Zločin štábního strážmistra

Otomar Dvořák ZLOČIN ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Otomar Dvořák, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8873-1

OTOMAR DVOŘÁK

ZLOČ IN Š TÁB N ÍH O S T RÁ Ž M I S TR A

Události popisované v této knize se většinou skutečně přihodily, jejich kombinace, lokalizace a řazení do jediného příběhu je však dílem mé fantazie. Také jména osob, vsí a menších městeček jsem změnil, abych se nedotkl pamětníků a jejich potomků.

Věnuji památce štábního strážmistra Štěpána Dvořáka a Československé republiky 28. října 2018

I řekl Kain Hospodinu: Větší jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla. Aj vyháníš mě dnes ze země této a před tváří tvou ukrývati se budu, a budu tulákem a kočovníkem na zemi, a na to přijde, že kdo mě nalezne, že mě zabije.

I řekl mu Hospodin: Pravím, že kdokoliv by zabil Kaina, nad tím sedminásobně mstěno bude. I vložil Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabíjel, kdo by jej kdekoliv nalezl.

Kniha Genesis, verš 13–15

PROLOG

Ten muž nevzbuzoval příliš důvěry, neodvažoval se mi pohlédnout do očí a jeho neklidné ruce si pořád s něčím pohrávaly: vytáhl z dózy párátko, ale místo toho, aby ho použil k čištění zubů, bodal se jím do bříšek prstů. Někde jsem četl, že lze takto stimulovat mozkovou činnost, ale možná to byl jen jeho svérázný způsob, jak se odreagovat z rozčilení, taková osobní akupunktura, metoda, jak malou tělesnou bolestí odvádět pozornost od větší bolesti duševní. Pozoroval jsem ho s ostražitou opatrností a začínal jsem litovat, že jsem souhlasil s osobním setkáním.

Včera večer mi telefonoval: představil se jako Prokeš, prý zná mé historické knihy a články, také se dozvěděl, že jsem posílal panu Dlouhému nějaké podklady k „Četnickým humoreskám“, takže samozřejmě pro něj nebylo žádným problémem najít mé číslo na internetu. Nerad obtěžuje, ale jsem pro něj poslední naděje, jedině já bych mu mohl pomoci rozřešit neblahou a poněkud tajemnou rodinnou historii. Prostě mě umluvil, měl naléhavý hlas zoufalce, který, jestliže řeknu „ne“, půjde rovnou skočit do Vltavy. Možná je to moje chyba, že nedokážu být v těchto situacích dost rozhodný.

Teď sedím naproti němu: statný muž, věkově mezi šedesátkou a sedmdesátkou, s lesklou pleší lemovanou zbytky šedivých vlasů, hladce oholený, jehož těkavé oči 9

za brýlemi s kouřovými skly rozpačitě uhýbají před mým pohledem a nacházejí spásu v zírání do šálku s chladnoucí kávou.

Kavárna na Vinohradské třídě je v pozdním letním odpoledni poloprázdná, stažené žaluzie zamřížovaly zdejší chladně neosobní prostor pruhy slunečního jasu a hlubokého stínu, jako bychom se ocitli ve světelné kleci.

Do decentně ztlumené jednotvárné technohudby občas pronikne z ulice vzdálené zařinčení tramvaje. Jakýsi osamělý piják na kovové barové stoličce mi připomíná svou strnulostí figurínu, kterou tam posadili, aby se nezdálo, že tu nejsou žádní hosté. Číšník se skrývá v šeru za výčepním pultem jako číhající pavouk.

Líbilo se mi tu čím dál míň. Zmocnil se mě podivný pocit, že jestli se okamžitě nezvednu a neodejdu, stane se něco osudového, co rozmetá až do základů stavbu mé pracně budované existence. Kavárna se jmenuje Bellevue, tedy Krásná vyhlídka, ale mně připadá, že příhodnější by pro ni byl název Čekárna na život. „Není snadné žít s takovým cejchem,“ vyrušil mě můj protějšek ze zamyšlení. „To si nedokážete představit!“ „Dokážu…“ „Nedokážete!“ zvýšil pan Prokeš hlas, prudce zlomil párátko a odhodil ho do popelníku. Číšník za výčepem se zlověstně pohnul. „Jak myslíte,“ pokrčil jsem rameny, „nehodlám se s vámi přít. I já si bohatě užil všelijakých problémů, kvůli kádrovým čistkám v sedmdesátých letech mě nechtěli vzít na vysokou školu, vymetli se mnou kdejaké podřadné povolání.“ Prokeš se sarkasticky ušklíbl. „Pouhé drobné nepříjemnosti, které přicházely zvenčí, ale nedotkly se vaší 10

duše, vašeho svědomí. Jenže já jsem vnukem kolaboranta, zrádce národa, vyvrhele, vraha a zrůdy v lidské podobě! Řekněte mi, jak jsem s tímhle měl žít, jak jsem se s tím měl v chlapeckém věku vyrovnat? Matka se mnou o dědovi, svém otci, nikdy nemluvila. Dokud jsem byl dítě, myslel jsem, že prostě žádného dědu nemám, že umřel stejně jako babička, které jsme nosili občas na hřbitov kytky a svíčky.

Teprve ve škole mi to řekli, s cynickou škodolibostí a úplně natvrdo, najednou jsem se dozvěděl, že děda Eduard je ve vězení, protože byl za války četníkem, přidal se k Němcům, zrazoval české vlastence a vlastnoručně zabil hrdinného partyzána. Šikanovali mě učitelé i spolužáci. Nikdo se mě nezastal. Matka pila, aby zapomněla, opíjela se čím dál víc… Možná se divíte, že nemluvím o otci, ale otce jsem také neznal, hned po válce, krátce po mém narození, se od nás odstěhoval, odjel někam do pohraničí zabírat majetek po vyhnaných Němcích – a od té doby jsme o něm neslyšeli. Nakonec jsem skončil v ústavu, v sirotčinci, jak se říkalo, ale vlastně to byla taková polepšovna s vojenským režimem. Nechci vám líčit svůj zkažený život, to teď není důležité. Chci najít pravdu! Chci očistit jméno svého předka, který umřel ve vězení, chci dokázat, že byl křivě obviněn a zničen v zinscenovaném procesu s falešnými svědky. Když se konečně otevřely archivy, pátral jsem v dokumentech. Bohužel, mnohé důležité listiny tam chybí, snad byly záměrně skartovány, aby nevrhaly špatné světlo na některé osoby, které se opět derou k moci. Přesto jsem se dozvěděl, že váš děda s mým dědou byli kolegové, společně sloužili na četnické pátrací stanici v Táboře za první republiky i za německého protektorátu. Dokonce prý byli důvěrnými přáteli! Nemáte doma nějaké listiny, úřední doklady nebo deníkové záznamy z té doby?“ 11

Upřel na mne úpěnlivý pohled. Poprvé se mi podíval přímo do očí.

Tentokrát jsem to byl já, kdo sklopil hlavu. „Snad ještě něco zůstalo,“ řekl jsem nejistě, „u nás na vsi, kousek od Tábora, v původním statku, odkud pocházela naše rodina… už jsem tam dlouho nebyl… nemůžu vám slíbit, že něco nového najdu, ale každopádně se tam podívám a dám vám vědět.“ „Děkuji vám,“ řekl tiše, vstal od nedopité kávy a napřáhl ke mně ruku, „mám takový pocit… takové zvláštní tušení, že vy mi určitě pomůžete. Ten muž, jenž na mne uvrhl prokletí, se jmenoval Eduard Ševčík. Zapamatujte si, prosím, jeho jméno!“

12

I. kapitola KUFR

Vzpomínky na mého dědu Karla Hofmana mají v sobě cosi svátečního. Objevoval se u nás pravidelně rok co rok mezi Mikulášem a Štědrým dnem, zjevoval se v rámu otevřených dveří mezi vířícími sněhovými vločkami, vstupoval do vyhřáté kuchyně se závanem mrazivého chladu zvenčí, poprášen bíle na ramenou i na ležérně promáčklém plstěném klobouku. Oči se mu smály, ačkoliv rty pod úzkým knírkem, kterému se říkalo „muška“, zůstávaly takřka nepohnuté. Vešel s vůní dálek, položil na stůl velký papundeklový kufr, slavnostně cvakl zámečky – a to už jsem klečel na židli naproti a chvěl se radostným očekáváním. Kufr býval vycpán starými novinami, aby se ukryté poklady nepotloukly. Děda postupně vytahoval pytlíky vlašských a lískových ořechů, červených jablíček, sáček sušených hub, nakládané ryzce, sklenici okurek s křenem (jeho specialita!), láhev domácího rybízového vína a vlastnoručně pálené kořaličky… Na každého člena rodiny se dostalo. Pro mne se mezi zmuchlanými novinami také leccos skrývalo, třeba dřevěný koník – i to byla dědova výroba, uměl skvěle vyřezávat z lipového dřeva mohutným nožem zavírákem, který jsem mu vždycky záviděl.

Pak spokojeně trůnil na nízké stoličce u kamen, nacpával si dýmku, bafal jako komín a vyprávěl různé 13

žertovné příhody a zajímavosti o zvířatech. Miloval zvířata. A uměl je skvěle kreslit; sedával jsem mu na kolenou a s úžasem sledoval, jak rychlými črty tužky vykouzlí na papíře běžícího nezkroceného koně nebo výhrůžnou hlavu orla s okrouhlým okem a nebezpečně zahnutým zobanem. „Takové jsem viděl v Srbsku, v horách, hodovali tam na mršinách koní,“ podotkl jen tak mimochodem.

A nejraději jsem poslouchal vyprávění o psech, zejména o služebním německém ovčáku Césarovi, který neomylně vystopoval každého zloděje, hlídal děti a babičce nosil domů tašky s nákupem.

Někdy mě ovšem tenhle hodný, takřka pohádkový dědeček k smrti vylekal, jednou vyskočil z křesla jak vymrštěný pružinou a praštil pěstí do rádia, které po té ráně přestalo hrát a začalo chrčet a pískat, přitom křičel: „Ať táhnou do prdele, pitomí komunisti!“ Potom celé odpoledne se to rádio pokoušel opravit, tvářil se přitom zkroušeně a byl nezvykle hodný. Rádio ale už stejně nehrálo nikdy tak dobře jako předtím, vždycky jen tiše skuhralo, jako by se bálo, že zase dostane ránu.

Pravda, s dědou byla trochu obtížná domluva, museli jsme na něj křičet, nastavoval k nám pravé ucho, u kterého si přidržoval dlaň stočenou do kornoutku, přitom však zatvrzele odmítal elektrické naslouchadlo, tvrdil, že ho rozčiluje, protože když si ho nasadí, pak každé klepnutí o stůl mu zaburácí v hlavě jako rána z děla. Stokrát příjemnější je mu úlevné ticho. Alespoň neslyší blbé kecy některých lidí, které by mu lezly na nervy. Ta jeho částečná hluchota byla důsledkem dávné havárie. Viděl jsem fotografii, na které bylo četnické auto vmáčknuté do vyzděné strouhy u železničního viaduktu, vypadalo, jako by ho nějaký obr zmuchlal v pěsti. Doma v ložnici 14

měl děda na mramorovém podstavci pokroucené křidélko z ozdoby na kapotě, památku, jak říkával, „na svého anděla strážného“.

Během cesty vlakem do Tábora se mi to všechno začalo znovu vybavovat, vyplouvalo to z utajených zásuvek vědomí; až mě překvapilo, jak živé obrazy tam zůstaly skryty a zdánlivě zapomenuty.

Druhá půlka vzpomínek na dědu se naopak pojí s vůní léta, se žhavým dechem rozpálených městských ulic a osvěžujícím, i když vlhkou zatuchlinou páchnoucím chladem chodeb starého činžovního domu. Děda s babičkou tady žili ve třetím patře, ve dvou místnostech rozděleného bytu; v dalším pokoji téhož bytu bydlela jakási „milostivá paní“, která nosívala komické kloboučky s černým krajkovým závojem spuštěným přes obličej a kostnatým spárem mě ráda hladívala po hlavě, což mi nebývalo zrovna příjemné, takže jsem se jí snažil, pokud to šlo, vyhnout.

Rád jsem naopak chodíval s dědou na zahrádku, kterou měl pronajatou na Parkánech. Tuhle terasu vysoko na skalách nad řekou Lužnicí, za obrannými husitskými zídkami s cimbuřím, proměnil v jakýsi ráj, v bujný les rybízových keřů, maliníků a sladkých švestek. Na výslunné straně v závětří zdi mu dokonce plodila meruňka a kolem oválné nádržky na dešťovou vodu pěstoval zahradní jahody. A všude růže, zejména popínavé… Děda Karel procházel svým Edenem s konví jako Bůh Stvořitel a spokojeně se usmíval do vousů, neboť viděl, že dílo je dobré.

V té době býval dokonce městským zahradníkem a měl na starosti všechny okrasné záhony a městské parčíky; velel skupince pomocníků a ti před ním měli náležitý respekt. Překvapilo mě, že ho uctivě oslovují „pane štábní“.

15

Vlak mě po letech opět unáší k městu vzpomínek…

Jak zkreslující jsou ty obrazy uložené do mozku dětskýma očima, jak idealizované a ponořené do pohádkově snového oparu! A přesto jsou v nich jakési zneklidňující momenty, něco jako ostré střípky skla uvízlé v hebké pokrývce. V Táboře zřejmě nic nenajdu, v bývalém dědově bytě už dávno bydlí jiní nájemníci, po dědově smrti příbuzní všechno vystěhovali, a co se jim nelíbilo, vyhodili do kontejnerů. Možná tam skončily i důležité dokumenty, které pro ně byly jen bezcennými starými papíry.

Vím, že děda měl několik složek všelijakých písemností, na kterých si hodně zakládal, třeba různé diplomy a pochvalná uznání, která prý dostali se psem Césarem za mimořádně úspěšné a rychlé dopadení nebezpečné bandy lupičů. Psalo se o tom i v tehdejších novinách, děda mi ukázal výstřižek. U článku byla dokonce fotografie, na níž byl zachycen v uniformě a se psem u nohy; kdyby mi neřekl, že je to on, vůbec bych ho nepoznal.

Ovšem děda ty desky otvíral, především aby mi ukázal své školní kresby z měšťanky, nejen nádherná vyobrazení různých zvířat, ptáků a rostlin, ale také dokonale propracované ornamenty a ozdobné písmo, rostlinným dekorem zdobené iniciály, erby, anebo rozkreslené detaily architektury středověkých hradů a kostelů. „Proč jste nešel studovat malířství?“ zeptala se ho jednou moje máma. „Na to nebyly doma peníze,“ zavrčel. „A kromě toho přišla válka…“ Směřoval jsem teď k Táboru s jedinou nadějí: že všechny ty poklady byly odvezeny na venkov, do původního rodového statku Hofmanů.

16

Tam, v zapadlé malinké vesničce Dvorce, kde prý „lišky dávají dobrou noc“, jsem jednou o letních prázdninách (mohlo to být někdy kolem roku 1960, kdy jsme tam s mojí matkou a dědou Karlem byli na návštěvě u tety) poprvé narazil na stopu jakéhosi děsivého tajemství…

Nikomu jsem se to neodvážil říct, ale poznali na mně, že se něco stalo, matka se obávala, jestli jsem nechytil úžeh, dávala mi na čelo a za krk studené obklady, mlčky jsem to strpěl, skutečně mi trochu bolela hlava, možná na té půdě bylo opravdu přílišné vedro, rozpálené tašky na trámech přímo sálaly, vyschlé dřevo popraskávalo a čpělo dehtem, prach vířící v šikmých paprscích prodírajících se dovnitř vikýřem byl horký a dusivý, dráždil ke kýchání a hořce chutnal na jazyku. Vlezl jsem tam vlastně proto, že jsem stopoval kočku; teta totiž byla přesvědčená, že tam někde v seně porodila koťata a schovává je před námi.

Odtáhl jsem stranou hromadu prázdných jutových pytlů – a najednou jsem v úzké prostoře za trámy uviděl něco tajemného: šedozelenou dřevěnou truhličku s obloukovitým víkem, na kterém byla vypálena písmena I B a číslo 102. Byla opatřena zámečkem, ale v zámečku vězel klíček. Vsoukal jsem se do úzké prostory, kam by se dospělý člověk rozhodně nevešel, netroufal jsem si totiž záhadnou truhlu vytáhnout ven a možná bych ji ani neunesl. V té době, bylo mi asi tak deset let, jsem propadl vášni pro piráty, čítal jsem „Ostrov pokladů“, a tak není divu, že tenhle dřevěný vojenský kufr mi připomněl truhlu cenností zlověstného jednonohého pirátského kapitána Honzy Silvera. S bušícím srdcem jsem nadzvedl víko.

První, co jsem spatřil, a co mi doslova vzalo dech, byl bajonet v kožené pochvě. Vytasil jsem ho a s obdivem 17

pozoroval, jak slunce jiskří na jeho čepeli. Vespod byla složená nějaká zelená deka, hodně kousavá a prožraná od molů. Mám dojem, že pod tou dekou ležely svazky různých papírů, některé psané na stroji, jiné rukou. Ve vnitřní kapsičce na víku jsem nahmatal malý černý sešitek s olámanými rohy. Otevřel jsem ho; na první stránce bylo napsáno Zápisník, Bekesesaba 1917. Poznal jsem typický dědův ornament, stvol popínavé růže, vinoucí se kolem písmen „Z“ a „B“. Namátkou jsem nalistoval někam doprostřed a v bídném chvějivém světle jediného paprsku pronikajícího na zšeřelou půdu jsem četl. Co jsem to jen četl?! Písmena se mi míhala před očima a svírala mě čím dál větší úzkost. Byla to báseň? Nebo snad text k písni, jejíž melodie byla už dávno zapomenuta?

Netušil jsem, že děda také veršoval! Nebo snad pro něj tuhle podivnou baladu napsal některý ze spolubojovníků? Nerozuměl jsem všem souvislostem onoho malého příběhu, ale přesto mi připadal hrozný, každý řádek byl ještě smutnější než ten předešlý. Nechtěl jsem číst dál, a přesto jako by mě to chytlo pod krkem a drželo, nepustilo, dokud jsem úplně vyprahlý a zalitý potem nedospěl až k poslední tečce a neupustil zápisník zpátky do kufru.

Snad si ta slova ještě dnes vybavím…

To ve vsi srbské bylo dobou ranní, kdo vypráví, i jméno její znal, my stavěli je ke zdi po deseti, pak zazněl strohý povel: „Pal!“ Tu vyběhlo z domku děcko malé, utíká a vzlyká: „Maminko, mámo!“ ač její matka mrtva byla, přec – nu, víte, vojna, všemu člověk zvyká – 18

však plakali jsme všichni nakonec.

Náš šikovatel chytil ji a vedl, – kdo vypráví, i jeho jméno znal! – revolver jí přitisk‘ v malou skráň ...

Hned mrtva byla, šťastný drobek, neb nikdo nežil ve vsi chvíle té, my s ostatními u zdi zahrabali děvčátko malé, sotva čtyřleté.

Uprchl jsem z té půdy, jako by mi za patami hořelo, jako bych nahlédl do nějakého strašlivého tajemství, které nemělo být nikdy prozrazeno. Ještě druhý den mi bylo špatně, bolela mě hlava a žaludek jsem měl jako na vodě. Možná jsem na rozpálené půdě opravdu chytil úžeh. Znejistil mě ovšem zvláštní dědův pohled. Jako by něco tušil. Také já ho pozoroval pokradmu a s úzkostí.

Je vůbec možné, že tenhle můj hrdina bez bázně a hany, postrach lupičů a krotitel zlých psů se podílel na něčem tak krutém a ošklivém? Že u toho byl?

Po čase jsem se opět potají vydal na půdu. Vábilo mě to jako zakázané ovoce, o kterém víme, že nám po něm bude zle, ale přesto nemůžeme odolat. Snad jsem doufal, že tam bude ještě něco, co mi podá vysvětlení, co dědu v mých očích očistí a obhájí.

Jenže dřevěný kufřík byl tentokrát zamčený – a klíček zmizel!

Už nikdy jsem do něj nenahlédl. V průběhu života, pod přívalem nových dojmů jsem na ten dávný dětský zážitek skoro zapomněl. Až teď se mi znovu vybavil s nečekanou naléhavostí.

Najdu ještě po tolika desetiletích onu truhlu neblahých pokladů?

19

II. kapitola POMNÍK 1.

Kdysi jsme chodívali zkratkou, pěšinou mezi poli od sousedního městečka Kostelce, kde bývala konečná autobusu, dnes mě místní linka, zajíždějící sem čtyřikrát denně z Tábora, vyklopila u plechové, mírně rezavé a oprýskané čekárny přímo na okraji vsi. Odtud už jsem to měl jenom pár kroků nahoru svahem, kolem zídek z kamenů vysbíraných z polí. Na návsi Dvorců dosud stojí zvonička z rozvětveného kmene s šindelovou stříškou, možná je to pouhá replika té původní, vždyť i okolní statky se tváří selsky, a přesto se v nich nehospodaří, je to jen hra městských chalupářů na venkovský život. Pouze u Hofmanů to pořád čpí kravským hnojem, vrátili jim v restituci pole a oni jsou odhodláni dřít na rodové půdě, ačkoliv to leckomu může připomínat donkichotský boj s větrnými mlýny.

Tak dávno jsem tu nebyl – a přesto bych poznal známá zákoutí na první pohled. Skoro nic se nezměnilo.

Snad jenom rozviklaný plaňkový plůtek hledám marně, vyměnili ho za nový z hnědě mořených prken, skrze který ale není tak jako kdysi vidět k hnojišti, a dokonce, patrně v rámci jakési estetizace prostředí, se po něm dekorativně pne psí víno s krvavě rudými cípatými listy.

Staletá rodová lípa u stodoly však pořád rozkládá své větve doširoka nad střechami, jako by je chtěla chránit před veškerou nepřízní světa. Na svém místě zůstal i začernalý 20

roubený špýchar naproti vstupní bráně – a kupodivu mi připadá zachovalejší než za mého dětství, patrně vyměnili pár zpuchřelých trámů, plechová tabulka se státním znakem dokonce upozorňuje, že je to chráněná památka lidové architektury.

Sestřenice Bětka zrovna vyšla z chléva, malá, trochu tělnatá, vlasy stažené do culíku a na nohou nezbytné zablácené holínky. „Ále, to jsou k nám hosti,“ vrhla na mne zkoumavý pohled. „Co že sis tak najednou vzpomněl? Proč jsi alespoň nezavolal, počítala bych s tebou k obědu!“ „Nedělej si starosti,“ řekl jsem a usadil se na lavičce na zápraží. Mourovatá kočka mi okamžitě skočila do klína.

Rozpačitě jsem ji podrbal na hlavě. „Jenom projíždím, zdržím se nanejvýš hodinu. Sháním nějaké dokumenty.“ „Kvůli tomu vašemu rozvodu?“ „Ne, tohle je jiná záležitost, nic osobního…“ „Nezamlouvej to, Petře! Pamatuješ, jak jsem ti vždycky říkala, že Jitka je divná, že se k tobě vůbec nehodí?“ „No, vidíš to, a ona přesto dává vinu mně! Prý jsem se málo zdržoval doma, nebral ji do společnosti, nevěnoval se dítěti, nepořádal rodinné dovolené! Ale Jitka přece věděla, když si mě brala, že mám náročné povolání, že jako novinář musím být všude, kde se něco děje, že pro mě neplatí volné večery, neděle nebo svátky. Děda na tom býval podobně, taky ho zavolali do služby třeba ve dvě hodiny v noci.“ „Stejně ses víc povedl po dědovi,“ pousmála se Bětka, „tobě děda Karel rozuměl, býval jsi jeho oblíbenec, zato se svým synem Jindrou, tedy s tvým nebožtíkem tátou, si vůbec neměli co říct, jako by každý z nich žil v úplně jiném světě.“ 21

Povídání o mém otci rozhodně nebylo téma, které by se mi líbilo. „Přišel jsem se tě zeptat,“ pokusil jsem se chvatně vrátit tok hovoru do původního řečiště, „jestli tady po dědovi nezůstaly nějaké doklady, zápisky nebo fotografie.“ Přikývla. „Něco je ještě v komoře. Pár věcí si na jaře odnesl kronikář z Kostelce, když chystali výstavu ke stému výročí vzniku republiky. Můžeš se na tu výstavu podívat v radnici na náměstí, jsou tam také dědovy fotky z návštěvy prezidenta Masaryka a z odhalení pomníku padlých. S tím zbytkem si ale nikdo neví rady, není to nadepsané ani datované, najdeš tam spoustu dopisů a různých hlášení, na fotkách jsou lidi, které vůbec neznám, a ty fotky z vyšetřovaných případů jsou leckdy pořádně nechutné, třeba ta ženská s podřezaným krkem… Brrr. Nabízela jsem dědovu pozůstalost okresnímu muzeu, prý to rádi vezmou do sbírek, ale potřebovali by nějaké vysvětlující popisky. Třeba bys jim s tím mohl pomoct. Budeš o četnících psát nějaký článek?

Nebo snad další knížku?“ „Ne, tentokrát jsem slíbil něco zjistit pro jednoho známého. Potřebuje vysvětlit určitou událost z četnické pátrací stanice v Táboře, a myslí si, že v dědových dokumentech by o tom mohla být zmínka.“ „Tak jo, hned ti to přinesu. Dáš si podmáslí?“ „Určitě.“ Zasmála se. „Vidím, že tvoje chutě se nezměnily.“ Za chvíli přede mnou na lavici stál buclatý malovaný hrníček, na němž si krojovaný Jeník s Mařenkou slibují navždy „věrné milování“ (i na ten si pamatuji z dětství!), a vedle něj ležel starý kancelářský šanon plný zažloutlých a roztřepených papírů. Rodné listy, školní vysvěd22

čení, německo-české potvrzení o nežidovském původu, koncepty protokolů o řešených kriminálních případech plné škrtanců, šipek, vpisků a odkazů…

Vzbuzovalo to ve mně zvědavost a současně odpor.

Bude to příšerná dřina, než papíry seřadím a alespoň trochu se v nich zorientuji. Proč jsem se do toho nechal uvrtat, proč jsem tomu nešťastníku Prokešovi rovnou neřekl, že nemám čas, že jsem zavalený spoustou jiné naléhavé práce? Ani bych nelhal, mám rozdělaný článek o karlovarském filmovém festivalu a šéfredaktor už se několikrát provokativně ptal, kdy mu to hodlám odevzdat. A přesto se místo aktuálních problémů věnuji zatuchlým papírům z minulosti! Je to snad mojí neschopností říct někomu jednoznačné „ne“, být tvrdý a nekompromisní, jako býval děda Karel? Sestřenice se mýlí, když si myslí, že jsem dědovi podobný. Děda byl chlap, jak se patří, stačilo, aby se ostře podíval a svraštil obočí, a nenašel se nikdo, kdo by se mu odvážil odporovat, kdežto já jsem slaboch, s každým se snažím vyjít po dobrém a moje dny jsou natolik plné různých kompromisů, že ani nežiju vlastním životem. Někdy mi připadá, že existuji jen proto, abych neustále plnil někomu přání: ať už manželce, dětem, přátelům nebo šéfovi. Není důležité, co chci já, ale jenom to, co chtějí jiní!

S povzdechem jsem se napil kysele natrpklého podmáslí. „Zůstaneme věrni, věrni, věrni sobě!“ pějí na hrnečku krojovaní milenci. Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že navzdory této přísaze bude nevěsta vzápětí prodána. I když jen „jako“. Tak už to v Čechách zkrátka chodí. „Na půdě…“ začal jsem a musel jsem polknout a zhluboka se nadechnout, jak se mi najednou sevřelo v krku, 23

jako bych měl nahlas promluvit o nějakém svém hříšném tajemství, „býval ještě po dědovi… takový… takový… vojenský kufřík.“ „Máš dobrou paměť,“ pousmála se Bětka. „Nenašli jsme k němu klíček, tak jsme ho museli vypáčit. Dala jsem ho svým klukům na hraní. Uvnitř byl bajonet a pár starých mincí, to se jim moc líbilo, hráli si na elfy a skřety.“ „Já si v jejich věku hrával na piráty… A nic víc v kufříku nebylo? Nějaké papíry? Nebo… nebo takový černý zápisníček?“ „Nějaké papíry tam asi původně také byly, ale rozežrali je moli, zůstala jen drť… Co je s tebou, Petře? Není ti špatně?“ „Ne, to nic.“ „Jsi přetažený. Možná si moc bereš ten rozvod. Netrap se tím, nějak bylo a nějak bude, dcera to nakonec také pochopí, prostě se jedna kapitola života uzavře a začíná další.“

24