Традиционно българско облекло / Tradiční bulharský oděv

Doc. Angel Jankov, Ph.D., Grozdelina Georgieva

Традиционно българско облекло Tradiční bulharský oděv

Nakreslila Sevdalina Kovářová Kostadinova

Традиционно българско облекло Доц. д-р Ангел Янков, Грозделина Георгиева

Tradiční bulharský oděv Doc. Angel Jankov, Ph.D., Grozdelina Georgieva

Издава: Сдружение „Заедно“ Vydal: Spolek Zaedno

Традиционно българско облекло / Tradiční bulharský oděv Издава се с финансовата подкрепа на Министерството на културата на Чешката република. Концепция и илюстрации: © Севдалина Коваржова Костадинова, 2016–2018 г. Текст: © Доц. д-р Ангел Янков, Грозделина Георгиева, 2018 г. Преводач: д-р Барбора Навратилова Коректор: д-р Албена Рангелова Технически сътрудник: Михал Коварж Издава: © Сдружение „Заедно“, Прага, 2018 г., всички права запазени. Печат: Oн тиск ООД ISBN 978-80-906998-6-1 Препечатване и използване на материали от тази книга под каквато и да е форма е възможно само с разрешение на издателя.

Традиционно българско облекло / Tradiční bulharský oděv Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Koncepce a ilustrace: © Sevdalina Kovářová Kostadinova, 2016–2018 Text: © Doc. Angel Jankov, Ph.D., Grozdelina Georgieva, 2018 Překlad: Mgr. Barbora Navrátilová, Ph.D. Korektura: Albena Rangelova, CSc. Technická spolupráce: Michal Kovář Vydal: © Spolek Zaedno, Praha, 2018, všechna práva vyhrazena.

Tisk: On tisk, s. r. o.

ISBN 978-80-906998-6-1 Přetisk, šíření či užití materiálů z této knihy v jakékoli formě je povoleno pouze se souhlasem vydavatele. www.zaedno.org

Съдържание

Obsah

Въведение..................................................................................6

Úvod......................................................................................... 31

Eтнографски области........................................................9

Etnografické oblasti.............................................................. 32

Облеклото на българските етнографски групи.... 10

Oděv bulharských etnografických skupin....................... 33

Женско облекло – състав и типове............................ 11

Ženský oděv – složení a typy............................................. 37

Женско облекло – функции и символика..........................17

Ženský oděv – funkce a symbolika................................... 40

Мъжко облекло – състав и типове............................ 18

Mužský oděv – složení a typy............................................ 43

Мъжко облекло – функции и символика................... 23

Mužský oděv – funkce a symbolika................................. 45

Накитът – задължителен елемент на облеклото...... 24

Šperk jako povinný prvek tradičního oděvu.................. 45

Заключителни думи......................................................... 28

Slovo na závěr........................................................................ 48

Използвана литература................................................ 28

Použitá literatura................................................................. 48

5

Въведение Облеклото заема важно място в народната култура. Безспорно е неговото практическо значение – да предпазва човешкото тяло от климатични влияния и да улеснява трудовата дейност на хората. Заедно с това облеклото изпълнява и някои други функции, между които най-важната е етничната. Именно чрез него българите са изразявали своята принадлежност към българската народност, а заедно с това са се разграничавали от поробителите. Чрез своята материя, цвят, кройка и украса облеклото показва националността, местожителството, пола, възрастта, семейното положение, занятието, социалната принадлежност и вероизповеданието на този, който го носи. Кройките, особено материята и съставът на носиите, са в зависимост от географските условия. Дрехите на планинците са вълнени, плътно прилепени около тялото, за да задържат топлината. В откритите за студения вятър придунавски селища и в планините кожухът е необходимост, докато в топлите полски райони той е повече декоративен елемент. С оглед на климатичните особености народът е установил сезонни облекла. Дрехите са създавани в зависимост от характера на производството. При затвореното натурално стопанство в миналото определящи са местните суровини. В скотовъдните райони тъканите са предимно вълнени. В районите, където виреят лен и коноп, преобладават грубите конопени и ленени платна. При благоприятните условия за виреене на памук в тракийските полета дрехите на тракийците са предимно памучни. При засиления добив на коприна в Свиленградския край жените заменят тесните черни вълнени сукмани с широки набрани рокли от пъстроцветни копринени платове, а мъжете вместо вълнени аби обличат копринени антерии. С промяната на икономическото състояние на определен район се променя и носията. Женските дрехи от коприна или фина вълна през ХІХ век в Котел, Копривщица, Панагюрище и другите подбалкански градчета се появяват въз основата на стопанското възмогване на тези селища. Традиционното облекло на българите, което

ни е известно от епохата на Възраждането, се формира в продължение на векове. Несъмнено то има древни корени и стъпва върху културното наследство на траки, славяни и прабългари. През Средновековието неговото развитие e повлияно от Византия. През следващите столетия съжителството с Ориента оставя траен отпечатък, най-вече върху мъжкото облекло. През ХІХ в. в градовете започва да прониква и западноевропейско влияние. То дава отражение както при мъжката, така и при женската мода. Основното различие между мъжкото и женското облекло у българите е, че мъжете носят гащи, т. е. затворена дреха с крачоли в долната част на тялото, а жените – дълга отворена дреха. В традиционните представи на българина не се допускат никакви компромиси в това отношение. Втората разлика е в покриването на главата. Мъжете носят калпак, а жените – бяла или цветна кърпа, независимо дали тя е самостоятелна или в комбинация с едно или друго шапковидно допълнение. Еднаквост съществува преди всичко при обуването на краката. Зимно време всички слагат чорапи или навуща, а отгоре цървули от сурова животинска кожа. Общ за мъжките и женските облекла е и поясът, който обикновено е от домашна вълна. Еднаква е и най-горната дреха, използвана в лошо време, извън къщи. Един от отличителните белези за всички типове женско облекло са металните накити от благороден или неблагороден метал. Тяхното количество е по-голямо при празничното, невестинското и моминското облекло. Има накити, които са постоянни за всички социални групи, и се носят и в ежедневието. Такива са обеците, гривните, пръстените, пафтите на колана, както и тепелъкът – метална плочка върху женската шапчица под забрадката. Мъжeте не слагат метални накити, освен някои от по-заможните прослойки като чорбаджии, хаджии, свещеници, търговци и др. Носените от тях броеници, кюстеци, пръстени, цигарлъци и табакери бележат настъпилото вече обществено разслоение през Възраждането. Това е видно и от

6

Полянци / Poljanci

Рупци / Rupci

облеклото им, изработено от по-фини и скъпи материали, с повече шевични и апликирани украси, а горните им дрехи са подплaтени със скъпи кожи. В народната култура облеклото се възприема като двойник на човека. Никак не е случаен фактът, че неговото традиционно название е носия, т. е. носи се на тялото и има за цел да предпази човека от зловредни влияния, идващи от външния свят. Празничното облекло се нарича премяна и е с подчертано обреден характер.

Традиционният народен костюм се променя в зависимост от начина на живот и труд в българското село. Според кройката и начина на обличане на горната дреха в българските земи се наблюдават четири разновидности на женската носия: двупрестилчена, сукманена, саяна и еднопрестилчена. Мъжкият костюм е белодрешен и чернодрешен, като определящи са формата и цветът на горните дрехи. Тези показатели са географски очертани и имат своебразно историческо развитие.

Eтнографски области В българската етническа територия живеят няколко големи етнографски групи, които имат ясна представа за своята обособеност. Те се отличават със специфични особености в бита и културата, говорят един език с останалите българи и осъзнават единството си с тях. Формирането на регионални и локални варианти е породено от особеностите в културните традиции на древните общества, средновековната разпокъсаност и османското владичество. Въздействие върху тях оказват и различни демографски, социални, икономически и културни фактори, като едва през периода на Възраждането тези различия постепенно се заличават и сливат. Затова големите етнографски области нямат строго определени географски граници. Те се размиват до голяма степен и от вътрешните разселвания след Освобождението и след Първата световна война. Тези миграционни движения допринасят за голямото многообразие в етнографско отношение и водят до научен спор относно броя на етнографските групи и културно-битовите им особености. Обособяват се и множество малки групи вътре в самите етнографски области. Така капанците се срещат в някои села на Търговищко и Разградско, съртовците – във Варненско и Бургаско, торлаците – в Белоградчишко, Чипровско и Берковско, загорците и тронките в Странджанския край и т. н.

В рамките на българската етническа територия се разграничават няколко големи етнографски групи: рупци, полянци, балканци, шопи, македонци. От сливането на балканци и рупци през XVII – XVIII в. се формира групата на тракийците. От смесването на балканци, полянци и рупци през XVIII – XIX в. се образува групата на добруджанците. Тези групи формират седем големи етнографски области. Те се явяват носители на регионалното разнообразие на етническата култура, но взети заедно се отличават съществено от балканските си съседи, тъй като имат единно общо народностно самосъзнание.

Силистра Видин

Русе

Монтана Враца

Варна Разград Плевен Шумен Велико Търново

Габрово София Сливен Перник Пазарджик Стара Загора Кюстендил Пловдив Благоевград Хасково Петрич

9

Добрич

Кърджали Смолян

Бургас

Облеклото на българските етнографски групи Рупци

Шопи

Най-архаичната етнографска група у нас са рупците – разположени в дебрите на Родопите и Странджа. Мъжкото облекло при тях е чернодрешно. По-старинната сая се среща при българо-мохамеданките, докато по-новият вълненик (сукман) се носи от жените, съхранили своята християнска вяра. Типична за тях е пъстроцветната карирана престилка. Забраждането е с големи бели, домашно тъкани кърпи, свободно спускани по плещите.

Шопите са една от най-колоритните етнографски групи. Населяват Западна България, но като най-запазено тяхно средище се смятат Софийско, Трънско, Брезнишко, Радомирско, Западнокюстендилско, Босилеградско, Куманово и Кратово. В битово отношение и по народни схващания за шопи се говори чак до р. Дунав при устието на р. Искър, Ботевградско, Самоковско, на запад зад гра­ницата (в Източна Сърбия), а на югозапад до Беласица. Носията на мъжете се характеризира с гащи с тесни крачоли, наричани беневреци, направени от бял шаяк. Почерняването на мъжкото облекло при шопите върви от изток в Северна България и от юг в Македония. Женското облекло при шопите познава три типа носии: двупрестилчено на север от Балкана, сукманено в Трънско, Софийско и Самоковско и саичено от Радомир до най-западните и най-южните предели на групата.

Балканци Балканците, наричани още балканджии, горненци, са населението на Стара планина и Предбалкана, на изток от Искърския пролом. Традиционното облекло на мъжете е чернодрешно, на жените – сукманено, като украсата с пъстри тъкани и шевици тук e по-слабо застъпена за сметка на металните накити. Известна по-стара традиция представлява и двупрестилченото облекло, което може да се срещне при жените от северни­те склонове на Стара планина през лятото. В Габровско, Търновско и Еленско жените са се забраждали с т. нар. сокай с диадеми.

Македонци Македонците са етнографска група, живееща в югозападните български предели. Те граничат на изток и север с шопите, на юг – с Егейско море, на запад – с р. Дрин и Албанските планини. Тази група се подразделя на малки групи: бърсяци (Битоля, Охрид, Прилеп, Велес), мияци (Дебърско), мърваци (Струмско при Мелник), дуйки (Тиквешко), пуливаковци (запад­ната част на Солунската равнина) и др. Женското облекло по кройка навред е саичено, с богата украса, постиг­ната чрез везане на ризата и на по-голямата част от горните дрехи. Мъжкото облекло е чернодрешно – потурите са с клиновидна кройка, като крачолите им в долния край са широки и къси до под коленете. Само в Дебърско облеклото е белодрешно, с широки в горна­та си част потури и с дълги и тесни от колената надолу крачоли.

Полянци Полянците, наричани ерлии (тур. yerli – местен жител, кореняк) и хърцои (рум. ratoj – паток), населяват равнината покрай Дунав, на изток от р. Искър до Добруджа. По отношение на облеклото при мъжете у тях до късно се запазва белодрешната носия, в която преобладават интересни преходи в крой­ката към настъпващия чернодрешен костюм. Женското облекло е двупрестилчено, свързано и с употребата на тесни и дълги коланни пояси, и с богата шевица по ризата.

10

Тракийци

леклото и обзавеждането на жилището. Везбата тук е по-слабо застъпена.

Тракийците населяват територията между Стара планина и Родопите, на изток стигат до Черно море, а в недалечното минало голяма част от тях са живеели в най-южните краища на задгранична Тракия. Мъжкото облекло е типично чернодрешно – широко набрани потури с тесни под коленете крачоли. Женското облекло е както саичено, така и сукманено, без ръкави, с богата украса – везбена или апликирана. На някои места сукманите се украсяват с дълги опашки, прикачени към раменете. Особена отлика на женското облекло е богатата в колори­тно отношение престилка – главно тъкана, но много често и допълнително извезана. В по-големите тракийски центрове много рано сукманът е заменен с роклена кройка от пъстър плат, най-често фабрично производство. Изкуството на тракийката се проявява в изработването и украсата на тъ­каните, свързани с об-

Добруджанци Добруджанци са най-североизточната група, населяваща цяла Добруджа (Силистренска и Добричка област). Към нея принадлежат и българите в Бесарабия, Молдова и Украйна. Характерно за добруджанците е румънското и южноруското културно вли­яние в бита и културата – следи от това влияние има и в облекло­то. Облеклото на добруджанците е черно за мъжете, докато при жените мо­же да се срещне както двупрестилченото, така и сукманеното. Двупрестилчено е облеклото на завареното тук население – гребенци, шиковци и пре­селниците от Разградско. Сукманеното облекло е донесено от преселниците от Тракия и Средна Стара планина.

Женско облекло – състав и типове Двупрестилчена носия

на дрехата. Пазвеният разрез може да е в средата или встрани при празничното облекло. Везбената орнаментика е плътна и наситена по ръкавите, предницата и гърба на ризата, защото това е връхната дреха за този тип облекло през лятото. От кръста надолу жената е препасана с две престилки, които са домашно тъкани. Предната е от декоративна тъкан, като в западните части на Дунавската равнина е тясна и дълга и ризата се вижда отстрани между двете престилки, а на изток става по-широка и прикрива женските страни. Задната престилка е с различни наименования в отделните региони – вълненик, бръчник, тъкменик, пещемал, кърлянка, завеcка. Тя е релефно оформена с плисета и набори и варира от червен до черен цвят. Задните престилки в западните райони са много къси и силно набрани, оцветени в ярки цветове. На

Основният състав на женската двупрестилчена носия включва риза, две престилки (една отпред и една отзад) и колан. Носят се и двата типа ризи – туникообразна и бърчанка. Най-широко разпространена в цялата територия на страната е правата туникообразна кройка, дълга до глезените с широки и отворени в края ръкави, богато украсена с бродерия по полите, пазвите и ръкавите. За разлика от нея, бърчанката е позната само при двупрестилчените носии в Северна България и не се среща при останалите типове облекла. Тя е изработена от отделни парчета преден и заден плат, които са набрани около врата и краищата на ръкавите. Допълнително пришитите клинове при раменете оформят дипли и придават широта

11

изток постепенно дължина им се увеличава, набора намалява и цветовете потъмняват до тъмносиньо и черно. Коланът е тъкан на кори, дълъг и тънък (4–6 см) и се завива неколкократно на кръста. При двупрестилченото облекло някои мъжки и женски връхни дрехи имат еднакви наименования, като разликата е в по-богатата украса на женските облекла. Горната дреха може да е къса или дълга, със или без ръкав. Дългата до коленете с широки клинове от талията надолу и без ръкав дреха се нарича глухче, дорамче или късак. С къс ръкав и дължина до кръста е долактеник, клашник, а с дълъг ръкав – дреа, ръкавница. До края на ХІХ в. е спазвано правилото момите да ходят със сплетена на нечетен брой плитки коса или венец около главата и непокрита глава. Омъжените жени винаги са със забрадени коси, сплетени на четен брой плитки. За невестинското забраждане се използват различни конструкции с подложена върху главата дъска, покрита с месал. Украсата се допълва от цветя, текстилни влакна, ленти, кори от липа. За направата на косичник слагат чужди коси или вълнена прежда с мъниста, монети или раковинки, което създава илюзията за дълга и буйна коса – въплъщение на идеала на българката за женска хубост. Двупрестилчената носия се смята за най-старинната, остатък от славянското наследство по нашите земи. През втората половина на XIX и началото на XX в. се среща само в Дунавската равнина, като в редица краища е единстве­ното облекло (Русенско, Разградско, Плевенско, Никополско, Свищовско, Видинско), а в останалите райони е сезонно лятно облекло. Според изследователите някога този тип е имал много по-широко разпрос­ транение – из Кърджалийско, Гюмюрджийско, Западните Родопи и Рила, но с времето той е бил заменен от сукманените и саяните носии.

Този женски костюм има за основа дълга туникообразна риза, върху която се облича сукман, опасва се с колан и престилка, като в някои разновидности престилката липсва. Украсата на ризата е съсредоточена по пазвата, полите, края на ръкавите или по цялата им повърхност (Софийско, Пернишко). Най-често сукманът е от вълнен шаяк, а летните варианти са от лен, коноп или памук, в естествените цветове на текстилния материал. Той повтаря почти напълно кройката на ризата – тя е туникообразна със средищно разположение на основните платове, със странични трапецовидни или правоъгълни кли­нове с набор на горния край, с дълбока пазвена изрезка. Най-често е без ръкави, по-рядко е с къс (Ихтиманско, Самоковско) или с дълъг ръкав – вълненик (Родопите). Предполага се, че последната разновидност е най-стара, от която някогашните ръкави са се трансформирали в опашки (дълги декоративни ленти), прикачвани отзад на раменете. Украсата на сукмана е светла, ярка, за да контрастира на тъмната основа. Може

Сукманена носия Сукманената женска носия обхваща централните, предимно планински и отчасти равнинни райони на страната: Стара планина, Средногорието, Ро­зовата долина, Витоша, Рила, Средните Родопи, Сакар, Странджа и Югоиз­точна Тракия. Навсякъде тя е редовно целогодишно облекло. Само в северните склонове на Стара планина сукманената носия като сезонно зимно облекло съжителства с двупрестилчената.

12

да е везбена, мънистена, сърмена, апликирана с плат и обточена с гайтан. Сукманът се среща в три главни разновидности с определено географско разпространение. В западните предели той е от дебел вълнен плат с веревно разположени клинове, които се спускат от кръста (талията) на жената. Оттук и названието му – късоклинест. Най-голямо разпространение има сукманът в централните райони на страната. Той е висококлинест – от по-тънък плат с вмъкнати под раменната извивка трапецовидни или правоъгълни клинове. В източните райони (по склоновете на Източна Стара планина и по бреговете на р. Дунав – в Силистренско) е разпространен сукман от две части: къс до под гърдите елек, с прикачена към него силно набрана пола. Поясът при повечето сукманени носии е широк 20–25 см и се завива около кръста. Само в Ямболско и Сливенско се слага тънък, оплетен като въже пояс. Оцветен е в червено и в различни нюанси на червения цвят. Понякога има разноцветна ивична декорация. Престилките при всички типове са колоритни и ярки, с богата орнаментика. Литаците, характерни за Трънско и Софийско, са сукмани без престилка с богата украса от пайети по пазвата и полите на дрехата. Носят се и с тъкан къс колан, чиито краища се закопчават с метални пафти – кръгли, правоъгълни или листовидни. Без престилка са и многоклинестите сукмани в Копривщица, Пирдоп и др. Кройката на този сукман е в основата на фустанелата, характерна за градското облекло на средно заможното население в Пловдивско. Разновидност на сукманеното облекло е рокленото, появило се сравнително рано в някои градове на Източна България. Оттам с променена кройка се разпространява в селата на Варненско, Котленско, Панагюрско. Най-често срещаното горно облекло е салтамарката, еднаква по кройка с абата в мъжкото чернодрешно облекло. Повечето салтамарки са със скромна украса, с изключение на родопските, които са богато украсени със сърма. Дълго клинато елече, наречено джубе или менте, е горната празнична дреха за Западното Средногорие и за Софийско. Късото кожухче с клинове от талията е зимната дреха за западните райони. За сукманените носии са характерни различни женски забраждания и прически. До края на ХІХ в. традиционно допълнение към сукманената

носия е косичникът. Той е закрепван към шапче или друга конструкция за глава. Някои забраждания имат корава подложка върху главата, която наподобява висока шапка, корона, гребен и др. Накичването на девойките и младите жени е най-често с градински или полски цветя, слагани като отделни китки или на венец. В западните краища любима е украсата с птичи пера – петльови, паунови, патешки, кокоши, боядисани в ярки цветове. Сукманената носия е свързана с най-многобройни и разнообразни метални накити, наложени вероятно по естетически съображения: прочелници, кръ­жила (Търновско, Габровско), разнообразни гердани, бурмалии пръстени, гривни и т. н.

Саяна носия Саяната носия има за основна част също туникообразна риза, но обликът ѝ дава т. нар. сая – отворена отпред горна дреха, слабоклината, с различна дължина на полите и ръкавите (къси

13

или дълги). Дрехата се закопчава от деколтето до кръста, като горната част е вталена, а надолу е с разкроена трапецовидна форма с дължина под коляното (между коляното и глезена на крака). Първични са саите от едноцветна бяла, черна, синя или тъмнозелена (памучна или вълнена) тъкан. По средното течение на р. Марица са разпространени раирани саи с преобладаващ червен цвят на основата и надлъжни ивици в черно, жълто, зелено и др. Украсата е с черен плат или кадифе по пазвата, полите и ръкавите или имитация на везба с цветни гайтани. По краищата на ръкавите и полите се пришиват гайтани или ръчно плетена дантела. В зависимост от сезона саята се е изработвала от памучен плат за лятото и вълнен за зимата. Под саята се облича риза, а отгоре се препасва пояс и престилка.

Ризата е с туникообразна права кройка, от памук, понякога с райета от коприна в червен или жълт цвят върху бялата основа. Украсена е около пазвата, в края на ръкавите и долу по полите с пришита ръчно плетена дантела или бродерия. Според народната вяра това се прави с предпазна цел – граничните, т. е. отворените места на дрехата трябва да се защитят. Ризите за момите и за възрастните жени са се различавали по цвят. За млади булки са подготвяли чисто бяла венчална риза от кенар (памучен плат на ивици), докато омъжените са носели неизбелени ризи от лен и памук. Поясите са дълги и широки 20–30 см, изработвани от едноцветна вълнена тъкан (червена, зелена, синя и т. н.). Върху тях се слага престилката, която има практическа и декоративна функция. Някои престилки са по-богато украсени от други в зависимост от това дали са ежедневни или празнични. Родопските и тракийските престилки често са на карета или линии в червен, оранжев, жълт, зелен цвят и др., а в някои югозападни райони са с многообразна тъканна орнаментика. Украсени са с бродерия, апликация, дантела, гайтани или втъкани геометрични, животински и растителни орнаменти. Във всички вариации на саята селската жена е слагала кърпа на главата си, която е забраждала по различни начини според дейността, обстановката и семейното си положение. Момите са ходели с непокрити глави. Саяното облекло се среща на юг от сукманеното. Саята от бял памучен плат с дължина до коленете и с къси ръкави с линеарна украса се запазва най-дълго сред македонската етнографска група (Петричко, Санданско, Гоцеделчевско и Благоевградско), както и сред тракийските бъл­гари в Гюмюрджинско и Дедеагачко. Този първичен вид се заменя със сая от син, зелен или черен плат (Кюстендилско, Гоцеделчевско), с непроменени размери и декорация. През втората половина на XIX и началото на XX в. се установява сая под названието антерия, аладжа, забун, кафтан – от плат с раиран десен, предимно в червено, из почти всички краища на Южна и част от Югозападна България (Хасковско, Харманлийско, Кър­джалийско, Асеновградско, Гоцеделчевско, Велинградско, Разложко, Санданско, Петричко и др.). Саяната носия се отличава с голяма устойчивост и доста късно (почти в средата на ХХ в.) отстъпва и дава преднина на градското облекло от европейски тип.

14

Добруджанци / Dobrudžanci

Балканци/ Balkanci

Еднопрестилчена носия

често се носи къс елек от памучен плат, който присъства и в празничното облекло. Гащите с тесни крачоли и високо дъно в миналото са били част от старинното женско облекло. Невестинската и празничната носия преминава в саяна – с отворена отпред и процепена от двете страни антерия, върху която се слага престилката. Тестемелът (забрадката) е широк, двуплат с червена ивица по края. Носи се спуснат над челото и покрива обнизаната с монети и защитена с тепелък капа (шапка), нахлупвана на главата. Чорапите са плетени на ръка със стилизиран растителен орнамент. През зимата като връхни дрехи обличат забун, кафтан, салтамарка – в разновидности къса или дълга, със или без ръкав. До 30-те години на ХХ в. еднопрестилчената носия продължава да се използва главно от ислямизираното българско население в Западните и в Източните Родопи. Отличително за вкуса на родопчанки е предпочитанието към бледожълто-оранжеви цветове или нюанси на тревно зелено, съчетани с наситено розово в колорита на престилката.

Еднопрестилчената женска носия е разпространена само в отделни селища на Дунавската равнина и в Родопската област до първите десетилетия на ХХ в. Тя има опростен състав: дълга, туникообразна риза със запасани върху нея пояс и престилка, а отдолу гащи с крачоли. Според размерите и украсата престилките са в две разновидности. Едната е тясна, едноплата (миндил), разпространена в Благоевградско и Златоградско. Тя има много пестелива ивичеста украса или пък тъмно поле с бледо очертани квадрати. Другата е наречена фута – широка, двуплата с хоризонтален или вертикален шев по средата, обгръщаща изцяло долната част на тялото. Тя е известна в Разложко, Велинградско и Югоизточните Родопи. Отличава се с голяма практичност и се използва като работно облекло в дома и на полето в горещите летни месеци, като горният край на футата се навървя с връв и често предния край се замята, за да не пречи при работа. Поясът е широк, червен, с ресни и се прегъва диагонално при опасване на кръста. Над ризата

Женско облекло – функции и символика Всяко ново начало – кръщене, преминаване от детство в моминство, женитба или смърт, е белязано с нов вид дреха. Задомяването, преминаването в дома на мъжа, е връх в живота на жената и отбелязването му става чрез множество символи, най-ярък от които е венчалната носия. Тя е най-пищна и гиздава, защото булката е окичена с много и различни накити. Някои от връхните женски дрехи се обличат за пръв път в сватбения ден и могат да се носят след това. Те бележат социалния и възрастов статус на притежателя си. Старинната женска носия е съставена от риза, препасана с престилка и пояс. Така описват бъл-

гарката чуждите пътешественици, минали през българските земи от края на ХV до ХVІІІ в. Не един и двама от тях се възхищават от чувството ѝ за естетика. Например французинът Ожие дьо Бузбек още през 1553 г. пише: „Носията на тези жени е забележителна. Облечени са само с една риза от грубо платно. Разноцветната бродерия, с която ги украсяват, им харесва много.“ Според народните представи с шевица се украсяват тези части на ризата, през които злите сили могли да проникнат в човешкото тяло – пазвата, ръкавите и полите. Оттук и основната функция на шевицата в древността – предпазваща, защото

17

в нея са закодирани заклинателни орнаменти. За да не урочасат невестата, често в сватбената ѝ риза има пропуснат или празен бод в украсата. Чрез нея също така се разпознава какъв е социалният статус на жената. Престилката е изцяло женски елемент от традиционната носия. Според една много старинна представа тя произлиза от парче тъкан или кожа, пришито за пояса с чисто магически и предпазни функции. Ако при правене или разваляне на магия не може да се вземе ризата на жената, взема се престилката ѝ. Тя присъства неизменно и в баяния срещу болести. И ако женският пояс е запазен реликт в облеклото с чисто защитна роля, то престилката е придобила практическа и естетическа функция. Тя е най-видната част на носията отпред, затова подсилена с колан и метални пафти, тя е мощен апотропей и има силата да пропъжда всички зли сили. Забрадка слага омъжената жена. Тя е белег за възрастово и социално положение. Омъжената жена с непокрита глава се възприема като гола. Значението на забрадката идва от предназначението ѝ да покрива косата, защото се вярва, че в нея е силата и възпроизвеждащата способност на жената. Тя не трябва да показва косите си пред чужд мъж. Забрадката се използва и при магически практики – с нея се правят най-тежките магии. За да не пресъхне млякото ѝ, когато излезе извън дома, родилката нахлупва забрадката си над очите, а ако се срещнат две кърмачки, те разменят кърпите си. Също както калпака на мъжа, забрадката може да замести липсващата жена в ритуала.

Мъжко облекло – състав и типове Според преобладаващата светла или тъмна гама на тъканите мъжките носии се обособяват в две групи: белодрешна и чернодрешна. Всъщност разликите са много по-дълбоки, защото не

става въпрос за разновидности, обособени по географски принцип, а за два последователни етапа в развитието на традиционното мъжко облекло. Но между тях има и някои общи

18

Македонци / Makedonci

Полянци / Poljanci

черти, които подчертават общобългарския им характер. Освен кожените калпаци и обуването с цървули, еднаква при тях е и ризата. Тя винаги е от бяло платно с туникообразна крайка, дълга е до над коленете, с ръкави, стигащи до китките на ръцете. Всички мъже носят широк (от 20 до 40 см) и дълъг (между 2,5 и 4 м) вълнен пояс, най-често черен, тъмносин, тъмно- или светлочервен. Пастирите обикновено опасват върху тъкания и кожен пояс, наричан силях. Той има много прегради, служещи като джобове. Вместо силях някои опасват върху вълнения пояс тесен ремък (колан), Шапката (гугла, калпак), която носят мъжете, е от агнешка или овча кожа. Тя е полусферична или цилиндрична по форма, отвън – високо остригана, а отвътре – с кожена подплата.

За най-старинен образец се приема белодрешният костюм, който включва цяла дълга риза, препасана с пояс, с отделни ногавици за всеки крак, придържани с колан. Запазването му чак до първите десетилетия на ХХ в. се дължи на неговата пригодност към основния поминък – земеделие и животновъдство. Отдавна е доказан славянският произход и характер на това облекло с подчертано консервативен стил.

Чернодрешна носия Обособяването на чернодрешната носия е част от общия за страната процес на потъмняване на мъжкото облекло, характерен за епохата на Възраждането. То е плод на стоковото абаджийско производст­во, като измества постепенно старинната белодрешна носия от изток на запад. От края на ХVІІІ до към средата на ХІХ в. мъжкото облекло вече не се приготвя от бяла аба, а се шие от вълнен шаяк, обагрен в черно, тъмносиньо и кафяво, с променена кройка на гащите и горните дрехи. Гащите в чернодрешния костюм са много широки от коленете нагоре, а от коленете до глезените крачолите плътно прилягат до краката. Ширината в горната част се постига чрез повече клинове или правоъгълни парчета. От двете страни има джобни разрези. По този начин се получава дреха, която най-често няма предна и задна част, а може да се облича както попадне. Привързването ѝ към тялото става с връв, поставена в специален подгъв по горния ръб на гащите. Вследствие на това, облечената дреха се набира на множество гънки и придобива вида на шалвари, чието дъно увисва повече или по-малко отпред, отзад и между краката. Смятало се е, че колкото са по-набрани и колкото по-ниско и надиплено е дъното им – толкова по-заможен е притежателят им. В различни райони тези чернодрешни гащи се наричат се най-често потури, шалвари или чешири. Върху ризата се облича елек или джамадан – плътно прилягаща дреха без ръкави и без яка, предниците на която се закопчават от горе до долу и полите ѝ се пъхват в потурите. При по-студено време върху елека се облича т. нар. аба (салтамарка) – къса до кръста вълнена дреха с тесни и дълги ръкави, силно прилепнала до тялото, отворена отпред, като предниците ѝ не се допират.

Белодрешна носия При белодрешната носия гащите са в две разновидности: беневреци – с тесни и дълги крачоли, плътно прилепнали по тялото и димии – с широки и къси крачоли. Горната част на белодрешните гащи е плитка и с по-ниска предница. Затова те са пристягани отпред в подкоремната област, а отзад – в кръста. От конструктивно гледище белодрешното облекло се характеризира със сравнително по-широка кройка на горните дрехи. Те са от бяла аба (специална техника на приготовление) и не прилягат плътно до тялото, защото са разширени чрез прибавки на странични клинове. Освен това са и по-дълги, като в повечето случаи надминават значително пояса. Украсата им се състои от линеарни везбени мотиви и обтоки от цветен гайтан край ръбовете на пазвата, по краищата на ръкавите и по върховете на клиновете. Горните дрехи могат да бъдат без ръкави или с ръкави до лактите, и в зависимост от това получават различни названия – менте, долактанка, дорамче, а според дължината – голема дреа, долама, клашник и др. В зависимост от цвета, дължината и украсата на горната дреха, както и дали поясът се опасва върху нея или под нея, се оформят няколко разновидности на белодрешната носия – Софийска, Трънско-Радомирска, Северозападна. Общото при всички тези вариации е, че силуетът на белодрешковците винаги е широк в горната и тесен в долната част.

21

Поясът при мъжкото чернодрешно облекло е значително по-дълъг и по-широк от пояса при белодрешковците. Без да се стяга особено, той се увива около целия кръст чак до таза. Изработва се от вълна, обикновено в тъмночервен или черен цвят. По този начин се получава характерното очертание на чернодрешното облекло: в горната част на тялото – тясно и плътно стегнато, а в долната – разширено. Точно обратният силует в сравнение с белодрешното облекло. Отличителен белег на чернодрешното мъжко облекло е украсата с гайтан. Най-често по съединителните шевове и по ръбовете – покрай джобовете, ръкавите, крачолите, яката и пр. се зашиват черни или сини усукани върви, а през ХІХ в. те са заменени от манифактурно изплетени гайта-

ни. Много често наличието или отсъствието на гайтан по дрехите е ги ориентир за общественото положение на носещите го. В зависимост от ширината на потурите, от начина на стягане на пояса и някои цветови особености на отделните елементи на костюма съществуват много различни вариации на чернодрешни носии. За единството на двата мъжки костюма свидетелстват някои западнобългарски носии, чиято композиция е смесица от бели беневреци с тъмносини горни дрехи. За налагането на новия тип допринася масово практикуваният абаджийски занаят. Но още в края на ХІХ в. е налице тенденцията към изживяване и на чернодрешното облекло. Проявява се в селищата от градски тип –

22

сериозно повлияни от европейската мода. Териториалното разпределение на основните видове традиционни народни костюми няма строго обозначени граници. Налице са междинни зони, в които се употребяват носии с разменени части и белези от два съседни региона, с надмощие в различна степен на едните или другите. Тази преходност показва, че те са фор-

мирани на местна почва, че не са привнесени, а са плод на творчеството на местното население. Многообразието на традиционните облекла е следствие на различни условия и фактори: географски, исторически, обществено-икономически, културни, верски. Затова всеки от основните типове носии има множество регионални и локални варианти.

Мъжко облекло – функции и символика Мъжката носия – белодрешна или чернодрешна, има някои елементи, които са общи като вид и символно значение – риза, пояс, гащи/потури и калпак. Сватбените ризи – мъжка и женска, се пазят след венчавката. Според традиционното вярване с тях съпрузите следва да бъдат погребани след смъртта им, за „да се познаят на оня свят“. В мъжката риза се повива новороденото, за да е силно и здраво и да продължи рода. Празничните ризи имат везбена украса по пазвения отвор и ръкавите. Също като женските, те имат предпазна и декоративна функция. Риза без пояс не може, защото освен задължителен елемент от мъжкото традиционно облекло, той е символ на зрялост, сила и мъжество. Насред селото на Илинден опасват младите момчета с пояс, за да ги причислят официално към групата на ергените или годните за задомяване мъже. Според вярванията, от опасания мъж се страхуват всички зловредни и демонични същества. В сватбения ритуал поясът е един от най-честите дарове. В народните вярвания той защитава най-важната част от човешкото тяло – средата, където е съсредоточена мъжката сила, затова той се използва и като талисман. Гащите/потурите са символ на мъжа. Чрез тях се правят магии и момъкът може да бъде „вързан“ и да не продължи рода. Те често олицетворяват

и/или заместват мъжа при важни обреди, в които той отсъства. Това е казано и с поговорката: „На ти пъньо гащи, да приличаш на тате“. Калпакът представлява завършващ елемент на мъжката носия. Само при жалейка на близък, мъжът сваля капата и ходи небръснат. Калпакът е ясен разграничителен белег както за семейно положение, така и за обозначаване готовността за брак: „Калпак слага, когато стане ерген“. Той е визията на мъжа, затова ако младоженецът отсъства, на сватбата оставят калпака му до булката. Вярва се, че в пространството между шапката и главата е възможно навлизането на зловредни сили. Поради тази причина дъното на калпака се намазва отвътре с тамян, а майките на любените от самодиви ергени, за да ги разделят, зашивали в шапките и пояса им билки. Същата роля има и малката вълнена шапка – подкапник, носена под калпака. Изработва се от червен или бял вълнен плат и никога не се сваля, дори по време на сън. Като част от облеклото калпакът изпълнява функцията си да представи мъжа и в обществото, защото по неговия вид се съди за богатството на притежателя му.

23

Накитът – задължителен елемент на облеклото Още от древността накитите са били украса, знак за статус и отличие. През Средновековието са носени обици, пръстени, гривни, торкви, огърлия, пафти от мъже и от жени. При едните за означение на заемания в обществото пост, а при другите за украса и белег за благородническо потекло. Завладяването на българските земи от

османците води до промяна на традициите и културата на населението. Накитът вече не е онзи социален разделител, който ясно показва статуса на притежателя му – дали е владетел или обикновен човек, а става достъпен за всички. През Възраждането повечето накити се изработват от майстор бижутер, а не са плод на индивидуална дейност, както носиите, правени във всеки дом. Те са важно допълнение към костюма, но освен декоративно имат и функционално предназначение. Украси за глава са диадемите, високите шапки/ конструкции с разноцветни апликации, сърмени ленти и висулки, шапчетата с тепелъци, с различни декорации, мъниста и др. Една от най-царствените украси за глава е сокая с кръжилото, който наподобява пищните златни и сребърни корони, украсени с емайл и скъпоценни камъни. От средата на ХІХ в. сокаят престава да се използва, но невестите също са били длъжни да пазят ритуално мълчание, след като сложат каицата – друга пищна украса за глава в Северна България. От едната или двете страни на главата жените се гиздят с различни типове висулки, трепки, над­ушници. Те се закачват върху забрадката, върху ленти или се вплитат в косата, а под лицето минава подбрадник. В Западна България забрадката се прикрепя с големи украсени игли, наречени чомолушки, или с красиви брошки, които се слагат и върху косите. Обиците остават единствената украса за женските уши от втората половина на ХІХ в., след изчезването на големите надушници. Косичникът е накит, който се поставя отзад на главата и е част от празничната украса през Възраждането, особено в Западна България и някои райони на Македония. Може да е метален, мънистен или с вплетени морски миди и рачета. Част от носията в Родопите и Македония е шапчето с тепелък отгоре. Това обикновено са ковани пластини сребро с растителна или геометрична украса, или с изображения на

24

Рупци / Rupci

Шопи / Šopi

светци герои. Вярва се, че пази главата от „зли сили“, от уроки и пр. Прочелникът е накит, който се носи на челото, закачен за шапче или покривало за глава. Някои са единични, други са съставени от две или повече пластини с кръгла, триъгълна или лалевидна форма. Централните плочки са ковани или лети, цели или ажурно изработени, украсени с растителни, зооморфни мотиви или с инкрустация с полускъпоценни камъни и цветни стъкла. От двете им страни излизат верижки с различни висулки – луна, листа, монети, които се прикачват към забрадката и звънтят при всяко раздвижване на главата. Често релефните пространства са запълнени с емайл или са позлатени, с което се създава впечатление за изключително богат и тежък накит. В миналото по време на сватба прочелниците са закачвани ниско над челото и са покривали очите на булката, за да не урочаса от „лош поглед“. Момите сами изработвали някои от украсите – нанизи от различни монети, които слагали като венче на главата или пришивали върху лента, подобно на рибени люспи. Накитите за гърди и шия са представени от огърлици, медальони, муски-амулети, копки, брошки, нагръдници и др. Любим нагръден накит е герданът от монети – пендар. Правен от излезли от употреба сребърни или златни пари, той се препредава в рода по женска линия или се дарява на дошлите снахи. Към нагръдните накити принадлежи и копката, която има метална плочка в средата и куки от двете страни. Тя служи за закопчаване на пазвения отвор. Подобна функция има и нагръдникът, като от централното тяло излизат по няколко синджира, които украсяват връхните дрехи. Муските са предпазни амулети, носени от християни и мюсюлмани. Различават се по външната украса. Любими персонажи за християните са изображенията на Св. Георги, Св. Димитър или двуглав орел, докато мюсюлманските са с богата растителна украса. С предпазна и апотропейна цел в тях са поставяни и писмена от Корана. Пафтите служат за закопчаването на плетени или мънистени колани и са типична украса за невестинската носия. Разпространени са из цялата българска етническа територия. Продълговатите и кръгли пафти са познати още от Средновековието. Изработвани чрез леене или

коване, инкрустирани с цветни стъкла или украсени с емайл или ниело. Много популярни са зооморфните изображения – орли, лъвове, пауни, а също заимстваните от европейския барок вази с цветя или любимите ориенталски мотиви с ягода, палма, лотосов цвят или лале. Под източно влияние се появяват нов тип – листовидни пафти със заострени и завити нагоре краища. Повишава се качеството на изработка, правят се ажурни, филигранни накити, украсени с гранулация. В края на ХVІІІ и особено през ХІХ в. настъпва разцвет на религиозните изображения – двуглави орли, змейове, грифони, гълъби. Те, заедно със сцени от светото писание, се изобразяват върху пафти със седефени плочки, донасяни от светите места в Йерусалим. Вярвало се е, че някои от изобразените църковни елементи върху пафтата имат магическата сила да отклоняват лошия поглед и злите духове. Сърменият колан с пафти е сред задължителните годенишки дарове за избраната невеста, затова те бележат най-важния етап от живота на жената – края на моминството. Гривните са женски накит, като най-често се носят по една на всяка ръка. По традиция скъпите гривни се предават по женска линия в рода. Те са част от сватбените накити, които свекърът дарява на избраната невеста. В цветната вода, с която се замесват кумовите пити, се слагат гривните на булката. Оставят се във водата, с която се ръси стадото на Гергьовден, за да не дойдат магьосници да оберат млякото. Познати са два основни типа гривни – отворени и затворени. От първия вид най-разпространени са т. нар. кубeлии или рогатки, които са съставени от отделни, кухи пластини с рогове от двете страни. Украсяват се с врязани линии, често с позлата върху централната част и цветен емайл върху изпъкналите кубета. Значително по-разнообразни по форма, материал и техника на изпълнение са затвореният тип гривни, които се състоят от две или повече части, свързани с шарнир, халка или кукичка. Имат богата растителна или зооморфна орнаментация, в която се преплитат различни източни и западни стилови елементи. На по-късен етап стават популярни гривните синджирлии, чиито плочки в края са с богата украса. Освен със синджири, нанизът може да е от малки ромбовидни или квадратни пластини и др. Те навлизат заедно с градската мода от втората половина на ХІХ и продължават да се използват в началото на ХХ в.

27

Типичен мъжки накит е кюстекът, който е съставен от изрязани орнаментирани плочки в двата края и синджири между тях, спуснати свободно по гърдите. Може да е и шнур, обнизан с мъниста. Единият край се закача на рамото, а другият се пъха в пояса. Металният кюстек е знак за заможност и се носи от задомени вече мъже, докато мънистеният е характерен за ергените. Кюстекът е предвестник на ланеца с джобен часовник в градското облекло. Мъжките колани са кожени или плетени, с метални апликации или пластини върху тях.

Закопчават се с токи или малки ковани пафти. Пръстенът за мъжете е знак за висок обществен статус, може да е личен печат за договори и сделки, а за жените е знак за любов и приятелство, обещание за вярност, но и предпазен амулет. В украсата на традиционното българско облекло са вплетени много символи, свързани с практикуваните обичаи и обреди. За съжаление при повечето от тях е загубен влаганият смисъл, но те продължават да се използват по силата на традицията, идваща от дълбините на времето.

Заключителни думи Традиционното облекло не е застинало във времето. То се променя, независимо че е една от най-консервативните части в народната култура. От началото на XIX в. при някои градски съсловия са регистрирани първите чужди влияния в костюма, а от средата на същото столетие те оформят собствен стил. Европейската мода прониква най-напред чрез гърците, а ориенталското влияние идва от бога­тите средногорски джелепи, бегликчии и абаджии, контактуващи с Анадола. Но веднага трябва да се уточни, че тези промени засягат само облеклото на най-заможните градски слоеве, докато останалата част от населението продължава да носи дрехи от домашни платове, като запазва през целия период на Възраждане­то своята българска народностна специфика. След Освобождението процесът на проникване на нови фабрични платове, кройки и модели от Запад се засилва многократно. Възрожденският костюм се запазва само сред част от градското население. В началото на XX в. той вече напълно изчезва в градовете, а продължа­ва да се носи само в някои планински и равнинни села. Към 50-те години на XX в. традиционната мъжка и женска носия е заменена изцяло от фабрично изработено облекло. Само някои възрастни хора продължават да се обличат по постарому. Заедно с тях си

отиват и последните остатъци от от някогаш­ната българска носия. Днес традиционните костюми могат да се видят само в музеите, както и по многобройните събори и фестивали в различни краища на България. Старите селски ракли още пазят частица от това неоценимо богатство. Тук трябва да се споменат и сценичните костюми на различни певчески и танцови състави, които макар и да търсят връзка с оригинала като материал, кройка, елементи, колорит и украса, в повечето случаи стоят твърде далече от автентичната народна носия.

Използвана литература: • Вакарелски, Хр. Български народни носии. София, 1941.

• Вакарелски, Хр. Етнография на България. София, 1977.

• Велева, М. и Е. Лепавцова. Български народни носии. Т. І-ІV, София, 1960, 1974, 1979, 1988.

• Етнография на България. Т. 2, София, 1983.

• Колев, Н. Българска етнография. В. Търново, 1995.

• Костов, Ст. и Е. Петева. Селски бит и изкуство в Софийско. София, 1935.

28

Балканци / Balkanci

Македонци / Makedonci

Úvod Oděv zaujímá důležité místo v lidové kultuře. Bez pochyb je na prvním místě jeho praktický význam – chrání lidské tělo před nepříznivými klimatickými podmínkami a zjednodušuje lidem práci. Kromě toho plní oděv i jiné funkce, mezi kterými je nejdůležitější funkce etnická. Prostřednictvím oděvu vyjadřovali Bulhaři příslušnost k bulharskému etniku a lišili se tak od svých porobitelů, osmanských Turků. Pomocí materiálu, barvy, střihu či zdobení oděv ukazoval na národnost, místo bydliště, pohlaví, věk, rodinný stav, zaměstnání, společenskou příslušnost či víru toho, kdo jej nosil.

Střihy a zvláště materiál a složení krojů závisely na zeměpisných podmínkách. Oděvy horalů byly vlněné a přiléhaly k tělu, aby udržovaly teplo. V nechráněných podunajských vesnicích, kde foukal studený vítr, či v horách byl nezbytný kožich, zatímco v teplých rovinách sloužil spíše jako dekorativní prvek.

S ohledem na klimatické zvláštnosti se vyvinulo také sezónní oblečení.

Oděv se vytvářel také v závislosti na způsobu obživy obyvatel. V uzavřeném venkovském hospodářství byly v minulosti určující lokální suroviny. V oblastech s chovem dobytka převažovaly vlněné látky, zatímco tam, kde se dařilo lnu a konopí, se šilo z hrubých konopných a lněných pláten. V thrácké nížině, kde byly příznivé podmínky pro pěstování bavlny, nosili Trakijci bavlněné oděvy. Na Svilengradsku, kde se ve větším množství produkovalo hedvábí, vyměnily ženy úzké černé vlněné sukmany (šatové sukně) za široké nabírané šaty z barevných hedvábných látek a muži soukenné kabátce zvané aba za hedvábné pláště.

S hospodářským růstem některých regionů souvisela i proměna kroje. Například v 19. století se v rozvíjejících se podhorských městečkách Kotel, Koprivštica, Panagjurište a dalších objevovaly ženské oděvy z hedvábí či jemné vlny.

Tradiční oděv Bulharů, jak jej známe z doby národního obrození, se formoval během staletí. Nepochybně má starobylé kořeny a dotýká se kulturního dědictví Thráků, Slovanů i Prabulharů. Ve středověku byl vývoj ovlivněn byzantskou říší. V dalších staletích zanechalo na oděvu významné stopy soužití s orientální kulturou, a to především u mužského oděvu.

V 19. století začala do měst pronikat západoevropská kultura, což ovlivnilo jak mužskou, tak i ženskou módu.

Hlavním rozdílem mezi mužským a ženským oděvem u Bulharů bylo, že muži nosili na dolní polovině těla kalhoty, tj. uzavřenou oděvní součástku s nohavicemi, zatímco ženy dlouhý otevřený oděv. V tradiční kultuře Bulharů v tomto ohledu neexistovaly výjimky.

Dalším rozdílem byla pokrývka hlavy. Muži nosili kalpak, čepici, a ženy bílý nebo barevný šátek buď samostatně, nebo doplněný o různorodé čepce. U obutí naopak existovala jednota. V zimě nosili muži i ženy ponožky či onuce, na které obouvali cărvuli, krpce ze syrové zvířecí kůže. Společný byl také pás, obvykle utkaný z domácí vlny, a svrchní oděv, který se nosil venku za špatného počasí.

Jedním z výrazných prvků u všech typů ženských krojů byly šperky z drahých i jiných kovů. Počet šperků byl větší u svátečního, svatebního nebo dívčího kroje. Některé typy šperků se nosily každodenně ve všech společenských vrstvách, například náušnice, náramky, prsteny, pafti (dvojitá spona na opasku) a tepelăk, kovová destička na ženském čepci pod šátkem.

Muži kovové šperky většinou nenosili, kromě některých jedinců z majetnějších vrstev, jako byli statkáři, chadžiji (poutníci k Božímu hrobu), kněží, obchodníci a další. Jejich broenici (korálky podobné růženci), kjusteci (ozdobné řetězy), prsteny, pouzdra na cigarety a tabatěrky ukazovaly na třídní rozvrstvení společnosti v době obrození. Nosili oděvy z jemnějších a dražších materiálů, více vyšívané, s aplikacemi, a svrchní oděv doplňovali drahými kožešinami.

V lidové kultuře byl oděv vnímán jako dvojník člověka. Ne náhodou Bulhaři pro označení tradičního oděvu používají slovo nosija (kroj) – nosí se na těle a chrání člověka před negativními vlivy vnějšího světa. Sváteční oděv se nazývá premjana a má výrazně obřadní charakter.

Tradiční lidový oděv se proměňoval v závislosti na způsobu života a práce na bulharském venkově. Podle střihu a způsobu oblékání svrchního oděvu můžeme v Bulharsku rozlišit čtyři typy ženského oděvu: dvouzástěrový, sukman, saja a jednozástěrový. Muž-

31

ský kroj se dělí na belodrešen (převažuje v něm bílá barva) a černodrešen (převažuje v něm černá barva), přičemž určující je tvar a barva oděvní součástky na

horní polovině těla. Tyto oděvní typy jsou zeměpisně ohraničené a vyvíjely se samostatně.

Etnografické oblasti Bulharské etnikum se dělilo na několik velkých etnografických skupin s jasným povědomím o vlastní odlišnosti. Lidé se lišili zvláštnostmi ve způsobu života a kultuře, ale měli společný jazyk a cítili se být součástí bulharského národa.

Regionální a lokální varianty se formovaly v kontextu specifických kulturních tradic starověkých národů, v období středověké nejednotnosti a za osmanské nadvlády. Jejich vývoj ovlivnily také různé demografické, společenské, ekonomické a kultur-

32

ní faktory a teprve v době bulharského národního obrození od konce 18. do druhé poloviny 19. století se rozdíly mezi nimi začaly zmenšovat a postupně zanikaly.

Etnografické oblasti nemají přesně vymezené geografické hranice. Ty se rozplynuly do velké míry kvůli rozsáhlým migracím po Osvobození (vzniku samostatného bulharského státu v roce 1878) a po prvni světove valce. Tyto migrační proudy přispěly k rozmanitosti lidové kultury a vedly k vědeckému sporu o počet etnografických skupin a jejich kulturních specifik.

V rámci jednotlivých etnografických skupin se vytvořily malé regionální skupiny, například Kapanci

v některých vesnicích na Tărgovištsku a Razgradsku, Sărtovci na Varnensku a Burgasku, Torlaci na Belogradčicku, Čiprovsku a Berkovsku, Zagorci a Tronki v pohoří Strandža apod.

V bulharském etniku se odlišují tyto velké etnografické skupiny: Rupci, Poljanci, Balkanci, Šopi a Makedonci. Po splynutí Balkanců a Rupců v 17. až 18. století se zformovala skupina Trakijci. Mísením Balkanců, Poljanců a Rupců v 18. a 19. století vznikla skupina Dobrudžanci. Tyto skupiny tvořily sedm rozsáhlých etnografických oblastí. Byly nositelé regionální rozmanitosti lidové kultury, ale vůči sousedním balkanským národům také jednotné kultury bulharského národa.

Oděv bulharských etnografických skupin Rupci

Poljanci

Nejarchaičtější skupinou v Bulharsku byli Rupci, žijící v pohořích Rodopy a Strandža. Mužský oděv u Rupců byl černý. Bulharsky hovořící muslimky nosily starobylejší oděv saja, zatímco novější typ oděvu vălnenik, sukman, nosily ženy křesťanského vyznání.

Byla pro ně typická barevná kostkovaná zástěra. Na hlavu si vázaly velké bílé podomácku tkané šátky, volně spuštěné na ramena.

Poljanci, nazývaní také Erlii (z tur. yerli – místní obyvatel, starousedlík) či Chărcoi (z rum. ratoj – kačer), žili v rovině podél řeky Dunaj, na východ od řeky Iskăr až k Dobrudže. U mužů se dlouho zachoval bílý typ oděvu, místy se zajímavými přechodnými prvky směrem k novějšímu černému kroji. Ženský oděv byl dvouzástěrový s dlouhým úzkým páskem a bohatě vyšívanou košilí.

Balkanci

Šopi

Balkanci, nazývaní také Balkandžiji nebo Gornenci, byli obyvatelé pohoří Stará planina a jeho podhůří, na východ od řeky Iskăr. Tradiční oděv zdejších mužů byl černý, ženy nosily sukman. Méně tu byla zastoupená výšivka a jednoduchou barevnost tkanin vyvažovalo množství kovových šperků. Na severním úpatí Staré planiny nosily ženy v létě starobylý typ kroje, dvouzástěrový oděv. Na Gabrovsku, Tărnovsku a Elensku si ženy vázaly na hlavu takzvaný sokaj, šátek ozdobený diadémem.

Jednou z nejkoloritnějších etnografických skupin byli Šopi, kteří žili v západním Bulharsku. Za centrum nejzachovalejší šopské kultury je považováno Sofijsko, Trănsko, Breznicko, Radomirsko a západní Kjustendilsko, Bosilegradsko (dnes území Srbska), Kumanovsko a Kratovsko v dnešní Makedonii. Projevy šopské kultury a povědomí o Šopech však sahají na severu až k Dunaji (po ústí řeky Iskăr), na východě na Botevgradsko, na jihu na Samokovsko, na západě až do východního Srbska a na jihozápadě k pohoří

33

Belasica. Mužský oděv byl charakteristický kalhotami s úzkými nohavicemi, nazývanými benevreci, šitými z bílého hrubého sukna. Postupný přechod k černému kroji u Šopů postupoval v severním Bulharsku od východu a v Makedonii od jihu. Šopský ženský oděv se dělil na tři skupiny: dvouzástěrový kroj na sever od pohoří Stara Planina, sukman na Trănsku, Sofijsku a Samokovsku, a saja na jih a na západ od Radomiru.

Patřili k nim také Bulhaři v Besarábii (v dnešním Moldavsku a na Ukrajině). Pro dobrudžanskou kulturu byl charakteristický rumunský a jihoruský kulturní vliv, znatelný i na oděvu. Oděv dobrudžanských mužů byl černý, zatímco ženy nosily dvouzástěrový kroj nebo sukman. Dvouzástěrový kroj nosily zdejší ženy (Grebenci, Šikovci) a přesídlenci z Razgradska, zatímco sukman si donesli přesídlenci z Thrákie a střední Staré planiny.

Makedonci Makedonci byli v době národního obrození chápáni jako etnografická skupina Bulharů na jihozápadě území osídleného v té době bulharským etnikem. Na severu a na východě hraničili se Šopy, na jihu s Egejským mořem, na západě s řekou Drin a albánskými horami. Tato skupina se dělila na menší celky: Bărsjaci (Bitolja, Ochrid, Prilep, Veles), Mijaci (Debărsko), Mărvaci (Strumsko u Melniku), Dujki (Tikvešsko), Pulivakovci (západní Soluňská nížina) a další. Makedonské ženy nosily bohatě zdobenou saju, s hojně vyšívanou košilí i svrchním oděvem. Mužský oděv byl černý, nosily se kalhoty poturi klínového střihu se širokými nohavicemi ke kolenům. Pouze na Debărsku byl kroj mužů bílý, s kalhotami se širokým sedem a úzkými nohavicemi od kolen po kotníky.

Trakijci Trakijci žili v oblasti mezi pohořími Stara planina a Rodopy, na východě dosahovali až k Černému moři a v minulosti také velká část Trakijců žila v jižní Thrákii, která dnes patří Řecku a Turecku. Mužský oděv byl typicky černý s kalhotami se širokým sedem a úzkými nohavicemi. V ženském oděvu se vyskytovala jak saja, tak i sukman bez rukávů s velkorysou dekorací výšivkami nebo aplikacemi. Na některých místech se sukmany zdobily dlouhými třásněmi připevněnými na ramena. Zvláštností ženského kroje byla bohatě zdobená zástěra – tkaná a místy také vyšívaná. Ve větších thráckých městech sukman brzy nahradily šaty z pestrých továrně vyráběných látek. Umění thrácké ženy se projevilo ve výrobě a zdobení oděvních látek i domácího textilu. Výšivka zde byla méně zastoupena než výzdoba vytkáváním.

Dobrudžanci Dobrudžanci byli obyvatelé Dobrudži na severovýchodě Bulharska (Silistrenská a Dobričská oblast).

34

Тракийци / Trakijci

Тракийци / Trakijci

Ženský oděv – složení a typy Dvouzástěrový typ oděvu

Do konce 19. století platilo, že neprovdané dívky chodily bez pokrývky hlavy, případně s věncem na hlavě, a nosily vlasy spletené do copů, kterých musel být lichý počet. Vdané ženy si vlasy splétaly do sudého počtu copů a zakrývaly je šátkem. Nevěsty mívaly na hlavě složitější konstrukce s destičkou pokrytou zdobnou tkaninou zvanou mesal. Zdobily se také květinami, barevnými přízemi, stuhami či lipovou kůrou. Důležitým doplňkem byl umělý cop kosičnik, vyráběný z cizích vlasů nebo z vlněné příze, zdobený korálky, mincemi a mušličkami. Kosičnik měl vytvářet iluzi bujných a dlouhých vlasů typických pro tehdejší bulharský ideál krásy.

Dvouzástěrový kroj je považován za nejstarobylejší oděvní typ, za pozůstatek slovanského dědictví v bulharských zemích. Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století se vyskytoval pouze v Dunajské nížině, kde byl v některých regionech jediným oděvem (na Rusensku, Razgradsku, Plevensku, Nikopolsku, Svištovsku, Vidinsku), a jinde sloužil jako oděv pro letní sezónu. Podle výzkumníků byl v minulosti mnohem rozšířenější, například na Kărdžalijsku, Gjumjurdžinsku (dnes Komotini, Řecko), v západních Rodopech a v Rile, ale postupem času jej zde nahradily sukmany a saji.

Dvouzástěrový typ ženského oděvu se skládal z košile, dvou zástěr (jedné zepředu, druhé zezadu) a pásku. Nosily se dva druhy košile – košile tunikového střihu a nabíraná bărčanka. V Bulharsku byl nejvíce rozšířený právě rovný tunikový střih, s délkou po kotníky, se širokými a na krajích otevřenými rukávy, s bohatou výšivkou na sukni, ve výstřihu a na rukávech. Na rozdíl od této oděvní součástky byla košile bărčanka známá pouze u dvouzástěrového kroje v severním Bulharsku. Tato košile byla sešitá z předního a zadního dílu, s řasením u krku a s nabíranými rukávy. Na rukávy se dodatečně přišívaly pruhy látky tak, aby tvořily sklady a košile byla širší. Rozstřižení bylo umístěno na prsou nebo na rameni u svátečního oděvu. Rukávy, přední část košile a záda se vyznačovaly hojnou výšivkou s výraznou ornamentikou, protože bărčanka sloužila u dvouzástěrového kroje v létě i jako svrchní oděv.

Od pasu dolů ženy nosily dvě podomácku tkané zástěry. Přední zástěra byla z dekorativních látek. V západní části Dunajské nížiny byla dlouhá a úzká, takže po stranách mezi dvěma zástěrami byla vidět i dolní část košile, zatímco směrem na východ byla přední zástěra širší a zakrývala celou přední dolní část košile. Zadní zástěra se nazývala v různých regionech odlišně, například vălnenik, brăčnik, tăkmenik, peštemal, kărljanka či zaveska. Byla výrazně plisovaná a nabíraná, převážně v červené a černé barvě. Na západě byly zadní zástěry velmi krátké, nabírané a hodně barevné. Na východ se postupně prodlužovaly, zmenšovalo se nabírání a převažovaly tmavší barvy, tmavě modrá a černá. Dlouhý, 4 až 6 centimetrů široký pásek se tkal na karetkových destičkách a několikrát se omotával kolem pasu.

U dvouzástěrového kroje byly názvy některých ženských svrchních oděvů stejné jako mužských; lišily se zejména výzdobou, která byla bohatší u ženského kroje. Svrchní oděv mohl být krátký nebo dlouhý, s rukávy nebo bez rukávů. Dlouhá a dole rozšířená vesta ke kolenům se nazývala gluchče, doramče nebo kăsak.

Kabátek do pasu s krátkým rukávem byl dolakmenik nebo klašnik a s dlouhým rukávem drea či răkavnica.

Oděv typu sukman Ženský oděv typu sukman se nosil ve středním Bulharsku, především v horských oblastech, ale i v rovinách: ve Staré planině, v pohoří Sredna gora, v Růžovém údolí, na Vitoše, v Rile, ve středních Rodopech, v pohořích Sakar a Strandža a v jihovýchodní Thrákii. Všude byl využívaný jako celoroční oděv, pouze na severním úpatí Staré planiny se nosil jako zimní oděv vedle dvouzástěrové letní varianty.

Základní součástkou tohoto oděvu byla dlouhá košile tunikového střihu, na kterou se oblékal sukman (šatová sukně) obvykle obvykle bez rukávů. V pase byl přepásaný páskem a zástěrou, i když u některých variant zástěra chyběla. Výzdoba košile se soustředila na náprsenku, sukni, okraje rukávů nebo celé rukávy (na Sofijsku, Pernicku).

37

Nejčastěji se sukman vyráběl z hrubého vlněného sukna a letní varianty byly lněné, konopné nebo bavlněné, v přirozených barvách materiálu. Střih odpovídal tunikovému střihu košile. Mezi symetricky položený přední a zadní díl se po stranách všívaly pruhy látky lichoběžníkového nebo obdélníkového tvaru, nahoře nařasené. Na prsou byl sukman hluboce prostřižený. Obvyklý byl sukman bez rukávů, řidčeji s krátkým (na Ichtimansku, Samokovsku) nebo dlouhým rukávem v Rodopech (vălnenik).

Předpokládá se, že varianta s dlouhým rukávem je nejstarobylejší. Původní rukávy se v novější variantě kroje přeměnily na ozdobné dlouhé třásně či pásky (opaški), které se připevňovaly zezadu na ramena.

Zdobení sukmanu bylo výrazné a světlé, v kontrastu s tmavým podkladem. Používala se výšivka, korálky, dracoun (vyšívání stříbrnou či zlatou nití), aplikace nebo ozdobné šňůry (gajtani). Ženský oděv sukman byl rozšířený ve třech základních regionálních variantách. Na západě se vyráběl ze silné vlněné látky, se šikmo střiženými pruhy látky všitými od pasu dolů (kăsoklinest). Nejrozšířenější byl sukman ze středního Bulharska (visokoklinest), ušitý z tenčí látky, s lichoběžníkovými či obdélníkovými pruhy dolů z podpaží. Na východě, na úpatí východní Staré planiny a u Dunaje na Silistrensku, byl rozšířený sukman ze dvou součástek – krátkého živůtku pod prsa a na něj připevněné doširoka nabírané sukně.

Pás byl u většiny sukmanových krojů 20 až 25 centimetrů široký a ovazoval se kolem pasu. Pouze na Jambolsku a Slivensku se ženy pásaly tenkým soukaným provazem. Převažovaly různé odstíny červené, místy s dekorativními barevnými pruhy. Zástěry měly u všech sukmanů výrazné zdobení rozmanitými ornamenty.

Na Trănsku a Sofijsku se nosil sukman bez zástěry (litak), bohatě zdobený flitry na prsou a na sukni. Pásal se krátkým tkaným páskem zakončeným masivními kovovými sponami (pafti), které mohly být kulaté, hranaté či ve tvaru listu. Bez zástěry se nosily také klínovité sukmany v Koprivštici, Pirdopu a jinde. Střih tohoto typu odpovídá sukni fustanela, typické pro městskou střední třídu na Plovdivsku.

Jako varianta sukmanu se poměrně brzy objevily ve východobulharských městech šaty. Odtamtud se s pozměněným střihem rozšířily do vesnic na Varnensku, Kotlensku a Panagjursku.

Nejrozšířenějším svrchním oděvem horní části těla byl kabátek saltamarka, střihem shodný s mužským kabátkem aba u černého typu oděvu. Obvykle měly

saltamarky jen skromné zdobení, s výjimkou rodopských, které se vyznačovaly bohatou výšivkou stříbrnou či zlatou nití. Dlouhá klínovitá vesta nazývaná džube nebo mente byla svátečním svrchním oděvem v západní části pohoří Sredna gora a na Sofijsku.

V západním Bulharsku se v zimě nosil také krátký kožíšek s klíny od pasu dolů.

Pro ženský sukmanový oděv byly charakteristické rozmanité účesy a způsoby vázání šátků . Do konce 19. století byl tradičním doplňkem umělý cop kosičnik. Připevňoval se k čepci nebo jiné pokrývce hlavy.

Některé typy ženské úpravy vlasů obsahovaly tvrdou podložku a tvarem připomínaly vysokou čepici, korunu či hřeben. Dívky a mladé ženy se zdobily zahradními a polními květy, ze kterých vázaly věnce nebo kytice. Na západě bylo oblíbené krášlení ptačími pery – kohoutí, paví, kachní či slepičí pera si ženy barvily výraznými barvami.

Kroj typu sukman doplňovaly četné a velice rozmanité kovové šperky, pravděpodobně z estetických důvodů, jako ozdobné čelenky, korunky krăžila (na Tărnovsku, Gabrovsku), rozličné náhrdelníky, prsteny burmalii z filigránu, náramky a další.

Oděv typu saja Základem ženského oděvu typu saja byla rovněž dlouhá košile tunikového střihu, přes kterou se nosila oděvní součástka zvaná saja, svrchní oděv zepředu otevřený, málo projmutý s různou délkou sukně a rukávů (krátké či dlouhé). Saja se zapínala od výstřihu do pasu a horní část těsně obepínala tělo, zatímco

38

dolní část byla rozevřená ve tvaru lichoběžníku a sahala pod kolena (mezi kolena a kotníky). Původně se saji šily z jednobarevné bílé, černé, modré či tmavozelené vlněné nebo bavlněné látky. Na středním toku řeky Marica byly rozšířené červené saji s podélnými černými, žlutými, zelenými a jinými pruhy. Zdobily se černou látkou nebo sametem kolem výstřihu, na sukni a rukávech či imitací výšivky pomocí barevných prýmků. Na okraje rukávů a sukně se přišívaly šňůry (prýmky) nebo ručně pletená krajka. Použití materiálu záviselo na počasí – zimní saja byla vlněná, letní bavlněná.

Spodní šat u kroje typu saja byla košile. Saju doplňoval pás a zástěra. Košile měla rovný tunikový střih, byla bavlněná, místy s červenými nebo žlutými hedvábnými proužky na bílé osnově. Výšivka nebo pletená krajka zdobily náprsenku, okraje rukávů a sukně.

To mělo v lidové víře ochranný význam – hraniční, tedy otevřené okraje oděvu bylo třeba chránit. Košile dívek a vdaných žen se barevně lišily. Pro mladé nevěsty se chystala čistě bílá svatební košile z jemné bavlněné látky s ozdobními hedvábními či bavněnými pruhy stejné barvy (kenar), zatímco vdané ženy nosily nebělené lněné a bavlněné košile. Dlouhý 20 až 30 centimetrů široký pás se vyráběl se z jednobarevné (červené, zelené, modré aj.) vlněné tkaniny. Na pás se vázala zástěra, která měla praktickou a dekorativní funkci. Každodenní zástěry byly méně zdobené než sváteční. Rodopské a trakijské zástěry byly často kostkované nebo pruhované v červené, oranžové, žluté či zelené barvě, zatímco zástěry na jihozápadě se vyznačovaly rozmanitou tkanou ornamentikou.

Zdobily se výšivkou, aplikacemi, krajkou, šňůrami nebo vetkávanými rostlinnými či živočišnými motivy.

U všech variant tohoto kroje si ženy zakrývaly vlasy šátkem uvázaným podle činnosti, kterou vykonávaly, podle příležitosti nebo rodinného stavu. Dívky chodily prostovlasé.

Oděv typu saja se vyskytoval na jih od sukmanu. Saja z bílé bavlny po kolena, s krátkými rukávy a lineárním zdobením se zachovala nejdéle u makedonské etnografické skupiny (na Petričsku, Sandansku, Gocedelčevsku a Blagoevradsku) a u trakijských Bulharů na Gjumjurdžinsku a Dedeagačsku (dnes města Komotini a Alexandrupolis v Řecku). Tuto prvotní formu později nahrazovaly saji z modré, zelené nebo černé látky (na Kjustendilsku, Gocedelčevsku) stejného střihu a zdobení. V druhé polovině 19. a na počátku 20. století se utvrdila červená pruhovaná saja (nazývaná anterija, aladža, zabun, kaftan) téměř

v celém jižním a v části jihozápadního Bulharska (na Chaskovsku, Charmanlijsku, Kărdžalijsku, Asenovgradsku, Gocedelčevsku, Velingradsku, Razložsku, Sandansku, Petričsku a jinde). Saja se udržela velmi dlouho a až v polovině 20. století ji nahradil městský oděv evropského typu.

Jednozástěrový typ oděvu Jednozástěrový typ ženského oděvu byl rozšířen pouze do prvních desetiletí 20. století v některých vesnicích v Dunajské nížině a v oblasti Rodop. Měl jednoduché složení – skládal se z dlouhé košile tunikového střihu, pásu, zástěry a spodních kalhot s nohavicemi. Zástěry se podle rozměrů a zdobení dělily na dvě skupiny. První typ zástěry (mindul) byl úzký, z jednoho kusu látky a rozšířený na Blagoevgradsku a Zlatogradsku. Tato zástěra byla nevýrazně zdobená pruhy nebo světlým kostkováním na tmavém podkladu. Druhý typ se nazýval futa. Tato zástěra byla široká, ze dvou kusů látky sešitých horizontálně či vertikálně a zakrývala celou dolní část těla. Nosila se na Razložsku, Velingradsku a v jihovýchodních Rodopech. Byla výjimečně praktická a používala se jako pracovní oděv doma i na poli v horkých letních měsících. Horní okraj zástěry byl navlečený na šňůrce a přední díl se zastrkoval za pás, aby nepřekážel při práci.

Pás byl široký, červený s třásněmi a při pásání se na zádech šikmo překládal. Na horní část těla se na košili oblékal krátký živůtek z bavlněné látky, který byl přítomný i u svátečního kroje. Spodní kalhoty s úzkými nohavicemi a vysokým sedem byly v minulosti součástí starobylého ženského oděvu.

Svatební a sváteční kroj byl typu saja. Nosila se vpředu prostřižená anterija se dvěma rozparky po stranách a na ni se vázala zástěra. Šátek na hlavu testemel byl široký, sešitý ze dvou kusů látky s červenými proužky na okrajích. Nosil se spuštěný do čela a zakrýval čepec kapa, který byl pošitý penízky a zakrytý zdobenou ochrannou destičkou nazývanou tepelăk. Oděv doplňovaly ručně pletené ponožky se stylizovaným rostlinným ornamentem. V zimě se jako svrchní oděv oblékaly dlouhé či kratší vesty či kabátky zabun, kaftan a saltamarka.

Do 30. let 20. století nosily jednozástěrový kroj především ženy muslimského vyznání v západních a východních Rodopech. Co se týče barev, Rodopčanky preferovaly světle žlutou a oranžovou barvu a odstíny trávově zelené, na zástěře ve spojení se sytě růžovou.

39

Ženský oděv – funkce a symbolika Každý nový začátek – křest, přechod z dětství do dívčího věku, svatbu nebo smrt – doprovázel nový kus oděvu. Přestěhování se do mužova domu a založení rodiny jako vrchol života ženy bylo poznamenáno mnoha symboly, z nichž nejvýraznější byl právě svatební kroj. Svatební kroj byl nejkrásnější a nejokázalejší, protože nevěsta nosila množství šperků. Některé svrchní části oděvu se oblékaly poprvé právě ve svatební den a žena je poté mohla nosit kdykoliv. Ukazovaly na věk a společenský status majitelky.

Starobylý ženský kroj se skládal z košile, zástěry a pásu. Tak popsali Bulharky zahraniční cestovatelé, kteří projížděli bulharskými zeměmi od konce 15. do 18. století. Nejeden z nich byl nadšen bulharským smyslem pro estetično. Například Francouz Ogier de Busbecq v roce 1553 napsal: „Oděv těchto žen je pozoruhodný. Jsou oblečené pouze v košili z hrubého plátna. Barevná výšivka, kterou je zdobí, se jim moc líbí.“ V souladu s lidovou vírou se výšivkou zdobily ty části košile, kterými by mohly do těla proniknout zlé síly – náprsenka, rukávy a sukně. S tím souvisí i dávná funkce výšivky jako ochranného prvku, jelikož jsou v ní ukryté zaříkací ornamenty. Aby nevěstu někdo neuhranul, často bývala ve svatebním kroji část výšivky nedodělaná. Výšivka také ukazovala na společenský status ženy.

Zástěra je výhradně ženský element tradičního kroje. Podle archaických představ vychází z kousku kůže nebo látky přišité k pásku, s čistě magickou a ochrannou funkcí. Pokud se u magických praktik nemohla použít ženina košile, využila se její zástěra. Byla přítomná i v zaříkání proti nemocem. Zatímco ženský pás si zachoval svůj význam ochranného elementu, zástěra postupem času získala spíše praktickou a estetickou funkci. Zástěra je na první pohled nejviditelnější součástí kroje, proto spolu s pásem a kovovými sponami působila jako mocný apotropaion, ochranný prvek – odvracela působení zlých sil a kleteb. Šátek si jako pokrývku hlavy vázaly vdané ženy.

Byl znakem věkové kategorie a společenského po-

stavení. Prostovlasá vdaná žena jako by byla nahá. Šátek zakrýval vlasy, protože v těch se podle lidových představ koncentrovala síla a reprodukční schopnosti ženy. Žena nesměla ukázat vlasy cizímu muži. Šátek měl využití také v magii, s jeho pomocí se realizovala nejsložitější kouzla. Kojící žena, aby nepřišla o mléko, si vázala šátek hluboko do čela, když šla ven. Když se potkaly dvě kojící matky, šátek si vyměnily. Šátek, podobně jako čepice muže, mohl ženu nahradit v rituálu.

40

Шопи / Šopi

Добруджанци / Dobrudžanci

Mužský oděv – složení a typy Podle převládajících světlých či tmavých odstínů použitých látek se mužský kroj dělil na dvě skupiny: bílou (belodrešna) a černou (černodrešna). Rozdíly jsou ale mnohem hlubší, protože se nejedná o varianty téhož oděvu s různým zeměpisným rozšířením, ale o dvě etapy vývoje tradičního mužského oděvu.

U obou skupin lze však vysledovat i společné, obecně bulharské prvky.

Kromě kožených kalhot a obutí (krpce) to byla košile, vždy z bílého plátna, tunikového střihu, s délkou nad kolena a s rukávy dlouhými po zápěstí. Všichni muži nosili 20 až 40 centimetrů široký a 2,5 až 4 metry dlouhý vlněný pás, nejčastěji černý, tmavě modrý, tmavě či světle červený. Pastýři na něj pásali ještě kožený pás nazývaný siljah s mnoha kapsami. Někteří si na vlněný pás dávali jen úzký pásek s obyčejnou přezkou. Mužská čepice (gugla, kalpak) se vyráběla z jehněcí nebo ovčí kůže. Měla polokulovitý nebo válcovitý tvar, zvenčí nízký chlup a zevnitř koženou podšívku.

Za nejstarobylejší variantu se považuje bílý kroj s dlouhou košilí přepásanou pásem, se samostatnými nohavicemi připevněnými páskem. Tento oděv se zachoval až do prvních desetiletí 20. století, protože byl pohodlný pro nejrozšířenější zaměstnání Bulharů – zemědělství a chov dobytka. Již dříve byl prokázán slovanský původ tohoto konzervativního typu oděvu.

Černý oděv Vydělení černého kroje bylo součástí všeobecného tmavnutí mužského oděvu v Bulharsku v době obrození. Pramenilo z rozvoje výroby sukna a postupně nahrazovalo starobylý bílý kroj od východu směrem na západ. Od konce 18. století do poloviny 19. století se mužský oděv již nešil z bílého hrubého domácího sukna (aba), ale nahradilo jej barvené sukno (šajak)

Bílý oděv Kalhoty byly u bílého kroje dvojí: benevreci s úzkými a dlouhými nohavicemi na tělo a dimii se širokými a krátkými nohavicemi. Horní část kalhot byla nízká a s kratším předním dílem, proto se stahovaly pod břichem a vzadu na bedrech.

Mužský bílý oděv byl charakteristický širšími střihy horního svrchního oděvu. Vyráběl se ze spe­ ciálního bílého hrubého sukna (aba). Nepřiléhal těsně k tělu kvůli po straně všitým klínům a kromě toho byl také dlouhý pod pás. Zdobila jej lineární výšivka a barevné prýmky kolem výstřihu, na okrajích rukávů a na dolním okraji. Svrchní oděv se nazýval podle toho, zda byl bez rukávů či s rukávy po lokty (mente, dolaktanka, doramče) a podle délky (golema drea, dolama, klašnik aj.).

V závislosti na barvě, délce a zdobení svrchního oděvu a na tom, jestli se pás pásal přes něj nebo pod něj, se zformovaly regionální varianty bílého oděvu (sofijská, trănsko-radomirská, severozápadní). Společná pro všechny varianty byla silueta – v horní části těla široká a v nohách úzká.

43

v černé, tmavě modré a hnědé barvě. Proměnil se také střih kalhot a svrchního oděvu.

Kalhoty byly u černého kroje velmi široké s všitými pruhy látky od pasu ke kolenům, naopak od kolen ke kotníkům těsně přiléhaly k tělu. Tyto kalhoty měly dvě kapsy a byly tak široké, že se nerozlišovala přední a zadní část. Připevňovaly se provázkem provlečeným v horním okraji kalhot. Po oblečení získaly bohatě nabírané kalhoty vzhled tureckých kalhot se širokým sedem (šalvari). Čím hlubší a nabíranější byl sed kalhot, tím byl jejich nositel považován za majetnějšího. V různých regionech se černé kalhoty nazývaly různě, nejčastěji poturi, šalvari nebo češiri.

Na košili se oblékal elek nebo džamadan, přiléhavá vesta bez rukávů a bez límečku, zapnutá odshora dolů. Zastrkovala se do kalhot. V chladnějším počasí si muži brali na sebe krátký přiléhavý kabátek do pasu (aba, saltamarka) s úzkými a dlouhými rukávy, který se vepředu nezapínal – přední díly se nedotýkaly.

Pás byl u černého kroje mnohem delší a širší než u bílého. Pásal se od pasu až nízko přes pánev a neutahoval se. Byl vlněný a nejčastěji tmavě červený nebo černý. Formoval siluetu černého kroje, která byla v horní části těla úzká a přiléhavá a v dolní rozšířená.

Přesně naopak ve srovnání s krojem bílým.

Výrazným znakem černého mužského oděvu bylo zdobení prýmky (gajtani). Ozdobné šňůry se našívaly na švy a okraje, lemovaly kapsy, rukávy, nohavice, límec apod. Nejprve se používaly podomácku kroucené provázky, které v 19. století nahradily manufakturně pletené prýmky. Výzdoba oděvu – nebo její absence – v mnoha případech ukazovala na sociální status nositele.

Podle šířky kalhot, způsobu vázání pásu a barevných zvláštností některých prvků kroje můžeme rozlišit mnoho variant černého oděvu.

O jednotě obou typů mužského oděvu svědčí některé západobulharské kroje, které kombinují bílé kalhoty benevreci s tmavě modrými oděvními součástkami na horní části těla. Rozšíření novějšího černého typu kroje souviselo s masivním rozvojem soukenictví (abadžijstvo). Ale již koncem 19. století začínal ustupovat i černý oděv, a to především v městských sídlech pod vlivem evropské módy.

Zeměpisné rozšíření základních typů tradičního oděvu nebylo přísně ohraničené. Existovaly přechodné zóny, ve kterých se nosily části oděvů z obou sousedních regionů, s převahou jednoho či druhého typu. Tyto přechodné kroje dokazují, že tradiční oděv se formoval na lokální úrovni, že není přejatý, ale pochází od místního obyvatelstva. Různorodost tradičního oděvu pramení z rozdílných zeměpisných, historických, společensko-ekonomických, kulturních či religiózních podmínek, proto měl každý základní typ oděvu mnoho regionálních a lokálních variant.

44

Mužský oděv – funkce a symbolika Mužský oděv, bílý i černý, má v rovině praktické i symbolické několik společných prvků – košili, pás, kalhoty a čepici.

Svatební košile, mužská i ženská, se schovávaly na svatbu. Podle lidové víry měli být manželé po smrti pochováni v těchto košilích, „aby se na onom světě poznali“. Do mužské košile se balil novorozenec, aby byl silný, zdravý a plodný. Sváteční košile byly zdobené výšivkou kolem výstřihu a na rukávech. Stejně jako u ženské košile, výšivka měla ochrannou a dekorativní funkci.

Košile se nemohla nosit bez pásu, protože tento povinný prvek mužského oděvu symbolizoval zralost, sílu a mužství. Na Ilinden (svátek svatého Eliáše) se na návsi vázal pás chlapcům, aby se stali součástí skupiny mládenců a mužů na ženění. V souladu s lidovými představami se opásaného muže bály všechny zlé síly a démonické bytosti. Pás byl jedním z nejčastějších darů při svatebním obřadu. Podle lidové víry chránil nejdůležitější část těla, střed, kde se soustředila mužná síla. Proto se používal také jako talisman.

Symbolem muže byly kalhoty. Prostřednictvím kalhot bylo možné muže očarovat, aby byl „svázaný“,

tedy neplodný. Kalhoty často ztělesňovaly muže při důležitých obřadech, pokud nebyl přítomen. To je vyjádřeno i v přísloví: „Vem si, kluku, gatě a budeš jako táta“. Čepice představovala vrcholný prvek mužského kroje. Muž sundával čepici pouze tehdy, pokud mu zemřel někdo blízký (v té době také chodil neoholený). Čepice byla jasným symbolem rodinného stavu, případně připravenosti na ženění: „Čepici si dává, když se z něj stane mládenec.“ Čepice muže zastupovala, takže pokud například ženich na svatbě chyběl, položili vedle nevěsty jeho čepici.

Věřilo se, že do prostoru mezi hlavou a čepicí se mohou dostat zlé síly. Kvůli tomu se vnitřek čepice potíral kadidlem. Matky mládenců, do kterých se zamilovaly víly, zašívaly do čepice a do pásu bylinky, aby se s nimi víly rozešly. Stejnou ochrannou funkci měla i malá vlněná čapka podkapnik, která se nosila pod čepicí. Vyráběla se z červené nebo bílé látky a nikdy se nesundávala, dokonce ani ve spánku.

Jako součást kroje čepice plnila také funkci společenskou – představovala muže ve společnosti a ukazovala na jeho zámožnost.

Šperk jako povinný prvek tradičního oděvu Již v dávných dobách sloužily šperky jako ozdoba a symbol statusu a výjimečnosti. Ve středověku nosili muži i ženy náušnice, prsteny, náramky, nákrčníky, náhrdelníky a spony. U jedněch označovaly jejich pozici ve společnosti, u druhých znamenaly ušlechtilý původ

či se nosily na ozdobu. Po obsazení bulharských zemí Osmany koncem 14. století se tradice a kultura zdejšího obyvatelstva proměňovaly. Šperky již nesymbolizovaly společenské postavení, zda je jejich nositel šlechtic nebo obyčejný člověk, ale staly se dostupné pro všechny.

45

Na rozdíl od krojů, které byly šité a zdobené podomácku, vyráběli šperky v době národního obrození profesionální řemeslníci (šperkaři). Šperky byly důležitým doplňkem oděvu a kromě dekorativní plnily i jiné funkce.

Hlavu ženy zdobily diadémy, vysoké čepice – konstrukce s barevnými aplikacemi, zlatem a stříbrem vyšívané stuhy, přívěsky, čepce se sponou a zdobením, např. korálky. Jednou z nejkrásnějších úprav hlavy byl takzvaný sokaj s krăžilo, který napodoboval přepychové zlaté a stříbrné koruny a byl zdobený emailem a drahými kameny. Od poloviny 19. století přestával být sokaj v oblibě, ale nevěsty stále musely dodržovat rituální mlčení poté, co si ozdobily hlavu podobnou barevnou korunou (kaica), rozšířenou v severním Bulharsku.

Po jedné nebo po obou stranách obličeje si ženy na šátek nebo na čelenku připevňovaly rozmanité přívěsky, řetízky či záušnice, nebo si je zaplétaly do vlasů. Pod bradou nosily řetízek s penízky zvaný

podbradnik. V západním Bulharsku se šátek připevňoval velkými ozdobnými jehlami (čomoluški) nebo krásnými brožemi, které se připínaly do vlasů.

Náušnice byly od druhé poloviny 19. století jedinou ozdobou ženského ucha poté, co se přestaly nosit masivní záušnice.

Košičnik, ozdoba z vlněných copánků s korálky, mušličkami nebo kovovými ozdobami, se nosil zezadu na hlavě a v době obrození byl v západním Bulharsku a v Makedonii součástí sváteční.

V Rodopech a v Makedonii byl součástí kroje také čepec s tepanou kovovou destičkou (tepelăk), obvykle stříbrnou s rostlinnými či geometrickými motivy nebo s vyobrazením světců. Věřilo se, že chrání hlavu před zlými silami, před uřknutím apod.

Pročelnik, čelenka, se nosil na čele, připevněný k čepci nebo jiné pokrývce hlavy. Čelenky byly jednoduché nebo složené z několika destiček kulatého, trojúhelníkovitého či tulipánovitého tvaru. Podklad byl kovaný nebo litý, plný či mřížkovaný, zdobený

46

rostlinnými a zvířecími motivy nebo vsazenými polodrahokamy a barevnými sklíčky. Po stranách byly na čelenku připevněny přívěsky rozličných tvarů (měsíček, lístky, penízky), které se připínaly také na šátek a při každém pohybu zvonily. Zdobení smaltem a zlacením vyvolávalo dojem výjimečně drahého a těžkého šperku. V minulosti na svatbě se tato čelenka upevňovala nevěstě nízko nad očima, aby ji někdo neuhranul „zlým pohledem“.

Dívky si některé ozdoby vyráběly samy – navlékaly penízky a vázaly si je na hlavu jako věneček, nebo je přišívaly na stuhu jako rybí šupiny.

Rozmanité náhrdelníky, přívěsky, medailonky, amulety či brože zdobily krk a hrudník. Oblíbeným šperkem byl například náhrdelník z kovových penízků, pendar. Vyráběl se ze starých stříbrných nebo zlatých mincí a dědil se z matky na dceru nebo se daroval snaše.

Mezi ozdoby hrudníku patřila i kopka, kovová spona s háčky po stranách na spínání oděvu ve výstřihu.

Podobnou funkci měla také náprsenka (nagrădnik), ke které byly připevněny řetízky tak, aby zdobily svrchní oděv.

Musky byly ochranné amulety, které nosili křesťané i muslimové. Lišily se vnějším zdobením. Křesťané měli v oblibě výjevy ze života svatého Jiřího či svatého Dimitra nebo vyobrazení dvouhlavého orla, zatímco muslimové preferovali rostlinné motivy a vkládali do amuletů písmena z Koránu, která měla ochranou funkci.

Pafti byly spony, kterými se zapínaly pletené nebo korálkové pásky. Jednalo se o typický šperk nevěsty, rozšířený po celém Bulharsku. Podlouhlé a kulaté pafti se nosily již ve středověku. Byly lité či kované, vykládané barevnými sklíčky nebo zdobené smaltováním či technikou niello. Oblíbené byly zvířecí motivy – orli, lvi, pávi, motiv květinové vázy přejatý z evropského baroka nebo orientální motivy s jahodami, palmami, lotosovým květem či tulipánem. Vlivem Východu se objevil nový tvar spony, list s ostrou, nahoru směřující špičkou. Zvyšovala se kvalita provedení, vyráběly se prolamované šperky, používala se technika filigránu a dekorace granulací. Na konci 18. a v 19. století došlo k rozmachu náboženských vyobrazení, například dvouhlavých orlů, draků, gryfů či holubic. Tato vyobrazení se spolu se scénami z Bible vyskytovala na sponách s perleťovými destičkami, které se dovážely ze svatých míst v Jeruzalémě. Lidé věřili, že církevní motivy mají magickou sílu a chrání nositele před

uřknutím a zlými silami. Pásek zdobený dracounem se sponami byl povinným darem snoubence, byl tudíž znakem nejdůležitější etapy života ženy – konec dívčího věku.

Dalším oblíbeným ženským šperkem byl náramek.

Obvykle ženy nosily na každé ruce jeden. Drahé náramky se tradičně dědily v ženské linii. Patřily také mezi svatební šperky, které tchán daroval budoucí snaše. Do květinové vody, se kterou se zadělávalo těsto na obřadní chleby pro svědka na svatbě, se vkládaly nevěstiny náramky. Nechávaly se ve vodě, kterou se na Gergjovden (svátek svatého Jiří) kropilo stádo, aby čarodějnice neodčarovaly mléko. Známé byly dva typy náramků – otevřené a uzavřené. Mezi nejrozšířenější náramky prvního typu patřily takzvané kubelii nebo rogatki z dutých destiček s výstupky, „růžky“, po stranách. Zdobily se zářezy, zlacením a smaltováním na výstupcích. Náramky druhého typu byly mnohem rozmanitější, co se týče tvaru, materiálu i techniky zpracování. Uzavřené náramky se skládaly ze dvou nebo více částí spojených panty, zámkem nebo háčkem a byly hojně zdobené rostlinnými a živočišnými motivy východního i západního stylu. Později se dostaly do obliby článkové náramky (sindžirlii) z řetízků nebo čtvercových či kosočtvercových destiček s bohatou dekorací. Objevily se spolu s městskou módou ve druhé polovině 19. století a nosily se i na počátku 20. století.

Typickým mužským šperkem byl kjustek, který se skládal ze dvou destiček s ornamenty spojených řetízky nebo šňůrami pošitými korálky. Jedna destička se upevňovala na rameno a druhá za pás. Kovový kjustek byl odznakem zámožnosti a nosili jej ženatí muži, zatímco korálkový patřil svobodným mládencům. Kjustek byl předobrazem kapesních hodinek na řetízku, které se nosily později spolu s oděvem městského typu.

Mužské pásky byly kožené nebo pletené, s kovovými aplikacemi nebo destičkami. Zapínaly se sponou nebo malými kovanými sponami pafti.

Prsten byl u muže symbolem vysokého společenského postavení, mohlo se jednat o pečetní prsten používaný k obchodním účelům. U ženy naopak prsten symbolizoval lásku, přátelství nebo slib věrnosti a mohl sloužit i jako ochranný amulet.

Ve výzdobě bulharského tradičního oděvu se objevuje množství symbolů, které souvisejí s praktikovanými obyčeji a rituály. Bohužel se u většiny symbolů vytratil původní smysl, i když se nadále používají v souladu s tradicí pramenící v dávných časech.

47

Slovo na závěr Podoba tradičního oděvu se nezastavila v čase.

Neustále se proměňovala i přesto, že oděv byl jednou z nejkonzervativnějších součástí lidové kultury. Od počátku 19. století se u některých městských vrstev objevovaly první cizí vlivy a od poloviny tohoto století si tyto vrstvy formovaly svůj vlastní styl.

Evropská móda sem pronikala prostřednictvím Řeků a orientální vliv zprostředkovávali zámožní velkochovatelé dobytka z pohoří Sredna gora, výběrčí daní či soukeníci, kteří byli v kontaktu s Anatolií. Je třeba zdůraznit, že tyto proměny se týkaly pouze nejbohatších městských vrstev, zatímco většina obyvatelstva stále nosila oblečení z domácí produkce a zachovala

si svá bulharská specifika po celé období národního obrození.

Po vzniku samostatného bulharského státu v roce 1878 se mnohonásobně urychlil proces pronikání nových továrně vyráběných látek, střihů a modelů ze Západu. Obrozenecký kroj se zachoval pouze u části městského osídlení. Na počátku 20. století ve městech zcela vymizel a nosili jej pouze obyvatelé některých horských a nížinných vesnic. Kolem padesátých let 20. století nahradily tradiční mužský i ženský kroj konfekční oděvy. Jen někteří staří lidé se stále oblékali postaru. Spolu s nimi pak postupně odcházely poslední pozůstatky někdejšího bulharského kroje.

Dnes je možné si tradiční oděv prohlédnout v muzeích, ale také na mnohých slavnostech a festivalech po celém Bulharsku. Staré vesnické truhly stále ještě ukrývají část tohoto nedocenitelného bohatství. Je třeba zmínit také scénické kostýmy pěveckých a tanečních souborů, které hledají shodu s originálem, ale materiálem, střihem, součástkami i výzdobou jsou v mnoha případech autentickému lidovému kroji dost vzdálené.

Použitá literatura: • Vakarelski, Ch. Bălgarski narodni nosii.

Sofija, 1941.

• Vakarelski, Ch. Etnografija na Bălgarija.

Sofija, 1977.

• Veleva, M – Lepavcova, E. Bălgarski narodni nosii. T. I–IV. Sofija, 1960, 1974, 1979, 1988.

• Etnografija na Bălgarija. T. 2., Sofija, 1983.

• Kolev, N. Bălgarska etnografija. V. Tărnovo, 1995.

• Kostov, S. – Peteva, E. Selski bit i izkustvo v Sofijsko. Sofija, 1935.

48

ISBN 978-80-906998-6-1