На какво се смеят българите / Čemu se smějí Bulhaři by Myky

На какво се смеят българите Čemu se smějí Bulhaři

На какво се смеят българите / Čemu se smějí Bulhaři Издава се с финансовата подкрепа на Министерството на културата на Чешката република. Концепция и илюстрации: © Севдалина Коваржова Костадинова, 2019 г. Специализиран консултант: д-р Ярослав Отченашек Превод: колектив Редактор и коректор: д-р Албена Рангелова Технически сътрудник: Михал Коварж Издава: © Сдружение Заедно, Прага, 2019 г., всички права запазени. Печат: ON tisk, s. r. o. ISBN 978-80-907753-0-5 Препечатване и използване на материали от тази книга под каквато и да е форма е възможно само с разрешение на издателя.

На какво се смеят българите / Čemu se smějí Bulhaři Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky. Koncepce a ilustrace: © Sevdalina Kovářová Kostadinova, 2019 Odborný konzultant: PhDr. Jaroslav Otčenášek Překlad: kolektiv Redaktor a korektor: Albena Rangelova, CSc. Technická spolupráce: Michal Kovář Vydal: © Spolek Zaedno, Praha, 2019, všechna práva vyhrazena. Tisk: ON tisk, s. r. o. ISBN 978-80-907753-0-5 Přetisk, šíření či užití materiálů z této knihy v jakékoli formě je povoleno pouze se souhlasem vydavatele. www.zaedno.org www.kamaradi.eu

На какво се смеят българите Čemu se smějí Bulhaři

Издава: Сдружение Заедно Vydal: Spolek Zaedno

Съдържание

Obsah

Хитър Петър ............................................................ 7 Хитър Петър и лъжците ................................................8 Лаком дол .................................................................................8 Гостенчето на Хитър Петър ........................................9 Колко струва една плесница ..................................................10 Как Хитър Петър надхитрил симидчията......... 12 Торбата с лъжите (откъс) ........................................... 13 Глупаци.......................................................................15 Тримата глупаци (откъс)............................................. 16 Царското петле ................................................................ 19 Умник Гюро с умници другари (откъс) ..................... 20 Габровци ...................................................................23 Анекдоти .............................................................................. 24 Шопи ..........................................................................31 Анекдоти .............................................................................. 32 Бай Ганьо..................................................................37 Бай Ганьо у Иречека (откъс) ........................................ 38 Бай Ганьо в банята (откъси)....................................... 40 Бай Ганьо на изложението в Прага (откъс) .......... 42 Бай Ганьо пътува (откъс) ............................................. 43

Úvodem .....................................................................................5 Chytrý Petr .....................................................................7 Chytrý Petr a lháři .................................................................8 Hltavé údolí ..............................................................................8 Malý návštěvník Chytrého Petra ........................................9 Kolik stojí jedna facka......................................................... 10 Jak Chytrý Petr přechytračil preclíkáře.......................... 12 Brašna lží (úryvek) .............................................................. 14 Hlupáci ......................................................................15 Tři hlupáci (úryvek) ............................................................ 18 Královský kohoutek.............................................................. 19 Chytrý Gjuro a jeho chytří druhové (úryvek) ............... 21 Gabrované .................................................................23 Anekdoty................................................................................. 24 Šopové ........................................................................31 Anekdoty................................................................................. 32 Baj Gaňо ....................................................................37 Baj Gaňо u Jirečka (úryvek) .............................................. 39 Baj Gaňо v lázních (úryvky) ............................................. 41 Baj Gaňo na veletrhu v Praze (úryvek).......................... 42 Baj Gaňo na cestách (úryvek) .......................................... 44

Използвани източници: Použité zdroje: • Сборник за народни умотворения и народопис, кн. 13, София, 1896. • Сборник за народни умотворения и народопис, кн. 26, София, 1912. • Ангел Каралийчев, Библиотека за ученика, Скорпио, София, 2007. • Елин Пелин, Съчинения в пет тома: том 4 – Тримата глупаци, Захарий Стоянов, София, 2011. • Алеко Константинов, Бай Ганьо, Виртуална библиотека „Словото“. • Сайт „Моята библиотека“. • Сайт „Литературен клуб“.

В книгата са използвани както текстове от народното творчество, така и откъси от авторски творби. При всеки откъс от авторски текст е посочен неговия автор. Kniha představuje jak texty lidové slovesné tvorby, tak výňatky z autorských děl. U každého úryvku z autorského díla je uveden jeho autor.

Úvodem

čkoliv je dnes asi nejpopulárnější oblastí slovesného folklóru ta s kouzelnými postavami, předměty a magickými praktikami, přece jen dříve byly nejrozšířenější pohádky a příběhy s humorným obsahem, což dokládá množství jejich záznamů po celé Evropě. Bulharské tradice se tomuto trendu nevymykají. Anekdotický folklór se soustřeďuje hlavně na kratší příběhy. Některé mají i vzdělávací význam, ale humor a zábava jsou i tak na prvním místě. V bulharském folklóru se setkáváme s obecně rozšířenými evropskými příběhy, ale i s některými typickými jen pro Balkán a Bulharsko. Nejčastěji je ve folklóru zesměšňována hloupost. Různí prosťáčci, naivní či nezkušení lidé nechápou normální věci, neumějí se chovat v běžných situacích, vymýšlejí hloupá, nefunkční či absurdní řešení normálních problémů – například hloupý muž přiváže všechna kuřata k jednomu provazu, aby se mu nerozutekla, ale když pak přiletí jestřáb, popadne jedno kuře a odnese si všechna. Jindy se takto chovají i nadpřirozené bytosti – setkáme se s hloupým drakem či obrem, kterého chytrák oklame – drak drtí kámen, aby ukázal, jakou má sílu, chytrák v ruce zmáčkne sýr, až z něj vyteče voda, a soutěž vyhrává. Další zábavné příběhy jsou o lžích, o soutěžích ve lhaní a o vymýšlení si nemožných věcí, například muž vypráví, jak střílel divoké kachny, ale ty ho odnesly. Když konečně spadl, propadl se až po krk do země, musel si jít domů pro motyku, aby pak sám sebe vykopal. Specifické bulharské postavy, které se objevují v humorných příbězích, jsou Chytrý Petr a Baj Gaňo. Další hrdiny lze nalézt i u ostatních balkánských národů – Hodža Nasredin, Krali Marko, a jiné pak v celé Evropě a jinde – Svatý Petr, Šalamoun, někdy i Ježíš Kristus a další svatí. Chytrý Petr se objevuje jen v bulharském a makedonském folklóru, jde o typ národního hrdiny. V pohádkách, humorkách a anekdotách vystupuje někdy jako chytrák, filuta a šibal, jindy jako trochu naivní mládenec, který se nechá napálit nebo okrást. V některých příbězích se potkává s Hodžou Nasredinem, s nímž se rád sází nebo soutěží, jiné náměty jsou obdobné jako u středoevropského Enšpígla.

Baj Gaňo je další podobnou postavou, ale má čistě literární původ. Můžeme ho vnímat jako obdobu českého Švejka, tedy jako postavu, o které přesně nevíme, zda si z nás dělá legraci, anebo zda svá podivná prohlášení a chování myslí vážně. Z literatury se Baj Gaňo dostal i do lidových vyprávění, především do anekdot, kde vystupuje jako jakýsi prototyp Bulhara. Otcem Baj Gaňa je spisovatel Aleko Konstantinov (1863–1897), jehož příběhy vyšly i v češtině. Stejně jako jsou populární humorné příběhy o Skotech, kteří by si nechali pro korunu vrtat koleno, existují v Bulharsku vtipy a humorky o obyvatelích města Gabrovo, kteří jsou v nich vykreslováni jako až chorobně šetřiví. Dalším terčem bulharského humoru se stali Šopové, etnografická skupina Bulharů z okolí Sofie a města Dupnica. Jsou vykreslováni podobně jako obyvatelé českého Kocourkova – trochu pomalí až hloupí, není jim moc dobře rozumět, mají divné nápady a jsou tvrdohlaví. Humor z pohádek, humorek, písní, přísloví, přirovnání a dalších útvarů lidové slovesnosti je často využíván i v umělecké tvorbě, v animovaných i hraných filmech, v písničkách a v televizní tvorbě pro děti. PhDr. Jaroslav Otčenášek

Хитър Петър Chytrý Petr

Хитър Петър и лъжците

еднъж Хитър Петър отишъл в едно село. Двама лъжци, които се мислели за много умни, почнали да се подмилкват около него. Те донесли вино, храна и една печена гъска. Двамата лъжци предложили, който през нощта сънува най-страшен сън, той да изяде гъската. Хитър Петър се съгласил. През нощта Хитър Петър станал и изял гъската. На сутринта първият лъжец разказал съня си: – Сънувах, че съм се изкачил на седмото небе. Като погледнах надолу, свят ми се зави. – А аз сънувах, че земята се разцепя и паднах в пъкъла – казал вторият. Хитър Петър им рекъл: – Като ви видях, че сте отишли толкова далече, помислих, че няма да се върнете скоро и изядох гъската, за да не се вмирише.

Chytrý Petr a lháři

ednou navštívil Chytrý Petr jednu vesnici. Dva lháři, kteří se měli za hodně chytré, se začali kolem něj ochomýtat. Přinesli víno, jídlo a jednu pečenou husu. Ti lháři navrhli, aby husu snědl ten, komu se bude v noci zdát ten nejstrašidelnější sen. Chytrý Petr souhlasil. V noci Chytrý Petr vstal a spořádal husu. Ráno první lhář vyprávěl svůj sen: „Zdálo se mi, že jsem vylezl až do sedmého nebe. Když jsem shlédnul dolů, zatočila se mi hlava.“ „A mně se zdálo, že se země rozevřela a já se propadl do pekla,“ povídá druhý. A Chytrý Petr na to: „Já, když jsem viděl, že jdete tak daleko, řekl jsem si, že se brzy nevrátíte, a tak jsem husu radši snědl sám, aby se nezkazila“.

Лаком дол

итър Петър имал кумец. Веднъж кумецът отишъл у кума си на гости. Сложили да го гостят. Той прибързал и почнал пръв. Набол на вилицата къс месо и го налапал наведнъж. Гостбата била още вряла. Като се опарил, кумецът започнал да сърба, да мига и да гледа нагоре. За да не познаят, че се е опарил, като мигал и гледал нагоре, попитал: – Куме, от къде сте секли гредите на тая къща? – От Лаком дол, куме! – отговорил Хитър Петър и смигнал на другите.

Hltavé údolí

hytrý Petr měl kmotřence. Jednou ten kmotřenec přišel ke svému kmotrovi na návštěvu. Prostřeli, aby ho pohostili. Kmotřenec se hrnul ke stolu a začal jíst první. Nabodnul na vidličku kus masa a spolknul ho najednou. Jídlo bylo ještě vařicí. Když se opařil, začal srkat, mrkat a obracet oči v sloup. Aby ostatní nepoznali, že se opařil, zeptal se: „Kmotře, odkud jste vzali trámy na ten strop?“ „Z Hltavého údolí, kmotřenče,“ odpověděl Chytrý Petr a mrknul na ostatní.

Гостенчето на Хитър Петър

ратовото момче на Хитър Петър му отишло на гости. Като играло, то се изцапало с кал. Хитър Петър му рекъл: – Хайде, чичовото, измий се и почисти дрехите си. – Ех, чичо, защо ще се чистя? Нали пак ще се изцапам! Хитър Петър си замълчал. Като дошло обяд, гостенчето попитало: – Чичо, кога ще обядваме? – Вече няма да ядем, момчето ми! – отвърнал той. – Защо? – зачудило се гостенчето. – Ами ти казваш, че няма нужда се чистиш и миеш, защото пак ще се изцапаш. Аз пък реших да не ядем повече, защото пак ще огладнеем!... Момчето веднага се заловило да почисти дрехите си и да се измие.

Malý návštěvník Chytrého Petra

Chytrému Petrovi přišel na návštěvu jeho synovec. Když si hrál, zašpinil se blátem. Chytrý Petr mu pověděl: „Tak, synovče, umyj se a vyčisti si oblečení.“ „Ach, strýčku, proč se mám mýt? Vždyť se pak znovu zašpiním.“ Chytrý Petr neodpověděl. Když nadešel čas oběda, malý host se zeptal: „Strýčku, kdy budeme obědvat?“ „Už nebudeme jíst, hochu!“ odpověděl Chytrý Petr. „Proč?“ podivil se host. „No, ty říkáš, že není třeba se mýt, protože se pak stejně zašpiníš. A já jsem zas rozhodl, že už nebudeme jíst, protože pak stejně dostaneme hlad.“ Kluk se okamžitě začal mýt a čistit si oblečení.

Колко струва една плесница

еднъж Хитър Петър си вървял из пътя замислен. Той тъй се бил навел, че вратът му се опънал. Подире му идел чорбаджийският син, поискал да се подиграе с него и му залепил такава плесница по шията, че калпакът на Хитър Петър отхвръкнал надалеч. А знаете ли вие какви чорбаджийски синове е имало по него време и още ги има до днес в нашенско? Те са най-лошите хаймани и вироглавци. Като нямат от никого страх и срам и като гледат, че всеки се бои от бащите им, те не зачитат никого! Цял ден вилнеят из селото като бесни кучета и дорде не разплачат някое бедно момче или не направят пакост някому, вечер не заспиват спокойно... А Хитър Петър като нямало що да стори, че и него го било страх от чорбаджията, решил да се оплаче барем на попа. Взема си опрашения калпак и отива към поповата къща. Попът седял на една рогозина и си пишел поменици. Като изслушал оплакването на Хитър Петра, му отговорил: – Ех, Петре, това са дребни работи! Като видя чорбаджийския син, ще му кажа да те почерпи с едно гърне вино, да си прихванеш и да му простиш. И попът пак се навел над помениците си. А Хитър Петър, като чул тази по хатър присъда, лепва му една плесница по опънатия врат и му казва: – Дядо попе, щом една плесница се заплаща с едно гърне вино, то вземи моето вино от чорбаджийския син, пред когото думата ти по-добре минава, че си прихвани за моята плесница!

Kolik stojí jedna facka

o takhle jednou kráčel Chytrý Petr zamyšlen po své cestě, s hlavou natolik skloněnou, že měl krk úplně obnažený. Naproti přicházel syn místního boháče, zachtělo se mu Chytrého Petra zesměšnit a vlepil mu takovou facku na holou šíji, až z toho Petrovi beranice uletěla. A víte, jací v té době byli synové boháčů, že? Tak takoví jsou i dnes. To jsou ti nejhorší povaleči a pobudové. Z ničeho nemají strach ani před nikým stud, a když vidí, že se všichni bojí jejich otců, nikoho si neváží! Celý den se jen potulují po vsi jako vzteklí psi a dokud nerozpláčou nějakého chudého chlapce nebo nezpůsobí někomu nějaké menší zlo, nemůžou v klidu večer usnout... Ani Chytrý Petr proti tomuto nic nezmohl – také se bál jeho bohatého otce, a proto se rozhodl, že si půjde postěžovat alespoň popovi. Zvedl si zaprášenou beranici a šel k popově domu. Pop seděl na jedné rohoži a něco si psal. Když vyslechl Petrovu stížnost, pravil: „Ach, Petře, to jsou maličkosti! Když uvidím syna boháče, řeknu mu, aby tě pozval na džbánek vína, abys mu odpustil.“ Pop se znovu sklonil ke svému psaní. Když Chytrý Petr uslyšel tento popův verdikt, vrazil popovi jednu facku za krk a pravil: „Dědo pope, jestliže jedna facka stojí džbánek vína, tak si vezmi ten můj od boháčovic syna a budeme vyrovnaní.“

Как Хитър Петър надхитрил симидчията

ато бил млад Хитър Петър бил много беден. Нямал пари да се обръсне, та си пуснал мустаци и брада. По едно време го повикали да иде войник. А как ще се яви с тази брада? Тръгнал той из пазара да се обръсне, но без пари никой не искал да го бръсне. Тук ходил, там ходил, запрял се найсетне при един симидчия, гледа, зяпа, пули се. Симидчията го видял и му рекъл: – Какво само току зяпаш, бре? Хитър Петър казал: – Гледам ти симидите, че мога на един път да ги изям! – Не можеш! – рекъл сймидчията. – Хайде да се хванем на бас, да се обзаложим! – На какво да се обзаложим? – попитал симидчията. Хитър Петър казал: – Ако не ги изям, ще ми обръснеш брадата и мустаците! Симидчията се съгласил и викнал един берберин, да не избяга Петър. Започнал Петър да яде. Ял що ял, наял се, надумкал се здравата и повече не можел да яде. Тогава берберинът хванал Петра и му обръснал брадата и мустаците. Засмял се Хитър Петър и рекъл: – Да си жив и здрав, чичо симидчи, че със симидец ме нахрани и за войниклъка ме обръсна!

Jak Chytrý Petr přechytračil preclíkáře

dyž byl Chytrý Petr ještě mladý, byl velmi chudý. Neměl peníze na holiče, tak si nechal narůst vousy a knír. Jednoho dne ho povolali na vojnu. Ale jak by mohl jít s takovými vousy? Šel tedy na trh, že ho snad někdo oholí, ale bez peněz to nikdo nechtěl udělat. Chodil sem a tam, až se nakonec zastavil u jednoho preclíkáře a kouká, zírá, čučí. Preclíkář ho spatřil a říká mu: „Na co tu sakra čumíš?“ Chytrý Petr na to: „Jen pozoruju ty tvoje preclíky, že bych je snědl všechny najednou.“ „To nedokážeš!“ řekl preclíkář. „Tak se pojď vsadit.“ „O co?“ zeptal se preclíkář a Chytrý Petr na to: „Když je nesním, oholíš mi vousy i knír!“ Preclíkář souhlasil a rovnou si zavolal jednoho holiče, aby mu Petr neutekl. Začal Petr jíst. Jedl a jedl, najedl se, tak se nacpal, že víc už nemohl. A tak holič popadl Petra a oholil mu vousy a knír. Zasmál se Chytrý Petr a řekl: „Buďte živ a zdráv, strejdo preclíkáři, že preclíky jste mě nakrmil a na vojnu oholil!“

Торбата с лъжите (откъс)

урският хитрец Настрадин Ходжа дошъл от Анадола в българската земя да лъже народа. Тук лъгал, там лъгал, най-сетне стигнал в Хитър-Петровото село. Срещнали се двамината хитреци на улицата до плета на поповата къща. Настрадин Ходжа попитал: – Ти ли си Хитър Петър? – Аз съм – отговорил Хитър Петър. – За тебе съм чувал, че умееш майсторски да лъжеш. – Тъй приказват хората – навел скромно глава Хитър Петър – и за тебе съм чувал същото. – Ами какво правиш тука? – попитал ходжата. – Подпирам плета да не падне. – Искаш ли да се надлъгваме? – предложил ходжата. – Защо не. Само че сега не мога, защото съм забравил лъжите си вкъщи. Нося ги в една торба и когато не ми трябват, ги държа окачени на стената. Ако подложиш гърба си да подпираш плета, додето изтичам до вкъщи и си взема торбата с лъжите, ще се надлъгваме. – Иди – казал ходжата, – ама бързай! Хитър Петър кривнал надолу, влязъл в едно кафене и си поръчал кафе, а ходжата подложил гръб, подпирал поповия плет и чакал Хитър Петра. Чакал, чакал, додето мръкнало и притъмняло. Прибрал се ядосан. На другия ден ходжата пак срещнал Хитър Петра и се развикал: – Абе, Петре, ти защо не дойде вчера да се надлъгваме? Нали уж отиде да си вземеш торбата с лъжите, а не се вести никакъв. Ти май че се уплаши. – Ходжа – отвърнал Хитър Петър, – каква по-голяма лъжа искаш от тая, да те накарам цял ден да подпираш дядо-поповия плет и да чакаш торбата ми с лъжите? Ходжата си прехапал устните. Кипнал, но нищо не казал. Откъс от приказка на Ангел Каралийчев

Brašna lží (úryvek)

urecký chytrák Hodža Nasredin přišel z Anatolie do bulharské země, aby obelhával lid. Tuhle lhal, támhle lhal, až nakonec přišel do vesnice Chytrého Petra. A tak se sešli oba chytráci na ulici u plotu před domem popa. Hodža Nasredin se zeptal: „Ty jsi ten Chytrý Petr?“ „To jsem,“ odpověděl Chytrý Petr. „Hodně jsem o tobě slyšel, i to, že umíš mistrovsky lhát.“ „To si lidé povídají,“ sklopil skromně hlavu Chytrý Petr, „já jsem o tobě slyšel to samé“. „A co tady vůbec děláš?“ zeptal se Hodža. „Podepírám plot, aby nespadl.“ „Chceš si zasoutěžit ve lhaní?“ navrhl Hodža. „Proč ne. Ale teď právě nemůžu, protože jsem si zapomněl lži doma. Nosím je v takové brašně a vždycky, když ji nepotřebuju, mám ji pověšenou na zdi. Jestli se můžeš opřít o ten plot a podepřít ho, než si skočím domů, abych si vzal brašnu se lžemi, můžeme pak soutěžit ve lhaní. „Jdi,“ řekl Hodža, „ale hoď sebou!“ Chytrý Petr pak po cestě uhnul dolů, vešel do jedné kavárny a poručil si kávu. Hodža podepřel zády plot a čekal na Chytrého Petra. Čekal, čekal, už se smrákalo, až se setmělo. Domů šel celý rozzlobený. Druhý den potkal Hodža Chytrého Petra a začal křičet: „Hele, Petře, proč jsi včera nepřišel, abychom soutěžili ve lhaní? Vždyť jsi odešel, aby sis vzal brašnu se lžemi, a pak už ses neozval. Ty ses snad vylekal.“ „Hodžo,“ odpověděl Chytrý Petr, „jakou větší lež bys ještě chtěl, vždyť jsem tě nechal celý den podepírat popův plot a čekat na mě, až přijdu s brašnou lží?“ Hodža se kousnul do rtů. Kypěl zlostí, ale nic neřekl. Úryvек z pohádky Angela Karalijčeva

Глупаци Hlupáci

Тримата глупаци (откъс)

рима души, три умни глави, решили да идат на лов. Нарамили по една бухалка наместо пушки, накитили си калпаците с пачи пера и тръгнали. Ха бре, де бре – прехвърлили Балкана и слезли в Софийското равно поле. Насред пътя видели една диня. – Що е това, бре? – навел се единият от тримата. – Това е – отвърнал вторият – камилско яйце. Хайде да го измътим! – Къде ще го мътим? – попитал третият. – На припек. Изнесли динята на Витоша и клекнали да я мътят. Редували се един след друг. По едно време първият без да ще бутнал динята и тя се търкулнала надолу в трънаците. Тримата умни глави се развикали и търтили да я гонят. Ха бре, де бре – хлътнали в трънаците. Не щеш ли, от трънаците изскочил заек. – Я, от камилското яйце се излюпило едно камилче с дълги уши. Стой! – викнал първият ловец. Но заекът побягнал и се скрил в гората. Ловците се почесали по вратовете. Единият продумал: – Чудно нещо! Кога се измъти туй камилче и кога му порастоха толкова дълги уши. Ние трябва да го намерим. – Как? – обадили се другите двама. – Ще намерим секири и ще изсечем гората. Речено – сторено. Намерили секири, запретнали се и почнали да секат гората. По едно време покрай тях минал пътник, яхнал кобила. Подире му припкало младо жребче. Пътникът спрял и попитал защо секат гората. Умниците му разказали каква е работата. – Хубаво сте намислили – рекъл пътникът, като разбрал с какви хора има работа, – само че секирите ви не режат. Дайте ми ги. Ще ида у дома да ги наточа. Ловците му дали секирите си, а пътникът препуснал кобилата и вече не се върнал. Останало само жребчето му. Единият от ловците се досетил. – Този човек – рекъл – ни измами, но ние ще утрепем жребчето му. – Как ще го утрепем? – Ще натоварим на гърба му гащите и калпаците си, ще го подгоним. То ще се препъне, ще падне някъде по пътя и ще умре под товара. Речено – сторено. Натоварили гащите и калпаците си, подгонили жребчето и то побягнало.

– Спукана му е работата! – засмели се трите умни глави. И тръгнали по-нататък гологлави и без гащи. Покачили се на лакатнишките скали. Под високите скали в дълбочината припаднала гъста бяла мъгла. – Що е туй, бре? – попитал единият. – Памук трябва да е – обадил се вторият. – Я да се хвърлим на меко и да се отъркаляме! – рекъл третият. И без да му мислят, тримата ловци се хванали за ръце, викнали ухаа! – и се хвърлили от високите скали. Паднали долу и се утрепали. Откъс от приказка на Елин Пелин

Tři hlupáci (úryvek)

ři chlapi, tři chytré hlavy, se rozhodli jít na lov. Namísto pušek si vzali palice, ozdobili si čepice husími pery a šli. Jejda, přešli celý Balkán a sestoupili na širé sofijské pole. Uprostřed cesty uviděli meloun. „Jejda, co je to?“ zeptal se první lovec. „To je přece“ řekl druhý „velbloudí vejce. Pojďme ho vysedět.“ „A kde se bude líhnout?“ zeptal se třetí. „Na výsluní.“ Vynesli meloun na horu Vitošu a dřepli si, že ho vysedí. Střídali se jeden po druhém. Po chvíli ten první nechtíc strčil do melounu, který se skutálel do trní. Tři chytré hlavy začaly hulákat a běžely za melounem. Ajaj, a už se zamotaly do trní. A co se nestalo – z trní vyskočil zajíc. „Koukejte, vylíhnul se velbloudek s dlouhýma ušima – stůj!“ zařval první lovec. Ale zajíc utekl a schoval se do lesa. Lovci se poškrábali za krkem. „To je divné, jen se vylíhnul a už mu narostly tak dlouhé uši? Musíme ho najít!“ řekl jeden. „Ale jak?“ zeptali se ti druzí dva. „Najdeme sekery a pokácíme celý les, aby se neměl kam schovat.“ Tak si řekli a tak udělali. Našli sekery a začali kácet les. Po chvíli jel kolem na kobyle poutník. Za nimi poskakovalo malé hříbě. Poutník se zastavil a ptal se, proč že kácí les. Chytrolíni mu vše vysvětlili. „Nápad je to skvělý,“ řekl poutník, když pochopil, s jakými lidmi má co do činění, „ale máte tupé sekery. Dejte mi je. Vezmu je domů a nabrousím je.“ Lovci mu dali sekery, poutník s kobylou odcválal a už se nevrátil. Zůstalo tam jen to hříbě. Jednomu lovci to došlo. „Ten chlápek,“ řekl, „nás oklamal, ale my mu za trest zabijeme to hříbě.“ „A jak?“ „Naložíme mu na hřbet naše kalhoty a čepice a proženeme ho. Hříbě zakopne, upadne a zemře pod nákladem.“ Tak si řekli a tak udělali. Naložili kalhoty a čepice, hnali hříbě a ono uteklo. „A je s ním amen!“ zasmály se tři chytré hlavy. A šli dál prostovlasí a bez kalhot. Vylezli na skálu u vesničky Lakatnik. Pod vysokými skalami v údolí byla hustá bílá mlha. „Hele, co to je?“ zeptal se jeden. „To musí být bavlna,“ řekl druhý. „Skočíme do měkkého a budeme se kutálet!“ řekl třetí. A bez rozmyslu se tři lovci popadli za ruce a s výkřikem hejááá z vysoké skály skočili. Spadli dolů a zabili se. Úryvек z pohádky Elina Pelina

Царското петле

дин ден на двора на баба и дядо кацнало царското петле. Видял го дядото и рекъл на бабата: – Хайде да заколим царското петле и да си сварим чорбица! Бабата се уплашила: – Недей бе, дядо, ще ни види внучето! – Е, и да ни види, то е дете и на никого няма да каже. Хванали петлето, заклали го, сварили си чорбица и мислели, че никой няма да разбере. Още същия ден обаче внучето се качило на стобора и викнало колкото му глас държи: – Ехеее, дядо закла царското петлеее, ама аз съм детеее и на никого няма да кажааа!

Královský kohoutek

ednoho dne na dvorku u babičky a dědečka – kde se vzal, tu se vzal – královský kohoutek. Uviděl ho dědeček a povídá babičce: „Pojďme ho chytit, uvaříme si polívčičku!“ „Kdepak, to ne! Uvidí nás vnouček.“ „A i kdyby, je to dítě a nikomu to nepoví,“ chláholil ji dědeček. A tak podřízli kohoutka, uvařili si polívčičku a mysleli si, že se nikdo nic nedozví. Jenže ještě ten samý den vyšplhal vnouček na plot a z plna hrdla zakřičel: „Hola hej, děda zapíchnul královského kohoutka, ale já jsem dítě a nikomu to nepovííím!“

Умник Гюро с умници другари (откъс)

оявила се мечка стръвница, та изпояла момите по кладенците, бабите по огнищата, старците по механите, децата по улиците. Никой се не наел мечката да убие, селото от зло да отърве. Наел се умник Гюро с умници юнаци. Повел ги Гюро по гора зелена, по върхища и долища, повел ги, заклел ги – мечката да хванат, жива или мъртва в село да я докарат. Ходили, скитали, падали, ставали – мечата дупка стигнали. Зарадвали се умник Гюро с умници юнаци. – Ей те тебе, мецано Тодоро – викнал Гюро, – излез да се поборим! Заревала мечка стръвница в дупка хладница. Реве и не излиза. – Чакай, ще те науча! – викнал умник Гюро, па рекъл на своите умници другари: – Вържете ме през кръста с яки въжета, па ме пуснете в мечата дупка, мечка стръвница жива за ушите да изтегля. Умници юнаци вързали умник Гюро и го в мечата дупка пуснали. Лапнала мецана Тодора умната глава на Гюро и заревала. – Аа, улови я! Дръж, Гюро! – завикали умниците и задърпали въжето. Те дърпат навънка, мечка дърпа навътре. Мечка дърпа навътре, те дърпат навънка! По едно време – що да видиш! Извлекли умник Гюро без глава… Чудом се чудят умници юнаци. – Бре, де му на Гюро главата? – Ама той имаше ли глава? – Мисля, че имаше. – Па аз мисля, че нямаше. – Имаше. – Нямаше. Скарали се умници юнаци и не могат да решат – имал ли умник Гюро глава, или нямал! И отишли да питат булка Гюровица. Почукали, потропали на вратата: – Излез, излез, булка Гюровице, да ни кажеш – имаше ли Гюро глава, или нямаше! Излязла булка Гюровица, почесала се, помислила, па рекла: – Не знам! – Ка-ще да не знаеш? Помисли си!… – Е, знам ли… За Великден Гюро си капа купува, та трябва да е имал глава. Откъс от приказка на Елин Пелин

Chytrý Gjuro a jeho chytří druhové (úryvek)

bjevil se jednou medvěd lidojed, sežral dívky u studen, babky u ohnišť, dědky v krčmách a děti na ulicích. Nenašel se nikdo, kdo by medvěda zabil a zlo z vesnice vyhnal. Našel se nakonec chytrý Gjuro se svými chytrými druhy. Vodil je Gjuro po lese zeleném, po horách i po dolech a zapřísahal je – medvěda musí chytit a živého či mrtvého do vsi přivést. Chodili, toulali se, padali a zase vstávali – medvědí brloh nalezli. I zaradoval se chytrý Gjuro a s ním i jeho chytří druhové. „Hej ty, medvěde Todore, vylez, ať spolu zápasíme!“ Medvěd lidojed zařval ze své chladné díry. Řve, ale nevylézá. „Jen počkej, však já tě naučím!“ zakřičel chytrý Gjuro a potom povídá svým chytrým druhům: „Přivažte mně k pasu pořádné provazy, pak mě spusťte do medvědího doupěte, abych medvěda lidojeda za uši vytáhl.“ Chytří junáci přivázali chytrého Gjura a pustili ho do medvědího brlohu. Chňapl medvěd Todor po Gjurově chytré hlavě a zařval. „Aa, ulovil ho! Drž, Gjuro!“ zakřičeli chytří junáci a začali tahat za provaz. Tahají ven, medvěd zas tahá dovnitř. Medvěd tahá dolů, oni zas tahají nahoru! Po chvíli – co to vidíme! Vytáhli chytrého Gjura bez hlavy... Diví se té podívané chytří junáci. „Bratře, kde má Gjuro hlavu?“ „A měl on hlavu?“

„Myslím, že měl.“ „Já si zas myslím, že neměl.“ „Měl.“ „Neměl.“ Pohádali se chytří junáci a nemohou se shodnout – měl-li chytrý Gjuro hlavu, anebo neměl! A tak šli se zeptat Gjurovy ženy. Zaklepali, zabouchali na dveře: „Vylez, vylez, Gjurova ženo, a řekni nám – měl-li Gjuro hlavu, anebo neměl!“ Gjurova žena vyšla ven, podrbala se na hlavě a pak povídá: „Nevím!“ „Jak to, že nevíš? Popřemýšlej!...“ „Eh, už vím... O Velikonocích si Gjuro koupil čapku, tak snad hlavu měl.“ Úryvек z pohádky Elina Pelina

Габровци Gabrované

Gabrované jsou obyvatelé Gabrova, města na centrálním severu Bulharska, proslulí svojí přehnanou šetřivostí.

На пазара На пазара, близо един до друг, трима търговци разположили сергиите си. Първият продавал краставици, вторият – домати, а третият – дини. На първата сергия се спрял клиент и попитал: – Ти какво продаваш? – Краставици, не виждаш ли? – Че това краставици ли са? Да знаеш в нашето село какви краставици има... Отминал и спрял на следващата сергия: – Какво продавате тук? – Домати. – Че това домати ли са? Да знаете в нашето село какви домати има... Когато клиентът наближил до третата сергия, където дини продавал стар габровец, продавачът се провикнал: – Грах продавам, грах!

Na trhu Na trhu, kousek od sebe, stáli tři obchodníci. První prodával okurky, druhý rajčata a třetí melouny. Zákazník přišel k prvnímu stánku a zeptal se: „Co prodáváš?“ „Okurky, nevidíš?“ „Ha, tohle že jsou okurky? Víš ty, jaképak máme okurky v naší vesnici...“ Odešel a zastavil se u dalšího obchodníka: „Co tady prodáváte?“ „Rajčata.“ „A tohle že jsou rajčata? Víš ty, jaképak máme rajčata v naší vesnici...“ Když se zákazník přiblížil ke třetímu stánku, kde melouny prodával starý Gabrovan, prodavač vykřikl: „Prodávám hrášek, hrášek prodávám!“

Пет яйца – Дай ми пет яйца от черна кокошка – рекъл габровец на продавачката. – Ако ги познаваш, избери си. Габровецът избрал най-едрите, платил и си заминал.

Pět vajec „Dej mi pět vajec od černé slepice,“ říká Gabrovan prodavačce. „Pokud je poznáš, vyber si.“ Gabrovan si vybral ta největší, zaplatil a odešel.

Прасе Питали един габровец: – Защо прасето ти е без уши и без един крак? А той отговорил: – А, че за една пача цялото ли да го коля?

Prase Zeptali se Gabrovana: „Proč tvému praseti chybí uši a jedna noha?“ Оdpověděl: „Nebudu přeci kvůli jedné tlačence porážet celé prase.“

Орешки Едно габровче отишло с баща си на гости у леля си. Като пристигнали тя му казала: – Дай си моето момче шепите да ти сложи леля малко орешки. То отвърнало: – А-а, сложи в на тате шепите. Тя го попитала: – Защо? А момчето отговорило: – Неговите са по-големи.

Oříšky Malý kluk z Gabrova šel navštívit svou tetu i se svým otcem. Když dorazili, řekla mu teta: „Nastav, chlapče můj, dlaně, aby ti do nich teta nasypala trochu oříšků.“ Kluk na to: „Aha, tak je nasyp tátovi do dlaní.“ Zeptala se ho: „Proč pak?“ Chlapec odpověděl: „Ty jeho jsou větší.“

Пиленце Габровец поправил покрива на съседката си – стара жена – и на тръгване тя взела да се одумва: – То, синко, как да ти се отблагодаря, какво да ти дам? Ей на, сливи да ти набера, ама са още зелени... Тиква да ти откъсна – още не е узряла... Пиленце да ти хвана – още са мънички... – Че като са мънички, хвани ми двечки! – отвърнал късо той.

Kuřátko Gabrovan opravil střechu sousedce – staré ženě – a když byl na odchodu, ta se začala vykrucovat: „No, synku, jak bych ti jen poděkovala, co bych ti mohla dát? Podívej, švestky bych ti natrhala, ale jsou ještě zelené... Dýni bych ti odříznula – ještě není zralá... Kuřátko bych ti chytila – ale jsou ještě maličká...“ „Tak když jsou maličká, chytni mi dvě!“ odpověděl krátce.

Габровецът довел брат си Събрали се хора от различни градове на България и всеки донесъл нещо за ядене от неговия край. Бургазлията донесъл паламуд. Горнооряховецът донесъл суджук. Софиянецът донесъл печено пиле. Троянецът донесъл сливова. Разградчанинът донесъл кисело мляко. Габровецът довел брат си.

Gabrovan přivedl svého bratra Sešli se lidé z různých bulharských měst a všichni přinesli něco k jídlu ze svého kraje. Pán z Burgasu přinesl makrelu. Ten z města Gorna Orjachovica – sušenou klobásu. Pán ze Sofie přinesl pečené kuře. Pán z Trojanu přinesl slivovici a pán z Razgradu – jogurt. Gabrovan přivedl svého bratra, aby toho spořádali víc.

Готви за един по-малко Един габровец се качил на покрива на къщата си, за да го поправи, защото se била счупила една керемида. По едно време се подхлъзнал и взел да пада надолу. Прелитайки обаче до прозореца, той извикал на жена си: – Женоо, днес готви за един по-малко.

Uvař pro jednoho méně Gabrovan vylezl na střechu domu, aby ji opravil, protože jedna taška byla rozbitá. Najednou uklouzl a letí dolů. Když míjel okno, ještě stačil zakřičet na svou ženu: „Ženo, uvař dnes pro jednoho méně.“

Рецепта за супа от охлюви по габровски • Eдин нанаиз черупки от охлюви; • 1 литър вода; • 1 чаена лъжичка сол; • подпавки по избор. Черупките, след като водата кипне, се варят до готовност. Междувременно се отпенва. След като се сварят се прецежада. Сервира се с пресен магданоз. Нанизът се закачва да съхне – за следващата супа.

Recept na gabrovskou šnečí polévku • Jedna šňůrka s navlečenými šnečími ulitami; • 1 litr vody; • 1 lžička soli; • koření podle chuti. Jakmile voda začne vřít, vaříme ulity, dokud nebudou hotové. Průběžně sbíráme pěnu. Po dovaření scedíme. Podáváme s čerstvou petrželkou. Šňůru pověsíme, aby se ulity usušily – na další polévku.

Какво правят габровците 1. Режат опашките на котките си, за да се затваря по-бързо след тях вратата и да не изстива собата. 2. Слагат кранчета на яйцата, та да си източат толкова, колкото им трябва – зер цяло яйце е много за една чорба! 3. Нощем спират часовниците си, за да не им се изтъркват чарковете. 4. Слагат зелени очила на конете, когато им насипят в яслите талаш от стругованите гаванки – да мислят, че е сено. 5. За да не плащат на коминочистач, пускат котката през комина със запален вестник на опашката. 6. Умеят както да посрещат, тъй и да изпращат. 7. Добри са и в майсторлъка, и в пазарлъка. 8. Не използват гумички, защото не грешат. 9. Плачат в чиния и сушат сълзите си за сол. 10. На празен лист не се подписват. 11. Вечер четат на пътната лампа, за да не хабят своята. 12. Играят хорото по терлици, за да се чува музиката от Севлиево. 13. Когато по света за нещо започне да се говори, в Габрово то вече се прави.

Co dělají Gabrované 1. Řežou ocasy svým kočkám, aby se za nimi dveře rychleji zavíraly a neochladila se světnice. 2. Dávají na vejce kohoutky, aby si z nich natočili tolik, kolik potřebují – přece celé vejce je na jednu polévku příliš! 3. V noci zastavují hodiny, aby se neopotřebovaly. 4. Koním nasazují zelené brýle, aby si mysleli, že hobliny z dřevěných misek, které jim dávají, jsou seno. 5. Aby ušetřili za kominíka, pouští kočku komínem se zapálenými novinami na ocasu. 6. Umějí hosty vítat, ale i loučit se s nimi. 7. Jsou dobří jak v řemesle, tak při vyjednávání. 8. Nepoužívají gumy, protože se nemýlí. 9. Pláčou do talíře a suší si slzy na sůl. 10. Nepodepisují se na prázdný papír. 11. Večer si čtou pod pouliční lampou, aby tu svoji neopotřebovali. 12. Tančí v ponožkách, aby slyšeli hudbu ze sousedního městečka Sevlieva. 13. Když se ve světě začne o něčem povídat, v Gabrovu se to už dělá.

Шопи Šopové

Šopové jsou etnografickou skupinou Bulharů ze středozápadního Bulharska (z okolí hlavního města Sofie). Jsou známí svojí tvrdohlavostí a přehnaným sebevědomím, které hraničí s hloupostí. Typické postavy ve vtipech o Šopech jsou chlapíci Nane a Vute.

Свинар Вуте бил най-големият свинар в околията. Много си обичал прасетата, готвел им, чистел им, пеел им, абе, гледал ги като пеленачета – такава обич, такова нещо – почти не излизал от кочината, направо бил вманиачен в отглеждането им. Един ден Нане отишъл да го търси: – Пено, къде е Вуте? – Как къде – при прасетата е. Лесно ще го познаеш – той е с шапка.

Chovatel prasat Vute byl největší chovatel široko daleko. Hodně miloval svá prasata, vařil jim, uklízel jim, zpíval jim, zkrátka, staral se o ně jako o miminka – taková láska to byla – téměř nevycházel z chlíva, byl do jejich chovu naprostý blázen. Jednoho dne ho Nane hledal a ptá se jeho ženy: „Peno, kde je Vute?“ „Jak kde? Je u prasat. Snadno ho poznáš – je to ten, co má čepici.“

Пътуват с кола Нане и Вуте пътуват с кола. По едно време Нане вика на Вуте: – Вутеее, влезнаааме у градо. – По що позна? – Почнаааме да газиме ора. – Е па спри де. – Не моем. Ти караш.

Cestují autem Nane a Vute cestují autem. Najednou Nane křičí na Vuteho: „Vuteee, vjeli jsme do města.“ „Jak jsi na to přišel?“ „Začínáme přejíždět lidi.“ „No tak zastav, ne.“ „Nemůžu. Ty řídíš.“

Трънски строители Трънски строители работят на една къща. Единият от тях маже на скелето и изведнъж чува нещо да тупва на земята. – Ване, що тупна? – Епа, падна ми ватенката. – Па много силно тупна бе! – Епа, я бех вътре.

Stavitelé z městečka Trn Stavitelé z Trnu staví dům. Jeden z nich je na lešení a dělá omítku, když najednou slyší, jak něco spadlo na zem. „Vane, co to spadlo?“ „Ech, spadl můj vaťák.“ „Oj, to ale bylo žuchnutí!“ „No, já byl uvnitř.“

Вуте слиза от автобуса Вуте пътува в автобуса. Идва неговата спирка, вратата се отваря. Вуте без да погледне, че е точно срещу един електрически стълб се втурва и си удря главата. Състрадателна софиянка го вижда и казва: – Ауу, господине, колко лошо се ударихте! Вуте я изгледал кръвнишки и й отговорил: – Ми, те ти стълбо, удари се по-убаво!

Vute vystupuje z autobusu Vute jede autobusem. Na jeho zastávce se otevřou dveře. Vute, aniž by se podíval, že přímo naproti dveřím je sloup elektrického vedení, vyběhne ven a praští se do hlavy. Vidí ho soucitná Sofijanka a říká: „Panejo, pane, jak hrozně jste se uhodil!“ Vute se na ni krvelačně podívá a odpovídá: „Tak tady je ten sloup, uhoď se líp!“

Задният номер на колата Геле вика на Вуте: – Язе карам колата толкова бързо, та тополите край пато ми се чинат като ограда. А Вуте му казва: – Това е нищо. Язе вчера взех таков остър завой, та си видох задния номер на колата!

Zadní espézetka Gele říká Vutemu: „Řídím auto tak rychle, že mi topoly kolem cesty připadají jako plot.“ A Vute mu říká: „To nic není. Já jsem včera autem tak prudce zatočil, že jsem viděl svoji zadní espézetku.“

Вестник Вуте среща Геле и го пита: – Чете ли веснико днеска? Геле: – Не съм, оти какво ново има? Вуте: – Па не знам, затуй те питам...

Noviny Vute potká Geleho a ptá se ho: „Četl jsi dnes noviny?“ Gele: „Ne, co je nového?“ Vute: „No nevím, proto se tě ptám...“

Какво казват шопите 1. От Витоша по-високо нема, от Искъро по-дълбоко нема, от София по-големо нема. 2. Най-мразим да мислим. 3. Кога ми се приработи, седам и чекам да ми мине. 4. Кога съм гладен, не ми се работи. Кога се наручам, ми се приспи. 5. Я че си запалим къщата, та да изгори на Вуте плевнята. 6. Я не сакам на мен да е добре. Я сакам на Вуте да му е зле. 7. Никога не могат ми платят толкова малко, колко я съм изработил. 8. И сам да съм у трамвайо, па че се бутам. 9. И сам да съм на опашка, па че се прередим. 10. Най-обичам да съм змия – ем си лежим, ем си одим. 11. И сам да съм на острова, я па че се заградим. 12. Я ходим на работа да си починем. Ке си го отработим в къщи. 13. Оти да се косим, като че ми мине. 14. Они ми плащатат колко да не умрем, ама я работим колко да не заспим.

Co říkají Šopové 1. Než Vitoša nic není vyššího, než Iskar nic není hlubšího, než Sofie nic není většího. 2. Ze všeho nejvíc nenávidím, když musím přemýšlet. 3. Když se mi zachce pracovat, posadím se a čekám, až mě to přejde. 4. Když mám hlad, nechce se mi pracovat. Když se nadlábnu, chce se mi spát. 5. Zapálím svůj dům, jen aby chytla Vuteho stodola. 6. Já nechci, aby mně bylo dobře. Já chci, aby Vutemu bylo špatně. 7. Nikdy mi nemohou zaplatit tak málo, jak málo jsem odpracoval. 8. I kdybych byl v tramvaji sám, budu se v ní mačkat. 9. I kdybych byl ve frontě sám, stejně budu předbíhat. 10. Nejradši bych byl had – ležím si a přitom chodím. 11. I kdybych byl sám na ostrově, postavím si plot. 12. Chodím si do práce odpočinout. Odpracuji si to doma. 13. Proč bych se trápil, když mě to stejně přejde. 14. Oni mi platí tak, abych nezemřel, tak já za to pracuji tak, abych neusnul.

Бай Ганьо Baj Gaňо

Откъси от книгата Бай Ганьо от Алеко Константинов. Úryvky z knihy Baj Gaňo Aleka Konstantinova.

Бай Ганьо у Иречека (откъс)

з имам чушки в дисагите си – съобщи ненадейно бай Ганьо. Той гореше от желание да си разтрие една чушчица от дребните в супата, която се показа съвсем бледна за неговия стомах, но се стесняваше да извади чушки, да не го помислят за простак, та искаше по-напред да сондира стопаните. – Да? Имате чушки? – обади се Иречек. – Как не, нося си аз чушки; нали знаете, „Българйя майка мила“ не може без лютичко – казва иронически бай Ганьо и без да чака повече, скача от стола, спуска се в кабинета, домъква дисагите си, прикляква над тях гърбом към стопаните и донася на трапезата две чушки. – Две стигат за петима ни, страшно са люти – заявява той, като изтърсва половина чушка със семките в чинията си и остатъка любезно предлага на стопаните: – На, заповядайте, разтрийте си, хе, хе, хе, по български! Не, не, разтрийте, слушайте мене и ще видите какво нещо е. Е, вий знайте: насила хубост не става. Чакайте аз да си разтрия, че да ви покажа какво се вика супа. И наистина, бай Ганьо разлюти супата си до такваз степен, щото един непривикнал човек би се отровил. И почна да сърба; ама сърба българинът, не се шегува, триста псета да се сдавят, не могат го заглуши. Едри капки пот му замрежиха челото и като че се стремяха да рукнат в чинията му. Бай Ганьо сръбне веднъж откъм върха на лъжицата, остави лъжицата и затисне лютата влага с два– три залъка хляб; пак вземе лъжицата, сръбне супа, смръкне с носа си навътре и пак два–три залъка хляб. – Я ми подайте още едно късче хлебец. Вий съвсем без хляб ядете – учудва се бай Ганьо. – На Българйята дай хляб; ние много хляб ядем; да не се хваля, ама с таквази чорба, пърдон, с таквази супа цял самун хляб изядам. Бас държа.

Baj Gaňо u pana Jirečka* (úryvek)

ám v brašně ostré papričky, oznámil nečekaně Baj Gaňо. Dychtivě si přál rozdrolit jednu z menších papriček do polévky, která se ukázala pro jeho žaludek jako velmi nevýrazná, ale styděl se papričky vytáhnout, a tak aby si nepomysleli, že je buran, tak si chtěl nejdříve domácí oťukat. „Opravdu? Máte ostré papričky?“ ozval se pan Jireček. „Jak by ne, jasně že si je vezu. Znáte to, ‚Bulharsko – máti milovaná‘ bez pálivého ani ránu,“ říká ironicky Baj Gaňo a už na nic nečeká, vyskočí ze židle, běží do pracovny ke své brašně, dřepne si k ní otočen zády k domácím a už přináší na stůl dvě papričky. „Dvě budou pro nás pět stačit, jsou děsně pálivé,“ prohlašuje a vysypává půlku papričky i se semínky do svého talíře a zbytek s úsměvem nabízí domácím. „No, prosím, rozetřete si to, he, he, he, po bulharsku! Ne, ne, rozetřete si to, poslechněte mě a uvidíte, jaké to je. No, víte, násilím vám to cpát nemůžu. A tak počkejte, až si je rozetřu, to pak uvidíte, jak vypadá správná polévka.“ A skutečně, Baj Gaňо si připravil polévku natolik pálivou, že by to jednoho nezkušeného přiotrávilo. A začal srkat; a že srkal, Bulhar, beze srandy, tři sta psů kdyby se servalo, nemohlo by ho přehlušit. Velké kapky potu mu orosily čelo a zdálo se, že se pokouší stéct do talíře. Baj Gaňo srkne jednou z kraje lžíce, odloží lžíci, aby přehlušil pálivou tekutinu dvěma, třemi sousty chleba; a znovu – bere lžíci, srkne polévku, popotáhne nosem a zase dva, tři kousky chleba. „Podej mi ještě kousek chlebíku. Vůbec nejíte chleba,“ udivuje se Baj Gaňo, „dejte Bulharovi chleba; u nás jíme hodně chleba; ne že bych se chlubil, ale k takovému vývaru, pardon, k takové polévce sním celý bochník. To se klidně vsadím.“

*Konstantin Jireček (1854–1918) byl český diplomat a historik. Pomáhal organizovat správu a školství v nově vzniklém Bulharsku a byl bulharským ministrem osvěty a pak ředitelem Národní knihovny v Sofii.

Бай Ганьо в банята (откъси)

ой се огледа по стените на коридора, потърси някой гвоздей да закачи възела си; той мисли, че щом е стена, трябва да има и гвоздей по нея, и се обръща към мене: – Ама простa работа тези немци, един гвоздей не им стига ума да забият, па казват, че ние сме били прости. Като се убеди окончателно в простотията на немците, бай Ганьо сложи нерешително кърпицата си с мускалите пред входа на стаичката си, за да му са пред очите, доде се изкъпе.

бай Ганьо … възлезе бързешката по стълбата на басейна, изправи се малко разкрачен, изгледа високомерно немците, почна да се удря геройски по влакнатите гърди и извика победоносно: – Булгар! Булга-ар! – и още по-силно се удари в гърдите. Горделивият тон, с който изрече тази рекомендация, говореше много; този тон казваше: „Ето го, видите ли го българина! Този е той, такъв е той! Вий сте го чували само сливнишкия герой, балканския гений! Ето го сега пред вас, цял-целиничък, от глава до пети, в натура! Видите ли какви чудеса е той в състояние да направи! И само това ли! Ехе, на какви работи още е той способен! Прости били българите, а! Гиди, чифути с чифути!“

Baj Gaňо v lázních (úryvky)

ozhlížel se po stěnách chodby, hledal hřebík, na který by si mohl pověsit svůj uzlík; myslel si totiž, že když je to stěna, měl by v ní být i hřebík, a obrací se ke mně: „Ale že to jsou hlupáci ti Němci, hřebík zatlouct na to mozek nemají, a říkají, že my jsme hloupí.“ Když se definitivně přesvědčil o blbosti Němců, položil Baj Gaňo váhavě svůj uzlík s lahvičkami růžového oleje ke vchodu své místnůstky, aby je měl na očích, než se vykoupe.

aj Gaňо po schůdkách doslova vyskočil z bazénu, napřímil se a s mírně rozkročenýma nohama se povýšeně podíval na Němce. Hrdinně se začal bít do chlupatých prsou a vítězoslavně zařval: „Bulhar! Bulha-ar!“ a udeřil se ještě víc. Hrdý tón, se kterým byla tato slova pronesena, toho hodně vypovídal; bylo z něj slyšet: „Tady ho máte, vidíte ho, Bulhara! To je on, takový je on! Zatím jste o něm jen slyšeli – hrdina ze Slivnici, balkánský génius! Tady je teď před vámi, celý – od hlavy až k patě, tak, jak ho pánbůh stvořil! Vidíte, jaké zázraky dokáže? A to není vše! Eh, čeho všeho je on schopen! A pak že jsou Bulhaři hloupí, co? Ech, vy židáci židáčtí!“

Бай Ганьо на изложението в Прага (откъс)

ий се сговорихме да опитаме докъде може да стигне потребността на бай Ганя за удобства и той почна чистосърдечно да дава храна на нашето любопитство: – Я се поотмести малко към края да си сложа и другия крак. Ха така! Браво! Е-е-е-х! Майка му стара! Кеф! Я чувайте машината какво прави: тупа-тупа, тупа-тупа! Фърчи!... Много обичам така да се обтегна. Отвъд тясно. Па и другарите – прости хорица, какво ще приказваш с тях?... Какво ядете там, круша ли? Браво! Я да видим, тъй както съм легнал, мога ли изяде една круша. Благодарим! Отде ги взимате вий тези неща? – Купуваме ги – отговаря едва сдържано един от нас. – Тъй ли? Браво! – одобрява той с пълни от сочната круша уста. – Аз обичам круши.

Baj Gaňo na veletrhu v Praze (úryvek)

omluvili jsme se, že se pokusíme zjistit, kam až může Baj Gaňova potřeba pohodlí zajít, a on začal dobrosrdečně ukájet naši zvědavost: „Trochu se poposuň na kraj, ať si můžu položit i druhou nohu. Přesně tak! Bravo! Eh-eh! Do prkýnka! To je pohodička! Slyšíte mašinu, jak dělá: td-td, td-td! Letí! ... Miluju, když se takhle natáhnu. Vedle je těsno. A ti kamarádi – hlupáčci, co si s nimi máš povídat? Co to tam jíte, hrušku? Bravo! Podívejme se, když už si tak ležím, můžu taky sníst jednu hrušku? Děkuju! Odkud je berete?“ „Kupujeme je,“ odpověděl jeden z nás zdrženlivě. „Opravdu? Bravo!“ schvaluje s pusou plnou šťavnaté hrušky. „Já hrušky miluji.“

Бай Ганьо пътува (откъс)

з, грешен човек, от душа се смях на бай Ганьовото приключение. Бедният! Тренът маневрирал да влезе в друга линия, а бай Ганьо тичал, горкият, цели три километра да го гони – зер килимчето му вътре!... – Ами ти от бързане забравил си да заплатиш бирата си, бай Ганьо. – Аз я платих. – Имал си бол пари – платил си я. Я качвай се, качвай се по-скоро да не припкаме пак подир машината – каза наставнически бай Ганьо.

Baj Gaňo na cestách (úryvek)

á, hříšník, smál jsem se od srdce dobrodružstvím Baj Gaňa. Chudák! Vlak manévroval, aby se posunul na jinou kolej, a Baj Gaňo běžel, chuděra, celé tři kilometry, aby ho dohonil – jak by ne – nechal v něm kobereček!... „Zapomněl sis ve spěchu zaplatit to pivo, Baj Gaňo, platil jsem ho já.“ „Měl jsi víc peněz – zaplatil jsi. No tak, nastupuj rychleji, ať se zas nehoníme za vlakem!“ řekl mentorsky Baj Gaňo.

vojjazyčná bulharsko-česká publikace Čemu se smějí Bulhaři nabízí seznámení s bulharskou lidovou kulturou prostřednictvím humorných textů a anekdot. Kniha je obohacena mnoha ilustracemi, které dokreslují její obsah, například i pro mladší čtenáře nebo pro čtenáře, kteří nejsou bulharského původu. Bohatství lidových tradic se zrcadlí zejména v ústním folklóru. U malých i velkých čtenářů jsou stále velice oblíbené humorné historky, povídky, hádanky a také pohádky, vyprávění a anekdoty. Asi neexistuje Bulhar, který by neznal Chytrého Petra a jeho příhody. Často je zesměšňována hloupost – různí prosťáčci, naivní či nezkušení lidé nechápou normální věci, neumějí se chovat v běžných situacích. A jací hrdinové na vás v této knize čekají? V první řadě je to Chytrý Petr, lidový hrdina, který vystupuje jako chytrák, filuta a šibal. Čistě literární původ má Baj Gaňo spisovatele Aleka Konstantinova, kterého můžeme vnímat jako jistou obdobu českého Švejka. Z literatury se Baj Gaňo dostal i do lidových vyprávění, především do anekdot, kde vystupuje jako typický Bulhar. Stejně jako jsou populární humorné příběhy a anekdoty o Skotech či Židech, existují i v Bulharsku vtipy a humorky o obyvatelích města Gabrovo, kteří jsou v nich vykreslováni jako až chorobně šetřiví. Dalším terčem bulharského humoru se stali Šopové, kteří jsou vykreslováni podobně jako obyvatelé českého literárního Kocourkova. Ať již jste Bulhaři či ne, s touto knihu v ruce se zasmějete. Řada příhod v ní popsaných by fungovala i v českém prostředí v současnosti.

ISBN 978-80-907753-0-5