Brána do kouzelné Prahy by Myky

y ah

l e n z ĂŠ u o P k r

Brána do kouzelné Prahy Koncepce a ilustrace: © Sevdalina Kovářová Kostadinova, 2017 Text: © Lenka Kuriščáková, 2017 Korektura: Zdeněk Švehla Technická spolupráce: Michal Kovář Počet stran: 48 Vydal: © Spolek Zaedno, Praha, 2017, všechna práva vyhrazena Tisk: ON tisk, s.r.o. Vydání první ISBN 978-80-906361-7-0 Přetisk, šíření či užití materiálů z této knihy v jakékoli formě je povoleno pouze se souhlasem vydavatele. Kniha je součástí širšího projektu Kamarádi – časopis pro vícejazyčné děti a multikulturní výchovu, www.kamaradi.eu Vychází s finanční podporou Magistrátu hl. m. Prahy v programu podpory aktivit integrace cizinců na území hl. m. Prahy.

Obsah Na úvod.............................................................................5 Praha.................................................................................6

Pověsti z Malé Strany................................................ 24 O domě U osla v kolébce, O vodníkovi Kabourkovi,

Město multikulturní.......................................................6

O bezhlavém Švédovi, O mlynářově dceři

Pověst o založení Prahy – Kněžna Libuše..................7

Staré Město – pokladnice dějin Prahy................. 28

Pražský hrad – klenot země.......................................8

Pověsti o Pražském hradě........................................ 10

Pověsti ze Starého města.......................................... 30 O Staroměstském orloji,

Svatý Václav – ochránce a symbol země, Vodník

O domě U Zlaté studny

Paklt, O zvonu Zikmund, Škodolibí skřítci,

Josefov – nezničitelný zmizelý svět...................... 32

O korunovačních klenotech, Zlatá ulička, Věž

Židovské pověsti......................................................... 34

Daliborka

O Golemovi, O chudákově opici

Hradčany – předsíň Českého království.................... 14

Nové Město – starobylé a moderní....................... 36

O Drahomířině propasti a bráně pekelné,

Faustův dům, O Lokýtkovi

O Loretánské zvonkohře

Vyšehrad – bájná kolébka národa ........................ 40

Pověsti z Hradčan...................................................... 16

Karlův most – most přes staletí............................. 18 Pověsti o Karlově mostě........................................... 20

Novoměstské pověsti................................................. 38

Pověsti z Vyšehradu................................................... 42 O Horymírovi, O Čertově sloupu

O tom, jak se stavěl Karlův most,

Na závěr......................................................................... 44

O prokletí Karlova mostu

Slovníček........................................................................ 45

Malá Strana – z Popelky barokní dámou................. 22

Brána do kouzelné Prahy Seznámení s kulturními a historickými hodnotami Prahy

V této knížce vás bude doprovázet pár kamarádů. Seznamte se, prosím. Já jsem Adélka Vysvětlivková. Vše vysvětlím, abyste tomu lépe rozuměli. Vše vím, vše povím. Moje hlavička je jako encyklopedie... to teda doufám.

Říkají mi Jirka Výletník. Ze všeho nejraději si ověřuji, co se v knížkách píše. Proto se musím všude sám podívat – výlety a procházky za poznáním, to je moje!

Pan Dušek Pražský, potěšení je na mé straně. Mám rád staré časy, rád pohádky poslouchám, ale i vyprávím. Pamatuji spoustu věcí, nebo si je už pletu?

Těší mě, já jsem Matěj Úkolníček. Učitelů se stále vyptávám a když domácí úkol nemáme, dávám si úkoly sám... Někteří mi říkají – jsi blázen.

I když je kniha obrázková a veselá, často zmiňuje důležitá fakta z dějepisu a různé osobnosti. Naší snahou bylo udržet jazyk co nejjednodušší, ale bez některých složitějších, odborných či zastaralých slov jsme se neobešli. Proto na konci knížky naleznete slovníček, který tato slova vysvětluje, a to v abecedním pořadí. Možná bude pro některé z vás neznámých slov více. Člověk se ale stále učí, to tak v životě bývá. Proto jsme ve slovníčku ponechali volné řádky, kam si neznámá slova může každý dopisovat sám. Učitelé či rodiče vám rádi poradí, jaký je jejich význam.

Na úvod Vážení pedagogové a rodiče, milé děti. Do ruky se vám dostává výukový materiál zaměřený na podporu integrace dětí cizinců na území Prahy a jejich seznámení s kulturními a historickými hodnotami našeho hlavního města. Materiál má jak tištěnou, tak interaktivní elektronickou podobu, kterou můžete využívat k práci ve třídách nebo skupinách, například i prostřednictvím elektronické tabule. Naším cílem bylo vytvořit materiál v pohádkové, pro děti atraktivní formě, proto vznikla malovaná knížka, ne brožura ilustrovaná fotografiemi. Tato kniha není učebnice, je pojatá jako zajímavá procházka po našem nádherném starobylém městě, plná informací o jeho dějinách, památkách a tajemstvích, přizpůsobených dětskému čtenáři. V materiálu najdete i mnoho zajímavostí a tipů, které přinášejí veselé postavičky. Publikace je obohacena o pražské pověsti převyprávěné pro děti přinášející cenná svědectví o pražském Geniu Loci, které pomohou dětem cizinců proniknout hlouběji do kultury a historie českého národa. Tato kniha se jistě dostane do rukou také dětem z majoritní společnosti. Doufáme, že i tam najde odezvu, podpoří výuku vlastivědy a bude přirozeným způsobem popularizovat multikulturalismus a větší toleranci k odlišnému. Fakticky je tento materiál součástí širšího projektu Kamarádi jako jedna z tematických regionálních příloh časopisu. Časopis Kamarádi je zaměřen na děti s odlišným mateřským jazykem a pocházející z odlišných kultur. Časopis má také interaktivní verzi. Podrobnější informace a aktuality o tomto projektu můžete najít na webu www.kamaradi.eu. Pokud jste instituce či organizace, pracující s dětmi, vyplňte objednávkový formulář na těchto webových stránkách a budete dostávat náš časopis do budoucna a to zcela zdarma (včetně poštovného). Věříme, že kniha bude pro vás a vaše žáky či děti zajímavým přínosem. Budeme rádi za vaši reakci a zkušenosti, které nám můžete sdělit přes e-mail kamaradi@zaedno.org anebo v on-line anketě, kterou najdete na našem webu. Přejeme vám krásné a zajímavé zážitky z Prahy s naší knihou!

Praha Srdce Evropy, jedno z nejkrásnějších měst světa, pohádkový sen na Vltavě – to všechno je Praha. Zlatá a stověžatá památka UNESCO, majestátní a tajemné město s neopakovatelnou atmosférou. Praha je hlavním a současně nejvýznamnějším městem České republiky. Leží ve středu Čech a také Evropy. Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spojeno s historií svého národa a státu jako Praha, a to od svého vzniku až dodnes. Tady se odehrála většina důležitých událostí, které ovlivnily dějiny celé země. Praha inspirovala spoustu spisovatelů, básníků, hudebníků, malířů, sochařů, filmařů a jiných umělců k mnoha dílům, která patří k vrcholům české, ale i světové kultury. Praha je středem našeho života, místo, kde trávíme většinu našeho času společně s rodinou, přáteli a mnoha dalšími jejími obyvateli. Opravdu ji známe? Víme, jaký zde byl život v minulosti, jak to bylo mnohdy zvláštní a odlišné od toho, co vidíme dnes? Slyšeli jste, jaké příběhy a pověsti o tomto neobyčejném městě vyprávěli jeho obyvatelé? Těm z vás, pro které je to všechno nové, tato knížka nabídne dobrodružné seznámení s Prahou. Společně v této knize projdeme nejstaršími a nejkrásnějšími částmi našeho hlavního města, které tvoří historický střed Prahy. Na levém břehu Vltavy se podíváme do Pražského hradu, pod ním na Hradčany a Malou Stranu, na slavný Karlův most, na pravém břehu pak budeme obdivovat Staré Město s Josefovem (bývalým Židovským Městem), Nové Město a na strmé skále nad řekou – Vyšehrad. Dozvíme se něco o dějinách těchto míst a poodhalíme tajemství, která skrývají starobylé pražské legendy a pověsti.

Město multikulturní

Praha má mnoho tváří. Její šaty jsou pestré, hovoří mnoha jazyky a poví nám hodně zajímavého nejen o Češích, ale i o jiných národech, kteří zde od pradávna žili. Praha je město multikulturní. Po staletí se tu prolínaly různé jazyky, zvyky a vlivy. Nejen v minulosti, ale i dnes za svůj domov považují Prahu lidé různých národností. Stěhují se sem za prací, studiem, za rodinou nebo zde hledají nové životní zkušenosti. Zanechají tito lidé v naší kultuře své stopy, stejně jako například velký příliv Italů v minulosti nám zanechal vzpomínky ukryté v architektonických památkách staré Prahy? Určitě ano. Už od středověku ve městě žili, pracovali a tvořili řemeslníci, obchodníci či umělci z ciziny, např. Němci, Italové, Poláci, Nizozemci, Francouzi, ale i Peršané a Arabové. Spolu stavěli a tvořili Prahu – svůj domov, stejně jako my dnes. Naše Praha je městem nesmírně zajímavým, pestrobarevným, přitažlivým, nabízejícím spoustu příležitostí a má všechny předpoklady pro růst a skvělou budoucnost. Tvořme tuto budoucnost společně!

Pověst o založení Prahy Kněžna Libuše

nejstarší české Kosmově kronice se vypráví o vojvodovi Krokovi a o jeho dcerách Libuši, Tetě a Kazi, z nichž každá měla nějaký zvláštní dar. Prahu podle pověsti založila moudrá kněžna Libuše, která vládla po smrti otce a stala se manželkou Přemysla Oráče, zakladatele českého panovnického rodu Přemyslovců. Měla věštecké schopnosti a předpovídala lidu budoucnost. Jednou tak předpověděla slávu velikému městu. Ukázala prstem k východu slunce a pravila: „Tam, kam by za den došel, je místo v lese, ze severu oddělené roklí, z jižní strany vysokou horou, co klesá k veliké řece. Tam potkáte člověka, který teše ze dřeva práh. Jmenujte tedy to místo Prahou, jelikož stejně jako knížata a jiní silní lidé sklánějí před prahem hlavu, aby nenarazili, tak i hrad, který tam bude postaven, bude v celé zemi první, a všechny ostatní hrady budou je mít v největší úctě jako hlavní trůn.“ Kníže Přemysl hned poslal lidi, aby místo budoucí Prahy našli, a když se vše shodovalo s Libušinou předpovědí, dal tam zbudovat hrad, budoucí sídlo svého královského rodu. Toto místo, označené v pověsti, nyní známe jako Pražský hrad. Nádherné a nejznámější zobrazení věštění Libuše o vzniku Prahy uvidíme na barevné mozaice na přední fasádě Obecního domu na Náměstí Republiky.

Pražský hrad – klenot země Je to jedno z nejzajímavějších míst v Praze, srdce našeho města a země, pořád žije a bije, přestože stojí na dlouhém Hradčanském kopci už po celá staletí. Řeč je samozřejmě o Pražském hradě – tradičním sídle českých panovníků – knížat a králů. Od založení Československa v roce 1918 tu také sídlí prezident republiky. První knížecí hrad tady byl založen koncem 9. století knížetem Bořivojem z rodu Přemyslovců. Jak plynul čas a bouřlivá řeka českých dějin, hrad procházel proměnami – budoval se, bránil se proti nepřátelům, hořel při velkých požárech, bořily a znovu se stavěly věže, paláce, církevní budovy. Dřevěné domy byly nahrazovány zděnými a hrad obrůstal uličkami a ulicemi. Na okraji hradu a v podhradí (dnešní čtvrť Hradčany) se k sobě tulily domky prostého lidu, řemeslníků, kupců a jiných obyvatel města. Katedrála svatého Víta a další stavby na Pražském hradě – pohled z východní strany

Pražský hrad

Svatováclavskou korunu nechal zhotovit r. 1346 Karel IV. ke své korunovaci českým králem. Je zlatá a zdobená 96 drahokamy. Plech, z něhož je koruna vyrobena, je pouze 1 mm silný! Tradičně od svého vzniku koruna spočívala přímo na zachované lebce svatého Václava a byla symbolicky propůjčována králům ke korunovaci a pak uložena zpět.

Svatováclavská koruna

Karel IV.

Pražský hrad se časem rozvinul až do dnešní podoby obrovského komplexu, který dokonce byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako největší historický hrad na světě. Když vystoupáte po Starých zámeckých schodech až nahoru, uvidíte od hradeb Prahu jako na dlani. Do hradu se odsud dostanete přes mohutnou Černou věž, jedinou dochovanou z původního opevnění 12. století. U ní potkáte hradní stráž, projdete kolem honosných šlechtických paláců, podíváte se do věhlasné Zlaté uličky s Bílou věží a vězeňskou věží Daliborkou a projdete až k nejstarší české bazilice svatého Jiří, která se jedním ramenem opírá o první klášter v českých zemích – Svatojiřský. A pak už nebudete vědět, kam koukat dřív: zleva začíná Starý královský palác, který pamatuje ještě knížata a ukrývá uvnitř, kromě jiného, patro Karla IV. a trůnní sál z 12. století. Před vámi se otevře z Jiřského náměstí jedinečný pohled na nejstarší část majestátné katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Je to hlavní a největší chrám v zemi, který můžete obdivovat donekonečna zvenčí i uvnitř – stavěl se od r. 1344 více než 500 let, nese na sobě známky všech důležitých historických událostí v zemi a všech architektonických slohů minulého tisíciletí. Po staletí byla katedrála zkrášlována mnoha desítkami skvělých českých a zahraničních architektů, stavitelů, sochařů, malířů, řezbářů a jiných umělců a řemeslníků. Je považována za jednu z vrcholných staveb středověkého architekta Petra Parléře, s nímž se ještě nejednou v Praze potkáme. Podzemí svatovítské katedrály ukrývá ostatky některých českých vladařů a světců – Přemysla Otakara II., Karla IV., Rudolfa II., sv. Víta, sv. Václava a dalších. Ve speciálně vybavené Korunní komoře v katedrále se také nachází historický poklad země – české korunovační klenoty. Patří do nich Svatováclavská koruna, královské žezlo, královské jablko a další předměty. Tento poklad lze spatřit jen velmi vzácně – klenoty jsou vynášeny při zvláštních příležitostech, jako například zvolení nového prezidenta země, významná výročí a podobně. Pražský hrad vám připravil nespočet zážitků v neopakovatelném prostředí, kde na vás doslova dýchá historie z každého okna, zdi a uličky.

Zlatá ulička

Pokud se vydáte s kamarády na Pražský hrad, podívejte se do Zlaté uličky – kde jinde uvidíte pravou zlatnickou dílnu nebo domeček kartářky. V domku č. 13, který jako jediný stojí na původním místě, spatříte, jak bydlel hradní střelec v 16. století. Také Starý královský palác na hradě láká zvědavce a to na dětskou zážitkovou prohlídku.

Až budeš na západním konci Zlaté uličky, dávej dobrý pozor: prý se tam občas objevuje tajemný dům, říká se mu U poslední lucerny. A tam se prý nachází práh, přes který se můžeš dostat do jiného světa, do jiné, neviditelné Prahy…

Pověsti o Pražském hradě Svatý Václav – ochránce a symbol země

vatý Václav byl kníže z rodu Přemyslovců a je nejznámější postavou českých dějin. Za svého života byl Václav velmi oblíben, proto o něm vzniklo mnoho pověstí, především o jeho spravedlivosti a dobrém srdci. Svatý Václav je podle tradice uctíván jako ochránce země a je jedním z historických symbolů české státnosti. Zobrazuje se jako rytíř ve zbroji na koni s praporkem v ruce. Tak ho známe i z pomníku na Václavském náměstí v Praze. Dodnes se ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě uchovává lebka svatého Václava, která je uctívanou relikvií. S jeho osobou je spojeno mnoho míst v Praze, ale především je to právě Pražský hrad. V místech nynější ulice Na Opyši prý měl svatý Václav vinici, kterou si sám obdělával a vyráběl tu mešní víno. Sám zde také pekl hostie. Se sbíráním dřeva pro pec a jeho sekáním mu pomáhal druh Podiven. Hostie potom roznášeli po pražských kostelích. Jednou v zimě nesli hostie až na Moráň na pravém břehu a Podiven si stěžoval, že mu mrznou nohy. Na to mu Václav řekl, ať jde v jeho stopách a když tak Podiven učinil, nohy mu nemrzly, dokonce mu na ně bylo horko. I po smrti kníže Václav konal zázraky. Vypráví se, že když vůz s jeho tělem mířil na Pražský hrad, míjel věznici. V tu chvíli nespravedlivě odsouzeným vězňům spadly okovy. Říkalo se také, že Václavovo kopí, nesené před vojskem, znamenalo jisté vítězství v boji.

Vodník Paklt

pod poklopu studny na krásném II. nádvoří Pražského hradu prý vylézá za tmy jeden ze dvou pražských vodníků, který nežije ve vodě – Paklt. Ten střeží vodu na hradě. Je vysoký něco málo přes půl metru, podivně se usmívá, a když jej někdo chce oslovit, rychle zmizí v jedné z vlhkých zdí.

O zvonu Zikmund

Čechách největším a nejznámějším je zvon Zikmund –už přes čtyři sta let zdobí jižní věž svatovítské katedrály. Odedávna zvoní jen o velkých svátcích, slavnostních a výjimečných příležitostech. Své jméno dostal po křesťanském světci Zikmundovi, jednom z patronů země české. Zvon je nádherně a bohatě zdoben a váží asi 14 tun. Říká se, že na Hrad zvon táhlo 16 párů koní. A když už konečně stál u katedrály, nikdo jej nedokázal dostat na věž. Stavitelé ani dělníci si nevěděli rady, provazy jim praskaly v rukou a zvon se ani nehnul. To marné snažení viděla z okna nejstarší královská dcera, sestavila zvedací stroj a přikázala všem dívkám a ženám z okolí ostříhat si vlasy a uvinout z nich lano. A tak se konečně podařilo dostat Zikmund nahoru. Učenci pak chtěli stroj prozkoumat, princezna jej však nařídila rozebrat a rozbít. Zikmund je strážcem země – povídá se, že když pukne jeho srdce, Čechy čeká veliké neštěstí. Srdce zvonu bylo poškozeno několikrát, naposledy se předpověď naplnila – v srpnu 2002 zemi postihla ničivá povodeň. Avšak stejně jako v dávných dobách se země česká dokázala obnovit, znovu rozkvetla a Zikmund nad ní může bdít dál.

Škodolibí skřítci

škodolibých skřítcích ze Starého purkrabství vypráví pověst, kterou zvěčnil samotný Karel IV. ve svém životopise Vita Caroli. Jednou prý přespával král v purkrabství. Večer před tím se veselil s hosty, vypilo se i dost vína. Když chtěl panovník ulehnout ke spánku, zaslechl šramot. Komorník a přítel Karla IV. Bušek z Velhartic zapálil svíci, ale ve světnici nikdo kromě nich nebyl. Najednou neviditelná ruka hodila proti zdi číši od vína, ta se roztříštila a přátelé uslyšeli dupot a chichotání. Tak skřítci varovali krále, aby příště byl v zábavě zdrženlivější.

O korunovačních klenotech

ověst o korunovačních klenotech praví, že kdo si neoprávněně nasadí na hlavu korunovační Svatováclavskou korunu, ten do roka zemře. Za okupace Prahy během 2. světové války říšský protektor Reinhard Heydrich si prý korunu zkoušel před atentátem v roce 1942. Na následky zranění po několika dnech zemřel.

Zlatá ulička

latá ulička u Daliborky na Pražském hradě podle pověstí získala své jméno podle zlata, které se zde alchymisté snažili vyrobit. Ve skutečnosti tu alchymisté nikdy nebydleli. Původně malé domečky, vestavěné do obranné zdi, obývali v 16. století střelci, kteří střežili severní hradby, a snad i zlatníci či zlatotepci, protože nejstarší název ulice byl Zlatnická. Domečky obrůstaly různými přístavky a topeništi, až nakonec šířka ulice byla méně než metr. Z původních 16 domků tady dodnes stojí 9 a každý z nich nabízí nějaké zajímavosti.

Věž Daliborka

ěž, která sloužila od svého vzniku v 15. století jako vězení, stojí na konci Zlaté uličky. Dostala své jméno po vězni Daliborovi z Kozojed. Tento rytíř byl tady uvězněn za to, že poskytl útočiště povstalým nevolníkům ze sousedního panství. Pověst říká, že se Dalibor během věznění naučil hrát na housle a z širokého okolí se sbíhali lidé poslechnout jeho smutné melodie, které se linuly z okna jeho cely. Z toho vzniklo přísloví „nouze naučila Dalibora housti“.

Hradčany – předsíň Českého království Bez této čtvrti, která se tyčí vysoko nad Vltavou, si nedokážeme Prahu představit. Sice největší část Hradčan zabírá Pražský hrad, o kterém už byla řeč, podíváme se dál do starobylých ulic a sejdeme spoustu schodů, abychom trochu poznali tuto malou, ale nádhernou a starobylou čtvrť. Ve středověku osídlení Hradčanského vršku záviselo především na rozvoji Pražského hradu, proto měšťanské Hradčany až do 14. století byly celkem nenápadným hradním „přídavkem“. Ve století šestnáctém od císaře Rudolfa II. dostaly titul města královského a založila se Hradčanská radnice, která řídila život tohoto maličkého města. Staré zámecké schody

Víte, že Staré zámecké schody jsou novější než Nové zámecké schody? Při jedné procházce je zvládnete oboje a přesvědčíte se sami.

Až se budete se třídou procházet po Hradčanech, zkuste spočítat, kolik je v této maličké čtvrti paláců a zjistit, k čemu který z nich dnes slouží. Dáme tip, že v některých jsou k vidění překrásné staré obrazy a další umělecká díla.

O sto let později, v době třicetileté války, se obyvatelé Hradčan statečně bránili nejdříve proti Sasům, pak proti Švédům, stejně jako jejich sousedé na pravém břehu Vltavy bránili Staré Město. Po dlouhé válce lidé budovali své město znovu. Klubko úzkých uliček na svazích kolem hradu se postupem času začalo trochu narovnávat, vzniklo honosné Hradčanské náměstí, lemované šlechtickými paláci (Salmovský, Schwarzenberský, Šternberský, Arcibiskupský… ) a kláštery. Na památku o strašlivé epidemii moru v letech 1713–1714 byl uprostřed náměstí v 18. století postaven Mariánský morový sloup. Z Hradčanského náměstí vede několik cest z kopce dolů. Po Kanovnické ulici se dostaneme do kouzelného zákoutí, kterému se říká Nový Svět. Je to několik krátkých a klikatých uliček s malinkými domky, kde ve středověku žila chudina, ale také některé slavné osobnosti – například známý dánský hvězdář Tycho Brahe. Tady si budete připadat jako obři v říši skřítků – všechno je tu drobné a roztomilé. Dnes na Novém Světě sídlí hodně malířů. Jejich obrazy uvidíte přímo v oknech či venku u domečků. Na protější straně Hradčanského náměstí, u krásné vyhlídky, najdeme vpravo Nerudovu ulici, která vede na Malostranské náměstí, a vlevo Nové zámecké schody klesající podél hradních jižních zahrad. Schodů je na Hradčanech mnoho a jsou stejně zajímavé a zdobné jako ostatní prostranství této čarovné čtvrti. Rovně od brány Pražského hradu se dostaneme na druhé nejhezčí náměstí Hradčan – Loretánské. Bude-li zrovna celá hodina, uslyšíte už z dálky nádhernou zvonkohru z Pražské Lorety, která náměstí zdobí jako perla. Zvonkohra se poprvé rozezněla v roce 1695. V současnosti zní každou hodinu a je řízena elektronicky. Jde o největší historickou chrámovou zvonkohru v Evropě. Sestrojil ji v roce 1694 hodinář Petr Neumann ze třiceti zvonů a zvonků ulitých v Holandsku (v Amsterdamu) a umístil na hodinové věži. Hrajících zvonů je 27. Tři nejmenší zvonky jsou jen na ozdobu. A až si prohlédneme Loretánský poklad, ze kterého na nás zazáří i Pražské slunce, a vyjdeme ven, uslyšíme nejspíš zvonění nedaleké tramvaje, které nás vrátí do moderní doby.

Pražské slunce

Pražské slunce se říká nejcennější české barokní schránce k vystavení hostie v kostele. Bylo vyrobeno v 17. století z ryzího zlata a jeho paprsky jsou zdobeny 6 222 diamanty. Drahokamy darovala Ludmila Eva Františka, hraběnka z Kolowrat, ze svých svatebních šatů.

Pražská Loreta

Pověsti z Hradčan O Drahomířině propasti a bráně pekelné

ypráví se, že v Praze je dvanáct bran pekelných a jedna z nich – v podzemí Černínského paláce na Loretánském náměstí. Možná to souvisí s propastí, která, než zanikla, byla zvána Drahomířinou propastí. Drahomíra byla manželkou knížete Vratislava I. Její syn, svatý Václav, byl ještě nezletilý a tak se jeho opatrovnictví ujala jeho babička Ludmila. Kněžna Drahomíra pak převzala vládu nad zemí a začala hrdě a tvrdě panovat. Pořád vedla spory s Ludmilou, která zanedlouho byla uškrcena najatými vrahy. Lid se Drahomíry začal bát a nenávidět ji. Přičítal jí veškerá zla, která postihla českou zemi. Nakonec se kněžna rozhodla, že odjede z Čech navždy. Mlžného studeného rána vyrazila z hradu zahalena do černého oděvu. Koně se vzpínali, v divokém letu projeli přes most za hradbami a dorazili do míst, kde je dnes Loretánské náměstí. Tehdy tu byl háj a v něm koste-

lík. Z kostelíku se ozval zvon a kočí zastavil a začal se modlit k bohu. Drahomíra se na něj rozkřikla a plna nenávisti začala zlořečit jemu i křesťanské víře. Nakonec sama na vůz vyskočila a divoce práskla bičem. Tu se země zatřásla… a pod kočárem se otevřela hluboká propast, která pohltila kněžnu i celé spřežení. Místu propasti se všichni vyhýbali a prý zde často v noci bylo slyšet divné zvuky – to asi čerti spolu s kněžnou v hlubinách skučeli. Po nějakém čase kostelík zmizel a na jeho místě vyrostla krčma se špatnou pověstí – scházeli se zde zlí a nebezpeční lidé. Teprve, když se začal stavět dnešní Černínský palác, krčma byla srovnána se zemí a na jejím místě vyrostla kaple. Ale ani ta se dnešních časů nedočkala. Byla stržena a její zbytky prý vyplnily propast, v níž zmizela kněžna Drahomíra.

O Loretánské zvonkohře

dysi na Novém světě žila chudá vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků na Loretě. Schovávala pro ně stříbrňáky, dar od jejich kmotřenky, který měly dostat, až dorostou. Prahu však postihl strašlivý mor a vdově začalo umírat jedno dítě po druhém. Matka vždy vzala jeden peníz na vypravení pohřbu a ještě zbylo na zvonění umíráčku jedním z loretánských zvonů. Když takto vyprovodila své poslední dítě, onemocněla sama. Bylo jí velmi líto, že už nemá nikoho, kdo by se na poslední cestě postaral o ni, a v tu chvíli se rozezněly všechny zvonky na Loretě krásnou melodií mariánské písně. Vdova se zaposlouchala do zvuků, které jí připomínaly hlásky jejích dětí, a s klidem a mírem ve tváři zemřela.

Karlův most – most přes staletí Když povodeň roku 1342 zničila první kamenný most přes Vltavu, zvaný Juditin, postavený ještě ve 12. století králem Vladislavem I., nastaly pro Prahu krušné časy. Zmizelo rychlé spojení mezi královskou částí města – Hradčanami s Pražským hradem, a částí obchodní, kde leželo největší tržiště a kde byla nejmocnější tehdy městská vláda – Starým Městem. Pražané ale měli velké štěstí – r. 1347 na český trůn Karlův most a Staroměstská usedl jeden z nejvýznamnějmostecká věž ších panovníků své doby král Karel IV. Právě on rozhodl o výstavbě mostu nového, ještě lepšího a pevnějšího, aby odolal přívalům povodní, které město často ničily.

Víte, proč se ve výzdobě Staroměstské mostecké věže tak často opakuje pták ledňáček? Prý to byl znak krále Václava IV. a váže se k němu pověst o vysvobození panovníka, vězněného vzbouřenými šlechtici, krásnou lazebnicí Zuzanou. Ledňáček byl totiž odpradávna znakem lazebníků. Věřilo se, že ledňáček dokáže ochránit stavbu před bleskem a utišit bouři. Ledňáčků je na věži pět – ale objeví je prý jen poctivý člověk.

Projděte se po mostě a pozorně si vše kolem prohlédněte. Vystoupejte na ochoz Staroměstské mostecké věže. Až si věž budete prohlížet zvenčí a vevnitř, všimněte si, jaké symboly jsou na ní zobrazeny. Zkuste rozluštit, jaký v té době měly význam. Jděte na to spolu s učiteli a určitě se vám některé z nich povede vysvětlit. Občas se vám k tomu bude hodit i příručka ze středověké astrologie…

V určený den – ne ledajaký, ale přesně vypočítaný královými astrology a učenci – roku 1357, 9. 7., v 5 hodin 31 minut za účasti samotného Karla IV. byl na levém malostranském břehu položen základní kamen stavby. Věřilo se, že podobné číselné hříčky zvané palindrom mají ochranný význam a zajistí stavbě bezpečí a dlouhou životnost. Prvním stavitelem byl zřejmě jistý pražský kameník Oto, zralý muž a zkušený stavitel mostů. Později stavbu převzala stavební společnost stavitele Svatovítské katedrály Petra Parléře, která také stavěla Staroměstskou mosteckou věž. Byla to na svou dobu naprosto ohromující a vyspělá stavba. Však i dnes, když se podíváme na most, žasneme, jak je mohutný, pevný a přitom nádherný – ať už se díváme z dálky, nebo nakoukneme od vody na mostní pilíře. Most je široký 9,5 metru a dlouhý 516 metrů. Až do r. 1870 se nazýval Kamenný či Pražský, pak byl úředně pojmenován Karlův. K mostu patří i věže – Nižší Malostranská mostecká, která zbyla z opevnění Juditina mostu, a Vyšší Malostranská, kterou z obranných důvodů kázal postavit český král Jiří z Poděbrad v r. 1464. Věže spojuje krásná gotická brána. Na pravém břehu most končí honosnou Staroměstskou mosteckou věží z konce 14. století, nádherně zdobenou sochami králů, svatých a různými gotickými symboly na straně, otočené ke Starému Městu. Výzdoba na protější západní straně byla zničena během švédského ostřelování mostu za třicetileté války. Karlův most všichni také známe jako jednu z nejkrásnějších sochařských galerií – zdobí jej 30 barokních soch, které zobrazují svaté a různé náboženské výjevy. Nejznámější je asi socha sv. Jana Nepomuckého, první, která se objevila na mostě v 17. století. Uvidíme u ní návštěvníky, jak přikládají dlaň k reliéfům na podstavci. Pověst tvrdí, že takto si lze splnit své tajné přání. Velmi známé je také sousoší s Turkem, který s bičem v ruce hlídá křesťany ve vězení. Pod mostem na pilíři u malostranského břehu můžeme vidět také sochu legendárního rytíře Bruncvíka, se štítem se znakem Starého Města pražského po boku a s věrným lvem u nohou. Při poslední takzvané tisícileté povodni r. 2002 Karlův most obstál se ctí a nebyl vážněji poškozen.

Až budete stoupat schodištěm k ochozu Staroměstské mostecké věže, prohlédněte si postavu na jeho vrcholu. Je to jedna z nejzáhadnějších gotických soch v Praze. Lidově se jí říká „Klíčník“ nebo „Věžník“. Po levém boku má na opasku zavěšen velký klíč, z druhé strany hrozivý nůž. Možná je to strážce věže, možná někdo jiný…

Socha Jana Nepomuckého je jedna z nejvýznamnějších na Karlově mostě. Král Václav IV. nařídil z mostu shodit tělo mučedníka do Vltavy. K tomu se váže i známá pověst. Čti dál a zjisti, jak se jmenuje.

Jan Nepomucký

Pověsti o Karlově mostě O tom, jak se stavěl Karlův most

dyž nechal císař Karel IV. postavit nový most, aby opět propojil Staré Město s Menším Městem pražským, žádal stavitele, aby dbal při stavbě na kvalitní materiál. A tak stavitel začal do vápna místo vody přidávat mléko a vejce. Nebylo jich však v pražských městech tolik, a tak se znova musel obrátit na císaře. Ten pak nařídil českým městům, aby také přispěly a stavba mostu tak mohla pokračovat. Města se snažila vyjít císaři vstříc, ale ne vždy to dopadlo podle představ. Ve Velvarech to pochopili po svém a vejce, aby se nerozbila, uvařili. Takových vajec však staviteli nebylo potřeba a jejich příjezd způsobil mnoho smíchu. Velvarští pak moc neradi na to vzpomínali. Ale nebyli sami. Ostudu si udělali i lidé z Unhošti, i když byli poctiví a na stavbu mostu poslali poctivé mléko. Ale ti, kdo je převáželi, byli podvodníci a polovinu mléka cestou rozprodali a druhou pak dolili vodou. Když to stavitel zjistil, popadla ho zlost a běžel k císaři si stěžovat. A tak teprve v Unhošti zjistili, co se s jejich mlékem stalo. Radost z toho neměli a dlouho přemýšleli, jak to udělat, aby mléko v pořádku došlo do Prahy. Proto ho stloukli a do Prahy poslali máslo, tvaroh i syrečky. A tak i oni sklidili veliký posměch od Pražanů i doma.

O prokletí Karlova mostu

dyž český král Václav IV. nechal z Karlova mostu svrhnout svatého Jana Nepomuckého, bylo na most uvrženo prokletí. Ještě téže noci se zřítil mostní oblouk přesně v místech, kde byl mrtvý světec vhozen do vln. Všechny snahy o opravy byly marné. Co se podařilo do večera postavit, druhý den ráno našli v troskách. Až se přihlásil stavitel, který předtím pobýval v cizině. Dal se s chutí do díla a navečer měl pořádný kus opravený. Nechtěl ponechat nic náhodě, a proto se rozhodl celou noc hlídat. Jakmile odbila půlnoc, ozvala se rána a vše, co opravil, se zřítilo do vody. Před vyděšeným mužem se zjevil ďábel, který lstivě navrhl: „Dílo dokončíš, když mi dáš toho, kdo první přejde po opraveném mostě.“ Stavitel váhal, ale nakonec souhlasil. Domníval se, že čerta ošidí. A hned druhý den si přinesl klec s kohoutem, jehož zamýšlel vypustit na opravený most. Stavební práce postupovaly bez potíží a zakrátko byl most zase v pořádku. Ale pekelník se ošálit nenechal! Proměnil se v zedníka a stavitelově těhotné manželce přinesl falešný vzkaz, že je s jejím mužem zle. Žena se vyděsila, vběhla na most – a přešla jako první! Po slavnosti, na níž všichni stavitele velebili, stalo se neštěstí: jeho paní porodila mrtvé dítě a sama zemřela. Duše neviňátka se od té doby vznášela nad mostem a nenalézala klidu. A lidé tu prý slýchávali prapodivné kýchnutí. Netušili však, že zakleté nemluvně marně čeká na správnou odpověď: „Pozdrav pánbůh!“ Teprve po mnoha letech šel po mostě prostý venkovan, a jak byl zvyklý na vsi, po kýchnutí pronesl tuto větu. A duše nenarozeného dítěte byla konečně vysvobozena.

Malá Strana – z Popelky barokní dámou Pod Pražským hradem leží nejpůvabnější z historických čtvrtí Prahy – Malá Strana. Do 16. století tady žila spíše chudina, drobní řemeslníci a obchodníci. Protože velká část Malé Strany leží prakticky na úrovni hladiny Vltavy, bývalo toto území při povodních často zatopené. Město bylo rozšířeno v době vlády císaře Karla IV., kdy také na jeho příkaz byla vystavěna zeď zvaná Hladová. Ve středověku toto pražské město žilo velmi uzavřeným životem a dokonce tady vznikl zvláštní dialekt němčiny, která tehdy byla v Českém království úředním jazykem. V roce 1541 postihl Malou Stranu obrovský požár a město dlouho leželo v troskách. Malá Strana ožila až po čtyřiceti letech za panování císaře Rudolfa II., který přemístil císařský dvůr z Vídně do Prahy. Vznikla tu sídla šlechty a církevních hodnostářů. Mnoho staveb bylo vytvořeno a vyzdobeno italskými a německými mistry v barokním slohu. Postupně se Malá Strana stala přepychovou čtvrtí s nádhernými kostely, paláci a překrásnými zahradami. V té době se také do Prahy přistěhovalo hodně umělců, stavitelů a vědců z ciziny – Italů, Němců, Dánů aj. Někteří z nich se zabývali také alchymií a astrologií, které tehdy byly v módě a zajímal se o ně i sám císař Rudolf II. Právě v té době získala Malá Strana svou mystickou pověst a atmosféru. Dnes původní a starobylá krása Malé Strany láká Pražany a turisty, ale také filmaře, kteří zde často točí historické filmy a pohádky. Když půjdeme Nerudovou ulicí od hradu, překvapí nás nejen krása budov, ale i zajímavá domovní znamení nad vchody a na nároží. Nezapomeneme také nakouknout do všech okolních malých a často příkrých uliček, jako je například Janský vršek, a pak i do tajemných podloubí v okolí Malostranského náměstí. Až si prohlédneme honosné paláce kolem náměstí, ve kterých dnes sídlí například český parlament, otočíme se zpět ke středu náměstí ke krásnému baroknímu kostelu sv. Mikuláše s nádhernou zvonicí. Odtud se jako na křídlech přenese-

Pan Dušek Pražský: Název Hladová vznikl pravděpodobně po hladomoru r. 1361, kdy se říkalo, že stavbu zdi král zahájil, aby pomohl pražské chudině získat obživu. Prý také v přestrojení chodil denně na stavbu pracovat jako dělník. Ale to už asi přehánějí…

Domovní znamení ve středověku sloužila k označení domů namísto čísel popisných, která v Čechách zavedla císařovna Marie Terezie r. 1770. Domovní znamení často označovala i majitele domu. Uvidíme na nich bájná zvířata, rostliny, postavy a jiné symboly.

me k divotvorné sošce Pražského Jezulátka v kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici, u které nechávají lidi vzkazy s prosbou o pomoc. A pak nahoru až na Petřínskou rozhlednu, odkud dohlédneme daleko do české krajiny. Po svých kouzelných uličkách, kvetoucích zahradách a tajemných schodištích nás Malá Strana přes několik století pražské historie přivede až k Čertovce a na kamenitý břeh ostrova Kampy, kde tiše šplouchají vltavské vlny a kde po nocích sedávají malostranští vodníci… Malá Strana se stala domovem pro mnoho významných umělců a vědců, mezi nimi i cizinců: jazykovědec a historik Josef Dobrovský, francouzský geolog a paleontolog Joachim Barrande, spisovatel Karel Čapek, herec a spisovatel Jan Werich, výtvarník a režisér animovaných filmů Jiří Trnka, malíř Jan Zrzavý, operní zpěvačka Ema Destinnová a mnoho dalších. Asi nejznámějším malostraňákem je spisovatel Jan Neruda, který se narodil v domě U Dvou slunců. Milované Malé Straně zasvětil své známé Povídky malostranské, které barvitě popisují zdejší život v polovině 19. století.

Vyjeďte si lanovkou na Petřín, ze které se vám otevře nádherný výhled. Nahoře vystoupáte na Petřínskou rozhlednu, odkud spatříte i bájný Říp. Hodně se nasmějete v zrcadlovém bludišti, a když navštívíte i Štefánikovu hvězdárnu, uvidíte až do vesmíru.

Pražské Jezulátko

Malá Strana – Zámecké schody

Na Malé Straně můžete navštívit i několik zajímavých muzeí. Muzeum pražských pověstí a strašidel vás pobaví a příjemně postraší. V Muzeu alchymistů a mágů se dozvíte hodně o mystické rudolfinské době a lidech, díky nimž Praha získala označení „magická“. A jestli máte rádi filmy, jistě vás nadchne Muzeum Karla Zemana, kde se seznámíte s prací slavného filmového tvůrce, zkusíte si filmové triky, zažijete procházku po Měsíci Barona Prášila nebo setkání s pravěkým mamutem.

Pověsti z Malé Strany O domě U osla v kolébce

a Jánském vršku žil za dob císaře Rudolfa II. alchymista Edward Kelley. Nedaleko bydlela i známá městská drbna Anna Hrdlová. Ti dva se vůbec neměli rádi. Jednou však Hrdlové onemocnělo dítě a tak přišla Kelleyho prosit o radu, protože se ve městě říkalo, že je lékař. Když vešla k magistrovi, prý si všimla, že Kelley nemá uši, což v té době neznamenalo nic jiného, než že mu je uřízli za šarlatánství a podvody. Nejenže alchymistu svou návštěvou vyrušila z důležité práce, ale i odhalila jeho tajemství. Magistr ve vzteku a za trest drbnu proklel a vyhodil. Když se vrátila domů, s hrůzou uviděla, že jejímu dítěti magistr přičaroval oslí uši. Za čtyři dny – v den narození Páně – Anna Hrdlová vzala dítě do kostela svatého Tomáše a před obrazem Panny Marie se modlila tak dlouho, až se rty na obraze pohnuly. Když pak Hrdlová pohlédla na své dítě, smál se na ni její zdravý kluk. Od té doby domu, v němž Anna Hrdlová bydlela, se říká U osla v kolébce.

O vodníkovi Kabourkovi

odník Kabourek je celkem dobrák a nejvíc ze všeho má rád pivo. Žije v potoce Čertovka a občas jej můžete vidět, když z potoka vyleze a žebrá od kolemjdoucích, aby mu přinesli džbánek piva z některé z místních hospod. Dříve často chodíval do hospod se zdejšími obyvateli. Hospodští mu vždy přinesli kbelík s vodou, do kterého si mohl ponořit nohy, aby se cítil jako doma. Za nových časů mu hospodští kbelík už nenabízeli a začali v hospodě pouštět rádio, a to hastrman Kabourek nerad, protože nesnáší hluk. A tak vodník k těm nezdvořákům přestal chodit a zůstával pod vodou obklopený starožitnostmi a hrníčky s dušičkami utopených. Čas od času, když má chuť na pivo, se vynoří na povrch. U dobrého piva se někdy tak zapomene, že si odloží klobouk, který si jinak pečlivě hlídá a má jej na hlavě i pod vodou. Ti, co mu pomůžou uhasit žízeň, budou odměněni štikou nebo úhořem. Stejně jako většina ostatních vodníků, topí jen zlé lidi, a hodným, zvláště dětem, z vody vždycky pomůže. V Čertovce, říká se jí Pražské Benátky, prý žijí ještě další vodníci: Vrbina, Bakule, Bublán, Puškvor, Wasrman, Prejz a Violík. Ale jen Kabourek se dočkal takové cti, že má vlastní sochu. Uvidíte ji u Velkopřevodského mlýna na Kampě. Sedí tam s dýmkou v ruce, střeží potok a nevrle hledí na zámky, kterými turisti ověšují krásná kovová zábradlí můstku. Nemá zámky rád. Není totiž kvůli nim vidět na vodu a tu starou Prahu, co ji má tak rád.

O bezhlavém Švédovi

Nerudově ulici okolo půlnoci je možné vidět bezhlavého vojáka, který za švédského vpádu do Prahy roku 1648 vyloupil hned několik kostelů. Když ujížděl zpět ke svým kumpánům, zastavili ho malostranští měšťané, uťali mu hlavu a odebrali kořist z vaku. Tělo pak uložili na hřbitově pod Jánským vrškem. Dodnes prý ale Švéd vsedá v noci na svého koně a s hlavou v podpaží vyjíždí do ulic. Jednou na něj prý jistý opilec zavolal: „Blázne, k čemu máš svůj vak, když nosíš hlavu v ruce? Nasaď si ji na krk, nebo ji schovej, ať nám nepoplašíš sousedky!“ Jezdec postrašil bodrého opilce tím, že mu jeho radu oplatil pořádným pohlavkem. Když ale na něj nebudete mluvit, jen se kolem prožene a zmizí v některé z postranních uliček.

O mlynářově dceři

dysi dávno žila krásná dívka, dcera nejbohatšího mlynáře z Malé Strany. Mohla mít vše, na co si vzpomněla, ale nebyla nikdy zcela spokojená. Nejvíc ze všeho si přála být šlechtičnou a žít ve vyšší společnosti. Brzy pochopila, že to je nemožné, protože se narodila do chudé rodiny. Snažila se tedy alespoň získat pozvání na bál šlechtičen do Lichtenštejnského paláce. Její otec se snažil dceři přání splnit, ale nepovedlo se mu to. Zoufalá dívka se tedy upsala krví ďáblovi. Její marnivost vedla jen k ostudě, protože i když ji na bál vpašoval sám ďábel, neměla úspěch. Ženy na bále si mlynářovy dcery nevšímaly a muži s ní odmítali tančit. Ve vzteku začala křičet, až ji museli vynést ze sálu. Mlynářova dcera pak dál vedla svůj obyčejný chudý život a nikdy nezapomněla na ostudný večer. Po smrti se vrátila do Lichtenštejnského paláce, aby splnila smlouvu s ďáblem. Stal se z ní zlý duch, který pronásleduje mladé muže, kterým otevírá náruč, jako kdyby s nimi chtěla tančit. Nejhůř ale straší mladé krásné ženy, na které se vrhá, kouše je a škrábe, aby nebyly hezčí než ona!

Staré Město – pokladnice dějin Prahy

a pravém břehu Vltavy chrání svá středověká tajemství Staré Město – městská čtvrť dnešní Prahy a nejstarší ze všech pražských historických měst. Zárodkem města se stalo velké tržiště – dnes ho známe jako Staroměstské náměstí – krásný a vždy lidnatý střed Starého Města. Od krále Jana Lucemburského, otce slavného Karla IV., ve čtrnáctém století Staré Město dostalo mnoho privilegií, mezi nimi i velice neobvyklé. Například, že staroměstští obyvatelé smějí trestat mladíky vedoucí neuspořádaný život i ty, kdo půjčují peníze dětem bez svolení rodičů. Ve stejné době získalo Staré Město pražské

Přes Staroměstské náměstí prochází takzvaný Pražský poledník. V 90. letech 20. století byl vyznačen v dlažbě bronzovou deskou s českým a latinským nápisem. Zjisti spolu s učiteli, proč tam je a co znamená!

Týnský chrám a další stavby na Starém Městě

Astronomická věž v Klementinu

Na Starém Městě nezapomeňte zajít do Klementina – uvidíte sály Národní knihovny a na Astronomické věži se dozvíte hodně o měření. Čeho? No, skoro všeho – od teploty až po zemský magnetismus, takže určitě s sebou vezměte i pana fyzikáře!

povolení na založení vlastní radnice, kterou obdivujeme dodnes. Samozřejmě, největší pozornost přitahuje Staroměstský orloj na radniční věži. Jsou to středověké astronomické hodiny ze začátku 15. století. Uprostřed orloje je astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na ciferníku můžeme odečítat různé časy, polohu Slunce, fáze Měsíce a ostatní důležité astronomické jevy. Z kalendářní desky se dozvíme aktuální měsíc, den a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře. Orloj má ale i další překvapení – každou celou hodinu se otevřou okénka nad ciferníkem a v nich uvidíme průvod dvanácti křesťanských apoštolů. Současně se také lehce pohybují čtyři sochy na okrajích ciferníků. Na Starém Městě se ve středověku soustředil obchodní život tehdejší Prahy, bydlelo tu hodně bohatých lidí, a i městská pokladna – samozřejmě, pokud se neválčilo – byla vždy plná. Stavěly se domy, kostely, kláštery, později i paláce, pro něž však na Starém Městě už nezbylo tolik místa, protože bylo velmi hustě osídleno. I proto jeho uličky jsou často tak úzké a křivolaké, a domy jsou tak těsně u sebe. Obyvatele odjakživa trápily povodně a požáry, také válečné ničení, ale navzdory všemu tu můžeme dodnes obdivovat kromě radnice také velkolepé Klementinum, gotický Týnský chrám, Anežský klášter a dalších více než 400 historických památek. Staré Město zažilo spoustu významných, ale i tragických událostí, jejichž připomínky najdeme na každém kroku. Všichni známe sousoší s Mistrem Janem Husem uprostřed Staroměstského náměstí. Okna radnice nám připomenou pražské defenestrace během středověkých povstání a nepokojů, a dvacet sedm bílých křížů na chodníku náměstí nás vrátí do hrozivého roku 1621, kdy se tu konala poprava 27 českých „pánů“, vůdců stavovského povstání proti Habsburkům. O druhé světové válce a o Pražském povstání r. 1945 nám zase poví pamětní tabule na zdi radnice. Kromě památky na významné události a osobnosti země schovávají pro nás klikaté staroměstské uličky a staré dvorky po kapsách i spoustu zajímavých, veselých a často strašidelných příběhů obyčejných lidí, o nichž Staré Město šeptá své pověsti.

Staroměstská radnice

Staroměstská radnice vznikla jako první v Čechách. Obyvatelé Starého Města tak získali od krále právo samostatně řídit život svého města na shromáždění radních.

Známá pověst o Staroměstském orloji hovoří o tvůrci orloje mistru Hanušovi. Ve skutečnosti tento pražský hodinář křestním jménem Jan zvaný Růže už existující orloj jen vylepšil koncem 15. století. Původní orloj vytvořil kolem r. 1410 Mikuláš z Kadaně pravděpodobně s astronomem Janem Šindelem.

Pověsti ze Starého města O Staroměstském orloji

dyž mistr Hanuš vytvořil pražský orloj, hrnuly se na Staroměstské náměstí davy lidí. Každý chtěl na vlastní oči spatřit ten div divoucí s ciferníkem plným zlatých čar a jiných znamení. Všichni chtěli vidět hýbající se postavičky, zvonící smrtku a slyšet kokrhat zlatého kohouta. Marně mistr vysvětloval, že to hlavní na orloji nejsou pohybliví panáci, ale že ukazuje všelijaké jevy nebeské a přesně určuje čas, a den, a mnoho dalších učených věcí. I bohatí a urození radní žasli, když jim hodinář ukázal složitý stroj uvnitř orloje. Velebili mistra Hanuše, který jediný tomu celému rozuměl. Avšak někteří dostali strach, že by podobný orloj mohl vytvořit i pro jiné město, a to by pak už ten Staroměstský nebyl tak jedinečný. A vymysleli krutý plán, jak tomu zabránit. Jednou v noci, když byl mistr Hanuš zabrán do své práce, přepadli ho tři muži v kápích přes obličeje. Než se stačil vzpamatovat, dovlekli ho k hořícímu krbu a bez milosti žhnoucím železem oslepili. Poté zmizeli jako stíny ve tmě. Ráno se zjistilo, jaké neštěstí mistra postihlo. Tr-

pěl bolestmi, ale nejvíc ho trápil strašlivý nevděk za jeho dílo. Pořád slyšel slova katů: „Tak, a druhý orloj už neuděláš!“ A tak dal se mistr Hanuš zavést ke svému orloji a poslouchal. Hodiny se zrovna chystaly bít. Mistr se nadechl a sáhl rukou do stroje… Postavy ztuhly a stroj se zastavil. Lid venku zmateně křičel, nebohého mistra vynesli na náměstí. Tam také naposledy vydechl a zmlkl, stejně jako jeho milovaný orloj.

O domě U Zlaté studny

říve se studny hloubily často ve sklepení domu. Dům U Zlaté studny, co stojí v Karlově ulici, dostal své jméno právě po své studni. Odsud se brala čistá a lahodná voda na vaření, pití a koupání. Pouze na Velký pátek voda najednou zezlátla, a když ji načerpanou vynesly na denní světlo, jiskřila a leskla se tak, jako kdyby v ní plavaly drobné zlaté penízky. A když se někdo naklonil přes okraj studny, často zahlédl u dna záři, jako kdyby tam hořelo zlato. Po okolí se to rozkřiklo, lidé byli zvědaví a chodili se tam dívat. Jednou se šla podívat i jedna služka, nahnula se přes roubení a pozorovala záři tak dlouho, až se jí zatočila hlava a dívka do studny spadla a utopila se. Její paní ji sháněla a po dlouhém vyptávání se dozvěděla, že asi zůstala ve sklepě u studny. Služku opravdu ve studni našli utopenou. Studna se musela vyčistit, takhle se z ní voda nemohla brát. Při čištění vypadl z obruby studny jeden kámen a z úkrytu se vysypal velký poklad. Studnu dali do pořádku, voda se z ní mohla zase brát, ale služka, která se ve studni utopila, nemohla dojít klidu. Začala se zjevovat jako duch, celá zmáčená chodila po celém domě, po schodech nahoru a dolů a hledala domácího pána, který díky ní velmi zbohatl. A který z těch peněz, které takto získal, jí nepořídil ani pořádný křesťanský pohřeb. Ale nikde ho nenašla.

Josefov – nezničitelný zmizelý svět

taré Město, jako hradba, obklopuje maličkou čtvrť Josefov – pozůstatek bývalého Židovského města. Židovské čtvrti neboli ghetta byly uzavřené čtvrti měst, kde museli žít Židé zvlášť od křesťanů. Pražské ghetto kdysi dokonce bylo odděleno od křesťanského Starého Města zdí. Čtvrť byla pojmenována Josefovem po synovi císařovny Marie Terezie Josefovi II. Židovské čtvrti byly často napadány z náboženských důvodů křesťany – konaly se takzvané pogromy. Jeden z nejkrutějších ve středověké Praze zažili židovští obyvatelé na Velikonoce v roce 1389, kdy byla většina lidí v ghettu povražděna a jejich domy vyrabovány. Židé byli také opakovaně vyhnáni ze země. Rozvoj ghetta nastal teprve za vlády krále Rudolfa II. v 16. století. Tehdy se v Židovském městě postavilo několik synagog a dokonce Židovská radnice, na jejíž fasádě dnes můžeme vidět zajímavé hodiny s hebrejskými písmeny označujícími číslice. Jejich ručičky se pohybují obráceným směrem. V této době Staronová synagoga zde také žil jeden z největších tehdejších

Náhrobky na Starém židovském hřbitově

Navštivte Židovské ghetto, ze kterého se bohužel zachovalo jen málo staveb. Najdete Židovskou radnici a šest synagog? Maiselovu, Staronovou, Španělskou, Vysokou, Klausovu a Pinkasovu. Dvě poslední těsně sousedí se Starým židovským hřbitovem, jedním z nejstarších a nejzachovalejších židovských pohřebišť v Evropě. Až si budete prohlížet staré pokřivené náhrobky s vyrytými symboly a hebrejskými písmeny, vzpomeňte si na lidi, co zde žili před námi. Jací asi byli?

židovských učenců – Jehuda Löw ben Becalel, kterému se říkalo rabí Lev. Byl vrchním pražským rabínem. Když koncem 18. století za Josefa II. dostali Židi stejná práva jako ostatní obyvatelé, začali se ti bohatší stěhovat mimo ghetto. V ghettu zůstávala chudina a přišlo sem i hodně nežidovských chudých, což ještě víc stísnilo beztak křivé, tmavé a špinavé uličky Židovské čtvrti. Dnešní Josefov se středověkému ghettu nepodobá ani v nejmenším. Například současná honosná Pařížská třída leží na místě tří bývalých uzoučkých uliček, které beze stopy zmizely i s domy, synagogami, krámky a dvorečky. Totiž na přelomu 19. a 20. století během tak zvané asanace – přestavby Starého Města – bylo ghetto v podstatě úplně zbouráno, zachovaly se jen některé významné památky. Naštěstí, mezi nimi i slavná Staronová synagoga ze 13. století, Židovská radnice, Starý židovský hřbitov a několik dalších. U Pinkasovy synagogy věnujeme vzpomínku tisícům židovských obyvatel města a země, kteří se stali oběťmi holokaustu – vyhlazování Židů – během 2. světové války. Židi tehdy byli odvezeni fašisty do koncentračních táborů, kde velká část vězňů byla zavražděná. Oběti těchto hrůzných let nám připomínají také dlaždice s jejich jmény na chodnících Židovského města. S Josefovem je spjat slavný pražský spisovatel židovského původu Franz Kafka, autor románů Proces, Zámek a dalších zajímavých děl a mezi nimi i známé povídky Proměna. Kafkovou mateřštinou byla němčina. Židovská menšina po mnoho století používala tento jazyk hlavně ve společenském styku, ale Kafka hovořil také česky a francouzsky. Napsal o sobě: „Nikdy jsem mezi německým národem nežil. Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci.“ Kafku si připomeneme jednak na malinkém Kafkově náměstí, kde stojí nástupce domu, v němž se Kafka narodil (jeho rodný dům vyhořel), jednak díky neobvyklému pomníku, který stojí mezi Španělskou synagogou a gotickým katolickým kostelem sv. Ducha. Je to velký prázdný oblek, nesoucí na ramenou malou postavu samotného spisovatele. Čtyřmetrová bronzová socha symbolizuje rozdvojení člověka, popsané Kafkou v jeho novele Popis jednoho zápasu.

Španělská synagoga

Za 2. světové války, když byli Židé odvezeni do koncentračních táborů, se z opuštěného Josefova stalo skladiště zabaveného majetku. Většina z toho se po ukončení války ocitla v rukou Židovského muzea, protože jeho původní majitelé byli nacisty zavražděni. Židovské muzeum se tak stalo druhým největším na světě. Dozvíte se zde o historii, kultuře a životě Židů.

Židovská radnice

Židovské pověsti O Golemovi

si před 400 lety byl na pražském Židovském městě rabínem velký učenec rabí Lev. Byl to člověk velice vzdělaný a chytrý. Také se říkalo, že dobře zná kabalu – tajemnou židovskou nauku. Židovské město odedávna trpělo pogromy – násilím a drancováním, které páchali na Židech křesťané. Aby tomu učinil konec, stvořil rabí Lev z hlíny Golema – bytost podobnou lidské, která měla chránit židovské obyvatelstvo před napadením. Aby jej oživil a uvedl do pohybu, vkládal mu rabí Lev pokaždé do úst šém – posvátný svitek, na němž byla tajemná písma, z nichž je složeno Boží jméno. Po vložení šému Golem plnil rabího příkazy, a když rabí šém vyjmul, zůstával Golem stát v koutě a čekal na další oživení. Jednoho dne jediná rabínova dcera těžce onemocněla. Zoufalý otec ji ošetřoval, ale v páteční podvečer musel od lůžka nemocné odejít, aby konal v synagoze tradiční pobožnost, kterou Židi každý týden slaví příchod posvátné soboty. Jak byl rozrušený, zapomněl rabí vyjmout golemovi z pusy šém. A hliněný služebník, protože neměl určenou žádnou

níze nemá, prý Bůh na Pinkase nezapomene. Pinkas se vrátil domů smutný – neměl ani na chleba. Zavřel se do komůrky a četl si. Najednou za zády uslyšel ránu a něco žuchlo na podlahu. Venku bylo slyšet smích a kroky. Pinkas se podíval pod okno a vykřikl – na podlaze ležela mrtvá opice. Rozhodl se, že opici spálí. Když ji táhl do kuchyně, zdála se mu moc těžká. Pozvedl ji a z opice vypadl zlaťák – v břiše jich měla plno! Zaradoval se Pinkas a děkoval Hospodinovi. Příštího večera rodina radostně zasedla k bohatému svátečnímu stolu. Najednou stál ve dveřích hrabě a překvapeně se ptal, odkud il v pražském ghettu chudý Žid zvaný Pin- to všechno je. Pinkas mu vše pověděl. Hrabě kas. Měl rodinu, tvrdě pracoval, ale pení- vykřikl: „To byla moje opice!“ Vyprávěl, že mu ze nestačily. Sousedé se mu smáli, že je chudý nedávno pošlo vzácné zvíře – opice po pánovi zkoušela na zub pravost zlaťáků a polykala je. Zlí a jen si čte v knihách. Ale jistý pan hrabě si sluhové hodili mrtvé zvíře Pinkasovi do okna. Pinkase všiml, zval jej k sobě a povídali si. A tak se život chudáka Pokaždé mu věnoval nějaký peníz. obrátil. Peníze Pinkas Pinkas věřil, že vše je od Boha, a vždycrozmnožil a dal poky, když ho hrabě obdaroval, řekl: „Děkuji ti, stavit synagogu, která Hospodine.“ Hraběte to mrzelo. Rozhodl se, jeho jméno nese doteď. že už peníze dávat nebude. Blížily se židovské svátky pesach. Pinkas přišel k hraběti, dlouho s ním hovořil a čekal, že ho hrabě obdaruje. Hrabě ale řekl, že pe-

užitečnou práci, začal rozbíjet nábytek a vybavení rabínova domu. Vyděšená služebná běžela do synagogy a prosila, aby rabín hned šel zastavit Golemovo běsnění. Rabí se honem vrátil, vběhl do domu, vykřikl na Golema, aby stál, a vyňal z úst šém. A protože už nastala sváteční sobota, kdy Židé mají zakázáno konat většinu práce, Golem se za trest rozpadl na padrť. Rabínova dcera se jako zázrakem uzdravila. Prý zbyly z Golema přece jen nějaké střepy, a ty rabín schoval na půdě Staronové synagogy. Jistě jsou tam i dnes…

O chudákově opici

Nové Město – starobylé a moderní

znešenou Prašnou bránou z 15. století na konci Celetné ulice vstoupíme rovnou do roku 1348, kdy Otec vlasti král Karel IV. zakládá poslední z pražských historických čtvrtí – Nové Město. Roku 1784 se pak všechna čtyři královská města (Staré Město pražské, Malá Strana, Hradčany a Nové Město pražské) sjednocují do jednoho Královského hlavního města Praha. Právě přes Prašnou bránu vedla ve středověku takzvaná Královská cesta, kudy chodívali poddaní za svým novým králem v korunovačním procesí. Poprvé v historii Prahy byla celá městská obec postavena podle předem nakreslených plánů. Prý některé ulice načrtl sám Karel IV. Král chtěl ozdobit své Nové Město výstavními stavbami, především kostely a kláštery. Tak vznikly chrám Panny Marie Sněžné stojící v krásné Františkánské zahradě, klášter Na Slovanech zvaný Emauzy – středisko slovanské církevní vzdělanosti, a mnohé další. Nové Město mělo sloužit Pražanům, kteří se už tísnili ve starších částech města. Sem se přestěhovala takzvaná „hlučná“ a „špinavá“ řemesla: kováři, barvíři, mydláři a další. Obyvatelstvo Nového Města bylo převážně českého původu. Kvůli tomu tu vládl silný odpor proti cizí nadvládě a v 19. století vznikly vlastenecké instituce jako Národní a Městské muzeum, Národní divadlo a jiné. Národní divadlo a Masarykovo nábřeží

Víte, proč není Jindřišská věž součástí kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, ale stojí naproti přes ulici? Důvod je prostý. Tato 65,7 metru vysoká věž je nejvyšší volně stojící zvonicí v Praze. V době stavby pro ni nebylo na pozemku prostě dost místa.

Jindřišská věž

Na Novém Městě byla v r. 1875 zprovozněna první tramvajová trať v Praze, ještě tažená koňmi. Říkalo se jí koňka. Vedla od právě stavěného Národního divadla do Karlína. Jezdila zde také jedna z prvních elektrických tramvají věhlasného českého vynálezce Františka Křižíka. Nové Město bylo zkrátka vždy moderní!

Půjdeme-li od Prašné brány po obchodní třídě Na Příkopě, brzy dorazíme na hlavní ulici Nového Města a celé Prahy – Václavské náměstí. Je pořád plné lidí, ruchu, obchodů a zábavy. Nahoře na náměstí stojí pomník svatému Václavovi, knížeti a ochránci českých zemí, který bdí nad svým lidem. V pozadí uvidíme historickou budovu Národního muzea. Na Novém Městě najdeme opravdu všechny stavební slohy, ale také projdeme všemi vrstvami pražského života – od radovánek bohaté společenské smetánky u Obecního domu až po smutné večery chudých rybářů u Vltavy. Uvidíme zde jak gotickou Jindřišskou věž, tak i velkorysou neorenesanční budovu Národního divadla, kde se mýtické koně na fasádě vzpínají až k nebi. Chloubou Nového Města jsou nábřeží. Začala vznikat jako opatření proti povodním, a teprve v 19. století je architekti začali chápat jako ozdobu města a místo k procházkám podél řeky. Tak vzniklo první pražské nábřeží – dnešní Smetanovo, z něhož je krásně vidět na Slovanský ostrov s nádherným palácem Žof ín. Jedním z nejzajímavějších míst na Novém Městě je ale bezesporu Karlovo náměstí – největší náměstí v ČR a jedno z největších v Evropě. Uprostřed leží velký park obklopený překrásnými stavbami – Novoměstská radnice, kostel svatého Ignáce z Loyoly a další. Nepřehlédnete tu také mohutnou budovu Českého vysokého učení technického (ČVUT), které spolu s Univerzitou Karlovou patří k nejvýznamnějším vzdělávacím institucím v Čechách i v Evropě. Nedaleko odsud uvidíte také moderní a velmi zvláštní Tančící dům z konce minulého století. Ale stejně, jako všude jinde v historické Praze, ani na Novém Městě nás neopouští minulost města a její tajemství. Kdysi hrozně dávno, když se Karlovu náměstí ještě říkalo Dobytčí trh, postavili tu budovu, kterou dnes známe jako Faustův dům. V 16. století jej získal známý alchymista Edward Kelley, s nímž jsme se už setkali na Malé Straně. Ten ve sto let staré laboratoři po bývalém majiteli prováděl své magické pokusy. Dodnes tento dům zachovává tajemství svých pánů…

Národní muzeum

Budova Národního muzea byla postavena v roce 1891. V současné době (2017) je ještě v rekonstrukci, ale příští rok by měla být znovu otevřena a bude v ní k vidění spousta zajímavých věcí. Jedna z nich v budově zůstala i během oprav – obrovská kostra velryby. Až bude otevřeno, vydejte se na ni podívat a zkuste spočítat, kolik má kostra žeber.

Novoměstská radnice

Novoměstské pověsti Faustův dům

rý žil kdysi v tomto domě obklopeném chmurnou zahradou učený doktor Faust. Provozoval tu kouzla a bádal v čarodějných knihách. Dokonce čerta si zavolal a upsal mu svou duši za to, že mu čert bude sloužit, pomáhat a plnit, co si usmyslí. Ale pak, když vypršel čas, řekl ďábel: „Dost už a pojď!“ Jenže doktoru Faustovi se ještě nechtělo; bránil se, jak mohl a uměl. Zaklínal, zaříkával, ale nic naplat. Čert ho chytil, držel pazourem, a když se Faust ještě bránil, vyrazil s ním ven přímo stropem. A ta díra, kterou ve stropě vyrazil, zůstala. Sice ji několikrát zazdili, ale pokaždé se zdivo do rána vysypalo a byla zase černá díra jako předtím… Od té doby v domě nikdo nebydlel a ten postupně chátral. Jednou k opuštěnému domu zabloudil chudý student. Protože neměl, kam by hlavu složil, rozhodl se tu přenocovat. Díru ve stropě zakryl kusem hadru a spokojeně usnul. Druhý den našel na misce stříbrný peníz. Rozhodl se v domě nějaký čas zůstat, a s potěšením pozoroval, že mu penízky každý den přibývají. Po čase začal chodit po pokojích a rozhlížet se po kouzelnických knihách, kterých byla v domě pěkná řádka. Napadlo ho, že by si takto mohl snadno opatřit peněz daleko víc, a ne jenom stříbrných, ale i zlatých. Jednoho večera proto zasedl k veliké knize plné magických formulí a zvláštních obrázků. Od té doby už ho nikdo nespatřil. Když jej přátelé hledali, našli dům pustý a prázdný. Jen ve stropě se opět objevila černá díra…

O Lokýtkovi

dysi dávno lidé měřili délku v loktech. Měřilo se tím hlavně plátno a jiné látky. Pražským loktem (59,3 centimetru) bylo možno přeměřit u Novoměstské radnice – dodnes je tam míra zazděna. Míru ve spěchu umístili zedníci vysoko, proto ne každý byl schopen si své zboží poměřit. A tak městští radní najali muže vyšší postavy, který všem zájemcům pomohl a látku pomocí lokte poměřil. Ve středověku dostávali lidé jména podle toho, jaké práce vykonávali, proto ten muž dostal jméno Loket. Když zemřel, dělal po něm tuto práci jeho syn. Ten bohužel ale nebyl tak vysoký a tak ho lidé pojmenovali Lokýtek. Jednoduchá práce Lokýtkovi nestačila a chtěl více peněz. Domluvil se s nepoctivými pláteníky a začal očerňovat ostatní poctivé řemeslníky. Když k němu někdo přišel s prosbou o přeměření plátna, zeptal se, od koho látka je. Podle odpovědi buď míru pochválil, nebo očernil. Ten, kdo mu dával tajně peníze, měl míru vždy dobrou. Během nějaké doby přišla spousta poctivých obchodníků na mizinu. Jeden bystrý pláteník přišel na to, v čem to vězí. Vzal své plátno, pečlivě ho proměřil a pak šel za Lokýtkem. Když se jej Lokýtek jako každého zeptal, odkud plátno má, popravdě řekl své jméno. „Tak to vás ošidili, pane, tam už nechoďte,“ odpověděl nepoctivý měřič. To pláteníka rozzuřilo a s křikem podvod odhalil. Lokýtek se zalekl a utekl. Už ho nikdy nikdo neviděl. Říkalo se, že se ukryl v lesích a zemřel se smutkem nad ožebračenými obchodníky. Občas se prý objevuje u Novoměstské radnice jeho duch, který nabízí lidem, zda si nechtějí loket poměřit, aby spáchané zlo odčinil.

Vyšehrad – bájná kolébka národa

Bazilika svatého Petra a Pavla

a vysoké skále nad plavovlasou Vltavou, co klidně plyne staletími, v korunách stromů uslyšíme šepot našich dějin – leží tu bájný Vyšehrad, kde podle tradice začíná historie českého státu. Sídlo zde založil prý vojvoda Krok, když hledal pro svůj kmen bezpečnější místo, a jeho dcera, kněžna Libuše, se pak stala zakladatelkou hlavního města Čechů a ženou prvního Přemyslovce – prostého zemědělce a knížete Přemysla Oráče. První významné změny starobylého sídla provedl kníže Vratislav II., později první český král, když se v roce 1070 přestěhoval z Pražského hradu na Vyšehrad. A protože v těch dobách velikou roli ve státě hrála církev, založil také samostatnou Vyšehradskou kapitulu – sbor kněží, kteří řídili náboženský život v tomto místě, s hlavním kostelem – bazilikou Petra a Pavla. Během staletí prošel Vyšehrad mnoha proměnami, bitvami, obléháním, požáry, prožil několik pádů a vzeLibušina lázeň

Na Vyšehradě vás uchvátí nádhera baziliky svatého Petra a Pavla. Určitě si počkejte na celou hodinu, kdy nad celým Vyšehradem poplují krásné vlny – to zvonkohra na věžích kostela nám daruje nádheru české hudby. V gotickém sklepě uvidíte archeologické nálezy, které se vztahují k Vyšehradu. Rozhodně se také jděte podívat do podzemních chodeb se sálem Gorlice, kde stojí 6 původních soch z Karlova mostu.

Na vyšehradské skále nad tunelem stojí dodnes zbytky středověké věže. Tomuto místu se říká Libušina lázeň a hloubka Vltavy tady pod vyšehradskou skálou dosahuje 9 metrů – nejvíce v celé Praze. Pověsti říkají, že se tu koupávala kněžna Libuše a že z tohoto místa skočil Horymír se svým koněm Šemíkem do Vltavy.

stupů. Po opuštění ve 12. století zase rozkvetl za panování Karla IV., který měl ve velké úctě přemyslovskou tradici a věnoval starobylému českému sídlu hodně pozornosti, úsilí a prostředků. Král napojil Vyšehrad na zrovna budované Nové Město pražské a nechal vystavět nové opevnění. Vznikl také krásný královský palác, kde byly kromě jiného uchovávány údajné střevíce a mošna Přemysla Oráče, které se v předvečer korunovace ukazovaly novému králi, aby nezapomněl na svůj prostý původ. O svou nádheru Vyšehrad přišel v roce 1420, kdy jej obléhali, dobyli a zbořili husité. Vyšehrad a podhradí začali osídlovat drobní řemeslníci a jiná chudina. V 17. století se z Vyšehradu stala vojenská pevnost s dodnes dochovanými velkolepými Táborskou a Leopoldovou bránou. Samostatné pražské město, které tady vzniklo, se v 19. století připojilo k „velké“ Praze. Znovu Vyšehrad ožil až na konci 19. a na počátku 20. století. Od té doby tady můžeme obdivovat přestavěnou baziliku Petra a Pavla s klenotnicí a neobvyklými a překrásnými květinovými malbami uvnitř. Hned u kostela leží Vyšehradský hřbitov, kde jsou pochováni například J. Neruda, K. Čapek, B. Smetana a jiní významní lidé. Najdeme tu i hrobku Slavín – místo odpočinku dalších slavných osobností české země. Na hradbách pevnosti se můžete dosyta pokochat překrásným pohledem na Vltavu a Prahu v jejím náručí. Dávné doby na nás dýchnou v podzemních chodbách, v gotickém sklepě, ale také na povrchu země a na čerstvém vzduchu – v parku nedaleko Libušiny lázně uvidíte několik obřích sousoší hrdinů slovanských mýtů a legend. Hned naproti dětskému hřišti se nachází skromný klenot – rotunda sv. Martina z 11. století, nejstarší stavba na Vyšehradě. Avšak věda pořád hledá – archeologický průzkum v r. 2014 nedaleko baziliky Petra a Pavla odkryl základy kostela ještě staršího, dokonce staršího než zaniklá svatovítská rotunda na Pražském hradě. A to nám napovídá, že Vyšehrad, stejně jako spousta dalších míst našeho starobylého města, v sobě uchovává ještě mnoho tajemství a překvapení. Příležitost je odhalit čeká třeba zrovna na vás…

Jedličkův ústav a školy, který sídlí na Vyšehradě, byl založen již roku 1913. Ústav je přístupný i široké veřejnosti, můžete se do něj podívat na nějakou sportovní či kulturní akci. Zjistěte, jakým dětem se ústav věnuje.

Rotunda sv. Martina

Rotunda sv. Martina je nejstarší rotundou v Praze. Se svým průměrem 6,5 m je také největší pražskou rotundou. Její zdi dosahují úctyhodné šířky – jednoho metru. Rotundy jsou kruhové stavby, které patří k nejstarším zachovaným stavbám v České republice.

Leopoldova brána

Pověsti z Vyšehradu O Horymírovi

a dob knížete Křesomysla objevili lidé v horách žíly vzácných kovů. Mnohým se zachtělo brzy zbohatnout, a tak přestali obdělávat pole, zanechali svých hospodářství a stali se kovkopy. Pole pustla a zemi hrozil hlad. Proto se rozhodli vladykové v čele s Horymírem jít si stěžovat knížeti na Vyšehrad. Avšak kníže Křesomysl sám byl omámen září zlata a stříbra, a tak vladyky ani pořádně nevyslechl. Horníci se dozvěděli, že si na ně byl Horymír u knížete stěžovat a z pomsty vypálili Horymírovo sídlo v Neumětelích. Horymír tedy shromáždil své lidi a přepadl doly a příbytky horníků v Březových horách. Marně se kovkopové snažili zachránit majetek a život – do rána zbyly z dolů jen trosky a popel. Druhý den došly ke knížeti na Vyšehrad zprávy o tom, co se stalo v horách. Horníci Horymíra obvinili z ničení, kníže jim dal za pravdu a rozhodl se, že zločince potrestá smrtí. Před popravou se chtěl Horymír naposledy projet na svém milovaném koni Šemíkovi. Kníže se jen ušklíbl: „Jen si jeď. Když nemá tvůj kůň

křídla, tak ti sotva pomůže!“ a nechal zavřít všechny brány na Vyšehradě. Horymír usedl na koně a rozjel se kolem nádvoří. Když se blížil k hradbám, zvolal: „Nuže, Šemíku, vzhůru!“ Kůň vyskočil, jako pták přelétl přes hradby a skočil do Vltavy. Všichni vykřikli a běželi se podívat k hradbám, jak se kůň i s jezdcem roztříštili o skálu. Viděli však v dáli Šemíka, jak uhání i s pánem na zádech. Za tento čin byla Horymírovi udělena milost, věrný Šemík ale po návratu domů vyčerpáním zemřel. Dodnes střeží Šemíkův hrob tento nápis: „V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží.“

O Čertově sloupu

musel čert potopit a vylovit sloup z vody. Nad Vyšehrad proto doletěl pozdě: zrovinka ve chvíli, kdy kněz pronášel „Amen!“ po dokončené mši. Jak to čert slyšel, mrštil ve vzteku sloupem na střechu kostela sv. Petra a Pavla. Sloup se střechou propadl až na dlažbu a roztříštil se na tři kusy. Na zdi chrámu je tento příběh i vyobrazen. Ještě dlouho potom s úžasem hleděli věřící na tuto zvláštní podívanou uprostřed kostelní nádhery, dokud císař jednou nerozkázal kusy sloupu vynést a postavit v zahradě. Na jednom z nich je záhadný nápis SMMRIEM, který dodnes nikdo nedokázal rozluštit.

a Vyšehradě nedaleko kostela sv. Petra a Pavla stojí o sebe opřené tři veliké kameny. Nikdo neví, kdo a jak je sem dopravil a jaký byl jejich účel. Ale vypráví se o nich tohle… Kdysi se pokoušel ďábel o duši jednoho kněze z kostela svatých Petra a Pavla na Vyšehradě. Tak dlouho kněze trápil, až s ním nebožák uzavřel sázku: když čert přinese z římského kostela Panny Marie kamenný sloup dříve, než kněz doslouží mši, pak dostane pekelník jeho duši. Čert ihned odletěl do dalekého Říma, vytrhl z kostela sloup a uháněl zpátky. Jenže o sázce slyšel svatý Petr a stranil, to se ví, knězi, i když se ten zachoval převelice lehkomyslně. Svaty Petr si tedy na čerta počkal nad benátskou zátokou… Jak ďábel rychle uháněl, svatého si nevšiml. Ten napřáhl ruku a sloup čertovi z ramenou shodil do moře. A udělal to třikrát. Pokaždé se

Na závěr

oufáme, že jste se při krátkých procházkách po historických čtvrtích naší nádherné Prahy nejen pobavili, ale také si z nich odnesli něco nového a zajímavého. Byli bychom rádi, aby vás tato knížka přiměla hned teď vyjít s přáteli, dětmi i dospělými, do starobylých ulic a začít poznávat naše město pečlivěji a pozorněji, všímat si i těch nejmenších zákoutí a drobností. Dívejte se, ptejte se, zjišťujte, čtěte, bádejte! Naše knížka je u konce. Cesta Prahou ale teprve začíná. Pootevřeli jsme malá dvířka a vstoupili do kouzelného světa. Pojďme tedy dál společně objevovat, bádat, hrát si, učit se a zažívat společně s naší Prahou příběhy našeho života.

Slovníček alchymie, alchymista = středověká předchůdkyně dnešní vědy. Alchymisté se snažili například vyrobit zlato nebo lék na nesmrtelnost. archeologie = věda, která se zabývá starými stavbami i jinými předměty, které vyrobili lidé architektonické památky = staré stavby – domy, kostely, hrady či zámky architektonický sloh = budovy z jednoho období dějin mají většinou nějaké společné znaky – např. horní části oken a dveří byly kulaté. Těmto společným znakům, podle kterých se dá odhadnout stáří domů, se říká architektonický sloh. astrolog, astrologie = pomocí polohy planet hvězd Slunce a Měsíce na obloze vysvětluje a zdůvodňuje věci, které se dějí na Zemi atentát = zabití nebo pokus o zabití politicky významné osobnosti baroko = umělecký a architektonický sloh (najdi si ve slovníčku) v 17. a 18. století – stavby měly ohromit člověka, byly velké a bohatě zdobené drahými materiály bazilika = typ středověkého kostela církevní hodnostář = představitel církve – například kněz v kostele. Nejvyšším hodnostářem katolické církve je papež doktor = doktor neznamená jenom lékař, ale také je to člověk s vystudovanou vysokou školou druhá světová válka = válka, kterou začalo Německo, probíhala v letech 1939–1945 na území téměř celé Evropy, ale byly do ní zapojeny i další státy dvanáct apoštolů = dvanáct žáků Ježíše Krista, které vyslal, aby šířili jeho učení fasáda = venkovní zdi budovy – může být ozdobena a mít různé barvy gotika = umělecký a architektonický sloh (najdi si ve slovníčku) od konce 12. do začátku 16. století – stavěly se úzké a vysoké budovy Habsburkové = jeden z nejvýznamnějších panovnických rodů z evropských dějin – panoval od 12. do 18. století hastrman = jiný název pro vodníka, slovo vzniklo z německého „wasserman“ hebrejský = židovský Hospodin = Bůh hostie = malá kulatá oplatka vyrobená pro církevní potřeby pouze z mouky a vody – říká se o něm, že je to Kristovo tělo

hrabě = vysoký šlechtický titul. Ještě vyšší je např. král hvězdář = vědec pozorující planety a hvězdy chudina = chudí lidé inspirovat = dát nápady a podněty k tvorbě kápí = velká samostatná kapuca kaple = malý kostel nebo to může být jenom místnost určená k modlení kat = vykonával trest smrti – ve středověku většinou usekáváním hlavy nebo oběšením na provaze klenotnice = místnost, ve které se uchovávaly či vystavovaly šperky a jiné cenné věci kmen = ve starověku skupina lidí, kteří žijí na společném místě a mají svého vůdce. Dnes žijí lidé v kmenech např. v Africe. komora = místnost používaná např. jako sklad, často bez oken komorník = staral se o majetek panovníka – krále komplex = skupina budov, které k sobě navzájem patří korunovační procesí = slavnostní průvod u příležitosti jmenování krále, při kterém se mu dávala na hlavu královská koruna. kovkop = horník, který pod zemí vykopává kameny, ze kterých se vyrábí kovy kronika = kniha, kde jsou zapsané události tak, jak šly v čase za sebou kumpán = společník, kamarád lanovka = dopravní prostředek, který se pohybuje pomocí lana, často na vysokých sloupech, na horách. Lanovka na Petřín je ale pozemní – kolejová – vozy jsou lanem taženy magistr = titul (označení) člověka, který vystudoval vysokou školu. Magistr Kelley ve skutečnosti školu nedokončil magnetismus = přírodní jev, který se projevuje např. tím, že se magnety přitahují nebo oddalují. Zemský magnetismus se využívá k určení směru na sever. mariánské písně = církevní písně, které uctívají Pannu Marii – matku Ježíše Krista menšina = skupina lidí, která má něco společného, ale je jich méně než ostatních lidí ve společnosti. Např. národnostní menšina je skupina lidí z cizí země. mešní víno = je červené víno vyrobené pro církevní potřeby – říká se o něm, že je to Kristova krev měšťan = obyvatel města – ve středověku na rozdíl od vesničana nepracoval na poli

mošna = taška nebo pytel s uchem přes rameno mozaika = obraz složený z malých barevných kousků, např. kamenných multikulturní = smíchané z více kultur různých národů nádvoří = místo, které obklopují budovy hradu či zámku, podobně jako je u vesnických domů dvůr nebožák = nešťastný člověk neorenesance = umělecký a architektonický sloh (najdi si ve slovníčku) ze druhé poloviny 19. století, který napodobuje renesanci. Stavby jsou jednodušší a ne tak mohutné – např. Národní divadlo a Národní muzeum nevolník = člověk, jenž ve středověku musel pracovat na poli pro svého pána, kterému patřil – nesměl se ani odstěhovat někam jinam. orloj = středověké věžní hodiny, které kromě času ukazují i jiné věci, které s časem souvisejí – např. datum palindrom = slovo, věta nebo řada čísel, které se čtou stejně popředu i pozadu – např. slovo tahat. Když se datum a čas zahájení stavby Karlova mostu zapíše jen čísly, vypadají takto: 135797531 pazour = velká ruka, ruka s drápy pesach = jeden z nejdůležitějších a nejstarších židovských svátků. Oslavuje odchod Židů z otroctví ve starověkém Egyptě. pláteník = výrobce nebo obchodník s látkami poddaní = obyčejní lidé, kteří žili na území království nebo panství. Měli vůči panovníkům různé povinnosti. podhradí = domy postavené kolem hradu – často v nich bydleli řemeslníci, kteří pracovali pro obyvatele hradu podloubí = ve středověku se ve městech stavěla první patra domů tak, že přesahovala do náměstí nebo ulice a byla podpírána sloupy, aby se pod nimi mohlo procházet poledník = vymyšlená čára na zeměkouli, která vede od severního k jižnímu pólu povstání = obrana prostého lidu proti nadvládě panovníků, se kterou nesouhlasí pražské defenestrace = různé pražské události, při kterých byli pražští panovníci potrestáni vyhozením z oken radnice protektor = byl pověřen německou nacistickou vládou vedením českého státu purkrabství = součásti státu (podobně jako jsou dnešní kraje), které se rozkládaly v blízkém okolí významných hradů rabín = židovský církevní vůdce

radní = je skupina lidí, kteří vládnou a řídí město relikvie = pozůstatky těl zemřelých svatých či uctívaných lidí rotunda = malý kruhový kostel přibližně z 11. století roubení = zdi starých dřevěných domů byly stavěny z dlouhých trámů. Roubení se říká způsobu spojování trámů v rozích domů řemeslník = člověk, který něco umí, má nějakou dovednost a tím se živí. Např. pekař peče chleba a housky. říše = rozsáhlý stát sklepení domu = podzemní část domu skřítek = malá pohádková postava služebná = pracuje tak, že se stará o domácnost jiných lidí sousoší = socha, která je tvořena z více postav společenská smetánka = skupina bohatých, mocných nebo vážených lidí ve společnosti srdce zvonu = vnitřní část zvonu zavěšená uvnitř, která bouchá do těla zvonu stavební sloh = stejné jako architektonický sloh středověk = období evropských dějin přibližně od 6. do 15. století střevíce = lehké boty světnice = místnost v domě synagoga = židovská modlitebna (kostel) široká veřejnost = lidé z mnoha různých částí společnosti šlechta = lidé z rodů, které vládly královstvím nebo i menším panstvím tisíciletá povodeň = velká voda, kdy hladiny řek vystoupají tak vysoko, že se říká, že tak se to stává jednou za tisíc let topeniště = prostor v peci, kamnech nebo u kotle, kde hoří oheň třicetiletá válka = probíhala v Evropě v letech 1618–1648 kvůli sporům v církvi, zúčastnilo se jí mnoho zemí Velký pátek = je pátek před Velikonocemi – jako den smrti Ježíše Krista je součástí svatého týdne. Podle legend se v tento den otevírají poklady. vladyka = staročeský nižší šlechtický titul. Většinou šlo o nově zbohatlé rody. vojvoda = v dávných dobách vůdce a soudce kmene zlatotepec = zpracovává zlato, stříbro i jiné kovy na tenké plátky zvonkohra = zvláštní hudební stroj udělaný ze zvonů a zvonků, které vydávají různé tóny a mohou zahrát melodii životopis = jsou v něm zapsány důležité části života významné osoby

Neznรกmรก slova

tevřete bránu poznání a objevování a vstupte do kouzelného světa velkých historických událostí, postav a hrdinů, ale i pověstí a historek, které se vyprávěly za starých časů mezi obyčejnými lidmi. Kulisy tohoto světa jsou vskutku skvostné – velkolepé hrady a paláce, elegantní měšťanské domy lemující řeku, pestrobarevné středověké domečky a křivé uličky tvořící půvabné bludiště... Poznali jste to? No to je přece historické jádro Prahy! Nebojte, s naší knížkou v ruce se neztratíte. Pojďme dál společně objevovat, bádat, hrát si, učit se a zažívat dobrodružství v našem krásném hlavním městě.

ISBN 978-80-906361-7-0