Vše, co vím o lásce

Dolly Alderton Vše, co vím o lásce Originální název: Everything I Know About Love, vydáno u Penguin Random House UK, London, UK 2018 Překlad Agáta Hamari Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Penguin Random House UK Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz Copyright © 2018 by Dolly Alderton Translation © Agáta Hamari, 2020 Cover design © Penguin Random House UK © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243- 9431-2

dolly alderton

vše, co vím o lásce

Pro Florence Kleinerovou

Vše, co jsem věděla o lásce jako teenager Romantická láska je ta nejdůležitější a nejvíc vzrušující věc na celém světě.

Pokud ji nemáte v životě, když už jste opravdoví dospěláci, tak jste selhali, stejně jako tolik mých učitelek na výtvarku, které, jak jsem si všimla, že si říkají „slečna“, a ne „paní“, mají divoké kudrnaté vlasy a nosí etno šperky.

Je žádoucí spát se spoustou lidí, ale nejspíš ne víc než s deseti.

Až budu žít jako singl žena v Londýně, budu nesmírně elegantní a hubená a budu nosit černé šaty a pít martini a muže budu potkávat pouze na křtech knih a na vernisážích.

Znakem opravdové lásky je, když se kvůli vám dva kluci poperou. Nejlepší je, když teče krev, ale nikdo nemusí do nemocnice. Jestli budu mít štěstí, jednoho dne se to stane i mně.

Je důležité přijít o panenství po sedmnáctých narozeninách, ale ještě před osmnáctinami. I kdyby to mělo být vyloženě den před, tak je to v pohodě, ale jestli vkročíte do osmnáctého roku života jako panna, už nikdy nebudete mít sex.

Muchlovat se můžete, s kolika lidmi chcete, a nevadí to, nic to neznamená, je to jenom trénink.

7

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

Ti nejvíc cool kluci jsou vždycky vysocí židé, co mají vlastní auto.

Starší kluci jsou ten nejlepší druh kluků, protože jsou kultivovanější, světaznalejší a taky nemají až tak přísné standardy.

Když si kamarádky najdou kluka, začne s nimi být nuda. Když má kamarádka kluka, je to zábava jedině v případě, že máte kluka i vy.

Pokud se kamarádky na jejího kluka nebudete vůbec ptát, nakonec jí dojde, že vás to nebaví, a přestane o něm dokola mlít.

Je dobrý nápad se vdát až trochu později, až potom, co jste si trochu užili života. Například v takových sedmadvaceti.

Farly a mně se nikdy nebude líbit ten stejný kluk, protože jí se líbí malí a drzí kluci jako Nigel Harman z EastEnders a mně zase ti tajuplní a macho, jako Charlie Simpson z kapely Busted. Díky tomu naše přátelství vydrží navěky.

V životě už nezažiju romantičtější chvíli než tu, když jsme s Lauren hrály na tom valentýnském koncertě v té divné hospodě v St. Albans a já jsem zpívala „Lover, You Should’ve Come Over“ a Joe Sawyer seděl úplně vepředu a zavřel přitom oči, protože předtím jsme si spolu povídali o Jeffu Buckleym a Joe je v podstatě ten jediný kluk, kterého jsem kdy potkala, co mi naprosto rozumí a chápe, co mám na mysli.

V životě nezažiju trapnější chvíli než tu, když jsem se pokusila políbit Sama Leemana a on se ode mě odtáhl a já jsem přepadla dopředu.

V životě nezažiju víc srdcervoucí chvíli než tu, když Will Young ze SuperStar přiznal, že je gay, a já jsem muse8

Dolly Alderton

la předstírat, že mi to vůbec nevadí, a přitom jsem brečela, zatímco jsem pálila tu knihu v kožené vazbě, co jsem dostala k biřmování a do které jsem si vypisovala, jak bude vypadat náš společný život.

Kluci mají fakt rádi, když na ně mluvíte sprostě, a když jste až moc milí, připadáte jim jako mimina a vážně to není cool.

Až si konečně najdu kluka, na ničem jiném už nebude záležet.

9

Kluci

Pro některé lidi je zvuk, který definuje jejich dospívání, radostné vřeštění jejich sourozenců hrajících si na zahradě. Pro jiné je to chřestění řetězu jejich milovaného jízdního kola, na němž se kodrcali po kopcích a údolích. Někteří si vybaví zpěv ptáků po cestě do školy nebo smích a kopání do fotbalového míče na hřišti. Pro mě to je zvuk vytáčeného připojení k internetu.

I teď si ho vybavím, tón po tónu. To počáteční kovově znějící pípání telefonu, pisklavé polovičaté kudrlinky, které značily částečné připojení, pak vysoký tón, ten oznamoval, že se někam dostáváme, a po něm následovala dvě hrubá hluboká zabušení, bílý šum. A potom vám ticho naznačilo, že už máte to nejhorší za sebou. „Vítejte u AOL,“ pronesl uklidňující hlas a při „O“ se zvedl lehce nahoru. Následovalo: „Máte nové zprávy.“ Aby mi ty nesnesitelně dlouhé okamžiky ubíhaly rychleji, tancovala jsem za zvuků vytáčení po pokoji. Nacvičila jsem si choreografii složenou z pohybů, které jsem se naučila v baletu: plié na zvuky pípání, pas de chat na bušení. Dělala jsem to tak každý večer, když jsem přišla ze školy. Protože tohle byl soundtrack mého života.

Protože já jsem strávila dospívání na internetu.

Jenom malé vysvětlení: vyrůstala jsem na předměstí.

To je celé – tohle je to vysvětlení. Když mi bylo osm, moji 10

Dolly Alderton

rodiče udělali to kruté rozhodnutí přestěhovat se ze suterénního bytu v Islingtonu do většího domu ve Stanmoru, což je poslední zastávka metra na lince Jubilee Line na té nejzazší periferii severního Londýna. Byl to prázdný okraj města, spíš vnější pozorovatel celé té zábavy než aktivní hýřil na večírku.

Když vyrůstáte ve Stanmoru, nejste ani obyvatel města, ani venkovan. Žila jsem od Londýna moc daleko na to, abych patřila mezi ty cool děcka, co chodili do klubu Ministry of Sound, byli moc velcí frajeři na to, aby vyslovovali pořádně, a nosili super retro oblečení kupované v překvapivě kvalitních sekáčích v jižním Londýně. Ale zároveň jsem žila moc daleko od vesnic v kopcích Chilterns na to, abych patřila mezi ty zdivočelé venkovské puberťáky s brunátnými tvářemi, co nosili staré vytahané svetry, ve třinácti se učili řídit citroën svého táty, chodili na procházky a v lese v okruhu svých bratranců a sestřenic brali LSD. Předměstí severního Londýna bylo jako vakuum osobní identity. Bylo stejně nevýrazné jako ty béžové plyšové koberce, které zdobily každý dům. Nebylo tam žádné umění, žádná kultura, žádné staré budovy, žádné parky, žádné nezávislé obchody ani restaurace.

Byly tam golfové kluby, pobočky řetězce italského občerstvení, soukromé školy, příjezdové cesty a slepé ulice, nákupní zóny a obchodní centra s prosklenými střechami. Všechny ženy vypadaly stejně, domy byly postavené stejně, auta byla všechna stejná. Jediným způsobem, jak vyjádřit svoje já, bylo utrácet za to, co stejně měli všichni: za zimní zahrady, kuchyňské přístavby, auta s vestavěnou navigací, all-inclusive pobyty na Mallorce. Pokud jste nehráli golf, netoužili po melírovaných vlasech nebo 11

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

si nechtěli prohlížet předváděcí vozy značky Volkswagen, nebylo tam naprosto co dělat.

Tohle byla obzvlášť pravda, když jste byli teenager vydaný na pospas ochotě a časové dostupnosti svojí matky, aby vás vozila po okolí ve zmiňovaném Volkswagenu Golf GTI. Já jsem naštěstí měla svou nejlepší kamarádku, Farly, která bydlela pět a půl kilometru jízdy na kole od naší slepé ulice.

Farly byla – a pořád je – jiná než kdokoli další v mém životě. Potkaly jsme se ve škole, když nám bylo jedenáct.

Byla a zůstává mým naprostým opakem. Ona je tmavovlasá, já světlovlasá. Ona je trochu moc malá, já zase trochu moc vysoká. Ona si všechno plánuje a rozvrhuje, já všechno nechávám na poslední chvíli. Ona miluje řád, já mám sklony k nepořádku. Ona miluje pravidla, já pravidla nesnáším. Ona nemá přehnané sebevědomí, já mám pocit, že i můj toast k snídani je natolik důležitý, že si zaslouží být vystaven na sociálních sítích (na třech různých kanálech). Ona se vždycky soustředí na přítomnost a na úkoly, které ji čekají právě teď, já jsem pořád hlavou z půlky v realitě a z půlky v její vymyšlené verzi. Ale nějak nám to prostě funguje. V životě jsem neměla větší štěstí než toho dne v roce 1999, kdy si ke mně v hodině matematiky Farly přisedla.

Naše dny s Farly pokaždé vypadaly úplně stejně: sedávaly jsme před televizí, ládovaly se horami bagelů a brambůrek (pouze pokud doma nebyli rodiče – dalším znakem předměstské střední třídy je jejich obzvláštní opatrnost ohledně pohovek a striktní zákaz jedení v obýváku) a sledovaly americké sitcomy pro teenagery na Nickelodeonu. Když jsme dokoukaly všechny díly Sabriny, 12

Dolly Alderton

mladé čarodějnice a seriálů s Mary-Kate a Ashley Olsenovými, přesunuly jsme se k hudebním kanálům, přičemž jsme s otevřenou pusou zíraly na obrazovku a každých deset sekund přepínaly mezi MTV, MTV Base a VH1 v naději, že najdeme jeden konkrétní hudební klip od Ushera. Jakmile nás začalo nudit i tohle, přepnuly jsme zpátky na Nickelodeon+1 a znovu sledovaly ty samé díly amerických teenage sitcomů jako před hodinou.

Morrissey z kapely The Smiths kdysi popsal svoje dospívání jako „čekání na autobus, který nikdy nepřijel“ – tenhle pocit je o to horší, když vyrůstáte na místě, které vám celé připadá jako nevýrazná béžová čekárna.

Byla jsem znuděná, smutná a osamělá a netrpělivě jsem odpočítávala hodiny svého dětství. A potom se, jako rytíř v nablýskané zbroji, na našem obrovském rodinném stolním počítači objevil internet na vytáčené připojení.

A pak přišel MSN Messenger.

Když jsem si MSN stáhla a začala si podle e-mailů přidávat kontakty – kamarády ze školy, kamarády kamarádů, kamarády ze škol v okolí, se kterými jsem se nikdy nepotkala –, bylo to, jako bych klepala na zeď vězení a uslyšela, jak někdo ťuká zpátky. Jako bych na Marsu našla stébla trávy. Jako bych otočila knoflíkem na rádiu a praskání se konečně změnilo na srozumitelný lidský hlas. Byl to únik z mé předměstské sklíčenosti do přemíry lidského života.

MSN bylo mnohem víc než jen způsob, jak v pubertě zůstat v kontaktu s přáteli – bylo to fyzické místo. Přesně takhle si ho pamatuju, jako místnost, ve které jsem každý večer a každý víkend celé hodiny vysedávala, dokud se mi 13

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

z civění do monitoru oči nepodlily krví. Dokonce i když jsme z předměstí odjeli a naši mě a mého bratra velkoryse vyvezli na dovolenou do Francie, i tehdy jsem každý den sedávala v téhle místnosti. První věc, co jsem dělala, kdykoli jsme přijeli do nového penzionu, byla zjistit, jestli mají počítač s přístupem na internet – většinou to býval pravěký stolní počítač v temném suterénu –, přihlásit se na MSN a bezostyšně celé hodiny chatovat, zatímco na křesle za mnou seděl nějaký rozmrzelý francouzský puberťák a čekal, až na něj přijde řada. Venku se zbytek mojí rodiny válel u bazénu, pražilo tam provensálské slunce, ale moji rodiče moc dobře věděli, že jak jde o MSN, nemá žádnou cenu se se mnou dohadovat. MSN bylo centrem veškerých mých přátelství. Byl to můj soukromý prostor. Byla to ta jediná věc, kterou jsem mohla považovat za jenom svoji.

Jak říkám, bylo to opravdové místo.

Moje první e-mailová adresa byla prcek_1_4@hotmail. com, kterou jsem si založila ve dvanácti letech v učebně informatiky. Číslo 14 jsem si vybrala, protože jsem předpokládala, že e-mailovat budu maximálně dva roky a pak už to bude moc dětinské. Dala jsem si prostor tuhletu novou módu a její rozličné podivnůstky užít, než na moje čtrnácté narozeniny adresa ztratí význam. MSN jsem začala používat až ve čtrnácti a v tomhle období jsem si v rámci vyjádření svého vášnivého vzplanutí k vítězi SuperStar pro rok 2002 založila e-mail s adresou willyoungjesexy@hotmail.com. Po svém strhujícím výkonu v roli pana Snížka ve školním muzikálu Kolotoč jsem taky krátce vyzkoušela adresu jsem_umelkyne@hotmail.com.

Prcka_1_4 jsem oprášila, když jsem si stáhla MSN, a okamžitě jsem se těšila přeplněnému adresáři složené14

Dolly Alderton

mu z adres spolužáků, které jsem si nasyslila už od založení tohoto e-mailu. Ovšem co bylo naprosto zásadní, přineslo mi to do života kluky. Abychom si rozuměli, do té chvíle jsem žádné kluky neznala. Kromě svého bratra, malého bratrance, táty a dvou jeho kamarádů, se kterými hrával kriket, jsem doopravdy v žádným klukem za celý svůj život netrávila čas. Ale s MSN přišly e-mailové adresy a avatary nových záhadných kluků, laskavě poskytnuté různými spolužačkami – těmi, které se s kluky poflakovaly o víkendech a pak velkoryse nechávaly jejich adresy kolovat po veškerém studentstvu. Tihle kluci si udělali kolečko po celém MSN: přidala si je každá holka z naší školy a všechny jsme si užily svých patnáct minut slávy, když jsme se s nimi zrovna náhodou bavily.

Tihle kluci se obecně řadili do tří kategorií. Zaprvé to mohl být kmotřenec matky některé z holek nebo jiný vzdálený rodinný přítel, se kterým vyrůstala. Ten byl většinou o rok o dva starší než my, vysoký, hubený, s hlubokým hlasem. Do téhle kategorie patřili i něčí sousedé ve školním věku. Další skupinou byli bratranci a bratranci přes koleno. Nakonec, a to byla ta nejexotičtější kategorie, kluci, které někdo potkal na rodinné dovolené. Tohle byl jednoduše svatý grál, protože dotyčný mohl být naprosto odkudkoli, klidně až z takové dálky jako z Bromley nebo z Maidenheadu, a přesto jste si s ním najednou povídali na MSN, jako by byl ve vedlejší místnosti. Taková šílenost, takové dobrodružství!

Z těchto zbloudilých a bezprizorních jedinců jsem si velmi rychle vytvořila adresář a označila je ve svém seznamu kontaktů speciální nálepkou: KLUCI. Celé týdny a týdny jsem si s nimi povídala, o volitelných předmětech, 15

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

o oblíbených kapelách, o tom, kolik cigaret jsme vykouřili a kolik alkoholu vypili a „jak daleko“ jsme „zašli“ s opačným pohlavím (což byl vždycky momentální výplod fantazie). Samozřejmě jsme neměli téměř žádné tušení, jak ten druhý vypadá: tohle bylo ještě před mobily s foťákem a profily na sociálních sítích, takže se člověk mohl spolehnout pouze na maličkatou profilovou fotku na MSN a na to, jak ten druhý sám sebe popíše. Občas jsem si dala tu práci a na mámině skeneru naskenovala nějakou fotku z rodinné večeře nebo z dovolené, na které vypadám hezky, a pak z ní v Malování pečlivě ořízla svoji tetu nebo dědečka, ale to bylo většinou moc práce.

Příval virtuálních kluků do světa mých spolužaček s sebou přinesl celou škálu nových konfliktů a dramatických událostí. Nekonečnou tichou poštou se mezi námi roznášelo, kdo si zrovna píše s kým. Holky si do přezdívek vpisovaly jména kluků, které nikdy neviděly, se srdíčky, hvězdičkami a podtržítky po každé straně, a slibovaly jim tak věrnost. Některé žily v domnění, že s dotyčným klukem vedou online dialog pouze ony, ale podle neustále se vynořujících upravených přezdívek to tak spíš nebylo. Někdy si vás přidala naprosto cizí holka z jiné školy, jen aby se vás napřímo zeptala, jestli si náhodou nepíšete s tím samým klukem jako ona. Občas – a tohle se vždycky vyprávělo jako odstrašující příklad – se vám omylem podařilo odhalit svůj MSN vztah s klukem tak, že jste mu napsali zprávu ve špatném okně a místo jemu ji odeslali kamarádce. Následovaly tragédie až shakespearovských úrovní.

K MSN se vázala komplikovaná etiketa. Pokud jste vy i kluk, který se vám líbil, byli přihlášení, ale on vám 16

Dolly Alderton

nepsal, neprůstřelná strategie na upoutání jeho pozornosti bylo odhlásit se a zase se přihlásit, protože o vašem znovupřihlášení mu vyskočila notifikace a připomněla mu, že existujete, což s trochou štěstí vyústilo v následnou konverzaci. Pak tady byl trik se skrytím vašeho online statusu, pokud jste se chtěli vyhnout debatě s kýmkoli jiným než jedním konkrétním kontaktem, protože takhle to šlo udělat nenápadně. Bylo to jako složité námluvy z edvardiánských časů a já jsem se jich ochotně a s radostí účastnila.

Tyhle dlouhé korespondence jen výjimečně vyústily ve schůzku naživo, a když na ni přece jen došlo, skoro vždycky se z ní vyklubalo zdrcující zklamání. Byl tady například Max s dvojím příjmením – proslulý MSN Casanova, známý tím, že holkám poštou rozesílal hodinky značky Baby G –, kterému Farly po měsících vzájemného psaní jedno sobotní odpoledne kývla na setkání u trafiky v Bushey. Dorazila na místo, jedinkrát se na něj podívala a vyděsila se natolik, že se schovala za popelnici. Sledovala, jak se jí z telefonní budky pořád dokola snaží dovolat na mobil, ale nakonec nedokázala čelit realitě setkání tváří v tvář a odšlapala to zase zpátky domů. Potom i nadále každý večer strávili hodiny psaním po MSN. Já měla schůzky dvě. První byla katastrofální rande naslepo v obchodním centru, které netrvalo ani patnáct minut. Druhá byla s klukem z nedaleké internátní školy, se kterým jsem si předtím, než jsme si domluvili první rande v pobočce Pizza Expressu ve Stanmoru, psala témeř rok. Celý následující rok jsme spolu tak nějak byli-nebyli – spíš nebyli, protože on byl neustále zavřený ve škole. Ale čas od času jsem za ním přijela s nalíčenými 17

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

rty a kabelkou plnou cigaret, co jsem mu pořídila, jako když Boba Hopea posílali bavit vojáky za druhé světové války. Na kolejích neměl přístup k internetu, takže s MSN byl utrum, ale vynahrazovali jsme si to každotýdenními dopisy a dlouhatánskými telefonáty, ze kterých můj otec při pohledu na měsíční vyúčtování za telefon pokaždé málem zešedivěl.

V patnácti jsem si začala milostnou aféru mnohem víc pohlcující než cokoli, co se odehrálo v chatovacích oknech MSN, když jsem se skamarádila s pihovatou holkou s divokými vlasy a černě orámovanýma oříškovýma očima jménem Lauren. Několikrát jsme se potkaly už jako malé na pár narozeninových oslavách u bowlingu, ale doopravdy nás seznámila až naše společná kamarádka Jess, s níž jsme šly na večeři do jednoho z mnoha stanmorských řetězců italských restaurací. Sedly jsme si tak dokonale, jako jsem to vídala ve všech romantických filmech na kanálu ITV2.

Povídaly jsme si tak dlouho, dokud nám nevyschlo v puse, navzájem jsme za sebe dokončovaly věty a lidé u vedlejších stolů se na nás otáčeli, protože jsme se řehtaly jako koně.

A potom, co nás z restaurace vykopli, šla Jess domů a my dvě jsme venku v mrazu seděly na lavičce, jenom abychom se mohly bavit dál.

Lauren hrála na kytaru a hledala zpěvačku, se kterou by založila kapelu. Já jsem jednou zpívala na jednom večeru v Hoxtonu , kde mohl vystoupit, kdo chtěl, a kam nechodilo moc lidí, a potřebovala jsem k sobě někoho na kytaru.

Další den jsme v kůlně její mámy začaly nacvičovat covery písniček skupiny Dead Kennedys ve stylu bossa nova a provizorně jsme svoji kapelu pojmenovaly „Rozběsněná 18

Dolly Alderton

Pankhurstová“ podle vedoucí hnutí britských sufražetek.

Posléze jsme ji z ještě nevysvětlitelnějšího důvodu přejmenovaly na „Sofie neumí létat“. První koncert jsme měly v turecké restauraci v Pinneru, která byla nacpaná k prasknutí, ale kromě našich rodinných příslušníků a přátel v ní seděl jen jeden jediný zákazník. Plynule jsme pokračovaly do dalších světoznámých koncertních síní: do divadelního foyer v Rickmansworthu, porolozpadlé boudy na zahrádce pivnice v Mill Hillu nebo kriketového pavilonu kousek za Cheltenhamem. Hrály jsme na kterékoli ulici, kde se zrovna nenacházel žádný policista. Zpívaly jsme na jakékoli oslavě bar micva, kam nás pustili.

Taky jsme obě měly zálibu v novátorské metodě přenášení obsahu svých MSN zpráv na různá média. V začátcích našeho přátelství jsme přišly na to, že už od počátku MSN Messengeru obě kopírujeme a vkládáme všechny konverzace s opačným pohlavím do dokumentu ve Wordu, tiskneme je a stránky zakládáme do kroužkového bloku, abychom si je mohly pročítat před spaním jako erotický román. Připadaly jsme si jako společenství umělců a intelektuálů, něco jako Bloomsbury Group o dvou lidech fungující na MSN na začátku jednadvacátého století.

Jenže jen co jsem se s Lauren skamarádila, odstěhovala jsem se z předměstí do smíšené internátní školy sto dvacet kilometrů severně od Stanmoru. Moji zvědavost ohledně opačného pohlaví už MSN nemohlo ukojit – teď už jsem potřebovala vědět, jací jsou kluci ve skutečnosti. Už mě neuspokojoval slábnoucí odér parfému Ralph Lauren Polo Blue, který ulpěl na milostném dopise, ani pípání a klepání značící nové zprávy na MSN. Do internátní školy jsem odešla, abych se pokusila se na kluky aklimatizovat.

19

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

(Na okraj: díky bohu za to. Farly poslední dva roky před maturitou zůstala na dívčí škole, a když přišla na univerzitu, byla vzhledem k tomu, že s kluky nikdy netrávila čas, jako slon v porcelánu. První večer orientačního týdne se pořádala „semaforová párty“, kam si singl lidé měli obléct něco zeleného a ti zadaní zase něco červeného. Většina z nás si to přebrala tak, že si na sebe vezme zelené tričko, ale Farly se v našem kolejním baru zjevila v zelených punčochách, zelených botách, zelených šatech a s obrovskou zelenou mašlí ve vlasech, které měly nádech zeleného laku na vlasy. To si mohla na čelo rovnou nechat vytetovat nápis CHODILA JSEM DO DÍVČÍ ŠKOLY. Jsem neskonale vděčná, že jsem si mohla interakci s opačným pohlavím dva roky nacvičovat na internátní škole, protože jinak se obávám, že bych se v orientačním týdnu nechala nalákat do osidel zeleného laku na vlasy stejně jako ona.)

Jak se ukázalo, zjistila jsem, že s většinou kluků nemám absolutně nic společného a že mě téměř vůbec nezajímají, pokud jsem je nechtěla políbit. A z těch kluků, které jsem chtěla políbit já, žádný nechtěl políbit mě, takže jsem zrovna tak mohla zůstat ve Stanmoru a dál si v plodných zákoutích svojí mysli vymýšlet fantazie o imaginárních vztazích.

Ze svých vysokých očekávání ohledně lásky viním dvě věci: ta první je, že jsem dítě rodičů, kteří jsou do sebe pořád skoro až trapně šíleně zamilovaní. Ta druhá jsou filmy, na které jsem se dívala během dospívání. Jako dítě jsem byla celkem neobvykle posedlá starými muzikály, a vzhledem k tomu, že jsem vyrostla naprosto závislá na filmech s Genem Kellym a Rockem Hudsonem, 20

Dolly Alderton

očekávala jsem, že se kluci ponesou s podobnou elegancí a šarmem. Smíšená škola ve mně tuto představu vcelku rychle udusila. Tak například moje první hodina politologie. Ve třídě dvanácti lidí jsem byla jedna ze dvou holek a nikdy v životě jsem neseděla v místnosti s tolika kluky najednou. Zatímco nám učitel vysvětloval, co je to poměrný volební systém, tak mi ten nejhezčí kluk, o kterém už jsem se doslechla, že je to známý lamač srdcí (jeho bratr, který ze školy odešel o rok dřív, měl přezdívku „Zeus“), pod lavicí poslal papírek. Vzkaz byl přeložený napůl a na přední straně měl namalované srdíčko, z čehož jsem usoudila, že půjde o milostný dopis, a se stydlivým úsměvem jsem ho otevřela. Jenže když jsem papírek rozložila, vykoukla na mě malůvka jakési obludy s velmi užitečným popiskem, který mě informoval, že se jedná o skřeta z Pána prstenů, a pod tím bylo načmáráno: TAKHLE VYPADÁŠ.

Farly mě o víkendech navštěvovala a vrhala vilné pohledy na ty stovky kluků všech tvarů a velikostí, co se promenádovali po ulicích se sportovními taškami a hokejkami přehozenými přes rameno. Nedokázala uvěřit mému štěstí, že jsem každé ráno mohla sedět v kostelní lavici a mít je všechny na dosah. Mě ale realita kluků spíš trošku zklamala. Nebyli tak zábavní jako holky, se kterými jsem se tam seznámila, ani zdaleka tak zajímaví ani milí. A z nějakého důvodu jsem se v jejich blízkosti nikdy neuměla úplně uvolnit.

Když jsem ze školy odešla, už jsem MSN nepoužívala tak svědomitě jako dřív. Můj první semestr na Exeterské univerzitě uběhl jako voda a s ním přišel nástup Facebooku.

21

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

Facebook byl, co se týče kluků online, jako bedna plná pokladů – a tentokrát to bylo ještě lepší, protože jste měli všechny jejich důležité informace shromážděné na jedné stránce. Pravidelně jsem projížděla fotky svých kamarádů z vysoké a přidávala si kohokoli, kdo se mi na první pohled pozdával. Tohle se většinou rychle vyvinulo ve vzájemné posílání zpráv a plánování schůzek na některém z mnoha večírků, které se ten týden konaly a kde měli vodku s energiťákem nebo párty pěnu. Naše univerzita měla všechny budovy na jednom místě a nacházela ve městě s katedrálou v hrabství Devon – takže najít toho druhého nebyl nijak složitý úkol. Jestliže MSN bylo prázdné plátno, na které jsem si mohla malovat barvité představy, pak byl Facebook jen a pouze funkční nástroj k domlouvání schůzek. Skrz něj si studenti vyhlíželi nové úlovky a plánovali další čtvrteční večer.

Když jsem z univerzity odešla a vrátila se do Londýna, už jsem úplně přestala se svým zvykem obepisování potencionální objekty zájmu na Facebooku s přesvědčivou agresivitou prodejkyně Avonu, zato jsem si budovala nový vzorec chování. Vždycky jsem někoho potkala přes kamarádku nebo na večírku nebo v hospodě, seznámila se s ním, vzala si od něj číslo, v průběhu dalších týdnů a týdnů si s ním přes esemesky nebo e-maily dopisovala a až pak se s ním dohodla na druhé opravdové schůzce. Možná to bylo proto, že to byl jediný způsob, jak někoho poznat, který jsem se naučila – když mezi námi byl nějaký odstup, abych měla dost prostoru vytvořit a přefiltrovat sebe samu do svojí nejlepší možné verze. Všechny ty dobré vtipy, všechny ty nejzajímavější věty, všechny písničky, o nichž jsem věděla, že na něj 22

Dolly Alderton

udělají dojem, a které mi obyčejně posílala Lauren. Na oplátku jsem zase hudbu, kterou ona předávala dál svému kamarádovi na dopisování, posílala já jí. Jednou to okomentovala tak, že si posíláme novou dobrou muziku za velkoobchodní cenu a pak ji vydáváme za svoji a přeposíláme objektům našeho zájmu s „emocionální přirážkou“.

Tato forma korespondence téměř vždycky skončila zklamáním. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že nejlepší je, když tahle první rande proběhnou v reálném životě, a ne po zprávách, protože jinak se nepoměr mezi vaší představou o tom druhém a tím, kým opravdu ten druhý je, jenom zvětšuje. Mnohokrát jsem si někoho vysnila v hlavě a vytvořila mezi námi pomyslnou jiskru, jako bych psala scénář, a když jsme se potom potkali doopravdy, drtivě mě to zklamalo. Bylo to, jako kdybych ve chvíli, kdy se to nevyvíjelo podle mých představ, došla k tomu, že se k němu přece musela dostat kopie mého scénáře, a pak mě rozčilovalo, že mu ho evidentně jeho agent zapomněl doručit a on se nenaučil svoje repliky.

Každá žena, která strávila svoje dospívání pouze ve společnosti dalších dívek, vám řekne to samé: nikdy se doopravdy nezbavíte myšlenky, že kluci jsou ti nejvíc fascinující, okouzlující, odpudiví a bizarní tvorové, kteří kdy kráčeli po téhle planetě – stejně nebezpeční a mytičtí jako yetti. Většinou to taky znamená, že jste zarytý životní snílek. Protože jak byste mohli nebýt? Léta letoucí jsem nedělala nic jiného, než že jsem s Farly posedávala na zídkách, tlustými gumovými podrážkami kopala do cihel, zírala do nebe a snažila se si vysnít dost na to, abych odvedla svou pozornost od nekonečných zástupů holek, co kolem nás procházely ve stejných školních unifor23

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

mách. Jestliže chodíte do dívčí školy, vaše představivost denně trénuje asi tolik jako atlet na olympiádu. Je úžasné, jak moc si zvyknete na ten intenzivní žár fantazie, když k ní tak často utíkáte.

Vždycky jsem si myslela, že moje fascinace a posedlost opačným pohlavím vychladne, až vyjdu ze školy a začnu doopravdy žít, ale to jsem netušila, že před třicítkou na tom budu stejně bídně, jako když jsem se poprvé přihlásila na MSN Messenger.

S klukama byl problém. A to takový, že jsem ho napravovala celých patnáct let.

24

Zápisky ze špatných rande: Dvanáct minut Je rok 2002. Je mi čtrnáct. Mám na sobě károvanou sukni z obchodu Miss Selfridge, martensky a svítivě oranžový crop top.

Ten kluk se jmenuje Betzalel, je to známý mé spolužačky Natalie. Potkali se na židovském táboře a od té doby si píšou po MSN a dávají si „rady ohledně vztahů a života“.

Natalie rozhazuje sítě a hledá si nové kamarády, protože o ty svoje nedávno přišla, když rozšířila pomluvu, že jedna holka z našeho ročníku se řeže žiletkou do rukou, ale přitom šlo jenom o ošklivý ekzém, a já jsem jeden z jejích nových cílů.

Ví, že bych chtěla kluka, a tak navrhne, že mě s Betzem propojí na MSN. Já jsem s naší nevyslovenou dohodou, že mi Natalie dohodí nový objekt, se kterým se můžu bavit, a já s ní na oplátku občas poobědvám, víc než spokojená.

S Betzem jdeme ven asi po měsíci každodenního psaní po MSN odpoledne po škole. Všechny lidi svého věku považuje za nedospělé, já taky, a na svůj věk je vysoký, já taky. O těchto sdílených zkušenostech žvaníme neustále.

Domluvíme se, že se potkáme v Costě v obchodním centru v Brent Crossu. Požádám Farly, aby šla se mnou, abych na to nebyla sama.

25

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

Objeví se Betz a nevypadá vůbec jako na fotce, kterou mi poslal – všechny kudrnaté vlasy má oholené a od tábora taky pěkně přibral. Přes stůl na sebe zamáváme.

Betz si nic neobjedná.

Celou dobu mluví jenom Farly, zatímco já s Betzem bez jediného slova civíme do země a je nám trapně. Betz má u sebe nákupní tašku – sdělí nám, že si zrovna koupil videokazetu s Příběhem hraček 2. Řeknu mu, že je to pro děcka. On mi řekne, že v té sukni vypadám jako skotský chlap.

Oznámím mu, že musíme jít, protože potřebujeme chytit autobus číslo 142 zpátky do Stanmoru. Celé rande trvá dvanáct minut.

Když dorazím domů a přihlásím se na MSN, Betz mi okamžitě pošle dlouhou zprávu, o níž je mi jasné, že si ji nachystal ve Wordu a vložil ji do chatovacího okénka svým typickým fialovým písmem Comic Sans v kurzívě. Píše, že si myslí, že jsem fajn holka, ale že ke mně nic necítí. Odpovím mu, že je od něj naprosto nemístné sepisovat mi takový elaborát a přitom sedět doma a čekat, až se přihlásím, když bydlí tak blízko Brent Crossu a já to mám domů pětadvacet minut autobusem, jenom proto, že ví, že se mi líbil ještě míň, než jsem se já líbila jemu, a nechtěl, abych mu to já řekla jako první.

Betz si mě na měsíc zablokuje, ale nakonec mi odpustí. Nikdy už se znovu nepotkáme, ale až do mých sedmnácti se z nás stanou vztahoví důvěrníci.

Osvobozená od svého smluvního závazku si už k Natalie u oběda nikdy nesednu.

26

Kronika mizerných večírků: Koleje University College London, Silvestr 2006 Moje první prázdniny doma po prvním semestru na univerzitě. Lauren taky přijela na Vánoce domů, a tak navrhne, abychom šly na silvestrovskou párty na kolejích University College London. Pozvala ji tam Hayley, holka, se kterou chodila do školy a kterou neviděla od posledního vysvědčení.

Dorazíme do obrovského sdíleného bytu ve zchátralé budově v postranní uličce mezi Euston Street a Warren Street. Účastníci večírku jsou poskládaní z univerzitních vyhulenců, Laureniných spolužáků a kolemjdoucích, kteří si všimli otevřených dveří, z nichž se většinu večera pořád dokola linulo „Ignition“ od R. Kellyho, a zavětřili příležitost. Lauren i já si každá neseme láhev červeného (Shiraz, tentokrát ne ten úplně nejlacinější, protože tohle je zvláštní příležitost), které pijeme z plastových pohárků (a ne z flašky, protože tohle je zvláštní příležitost).

Prolétnu místnost očima a hledám kluky, kterým pořád ještě fungují končetiny a dá se jim nahmatat pulz.

Je mi osmnáct, půl roku žiju aktivním sexuálním životem a nacházím se v jedinečně silné fázi své sexuality – v tom pomíjivém období, kdy pro mě byl sex to největší dobrodružství a objev; v čase, kdy šukání bylo jako brambory a tabák a já byla Sir Walter Raleigh. Nedokázala jsem 27

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

pochopit, proč to lidi nedělají v jednom kuse. Nic z těch knih a filmů a písniček, co o tom někdo napsal, nemohlo pořádně obsáhnout, jak úžasné to je. Jak mohli lidi vidět večer jako cokoli jiného než příležitost k sexu nebo k hledání protějšku, se kterým by mohli sex mít? (Tento pocit se do mých devatenáctých narozenin záludně vypařil.)

Všimnu si povědomého přátelského obličeje patřícího k vysoké postavě se širokými rameny a okamžitě poznám kluka, který dělal asistenta na placu jednoho sitcomu, kde jsem brigádničila po zkouškách GCSE. Během kradmých kouřových přestávek za studiem jsme spolu flirtovali a nadávali na ty herecké primadony. Přiblížíme se k sobě s rozevřenými náručemi a skoro okamžitě se začneme líbat. Přesně takhle jsem fungovala, když se mnou takto šíleně lomcovaly hormony. Z potřesení rukou se stalo muchlování, z objetí vzájemné ojíždění se přes oblečení.

Všechny společenské ukazatele intimity se vyškrábaly o pár krůčků nahoru.

Po pár hodinách předávání si láhve shirazu a otírání se jeden o druhého se zamkneme v koupelně, abychom celou věc dokončili. Začneme zápolit se zapínáním džínů a sukně toho druhého, jako opilí puberťáci, co se snaží nahodit spadlé pojistky, když vtom se ozve zaklepání na dveře. „ZÁCHOD NEFUNGUJE!“ zařvu, zatímco mi Asistent okusuje krk. „Doll,“ sykne Lauren. „To jsem já, pusť mě dovnitř.“ Zapnu si knoflíčky na sukni, přesunu se ke dveřím a na škvírku je pootevřu. „Co je?“ vybafnu a vystrčím mezerou hlavu. Ona se škvírou protáhne dovnitř.

28

Dolly Alderton

„No, takže si tam něco rozjíždím s Finnem…“ Všimne si v rohu mého společníka, který si teď zaraženě zapíná poklopec. „Jé, ahoj,“ pozdraví ho nonšalantně. „Takže si tam něco rozjíždím s Finnem, jenže mám strach, že pod rukama ucítí moje kalhotky.“ „No a?“ „Ony jsou stahovací,“ vysvětlí mi, vyhrne si šaty a ukáže mi tělové kalhotky do pasu. „Zatahujou ti špeky na břiše a na zadku.“ „Tak si je sundej. Dělej, žes žádný neměla,“ poradím jí a popostrčím ji zpátky ke dveřím. „Kam je mám dát? V každý místnosti někdo je, všude jsem byla a v úplně každým pokoji stojí nějací lidi.“ „Strč je sem,“ řeknu a ukážu na prostor za špinavou záchodovou nádržkou. „Tady je nikdo nenajde.“ Pomůžu Lauren kalhotky stáhnout, nacpeme je za záchod a pak ji vystrčím ven.

Vzhledem k hektolitrům alkoholu, co jsme do sebe nalili, a brku, co jsme spolu vyhulili, bohužel Asistent není schopen akce. Proběhne několik pokusů situaci napravit, z nichž je jeden natolik zběsilý, že se nám omylem podaří vysadit ze zdi sprchový kout, ale všechny stejně přijdou vniveč. A tak přiznáme porážku a přátelsky se rozejdeme – obejmeme se na rozloučenou a on odejde na další večírek. Je akorát po půlnoci.

S Lauren se shledáme v místnosti, kde se kouří tráva, a sdělíme si poslední vývoj svých sexuálních eskapád.

Finn už se taky vzdálil za příslibem lepší párty v černočerných prvních hodinách nového roku. Připijeme si na naše přátelství a nikdy nekončící zklamání z kluků a potom si všimneme emo kapely, kterou jsme potka29

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

ly na akci ve Whetstoneu, kde si mohl zahrát kdokoli, a okamžitě se s nimi spřátelíme. Lauren si zabere zpěváka s vlasy jako Robert Smith z The Cure a já basáka s buclatými tvářičkami jako panenka. Všichni se opíráme o skříň, posíláme si mezi sebou lehké marlborky a špeky a střídavě zapojujeme svoje iPody do repráků a pouštíme vyvážený mix Johna Mayera a Panic! At The Disco.

Najednou hudba přestane hrát. „Někdo rozbil sprchu,“ oznámí nám Hayley důležitě. „Musíme toho člověka, co rozbil sprchu, najít, protože ji bude muset zaplatit, jinak budeme mít velký problémy se správcem.“ „Jo, toho teda musíme najít,“ vložím se do toho nepříliš artikulovaným hlasem. „Myslím, že to byl ten malej týpek s dlouhýma vlasama.“ „Jakej týpek?“ „Teď tady byl,“ řeknu. „Byl to určitě on, vylezl z koupelny s nějakou holkou a smáli se. Myslím, že šel ven na cígo.“ Vyvedu účastníky honu na vymyšleného muže ven z kolejí na ulici, ale léčka mě za chvilku přestane bavit, protože si všimnu Joela, který se na večírek snaží dostat.

Joel je známý idol dívčích srdcí ze severního Londýna, židovský Warren Beatty s nagelovanými vlasy a jizvami po akné, Danny Zuko z předměstí. Nabídnu mu cigaretu, a než se nenadějeme, už se spolu líbáme, jako bychom si jen tak nenuceně povídali o londýnské hromadné dopravě. Odebereme se zpátky do bytu, kde si užívám veřejné ochmatávání s Joelem, které mi připíše o pěkných pár bodů víc než to s Asistentem dřívějška. Smutná jsem jen z toho, že už nemůžu obsadit koupelnu, kterou 30

Dolly Alderton

momentálně okupuje Hayley se svým polozhuleným kriminalistickým týmem forenzních srandokazů snažících se vydedukovat, kdo že to rozbil sprchu a jak se mu to povedlo. Rozhlížím se po jiném místě, kam se zašít, když se Christine, nádherná blondýna (pokud je Joel Danny, ona by mohla být jeho Sandy), Joela zeptá, jestli by si s ním mohla promluvit. Blahosklonně je nechám být, protože jak říká staré přísloví: pokud někoho opravdu chceš ojet, musíš ho nechat jít svou vlastní cestou.

S Lauren se znovu potkáme na cigáru – teď už kouříme tu nejlacinější značku. „Ti dva spolu chodili, když jsme byli na škole,“ prozradí mi. „Bylo to dost divoký, dost intenzivní.“ „Aha,“ řeknu.

Podívám se přes místnost a uvidím, jak se Christine s Joelem drží za ruce a odcházejí. Cestou ven na mě Joel omluvně zamává. „Měj se,“ zašeptá.

Lauren zaměstnává její emo zpěvák. Povídají si o akordech, což je jasné znamení, že se chytila myšlenky na sex. Jsou skoro čtyři ráno a já musím za dvě hodiny vstávat, abych se dopravila do práce v luxusním obchodě s obuví, kde jakožto prodavačka dostávám procentní provizi, o kterou si nemůžu dovolit přijít. Jdu si najít nějaký koberec v potemnělé místnosti, kde bych se mohla vyspat, a ke své radosti objevím prázdné jednolůžko.

Nastavím si budík na šestou.

O dvě hodiny později se probudím s nejhorší kocovinou svého života. Připadá mi to, jako by mi někdo obrátil mozek naruby, oči mám slepené řasenkou a z pusy mi smrdí, jako by se mi do ní v noci vloudila krysa ztřís31

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

kaná sauvignonem, umřela tam a shnila. Prohlédnu si svoji hnědou minisukni z Topshopu, holé nohy a kozačky a vzpomenu si, že jsem si s sebou nevzala pracovní úbor. „Hayley,“ syknu a palcem u nohy šťouchnu do jejího těla, které leží na hromadě svetrů na zemi vedle mě. „Hayley. Potřebuju si půjčit nějaký šaty. Obyčejný černý.

Ještě dneska ti je přinesu zpátky.“ „Ležíš mi v posteli,“ oznámí mi nevýrazně. „Nechtěla jsi z ní v noci vypadnout.“ „Promiň,“ odpovím. „A Lauren říkala, že tu sprchu jsi rozbila ty,“ zamumlá do svetrů. Neřeknu ani slovo, potichu se vzdálím a zalituju, že když jsem před pouhými pár hodinami pod polštářem našla sešitek plný Hayleyiných pitomých smutných básniček, zachovala jsem se tak altruisticky a nepročetla si ho od začátku do konce. „Vypadáš jako bezdomovec,“ zavrčí na mě moje šéfová Mary s obličejem ježibaby, když dorazím do práce. „A taky tak páchneš. Mazej do skladu,“ poručí mi a odmávne mě rukou pryč, jako by se snažila odehnat mouchu. „Dneska se k zákazníkům nemůžeš ani přiblížit.“ Když ten večer po tom nejdelším pracovním dni svého života přijdu domů, přihlásím se na Facebook a začnu zkoumat fotografické škody napáchané předchozí noc.

A tam, přímo nahoře na mé zdi, svítí detailní záběr Laureniných obrovitánských kalhotek, které Hayley nahrála do alba s názvem „Ztráty a nálezy“. Označila na té fotce všechny, kdo se večírku účastnili. V popisku se píše pouze: „ČÍ JSOU TO SPOĎÁRY?“

32

Dračice míří do Leamington Spa Poprvé jsem se opila, když mi bylo deset. Spolu s dalšími čtyřmi spolužačkami z ročníku jsem měla to štěstí a byla jsem pozvaná na oslavu bat micva Natashy Brattové. V prosluněném altánku na jejich zahradě v Mill Hillu teklo víno proudem a stoly se prohýbaly pod tácy s uzeným lososem. Ženy měly vyfoukané vlasy do divokých vln ve všech směrech a rty nalíčené stejnou metalickou béžovou. A z nějakého důvodu, který nikdy nepochopím, nám všem – holkám zcela evidentně teprve před pubertou v šatech bez ramínek a s plastovými klipsami ve tvaru motýlků ve vlasech – číšníci nalévali jednu skleničku šampaňského za druhou.

Nejdřív mi to připadalo, jako by se mým tělem prohnala vlna tepla, krev se mi vařila a pokožka brněla.

Potom jako by mi někdo uvolnil všechny šrouby v končetinách a já byla pružná a lehká jako akorát vykynuté těsto. A pak přišlo kecání – vtipné historky, parodické předvádění učitelů a rodičů, vulgární vtipy, ta nejlepší sprostá slova. (V těchto třech krocích prožívám počáteční opilost dodnes.)

Tanec mezi otcem a dcerou do rytmů „Brown Eyed Girl“ od Van Morrisona náhle a předčasně přerušila jedna z dívek – o trošku nalitější než my ostatní –, která 33

dolly alderton

vše, co vím vše, co vímoo lásce lásce

sebou břichem praštila na parket a maniakálně se začala svíjet pod nohama obou tanečních partnerů, asi jako když sebou hází ryba na suchu. Já jsem ji velmi rychle následovala, ale hned nás obě dvě z parketu odstranili a jakýsi dotčený strýček nám vynadal. Jenže večer teprve začínal.

Opilá nejen alkoholem, ale i nově nabytým sebevědomím jsem se rozhodla, že je čas na moji první pusu, po které následovala i druhá (s jeho nejlepším kamarádem) a třetí (s bratrem toho prvního). Všichni jsme se do toho vrhli po hlavě a vyměňovali a zkoušeli různé líbací partnery, jako by šlo o sdílené dezerty na stole.

Nakonec dospělí tuhle předměstskou dětskou orgii rozpustili, všechny nás nahnali do obýváku a nalili do nás kafe. Zamkli nás uvnitř a zavolali našim rodičům, ať si nás vyzvednou. Naše neposlušné chování bylo natolik neslýchané, že jsme v pondělí dostali ještě napomenutí od ředitelky, která nám vyčetla, že „reprezentujeme naši školu v nepříznivém světle“ (podobné výtky jsem za svých studentských let slýchávala často a vždycky mi to připadalo jako docela slabota, zvlášť vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla v plánu školu jakkoli reprezentovat – to spíš moji rodiče tuhle školu vybrali, aby reprezentovala mě).

Po tomhle večeru, jehož události mi poskytly dostatečné množství materiálu, abych jím dokázala plnit stránky svých deníčků až do pozdní puberty, už nikdy nic nebylo jako dřív. Alkohol mi zachutnal až příliš brzy.

Na každé rodinné akci jsem žadonila o malé sklenice vína ředěného vodou. O Vánocích jsem srkala sirup z likérových čokoládových bonbónů, tak slaďounký, až z něj 34

Dolly Alderton

škrábalo v krku. Ve čtrnácti jsem konečně přišla na to, kde mají máma s tátou schovaný klíč k barové skříňce, a když nebyli doma, kopala jsem do sebe skleničku za skleničkou levné francouzské brandy a užívala si ten hřejivý omamný opar, kterým alkohol zastřel moji povinnost dělat domácí úkoly. Občas se mi podařilo do svého potutelného předměstského hýření zatáhnout i Farly – klopily jsme do sebe Beefeater a doplňovaly láhev vodou a pak jsme sedávaly se zkříženýma nohama na koberci a sledovaly Chcete být milionářem?, přičemž jsme se opilecky dohadovaly, jak zní správná odpověď.

Nic na světě jsem nesnášela víc než být v pubertě. Na dospívání jsem nemohla být hůř stavěná. Zoufale jsem chtěla být dospělá, být braná vážně. Nenáviděla jsem to, že se musím na kohokoli v čemkoli spoléhat. Radši bych myla podlahy, než aby mi dávali kapesné, nebo šlapala pět kilometrů v dešti pěšky, než aby mě domů hodili rodiče. Už v patnácti jsem si hledala ceny garsonek v Camdenu, abych si mohla začít šetřit ze svých peněz za hlídání dětí. Ve stejném věku jsem kradla mámě recepty a okupovala její jídelní stůl, abych mohla pořádat slavnostní večeře, kde jsem nutila svoje kamarádky jíst moje tagliatelle s kuřetem pečeným na rozmarýnu a malinové dortíky Pavlova za doprovodu Franka Sinatry, když ony toužily pouze po tom dát si hamburger a jít na bowling. Chtěla jsem svoje vlastní přátele, svůj vlastní denní rozvrh, svůj vlastní domov, svoje vlastní peníze a svůj vlastní život. Být v pubertě mi připadalo jako jedno velké, frustrující, zahanbující, odhalující, na rodičích závislé trapno a nemohla jsem se vůbec dočkat, až to celé skončí.

35