Zdání a manžel vždycky klamou by Nakladatelství MOBA

Alena Jakoubková ZDÁNÍ A MANŽEL VŽDYCKY KLAMOU Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2021 © Photo by Sofia Zhuravets on Depositphotos.com © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vydání první ISBN 978-80-243-9732-0

a l e n a j a k o u b k o vá

Zdání a manÏel vÏdycky klamou

„My tu rybu nejdřív sníme, a teprve pak se začneme zajímat o to, jak se jmenuje, kde žije, a co je vůbec zač…“ (Jan K. filozofoval nad vyjedenými talíři) „Slanina je nejlepší koření…“ (autorka této knihy, a stojí si za tím) „Tak jsem se pěkně vyspinkala po dvou opičkách, takže si můžu nalít a přivodit si třetí…“ (Radka J. jednoho bouřliváckého dne) „Vem si jiný boty, jdeš jako po***ná…“ (Neveklov – neznámý mužský hlas za autorkou této knihy, když řečená opatrně našlapovala na převysokých podpatcích po náledí)

Nevěra je zklamání, co lásku ze srdce vyhání. A když nepřijde pokání… Je konec… Čekání.

„Je to strašná tragédie…!“ To skutečně tragickým hlasem pronesla moje maminka, když jsme se vrátily onoho dne z baletu, kam mě vždy doprovázela a zakládala si na tom, že jsem šikovná (a podle ní i nejkrásnější, jak mi neustále zdůrazňovala, i když to samozřejmě nebyla pravda). Moje maminka ale vždycky přeháněla. Vešla do pokoje, kde můj tatínek nejraději odpočíval, když se vrátil z práce. Tatínek byl pohodlně usazený v hluboké pohovce, měl v ruce noviny a na konferenčním stolku, vykládaném slonovinou, sklenku svého oblíbeného červeného vína. Okamžitě odložil noviny a vyskočil z křesla. „Co se stalo Stelle?“ Maminka si zoufale povzdechla a rozhodila paže. Ano, moje maminka byla hvězdou místního ochotnického divadelního souboru, kde zářila v rolích heroin. Někdy se jí role vymkly z rukou a hrála i v obyčejném životě. Vlastně přehrávala. Teď zdařile zadeklamovala: „Vyrostla.“ Tatínek překvapení nehrál. Ani za skoro dvacet let společného života s maminkou si nedokázal vypěstovat 5

radar na její herecké umění. Naopak já, která jsem s maminkou žila teprve čtrnáct let, jsem věděla přesně, že její tragické výstupy jako na jevišti nemají žádné opodstatnění, a nechávaly mě ledově chladnou. Nicméně rodičovský duel byl zajímavý, tak jsem dál poslouchala. „Jak, vyrostla?“ opakoval po mamince nechápavě tatínek. Maminka se nadechla a chvějícím se hlasem tatínkovi vysvětlila: „Stella je na balet moc vysoká.“ Tatínek, nejistým hlasem: „To přece není žádná tragédie.“ Maminka si dramatickým gestem položila ruku na srdce a tónem, s jakým zahrála (u nás v hostinském sále vesnické nálevny) v nepříliš úspěšném představení starořeckého athénského dramatika Sofokla roli Antigony, pronesla: „Ty to nechápeš, z naší Stelly se nestane baletka.“ Tatínkovi konečně došlo, že nemám zlomenou žádnou končetinu, posadil se zpátky na pohovku, pohodlně se opřel do polštářů, vzal do ruky rozečtené noviny a napil se červeného vína. Snažil se maminku uklidnit: „Ale no tak z ní bude něco jiného…“ Popravdě maminku to moc neuklidnilo. Nespokojeně mlaskla, protože od tatínka čekala víc účasti, což nesvědčilo o její pozornosti k tatínkově nátuře. Tatínek maminku miloval, ale podlehnout jejím výstupům nehodlal a celý večer s ní hořekovat nad tím, že ze mě nebude baletka také ne. 6

Maminka po chvíli pochopila, že k tématu již bylo řečeno vše, a vydala se do kuchyně, která byla její svatyní, aby nám uvařila večeři. Maminka byla celý život v domácnosti, což znamenalo, že se u nás večeřelo jako na zámku. Vždy několik chodů, z toho alespoň dva teplé. Pro tehdejší večer plánovala indický kuřecí kari krém, který nám servírovala s kopečkem smetany a plátkem citronu, krůtí medailonky na mandlích s jasmínovou rýží a čokoládové řezy se žloutkovou polevou. Co se týkalo mě, konec taneční kariéry nalinkované maminkou jsem přijala celkem lhostejně. Ne že by mě balet nebavil. To ano, a dokonce hodně, ale mnohem víc mě bavilo jezdit na koni. Tatínek pracuje jako veterinář v nedalekém hřebčínu a já se naučila jezdit na koních dřív, než jsem uměla chodit. A, koneckonců, moje učitelka baletu netvrdila, že nemohu tančit, jen maminku, která mluvila o nejslavnějších primabalerínách světa, v jejichž stopách jsem se měla (podle ní, samozřejmě) vydat, jemně upozornila na to, že je tu nepřekonatelná překážka. Ve čtrnácti jsem už měřila sto sedmdesát devět centimetrů a bylo jasné, že ještě povyrostu. Oba moji rodiče jsou vysocí, nebylo pravděpodobné, že bych zůstala malá, ale maminka měla svůj sen o dceři-baletce… Naštěstí mohu tančit pro radost. Kam ale s překážkami osudu na moji maminku. Netrvalo dlouho, než se rozhodla, že když se nemohu stát baletkou, budu modelkou. Zeptat se na můj názor ji ani nenapadlo. Možná, kdyby měla nějaké zajímavé zaměstnání, nesoustředila by se tolik na mě a nechala by mě, 7

abych si své koníčky našla sama, ale takhle… Maminka se ani se mnou neporadila, prostě rozhodla a řekla mi to, až když už bylo na jakékoli námitky pozdě. Jednoho dne – byla to sobota jen pár týdnů poté, co se ukázalo, že jí její nejmilejší sen neuskutečním – mě probudila v nějakou (na sobotu, já si ráda přispím) nekřesťanskou hodinu, moje dlouhé blonďaté vlasy mi vymáchala v citronové lázni, takže se leskly jako tekuté stříbro, nakulmovala mi je, dovolila mi vypít šálek čaje, ještě napůl spící mě naložila do rodinného esúvéčka a vyrazily jsme směrem na Prahu. Teprve cestou mi vysvětlila, že jedeme na casting. „Mami, já nechci být modelka,“ slabě jsem protestovala, ještě v polospánku. Maminka na mě od volantu krátce pohlédla. „Stello, chceš přece být slavná, ne?“ Zamyslela jsem se: „Ani ne, mami, to ty chceš, abych byla slavná… Chci být veterinářka jako táta.“ Maminka mě odbyla: „Takový nesmysl.“ Nedala jsem se: „Proč nesmysl? S Ankou jsme si slíbily, že půjdeme obě na veterinu v Brně.“ „Anka pro tebe není dobrá kamarádka,“ informovala mě maminka, nikoli poprvé. Maminka by mi nejradši organizovala celý život, ale do školy ji naštěstí nepustili, takže zabránit tomu, abych si zvolila nejlepší kamarádku podle své vůle, prostě nedokázala. Kamarádku jsem okamžitě začala bránit. 8

Odsekla jsem: „Mami, Anka je moje nejlepší kamarádka. Nevím, co na ní pořád vidíš.“ Maminka mi klidně, jako vždycky, vysvětlila: „Leichovi bydlí v bytovce, oba pracují ve zbrojovce… My bydlíme v krásném velkém domě, tvůj tatínek je vedoucí veterinář, a kromě práce v hřebčíně má prosperující soukromou praxi, takže si můžeme dovolit, abych zůstala doma a starala se o tebe. Anka i její sestra pořád někde pobíhají bez dozoru, to se mi nelíbí.“ „Jak souvisí povolání rodičů s kamarádstvím?“ vyjevila jsem se. Maminka neměla ve zvyku své názory obhajovat. Informovala mě: „Najdeš si kamarádky mezi modelkami.“ Ach jo…

Nejspíš proto, že mi bylo úplně jedno, jestli mě vyberou nebo ne, jsem ten casting vyhrála. Tedy vyhrála – vybrali si nás asi deset holek, všechny jsme byly vysoké, hubené, dlouhovlásky, já jediná blondýnka. Že to s námi jako zkusí. Celou dobu, než na mě přišla řada, abych porotě předvedla, co umím, jsem si četla. Kolem mě seděla spousta krásných, zajímavých holek a já si říkala, že když mě pro modeling nevyberou, budu aspoň mít víc času na koně. Také Anka koně milovala a můj tatínek s námi rád vyrážel na vyjížďky do okolí. Obě jsme byly členky jezdeckého klubu, takže jsme trénovaly i na nedaleké jízdárně. Já na to ovšem měla málo času, takže jsem jezdila jen pro radost, ale Anka sbírala stužky za parkúr. Prošla jsem se po molu, a protože z baletu jsem zvyklá „hrát“, usmívala jsem se na všechny strany, na konci mola jsem udělala ladnou taneční otočku a pohupovala jsem boky. Nic jiného v tom, myslím, nebylo. Nu, vybrali mě… Zpočátku se mi samozřejmě moc líbilo, když se na mě před focením v ateliéru vrhli kadeřníci a vizážisti, a když mi módní poradkyně vybírala krásné oblečení, aby se vyzkoušelo, jestli se v tom umím ladně pohybovat, jestli umím půvabně pózovat před objektivem a jestli jsem vůbec fotogenická. Tolik pozornosti jen mně… Ovšem už třetí sobotu, kdy jsem musela vstát z postele už okolo sedmé a jet s maminkou do Prahy, namísto s tatínkem na jízdárnu, se mi to začalo sakra zajídat. Bylo to totiž pořád dokola to samé. 10

Maminka ale nedala jinak. Naštěstí tu byly neděle a vyjížďky s tatínkem a Ankou. Zajímalo by mě, kde jsem vzala čas na učení, protože si nepamatuju, že bych si někdy sedla s učebnicí, ale vysvědčení jsem měla dobré… Nu, popravdě spíše skvělé, ale to mělo brzy skončit. Kvůli modelingu mi už skoro nezbýval čas na to ostatní. Na knížky, na kamarády. Někdy jsme s maminkou odjely na nějaké focení nebo předvádění na celý víkend, a to jsem přišla o vyjížďku a nepomohly mi ani žádné protesty, ani tatínkovy přímluvy. Mezi modelkami jsem si našla jedinou kamarádku, spřízněnou duši. Sylvia Nováková stejně jako já měla spoustu jiných koníčků a do modelingu ji přivedla maminka, podobně jako ta moje, ctižádostivá a chtivá „lepšího života“ pro svoji krásnou dceru. Sylvia měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, hnědé oči a byla opravdu překrásná. Zatímco ostatní modelky (no, spíše kandidátky na modelky) byly nepřejícné, závistivé a pro slávu by zaprodaly vlastní duši, navzájem si (i mně a Sylvii) dělaly naschvály, Sylvia o nikom neřekla špatné slůvko, připomínala mi Anku a měla jsem ji ráda. Někdy jsme si o přestávce vzájemně vylévaly srdíčka. Nebylo nám to nic platné, naše maminky měly o našich kariérách jasno. Ale bylo prima mít společnici a kamarádku, a to jsem ocenila zejména poté, co naše kariéry za pár let nabraly vítr do plachet a my se začaly pohybovat v mezinárodních vodách. Odjakživa jsem počítala s tím, že po škole půjdu studovat na strakonické gymnázium, ale maminka, která 11

díky mým (relativním, samozřejmě) úspěchům v modelingu na balet skoro zapomněla, mi začala tuto školu rozmlouvat. Měla obavu, abych nezačala modeling flákat. Líbilo se jí, že se moje fotky objevují v časopisech, že jí ostatní maminky závidí, když si mě vybrala zahraniční agentura… Toho, že bych začala modeling flákat, se ale tehdy bát nemusela. Záře reflektorů a blesky fotoaparátů jsou omamující a mně bylo čtrnáct patnáct a byla jsem popravdě řečeno snadno ovlivnitelná maminkou, agenty, novináři. Dřina a dril mi přestávaly vadit, úspěch mi stoupal do mé načesané hlavy. Na koně jsem měla čím dál tím méně času a na Anku, popravdě řečeno, taky. O škole nemluvě. Nakonec si naštěstí tatínek to, že půjdu studovat na gymnázium, proti mamince prosadil, i když to někdy vypadalo, že si moji rodiče vjedou do vlasů. Tatínek mamince skoro ve všem ustupoval, ale trval na tom, že musím mít vzdělání. Maminka si totiž myslela, že mi střední škola k ničemu nebude, když už v patnácti mám takové úspěchy, ale nakonec vyhrál tatínek a já nastoupila na gymnázium. To poslední léto předtím, než jsem na gymnázium v září nastoupila, jsem ale odjela, s maminkou po boku, samozřejmě, do New Yorku, kde jsem nafotila módu jednoho významného amerického návrháře pro prestižní módní časopis, který se nakonec rozhodl dát moji fotografii v překrásných, pohádkově snových svatebních šatech na obálku. Pak jsem dostala nabídku fotit pro katalog v jižním Španělsku, v Málaze. Tam jsem odjela i se Sylvií (a sa12

mozřejmě i s oběma našimi maminkami). Focení trvalo několik týdnů a my si se Sylvií prosadily, že po skončení práce strávíme týden u moře. Maminky se shodly, že nejlepší bude zůstat někde poblíž, a našly příjemný apartmán v nedalekém městečku Benalmádena Costa, přímo u přístavu a nedaleko pláží. Se Sylvií jsme potají ochutnaly sangríu, na niž nás pozvali místní mladíci, kteří jednak neodhadli náš věk, druhak se domnívali, že bychom díky drinku mohly být povolné. Nu, to měli smůlu, s maminkami za zády jsme si netroufly ani na pusu. Mládenci se jmenovali Carlos a Diego a popravdě na nás udělali dojem. Každopádně jsme jim daly naše telefonní čísla, ale požádaly jsme je, aby nám jen psali zprávy. Sylviina maminka si v půjčovně pronajala Seat Mii a v něm nás vozila po zdejších starobylých městech, takže jsme poznaly Granadu, Córdobu, Sevillu, Áloru a Rondu. Zejména nás nadchl středověký komplex paláců Alhambra v Granadě. Vydržely jsme se tam toulat celé hodiny, obdivovaly jsme lví dvůr s fontánou, kterou zdobí sochy dvanácti alabastrových lvů, nádherné arabesky na stěnách, velký mramorový bazén se zlatými rybkami i park, do něhož jsme vstoupily branou granátových jablek. Se Sylvií jsme si slíbily, že jestli u modelingu vydržíme a vyděláme si spoustu peněz, určitě budeme v létě cestovat. Sylvii jsem vyprávěla o Ance, ona mně na oplátku o své nejlepší kamarádce Leoně, a říkaly jsme si, že by 13

bylo fajn za pár let vyrazit na toulky Evropou společně ve čtyřech. Snad, až nám bude konečně osmnáct, ztratí naše maminky trochu z té obezřetnosti, kterou nás dusí. Zatím to tak ovšem nevypadalo. Když jsme se zase šly jednou projít po pláži, lemované útulnými hospůdkami, maminky nás následovaly. Šly jen pár metrů za námi, takže když na nás zamávali a zahalekali Diego s Carlosem, abychom si k nim přisedly, že by nás rádi pozvali na zmrzlinu, ta moje jim šla vysvětlit, že je nám jen patnáct, a nařídila jim, aby nás nechali na pokoji. Protože mládenci znali naše jména, maminky neuvěřily, že se s nimi neznáme, a doma jsme si to obě pěkně schytaly. Moje maminka mě zahnala do naší ložnice a syčela na mě: „Takoví plážoví povaleči… Myslela jsem, že jsi chytřejší, Stello. Nevychovala jsem tě pro takového budižkničemu. Jednou se provdáš za velmi úspěšného a velmi bohatého muže a budeš mít všechno, na co jen pomyslíš. Při modelingu poznáš tolik skvělých lidí…“ Oponovala jsem: „Mami, my se s těmi kluky jen bavily, na tom nic není…“ V mobilu mi cinkla esemeska. Maminka se podezřívavě zeptala: „Kdo ti to píše?“ „Mami, to snad ne…“ Maminka natáhla ruku a držela ji tak dlouho nataženou, až jsem rezignovala. „Píše ti Diego… To je ten z pláže?“ 14

Podívala jsem se jí do očí a pevně řekla: „Mami, jestli se mi ještě jednou podíváš do mobilu, s modelingem seknu.“ Maminka pohodila hlavou a informovala mě: „O tom ty nerozhoduješ.“ Moje odhodlání udržet si soukromí bylo stejně silné jako její mi ho vzít. „Mami, nemůžeš mě nutit.“ Nevím, jak dlouho jsme si navzájem koukaly do očí, ale maminka uhnula první. Vzala jsem jí z ruky svůj mobil a šla jsem si zprávu od Diega přečíst na terasu. Svůj díl dostala i Sylvia, ale její maminka jí mobil neprohlížela. S Diegem jsem si vyměnila pár zpráviček, ale Sylvia a Carlos si píšou dodnes.

Na pražském letišti nás čekal tatínek, aby nás odvezl domů. Se Sylvií jsem se rozloučila, objaly jsme se, ale věděly jsme, že se zase brzy uvidíme na dalším focení nebo přehlídce. Jen jsem si doma vybalila kufr, běžela jsem za Ankou. Našla jsem ji u koní. Uvítala mě: „Stello, byla jsi pryč skoro celé prázdniny.“ Objala jsem ji a podala jí balíček. „Něco jsem ti přivezla.“ Anka si ho netrpělivě rozbalila a zaradovala se: „To je krásné tričko, děkuju.“ Informovala jsem ji: „Mám stejné, ale ne tyrkysové, pro sebe jsem vybrala růžové.“ Anka se rozesmála: „Takže budeme na gymplu vypadat jako dvojčata…“ „Víš, Anko, chyběla jsi mi. Ale po náročném focení mě mamka vzala k moři.“ Moje nejlepší kamarádka se zeptala: „To už bude s tebou takhle pořád?“ Pokrčila jsem rameny. „Možná, ale tenhle poslední týden budeme každý den jezdit na koni.“ „Tak jo,“ přikývla Anka. „Osedlej si Nestora, začínáme už dneska.“

Studium na gymnáziu mi přineslo dvě změny. Jednak zhoršené vysvědčení, protože skloubit gymnázium s modelingem nebylo vůbec snadné. Na základce jsem mívala samé jedničky, tu a tam v pololetí dvojku z nenáviděné matematiky, ale tady se mi už na prvním pololetním vysvědčení výstražně blýskaly trojky a z matematiky jsem měla čtyřku z milosti, protože pětku by si byla matykářka v pohodě obhájila i před mezinárodním tribunálem. Jenomže já nakonec, tomu se prostě nedalo odolat, modelingu, respektive záři reflektorů, zájmu novinářů a krásným šatům propadla. A také cestování, i když jsem jen tu a tam něco z těch úžasných pro mě tak exotických míst zahlédla na dýl než na pár minut. Například focení v Paříži znamenalo, že jsem zdálky viděla Eiffelovku, ale neměla jsem čas dojít až k ní, a v Římě, kde jsem předváděla novou kolekci známého módního domu, jsem stejně tak z dálky viděla Koloseum. Kromě únavné dřiny (ale na tu se dá zvyknout) modeling totiž znamenal i cestování do evropských a později i do světových metropolí, tu a tam malou roličku ve filmu, seznámení s filmovými hvězdami a příslušníky aristokracie, lidmi z velkého světa, zkrátka a dobře otevřel se přede mnou svět tak pohádkový, že mi najednou Radomyšl byla malá. Tu a tam, samozřejmě. Ta druhá změna, která mě potkala, totiž byla mnohem lepší v tom smyslu, že mě zase bezpečně vracela domů, do Radomyšle. Zamilovala jsem se do spolužáka Pavla Dvořáka, krásného, nadaného kluka s démonický17

ma šedivýma očima a nepoddajnými dlouhými černými kudrnatými vlasy, o dva roky staršího, než jsem byla sama. Stalo se to na školním vánočním večírku. Spolužáci mě obletovali, ale já se držela zpátky. Pak se za mnou ozvalo: „Ahoj, nechceš si zatancovat?“ Otočila jsem se, prohlédla si kluka, který mě k tanci vyzval, a hned jsem s úsměvem přikývla. Věděla jsem, kdo to je. Radomyšl je malé jeviště a musím říct, že se mi Pavel vždycky líbil, ale pro něj jsem nejspíš zpočátku byla malá holka a později nafrněná fiflena. Pavel, kromě toho, že dobře vypadal, taky dobře tančil. Když DJ vyhlásil přestávku, ani ho nenapadlo, že by ode mě odešel. Zeptal se mě, jestli mám žízeň, a když jsem kývla, odvedl mě k bufetu, který pro nás připravily školní kuchařky. Zeptal se: „Co si dáš?“ „Jemně perlivou vodu.“ Sám si řekl o kolu a pak mě odvedl kousek od ostatních. „Stello, máš někdy vůbec čas?“ Usmála jsem se a zalhala: „No… někdy jo.“ „Tak to bys se mnou mohla jít zítra bruslit?“ Zamyslela jsem se. Pokud mi Anka potvrdí alibi, snad bych se mamince mohla na chvíli ztratit z očí. Sice si naplánovala, že jí pomůžu s posledním, nepečeným cukrovím, ale… 18

„Ano, to bych mohla,“ řekla jsem rychle, aby Pavel nestihl to pozvání vzít zpět. Bylo mi patnáct a domluvila jsem si první rande. Hurrrááá… Špatné známky mě vázaly k modelingu, Pavel ke gymnáziu.

S Pavlem jsme byli nerozluční. Byla jsem si jistá, že tahle láska nám vydrží na věky. To první rande, kdy jsme s Pavlem bruslili na rybníku Vražda, bylo nádherné. Mamince jsem pro jistotu řekla, že jdu bruslit s Ankou, kdyby náhodou vyšla ven a viděla mě na rybníku, ale Anka, na rozdíl ode mě hodná dcera, pomáhala doma. Když jsme byli promrzlí, zašli jsme si na čaj do hospody Na Křenovce, pak jsme se procházeli okolo Radomyšlského potoka. A tam, kousek za vesnicí, mi dal Pavel první pusu. Než jsme se rozloučili, Pavel se mě zeptal: „Kdy tě zase uvidím, Stello?“ Pokrčila jsem rameny. „Vážně nevím, Pavle. Zítra jedu na nějaké focení do Prahy a pak už budou Vánoce. Na Štědrý den se z domu nedostanu, pak jedeme k tetě do Strakonic a na Štěpána za babičkou do Písku. Tak snad potom, protože mezi Vánocemi nic nemám.“ Pavel se na mě smutně koukal, ale tiskl si mě k sobě. „Vím, že to s tebou nebudu mít lehké. Počkám. Ale budeme si volat?“ Oddechla jsem si, že Pavla můj nedostatek času rovnou neodrazuje. „Každý den, jestli chceš.“ Pavel mi pošetile slíbil: „Ano, každý den.“ A tak to také bylo. Díky Pavlovi jsem dokázala gymnáziem projít (s odřenýma ušima, ale i to se počítá), a nakonec i (s ještě od20

řenějšíma ušima) odmaturovat, ale to předbíhám. Pavel mi obětavě kopíroval učivo, když jsem trajdala po přehlídkových molech po celém světě nebo jsem fotila módní kolekce ve fotoateliérech, trpělivě mi tloukl do hlavy učení, a když pak šel do Prahy na vysokou studovat medicínu, hodil to na krk Ance. Pavla jsem tak moc milovala, že jsem odolávala svodům velkého světa, odpálkovala jsem každého dotěrného ctitele (a že jich bylo, to mi věřte) a těšila jsem se, že ho zase uvidím. Denně jsme si telefonovali, psali jsme si zprávy, mysleli jsme jeden na druhého. Když jsem přijela na pár dní domů (od druhého ročníku mi maminka na gymnáziu vyjednala individuální studium), trávila jsem skoro všechen čas s Pavlem. Spolu s ním a s Ankou a jejím klukem Rudou – dali se dohromady během jara – jsme jezdili na koních, toulali se lesem nebo kolem rybníků, padaly první pusy a nesmělá pohlazení. Anka byla moje nejspolehlivější alibi. Maminka neměla dlouho ani tušení, že s Pavlem chodím. Připadalo mi to bezpečnější, bála jsem se, aby mi to nezatrhla. Tolik jsem Pavla milovala… Myslela jsem si, že to tak bude až do skonání světa. Opravdu jsem tomu věřila. Protože se mnou všude jezdila maminka, a držela mě na setsakramentsky krátké oprati, večírky s alkoholem a drogami, promiskuita, které většina děvčat v modelingu podlehla, se mi vyhýbaly (nebo spíše já jim) a láska k Pavlovi byla čistá jako lilium. Každý večer, ať jsem byla kdekoli, jsem Pavlovi zatelefonovala, abychom si mohli spolu popovídat a navzá21

jem se zamilovaně ujistit, že se pořád milujeme a těšíme se jeden na druhého, a vyprávěli jsme si o tom, co jsme přes den dělali. Pro Pavla to muselo být někdy těžké, protože agentura, která mě zastupovala, chtěla, abych se ukazovala na módních večírcích ve společnosti celebrit, a občas se stalo, že některý časopis zveřejnil fotku, na které stojím vedle nějakého herce nebo slavného sportovce, a na fotkách to vypadalo všelijak, byli jsme rozesmátí, ruka muže kolem mých ramen, kterou všetečný paparazzo zachytil dřív, než jsem ji setřásla. Pavel to ale snášel s důstojností a já ho za to milovala ještě víc. Možná právě proto, abych mu dokázala, že miluju jen a jen jeho a ty pitomé fotky v časopisech opravdu nic neznamenají, jsem se rozhodla, že o Vánocích, když jsem byla ve druhém ročníku a Pavel v maturitním, takže mně bylo šestnáct a mému milému osmnáct, podlehnu Pavlovu naléhání, aby naše mazlení (konečně) překročilo řeku Rubikon. Popravdě jsem to chtěla už dávno, ale maminka okolo mě vybudovala bezpečnostní hradby, že by se za ně nemusel stydět ani Alcatraz. Ach jo… Věděla jsem, že Anka s Rudou už dávno spí, jenže Ančina máma byla rozumná ženská, která zašla s dcerou ke gynekoložce. Přijít za mojí maminkou, aby mi obstarala antikoncepci, navlíkla by mi středověký pás cudnosti, zamkla by ho na tisíc západů a klíč hodila do Radomyšlského potoka, anebo rovnou do rybníku Vražda. Měl to být můj důkaz lásky. 22

A vlastně, také to důkaz lásky byl. Přiletěla jsem z Londýna, kde jsem fotila katalog velké zásilkové společnosti, den před Štědrým večerem, a odpoledne jsme se s Pavlem sešli v hospodě Na Křenovce, jediném to místě, kam jsme se mohli uchýlit před zimou, abychom si spolu vypili čaj a navzájem se vánočně obdarovali. No a hlavně proto, abychom se viděli. Pavel měl pro mě stříbrný prstýnek s růžovým kamínkem, který mi navlékl na prsteníček levé ruky, a já pro něj měla jednak bezdrátová sluchátka, a druhak obálku, do níž jsem vložila lístek. Na tuhou béžovou kartičku jsem ozdobným písmem napsala: „Najdi místo.“ A místo podpisu Y Pak jsme se šli projít kolem potoka, abychom se mohli líbat a objímat, šeptat si vzájemně zamilovaná slovíčka a plánovat, jak na chvilku uteču (Pavel utíkat nemusel) z dosahu rodičovské starostlivosti. Za chvíli jsme byli promrzlí a museli jsme se rozloučit. Pavel se mě zeptal: „Stello, myslíš, že bych k vám mohl zítra na chvilku zaskočit? Dopoledne?“ Nejdřív jsem se vyděsila, ale pak jsem si řekla, že je na čase, aby se moji rodiče dozvěděli, že už nejsem malá holka, že mám milého, a zkrátka a dobře, že ke mně Pavel patří. Přikývla jsem. „Přijď tak okolo jedenácté.“ 23

Později večer, když jsme si jako obvykle před spaním telefonovali, se mě Pavel zeptal, jestli jsem to, že k nám zítra přijde jako můj oficiální kluk, už našim konečně řekla. „Ne, neřekla jsem jim nic, Pavle. Bude to takhle lepší, protože kdybych jim o tom řekla, klidně by mi to mohli zatrhnout. Znám maminku až moc dobře, lepší to bude, když prostě přijdeš. Ani moje maminka není tak nepohostinná, aby tě vyhodila.“ Pavel trochu zapochyboval: „Byl bych radši, kdyby to věděli.“ Ustoupila jsem: „Tak jo, než vyjdeš z domu, napiš mi esemesku, a já jim řeknu, že k nám jdeš.“ Pavel se podivil: „Takhle na poslední chvíli?“ „Věř mi, bude to tak lepší. Nebudou mít čas na námitky.“ Láskyplně jsme se rozloučili a popřáli si dobrou noc. Ráno jsem byla nervózní, jak první setkání Pavla s mými rodiči v roli nápadníka dopadne. Naši Pavla samozřejmě znali, ale dosud netušili, že s ním chodím, proto se podivili, že k nám přijde, a nota bene ještě na Štědrý den. Tatínek se zeptal: „Co ti chce? Není on o pár let starší než ty?“ Přikývla jsem. „O dva roky. No a… My spolu chodíme,“ vyhrkla jsem. Maminka se nadechovala k řeči, když se ozval zvonek u domovních dveří. 24

Cukla jsem sebou a řekla: „Jdu otevřít.“ Otevřela jsem dveře, Pavel vpadl do haly a hned mě objal a políbil. Pak pohlédl přes mé rameno a řekl: „Dobrý den.“ Vymanila jsem se mu z náručí a otočila se. Na druhém konci haly stáli moji rodiče a oběma se ve tváři zračilo překvapení. Tatínek se vzpamatoval jako první. Vykročil k Pavlovi a podal mu ruku. Maminka přijala vánoční hvězdu, kterou jí Pavel přinesl, a vyzvala ho: „Pojď dál.“ Posadili jsme se v obývacím pokoji do křesel ke kulatému stolku, na nějž maminka položila květináč s vánoční hvězdou a zeptala se Pavla, jestli si dá kávu nebo čaj. Pavel řekl: „Dám si čaj, děkuju.“ Maminka přikývla a vyzvala mě: „Stello, ty mi pojď pomoct.“ Maminčin sladký úsměv nevěstil nic dobrého, ale poslušně jsem se zvedla. V kuchyni maminka natočila vodu do varné konvice, na talířek naskládala své nedostižné vánoční cukroví, na další broušený podnos dala štrúdl s lískovými oříšky a pak se mě zeptala: „Stello, proč jsi nám neřekla, že s Pavlem chodíš?“ Zamyslela jsem se a rozhodla se pro pravdu. 25

Tedy pro tentokrát. „Mami, pořád mě tak hlídáš. Nedovolila bys mi to.“ Maminka vylítla: „Tak to máš tedy pravdu. Jsi na něco takového ještě moc mladá.“ Ohradila jsem se: „Mami, je mi šestnáct, skoro sedmnáct.“ Maminka nasadila urputný výraz: „Stello, máš před sebou kariéru modelky. Světové topmodelky. Přece se nezahrabeš s vesnickým klukem, který tě bude strhávat dolů? Musíš se soustředit na modeling, tam je tvoje budoucnost. Jak dlouho s ním vlastně chodíš?“ „Už rok,“ přiznala jsem. Maminka se vyděsila. „Ale nespíte spolu, že ne?“ V duchu jsem se ptala, kdy asi, když je pořád se mnou a nenechá mě ani na vteřinu o samotě, ale nahlas jsem diplomaticky odpověděla, ráda, že nemusím lhát: „Ne, mami. Ještě ne.“ Maminka na mě hodila přísný kukuč: „A taky s ním spát nebudeš.“ Na to jsem neodpověděla. Když jsme se vrátily do obýváku, viděla jsem, podle toho, jak uvolněně Pavel seděl a s tatínkem si povídal, že tady to proběhlo mnohem vstřícněji než v kuchyni. Pavel se zvedl, já ho šla kousek cesty doprovodit. Když jsme vyšli z domu, zeptala jsem se: „Dalo se to vydržet?“ Pavel se usmál a přitáhl si mě k sobě: 26

„Tvůj táta je fajn chlap. Ale z mámy jde strach.“ Otřásla jsem se: „Ta mi dala, když jsem se jí přiznala, že spolu chodíme už rok.“ Pavel mi dal pusu a ujistil mě: „To zvládneme, lásko.“

Co se týká našeho odhodlání mít čas jen pro sebe, měli jsme štěstí. Rodiče Pavla, Dvořákovi, odjeli mezi Vánocemi navštívit nějaké příbuzné na Moravu, takže jsme měli k dispozici celý jejich dům, a zbývalo jediné – přesvědčit maminku, aby mi jakože dovolila přespat u Anky, což nebylo zase tak těžké a nehrozilo, že by se zeptala Ančiny mámy, jestli jsem spala opravdu u nich, protože maminka, která si myslela, že naše rodina je něco lepšího než Leichova, s ní zásadně nikdy nemluvila. Myslela si, že by si tím zadala… Ach jo, ale teď se mi to hodilo. Přespat u Pavla by mi nedovolila nikdy, proto jsem bez uzardění zalhala. Maminka proti Pavlovi jako mojí dětské lásce v podstatě nic namítat nemohla, protože Dvořákovi mají na Maltézském náměstí krásný městský dům, Pavlův otec je všeobecně vážený muž, povoláním lékař, primář strakonické interny, a Pavlova maminka má ve Strakonicích soukromou oční ordinaci. Pro moji snobskou maminku to byli lidé na úrovni, jenže velice by protestovala proti tomu, abychom s Pavlem překročili hranici dětské lásky. Plánovala pro mě budoucnost vedle slavného bohatého muže… To vím, protože přednášky na téma „Na to máš ještě dost a dost času“ jsem bohužel musela poslouchat skoro nepřetržitě. Maminka se rozhodla, že bude hlídat neuhlídatelné. Nu, neuhlídala. Nikdo by neuhlídal… U Anky jsem přespávala často, stejně jako Anka u nás. 28

Takže když jsem si sbalila noční košili a kartáček na zuby, nepojala maminka ani stín podezření, a dokonce mi s sebou zabalila pár řízků, krabici vánočního cukroví a štrúdl.