Richard Dostál Žižka – Grunwald 1410 Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o. Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 www.mobaknihy.cz © Richard Dostál, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 Vydání první ISBN 978-80-279-0252-1
Rich ard D ost á l
ÎI Î K A G R U N WA L D
1410
Úvod
Postavou Jana Žižky z Trocnova se zabývám už od doby, kdy jsem se snažil osvětlit jeho kontroverzní pobyt mezi lapky na Rožmberském panství. Pokusil jsem se vypovědět celou zvláštní historii a doložit, že Žižka se v pozici lapky ocitl poté, co byl zajat a uvězněn král Václav IV. Jako králův sloužící se postavil proti jeho nepřátelům a opověděl nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka, předákovi panské jednoty, která se na královském převratu podílela. Nikoliv pro vlastní obohacení nebo spory o Trocnov, jenž mu prokazatelně v té době již nepatřil, ale proto, že hájil zájmy krále, jemuž sloužil. Jako důkaz by se dalo uvést i to, že mu král za tento odvážný postoj amnestními listy zajistil beztrestnost, a navíc jej dosadil do pozice dveřníka, což byl vlastně velitel jeho osobní stráže. Jasně z toho vyplývá, že musel Janu Žižkovi důvěřovat a nepovažoval jej za nějakého bývalého lupiče s pochybnou minulostí. Tato kniha má pokračovat v osudech slavného válečníka. Zaujala mne totiž další neobjasněná kapitola jeho života, kolem které se v dnešní době vedou polemiky. Zúčastnil se bitvy u Grunwaldu? Nabral tam zkušenosti pro své budoucí vedení husitských vojů? Každého jistě napadne, že právě odtamtud znal vozovou hradbu – a je tomu asi skutečně tak. Stejná hradba, jakou používali husité, je totiž i přímo znázorněna na plastice bitvy u Grunwaldu. 5
Polské, ale především křižácké vojsko ji tehdy používalo na ochranu ležení při odpočinku. Nikdy ji nevyužili jen proto, že k tomu prostě nebyla příležitost, jinými slovy tábor nebyl napaden. V opačném případě by nejspíš tento vynález nepatřil husitům. Žižka jen dostal nápad využít ji při bitvě samotné. Při rozboru bitvy mne pak přímo udeřila do očí nápadná shoda s první Žižkovou bitvou u Sudoměře. Využití bažinatého terénu u Grunwaldu, do kterého byli nalákáni a zatlačeni Wallenrodovi těžcí rytíři, a rozbahněná půda vypuštěného rybníka, kde skončili železní páni u Sudoměře. Dokonalé využití terénu a nápad zastavit útok těžké jízdy obrannou hradbou. To vše svědčí o tom, že Jan Žižka v Polsku byl. Také se pokusím vyvrátit některá dnešní tvrzení, podle kterých bojoval na straně řádu a v závěrečné fázi, kdy už bylo jisté, kdo má navrch, se připojil k vítězi. Prozatím jen tolik, že Žižka Jana Sokola z Lamberka znal už z předchozího působení v jižních Čechách. Jan Sokol z Lamberka byl nejbližší přítel Jindřicha z Jevišovic a rožmberští odbojníci byli i v popravčích knihách nazýváni „lapkové z Jevišovic.“ Dovolím si dokonce tvrdit, že museli být velmi dobří známí, protože z dalšího vyprávění je jasné (a mě to upřímně řečeno také překvapilo), že Žižka po smrti Jana Sokola převzal velení na hradě Radzyni. Už z toho vyplývá, že nemohl být v nízkém postavení obyčejného „pěšáka“ a musel zastávat nějaké velitelské místo. Co se týká bitvy samotné, sdílím názor té části polských historiků, která tvrdí, že průběh střetu nebyl zmatečný a náhodný, ale jednalo se o dokonale připravený plán krále Jagella a knížete Vitolda. Byl sice riskantní a mohl se nebezpečně obrátit (což se málem stalo, když byla korouhev svatého Jiří stržena k ústupu), ale dokonale se vyplatil 6
a rytíři řádu se do léčky chytili, i když tuto taktiku museli znát z předchozích bojů s Litevci. Pravděpodobně nepočítali s tak masivním a nebezpečným ústupem, který se mohl hravě změnit ve zmatek a bezhlavý útěk. Česká a polská historie shodně říkají, že neexistuje důkaz o přítomnosti Jana Žižky v bitvě u Grunwaldu, a francouzský profesor historie Henry Bogdan, specialista na dějiny východní Evropy a autor několika historických knih vyučující historii na vojenské akademii, to přitom považuje za jistou věc. Píše, že Žižka u Grunwaldu byl, uvádí, kolik vedl žoldnéřů, a také přesně popisuje, co tam dělal. Nejen že se bitvy zúčastnil, ale také do ní významným způsobem zasáhl! To, že se jedná o francouzského historika, i když specialistu na dějiny východní Evropy, jisté pochybnosti vzbuzuje, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že napsal také dějiny řádu německých rytířů. Měl tedy pravděpodobně přístup k archivu zmíněného řádu. Je až s podivem, že tento archiv unikl pozornosti. Právě tam se totiž objevuje jméno Sisska von Lakemych.
7
Prolog
Studené, tmavé a ponuré bylo sklepení Malborku. Hluboko pod zem se paprsky slunce stěží prodraly, dokonce i v létě. Malá zamřížovaná okénka u země většinou zakrýval stín mohutných hradních budov, teď v zimě je zavalil sníh nahrnutý z nádvoří. Nyní tudy nemohl odcházet ani zápach šířící se v kobkách vězení. Nejstrašnější žalář světa zabíjel už po několika týdnech. Nebylo ani nutné ubožáky přikovávat ke studené skále, používat dokonalou mučírnu nebo ničit je šílenou stravou, která spíš otravovala, než dodávala sílu. Tady se hnilo za živa a mnozí se raději vrhli na stráže, aby byli zabiti, než by čekali na nějaký zázrak. Bylo to opravdové peklo a teď se ho báli i žalářníci, neboť včera sem přivedli pohanskou čarodějnici. Trojice mužů sestupovala po úzkých kamenných schodech dolů do tohoto ponurého pekla a ten, co je vedl, nebyl jediný, kdo se klepal. A nezpůsobila to zima. Slyšel vyprávění o té ďábelské vědmě od těch, kteří ji přivedli. Trvalo dlouho, nežli ji dostali. Prokletí pohané ji chránili jako oko v hlavě a raději položili život, než by ji vydali do rukou řádu. Přece ji však nakonec dostali a zakovali do želez, která napřed postříkali svěcenou vodou. To aby na ně neplatila její zpropadená kouzla. Velký komtur je za to vyhuboval. Považoval to za pohanský rituál. Ani 9
čarodějnice se nemohla dostat z ocelových pout. Svěcená voda je svatá a nemá se s ní plýtvat na zbytečné pověry. Jenže oni z ní měli strach. Povídalo se, že umí uhranout, prý dokáže vidět do budoucna. Umí prý předpovědět, co bude. Všichni se tvářili, že tomu nevěří, ale proč teď sám komtur vyslovil přání s tou nečistou osobou hovořit? Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že jde jen o hloupou ženskou, která popletla hlavy nevzdělaných a primitivních pohanů? Nebo za tím bylo něco víc? Brzy se měl žalářník přesvědčit, že nejen on věří pověrám. Druhý nejvyšší představitel řádu, nesoucí titul velký komtur, kráčel teď za ním a zdálo se, že je úplně klidný. Možná se jen uměl tak přetvařovat. Žalářník jej často viděl v boji a dobře věděl, co je zač. Chladný, nelítostný stroj na zabíjení, který neváhal setnout hlavu chlapci, jenž se připletl mezi řvoucí bojovníky. Že by zrovna on věřil na pověry? Tři muži se konečně zastavili u mříží cely. Zatímco žalářník se snažil stát od mříže dál, jako by se bál toho, co je uvnitř, muž s křížem na plášti, velký komtur, se postavil až k mříži a zvědavě vyhlížel do tmy. Teprve až za ním stál jeho doprovod. Mladík měl na plášti neúplný kříž ve tvaru písmene T. Znamenalo to, že dotyčný je seržant řádu. Nebyl rytíř, stál v přísně stanovené hierarchii o něco níž. Možná proto, že byl ještě příliš mladý, spíše však neměl ten správný šlechtický původ. Komtur si jej s sebou vzal hlavně proto, že ovládal jazyk pohanů. V tmavé cele ze začátku téměř nic neviděli. Žalářník s loučí přistoupil blíž a oheň se skoro dotýkal mříže. Konečně ji spatřili. Stín v rohu, který se pohnul a připomínal spíše hromadu hadrů. V záři louče zasvítily oči, jež se upřeně zadívaly na trojici. Byl to pohled zvířete zahnaného do kouta, avšak ne vystrašený. Tenhle jako by bodal a sledoval nitro mužů stojících u mříže. 10
Seržant vyplašeně ustoupil, připadlo mu, že ta osoba vidí až do jeho duše. Komtur si ji zvědavě prohlížel. Seděla na zemi u zdi a kolena měla přitažená k břichu. Její obličej lemovaly snad kdysi krásné vlasy, nyní připomínaly snop slámy, zmuchlanou slepenou ovčí vlnu. Konečně zareagovala a postavila se na nohy, pohlížejíc přímo do očí komturových. Pak pomalu zvedla ruku a ukázala na něj prstem. Němé gesto, ale trojici přeběhl mráz po zádech. Neudělala nic víc, jen na něj pořád ukazovala. Komtur byl chvíli jako hypnotizován a konečně se vzpamatoval, když žalářník vystrašeně zasyčel: „Milosti, raději odstupte, než vás uhrane!“ „Nesmysl. Jen hloupí pohané věří na kouzla,“ odvětil vztekle komtur. Zvláštní věta od muže, který tvrdil, že jde o pohanskou čarodějnici, a teď jako by to popíral. On však musel něco říct, aby si dodal odvahy, neboť i jemu se stahovalo hrdlo strachem. Jeho hlas zněl sebejistě, ale jen proto, že si dával pozor, aby nebylo slyšet jeho hrůzu. Otočil se na seržanta a řekl: „Zeptej se jí, jestli je pravda, že vidí do budoucna.“ Seržant se odhodlal přistoupit k mříži a promluvil jazykem, který komtur považoval za mluvu bezbožné chátry. Pohlédla na mladíka, pak znovu na komtura a promluvila. Seržant se jí ještě na něco ptal a ona znovu odvětila. Komtur se netrpělivě zeptal: „Co říká?“ Seržant mu odpověděl: „Mluví zvláštním dialektem, který neznám tak dobře, ale trochu chápu. S tímhle jazykem jsem se ještě nesetkal, ale snad rozumím. Říká, že ví, proč jsi přišel. Prý chceš znát svou budoucnost.“ „Vidíš, jen si vymýšlí, já chci vědět, co mi řekne o budoucnosti řádu! Ale dobrá, zeptej se jí, co mi poví o mém zítřku?“ 11
Seržant nestačil položit otázku, rozhovořila se sama. Poslouchal ji tedy pozorně, a dokonce se přiblížil až k mříži. Domluvila a zdálo se, že se usmála. Seržant si to srovnával v hlavě a komtur netrpělivě vyštěkl: „Rozuměl jsi jí?“ „Ona mluví ve verších, rýmech. Bylo to jako proroctví, Milosti.“ Seržant pokrčil rameny: „Já to nedokážu tak přeložit, je to matoucí. Něco v tom smyslu, že třikrát potkáš svoji smrt, ale jen jedním zrakem tě bude sledovat. Dvakrát to přežiješ a pak tě zabije.“ Vzápětí si uvědomil, co řekl, a dodal: „Odpusť, Milosti, samozřejmě nemůžeš věřit…“ „Zeptej se jí, kdy to bude!“ skočil mu do řeči komtur. Byl velmi nervózní, ale snažil se ovládnout své vzrušení. Seržant položil otázku a pak nejistě řekl šeptem ke svému nadřízenému: „Milosti, nevím, jestli je to moudré, nikdo přece nechce znát…“ „Mlč a překládej!“ Teď zase mluvila ona a zdálo se, že se usmívá. Seržant pochybovačně zakroutil hlavou: „Říká, že to bude v den dvou mečů. Nevím, co to znamená, jestli pohani takhle třeba nenazývají nějaký určitý den.“ Seržant položil další otázku a ona zvedla ruce do výšky a zvrátila hlavu dozadu. Promluvila, jako by vzývala nějaké božstvo, a pak se divoce rozesmála. Muži dokonce odstoupili od mříží a žalářník si zajel rukou k hrdlu, kde měl na kožené šňůrce malý křížek. Pevně ho stiskl v dlani, jako by jej žádal o ochranu. Ona se otočila a vrátila se do svého kouta. Trojice chvíli mlčela, než se seržant nábožně pokřižoval a pronesl: „V ten den prý bude zlomena moc řádu. V den dvou mečů zemřou tisíce křížů.“ Chvíli bylo ticho, nežli si komtur uvědomil, že ti dva jsou šokováni a vypadá to, že blábolení té čarodějnice věří. Proto řekl, snaže se dostat do svého hlasu co nejvíc ironie: 12
„Takže já zemřu v den, kdy bude zlomena moc řádu? No to se dožiji vysokého věku. Copak nerozumíte tomu, co tu blábolí? Snaží se nás vystrašit. Zemřou tisíce křížů? To jako pohani zvítězí nad křesťany? Už jen za tohle si zaslouží svou smrt!“ Pak se komtur otočil na žalářníka: „Tuhle čarodějnici upálíme bez milosti boží. Rozuměl jsi? Bez milosti!“ Znovu pohlédl na čarodějnici v koutě a tiše dodal: „Jen jsem ztratil čas. Jdeme.“ Komtur vyrazil pryč. Nechtěl, aby bylo vidět, že se ho ty bláboly přece jen dotkly a zasely do jeho duše vtíravý pocit nejistoty. Seržant a žalářník jej následovali. Teprve venku, když komtur odešel, se seržant zeptal: „Co myslel tím bez milosti boží?“ „Ty to nevíš, pane?“ Žalářník se pátravě podíval na seržanta. Usoudil, že ve službě řádu není dlouho. Asi opravdu neví, jak to tu chodí. Proto vysvětlil: „Před smrtí navštíví kněz odsouzence. Pokud ten přijme kříž a stane se křesťanem, pak je mu na hranici poskytnuta milost. To znamená, že kat mu u kůlu zlomí vaz, než je hranice zažehnuta. Shoří jen tělo, duše odejde k Pánu. Ona bude upálena zaživa. Nemá šanci na spasení!“ Mladý seržant na něj chvíli pohlížel s nepochopením, nerozuměl, proč se tomu říká milost, ale vzápětí už to zahnala jiná myšlenka, která mu ulpěla v hlavě. Snažil se rozluštit podivné veršování té zvláštní vědmy. Co když mu něco uniklo? Co když to nepřeložil správně? Rozhodl se, že se podívá do knih a pokusí se najít správný překlad. Co se skrývá za těmi slovy? Je to proroctví, nebo jen bláznivé bláboly napůl šílené pohanky? Zkusí o ní také zjistit něco víc. Proč ji ti pohané považovali málem za svatou? Mávnutím rukou se rozloučil se žalářníkem a se sklopenou hlavou odcházel. Už zase začalo sněžit. 13
1. kapitola
Vánoce roku 1409 byly pořádně chladné. Koncem prosince ale mrazy polevily a na Nový rok už byly uličky pražského města rozbahněné. Tam, kde se nacházela kamenná dlažba z kočičích hlav, to po ránu velmi klouzalo, protože v noci vlhký povrch namrzl a pokryl se jinovatkou. Leden vypadal na brzký příchod jara. Zdálo se, že rok začínal velice dobře. Ne však pro všechny. Uplynulo málo času od doby, kdy byl Jan Žižka z Trocnova jmenován dveřníkem na dvoře krále Václava. Dalo by se říct, že zahájil novou, šťastnější etapu svého života. Oženil se a zakoupil si dům a jeho druhou ženou se stala Kateřina Zdeníková, vdova s dospívající dcerou. Manželství však trvalo jen velmi krátce. Kateřina sloužila v Králově Dvoře a ve studených dnech konce roku se při cestách domů nachladila. Ulehla a před Vánocemi zemřela. Žižka v domě zůstal jen s nevlastní dcerou Anežkou, o kterou se rozhodl postarat. Zatím nevěděl jak, ale věřil, že mu Bůh napoví. K rozhovoru s Anežkou se odhodlal už druhý den po pohřbu. Překvapila jej a vyvedla z míry, vyslovila totiž přání vstoupit do kláštera. Snažil se ji ujistit, že se o její budoucnost postará, ale byla už pevně rozhodnuta. Nakonec uznal, že její přání je neměnné, měla už navzdory svému věku ošklivé zkušenosti a cítila, že by jí bránily v budoucím partnerském vztahu. 15
Postaral se o to, aby s přijetím do kláštera nebyly problémy. Matka představená se asi ještě nyní nevzpamatovala ze šoku, který ji čekal, když jí sestra vrátnice oznámila, že ve fortně čeká novicka se svým otcem, a předala jí doporučující listy. Vlastně byly jen dva. Jeden s pečetí krále Václava a druhý označený pečetí královny Žofie. Anežka měla cestu mezi sestry otevřenou. Tenkrát ještě nikdo netušil, že za pár let nastane doba, kdy oheň války stráví mnoho klášterů. Tento bude mít však víc než ochranu samotného papeže. Husitská vojska se mu budou vyhýbat obloukem, a to i po smrti svého vojevůdce. Cesta z kláštera trvala celou noc. Byl úplněk a jasno jako ve dne. Žižka se rozhodl, že pojede přes noc a zastaví jen na krátké chvilky k odpočinku svému i svého koně. Nehnal se, jel pomalu a rozvážně a přemýšlel o životě. Měl za sebou dvě manželství, vlastní dcery vyvdané a byl zase sám. Cítil se unavený životem a poslední dobou i značně nespokojen. Král Václav se ze svého zajetí nepoučil a už zase vše fungovalo ve starých kolejích. Jak jen to šlo, házel vladařské povinnosti za hlavu a v pití neznal žádnou míru. Teď, když byl dostavěn Točník a už se dělaly jen vnitřní úpravy, trávil nejvíce času tam a opět se obklopoval svými oblíbenci, kteří jej odváděli od královských povinností. Byl vznětlivý a nesnášel kritiku. Žižka projížděl potemnělým krajem a měl černé myšlenky. Život jako by ztratil smysl. Zůstal v domě sám a neměl mu ani kdo uvařit nebo uklidit. Jednotvárnost služby jej také unavovala a najednou se cítil starý. Jediné, nač se vždy těšil, byla kázání mistra Jana, jež navštěvoval doprovázeje buď krále, nebo královnu. Vždy měl pocit, že nastává změna poměrů, která jednou odstraní to, co se mu na tomto světě nelíbilo. Král s Husem souhlasil, ale 16
to bylo tak všechno. Pro to, aby se něco změnilo, neudělal vůbec nic. Žižka to nechápal. Kdyby on sám měl tu moc, snažil by se něco podniknout, ale král Václav se čím dál víc ukazoval jako slaboch. Sotvaže na něj dolehly nějaké starosti, sebral se a odjel na lov. Alespoň, že zatím nad mistrem Jenem držel ochrannou ruku a tvrdě se dovedl obořit na církevní hodnostáře, když jej žádali, aby Husa umlčel. Kazatel byl zatím v bezpečí. Žižka ho občas navštěvoval soukromě a rád s ním diskutoval. Co mu však řekne teď? Že už neví, jak dál, a připadá si starý a unavený? Nebo že už teď pomýšlí na smrt? Vlastně už nemá nikoho a nic, co by jej tady na světě drželo. Možná že už by mohl nastat čas na smrt. Poslední dobou na to myslel stále víc. Jako by ztratil smysl života. Bylo ještě brzo, když dorazil k městské bráně a musel chvíli čekat, než se otevřela. I v dobách míru se městské brány na noc uzavíraly a stráže pouštěly jen se souhlasem rychtářů. Jakmile to někdo nestihl včas, měl smůlu a musel počkat do rána. Žižka mohl sice vyzvat stráž, aby sehnala rychtáře, který by ho určitě pustil, protože se znali, ale nemělo cenu jej burcovat, raději chvíli počkal. Nebyl sám, brzy se na cestě začali shromažďovat vesničané, kteří vezli zboží do tržnice. Spěchali, aby rozprodali své produkty hned dopoledne a pak se mohli vrátit ke svým statečkům a políčkům. Naslouchal jejich hovorům plným líčení běžných starostí a myslel na to, že jsou vlastně šťastni, ač pracují od slunce do slunce, jsou spokojeni s tím, co mají. To žebráci a bezzemci, shromažďující se vzadu, byli většinou tišší a snažili se být nenápadní. Doufali, že se dostanou do města a seženou nádenickou práci, třeba na stavbách, kterých zde bylo hojně, nebo drobnou posluhu za pár měďáků. Každý z těch lidí měl své starosti a Jan Žižka jako by do tohoto světa nepatřil. Vrzání veřejí 17
ohlašovalo, že se otvírá, a dav se zavlnil a začal postupovat branou dovnitř. Žižka projel hladce a brzy už byl u svého domu. Zavedl koně do stáje, obstaral ho a vyšel na dvorek. Dům se mu zdál mrtvý a tichý. Byl nesmírně unaven. V mázhauzu se odstrojil a pověsil meč na skobu. Posadil se ke stolu a uvažoval, co teď. Měl hlad a přemýšlel, co si vezme k jídlu, a znovu ho napadlo, že by si měl pořídit někoho, kdo by se staral o domácnost. Položil hlavu na stůl, aby si chvíli odpočal. Spánek jej přepadl dřív, než se nadál. Hostinec měl už druhý týden vzácné hosty. Platili dobře a chovali se slušně, takže lázeňský mistr byl spokojen. Vedle se totiž nacházely lázně a krčma patřila k nim, poskytovala také nocleh. Byla největší v celém městě, a tak ubytovala jak tři vzácné hosty, tak i jejich družiny. Nevěděli, jak dlouho se zdrží, a zatím to vypadalo na delší dobu. Teď, když se pánové sešli v poledne na oběd, o tom mluvili. Třebaže se bavili tiše, hostinský napínal uši, aby něco zaslechl. Jeden z nich byl polský vyslanec, to už věděl, a doprovázeli ho dva čeští rytíři. O tom jednom už slyšel, Jan Sokol z Lamberka byl ve své době velmi známý. Druhého rytíře neznal, ale oslovovali jej jako Jana z Jičína. Hostinský ani nevěděl, že nějaký Jičín vůbec existuje, ale podle oblečení usoudil, že je to také pán a přinejmenším rytíř. Trojice při čekání na jídlo vypadala nervózně, a tak zašel popohnat kuchaře. Když se vrátil, mluvil zrovna Jan Sokol. „Dle toho, co jsem se včera dozvěděl, to může trvat i déle.“ Polský rytíř se zamračil a trochu nazlobeně řekl: „Nechceš tím, pane z Lamberka, říci, že váš panovník není nakloněn mé misi?“ 18
Vysoký černovlasý Jan Sokol z Lamberka byl zvláštní typ. Mohutnější postava by spíš odpovídala poklidnějšímu způsobu života, ale tvář měl tak zjizvenou, že v něm každý viděl bojovníka. Měl pověst zkušeného válečníka, a proto tu byl. Nikdo by u něj neočekával obrovskou sílu a také neuvěřitelnou mrštnost. Podle šrámů v obličeji by se dalo čekat, že to bude vztekloun sahající hned po meči, ale už jeho klidný hlas napovídal, že jde o rozvážného člověka. Obrátil se na svého společníka: „To ne, to si nemyslím, pane Záviši. Náš král o nás asi vůbec neví.“ Záviš Černý z Garbowa nechápavě zakroutil hlavou: „Nerozumím ti. Co chceš říct? Přece jsme o naší návštěvě informovali pana komořího. Nemůžou zatajit vyslance Jeho Milosti polského krále! To je pro mne nepochopitelné.“ Jan z Jičína byl urostlý černovlasý muž, tak třicetiletý a velmi pohledný. Upřel teď své výrazné oči na polského rytíře a tiše pronesl: „Mám obavy, že tomu tak je. Co vím já, tak vyslanci řádu tu byli před několika dny a měli stejný list, jaký vezeš ty.“ Polský rytíř si sáhl na brašnu, kterou měl pověšenou na opasku. „Ano, je mi jasné, že oni tady už byli. Vím, že povolení Jeho Milosti krále Václava dostali, ale co to s tím má společného?“ zeptal se. Jan Sokol si povzdechl: „Oni asi věděli, že váš panovník přijde také, a proto pustili nějaký ten groš.“ Záviš se na ně podíval. „Chcete mi říct, že křižáci podplatili vaše úředníky a ti nás schválně zdržují?“ Jan Sokol pokrčil rameny na znamení, že neví, ale pak navzdory tomuto gestu pronesl: „Tak nějak.“ Záviš Černý z Garbowa zakroutil hlavou a začal láteřit: „Tohle by si u nás nikdo nedovolil. Vaše Milost král má 19
tedy pěkné úředníky! Co s tím budeme dělat? V Čechách vládnou divné poměry.“ Jan z Jičína se podíval na Jana Sokola. „Co kdybychom se pokusili požádat pana Lacka z Kravař o pomoc?“ Sokol se nepatrně ušklíbl. Tento nápad se mu nelíbil. Ještě nedávno s Lackem z Kravař vedl otevřený boj, teprve příchod polského vyslance, který napřed vyhledal Lacka, byl dobrým důvodem k tomu, aby zdánlivě vyřešili své spory. Lacek Janu Sokolovi vychytrale nabídl velení u budoucích žoldnéřských sborů, které vzniknou, až se začne verbovat. Záviš Černý totiž nesl poselství od krále Vladislava II. Jagella. Polský král v něm žádal krále Václava o svolení k náboru do žoldnéřského vojska, jež by mu pomohlo ve válce s řádem německých rytířů. Lacek z Kravař by se ke králi dostal, ale nebyl v Praze, a než by ho sehnali, mohlo by uplynout mnoho vody. Jan Sokol řekl teprve po chvíli ticha: „Znám někoho, kdo by nám mohl pomoct.“ Oba se na něj tázavě podívali, on se však jen tajemně usmál. Jan Žižka se zvolna probouzel. Najednou měl totiž divný pocit, jako by jej někdo sledoval. Začal si uvědomovat, že je ve svém prázdném domě a má hlavu položenou na složených rukou na stole. Usnul únavou, ale teď si pomyslil, že je tu někdo s ním. Bylo to tušení, které nedokázal nijak vysvětlit. Zvedl hlavu a pohlédl na dveře. Teprve teď mu došlo, že jej probudilo klepání a pak závan chladnějšího vzduchu. Vrznutí veřejí přišlo ve chvíli, kdy se stavěl na nohy. Ve dveřích stála postava. Protože bylo šero, v první chvíli nerozeznal nic, jen obrys. Teprve když jeho oko zaostřilo, viděl, že je to muž. Hodně shrbený s šedivými, 20
až bílými vlasy, odhadl, že je to už stařec, třebaže mu neviděl do tváře. Stmívalo se. To znamená, že na stole spal celý den. Nejprve se nezmohl na slovo, teprve po chvíli, když se postava nehýbala, podrážděně pronesl: „Kdo jsi a jak ses sem dostal?“ Muž postoupil o krok blíže a tiše omluvným hlasem pronesl: „Odpusť, pane, ale klepal jsem.“ Žižka se natáhl po křesadlu, kamínku a kousíčku troudu. Zatímco vykřesával jiskru, stařec mu beze slova přistoupil na pomoc a podal mu svíčku, která stála v rohu místnosti na obyčejné truhlici. Z doutnajícího troudu rozfoukali plamínek a zapálili svíci. Mezi tím neřekli ani slovo. Teprve až Jan položil svíci na stůl, pohlédl na svého hosta. „Sice nevím, kdo jsi a proč přicházíš, ale vítej v mém domě.“ „Jmenuji se Zbyšek. Alespoň tak jsem byl pokřtěn, ale když jsem se narodil, říkali mi Lutas.“ Jan Žižka se posadil a vyzval hosta pohledem, aby tak učinil také. Bylo to podivné setkání a doposud z toho nebyl moudrý. Teď, když svíčka osvětlila místnost, si konečně mohl návštěvníka prohlédnout. Byl opravdu velmi starý. Vrásčitá tvář, povadlá kůže na krku a záda do oblouku svědčily o tom, že už toho má hodně za sebou. Hlas měl chraplavý a trochu třesoucí. „Chci ti jen říct, že jsem ti něco přinesl.“ Žižka si teprve nyní všimnul, že má přes rameno tornu, a napadlo jej, že to vše vypadá, jako by se mu to jen zdálo. Nečekaně se tady objeví divný stařec, mluví jakoby z dáli a teď před něj pokládá zvláštní předmět, který vylovil z té torny. Je to zbraň, to si Jan uvědomil hned, ale nikdy nic podobného neviděl. Stařec ji položil na stůl 21
před něj a Jan si ji vzal do rukou. Tvarem a rukojetí to připomínalo řemdih, ale bylo to jiné. „Co to je?“ „Palcát, je výborný na rozbíjení brnění a pochází z…“ Jan ho přerušil: „Z východu. Polsko nebo možná ještě dál.“ „Přesně, pane, jak jsi to poznal?“ Žižka se mu podíval do očí. „Mluvíš dobře česky, ale polský přízvuk je jasně patrný. Řekl jsi, že tě pokřtili na Zbyška. To jméno se používá víc v Polsku, u nás je spíš vzácnější a kromě toho jsi řekl, že původně ses jmenoval jinak. To zvláštní jméno znělo spíš prastaře, jakoby z pohanských dob. Jsi novokřtěnec. Je to tak?“ Zbyšek na jeho otázku odpověděl až po chvíli zamyšlení: „Není to tak úplně pravda. Pokřtili mě v jedenácti létech, ale uvěřil jsem až mnohem později.“ Žižka pokrčil rameny a mírně zakroutil hlavou: „Nerozumím! Byl jsi pohan a pokřtili tě, aniž bys věřil v Boha?“ Zbyšek kývl hlavou. „Narodil jsem se daleko na východě jako pohan a uctíval jsem Peruna a jiné bohy. Pak na naši zem zaútočili rytíři kříže a pobili mnoho lidí. Byl jsem pokřtěn násilím a také mi nic jiného nezbývalo. Kdybych se nestal křesťanem, asi by mne prodali do otroctví, nebo by si mne ponechali, ale jen jako otroka. Takto jsem se stal poddaným řádu. Božímu slovu jsem uvěřil až po svém útěku a příchodu sem do Čech.“ Jan Žižka jej sledoval trochu rozpačitě, než pochybovačně řekl: „Křesťané přece nemůžou mít otroky. Ani s nimi obchodovat. Tím méně křesťanští rytíři.“ Zbyšek se shovívavě pousmál: „Je vidět, že žiješ tady a nikdy jsi nebyl v Prusích. Křižáci říkají, že pokud nejsi křesťan, nejsi člověk, proto s tebou mohou nakládat jako 22
se zvířetem a prodat tě třeba Saracénům. Vůbec nemáš ponětí, jak nakládají se svými otroky a poddanými.“ Chvíli se odmlčeli a pak se Jan Žižka zeptal: „Pořád nevím, proč jsi sem vlastně přišel. Chceš mi prodat tady ten palcát? Je to těžká zbraň, která se hodí tak do bitvy. Nač by mi byla? Nabízíš snad po domech své výrobky?“ Stařec se na něj dlouze podíval a pak zvolna začal: „Chci ti ji věnovat. Možná že mne budeš považovat za blázna, ale ten palcát mi dal najevo, že ti patří.“ Protože Žižka jej jen nedůvěřivě poslouchal a tvářil se poměrně nechápavě, začal muž vyprávět: „Když mi bylo jedenáct, jak jsem již řekl, vpadli na naše území křižáci. Moji rodiče byli zabiti a sourozenci odvlečeni. Už jsem pak nikoho ze své vsi ani rodiny neviděl. Tenkrát jsme chodili do posvátného háje. Rostl tam velmi starý a mohutný dub. Křižáci celý háj vykáceli na znamení, že je konec s našimi bohy. Museli jsme se na to dívat a sledovat, jak je pak spálili na prach.“ Zbyšek ukázal na palcát v Žižkových rukou. „Vzal jsem tenkrát kus dřeva z toho velikého svatého stromu a později jej použil na výrobu rukojeti této zbraně.“ Jan Žižka se překvapeně podíval na to, co držel v ruce, a pak palcát odložil, jako by se ulekl. Zbyšek pokračoval: „Prchl jsem a tuhle zbraň si přinesl sem. Teď jsem pracoval jako pomocník v kovárně, protože na území řádu mne naučili tomuto řemeslu. Chodíš kolem mého domu, vlastně jsi kolem prošel třikrát.“ Žižka ho nechápavě přerušil: „Nezlob se, ale vůbec ti nerozumím. Viděl jsi mne, jak jdu kolem tvého domu, a rozhodl ses dát mi tuhle jistě dost cennou zbraň?“ Zbyšek se usmál. „Ten palcát byl pověšen na řemínku na zdi. Zasunutý do oka. Když jsi procházel, vypadalo to, jako by se převážil a hlavice vyklouzla. Padl na podlahu. 23
Poprvé jsem myslel, že jde o náhodu. Zahlédl jsem tě přes otevřené dveře, ale nenapadlo mne to spojovat. Podruhé jsi šel kolem zase a já tě viděl, stál jsem ve dveřích a za mnou se zase ozvala ta rána. Padl podruhé. Měl jsem z toho zamotanou hlavu a více jsem utáhl ten řemínek, aby se zase nemohl tak snadno vysmeknout. Posunul jsem jej tak, aby byl blíže k hlavici. Nemohl se převážit!“ Jan ho soustředěně sledoval a stařec na něj upřel pronikavý pohled. Znělo to vše tak tajemně. „Nepřevážil se, nemohl!“ „Co se tedy stalo?“ „Vypadl hřeb a on znovu padl na zem. Tentokrát jsem měl zavřené dveře a první, co mne napadlo, podívat se ven. Šel jsi kolem. Co na to říkáš, pane?“ Žižku z toho divného povídání až mrazilo, přesto se snažil odpovídat klidně. „Uvolnil se hřeb. To se stává, byl špatně přitlučený. Předtím to byla prostě náhoda.“ „Já si to nemyslím, a proto ti jej chci dát.“ „Co si tedy myslíš? Snad nevěříš na kouzlo pohanského stromu? Řekl jsi, že věříš v Boha.“ „Já nevím. Nechápu to. Třeba to není žádné kouzlo, třeba je to vůle Pána. Boží znamení.“ „Nerouhej se.“ „Přece mám dojem, že ta zbraň si vybrala svého majitele.“ Žižka tiše pronesl: „Slyšet tohle vyprávění nějaký mnich, nejspíš by tě nařkl z hereze. Tvůj příběh zní opravdu jako čarodějnická historie. Nevím, co si jako křesťan mám myslet.“ Jan Žižka vzal do rukou palcát a upřeně si ho prohlížel. Zaujatě sledoval především rukojeť ze silného kusu dubového dřeva, která byla obtočena drátem na zpevnění a přesně zapadala do jeho ruky. Má přijmout tuto podiv24
nou zbraň, s ještě podivnější historií jako dar? Potěžkal ji v ruce a pozorně se díval na ten tvar. Vypadalo to jako vícebřitá sekera. Uvažoval, že by to mohl být výborný nástroj proti brnění. Konečně zvedl zrak a podíval se naproti sobě. Stařec už tam neseděl. Dveře byly pootevřeny a muž zmizel jako duch. Beze slůvka na rozloučenou, bez ničeho, jako by se tu nikdy neocitl. Jan chvatně vstal a šel k otevřeným dveřím. Nikdo už tu nebyl. Ten člověk se nenacházel ani na dvorku, ani u vrat. Prostě odešel. Jan Žižka zůstal stát s palcátem u otevřených vrat na ulici. Nikdo a nic než tma. Je vůbec možné, aby za tak krátkou chvíli, co jsem si to prohlížel, stačil odejít? pomyslel si. Zakroutil hlavou a znovu se podíval na zbraň. Rozhodně ji musí vrátit. Musí toho člověka nalézt a vrátit mu ji. Celé se mu to zdálo nějaké zvláštní, až mystické. Měl by se zeptat mistra Jana na jeho názor. Hus jako teolog bude vědět, zdali je to všechno jen neuvěřitelná náhoda, nebo je v tom něco víc. Ráno se Jan Žižka probudil ve své posteli a vzpomněl si na noční příhodu. To byl ale hloupý sen, pomyslil si a protáhl se. Ještě zakroutil hlavou a napadlo jej, že sny bývají hodně nesmyslné. Když se posadil a pohlédl na stůl, něco se mu nezdálo. Pak to přišlo jako zásah blesku. Svíce byla do půlky uhořelá, ale on ji přece nezapaloval! Nebo ano? Rychle si začal vzpomínat na předešlý den. Přijel ráno a teď je podle slunce, které se sem dralo přes okno s otevřenou okenicí, také ráno. Spal tedy celý den a noc? Nemohl si vzpomenout, kdy zapálil tu svíčku a kdy šel spát. Teprve po chvíli si to uvědomil. Tu svíci přece zapaloval, když tu byl ten stařec. Včera večer! To znamená, že to nebyl sen? Rychle pohlédl k truhlici v rohu místnosti a nevěřícně se díval na palcát, který ležel na víku. Tak25
že to, co považoval za hloupý sen, vlastně snem vůbec nebylo! Vstal, došel k truhlici a vzal si palcát do ruky. Prohlížel si ho. Na zkoušku s ním zamával a zjistil, že je neobyčejně stabilní a velice dobře se ovládá. Jenže co teď s ním? Uvědomil si, že celý den nejedl a má hrozný hlad. Vracel se zase do reality, a tak odložil palcát a začal uvažovat, co si vlastně dá k jídlu. V domě nic nebylo. Bude muset na nákup. Znovu zvažoval možnost, že by si najal někoho, kdo by se mu postaral o domácnost. Chystal se na cestu, když vtom se ozvalo bouchání na dveře. Vyšel na dvorek a za vraty slyšel hlasy. Rázně otevřel a pohlédl na trojici stojící venku. Jen malou chviličku uvažoval, než se široce usmál: „Zdravím tě, pane Sokole.“ „Bůh s tebou, Žižko. Přivádím ti pár přátel.“ Jan Sokol ukázal na Záviše a řekl: „Pan Záviš Černý z Garbowa, vyslanec Jeho Milosti krále Vladislava.“ Žižka kývl hlavou na pozdrav: „Bůh tě provázej, pane.“ Záviš se napřímil a výrazně kývl hlavou na pozdrav: „Zdravím tě, pane dveřníku. Bůh ochraňuj tvé kroky.“ Žižka na to nic neřekl, jen se mu zdálo divné, že polský rytíř zná jeho titul. Hned to však zahnala myšlenka na to, že Záviš umí česky skoro bez přízvuku. Polština a čeština se ještě hodně podobaly a oba národy se spolu domluvily, ale přízvuk a některá slova už se lišila. Záviš však mluvil skoro čistě, jako by delší dobu žil v Čechách. Ten třetí rytíř měl na kabátci erb zavinuté střely, byl to tedy některý z rozvětveného rodu Benešoviců. „Jsem Jan z Jičína,“ představil se třetí muž a dal mu tak za pravdu. Žižka přijal nabízenou ruku a pozorně si jej prohlédl. Benešovici byli velmi starý rod, jehož počátky sahaly až k dávným dobám království. Jejich příbuznými byli také 26
páni z Kravař a z Dubé. Pověstný znak zavinuté střely, zvaný také odřivous, se objevoval i mezi polskou šlechtou, ale Žižka netušil, zdali je to náhoda, nebo jsou s nimi spřízněni. Teď to ovšem vypadalo, že na Poláky nějaké kontakty mají. Doprovázejí-li jejich vyslance, možné to bude. Otočil se zpět k Janu Sokolovi, který začal hovořit. „Přišli jsme tě, Jane, navštívit a zavzpomínat na staré časy.“ Janu z Jičína se zdálo, že není třeba zastírat účel návštěvy. „A tady náš přítel by potřeboval pomoc.“ Žižka jen krátce pohlédl na Záviše a odpověděl Jičínskému: „Uvidíme, co se dá dělat.“ Teď se chvíli zarazil a uvědomil si, že v domě nemá nic a nemůže tedy hosty ani uctít, a tak pravil Janu Sokolovi: „Nezajdeme si na džbánek vína? Tady u mě bohužel nic není. Ani vás, drazí hosté, nemám čím uctít, jak se sluší a patří.“ Jan Sokol se na chvíli odmlčel a zatvářil se rozpačitě, Žižka tedy hned doplnil: „Žiji teď sám, žena před nedávnem zemřela…“ „Přirozeně, nevěděli jsme. Dej Bůh klid její duši.“ „Tak jdeme,“ řekl Jan Žižka, aby zahnal trapnou situaci, a vykročil se slovy: „Ještě jsem si ani nestihl pořídit nějakou hospodyni. To víte, většinou jsem na hradě.“ Čtveřice po chvíli vyšla směrem k nejbližšímu hostinci. Záviš Černý se tvářil trochu rozmrzele. Tenhle člověk, který nemá ani na pořádné pohoštění, že by jim pomohl v jeho poslání? Co to vládne v Čechách za divné poměry, když dveřníkem je nějaký nižší šlechtic? Vypadá jako zeman ze zapadlé tvrze. Po očku si prohlížel jeho rozložitou postavu, vážnou tvář a pásku přes oko. Že by tohle byl nejlepší šermíř království, jak o něm včera hovořil Jan Sokol z Lamberka? Ten, který zamotal Rožmberkovi 27
hlavu tak, že musel prosit o pomoc krále Václava? Kdo ví, jak dlouho bude čekat na audienci u českého krále, když na jeho dvoře vládnou takové mravy, že kdejaký úředník může zabraňovat přijetí velvyslance z cizí země. Záviš si povzdechl. Možná že mu jen nechtějí říci, že král Václav ho ani přijmout nechce. V Polsku se šušká, že řád na svou stranu získal oba Lucemburky, Václava i uherského Zikmunda a ti se chystají napadnout Polsko zezadu. Z jedné strany němečtí rytíři, z druhé Čechové a Uhři, zle bude polské koruně. Ti ji roztrhají a rozdělí si ji na tři díly. Už dokonce slyšel, že uherský král chce Halič a Moldavsko, ten český si prý utrhne slezská knížectví a podělí se s řádem o zbytek Polska. Řád pak zabere celou Litvu. Možná že Polské království úplně zahyne, ale copak Vladislav, král polský, může jinak? Válka s řádem je nevyhnutelná a bude o bytí a nebytí jeho země. Konečně se usadili u dlouhého stolu na lavicích proti sobě. Záviš se vytrhl ze svého zamyšlení a podíval se na Jana Sokola. „Skutečně si myslíš, že Jeho Milost král Václav není nepřátelsky nakloněn mé zemi?“ Byla to otázka svědčící o tom, že Záviš jim moc nedůvěřuje. Vlastně se ptal, jestli se Václav nechystá na pomoc jejich nepříteli. Jan Sokol tiše odvětil: „Věř mi, že nic takového nehrozí. Náš král není nakloněn žádné válce. Nestojí o válečnou slávu.“ Jan z Jičína se přidal: „Vše je tak, jak ti říkáme.“ Žižka pochopil, o čem se společně baví, protože byl o válce v Polsku dobře informován. Vyslanci se střídali jako poutníci ve Svaté zemi, on byl pořád v blízkosti krále. Došlo mu, proč tu Záviš je, a tak se do rozhovoru vložil: „Můžu tě ujistit, že král nestojí o válku s vaším pánem. Jsi-li tu kvůli tomu, brzy se o tom přesvědčíš.“ 28
Záviš byl výbušně naladěn. „Brzy, brzy! Já nemůžu sedět v Praze a do jara čekat na přijetí. Musím se vrátit domů a nejlépe s naverbovanými korouhvemi!“ Žižka se na něj dlouze podíval a pak uklidňujícím hlasem pronesl: „Pane Záviši, jen buď klidný. Zítra bude tvá starost vyřízena.“ Chvíli se odmlčeli, protože se tu objevil hostinský a položil před ně džbánek vína a poháry. Řekl ještě něco o tom, že pečeně se připravuje, a odešel. Jan Sokol, který poznal, že Jan Žižka asi už ví, proč tu polský vyslanec je, tak řekl jen na vysvětlenou: „Pan Záviš je tu pro povolení od Jeho Milosti, aby mohl začít verbovat žoldnéře. Jenomže to vypadá, že někdo u dvora má veliký zájem na tom, aby se celá záležitost co nejvíce zdržela. Myslíme si, že němečtí rytíři zaplatili panu komořímu nebo i purkrabímu, aby přijetí u krále co nejvíce zdrželi.“ Žižka chápavě přikývl a usmál se. „Po jejich audienci se povídalo, že zlato padalo na všechny strany. Prý si s sebou přivezli šedesát tisíc zlatých. Ani bych se tomu nedivil, kdyby upláceli, a jak znám pana komořího…“ Žižkovu řeč přerušilo užaslé vypísknutí Jana z Jičína: „Cože? Tolik?“ Žižka pokrčil rameny a ztišil hlas: „Slyšel jsem. Rozhodně také přijeli verbovat. Povídá se, že jsou hodně štědří.“ Záviš Černý se ušklíbl a prohodil: „Peněz mají dost, to věřím. Oni totiž spíš uctívají zlaté tele než Ježíše Krista.“ Žižka odmítavě pronesl: „Nosí na prsou znamení kříže a šíří křesťanství mezi nevěřícími. Jsou to bojovníci za svatou věc.“ Záviš Černý se zamračil a podíval se na Jana Žižku až trochu nepřátelsky. „To je jen jejich maska, kterou nabí29
zejí okolí. Musel bys pohlédnout do jejich tváře, abys poznal, že se neštítí žádného zločinu, jejž Bible kritizuje. Ohánějí se jménem božím, aby mohli vraždit a loupit. Zabírat cizí území pod záštitou šíření víry.“ Žižka ho rozpačitě sledoval a pak tiše pravil: „To jsou hodně silná slova. Nedivím se, že mezi vámi a řádem hrozí válka.“ „Kdybys viděl, jak se chovají třeba jen jejich vyslanci na dvoře krále Vladislava, jak zpupní jsou a povýšení, nedivil by ses. Byl jsem na území Žmudi, když tam proti nim vypuklo povstání. Vypalovali vsi, vyvraždili celá města. Viděl jsem malé děti rozvěšené po stromech…“ Záviš vztekle mávl rukou, naznačuje, že nemá cenu dál o tom mluvit, a Žižku napadlo, že ta válka je opravdu nevyhnutelná. V této chvíli si znovu vzpomněl na tajemného starce a jeho podivný dar. Na chvíli se podíval do prázdna a pak se zeptal Záviše, vztekle upírajícího zrak do stolu, u něhož seděli: „Pane Záviši, je pravdou, že rytíři řádu prodávají pohany do otroctví? Slyšel jsem o tom vyprávět a zdálo se mi to neuvěřitelné.“ Záviš Černý z Garbowa na něj s ironickým úšklebkem pohlédl: „A kdo myslíš, že jim staví ty jejich hrady? Viděl jsem to na vlastní oči. A nejen pohany! Setkal jsem se s mužem, který jim padl do rukou po nějaké bitvě. Zakovali jej do okovů a prodali Saracénům. Že byl křesťan, stejně jako celý jeho rod už stovky let, je nezajímalo. Váleční zajatci u nich nemají cenu, pokud nemají bohaté příbuzné, kteří mohou zaplatit výkupné. Ten muž se dostal domů jen neuvěřitelnou náhodou.“ Záviš se díval Žižkovi do očí, když trochu zjemnil hlas: „Nejsou to boží bojovníci, jak se prezentují. Pravý křesťan se nezaštiťuje vírou, aby mohl páchat zlo.“ 30
Žižka se rozhodl už neodporovat. Podvědomě tušil, že Záviš asi ví, o čem mluví. Sám toho už hodně viděl a zažil, aby věděl, že pravda má někdy jinou tvář, nežli se tvrdí, a pokud jde o církev, moc často se přesvědčoval o tom, že její mluvčí nehlásají to, co skutečně mají. Proč by slova pana Záviše Černého neměla být pravdivá? Vrtalo mu to v hlavě čím dál víc. Napřed příhoda s palcátem a pak vyprávění, které potvrzuje názor tohoto polského vyslance. Má to vše vůbec nějaký cíl, nebo je to jen neuvěřitelná náhoda? Přestal o tom přemýšlet a otočil se k Janu Sokolovi. „Pomohu vám. Zítra ráno jdu do služby, a tak mne napadlo, že bych večer mohl přivést někoho, kdo vyřeší váš problém.“ Přívětivě se usmál. „Prozatím bych vás rád pozval k sobě domů. Můžete být u mne ubytováni a zítra uspořádáme malou hostinu. Ale bude tě to něco stát, pane z Lamberka. Nejméně soudek vína a to musí být velice kvalitní, neboť ten, koho přivedu, si na to potrpí.“ Král Václav si skutečně potrpěl na kvalitní víno, a to, které dnes po večeři ochutnal, mu moc nesedělo. Poslední dobou byl velmi vznětlivý, a proto po napití pohár odmrštil za sebe a vztekle se otočil na královského číšníka. „Co to je? Chceš mě otrávit? Zkazil jsi mi celou večeři!“ Bylo to krátce po večeři, kdy u tabule zůstali jen král a královna. Číšník a dva panoši se točili kolem stolu a odnášeli podnosy. U dveří stál jen Žižka a uvažoval o tom, že možná dnes nesplní svůj slib, který dal Sokolovi. Král byl velmi podrážděný a vzteklý. Před chvílí jednal s vyslanci uherského krále Zikmunda a choval se tak nepřátelsky, že dvořané museli jeho ostrá slova opatrně 31
doprovázet a mírnit jejich význam. Jan Žižka si už všiml, že na posly svého bratra král Václav vždy hledí nevlídně. Od doby, co se Zikmund s pomocí panské jednoty pokusil převzít vládu v Čechách, vztahy mezi bratry nebyly dobré. Král se tvářil mrzutě a taky jeho další řeč se nesla v tomto duchu: „Otrava, nuda, nic mě tu netěší, zítra pojedu na Točník!“ Jeho žena královna Žofie si upravila své husté vlasy. Dnes se služkám její účes nevydařil a kadeře jí mírně sjížděly do očí. Byla to krásná žena s vysokou postavou, hezkým obličejem a výraznýma očima. Právě ty kdysi upoutaly krále a vdovce Václava. Vybral si Žofii z lásky, nikoliv kvůli politice, jež byla v této době hlavním důvodem sňatku monarchů. Tenkrát to překvapilo celou Evropu. Mnohé královské dvory tehdy chtěly využít jeho momentální samoty, aby mu nabídly své dcery. Uvažovaly, jaké šance mají proti svým politickým protivníkům. Nikdo nepředpokládal, že král římský a český překvapí všechny svým rozhodnutím, které nikdo nečekal. Václav nejednal podle obvyklých norem sňatkové politiky svého otce Karla. Lidé hledali politickou motivaci, která vedla k jeho sňatku, a velmi dlouho trvalo, než jim došlo, že žádná není. Někteří kroutili hlavami a jiní tajně a tiše záviděli. Václav ji opravdu miloval, i když někdy jen těžko ovládal svůj hněv a prchlivou povahu. Žofie teď přemýšlela, jestli má něco říct. Moc se jí to nelíbilo. Věděla, jak je král podrážděný a vadí mu, když se mu snaží jeho rozhodnutí rozmlouvat. Kolikrát se na ni vztekle utrhl nebo ji okřikl. Než však dnes sebrala sílu k odporu, ozval se nečekaně Jan Žižka: „Pokud jde Vaší Milosti o dobré víno a zábavu, pak nemusí jezdit z Prahy.“ 32
Král se na něj překvapeně podíval a bez jediného slova ho jen významným pozvednutím obočí vyzval k vysvětlení. Žižka se mírně pousmál. „Hostím ve svém domě pár svých věrných přátel. Jan Sokol slíbil to nejlepší víno a bude se opékat sele. Bylo by mi velikou ctí, kdyby Vaše Milost můj skromný příbytek navštívila.“ „Sokol z Lamberka?“ rozzářil se král a hned se postavil. „Žižko, to je to, co potřebuji! Hrubé vojáky a divokou nerušenou pitku s válečnickými historkami. Pečeni a dobré víno, a ne bandu šašků, co se mě pořád snaží sešněrovat dvorskými mravy a způsoby, kdy nemůžeš ani říct, že bys nejraději Zikmunda nakopl do…“ „Václave!“ varovně, ale přece jen opatrně přerušila královna nevázanou řeč svého manžela. Ten se na ni ani nepodíval a utrousil: „Tady to vidíš! Král ani nemůže říct, kam by svého bratra nejraději nakopl! Mám toho dost, jdu si vzít vhodné šaty a hned vyrazíme.“ Král Václav odešel a Žižka v místnosti osaměl s královnou Žofií. Ta také vstala od stolu a rozezleně na něj pohlédla. „Už i ty, Jane Žižko? Myslela jsem, že nemáš rád ty, kteří využívají královy slabosti ve svůj prospěch. Měla jsem dojem, že se ti to nelíbí.“ „Milosti, vše je jinak. Jan Sokol z Lamberka doprovází vyslance polského krále Vladislava. Královská kancelář jaksi pozapomněla sdělit Jeho Milosti králi, že čeká na přijetí.“ Tázavě se na něj podívala a zloba jí z tváře zmizela, když pokračoval: „Chci jen pomoci panu Záviši Černému, aby se domohl práva a slyšení, a také jemně upozornit na některé nepravosti, které se dějí na našem dvoře.“ 33