Zamilované královny

Jan Bauer ZAMILOVANÉ KRÁLOVNY Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Jan Bauer, 2008, 2009, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2008, 2009, 2020 Vydání druhé, v tomto souboru vydání první ISBN 978-80-243-9436-7

Kniha první ZAPUZENÁ KRÁLOVNA

I Milostné příběhy mají prý mít už kvůli čtenářkám a čtenářům šťastný konec. Jenže v tomto případě, ať dělám, co dělám, šťastný konec vám slíbit nemohu. Leda bych dodatečně upravoval dějiny, a to si, ruku na srdce, na svědomí vzít nehodlám. Zvlášť pokud se jedná o osobu tak znamenitou, jakou nesporně byl slavný český král Přemysl Otakar I. Ale na počátku našeho příběhu vůbec ještě netušil, že se bude jmenovat Otakar. Měl jen pyšné jméno Přemysl.

To po legendárním předkovi české vladařské dynastie, který prý byl od pluhu povolán na knížecí stolec. Ve skutečnosti však, a historikové mi to jistě dosvědčí, byl sám prvním mužem svého rodu, jehož pokřtili tímto umělým jménem Přemysl, což znamená ten, kdo přemýšlí, rozmýšlí, kdo jiné překonává svým důvtipem. Až do té doby se žádný jiný Přemysl, kromě toho ze staré legendy, nevyskytl. Náš Přemysl byl sice synem krále, ale až z jeho druhého manželství, navíc krále, který se ke stáru znelíbil císaři. Jakoupak tedy mohl mít šanci, že někdy usedne na otcův trůn? Žádnou, nebo jen velmi malou. Zvlášť když příbuzných chtivých vládnout, všelijakých strýců a bratranců, bylo víc než dost. Poté, co mocný císař Fridrich Barbarossa sesadil jeho nevlastního bratra Bedřicha z knížecího stolce, aniž mu před tím dovolil dosáhnout královského důstojenství, raději ujel z Čech. Jen se třemi koňmi a věrným sluhou Smilem, vlastně spíše než sluhou přítelem, se vydal hledat nové místo, kde by složil hlavu. Doma pro něj nebylo příliš bezpečno a dějiny v tomto směru podávají nejedno smutné svědectví.

Vzpomeňme si jen na knížete Václava a jeho bratra Boleslava!

7

„Vydej se k mé sestřenici na hrad Míšeň,“ poradila Přemyslovi po otcově smrti matka Judita Durynská. „Je provdána za mocného markraběte Otu ze slavného rodu saských Wettinů. Jistě ti neodmítne pomoc.“ Teď Přemysl stál na břehu Labe a díval se na mohutný pyšný hrad, jehož pevné zdi a věže se černaly proti šedému nebi. „Myslíš, že nás vůbec přijmou?“ otázal se opatrně Smil a z jeho hlasu čišela nejistota. „Vím já? Co nám jiného zbývá? Když nic jiného, dva zdravé a silné bojovníky snad může míšeňský markrabě potřebovat,“ namítl mladší ze dvou jezdců v karmínově červeném wamsu, vatovaném kabátci, který se nosíval pod brněním. „Ale ty, Přemysle, jsi přece synem krále,“ namítl starší Smil, jehož šedý wams nebyl zdaleka tak honosný. „Nehodí se, aby ses dával najímat jako válečník.“ „Hodí, nehodí, my dva už jsme spolu zkusili dost, abychom věděli, že samotný původ ještě nezakládá žádná privilegia,“ povzdechl si mladší jezdec v červeném wamsu a popohnal koně směrem k hradní bráně.

Nikdo z nich si nevšiml, že je z okna hradního paláce pozoruje štíhlá dívka s dlouhými světlými vlasy, které, jak bývalo u svobodných panen zvykem, nezakrývala rouška nebo čepec. Měla na sobě zřasený zelený plášť s vysokým stojatým límcem, spojený pod krkem honosnou zlatou sponou, a byla zhruba stejně stará jako Přemysl.

Co chtějí ti dva jezdci, proč sem přijeli, napadlo ji, jsou to snad něčí poslové, kupci nebo snad minesengři, potulní pěvci, kteří táhnou od hradu k hradu a baví panstvo svými zpěvy? Však právě jejich příběhy roznítily fantazii osmnáctileté Adléty, dcery míšeňského markraběte, a od té doby čekávala, že i do jejich hradu jednou vstoupí krásný a chrabrý rytíř, nebo dokonce princ, který jí vyzná lásku a odveze si ji odsud do svého sídla. Třeba je to jeden z těch dvou, co právě projeli hradní bránou. Srdce se jí vzrušeně 8

rozbušilo. Jak ráda se kojila těmito nadějemi, jak toužila, aby krásný a chrabrý rytíř před ní poklekl, podal jí růži a vyznal lásku, jak o tom zpívají minesengři! Snad dokonce její otec uspořádá zde v Míšni turnaj, na který se sjedou šlechtici z široka daleka a budou se bít o její přízeň. A ona pak tomu nejlepšímu z nich hodí svou bílou rukavičku nebo rudou růži na důkaz své přízně. Jenže co když vítěz takového turnaje nebude tím nejkrásnějším rytířem? Co když se jí nebude líbit? Bude mít třeba křivý nos a špatnou povahu? Co pak? Ach, ať to vezme z jakékoliv stránky, nemá to lehké. Adléta si povzdechla a vzdálila se od okna. Čekala, že oba rytíře, kteří dnes přijeli do Míšně, potká večer v hodovní síni u večeře. Jaké však bylo její překvapení, když je nikde mezi spolustolovníky nespatřila. „Otče, kde jsou ti muži, co dnes přijeli na náš hrad?“ „Jací muži?“ zeptal se překvapeně markrabě Ota, zatímco si dlaní pravé ruky utíral omastek z úst. Své poněkud ztučnělé neforemné tělo skrýval v pohodlné bílé, zlatě zdobené tunice. Dlouhé, značně prošedivělé vlasy měl jen lehce rozčísnuté pěšinkou uprostřed čela a na hrudi mu visel zlatý kříž, jaký by se spíše hodil k nějakému významnému církevnímu představiteli. „Zahlédla jsem je z okna paláce vjíždět do hradní brány. Krátce nato odbíjel zvon na věži kostela svatého Wolfganga třetí hodinu.“ „Ach, ti dva!“ usmál se Ota a vycenil přitom řídké zažloutlé zuby. „To jsou vskutku podivní ptáčci. Jeden, měl na sobě červený wams, patrně ho ukradl nějakému padlému rytíři, tvrdil, že jeho matka a tvoje matka jsou sestřenice. Takový nesmysl! Vždyť sestřenice tvé matky, Judita, byla královnou v Čechách. Ten mazaný chlapík rozhodně nevypadal na královského syna. Tedy až na červený wams a meč, který, jak jsem si stačil všimnout, měl postříbřenou hlavici jílce.“ „Ale co když je to opravdu královský syn?“ namítla starostlivě Adléta plnými ústy a odhodila okousanou kost na podlahu, kde se 9

jí hned zmocnil jeden z loveckých psů, kteří pod stolem číhali na padající sousta. „Upokoj se, dcero,“ dotkla se Adlétiny ruky její matka, markraběnka Elvíra. „Pokud je mi známo, manžel mé sestřenky Judity, český král Vladislav, už není mezi živými a ona, jak se na vdovu sluší, se uchýlila do jakéhosi kláštera. Pokud by snad chtěla za mnou svého syna poslat, nepochybně by mu nechala napsat pergamen se vzkazem. Nic takového ani ten zarostlý mládenec, ani jeho společník neměli. Jak jim potom může tvůj otec věřit?“ Elvíra měla na sobě modrý, stříbrně vyšívaný surcot, svrchní šatovou sukni s širokými tříčtvrtečními rukávy, v pase stažený stříbrnou šňůrkou, vlasy pak jí zakrývala zřasená bílá rouška. „On opravdu neměl žádný dopis od tvé sestřenice, máti?“ dotírala Adléta.

Místo matky jí však odpověděl otec: „Kdyby mohl prokázat, že jeho otec byl králem, jistě by byl vítán u našeho stolu. Ale jak mám věřit pouhým slovům?“ Markrabě si hlasitě říhnul a pohodlně se opřel o opěradlo své židle. „Ani když je to slovo šlechtice?“ Ota z rodu Wettinů se rozesmál: „Milá dcero, jak mám poznat, že je to šlechtic? Nařídil jsem purkrabímu, ať je ubytuje v čeledníku a dá jim nějakou práci u koní. Tomu dozajista oba rozumí. A je-li ten mládenec vskutku šlechticem, jak se domníváš, však mu trocha tvrdé práce v maštali neuškodí.“ Tím markrabě považoval celou debatu za uzavřenou a vsunul si ukazovák a palec pravé ruky do úst, aby ze zubů vydoloval zbloudilá vlákna masa.

Tak tedy, bez valného zájmu a vzruchu, přibyl budoucí český král na hrad Míšeň. Kdo ví, jak by se vyvíjel jeho osud, nebýt všetečné Adléty? Ale nesmím předbíhat. Podívejme se teď do konírny, kde se pilně činili Přemysl a Smil při kydání hnoje a hřebelcování koní.

10

„Hej, ty, jak se jmenuješ, ty v tom červeném wamsu?“ oslovil našeho hrdinu míšeňský podkoní Walter. „Přemysl.“ „Jakže?“ podivil se Walter, který se v životě nedostal dál než na trh v Lipsku a o českých jménech s nevyslovitelným písmenem ř neměl ani ponětí. „Přemysl.“ „Przemysl?“ „Ne, prostě Přemysl,“ usmál se syn českého krále. „Hele, s tím na mne nechoď. Budu ti říkat třeba…,“ podkoní se zamyslel a po chvíli dodal: „třeba Otakar.“ Ani se nezeptal, zda to Přemyslovi vyhovuje. Prostě ho překřtil a vůbec k tomu aktu nepotřeboval kněze. Mladý princ jen pokrčil rameny. Když má být Otakar, tak proč ne. Možná to tak bude lepší. Co kdyby si na něj některý z příbuzných vzpomenul a chtěl ho sprovodit z tohoto světa? Na Otakara se ptát nebude. Podobné obavy rozhodně nebyly přehnané. Ostatně i Přemyslův otec, král Vladislav, se musel o trůn nejdříve poprat se strýcem Konrádem a ještě dát pro jistotu několik tuctů předáků pověsit na šibenice. „A ty jsi Smil?“ Výslovnost jména princova sluhy už nedělala podkonímu Walterovi potíže.

Smil přikývl. „Takže aby bylo jasno, všem koňům ve stáji se musí lesknout srst jako ze zlata. A hoďte sebou!“ Podkoní se sám nad sebou usmál spokojeností, jak to těm dvěma přivandrovalcům odkudsi z Čech pěkně nandal. Jen ať si večeři pořádně odpracují. „Spát můžete támhle na seně,“ dodal a ukázal na žebřík vedoucí na půdu.

Ani Přemysl, vlastně nyní Otakar, ani Smil nepokládali za vhodné jeho rozhodnutí nějak okomentovat. Ostatně hřebelcování koní a spaní na seně jim nedělalo žádné problémy. Pořád to bylo lepší, 11

než se ocitnout ve sklepení hradu Přimda, kde Přemyslův otec, král Vladislav, věznil svého synovce Soběslava II. Jenže teď byl Vladislav po smrti a Soběslav II. na českém trůnu, takže je docela pravděpodobné, že by právě Přemysl mohl být ubytován v opuštěném hradním sklepení, aby se mu náhodou nezachtělo trůnu. Což o to, Přemysl byl z celého srdce přesvědčen, že by jako královský syn měl na trůn nárok. Potíž byla v tom, že byl až z otcova dru­ hého manželství a ten zcela nepokrytě dával najevo, že přednost má Bedřich jako prvorozený syn z prvního manželství. Dokonce ho osobně na trůn uvedl, ale dopadlo to prachšpatně. Rázem tím ztratil přízeň císaře Fridricha Barbarossy, jemuž tolik pomohl při dobývání Milána, a Bedřich musel zase trůn opustit. Místo něho se stal českým panovníkem z vězení na Přimdě propuštěný Soběslav II. Nešťastný bývalý král Vladislav zemřel v dobrovolném exilu na panství své druhé manželky Judity v Durynsku, kam utekl před císařovým hněvem, a Přemysl, jeho jistě nejschopnější syn, teď hřebelcuje koně míšeňského markraběte. Netuší, že si ho přitom zpovzdálí prohlíží markraběcí dcera Adléta. Po večeři prostě nemohla odolat, aby nesestoupila na první hradní nádvoří a jakoby náhodou přitom nezašla do konírny. Chvíli váhala, zda nemá toho mládence v červeném wamsu oslovit, ale pak usoudila, že se to ani nehodí. Však ještě bude dost času a příležitostí, aby se ho optala, zda je skutečně princ. „Jak se jmenují ti dva noví?“ zeptala se podkoního. „Milosti, ten starší je Smil…“ „A ten druhý?“ přerušila ho netrpělivě Adléta. „Říkám mu Otakar.“ „Aha,“ kývla hlavou markraběcí dcera a opustila stáj. Cestou do paláce si pro sebe zamyšleně opakovala: „Otakar, Otakar.“ Znělo jí to jako lahodná zvonkohra a srdce jí přitom radostně tlouklo.

Prohlédla si ho vůbec? Na tu dálku? Ostatně v konírně nebylo příliš mnoho světla, takže co tak mohla vidět? Mladého muže?

12

Jistě. A přitom syna českého krále? Kdo ví jestli, vždyť ji od toho otec Ota a matka Elvíra zrazovali. „Milá Adléto, nebuď tak naivní.

Kdoví, kdo to vlastně je. Nejrůznějších podvodníků po světě chodí spousta a navykládají o sobě hotové stohy legend.“ Že by se zamilovala? Tak brzo? Ne, tak hloupá markraběcí dcera přece jen nebyla. Toužila se však zamilovat, toužila po lásce, jak se to ostatně od osmnáctiletých dívek čeká. A je lhostejné, odehrává-li se jejich životní příběh ve vzdáleném středověku, nebo v post­ moderní současnosti. Vždyť co může být krásnějšího než láska?

13

II Dlouhé týdny neměl syn někdejšího českého krále ani ponětí o dceři míšeňského markraběte. Tedy popravdě řečeno, slyšel o ní, ale netušil, jak vypadá, a už vůbec nevěděl, že o něj projevuje nijak neskrývaný zájem. Měl s koňmi práce nad hlavu, nestěžoval si však, bral svůj úděl s křesťanskou pokorou a na tak mladého člověka se vzácně vyrovnaným klidem. V hloubi duše byl přesvědčen, že se jednou naskytne příležitost, aby svůj osud změnil, a on té příležitosti náležitě využije. Až přijde správný čas, chytne ji za pačesy a nepustí! Zato jeho sluha a přítel a nyní také parťák v těžkém údělu Smil reptal, bouřil se, hádal se s podkoním, vědom si toho, že má za zády českého prince. A podkoní si na něj stěžoval hofmistrovi markraběte, jenže ten ho jen odbyl mávnutím ruky. „Jak to, že si neumíš sám udělat pořádek?“ „Měl byste toho Smila, pane hofmistře, skřípnout, dát zavřít do věže,“ navrhoval podkoní. „Zavřít? A za co? Že je na tebe drzý? Nedej se vysmát. Být drzý na podkoního ještě není žádné provinění. Kdyby byl drzý na mne nebo, nedej Bože, na pana markraběte, to by bylo něco jiného.

Putoval by do věže na to šup.“ Hofmistr tím dal podkonímu najevo, že je příliš malý pán, aby byl kvůli němu někdo zavírán, že je vlastně na stejné úrovni jako jeho podřízení. Tak co si stěžuje?!

Adléta zatím zpovzdálí sledovala toho nového mládence, který o sobě tvrdil, že je synem sestřenice její matky. Je tedy vlastně jejím bratrancem, ne? Ale to snad nevadí, kdyby to, jak o tom 14

občas snila, dali dohromady. Každou chvíli se objevila ve stáji pod falešnou záminkou, že si chce sama vybrat koně na projížďku, ale Přemysl, vlastně teď už pro každého Otakar, jako z udělání vždycky dělal, že má práci na opačném konci maštale. Ani jednou se na ni nepodíval a to ji tuze hnětlo. Byla to jen náhoda? Že by si jí vůbec nevšiml? Nebo že by se mu snad nelíbila? Že by nebyla dost hezká? Adléta měla v tomto ohledu o sobě dosti vysoké mínění, možná až přehnaně vysoké. Pravda, místo zr­cadla jí musela posloužit naleštěná stříbrná mísa, ale i ta odrážela obraz své paní a majitelky vcelku věrně. Markraběcí dcera v ní viděla svěží dívku s kulatým růžolícím obličejem ověnčeným mírně zkadeřenými dlouhými světlými vlasy, které jí spadaly až do půli zad. Měla sice trochu hranatou bradu a úzké rty, které dávaly jejímu obličeji poněkud přísný výraz, ale celkový dojem vylepšovaly zářivě modré oči a dolíčky, které se jí dělaly ve tvářích, když se usmála. Byla si toho dobře vědoma, a proto se usmívala co nejčastěji, netušila však přitom, že její úsměv vzhledem k úzkým rtům vytváří dojem, jako by se někomu vysmívala.

Zato přitom odhalovala drobné bělostné zuby, které se jí leskly jako perličky. Byla tedy opravdu hezká? Její rodiče o Adlétině kráse nepochybovali. Vždyť to byla jejich jediná dcera, která se dožila dospělého věku, tři její sestřičky zemřely k jejich žalu jako malé na neštovice. Přesto nevyrůstala jako jedináček. Dva bratři, hýčkaní markrabětem Otou jako jeho následovníci, jí byli partnery v ryze klukovských hrách a není divu, že i ona se nadchla pro jejich leckdy poněkud drsné zábavy a záhy uměla jezdit na koni, ohánět se upraveným zmenšeným mečem a střílet z luku jako oni. Ale v nemenší míře se cítila být mladou ženou, samozřejmě obletovanou a uctívanou, jak o tom slýchávala v písních a romancích minesengrů.

Poprvé se vlastně zblízka s Přemyslem setkala na nedělní mši svaté v míšeňském kostele svatého Wolfganga. Rodina markraběte 15

sedávala po pravé straně oltáře stranou od ostatních, méně urozených věřících. Také do kostela přicházela a odcházela postranním vchodem, aby co nejméně přišla do styku s obyčejnými plebejci, vesměs sloužícími a zbrojnoši ze zámku a kupci, řemeslníky, živnostníky a nádeníky z města. Onu zářijovou neděli po svátku Povýšení svatého Kříže se Přemysl, spíše náhodou, objevil hned v první řadě věřících. Vypadal náramně mužně ve svém červeném wamsu a s mečem po boku, třebaže byl spíše menší postavy.

Kaštanově hnědé vlasy mu splývaly až na ramena a šedé oči hleděly před sebe k oltáři. Jeho druh, Smil, byl sice o něco vyšší než on, ale zdaleka nepůsobil tak chlapáckým a sebevědomým dojmem jako Přemysl. Na první pohled bylo z toho mládence cítit, že je něčím víc než ostatní, ale přitom to nijak nepotřebuje dávat najevo. Měl pravidelný obličej, hladce oholené tváře byly mírně propadlé, což mu dodávalo tak trochu trpitelský výraz. A v Adlétě, která si ho ze svého místa po straně oltáře pozorně prohlížela, to okamžitě probudilo její ženské ochranitelské pudy. Cítila potřebu se ho zastat, donutit rodiče, aby byl tento český princ posazen k jejich stolu, aby se mu omluvili za současnou nepřízeň a aby s ním jednali jako se sobě rovným. Měla toho natolik plnou hlavu, že mši vůbec nevnímala a místo na celebrujícího děkana, jáhny a ministranty hleděla na toho hezkého mládence z Čech. Když pak mše skončila, aniž rodičům cokoliv řekla, odtrhla se od nich a vydala se ven z kostela hlavním vchodem spolu s ostatními věřícími. Pospíšila si přitom, aby Přemysla dostihla a bezděčně před ním upustila svůj vyšívaný kapesník. Mládenec si toho povšiml, rychle se ohnul, kapesník zvedl ze země a s galantní úklonou, jak ho to kdysi učil obřadník na Pražském hradě, Adlétě kapesník podal. Dívka celá zčervenala, rychle pípla „děkuji“ a honem pospíchala ven z kostela. Ani se přitom neohlédla. Přemysl zůstal stát poněkud v rozpacích. Pochopil, že markraběcí dcera neupustila svůj kapesník náhodou, ale nechápal, proč pak tak 16

rychle utekla. Díval se, jak se od něj hbitě vzdaluje, jak se před ní lidé v chrámové lodi rozestupují, jak se jí uklánějí, usmál se sám pro sebe a pokývl hlavou. „Co je ta holka zač?“ přerušil jeho uvažování Smil. „Dcera markraběte, má sestřenka,“ odtušil Přemysl a usmál se. „Ty ji znáš?“ „Cožpak sis jí už dříve nevšiml? Chodívá nápadně často do konírny. Já jsem si také původně myslel, že je to jen náhoda. Po dnešku už vím, že to náhoda není.“ Princ se zatvářil jako zkušený světák, k němuž, upřímně řečeno, měl dosud daleko. Napadlo ho však, zda právě dnešní jakoby náhodné setkání není tou příležitostí, kterou má uchopit za pačesy. „Co s tím podnikneš, Přemysle? Myslíš, že se jí líbíš?“ „Ještě dneska sbalím nějakou pěknou služtičku nebo komornou,“ zašklebil se mladík z královského rodu. „Proč proboha?“ podivil se Smil. „Vždyť jestli se té markraběcí holce jen trochu líbíš, měl by sis ji předcházet, abys konečně usedl k markraběcímu stolu, kam dávno patříš.“ „Neboj. Na všechno dojde, milý Smile. Napřed musí ta markra­ běcí holka, jak ji nazýváš, začít žárlit. Moc žárlit. Nic tak nepovzbudí v ženě touhu jako vědomí, že má vážnou konkurenci.“ „Vidíš, to by mne nenapadlo, a to jsem o hezkých pár zim starší než ty.“ „Neboj se, Smile, něco se naučíš ty ode mne, něco jsem se zase já naučil od tebe.“ „Jsi laskavý, Přemysle. Jako bys ani nebyl panovnické krve.“ „Říkáš laskavý? Nepřeháněj! Jsme přece přátelé, vyhnanci bez domova, potřebujeme jeden druhého. Kdo ví, jak bych se vůči tobě choval, kdybych seděl na panovnickém trůnu,“ povzdechl si Přemysl. „Ale nechme toho, raději pojď, vrátíme se do stáje, ať nás podkoní zase nehledá.“ 17

Syn českého krále myslel svoje předsevzetí o tom, že se ještě týž den pomiluje s nějakou přístupnou služtičkou, opravdu vážně. Říkali jí Uta, vypomáhala v kuchyni a vynikala velkými prsy, širokými boky, kulatou dobrosrdečnou tváří s pomněnkově modrýma očima a ohrnutým nosíkem. „Co děláš večer po setmění?“ zeptal se jí Přemysl, když mu v kuchyni podávala misku prosné kaše. „Musím umýt nádobí z markraběcího stolu a pak vydrhnout kotel,“ odpověděla Uta a maličko se zapýřila. „A potom?“ naléhal princ. „Pomodlím se a půjdu spát.“ Služka se zvědavě podívala na Přemysla, jako by čekala, že jí to začne rozmlouvat. „Moc by ti vadilo, kdybych se pomodlil s tebou?“ „Já nevím,“ pípla Uta a sklopila hlavu. Ten nový mládenec od koní v červeném wamsu se jí líbil. Odhadovala, že to bude ně­ jaký chudý rytíř, v každém případě urozený člověk. Vždyť jinak by přece nenosil meč. Byla zvyklá, že se o ni ucházejí čeledíni a nádeníci, ale Přemyslův zájem ji zaskočil. Kdyby to byl nějaký obyčejný chasník, asi by se více zdráhala a nechala se přemlouvat.

Ale s tímhle mladíkem dozajista vznešeného původu si nevěděla rady. Má mu hned kývnout? A co si o ní pomyslí, když s ním bude ochotná jít hned do sena? Nebude ji považovat za obyčejnou dorotu a poběhlici? Nejlepší asi bude, když mu sice nepřikývne, ale také nebude odporovat, usoudila nakonec, mírně pozvedla hlavu a zvědavě se na Přemysla podívala. „Počkám na tebe u kuchyně,“ prohlásil český princ, jako by se to rozumělo samo sebou, a Uta na to neřekla ne. Neřekla vůbec nic, ale její pomněnkově modré oči hovořily víc než výmluvně. „Tam ne, mohl by nás vidět hofmistr nebo, nedej Bože, sám Jeho Milost markrabě,“ namítla služka, když ji Přemysl odváděl od kuchyně pod okna markraběcího paláce. „Cožpak to není jedno?“ ohradil se český princ, kterému záleželo právě na tom, aby byl s Utou spatřen. Čím víc lidí je spolu uvidí, 18

tím větší je naděje, že se to dozví také markraběcí dcera Adléta a začne žárlit, jak si to Přemysl plánoval. „Ty se, pane, nebojíš, že nás někdo zahlédne?“ „Proč bych se měl bát? Máš po práci, jsi svobodné nezadané děvče. Cožpak je to hřích se spolu pomilovat?“ Řekl to, jako by se rozumělo samo sebou, že si to spolu rozdají v seníku a Uta si netroufala mu odporovat, i když jí rozum napovídal něco jiného. Měla by se trochu bránit, co si o ní pomyslí, když mu hned na prvním dostaveníčku vyhoví? Cožpak nepovídal něco o společném modlení? Milování má přece k modlení hodně daleko. Ale ten chlapík, kterému říkali Otakar, se tvářil tak suverénně, tak pánovitě a přitom byl tak krásný… Co dělat? Uta mu podlehla. Sotva se spolu ocitli na půdě nad stájemi, sama si svlékla košilku a obnažila své bujné prsy. Přemysl se jich chtivě zmocnil rukama i ústy, zabořil do nich svůj obličej, služka se mu přitom prsty probírala ve vlasech, a když pak ucítila jeho jazyk ve svém rozkroku, málem se jí zatmělo před očima. Bývala zvyklá, že ji chlapi hrubě a neurvale násilnili, vstupovali do ní ihned, aniž by se na ni jakkoliv ohlíželi a zajímali se, zda i ona přitom pozná rozkoš. Otakar byl jiný. Laskal ji rukama i ústy po celém těle, a teprve když už se doslova chvěla v napjatém očekávání, vzal si ji a splynul s ní v jedno tělo. Jak se spolu milovali, propadali se senem stále hlouběji, nedbali, že je ostrá suchá tráva škrábala do nahé kůže, byli posedlí svým rytmem, dokud v nich nevybuchl skutečný gejzír slasti a neodtrhl je na chvíli od okolního světa.

Uta si tolik přála, aby něco tak nádherného nikdy neskončilo, ale ke své lítosti pocítila, jak se v ní Otakar zmenšuje, jak se od ní odděluje, slyšela ve tmě jeho dech a pak jeho otázku: „Líbilo se ti to?“ Místo odpovědi se k němu přitulila a dlouze ho políbila na ústa.

Adléta mohla puknout vzteky. Co si to ten nový mládenec od koní dovoluje? Kdo si myslí, že je? Prý syn sestřenice její matky, 19

syn české královny! Povídali, že mu hráli. Takový by se přece nezahazoval s kdejakou služkou. Samozřejmě že se dozvěděla o tom, jak ten český čeledín vyvádí. Její komorná, která Utu dobře znala, jí to hned pěkně za tepla vypověděla. Však je spolu viděl hofmistr i podkoní. Prý byli spolu na půdě nad konírnou a hrozně tam vyváděli, až se plašili koně. A ona, markraběcí dcera, si na toho chlípníka myslela. Ne, hned zítra musí opustit hrad. To si nesmí dovolovat! „Tatínku, ten nový, říkají mu Otakar, si začíná se služkami,“ vybafla na svého otce. „No a? Snad ti to nevadí. Je mladý, svou práci zastane, tak co?

Jestli bude chtít si nějakou služtičku vzít, klidně mu dám vystrojit veselku!“ „Ale tobě to nevadí?“ „Proč by mi to mělo vadit?“ „Vždyť je z urozeného rodu. Je to syn české královny.“ „Jak to víš?“ „Říkal to přece o sobě, ne?“ „Říkal to, když přišel do Míšně, ale kdo ví, jak je to doopravdy,“ markrabě si odfrknul. „Než se to všechno ověří, jen ať dál pracuje ve stáji. A jestli se mu líbí nějaká služka, je to jen jeho věc. Do toho nemíním zasahovat.“ „To je tvoje poslední slovo, otče?“ „Že se o toho českého čeledína tak staráš? Myslím, že je nejvyšší čas, abych ti našel nějakého ženicha, který by se k tobě rodem hodil. Pak jistě přijdeš na jiné myšlenky.“ „Nestojím o žádného ženicha,“ zavrčela Adléta, vztekle dupla nožkou a opustila svého otce. Markraběte Otu napadlo, že by se jeho dcera k němu mohla chovat uctivěji, ale jako většina tlustých mužů měl rád svůj pohodlný klid a jen nerad si přidělával problémy, když nemusel. Však Adléta přijde sama k rozumu, pomyslel si.

20

Netušil, že dceruška k rozumu přijít nehodlá. Ba naopak, právě zamýšlí frontální útok na srdce toho přivandrovalce z Čech. To by tak hrálo, aby nějaká služka měla před ní přednost. Přece ona, Adléta z rodu Wettinů, je nejen nejvznešenější, ale také nejkrásnější. Hrdě pohodila svou plavou hlavou, pyšně se nafoukla jako pávice a vydala se do konírny. To by tak hrálo, aby se jí ten drzý Otakar nezačal dvořit!

21

III „Hej, ty, pojď sem!“ zavolala Adléta na Přemysla, sotva toho rána vstoupila do konírny. Oslovený se však ani neohlédl a dál si hleděl své práce. „Na tebe mluvím, ty…,“ zvýšila hlas a zatvářila se náramně zarputile. Ale český princ se stále tvářil, jako by se ho to netýkalo.

Markraběcí dcera vyrazila směrem k němu a pošvihávala si přitom koženým bičíkem. Měla na sobě modrý pláštík a vlasy jí zakrýval bílý závoj. Podkoní před ní vysekl hlubokou poklonu a Smil zvedl hlavu, aby mu neušlo nic z toho, co se bude dít. Přemysl se pomalu otočil teprve v té chvíli, kdy se ocitla za jeho zády.

Položil si pravici na prsa a naznačil galantní úklonu. „Vy jste mluvila na mne?“ otázal se jí klidným hlasem a zvědavě se na ni podíval. „Na koho jiného?!“ odsekla. „Pojď, pomůžeš mi do sedla! Chci se projet.“ „Račte prominout, ale to je spíše práce pro podkoního. Já musím hřebelcovat koně,“ namítl Přemysl. „Jak ti říkají?“ zareagovala Adléta otázkou, na kterou si hbitě sama odpověděla: „Aha, Otakar. Se služkami se kurvíš, ale dceři markraběte odmítáš pomoci do sedla. Za tvou drzost tě dám zmrskat!“ Všichni ve stáji ztuhli úlekem. Z Adléty hněv doslova vybublal a bylo cítit, že svá urážlivá slova myslí smrtelně vážně. Kdo ví, co teď nastane? Třeba přivolá zbrojnoše a dá Přemysla odvést do věže.

Smil v duchu odhadoval, jak daleko má do čeledníku ke svému meči. Kdyby došlo k nejhoršímu, byl ochoten svého pána a přítele 22

bránit třeba i za cenu vlastního života. Ale Přemysl se kupodivu jen usmál, dvěma kroky přistoupil těsně k Adlétě a přede všemi ji jemně uchopil za pravou ruku a přitiskl si její hřbet k ústům.

Markraběcí dceru jeho galantní políbení ruky v tak vypjaté situaci zaskočilo. Chtěla něco říci, chtěla se bránit, nedokázala však ze sebe vypravit ani hlásku. Ústa jí dočista oněměla. Jako v transu se nechala Přemyslem dovést ke svému oblíbenému grošákovi a vysadit do sedla. „A co ty?“ vyhrkla konečně už z koňského hřbetu. „Chcete-li, doprovodím vás.“ Aniž vyčkal na odpověď, natož na souhlas podkoního, odvázal ze stání hnědou kobylku, hbitě ji osedlal, vyvedl ze stáje, vyhoupl se do sedla a vyjel za Adlétou. „No ne, to je ale drzost. To jsem ještě v životě neviděl,“ vyhekl překvapený podkoní. „Asi jsi toho viděl málo,“ ušklíbl se Smil. „Nebuď zase drzý,“ šlehl po něm své napomenutí podkoní a vyšel ze stáje, aby se podíval, kam Adléta s Otakarem odjíždějí.

Dvojice už zatím sjížděla k hradní bráně, kterou před ní zbrojnoši pohotově otevřeli. Adléta cválala napřed, ani se po Přemyslovi neohlédla, ale srdce jí prudce bilo samým rozčilením. V jejích pocitech se mísila zuřivost s radostí, nevěděla, zda se má za sebe stydět, nebo naopak děkovat Bohu, že ten český princ jede za ní jako ochočený psík. Především ho chtěla potrápit, ponížit za to, jak on ponížil ji, když předcházející večer zalezl s tou tlustou služkou na půdu konírny. Co si vlastně o sobě myslí, ten drzoun?

Měla ho vážně dát zmrskat, jak slibovala, jenže jejímu otci by se to asi příliš nelíbilo a kdo ví, zda by se to nakonec neobrátilo proti ní. Udeřila bičíkem svého grošáka přes zadek a kůň se rozběhl tryskem po břehu Labe. Za sebou slyšela dusot kopyt, jak ji Přemyslova hnědá kobylka následovala. Hnala se s větrem o závod a příliš nepřemýšlela o tom, co bude dál. Stačilo jí vědomí, že 23

ten drzý mládenec jede za ní, že ji následuje. Teprve když vjela do bukového lesa, přitáhla koni uzdu a zpomalila. Přemysl se rázem ocitl vedle ní. „Kam tak spěcháš, sestřenko?“ překvapivě jí ve své otázce potykal. Prudce se po něm otočila, zpražila ho nepřátelským pohledem a chystala se mu něco ostrého říci. Ale Přemysl ji předešel: „Víš, že ti to náramně sluší, když se zlobíš? Kdyby tak byl ještě můj nebožtík otec v Čechách králem, hned bych tě požádal o ruku.“ V Adlétě se všechno vzbouřilo. Nafoukla se jako pávice, rozpřáhla se a švihla po mládenci svým bičíkem. Přemysl před ránou hbitě uhnul a rozesmál se. „Jsi vážně zábavná. A ten oheň v očích, zrudlé líce, zkřivená ústa, ztělesněná bohyně hněvu!“ „Co si o sobě vlastně myslíš?“ vyjela vztekle Adléta a z očí jí vytryskly slzy. „Musím uznat, že jsem ještě nikdy neslyšel mladou dámu, aby použila slovo kurvíš,“ poznamenal mládenec s pobaveným smíchem. „Ty se na mne musíš vážně hodně zlobit. Že ti za to obyčejný čeledín od koní stojí!“ Dívka se zarazila. Jeli teď pomalu vedle sebe po lesní cestě, koně bušili kopyty do bláta a spadaného listí, slunce probleskovalo korunami stromů. „Ale ty přece nejsi obyčejný čeledín,“ vyhrkla po chvíli Adléta a zvědavě se na Přemysla podívala. „Ano i ne,“ odpověděl a zatvářil se náramně záhadně. „Když jsi do Míšně přišel, tvrdil jsi, že tvá matka a má matka jsou sestřenice.“ „To je pravda,“ odvětil Přemysl klidně, ale dál tuto větu nerozváděl. „Tvá matka Judita Durynská byla českou královnou a zbudovala v Praze nevídaný kamenný most.“ „Vidím, že toho o mé rodině hodně víš,“ ušklíbl se Přemysl.

24

„Ale nejde mi na rozum, proč ses ochotně smířil s prací v maš­ tali u koní.“ „Tvůj otec, míšeňský markrabě Ota, mi nic jiného nenabídl.“ „Proč jsi to potom přijal?“ „Třeba kvůli tobě,“ zalhal na zkoušku Přemysl a zvědavě se přitom podíval na Adlétu. „Jak to, kvůli mně? Ty jsi o mně už dříve slyšel?“ „Jistě,“ pokračoval Přemysl ve svém lhaní. „Moje matka mi vyprávěla, že její sestřenice Elvíra, míšeňská markraběnka, má tuze krásnou dceru, a tak jsem se vydal do Míšně.“ Trhnutím uzdy zastavil koně, obrátil se k Adlétě a vážným hlasem pomalu řekl: „Zdá se mi, že ty pověsti o krásné markraběcí dceři nelhaly.“ Dívka se na něj pozorně podívala a nedočkavě vyhrkla: „Zdá se ti to, nebo je to pravda?“ „Chceš slyšet, má milá sestřenko, že jsi krásná? Opravdu ti na tom tak záleží? Chceš to opravdu ode mne slyšet?“ Adléta se zamračila. Napadlo ji, že ten zatracený Otakar snad čte její myšlenky. Ale než stačila odpovědět, její společník pokračoval: „Ale co když jsem jen obyčejný čeledín od koní a všechno to povídání o matce, která byla českou královnou, jsem si vymyslel? Co když jsem jen pracoval v Praze na královském dvoře jako sluha?

Co potom? K čemu ti bude moje chvála?“ Adléta prudce zastavila svého koně a zpříma se na Přemysla podívala: „Jak můžeš být tak hloupý? Cožpak nechápeš, že je mi jedno, jestli jsi skutečně český princ, nebo prolhaný čeledín? Od prvního okamžiku, co jsem tě spatřila, nemám klid. Proč myslíš, že chodím každý den do maštale? Abych si vybrala koně na projížďku?

Ne, chodím tam, protože tě chci potkat, a ty přitom schválně děláš, jako bys o mne ani nestál. A přitom máš tu drzost mi navykládat, že jsi právě kvůli mně přijel k nám do Míšně.“ Dívce se samým rozčilením třásl hlas. Uvědomila si, že nemusela hned Přemyslovi vyklopit, jak moc o něj stojí. Teď se styděla 25

sama za sebe. Prudce otočila svého koně, popohnala ho bičíkem do trysku a zamířila zpátky k míšeňskému hradu. Čekala, že za sebou uslyší dusot koňských kopyt, že ji ten mládenec z Čech bude pronásledovat, že ji dostihne, přinutí, aby sesedla, a vezme ji do náruče. Ale nic z toho se nestalo. Přemysl se za ní klidně díval, jak mu mizí mezi stromy, pak seskočil z koně, uvázal ho k nejbližšímu buku a mlázím se vydal k Labi. Došel až k řece, usedl na břehu a začal do vody házet oblázky. Díval se na kolem plující rybářské čluny, myslel přitom na Adlétu a uvažoval, zda právě ona je tou příležitostí, kterou má uchopit za pačesy, a zda případný sňatek s ní by mu neotevřel zpáteční cestu do Čech a na český trůn. Jak je vidět, jeho myšlenky měly tuze daleko k nějakému milostnému blouznění. Zcela chladnokrevně zvažoval, jestli dcera míšeňského markraběte je tou správnou volbou, pro jakou by se měl rozhodnout budoucí český král. A on, Přemysl, je přece budoucím králem.

O tom byl pevně přesvědčen. Zároveň však věděl, že všechno má svůj čas, tedy i jeho sňatek spojený s pomocí mocného a bohatého rodu saských Wettinů, kterým naslouchá i sám císař Fridrich Barbarossa. Samozřejmě v Přemyslových úvahách byly i jiné představy o cestě na český trůn a k české koruně. Co kdyby se připojil ke křížové výpravě do Svaté země a vysloužil si rytířské ostruhy v boji s nevěřícími? Ne že by se bál. Strach z válčení a z útrap dlouhého putování byl Přemyslovi cizí. Uvědomoval si však, že na takové cestě by se až příliš vzdálil od české kotliny a ocitl stranou šarvátek uvnitř jeho rozvětvené rodiny. I kdyby se pak vrátil ověnčen slávou, mohl by se vzhledem k dlouhé nepřítomnosti ocitnout zcela mimo hru o český trůn. A to nehodlal v žádném případě riskovat.

Z úvah ho náhle vyrušil srdceryvný dívčí hlas: „Pomoc!“ To je přece Adléta, blesklo mu hlavou. Něco se jí stalo, někdo ji přepadl, divoký rej podobných myšlenek rázem vytěsnil všechno ostatní. Okamžitě vyskočil na nohy, prodral se mlázím zpátky na lesní cestu, odvázal koně, hbitě se vyhoupl do sedla a hnal zvíře 26

co možná nejrychleji zpátky k Míšni. „Pomoc!“ Další výkřik mu letěl vstříc. Přemysl vyjel z lesa a tryskem se řítil po cestě podél Labe. Ale ať namáhal zrak, jak chtěl, dceru markraběte nikde neviděl. Teprve v zátočině spatřil ke svému údivu samotného grošáka s prázdným sedlem na hřbetě. Adlétu někdo unesl! Rozhlédl se na všechny strany a naučeným pohybem přitom sáhl po jílci svého meče. Jenže rázem si uvědomil, že si s Adlétou vyjel neozbrojen.

Jeho meč zůstal uložen v čeledníku. Nu, co se dá dělat, případné soupeře bude muset skolit holýma rukama. Příliš o tom nepřemýšlel, zato v něm narůstaly obavy o osud ztracené dívky. Dojel k opuštěnému grošákovi, seskočil, uchopil ho za uzdu a znovu se rozhlédl.

Na obzoru se zvedaly obrysy míšeňského hradu, na nedalekém poli se lopotili sedláci a přímo proti němu přijížděl povoz, tažený dvěma statnými strakatými voly. „Hej, neviděl jsi tady světlovlasou dívku?“ zvolal na přijíždějícího Přemysl.

Oslovený vozka se na něho nechápavě podíval, poškrábal se ve vousech a pak váhavě odpověděl: „Jo, viděl. Jela, jemnostpane, zrovna na tom koni, co ho držíte za uzdu, ale pak se mi ztratila z očí.“ „Ale ten kůň tady přece je!“ namítl rozčilený princ. „No jo, to je pravda. Tak nevím,“ zabručel vozka a pokračoval v cestě. Přemysl měl sto chutí nahlédnout pod plachtu jeho vozu, zda tam snad neukrývá unesenou Adlétu, ale nezdálo se mu pravdě­ podobné, že by někdo unášel markraběcí dceru s párem volů. Pak si všimnul stop v blátivé cestě. Byly drobnější, začínaly náhle uprostřed cesty a mířily k travnatému svahu, v němž se ztrácely.

Jako by někdo seskočil z koně a pěšky opustil cestu. Zvedl hlavu vzhůru ke keřům nad úrovní jeho hlavy a spatřil cíp bělostného závoje. Nezaváhal, nechal oba koně stát na cestě a začal se drápat do svahu. Sotva se ocitl v jeho polovině, vynořila se před ním postava Adléty v modrém pláštíku s bílým závojem na hlavě. Na tváři jí hrál pobavený úsměv.

27

„Dostala jsem tě! Měl jsi o mne strach!“ hlaholila nadšeně Přemyslovi v ústrety. „Strach? Já o tebe?“ Chtěl dodat – vyloučeno, ale dívce v tom okamžení ujely nohy, a aniž o to jakkoliv usilovala, sklouzla přímo do jeho náruče. Mladík ji pevně objal a opatrně snesl dolů na cestu. Chtěl ji sice hned pustit, jenže cosi mu v tom bránilo, pevně ji svíral kolem ramen a Adléta se k němu ještě více přitulila. Cítil, jak jí vzrušeně tluče srdce, neodolal, sklonil se k jejímu obličeji a políbil ji na ústa. Vyšla mu vstříc, chvíli se vzájemně ochutnávali a zdálo se jim, že ta chvíle nikdy neskončí. Pak však znenadání jako by do Adléty cosi vjelo, prudce Přemysla odstrčila a pravou rukou ho vší silou udeřila přes tvář. „To máš za to, aby sis příště nedovoloval na dceru markraběte!“ vyštěkla na něj zuřivě, sama se bez pomoci vydrápala do sedla grošáka a prudce se rozjela pryč. „Hej, nezbláznila ses?“ zvolal za ní Přemysl, ale odpovědi se nedočkal.

Do hradu se vrátili každý zvlášť, nejdříve Adléta, nasupená a pyšně se nesoucí jako pávice, asi půl hodiny po ní Přemysl, který se vesele pochechtával a jednu tvář měl nápadně červenou. Podkoní neříkal nic, zato Smil byl ztělesněná zvědavost. „Co jsi té markraběcí panence vyvedl?“ „Nebuď zvědavý,“ odbyl ho Přemysl a zatvářil se nadmíru tajemně. Celý zbytek dne odolával Smilovým otázkám a úsměv mu nemizel z tváře. Věděl, že dříve či později se Adléta znovu objeví a v duchu uvažoval, jakým způsobem mu příště dá najevo svou náklonnost. V duchu chválil sám sebe za nápad sbalit Utu a odtáhnout ji na seník. Ale nehodlal ve své známosti s prsatou služkou pokračovat. Když za ním večer přišla, odbyl ji s tím, že je unaven a Uta jen zklamaně protáhla tvář. Věděl, že podruhé by se mu to nemuselo vyplatit. Není známo, jestli mu toho večera zvonilo v uších. V takových případech se prý o dotyčné osobě mluví 28

někde jinde. A o Přemyslovi, vlastně nyní Otakarovi, se opravdu mluvilo, a to přímo u markraběcího stolu. „Proč tu nemůže s námi sedět ten hnědovlasý mládenec z Čech, mami?“ otázala se Adléta své matky. „Vždyť je to přece tvůj synovec.“ Elvíra polkla sousto a tázavě se podívala na svého muže. Tučná tvář markraběte však nedávala najevo ani souhlas, ani odmítnutí.

Ota Míšeňský z rodu Wettinů trpělivě okusoval kost, kterou si přidržoval oběma rukama, pak ji odložil na cínový talíř a mastnými prsty uchopil skleněnou číši, dovezenou až z Benátek. Pořádně se napil vína a hlasitě říhnul. „Co si o tom myslíš?“ zeptala se ho manželka. „Víš jistě, že je to tvůj synovec?“ odpověděl jí markrabě otázkou. „Nevíš. Jistá podoba by tady možná byla, ale…“ Adléta vytušila, že otec je nahlodán a vyrazila k útoku s nápadem, o němž už dlouho uvažovala: „Otče, nech svolat na náš hrad rytířský turnaj. Dovol tomu Otakarovi, nebo jak se jmenuje, ať se také přihlásí. Nechť pak v klání mezi šraňky dokáže, zda je v rytířských půtkách cvičený, nebo ne.“ Ota Míšeňský se zamyslel a po chvíli řekl: „Dobrá. Možná to bude vhodná příležitost, abych ti konečně vybral urozeného a bohatého ženicha.“ A s tím sáhl do mísy po dalším kusu opečeného masa. Zato Adlétino srdce se zatetelilo samou radostí. Vždyť kdo může být urozenější a bohatší než český princ? A Otakar je českým princem, třebaže teď dělá čeledína. Teď už o tom ani na chvíli nepochybovala. Však se v turnaji ukáže!

29