Velký pitaval města Písku

Ladislav Beran VELKÝ PITAVAL MĚSTA PÍSKU Odpovědná redaktorka Markéta Ströbingerová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2019 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 301. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8646-1

LADISLAV BERAN

VELKÝ PITAVAL MĚSTA PÍSKU

PODEZŘELÝ VOŇAVÝ ANONYM

Když přinesl prvního listopadu v sedmatřicátém roce poštmistr Cibulka na píseckou četnickou pátračku poštu a jako poslední dopis předával zástupci četnické pátračky štábnímu strážmistru Kubíkovi růžovou, silně navoněnou obálku, neodpustil si k ní říct své. „Nechci se mejlit, pane štábní, ale mám takový silný tušení, že tady půjde o nějakej voňavej anonym. Na tohle já mám zatraceně dobrej frňák. Jak něco moc voní, tak to časem začne pořádně smrdět. To je starý známý faktótum, pane štábní,“ nechal si poštmistr podepsat doporučené dopisy, které měly razítka z několik četnických stanic, a šel si sednout na svoji židli ke dveřím. Štábní strážmistr Kubík k dopisu přičichl a hned ho ze zvědavosti otevřel. Jen co ho v rychlosti přelétl očima, podíval se na Cibulku. „Cibulko, že jste pošťák, to tu na pátračce víme už dlouho, ale že byste byl i jasnovidec? Máte pravdu. Je to anonym a ten, kdo ho napsal, má nejen krásnej rukopis, ale píše i bez chyb. To sichr psala nějaká študovaná dáma.“ „To jsem, pane štábní, poznal hned podle bezchybně napsaný adresy, že to nebude nějaká udřená pradlena nebo fabrička. Mezi námi, pane štábní, študovaná dáma 5

nepíše anonym. Takový dopisy nosím nerad, protože anonym je svinstvo. Slušnej člověk anonymy nepíše,“ zapálil si poštmistr cigaretu a čekal, až mu zástupecký uvaří kafe, bez kterého se jeho návštěva na pátračce nikdy neobešla. Štábní strážmistr Kubík si znovu pročetl anonym a zavrtěl nad ním hlavou. Odnesl poštu do kanceláře velitele pátračky štábního kapitána Votruby a šel postavit poštmistrovi na kafe.

Po odchodu poštmistra Cibulky se asi za hodinu vrátil z města štábní kapitán Votruba, který byl na kávě u vrchního soudního rady Žlábka, a protože jako první ležela na došlé poště růžová obálka, tak se do ní podíval a vzápětí se z kanceláře ozvalo: „Kubík, až se objeví Hřebejk, pošlete ho ke mně. Moc bych za to nedal, že tohle psala nějaká zhrzená milenka. Říká vám, Kubík, něco jméno Viktorie Zušťáková z Trávný cesty? Mně to nic neříká.“ „Mně taky nic, pane štábní, a ten její mužskej Gustav už vůbec ne. Já tam nikoho z tý nóbl čtvrti u trati neznám.

Hřebejk je tam ale jako doma. Nějakej čas tam přece chodil obšťastňovat vdovu po tom utopeným bankovním úředníkovi Bláhovi, co se utopil na Americe na třeťáku.

Na tom případu jsem tenkrát byl,“ zašel zástupecký do Votrubovy kanceláře, když vtom se mu za zády objevil štábní strážmistr Hřebejk. „My o vlku a vlk za dveřma,“ ukázal Votruba Hřebejkovi anonym a ten, jakmile si ho přečetl, si na to sedl. „Zušťákovou moc dobře znám, pane štábní, a toho jejího chlapa taky. Zušťáková je ženská, která by i v jejím věku ještě stála za hřích. Jinak ten její chlap, ten tu vilku u trati zdědil po svý tetě Emilii Kumfový, 6

která, co vím, před dvěma roky spáchala tu podivnou sebevraždu a otrávila se. Zušťákovi přišli do Písku z Prahy – Podolí krátce po vyřízení dědického řízení, jinak do Písku jezdili každý léto k tetě na dovolenou.

Zušťák žije jako bývalej vládní úředník z renty, takže jeho madam nemusí pracovat,“ podal štábní strážmistr veliteli pátračky vyčerpávající dostupné informace a potvrdil tak zástupeckého sdělení, že Hřebejk zná nóbl čtvrť u trati moc dobře. Velitel pátračky si vyndal ze šuplete nové viržinko, a jen co si ho zapálil, vrátil se k růžové obálce. „A co říkáte, Hřebejk, tomu anonymu? Podle něj ta Zušťákovo teta byla určitě otrávena a Zušťák nebyl viděn v ulici už dobře měsíc. To je vážný obvinění, zvlášť když nám anonym píše, že je přesvědčen o tom, že za zmizením Zušťáka určitě stojí jeho žena. No, je to vaše, Hřebejk, a opatrně se kolem toho mrkněte. Podle mě ten anonym je z ulice a moc dobře tam ty místní poměry zná. Pohřešovanýho takovýho jména nemáme, kdo ví, jak to s tím Zušťákem nakonec bude,“ vyřešil podezřelý voňavý anonym štábní kapitána Votruba, podle kterého to smrdělo pro pátračku pořádným průserem, a štábní strážmistr Hřebejk měl pro další dny co dělat. Že se štábní strážmistr Hřebejk zastaví v Trávné cestě u vdovy Renaty Bláhové, to se dalo čekat. Hned u vrátek do zahrady dost hlasitě ohlásil Renatě Bláhové, že je tady služebně, aby to slyšela sousedka Kašpárková, co se právě dívala z okna. Tu ale o tom nijak nepřesvědčil.

Bláhová zatáhla Hřebejka hned do domu a hned se do něho taky pustila, co ho to napadlo, přijít ve dne.

7

„Ale já jsem tu, Renatko, dneska opravdu služebně,“ bránil se Hřebejk, ale to už mu Bláhová rozepínala knof­ líky uniformy, a než jí stačil štábní strážmistr vysvětlit, proč přišel, skončili spolu v obýváku na gauči, takže se opět potvrdila Hřebejkova hláška, že četnická uniforma je vstupenkou do dámských ložnic. Byla to rychlovka, a teprve když paní Renata prohlásila: „Tak tohle jsem potřebovala jako sůl!“, se dostal Hřebejk k tomu, proč sem vlastně přišel. Bláhová znala rodinu Zušťáků moc dobře, protože sousedila s jejich zahradou, a když se jí Hřebejk zeptal, kdy naposled viděla Zušťáka, dalo jí to dlouhý vzpomínání. „Mno? Tak to už je hodně dlouho. Určitě to bude víc jak měsíc. Zrovna nedávno jsem se ptala Zušťákový, co je s jejím mužem, že už jsem ho dlouho neviděla, a ona mi řekla, že se spolu ošklivě rafli a že od ní odešel.

Kam, to mi neřekla, ale bylo na ní vidět, že o tom nechce mluvit. Jsem zvědavá, kdo jí teď otrhá tu spoustu jablek a hrušek, co mají na zahradě, protože ona je moc velká dáma na to, aby lezla po štaflích. Zušťák není a nikdo z ulice o něm neví,“ šla paní Renata do kuchyně uvařit kafe a to Hřebejkovo služební jednání se tu nečekaně, i když příjemně, dost protáhlo.

To, co zjistil štábní strážmistr Hřebejk od paní Renaty, o tom podal po příchodu na pátračku štábnímu kapitánu Votrubovi meldunk, a když skončil, Votruba chvíli o věci přemýšlel. „Mno? Jestli je to tak, jak říkáte, Hřebejk, na tom nic nezkazíme, když se pod nějakou legendou za tou Zušťákovou vypravíte, protože anonym je anonym, který 8

už je zapsaný ve staniční knize a musíme s ním nějak naložit. Co nejdřív tam do Trávný cesty vyrazte, abychom náhodou něco neprosrali. Nerad bych se dočkal, že se nakonec ten Zušťák někde najde pořádně uleželej a my pak budeme mít na pátračce hoňky. Čím dřív budeme mít ve věci jasno, tím lepší pro nás,“ šel Votruba do viržinka a Hřebejk mu slíbil, že se do Trávné cesty co nejdřív vypraví.

Je pravda, že dřív, než se štábní strážmistr Hřebejk vypravil za Zušťákovou, přišel na četnickou pátračku další voňavý anonym, který upozorňoval četníky na to, že Zušťáková dala do popelnice před domem spoustu pánského oblečení a boty, které tu vyhrabal místní pobuda, který prohledával popelnice a který si na chodníku zkoušel hned dvoje. Votruba si okamžitě zavolal Hřebejka a ten to od něho hned schytal, když mu přiznal, že u Zušťákové ještě nebyl. To velitele pátračky pořádně naštvalo. „Hřebejk, když řeknu, že se máte k tý Zušťákový podívat co nejdřív, tak jsem myslel co nejdřív, a ne až za týden. Takže se seberte a mažte do Trávný cesty a ještě dnes chci od vás vidět na tomhle stole úřední záznam, jak jste tam pořídil. Nezapomeňte obejít všechny sousedy v ulici, protože pořád platí, že ten nahoře vidí hodně, ale sousedi vidí víc. Známých máte v Trávný cestě dost. Co vím, tak jste tam pěkně provařenej,“ dal Votruba Hřebejkovi najevo, co ví, a ten na to neřekl popel. „Podle mě ten, kdo ty anonymy píše, bude sichr z ulice, když má o Zušťákový takový přehled, takže když se tam objeví četník v uniformě, bude vědět, že se o Zušťá9

kovou zajímáme. Já jsem skončil,“ předal Votruba Hřebejkovi druhý anonym a tomu nezbylo nic jiného než se vydat do Trávné ulice.

Viktorii Zušťákovou návštěva četníka dost překvapila. Hřebejka nepozvala dál, ale bavila se s ním u vrátek do zahrady. Hřebejk sice nevěděl, jak začít, ale pak se jí zeptal, zda je pravda, že vyhodila do popelnice skoro zánovní šatstvo a boty, neboť mají na pátračce jistého Karla Kliku, který prodal ve frcu židovi pánské oblečení a boty a tvrdí, že to našel v popelnici. Zušťáková mu to potvrdila, že to bylo oblečení a boty její manžela, který od ní odešel. „A to už se jako vůbec nevrátí? My bysme s ním rádi hodili řeč, protože Klika nám přiznal, že v tom jednom saku našel dopis, který byl adresovaný četníkům, a rádi bychom věděli, co v dopisu bylo, protože Klika ten dopis doma někam založil a nemůže ho najít,“ blafoval Hřebejk a zmínka o dopisu Zušťákovou pořádně zarazila. „No, snad se ten dopis podaří Klikovi v tom jeho binci doma najít. Kdyby se manžel vrátil, ať nás navštíví na četnické pátračce a ptá se po strážmistru Hřebejkovi,“ zasalutoval Hřebejk Zušťákové a celou cestu na pátračku měl pochybnosti, jak Zušťáková na zmínku o dopisu reagovala.

Po návratu na pátračku zašel Hřebejk hned za štábním kapitánem Votrubou a o své pochybnosti se podělil. Když si to Votruba všechno vyslechl a udělal si pár poznámek, hned si k tomu řekl své, tak jako vždycky. „Že mám, Hřebejk, k tomu vašemu věčnému blafování výhrady, to víte, ale ten špek, co jste hodil Zušťá10

kový, se mi docela zamlouvá. Čas od času se u ní stavte, pozeptejte se na Zušťáka, ale žádný důvěrnosti, Hřebejk, vím moc dobře, o čem mluvím,“ zvedl Votruba varovně ukazovák. „A což si, pane štábní, zažádat u vrchního soudního rady Žlábka o domovní prohlídku?“ „To už mě, Hřebejk, taky napadlo, ale na nějakej anonym a naše chabý podezření bez důkazů, to by mě hnal Žlábek z jeho kanceláře svinským krokem. Nejsem sebevrah. Dejte tomu, Hřebejk, čas. Kdo si počká, ten se, Hřebejk, dočká. Sedněte k mašině, všechno, co jste zjistil, dejte na papír a já se v sobotu při kartách u Zlatýho kola o tom Žlábkovi zmíním. Vždyť tam v tý nóbl čtvrti bydlí taky. To bych se divil, kdyby se k němu ty řeči z ulice nedonesly. Ta jeho služebná, co vím, ta je za půl četníka.“ „Jo, tak odtud vítr fouká?“ prohodil na odchodu Hřebejk, kterému došly ty Votrubovo řeči o jeho provařenosti v Trávné cestě, ale na to velitel pátračky už nereagoval.

Papírování štábní strážmistr Hřebejk k smrti nenáviděl. Nakonec který z četníků by ho měl rád. Jít celý den bez odpočinku po horké stopě, to Hřebejkovi opravdu nedělalo problém, ale jak měl sednout ke psacímu stroji a vyhledávat písmenka, aby všechno, co zjistil, sepsal, to bylo pro něho vyloženě za trest. Naštěstí měl v kanceláři vždycky po ruce ochotného strážmistra Kovaříka, kterému psaní na stroji nedělalo problém, a tomu jen nadiktoval do stroje, co k anonymu zjistil, a za chvíli měl úřední záznam o provedeném šetření kolem voňavého anonymu v kupě.

11

Nečekaný zvrat v případu voňavého anonymu nastal ani ne týden po návštěvě štábního strážmistra Hřebejka u Zušťákové, kdy se k večeru objevil na četnické pátračce Josef Buriánek, který si v kopci nad rybníkem Tichávek, což bylo už v Píseckých horách, dělal dřevo na zimu, a četníkům přišel ohlásit, že tam narazil na oběšeného muže. Vzhledem k tomu, že už byla tma, štábní kapitán Votruba správně rozhodl, že se na místo pojede až druhý den za světla. S Buriánkem se dohodli, že v osm ráno bude na ně čekat u rybníka Tichávek a zavede je k místu, kde oběšeného muže našel. Velitel pátračky vyrozuměl doktora Cafourka, který s nimi na takové případy jezdil, že se pro něj ráno zastaví, a druhý den kompletní výjezd četnické pátračky vyrazil na místo.

Doktor Cafourek tu neměl moc velkou práci. Jakmile hodil okem na oběšeného, tak suše konstatoval, že tohle ten chlap už určitě nerozchodí, a odhadl dobu smrti asi tak před měsícem. Technik pátračky praporčík Číp udělal nezbytnou fotodokumentaci, a když prohledal mrtvého, našel u něho občanský průkaz, takže o totožnosti mrtvého nebylo žádných pochyb. Jednalo se o Gustava Zušťáka, který tolik chyběl v Trávné cestě pisatelce anonymu, ale nijak ho nepostrádala jeho žena Viktorie. Teprve když technik Číp odřízl mrtvého Zušťáka, našel v jeho zadní kapse kalhot dopis adresovaný jeho ženě, ve kterém byla napsána jediná záhadná věta: „Promiň, Viky, už jsem nemohl tu těžkou spoluvinu unést.“ Bylo pochopitelné, že toto sdělení už hned na místě vyvolalo u všech četníků řadu otázek a doktor Cafourek, který byl znám svými odvážnými verzemi, v tom měl okamžitě jasno.

12

„Votrubo, těžká spoluvina, to může bejt jen na nějakým mordu. Nevěru vylučuju, kvůli ní se chlapi nevěší. V tom bude, Votrubo, sichr mord,“ vytáhl doktor placatici koňaku, dal ji mezi četníky kolovat a to samé udělal s doutníky. Když se tady za půl hodiny objevili chlapi z pohřebního ústavu od Borovičky, první, co bylo, když uviděli mrtvého Zušťáka, že vytáhli láhev rumu a pořádně se na tu nepříjemnou práci posilnili. Četníci tím pádem tady skončili a vrátili se s doktorem Cafourkem na pátračku, kde se doktor dozvěděl celou pravdu o anonymech. Stačilo říct Emilie Kumfová, po které Zušťákovi zdědili vilku u trati, a doktor Cafourek byl doma. „Jo, na ten případ u trati se moc dobře pamatuju. Tu starou dámu jsme tenkrát nepitvali, protože všude kolem byla spousta digoxinu a ta otrava tam byla evidentní.

Vím, že to bylo nějak ke konci léta a na tu mrtvou dámu se přišlo, až když se ty mladí vrátili z plovárny, nebo kde to byli. Vím, že tu starou dámu léčil doktor Kašič na srdce, a toho tam taky ti mladí zavolali. A až on pak volal pátračku, takže jsem tam s vámi sjel,“ vzpomínal doktor Cafourek, kterého ten případ s anonymy začal zajímat. „No. Jak já to, Votrubo, vidím, tak v tom případu bude určitě něco moc ošklivýho. Jen tak pro nic si to ten chlap v lese na strom nehodil. Že by v tom hrála roli ta nenadálá smrt tý starý paní?“ podíval se doktor na Votrubu, kterého tou otázkou dost zaskočil. „Teda doktore, vy dovedete nasadit brouka do hlavy.

Proboha, doufám, že teď po dvou letech nemyslíte na exhumaci?“ 13

„Já? Na tu byste měl hlavně myslet vy, Votrubo, když je v případu víc otázek než odpovědí. Já být na vašem místě, já bych ji udělal, když bych z tý Zušťákový nic nedostal. To, co napsal před smrtí její muž, v tom bych chtěl mít určitě jasno. Vy snad ne?“ „Však ona si Zušťáková ještě ráda vzpomene. Teď tam k ní pošleme Hřebejka, aby jí oznámil, že je vdova, a uvidíme, jak to vezme. O dopisu zatím pomlčíme, na ten se jí zeptáme až u nás na pátračce. Na exhumaci jejich tety je času dost,“ zavolal štábní kapitán Votruba Hřebejka, aby zajel vyrozumět do Trávné cesty Viktorii Zušťákovou, že se našel její muž oběšený v lese, a protože doktoru Cafourkovi došel v jeho placatici koňak, došlo na láhev blatenské slivovice z vysoké černé registračky u okna.

Viktorie Zušťáková přijala zprávu o smrti svého muže Gustava od štábního strážmistra Hřebejka s ledovým klidem. Žádné velké překvapení, po slzách ani památky.

Hřebejkovi to nedalo, a když se Zušťákové zeptal, proč si myslí, že její muž tak skončil, pokrčila rameny. Štábní strážmistr jí oznámil, že přestože se u jejího muže našel jeho občanský průkaz, budou ji zřejmě potřebovat před pitvou k identifikaci a pak si ji pozvou k výslechu, aby mohli případ uzavřít. Vdova na to neřekla slovo a odešla od vrátek k vile, takže jí štábní strážmistr ani nestačil projevit upřímnou soustrast. Reakce Zušťákové na smrt manžela Hřebejka jen utvrdila v podezření, že mezi manžely Zušťákovými byl z nějakého důvodu vykopán opravdu hodně hluboký příkop, proto ten viditelný nezájem. V okamžiku, kdy štábní strážmistr odcházel od vily, 14

vrátila se Zušťáková k brance a zeptala se Hřebejka, jestli už se našel u toho pobudy ten dopis, co se našel ve vyhozených šatech jejího muže. Pohotový Hřebejk měl hned odpověď. „Jo, ten jsme u Kliky našli, paní Žušťáková, ale o tom si promluvíme až u nás na pátračce, neboť jsme požádali vrchního soudního radu Žlábka z Krajského soudu o povolení exhumace vaší tety Emilie Kumfový,“ blafoval Hřebejk, i když velitel pátračky o tom nepromluvil s vrchním soudním radou Žlábkem ani slovo. A odešel od Zušťákové, která zůstala stát u vrátek, aniž by se přitom zmohla na jediné slovo.

K identifikaci Gustava Zušťáka v márnici nakonec nebyla přítomnost jeho ženy třeba, oblečení, co měl na sobě, tomu odpovídalo, a tak byla vdova této nepříjemnosti ušetřena. Gustav Zušťák byl za týden pohřben na lesním hřbitově a štábní kapitán Votruba, jak předpokládal, u vrchního soudního rady Žlábka s exhumací nepořídil. To i přesto, že se za ni přimlouval při kartách u Zlatého kola i doktor Cafourek, což byl každou sobotu další člen stolní společnosti v hotelu u Zlatého kola. Tak jako tak bylo rozhodnuto, že vdova Zušťáková bude za týden předvolána na četnickou pátračku k výslechu. Že se objeví na pátračce poštmistr Cibulka s dalším voňavým anonymem, to tu nikdo nečekal. Poštmistr Cibulka to zástupeckému, štábnímu strážmistru Kubíkovi hlásil už od dveří, a byl tentokrát dost konkrétní, když uvedl den a hodinu, dokonce i jméno taxikáře Novotného, který odvážel vdovu Zušťákovou s dvěma velkými kufry.

To už zástupecký na nic nečekal a vrazil s anonymem 15

do kanceláře štábního strážmistra Hřebejka, kterému oznámil, že mu Zušťáková vzala do zaječích. Jen co si Hřebejk anonym přečetl, vyrazil na štafl, kde stával před hotelem Zlaté kolo taxikář Novotný, který mu potvrdil, že Zušťákovou vezl v tu dobu na nádraží a bylo to k večernímu rychlíku do Prahy. Tohle štábní strážmistr Hřebejk jen tak neskousl. Jen co se vrátil na pátračku, zašel do kanceláře štábního kapitána Votruby a tomu oznámil, že Zušťáková vzala před výslechem na pátračce kramle do Prahy, že k tomu asi měla setsakramentský důvod a kdoví, kde a jak dlouho se teď bude hledat.

Velitel pátračky se pochopitelně snažil Hřebejka, který mu pobíhal po kanceláři sem a tam, zklidnit, nakonec mu musel rezolutně ukázat na židli ke stolu. „Moc tady, Hřebejk, nejančete, já se vám přiznám, že jsem to tak trochu čekal. Jsem dokonce rád, že Zušťáková vzala do zaječích. Zřejmě má ta vdova důvod se něčeho obávat a moc bych za to nedal, že v tom patrně bude ten dopis, o kterém jste se jí zmínil. Ten ji určitě pořádně vylekal. Vám to, Hřebejk, fakt nedochází, že ten její útěk nám teď pěkně hraje do karet?“ šly brýle z očí štábní kapitána Votruby na čelo a tím to neskončilo. „Teď si, Hřebejk, sednete pěkně v kanceláři ke šrajb­ mašině a napíšete vrchnímu soudnímu radovi Žlábkovi oficiální žádost o provedení exhumace. Z toho už starý pán z velkýho rynku nebude moct vycouvat. Do žádosti postupně vypište, co jsme zatím k případu zjistili, a nebojte se popustit uzdu své fantazii. Ale ne zase moc!

Starý pán je známý koumák a ten se nedá jen tak očůrat.

Hlavně se, Hřebejk, nezapomeňte také zmínit o doktoru 16

Cafourkovi, který s tou exhumací přišel jako první, protože podle něj ta sebevražda jejich tety smrdí mordem.“ „Škoda, že na to doktorskej přišel až teď. Kdyby byla tenkrát soudní…“ neodpustil si Hřebejk, ale to narazil. „Hřebejk, nějaký kdyby teď vůbec neřešte! I mistr tesař se holt někdy utne. Podle mne už je to dost závažných indicií, abychom se o tu vdovu z Trávný cesty začali pořádně zajímat,“ zastal se štábní kapitán doktora Cafourka a Hřebejk se šel kamarádit se šrajbmašinou, protože jeho kolega z kanceláře, strážmistr Kovařík, byl na šetření ve Volyni, kde opět vykradli koloniál Vojtěcha Pravdy.

Když si velitel četnické pátračky štábní kapitán Votruba přečetl elaborát, co dal dohromady štábní strážmistr Hřebejk pro vrchního soudního radu Žlábka, nestačil valit oči. „Hřebejk, neříkal jsem vám, abyste se s tou vaší fantazií krotil? Tohle jestli nám vrchní soudní rada zbaští?

Ta Renata Bláhová opravdu slyšela, jak Zušťáková řekla svému muži na zahradě, že by se ho nejraději zbavila?“ „Co jsem zjistil, to jsem tam napsal, pane štábní.

Mám dokonce dojem, že tam padlo, že by ho nejraději zabila.“ „No, nevím, Hřebejk, jestli to bude brát vrchní soudní rada jako opravdu vážnou výhrůžku. Znáte ženský, takových výhrůžek od nich padne vůči některýmu chlapovi několik za den, a přesto jsou s chlapem i třicet let. Já to teda podepíšu,“ udělal štábní kapitán Votruba na žádosti svoji parafu a přidal k ní kulaté razítko Četnické pátrací stanice v Písku. Hřebejk pro štěstí 17

obálku ­poplival a hned ji odnesl do nedaleké poštovní schránky, která byla na rohu hotelu U Zelených, kde se za ten nerovný souboj se šrajbmašinou odměnil dobře vychlazeným ležákem. Že na sebe odpověď od vrchního soudního rady Žlábka z píseckého Krajského soudu nedá dlouho čekat, s tím mohl štábní kapitán Votruba počítat. Vrchní soudní rada Žlábek si pozval k sobě velitele pátračky, a jen co se Votruba objevil ve dveřích jeho kanceláře, hned se do něho pustil. „Votrubo, vůbec nechci uvěřit tomu, že ses pod tohle podepsal?“ hodil Žlábek před štábního kapitána na stůl Hřebejkův elaborát. „Vy s tou exhumací fakt nedáte pokoj? S doktorským si to vyřídím při kartách a s tebou udělám teď křížovej výslech, abych zjistil, jestli o tom, co jsi podepsal, vůbec něco víš,“ vytáhl Žlábek ze stolu láhev koňaku, dvě skleničky a zapálil si na to doutník. „Já vám tu exhumačku podepíšu, když ji chcete mít, ale jestli se zjistí, že ta stará ženská zemřela poté, co do sebe naprala tubu digoxinu, tak ať si mě ten studenej doktor Cafourek nepřeje. To bych si fakt musel myslet, že potřebuje prachy za soudní pitvu. Jinak kdybyste nevěděli, kde ta Zušťáková v Praze skončila, stačí se zeptat naší služebný Anděly, která k ní chodila dvakrát v týdnu na posluhu. S tou Hřebejk, co vím, nehodil slovo,“ rozkašlal se vrchní soudní rada, při tom řval, že ho ty zasraný doutníky jednou roztrhnou, a nebyl k zastavení. Teprve když se zklidnil a chytil dech, rozlil do sklenek koňak.

18

„Tak ať vám, Votrubo, ta exhumačka vyjde, jinak si tě s doktorským u Kola pořádně podám a oba se nedoplatíte, jak budu objednávat jedno liguére za druhým,“ zavolal vrchní soudní rada do kanceláře sekretářku Skálovou, řekl jí, aby mu pro Votrubu připravila k podpisu blanket pro exhumaci Emilie Kumfové a strčil jí k tomu žádost, kterou vypracoval štábní strážmistr Hřebejk. Štábní kapitán Votruba tak přišel o slibovaný křížový výslech, ale nepřišel o dva velké frťany koňaku a musel se Žlábkem při tom vykouřit doutník, který ho rozkašlal stejně jako vrchního soudního radu, protože on byl zvyklý na viržinka. Když se za půl hodiny objevila v kanceláři sekretářka s vyplněným blanketem, Žlábek si vše zkontroloval, a než ho parafoval a dal na něj kulaté razítko, dal Votrubovi záludnou hádanku. „Jestlipak, Votrubo, uhodneš, co to je. Leží to pod skálou a má to vyvalený modrý oči.“ „To teda netuším, ale dám se poddat.“ „Já to, Votrubo, taky neuhod. Přitom je to tak lehký. To je přece Skálová!“ rozkuckal se smíchy Žlábek a sekretářka, aniž se usmála, pohoršlivě zavrtěla hlavou a vypadla z kanceláře jak cukrář. „Asi se urazila,“ konstatoval Votruba. Žlábek nad tím mávl rukou. „Bude se mít u děkana Svobody zase z čeho vyzpovídat. Pro ni je hřích slyšet takovej košilatej vtip. Jako sekretářka je ale nepostradatelná. Jinak…“ Žlábek ztišil hlas, aby to jeho sekretářka náhodou neslyšela. „Přitom v jejích letech je to, Votrubo, pořád ženská, která by stála za hřích. S tím nic nenadělám. Holt stará 19

panna. Ta pod Skálou nikdy neležela a ležet už asi nebude,“ vstal Žlábek od stolu a šel otevřít okno na splav, aby tam vnikl čerstvý vzduch, a hned pokračoval. „No, už jsme si na sebe zvykli. Ona ví, co může čekat ode mne, já vím, co jí na mně vadí, ale s tím stejně nic neudělá, protože já se doutníků, který jí vadí stejně jako ten můj dávicí buchcák, nikdy nevzdám. Je na ni spolehnutí a toho si u ní moc vážím,“ vyprovodil vrchní soudní rada Votrubu přes kancelář sekretářky na chodbu, a podle toho, jak se Žlábkova sekretářka tvářila, štábní kapitán by za to nic nedal, že to, o čem hovořil Žlábek, určitě slyšela.

Po návratu na pátračku si štábní kapitán Votruba svolal celou pátračku do kanceláře a oznámil jim, že mají od vrchního soudního rady Žlábka odsouhlasenou exhumaci Emilie Kumfové a hned to zavolal doktoru Cafourkovi. Celou akci na lesním hřbitově svěřil velitel pátračky štábnímu strážmistru Hřebejkovi, kterého se zeptal, proč ještě nehodil slovo se služebnou vrchního soudního rady Žlábka, která patrně ví, kde by se mohla Zušťáková v Praze nalézat, protože k ní chodila uklízet.

Hřebejk mu slíbil, že to okamžitě udělá, a vyrazil do města. Když se vrátil, měl adresu sestry Zušťákové, Aleny Vodňanské, která bydlela v Praze na Novém Městě, v ulici Na Děkance. S tím se Hřebejk spokojil a odjel s lahví rumu na lesní hřbitov za hrobníkem Seleckým, aby se svými syny vše zařídil pro provedení exhumace Emilie Kumfové. Že se dva dny před exhumací objeví na četnické pátračce Viktorie Zušťáková, to nejenže nikdo nečekal, 20

ale dost je to všechny překvapilo. Nepřišla na pátračku sama. Dostavil se s ní její spolužák doktor Oldřich Škarda, známý pražský advokát, který hned prohlásil, že jeho mandatka chce vypovídat ke smrti Emilie Kumfové. Štábní kapitán Votruba oba pozval k sobě do kanceláře, přizval k tomu i štábního strážmistra Hřebejka a je pravda, že víc hovořil advokát Škarda než vdova Zušťáková.

Ta přiznala, že zřejmě za smrt Kumfové mohou spolu s manželem, neboť jejich teta delší dobu trpěla ošklivým ekzémem, na který jí nic od doktora Kašiče nezabíralo, a tak její muž sehnal v Praze takzvaný Fowlerův roztok, který je na bázi arzenu, a tím se Kumfová zřejmě předávkovala. Protože se s manželem báli, že se to při pitvě pozná, tak rozházeli kolem její postele dioxin, který brala jejich teta na srdce. Bylo to venku, a protože štábní kapitán Votruba chtěl mít ve věci hned jasno, nechal přivézt doktora Cafourka, který jak uslyšel o Fowlerově roztoku, byl hned doma. „Pěkný svinstvo jste nechali vaší tetě udělat. To sice zabírá, ale dostává při tom srdce pořádně zabrat. Mě a zřejmě i doktora Kašiče přesvědčily na místě o otravě ty zvratky. Ten arzen, pokud, Votrubo, trváte na tý exhumaci, se tam určitě najde. Ale jestli je to tak, jak říká paní Zušťáková, souhlasím s tím, že k té otravě arzenem mohlo s největší pravděpodobností při delším užívání a předávkování dojít,“ vytáhl doktor Cafourek štábního kapitána do vedlejší kanceláře, a jen co se za nimi zavřely dveře, spustil: „No, je to na vás, Votrubo, ale jestli bude ta vdova trvat na své výpovědi, úmysl tam zřejmě neuhrajete.

21

­ roto taky ten dopis, co se našel u jejího chlapa, kterýmu P to zřejmě asi došlo a vyřešil to po svým. Děkan Svoboda by na to řek, že ho k tomu dohnala tíha svědomí. Ten Fowlerův roztok je pěknej dryják, tam fakt stačí málo a může psát ten dotyčnej, když to přežene, poslední závěť. Poraď se, Votrubo, se starým pánem z velkýho rynku, ale ten mord tam prostě neuhrajete ani náhodou.

Přestože jsem byl od začátku toho podezření pro exhumaci, teď bych z ní, pokud to půjde, šikovně vycouval.“ „Takže nešťastná náhoda, doktore?“ „Líp bych to, Votrubo, neřek. Jestli chceš, sjedu za starým pánem s tebou a rád mu to osobně vysvětlím,“ nabídl se doktor Cafourek a velitel pátračky na to přikývl. Pozval do své kanceláře praporčíka Čípa, který se kamarádil se šrajbmašinou, a řekl Hřebejkovi, aby začali psát se Zušťákovou podrobnou výpověď, že se za chvíli vrátí.

Návštěva štábního kapitána Votruby a doktora Cafour­­ka na Krajském soudu u vrchního soudního rady Žlábka nebyla dlouhá. Když si oba vrchní rada pozorně vyslechl, zapálil si na to doutník a všem nalil panáka koňaku. „Když je to tak, jak oba říkáte, tak s tím, bohužel, nic neuděláme. Doktore, ty si pořádně posyp hlavu popelem, proč, to víš sám nejlíp, a tím jsem skončil. Vlastně neskončil. Mý sekretářce dlužíte velkou bonboniéru za zbytečně vypsaný blanket na exhumaci a s vámi si to v sobotu při kartách vyřídím osobně. Moji oblíbenou značku koňaku znáte, tak si připravte dlouhý peníz,“ podíval se Žlábek na štábního kapitána Votrubu, kterému 22

nemusel nic víc vysvětlovat. Tím také skončila audience u vrchního soudního rady a případ podezřelého voňavého anonymu, jehož pisatelku se nikdy nepodařilo písecké četnické pátračce vypátrat.

23