváři měl bolestínský výraz, a kdyby mě jeho ošetřující lékařka Parvati Balbínová neujistila, že je v pořádku, nejspíš bych mu to zbaštila. Ale, copak to vidím? Na saténové přikrývce ležela laciná brožovaná detektivka. Na obale byl tvrďák v klobouku a text napovídal, že jde o další dobrodružství inspektora Lextera.

„Ajajaj, to je bolest,“ zahekal.

Slabší povaha by se slitovala, ale já mu chtěla odseknout, ať táhne do Národního divadla.

„Chudáčku,“ ucedila jsem a kecla si na postel.

„Co je doma nového?“

Vybavila jsem si slaboduché synovce se sobími parohy na šišatých hlavách a ušklíbla se. „Všechno při starém.“

Děda se pousmál a já ho začala podezírat, že se sem zašil úmyslně.

„Jak se máš ty?“ zeptala jsem se jako pozorná vnučka.

„Nudím se,“ postěžoval si.

„To vidím,“ pronesla jsem a zabodla ukazovák do ohmatané detektivky s oslími rohy.

„Musel jsem zaúkolovat mozek, abych nemyslel na bolest.“

Jsem na sebe pyšná za to, že jsem zachovala vážnou tvář.

„Kdybys chtěla procvičit dedukční schopnosti, mám pro tebe jednu záhadu.“

Že by inspektor Lexter nebyl zas až takový kabrňák?

„Sem s ní,“ pobídla jsem ho.

Tvářila jsem se, jakože nezájem, ale ve skutečnosti jsem hořela zvědavostí. Řešení detektivních hádanek je naše oblíbená kratochvíle. Když to jde, připojí se k nám i dědův nejlepší přítel, bývalý soudce Vondrák.

„Dobře.“ Děda se spokojeně usmál.

Načechrala jsem mu peřinu a naznačila, že jsem připravená.

„Vyprávění jsem nazval Případ nevinného klienta.“

Málem jsem vyprskla. To je jako z Perryho Masona.

Luigi se nenechal rozhodit a pokračoval: „Případ řeší obhájce Jaroslav Doubek.“

„To nezní moc anglicky,“ upozornila jsem ho.

Děda netrpělivě máchl rukou.

„To není důležité. Tenhleten Doubek obhajoval klienta obviněného z vraždy. Klient rozvážel po městě pizzu a mnohokrát zvonil u dveří zavražděného. Ten se jmenoval Roman Kováč. Kováče našli pobodaného v předsíni a všechno nasvědčovalo tomu, že zemřel v sobotu večer.

Klient Doubkovi tvrdil, že celou sobotu strávil na venkově, ale nikdo mu to nemohl dokázat.“

„Jak přišli zrovna na něj? Vždyť to mohl udělat kdokoliv.“

Děda pochvalně zamlaskal. Hlavně ať si odpustí řeči o tom, že jsem chytrá po něm. Nikdy jsem nebyla zbytečně skromná a vím, že jsem nejlepší detektiv v Česku, ale geny s tím nemají nic společného.

„Policie samozřejmě hledala další podezřelé.“

Mně to tak samozřejmé nepřipadalo, ale nechala jsem si komentáře pro sebe.

„Zavražděný se den předtím rozešel se snoubenkou.

Oznámil jí, že potkal někoho jiného, a ona to prý špatně nesla. Udělala mu scénu v baru a prohlásila, že toho bude litovat.“

„Měla alibi?“

„Neměla.“

„Tak v čem je problém?“ nechápala jsem. „Naštvaná ženská je schopná všeho. Buď spáchá vraždu v afektu, nebo vymyslí něco hodně rafinovaného, aby se pomstila.“

„Problém je v tom, že dvě sousedky zrovna koukaly z okna. Jedna z nich odpřisáhla, že viděla podezřelého, jak jde ke Kováčovi s pizzou.“

„Co je zač?“

„Taková bábinka mezi sedmdesáti a osmdesáti.“

„Takže je jí jako tobě. Neměla bych ti říkat: Dědoušku?“

„Nech si ty drzosti, nebo přestanu vyprávět.“

„Dobrá,“ omluvila jsem se. Vtom jsem si něco uvědomila. „Co ta druhá sousedka? Tvrdil jsi, že z okna koukaly dvě ženy.“

„To sice ano, ale ta se nepočítá. Místní policistům řekli, že je postižená. Celé dny stojí u okna, je otočená do ulice, ale na očích má velké sluneční brýle. Když policisté viděli jejího labradora v kšírech, bylo jim jasné, že jim nepomůže. Bábinka sice nosí brýle, protože má pět dioptrií, ale s brýlemi vidí jako rys. Chodí pravidelně na kontroly a dům zavražděného byl od ní nějakých třicet metrů. Podezřelý má dlouhé hnědé vlasy, které nosí v culíku, takže zdálky mohl vypadat jako snoubenka zavražděného, ale bábinka si je jistá.“

„Co na to řekl podezřelý?“

„Tvrdí, že se spletla. U Kováče byl dva dny předtím, když tam ještě bydlela snoubenka. Trvá na nevině.“

„A bábinka trvá na tom, že ho viděla v den vraždy,“ shrnula jsem.

„Přesně tak. Vede si deníček, takže policistům ukázala, co celý den dělala. Ráno byla u obvoďačky, protože ji skolila chřipka. Cestou se stavila v lékárně pro léky a potom neopustila byt. Po obědě usnula a probudila se kolem čtvrté. Dívala se na televizi a po zprávách si dala horkou sprchu, aby se jí spustila rýma. To nepomohlo, tak si uvařila vodu a nasypala do ní bylinky, aby inhalovala.“

„Nemohla to přehnat s léky? Třeba měla halucinace.“

Luigi mi zahrozil prstem. „Kdyby tě tak slyšela.“

„Co bylo dál?“

„Přehodila přes sebe deku a vdechovala páru. Když zaslechla rachot z ulice, okamžitě vyskočila a běžela k oknu. Podezřelý slezl z motorky a vydal se k protějšímu domu. Došel ke dveřím a zazvonil. V ruce držel něco,

co vypadalo jako krabice od pizzy. Snoubenka zavražděného nemusela zvonit, ta měla klíče.“

„Pokud nebyla úplně pitomá, tak by si neodemkla. Tohle by prokoukli snad i policajti. Celé to na mě působí tak, že se vraždu snažila hodit na chlápka, co k nim jezdil s pizzou. Využila toho, že z dálky vypadá jako on.“

„Doubek by s tebou nejspíš souhlasil, ale potřebuje důkaz. Bábinka si je stoprocentně jistá tím, že viděla podezřelého.“

„Viděla ho i zepředu, když odcházel?“

Děda si podrbal bradu.

„To ne. Bábince skočila na stůl kočka a ona se bála, že zvrhne kastrol s horkou vodou, proto ji šla odehnat. Pak pokračovala v napařování a z okna se už nepodívala.“

Začala jsem se smát.

Děda se zamračil.

„Nekoukej tak na mě, vždyť je to přece jasné. Policajtům to nedošlo, ale tebe to mělo trknout.“

„Co?“

Následovala další salva smíchu. Mé řehtání přerušil příchod Parvati Balbínové.

„Dobrý den,“ pozdravila nás a zvědavě si mě prohlížela.

Já dělala to samé. Parvati je čokoládová kráska v mém věku. Trpce přiznávám, že to znamená několik let do čtyřicítky. Vysoká, se širokými rameny, nevýrazným pasem a útlými boky. Že by závodně plavala? Měla

okrouhlou sympatickou tvář, plné rty a krásné mandlové oči v barvě čokolády. Nejhezčí na ní byly havraní vlasy

spletené do copánků. Na sobě měla bílou halenu a volné kalhoty a vyzařovala z ní autorita. Cítila jsem, že má ráda lidi a že je srovnaná sama se sebou.

„Tak se na vás podíváme,“ prohlásila rezolutně a rázným škubnutím odhrnula přikrývku.

Luigi chtěl vykviknout, ale pochopil, že ani u jedné z nás se nedočká soucitu. Parvati hbitě odmotávala obvazy a já se raději otočila. Jsem zvyklá na rozmašírované vnitřnosti, na mozek rozstříknutý po zdi a jednou jsem viděla mrtvolu tak starou, že prosakovala prostěradlem, ale pohled na dědovy špeky bych nezvládla.

„Krásně se nám to hojí,“ pochvalovala si Parvati a já soustředěně sledovala tančící vločky za oknem.

„Mluvíte velmi dobře česky,“ prohlásil děda tónem, jaký se používá při konverzaci s hluchými nebo natvrdlými. Mluvil hlasitě a hodně po-ma-lu.

„Dědo!“ sykla jsem na něj.

Parvati se krátce zasmála. Měla tichý hrdelní smích.

„Já nejsem cizinka. V České republice žiji od svých čtyř let. Stanislav Balbín mě adoptoval.“

„A odkud jste?“ vypadlo z dědy. Taktní jako obvykle. Naštěstí se neurazila. Pokrčila rameny a prchavě se pousmála.

„Odněkud z Afriky. Copak to není jedno? Jsem ráda, že jsem tady. Nemám potřebu hledat předky.“

„Někdy je lepší, když je neznáte,“ prohlásila jsem významně.

V tomhle ohledu je Luigi naprosto splachovací. Zachechtal se a pak si přes zafačované břicho přetáhl deku.