Venuše

Jitka Ludvíková VENUŠE Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Jitka Ludvíková, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vychází jako 342. svazek v edici PČD Vydání první ISBN 978-80-279-0027-5

JITKA LUDVÍKOVÁ

Venuše

Honzovi, který má odvahu a trpělivost žít se spisovatelkou

Hrot jehly projel bílým plátnem a černá režná nit, která jehlu následovala, spojila dva pečlivě obstřižené kusy látky k sobě, aby se kvapně otočila ve vzduchu a jen o několik milimetrů dál hrubě projela kvalitní atlasovou vazbou znovu.

Jeden steh rostl vedle druhého a během několika minut lemoval okraje látky pevný symetrický šev. Už teď bylo jasné, že se výsledek povede. Bylo to jednoduché, přesně jak se psalo v návodu.

Není třeba žádná šablona, jen nůžky, jehla, nit, kus látky a touha někomu ublížit.

A jestli tomuto dílu něco nechybělo, byla to právě touha ublížit. Její zásluhou na stole ležel malý hadrový panák, který měl velkou hlavu, tělo, dvě ruce a dvě nohy.

Prostá symbolika. Víc nebylo potřeba.

Přesto bylo až překvapivé, jak se tyto nemotorné ruce, na jejichž prstech by se dalo hravě spočítat, kolikrát svíraly jehlu, s výsledkem popraly. Nebýt malé krvavé skvrnky uprostřed panáka, kterou má na svědomí chvilka nepozornosti, by byl výtvor dokonalý.

Ale možná to tak mělo být. Podobenství. Krev vytékající přímo ze srdce je přesně ten důvod, proč to dělá.

Plnit lze čímkoli: senem, slámou, molitanem nebo kousky papíru. Aby magie fungovala, je důležité přidat něco osobního, jako jsou vlasy, chlupy nebo nehty.

5

Nit s jehlou ještě visela z látky, když nezkušené prsty plnily vnitřek panáka směsí starých bavlnek a nastříhaných vlasů. Pomocí razantních palců se podařilo napěchovat i útlé končetiny. Podoba byla dokonalá. Anebo nebyla. Ale oči plné zloby viděly přesně to, co potřebovaly.

Nezapomeňte myslet na toho, koho tolik nenávidíte.

Na závěr následovalo pár uzavíracích stehů a hra mohla začít.

Hra na spravedlnost a pomstu.

Nůžky odstřihly nit a jehla spadla na zem.

Vyřkněte své přání a zasáhněte svou oběť.

Prsty opět nahmataly jehlu, pevně ji sevřely a tentokrát s ní s nevídanou brutalitou zamířily přímo do srdce.

Hra začala.

6

1 Venku byla pořádná slota a jen těžko se dalo určit, zda se ty těžké mokré chuchvalce hromadící se na předním skle vozu ještě dají považovat za sníh, nebo už přecházejí v déšť. Komisař Pavel Matouš přidal stěračům na rychlosti a zcela automaticky zapnul maják. Podrážka zablácené chelsea se přicucla k plynovému pedálu a ručička na tachometru poskočila k trojciferným číslům.

Doprava v centru Prahy byla v tuto hodinu horší než jindy. Mladé nervózní páry v otlučených rodinných korábech navážely své ratolesti do škol a ti, kteří dali přednost kariéře, se za doprovodu troubících klaksonů směle proplétali mezi nimi.

Pavel Matouš se běžně snažil špičce kolem osmé vyhnout, neboť máloco ho dokázalo po ránu vytočit jako zásek na Nuseláku, kdy nemohl dopředu ani dozadu a nezbývalo než čekat, až se stane zázrak a doprava se zase líně rozhýbe. Proto raději v tuto hodinu spal nebo dřepěl v kanclu na Bartolomějské.

Ale dnes má důležitý úkol a nesmí selhat. Za každou cenu se musí z téhle zácpy dostat a dorazit včas. Aniž by uhnul pohledem, zašátral na sedadle spolujezdce, kde měl pohozenou krabičku cigaret. Ukazovákem ­nadzvedl víčko a dva dlouhé štíhlé prsty vsunul dovnitř. Vůně tabáku se v nové služební octavii rozvinula o něco víc.

Cigareta už mířila k jeho rtům, když si uvědomil, že to 7

nesmí. Smutně se na ni podíval a vrátil ji tam, kam patří.

Letmý pohled do zpětného zrcátka zmenšil jeho chuť na tabák a přiměl ho, aby z palubní desky sebral balení žvýkaček a poslední kvádříček naplněný mentolovou příchutí vymáčkl na jazyk.

Zase stočil oči ke zpětnému zrcátku a usmál se. Jeho úsměv byl široký a plný radosti. Kdy naposledy byl tak šťastný?

Několik nocí nespal, přesto má energii na rozdávání.

Důvodem je ta malá holčička sedící na zadním sedadle.

Jeho poklad. Jeho všechno. Jeho dcera Sofie. Ta radost, že ji má konečně u sebe a jenom pro sebe, mu nedovolí chlastat, hulit ani zamhouřit oko.

Tak jako strávil dlouhé měsíce bez spánku, kdy toužil jen po tom, aby byli zase spolu, teď se nemůže nabažit pohledem na ni. Když ji večer uloží do postýlky a ona konečně schoulí svou voňavou hlavičku do růžového zajíce, sleduje, jak se jí víčka lehounce třepetají, až se řasy spojí a ona tvrdě usne. Její dech je tak uklidňující, léčící veškerou bolest a on ví, že se už nikdy nebude potřebovat napít, když bude mít svou dceru u sebe. Tak prosté to je.

Celé noci ji pozoruje, jak spí. Jak se její hrudníček rytmicky vzdouvá, jak se mimika v jejím obličeji mění podle toho, jaký má právě sen. Dnes v noci se rozesmála nahlas. Přišlo to jen tak. Z nenadání. Jednoduše se rozesmála. Matouše ten dětský smích zalil takovým blahem, že do rána neusnul.

Nepotřebuje spát, nesmí spát, protože už nechce v životě své dcery nic propást. Těch krásných chvil ztra8

til až příliš mnoho. V jeho životě se vyskytlo nezvykle příliš prázdných měsíců, kdy neměl pro co žít.

Nyní má Sofii u sebe, už si to nepokazí. Teď bude perfektní táta. Táta, jak má být.

Světla na semaforech jako kdyby jeho záměru přála, přepnula na zelenou, jakmile postoupil v zácpě do Legerky. Cestu k mateřské škole tak zvládl v rekordním čase, přesto mu bylo jasné, že zřejmě schytá čočku.

Zaparkoval na prvním volném místě co nejblíže ke vchodu do areálu mateřské školy a vypnul maják. Ve zpětném zrcátku si všiml, jak jeho sotva tříletá dcera bojuje s bezpečnostním pásem dětské autosedačky. „Tati, to nejde,“ zakňourala. Tváře měla červené, pařila se v nepromokavém oblečení. „To nemá jít,“ natáhl se po kabátu a rychle do něj vklouzl. Ohrnutý límec narovnal, aby mu ta studená břečka nepadala za krk. „Nejde to,“ zopakovala Sofinka a prstíky se snažila vymáčknout jednu plastovou přezku z druhé. Nohama v červených holinách přitom kopala do tátovy sedačky. „Až budeš velká, zvládneš to,“ uvolnil ji z popruhů a ze země sebral háčkovanou čepici, kterou zřejmě odhodila na zem, a nasadil jí ji na hlavu. Když protestovala, teprve mu došlo, že jí musí být pořádné vedro. Přesto trval na tom, aby si ji nechala nasazenou. Renata to řekla jasně. Nepřej si mě, jestli zjistím, že chodí bez čepice.

Vytáhl dceru z auta, naposledy jí srovnal oblečení a zip na bundičce vytáhl až k bradě. Víš, jak byla před Vánocemi nemocná. Dnes si dal velký pozor, aby jí kůži 9

na krku nepřiskřípl do jezdce, jako se mu to povedlo včera. Ještě teď má Sofie na krčku malou modřinku. „Tati, ještě záju!“ Buclatá dětská ručička se sápala po malém červeném baťůžku, který zůstal v autě. „Jasně, ještě záju,“ nasadil jí na záda batoh, bez kterého, jak už před pár dny pochopil, do školky nejde. Kdo ví, jak dlouho bude na růžovém plyšovém usínáčku závislá.

Když měl pocit, že mají vše, co je třeba, schoval její malou vyhřátou ručičku do své dlaně a rozeběhli se společně k malé nízké budově mateřské školy. Štěrková cesta byla plná bláta a jemu bylo jasné, že ani dnes nezůstanou jeho džíny bez úhony. Mohli jít klidně, ten běh by je stejně nezachránil od pozdního příchodu, ale ten společný úprk si oba velmi užívají, tak proč to měnit. Pračku už zapnout dovede. Občas se mu podaří i správně roztřídit prádlo.

Do školky se vstupovalo několika vchody. Uprostřed budovy, přesně tam, kam ústila štěrková cesta od parkoviště, byl hlavní vchod. Matouš už věděl, že touto dobou bývá zamčený, proto to vzal přes trávu, přímo k postrannímu vchodu, který vedl do šatny jahodové třídy, do které chodí Sofie.

Až před těmi dveřmi uvolnil sevření její ručičky, ale jen proto, aby měl ruce prázdné a z vyteplených holínek, které měla na nohou, oklepal smetáčkem umístěným vedle dveří bláto a špínu. Včera to neudělal a dneska si rozhodně dá pozor.

Už to, že vodí dceru do školky on, nesou některé učitelky s nelibostí. Vidí, jak se na něj dívají skrz prsty, 10

a ví, jak barvitě se o něm Renata vyjadřovala. Ale to mu nevadí. Teď je teď a Sofii má na starosti on.

Aspoň prozatím. Ten telefon ho hodně překvapil, ale pro něj je to šance dokázat všem a hlavně Sofii, že je dobrý táta. Že se vše může vrátit do normálu a oni mohou opět fungovat jako rodina. „Tak pravou nohou,“ vyletělo mu z úst, jako by mu tu větu posadila do pusy jeho máma. Přesně těmito slovy se s ním loučila před školkou, když byl ještě malý kluk, který neznal starosti. „Tak pravou nohou!“ zopakovala šišlavě Sofie a ruku přimáčkla na okenní tabulku ve dveřích, aby pozdravila jednu ze svých učitelek. Vzápětí se vrhla dovnitř.

Slečna Hašková stála na židli uprostřed šatny a na změť bavlnek lemujících strop jako pavučina věšela malé papírové berušky, které s dětmi včera dopoledne vyráběla. Když si všimla Sofie, seskočila ze židle a podala jí ruku. Její dlaň byla malá a drobná jako ona sama. Měla husté dlouhé blond vlasy, které jí sahaly až do pasu a přitahovaly bez rozdílu věku naprosto všechny, děti i rodiče. Slečna Hašková však dávala přednost dětské společnosti. Alespoň Matouš o tom byl za ten týden, co s ní přišel do styku, přesvědčený. Ještě ani jednou nezaznamenal náznak úsměvu směrovaný někomu z rodičů. Své malé křivé zoubky ukazovala výhradně dětem. „Jdete zase poslední,“ zamračila se na Matouše na­­ místo pozdravu a v ruce zachrastila svazkem klíčů. Jeden z nich uvolnila a vsunula do zámku.

11

„Omlouvám se, já –“ výmluvu měl na jazyku, ale ta čerstvě třicetiletá žena v modrých květovaných šatech a blonďatou hřívou ho nenechala domluvit. „Sofi, běž se převléknout,“ usmála se na Sofii a pohladila ji po vlasech. Když Sofie odešla ke své značce, učitelka nasadila nepřátelský výraz. „Je skutečně nutné, abyste jezdil do školky se zapnutým majákem?“ Poznámku o tom, jaké pozdvižení zvuk majáku mezi dětmi způsobil, spolkla. „Víte,“ začal, ale opět ho zarazila a on cítil, jak se pod jejím přísným pohledem jeho vysoká atletická postava bortí do sebe a on si přijde jako malý uličník. „Dnes ráno mi volala vaše žena. Bývalá žena,“ upřesnila. Jak se na něj dívala, napadlo ji, že se Sofiinou matkou Renatou museli tvořit velmi pěkný pár. Ona má velmi podmanivou žensky jemnou krásu, kterou on se svými výrazně mužnými proporcemi a ostře řezanou tváří s dominantními rysy musel velmi příjemně doplňovat a zároveň umocňovat. Její typ to ale nebyl. Ona na tmavovlasé tmavooké muže neslyší, ať jsou sebesympatičtější.

Matouš protáhl rty do roviny, což mělo zřejmě vyznít jako náznak úsměvu, ale nepovedlo se. „Chtěla vědět, jak to zvládáte,“ odmlčela se, aby její sdělení náležitě vyznělo a dopřála mu prostor, aby naléhal, co jí podala za informace. Očekávaná reakce však nepřišla a ona s mírným zklamáním pokračovala: „Řekla jsem jí, že to zvládáte jako každý otec.“ Bylo to vůbec poprvé, co se na něj upřímně usmála. „Jasně,“ prohodil, jako by ho to nezajímalo.

12

Nadechla se, aby ještě pokračovala, ale nakonec se rozhodla nechat věci, tak jak jsou. Bude lepší, když si obsah jejich hovoru nechá pro sebe. To podstatné řekla.

Věří mu. Praxe ji naučila, že podpořit je víc než kritizovat.

Matouš tím považoval rozhovor s učitelkou za vyřízený a sehnul se k Sofii, která bojovala s jezdcem u bundičky. „Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se láskyplně. „Nechte ji,“ zadržela ho učitelka. „Nejvíc jí pomůžete, když jí dovolíte, aby byla samostatná.“ Matouš pokýval, tahle filozofie se mu líbila, ale nebyl si jistý, že by s ní souhlasila i Renata. „Stejně si s vámi potřebuji promluvit,“ ztišila hlas a pak se rozhlédla kolem sebe. „O Sofii?“ rozepl si kabát. Nechápe, proč šatnu tak přetápějí. „Nějaký problém?“ Zavrtěla hlavou a podívala se mu do očí. Na moment se zarazila, jak moc je mají s dcerou stejné: „Vy děláte u kriminálky, pokud mám správné informace,“ přendala svazek klíčů z jedné ruky do druhé.

Matouš přikývl. Cítil, že káraný uličník mizí. Jeho tělo se postupně narovnávalo a opět rostlo. „Potřebuji vaši radu,“ odmlčela se a čekala, že teď převezme iniciativu on, jako to bývá v detektivkách v televizi, ale nestalo se nic. Pořád ji provrtával svýma čokoládovýma očima, aniž by se jeho mimika změnila či promluvil. „Jde o jednu maminku. Její syn chodí do třídy s vaší dcerou,“ všimla si drobného rozrušení v tmavých očích. „Nebojte, nejde o Sofii,“ ujistila ho.

13

„Tak o co jde?“ sledoval, jak Sofie stále bojuje se zipem, a potlačil nutkání ji z bundičky vysvobodit. „Mám takový nepříjemný pocit, že má problémy,“ její hlas byl sotva slyšet. „Jaké problémy máte na mysli?“ periferním zrakem si všiml, že jezdec na zipu sjel konečně až dolů a růžová bundička se rozevřela. Sofie ji následně stahovala za rukávek dolů. Bohužel si nevšimla šátku ovinutého kolem krku a svým pohybem ho začala utahovat pevněji. „Tati!“ vykřikla, když jí kus potištěné bavlny sevřel hrdlo.

Matouš přiskočil, aby jí pomohl. Zatímco vysvlékal dceru, čekal na vysvětlení: „Jaké problémy?“ „Před nějakou dobou byla ve školce besídka a…“ odmlčela se, aby s rázností dodala: „ta maminka měla na sobě takové hezké šaty a sáčko… To si pak sundala a já si všimla, že na zápěstích a na předloktí má pořádné modřiny.“ Matouš vyndal z poličky bačkorky a podal je dceři: „Zvládneš to?“ „Samozřejmě jsem se jí zeptala, co se jí stalo, ale ona řekla, že to má ze sportu. Jistěže jsem věděla, že lže.

Neznám sport, který by vám udělal takové modřiny.“ „Mluvila jste s ní o tom ještě někdy?“ „Ten den už ne. Ale minulý měsíc, když jsme pořádali akci k MDŽ, jsem si všimla, že má na zápěstích zase podlitiny. Měla sice náramky, ale ne takové, které by ta zranění zakryly. Požádala jsem ji, jestli bychom si nemohly promluvit. Myslela, že jde o jejího syna, ale 14

já jí řekla, že se mi ty její modřiny nelíbí, jestli se mi nechce s něčím svěřit,“ udělala pauzu. „Nechtěla, co.“ „Ne. Tvrdila, že hodně sportuje, aby se dostala do formy. Pak mi řekla, že se o to nemám starat, sebrala kluka a z besídky odešla,“ zatvářila se dotčeně. „O koho jde?“ Neodpověděla a pokračovala: „Včera jsme tu měli takový drobný incident. Její syn pokousal jednu holčičku. Vzala jsem ho do kabinetu a zavolala matce, ať si ho vyzvedne, takové chování nemůžeme tolerovat. Je třeba jasně nastavit pravidla.“ Matouš kývl. „Když si pro něj přišla, měla další modřiny. Dokonce jednu na obličeji. Podle všeho se ji snažila zamaskovat, ale příliš se jí to nepovedlo. Řekla jsem jí, že jí pomohu, ale musí mi říct pravdu.“ „Tati, už mám bačkorky!“ Sofie chytla Matouše za ruku a zatřásla s ní, aby jí věnoval pozornost. „Výborně, teď se rozluč s tatínkem a můžeš jít za dětmi do třídy,“ zareagovala slečna Hašková a sledovala, jak se ten pěkný urostlý chlap v košili a vybledlých džínách ohýbá ke své dceři, aby jí na čelíčko vlepil polibek plný otcovské lásky. „Ve třídě je slečna Mrkvičková, já přijdu, jen co připevním berušky.“ Když Sofie zmizela ve třídě, pokračovala již méně tlumeně: „Vykřikovala, že nechápe, co pořád mám, ale já ji upozornila, že takové případy moc dobře znám. Už třikrát jsme museli ve školce řešit domácí násilí. Někdy si 15

toho všimnou samotné děti a řeknou nám o tom,“ dodala na vysvětlenou. „Ale tohle nebyl ten případ.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou a záplava ležérních blonďatých loken lemující její obličej se roztancovala. „Nakonec to vzdala a rozbrečela se. Svěřila se mi, že jí to dělá manžel.

Myslím, že ji nakonec mrzelo, že mi o tom řekla, a já jí musela slíbit, že to nikomu nepovím.“ „Ale plán jste změnila.“ „Mám o ni strach. Můj otec bil moji maminku a nedopadlo to zrovna nejlépe,“ smutný kal vstoupil do pomněnkových očí. „Potřebuji, abyste mi poradil, co mám dělat.

Mám to někde nahlásit, nebo,“ podívala se na něj prosebně, „byste si s ní mohl promluvit vy?“ „Nejdřív mi musíte říct, o koho jde.“ „To je právě to,“ vzdychla, „znáte jméno Miloš We­ ber?“ Matoušovi se vybavila pohledná tvář Renaty posetá plátky okurky a její pohrdavý pohled, když jí sdělil, že mu jméno Weber nic neříká. Vytanula mu na mysl i ta věta, kterou mu s opovržením sdělovala, že je pochopitelné, že to jméno nezná, protože je proti němu jen pouhý policajt, který o lepších kruzích nemá ani páru. Naštěstí je tu ona a ona se vyzná, proto jeho dceři zařídila tuhle protekční školku plnou dětí z lepších rodin. Školku s tučným školným.

Někdy měl pocit, že ji Renata vybrala ne kvůli jejich dceři, ale kvůli tomu, aby si mohla snít svůj sen o přátelství se snoby.

16

To všechno prolétlo Matoušovi hlavou, než rázně přikývl: „Jo, něco mi to říká.“ „Tak,“ složila ruce před prsa, „a teď mi povězte, co s tím,“ přihrála tak míček na jeho stranu a doufala, že za sebe odvedla v téhle kauze skvělý kus práce. On je přece policajt, tak ať to vyřeší.

2 Byl pozdní večer a Iveta Lounová seděla ve své malé pracovně, kterou si improvizovaně zřídila uprostřed svého obýváku, a snažila se ze sebe vymáčknout nějaký nápad. Oči ji pálily a písmenka, která za večer nasázela do textového editoru, před ní neobratně poskakovala, což nebylo tak bolestné jako slova, ze kterých poskládala věty a z nichž čpěla nuda. Nic víc než plky, které přepsala z diktafonu. Text, který nenabízí nový rozměr ani nenese emoci. Žádný literární přínos, jen obyčejný brak. Čekal od ní víc.

Jediné, co za dnešek napsala, není víc než laciný pro­padák, kterým plní stránky bulvárního časopisu. Ale tohle má být jiné. Dostala zálohu a slíbila, že ta kniha bude sakra dobrá. Nejlepší. Dynamická. Jiná. Ukáže Webera v tom pravém světle. Napíše, jaký skutečně je. Žádné přikrášlení. Nic navíc. Jen text s provokativním nábojem, od kterého se čtenáři neodtrhnou.

Když se ta kniha povede, dostanete speciální bonus.

17

S Weberem se setkala už třikrát a materiálu má dostatek, aby z něj vytvořila dobrou čtvrtinu knihy. Ale ona se s tím patlá. Má jen slušný úvod a nástin prvních kapitol. Zatím nic, co by přiblížilo živelný naturel Miloše Webera. Co by ukázalo jeho minulost. Nedostala se dál než k větám, do kterých zamotala slova vysoký, urostlý, šaramantní, galantní, se silným osobním kouzlem, energický pětapadesátník.

Volby jsou teprve za dva roky, ale dobrá houba taky nevyroste za noc bez kvalitního podhoubí.

Když si tak projde odstavce, ve kterých Webera popisuje, nemůže se ubránit pocitu, že to s tím jeho mužným popisem přece jenom trochu přehnala. Ale jemu je to málo!

Domluvím vám schůzku s manželkou, ať mě lépe po­­ znáte. Ten text chce šmrnc!

Z každého setkání s Weberem měla pocit, že nepotkala příjemnějšího společníka. Byl zábavný, moudrý, vzdělaný. Jeho rozhled ji ohromil, podobně jako jeho známosti, které během rozhovoru naťukl. A ačkoli jí někde vzadu v hlavě vyskočila červená kontrolka, i ona jeho osobnosti podlehla.

Mít vedle sebe muže, jako je on! Nebo alespoň nějakého muže…

Když jí prvně nabídl kávu a posadil se naproti ní, měla již po několika formálních větách nezvyklý pocit, že se znají léta. Jeho úsměv na příjemně rýsovaném obličeji s výraznými lícními kostmi a jemně hranatou bradou působil jako dávka sedativ.

18

Máte hezké šaty, jejich barva nechá promlouvat vaši ženskost. Ta věta jí v uších zní už několik týdnů.

Přirozeně se pasoval do role vůdce a nečekal, až začne klást krkolomné dotazy, které si sepsala do notýsku, a začal o sobě vyprávět sám. Hlas měl pevný a hřejivý, protkaný jistotou a sebevědomím. Velkým sebevědomím.

Ovšem taková krásná žena jako vy je přitažlivá v čem­­koli.

Okouzlil ji.

A přesně o tom chtěla napsat, o muži, který má sílu přitáhnout ostatní na svou stranu a přimět je, aby ho milovali. Aby dělali, co chce. Do puntíku. Zní to nemožně, ale tak Weberův svět funguje. On udává směr, kterým pluje loď, a z lidí, kteří se ženou na palubu, vybírá jen ty, které potřebuje. O tom, že je pak nechá přepadnout přes zábradlí, když dozraje jejich čas, o tom zatím psát nebude.

Weberův život je jako sen, na co sáhl, to se mu podařilo, koho potřeboval, toho dostal na svou stranu. Vše je tak automatické, že nikoho ani nenapadne, že je to až příliš idylické. Že on je chodící štěstí. Reklama na úspěch. Dokonalost sama.

A možná by byl, nebýt těch indicií, které jí do sebe zvolna zapadají, a rozhovoru s jeho manželkou.

Alice Weberová. Nádherná zrzka, jejíž jméno za svobodna, Toužimská, zná půl republiky. Než si vzala Webera, živila se jako modelka. K jejím největším úspěchům patří přehlídky pro Victoria’s Secret. Po svatbě 19

s Weberem téměř okamžitě pověsila kariéru na hřebík.

Ale to udělalo mnoho jiných krásek, které se obstojně provdaly.

Iveta mezi ně bohužel nepatří. Ani mezi krásky, ani mezi ženy s úspěšnou kariérou. Ale na to teď myslet nechce.

Aby zahnala trpkost samoty, natáhla se po sklenici s červeným vínem, která stála vedle notebooku, a několika dlouhými loky obsah vyprázdnila a připustila si, že Alici Weberové závidí. Ona takové štěstí neměla.

Na vysoké ji zbouchl nějaký fešák, a protože to bylo na velmi divokém mejdanu, ani dnes, když už je jejímu synovi devatenáct, s jistotou nemůže říct, kdo je jeho otec, neboť ani dospělé rysy v synově obličeji nevyřešily záhadu zvrácené noci. Ti kluci byli minimálně dva a ona si jejich tváře neumí s jistotou vybavit. Popravdě ani s jistotou neumí říct, zda Ivanův otec byl její spolužák, nebo jiný hezoun, který se k jejich partě při štaci noční Prahou přidal.

S rostoucím pupkem si kluka nenašla, a když se Ivánek narodil, školy nechala. Nedostudovaná svobodná matka. To je její vizitka. Když po rodičovské dostala práci v bulváru, byla ráda, že něco má. Její ideály o studiu žurnalistiky se rozplynuly nad prázdným talířem a účtenkou za jednorázové pleny. Od té doby byla bez ambic. Tedy pokud se mezi ambice neřadí školní projekty, besídky, dětské tábory a pečení bábovek.

Jak ale Ivánek dospíval, pochopila, že jednou ji téměř nebude potřebovat. A pak ji napadlo něco mnohem hor20

šího – co když si jí syn nebude vážit? S tou otázkou si hrála dlouho a vždy dospěla ke stejnému závěru: ničeho v životě nedosáhla. Neroste její kariéra ani konto. Jediné, co se zaručeně zvětšuje, jsou její stehna a celulitidou prokvetlý zadek. Je jí skoro čtyřicet a vypadá o deset let starší.

O letošním Silvestru se zapřísáhla, že to změní. Koupila si nový pár sportovních bot, začala běhat a bábovky vyměnila za láhve vína. Cpala se vitamíny a kolagenem.

Začala psát na zakázku a přestala se bát. Řekla si o peníze. Nestala se z ní novinářka, ale hyena, která za prachy napíše cokoli.

Ale proč by to neudělala, když se tak živí jiní. Zatím ji morálka, kterou se nechala svazovat, příliš daleko ne­­ posunula.

A přesně tak je to s touhle knížkou. Weber si myslí, že ji dostal, že ji má na své straně. Ano, musí uznat, že se to téměř povedlo. Ale ten pravý důvod, proč s ním spolupracuje, je jiný, chce se dozvědět, kde je pravda. Až ji bude znát, rozhodne se, co s tou knihou udělá.

Weber možná složil zálohu, to ale neznamená, že ona se z toho nepokusí vytřískat víc.

3 Na nose měla tmavé sluneční brýle s širokými černými obroučkami a do obličeje vražený plátěný klobouk s velmi širokou a elegantní krempou. Ležela na lehátku 21

jen ve spodním dílu plavek, který tvořily pouhé dva úzké trojúhelníčky a dvě titěrné šňůrky svázané na bocích.

Za provokativní nahotu se ani v nejmenším nestyděla a své výstavní tělo dávala na obdiv, jako by šlo o cenné umělecké dílo.

Příroda ji obdařila nevšedně oblými ženskými křivkami a ona si své krásy byla dobře vědoma. Prsa měla velká a pevná a právě si je potírala voňavým opalovacím olejem, aby si nespálila bradavky. Jemná pleť se třpytila zlatavým nádechem, který umocňoval její štíhlost.

Lehátko, na kterém ležela, stálo zpola zanořené v moři a pokaždé, když přišla větší vlna, jí slaná voda opláchla chodidla. Byl to slastný pocit, dokud se jedna mokrá vlna nepřehnala i přes její obličej a nezmočila bohaté měděné lokny, které se nepříjemně přilepily na její zpocenou kůži. „Co to je?“ zamumlala sotva slyšitelně a rukou si setřela vlhký obličej. V ten moment v dálce začala hrát povědomá hudba a další mokrá vlna šplouchla na její kotníky. Už to nebylo tak příjemné. Začala se ošívat.

Hudba sílila. „Ne!“ zavrčela bolestně a rukou šmátrala kolem sebe, až na nočním stolku našla malou nepříjemnou věcičku, která zvuk vydávala, a automaticky ji na boku zmáčkla.

Opět ležela na lehátku a užívala si horké dotěrné paprsky a pohled na lehce se pohupující mořskou hladinu. Sotva několik desítek metrů před ní se v mořském vánku potácelo windsurfingové prkno a ona se nemohla nabažit pohledu na snědého Kubánce.

22

Většinou je to Kubánec. Nebo Afroameričan.

Už si jí všiml, usmál se a zamával na pozdrav, aby vzápětí stočil plachtu a zamířil k ní. Cítí jemné chvění.

Voda jí opět šplouchá na nohy, jak prkno rozráží vodní hladinu, a ten Kubánec s tetováním na stehně se snaží dostat v nejlepším možném čase přímo k ní. Už je na mělčině a zpomaluje. Ale než seskočí z prkna, ta hudba je tu zas.

Snažila se tu melodii nevnímat, ale ta si svou hlasitostí postupně získávala její pozornost, až ji s nelibostí upřednostnila a v polospánku opět nahmatala tu příšernou rušivou věc. Tentokrát zmáčkla tlačítko vepředu a přiložila krabičku k uchu.

Kubánec upustil plachtu do vln a ta okamžitě klesala pod hladinu. Nechal to být a seskočil z prkna, aby se rozeběhl k ní. „Ivet? Jsi to ty?“ netrpělivý mužský hlas vystřelil otázku, když bylo v mobilu stále ticho. Jindy mu ucho doslova hořelo jejím burácejícím hlasem. „Jo,“ zachraptěla a otočila se na posteli. Malý tetovaný kolibřík na stehně se rozplynul. „Proč to nebereš? Volám ti celé dopoledne!“ hlas přeskočil do sopránové tóniny.

Mořská vlnka opět šplouchla na její levé chodidlo.

Stáhla si peřinu a zamžourala na svého psa. Její stárnoucí baset, kterého si před lety vzala z útulku, jí olizoval nohu. Dlouhý bledý jazyk, z něhož stékaly rosolovité sliny, ji okamžitě přiměl skrčit nohu a schovat ji pod peřinu.

23

„Ale to už je jedno. Teda, ne že by mě nezajímalo, co je s tebou, ale evidentně žiješ, tak…“ Přerušila ho. „Kolik je?“ Na hlasivkách měla stále nános alkoholu. „Poledne, miláčku,“ jízlivost okořenila jeho ženský podtón hlasu. Možná je jeho chyba, že včera tolik pila. „Sakra,“ udělala rychlý pohyb, kterým měla v plánu překulit se z jedné strany postele na druhou a vyskočit na nohy, ale před očima se jí roztancovaly černé mžitky, proto raději zůstala sedět. „Sakra.“ „Tys včera slavila? Já věděl, že nejsi skutečná kamarádka, jinak bys mě pozvala,“ rozesmál se. Musela si dát panáka ještě po tom, když ji posadil do taxíku. Když se loučili, přišla mu celkem v pohodě. „Co chceš?“ Měla jeho fórů dost. „Co bych chtěl?“ Pocítil trpkost. Taky jí volat nemusel. Mohl počkat, až se milostpaní vyspinká a noviny si přečte sama. „Tak co?“ Teď byla netrpělivá ona. Těkala zrakem kolem postele, jestli vedle ní nezbyla ze včerejška trocha pití. Víno. Vaječňák. Voda. Cokoli. „Možná bych ti to ani neměl říkat,“ začal pomalu, rozhodnutý si s ní pohrát.

Přesně tohle ji na gayích štvalo. Chovají se jako ženské. Normální chlap by šel rovnou k věci, ale oni rádi žvaní. „Třeba tě to ani nezajímá.“ „Tak to vyklop!“ zaječela. Struhadlo v krku si důrazněji řeklo o trochu vody, proto pomalu svěsila nohy 24

z postele a rozplizlým klátivým krokem se vydala ke kuchyňce. Když míjela zrcadlo na skříni, všimla si, že je nahá. Zavřela před tou rozkydlou celulitidovou bábou oči, jinak by se musela rozbrečet. „Budu dělat, že jsem nic neslyšel. Možná máš zase svoje dny a s tím vážně nechci mít nic společného.“ Provokovat ji ho bavilo. „Hm,“ strhla župan, který visel na dveřích, a nasoukala se do něho, přičemž se snažila neoběsit na pásku.

Polohlasně při tom klela. Telefon jí vypadl z ruky. Normálně by se lekla, že jí zase prasklo sklíčko, ale dnes ji nic takového nenapadlo. „Nemám krámy,“ dodala, když telefon sebrala z podlahy a přilepila opět na ucho. „Fajn. Už jsi připravená na novinku dne?“ vrněl vzrušením, zatímco ona dychtivě otevírala lednici a hledala sklenici s naloženými okurkami. Růžový semišový pásek se jí namočil v obsahu, jen co sejmula víčko. „Jo, vybal, o co jde,“ prohodila s nezájmem a napila se chladného láku. Ihned pocítila silnou úlevu. Kdyby ji teď José viděl, určitě by si neodpustil svou hlášku: Kotě, tohle je přesně ten důvod, proč jsem gay. „Už to vyšlo,“ vypískl rozrušeně. Dětská radost mu lomcovala hlasem. „Co vyšlo?“ zapřela se o linku a vylovila macatou okurku, do které se s chutí zakousla. Šťáva jí při tom stékala po bradě, ale vzhledem k tomu, že měla obličej oslintaný od Hanibala, sladkokyselý nálev neřešila. „Víš ty, že jsi vážně vtipná,“ nechal svou větu patřičně vyznít.

25

Byla si jistá, že teď se štípl do krku, což José dělal pokaždé, když míra jeho projevu ironie přetekla. „V noci mi voláš, že zoufale potřebuješ peníze na liposukci, což naprosto chápu,“ odmlčel se, „a nová prsa, což teda nechápu, ale to je možná tím, že mě prsa neberou,“ stál u okna své kanceláře a díval se do rušné ulice Komunardů, přičemž obdivoval svůj hebký kašmírový svetřík, jehož dokonalá kanárková žluť se zrcadlila v okně. „My jsme spolu mluvili? V noci?“ zakuckala se. „Nechci ti radit, Ivet, ale jestli se nepřestaneš cpát, na tu liposukci snad ani nechoď,“ už měl jejího mlaskání ve sluchátku dost. „I když, to bych se neviděl se svým doktůrkem, se kterým jsem se před týdnem seznámil na večírku.“ „Trochu se ztrácím. Proč mi voláš?“ Na klábosení o úspěšném randění nemá náladu. On je gay a má za měsíc zářezů víc než ona za posledních deset let. Kde je spravedlnost?! „Takže jsem ti domluvil termín.“ „Kde?“ „Na klinice estetické medicíny. U Vojtíška.“ „U Vojtíška?“ „Doktor Vojtěch Kubák. Můj známý z večírku.“ „Jo, super fór. Hele, já tu ještě něco mám,“ otevřela chlebník a vylovila poslední rohlík. Na omak byl tak tvrdý, že by si na něm mohl brousit zuby akorát Hanibal.

S nelibostí mu ho nabídla, ale neprojevil o něj zájem. „Máš termín třetího května.“ 26

„Termín na co?“ zkusila rohlík ukousnout, ale bylo to příliš náročné, proto ho odhodila do dřezu a ze skrýše za hrnky vytáhla tabulku čokolády. Pro nouzové chvíle, jako je tato. „Na tu liposukci a děkovat nemusíš. Večer mu poděkuji sám.“ „Aha,“ roztrhla obal. Zakousnout se do čokolády ne­­ byl problém. Na to má chrup dostačující. „A nezapomeň si koupit noviny,“ chystal se zavěsit.

Je čas na polední pauzu a on si musí na večer koupit nové džíny. Nebo by si měl koupit i nové mokasíny? Vínové?

Budou se Vojtěchovi líbit? „Proč noviny?“ Na jejím jazyku, se pozvolna rozpouštěly dva dílky kakaové lahody. „Ten článek už je venku. A slušně ti vydělal.“ „Jaký článek?!“ vydechla a tajenka jí pomalu začínala zapadat do sebe.

Včera večer se opila. Pustila si nahlas hudbu a tancovala. Pak dostala chuť na Karla Gotta. Přehrála si celé album. Možná ze sentimentu, že nedávno zemřel. Když zpíval písničku Trezor, vlnila se zrovna před zrcadlem.

A pak to uviděla, velký obří špek visící pod pasem.

Stiskla ho v dlaních a dívala se na ten hnus. Nevěřila.

Taková nespravedlnost, od nového roku běhá a omezuje se v jídle!

Vytrhla šňůru gramofonu ze zásuvky a bulela jako malá holka. Pak zavolala Josému. Řekla mu, že jí musí pomoct, musí zavolat tomu plastickému chirurgovi, co ho potkal nedávno na večírku. Musí mu zavolat, aby s ní 27

něco udělal, nechce, aby ji utěšoval, je gay, nerozumí tomu. Potřebuje být krásná. Teď hned!

José jí to dlouho rozmlouval. Ze sluchátka řvala hudba. Rokenrol. Nadhodil, že je na výborném večírku a že by se měla přidat. Při tanci zhubne. Nechtěla, ale pak šla.

Proč ne, José jí slíbil, že potká spoustu báječných mužů.

Džíny nemohla dopnout, proto knoflík stáhla gumičkou. Na tu liposukci půjde, i kdyby si měla vzít půjčku.

Natáhla si dlouhý volný svetr, který splýval po její siluetě, ale nepřipadala si o nic líp. Pomohl až polyesterový kardigan, který poměrně obstojně zakryl i její břišní pneu­­matiku. Přidala vrstvu mejkapu a vzorek drahého parfému, který dostala v luxusní drogerii. Víc už se sebou udělat nezvládla.

Před klubem zjistila, že jeho klientelu tvoří samí homosexuálové. Co mohla čekat, když ji na pařbu vytáhne José?!

Chlapa tu asi nesbalí, ale bude sranda. Uvnitř si svlékla kousavý svetr, tihle kluci její faldy vnímat nebudou.

Byl to menší, ale velmi příjemný klub. Stěny byly jemně šedé a křesla měla temně karmínový odstín. I když bylo prostředí útulné, příliš se nebavila, a tak se ji José snažil všemožně rozptýlit.

Nejdřív to byl Sex on the beach, pak Orgasmus, Double orgasmus, pak Mai tai a tak dokola. Bavili se o chlapech, estetické medicíně a taky o práci.

José nedávno povýšil. Sice tu historku, jak vyšachoval análního turistu s přezdívkou Bobr, se kterým sdílel kancelář a který se dral na stejnou pozici jako on, slyšela minimálně pětkrát, ale dopřála mu ji odvyprávět znovu.

28

Obzvlášť, když ji kluci u stolu tak hltali, neměla šanci zařvat Drž už hubu, José!

José jí její trpělivost vrátil a ona mu vyprávěla, na čem právě dělá: Jak připravit zahrádku na sezónu, Dvacet tipů na jarní mytí oken, Celebrity, které zmizely z obrazovek, Květinová výzdoba na poslední rozloučení. Nešlo si nevšimnout toho jemného pohrdání, které se lesklo v jeho očích.

Proto se pochlubila s kšeftem pro Webera. „Ty děláš pro Webera?“ vyhekl rozrušeně a ihned ztišil hlas. Je tu i jeden novinář od konkurence a ten by to vědět neměl, letělo mu hlavou, když se svěřil: „Snažím se získat o Weberovi něco pikantního už několik měsíců, ale nic.“ Uvažoval, jak se k němu dostala, když on proto už udělal téměř nemožné.

Zasmála se: „Asi na to jdeš špatně.“ Očima přejela všech deset mužů u stolu, ale ani jeden z nich se o její trumf nezajímal. Jen José.

Naklonil se až úplně k ní: „Co víš?“ Oči mu zářily touhou a ji napadlo, že tak podobně se musí tvářit, když jde na věc.

S opileckým smíchem se mu přitiskla na obličej a zavěsila se mu kolem krku. Růžovým brčkem si dlouze vychutnala svůj třetí Orgasmus a pak zašeptala: „Taková informace se zadarmo neříká.“ Chvíli si ji prohlížel a snažil se přijít na to, zda je to opilecký žvást, nebo na jejích slovech něco je.

Dala si prst na ústa: „Pst, pst. Pst!“ rozesmála se. „Počkej, ty máš mlčet,“ přesunula svůj nateklý prstík na jeho rty, „ty jsi můj kamarád, tobě to můžu říct.“ 29

„Co víš?“ Zorničky mu jiskřily, jak kdyby do nich tekla elektřina, a ji zamrzelo, že tenhle třicátník, na jehož hrudi má přimáčknutou svou pushupku, ji z ní nechce servat. Ani nikdy chtít nebude. Přitom je to fajn chlap. „Něco, co se zadarmo neříká,“ začala mu kroutit ucho.

Sejmul ruku ze svého ušního boltce a zcela vážně opáčil: „Za kolik se to tak říká?“ „Nevím… Kolik tak stojí liposukce?“ „Zeptáme se odborníka.“ Nahnul se přes stůl, kde seděl ten nový kluk, kterého mu minulý týden představili jako doktora Kubáka. „Vojtěchu, na kolik přijde liposukce?“ „Udělal bych ti ji rád, ale ty ji nepotřebuješ,“ pak mu došlo, že ta žena, co se na toho hnědookého redaktora věsí, by ji víc než potřebovala, a dodal: „Do sto tisíc se vejdeme.“ „Sto tisíc?!“ vykulila oči a vzápětí plácla rukou do stolu: „Tak sto tisíc!“ „To by ale musel být sólokapr. To je ti jasné, Ivet.“ „Taky že to je sólokapr,“ rozepnula kabelku a vyndala z ní diktafon, bez kterého nevycházela ven. Věřila, že i José má ten svůj v jedné z kapes u kalhot schovaný. „Co tam máš?“ zvědavost ho přiměla, aby byl vážný. „Vážně bys mi dal sto tisíc?“ podívala se na jeho jemný obličej, rovněž vážně. „Jestli jde o Webera a je to breaking news, klidně.“ „Poslechni si to,“ vsunula mu diktafon do náprsní kapsičky u košile a otočila do sebe zbytek béžového koktejlu.

30

Až bude mít krásnou postavu modelky, najde si pracháče a odjede s ním k moři. Bude se celé dny vyvalovat na lehátku a opalovat se. Bude pozorovat mladé Kubánce nebo jiné snědší typy – podobné, jako je José. Samozřejmě ty, co jsou na holky. Bude šťastná a obdivovaná. Nebezpečně krásná. Své tělo bude moci vystavit jako umělecké dílo v galerii. Žádný ručník, žádné pareo, jen miniaturní plavečky pro panenky. A když bude mít chuť, bude úplně nahá.

Jo, udělala dobře. Proč čekat. Kdo pustil ty informace ven, se Weber nikdy nemusí dozvědět. Zrovna jako nemusí zjistit, kdo jí ty informace řekl. Zatahala Josého za lalůček a objednala si další Orgasmus.

4 Zbyněk Janoušek byl jedináček a vychovávala ho matka. Od dětství držela syna zkrátka a pečovala o něj jako o skleníkovou květinku. Od jeho prvních ambiciózních krůčků měla strach, aby se synáček nepotatil. Aby ukočíroval svůj testosteronový náboj a jednou neskončil za mřížemi jako jeho otec. Z toho důvodu ho nutila do všech možných sportů, aby ze sebe ten nežádoucí výboj agresivity dostal dřív, než se projeví. Ale on byl spíš po ní, milý a uvážlivý, proto neskončil zkrocený u armády, jak předpokládala, když ho ještě kolébala na kolenou, ale s opálenou pletí u fitness trenažéru.

Její výchova byla ku škodě oběma, ale to si uvědomila, až když synáček dospěl. Možná ho měla místo spor31

tu přece jen nutit víc do studia, nebo ho alespoň poslat na vojenskou školu. Možná udělala spoustu chyb, které dnes už nevrátí. Jsou to jen okamžiky, kdy postřehne, že geny, které se v synovi s věkem probouzejí, nepřešly z její rodinné větve a Zbyněk je po svém otci víc, než odhadla.

Ale třeba je to jenom strach a příliš času na přemýšlení, protože nikoho dalšího než svého syna ve svém životě nemá. A to, že by pro něj chtěla pohodlnější život, který by mu studium zajistilo, je přece pochopitelné.

Zbyněk ale nebyl ani trochu studijní typ. Se školou sekl, jen co skončil učňák, a vrhl se do světa, který ho fascinoval a který už dobře znal. Do prostředí sportu a voňavého potu, který léčí všechny problémy. Začal dělat ve fitku. Byl spokojený. Nedral se výš, než na co stačila jeho hlava. Protože respektoval limity a chápal, že klient je jediný šéf, velmi dobře zapadl.

Díky vrozené empatii, což byl krásný genetický dar z matčiny strany, velmi rychle začal pracovat pro slušně platící klientelu, která se postupem času příjemně rozrostla. Na svůj úspěch byl pyšný a nikde se netajil tím, že zahrnuje také velký okruh luxusně zabezpečených paniček.

Tyhle čtyřicátnice, které lační po mládí, si už mezi sebou řeknou, s kým je jim dobře a kdo jim pořádně zvládne provětrat faldíky a vymlátit z nich módní čokoládové brownies, které si dávají k odpolední kávě, když pomlouvají své zazobané manžely.

Díky jejich doporučením neví, kam dřív skočit. Už dělá jen ty lepší rodiny a paničky, ty si taky vybírá. Žád32

né špekaté ufňukané hrošice po rozvodu, které by mu kazily reputaci. Bere jen first class, jak jim říká.

Ví, jaké mají boky, ňadra a pro koho touží být k na­­ kousnutí. Ví, s kým se kdy vyspaly i kdo je brousí teď.

Poslouchá vše, co mu kdy řeknou, a žádnou informaci nevypustí. Každé tajemství, které mu při tepovce nad 140 svěří, je u něj v bezpečí. Ví, jaké jsou to potvory, a taky ví, že většina z nich miluje peníze nade vše.

Ale to on chápe. Život v luxusu, o který se otírá, když k nim dvakrát týdně dochází jako domácí trenér, mu taky zachutnal. A tak jenom čeká na příležitost, až najde vhodnou oběť, která v rozvodovém vypořádání získá tolik, aby to bylo mnohem víc než akorát pro ně pro oba, a která bude s chutí dotovat svého mladého klučinu déle než několik týdnů.

Už se párkrát spálil a od té doby si dává pozor, aby byl víc než dobře placená hračka. Aby mu z toho káplo něco zábavnějšího než domácí kino a pár nových obleků.

Třeba taková Alice Weberová, to by byla kořist. Podle toho, co od ní ví, její manželství rozhodně není idylické. Tak mu to řekla, než ji dvaceti sedy lehy vyburcoval k odvázanějšímu slovníku a ona se nestyděla použít výraz ve sračkách.

Alice není tak stará, je jí 35 a na to, že má dvě děti, jsou její svaly v podbřišku v perfektní kondici. Kdyby chtěla, mohla by svaly pánevního dna rozdrtit i žulu.

Nebo krájet okurky, jak s paničkami laškuje, čímž si zpravidla zaslouží pěkné spropitné.

Alice je stručně řečeno dobře šukatelná pětatřicítka.

Nikdo by jí tolik nehádal, i on sám si myslel, že jí je sot33

va třicet. Jo, s ní by se klidně mohl ukázat na veřejnosti.

Tvořili by dokonalý pár.

On opálený playboy a ona plážová kočička.

Vůbec nechápe, že jí Weber dovolí osobního trenéra a víkendy ve wellness. Kdyby on byl jejím manželem, nespustil by ji z očí.

Jednou to Alici řekl a ona se jen křečovitě smála.

Týden na to mu svěřila, že ji manžel před časem nechal sledovat. Od té doby si dává velký pozor. Už nikdy by se s nikým nezapletla. Víc to nerozváděla.

Párkrát se zmínila, že Milošek dovede být až příliš naštvaný, když věci nejsou podle něho. Kdysi jí to imponovalo, kamkoli s ním přišla, všichni skákali podle jeho příkazu. Tenkrát jí ještě nedošlo, že i ona se časem zařadí mezi ty, kteří ho musí na slovo poslechnout, jinak bude zle.

Minulý měsíc mu ukázala fotku ze své svatby. Webera neznal, ale podle jeho tváře bylo jasné, že si vzala muže o dost staršího. Docela ho překvapilo, když v mobilu ťukla na momentku z oslavy, které se zúčastnila s manželem před týdnem. Ten chlap vůbec nezestárl. Oproti ní. „Miloš chce mít kolem sebe krásné věci,“ řekla tehdy. „Tak to si vytáhl žolíka,“ mrkl na ni. Sice se zasmála, ale oči měla smutné, proto přidal: „Větší krásku sehnat nemohl. Zrovna v sobotu jsem sledoval na Artu pořad o umění. Bylo to o životě Botticelliho a představ si, ta Venuše, co zobrazil, vypadá přesně jako ty. Jako bys mu stála modelem.“ Samozřejmě nikdy na Art nekoukal, ale tahle věta mu přijde chytrá a občas ji svým klientkám říká. Těch pár 34

slov nic nestojí a dokáží se ženami zázraky. Ovšem jediná Alice vypadá přesně jako kopie krásky Botticelliho obrazu Zrození Venuše.

Výjimečně nelhal. Až na ten Art. „Nejsi ty náhodou čarodějka?“ přidal další kompliment po tom, co se lichotka o Venuši chytla. „Zdá se mi, že nestárneš.“ Přesně takovými nepatrnými krůčky si své paničky připravoval a byl si jistý, že jednou některá z nich dozraje. Kdyby to byla Alice, bylo by jen dobře.

S neskrývanou chutí se díval na zrzku makající na spinningovém kole. Dlouhé zrzavé lokny měla stažené do culíku a hutné prameny jí padaly do obličeje, jak měla hlavu skloněnou. Neměla mejkap a po jemné pleti bez nejmenší nedokonalosti jí stékaly čůrky potu. Rty měla prokrvené a mírně pootevřené, což působilo velmi smyslně. Byla nádherná.

Kdysi ho požádala, jestli by ji při tréninku nevyfotil, že si to hodí na Instagram. Jen zápal boje, nic víc. Už udělal řadu momentek, ale teď měl pocit, že je ideál­ ní konstelace. Vytáhl z šortek mobil a namířil ho na ni. Alice se dívala do země a cvaknutí fotoaparátu ani nezaregistrovala. Ruce měla zapřené na řídítkách a žíly naběhlé. Měl pocit, že na zápěstí má další modřiny. Nebo je tam měla už minulý týden? „Ali, dneska se na to kolo nějak soustředíš, co je s tebou?“ Zvedla oči od tachometru a podívala se na třiadvacetiletého kluka. Pot řinoucí se po čele jí stekl do očí.

Chtěla ho setřít, ale Zbyněk byl rychlejší. S něhou jí otřel 35

obličej ručníkem. Bylo to tak automatické, jako když sestra pečuje o chirurga při náročném výkonu. A on to náročný výkon je, udržet si v tomto věku tělo dvacítky. „Děje se něco, nebo ti jen dávám moc do těla?“ Otevřela rty o něco víc a vydala přiškrcený povzdech. „Jestli je v tom zase makový koláček, tak se klidně přiznej, ať víme, s čím máme pracovat.“ „Jo,“ zasmála se. Spousta makových koláčků. Taková spousta, že o nich nemáš ani ponětí. A když se rozvedu, nedostanu ani jeden. „Alice, tak nahoru a šlapej!“ vyburcoval ji.

Zvedla zadek ze sedačky a šlapala ještě úderněji. Byl to přesně ten pohyb, který potřebovala, aby upustila vztek, který se v ní od rána kvůli Milošovi hromadil. Aby ho zašlapala do země.

A že ho tam je! A je to týden od týdne horší. To, jak s ní jedná, jak se na ni dívá, jak s ní mluví, jako by se za poslední měsíce stala součástí jeho majetku. Položkou určenou k vyřazení.

Přitom to bylo nádherné… Když se seznámili, žila jako ve snu. Miloš ji nosil na obláčku. Byla pro něj vším a zahrnoval ji tím nejlepším. Nejlepší restaurace, nejchutnější víno, nejexotičtější dovolená, nejluxusnější oblečení, nejprestižnější škola pro jejich děti, nejvybranější přátelé.

Až později pochopila, že Miloš neobklopoval tím nejlepším ji, ale sebe. Dnes si myslí, že v ten den, když si k ní Miloš na baru přisedl, jí musel hodit něco do pití.

Jinak si nedovede vysvětlit, že jí trvalo celých deset let, než přišla na to, že žije s psychopatem.

36