Fariskantor 216x300 nahl03 by Myky

Laura Boráros

Faris Kantor Neviditelný zlatý poklad

Faris Kantor

Neviditelný zlatý poklad PSALA: LAURA BORÁROS ILUSTRALA: LAURA BORÁROS

1. Kapitola

jaksedostal naměsíc Kantor bil PARÁDNÍ CHLAPEC ale jednou v noci když bila strašlivá bouře tak vidal se lovit ribi. Tak hnetka když bil uš úplně uprostřed moře, tak přišla k němu velikánckávlna a vihodila ho z loťki. Plaval a plaval aš doplaval aš kebřehu. Hnetka hluboce usnul. Ale gdiš se probudil tak hnetka spustil: co se mi to divného zdálo? – Protože víte co se mu zdálo? Takže nevíte ale já to vím. Zdálo se mu že jeho jméno znamená ZLATÍ POKLAD! A tak se mu zdálo že se naučil se tajné písmo a hlavně se mu zdálo že jednou najde jeden poklad kterí ještě nigdo nenašel. Ale gdiš se spamatoval, tak si řek – počkat já to vím kterí poklad to je NEVIDITELNÝ ZLATÝ POKLAD. Ale jak se k tomu dostat? No to není snadné – ozval se hlásek od někut – Já jsem tvůj papoušek – povídá ten hlásek – Ale papoušci přece nemluví. A já stejně nemám papouška – To nevadí ode dneška budu tvůj. A já sem kouzelný papoušek. To je jedno ale. A uš sme doma! Protože rodiče se na nás budou strašně zlobit. Uvidíš že nebudou – Ale budou, uvidíš – Ale ne, ale to je jedno – A ten papoušek mněl pravdu protože gdiš přišli domů tak se na něj vůbec nezlobili na něj. Ale Kantor hnetka jak přišli domů tak hnetka hluboce usnul. Ale kdyš se večer probudil tak zbudil svého papouška a řekl mu – Potkal sem se s tebou ale nevím jak se menuješ! Menuju se Hiri – Hiri nechceš jít se mnou ven? Můžu gdyš chceš. Ano chci – tak šli ven ale hnetka jak višli ze vrat tak se odněkud ozvalo ŮÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ.

A jakobi jedna hvězda padala dolů. A jak šla dolů a bila vječí a vječí, tak se ukázalo že to není hvězd… Ale uš to nemohl říct popadla ho a uháněl s ným jako z vjetrem o závod. Kantrol na chvíli usnul ale když přiletěli k měsíci tak se znova probudil a podivil se gdyš uviděl že není ve vesnici ale na vršku visoké skáli. Rozhlédl se kolem a vidí přet sebou spát ptáka Grifa. Chtěl utíct ale pták Grif se probudil a řekl: Kantore počkej. Nemusíš se mně bát. – A proč se tě nemusím bát, otpovjeděl Kantor. – Ty mně nesníš? – Já tě nesním neboj se. – A gdo si ti? – Sem pták Grif Marto. – Marto gde je můj papoušek? – Tvůj papoušek je vevnitř. – A ukázal na díru ve skále. Kantor vešel dovnitř a uviděl svého papouška. Bilo tam hodně jiních zvláštních bitůztek a fšichni ho vesele vítali.

2. Kapitola

Cose sním stalo Bili tam dvě bitůsky. Bili zabalené do šátku. Ale jenom ta stará se na Kantora usmívala. Přišel k ní blíž, ale jak se podíval do jejích očí, tag ho popadla a odnesla ho na černou planetu. Tu druhou bitůstu si vzala sebou a zavřela je do hladomorny. Dala je zvlášť, protože vjeděla že ta druhá bytůstka je víla a šla bi vimislet ňákou společnou práci se kterou se visvobodí. Kantor bil smutní. Ale když si sedl doprostřed hladomorny, ucítil, že na něj padají horké slzi. – Hiri spustil. Když uviděl nat sebou svého papouška f kleci. Kantore, Kantore, slišíš mně? Marto, ty si tadi taki? Ano sem. MUSÍME OCUŤ UTÝCT. ALE JAK? ŘEKL Kantor. – TAK SE ZEPTEJ VÍLI. ŘEKL PAPOUŠEK. A jaké víli? Řekl Kantor. Tamté bílé. Řekl papoušek a ukázal na protější klec. Tam seděla nádherná ale smutná víla. Kantorovi zabušilo srce. A tak se jí rychle zeptal: Promiň krásná vílo že se tak smněle ptám ale musím vjedět jak se ocuť doztanu. Ale víla se jenom podívala do jeho očí a řekla: To nevím. A zase se otočila. Kantor zesmutněl. Ale pag ho něco napadlo. Řekl víle abi odčarovala klec od papouška. Souhlasila a řekla. Fika – fika fikoka. A ukázala na klec.

A klec se rozpadla. Kantor trochu zaváhal, ale pak víle řekl: Jak jsi umněla odčarovat tu klec když tu velkou ne? – A víla řekla. – Ty velkí klece ta čarodějnice proměnila, abych je neotčarovala. A zapomněla začarovat tu malou klec. A papoušek viletěl škvírou velké klece a ani si nevšimli že papoušek uš se vrací z klíčmi v zobáčku. „Klíče!“ Zvolal Marto. Papoušek otevřel všechny klece ale nenašel klíč od klece Marto. „Marto“ zvolal Kantor. Ale to uš přišla čarodějnice a přičarovala deset malích ohnivích mužíků. Ti začali zkákat všude kolem a čarodějnice pořád říkala: Teď na Kantora, teď na papouška, teď na vílu. Kantor uš bil celí udíchaný, aš s posledních sil zavolal – Teď na čarodějnici a všichni ohniví mužíci se vrhli na ježibabu, že neumněla ani říct že teď na Kantora. Papoušek našel klíč od poslední zavřené klece, otevřel ji a utíkali ze zámku od té čarodějné ježibabi.

3. Kapitola

Ůtěk Utíkali, a utíkali, ale pak se zastavili a uslyšeli ńáké divné zvuki. Obrátili se, a videli jak tá zlá čarodějnice utíká za nimi, ale ohniví mužíci naní uš nebili protože ona jim řekla abi zmizeli. Ale Kantor a jeho kamarádi vůbec neváhali, ale vzali nohi na ramena a utíkali dál. Přibjehli k jedné křižovatce, gde bili šipki, a natech šipkách něco tajným písmem napsáno.

Taghle to vipadalo:

Kantor si spomněl žesemu zdál ještě fčera ten sen, že se naučil tajné pismo, a bilato pravda! On se naučil tak dobře, že uš říkal že co je tam napsáno. A bilo tam napsáno: <SVJETLO | | TMA> Ale uš tam bila čarodějnice, a museli vzít nohi naramena. Ježibaba uš je nedohnala, a musela se vrátit do hradu. Utíkali dál a dál a pak se u jednoho potůčku zastavili a trochu se napili. A ftom se fšichni proměnili ve sloni, jenom paoušek Hiri, a pták Grif Marto se neproměnili protože oni nepili z potůčku. Museli richle ale richle utict protože uviděli slonožrouta, a ten bije richle sežral. Ale naštěstí ten slonožrout bil tak pomalí že uš bi je nedohnal. Uviděli strom. Slonové se šli najíst a jak se najedli hnetka se proměnili spátk v liďi. Kantor řekl: to je divní bít slonem. Mislel sem si že je to ůplně stejný. – To sem si takí mislela. – Řekla víla, a šli dál a dál na té dlouhé cestě. Uš určitě zápasí s nebezpečním šestihlavím drakem nebo šplhají na ňákou strašně spičatou sálu. Gdoví? Snad určitě. Ale proč končíme? Nemusíme skončit. Můžeme se ještě podivat ještě ke Kantorovi do čtvrtého dilu, ale touš je jiní příbjeh.

4. Kapitola

Skímkaždím se potkali Jak se potkali z vjetrem Uš dávno utekli s černé planety. Uš bili zase jinde. A právje tam začal podzim, vítr foukal čím dál víc, ale přece bilo naněm něco divné. On totis foukal listi najednu stranu a pak se zase vrátil s prázdnýma rukama. Přišli k nemu a zeptali se – Kam nosíš to listí? Stromi ti je dají? – Já je nesu Podzimu a onje pak sni, a já dostávám za to peníze. – A můžeme ti pomoct? – Zeptali se – Raděj to neskoušejte. Stromi mi je dají, ale přesto je to velká práce. A jakí vítr si ti? – Sem vítr, kterí na podzim odnáší listí Podzimu. Říkejte mi klidně pane pošťáku. – Pane pošťáku prosíme můžeme vám pomoct?! – Když tak chcete tak dobře. Aspoň mi něgdo pomůže. – Vítr jim ukázal jak on pracuje – vidíte tam ty stromi? Oni na své lístki píšou třeba: dobrou chuť, dobré chutnání, prostě fšechno. Já to pak odnesu Podzimu a on je fsechni sní. Vůbec se nedivte že pak je pořádně tlustej. Ale mu to nevadí, on má totiž vždi hlad. A teť vám ukážu jak vipadá Podzim – Řekl vítr. Posadili se na husu, tedi jenom Kantor a víla, a letěli a letěli aš tam nedorazili. První co uslyšeli bilo mlaskání. Podzim právje dojídal poslední listy. – Ahojte! – Řekl Podzim – Jaké listí ste mi přinesli? Tak sem s nimi! – Hnetka, hnetka – Řekl vítr. A to sou gdo? Jo! To sou kamarádi! Pomáhají mi. Tak dobře. Řekl podzim. – Ale já se chci taki se s nima seznámit.

— A já sem papoušek Hiri. — A já sem pták Griff Marto. — A já sem víla Titella. — Ti Tella? Ptal se Kantor, protože nevjeděl jakže se menuje. — A já sem Kantor. — Ga,ga, gá! A já sem husa Galina. — A já jsem Podzim. — A tadi máš listi! Řekl vítr a sipal z pitlu fšechni ty listy kterí mněl usebe. Podzim otevřel tlamu, všichni se dívali jak Podzim jí. Bilo to zajímavé, a kouzelné, protože listy padali Podzimovi rovnou do tlami. Potom řekl Kantor: Uš musíme jít, protože chceme navštívit někoho jinýho. A vi se zatím mnějte! Řek, posadil se z Titellou na Galinu a letěli prič a Marto a Hiri zanimi.

5. Kapitola

Sopka která žie Rozloučili se s Galinou a šli dál. Vrátili se k té křižovatce na které bilo napsáno Svjetlo a Tma. Rozhodli se že pujdou tam kam ukazuje šipka, na které bilo napsáno: Svjetlo a Tma. Rozhodli se že pujdou tam kam ukazuje šipka, na které je napsáno Svjetlo. Šli a šli, až došli k jednomu ůdolí. Uprostřet ůdolí bila skála. Kantor si oddíchnul: Mám hlad. Poďme si odpočinout! Ostatní řekli: Tak dobře. – Sedli si vedle jablůňki a začali bi jíst jablka, ale co… Nebilotam ani semínko. – Tak cosi počneme? – Ptala se Titella. – Musíme najít něco jiného! – Řekl Hiri. Najednou se udělala na kopci díra, a najdenou z díri višel kouř, udělali se nad horou dva obláčki, a ukázalo se, že to není hora ale sopka. „Gdoste?“ zeptala se. – Já sem Kantor. To je víla Titella, to je pták Grif Marto, a nakonec to je papoušek Hiri. – Já sem mluvící sopka Ponachor. Sem nejchitřejší tvor na celé tédle planetě. Tag nám řekni gde naidu neviditelní zatý poklad. – Zeptal se Kantor. – To je strašně ukritý. Slišel sem že ten poklad je ukritý v jedné jeskini ke které potřebuješ tři klíče. Ale ani když budeš je mít, i tak to nebude snadné, protože to chrání Salerie Velká Kouzelnice. – Salerii znám! – Řek Marto. Proto sem tě přinesl

Kantore, abi si nás zachránil od té zlé Saleriji a ji může zabít jenom ten kterí se menuje Neviditelný zlatý poklad. A to si právje ti, Kantore! Strašně dávno bil jazyk, a když říkali slovo Kantor tak říkali slovo Zlatý poklad. – Když chcete můžete se najíst. – Řekl Ponachor. – Ale jak máme jíst když na jablůňce nic není? – To je snadné! – Řekl Ponachor a zafoukal na jablůňku a na jablůňce se objevila jablka.

6. Kapitola

Jak se vidali hledat poklad Jeli, a jeli, až dorazili do mněsta Faralína. Když vešel dovnitř každího se zeptal, gde je poklad, ale oni jeli fšude moc richle že nic neslišeli. Přišli k jednomu starímu ale obrovkímu stromu. Na tom stromnye bili sami motýli a ptáci, ale žádní z nich ne spomalil. Každý koho uviděli spjechal do té velké jeskině na které stál ten strom. Vešli do jeskině a uviděli velké schodi. Ti schodi bily červené a krásně viřezávané. Višli po těch schodech nahoru a vešli do krásné síně. Tam seděla jedna velká želva. Kantor se jí zeptal že neví něco o Saleriji. A o neviditelným zlatým pokladu. „Nevím. Ale vím o Saleriji. Musíte jít na dračí rozcestí. Jestli nebude vlevo dejte se doprava. Jestli nebude nahoře bude dole. Jestli nebude nigde běšte na KRECILDIJI. „Co je to Krecildije?“ Zeptal se Kantor. „To ti řeknou kamarádi.“ Řekla želva. „Tak poď uš Kantore! Musíme jít.“ Kňoural Hiri z dlouhé chvíle. „Dobře. Uš du“. Nechtěli jít zase na schodek tak viletěli na zádech Marto a uš bili z mněsta Faralína!

Marto vjeděl že kde je dračí rozcestí a tak je odnesl k němu.

7. Kapitola

Vlevo, vpravo, nahoře, dole a Krecildije Přistáli na planetě Kamoka, u dračího rozcestí. Napřed viskoušeli levou. Přišli k jednomu králi, kterí je hesky vítal. „Ó jak heszká návštěva! Jen pojďte dál! Vítám vász. Co hledáte?“ „Nebidlí tu Salerije?“ Ptal se ho Hiri. „Ježíšmarjá! No to dobře, že né!“ „Tak musíme jít dál.“ Vrátili se k rozcestí a skusili pravou stranu. Stalo se to stejně, ale ani horní ani dolní cesta nebila dobrá. Nakonec Kantor řekl Marto: „Marto. Víš co je to KRECIDIJE?“ „Ano, tak prosím poďme Krecildijí.“ „Tak jo, ale pojďte za mnou!“ Vitella, Marto, Hiri a Kantor šli za Marto. Marto napřet přeskočil levou pješinku, ostatní s ním. Potom pravou horní podlezli a dolní obešli. Potom si stoupli doprostředka a vikřikli spolu: „KRECIDIJE!“ A viletěli do vzduchu. Přistáli v zemi lži. Kantor zesmutněl. „Ach jo! Vůbec nevíme že kde sme. A tadi klidně se budeme ptát každího, stejně nám budou lhát, že to neví nebo nás pošlou na ňáké jiné místo. Vždiť je to zemně lži.“ Pokračovali v cestě, přišli k jednomu mněstu. Bilo ůplně opuštěné, jenom nějakej divnej hlas: „Kokí ku, kokí ku. „Šli za hlasem a přišli k jedné kleci a v té uviděli husu Galinu! Zoufale křičela a prosila aď ji visvoboďí. „Tak dobře“ řekl Kantor, a skusil otevřít klec. Nešlo to. Kantor uviděl na zemi jeden klíč. Zvedl ho ale to nemněl dělat. Totiž to bila past, o které ani Galina nevjeděla. S tajné skríše vibjehli čarodějnice, skřeti, čarodějové a loupežníci celí v černém. Chitili Kantora a jeho kamarády. V poslední vteřině Kantor zahlédl černou čarodějnici. Teďka vipadala ještě zlejší než předtím. Odnesli je do síně ve které nebilo nic, jen jeden stůl plní jídla. Hiri moc dlouho nejedl a tak se chtěl najíst. „Né! Hiri. Nejez to.“ Řekla Titella. „Proč?“ „Protože to sem přinesli zlí lidi. Co když je to jedovatý.“ „A co když ne.“ Řekl Hiri a pustil se do jídla. Ale Titella mněla pravdu. To jídlo bilo doopravdy otrávené. Hiri, ten hnedka po prvním soustě spadnul na zem, a z bolavim břichem prosil je aď ho viléčí. Kantor řekl: „Hiri proč si neposlechl Titellu?“ Hiri neříkal nic. „Jednou si jeden z nás, musíme tě viléčit.“ Kantor vitáhl ze své kapsi pár lahviček. Bili takové: Bili tři. Na dvouch bilo něco tajnýn písmem napsáno, a třetí bila prázdná. Kantor si zase spomněl na sen, a rozluštil co to je na těch dvou láhviček napsáno. Na té první ŽIVÁ na té druhé MRTVÁ. Dal Hirimu s té lahvički na které bilo napsáno že ŽIVÁ a Hiri zase bil zdraví. „Děkuju. Ale… Ale… Ale když já mám ještě hlad.“ Řekl Hiri. „Hiri, já ti dám jídlo, jen trochu počkej. Hiri, řekni, co bi si ze stolu chtěl?“ „Ten nádhernej dort s těma marcipánovíma papouškama!“ Kantor si vzal všechni lahvički, s těch dvou ve kterých bil lektvar nalil trochu do té prázdné, a zamíchal to.

To celí vilil na dort ochutnal z něho jeden kousek. Dort uš nebil jedovatý! „Pojďte! Teď uš můžeme jíst!“ Pustili se do jídla. Když se najedli tak Marto řekl: „Uš sme plní ale přesto nejsme ůplně veselí. Vždiď nás sem zavřeli, a nemůžeme jít ven. Tak plinuli dni a noci až jednou přišel k nim jeden škaredej skřet. „Pojďte! Velkí pán uš vás čeká.“ Odvedl je do síně ve které bil velikanánský trůn celí ze zlata a dole čarodějnice, a na hoře seděl jeden velikí obr Kiako. „Proč jste sem přišli?“ Řekl. „Ptal sem se něco“. „Hle… Hledáme Saleriji.“ „Saleriji?“ zeptal se Kiako. „Je to má ségra a nenávidím ji. Když náš táta umíral dal nám jeho království. Salerije si vzala s toho vjěčí kus, a mně nechala jenom tak velké království jak dlaň, i když si ještě pořád spomíná že náš táta nám řekl že se o to máme rozdělit sptavedlivje. Od té dobi se jí chci pomstít. “ „Ale proč si nás chitil?“ Zeptala se Tintella. „Protože se podobáš na Saleriji.“ Cože? Já? No dovolte, ale já vůbec se na ni nepodobám!“ Odsekla Titella. Potom jim řekl Kiako že Salerije bidlí 7000 mil od země lži která bila tak malá. Kantor a jeho kamarádi se hned vidali na dlouhatánskou cestu za Saleriji.

8. Kapitola

Papoušsko Přišli k jednomu letišti a vypůjčili si malé letadélko. Byila v něm televize, postel, kuchiň, prostě bylo to ůplně luxusní letadélko. Nejzvláštnější na tom bilo že to letadlo umnělo proletět energetickým štítem. Ale Kantor o tom nic nevjeděl, a pak se pjekně divil když musel hodně platit. Při cestě si zapli telku. Byl tam jen jeden film kterí se menoval AVATAR. Zapli si ho. Najednou Marto zvolal : „Neznámá planeta!“ „Připravte se! Co že? Kolem planety je energetyckí štít!“ „Aj jajaj jaj! Marto bjedoval a bjedoval protože taki nevjegyel že to letadlo umí všechno, dokonce i proletět energetyckím štítem. Nakonec se všichni uklidnili když uš proletěli štítem. Pak přistáli na planetě, která vipadala jako mněsíc. Prošli celou planetu, až přišli k jedné velké jezkini. Vešli do ní, a viděli podivuhodné tvori. Nejzajímavjejší bili Navi. Kdo uviděl Avatara ten je znal. Naštěstí Kantor ho znal tagže to pro

nej nebilo tak težké. Nejvíc tam bylo papoušků, tagže se ta zemně menovala Papoušsko. Přišli k drakům. Kantor se jich lekl, vitáhl pistoli a střelil po jednom drakovi. Naštěstí drak uhnul, ale když to Navi uviděli, hned je chitli a táhli aš k jednomu paláci. Uviděli na trůnu jednu královnu. I na levé i na pravé ruce mněla dva papoušci. „Co tu děkáte? Zabíjíte draki?“ Řekla královana. „Hledáme Saleriji“ Řekla Titella. „Salerie bidlí odtuď ještě 4000 mil. K tí byzte dorazili jenom za několik dní, ale nedorazíte, protože vám vezmu letadlo, a odsuď se uš nigdy nedoztanete!“ Řekla královna. „Víte co? Já budu hádat že gde je vaše letadlo, a jestli uhádnu letadlo je moje! Asi ho máte u letiště. “ „Ne ne“ Řekl Marto. „Tak ho asi máte když vijdeme z jeskině na druhé straně planety.“

„A přectav si že ne a ne! “ Vikřikli všichni najednou. „Nemněli bisme si zahrát tvoji hru Hiri?“ Řekl Kantor. Zahráli si Hirivu hru. „A tímdle mně chtějí oblafnout. Já přece hnedka vím že chtějí odejít, a zachránit letadlo.“ Mumlala si královna. „Ale to uš sme hráli mockrát.“ Řekl Hiri kteri má něgdi trochu dlouhé vedení. Ale Kantor se na něj zlostně podíval a Hiri to konečně pochopil. „Jó klidně.“ A chtěli odejít ale královna je zarazila. „Počkejte! Já vás nechám odejít. Ale napřet mi povíte jak ste se sem dostali“. Tagže vyprávěli až od začátku ůplně až dokuď Kantor neskončil první vjetu o čarodějné bábje která je všechni chitila, protože papouščí královna ho zadržela. „Čarodějná bába je Salerinina chůva a ona ji naučila zlu. „Co se stalo s ní?“ „Ona tam zůstala.“ „Tak richle bješte tam dokud ona tam nepříde.“ Řekla Královna.

9. Kapitola

Unesení Šli a šli až konečně přišli k jedné planetě. Ta planeta bila černější než všechny planety co bili. Kantor a jeho kamarádi bili hrozně hladoví. Najednou uviděli hromadu jídla. Martovi se na tom něco nelíbilo, ale pustili se do jídla. Najednou spadla na ně klec! „Co to má znamenat?“ bjedovala Titella. Já jsem hned vjeděl že to bude nějaká past!“ Křičel Marto. „A proč si nám to neřekl?“ Nadávala Titella. Marto chtěl odpovjedět, ale najdenou něgdo na ně zakřičel. „Ticho!“ Najednou višla ze tmi rudá žena s ohnivími vlasi.

„Co tu děláte?“ Řekla tajemná žena. Nigdo neodpověděl. „Hmm… Jak vám říkají?“ „Mně Hiri… Jí Titella, mu Marto a mu Kantor“ Z Hiriho to vifrčelo jako vítr. “A… A… A jak říkají Tobje?“ Ptal se potichu Kantor. „Mně říkají Salerije!“ Najednou bilo ticho. „Odneste je do hladomorny!!!“ Poroučela Salerije. Najednou ze tmi višlo tisíc ohnivích mužů. Chitli je a odnesli do paláce do hladomorni. Hodili je do malé cserné kamené komůrki a zavřeli za něma železné dveře. Nikomu se nelíbilo na tý planetě že tam nesvítilo slunce, ani když bilo ráno. Když ještě šli do hladomorni viděli plno smutních lidí, celí v černým. Domi černý okna, dveře taki černí. V hladomorně Kantor bez přemíšlení řekl: „Když uš máme Saleriji, tak uš musíme najít jenom jeskini o které nám říkal Pontachor, mluvící sopka. „Hele, napřed musíme najít 3 klíče, ty chitráku!“ Řekla Titella. „Jó, jó, ale kde je nejdem, ti chitrá?“ Řekl Kantor. „Musíme je hledat.“ Řekl Marto.

Marto vimislel že když strážný příde skontrolovat jestli neutekli, schovají se za dveře a když se stráž nebude dívat viklouznou ze dveří! Každímu se ten nápad líbil. Když přišel strážný schovali se za dveře. Strážný dlouho stál ve dveřích tagže museli dlouho čekat abi se mohli dostat ven. Najednou se strážný konečně pohnul! Vešel dovnitř a kdiž se díval z okna ven richle vibjehli a schovali se do jedné komůrki. Přišli na to že jsou v kuchini. Uviděli tam jednu stařenku. „Co tu děláte?“ Řekla stařenka. „Uprchli jsme z hladomorny.“ Odpověděl Kantor. „Ty mládenče, jak se jmenuješ?“ Ptala se zase stařenka. „Kantor“. „Ó! Faris Kantor!“ „Né, jenom Kantor.“ „Ti zachráníš celí vesmír od té zlé Saleriji. A tak se musíš jmenovat: Neviditelný zlatý poklad! Faris znamená neviditelní. Kan znamená zlatý nebo zlatá a Tor znamená poklad! Na tebe už každí čeká!“ A mluvila a mluvila a povjeděla i že ty 3 klíče kterí hledají jsou na koruně Saleriji. A Marto uraženě pošeptal Kantorovi: „Ta toho ví víc neš já!“

10. Kapitola

Neviditelný zlatí poklad Napřet když odešli od stařenki začali hledat Saleriji. Ale jak ji najdou v takovém bludišti? Vidali se tedi rovně. Rovně a rovně. Najednou přišli ke dveřím které byli ze všech nejvjetší. Podívali se klíčovou dírkou. Uviděli tam trůn celí s rubínu. Nad trůnem bil zlatí orel posázen diamanti. A na tom trůně seděla Salerie. Mněla šati rudé jak oheň a na koruně mněla 3 klíče. „Ty musíme mít!“ Řekl Hiri. „Mám nápad jak je dostaneme“ Navrhoval Kantor. Ti Marto, ti se schováš sem, a mi tam. Až přijde strážní ti se na něj vrhneš! Vezmu si jeho šati. Mu dáme moje a zalepíme mu pusu abi nás neprozradil. Já vás donesu k Saleriji a řeknu že ste uprchli. A zatím když já budu mluvit, Hiri ukradne klíče. Pak až Salerije řekne aď vás odnesu do Hladomorni vijdeme a utečeme!“ Ten nápad se každému líbil. Hned ho taki udělali. Schovali se a čekali. Za chvíli uš tu byl strážní. Marto po něm skočil, a zahrozil mu smrtí. S Kantorem si museli richle vimněnit šati. Pak mu zalepili pusu vteřinovím lepidlem. Pak vešli do nádherné síně, všechno se tam třpytilo. „Mh… Královno Salerije. Vjezni které jsme nedávno chitili, uprchli, ale já jsem je chitil“. Kantor začal viprávjet že kde je chitil a tak, a při tom Hiri pomalu se plížil ke koruně. Titella jsi v sobje říkala: „Jen abi nic neskazil.“ Hiri uš bil skoro u koruni. Najednou Salerie se obrátila! Hiri richle vlezl za trůn. Potom se potichu plížil na její hlavu. Richle sebral všechni 3 klíče a nepozorovaně odlétl. „Odnes je do hladomorny!“ Řekla Salerije Kantorovi. „Ano.“ Višli ze dveří a utíkali a utíkali.

Pak když uš bili ze zámku zastavili se. „Teď můžeme hledat tu jeskini“ Řekla Titella. Vidali se na cestu, i kdiž nevjeděli kam. Přišli k jednomu lesu. Ten les bil hrozně divní, protože v něm bili čisté cesty, i když to bilo jako bludiště. A taki to bludiště bilo. Jen o tom ještě Kantor nevjeděl. Zatím Salerie přišla na to že uprchli a pustila se za nima. Vjeděla že když jí ukradli klíče tak určitě budou u bludiště. Kantor a jeho kamarádi zatím prošli bludištěm. Salerie tam dorazila právje když se chistali vejít do jeskině. Jak se dá předpokládat byla s toho malá bitva. Salerie čarovala oheň na všechni strany. Kantor nejvjeděl co má dělat. Vždyď Salerie je mnohem silnější. Napadl ho obrí nápad. Vzal si flašku ve které mněl vodu. Nenápadně se přiblížil k Saleriji a polil ji vodou. Salerie se ůplně rozpustila. Vždyď bila celá z ohně! Hiri celí udíchaní řekl Kantorovi. „Bil jsi šikovný! Teď uš musíme v jeskini najít poklad!“ „To se lechce řekne, ale kde? Ta jeskině je tak velká! Zůstaňme!“ Řekla Titella. „Jó jenom abi se chudince vílince nic nestalo. Mi čekáme na dobrodružství! Jestli nechceš jít s náma tak tu zůstaň!“ Řekl Hiri nafoukaně. „Ale já chci jít!“ Řekla Titella. A virazili na cestu. Byla tam obrovská tma. Kantor mněl sebou jejom jednu malinkou baterku, ale i s tou viděli docela dobře. Sedli si na jednu skalku a Marto dal Kantorovi divné bríle. „Ty bríle jsou kouzelné. Všechno co je neviditelné uvidíš“. Kantor si je vzal bríle a šli dál. Za několik minut se baterka vibila. Kantor nevjeděl co má dělat, Titella bjedovala, že prí mnělizůstat venku, Hiri dělal že se bojí, a Marto… Ten jenom se díval a přemíšlel. Najednou uviděli svjetlo! Uplně malinké světýlko, ale i přesto ho bilo vidět. Přišli blíž a vešli do nádherné síně. Bil to taneční sál kde ze všech stran zněli hudební nástroje. A uprostřet… uprostřet bil malí noční stůl, a na něm bila nádherná zlatá truhla. Na té truhle bili 3 klíčové dírki. „Hiri, máš?“ Zeptal se Kantor. „Jó, mám.“ Hiri vitáhl 3 klíče. Kantor strčil každí klíč do klíčové dírki a nasadil si bríle. Pak najednou otočil fšemi klíči! Pak s toho něco višlo. Jenom Kantor viděl jednu velkou zlatou kouli. Vznášela se a vznášela… A pak rozpálila strop a Kantor konečně přišel na to co to je. Na obloze se rozzářilo SLUNCE! To uš ostatní viděli že to je slunce. Hiri se zeptal Marto: „Jak se tam dostalo slunce?“ „Podle mne Salerie ho ukrila abi mohla ovládnout planetu, a asi pro ní bilo slunce nepřítel , i když bila sama z ohně. Pro nás asi to není tak velkí poklad, ale pro planetu jo.“ Řekl Marto. Potom se vrátili. Každí je vítal a Kantor každému poviprávjel jeho dobrodružství. Lidé bili s toho ůplně nadšení, proslavovali jeho jméno. Potom Marto řekl: „Víš co Kantore? Odnesu tě domů ke tvím rodičům. „ „Tak dobře, ale vi tam zůstanete se mnou!“ „Dobře!“

A pak uš šlo všechno lechce. Kantor se vrátil domů, jaho kamarádi tam zůstali, s Titellou si domluvili svadbu. A Kantorova maminka říká: „Kde jsi bil tu krátkou dobu?“

Obsah 1. Jak se dostal na mněsíc 3 .................................. strana 7 2. Co se s ním stalo 6 .............................................. strana 9 3. Ůtěk 8 ................................................................... strana 11 4. S kím každím se potkali – jak se potkali z vjetrem 11 .................................. strana 15 5. Sopka která žije 15 .............................................. strana 19 6. Jak se vidali hledat poklad 17 ........................... strana 21 7. Vlevo, vpravo, dole, nahoře a Krecildije 21 ..... strana 25 8. Papoušsko 24 ...................................................... strana 27 9. Unesení 28 ........................................................... strana 31 10. Neviditelný zlatí poklad 32 ................................ strana 35

Laura Boráros

FARIS KANTOR Vydalo nakladatelství Býčí louka v roce 2012 Zedníkova 16, Olomouc – Radíkov jako 1. svazek umělecké edice Mluvící Sopka Ilustrovala Laura Boráros Návrh obálky Laura Boráros Vytiskla tiskárna Properus První vydání Doporučená cena včetně DPH 15 000,- Pa$ ISBN 80-03903-32-1