Bulharské hudebněfolklorní dialekty / Българските музикалнофолклорни диалекти by Myky

МУЗИКАЛНОФОЛКЛОРНИ

HUDEBNĚFOLKLORNÍ

ДИАЛЕКТИ

DIALEKTY

Българските музикалнофолклорни диалекти

Доц. д-р Веселка Тончева

Bulharské hudebněfolklorní dialekty

Doc. Veselka Tončeva, Ph.D.

Издава: Сдружение „Заедно“ Vydal: Spolek Zaedno

Българските музикалнофолклорни диалекти / Bulharské hudebněfolklorní dialekty Издава се с финансовата подкрепа на Министерството на културата на Чешката република и на програмата на Европейския съюз „Творческа Европа“. Концепция и илюстрации: © Севдалина Коваржова Костадинова, 2016 г. Техт: © Доц. д-р Веселка Тончева, 2016 г. Специализирани консултанти: д-р Ярослав Отченашек, д-р Албена Рангелова, доц. д-р Славка Керемидчиева Преводач: д-р Милена Пржикрилова Коректор: д-р Албена Рангелова Технически сътрудник: Михал Коварж Издава: © Сдружение „Заедно“, Прага, 2016 г., всички права запазени. Печат: Барио ООД ISBN 978-80-906361-3-2 Препечатване и използване на материали от тази книга под каквато и да е форма е възможно само с разрешение на издателя.

Българските музикалнофолклорни диалекти / Bulharské hudebněfolklorní dialekty Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky a programu Evropské unie Kreativní Evropa. Koncepce a ilustrace: © Sevdalina Kovářová Kostadinova, 2016 Text: © Doc. Veselka Tončeva, Ph.D., 2016 Odborní konzultanti: PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph.D., Albena Rangelova, CSc., doc. Slavka Keremidčieva, Ph.D. Překlad: PhDr. Milena Přikrylová Korektura: Albena Rangelova, CSc. Technická spolupráce: Michal Kovář Vydal: © Spolek Zaedno, Praha, 2016, všechna práva vyhrazena. Tisk: Bario, s. r. o. ISBN 978-80-906361-3-2 Přetisk, šíření či užití materiálů z této knihy v jakékoli formě je povoleno pouze se souhlasem vydavatele. www.zaedno.org

Music Memory

Илюстрациите към книгата са творби, вдъхновени от старите архивни фотографии и тяхната специфична стилистика. Носиите нямат претенции да описват традиционното облекло на конкретна област. (бележка на илюстратора) Ilustrace ke knize jsou umělecká díla inspirována starými archivními fotografiemi a jejich specifickou stylistikou. Zobrazení krojů se nesnaží ilustrovat tradiční oblečení konkrétní oblasti. (poznámka ilustrátora)

ISBN 978-80-906361-3-2

Съдържание

Obsah

Уводни думи ............................................................................6

Úvod ...........................................................................................7

Пиринска област .............................................................. 10

Pirinská oblast ...................................................................... 11

Средна Западна България (Шопска област) ......... 14

Střední Západní Bulharsko (Šopská oblast)................. 15

Северозападна България ................................................ 20

Severozápadní Bulharsko .................................................. 21

Средногорие и Пазарджишко-Ихтимански регион..24

Středohoří a Pazardžiško-Ichtimanský region ............. 25

Родопи .................................................................................... 28

Rodopy .................................................................................... 29

Тракия.................................................................................... 32

Thrákie .................................................................................... 33

Странджа ............................................................................ 38

Strandža ................................................................................. 39

Средна Северна и Североизточна България ......... 42

Střední Severní a Severovýchodní Bulharsko ............... 43

Добруджа .............................................................................. 48

Dobrudža ............................................................................... 49

Уводни думи Българският музикален и танцов фолклор се отличава с многообразие и богатство на мелодии, ритми и форми. Отделните области и подобласти притежават свой ярък музикалнофолклорен облик. Когато човек слуша народни песни или мелодии от различни български краища, той може ясно да разграничи звученето и да усети разликите например между родопската песен, шопския двуглас или тракийската бавна орнаментирана мелодия. Причина за това е оригиналното музикално мислене на местните хора, което намира израз в съхраняваната и предавана от столетия традиция. Съпоставянето на сведения и проучвания от езикознанието, историята, археологията, етнологията, фолклористиката за далечното минало на Балканите може да даде обяснение за спецификата на музиката от различните области на България, а именно разглеждането им като отглас на музикални култури от древността. Фолклорът на българите съдържа следи от старо музикално наследство и стари културни пластове, а регионалните различия до голяма степен съвпадат с границите на племенното деление по нашите земи. Очертаването на музикалнофолклорните области в България във времето става постепенно – още в първите десетилетия на ХХ в. се обръща внимание на регионалното, като важна роля за това има един от първите български събирачи и записвачи на музикален фолклор – Васил Стоин. Неговите фундаментални сборници с песни и мелодии от различни краища на страната съдържат десетки хиляди нотирани образци, което дава възможност за създаване на ясна музикална картина на регионите. Дъщерята на Васил Стоин – Елена Стоин, продължава пътя на баща си като музикален фолклорист. След дългогодишни изследвания на множество трудове и лична събирателска дейност през 1981 г. тя публикува книгата „Музикално-фолклорни1 диалекти в България“. По аналогия с езиковите диалекти в музикалната фолклористика се използва терминът музикал-

нофолклорни диалекти, с който се означават стиловите различия в отделните фолклорни области. Елена Стоин дефинира отделните области като съвкупност от определени фолклорни явления: песенни видове, музикални инструменти, обреди, танци и игри, придружени с музика, заедно с редица местни особености на изпълнителския стил. Разбира се, не винаги границите на областите са рязко очертани, те по-често преливат една в друга – съществуват и междинни пояси и зони. Основното музикалнофолклорно диалектно деление в България е на западни и източни музикални диалекти. Най-общо то следва делението на българското езиково землище според изговора на ятовата гласна като „е“ или „а с предходна мекост на съгласната“ (бял – бяли, бял – бели, бел – бели и пр.)2. Ятовата изоглосна област започва от устието на р. Вит и върви на юг по посока на Пирдоп, Панагюрище, Разлог, Гоце Делчев, Петрич и стига до Солун. Западните музикалнофолклорни области обхващат Пиринска област, Средна Западна България (Шопска област) и Северозападна България, а източните – Родопи, Тракия, Странджа, средна Северна и Североизточна България и Добруджа. Преходен характер имат Средногорието и Пазарджишко-Ихтиманският регион.

1 Това изписване на термина отговаря на правописните норми при издаването на книгата през 1981 г. 2 Границата между източните и западните говори, наречена ятова изоглосна област, не е една линия, а доста широка зона, област, в която си дават среща източни и западни езикови черти и се извършва постепенният и плавен преход от широк към тесен‚ изговор на ятовата гласна.

Úvod Bulharský hudební a taneční folklor se vyznačuje velkou různorodostí a bohatstvím melodií, rytmů a forem. Jednotlivé oblasti a podoblasti si zachovávají svou vlastní výraznou hudebněfolklorní osobitost. Když člověk poslouchá lidové písně nebo melodie z různých krajů Bulharska, může jasně rozlišit zvuk a pocítit rozdíly mezi například rodopskou písní, šopským dvojhlasem nebo thráckou pomalou ornamentální melodií. Důvodem k tomu je originální hudební myšlení místního obyvatelstva, které se ztvárňuje do uchovávané a předávané tradice po dlouhá staletí. Porovnání znalostí a výzkumů z oblasti jazykovědy, historie, archeologie, etnologie a folkloristiky o dávné minulosti Balkánu nám může poskytnout vysvětlení zvláštností hudby z různých oblastí Bulharska, zejména jejich zkoumání jako ohlasu hudebních kultur starověku. Folklor Bulharů obsahuje stopy starého hudebního dědictví a starých kulturních vrstev. Regionální rozdíly se do značné míry shodují s hranicemi kmenového rozdělení v našich zemích. Mapování hudebněfolklorních oblastí v Bulharsku se děje z časového hlediska postupně – již v prvních desetiletích 20. století se věnuje pozornost regionálním zvláštnostem, v čemž sehrál důležitou roli jeden z prvních sběratelů a zapisovatelů hudebního folkloru Vasil Stoin. Jeho fundamentální sborníky písní a melodií z různých koutů země obsahují desítky tisíc notových záznamů, což poskytuje možnost vytvořit si jasný hudební obraz regionů. Dcera Vasila Stoina – Elena Stoin pokračovala v cestě svého otce jako hudební folkloristka. Po dlouholetém studiu různých autorů a osobní sběratelské činnosti vydala v roce 1981 knihu „Hudebněfolklorní dialekty v Bulharsku“. Podle analogie s lingvistickým termínem dialekty se v hudební folkloristice využívá termín hudebněfolklorní dialekty, kterým se označují stylové rozdíly v jednotlivých folklorních oblastech. Elena Stoin definuje jednotlivé oblasti jako souhrn určitých folklorních jevů: druhy písní, hudební nástroje, obřady, tance a hry za doprovodu hudby, spolu s řadou lokálních zvláštností interpretačního stylu. Samozřejmě, že ne vždy jsou hranice oblastí jasně vymezené, častěji dochází k přelévání jedné v druhou – existují i mezipásma a pomezní zóny.

Základní hudebněfolklorní nářeční dělení Bulharska je na západní a východní hudební dialekty. V nejobecnější rovině se řídí dělením bulharského jazykového území na západní a východní nářečí podle výslovnosti jatové samohlásky jako „e“ nebo „a“ s měkčením předchozí souhlásky“ (bjal – bjali, bjal – beli, bel – beli apod.).1 Jatová izoglosní oblast začíná od ústí řeky Vit, sestupuje na jih směrem na Pirdop, Panagjurište, Razlog, Goce Delčev, Petrič a dosahuje až k Soluni. Západní hudebněfolklorní oblasti zahrnují Pirinskou oblast, střední Západní Bulharsko (Šopskou oblast) a Severozápadní Bulharsko, východní pak – Rodopy, Thrákii, Strandžu, střední Severní a Severovýchodní Bulharsko a Dobrudžu. Přechodný charakter má oblast Střední hory a Pazardžiško-Ichtimanský region.

1 Hranice mezi východními a západními nářečími, nazvaná jatová izoglosa, nepředstavuje jednu linii, ale dosti širokou zónu, oblast, kde se střetávají východní a západní jazykové rysy a ve které dochází k postupnému a plynulému přechodu od široké k úzké výslovnosti jatové samohlásky.

Използвани източници / Zdroje: • Български народни песни, София, 1958. • Българско народно творчество, т. 13, София, 1965. • Кауфман, Николай, Божанка Ганева. Народни песни от Тракия, Сборник за народни умотворения и народопис, кн. LХІV, София, 2012. • Кауфман, Николай, Илия Манолов. Народни песни от Югозападна България – Пирински край, т. 2, София, 1994. • Кауфман, Николай, Тодор Тодоров. Народни песни от Родопския край, София, 1970. • Кауфман, Николай, Тодор Тодоров. Народни песни от Югозападна България – Пирински край, т. 1, София, 1968. • Кауфман, Николай. Българска народна музика (второ издание), София, 1977. • Кауфман, Николай. Българската многогласна народна песен, София, 1968. • Литова-Николова, Лидия. Българска народна музика, София, 1988. • Нейкова, Ружа, Тодор Тодоров. Народни песни от Източното Старопланиние, Сборник за народни умотворения и народопис, кн. LХІІІ, София, 2007.

• Рашкова, Наталия. Български музикален фолклор (Структурни особености, песенни цикли, музикалнофолклорни диалекти). – В: Фолклорната култура и човекът. Пловдив, 2002, 92-114. • Родопски песни, Сборник за народни умотворения и народопис, кн. ХХХІХ, София, 1934. • Стоин, Васил, Елена Стоин. Народни песни от Самоков и Самоковско, София, 1975. • Стоин, Васил. Народни песни от Североизточна България, т. 1, София, 1962. • Стоин, Васил. Народни песни от Североизточна България, т. 2, София, 1973. • Стоин, Васил. Народни песни от Средна Северна България, София, 1931. • Стоин, Васил. Народни песни от Тимок до Вита, София, 1928. • Стоин, Елена. Музикално-фолклорни диалекти в България, София, 1981. • Тодоров, Манол. Българска народна музика, София, 1976. • Тодоров, Тодор. Странджански сборник, Сборник за народни умотворения и народопис, кн. LХV, София, 2012.

Пиринска област Пиринският край е област, разположена в Югозападна България. Обхваща планината Пирин – селищата по поречието на реките Струма и Места, западно от р. Струма по планините Огражден и Малешевска; на изток през преходния Велинградски район прелива в Родопите и Родопската област.

тактов размер с първи удължен дял (т. нар. Македонско хоро). Доминиращ е също 2-временният размер, срещат се и други неравноделни размери, както и по-редкия 3-временен размер.

Народни песни и пеене

Хорàта в Пиринския край се делят на мъжки и женски. Те имат разлика в движенията и емоционалността – мъжките хорà са по-виртуозни, докато женските са по-изящни. Типични танци са Ширтò, Четворно, Лито, Тодоричино, Рибенско, За пояс, Назад-напред, Джангурица, Охридско, Елбасанче, Малешевско, Петричко, Костадине, Струмско, Тежкото, Огражден, Петруно и др.

Хорà

В Пиринска област се пее и едногласно, но преобладава двугласният начин на изпълнение на местните народни песни. Пеят предимно жените, но за този регион е характерно и мъжкото двугласно пеене, често с инструментален съпровод. Първият глас се изпълнява най-често от една певица – за нея се казва, че „води“, „извиква“, „издига“, а вторият глас се пее от две или повече певици, които „слагат“ или „влачат“. Тази народна терминология всъщност отразява функцията на всеки от гласовете. Обикновено песните се изпълняват от две групи певици (всяка с една „водачка“ и две или повече „слагачки“) – едната група запява, другата отпява, като въпрос – отговор или като ехо – това е антифонен начин на изпълнение. Пиринският тип двуглас се различава от двугласа в Шопския регион (Средна Западна България) по своята структура – при пиринските песни вторият глас е неподвижен, изпълнява един „лежащ“ тон (т. нар. бурдон или исо), докато първият глас пее повече или по-малко развита мелодия. Интересно явление в Пиринска област са т. нар. песни „на високо“. Те са типични за селата Долен и Сатовча, Гоцеделчевско. При тях, както и при всички други песни от региона, вторият глас „лежи“ върху един тон (най-често основния), но първият глас изпълнява провиквания във висок регистър, после се връща в ниския регистър, и така това редуване на висок и нисък регистър създава яркото звучене на този вид песни. Още по-интересно е, че такава песен „на високо“ може да се изпее едновременно с друга, обикновена двугласна пиринска песен. В Банско има група песни, украсени с къдрене на гласа, подобно на хълцане, и силно провикване в края на фразата, наречени песни „на ацане“. В метроритмично отношение е характерно изобилието от мелодии в неравноделен 7-временен

Инструменти Най-широко разпространение от народните музикални инструменти в този регион има тамбурата, тук наричана дрънка. Тя се използва предимно за съпровод на песен или за солово инструментално изпълнение, тъй като тонът й е тих и камерен. Особено предпочитана е тамбурата в селищата по долината на р. Места, където населението е преобладаващо от българи, приели насилствено исляма през ХVІ–ХVІІ в. Музикалнофолклорната традиция на тази група обаче е в унисон с тази на българите християни в региона, дори в някои случаи те са съхранили по-старинни песенни образци, поради по-затворения си начин на живот. Друг популярен инструмент е гайдата (средно висока), която съпровожда хорото на мегдана, селските събори и празници. В Благоевградско е познато свиренето на гайда без мех, наречена гайдук или гайдурка. Съществува и практика да се свири едновременно на два кавала (другаде не е позната) – „чифт кавали“, като се имитира звученето на двугласните песни. Двоянката (инструмент с две цеви, но с един отвор за духане, като едната изпълнява бурдон, а другата мелодия) се среща в Пиринския край, но не е особено популярна. Често се използва овчарската свирка – сворче. Специфично е инструменталното съчетание от две зурни и тъпан, като на зурни обикновено свирят роми. За отмерване на ритъма се ползва и тарамбуката1.

1 Музикален нструмент от дърво, метал или глина с формата на ваза без дъно, върху чиято по-широка част е опъната кожа; звуците се създават при удари с ръка върху кожата.

Pirinská oblast Pirinský kraj je oblast, která se rozkládá v jihozápadním Bulharsku. Zahrnuje pohoří Pirin – osídlení podél řek Struma a Mesta, na západ od řeky Strumy k pohoří Ogražden a Maleševska; na východ se přes přechodný Velingradský kraj přelévá do Rodop a Rodopské oblasti.

choro). Dominující je rovněž 2dobé metrum, lze se setkat i s jinými nepravidelnými metry, jakož i s méně častým 3dobým metrem.

Chora (Tance) Chora se v Pirinské oblasti dělí na mužská a ženská. Jsou mezi nimi rozdíly v pohybech a v emocionálnosti – mužská chora jsou virtuóznější, zatímco ženská jsou půvabnější. Typické tance jsou Širto, Četvorno, Lito, Todoričino, Ribensko, Za pojas (Za opasek), Nazad-napred (Dozadu-dopředu), Džangurica, Ochridsko, Elbasanče, Maleševsko, Petričko, Kostadine, Strumsko, Težkoto (Těžké), Ogražden, Petruno aj.

Lidové písně a zpěv V Pirinské oblasti se zpívá sice i jednohlasně, ale převládá dvojhlasý způsob podání místních lidových písní. Zpívají především ženy, ale pro tento region je charakteristický i mužský dvojhlasý zpěv, často za doprovodu nástrojů. První hlas nejčastěji zpívá jedna zpěvačka – o ní se říká, že „vede“, „povykuje“, „vyzdvihuje“, a druhý hlas zpívají dvě zpěvačky či více, a ty „přidávají“ nebo „táhnou“. Tato lidová terminologie v podstatě odráží funkci každého z hlasů. Obvykle písně interpretují dvě skupiny zpěvaček (každá s jednou „vedoucí“ a se dvěma či více „přidavačkami“) – jedna skupina předzpěvuje, druhá dozpěvuje, jako otázka – odpověď nebo jako ozvěna – to je antifonní způsob interpretace. Pirinský typ dvojhlasu se liší od dvojhlasu v Šopském regionu (střední Západní Bulharsko) svou strukturou – u pirinských písní je druhý hlas nepohyblivý, zpívá jeden „ležící“ tón (tzv. burdon nebo iso), zatímco první hlas zpívá více či méně rozvinutou melodii. Zajímavým jevem Pirinské oblasti jsou tzv. písně „zvysoka“. Jsou typické pro vesnice Dolen a Satovča na Gocedelčevsku. U nich, jako i u všech ostatních písní z regionu, „leží“ druhý hlas na jednom tónu (nejčastěji základním), ale první hlas zpívá výkřiky ve vysokém rejstříku a pak se vrací do nízkého rejstříku. A tak toto střídání vysokého a nízkého rejstříku vytváří výrazný zvuk tohoto druhu písní. Ještě zajímavější je, že se takováto píseň „zvysoka“ může zpívat současně s jinou, obvykle dvojhlasou pirinskou písní. V Bansku je skupina písní ozdobených hlasovými kudrlinkami podobnými škytání se silným výkřikem na konci fráze, říká se jim písně „na acane“. V metricko-rytmickém pohledu je charakteristické velké množství melodií s nepravidelným 7dobým metrem s první prodlouženou dobou (tzv. Makedonské

Nástroje Z lidových hudebních nástrojů v tomto regionu je nejrozšířenější tambura, zde nazývaná drănka. Využívá se především jako doprovod k písním nebo i pro sólové instrumentální hraní, protože její tón je tichý a komorní. Zvláště oblíbená je tambura ve vesnicích v údolí řeky Mesty, kde je obyvatelstvo tvořeno převážně bulharskými mohamedány, kteří přijali násilně islám v 16.–17. století. Hudebněfolklorní tradice této skupiny je však v souladu s křesťanskou v této oblasti, v některých případech si dokonce zachovali starobylejší písňové vzory díky uzavřenějšímu způsobu života. Dalším populárním nástrojem je gajda (dudy, středně vysoké), která doprovází choro na návsi při vesnických sešlostech a svátcích. Na Blagoevgradsku je známé hraní na gajdu bez měchu, nazývané gajduk nebo gajdurka. Existuje i praxe hrát současně na dvě píšťaly (kaval), která není jinde známa – čift kavali (pár píšťal), tím se napodobuje zvuk dvojhlasých písní. Dvojanka, nástroj se dvěma píšťalami, ale s jedním otvorem pro foukání, kde jedna hraje burdon (podklad) a druhá melodii, se objevuje v Pirinském kraji, ale není nějak zvláště populární. Často se užívá ovčácká píšťala – svorče. Specifická je instrumentální kombinace dvou zurn (zurna je typ píšťaly) a bubnu, přičemž na zurny většinou hrají Romové. Pro odměřování rytmu se používá i tarambuka1.

1 Hudební nástroj, jehož tělo ve tvaru vázy beze dna je vyrobeno z hlíny, dřeva nebo kovů; na jeho širší straně je vypnuta kůže, na které se úděry rukou vyluzuje zvuk.

Овчар свири (от Благоевградско)

Ovčák hraje (z Blagoevgradska)

Овчар свири, мамо2, овчар свири, овчар свири, мамо, в долно поле. Искам д’ида, искам д’ида, искам д’ида да го вида. Ако си е от роднина, че се върна за вечера. Ако си е от чужбина, че се върна догодина, догодина за Великден, с младо момче, с мъшко момче.

Ovčák hraje, mámo, ovčák hraje, ovčák hraje, mámo, dole na poli. Chci já tam jít, chci já tam jít, chci já tam jít jeho vidět. Jestli on je z příbuzenstva, vrátím se já na večeři. Z ciziny přišel-li krokem, vrátím se až příštím rokem, na Velikonoce až za rok, s mladým chlapcem, mužským děckem.

Дрънката, дрънката, бачо Йоване (от Благоевградско)

Tambura, tambura, bačo Jovane (z Blagoevgradska)

Дрънката3, дрънката, бачо Йоване, /2 дрънката, дрънката, на полицата, дрънни я, дрънни я, бачо Йоване. Невести, невести оро играят, момите, момите, песни пеят, ергени, ергени, дума думая: „Коя е, коя е бела кадъна4, та кой йе, та кой йе, бре, де юначе? Ангя е, Ангя е бела кадъна, Тошко е, Тошко е, бре, де юначе.“

Tambura, tambura, bačo Jovane, /2 tambura, tambura, na polici je, zabrnkej, zabrnkej, bačo Jovane. Nevěsty, nevěsty choro tancují, děvčata, děvčata písně zpívají, mládenci, mládenci si povídají: „Kterápak je to ta bílá ženuška, kterýpak že je to ten statný junák? Angja je, Angja je ta bílá ženuška, Toško je, Toško je ten statný junák.“

2 Подчертаният израз е рефрен, който се повтаря при изпълнението на всяка строфа. Това е приет в музикалната фолклористика начин за отразяване на тази специфична повторяемост. Цифрата 2 на края на реда означава еднократно повторение на строфата 3 Тамбура. 4 Название за жена-мюсюлманка, по-често туркиня.

Зора се сипе (от Гоцеделчевско)

Zora se spouští (z Gocedelčevska)

Зора се сипе, мило любе, зора се сипе, слънце изгрева, сладко пиле, слънце изгрева, я излез, излез долу на порти да ме изпратиш. Ако не излезеш, долу на порти, барим5 покажи се, из прозореца да ти заръча, да ти поръча когато ти се тъга затъжи, да се покачиш горе на чардаци да си погледниш синьото небе, /2 светлите звезди. Я ще погледна синьото небе, там ще се срешнат наште два погледа, там ще се срешнат и ще се разтъжат.

Zora se spouští, moje milá2, zora se spouští, slunce vychází, milý ptáčku, slunce vychází, ty vyjdi, vyjdi dolů před vrata a vyprovoď mě. Pakliže nevyjdeš dolů před vrata, alespoň ukaž se, vykloň se z okna, abych ti řekl a radu ti dal, kdyby tě někdy stesk roztesknil, abys pak vyšla nahoru na balkon, abys pohlédla k modrému nebi /2 a k světlým hvězdám. Já taky vzhlédnu k modrému nebi, potkají se tam naše dva pohledy, potkají se tam a budou tesknit.

5 Барем, поне.

2 Podtržený výraz je refrén, který se opakuje při zpěvu každé sloky. Je to způsob přijatý v hudební folkloristice pro označení tohoto specifického opakování. Číslo 2 na konci řádku označuje jedno opakování sloky.

Средна Западна България (Шопска област) Средна Западна България обхваща териториите на т. нар. Шоплук (Софийско, Свогенско, Самоковско, Сливнишко, Радомирско, Дупнишко), Граово (Пернишко, Брезнишко) и Западните покрайнини (Годечко, Трънско, Кюстендилско). Тъй като населението на тази област се състои основно от етнографската група шопи, това е причина и за общото назоваване Шоплук, Шопска област.

зано с геройствата и подвизите на Крали Марко, затова и текстът е много важен. Като музикално съдържание тези песни имат речитативен характер – след орнаментирано встъпление следва стереотипно низходящо скандиране с елементи на импровизационност, народът ги определя като „сечени“. Изпълняват се от мъже, на трапеза и често в съпровод на гъдулка. Шопският песенен и инструментален репертоар обхваща цялото метроритмическо многообразие на българския музикален фолклор – срещат се 2-, 3-, 5-, 7-, 9-, 11-, 12-, 13-временни размери. Хорото Бучемиш е в 15-временен размер (2-2-2-23-2-2), а хорото Йове е в интересната комбинация на редуващи се 7- и 11-временен размер (3-2-2 и 2-2-3-2-2).

Народни песни и пеене За шопската песенна традиция е типично яркото двугласно пеене в тесен тонов обем и с преобладаващ интервал между двата гласа – секунда. Този интервал създава усещането за „биене“ на двата гласа, което фолклорните изпълнители възприемат като особен вид хармония, към която те се стремят – целта е да звучат като „дзвонци“ (звънци). Обикновено първият глас се пее от една певица, която „кара“, „ока/вика“, „извикуе“, а вторият – от две или повече певици, които „помагат“, „влачат“, „слагат“. При някои жътварски песни горният глас изпълнява уникалния орнамент „тресене“, при който един дълъг тон се раздробява на по-малки нотни трайности чрез специална гърлена техника. Характерни са също провикванията в края на всяка строфа или разделящи строфата, дори по средата на думата от словесния текст. Прекъсванията и провикванията се срещат и в сватбените песни от областта. Тук все още са запазени редица обредни песни – на Васильовден, коледарски, лазарски, Гергьовденски и др. Богати са групите на седенкарските и хороводните песни. Двугласните шопски песни се развиват върху сходни модели – обхващат 3–4 тона с преобладаващи секундови звукови съчетания. В посока към Западните покрайнини се наблюдава намаляване на двугласните песни, а под влияние на Пиринския край вторият глас е по-неподвижен. Освен характерния шопски двуглас, в областта се пее и едногласно и това са емблематичните епически песни – наречени Кралимарковски или сватовски. Тяхното словесно съдържание е свър-

Хорà Народните танци в Шопска област са подвижни, с разнообразни стъпки, с пъргавина и динамика в движенията. Характерен похват е „натрисането“ – специфично движение на тялото и особено на ръцете при хват „за пояс“. Шопският танцов репертоар е богат – Граовско, Самоковско, Кюстендилско, Радомирско, Бистришка копаница, За пояс, На два танца, Селската, Чубричанче ле, Лиле, Четворно, Криво, Петруна, Йове, Цоне, мило чедо, Бучемиш, Кукунеш, Трънската, Тройче и др.

Инструменти Сред най-популярните инструменти в Шоплука е гъдулката – позната с имената гусла и кемене. Тя се използва по-често за съпровод на песен и по-рядко като солов инструмент и това вероятно е причината за по-слабото развитие на инструменталните жанрове в областта. Дудукът и двоянката също имат място в инструменталната практика на шопите. Гайдата (малка – джурà, във висок строй) е с по-ограничена употреба.

Střední Západní Bulharsko (Šopská oblast) Střední Západní Bulharsko zabírá území tzv. Šopluku (Sofijsko, Svogensko, Samokovsko, Slivniško, Radomirsko, Dupniško), Graovo (Perniško, Brezniško) a západní okraje (Godečko, Trănsko, Kjustendilsko a Bosilegradsko a Caribrodsko za bulharsko-srbskou hranicí). Vzhledem k tomu, že se obyvatelstvo této oblasti skládá převážně z etnografické skupiny Šopů, tak se celé oblasti říká obecným názvem Šopluk, Šopská oblast.

ké písně nazvané kralimarkovské nebo starosvatovské. Jejich slovní obsah je spojen s hrdinskými činy Kralevice Marka, a proto i text je zde velmi důležitý. Po hudební stránce mají tyto písně recitativní charakter – po ornamentálním nástupu následuje stereotypní sestupné skandování s prvky improvizace; lid je označuje jako „sekané“. Zpívají je muži u stolu, často v doprovodu gusle. Šopský písňový a instrumentální repertoár zahrnuje celou metrorytmickou různorodost bulharského hudebního folkloru – nalézáme 2-, 3-, 5-, 7-, 9-, 11-, 12- a 13dobé metrum. Choro Bučemiš je v 15dobém metru (2-2-2-2-3-2-2), a choro Jove je v zajímavé kombinaci střídajícího se 7- a 11dobého metra (3-2-2 a 2-2-3-2-2).

Lidové písně a zpěv Pro šopskou písňovou tradici je typické výrazné dvojhlasé zpívání s omezeným tónovým objemem a s převládajícím intervalem mezi oběma hlasy – sekundou. Tento interval vytváří pocit „souboje“ dvou hlasů, který folklorní interpreti vnímají jako zvláštní druh harmonie, ke které směřují – jejich cílem je znít jako „zvonce“. První hlas zpívá obvykle jedna zpěvačka, která „jde, vede“, „volá“, „vykřikuje“, a druhý – dvě nebo více zpěvaček, které „pomáhají“, „táhnou“, „přidávají“. U některých písní při žních horní hlas provádí ojedinělý ornament „třesení“, při kterém se jeden dlouhý tón drobí na menší notové hodnoty díky speciální hlasové technice. Charakteristické jsou rovněž výkřiky na konci každé sloky nebo rozdělující sloku, dokonce někdy i v polovině slova daného textu. Přerušování a výkřiky nalézáme i u svatebních písní z této oblasti. Je zde stále ještě zachována řada obřadních písní – na Vasilovden (den sv. Vasila, připadá na Nový rok), kolednické, lazarské, gergjovdenské (den sv. Jiří) aj. Bohatě zastoupené jsou skupiny písní při sedánkách a při tančení chora. Dvojhlasé šopské písně se vyvíjejí na základě stejných modelů – zahrnují 3–4 tóny s převládajícími sekundovými zvukovými kombinacemi. Směrem k západním okrajům lze vysledovat ubývání dvojhlasých písní a pod vlivem zpěvu z Pirinského kraje je druhý hlas méně pohyblivý. Kromě charakteristického šopského dvojhlasu se v oblasti zpívá i jednohlasně a tady jde o typické epic-

Chora (Tance) Lidové tance z Šopské oblasti jsou svižné, s rozmanitými kroky, s hbitostí a dynamikou v pohybu. Charakteristický způsob je „natřásání“ – specifický pohyb těla a zvláště rukou při držení „za pásek“. Šopský taneční repertoár je bohatý – Graovské, Samokovské, Kjustendilské, Radomirské, Bistrická kopanice, Za pásek, Na dva tance, Selské, Čubričanče le, Lile, Čtyřkové, Křivé, Petruna, Jove, Cone, milé dítě, Bučemiš, Kukuneš, Trănské, Trojče aj.

Nástroje Mezi nejpopulárnější nástroje v Šopské oblasti patří gădulka (gusle) – známá ještě pod jmény gusla nebo kemene. Užívá se častěji jako doprovod k písním a méně často jako sólový nástroj, což je pravděpodobně důvodem pro slabší rozvoj instrumentálních žánrů v této oblasti. Duduk a dvojka (druhy píšťal) mají rovněž své místo v instrumentální praxi Šopů. Gajda (malá – džura, ve vysoké tónině) má omezenější použití.

Пиле славе, не пей толко рано (от Софийско, гергьовденска, на отиване за цветя6)

Ptáčku slavíčku, nezpívej tak brzy (ze Sofijska, gergjovdenská (na svátek sv. Jiří), když se jde na kytky3)

Пиле славе, пиле славе, не пей толко рано, е, пиле славе, не пей толко рано, пиле славе, не буди овчарье; овчарьете роса че обия7, пиле славе, цвете че опаса8. Пиле славе, не пей толко рано, не пей толко рано. Стайте, моми, на цвеке да идем, коя мома от цвеке остава, она либи войно селянина; войно са е на ръка успала, с вити гривни ръце претегнала, с витици9 е образ нашарила.

Slavíčku můj, slavíčku můj, nezpívej tak časně zrána, nu, slavíčku, nezpívej tak zrána, slavíčku můj, nebuď ty ovčáky, ti ovčáci rosičku zabijí4, ovečky pak květiny ty spasou. Slavíčku můj, nezpívej tak zrána, nezpívej tak zrána. Vstaňte dívky, na květiny půjdem, která dívka opozdí se z květin, ta má ráda statného sedláka; na silné jeho ruce zadřímala, náramky své ruce nazdobila, pletýnkami tváře obkroužila.

6 В Софийско преди полунощ в нощта срещу Гергьовден момите излизат „на цвете“ по баирите. Там ги чакат ергените, които са наклали огньове, около които играят хоро на песен до разсъмване, когато тръгват да берат цветя. 7 Овчарите ще „убият“ росата като ходят по нея. 8 (Стадата, овцете) ще опасат тревата. 9 Тънки плетеници на косата.

3 Na Sofijsku v noci na sv. Jiří vycházejí dívky před půlnocí „pro květiny“ do okolních kopců a luk. Tam na ně čekají mládenci, kteří již před tím založili ohně, kolem nichž tančí choro při písni až do rozednění, kdy všichni odejdou trhat květiny. 4 Ovčáci „zabijí“ rosu, když po ní budou chodit.

Първа тлака10 ойдох (от Самоковско)

Na první jsem táčky5 přišel (ze Samokovska)

Първа тлака ойдох, Райненце, Райне ма, първа тлака ойдох, тебе там не найдох. Втора тлака ойдох, тебе там не найдох. Трета тлака ойдох, тебе там не найдох. На четвърта ойдох, тебе тамо найдох – до пенджури11 седиш, с друго либе думаш, мойта китка даваш, моя пръстен даваш. Постоях, погледах, па нищо не рекох, за ръка те фанах, дома те заведох, на мама предадох.

Na první jsem táčky přišel, Rajničko, Rajno má, na první jsem táčky přišel, tebe jsem tam nenašel. Na druhé jsem táčky přišel, tebe jsem tam nenašel. Na třetí jsem táčky přišel, tebe jsem tam nenašel. Na čtvrté jsem přišel, a tebe tam našel – u okénka sedíš, s jiným milým mluvíš, můj kvítek mu dáváš, můj prsten mu dáváš. Stál jsem, jen se díval, nic jsem nepovídal, za ruku tě chytil, domů doprovodil, tvé matce tě předal.

10 Седянка. 11 Прозорци.

5 Sousedské posezení s vyprávěním.

Седна Марко с макя12 да вечера (от Западните покрайнини, трапезна)

Sedl Marko s matkou povečeřet (ze západních oblastí, hodovní)

Седна Марко с макя да вечера сува леба13 и люта пипера, на вечера три писма получи, та ги бързо юнак прочитало, стара майка на Марко говори: – Чуеш ли ме, Марко мило дете, откъде ти абъри14 пристигат? А Марко си майци отговори: – Чуеш ли ме, мила стара мале, три ме крале от три стране кане. Пръв ме кани кральо от Ърватско15, он ме кани кумък да му бъдем, кум да бъдем, рожба да му кръстим; Втор ме кани кральо от Сърбия он ме кани кумък да му бъдем, кум да бъдем, булка да му венчам; ало трети цар е от Стамбола16. Слушай, мамо, царю що ми пише: „Чуеш ли ме, мой посинче17 Марко, ново зло ме у Стамбол налете; посили се арап прекоморъц18, та ми иска Айкуна девокя19, он я иска либе да му буде. Я га моли, мой посинче Марко, да почека три седмици време, а он нече ни дъна20 да чека. Че те молим, мой посинче Марко, ти да дойдеш у Стамбола града, да отнемеш Айкуна от арап.

Sedl Marko s matkou povečeřet suchý chleba s pálivou paprikou, tři dopisy dostal při večeři, přečetl je junák rychle, stará matka k Markovi hovoří: – Zda mě slyšíš, Marko, milé dítě, odkud zprávy k tobě přicházejí? Matičce své Marko odpověděl: – Zda mě slyšíš, milá stará máti, tři králové ze tří zemí zvou mě. První zve mě král z Chorvatské země, on mne pozval, kmotrem abych byl mu, kmotrem stal se, dítko jeho pokřtil; Druhý zve mě král ze Srbské země, on mne pozval, kmotrem abych byl mu, kmotrem stal se, s nevěstou ho oddal; třetí král je králem z Istanbulu. Poslyš, matko, co mi ten král píše: „Zda mě slyšíš, můj ty synku, Marko, nové zlo mě v Istanbulu stihlo; mouřenín mi zpoza moře hrozí, chce, bych dal mu Ajkunu6 líbeznou, milou jeho, aby se mu stala. Já ho prosil, můj ty synku Marko, ať posečká jen tři týdny pouhé, on však nechce ani den posečkat. Tak tě prosím, můj ty synku Marko, abys přišel do města Istanbul, mouřenínu Ajkunu bys odňal.“

12 Майка. 13 Сух хляб. 14 Хабер – известие. 15 Хърватия. 16 Истанбул. 17 Осиновен син. 18 В сюжетите за Крали Марко той се бие и побеждава „черен арап“. В случая вариант е „арап прекоморъц“, т.е. отвъд морето. 19 Девойка. Айкуна девойка присъства и в други песни за Крали Марко. 20 Ден.

6 Dívka Ajkuna je přítomna i v jiných písních o Kralevici Markovi.

Северозападна България Границите на Северозападнобългарската музикалнофолклорна област са очертани от р. Дунав на север и р. Вит на изток, българо-сръбската граница на запад и линията Берковица – Враца – Ябланица на юг. В музикалната и танцовата традиция на тази област се наблюдават влияния от съседните Румъния и Сърбия. Характерно е също твърде ранното замиране на старата селска песенна култура, заменена от духовите оркестри.

и движения на раменете като израз на вътрешното напрежение на играча. Голяма част от хорàта са в 2-временен размер: Водено хоро – Данъц, Старо хоро, Троекорка, Бъчванка, Ситна старешка, Ломка-Поломка, Торлачка, Чорбаджийско хоро, Чичовото, Ситно влашко, Дунавско, Цигански кулишар, Въртечка, Осмица, Коца, Шумадия и др. Представени са и неравноделните размери: 5-временния – Четворна пайдушка, Тодорка – на място, Кривата, Костенско, Клатено, Зад крак и др.; 7-временния – Ръченица, Леката, Лъжи крак (2-2-3), Жикино хоро (3-2-2); 8-временния – Арнаутска игра; 9-временния – Дайчово, Шарено, Белоградчишко, Абдал, Повторно, Лудото, Повърнушка, Изворка, Поступица (2-2-2-3), Грънчарка (2-3-2-2); 11-временния – Ганкино, Крепката (2-23-2-2), Шира (2-2-2-2-3) и др.

Народни песни и пеене В Северозападна България доминира едногласното пеене с едно изключение – региона на гр. Белоградчик и съседните села, където съществува традицията на двугласното пеене. В този тип двуглас се открива близост с шопския. Една от хипотезите е, че тази малка двугласна територия е своеобразно продължение на двугласната практика от другата страна на българо-сръбската граница. Типичен за едногласните песни в тази област е тесният тонов обем, особено в старите обредни образци. Той е белег за по-архаично музикално мислене. Първият фундаментален песенен сборник в България – „Народни песни от Тимок до Вита“, издаден през 1928 г., съдържа 4076 нотирани песни и мелодии, събирани именно в Северозападна България. Мотивът на неговия автор, фолклористът Васил Стоин за извършване на мащабна теренна и събирателска работа тъкмо в този край е тенденцията към изгубване на местната песен и изместването й от духовите оркестри. Сведенията сочат, че в северозападната песенна традиция са функционирали обредни песни, свързани с почти всички календарни и семейни празници, както и всички останали песенни жанрове.

Инструменти От народните инструменти в Северозападна България голяма популярност има духовият инструмент дудук – малък едноставен или голям триставен. Други духови инструменти са гайдата (малка, във висок строй), както и нейният вариант ружница – гайдуница без мех. В по-малка степен се използват окарината и кавалът. Специфично явление, което се ражда и развива в този регион е практиката на духовите оркестри – станали популярни с названието „оркестри за сватби и погребения“. Творчеството на композитора Дико Илиев, роден и живял в Северозападна България, е особено значимо в това отношение. На базата на идеи и мотиви от народната музика той създава авторски произведения за духовите формации, в които използва средствата на западноевропейската хармония и оркестрация. В почти всяко селище от тази област е съществувал такъв оркестър, чиито изпълнения постепенно изместват обредната песен (на сватба или други празници). Духовите оркестри придобиват висока популярност не само в Северозападна, но и в Средна Северна и Североизточна България.

Хорà Метроритмическото разнообразие в Северозападна България е фактор за богатството на хороводната традиция. Движенията се отличават с лекота, а стъпките са ситни. Подобно на Шопската област, тук също е познат похватът „натришане“ – ритмично пружиниране с краката

Severozápadní Bulharsko Hranice severozápadní bulharské hudebněfolklorní oblasti jsou vymezeny řekou Dunajem na severu a řekou Vitem na východě, bulharsko-srbskou hranicí na západě a linií Berkovica – Vraca – Jablanica na jihu. V hudební a taneční tradici této oblasti lze pozorovat vlivy sousedního Rumunska a Srbska. Charakteristické je rovněž velmi časné odumírání staré vesnické písňové kultury a její záměna dechovými orchestry.

sko, Ciganski kulišar, Vărtečka, Osmica (Osmička), Koca, Šumadija aj. Jsou zastoupena i nestejnoměrná metra: 5dobé – Četvorna pajduška, Todorka – na místě, Krivata, Kostensko, Klateno, Zad krak (Za nohou) aj.; 7dobé – Răčenica, Lekata, Lăži krak (2-2-3), Žikino choro (3-2-2); 8dobé – Arnautska igra; 9dobé – Dajčovo, Šareno, Belogradčiško, Abdal, Povtorno, Ludoto, Povărnuška, Izvorka, Postupica (2-2-2-3), Grănčarka (2-3-2-2); 11dobé – Gankino, Krepkata (2-2-3-2-2), Šira (2-2-2-2-3) aj.

Lidové písně a zpěv

Nástroje

V Severozápadním Bulharsku dominuje jednohlasý zpěv s jedinou výjimkou – regionem města Belogradčik a okolních vesnic, kde existuje tradice dvojhlasého zpěvu. V tomto druhu dvojhlasu lze vidět jeho blízkost s dvojhlasem šopským. Jednou z příčin je to, že toto malé dvojhlasé území je určitým „pokračováním“ dvojhlasé praxe z druhé strany bulharsko-srbské hranice. Typický pro jednohlasé písně v této oblasti je úzký tónový rozsah, zejména ve starých obřadních vzorech. Je to příznak archaičtějšího hudebního myšlení. První fundamentální písňový sborník v Bulharsku – „Lidové písně od Timoku po Vit“, vydaný r. 1928, obsahuje 4076 notovaných písní a melodií, posbíraných právě v severozápadním Bulharsku. Motivem jeho autora, folkloristy Vasila Stoina, bylo provést rozsáhlou terénní a sběratelskou práci právě v této oblasti, kde je tendence k mizení místních písní a jejich vytlačování dechovými orchestry. Údaje ukazují, že v severozápadní písňové tradici byly zastoupeny obřadní písně spojené s téměř všemi kalendářními a rodinnými svátky, jakož i všechny ostatní písňové žánry.

Z lidových nástrojů v severozápadním Bulharsku je velmi populární dechový nástroj duduk – malý jednoduchý nebo velký trojitý. Jiné dechové nástroje jsou gajda (malá ve vysoké tónině), jakož i její varianta „ružnica“ – dudy bez měchu. V menší míře se využívají i okarína a kaval (druh píšťaly). Specifickým jevem, který se rodí a rozvíjí v tomto regionu, je praxe dechových orchestrů – staly se populárními pod názvem „orchestry pro svatby a pohřby“. Tvorba skladatele Diko Ilieva, který se narodil a žil v severozápadním Bulharsku, je obzvláště významná v tomto ohledu. Na základě idejí a motivů z lidové hudby vytváří autorská díla pro dechové formace, v nichž využívá prostředky západoevropské harmonie a orchestrace. Téměř v každé obci této oblasti existoval takový orchestr, jehož hraní postupně vytlačovalo obřadní písně (na svatbách nebo jiných svátcích). Dechové orchestry získaly širokou popularitu nejen v severozápadním, ale i ve středním severním a severovýchodním Bulharsku.

Chora (Tance) Metrická a rytmická různorodost v Severozápadním Bulharsku je faktorem pro bohatou taneční tradici. Pohyby se vyznačují lehkostí a krůčky jsou drobné. Stejně jako v Šopské oblasti i zde je znám způsob „natřásání“ – rytmické pérování nohou a pohyb ramen jako výraz vnitřního napětí tanečníka. Velká část chor (tanců) jsou v dvoudobém metru: Vodeno choro – Danăc, Staro choro, Troekorka, Băčvanka, Sitna stareška, Lomka-Polomka, Torlačka, Čorbadžijsko choro, Čičovoto, Sitno vlaško, Dunav-

Я изляз, изляз, момкова мале (от Тетевенско, сватбена, когато шествието наближава момковия дом)

Vyjdi, vyjdi, mládencova matko (z Tetevenska, svatební, když se procesí blíží k mládencovu domu)

Я изляз, изляз, момкова мале, та да си видиш какво ти водим: /2 бяло, червено, тънко, високо, тънко високо и чернооко. /2

Vyjdi, vyjdi, mládencova matko, abys viděla, co k tobě vedem: /2 bílé, červené, štíhlé, vysoké, štíhlé, vysoké a černooké. /2

Яжте и пийте, кметове (от Белоградчишко)

Jezte a pijte, starostové (z oblasti Belogradčiku)

Яжте и пийте, кметове, кому е сърце весело, /2 мен не е сърце весело, имам си сина да женим, другога имам да делим21. Щото че сина да делим – за ньег ми е грижа и не е, да че му сиви волове; щото че сина да женим, за ньег ми е грижа голема: где че му найдем прилика, като два стръка иглика, бела червена на лице, тънка-висока на снага.

Jezte a pijte, starostové, kdo máte srdce veselé, /2 mé srdce není veselé, syna já musím ženit, a druhému majetek dělit. Protože syna mám podělit – mám o něj starost i nemám, dám já mu šedivé voly; druhého, co mám ho ženit, o něj mám starost velikou: kdeže já družku mu najdu, by byli jako dva kvítky, bílá a červená líčka, štíhlá a vysoká v těle.

21 „Да делим“ в случая означава да разделя имота си и да реша какво ще дам на всеки от синовете си.

Средногорие и Пазарджишко-Ихтимански регион Областта Средногорие се състои от три дяла: Същинска (Централна) Средна гора, Ихтиманска Средна гора и Сърнена гора (Източна Средна гора). Средногорският песенен стил се обособява в Същинска (Централна) Средна гора. Интересно е, че в западната част на областта се чувства влияние на шопския музикален диалект, а в източната – на Тракия. Може да се каже, че тя има преходен характер. Съседна на Средногорието подобласт е Пазарджишко-Ихтиманският регион, който от своя страна е преходна зона между Шопската област, Средногорието и Тракия.

В метроритмическо отношение в Пазарджишко-Ихтиманския регион, както и в Средногорието, най-типичен е 11-временният размер (2-2-3-2-2)

Хорà За танцовата практика в северната част на областта Средногорие са характерни ситни стъпки и леки подскоци, докато в южна посока маниерът на изпълнение се отличава с повече спокойствие. Най-широко разпространение имат Право и Повърнато хоро. Ръченицата като поединичен танц или по двойки също е известна в цялата област – тя същестува с определени названия като „Посадник“, „Бръсни цървул“, „Налузгай крак“ и др. Сред средногорските хорà са Камишица, На прескачаница, Припканицата, Криво, Лудата, Повръщанка, Прала Начка и др.

Народни песни и пеене Макар че Средногорието граничи с Шоплука, в тази област се пее само едногласно. Запазени са календарни обредни песни – припевки на Васильовден, коледарски, лазарски песни, песни на Пеперуда, както и сватбени песни от семейната обредност и жътварски песни от трудовия цикъл. Метроритмически песенният фолклор в тази област е сравнително беден – преобладават 2-временният, 9-временният (2-2-2-3) и 11-временният (2-2-3-2-2-) размер. В Пазарджишко-Ихтиманския регион се пее двугласно – първият глас се изпълнява от една певица, която „издига“, вторият също се пее от една певица и тя „тресе“. И тук песните се изпълняват антифонно от две групи от по две певици. В зависимост от движението на втория глас се оформят два типа двугласни песни: при единия тип най-често вторият глас лежи върху основния тон (І степен) или се движи между І и ІІІ степен, а при другия тип – вторият глас изпълнява орнамента „тресене“ при почти паралелно движение на двата гласа. При изпълняването на този орнамент певиците демонстрират умения и високо майсторство – „тресенето“ е раздробяване на голяма нотна стойност на по-малки чрез краткотрайно засягане на долния съседен тон. Това е единственият регион в България, където вторият глас има такава функция – с по-ярка изява в сравнение с първия глас.

Инструменти Народната инструментална традиция в Средногорието е представена от гайда, кавал и свирка. Гайдата тук е с по-мека звучност, поради по-честото й използване като съпровождащ инструмент.

Středohoří a Pazardžiško-Ichtimanský region Chora (Tance)

Oblast Středohoří se skládá ze tří částí: Vlastní (Centrální) Střední hora, Ichtimanská Střední hora a Srnčí hora (Východní Střední hora). Středohorský písňový styl se vyčleňuje ve Vlastní (Centrální) Střední hoře. Je zajímavé, že v západní části této oblasti je cítit vliv šopského hudebního dialektu, a ve východní – thráckého. Lze říci, že má přechodný charakter. Se Středohořím sousedící podoblast je Pazardžiško-Ichtimanský region, který zase tvoří přechodnou zónu mezi Šopskou oblastí, Středohořím a Thrákií.

Pro taneční praxi v severní části oblasti Středohoří jsou typické drobné krůčky a lehké poskoky, zatímco směrem na jih se způsob tancování stává klidnějším. Nejrozšířenější jsou Pravo a Povărnato choro. Răčenica coby samostatný tanec nebo tanec v páru je rovněž známá v celé oblasti – existuje pod zvláštními názvy jako Posadnik, Brăsni cărvul, Naluzgaj krak aj. Mezi středohorská chora patří Kamišica, Na preskačanica, Pripkanicata, Krivo, Ludata, Povrăštanka, Prala Načka aj.

Lidové písně a zpěv

Nástroje

Ačkoliv Středohoří hraničí s Šopskou oblastí, zpívá se v něm pouze jednohlasně. Zachovaly se zde kalendářní obřadní písně – popěvky na Vasilovden (svátek sv. Vasila), kolední, lazarské písně, písně z obřadu Peperuda (tj. motýl), jakož i svatební písně z okruhu rodinných obřadů a písně ženců z pracovního cyklu. Co do rytmu je písňový folklor v této oblasti poměrně chudý – převládá 2dobý, 9dobý (2-2-2-3) a 11dobé (2-2-3-2-2) metrum. V Pazardžiško-Ichtimanském regionu se zpívá dvojhlasně – první hlas zpívá jedna zpěvačka, která „pozdvihuje“, druhý hlas zpívá jiná zpěvačka, která „třese“. I zde se písně interpretují antifoně dvěma skupinami, každá o dvou zpěvačkách. V závislosti na pohybu druhého hlasu se formují dva typy dvojhlasých písní: u jednoho typu druhý hlas leží nejčastěji na základním tónu (I. stupeň), nebo se pohybuje mezi I. a III. stupněm, a u druhého typu – druhý hlas zpívá ornament „třesení“ při téměř paralelním pohybu obou hlasů. Při interpretaci tohoto ornamentu zpěvačky předvádějí své umění a velké mistrovství – „třesení“ je rozdělení vysoké notové hodnoty na menší skrze krátkodobé zasahování do spodního sousedního tónu. Je to jediný region v Bulharsku, kde má druhý hlas takovou funkci – s výraznějším projevem ve srovnání s prvním hlasem. Z rytmického hlediska je v Pazardžiško-Ichtimanském regionu stejně jako ve Středohoří nejtypičtější 11dobé metrum (2-2-3-2-2).

Lidová instrumentální tradice ve Středohoří je zastoupena gajdou, kavalem a píšťalou. Gajda zde má jemnější zvuk kvůli jejímu častějšímu užívání jako doprovodného nástroje.

Рано ранил свети Герги (от Ихтиманско)

Raníčko vstal svatý Gergi (z Ichtimanska)

Леле Герги, свети Герги, рано ранил свети Герги, рано ранил, коня справил назобил го зоб пшеница напоил го руйно вино па отиде да обиде синорите, екинете. Кога натат весел ойде, ка се върна сърдит дойде, никой смее да го пита, попита го стара майка: – Леле, Герги, свети Герги, та що ми си сърдит дошъл, весел ойде, сърдит дойде? Свети Герги отговаря: – Леле, мале, мила мале, ка да не съм сърдит дошъл – есенници не братиле22, пролетници не никнале!23 Я майка му отговаря: – Леле, Герги, свети Герги, и това ли да те уча – удри гергьовски гърмове24 и спасовски25 ситни дъждове, есенници ще да братят, пролетници ще да никнат! Герги си майка послуша, удри гергьовски гърмове и спасовски ситни дъждове. Рано рани свети Герги, рано рани, коня справи, сърдит ойде, весел дойде!

Jejda Gergi, svatý Gergi, raníčko vstal svatý Gergi, raníčko vstal, koně sedlal, nakrmil ho dobrým zrním, napojil ho rudým vínem, pak šel, aby vše obešel, polní brázdy osázené. Směrem tam veselý vyšel, zpátky však už zlostný přišel, nikdo nesmí se ho zeptat, zeptala se stará matka: – Jejda, Gergi, svatý Gergi, proč jsi rozzlobený přišel, vesel tam a zlostný zpátky? Svatý Gergi odpovídá: – Jejda, máti, milá máti, jak já nemám zlostný býti – ozim se mi nerozmnožil, jařiny nevyklíčily! A hle máti odpoví mu: – Jejda, Gergi, svatý Gergi, což i toto tě mám učit – uhoď gergjovskými hromy a spusť drobné jarní deště, ozimy se ti rozmnoží, jařiny ti hned vyklíčí! Poslechl svou matku Gergi, bouchl gergjovskými hromy, spustil drobné jarní deště. Raníčko vstal svatý Gergi, raníčko vstal, koně sedlal, zlostný tam šel, vesel přišel!

22 Есенници са посеви, които се сеят през есента (жито, ечемик и др.). „Братене“ е процес, при който от едно зрънце израстват повече класове. 23 Пролетници са пролетните посеви (царевица, слънчоглед и др.). 24 Гергьовденски гръмотевици. 25 Които валят по Спасовден – Възнесение Господне, 40 дни след Великден.

Пасъл е Станьо шилета (от Пазарджишко)

Pásl Staňo jehňata (z Pazardžiška)

Станьо ле, пасъл е Станьо шилета26 покрай новите гробища, нещо му в глава приглаша: – Браче ле Станьо, браче ле, оженихте ли бая си, доведохте ли невеста, хубава ли е като мен, работна ли е като мен, ходи ли често в черква, и гледа ли ми децата? – И оженихме бая си, доведохме му невеста, и хубава е като теб, и работна е като теб, и ходи често в черква, ала децата не гледа, та ги раздаде, раздаде, по турци и по цигани.

Staňo, hej, popásal Staňo jehňata blízko nového hřbitova, nějaký hlas mu v hlavě zní: – Bratříčku, Staňo, bratříčku, zdali jste staršího oženili, zdali mu přivedli nevěstu, zdali je hezká tak jako já, zdali je také tak pracovitá, zda často do kostela chodí a zda se mi o děti stará? – I oženili jsme staršího, přivedli jsme mu nevěstu, a krásná je tak jako ty, a pracovitá zrovna tak, a do kostela často chodí, však o děti se nestará, a tak je rozdala, rozdala, koho Turkům, koho Cikánům.

26 Отраснали агнета.

Родопи Родопската музикалнофолклорна област обхваща планината Родопи, като средният и източният й дял (с едно малко изключение – гр. Неделино) се отличават с единство и хомогенност – пее се едногласно и местната песен има ярки разпознаваеми музикални белези. Северозападните Родопи (Велинградски регион) се открояват със своя специфика, което е причината да се разглеждат като отделна подобласт.

размер, по-редки са 5, 7- и 9-временният. Двугласен остров в Родопската област представлява гр. Неделино и заобикалящите го села (област Смолян). Този тип двугласно пеене е близък до изпълнявания във Велинградско и вероятно става дума за преселници от Северозападните Родопи. При неделинския двуглас по-често първият и вторият глас се изпълняват от по една певица в две групи, които пеят антифонно. Движението на вторият глас е само върху І и ІV степен, докато първият глас пее мелодията и това в някои случаи води до кръстосване на гласовете – вторият глас се оказва над първия. Това прави този двуглас доста труден за изпълнение.

Народни песни и пеене Подобно на Пиринския регион в немалко селища в Родопите живеят българи мюсюлмани. Християнското и мюсюлманското население изпълнява фолклорна музика, която е единна в своята стилова характеристика. За разлика от други области, в Родопите активно пеят и мъжете – ниско и плътно, докато жените (особено мюсюлманки) пеят в по-висок регистър и със специфична певческа постановка. Най-големият брой женски песни са тези на седянка, тъй като това е мястото, където най-често общуват жени и девойки. Почти не се срещат песенни образци, изпълнявани на жътва или на трапеза, както и лазарски или коледарски. Основа на едногласната родопска народна песен е пентатониката – тоновият род, върху който се гради музиката на Изтока и който съдържа пет, а не седем тона – пропуснати са полутоновете. Това е единствената област в България с подобна характеристика на песните, с подобен музикален облик и звучене. Често песните са с широк тонов диапазон (до 7 – 8 тона), големи скокове в мелодията, последователност от два скока във възходяща или низходяща посока. Песенната мелодика е „мека“ и според изпълнителите това отразява връзката между традиционната музика и формата на планината Родопи, която се смята за магично място, тъй като там е роден легендарният певец Орфей. По-голяма част от родопските песни са безмензурни, т.е. нямат определен размер/метрум и текат провлачено и по-свободно. Тези, които са мерени, са еднообразни в метроритмично отношение – най-популярни са 2- и 3-временният

Хорà Родопските хорà са бавни или умерени, с не много сложни стъпки. По-популярни са Митрино, Литото, Кланено, Касапско, Бачковско, Енино, Сворнато, Чукано хоро, Севдана и др.

Инструменти Типичен фолклорен музикален инструмент за Родопите е голямата „кабà“ гайда, която има ниско звучене. Гайда с подобни размери и звук не се среща не само никъде другаде в България, но не е позната и на Балканите. Употребява се на сватба и хоро като солов инструмент, но и за съпровод на песни. Гайдарското свирене е повлияно от песента и местния вокален стил. В Родопите се свири също на кавал и на тамбура, наричана байлама (баламоа) или саз – тя е разпространена предимно сред българите мюсюлмани. Среща се и двоянката – тук се нарича чифте свирка.

Rodopy Rodopská hudebněfolklorní oblast zahrnuje pohoří Rodopy, přičemž se její střední a východní část (s jednou malou výjimkou – městem Nedelino) vyznačuje jednotou a homogenností – zpívá se zde jednohlasně a místní písně mají výrazné rozpoznávací hudební znaky. Severozápadní Rodopy (Velingradský region) se liší svými specifiky, což je důvodem, proč se popisuje jako zvláštní podoblast.

hovalce ze severozápadních Rodop. U nedelinského dvojhlasu zpívají první a druhý hlas vždy jedna zpěvačka ve dvou skupinách, které zpívají antifoně. Pohyb druhého hlasu je jenom na I. a IV. stupni, zatímco první hlas zpívá melodii, a to v některých případech vede ke křížení hlasů – druhý hlas se ocitá nad prvním. To způsobuje, že je tento dvojhlas velmi těžký pro interpretaci.

Lidové písně a zpěv

Chora (Tance)

Podobně jako v Pirinském regionu v řadě obcí v Rodopech žijí bulharští muslimové. Křesťanské a muslimské obyvatelstvo hraje folklorní hudbu, která je jednotná co do stylové charakteristiky. Na rozdíl od jiných oblastí, v Rodopech aktivně zpívají i muži – hluboce a zvučně, zatímco ženy (zvláště islamizované Bulharky) zpívají ve vyšším registru a se zvláštním pěveckým nasazením. Největší počet ženských písní je těch, které se zpívají o sedánkách, protože to je místo, kde se nejčastěji scházejí ženy a dívky. Téměř se zde nesetkáme s písňovými vzory, které by se zpívaly o žních nebo u stolu, stejně tak ani s lazarskými nebo koledními písněmi. Základem jednohlasé rodopské lidové písně je pentatonika – tónový rod, na kterém je vystavěna hudba Východu a který obsahuje pět, a nikoliv sedm tónů – jsou vynechány půltóny. Jde o jedinou oblast v Bulharsku s podobnou charakteristikou písní, s podobným hudebním tvarem a zvukem. Často mají písně široký tónový rozsah (až 7–8 tónů), velké skoky v melodii, následnost dvou skoků v stoupajícím nebo klesajícím směru. Písňová melodika je „měkká“ a to podle interpretů odráží spojení mezi tradiční hudbou a tvarem pohoří Rodop, které je považováno za magické místo, protože se tam narodil legendární pěvec Orfeus. Větší část rodopských písní je bez menzury, tj. nemají určité metrum a linou se táhle a volněji. Ty, které mají metrum, jsou jednotvárné z hlediska rytmiky – nejpopulárnější jsou 2- a 3dobá metra, méně časté jsou 5-, 7- a 9dobá. Dvojhlasý „ostrůvek“ v Rodopské oblasti tvoří město Nedelino a vesnice kolem něj (oblast Smoljanu). Tento typ dvojhlasého zpěvu je blízký interpretacím na Velingradsku a pravděpodobně jde o přestě-

Rodopská chora jsou pomalá a uměřená, s nepříliš složitými kroky. Populárnější jsou Mitrino, Čukano, Litoto, Klaneno, Kasapsko, Bačkovsko, Enino, Svornato choro, Sevdana aj.

Nástroje Typickým lidovým hudebním nástrojem Rodop je velká kaba (měkká) gajda, která má nízký zvuk. Gajdu s podobnými rozměry a zvukem nenalezneme nejen nikde jinde v Bulharsku, ale ani jinde na Balkánu. Používá se na svatbách a na chora jako sólový nástroj, ale i jako doprovodný k písním. Na hraní na gajdu mají vliv písně a místní vokální styl. V Rodopech se hraje rovněž i na kaval (píšťalu) a na tamburu, které se říká bajlama (balamoa) nebo saz. Ta je rozšířená zejména mezi bulharskými mohamedány. Najdeme zde i dvojitou píšťalu – té se zde říká čifte svirka.

Девойко мари хубава (от Смолянско)

Děvenko hezká, přehezká (ze Smoljanska)

Девойко мари, хубава, девойко, сипни ми винце да пийна, девойко. /2 Да пия, да се напия, девойко, балното27 да си кажиме, девойко. /2 Чие е бално по-множко, девойко, моено или твоено, девойко. /2 Моесо бално по-множко, юначе, че имам руба28 да правя, юначе, и имам дари29 да стегам, юначе. Моесо бално по-множко, девойко, че имам служба да служа, девойко, и имам коща да градя, девойко. Моесо бално по множко, девойко, че нема да се зьомиме30, девойко. /2

Děvenko hezká, přehezká, děvenko, nalij mi víno k napití, děvenko. /2 Ať piju, ať se napiju, děvenko, bolest svou ať si povíme, děvenko. /2 Čí-li pak bolest je větší, děvenko, moje-li, tvoje-li, děvenko. /2 Mě toho bolí povíce, junáku, že musím výbavu chystat, junáku, přichystat dary já musím, junáku. Mě toho bolí povíce, děvenko, že do služby nastoupit mám, děvenko, a postavit dům musím já, děvenko. Mě toho bolí povíce, děvenko, že se my dva nevezmem, děvenko. /2

27 Болката, мъката, тъгата. 28 Чеиз. 29 Дарове. 30 Да се вземем, т.е. да се оженим.

Вечеряй, Радо (от Девинско)

Povečeř, Rado (z Devinska)

Вечеряй, Радо мари, вечеряй, Радо, вечеряй, Радо мари, нахвон31 излязи, нахвон излязи, Радо, нахвон излязи, чи жа та питам, Радо, ти чула ли си, ти чула ли си, Радо, за мен да гълчат32, чи сам бил ходил, Радо, чи сам бил ходил, чи сам бил ходил, Радо, та сам бил чукал, чи сам бил чукал, Радо, на чузди33 порти, по чузди порти, Радо, и на вашана.

Povečeř, Rado, hele, povečeř, Rado, povečeř, Rado, hele, na dvorek vyjdi, na dvorek vyjdi, Rado, na dvorek vyjdi, bych se tě zeptal, Rado, zda slyšela jsi, zda slyšela jsi, Rado, o mě povídat, že prý jsem chodil, Rado, že prý jsem chodil, že prý jsem chodil, Rado, že prý jsem klepal, že prý jsem klepal, Rado, na cizí vrata, na cizí vrata, Rado, i na ta vaše.

Невесто, млада зелена (от Неделино)

Nevěsto, mladá mladinká (z Nedelina)

Невесто, млада зелена, и, оти не ми си каматна34, кану първана гадина, кану първине месеци? „Самутьо, пусти Самутьо, чим как да съм ти каматна, три ти съм деца радила, три ти съм люлки люляла.“

Nevěsto, mladá mladinká, pročpak ty nejsi už tak hezká, jako ten první rok bývala´s, jako ty první měsíce? „Samutjo, vem tě čert, Samutjo, jakpak mám pro tebe hezká být, tři děti jsem ti porodila, tři kolébky jsem ti houpala.“

31 Навън. 32 Говорят. 33 Чужди. 34 Хубава, красива.

Тракия Тракийската музикалнофолклорна област се простира на територията на Тракийската низина от Ихтиманските възвишения до Черно море, на север до Средна Гора и Източна Стара планина, а на юг – до Родопите, до част от политическата ни граница с Гърция и Турция, и до Странджа.

тях са: Трите пъти, Късъмско, Право тракийско, Чопраз, Буенец, Честата, Чирпанска, Щеркольовата, Пазарджишка копаница, Каракачанско, Въртяно, Джиновско и др.

Народни песни и пеене

Кавалът, гайдата и гъдулката са най-популярните инструменти в областта. Тракийският инструментален стил е уникално явление в българската музикалнофолклорна традиция. Особено ярки и характерни са богато орнаментираните мелодии, изпълнявани от предпочитания в Тракия народен духов инструмент – кавала. Музиката за този инструмент тук достига истинско съвършенство. За репертоара на кавала традиционни са овчарските мелодии – напр. една от най-прочутите свирни е „Изгубеното стадо“, а също мелодиите на седянка, на хоро, на трапеза. На сватба и мегданско хоро в Тракия звучи гайда – средна по големина и във висок строй, често съпроводена от тъпан. Централно място на разпространение на гъдулката в Южна България и именно Тракийската област. Строят (настройването на струните) на триструнната гъдулка е познат като „тракийски“. В Тракия съществува и инструменталното групово свирене според наличните в селото инструменти – кавал, гайда, гъдулка, тъпан в различни комбинации. Във фолклорната практика са навлезли и западноевропейски инструменти като кларинет и цигулка, които поради по-големите си технически възможности в някои случаи са предпочитани пред кавала и гъдулката. Поради характера на тракийската народна вокална и инструментална музика тъкмо тук особено се развива и процъфтява сватбарската музика и сватбарските оркестри.

Инструменти

В Тракия се пее едногласно и антифонно – открито, силно, с естествена постановка на гласа. Доминиращо пеят жените, а мъжете изпълняват само определени цикли – коледарския и песните на трапеза. За тази област е типично жанровото разнообразие на обредни, трудови, седенкарски, хороводни и др. песни. Сред трудовите най-голям брой заемат жътварските песни – обикновено са безмензурни, но по-семпли мелодически. За разлика от тях, седенкарските, трапезните и хороводните песни от Тракия са сред най-представителните за българския фолклор песенни образци – с богати мелодии и сюжети. Безмензурната тракийска песен (бавна, провлачена) е разпознаваема, като тук важна роля има орнаментиката – украсяването на основната мелодия. Това е важен белег в стиловата характеристика на песента от тази област. Под влияние на тракийските инструментални мелодии за кавал, които също се отличават с виртуозна орнаментика, в зависимост от гласовите си възможности певците обогатяват мелодията с множество орнаменти. Метроритмически тракийският музикален фолклор е сравнително еднообразен. Преобладаващият размер е 2-временният, но част от коледарските песни, както и ръченицата и някои популярни хорà са в неравноделни тактове – 5-, 7и 9-временен. По-голямо разнообразие на неравноделни тактови размери има в западната част на Тракийската низина, а на изток те намаляват.

Хорà Независимо от липсата на метроритмическо разнообразие и пребладаващ 2-временен размер, тракийските хорà са богати на движения. Сред

Thrákie Nástroje

Thrácká hudebněfolklorní oblast se rozkládá na území Thrácké nížiny od Ichtimanské pahorkatiny až k Černému moři, na severu ke Střední hoře a k východní Staré planině, a na jih – k Rodopám a ke Strandži, přičemž přirozeně pokračuje i za řeckou a tureckou hranici.

Kaval, gajda a gădulka jsou nejpopulárnější nástroje v této oblasti. Thrácký instrumentální styl je unikátním jevem v bulharské hudebněfolklorní tradici. Zvláště výrazné a charakteristické jsou bohatě zdobné melodie hrané na kaval – v Thrákii nejoblíbenější dechový lidový nástroj. Hudba pro tento nástroj zde dosahuje opravdové dokonalosti. Z repertoáru pro kaval jsou tradiční ovčácké melodie – např. jedna z nejznámějších je „Ztracené stádo“, a rovněž tak melodie při sedánkách, k tanci a ke stolu. O svatbách a při choru na návsi zní gajda – co do velikosti střední a ve vysoké tónině, často doprovázena bubnem. Centrálním místem pro šíření gădulky v jižním Bulharsku je právě Thrácká oblast. Tónina (ladění strun) třístrunné gădulky je známá jako „thrácká“. V Thrákii existuje i instrumentální skupinové hraní podle toho, jaké nástroje jsou ve vesnici k dispozici – kaval, gajda, gădulka, buben v různých kombinacích. Do folklorní praxe pronikly i západoevropské nástroje jako klarinet a housle, kterým je kvůli jejich větším technickým možnostem v některých případech dávána přednost před kavalem a gădulkou. Kvůli charakteru thrácké lidové vokální a instrumentální hudby se právě zde rozvíjí a vzkvétá zejména svatební hudba a svatební orchestry.

Lidové písně a zpěv V Thrákii se zpívá jednohlasně a antifoně – otevřeně, výrazně, s přirozeným posazením hlasu. Převážně zpívají ženy, a muži zpívají jen určité písňové cykly – kolední a písně hodovní. Pro tuto oblast je typická žánrová různorodost písní obřadních, pracovních, při sedánkách, tanečních aj. Mezi pracovními písněmi jsou nejpočetnější písně při žních – jsou obvykle bez menzury a melodicky střídmější. Na rozdíl od nich patří thrácké písně při sedánkách, hodovní a taneční mezi ty nejreprezentativnější písňové modely bulharského folkloru – s bohatými melodiemi a náměty. Bezmenzurní thráckou píseň (pomalou, protáhlou) lze snadno rozpoznat, přičemž má důležitou roli ornamentika – zdobení základní melodie. To je výrazný rys stylové charakteristiky písní z této oblasti. Pod vlivem thráckých instrumentálních melodií pro kaval, které se rovněž vyznačují virtuózní ornamentikou, zpěváci podle svých hlasových možností obohacují melodii množstvím ornamentů. Co do metriky a rytmu je thrácký hudební folklor poměrně jednotvárný. Převládající metrum je dvoudobé, ale část koledních písní, jakož i răčenica a některá populární chora jsou v nepravidelném metru – 5-, 7-, 9dobém. Větší různorodost nepravidelných meter je v západní části Thrácké nížiny, směrem na východ je jich méně.

Chora (Tance) Bez ohledu na absenci rytmické různorodosti a na převládající dvoudobé metrum jsou thrácká chora pohybově bohatá. K nejznámějším z nich patří: Trite păti, Kăsămsko, Pravo trakijsko, Čopraz, Buenec, Čestata, Čirpanska, Šterkoljovata, Pazardžiška kopanica, Karakačansko, Vărtjano, Džinovsko aj.

Я изгрей, изгрей, ясну слънчице (от Старозагорско, сватбена, при сбогуване на невестата с роднините й)

Hej, vyjdi, vyjdi, jasné sluníčko (ze Starozagorska, svatební, při loučení nevěsty s jejími příbuznými)

Я изгрей, изгрей, ясну слънчице, изгрей да видиш как се отделя, как се отделя чедо от мама, чедо от мама, от нин35 си татко, от мили братя, братя и сестри, от свои роди, роди и роднине! На друга мама „мамо“ ша казва, на друг си татко „татко“ ще дума, зародява са със други роди, други роди, роди и роднини.

Hej, vyjdi, vyjdi, jasné sluníčko, vyjdi, ať vidíš, jak rozloučí se, jak rozloučí se dítě od matky, dítě od matky a otce svého, od milých bratří, bratří a sester, od svého rodu, rodu a příbuzných! Jiné již matce bude dít „mámo“, jinému otci bude dít „táto“, blízká bude si s rodinou jinou, s rodinou jinou i příbuznými.

35 Неин.

Пофали са Калина-Малина (от Старозагорско, на великденско хоро)

Chvástala se Kalina-Malina (ze Starozagorska, na velikonoční choro)

Пофали са Калина-Малина: /2 – Мене ерген нимой приговори, нимой приговори, китка да ми земи! Де го зачу змей в зелена гора, той са стори Гюро добър юнак, чи са качи кончи фърковато, чи отиди право на хорото, на хорото право при Калина, той продума, тя му китка дади, той повтори, тя му пръстен дади, той потрети, тя му пристанала. Поведи га Гюро, добър юнак. – Въри, въри, Калино-Малино! – Стой, почакай, Гюро, добър юнак, да си зема мойте тънки дари! – Въри, въри, Калино-Малино, твойте дари, буковите листа! – Стой, почакай, Гюро, добър юнак, да си зема мой кован колань! – Върви, върви, Калино-Малино, твоя колань – змейовити кожи!

Chvástala se Kalina-Malina: /2 – Mě mládenec nijak nepřesvědčí, nijak nepřesvědčí, kvítek aby vzal mi! Zaslechl to drak v zeleném lese, přetvořil se v Gjuru bohatýra, nasedl na koně křídlatého, objevil se přímo tam, u tance, tam, u tance, přímo u Kaliny, promluvil k ní, kvítek svůj mu dala, opětovně prsten svůj mu dala, napotřetí utéct souhlasila. Odvedl ji Gjuro, junák statný. – Přidej, přidej Kalino-Malino! – Stůj, posečkej Gjuro, bohatýre, bych si vzala svoje milé dary! – Přidej, přidej Kalino-Malino, ty tvé dary jsou bukové listí! – Stůj, posečkej Gjuro, bohatýre, bych si vzala svůj kovaný pásek! – Přidej, přidej Kalino-Malino, ten tvůj pásek – to jsou kůže dračí!

Тъкала Донка престилки (от Ямболско)

Tkala si Donka zástěry (z Jambolska)

Тъкала Донка престилки, Доне, мари, бяло момиче, във булини си, в избата хем ги тъкала, плакала. Три пъти Донка метнала, триста са нишки скъсали, викнала Донка да плаче. Буля на Донка думаше: – Що тъчеш, зълво36, и плачеш? Лесно се любят момците, мъчно се тъчат престилки.

Tkala si Donka zástěry, Dona, ta dívka bělostná, u švagrové, tam v komůrce jak tkala je, tak plakala. Třikráte Donka zatkala, tři sta se nitek přetrhlo, dala se Donka do pláče. Příbuzná Donce říkala: – Švagrová, co tkáš a pláčeš? Snadné je chlapce milovat, těžké je zástěry utkávat.

36 За съпругата зълва е сестрата на съпруга й.

Странджа Странджанската област е разположена в Югоизточна България и обхваща територията на планината Странджа. В музикалнофолклорно отношение като област тя е доста близка с Тракия, но има и своите специфики. Носител на традицията в този регион е старото местно население, което населява областта Хасекията. Старанджанският фолклор обаче е смесица от тези по-стари пластове и традициите на преселниците, които са си взаимодействали. Известната изолираност на планината е фактор за съхраненост на традиционната музикална и танцова култура от региона.

начина на изпълнение хорàта в този регион са назовавани „кротки“, „луди“, „тропани“, „рипани“ и др. Изобилстват хороводните мелодии в 2-временен размер – Кротко хоро, Лява игра, Трите пъти, Тропано хоро, Ярешката. Изпълняват се и такива в неравноделни размери: в 5-временен – Пайдушката, Зайчешката, Как се чука пипера; в 7-временен – Ръченица, Бонината, Костадинско; в 9-временен – Леката, Кукленската, Кусти коня чеше и др. В с. Българи е регистрирана интересна игра, съдържаща комични движения, изпълнявани без музика – нарича се Нямо хоро.

Народни песни и пеене

Инструменти

В Странжда се пее едногласно, антифонно и народните песни са близки до тракийските с богатата си орнаментика (особено безмензурните), но тук се наблюдава и специфично „люлеене“ на гласа на дългите тонове. Това е един от белезите, по които се отличават странджанските песни. В тази област са познати всички песенни цикли, които са налични и в Тракия, с изключение на лазарския – в Странджа няма местни лазарски песни. Регионално специфични са пролетните младежки игри, наречени Филек, изпълнявани през Великите пости. Запазен е цикъл обредни песни и мелодии, свързани с тези игри, които са най-често в 2-временен и 8-временен размер. В западната и средната част на областта е съществувал моминският обичай „Еньова буля“ – на Еньовден (24 юни), когато се берат билки и се обикаля по домовете. На този празник в Странджа се напяват китки, по които се гадае за женитба. Още един специфичен за тази област обичай е „Пали кош“. Прави се на Сирни Заговезни (началото на Великия пост) и съдържа театрални елементи – около огън от запалени кошове се играят хорà на песен с инструментален съпровод на гайда и тъпан.

Освен кавал, свирка и тъпан, най-представителният инструмент за Странджа е гайдата – малка, джурà, във висок строй. Тя играе важна роля в нестинарския обред, който съществува само в този регион на България. Нестинарството е ритуал, който представлява игра в жаравата и е свързан с почитането на св. Константин и св. Елена. Всъщност поредица от обредни действия като процесии с иконите до местни аязма37, водосвет и хорà край огъня подготвят кулминацията – екстатичната игра в жаравата, при която нестинарите изпадат в транс. Така те общуват със светците, осигурявайки здраве и благополучие, предсказвайки бъдещето или придобивайки в момента лечителска сила. Гайдата е неразделна част от реализацията на обреда – важно е в определени моменти да прозвучат специалните гайдарски мелодии (в 2-временен и 7-временен размер). Гайдарският звук е обреден и оказва силно въздействие върху участниците в празника.

Хорà Стъпките на странджанските хорà не са сложни, но са доста разнообразни. В зависимост от 37 Свещени извори, чиято вода се смята за лековита.

Strandža Strandžanská oblast se rozkládá v jihovýchodním Bulharsku a zahrnuje území pohoří Strandža. Z hudebněfolklorního pohledu je dosti blízká s Thrákií, avšak má i svá specifika. Nositelem tradic v tomto regionu je staré místní obyvatelstvo, které osídluje oblast Chasekijata. Strandžanský folklor je však směsicí těchto starších vrstev a tradic přistěhovalců, které na sebe vzájemně působily. Určitá izolovanost pohoří je faktorem pro zachování tradiční hudební a taneční kultury regionu.

choro (Dupák), Jareškata. Tančí se i tance v nepravidelném metru: v 5dobém – Pajduškata, Zajčeškata, Kak se čuka pipera; v 7dobém – Răčenica, Boninata, Kostadinsko; v 9dobém – Lekata, Kuklenskata, Kusti konja češe aj. Ve vsi Bălgari je zaregistrována zvláštní hra obsahující komické pohyby prováděné bez hudby – jmenuje se Njamo choro (Němé choro).

Nástroje Kromě kavalu, píšťaly a bubnu je nejreprezentativnějším nástrojem pro Strandžu gajda – malá, „džura“, ve vysoké tónině. Hraje důležitou roli v nestinarském obřadu, který existuje pouze v tomto regionu Bulharska. Nestinarstvo je rituál, který představuje tanec po žhavých uhlících a je spojen s uctíváním sv. Konstantina a sv. Heleny. Ve skutečnosti celá řada obřadních činností, jako jsou procesí s ikonami k místním zázračným pramenům, svěcení vody a tanec okolo ohně, připravují kulminaci – extatický tanec po žhavých uhlících, při kterém tanečníci-nestinari upadají do transu. Tímto způsobem komunikují se svatými, když chtějí zajistit zdraví a blahobyt, když věští budoucnost nebo když v té chvíli získávají léčitelskou moc. Gajda je nedílnou součástí realizace celého obřadu – je důležité, aby v určitých momentech zazněly speciální dudácké melodie (ve 2dobém a 7dobém metru). Zvuk gajdy je obřadní a silně působí na účastníky svátku.

Lidové písně a zpěv Ve Strandži se zpívá jednohlasně, antifoně a lidové písně jsou blízké těm thráckým svou bohatou ornamentikou (zvláště ty bez menzur), avšak lze u nich pozorovat specifické „houpání“ hlasu u dlouhých tónů. To je jeden ze znaků, kterým se odlišují strandžanské písně. V této oblasti jsou známy všechny písňové cykly, které existují i v Thrákii s výjimkou lazarského – ve Strandži nejsou známy místní lazarské písně. Regionálně zvláštní jsou jarní hry mladých, nazvané Filek, které se hrají v době velkých půstů. Zachoval se cyklus obřadních písní a melodií spojených s těmito hrami, které jsou nejčastěji ve 2dobém a 8dobém metru. V západní a ve střední části této oblasti existoval dívčí zvyk „Eňova nevěsta“ – na Eňovden (svátek sv. Jana, 24. června), když se sbírají byliny a chodí se od domu k domu. O tomto svátku se ve Strandži zpívá kyticím, podle kterých se pak věští o sňatku. Ještě jedním pro tuto oblast specifickým zvykem je „Pali koš“. Dělá se o syrním masopustu (na začátku velkého půstu) a obsahuje divadelní prvky – kolem ohně ze zapálených košů se tancuje choro na píseň s instrumentálním doprovodem gajdy a bubnu.

Chora (Tance) Kroky strandžanských tanců nejsou složité, ale jsou hodně různorodé. Podle způsobu provedení se chora v tomto regionu nazývají „krotká“, „bláznivá“, „dupaná“, „skákavá“ apod. Je zde hojnost chorovodných melodií ve 2dobém metru – Krotko choro, Ljava igra (Levá hra), Trite păti (Třikráte), Tropano

Прочу се Индже войвода (от Бургаско, трапезна)

Proslavil se Indže vojvoda (z okolí Burgasu, hodovní)

Мар, прочу се Индже войвода низ Страндженските балкани, че има вярна дружина, се отбор млади юнаци. Бре де си зачу пашата, той си заптии38 пруводи по път’ве и по пътеки и по малките стръушки39, Инджето да си уловет, главата да му утсекът, /2 на паша да я занесът. Че не си Индже фатиха40, ми си го люто раниха. Дружината си го носеше на раки41 кату кръщелник и си Инджето питаха: – Де да те, Индже, занесем, /2 раните да ти цериме? Че си го в село занесли, в село, та у леля му. Кя го леля му криеше в дамчето, катаилчето42 и му раните бръшеше, бръшеше, още миеше и на Индже думаше: – Индже ле, Индже войвода, по-скоро, Индже, да станеш и при дружина да идеш, дружина да си поведеш.

Proslavil se Indže vojvoda ve Strandžanském pohoří, že má on věrnou družinu, oddíl to mladých junáků. Paša se o tom doslechl, četníky k sobě povolal, po cestách i po pěšinách i po nejmenších cestičkách, Indžeho aby chytili, a hlavu jeho usekli, /2 pašovi by ji přinesli. Indžeho chytit nemohli, jenom ho těžce zranili. Družina jeho nesla ho na rukou jako křtěňátko a Indžeho se tázali: – Kam že tě, Indže, odnésti, /2 a rány tvoje léčiti? Do vsi ho oni odnesli, do vesnice k jeho tetě. Tam ho pak teta schovala do chléva, tam do maštale tam mu rány utírala, utírala a pak myla a Indžemu toto říkala: – Indže, ty Indže vojvodo, co nejdřív ať, Indže, vstaneš a k družině své půjdeš, družinu svou zas ať vedeš.

38 Полицаи по време на Османската империя. 39 Пътечки. 40 Хванаха. 41 На ръце. 42 Обора, краварника.

Пуфалила са Марийка (от Бургарско, на Филек – пролетни младежки игри по време на Великия пост)

Pochlubila se Marijka (z okolí Burgasu, v době Fileku – jarních her mládeže v době Velkého půstu)

Пуфалила са Марийка на Янка, на дружката си, че я били любили деветнадесет момчета и със твой стрико43 – двадесет. – Кого, друшле ле, да взема? – Вземи, друшле ле, който щеш, ма Наньо да го не зимаш, че Наню ше те заведе пустата гора зильена, честата Патратювица44. Майка си нема да видиш, на черква ньема да идеш клепало45 ньема да чуеш. Земи, друшле ле, мой стрико, че стрико ще те заведе в чудно голямо Търново, майка си, друшле, да видиш, клепало, друшле, ше чуеш, на черква, друшле, шъ идеш.

Pochlubila se Marijka Jance, svojí kamarádce, že ji prý políbilo devatenácte mládenců a se tvým strýcem – na dvacet. – Koho si, holka, já vzít mám? – Vezmi si, holka, koho chceš, jen Naňa, toho neber si, neb Naňo, ten tě odvede tam do lesa zeleného, do hluboké Patratjuvice.7 Matku svou už neuvidíš, do kostela se nevypravíš, klepadlo8 už neuslyšíš. Vezmi, holka, mého strýce, neb strýc můj, ten tě odvede do krásného velkého Trnova, matku svou, holka, uvidíš, klepadlo, holka, uslyšíš, do kostela se nachodíš.

43 Чичо – брат на бащата. 44 Честа – гъста, Патратювица е най-вероятно местно име. 45 Дъска или желязна плоча, която служи вместо камбана в манастир или църква.

7 Pomístní jméno 8 Dřevěná nebo železná deska, která slouží namísto zvonu v klášteře nebo kostele.

Средна Северна и Североизточна България Средна Северна и Североизточна България се разглеждат като една област, поради контактите, движенията и демографските промени на населението, които водят до единство на музикалнофолклорната традиция на тази територия. Географските й граници са р. Дунав – на север, р. Вит – на запад, линията Тутракан – Балчик и Черно море – на североизток и северните склонове на Стара планина – на юг.

цифичен може да се посочи Буенеца – това в други региони е название на лазарско хоро, което се играе след като лазарките обиколят по домевете, а тук е обреден персонаж, водач на лазарската дружина. Два или повече Буенеца (водили дружините от различните махали) символично се бият на мегдана вечерта, след като приключат всички обредни действия през деня. Всичко това е придружено със строго обредни песни, предназначени за този обичай. Най-характерните рефрени за този репертоар са „Лазаре“ и „дойла, дойла, дойла“ и затова песните с тях са разпознаваеми като принадлежащи именно към тази област. Най-разпространеният размер тук е 2-временният, макар че се срещат и неравноделни размери, чието присъствие намалява в източна посока.

Народни песни и пеене В цялата област преобладава едногласният начин на изпълнение на местните народни песни. Като изключение двуглас се среща в някои селища до гр. Омуртаг, където живеят преселници от Западните покрайнини, и до гр. Нови пазар, където преселниците са от Софийско и Свогенско. Чрез миграцията на населението от Средна Западна България в Североизточна България се пренася и типичният шопски двуглас, който остава като остров в едногласната област. Песенният репертоар от Средна Северна и Североизточна България има в по-голяма степен белезите на източните музикални диалекти, и по-точно налице са доста общи белези с тракийската музикалнофолклорна област. Безмензурните песни с богата орнаментика са близки до тракийските и това се отнася особено за трапезните и сватбените песни – някои от които пренесени от тракийските преселници. В този регион има запазени немалко от различните типове обредни песни – особено представителна е групата на коледарските песни, тъй като тази обредност и песенният й репертоар тук са запазени. Интересно е едно метроритмично съчетание, характерно за коледарските песни – редуването на един такт 9-временен (2-2-2-3) и два такта 9-временен (2-3-2-2). То се среща само в Североизточна България. Лазаруването и лазарските песни от тази област също са сред съхранените, които имат свой ярък облик. За Североизточна България като спе-

Хорà Танцовата практика в Средна Северна и Североизточна България е близка до тази в Северозападна България и се отличава с лекота на движенията, но и с наситена динамика, с раздвижване на ръцете, с характерна употреба на клякания и ситни стъпки. Най-предпочитани в разглежданата област са хорàта в 2-временен размер – Право, Старо, Честата, Влашкото, На леса – през кръста, Хойсата – лудото хоро, Ситната. От неравноделните размери се срещат: 5-временния – Четворна игра, Марийкино хоро, Пайдушка; 7-временния – Ръченица, Ангелчовата; 9-временния – Койчово, Дайчово, Циганска; 13-временния – Черкезка.

Инструменти Популярни инструменти в областта са кавалът, гайдата (малка – джурà, във висок строй), дудукът, гъдулката и свирката. Инструменталните мелодии от този регион имат своя самобитен облик.

Střední Severní a Severovýchodní Bulharsko Střední Severní a Severovýchodní Bulharsko se zkoumají jako jedna oblast kvůli kontaktům, pohybu a demografickým změnám obyvatelstva, které vedou k jednotě hudebněfolklorní tradice na tomto území. Její geografické hranice tvoří řeka Dunaj na severu, řeka Vit na západě, linie Tutrakan – Balčik a Černé moře na severovýchodě a severní svahy Staré planiny na jihu.

tančí poté, co lazarky obejdou domy, zde se jedná o obřadní osobu, vůdce lazarské družiny. Dva nebo více Buenců (kteří vedou skupiny z různých čtvrtí) se symbolicky perou večer na návsi poté, co se ukončí všechny obřadní úkony během dne. Všechno toto je přísně doprovázeno obřadními písněmi určenými pro tento obyčej. Nejcharakterističtější refrény tohoto repertoáru jsou „Lazare“ a „dojla, dojla, dojla“, a proto písně s nimi lze snadno zařadit právě do této oblasti. Nejrozšířenější metrum je zde 2dobé, ačkoliv se lze setkat i s nepravidelnými metry, jejichž přítomnost se snižuje směrem k východu.

Lidové písně a zpěv V celé oblasti převládá jednohlasý způsob zpěvu místních lidových písní. Výjimečně se setkáme s dvojhlasem v některých obcích u města Omurtag, ve kterých žijí přistěhovalci ze západních krajů, a u města Novi Pazar, kde jsou přistěhovalci z oblasti Sofie a Svoge. Prostřednictvím migrace obyvatelstva ze středního Západního Bulharska do Severovýchodního Bulharska se přenáší i typický šopský dvojhlas, který zde vytváří zvláštní ostrůvek v jednohlasé oblasti. Písňový repertoár středního Severního a Severovýchodního Bulharska má ve značné míře znaky východních hudebních dialektů, přesněji je zde přítomno hodně společných znaků s thráckou hudebněfolklorní oblastí. Bezmenzurní písně s bohatou ornamentikou jsou blízké těm thráckým. To se týká zejména hodovních a svatebních písní – některé z nich jsou přeneseny thráckými přistěhovalci. V tomto regionu je zachováno nemálo různých typů obřadních písní – zvláště reprezentativní je skupina kolednických písní, vzhledem k tomu, že jsou zde zachovány kolednické obřady a jejich písňový repertoár. Je zde zajímavá metricko-rytmická kombinace, charakteristická pro kolednické písně – střídání jednoho taktu 9dobého (2-2-2-3) a dvou taktů 9dobých (2-3-2-2). S tím se lze setkat pouze v Severovýchodním Bulharsku. V této oblasti je rovněž zachován obyčej „lazaruvane“ a lazarské písně, které mají svůj výrazný půvab. V Severovýchodním Bulharsku lze poukázat jako na specifikum na Buenec – zatímco v jiných regionech toto představuje název pro lazarské choro, které se

Chora (Tance) Taneční praxe ve středním Severním a v Severovýchodním Bulharsku je blízká té ze Severozápadního Bulharska a vyznačuje se lehkostí pohybů, ale i výraznou dynamikou, s pohybem rukou, s charakteristickými podřepy a drobnými krůčky. Nejoblíbenější jsou v této oblasti chora v 2dobém metru – Pravo, Staro, Čestata, Vlaškoto, Na lesa – prez krăsta, Chojsata – ludoto choro (bláznivé choro), Sitnata. Z nerovnoměrných meter se setkáváme s 5dobým: Četvorna igra (Čtverá hra), Marijkino choro, Pajduška; 7dobým – Răčenica, Angelčovata; 9dobým – Kojčovo, Dajčovo, Ciganska; 13dobým – Čerkezka.

Nástroje Populární nástroje v této oblasti jsou kaval (píšťala), gajda (malá – džura, ve vysoké tónině), duduk, gădulka a malá píšťala. Instrumentální melodie z tohoto regionu mají svůj zvláštní ráz.

Добре ми дошъл, драгинко (Севлиевско)

Budiž mi vítán, švagříčku (ze Sevlievska)

Добре ми дошъл, драгинко46, драгинко, драги Стуене, да пораздумаш батя си, че сме са снощи карали /2 и лоши думи думали – той на мене и аз на него. Че той ми рече, драгинко: „Иди си, Ратке, не щъ та, много си, Ратке, мъничка, мъничка като птичица, тъничка като пръчица – не можеш рожби отхрани.“ Пък аз му рекох, драгинко: – И птичицата е мъничка, и тя си гнездо извива и си пиленца отглежда.

Budiž mi vítán, švagříčku, švagříčku, drahý Stuene, bys pohovořil s bratrem svým, neb jsme se včera hádali /2 a těžká slova říkali – on říkal mně a já zas jemu. A on mi řekl, švagříčku: „Odejdi, Ratko, nechci tě, příliš jsi, Ratko, maličká, maličká jako ptáčátko, tenoučká jako větvička – nemůžeš dítka odchovat.“ A já mu řekla, švagříčku: „I ptáčátko je maličké, i to si hnízdo založí a ptáčátka si odchová.“

46 За съпругата драгинко е по-малък брат или братовчед на съпруга й.

Жерави, бели лебеди (от Разградско, лазарска припявка – припяват се мома и ерген, които се харесват)

Jeřábi, bílé labutě (z Razgradska, lazarský popěvek – zpívají ho dívka a mládenec, kteří se jeden druhému líbí)

Жерави, бели лебеди, като високо въркате, тъй на широко гледате, не сте ли бъде видели моите братя дор девет, дор девет, дор деветина? Жерави думат Маринка: – Маринке, моме хубава, не сме ги бъде видели, /2 да сме ги бъде видели, не ще ги може познаем. Маринка дума жерави: – Мойте са братя познават: слънцето на челото им, звездите на гърдите им, месецо на плещите им. Жерави думат Маринка: – Маринке, моме хубава, не сме ги бъде видели, най сме ги далеч чували пустата равна Добруджа голямо село Козлуджа, на влашки дюген47 седеха злата48 каруца лееха. Биляк железо те тварят ше го завезат, завезат ют Варна дур на Каварна, чук дур на златна ябълка49! Ябълчице ле, Маринке ле, кичор череши, Митре ле, каква сте лика-прилика!

Jeřábi, bílé labutě, když tak vysoko létáte, doširoka tak vidíte, zdalipak jste neviděli ty moje bratry, devět jich, devět je jich, devatero? Jeřábi praví Marince: – Marinko, dívko přehezká, my jsme je tam neviděli, /2 i kdybychom je viděli, tak bychom je nepoznali. Marinka praví jeřábům: – Moje bratry lze rozpoznat: slunce jim stojí na čele, hvězdičky mají na prsou, měsíc jim sedí na zádech. Jeřábi praví Marince: – Marinko, dívko přehezká, my jsme je tam neviděli, leč jsme je zdáli slyšeli v široké rovné Dobrudži tam ve velké vsi Kozludži, před vlašským krámkem seděli, ze zlata vůz odlévali. Spoustu železa tam lili, by ho tam pak převáželi od Varny až do Kavarny, ba až na zlaté jablko9! Jablíčko sladké, Marinko má, trs zralých třešní, Mitre můj, jak pro druhého stvořeni.

47 Дюкян (тур.) – малък магазин или занаятчиойска работилница. 48 Златна. 49 В обредните песни митопоетичния топос „златна ябълка“ обозначава сакрализираните извор и устие на река Дунав. Там се локализират важни фрагменти от посветителните ритуали.

9 V obřadních písních mýticky poetické místo „zlaté jablko“ označuje posvátný pramen a ústí řeky Dunaj. Tam se lokalizují důležité fragmenty rituálů zasvěcení.

Отидох в росно ливадье (от Русенско, трудова)

Zašla jsem do luk plných rosy (z Rusenska, pracovní)

Отидох в росно ливадье да сбирам сено зелено, там си либето заварих, сено зелено косило, както косило, заспало, мермер му камък подложка, зелена трева постелка, синьото небе завивка. Чудя се, мамо, мая се, как да си либе събудя. Грех ме е да го целуна, мило ми й да го оставя, че легнах гърбом до него, както съм легнала, тъй заспала. Кога се от сън събудих, проклето либе, нема го. Студен си камък вземало и го до мене сложило, /2 и на камъка писало: „Като не знаеш да либиш, защо се барем закачаш?“

Zašla jsem do luk plných rosy sbírati seno zelené, tam milého jsem zastihla, jak kosil seno zelené, a jak tak kosil, zadřímal, mramor je jemu podhlavník, zelená tráva postelí, modré pak nebe přikrývkou. Divím se, máti, přemýšlím, jak já milého probudím. Hřích je ho jen tak políbit, nedá mi nechat ho tam být, k němu jsem na záda ulehla, jak jsem tak ulehla, usnula. Když já jsem ze snu procitla, prokletý milý, zmizel mi. Studený kámen on tam vzal a přímo vedle mě ho dal, /2 a na kameni nápis byl: „Když neumíš se milovat, proč zkoušíš mě pošťuchovat?“

Добруджа Териториално Добруджанската музикалнофолклорна област се простира между линията Тутракан – Тервел – Добрич – Балчик, Черноморското крайбрежие, североизточната граница с Румъния и долното течение на р. Дунав на запад от гр. Силистра. Поради историко-политически причини населението на Добруджа е било подложено на значителни миграционни движения, с които се обяснява наличието на елементи и влияния от различни региони.

добруджански Ръченик. Сред най-изпълняваните добруджанските танци в 2-временен размера са Сборенка, Ръка, Данец, Буенец, Тропанка, Куцата, Опас. От неравноделните размери 5-временният е по-слабо представен от хорàта Къса пайдушка, Четворно, Драгайка. В 7-временния размер освен добруджанския Ръченик, се играят и Тройна ръченица, Мъжка ръченица, Женска ръченица, Заруй боб, Кукленската, Панделаш, Полеканка (Бръсни цървул). Интересни и темпераментни хорà са Изхвърли кондак (в 9-временен – 2-2-2-3) и Трънката, с друго название Черкезка (в 13-временен размер – 2-2-2-2-2-3).

Народни песни и пеене Добруджанската народна песен носи белезите както на тракийския, така и на балканджийския изпълнителски стил. Типични са богато орнаментираните безмензурни песни, които се пеят и от мъже, и от жени. Това обикновено са жътварски, трапезни (тук наричани „на маса“, „на софра“ или „на моабет“ и „на собат“) и седенкарски песни. Интересът на слушателите към трапезните песни се дължи в голяма степен на словесния им текст – те са исторически, юнашки, хайдушки или на битови теми. В близкото минало в Добруджа са много популярни т. нар. песнопойки – отпечатани сбирки с най-интересните и сензационни образци от репертоара на полупрофесионалните и професионалните певци и свирачи на хармоника. Те се изпълняват по събори и панаири, а целта е публиката да си купи песнопойка. „Какво е чудо станало във тази равна Добруджа...“ Това е стандартното начало, използвано от тези певци-разказвачи. От обредните песни в тази област особено богат е коледарският и лазарският репертоар – първият типично в 5-, 7- и 9-временен размер, а вторият – с доминиращ 2-временен размер.

Инструменти Специфичен за тази област е регионалният инструментален стил на гъдулката, кавала и гайдата. Именно това са най-разпространените народни музикални инструменти в Добруджа. Кавалът и гайдата са по-познати в източните краища към Черно море, а гъдулката – в северозападните крайдунавски добруджански селища (напр. с. Попина, Силистренско). Разпространен също е дудукът, наричан и с румънското название доп-свирка. Друг познат инструмент в Добруджа е ръчната хармоника (подобна на акордеон), пренесена вероятно от завърналите се от Южна Русия и Бесарабия тракийци, а днес замествана с акордеон. В добруджанската инструментална практика се използват и музикални инструменти, които не са част от традиционния инструментариум, а са навлезли под влияние на европейската музикална култура – цигулка, кларинет, флигорна и други медни духови инструменти. В Добруджа съществува една устойчива инструментална формация, известна като „добруджанска тройка“ – състои се от гайда, споменатата подобна на акордеон хармоника и добруджанска гъдулка.

Хорà Добруджанските танци имат свой стил, който се характеризира с участие в играта на ръцете и раменете, с прикляквания и леко наведено назад тяло. Играят се предимно хорà, но има и танци „по самè“ – солово, например популярният

Dobrudža Územně se dobrudžská hudebněfolklorní oblast rozkládá mezi liniemi Tutrakan – Tervel – Dobrič – Balčik, černomořským pobřežím, severovýchodní hranicí s Rumunskem a dolním tokem řeky Dunaj na západ od města Silistra. Kvůli historicko-politickým příčinám bylo obyvatelstvo Dobrudže vystaveno značným migračním pohybům, které vysvětlují přítomnost prvků a vlivů z různých regionů.

Dragajka. V 7dobém metru se tančí kromě dobrudžského Răčeniku i Trojna răčenica, Măžka (Mužská) răčenica, Ženska răčenica, Zaruj bob, Kuklenskata, Pandelaš, Polekanka (Brăsni cărvul). Zajímavá a temperamentní chora jsou Izchvărli kondak (v 9dobém 2-2-2-3) a Trănkata, s jiným názvem Čerkezka (ve 13dobém metru – 2-2-2-2-2-3).

Nástroje

Lidové písně a zpěv

Pro tuto oblast je specifický regionální instrumentální styl gădulky, kavalu a gajdy. Právě toto jsou nejrozšířenější lidové hudební nástroje v Dobrudži. Kaval a gajda jsou známější ve východních krajích u Černého moře, a gădulka v severozápadních podunajských dobrudžských obcích (např. vesnice Popina blízko Silistry). Rozšířený je rovněž i duduk, nazývaný i rumunským názvem dop-svirka. Jiným známým nástrojem v Dobrudži je tahací harmonika (podobná akordeonu), přenesená sem pravděpodobně obyvateli Thrákie, kteří se vrátili z jižního Ruska a Besarábie a která je dnes nahrazena akordeonem. V dobrudžské instrumentální praxi se užívají i hudební nástroje, které nejsou součástí tradičního instrumentária, a pronikly sem pod vlivem evropské hudební kultury – housle, klarinet, křídlovka a další žesťové dechové nástroje. V Dobrudži existuje stálice mezi instrumentálními formacemi, známá jako „dobrudžanská trojka“ (dobrudžská trojice) – skládá se z gajdy, zmíněné harmoniky podobné akordeonu a dobrudžské gădulky.

Dobrudžská lidová píseň nese znaky jak thráckého, tak podhorského interpretačního stylu. Typické jsou bohatě ornamentální bezmenzurní písně, které zpívají jak muži, tak ženy. Jsou to obvykle písně při žních, hodovní (zde nazývané „u stolu“, „k hodování“ nebo „na pokec“) a písně k sedánkám. Zájem posluchačů o hodovní písně je do značné míry způsoben jejich obsahovou stránkou – jsou historické, junácké, hajducké nebo o každodenních tématech. V nedávné minulosti byly v Dobrudži velmi populární tzv. pesnopojky (zpěvníky) – tištěné sbírky s nejzajímavějšími a vzrušujícími vzory z repertoáru poloprofesionálních a profesionálních zpěváků a hráčů na harmoniku. Ty se zpívají o setkáních a posvíceních a cílem je, aby si publikum koupilo zpěvník. „Jaký se to div stal v té širé rovné Dobrudži…“ Toto bývá standardní začátek užívaný těmito pěvci vyprávěči. Z obřadních písní v této oblasti je zvláště bohatý kolednický a lazarský repertoár – pro první je typické 5-, 7- a 9dobé metrum, a pro druhý dominuje 2dobé metrum.

Chora (Tance) Dobrudžské tance mají svůj styl, který je charakteristický pohybem rukou a ramen při tanci, podřepy a lehce zakloněným tělem. Tančí se především kolové tance (chora), ale jsou zde i tance „o samotě“ – sólové, např. populární dobrudžský Răčenik. Mezi nejčastěji hranými tanci ve 2dobém metru je Sborenka, Răka, Danec, Buenec (Danic), Tropanka, Kucata, Opas. Z nepravidelných meter je slaběji zastoupeno 5dobé v tancích Kăsa (Krátká) pajduška, Četvorno,

Лале ли си, зюмбюл ли си (от Добричко)

Jsi tulipán, či hyacint (z Dobričska)

Що побърза, млад челеби50, та заспа, та не виде какво чудо помина – лале ли си, зюмбюл ли си, гюл ли си! Поминаха дор три млади уфчеря51: първи носи шаро агне да коли, втори носи руйно вино да пият, трети носи медян кавал да свири. Че минаха дор три моми хубави: първа носи аршин52 бяла коприна, втора носи пъстра хурка да преде, третя носи шарен гергеф53 да шие. Събуди се, разсъни се, челеби, че да дойдеш на тяхната седянка!

Jak pospíchal mladý pán, tak přec usnul, a neviděl, jaký div se objevil – zda tulipán, či hyacint, či růže jsi! Prošla tu trojice mladých ovčáků: první nese pestré jehně k porážce, druhý nese mladé víno na pití, třetí nese píšťalu si na hraní. Pak tu prošly tři dívčiny přehezké: první nese víc než loket hedvábí, druhá nese přeslici svou k předení, třetí pestrý bubínek k vyšívání. Probuď ty se, procitni, mladý pane, sedánku ty s nimi abys nezmeškal!

50 Челебия (тур.) – господар. 51 Овчаря. 52 Турска мярка за дължина, равна на 68 см. 53 Кръгла рамка, на която се опъва плат за бродиране и нашиване.

Похвальил са Ваню добър юнак (от Добричко, лазарска, на Буенец, припявка)

Pochlubil se Vaňo, dobrý junák (z Dobričska, lazarská, na Buenec, popěvek)

Похвальил са, похвальил са Ваню добър юнак, /2 че той има, че той има конче явровито. /2 Той не го храни, той не го храни, да го препродава, /2 най го храни, най го храни, да го разиграва, /2 да го разиграва, да го разиграва, край Миткини двори, /2 да излезе, да излезе Митка девойката. /2 Не излезе, не излезе Митка девойката, /2 най излезе, най излезе Миткината буля /2 че му дари, че му дари тънката махрама54, /2 махрамата, махрамата дзвезди понизана. Туй на здраве, туй на здраве, тебе, добър юнак, /2 и на тебе, и на тебе, Митке бе, девойке. /2

Pochlubil se, pochlubil se Vaňo dobrý junák, /2 že prý on má, že prý on má koníka hravého. /2 On ho nekrmí, on ho nekrmí, aby ho přeprodal, /2 leč ho krmí, leč ho krmí, by s ním poskakoval, /2 by s ním poskakoval, by s ním poskakoval, kol Mitkina dvora, /2 aby vyšla, aby vyšla hezká dívka Mitka. /2 Nevyšla však, nevyšla však hezká dívka Mitka, /2 avšak vyšla, avšak vyšla Mitkina švagrová /2 ta mu dala, ta mu dala jemný tenký šátek, /2 ten šáteček, ten šáteček hvězdami protkaný. Buď pozdraven, buď pozdraven, ty, junáku dobrý, /2 a ty taky, a ty taky, Mitko, dívko hezká. /2

54 Кърпа.

Карай, моме, карай (от Добричко, жетварска)

Zaber, děvče, zaber (z Dobričska, při žních)

Карай, моме, карай карай дълъг чикъм55. На край има, моме, сянка орехова, край сянката, моме, студен ми кладенец, на кладенеца седят два вакли овчаре, овчаре си правят хурки и кавали.

Zaber, děvče, zaber, zaber dlouhou brázdu. Na konci je, děvče, stín tam pod ořechem, tam ve stínu, děvče, studna studená je, na studni té sedí dva ovčáci snědí, ovčáci dělají přeslice, píšťaly.

55 Чекъм – ивица от нивата, която всяка от жътварките захваща и жъне.

Карта на областите на българските музикалнофолклорни диалекти (по Елена Стоин) Mapa oblastí bulharských hudebněfolklorních dialektů (podle Eleny Stoin)

Силистра Silistra

Видин Vidin Русе Ruse

Плевен Pleven Враца Vraca София Sofia Перник Pernik Кюстендил Kjustendil Благоевград Blagoevgrad

Велико Търново Veliko Tărnovo Ловеч Loveč Габрово Gabrovo

Пловдив Plovdiv

Стара Загора Stara Zagora

Пазарджик Pazardžik Смолян Smoljan

Кърджали Kărdžali Неделино Nedelino

Пиринска област / Pirinská oblast Средна Западна България (Шопска област) / Střední Západní Bulharsko (Šopská oblast) Северозападна България / Severozápadní Bulharsko Средногорие и Пазарджишко-Ихтимански регион / Středohoří a Pazardžiško-Ichtimanský region Родопи / Rodopy Тракия / Thrákie Странджа / Strandža Средна Северна и Североизточна България / Střední Severní a Severovýchodní Bulharsko Добруджа / Dobrudža

Добрич Dobrič

Разград Razgrad Шумен Šumen

Варна Varna

Търговище Tărgovište Сливен Sliven

Ямбол Jambol

Бургас Burgas

ISBN 978-80-906361-3-2