Vůně Aramteshe – Koruna kouře

P. M. Freestone Vůně Aramteshe: Koruna kouře Originální název: Shadowscent: Crown of Smoke, vydáno u Scholastic Ltd, 2020 Překlad Martina Williams Buchlová Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Scholastic UK Úprava obálky Ondřej Vašíček / PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz Text © P. M. Freestone, 2020 Translation © Martina Williams Buchlová, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první ISBN 978-80-243-9757-3

P. M. FREESTONE

AR A M T E S HE

Pro Didu – moji první hrdinku.

A pro Serenu, která mi pomohla najít cestu skrz kouř.

Kapitola 1

LUZ Ochraňuj ty dva, všechno ostatní je postradatelné.

Ta zpráva dorazila do města Aphorai schovaná v ochranných obalech dodávky oleje z pouštní růže. Jak neuvěřitelně příhodné. Vlastně zcela trefné. Už dlouho vím, že Magistra ví, co dělá, ale tentokrát dokonce i já nadzvednu obočí.

S neustálým ohlížením přes rameno se tady bohužel daleko nedostanu.

Okraj říše je pro ty, kdo konají, ne pro ty, kdo příliš přemýšlejí. Pro muže činu, ne pro badatele. Místní výrobci Snového dýmu se tu střetávají s Jezdci a bandy žoldáků se přetahují o to, co po nich zbyde. Všichni ostatní se životem protloukají v prázdnu, které po nich zůstává. A já se teď všemi těmi šarvátkami snažím propašovat zesláblého prince, venkovskou holku a jejich dva statné společníky na cestě do Svatyně.

Ach, ty strasti spojené s oddanou službou Řádu.

Na hranici se propojily ty nejtemnější císařské tužby ovládat celou zemi s bezprávím, jež vládne na její opačné straně, a vznikl tu stanový tábor. Stejně jako se pod zadními dveřmi i těch nejvyhlášenějších podniků hromadí prach, tak také zde se postupně shromáždili ti nejbrutálnější z Jezdců, kteří mají údajně udržovat pořádek, a ti 7

nejhanebnější z rádoby svědomitých obchodních regulátorů. „Kde je aphoraiská armáda?“ zeptá se ta dívka s bolestí v hlase, jako by nedostatečné zastoupení provincie považovala za osobní urážku.

Její kůň srovnal krok s mým velbloudem. Má to ale elegantní zvíře, to se musí nechat. Tmavé a uhlazené a soudě podle toho, jak ohrnulo nos nad podřadnými plevami v posledním obchodním táboře, jímž jsme projížděli, taky dost kritické. Kůň podle mého gusta. Prozatím. Jen prvotní božstvo ví, jak se věci vyvinou, až se přiblížíme k našemu cíli.

Ta holka se na něco ptala, nebo ne? „Předpokládám, že byli přesunuti,“ zkusím to.

Děkuju Asmudtag, že její drahý otec netrval na tom, že pojede s námi. Je to jeden z mála mužů, kteří znají svoje limity. Předpokládám, že přesně to k němu před všemi těmi lety Magistru přitáhlo. Znal svoje místo. Nikdy by se nesnažil uhasit její oheň. Ani zářit jasněji než ona.

A k tomu je to celkem fešák. Pokud jste na prošedivělé vysloužilé vojáky.

Ach, to bude ale dlouhá cesta, pokud si nedokážu urovnat myšlenky.

Nebo utišit nepřetržité štěbetání té holky. „Co to stavějí?“ Desítky dělníků dřou pod vedením neurvalých předáků. Jejich tmavě opálená záda se v ranním vedru ohýbají a potí. Téměř polovina jich nese znamení trestance – kovové čepy místo nosů. Ostatní byli zřejmě odsouzeni za drobnější přestupky. Nebo si odpracovávají svoje dluhy.

S dobře vypilovaným neutrálním výrazem sleduji, jak trpí. „Zeď.“ 8

Nisai, korunní princ Aramteshe usazený na velbloudovi, jehož mi prodali na dobytčím trhu v hlavním městě, si odhrne z obličeje průsvitný závoj sytě modrých šatů, které ode mě dostal jako převlek. Přejede si hedvábným rukávem po čele a mžourá na všechnu tu pískovcovou záři. „A kolem jakého města? Na aktuálních císařských mapách jsem si žádné osady nevšiml.“ Nenápadně se ušklíbnu. Osady. Opravdu nemůže být pochyb o tom, že tenhle chlapec vyrostl v paláci, kde mu diplomatické jednání vštěpovali odmalička. Jinak by totiž pár potrhaných stanů a trochu větších plstěných přístřešků neoznačil tak slušným výrazem. „Podle mých zdrojů to regent poručil, když jsi byl indisponovaný, můj princi. Věřím, že onen císařský výnos obzvlášť zmiňoval potřebu… jak jen to bylo? Ach, ano. ‚Potřebu ochraňovat císařské zdroje a životy před nájezdy zvenčí‘. Taky šlo ‚o obnovení aramtešské majestátnosti‘. Nebo to bylo… vedení prostřednictvím ‚síly a stability‘? Císařští heroldi vřeští pořád něco nového.“ Nakrčí čelo. „Ale na druhé straně jsou Sesonská teritoria. Jako dědic trůnu mám tu oblast pod svou ochranou.“ Ochrana? Jen prázdná slova. Za poslední měsíce Jezdci neudělali vůbec nic pro to, aby pomohli uprchlíkům přicházejícím z druhé strany hranice, z hloubi teritorií, kde to vypadá, že se stále bojuje kvůli jedné jediné věci: nedostatku.

Nedostatku prostředků. Nedostatku práva. Nedostatku naděje.

Mnoho z těch, jež utekli, mělo schopnosti, které mohly mít ve městě Aphorai nějakou hodnotu. Větší hodnotu než posouvání kamenů z místa na místo. Naneštěstí pro ně to vypadá, že běžný provinční postup byl potlačen císařskými příkazy.

9

Zamlaskám a můj velbloud se dá do pohybu. „Rozhodně nechci být u toho, až to budeš probírat se svým drahým bratrem. Teď si, princi, prosím, zase zakryj obličej.“ Bývalá losecká Jezdkyně, která nyní působí jako princův Štít, přijede blíž a s ní se přiblíží i vůně kůže a kokosového oleje, jímž si uhlazuje své bitevní copy. Natáhne osvalenou paži, aby pomohla císařské milosti upevnit závoj.

Princ ji odstrčí. „Zvládnu to sám.“ „Závoje je nakřivo, můj pr…“ „Možná je to poprvé, co mám na sobě šaty, ale nejsem úplně neschopný,“ rozzlobí se. „A můžu říct, že je máš na sobě moc pěkně.“ To promluví aphoraiský strážce – ten, který se zřejmě koupe v jantarovém oleji. „Ta barva ti moc sluší.“ Možná je to jen moje představivost, ale princovy tmavě hnědé oči prozrazují, že se pod jeho již správně upevněným závojem skrývá úsměv.

Mezi potrhanou cháskou kupců, co se potulují mezi provizorními obydlími jako mouchy nad mršinou – a zapáchají skoro stejně vábně –, najdu jednoho, který mi výměnou za naše velbloudy a těžký měšec plný stříbrných mincí prodá pár hagmirských horských poníků.

Je to sice nestydatá zlodějna, ale pro dobro svého úkolu bohužel nemám na vybranou.

Projdeme něčím, z čeho bude brzy brána v základech zdi regenta Idda Kaidonského. Slunce pálí, jako by se nás snažilo z říše vyhnat. Jezdce u brány tentokrát podplatím víc než obvykle ve snaze vyhnout se jakémukoli pronásledování. „Doufám, že tohle je odpovídající suma za tvoji diskrétnost?“ Tupě zírá před sebe. „Ohledně čeho? Nevzpomínám si na nic, co by stálo za hlášení.“ 10

Báječné. „Poníci?“ zeptá se ta dívka, sotva vyvedeme zvířata z doslechu stráží.

Obrátím pohled k jejímu koni. „Jeden by myslel, že nebudeš proti, květinko.“ Podívá se do dálky, kde ze zamlženého horizontu stoupají první vrcholky pohoří. „Snad nás nechceš vést do hor?“ Poklepu si na nos.

Jedeme dál krajinou, která je spíš samý prach než poušť. Tahle část cesty se mi nikdy nezamlouvala. Ta špína si najde cestu do každého záhybu.

Alespoň je vzácně ticho. „Už je to dlouho, cos tu jela naposledy?“ Ta holka zase spustí, jako by ji vyprovokovaly moje myšlenky.

Neodpovím.

Nakrčí čelo nad mojí nedostatečnou reakcí. Musí být vskutku vyčerpávající považovat všechno za osobní urážku. „Nebo možná,“ chvíli se odmlčí, určitě si je jistá, že bude pokračovat něčím extra chytrým, „jsi tam, kam jedeme, nikdy nebyla. Je to tak, že ano? Nemáš ani tušení, jestli jedeme správně. Pokud vůbec nějaká správná cesta existuje.“ Jestli si myslí, že mě tím vyprovokuje, není zas tak chytrá, jak se zdálo. Vytasím na ni blažený úsměv. „Asi si budeš prostě muset počkat a uvidíš, co na to říkáš?“ Upře na mě svoje vášnivé oči ještě intenzivněji. „Ty si to užíváš, že ano? Je pro tebe vzrušující přičichávat ke svým vlastním tajemstvím, je to tak? Jsi stejná jako Sephine.“ Potlačím nutkání trhnout sebou při zmínce o ženě, která mě celé roky vedla. Místo toho na dívku mírně 11

zamrkám a nechám ticho, aby ukázalo, co umí. Ticho dokáže většinu lidí otevřít, pokud se s ním správně pracuje. Už teď vím, že tahle je kvůli tichu skoro schopná vyletět z kůže. „Chci říct, že jsi stejně tajemná jako Sephine… nebo alespoň stejně tajemná jako…“ Ta dívka si musí uvědomovat, že se dostává do neprobádaných vod. Odvrátí pohled a já si myslím, že tím to končí. Ale potom ke mně vítr donese její šepot. „Kdo vlastně jsi?“ „Pokud nechceš rozebírat ontologické spletitosti existencialistické filozofie Velkého rozkvětu, květinko, měla bys být ve svých otázkách konkrétnější.“ „Pro začátek, jsi ve skutečnosti Luz, nebo Zakkurus?“ Prohlížím si ji, ale její oči jsou výjimečně nevinné a její tón byl zcela věcný. Je to upřímná otázka, žádná narážka. „Nikdy tě nenapadlo, že můžu být obojí? Když jsem Luz, tak jsem Luz. Jako hlavní parfumér města Aphorai pro mě zase bylo užitečnější vystupovat pod svým rodinným jménem.“ „Ale Zakkurus je… on je…“ Má tu slušnost se začervenat.

Pomalu pokrčím rameny. „Chceš vědět, jak o mně mluvit. Zakkurus je pro hodně lidí on, ale pro mě je někde mezi on a ona. On, ona – ta pružnost je mi příjemná. A v božských očích Asmudtag je obojí jen součástí všeho.“ Zváží moje slova a potom přikývne. Jako by to bylo jasné.

Což je vzhledem k cestě před námi jedině dobře.

* Jedeme na sever.

Stále na sever.

12

Druhý den po překročení hranic začínáme stoupat.

Normálně bychom nezamířili nahoru do kopců takhle brzy. Je totiž jednodušší držet se prašných planin, dokud se hory neprotáhnou dál na západ a nedonutí nás tak ke stoupání nebo k ústupu. Když jedu o samotě nebo jen s jedním doprovodem, představuje taková přímá cesta minimální riziko – stopy jdou snadno zamaskovat a v případě potřeby se dá celkem snadno ukrýt. Ovšem s takhle velkou skupinou je to něco úplně jiného.

Mé instrukce se nijak nezmiňovaly o rychlosti, takže bude lepší vydat se náročnější cestou, kde široko daleko nepotkáme ani živáčka. Řád prostě bude muset mít trpělivost.

Vůbec mě nepřekvapuje, že jsme na nikoho nenarazili.

Ten, kdo nezná cíl naší cesty, nemá nejmenší důvod se tímto směrem vydávat. Obyvatelé pohraničí sem nezabloudí, je tu sotva co k obživě. A bez obyvatel pohraničí to tak daleko za hranice říše netáhne ani Jezdce.

Existuje možnost, že by se pod tou nezdravě nazelenalou a bledě šedou půdou mohly vyskytovat drahé kovy. Ale dostat je ven by byl velmi náročný úkol. Každý rozumný hlídač karavany by musel požadovat trojnásobek platu, který pobírá v rámci říše. A dovážet zásoby až sem se jednoduše nevyplatí, chvála prvotnímu božstvu.

Stoupáme po svazích, na nichž neroste žádná vegetace. Dokonce i odolný keř manovec, který v Aphorai prosperuje bez vláhy a péče, tady odmítá zapustit kořeny.

Nedostatek rostlin způsobuje, že se ze země při každém kroku poníků zvedá prach, a jakmile se uráčí ozvat vítr, vzdouvají se kolem nás dusivá oblaka. Když se konečně rozhodneme utábořit, tak už mají mí svěřenci obličeje pokryté zeleno-šedou směsicí špíny a potu. Nebylo by 13

vůbec přehnané tvrdit, že spíš než vůně se za námi táhne nepříjemný zápach.

Když druhý den vystoupáme na hřeben, máme slunce už vysoko nad hlavami. Zacuká mi v nose. V jednotvárném terénu se krom našich zapáchajících těl začal objevovat další odér.

Je čas.

Zvednu ruku, a dám tak pokyn k zastavení.

Aphoraiský strážce automaticky podá té holce láhev s vodou. Ta ji odstrčí pryč. „Napij se,“ řekne strážce.

Dívka vzdychne a přiloží si láhev k ústům.

Vyndám ze své sedlové brašny několik kusů látky. „Na třikrát je přeložte a potom si je zavažte kolem pusy a nosu. Ujistěte se, že vám sedí a jsou pevně zavázané.“ Dívka si zcela očekávaně založí ruce v bok. „Nebo co?“ „Nebo sami zjistíte, před čím se vás snažím ochránit.

Tvoje volba, květinko.“ Rozdám všem kusy látky. Losecký Štít se na něj zamračí, ale udělá, jak jsem řekla. Výtečně. Možná je vzpurná, ale není hloupá.

Jakmile mají všichni obličeje pevně přikryté, přivážu si kolem tváře vlastní masku a vedu je přes hřeben.

Obvykle veškerý náklad, který tudy s sebou vezu, uvazuji. Ale tentokrát bude Magistra chtít víc než jen bezpečnou dopravu do Svatyně. Bude chtít komoditu, která má větší hodnotu než dahkai: informace. Takže mazanost vyhrává nad silou.

Podám princi pevná kožená pouta spojená řetězem. „Můj princi, je čas je nasadit, prosím.“ Losečanka se postaví mezi nás. „Tak to ani náhodou.“ Dovolím si dramaticky vzdychnout. „Promiň, jmenuješ se Pik, že?“ Velmi dobře vím, že to tak není.

14

„Kip,“ odsekne. „Mně, Kip. Chci, aby je nasadil mně. Pokud bys mě radši nesvázala ty?“ Věnuju jí dlouhé pomalé mrknutí.

Oplatí mi ho nic neříkajícím pohledem. „Když hezky poprosíš.“ Opětuju její pohled. Její skoro černé oči jsou vážně pěkné.

Princ za ní si zdvořile odkašle.

Usměju se na Losečanku, nakouknu přes její rozložitá ramena a vytáhnu malý svitek. „Pokud se k tobě začnu chovat divně, můj princi, musíš mi ukázat tohle. Musím si to celé přečíst a potom vhodně odpovědět na jakoukoli otázku, kterou mi položíš, dřív než mi ta pouta sundáš.

Pokud tě nedokážu přesvědčit o svojí příčetnosti, musíš mě nechat omráčit. Jinak tě můžu ohrozit.“ Zamrká svýma velkýma hnědýma očima. „Prosím?“ „Další údolí představuje na několik stovek mil daleko jedinou možnou cestu k našemu cíli. Je zarostlé sultisem.

Asi víš, že jeho listy žvýkají lidé, kteří chtějí na něco zapomenout. Přivonět si k jeho květům nebo dýchat výpary z jeho šťávy je ještě účinnější. Když se to přežene, může to člověku pořádně pomotat hlavu. Vzhledem k tomu, že i ve svém nejlepším rozpoložení chovám k ostatním řekněme podezřívavý přístup, nechci v případě, že by se stalo něco neočekávaného a údolí by mě zbavilo smyslů, udělat něco politováníhodného. Až se dostaneme nad mraky, bude bezpečné mě zase rozvázat.“ Princ natáhne ruce. Je to, co vidím, třas? Jen velmi slabý? Výborně. Musí udržet chladnou hlavu. I trocha pochybností může předejít nedbalosti.

Věnuju mu další úsměv, tentokrát ho chci ukonejšit. „Tobě nikdy neublížím, můj princi – sultisu podlehne jako první krátkodobá paměť a já už si téměř nepamatu15

ji časy, kdy bys pro mě byl neznámou osobou. Přesto ale nedokážu říct, co případně mohu provést všem ostatním.

Ačkoli mým heslem vždycky bylo, že každý by měl dostat jednu šanci.“ Losečanka si odkašle a odplivne si do bahna. „Nechutný zlozvyk,“ vyštěknu.

Založí si paže na hrudi. „Takže moje šance je v prachu?“ Ani se nepohne, ale něco v jejích očích mě udržuje ve střehu. Neúspěšná Jezdkyně nebo ne, umí se o sebe postarat a je připravená to udělat. Předpokládám, že mám v rukávu dost es, takže by pro mě neměl být problém se s ní vypořádat, kdyby začala dělat potíže, ale asi by se to neobešlo bez potu. A já potem tolik opovrhuji.

Když ujdeme údolím sotva půl míle, výhonky sultisu už pokrývají kamenné stěny, křižují je a jejich propletené úponky spadají k zemi. V tom začne dívka kašlat a natáhne se po své látkové masce. „Nech si ji.“ Můj hlas se rozléhá, dokud jeho ozvěny nepohltí plazící se vegetace.

Její pohled zamíří k aphoraiskému strážci. „Bare? Kde to jsme? Co je to za lidi?“ U milosti prvotního božstva, neušlo mi, že je citlivá, ale že by to přišlo takhle brzy? A tak silná reakce? Ona je skutečně dcerou své matky. A teď už vážně nepoznává nikoho jiného než svého dávného přítele.

Trhne opratěmi svého koně – pro ni tak netypický pohyb – a natočí hlavu klisny směrem, odkud jsme přišli.

Nejistě popojíždí v kruhu a drtí tak další sultis, jehož mléčná šťáva stříká koni na kopyta. „Rakel.“ Aphoranův hlas je tlumený jeho vlastní maskou. „Počkej.“ „Ne, dokud mi neřekneš, o co tady jde.“ Najednou se sveze ze svého koně a strhne si látku z obličeje. Začne 16

couvat, v očích má divoký výraz, jako by se mohla každou chvíli otočit a utéct. „Chlapče.“ I přes látku, co mám na obličeji, to slovo zapráská jako bič. „Teď přišel čas, abys ukázal svoji cenu.

Buď hrdina a přiveď svoji kamarádku zpátky, ano?“ Dívka ustoupí o další krok. A potom o další tři. „Nebudeš přece poslouchat rozkazy nějaké cizinky, nebo snad ano?“ Strážce se zadívá na mě a potom na tu holku. Jeho obvykle pohledný obličej – i když trochu štěněcí – vyzrazuje jeho nejistotu. Hlasitě polkne. „Je to opravdu nutné?“ Už mě to začíná k smrti unavovat. „Není to žádné čtení z hvězd, chlapče. Prostě ji zvedni a přivaž ji ke koni.“ Najednou mu ruce vyletí do vzduchu. „Já nebudu…

Já to nemůžu… Ty to nechápeš, mezi námi…“ „Rozumím tomu víc, než si myslíš.“ Ale ta hora svalů se ani nepohne a jen tam tak stojí, připitoměle jako ospalé batole.

A pak kolem něj projde ta Losečanka. Pár dlouhými kroky dojde až k dívce, zvedne ji na nohy a přehodí si ji přes rameno jako pytel ječmene, žádné cavyky.

Dáma, která se práce nebojí. Chvályhodné. „Hele!“ vříská ta holka. „Dej ze mě ty smradlavý pracky pryč!“ „Tady.“ Vytáhnu lahvičku s nafialovělou tekutinou. „Chytej.“ Losečanka chytne lahvičku volnou rukou a upře pohled na aphoraiského strážce. „Nemáš koule ani na to, abys podržel toho koně?“ Klisna je splašená a chlapec musí popoběhnout, aby ji chytil za uzdu. Kůň se mu vzpírá, hrabe do země a vypouští tak do vzduchu další čpějící sultisovou šťávu. „Uklidni se, holka, je to pro její vlastní dobro.“ 17

Řekla bych, že ta klisna je chytřejší než všichni ostatní, protože se uklidní alespoň natolik, aby jí mohla Losečanka přehodit holku přes sedlo. „Otevři tu lahvičku a nech ji párkrát nadechnout.“ Udělá, co říkám. Rychle. Profesionálně. I přes tu svoji obhroublost se mi začíná líbit. „Pokračuj,“ nabádám ji. „Brzy to zabere.“ Dle očekávání se dívce v obličeji objeví zasněný výraz.

Dovolím si spokojený úšklebek. Ani nebylo nutné nechat se rozvazovat.

Jakmile se ta holka uklidní, Losečanka lahvičku znovu zavře a nedůvěřivě se podívá přes sultisový porost. „Co by se stalo, kdyby se tu člověk ztratil?“ „Bloudil by, dokud by jeho tělo bloudit mohlo. Už se to stalo spoustě lidem.“ „A potom?“ „Vidělas, co je pod tím sultisem. Skála a nic moc dalšího. Kde myslíš, že ta rostlina získává živiny, které potřebuje?“ To je poprvé, co vidím, jak se její ohromná postava otřese.

* Poznám smutek, když ho vidím.

Zdá se, že je pro dívku návrat paměti obzvlášť krutý. Jak to obvykle bývá, vzpomíná si na všechno postupně od nejstaršího po nejnovější. Na začátku se dívala podezřívavě na nás všechny kromě toho Aphorana. Potom se přestala mít na pozoru před princem. Najednou začala živě a čile mluvit o princově Štítovi. Ptala se, kde je a proč není s námi.

Všichni vypadali zaskočeně. Říkám si, že pravdu jí klidně můžu sdělit já. Mně stejně nikdy nebude mít dva18

krát v oblibě a tohle na tom nic nezmění. A nechat ji o Štítovi nevědomě štěbetat, dokud jí to samotné nedojde, by bylo ještě krutější. „Je mrtvý,“ řeknu prostě. Nemá smysl to nijak zaobalovat. Ze zapáchajících ingrediencí příjemný balzám nevykouzlí ani ten nejlepší parfumér. „Zemřel v paláci.“ Zamžourá na mě stejně, jako to dělala vždycky. Jako by se snažila přijít na to, kdo jsem a jestli mi může důvěřovat. „Nevěřím ti.“ Při západu slunce se dívka zlomí v sedle a vydá nářek, z něhož tuhne krev.

Konečně si vzpomněla.

A podle všeho se zdá, že je to ta poslední rána, která ji konečně zlomila.

Jede v tichosti uprostřed skupiny. Ostatní ji obklopili, jako by mezi sebou uzavřeli jakousi nevyřčenou dohodu.

Jako by se báli, že by se mohla každou chvíli dát znovu na útěk. Skoro jim řeknu, aby se neobtěžovali – každý musí vidět, že její oheň vyhasl. Ale jestli nám jejich starost pomůže jet rychleji, tak jen do toho.

Aphoran naložený v jantarovém oleji jede vedle ní.

Když se chlad úpatí hor změní v horský mráz, přehodí jí přes ramena deku. Jednou za čas navede svého poníka blíž a natáhne se, aby deku narovnal.

Zdá se, že dívka si toho nevšímá.

Nebo je jí to jedno.

Oba měsíce vyjdou brzy a osvětlují nám cestu, takže můžeme i zkraje noci pokračovat v cestě. Počasí není zrovna přívětivé. Jasná obloha s sebou přináší ledový mráz a vítr brání jakékoli konverzaci. Což je dobře, potřebuju přemýšlet. Ať už budu muset na příkaz Řádu udělat pro bezpečí prince cokoli, musím se na to připravit. Musím být o krok napřed. Pořád alespoň o jeden 19

krok napřed. To byla Sephinina chyba. Moc se soustředila na přítomnost, zatímco ostatní kolem ní spřádali plány do budoucna.

Krátce před půlnocí se utáboříme v prohlubni mezi skalními stěnami. Losečanka se pustí do rozdělávání ohně dobře schovaného v zemi pro případ, že by ty opuštěné hory měly oči. Aphoran mi pomůže s koňmi.

Normálně by to udělala ta dívka, ale tentokrát jen sesedla z koně a potom se už nepohnula ani o centimetr. Princ musí být pěkně vyhladovělý – pro jednou začne sám servírovat příděly sušeného ovoce, masa a pražených oříšků a ani nečeká, až ho někdo obslouží.

V tichosti se najíme a potom si každý ze země odklidí dost oblázků na to, aby mohl alespoň doufat v trochu spánku. Dívka se zabalí do deky a lehne si obličejem od ohně. Ostatní se s ní pokouší promluvit, ale k té teď nikdo nepronikne, ne když zažívá takový žal.

Moje slova by ji mohla ukonejšit ze všeho nejmíň, a tak se jenom dívám a čekám, až se všichni uloží ke spánku. Už mi přestali pokládat svoje každonoční otázky o tom, kam jedeme a jak dlouho to bude trvat. Na zvědavost jsou moc prochladlí a unavení.

Když je potřeba přiložit do ohně, vyndám ze svého pytle tyčinku se smuteční vůní a poslední rašelinovou cihlu. Zítra už musíme dorazit do cíle, jinak nás čeká velmi mrazivá noc.

Přerovnávám rozžhavené uhlíky, aby bylo hoření co nejpomalejší, a jediný, kdo se zavrtí, je Losečanka. Otevře oko, ale jinak se nehne.

Když pokládám smuteční vůni vedle dívčina spícího obličeje, nikdo mě nevidí.

20

Kapitola 2

RAKEL Probudí mě bolest v zádech.

Musela jsem být celou noc stočená do klubíčka. Pamatuji si, jak jsem usínala a znovu se probouzela. Nohy jsem měla ztuhlé zimou. Cítila jsem cypřiš a … něco dalšího.

Přísahala bych, že to byla majoránka. Používá se v druhé smuteční fázi – v době, kdy si máme uchovat vzpomínky na ty, kteří odešli na nebesa.

Otevřu oči. Nezdálo se mi to. Kousek od mého nosu leží pořádná tyčinka smuteční vůně. Ta drahá, co má v prášku hodně silic.

Nejsem hloupá. Vím, že je to znamení, abych žila dál. Abych se přes to přenesla. Vzpomínky jsou jako ostří, která ztráta jen nabrousí, to mi jednou řekl Ash. Ztratit někoho, koho milujete, je těžké až dost. Ale ztratit ho dvakrát je obzvlášť kruté. Po tom incidentu se sultisem by tu jedna moje část nejradši zůstala a čekala, až moje tělo navždycky ztuhne zimou. Možná si toho někdo všiml.

Barden a Kip připravují poníky k dalšímu dni stoupání do těchhle Hnilobou zapomenutých hor. Uprostřed všeho toho ruchu se Nisai usadil na okraji tábořiště a pálí modlitební vůni. Chvíli trvá, než se ke mně to aroma donese; čím větší je zima, tím méně se můžu spoléhat na svůj nos. Ááá, už je to tady. Je to stejná tyčinka jako ta, co 21

držím v ruce i já. Je od něj milé, že na mě myslí i ve svém vlastním zármutku.

Chápu, proč mu byl Ash tak oddaný. Takže já mu budu oddaná taky. Pokud je tahle Svatyně, o které Luz mluví, hodna svého jména, potom vím, že by Ash chtěl, abych dávala jednu nohu před druhou a došla až tam.

Dokud princ nebude v bezpečí.

Skrz, řekl by a vzal by mě za ruku. Nejlepší cesta ven je skrz.

Nasedneme a vyjedeme vstříc dalšímu dni utrpení.

Z výšky nás zdraví sněhová pokrývka. Ještě nikdy jsem neviděla sníh takhle zblízka. Dokonce ani když jsem byla s Ashem v Hagmirských horách, kde na rozdíl od těchhle holých skal vládla kvůli hustému porostu přímo dusivá atmosféra, jsme takhle vysoko nevystoupali.

Skalní útvary v okolí se dost liší od aphoraiské krajiny.

Obklopují nás šedivé kameny, jejichž úzké vrcholky se sápou k obloze jako drápy. Tyčí se vzhůru v nejrůznějších tvarech a úhlech a tolik se liší od pískovce v nížinách, kde počasí každou ostrou hranu otupí. Chrám v Aphorai býval tím nejvyšším vrcholkem světa. Tady by vypadal jako mraveniště.

Měla bych být nadšená. Zvědavá. Ne jen kvůli Svatyni.

Ale kvůli mnohem tajemnější záhadě.

Kvůli mojí matce.

Těch pár hodin, které jsme trávili v mojí vesnici, než jsme se znovu vydali na cestu, mělo být plných radosti.

Místo toho se mi zdálo, jako by zemí pod mýma nohama otřásalo zemětřesení. Měla bych být ráda, že je naživu.

Mělo by se mi ulevit. Ta tíha, kterou jsem vždycky nosila na ramenou, to vědomí, že žiju na úkor někoho jiného, byly najednou pryč. Ale nahradila je zející trhlina. Pocit, že jsem nechtěná. Opuštěná.

22

Nechal jsem tě žít ve stínu lži, snažil se mi to otec vysvětlit. To mě bude vždycky mrzet. Chtěl jsem tě udržet v bezpečí. Chtěl jsem, abys měla svůj vlastní život. Když mi řekla, že po tvém narození odejde a že tam, kam jde, nás nemůže vzít s sebou, že jí nedovolí, aby si tě s sebou vzala…

To mě šokovalo. Ona nemusela odejít? Nepřinutili ji k tomu?

Vypadal bezradně. Jako by se snažil najít nemožnou rovnováhu mezi vinou a odpuštěním. Yaitě připadalo, že odejít musí. Neznám všechny její důvody, ale vím, že se víc než cokoli jiného potřebovala oddat vyššímu zájmu. Strážkyně vůní rozhlásila, že Yaita zemřela na poporodní horečku a že jen díky Sephinině milosti jí zůstaly kněžské pocty a poslali ji na nebesa. Byl jsem si jistý, že jsem jediný mimo chrám, kdo ví, že tělo, které spálili, nepatřilo tvé matce. A bylo mi jasně řečeno, že kdyby pravda vyšla najevo, ohrozilo by to nás oba.

Tady a teď mě začne do obličeje píchat mrznoucí déšť.

Sotva vidím na dvě délky koně před sebe.

A spolu se zimou mne znovu zalévá otupělost.

Jedeme už celou věčnost. Celou věčnost jsem na útěku a co z toho? Další tajemství. Další lži. Odpovědi, které jsem toužila před několika měsíci v cíli téhle cesty získat, už se mi nezdají tak důležité. Všechno mi připadá mdlé.

Sinalé. Zbytečné.

Kladu jednu nohu před druhou. Jdu dál. Ale to neznamená, že jsem v pořádku.

Barden jede blízko mě. Umí mě sledovat jako jestřáb, ale je u toho moc neohrabaný, takže si toho nemůžu nevšimnout. Mělo by mě uklidňovat, že tu mám přítele.

Ale nějak nedokážu nic cítit. Stejně jako okolní krajina – skály, sníh a žádné známky života – jsem prázdná.

Chladné dny a ještě chladnější noci, které už máme za sebou, splývají v jedno velké ledové peklo. Dnes je jediný 23

rozdíl v tom, že jak stoupáme výš, je sněhová pokrývka hutnější. Brzy musíme sesednout, abychom překonali celé ledové planiny. Při každém kroku nám mohou podklouznout nohy a i jindy jistě našlapující poníci stěží hledají pevnou zem.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho už jdeme, lezeme a plahočíme se do svahu, když v tom Luz zvedne paži, aby nás zastavila.

Jsme jen pár kroků od hrany převisu. Vítr škube okrajem mé róby a proplétá hořké prsty mými krátkými vlasy.

Nesnažím se ho zastavit.

Luz stojí na okraji, jako by jí to bylo jedno. Dívá se dolů, kde skála ustupuje kaňonu, v porovnání s nímž vypadá rokle poblíž mojí vesnice jen jako pár záhybů na pomačkané látce. Dno kaňonu se ztrácí v namodralé mlze. I když se moje rozmazané vidění od uzdravení Nisaie už začalo dávat do pořádku, tu mlhu neprokouknu za žádný puch ani smrad. Možná si jen zvykám s tím zhoršeným zrakem žít.

Cesta před námi už úplně zmizela. Je tu jen úzká římsa, sotva po ní projde jeden z poníků, které Luz pořídila u hranic. Konečně je mi jasné, proč se rozhodla právě pro horské poníky.

Nakonec přeletí pohledem k nám. „A teď pěkně jeden za druhým, miláčkové. Poníky veďte. Pokud nemáte rádi výšky, nedávejte to najevo. Zvířata by na váš strach reagovala víc, než se bojí ona sama.“ To jsou snad ta nejpravdivější slova, jaká jsem z jejích úst kdy slyšela. Pohladím Lil po krku. „My to zvládneme, že jo, holka?“ Moje klisna zůstává klidná. Připravená. Teplá a živá.

To je víc, než můžu říct o sobě. „Lostrasko, půjdeš první?“ 24

Kip přikývne. Vůbec se nad tou neformálností nepozastaví. Ona se s přezdívkou, kterou jí Luz přidělila, sžila jako první. „Potom náš princ a další lord Jantar.“ Barden se zamračí. Ostatní si na svá nová jména evidentně ještě nezvykli. „Potom ty a Půlnoc, květinko.“ Ani se neobtěžuju říkat jí Lilino skutečné jméno. „A já půjdu poslední.“ Posměšně vydechnu a vytvořím tak oblak kouře, který během chviličky rozmete vítr. „To abychom cestu nejdřív otestovali my, kdyby byl nějaký úsek náhodou obzvlášť nebezpečný?“ „Aby pro mě bylo jednodušší vrátit se pro princova poníka. Jenom já tudy budu muset projít třikrát.“ Aha. „Ale je hezké, že se ti vrací něco z tvé kousavosti. Začínalo se mi po těch octových výparech stýskat.“ Dořekne to s jedním ze svých nesnesitelných mrknutí.

Postavíme se do řady, ostatní vedou svoje poníky, já vedu Lil. Kip vyrazí. Jde pomalu, ale jistě. Nisai ji následuje.

Než svěří ledu před sebou celou svoji váhu, testuje ho svými berlemi. Zajímalo by mě, jestli by nebylo jednodušší, kdyby ho někdo nesl. Ale na druhou stranu, chtěla bych já, aby měl někdo takovou moc nad mým osudem?

Asi v půlce mu jedna hůl uklouzne.

Prudce se nadechnu skrz zuby.

Najednou přiskočí Barden a jednou silnou paží pomůže princi znovu získat rovnováhu. Druhou rukou drží svého poníka v bezpečné vzdálenosti. Princ se zmátoří a znovu se soustředí na cestu.

Potom je řada na mně.

25

Z dálky ta římsa vypadala úzká. Z blízka je ještě užší.

Je sotva dost široká pro nás obě. Lil se místy otírá bokem o stěnu. Otočím se a vidím, že třmen na její druhé straně už visí nad propastí. „Dívej se na cestu, květinko!“ zavolá Luz. A pro jednou s ní z celého srdce souhlasím.

Jdu dál, krok za krokem.

V místě, kde Nisai skoro upadl, se mi dostane do nosu nečekaný odér. Jsem si jistá, že bych to ucítila dřív, nebýt té zimy, která pohlcuje celý svět.

Támhle. Na opačné straně rokle se plíží obrovské zvíře, jako okřídlený lev bez majestátní péřové hřívy. Díky bílému kožichu je v zasněžené krajině téměř neviditelné.

Prozrazuje ho jen zkrvavený čumák. Zřejmě nedávno jedlo. Doufám, že to znamená, že v brzké době nebude potřebovat posvačit znovu. „Klid,“ zamumlám směrem k Lil, aniž bych se na zvíře znovu ohlédla. Doufám, že si ho nevšimne. Jdu dál.

Potom Lil zafrká a zadupe do římsy. Do rokle se sesypou ledové úlomky. „Nemá se k tobě jak dostat,“ řeknu jí.

Ale je to lovec a ona je lovná zvěř. A ve vzduchu je cítit smrt. Nemůžu se tady s ní zaseknout, pokud ztratí hlavu. Nikdy by mi schválně neublížila, ale instinkty jsou silnější.

Podívám se na Bardena. Už je na druhé straně. Zpátky na pevné půdě. Princ s úlevou vyfukuje mlžné obláčky páry.

Cesta je volná. Udělám další krok a přitisknu se do mělké prohlubně ve skále. „Běž!“ řeknu svému koni.

Nejdřív zaváhá a potom propeláší kolem.

Ohlédnu se zpátky na Luz. Její poník si nervózně odfrkne, ale jinak je klidný. Když zalétnu pohledem zpátky 26

k místu, kde číhala ta velká šelma, vidím jen pošlapaný sníh.

Kdyby se Lil nevyplašila, myslela bych si, že se mi to jen zdálo. Tak málo poslední dobou věřím svým očím. „Běž dál,“ nakáže mi Luz. „Nejspíš je na cestě zpátky do svého doupěte, ale nemám zájem tuhle teorii ověřovat.“ Zhluboka se nadechnu, vydechnu a jdu dál. Jdu tak pomalu a opatrně, že to stejnou měrou cítím, jako slyším, když led praskne. Pokusím se přenést váhu, jenže mi to klouže. Otočím se, ale dosáhnu jen toho, že mi podjede noha. Potom spadnu na obličej, odřu si tvář a vyrazím si dech z plic.

Najednou mi v šoku dojde, že mi nohy visí přes okraj útesu. „Rakel!“ Bardenův hlas. Ozývá se z druhé strany římsy a rozléhá se mezi vrcholky. Na to, aby mi pomohl, je moc daleko.

Rozhlížím se kolem. Není tu nic, za co bych se mohla vytáhnout. Pomalu kloužu dolů. Kloužu po zmrzlých kluzkých skálách ke svému konci.

Někde v otupělé mysli mě napadne, jestli by to vážně bylo tak hrozné. Už musíme být blízko Svatyně. Nisai je bezpečně na druhé straně římsy.

Vypadá to na dlouhý pád, mohla bych chvíli letět.

A potom by bylo po všem. Žádná zima. Žádná prázdnota. Žádné další nekonečné cesty. Žádný stesk.

Prostě nic.

Potom se kolem mého zápěstí ovinou dlouhé prsty a zavrtají se do mě modré oči. „Ať tě to ani nenapadne, květinko.“ 27

Vytáhne mě zpátky na římsu silou, která je vzhledem k její štíhlé postavě jen těžko uvěřitelná. „Podle svých rozkazů tě musím dovést až do cíle. A bylo by lepší, kdybys tou dobou nebyla jen pytel zmrzlé břečky seškrábnuté ze dna rokle. Takže, máš něco zlomeného?“ Po tom pádu mi na žebrech určitě rozkvétají modřiny a z toho, jak mě Luz vytáhla nahoru, mě bolí rameno.

Když jsem dopadla na led, kousla jsem se do jazyka – v ústech se mi rozlévá pachuť mědi – a moje odřená tvář v ledovém vzduchu pálí. „Jen pár škrábanců, nic víc.“ „Pěkné. Tak a teď na tuhle ošidnou chvilku zapomeneme, ano?“ Místo odpovědi jí věnuji nepřítomný pohled. „Až po tobě,“ naléhá a ukáže dopředu.

Kip na druhé straně na mě kývne.

Nisai mi věnuje laskavý pohled. „Jsi v pořádku?“ Barden se prožene kolem a zabalí mě do pevného objetí. „U hvězd, Rakel. Skoro jsem si myslel, že tě tam ztratím.“ Podaří se mi na tváři vykouzlit něco jako úsměv.

To já taky.

* Když vystoupáme na hřeben, den se už se pomalu chýlí ke konci.

Luz si oddechne, spokojená sama se sebou. „Skvělé zprávy, moji rozedraní cestovatelé. Odteď už půjdeme jen dolů.“ Podívám se dopředu. Zem určitě klesá, to ano, ale nic dalšího tam není. Všechno pod námi je zahalené v hustých šedivých mracích.

Vydáme se směrem k mlze. S každým krokem se ve vzduchu drží čím dál tím víc vlhkosti, jako by se ty nej28

menší dešťové kapky zastavily uprostřed pádu. Potom se mlha začne rozplývat, nebo přesněji, my sami ji začneme rozhánět.

Od té římsy svoje zvířata jen vedeme. Teď Barden svého poníka tak nečekaně zastaví, že do zvířete málem zezadu nabourám.

Zamžourám, ale nevidím nic než drsnou skálu, led, sníh a kouřově šedou oblohu. „Co se děje, Bare?“ „Támhle.“ Pokrčí kolena, až je stejně vysoký jako já, a ukáže přímo před nás. „Tam dole. Údolí.“ Jeho hlas je opředen úžasem.

A potom to spatřím. Tak daleko pod námi, že moje oči sotva dokážou rozlišit jakékoli detaily. Úzká zelená šmouha. Život.

Poprvé od toho sultisového údolí pocítím něco jako zvědavost. Není to přímo údiv, ale mohl by to být jeho chudší bratranec.

Přestože křižujeme svah ze strany na stranu, je cesta dolů ta nejstrmější, jakou jsem kdy šla. Nejdřív se změní vítr. Byl naším vytrvalým společníkem od chvíle, co jsme začali stoupat do hor, skučel a opíral se do nás. Teď, když jsme sestoupili na závětrnou stranu, konečně utichl.

Potom začne tát led. Skapává ze skály a já se cítím jako tenkrát v trelských jeskyních, kde jsme s Ashem našli Azerediny kosti. Tam, kde mi poprvé ukázal, jak je zranitelný, aniž bych tušila, co všechno přede mnou skrývá. Tam, kde mezi námi začala vznikat důvěra.

Vytáhnu z kapsy své róby dvě vonné tyčinky. Cypřiš, první smuteční fáze. Majoránka, druhá fáze. Když ostatní projdou kolem mě, pozvolna položím cypřišovou tyčinku na římsu pod kapající rampouchy. Jako oběť, řekla bych. Ať si ta hora pamatuje Ashe stejně jako já.

29

První známkou života je mech. Potom nízký vřes.

Procházíme kolem útesů protkaných prameny odtékající vody. V jejich puklinách se tvoří malé vodopády. Je to skoro jako hudba, sbor tekutých hlasů. Přiložím si k nosu majoránku a nadechnu se. Vybavím si Ashův hlas. Jak zpíval v edurshaiské osadě. Hluboké tóny – hřejivé jako santalové dřevo a temné jako kouř – vznášející se do noci.

Brzy se začnou objevovat keře se zkroucenými kořeny, které se snaží zanořit do tenké vrstvy půdy ve skalních prasklinách. O kus dál po cestě postupně raší tráva. Chlad ze vzduchu ustupuje a já znovu začínám cítit různé vůně: zem pod Lilinými kopyty, nepatrnou sladkost trsu drobných růžových květů, jaké jsem nikdy dřív nespatřila.

Květiny. O horách za hranicemi Sesonských teritorií jsem slyšela jen z příběhů, ale ve všech se o nich mluvilo jako o mrtvém místě. Pustém. Nekonečném. Jako by ani nebylo skutečné a existovalo jen v legendách. Na hranici veškeré paměti. Až doteď jsem nikdy neměla důvod je zpochybňovat.

Sundám si kapuci svého pláště a sehnu se, abych se dotkla okvětních lístků.

Luz se objeví po mém boku. Znepokojuje mě, jak potichu se dokáže pohybovat. „Tohle…,“ ukážu na květinu. „Jak je to možné?“ „Nadmořská výška se tu tak drasticky liší od okolních hor, že přináší mírné klima. A hlavní zdroj vody už jsi viděla – dokonce i v období sucha je tu díky tání stálá zásoba. Proč by to bylo nemožné?“ „Příběhy, které jsem o těch horách slyšela…O ničem takovém se v nich nemluví.“ „Báječné! To já a moji kolegové považujeme za ten největší kompliment.“ Pohledem přejíždí po hřebenu nad námi.

30