DIVA zima 2013 by National theatre Brno

Magazín Národního divadla Brno Vydavatel: Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je statutární město Brno, primátor Roman Onderka. Adresa: Dvořákova 11, 657 70 Brno

VÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI, VÁŽENÍ A MILÍ DIVÁCI,

Vedoucí redakce: Petra Kovářová

opět očekáváme nový rok. Nejprve budou Vánoce, čas k rozjímání, a pak se většina z nás s veselím rozloučí s číslovkou 2013 a otevře nové kalendáře 2014. I když se jedná o mezníky času, které si vytvořili sami lidé, je dobře, že je máme. Jinak by vše plynulo v bezčasovosti a stereotypu. Vždyť čím dál tím více potřebujeme adrenalinové zážitky, vlastní či cizí, jež sledujeme většinou doma u civilizačních vymožeností. Adrenalin stoupá, stoupá až k závrati a opět klesne a my jsme spokojeni daným zážitkem a vzrušením a ostatní je vesměs šeď.

Editorka: Šárka Motalová DTP, grafika: Petr Havíř Redakce: Balet: Karel Littera, Lucie Skřičková Mahenova činohra: Helena Michková Divadlo Reduta: Lenka Gregorová, Janáčkova opera: Pavel Petráněk, Jitka Beránková Inzerce: NDB, Petra Kovářová, tel.: +420 542 158 272, GSM: +420 724 575 465, e-mail: kovarova@ndbrno.cz

Divadlo je moment, mžik a okamžik. To gesto, slovo, akce je jen jednou, stejným způsobem se nikdy nezopakuje. Nelze jej zastavit a vrátit. Teď tu byl a už není. Plynutím času se divadlo rovná lidskému bytí. Vše je poprvé a naposled. To je ten pravý adrenalin, aniž si to uvědomujeme. Žít a prožít všechny okamžiky, to vám přeje

Sezona 2013/2014, zima 2013 MK ČR E11077 ISSN 1803-0408 Vychází čtvrtletně. Další vydání 3. 3. 2014 Fotografie na obálce: Eva Novotná, představitelka Nory ve stejnojmenné inscenaci. Z recenze Kam 12/2013, P. Švanda: „Zejména Eva Novotná dostala příležitost uplatnit (v Noře) svůj bohatý herecký rejstřík.“ Foto: Mgr. Tamara Černá

redakce magazínu NDB

Statutární město Brno finančně podporuje Národní divadlo Brno, příspěvkovou organizaci.

NA ÚVOD ................................................................................. 3 OBSAH ..................................................................................... 4 U NÁS ....................................................................................... 5 CHVILKA S JAROSLAVEM KUNEŠEM ......................................... 8 MAHENOVA ČINOHRA ROZHOVOR S REŽISÉREM IVO KROBOTEM ............................ 12 UDÁLOST MALÁ SCÉNA ......................................................... 14 ZPRÁVY ................................................................................... 15 DIVADLO REDUTA ROZHOVOR S MARTOU KUBIŠOVOU ...................................... 16 UDÁLOST CYKLUS VÝSTAV V REDUTĚ .................................... 18 ZPRÁVY ................................................................................... 19 BALET NDB ROZHOVOR S MARTINEM SVOBODNÍKEM ............................. 20 UDÁLOST BAJADÉRA .............................................................. 22 ZPRÁVY ................................................................................... 23 JANÁČKOVA OPERA ROZHOVOR S REŽISÉRKOU PŘENOSŮ Z MET .......................... 24 UDÁLOST MARIA DI ROHAN ................................................... 26 ZPRÁVY ................................................................................... 27 MEZINÁRODNÍ FESTIVAL JANÁČEK BRNO ............................... 31 ZA OPONOU ........................................................................... 32 ROZHOVOR S ŘEDITELEM NDB .............................................. 36 ROZHOVOR S ŠÉFEM BALETU NDB ........................................ 38 FOTOREPORTÁŽ ..................................................................... 40 V ČEM DO DIVADLA ............................................................... 42

BUDOVY NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO LZE PRONAJMOUT! PROSTORY LZE VYUŽÍT NAPŘÍKLAD NA FIREMNÍ VEČÍRKY, AKCE, KONFERENCE, KLIENTSKÁ PŘEDSTAVENÍ NEBO MŮŽETE ZAŽÍT VÝJIMEČNOU SVATBU V DIVADLE. VÍCE INFORMACÍ: NDB, JANA ŽÁKOVÁ, TEL.: 542 158 132, ZAKOVA@NDBRNO.CZ, WWW.NDBRNO.CZ 4

NOVÉ VEDENÍ NDB SE PŘEDSTAVILO

První den v listopadu, tedy 1. 11. v 11 hodin, se novinářům představilo nové vedení NDB. Pan ředitel Martin Glaser, umělecký šéf Baletu NDB Mário Radačovský nastoupili do svých funkcí právě v tento den. Pan ředitel na částečný úvazek. Dále se představil budoucí umělecký šéf Janáčkovy opery Jiří Heřman. Ten do své funkce nastoupí 1. ledna 2015. Pan Martin Františák, který od září 2014 povede Mahenovu činohru, z pracovních důvodů nemohl být na této tiskové konferenci přítomen. S panem ředitelem naleznete rozhovor v tomto čísle časopisu DIVA na str. 36, 37 a s Máriem Radačovským na str. 38, 39. Foto 1: tisková konference 1. 11. 2013 Foto 2: zleva Mário Radačovský a Martin Glaser Foto 3: Jiří Heřman Vyfotila Jana Hallová

TANEC A VÝTVARNÉ UMĚNÍ Sólisté Baletu NDB na podzim doprovodili výstavu soch Wilhelma Lehmbrucka v brněnském Domě umění. Jak jinak, než tancem. Jedním z nich byl i Adam Sojka. Balet NDB na podzim ještě jednou vystoupil ve vile Tugendhat, viz str. 23.

Adam Sojka, Foto: Jana Hallová 5

ŠANCE PRO DIVÁKY - CENA DIVA 2013 Diváci Národního divadla Brno mají opět šanci zvolit si ty nejzajímavější inscenace a umělce za uplynulý rok. Tentokráte za rok 2013. I když možnost dát najevo svůj názor mají i během celého roku či sezony, přes info@ndbrno.cz a také přes sms zprávy, jež odešlou bezprostředně po daném představení. Informace k tomuto sms sdělení najdou na letáčcích na jednotlivých scénách při daném představení. Nicméně nyní již byla zahájena anketa CENA DIVA, která vyvrcholí vyhlášením toho nejlepšího v NDB, co zvolili sami diváci. Galavečer hvězd, jak zní název slavnostního udílení cen, se uskuteční 1. března v Mahenově divadle od 20 hodin. Zájemci mohou hlasovat na anketních lístcích, které najdou ve vestibulech jednotlivých scén: Janáčkova a Mahenova divadla a samozřejmě i v Divadle Reduta, taktéž v předprodeji NDB v Dvořákově ulici. Zde jsou umístěny hlasovací boxy i s anketními lístky. Není potřeba vyplnit všechny kolonky. Stačí oblíbená premiéra z roku 2013 a nejlepší herecký výkon, podle vlastního úsudku. Hlasovací lístky jsou i na webové stránce www.ndbrno.cz. Pokud zájemci uvedou kontakt na sebe, dostanou se do slosování o ceny, stejně jako ti, kteří si zakoupí vstupenku na Galavečer hvězd. Slosování se uskuteční na slavnostním galavečeru. Hlasovat můžete od 22. listopadu 2013 do 27. února 2014.

DIDO A AENEAS, TRAGICKÝ MILOSTNÝ PŘÍBĚH PROMLOUVAJÍCÍ PŘES PROPAST STALETÍ Mimořádný projekt rekonstrukce barokní opery Didone abbandonata uvedené v Brně roku 1734. Příběh tragické lásky Dido, hrdé královny Kartága, k trojskému hrdinovi a bájnému zakladateli Říma Aeneovi se stal inspirací k mnoha uměleckým dílům. Jedním z prvních zpracování byla Aeneida římského dramatika Vergilia. I do světa opery vstoupili nešťastní milenci hned na jejím počátku, aby se stali jeho nepostradatelnou součástí. Bylo to právě libreto Didone abbandonata (Opuštěná Dido), které stálo na počátku kariéry slavného italského libretisty Pietra Metastasia (1698-1782). Metastasiova Didone abbandonata byla v rozmezí jednoho století zhudebněna více než šedesátkrát a autorem prvního zhudebnění se stal významný neapolský skladatel Domenico Sarri (1679-1744). Sarriho opera měla premiéru 1. února 1724 v Teatro San Bartolomeo v Neapoli a jako v pořadí skladatelova šestnáctá opera je považována za důležitý příklad jeho vrcholného skladatelského období. Didone abbandonata byla ve své době velmi ceněna a stala se oblíbeným titulem na italských scénách. Centrem opery byla sice v 18. století Itálie, ale díla známých skladatelů, jako byli např. Leonardo Vinci, Francesco Feo či právě Domenico Sarri, která se dochovala v moravských archivech, svědčí o čilé kulturní výměně mezi oběma zeměmi. Na podzim roku 1734 byla v divadle, které stálo na místě dnešní Reduty, uvedena operní společností A. Mignottiho právě Sarriho Didone abbandonata. Díky mimořádnému projektu, na kterém se podílí NDB, Masarykova univerzita a občanská sdružení Hudební lahůdky a Opera na cestách a polská asociace Art in Motion, vznikne rekonstrukce provedení opery včetně nové notové edice, která vychází z brněnské verze 1734. Didone abbandonata se tak vrací do míst, kde zazněla před 280 lety. Své síly při této příležitosti spojili mladí umělci z několika zemí, aby brněnskému publiku nabídli autentickou hudební interpretaci spojenou s divadelním pohledem současné generace. Režie a scénická výprava je dílem Tomáše Pilaře, hudebního nastudování se ujal Jan Čižmář, mezinárodně uznávaný loutnista a odborník na starou hudbu. Hlavní roli ztvární Andrea Široká, sólistka Janáčkovy opery, po jejím boku v roli Aenea stane Stanislava Jirků, sólistka pražského Národního divadla. Role zavrženého nápadníka Iarba se ujme basbaryton Roman Hoza. V dalších rolích se představí slovenská sopranistka Michaela Kušteková, kontratenor Michal Ptáček a tenorista Václav Cikánek. Barokní orchestr Orkiestra Historyczna z polských Katovic se systematicky věnuje historicky poučené interpretaci staré hudby na dobové nástroje a patří mezi právem uznávané soubory. Blíže se seznámit s projektem bude moci veřejnost již 28. prosince, kdy se v 10h dopoledne v Mozartově sále Divadla Reduta uskuteční workshop pro malé i velké, kteří budou chtít nahlédnout za oponu barokní opery. Odpolední program bude patřit prezentaci nově zrekonstruované partitury brněnské verze opery Didone abbandonata a seznámení s historií díla, na které naváže v 16.30 koncertní provedení opery. Představení se uskuteční 28. a 29. ledna 2014 a 19. a 20. února 2014 v Divadle Reduta. Text: Patricie Částková

ALE MNĚ SE TADY TAK STRAŠNĚ LÍBILO My vás poznáme už po hlasu, slýchává Jaroslav Kuneš, herec Mahenovy činohry, často. V tomto souboru prožil mnoho chvil a let. Mezitím se ze Státního divadla Brno stalo Zemské a posléze Národní v Brně a potom Národní divadlo Brno. Ale Mahenova činohra zůstala stejně jako pan Kuneš, i když on do souboru nastoupil v roce 1980, zatímco Mahenova činohra nese svůj název od roku 1945, to panu Kunešovi bylo šest let. V roce 2014 oslaví Jaroslav Kuneš padesát let u divadla. Padesát let u divadla v Brně, protože v tomto městě zahájil svou profesní dráhu a vytrval tu dodnes. Je škoda, že toto povídání je jen „na papíře“. Přála bych všem slyšet jeho hlas a jeho vyprávění in natura. Tak aspoň takto. Pane Kuneši, vy jste u divadla už téměř 50 let, jaké byly kdysi divadelní vánoční svátky? Ptám se, protože Vánoce 2013 se blíží. Pořád jsme hráli. Působil jsem tehdy v Divadle bratří Mrštíků, což bylo zájezdové divadlo. Vždycky se hrály minimálně dvě představení denně – jedno v Brně, druhé venku na zájezdě. O Vánocích byl většinou volný 1 den před Vánocemi, pak Štědrý den a na Boží hod se už hrálo. A já, protože jsem měl rodiče v Mariánských Lázních a ještě nebyla dálnice a vlaky na západ Čech jely asi deset hodin, jsem vyjížděl v noci 22. prosince; 23. prosince jsme si doma udělali Vánoce a 24. mě už maminka odprovodila a já jsem seděl ve vymrzlém kupé s konduktérem a povídali jsme si, jak je tam venku hezky a jak tam fučí. Do Brna jsem přijel pozdě večer nebo v noci a druhý den jsme již hráli. To byly naše Vánoce. Pojďme teď do vašeho raného mládí. Narodil jste se v Klatovech… Rodiče před tím bydleli v Teplé u Mariánských Lázní. Tatínek tam dělal na úřadě na berní správě. Pak ale přišli fašisti a vyhnali je. Přestěhovali se do Klatov, kde tatínek pokračoval na berním úřadě. V pětačtyřicátém se naši vrátili zpátky. Jenže to už nebyla berní správa v Teplé, ale v Mariánkách, a tak jsme zůstali v Mariánských Lázních. V Klatovech jsem začal chodit do školy, trvalo to čtrnáct dnů… Kdy vás upoutalo divadlo? To bylo v Mariánkách, už jsem, myslím, chodil do druhé třídy a se školou jsme navštěvovali divadlo. Tam je nádherné, kouzelné divadlo. Taková malinká Mahenka. A viděli jsme představení Babička od Boženy Němcové. Na to nezapomenu. Na jevišti

hezky rozprostřené na umělé trávě seděly děti… V životě jsem nikomu nezáviděl, ale tohle těm dětem ano (smích). Říkal jsem si, tam bych chtěl být a otravoval jsem tatínka tak dlouho, až se zeptal svého kolegy, zapáleného ochotníka, prosím tě Vojto, poraď mi, co s klukem? A s jedním kamarádem, dnes očním lékařem, jsme tedy šli mezi ty ochotníky. Spolu jsme tam pak hráli všechny dětské role. To byl můj svět. Prostě mě to chytlo. Proč? Nevím. A jak to bylo dál, vaše cesta k divadlu byla přímočará? Tatínek říkal, nenene, udělej si něco pořádného, vystudoval jsem ekonomickou školu. A pak jsem chtěl jít na DAMU, ale netušil jsem, že zkoušky jsou vypsané tak brzo. Šel jsem na vojnu. Další termín zkoušek jsem už dělal přímo z vojenské služby. Bylo to ohromné, protože jsem měl takovou vojnu! Všechno se mnou vymetli, honili mě jak nadmutou kozu a ještě jsem dělal provianťáka. Času na přípravu nebylo. Ke zkoušce jsem se naučil jednu básničku - Kovářovic Andulu od Josefa Václava Sládka a tu jsem tam přednesl. Profesor Nedbal si klepal popel na svou holou hlavu a řekl, no vidíš bejku a umíš ještě něco jiného? 8

odtud dostal nabídku od pana docenta Hynšta a málem jsem to už podepsal. Pak jsem se strašně lekl, že v SDB budu muset hrát milovníky. To jsem neměl moc rád. A pan Hynšt mi tím trochu vyhrožoval. Omluvil jsem se mu, že jsem si to rozmyslel. U třetí nabídky jsem si řekl, třikrát a dost a kývnul jsem. Přešel jsem do Mahenovy činohry. Zase se mnou chvíli nemluvili u Mrštíků (úsměv), ale ono nejde být na jednom místě pořád. Člověk někdy potřebuje změnu. A od té doby jsem tady. Když tak člověk povzpomíná zpětně, s kolika bardy a s kolika vynikajícími herci se potkal, s kým stál na jevišti a s kým jsem si tykal. Když si vezmu jen Vlastičku Fialovou, co to bylo za obrovskou hereckou osobnost, a přitom to byla taková skromná ženská… A co vy a rozhlas? V rozhlase jsem se hodně nadělal. Rádio mám rád, raději než televizi. Vyrůstali jsme na rozhlase. V neděli ve dvě hodiny byla pohádka a to už muselo být ticho. Byl puštěný rozhlas po drátě, protože tam ten druhý chrčel. A večer v osm hodin byla rozhlasová inscenace. To je zvláštní, kdysi se hovořilo o pragocentrismu, ten spočíval v tom, že když pustili hru, okamžitě jsme poznali, hele, to je z Budějovic, tohle je Plzeň, hele Ostrava, Brno, Praha! Teď, protože už pragocentrismus není, tak slyšíte Praha, Praha, Praha, Praha. To je takové opomíjení materiálu, který tady v naší republice je! Daboval jste někdy animované postavičky? Ano, dodneška mě lidé zastavují a říkají, já vás znám, vy jste Ládínek z rodiny Smolíkovy. Já jsem ten, co si vždycky nafoukl raketu a odletěl na nějakou planetu. Největší legrace byla, že jsme tenkrát nenadabovali všechno. Dva díly se nesměly dabovat, byly zakázané. Po revoluci se ty zbylé dva dotáčely v Praze a já daboval dvanáctiletého Ládinka. Bylo mi dvaašedesát. Nikdo ale nic nepoznal. Celý rozhovor na: www.ndbrno.cz

Neumím, neměl jsem čas. Tak se něco nauč, na to pan Nedbal, Hrzáne, poraď mu něco. Jirka poradil, ještě Petr Čepek pomohl, takže jsem se naučil Studenta z Jánošíka a Francka z Maryši a druhý den jsem to tam předvedl. Nervy byly! Všichni mně napovídali. No ale nějakým způsobem se stalo, což pro mě bylo něco neuvěřitelného, a přijali mě. Zkoušky absolvovalo asi 230 lidí a 12 nás vzali. Se mnou studoval František Němec, bydleli jsme spolu na koleji, a Víťa Olmer, Petr Oliva… Potom jste se dostal do Brna… Naše absolventské představení, které režíroval Pavel Špirk, byl Šudrakův Hliněný vozíček. Indická hra a povedla se. Byli jsme s ní v Německu a ve Francii. Přijel tenkrát, to ještě „nakupovali“ ředitelé, pan ředitel Tumlíř. Ten nám s Petrem Křiváčkem zaplatil pivo a řekl nám, že potřebuje mladý hochy. Jestli bychom nechtěli do Brna. Druhé největší kulturní centrum v republice! To bylo velké štěstí. A všichni okolo říkali, to je Divadlo Mrštíků, to běžte! A šli jsme. Byli jsme mladí, byla legrace a co jsme se tam nahráli! Kolikrát jsme jeli ze zájezdu a autobus, bylo náledí, něco nevyjel a museli jsme jej tlačit. Na mém prvním zájezdě jsme se s autobusem převrátili na střechu, přestaly mu fungovat brzdy a rozjel se z kopce. Bylo to hrozné, ale kromě škrábanců a šrámů, zaplať pánbůh, nebylo nic. Z Mariánek jste přešel až do Brna, to je dálka… Byl jsem takový ten zez Plzně, už jsem léta Moravák. Když jsme se sešli, začal jste mluvit o paní Marii Durnové… Mařenka Durnová už u Mrštíků byla, když jsem přišel. V lecčems jsme spolu hráli a na zájezdech jsme kolikrát seděli vedle sebe, prokecali jsme všechno možné. Pod křídlo mě vzal Jura Tomek, se kterým jsme potom hráli Voskovce a Werichy a Lumpacivagabundus. Hrál jsem opravdu moc, až jsem zjistil, že se tak trošičku sám vykrádám. Rozhodl jsem se pro změnu a na třetí pokus jsem odešel do Státního divadla Brno. Poprvé jsem

Text: Šárka Motalová Foto: Jana Hallová

Jardu Kuneše znám od podzimu 1970 To jsem přišel do Brna jako student 1. ročníku činoherní režie na JAMU a snad desetkrát jsem seděl v hledišti bývalého Divadla bratří Mrštíků na velmi zdařilé inscenaci Nestroyovy frašky Zlý duch Lumpacivagabundus, kde Jarda exceloval jako nedílná součást „ludráckého trojlístku“ Kuneš, Tomek, Zindulka. Těch zdařilých rolí pak bylo mnoho – ať už ve zmíněném DBM či později v NDB. To už jsem ale já působil jako režisér v brněnském studiu Českého rozhlasu a Jarda patřil k mým nejoblíbenějším a tudíž k nejobsazovanějším hercům (a to i při natáčení mých autorských pohádek v České televizi). Je totiž hercem širokého výrazového rejstříku, pracovitý a vždy perfektně připravený. Má rád dobré červené víno, s gustem si zabrblá na poměry a pokaždé se blýskne nějakou čerstvou anekdotou. Trávím čas v dlouhodobější pracovní neschopnosti – už teď se ale těším na další setkávání s kamarádem Jaroslavem Kunešem. Zdeněk Kozák, rozhlasový a televizní režisér 9

BOHUMIL HRABAL SE O DIVADELNÍ PRÁCI NESMÍRNĚ ZAJÍMAL Ivo Krobot (nar. 1948) patří ke stálicím české divadelní scény. Vystudoval režii na brněnské JAMU (1977) a následně se stal kmenovým režisérem Činoherního klubu (do roku 1993). Režíroval také v Divadle pod Palmovkou, Národním divadle Praha, Divadle Husa na provázku, Divadle U stolu, Městském divadle Mladá Boleslav. V Klicperově divadle a v Jihočeském divadle působil také jako umělecký šéf. Od roku 2000 se navíc věnuje výuce studentů na Divadelní fakultě JAMU, kde byl v roce 2012 jmenován profesorem. Do Národního divadla Brno se vrací po jednadvaceti letech, aby zde nastudoval mimořádně silný příběh – Hrabalovy Ostře sledované vlaky ve vlastní dramatizaci.

krále), později tamtéž Taneční hodiny pro starší a pokročilé, před třemi lety jsem v Divadle U stolu připravil Příliš hlučnou samotu a letos jsem se svými studenty ve Studiu Marta nastudoval mozaikové úryvky z Hrabala pod názvem Kabaret Hrabal. V roce oslav stého výročí Hrabalova narození tedy cítím jako určitou morální povinnost inscenovat jeho dílo právě v Mahenově divadle. Bohumilu Hrabalovi jsem to i slíbil. Hrabal už byl starý, měli jsme popito a já mu řekl: „Bohoušku, až Vy budete na nebesích, já Vaše díla zinscenuju v Národním divadle.“ V Praze už jsem tuto povinnost splnil inscenací Obsluhoval jsem anglického krále, takže teď přichází na řadu brněnské Národní divadlo.

V těchto týdnech se pohostinsky vracíte do Mahenova divadla, kde už jste vytvořil několik pozoruhodných inscenací. Jak vzpomínáte na své působení v Mahenově činohře? Už to tak bývá, že ve chvíli, kdy se Brňan přestěhuje do Prahy, začne se o něj Brno zajímat. Stalo se tak roku 1987, kdy se v Mahenově divadle otevřela komorní Malá scéna. Tehdy mě oslovil pan Slavík a nabídl mi, abych pro tento prostor vytvořil inscenaci u příležitosti výročí Jiřího Mahena. Vytvořili jsme montáž z pěti Mahenových scénářů, a tak vznikla inscenace Ale ano! Diderotovci. Trval jsem na tom, že chci, aby v této inscenaci hráli nejpřednější herci tehdejšího souboru Josef Karlík, Jaroslav Dufek a Ladislav Lakomý, a skutečně jsem je dostal. Moc rád na tuto spolupráci vzpomínám. Potom přišel Kunderův Jakub a jeho pán. Do role Pána jsem obsadil Petra Motlocha, který právě dokončoval studium herectví na JAMU, a těší mě, že teď budu znovu spolupracovat se Zdeňkem Dvořákem, který hrál Jakuba.

Jakým způsobem k Hrabalovým textům přistupujete? „Já mám hrozný problém,“ říkal mi Hrabal, „vtěsnat ty mé obrovské obrazy, které nosím v hlavě, do písmenek.“ My divadelníci teď tak trochu biblicky děláme opak, protože slova, která jsou omezující, znovu přetváříme v těla. Tato transformace mě baví a láká. Divadlo má totiž své specifické schopnosti, kterými dokáže vyjádřit to samé a někdy také mnohem víc, než co je obsaženo ve slovech. Na to, abyste režíroval Hrabalovy texty, máte v jistém smyslu přednostní právo – znal jste se s panem Hrabalem osobně… Když jsem připravoval brněnské Rozvzpomínání, každý víkend jsem jezdil do Prahy, abych se s Hrabalem setkal a mohl s ním všechno detailně probrat. Scházeli jsme se v takzvané „Zelené“ hospodě, kde jsme seděli až do zavíračky, protože Hrabala divadelní práce nesmírně zajímala. Naše první spolupráce ale proběhla už v roce 1980, když jsem v Činoherním klubu inscenoval Něžného barbara. Tehdy jsme se rozhodli, že v textu zdůrazníme především tragikomické, groteskní prvky, na rozdíl od všeobecně oblíbeného hrabalovského pocitu, že vše je krásné. Proto jsem se intenzivně věnoval práci na scénáři a bylo třeba se s Hrabalem pravidelně scházet. Od té doby jsem se s ním přátelil, navštěvovali jsme se také doma a každé úterý jsme společně debatovali u piva v hospodě U Zlatého tygra, kam chodíme

Co všechno se ve Vašem životě od Vašeho posledního působení v Mahenově divadle změnilo? Především, jsem plešatý, přibral jsem několik kilo a nabral určité životní zkušenosti. Je vlastně logické, že zde budu napotřetí režírovat právě Bohumila Hrabala, neboť už v roce 1985 jsem v Divadle na provázku inscenoval Rozvzpomínání (ve skutečnosti Obsluhoval jsem anglického 12

Zleva: sedící Bohumil Hrabal a první stojící je Ivo Krobot, rok 1985, foto: Jef Kratochvil s dalšími přáteli z této party dodnes. Znají Hrabala lidé v zahraničí? Samozřejmě. Nejvíce je oblíbený v Maďarsku a v Polsku. V zahraničí jsem režíroval čtyři hrabalovské inscenace a v těchto dnech připravuji novou divadelní montáž z Tanečních hodin pro starší a pokročilé, kterou uvede vídeňské Divadlo Brett. S multimediálním projektem Via Hrabal už jsme procestovali Paříž, Amsterdam, Benátky i Budapešť. Proč jste si nyní vybral právě Ostře sledované vlaky? Jsem přesvědčen, že prostor Mahenova divadla si žádá pravidelnější text. V Ostře sledovaných vlacích je silný příběh, groteskní náhled, vše se odehrává na téměř antickém půdorysu klasické tragédie. Navíc text poskytuje veliké herecké příležitosti a já rád stavím právě na hereckých úkolech. Ostře sledované vlaky jsem režíroval už asi pětkrát. Základní koncepce byla vždy podobná, ale lišily se režijní prostředky, prostor, hudba, úprava, diváci... Nejvíce záleželo na tom, jakým způsobem se přede mnou „otevírali“ herci, zda mi nabízeli něco ze sebe. Podle toho, s kým inscenaci zkouším, totiž upravuji text. Teď jsem například

využil Legendu o Kainovi a Ábelovi, kterou Hrabal napsal krátce po druhé světové válce, a těším se, jakým způsobem bude tato inscenace nová a jiná. Jsem si téměř jist, že v Mahenově divadle budu mít dobré herce. Text: Helena Michková, foto: Jana Hallová

NOVÁ PROGRAMOVÁ NÁPLŇ MALÉ SCÉNY Od ledna 2014 se naši stálí diváci i noví návštěvníci mohou těšit na nové pestré kulturní a společenské aktivity, které najdou své místo na Malé scéně Mahenova divadla. V posledních letech chyběla činohře Národního divadla Brno studiová scéna, která by vyvážila aktivity provozované ve velkém sále Mahenova divadla a v Divadle Reduta. Chceme nyní Malou scénu v maximální možné míře využít tak, aby se stala živým, moderním, smysluplným a hojně navštěvovaným divadelním prostorem zaměřeným především na diváky z řad studentů a střední generace. Dosavadní repertoár proto prošel zásadní proměnou a nyní nabízí pestrý program, ve kterém nalezne svůj oblíbený pořad každý, kterému není lhostejný svět, ve kterém žijeme. Malá scéna (tehdy známá jako Divadélko Na Hradbách) byla již na přelomu 80. a 90. let svědkem několika českých premiér soudobých komorních dramat, pravidelně se zde konaly večery poezie a drobné scénické črty tu režírovali někteří významní tvůrci jako například Peter Scherhaufer, Arnošt Goldflam, Martin Čičvák či Vladimír Morávek. V rámci nového dramaturgického směřování Malé scény bychom vám rádi představili rozmanitý program. Zcela určitě nezmizí dětská představení, k dosud úspěšně uváděným pohádkám Perníková chaloupka a Zlatovláska přibude v průběhu sezony zbrusu nový titul, na který se již teď můžete začít těšit. Mahenova činohra si svých nejmladších diváků váží a chce jim nabízet jen to nejkvalitnější. Jednou měsíčně se bude konat veřejný debatní večer s hosty-řečníky z řad společenské, kulturní i vědecké elity. V rámci jednotlivých dílů nového cyklu vystoupí vždy jedna či dvě osobnosti, které nejprve přednesou dopředu připravené prezentace na poutavé téma a posléze se zúčastní debaty s diváky. Připravovaná témata se týkají nejrůznějších oborů lidské činnosti: architektury, sportu, ekologie, náboženství, charity, práva, cestování, medicíny, podnikání… Pořad si klade za cíl vytvořit veřejnou komunikační platformu, představovat nové nápady a také přispívat k lepší informovanosti veřejnosti o tom, co se kolem nás děje, a k odstraňování předsudků. Každé významné divadlo, které disponuje studiovým prostorem, pořádá v rámci svého oﬀ-programu scénická čtení a Mahenova činohra nebude výjimkou. Tímto způsobem se diváci budou moci seznámit s nejnovějšími tuzemskými i zahraničními divadelními hrami a budou mít možnost objevit množství zajímavých dramatických textů i talentovaných autorů. V rámci dalších aktivit budeme na Malé scéně uvádět hudební koncerty, neobvyklé výtvarné výstavy či hostující představení malých zahraničních souborů a divadelních projektů se zaměřením na komorní činohru s hodnotným myšlenkovým přesahem a pozoruhodnými hereckými výkony. Věříme, že si Malá scéna najde své věrné diváky a Brno díky ní získá novou smysluplnou uměleckou a společenskou platformu. Pozor! Počet míst v hledišti Malé scény je omezen. Prosíme tudíž o včasnou rezervaci vstupenek prostřednictvím webových stránek či v předprodeji NDB. Text: Helena Michková, foto: Jana Hallová 14

DO DIVADLA I O PRÁZDNINÁCH! V předvečer vánočních prázdnin 22. prosince přijďte potěšit sebe i své ratolesti na jedno ze dvou představení zbrusu nové adventní hry s písněmi BETLÉMSKÁ HVĚZDA (hrajeme v 16 a 18 hodin). Po Štědrém večeru můžete znovu rozzářit tváře svých dětí úsměvem a napjatým očekáváním ve čtvrtek 26. prosince, kdy uvádíme dobrodružnou inscenaci pro celou rodinu OSTROV POKLADŮ (ve 14 a 18 hodin). A konečně v poslední den roku 2013 k nám zavítejte na vynikající komedii APARTMÁ V HOTELU PLAZA, která začíná v 17 hodin, takže po představení stihnete večírek či komorní rodinnou oslavu příchodu Nového roku. Přejeme Vám požehnané vánoční svátky a všechno nejlepší v roce 2014!

PŘIPRAVUJEME: OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY Jen měsíc po Štědrém dni přichází Mahenova činohra s povánoční nadílkou v podobě dramatizace legendárního filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky. Již v těchto dnech vzniká na zkušebně v režii Ivo Krobota, v dramaturgii Jana Gogoly, ve scéně Václava Špaleho, s kostýmy Alice Novotné, s hudbou Zdeňka Kluky a v pohybové spolupráci s Davidem Strnadem inscenace, která nás přenese na malé železniční nádražíčko v období druhé světové války. S mladičkým Hrmou prožijeme jeho první pracovní i milostné zkušenosti a budeme svědky jeho velkolepého odvážného činu, kdy se pokusí vyhodit do vzduchu německý muniční vlak. Filmová předloha získala v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný film a od té doby patří ke klenotům moderní české kultury.

TRIALOG 2014 Stejně jako každý rok, i letos nabídne Mahenova činohra Brňanům možnost zhlédnout inscenace z dalších Národních divadel česko-slovenského regionu. Festival TRIALOG se tentokrát uskuteční v termínu od 3. do 5. února a v rámci jeho programu se nejprve představí soubor Národního divadla Praha s inscenací Havlovy hry Zahradní slavnost (režie Dušan Pařízek), o den později domovská scéna Mahenovy činohry uvede svou novou inscenaci Ostře sledované vlaky (režie Ivo Krobot) a třetího dne bude v Brně hostovat Slovenské národní divadlo z Bratislavy s dramatem Koně se také střílejí (režie Martin Huba).

Vstupenky si můžete koupit či rezervovat v předprodeji NDB či na webových stránkách divadla.

ZAHÁJILI JSME SPOLUPRÁCI SE SLEZSKOU DIAKONIÍ V pátek 13. prosince se na jevišti Mahenova divadla uskutečnila úspěšná premiéra dobrodružné inscenace pro celou rodinu Ostrov pokladů, která čerpá námět ze slavné románové předlohy Roberta Louise Stevensona. Inscenaci režijně připravila Zoja Mikotová, hudbu k inscenaci složil Zdeněk Kluka, bohaté kostýmy a nápaditou výpravu navrhnul Jaroslav Milfajt. Během premiéry byla divákům představena mimořádná fotografická výstava OkaMŽIK ŽIVOTA, kterou Mahenova činohra zahájila jedinečnou spolupráci se Slezskou diakonií. Na fotografiích umístěných na veřejném prostranství před budovou Mahenova divadla se zájemci mohou až do 20. ledna seznámit s tím, jak vypadá běžný den mentálně postiženého dítěte, a podívat se na svět jeho očima. Spolupráce divadla se Slezskou diakonií se bude rozvíjet v průběhu celého následujícího roku a později zahrne také projekty v Dětské fakultní nemocnici Brno. Vrcholem této snahy bude divadelní inscenace, nastudovaná s vážně nemocnými či handicapovanými dětskými pacienty, a také nahrávka CD s příběhem Malého prince, jež bude sloužit potřebám nemocnice. Soubor Mahenovy činohry tak chce smysluplně pomoci dětem, které sice bojují s nepřízní osudu, ale neztrácejí chuť do života. Texty: Helena Michková, foto: ND, P. Nesvadba

MARTA KUBIŠOVÁ: OSUD TOMU CHTĚL Svou pěveckou kariéru začala Marta Kubišová s taneční skupinou, která v Nymburce zpívala při odpoledních čajích. V roce 1962 ztratila práci ve sklárnách a přihlásila se na konkurz do Stop divadla v Pardubicích, odkud přešla do plzeňského Divadla Alfa, poté do pražského divadla Rokoko. Spolupráci s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou začala Marta Kubišová v prosinci 1965, kdy připravovali představení Čekání na slávu. V roce 1967 vyhrála poprvé Zlatého slavíka a její píseň Modlitba pro Martu se stala při okupaci vojsk Varšavské smlouvy 1968 symbolem národního odporu, 1. listopadu téhož roku vzniklo populární trio Golden Kids (Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková). Roku 1969 vyhrála svého druhého Zlatého slavíka, o rok později cenu vyhrála rovněž, avšak musela ji převzít v ústraní redakce časopisu Mladý svět kvůli začínající normalizaci. Poslední vystoupení Golden Kids se konalo 27. ledna 1970 v Ostravě. Již několik let je její domovskou scénou pražské Divadlo Ungelt, kde pravidelně připravuje svoje recitály. V letošním roce se opět vracíte do brněnské Reduty, kde 19. prosince představíte svůj recitál „S nebývalou ochotou…“, který uvádíte i v pražském Divadle Ungelt. Jaký program mohou diváci očekávat? Diváci mohou očekávat průřez skladbami od roku 1964 až do současnosti. V programu jsou zařazeny i dvě písně z nejnovějšího počinu Divadla Ungelt – z muzikálu „Touha jménem Einodis“. Na vzniku tohoto recitálu s vámi spolupracovali Petr Malásek, Karel Štolba a umělecký ředitel Divadla Ungelt Milan Hein. Dá se tedy říci, že se v představení scházíte jako skupinka dobrých přátel? Ano, určitě jsme dobří přátelé a někdy mám pocit, že jsme skoro až rodina! Počátky vaší kariéry jsou spojené s několika divadly – se Stop divadlem v Pardubicích, s plzeňským divadlem Alfa, s pražským Rokokem. Jak jste se od práce ve sklárnách dostala právě k divadlu? Osud tomu chtěl, že jsem ani po třech letech v poděbradských sklárnách nedostala doporučení pro studium na vysoké škole a že zrovna v pardubickém Stop divadle hledali zpěvačku. Co pro vás divadlo jako takové znamená, v čem je vám blízké, proč se k tomuto druhu umění stále vracíte?

V divadle jsem začínala svojí profesionální dráhu a vypadá to, že ji tam i skončím. Divadlo má pro mě kouzlo právě v tom bezprostředním kontaktu s diváky.

V současné době o vás režisérka Olga Sommerová natáčí dokument, který bude mít premiéru v létě 2014. Jaké je sledovat vlastní život z pohledu jiného člověka? Dozvídáte se o sobě něco nového? Z průběhu natáčení se dá zatím těžko usuzovat, jak tento dokument nakonec vyzní…

V období normalizace jste prožila mnoho velmi těžkých chvil, ale přesto jste po návratu na oficiální českou hudební scénu nikdy nepůsobila zahořkle či pesimisticky. Naopak, jste známá jako člověk, který pomáhá druhým, věnujete se charitě, pomáháte zvířecím útulkům. Jak se vám podařilo udržet si životní sílu a přes všechna trápení se nakonec přenést? Asi mi dobře funguje pud sebezáchovy. A jinak možná, že by ve mně zůstala nějaká hořkost, kdybych byla jediná, kterou režim postihl, ale vzhledem k tomu, že nás byly tisíce, tak jsem to brala jako společný úděl.

Blíží se Silvestr a s ním i letopočet 2014. Co byste si do nového roku především přála? Přála bych zdraví nejen sobě, ale i všem svým blízkým, protože těch odchodů přátel bylo letos víc než dost! Recitál Marty Kubišové S nebývalou ochotou doplní tematická výstava Aleny Slezákové. Více se o výstavě dočtete na straně 18. Text: Helena Michková

Marta Kubišová Foto: Tomáš Lébr

CYKLUS VÝSTAV V DIVADLE REDUTA Divadlo Reduta není pouze nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě, ve které se odehrávají činoherní, operní a baletní produkce, ale zároveň i oblíbeným výstavním prostorem. V krásném, moderně zrekonstruovaném interiéru se pravidelně odehrávají výstavy, které konfrontují diváky se současnými tendencemi výtvarného umění. Prostor zde dostávají nejen renomovaní výtvarníci, ale i začínající, nekonformní umělci. Návštěva divadla se tak stává bohatým kulturním zážitkem. V sezoně 2013 / 2014 dramaturgii výstav odstartovala 21. listopadu 2013 vernisáž přehlídky Salon české scénografie, prezentující práce českých scénografů a scénicky zaměřených výtvarníků za období 2006 – 2013. Výstava se zaměřila na tradiční dramatická, operní i baletní díla, na důmyslná architektonická řešení scény a nápadité kostýmy, které v nejlepším slova smyslu rozvíjejí bohatý odkaz tradiční školy české scénografie, zároveň však umožňují nahlédnout do světa té části spektra současné tvorby, která si libuje ve zpochybňování konvenčně pojatých hranic mezi divadelním a výtvarným uměním a která klade odlišné nároky na tvůrce představení a také jeho diváka. V prosinci poté navazuje výstava Aleny Slezákové nazvaná Marta Kubišová – Moje srdeční záležitost, tematicky doplňující recitál Marty Kubišové S nebývalou ochotou…, který v Divadle Reduta uvádíme 19. prosince. Originální kolekci

obrazů a grafiky doplní texty Jana Schneidera a Zdeňka Rychtáře. O Janu Schneiderovi Marta Kubišová v knižním vydání cyklu jeho posametových songů s názvem Teroristé v nás uvedla: „Básník Jan Schneider je mým patronem vlastně od začátků mé pěvecké kariéry. (…) V jeho verších jsem od prvního slova cítila pravdivost sdělovanou přímo – tedy diváka, posluchače či čtenáře nijak nešetří, nenapíná ho prodíráním se imaginárními obrazy a výrazy, směřuje nesmlouvavě k jádru vytčené myšlenky a přitom je tak výstižný a obratný“. Výstava potrvá od 12. 12. 2013 do 17. 1. 2014. 22. ledna 2014 proběhne v Divadle Reduta vernisáž výstavy FULL HOUSE, na které se návštěvníkům představí dvě výrazné osobnosti české umělecké scény: Daniela Mikulášková a Samuel Paučo. Výstava představí jejich současnou a velice specifickou malířskou tvorbu. V Brně žijící slovenský malíř Samuel Paučo se narodil v roce 1986 ve Zvolenu. V letech 2005 až 2011 studoval na Fakultě výtvarných umění v Brně v ateliéru Martina Meinera, nyní působí jako asistent na AVU v Praze. Daniela Mikulášková, rodačka z Bruntálu, působí v Brně jako malířka, kreslířka a autorka objektů. V letech 1992 až 1998 studovala na Filosofické a Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obory česká filologie a výtvarná výchova a poté magisterské studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v ateliéru enviromentu u Vladimíra Merty. Daniela Mikulášková na svém webu píše: “Expresivní vyjadřování je moje bytostné vyjadřování a jiné snad ani nedovedu, kdybych dělala jídelní servis, bude expresivní, moje dětství bylo totiž tak expresivní, že toto nelze odbourat, tudíž snad existuje jen dvojí možnost: buď mne takto přijmout nebo ne.” Kurátorem výstavy FULL HAUS je Miroslav Jiřele, který se podepíše i pod následující výstavu v Divadle Reduta chystanou na jaro 2014. Text: L. Gregorová

ZLATA ADAMOVSKÁ A PETR ŠTĚPÁNEK V DIVADLE REDUTA Se svou novou inscenací V lese černém, hlubokém zavítá do Divadla Reduta pražské Divadlo Ungelt, které na Zelném trhu pravidelně hostuje již od roku 2008. Inscenaci v režii Viktora Polesného uvedlo Divadlo Ungelt v listopadu v české premiéře a redutní diváci tak budou moci zhlédnout čerstvou novinku. Častým dramatickým pojetím inscenací v Divadle Ungelt je jejich komorní zpracování a inscenace V lese černém, hlubokém není výjimkou, tentokrát půjde o komorní sourozenecký psychothriller, jehož autorem je současný americký dramatik Neil LaBute. Diváci se mohou těšit na herecké výkony Zlaty Adamovské a Petra Štěpánka, kteří ztvární ústřední dvojici. Inscenaci V lese černém, hlubokém uvádíme 24. 1. 2014 v 19:00 hod. v Divadle Reduta.

PROVAZ Po premiéře inscenace Nora Reduta nezahálí a v listopadu opět zahájila proces zkoušení nové inscenace, tentokrát jí bude drama Provaz. Tato divadelní hra anglického dramatika a spisovatele Patricka Hamiltona, která se proslavila zejména Hitchcockovým filmovým zpracováním z roku 1948, bude uvedena na prknech Divadla Reduta jako druhá premiéra sezony na konci února v české premiéře! Režie tohoto psychothrilleru inspirovaného skutečnou událostí se ujal Ondřej Elbel, scénu připraví Pavel Borák a autorkou kostýmů bude Kateřina Bláhová. V hlavních rolích se diváci mohou těšit na Evu Novotnou, Miroslava Novotného, Martina Veselého, Bedřicha Výtiska či Martina Siničáka. Premiéra inscenace Provaz je 21. února 2014 v Divadle Reduta!

OSLAVENCI V+W Voskovec, Werich i Zdenička slaví osmdesátku. A jak již bývá zvykem, každé významné jubileum by se mělo řádně oslavit. Inscenaci Korespondence V+W, která

získala řadu ocenění a stále se těší divácké přízni, nemohlo toto jubileum vyjít lépe. Osmdesátou reprízu jsme oslavili s diváky 16. listopadu 2013, téměř tři roky po premiéře, v průběhu Noci divadel, do které se zapojilo i Divadlo Reduta. Gratulujeme!!

INSCENACE NORA OČIMA RASTISLAVA BALLEKA Nora byla v minulosti často chápána jako hra feministická, i když výkladů již vzniklo bezpočet. Jaká témata chcete v Noře akcentovat vy, o čem je inscenace v Redutě? „Je to skutečně hra feministická. Obsah tohoto pojmu se však jeví jinak z pohledu Nory a úplně jinak z pohledu jejího manžela. Tuto dvojznačnost už vlastně není možné redukovat na nic jednoduššího. Navzdory mnohým pokusům vyvodit z Ibsenovy hry nějaká užitečná ponaučení pro manžely či manželky je skutečné vyznění hry osudově konfliktní a katastrofické. Nejsou tu žádné pravdy, tato hra je o čistě estetické perverzní rozkoši diváka z nedorozumění, z omylu, z nepochopení, která předvádějí postavy na jevišti.“ Text: Markéta Vítková, foto: KIVA

TANEC NESMÍ BÝT JEN DISCIPLÍNA se bál, že si na to rodiče už zvyknou. (smích) Prošel jste několika angažmá na významných německých scénách, na které divadlo vzpomínáte nejraději? Určitě nevzpomínám na jednu scénu lépe než na druhou. Každé divadlo má svou specifickou tvář a liší se diametrálně od jiného, a právě to je na tom to krásné. Na co ale vzpomínám nejraději, je úzká spolupráce právě s rozdílnými choreografy a šéfy baletu. Mnohotvárnost a různorodost lidí, kteří vás obklopují na německých scénách, kde je 90% cizinců, je obrovská. A tahle zkušenost vás přímo nutí jít tím správným směrem, protože si uvědomíte, že tanec je řečí mezinárodní. Meze se nekladou. Která byla vaše nejoblíbenější role a kterou byste ještě do budoucna rád získal? Sova ve Sněhurce NDB (smích). Před 12 lety tady jsem totiž začínal ve Sněhurce v poslední řadě jako Havran a po 12 letech angažmá v cizině jsem postoupil do prostřední řady, co by Sova (smích). Nikdy jsem netoužil být princem v Labutím jezeře nebo Albertem v Giselle. Před klasickým baletem mám ale veliký respekt. Obdivuji a fandím všem, kteří tenhle kulturní odkaz předávají dalším generacím. Bez nich by totiž úplně zanikl. Mám ale rád role rozpolceného charakteru. V soudobých moderních baletech je obrovský prostor právě na vyjádření těchto postav, ať už je to piják a rebel Jime Morisson od Maria Schrödera, zádumčivý Faust od Davida Bombany či despotický otec z Fada Huga Viery. Každý charakter konfrontuje diváka s aktuálními tématy dnešní doby, která není zrovna pohádková. Ale nebojíte se trošku repertoáru baletu NDB, kde přece jen je klasika? Myslím si, že dnešní divadlo se bez moderního baletu neobejde. Stejně tak jako bez klasického odkazu. Zaujmout mladou generaci tak, aby začala do divadla chodit, znamená propojit tanec s aktuálními tématy, což se podaří nejlépe vyjádřit soudobým tancem, známým ve světě coby contemporary. Záleží teď nejvíce ovšem na novém vedení divadla. Je velký rozdíl v práci tanečníků v Německu a u nás? Rozdíl je obrovský. Nejde ani tak o práci tanečníků, jako o kvalitu celého týmu: koncepce, důslednost, motivace, upřímnost. Češi jsou ve světě známí jako výborní tanečníci. Daria Klimentová, bratři Bubeníčkovi, Lukáš Slavický, Zdeněk Konvalina, Jiří Pokorný, Lukáš Timulák atd. Nemůžeme

Foto: Andreas Pohlmann Od nové sezony se v baletním souboru objevila nová tvář. Možná by se dalo říci „staronová“, protože Martin Svobodník v Národním divadle Brno měl první angažmá. Ale nepobyl zde dlouho. V roce 2001 odešel do baletního souboru Opernhaus Halle, kde se stal členem sboru v baletech Ralfa Rossiho (Giselle, Spící krasavice, Jekyll a Hyde, Labutí jezero). O dva roky později, 2003, působil jako sólista, choreograf a asistent v Divadle Gera – Altenburg, největším baletním souboru v německém Durynsku, a to až do roku 2010. V tomto roce se stal sólistou baletu v Lipsku (Oper Leipzig) pod vedením uměleckého šéfa a choreografa Maria Schrödera. Martin Svobodník pochází z Brna, kde vystudoval Taneční konzervatoř v letech 1991 až 1999. Nyní se držitel Divadelního ocenění a ceny publika v letech 2007 a 2009, které získal v Německu, vrací zpět. Možná si někdo vzpomene na jeho dřívější role tady u nás: Benvolio a Tybalt (Romeo a Julie 1996), Ludvík Fines – herec (Les Biches – Drahoušci, 2001), Pastýř (Oidipus Rex, 2000)… To jen tak namátkou. Vaše první angažmá po taneční konzervatoři bylo právě v baletním souboru NDB, jaký je návrat po tolika letech v Německu? Co vás vedlo zpět? - slyším často. Udiveným tvářím posléze vysvětluji, že především osobní důvody mě vedly k tomu, abych se vrátil do Česka. Chtěl jsem, aby můj syn získal vzdělání doma. Za rok a půl by měl začít chodit do školy a v Německu by se češtinu samozřejmě také naučil, ale ne tak, jako tady. Vaše nejbližší rodina, myslím rodiče, byli rádi, když jste se rozhodl vrátit? Samozřejmě. Dvanáct let jsem sem jezdil jen na prázdniny, občas na představení, až jsem 20

ale srovnávat nesrovnatelné, podmínky a možnosti kultury v zahraničí jsou opravdu jiné. Ale je to i politická záležitost. Jak je to s tréninky, zkouškami? Zní to paradoxně, ale diváka nikde na světě nezajímá náš denní baletní trénink. Tím nemám na mysli zkoušení repertoáru. Každý tanečník zodpovídá za své tělo a technickou připravenost sám. Tréninku v Německu většinou nevěnuje vedení nebo baletní mistři až tak velkou pozornost. Všechna soustředěnost je věnována přípravě a zkouškám na dané představení. To, co divák uvidí na jevišti, by se mělo přibližovat dokonalosti. Takže se pracuje až do posledního detailu. A právě v detailech se skrývá ta kvalita, kterou všichni, jak profesionálové tak diváci, oceňují. Je to tvrdá práce jak baletních mistrů, tanečníků, tak celého týmu. Všichni věří v to, co dělají a jen pozitivní atmosféra v celém souboru vám umožňuje jít až za hranice vlastních možností. Tanec si musíte užívat jako divák, jako tanečník. Tanec je práce tvrdá, ale nikdy to nesmí být jen disciplína, bolest nebo utrpení. Kdo je váš nejoblíběnější choreograf a se kterým tvůrcem byste rád spolupracoval? Je to určitě Jiří Kylián. Snad se mi v brzké době poštěstí být součástí jeho choreografie. V baletním souboru v Divadle Gera – Altenburg jste působil také jako choreograf a asistent, která práce vám sedí lépe, ta taneční nebo ta tvůrčí? Byla to moje první dvacetiminutovka. Moc jsem si chtěl zkusit, jaké to je, být choreografem. Z výsledku jsem byl ale sám rozpolcený. Poté, co jsem využil vlastní filmové projekce, autorské hudby, deseti tanečníků a spousty rekvizit, jako by unikla podstata celé věci. I když premiéra proběhla v pořádku, měl jsem pocit, že jsem se do všeho dost zamotal. Pochopil jsem, že někdy méně znamená více a zapřísahal jsem se, že dokud v tom nebudu mít jasno, dál choreografovat nebudu. Byl jsem dost zklamaný a útěchou mi snad bylo jen jméno mé vlastní prvotiny: + - 0. A kdy se vám vyjasnilo? Vzal jsem si chvilku na rozmyšlenou. Upřímně řečeno pět let. Mezitím se mi narodil zdravý syn a člověk, ať chce nebo ne, změní pohled na svět. A když jsem viděl, jak jsou děti kreativní a vynalézavé, došlo mi, že není čeho se bát. A už vůbec ne vlastního tvoření. To platí v choreografii obzvlášť. Rád někdy zůstávám dítětem, vynalézám, divím se, objevuji.

Váš bratr Marek Svobodník byl také sólistou Baletu NDB, potkali jste se někdy spolu na jedné scéně nebo projektu? Bohužel ne. Vždy jsem byl pouze jeho divákem nebo on mým. Vy i váš bratr tedy nejen tančíte, ale věnujete se i choreografii. Máte hudební skupiny. Měli jste v rodině nějaké předpoklady pro umění, obzvláště tedy to taneční? Přímo pro tanec ne, ale náš otec je výtvarník. Věnuje se malování, vytváří plastiky, skulptury. Myslíte si, že vám předal cit pro vizuální umění? Vzhledem k tomu, čemu se oba věnujeme, něco na tom bude. Co rodiče říkají na vaši profesi? Litují nás. Marek bude také jedním z choreografů jarní premiéry baletu Pekelná nirvana, už s ním máte domluvenou roli :-)? To nemám. Bavili jsme se o některých nápadech, které by chtěl v premiéře využít. Zatím Marek pekelně pracuje na konceptu své režie. Brzo za ním jedu do Prahy, ale jak víte, všechna práva choreografa jsou vyhrazena! Text: Lucie Skřičková, Šárka Motalová

BAJADÉRA, NOVÁ INSCENACE Jaroslav Slavický nastudoval na podzim s Baletem NDB obnovenou premiéru Bajadéry Ludwiga Minkuse. Uvedena byla v české premiéře v Brně roku 2003 a nyní se vrací na jeviště Janáčkova divadla. Proč musíte vidět Bajadéru / úryvek z recenze „Proč půjde dnešní divák obdivovat představení z předminulého století? Nebude to asi ani samotný příběh, ani Minkusova hudba, možná ani Petipova choreografie – i když ta nejspíše ano. Bude to láska ke klasickému baletu a hlavně obdiv k práci sólistů i celého sboru brněnského baletu, který je tentokrát doplněn i posluchači Taneční konzervatoře Brno. Brněnský soubor dokázal, že má po interpretační stránce co nabídnout.

Michal Pimek v roli Velkého Brahmína je démonický, výrazově přesný. Solor Ivana Popova elegantní, noblesní, spolehlivý partner s čistou klasickou technikou. Kdo ale má lví podíl na úspěchu brněnské inscenace, jsou jeho dvě přední primabaleríny. Exotická a křehká Eriko Wakizono je jako stvořená pro postavu Nikie. Je velmi něžná, ale má v sobě i neuvěřitelnou sílu, přesnost a dravost – zvláště v první části baletu je výjimečná. Ivona Jeličová jako Gamzatti už mnohokrát dokázala, že je tanečnicí tvárnou, má sex-appeal, bezchybnou techniku, schopnost hereckých proměn. A když se tyto dvě dámy sejdou na jevišti, je o zážitek postaráno.“ Ivana Kloubková, Taneční aktuality, psáno z premiéry 25. října 2013

Vážení diváci, čtenáři DIVY! V posledním období jsem strávil hodně času v Brně, kde jsem připravoval obnovenou premiéru Bajadéry. Brno mám rád, pochází odtud moje žena Kateřina, a tak pobyt byl nejenom pracovní, ale také příjemný. Mrzí mě, že jsem neměl čas k využití bohaté nabídky kulturních akcí v Brně. Zajímavé tituly v národním divadle, v Městském divadle Brno a dramaturgicky velmi zajímavé koncerty Filharmonie Brno přímo lákají k návštěvě. Protože jsem však byl v Brně pracovně, musel jsem nabídku, bohužel, oželet! Příprava divadelního představení je totiž velmi náročná a složitá a vyžaduje maximální soustředění a pracovní nasazení. Proces přípravy začíná na zkušebně, v tomto případě na baletním sále. Tam musí inscenátor, ve spolupráci s baletními mistry (Jana Ruggieri, Jana Přibylová, Ivan Příkaský – krásná tvůrčí spolupráce), nastudovat s baletním sborem i sólisty pohybový text, vypracovat každý pohyb, gesto. Musí být nejenom technicky perfektní, ale musí také přesvědčivě vyjádřit děj, příběh baletu. V případě Bajadéry úkol nesnadný, neboť tento balet patří k nejnáročnějším z klasického baletního odkazu. Další etapou jsou jevištní zkoušky, kde musejí tanečníci zvládnout prostor vymezený dekoracemi, pak přichází důležitá spolupráce s orchestrem (skvělý Pavel Šnajdr a nádherná houslová a cellová sóla koncertních mistrů), nakonec zkoušky v kostýmech (úžasný Josef Jelínek), v dekoracích (nápaditý Ivo Žídek) a s osvětlením (skutečně tvůrčí spolupráce s Petrem Kozumplíkem), kde je třeba skloubit všechny umělecké a umělecko-technické složky (ochotní jevištní mistři Martin Břečka a Milan Dadák) dle požadavku inscenace. Jen tak může vzniknout představení, které má šanci diváky oslovit! Jsem rád, že tomu v případě Bajadéry bylo. Můj největší dík patří sólistům a celému baletnímu souboru za vysoce profesionální přístup při realizaci představení. Ano, tento článek má být zároveň poděkováním za krásnou spolupráci v Národním divadle Brno, která přinesla tak velký ohlas představení. „Brňáci“ mohou být hrdi, že mají tento skvost baletní literatury jako jediné divadlo v ČR na repertoáru! Přeji novému vedení Národního divadla Brno mnoho dalších tvůrčích úspěchů a vám divákům krásné umělecké zážitky! Jaroslav Slavický, choreograf a režisér

muž s knírkem a buřinkou je známý na celém světě. Ale jaký je tento muž mimo roli klauna? Tuto otázku si klade choreograf Mario Schröder, který v upravené verzi uvedl tento balet v Lipsku a brněnští diváci jej budou mít možnost vidět 19. a 20. ledna 2014. Balet NDB v Lipsku představí svůj loni nejúspěšnější balet Lucidor a Arabella.

SÓLISTÉ SI ZATANČILI PŘED ONYXOVOU STĚNOU Součástí spolupráce s vilou Tugendhat, kterou se baletu podařilo navázat na začátku nové sezony, byly také dva taneční prology jako součást doprovodného programu výstavy Wilhelma Lehmbrucka (1881–1919) Retrospektiva. Tanečníci Laura Fernández, Emilia Vuorio a Adam Sojka se představili v Domě umění. Sólisté Eriko Wakizono a Jan Fousek zatančili před onyxovou stěnou úryvek z baletu Bajadéra. Na začátku září vznikly ve vile Tugendhat také exkluzivní fotografie sólistů, které vytvořil renomovaný fotograf Pavel Hejný. Část fotografií jste měli možnost vidět v říjnovém vydání časopisu Esprit Lidových novin. Celá fotografická kolekce pak bude vystavena ve foyeru Janáčkova divadla a ve vile Tugendhat na jaře a v létě 2014. Na stránkách baletu je také krátké video z vystoupení ve vile.

Hudba: Charlie Chaplin, Benjamin Britten, Samuel Barber, John Adams, Richard Wagner, Charles Ives, Kurt Schwertsik Choreografie: Mario Schröder Scéna, kostýmy, video: Paul Zoller „...Nyní se tančí Schröderův Chaplin v Lipsku. A jak! Je to především grandiózní počin viděný jako celek... Celý soubor okouzluje jistotou a jednotností pohybu s využitím různých tanečních stylů. Vedle neoklasického tance jsou zde také pasáže tanečního divadla, výrazového tance nebo break dance... Chaplin je jeden úžasný a zázračný sen mladého muže, který hledá sám sebe a svůj vlastní jazyk, který nachází jen v řeči těla...“ (Tanznetz)

BALET CHAPLIN HOSTOVÁNÍ BALETU LIPSKO 40. výročí partnerství měst Brno – Lipsko oslaví výměnná představení mezi Baletem Lipské opery a Baletem Národního divadla Brno. V lednu 2014 bude Janáčkovo divadlo hostit dvě představení baletu CHAPLIN německého choreografa a šéfa Baletu Lipsko Maria Schrödera. Malý

Texty: Lucie Skřičková Vlevo: Jan Fousek a Eriko Wakizono, foto: Jana Hallová. Vpravo: Chaplin, © foto Andreas Birkigt

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VYPRÁVĚT PŘÍBĚH Kanadská Režisérka Barbara Willis Sweete se ve své filmové tvorbě věnuje především hudební tématice. Pod hlavičkou vlastní produkční společnosti Rhombus Media natočila více než 30 filmů, které získaly řadu nejvyšších ocenění. Mimo filmů a dokumentů Barbara Willis Sweete režíruje také přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. V současné době má na svém kontě 21 přenosů, z nichž připomeňme alespoň ty nedávné Mozartovu La Clemenza di Tito a Berliozovy Les Troynes.

Během své práce v Rhombus Media jsem se setkala s Peterem Gelbem, který v té době působil v Columbia Artists a posléze v Sony Classical, kde jsme spolupracovali na řadě filmů. Když se P. Gelb stal generálním ředitelem Metropolitní opery v New Yorku, začal si plnit svůj velký sen - živé přenosy z operních představení. Nabídl mi spolupráci, ale já jsem odmítla. Ve druhé sezoně onemocněl režisér zahajovacího galakoncertu, který se přenáší jen na obrazovky na Lincoln Square a Time Square. Nabídka přišla měsíc před koncertem a já byla zrovna v polovině práce na

Jak začala vaše cesta ke kariéře režisérky filmů o hudbě? Už jako dítě jsem hrála na klavír a snila, že se stanu koncertní klavíristkou. Vystudovala jsem Královskou konzervatoř, ale necítila jsem se šťastná a sólová dráha mě nelákala. Chtěla jsem dělat něco, kde bych využila nejen svůj smysl pro hudbu, ale také vizuální cítění a rozhodla jsem se věnovat filmu. V mé třídě byli další dva lidé s klasickým hudebním vzděláním. Začali jsme společně dělat filmy s hudební tématikou, po škole jsme založili produkční společnost Rhombus Media a pracujeme spolu už třicet let. Pořád se specializujeme na filmy o hudbě, přestože děláme i jiné věci. Získat peníze na natáčení filmů o hudbě je čím dál obtížnější, televizní společnosti se zajímají spíše o reality show. Za dobu naší existence jsme natočili více než 100 filmů o hudbě a je to něco, co pořád dělám nejraději. Myslím, že mojí výhodou je, že jsem vždycky dokázala bez problémů komunikovat s hudebníky a dirigenty, protože mluvím jejich řečí. Mnoho filmařů neví, jaké to je, být živým interpretem na jevišti.

filmu. Vzpomněla jsem si, jakou jsem jako klavíristka zažívala trému, a nebyla jsem si jistá, jestli na to mám správnou povahu. Ale P. Gelb mi řekl: „Dám ti nejlepší tým na světě a tolik času kolik potřebuješ a uvidíme, jak to půjde.“ Nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdu, bylo to velmi děsivé a zároveň napínavé. Je to trochu jako bungee jumping, jste vyděšený, nechcete to udělat, pak skočíte a ten shon je vzrušující.

Když jsem přestala hrát na klavír, mým hudebním nástrojem se stal film. Slyším hudbu a vidím obrazy.

Operní představení je velmi komplexní dílo, které obecenstvo v divadle vnímá jako celek. Co je třeba, aby bylo možné ho přenést na filmové plátno, kde platí jiná pravidla? Především si musím ujasnit, jaký je můj úkol jako režiséra. Ptala jsem se P. Gelba, proč si vybral zrovna mě, je přece tolik výborných televizních

Máte za sebou režii 21 živých přenosů z MET, tím prvním byla Humperdinckova Perníková chaloupka v roce 2008. Jak začala vaše spolupráce s MET? 24

režisérů, kteří dělají živé přenosy. Řekl mi, že vím, jak vyjádřit hudbu obrazem, a přinesla jsem filmový pohled jako protiklad k televiznímu vidění, které využívá více kamer. Já jsem přišla z prostředí, kde se používá jedna kamera jako ve filmu a i v hudebních dokumentech jsem tento přístup používala. Při přenosu sloužím mnoha pánům najednou a zároveň hledám cestu, aby to bylo i mé sdělení. Důležité je zjistit, co chtěli skladatel a libretista, a také co zamýšlel režisér představení. Pokud je režisér inscenace přítomen, strávíme několik hodin společně a mluvíme o tom, čeho chtěl dosáhnout, o tom, co chce, aby diváci viděli především, ale také jak chránit účinkující. Zpěváci potřebují občas polknout nebo si odkašlat, každý má svůj způsob, jak se s tím vyrovnává, nic z toho nechceme ukázat v detailním záběru.

atleti, protože jejich povolání je velice nebezpečné a riskantní, jsou strašně zranitelní, může se stát cokoliv, ale je to zároveň velmi vzrušující práce... Poprvé natáčíme oblékanou zkoušku, jen s několika kamerami. Je to pro nás zároveň světelná zkouška. Jsem přítomna na každém představení mezi premiérou a přenosem a snažím se získat nejlepší představu o tom, co budou zpěváci na jevišti dělat, protože je to vždy jen odhad. Při posledním představení před přenosem vznikne pracovní záznam již se všemi kamerami. Já připravím scénář do klavírních výtahů. Jsou tam zapsané všechny záběry, některé na hudbu, některé na akci. Vždy to musí být kombinace obou, protože když budete dělat střihy jen podle hudby, bude to nudné a jen podle akce by to bylo nemuzikální.

Nejdůležitější je vyprávět příběh tak, aby byl pochopitelný. V opeře bývá režie volnější, protože zpěvák občas potřebuje vstát, než začne zpívat, tasit meč někde během tří stránek partitury, nebo vytáhnout jed a vypít ho před frází a je katastrofa, pokud to neudělá přesně, protože my musíme ukázat důležité momenty příběhu, které při širokém záběru v kině neuvidíte. Dobrý divadelní režisér pracuje tak, aby vás přivedl k tomu, že to vidíte. V kině to nefunguje a je třeba použít detailní záběry. Je třeba také ukázat všechny příchody a odchody na jeviště, jinak by to vypadalo, že tam je postava neustále.

Živé přenosy do více než 1500 kin na celém světě musí být pro všechny zúčastněné extrémně náročné. Jaký vztah k nim mají zpěváci? Jsou zpěváci, kteří mají přenosy rádi, a jiní se jich obávají a já jim rozumím. Je to jiné než jsou zvyklí, musí jinak hrát, dobře vypadat - nemyslím být krásný, to není smyslem, ale být přesvědčiví, být neustále součástí příběhu a musí to vycházet z jejich srdce. Není to o zpívání hudby, ale o jejím prožití. Žít příběh a obsah slov. Úžasný je sbor MET, je to vynikající těleso a můžete je kamerou zabrat kdykoliv a spolehnout se, že budou při věci a součástí dramatu.

Co na této práci miluji je, že mě přivedla blízko k opeře, kterou mám ráda, ale nikdy jsem ji nestudovala. Teď se ocitám uvnitř opery a musím přijít na to, jak ji rozebrat. Když posloucháte operu dostatečně dlouho, najdete místa, kde vám hudba sama řekne, jak ji rozdělit. Jako když klepnete do krystalu a on se rozpadne na jednotlivé kousky a najednou vidíte, kde udělat střih a jak vystavět záběr. Na druhou stranu, když jsem připravovala přenos Straussovy Salome a Růžového kavalíra, bylo to spíš jak řezničina a ne rozbíjení krystalu. Rozřezat na kost, skrz šlachy a přitom nezničit integritu díla. Pro Strausse musíte být dobrým řezníkem a pro Mozarta dobrým znalcem drahokamů. Další pro mě důležitá věc je rytmus záběrů, stále se snažím mít filmový pohled a udržet záběr tak dlouho, jak je možné, a zároveň zachovat zajímavost a celistvost.

Je zajímavé, že práce na přenosech z MET ovlivnila zpětně moji práci na filmech. Změnila způsob, jak se cítím, když dělám film pouze s jednou kamerou v pozitivním smyslu. Je to takový luxus mít víc než jeden pokus a celou vteřinu k rozmyšlení. Zvykla jsem si, že se věci dějí tak rychle a musím dělat rychlá rozhodnutí, celý můj metabolismus se změnil. Myslím, že to ovlivnilo i film s Jiřím Bělohlávkem, na kterém teď pracuji, stejně jako to třeba ovlivnilo moji práci na adaptacích divadelních her. Které tituly vás čekají v MET v letošní sezoně? Letos budu režírovat přenos Rusalky a hned po ní Bohému a potom Rossiniho Popelku s Joyce DiDonato. Rusalka není nová inscenace, ale bude v přenosu poprvé, v hlavní roli s Renée Fleming. Zatím znám z Rusalky některé árie a těším se, až se s ní důkladně seznámím.

Zpěváci jsou pro mne nejodvážnější lidé na světě. Více než kosmonauti nebo

Text: Patricie Částková 25

VELKOLEPÝ NÁVRAT MARIE DI ROHAN Melodramma tragico Maria di Rohan je jednou z posledních oper Gaetana Donizettiho, složil ji pět let před svou smrtí a patří k jeho nejvyspělejším dílům. A zároveň velmi náročným pro pěvce. Vždyť všechny árie jsou mistrovskými příklady bel canta, které vyžadují tu největší virtuozitu. Premiéra se uskutečnila před 170 lety 5. června 1843 ve vídeňském Kärntnertortheater. Libreto napsal Salvadore Cammarano podle francouzské hry Un duel sous le cardinal de Richelieu autorů Lockroye a Badona, která byla uvedena v Paříži v roce 1832. Spletitý příběh nás zavádí do Francie v době vlády Ludvíka XIII., kde jsme svědky tragicky končícího milostného dobrodružství hlavní hrdinky. Méně známá opera Gaetana Donizettiho Maria di Rohan je opravdovou dramaturgickou lahůdkou. Na našem území poprvé zazněla pět let po své vídeňské premiéře právě v Brně 29. března 1848 a o tři roky později v pražském Stavovském divadle, v roce 1852 v Liberci, všechny inscenace byly nastudované v němčině místními německými soubory. V brněnském městském divadle byla poté v němčině ještě uvedena v roce 1860 a 1876. Mezitím byla nastudovaná v roce 1865 v pražském Prozatímním divadle v českém překladu. V roce 1998 se konalo představení Marie di Rohan na zámku Sychrov, který více než sto let patřil rodu Rohanů.

Ľubica Vargicová, foto: Vladimir Yurkovic

Na brněnské jeviště se opera vrací téměř po 140 letech od posledního nastudování! Obtížných partů se pod taktovkou Ondreje Olose zhostí řada prvotřídních umělců – v titulní roli se představí Ľubica Vargicová, fenomenální světová koloraturní sopranistka u nás vystoupí vůbec poprvé. Alternovat ji bude nadějná Mariana Hochelová. V dalších hlavních rolích vystoupí Otokar Klein / Manuel José (Riccardo) a Roman Janál / Jakub Kettner (Enrico). Není bez zajímavosti, že režisérka inscenace Barbara Klimo je dcerou prvotřídní představitelky Donizettiho heroin Edity Gruberové.

Maketa scény k Marii di Rohan, V. Stemberger

Vyznání Ľubicy Vargicové „Donizetti patří mezi mé oblíbené skladatele, ráda zpívám například Marii z Dcery pluku, kterou jsem měla možnost ztvárnit v Hamburku, San Diegu, Bratislavě, často vzpomínám na představení, která jsem zpívala po boku Juana Diega Flóreze v Janově a v perské Limě. Samozřejmě jsem velmi často zpívala Donizettiho Lucii z Lammermooru na krásných jevištích v Curychu, Mnichově, Bernu, Budapešti. Než jsem se nyní začala zabývat Marií di Rohan, byla Lucie pro mě nejzamilovanější rolí, ale v roli Marie jí roste velká konkurentka. S Marií di Rohan se setkávám poprvé a moc se na tuto roli těším. Donizetti rozhodně představitelky této role nešetří a pokládám za výzvu tuto těžkou překážku zdolat. Pevně věřím, že ke zdárnému úspěchu mi pomůže pan dirigent Ondrej Olos a báječní kolegové. K brněnskému Národnímu divadlu a jeho lidem mám velmi vřelý vztah. Díky brněnskému dirigentovi Janu Zbaviteli jsem zpívala svou první hlavní roli – Violettu z Traviaty v Bratislavě. Se souborem Janáčkovy opery jsem zpívala na několika zahraničních zájezdech, ale v Brně nikdy. Proto mi nabídka zde nastudovat úplně novou roli v méně hrané opeře mistrovského skladatele udělala nesmírnou radost.“ Text: Pavel Petráněk

SÓLISTKA JANA WALLINGEROVÁ ČEKÁ MIMINKO! Mezzosopranistka Jana Wallingerová, kterou znáte jako Carmen, Olgu z Eugena Onegina, Suzuki z Madame Butterfly, Perikolu nebo lišáka Zlatohříbka, teď na nějakou dobu jeviště Janáčkova divadla opouští. Důvodem jsou milé mateřské povinnosti, které ji budou od prosince zaměstnávat. Janě i jejímu partnerovi moc gratulujeme, přejeme hodně rodinného štěstí a pohody a těšíme se, až naši sólistku znovu uslyšíme.

ÚSPĚCH OPERY VE ŠPANĚLSKU Janáčkova opera má za sebou další z řady úspěšných zahraničních turné. Na konci listopadu se soubor vrátil z týdenního zájezdu do Španělska, během něhož navštívil pět významných kulturních center – Avilés, Santander, Pamplonu, Zaragozu a Castellón, kde sklidil nadšené ovace, celkem všechna vystoupení navštívilo 6500 diváků. Pod taktovkou šéfdirigenta Jakuba Kleckera se prezentoval koncertním programem s názvem Verdi – Wagner, letos nově nastudovanou operou Richarda Wagnera Bludný Holanďan v koncertním provedení. „Úskalí turné spočívalo především v jeho časovém itineráři v souvislosti s náročností partitury. Orchestr a sbor NDB při týdenním pracovním pobytu překonal bezmála 2000 kilometrů, denně cestoval a večer koncertoval. I přes náročné podmínky však všichni vložili do své práce co nejvíce zájmu, profesionality a věřím, že i radosti z hudby, kterou máme možnost předávat lidem i jinde než na naší domovské scéně,“ uvedl tajemník orchestru Petr Schuster.

Jana Wallingerová, foto: Jana Hallová, líčení: Markéta Šmerdová

OCENĚNÍ PRO EVU BLAHOVOU Šéfka Janáčkovy opery prof. Eva Blahová převzala 23. října jako jediná žena mezi laureáty Cenu předsedy Národní rady Slovenské republiky za rozvoj kultury a humanitního vzdělání za výjimečný přínos v oblasti hudební pedagogiky. Cenu převzala z rukou předsedy Národní rady SR Pavla Pašky. O dva týdny později, 7. listopadu, získala prof. Eva Blahová ocenění Osobnost Bratislavy za přínos pro slovenskou hudbu a zviditelnění slovenské hudby v zahraničí na základě čtenářské ankety vydavatelství StarProduction a kulturně-společenského měsíčníku Metropola. Záštitu převzali primátor Bratislavy Milan Ftáčnik a starostka Starého Města Tatiana Rosová.

OSLAVTE S NÁMI PŘÍCHOD NOVÉHO ROKU! Zarzuela gala – to je silvestrovský koktejl temperamentního flamenca, zábavy, španělských operetních melodií a dobré nálady. Zapomeňte na okolní zimu a oslavte příchod nového roku ve společnosti umělců nejpovolanějších – španělského dirigenta Davida Hernanda Rica, argentinské sopranistky Any Caroliny Diz a mexického tenoristy Rafaela Álvareze! Text: J. Beránková 31. 12. 2013 od 17 hodin v Janáčkově divadle! 27

www.pemm.cz

Kia Sportage AkÄ?nĂ model NAVIGATOR

AkÄ?nĂ model s navigacĂ a parkovacĂ kamerou! Kia Sportage od 359 980 KÄ? â&#x20AC;˘ AtraktivnĂ sportovnĂ design â&#x20AC;˘ MaximĂĄlnĂ ĂşroveĹ&#x2C6; bezpeÄ?nosti a komfortu â&#x20AC;˘ BohatĂĄ vĂ˝bava s Ĺ&#x2122;adou modernĂch technologiĂ â&#x20AC;˘ 7 let aktualizace mapovĂ˝ch podkladĹŻ navigace zdarma LET

LET

ZĂ RUKA

ASISTENCE

PROHLĂ?DKY

PEMM Brno, s. r. o., JihlavskĂĄ 27, 625 00 Brno-Bohunice 547 423 064-66 â&#x20AC;˘ pemmbrno.prodej@pemm.cz â&#x20AC;˘ www.pemm.cz

UvedenĂĄ cena platĂ pro model Active 1,6 GDI 4x2 99kW pri vyuĹžitĂ financovĂĄnĂ Kia Finance. Pro bliĹžĹĄĂ informace o financovĂĄnĂ navĹĄtivte http://www.kia.cz/Content/Financovani-Kia/O-financovani/ KombinovanĂĄ spotreba 5,2 â&#x20AC;&#x201C; 8,4 l/100km. Emise CO2 135 â&#x20AC;&#x201C; 200 g/km. VyobrazenĂ vozu je pouze ilustrativnĂ. Pro detailnĂ informace o Programu 777 kontaktujte vaĹĄeho prodejce KIA.

Â?Â&#x153;Â&#x2014;Â&#x17D;ÂžÂ&#x161;Â&#x153;ÂŁÂ¤ Â&#x160;Ä&#x2026;ÂŁÂ¤Â&#x160;Â¨á&#x20AC;&#x2018; ÂŁá&#x20AC;&#x201D;ÂĄá&#x20AC;&#x201D;Â&#x153;á&#x20AC;&#x201D; ÂĄÂ&#x161;Â&#x153; Â&#x160; ÂŞÂ&#x17D;Â&#x2014;Â&#x2014;Â&#x161;Â&#x17D;ÂŁÂŁ Â&#x2019;Â&#x153;Â¤Â&#x17D;Â&#x2014; Â&#x160;Â¨Â&#x2014;Â&#x153;Â¨ Â?Ă&#x2020;Â&#x2013;ÂŚÂ&#x201D;Ă&#x201C; Â¨Ä&#x2026;Â&#x17D;Â&#x2DC; ÂŁÂ¨Ä´Â&#x2DC; ÂŻÂąÂ&#x2013;Â&#x160;ÂŻÂ&#x161;Ă&#x201C;Â&#x2013;Ä¤Â&#x2DC; Â&#x160; Â&#x153;Â&#x2039;Â&#x152;Â&#x2019;Â&#x153;Â?Ă&#x201C;Â&#x2DC; Â?Â&#x160;ÂĄÂ¤Â&#x161;Â&#x17D;ÂĄÄ¤Â&#x2DC; ÂŻÂ&#x160; Â?ĂżĂ&#x201C;ÂŻÂ&#x17D;ĂŤ Â&#x160; Â?ĂżÂ&#x17D;Â&#x201D;Ă&#x201C; Â&#x2013;Â&#x2014;Â&#x201C;Â?Â&#x161;Ă&#x201E; Â¨ÂąÂ&#x161;Â&#x153;ÂžÂ&#x161;Ă&#x201C; ÂŁÂ¨ÂąÂ¤Â&#x2013;Â Â&#x160; Â&#x2DC;Â&#x161;Â&#x153;Â&#x2019;Â&#x153; Ä&#x2026;Â¤Ă&#x2020;ÂŁÂ¤Ă&#x201C; Â¨ ÂĄÂ&#x153;Â&#x152;Â&#x17D; á şá ¸á šá źá&#x20AC;&#x201D;

Roční vozy

704 000 Kč

424 000 Kč

306 000 Kč

354 000 Kč

ŠKODA Superb Combi Elegance 2,0 TDI/125 kW 4 x 4 – fialová met., 27 903 km, modelový rok 2012, cena nového vozu: ĖÕĕėěÕĕĕĕ Õ

ŠKODA Octavia Ambition plus ėÖĕ ăĖĕĘ t à n{w vn}ju jÖ 7 240 km, modelový rok 2012, cena nového vozu: ĚęĜÕĕĕĕ Õ

ŠKODA Rapid Ambition plus 1,2 TSI/77 kW – bílá, 6 294 km, modelový rok 2013, cena nového vozu: ĘěĞÕĕĕĕ Õ

ŠKODA Octavia Ambition plus 1,4 TSI/90 kW – modrá metalíza, 11 135 km, modelový rok 2012, cena nového vozu: ęĚĞÕĕĕĕ Õ

Vyzkoušené ojeté vozy

Roční vozy

449 000 Kč

350 000 Kč

494 000 Kč

747 000 Kč

ŠKODA Octavia Combi Elegance 1,9 TDI/77 kW – šedá metalíza, 92 092 km, modelový rok 2010, cena nového vozu: ĜėĝÕĕĕĕ Õ

ŠKODA Octavia Ambiente 1,4 TSI/90 kW – zelená metalíza, 11 461 km, modelový rok 2011, cena nového vozu: ęĜĘÕĕĕĕ Õ

ŠKODA Octavia 1,4 TSI/90 kW – bílá, 24 122 km, modelový rok 2012, cena nového vozu: ĝĖęÕĝĕĕ Õ

ŠKODA Superb Combi Elegance 2,0 TDI/125 kW – zelená metalíza, 28 964 km, modelový rok 2012, cena nového vozu: ĖÕĖĖĝÕĕĕĕ Õ

Nejprůhlednější nákup ojetého vozu ŠKODA Odjeďte bez obav. Program ŠKODA Plus Vám zaručuje, že je koupě ojetého vozu zcela transparentní a bezpečnou záležitostí s možností výhodného financování. Program ŠKODA Plus přináší výhody jako např.: ù Ėė v | lË {~tjÖ ù Ît~y j½nqx x ~Ö ù Îqxmw s½ yxsr½} w x ~Ö ù } ºun} {~tj U ȗ ȗ Ö xm y{ w qx ~ nmnw mx y{x x ~Õ Kompletní aktuální nabídku najdete na www.skodaplus.cz wnkx w | vËÑn}n {x wx~ wj ½} r}Õ x{jm vn v | Îk {nvÕ

Váš autorizovaný partner programu ŠKODA Plus: Autosalon HORA CZ a.s. Štouračova 1a 635 00 Brno Tel.: 736 625 266 www.autosalonhora.cz

OSOBNOSTI EVROPSKÉ OPERY V BRNĚ Těsně před zahájením čtvrtého ročníku Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2014 (21. až 29. listopadu) se sjedou do Brna účastníci Mezinárodní konference Opery Europa, na níž přijíždějí osobnosti z celého světa. Od 20. do 23. listopadu se stanou jejich hostiteli Národní divadlo Brno a Národní divadlo moravskoslezské. Obě instituce, a tudíž Českou republiku, vybralo jako pořadatele vedení Opery Europa. Tématem konference je Rok české hudby. „Cílem podzimní konference 2014 je podpořit mezinárodní věhlas české hudby a českých skladatelů,“ upřesňuje konání této akce její koordinátorka Kristýna Štěpánková z NDB. „V září 2013 zasedala rada Opery Europa a na základě žádostí vybrala z řad mnoha navrhovatelů Brno a Ostravu. Rozhodnutím jsme velice poctěni a věříme, že konference podpoří mezinárodní význam české hudby a českých skladatelů.“ Organizace Opera Europa byla založena v roce 2001. V současné době sdružuje 135 divadel a hudebních festivalů celkem z 36 zemí, například z Anglie, Německa, Dánska, Francie, Belgie, Španělska, Itálie, Ruska, Lucemburska, Estonska, Finska, Portugalska, Norska, Švédska, Islandu; z těch vzdálenějších destinací např. z Ománu, Turecka, Severní Koreje, Japonska, Chile. Od roku 2003 je jejím ředitelem Nicholas Payne, mimo jiné bývalý ředitel Královské opery v Covent Garden a generální ředitel Anglické národní opery v londýnském divadle Coliseu. „Možnost přivést delegáty Opera Europa na festival Janáček Brno 2014 je pro mne poctou i potěšením,“ řekl Nicholas Payne pro magazín NDB DIVA. „Poprvé jsem se setkal s hudbou Leoše Janáčka jako třináctileté dítě, když Rafael Kubelík dirigoval v Covent Garden Její pastorkyni. Byl jsem tím zážitkem natolik ohromen, že jsem si jako dárek k narozeninám vyžádal nahrávku Supraphonu s Jaroslavem Vogelem. V roce 1964 hostovalo pražské Národní divadlo na Edinburském festivalu s pěti nezapomenutelnými inscenacemi včetně Janáčkovy Káti Kabanové a Smetanova Dalibora s vynikajícím Vilémem Přibylem v titulní roli. V roce 1970 se hostování pražského Národního divadla opakovalo s tím samým úspěchem. Odkazem těchto inspirativních skladatelů, včetně Dvořáka a Martinů, je pěvecký styl a instrumentální hra, které ve mně vždy evokovaly statečného ducha této nešťastné, avšak houževnaté země. Když jsem začal pracovat pro britské operní instituce, snažil jsem se prezentovat českou operní tvorbu našemu publiku, mým snem bylo uvedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. V roce 1981 se podařilo v Brně nahrát tuto operu s Velšskou národní operou v hudebním nastudování Charlese Mackerrase; a v roce 2000 jsme konečně splnili Kubelíkův sen o uvedení Řeckých pašijí v Covent Garden.“ Na konference OE přijíždějí osobnosti evropské opery, například na letošní podzimní konferenci v Irsku to byli Alex Beard – generální ředitel Royal Opera House Covent Garden, Karen Stone - generální ředitelka divadla v Magdeburgu, Joan Matabosch - umělecký ředitel v Teatro Real a Gran Teatre del Liceu v Madridu/Barceloně… Národní divadlo Brno s dalšími brněnskými institucemi (Filharmonie Brno, Moravské zemské muzeum, Janáčkova akademie múzických umění, Masarykova univerzita) pořádá, jak již bylo řečeno, od 21. do 29. listopadu 2014 čtvrtý ročník Mezinárodního festivalu Janáček Brno. Účastníkům konference nabídne mimo jiné premiéru opery Věc Makropulos, která festival slavnostně zahájí. Text: Šárka Motalová 31

NEVIDITELNÍ, ALE EXISTUJÍCÍ Divadlo jsou režiséři, herci, tanečníci, zpěváci, muzikanti, autoři, dramatikové, dramaturgové, výtvarníci, skladatelé… O těch se můžete dočíst v programu a vidět je na jevištích. I když některé z nich jen o premiérách. Ale divadlo to jsou i profese, které běžný divák nevidí a jen tak neuvidí. A přece by bez nich divadlo nebylo divadlem. Jsou to desítky rukou, jež podle návrhů těch, jejichž jména jsou zviditelněná, vyrábějí, co nutno jest. Tedy všechny ty kostýmy, pokrývky hlavy, obrovské i malé kulisy, drobné i větší rekvizity… Lidé, kteří nalíčí, učešou, nasvítí, v pravou chvíli a v pravý čas nechají rozeznít zvukový doprovod… Lidé, kteří postaví scénu a pak ji zase uklidí, aby mohli postavit jinou scénu. Lidé, kteří opraví, co nutno opraviti jest. Je toho velká spousta. Jen letmo se pojďme podívat, co všechno kupříkladu musejí zvládnout krejčové v NDB. Od prudké elegance královen takřka současných až po středověké ošacení, a tím nekončí. Špínu i omšelost, je-li potřeba, i ten největší luxus. Stejně tak jako pánové a dámy v dílnách a v rekvizitárně. Vytvářejí zajímavé kreace a nápady, jež snad ani nelze vzít jinam, než na jeviště nebo maškarní ples. Na jevišti pak ožívají bytosti plné fantazie i pitoresknosti. Všude to šumí a tepe a bouchá a rozličně voní, jen ven to nepronikne. To jsou dílny a technikové všeho druhu, umělečtí řemeslníci, kteří svoji profesi zvládají skutečně mistrně.

FOTO 1: Kostým princezny Tutandot ze stejnojmenné opery. FOTO 2: Inscenace opery Lékárník. FOTO 3: Dámský a pánský kostým ze současnosti, hra Apartmá v hotelu Plaza. FOTO 4: Luxusní oděv Alžběty, vévodkyně z Yorku v Králově řeči. FOTO 5: Pánské kostýmy z 19. století, inscenace Jak je důležité míti Filipa od Oscara Wildeho. FOTO 6: Historické kostýmy z Shakespearova dramatu Král Richard III. Text: Šárka Motalová, fota: Jana Hallová 32

NEVIDITELNÍ, ALE EXISTUJÍCÍ

www.continentalbrno.cz

www.cohibaclub.cz

VÉST NDB JE VÝJIMEČNÁ ZKUŠENOST Pane řediteli, nastoupil jste do funkce, byť ne na celý úvazek, 1. listopadu. V Národním divadle Brno působíte, když vše zaokrouhlíme, necelý měsíc. Jak se momentálně cítíte? Na příliš velké prožívání sebe sama teď nemám moc času. Přebírat tak velkou a složitou instituci jako je NDB by byl velmi náročný úkol i na plný úvazek s maximálním soustředěním jen a jen na to. Pro divadlo ale bylo důležité, aby mělo co nejdřív ve svém čele ředitele s platným mandátem a neztrácel se další drahocenný čas při plánování příštích sezon. Proto jsem nastoupil, jak jen to šlo. Pro mne osobně to ale znamená jedno z nejhektičtějších období v životě a fakt, že už tak složitý úkol musím zvládnout v podmínkách doslova bojových. Těším se tedy na jaro, až splním větší část svých závazků v jiných divadlech, předám štafetu v Jihočeském divadle a budu mít všechen čas jen pro Brno.

obnášet spoustu náročné práce ve všech souborech i provozech NDB. Primární pro mne je, abychom u každé inscenace přesně věděli, proč ji děláme a proč zrovna tak a ne jinak. Abychom se našim divákům nepodbízeli, ale ani na ně nemachrovali. Měli bychom být průvodci do míst, kam se jinam než v divadle a s divadlem nedostanete. Věřím, že když my v divadle budeme svou práci dělat dobře, publikum to pozná a ocení tím, že k nám bude pravidelně chodit a rádo se vracet. Zatím slyším jen nářky na konzervativní publikum, ale když se večer dostanu do divadla, vidím spoustu (nejen) mladých lidí, kteří otevřeně čekají na naši nabídku. Chtěl bych, aby Národní bylo otevřeným divadelním domem, který se svými diváky komunikuje způsobem odpovídajícím jejich potřebám na začátku 21. století. Vím, že to, co říkám, zní hodně obecně, ale konkrétní kroky budou následovat. Bude se měnit řada věcí. Úplně namátkou zmíním, že plánujeme změnit systém reprízování inscenací baletu a částečně i opery tak, jak je běžné v evropských divadlech. Jednotlivé tituly nebudou v nabídce jednou za měsíc, ale koncentrované vždy do jistého časového období jednou nebo dvakrát za sezonu. Už jen takový krok by měl zvýšit kvalitu repríz, efektivněji užít peníze na marketing a šetřit vnitřní síly v divadle. Rád bych, abychom začali s diváky mnohem intenzivněji komunikovat. Nejen na sociálních sítích, ale přímo živě v divadle před i po představeních. Aby diváci vnímali divadlo tak, že je skutečně jejich a pro ně. Ale nejvíc ze všeho si přeju, a tím se vracím na začátek své odpovědi, úspěšné inscenace. Protože není nic cennějšího,

Když vás poprvé oslovili z brněnského magistrátu s možností, že by vám dali šanci v řízení na výběr ředitele NDB, na co jste pomyslel? Přiznám se, že jsem byl nejdřív velmi překvapený, protože o podobné práci jsem do té doby vůbec neuvažoval. Neměl jsem na rozmýšlení příliš času, ale když jsem zvážil všechna pro a proti, rozhodl jsem se tuto brněnskou výzvu vyslyšet. Vést takové divadlo jako je NDB je výjimečná zkušenost, kterou v naší zemi může zakusit jen pár lidí. Vážím si toho, že jsem dostal k takové práci důvěru nejdřív od členů komise, kteří mne oslovili, a následně od vedení města Brna, které mne do funkce jmenovalo. Pojďme k vaší koncepci. Jak by mělo jako celek NDB za dva, tři roky „vypadat“? Mělo by to být divadlo, na jehož každou novou premiéru se čeká jako na zásadní kulturní událost. To je pro mne to nejpodstatnější. Vytvořit podmínky pro to, abychom mohli dělat špičkové divadlo. Prostá ambice, kterou má samozřejmě každý správný divadelní principál. Jsem svého druhu správce. Přebírám divadlo v nějakém konkrétním stavu a nepřeju si nic víc a nic míň, než abych ho svému nástupci, až vyprší můj čas, předal ve stavu lepším. Konkrétně to pro mne znamená, že bych rád, aby se v Brně dělalo divadlo na úrovni srovnatelné s ostatními evropskými metropolemi. Což bude 36

obrat a přešel jste na pražskou DAMU. Čím to? Jednoduše jsem si uvědomil, že vědecká dráha není pro mne to pravé na celý život. Najednou mi začala scházet vášeň pro tu práci a spolužáci, kteří trávili v laboratořích a knihovnách celé dny, mi začali „utíkat“. Takže jsem se rozhodl pro razantní změnu. Myslím, že je důležité najít pro takové kroky v sobě odvahu. Hodně lidí se trápí tam, kde jsou, pouze proto, že nemá dost sil vzít svůj život do vlastních rukou a zkusit riskovat.

než když herci, tanečníci, pěvci a nebo muzikanti jdou do divadla s tím, že vědí, že se na ně jejich publikum těší. Hodně diváky zajímá Divadlo Reduta. Působily tam všechny soubory s komornějšími inscenacemi či aktivitami. Ale jeho náplň vyprofiloval jeho bývalý šéf Petr Štědroň jako divadlo, které nabízí současné hry či současně upravené a zpracované klasické tituly, i jako budovu, v níž se konaly výstavy. Tato scéna jako jediná ze scén NDB nabízela prohlídku výstav po celý den a ne jen hodinu před představením. Jak vidíte Redutu vy? Jsem si jistý, že to podstatné se nezmění. Jen bude tu nejprogresivnější část naší produkce profilovat nový umělecký šéf činohry Martin Františák se svým týmem. Minulému vedení trvalo pár sezon, než svůj styl našlo a vybrousilo k oslavované dokonalosti. Věřím, že činohernímu souboru se totéž podaří co nejdřív.

Absolvoval jste obor činoherní režie a dramaturgie v roce 1997. Jaká byla ta studentská léta? Měl jsem štěstí na inspirativní pedagogy a spolužáky. Ostatně většina z nich je na divadelních prknech úspěšná, což zas nebývá tak samozřejmé. Pro mne to byl ovšem nejdřív velký náraz, protože DAMU jako umělecká vysoká škola funguje dost jinak než univerzita a její fakulta zaměřená na přírodní vědy. Založil jste se spolužáky generační Divadlo na prahu. Vzpomínáte na svou první autorskou hru s názvem Unikání neboli cynismus? Samozřejmě. Všechno, co je poprvé, děláme s takovou intenzitou, že to vypálí vzpomínky do paměti nesmazatelně. A dělat poprvé inscenaci pro regulérní publikum a nebo režírovat vlastní hru a nést tak kůži na trh několikanásobně, je obrovský adrenalinový zážitek. Intenzivní tak, že je to silné jako droga a máte pak chuť se do podobného dobrodružství pouštět znovu a znovu, i když občas dostanete pěknou nakládačku.

Každý nový ředitel má právo přivést na místa šéfů osobnosti, s nimiž chce spolupracovat. Mohl byste se vyjádřit k jednotlivým uměleckým šéfům, kteří nastoupili či nastoupí do NDB? Pro mne bylo vždycky důležité snažit se spolupracovat s co možná nejlepšími kolegy. Přesně takové jsem hledal a myslím, že v osobách příštích šéfů všech tří souborů jsem je našel. Já osobně považuju sestavu, která se mnou do Brna přichází, téměř za „dream team“. Zralí tvůrci v nejlepším věku, navíc všichni s důležitou šéfovskou zkušeností ze svých předchozích působišť. To mi dává velkou naději, že balet pod vedením Mária Radačovského, činohra v čele s Martinem Františákem a opera s Jiřím Heřmanem a pod taktovkou Marka Ivanoviče naplní očekávání, která jsou plným právem na kulturní stánek, jako je brněnské národní, kladena.

Ve svých inscenacích se nejčastěji zabýváte tématem hry, manipulace a moci. Z vašeho pohledu, je téma manipulace a moci v současnosti v běžném životě u nás aktuální? Vždyť máme velký přísun informací, můžeme vybírat z velkého množství názorů… Právě proto, že je těch informací tolik, že se velmi často musíme spoléhat na to, kdo je pro nás zpracuje, poskládá, přeloží… Jako režisér vím, co může s jednoduchou větou udělat změna pohledu, gesta, rytmu, intonace. A čím je těch vět víc, tím větší prostor na onu manipulaci. Ostatně nyní jsem sám v pozici, kdy musím velmi často vážit každé slovo, volit jednoznačnou intonaci a hlavně snažit se rozkódovat, co se mi kdo vlastně snaží říct.

Jste činoherní režisér. Jak vnímáte operu a balet? Věnuji se sice činohře, ale režíroval jsem už i muzikál, operetu i klasickou operu. Opera mne jako režiséra láká čím dál víc, ostatně ještě než se naplno ujmu řízení NDB, chystám pro ostravskou operu Schumannovu Jenovéfu. Jsem za ty zkušenosti velmi vděčný, protože díky nim snad budu lépe chápat potřeby našeho operního souboru. A jako divák jsem v poslední době nacházel v divadle víc uspokojení právě na představeních tanečního nebo hudebního divadla, což ovšem jako činoherní režisér neříkám zrovna rád.

A poslední otázka: na co se těšíte v Brně a na co v jeho národním divadle? Těším se na setkání se všemi inspirativními lidmi, kteří budou mít chuť do společné práce. Text: Šárka Motalová

Před vaší současnou profesionální dráhou jste uvažoval, že se budete věnovat vědě. Vybral jste si krásnou disciplínu - chemii. Pak jste ale udělal 37

MOJA VÍZIA? KVALITA, KVALITA, KVALITA Mário Radačovský – choreograf, tanečník a pedagog, jako umělecký šéf vede Balet NDB od 1. 11. 2013. Po dokončení studia na Taneční konzervatoři v Bratislavě nastoupil v roce 1989 do Baletu SND, kde se po krátkém čase stal sólistou. V roce 1992 dostal nabídku tancovat v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu. Během sedmiletého působení v tomto souboru měl možnost spolupracovat s nejvýznamnějšími světovými choreografy: Jiřím Kyliánem, Matsem Ekem, Williamem Forsythem a dalšími. V roce 1999 se stal prvním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Byl pravidelným účastníkem prestižních baletních gala představení Gala des Étoiles v Montrealu, Gala Stars v Torontu, World Stars Gala v Budapešti, Gala setkání v Praze i Baletu Gala v Brně. O svém tanečním umění přesvědčil diváky jako host v takových významných divadelních domech, jako jsou Royal Winnipeg Ballet, Ballet British Columbia, Toronto, Jacob‘s Pillow. Do Baletu SND se vrátil v roce 2000 nejprve jako hostující sólista, od října 2006 do května 2010 zastával funkci uměleckého ředitele Baletu SND. Je zakladatelem samostatného souboru Balet Bratislava, který nyní působí pod názvem Taneční soubor divadla Nové scény Bratislava.

la ma na tanečné konzervatórium na skúšky. Ani moji rodičia o tom nevedeli. Išli sme na výlet z Partizánskeho, odkiaľ pochádzam, do Bratislavy a ono to vyšlo. Zmenilo mi to život. Ako každý chlapec, rád som hrával futbal a iné športy, ale tanec prišiel úplne neočakávane. Nejdříve jste se stal sólistou Slovenského národního divadla, pak jste přijal nabídku z Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu. Byl velký rozdíl v přístupu k tanci, v tréninku? Rozdiel bol jednak v ponímaní tanca, ale hlavne v rýchlosti. V NDT som sa naučil rýchlosti a dynamike, ktorá občas v našich končinách chýba. Aj klasika musí mať svoju rýchlosť a dynamiku, inak sa môže stať nudnou. Kvalita je na prvom mieste, nie kvantita, to je taktiež veľmi dôležité uvedomiť si. Vtedy na začiatku mi pán Kylián povedal, že som pomalý. Že naše školy vo vtedajšom Československu učia tanečníkov, ktorí patria medzi najpomalších. Je to pravda a platí to bohužiaľ až do dnes.

Pane Radačovský, působil jste, byť krátkou dobu, v angažmá v NDB. Vzpomínáte na to? Áno, spomínam si a hoci je to dávno, cítim, ako by to bolo včera. Myslím, že to bol veľmi krásny polrok a ďakujem pánovi Zdeňkovi Prokešovi, že mi ho umožnil a mohol som byť aspoň krátko v angažmá. Tancoval som so Soňou Zejdovou a Simonou Fišerovou a boli sme spolu na javisku dokonca i s Ivanom Prikaským. Bolo to skvelé, zostali krásne spomienky. Čím vás uchvátil tanec, že jste se mu začal věnovat profesně? Tanec uchvátil skôr moju tetu Gabiku. Bola to ona, ktorá odpozorovala môj talent a prihlási-

Potkal jste se s řadou nejvýznamnějších choreografů, například Matsem Ekem, Nachem Duatem, Ohadem Naharinem, Williamem Forsythem, Édouardem Lockem, Hansem van Manenem, Paulem Lightfootem, Johanem Ingerem, Paulem Ribeirou. Když pominu již zmíněného Jiřího Kyliána. Dá se nějak přiblížit jejich práce a nároky na tanečníky? Nároky sú samozrejme veľmi vysoké, pretože to 38

vidieť, kto žije pre tanec a kto nie. Človek to musí cítiť a udržiavať, ak to stratí, je lepšie skončiť.

sú ľudia, ktorí patria k absolútnej špičke choreografie na svete. Ešte väčšie nároky však títo ľudia kladú sami na seba. V tom je podstata. Sú výnimoční, ale pracujú na sebe veľmi tvrdo. Ak človek niečo vyžaduje od druhých, mal by v prvom rade začať od seba. A myslím, že v tom sú úžasní a kvalita prevedenia a absolútna profesionalita je to, čo sa od nich človek, ak chce, môže naučiť. Nikdy som sa napríklad nestretol s krikom, urážaním a ponižovaním, naopak, prísnosť, prirodzený rešpekt a autorita je to, čo týchto ľudí spája. Aj preto majú tak skvelé výsledky. Majú skvelý talent, ktorý im bol daný, ale ktorý rozvinuli vďaka tvrdej práci.

Pro tanečníky je důležité „zázemí“, tím myslím například pedagogy, kteří rozvíjejí jejich schopnosti. Máte v plánu zvát nebo pozvat některého hostujícího pedagoga či hostujícího tanečního mistra? Áno, samozrejme, veľmi rád by som pozval pedagógov z rôznych škôl a tanečných filozofií. Ako príklad uvediem mená ako Patricia Barker, Francis Malovik, Juhani Terasvouri, Taina Morales, a ďalší predstavitelia americkej a balanchinovskej techniky, Francis, pedagóg Parížskej opery Juhani Vaganovovej techniky a Taina Balet National de Cuba a ďalší. Tanečníci musia mať možnosť okúsiť viac techník a vybrať si z nich, ktorá im najviac vyhovuje a obohatiť tak svoje vedomosti. Nie som zástancom názoru, že len jedna škola je tá pravá. Myslím si, že každá technika má čo povedať a dať tanečníkom a hlavne, každá vedomosť vás robí vnútorne vyspelejším. Takže ak budú peniažky, budeme mať aj skvelých hostí a pedagógov.

V roce 1999 jste přijal další nabídku ze zahraničí a stal jste se prvním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montrealu. Jaké jste si odtamtud přivezl zkušenosti? Kanada a Montreal boli skvelou skúsenosťou. Jednak možnosť byť druhý Slovák na pozícii principal dancer na americkom kontinente, taktiež návrat ku klasickému repertoáru a objavenie techniky Balanchina a možnosť si ju zatancovať. Myslím, že každý sólista by mal aspoň na chvíľu privoňať k Balanchinovi, zmení ho to navždy. Nádherným zážitkom a skúsenosťou bolo aj stretnutie s choreografmi ako James Kudelka, Christopher Wheeldon a ďalší.

Je prosinec, měl by to být čas klidu a pohody. Moc klidu asi v tuto chvíli nemáte, když jste před měsícem a kousek nastoupil do nové funkce uměleckého šéfa Baletu NDB. Můžete prozradit, co je právě teď tím nejdůležitějším, co musíte v baletu řešit? Nastúpil som naozaj neskoro. Chcem sa poďakovať Pavlovi Plšekovi, ktorý ako zastupujúci šéf odviedol skvelú prácu, ako aj všetkým z týmu. Aktuálne riešime finančné otázky, prípravu novej sezóny, ktorá bude prvou pod mojim vedením aj čo sa titulov týka a hlavne sa venujeme prvej veľkej dramatickej zmene, a síce zmene systému hrania. Bude to takzvaný blokový systém, v ktorom sa za mesiac a pol objaví napríklad päťkrát Labutie jazero a potom sa postupne prejde do bloku Giselle a Luskáčika a tak ďalej. Myslím, že to bude prevratné. Takto hrajú aj najlepšie súbory v Európe a Amerike. Má to okamžitý efekt v rámci kvality každého ponúkaného titulu. Predpokladám päťdesiat percentný nárast kvality, menej zranení a podstatne lepší produkt, než aký je v ponuke v tomto momente. Kvalita, to je to, čo ma v tejto chvíli zaujíma na prvom mieste. Ak si chcem udržať divákov a získať nových, viac ich budeme mať jedine vďaka kvalite.

Obraťme se teď k baletnímu souboru v NDB. Jak vy vidíte jeho současný stav? Stav baletného súboru NDB je uspokojivý, ale sme na začiatku cesty. Čaká nás veľa práce. Nerád by som hodnotil, je na to príliš skoro, potrebujem sa zoznámiť s vecami detailnejšie. Poviem len, že nás čaká tvrdá práca a dúfam, že do dvoch rokov bude vidieť výsledky. Jaké máte záměry a vize s baletním souborem NDB? Vízia je veľmi jednoduchá. Kvalita, kvalita, kvalita. Nebudem sľubovať veľa, budeme sa snažiť postupne sa približovať k tým najlepším súborom Európy a potom aj mimo nej. Kvalita a zážitok z každého predstavenia NDB, to je moja vízia, dúfam, že už v blízkej budúcnosti. Sólisté baletu – kromě talentu a píle – jaké by podle vás měli mít vlastnosti? Myslím, že talent je dôležitý, aj pracovitosť, ako hovoríte. Najdôležitejšie ale je, keď tanec milujete. Je to poslanie, nie zamestnanie a jediný spôsob, akým sa dá robiť, je, že ho milujete každou molekulou svojho tela. Inak to nejde. Je hneď

Text: Šárka Motalová Foto: Jana Hallová 39

NOC DIVADEL V PODÁNÍ NDB. Foto: Jana Hallová

NOC DIVADEL – POPRVÉ Noc divadel se konala 16. listopadu. Národní divadlo Brno nabídlo návštěvníkům trochu strašidelného pojetí a taky krásu pohybu i slova. V Janáčkově divadle se večer konala derniéra Nebezpečných známostí, baletního příběhu na motivy stejnojmenného románu Pierra Choderlose de Laclose. O přestávce si mohli zájemci popovídat se sólisty Baletu NDB Ivanem Popovem a Andreou Smejkalovou (viz foto 1 strana vlevo). Lidé čekající ve frontě ve vestibulu Janáčkova divadla (foto 2 strana vlevo) se rozhodli prohléd-

nout si Janáčkovo divadlo, a to i zákulisí, trochu jinak. Ve společnosti zvláštních bytostí, které působily jako neživé, ale nikomu by nikdy neublížily. Doprovodem jim bylo ticho, jemná hudba či zvláštní zvuky (foto 3, strana vlevo). Noc divadel zahájil jak v Janáčkově divadle, tak v Divadle Reduta potlesk, stejně jako na všech scénách v ČR, které se připojily k Noci divadel. Večer až do pozdní půlnoci se v Divadle Reduta nesl v duchu Voskovce a Wericha. Po večerním představení Korespondence V+W si diváci mohli projít budovou od šaten, přes maskérnu, kde se mohli nechat nalíčit v duchu obou pánů, přes zákulisí, na jeviště a odtud na balkon, do druhého patra, kde je čekaly rekvizity z různých her. Mohli si zde vše vyzkoušet a nechat se i vyfotit. A pak přes Mozartův sál s promítáním nejen o historii brněnské Reduty, ale i s fotografiemi V+W, do vestibulu, kde byla výstavka kostýmů z her tohoto divadla. Na Noc divadel krásně svítil měsíček (foto 4, Divadlo Reduta, strana vlevo).

PŘIVÍTÁNÍ ADVENTU V NDB Prvního prosince, první adventní neděli, se sešli diváci Betlémské hvězdy a další příchozí u vánočního stromku před Mahenovým divadlem. Společně s opatem Evženem Martincem a panem ředitelem Martinem Glaserem za asistence Anjela a dětí rozsvítili divadelní stromek, který má všem přinést klid, radost a pohodu.

CENA ZA UMĚNÍ V prostorách hodonínského sálu Evropa byly v neděli 24. listopadu 2013 slavnostně uděleny Ceny Jihomoravského kraje. Ocenění letošním laureátům předal během slavnostního večera hejtman Michal Hašek. Mezi oceněnými byla také paní Eva Šlapanská, dlouholetá spolupracovnice Národního divadla Brno. Cenu Jihomoravského kraje jí udělilo Zastupitelstvo JMK za Umění. Eva Šlapanská je hudební a divadelní publicistka. Po tři desetiletí byla vedoucí Hudebního studia Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a podílela se na organizaci, koncepci a dramaturgii koncertní činnosti JAMU. Půlstoletí se věnuje publicistické a literární činnosti, kde seznamuje širokou veřejnost s prací umělců Jihomoravského kraje. Je autorkou scénářů k televizním pořadům Hudební mládí, monografie Karel Höger, knihy Jak jsem je znala a vícesvazkového cyklu publikací

Jubilanti činohry Národního divadla Brno. V roce 2009 získala Cenu města Brna v oblasti publicistiky a žurnalistiky. Udílení Cen Jihomoravského kraje se letos konalo podesáté. Ceny jsou udělovány významným osobnostem z nejrůznějších oblastí lidské činnosti, od historických věd přes vrcholový sport po kulturu. Mezi lauráty z dřívějších let patří například básník Zdeněk Rotrekl.

V ČEM DO DIVADLA… se, co na sebe, ale hlavně si užijte a mějte radost z nevšední události, kterou prožíváte.

Častý povzdech, otázka, a to nejen směrem ke své osobě, ale častý povzdech i když vidíme někoho, kdo je podle nás oblečen nějak nepatřičně. Jako všude i zde platí, co člověk, to názor. Odpovídá šéfová krejčoven NDB Michaela Savovová:

Jak se vhodně nalíčit na večerní představení Odpovídá vedoucí umělecké maskérny Vlasta Žďárská:

Rozhodně v něčem, v čem se cítíme pohodlně a dobře, a to bez rozdílu věku, tak abychom mohli nerušeně sledovat zážitek, který se před námi odehrává. Samozřejmě, neměli bychom opomenout, že návštěva divadla je záležitost společenská a je nutné k tomu přihlédnout. Oděv vyjadřuje mnoho charakterizací, například úctu k účinkujícím, dobrý pocit ze sebe sama nebo i postoj ke společenským konvencím. Pokud máme na sobě oděv, který nám sluší, zvedne nám to sebevědomí, náladu a o to příjemněji pak působíme na své okolí. Současně tímto způsobem vzdáváme hold lidem na jevišti.

Před líčením naneste na pleť hydratační krém, lehce vklepejte a nechejte 2 minuty vstřebat. Make-up doporučuji Colour Adapdpt pro jeho sametovost, barvu zvolte nejlépe ze dvou odstínů, které smícháte a tím docílíte ideální tón odpovídající vaší pleti. Make-up jemně nanášejte prsty na celý obličej, oční víčka, rty, až na krk a dekolt do vytracena. Teplo vašich prstů nahřeje make-up a ten s vaší pletí splyne. Pro korekci kruhů pod očima nebo drobných kosmetických nedostatků pleti můžete použít korektor Master Touch Concealer, který nevysušuje, čili neudělá vrásky pod očima, ale dokonale pleť sjednotí. Tento perfektně provedený make-up zafixujte pudrem Creme Puff, světlejšího odstínu, než je váš make-up. Pro líčení očí si můžete vybrat ze široké palety stínů Max Effect Trio Eye Shadow dle vašeho typu. Tyto stíny tří barev můžete smíchat a tím si vytvoříte vlastní originální barvy. Po aplikaci stínů nalíčíte linku tužkou na oči s efektem tekutých linek - Liquid Effect Pencil. Obočí zvýrazníme tužkou na obočí Eyebrow Pencil. Dokonalost očí pak zakončíme řasenkou 2000 Calorie Dramatic Volume. Rty můžete vytvarovat zvláčňující konturovací tužkou Colour Elixír Lip Liner, barvu volte podle tvaru rtů: světlejší pro jejich zvětšení, tmavší tón pro jejich zmenšení. Poté naneste tužku na celé rty, čímž vytvoříte dobrý základ pro rtěnku. Na rty dále naneste hydratační rtěnku Colour Elixír Lipstik, na výběr je 18 barev. Zvolte odstín,který se vám líbí, a přidejte ten, který budete moci použít i pro běžné líčení. Smícháním si vytvoříte nový zajímavý odstín, originál jen pro vás! Rtěnku nanášejte aplikátorem, aby se nenarušila kontura. Do kabelky si vezměte pouze lesk barvy rtěnky, lehce přibarvujte jen střed rtů, tím zůstane jejich dokonalost po celý večer zachovaná. Na výběr lesků je dokonalá řada - Lip Curve Effect Lip Gloss. Na tvář můžete použít tvářenku Flawes Perfection Blush, zlehka aplikátorem nanášejte vybraný odstín ze 4 barev na líčka, ale neprotahujte je až k vlasové kontuře. Přeji Vám příjemné líčení kosmetikou MAX FACTOR.

Jak si vytvořit osobitý styl, který nás samotné pobaví a potěší U dam lze většinou více experimentovat. Základem mohou být klasické jednoduše střižené šaty. Dlouhé, krátké, úzké, široké, takové, které třeba na první pohled nepůsobí společensky. Poté, co je zharmonizujeme s dalšími drobnostmi, zahrají přesně na takovou strunu, jakou si přejeme. Doplníme je šperky, účesem, kabelkami, botami, rukavicemi či punčochami v podobném barevném duchu, nebo třeba i vypíchneme výrazný detail či tón jednoho ze jmenovaných doplňků v barvě, tvaru nebo naddimenzování. Stejně tak i u pánů využití klasického společenského obleku jako základu není k zahození. Ten pak můžeme doplnit různými úvazy pod krkem, nemusíme se striktně držet kravaty, ale i rukavicemi či zvláštním opaskem, kapesníčkem nebo kytkou v klopě. Osobně by mi též pro společenské akce nevadila pouze košile s vestou nebo jen košile. Každá z těchto oděvních součástí může mít variabilní tvar, barvu i střih. Boty je však nutno mít vždy společenské. Ideální pro obě pohlaví je - barvy v různorodých tvarech krotit do tónů a podtónů barev, které jsme si pro sebe zvolili. Závěrem bych ještě jednou řekla, že je vlastně na každém z nás, v čem se cítí skvěle a v jakém oděvu divadlo navštíví. Starostí však bývají zažité konvence, které svazují - co řeknou Ti či Oní, kteří mě budou pozorovat? Radím všem – netrapte 42