NÁRODNÍ DIVADLO BRNO MAHENOVA ČINOHRA
Yasmina Reza Režie: Milan Schejbal
Yasmina Reza Režie: Milan Schejbal
Premiéra 21. března 2014 v Mahenově divadle
Yasmina Reza Režie: Milan Schejbal
překlad: Michal Lázňovský režie: Milan Schejbal dramaturgie: Helena Michková, Ilona Smejkalová scéna a kostýmy: Kateřina Baranowska
Osoby a obsazení: Veronika Houlliéová Michal Houllié Aneta Reilleová Alan Reille
4/
Tereza Groszmannová Petr Bláha Klára Apolenářová Petr Halberstadt
/5
Na inscenaci se podílejí: Inspice: Jarmila Melicharová Vedoucí maskérka: Vlasta Žďárská Masky a účesy: Ludmila Mazánková, Miroslava Čiková, Drahomíra Lisická, Alice Slatinová Nápověda: Irena Chalupová Rekvizity: Simona Šreková, Alena Jílková, Iveta Ráboňová, Jitka Sedláková Vedoucí jevištního provozu: Leo Mrázek Mistr jeviště: Boris Ráboň Mistr osvětlení: Karel Růžička Světla: Miroslav Daněk, Michael Kořínek, Jiří Šmirk, Libor Fojt, Pavel Petrů, Milan Zupko, Jonáš Garaj Mistr zvuku: Petr Winkler Zvuk: Dušan Sedlařík, Pavel Vacek, Pavel Zgarba Vedoucí garderoby: Vladimíra Soumarová Garderoba: Věra Rašovská, Mira Horina, Vendula Cetlová, Helena Bojanovská, Renata Cénková, Jitka Sedláková Zbrojíř: Ivan Lisický Jevištní stavba: David Vágner, Jiří Plachetka, Ivan Polák, Jiří Krška, Martin Šveda, Ondřej Hart, David Sláma Inspektorka hlediště: Vlasta Hasoňová Provozně výrobní náměstek NDB: Jan Petr 6/
Vedoucí výroby: Jaroslav Peterka Dekorace, kostýmy a rekvizity vyrobily dílny Národního divadla Brno pod vedením: Michaely Savovové, Radky Uradníkové, Aleny Rubešové, Miluše Tóthové, Miroslavy Dolívkové, Pavola Suchého, Vladimíra Gajdoše, Reného Šujana, Marty Kalvodové, Čestmíra Knotka, Radomíra Dvořáka, Milana Janíčka
/7
Yasmina Reza (nar. 1. 5. 1959 v Paříži) „Narodila jsem se v Paříži, do školy jsem chodila v Paříži, vysokou školu jsem absolvovala v Paříži. (…) Mnohem méně banální je můj původ…“ Těmito slovy světově proslulá dramatička vystihuje vlastní podstatu – je světoobčankou s kořeny pevně zapuštěnými ve věčném městě hrdé střední třídy. A právě o hrdé střední třídě také píše, s nadhledem člověka, který hledá – a nenachází – vlast, kam by mohl patřit. Otec Yasminy Rezy se narodil v íránské židovské rodině, jež však koncem 19. století uprchla před Turky do Moskvy a v roce 1918, kdy se k moci dostali bolševici, odešla do Francie. Diaspora spisovatelčin rod provází po dlouhá staletí, i do Íránu její předkové přišli jako židovští uprchlíci ze Španělska… A do Španělska se dostali kdoví odkud…
Yasmina Reza 8/
Dětství Yasminy Rezy však bylo pokojné, klidné, finančně zajištěné a radostné, jak sama píše. Otec inženýr vášnivě rád hrál na klavír, zatímco matka (mimochodem maďarská Židovka) byla profesionální houslistkou. V rodině se běžně mluvilo několika světovými jazyky, navýsost vážené bylo vzdělání a umění všeho druhu. Ačkoliv láska k hudbě byla Yasmině Reze vložena již do kolébky, přece jen se dívka talentovaná mnoha /9
směry během studia střední školy rozhodla, že se bude věnovat divadlu. Vystudovala bakalářský obor divadelní věda a sociologie na Université Paris X – Nanterre a poté byla přijata ke studiu herectví na prestižní mezinárodní škole Jacqua Lecoqa. Stala se herečkou, na této profesi jí však vadila závislost na vůli režiséra. Chtěla tvořit svobodně. A tak začala psát vlastní divadelní hry. Její prvotina Rozhovory po pohřbu (1987) se dočkala nebývalého úspěchu, přestože autorka zprvu váhala, zda má svolit k jejímu uvedení. O dva roky později následovala Cesta do zimy (1989). Obě hry získaly nejvyšší francouzské divadelní ocenění Prix Molière. Celosvětovou popularitu autorce přinesl třetí titul – Kumšt (někdy překládaný také jako Obraz) z roku 1994. Brilantně napsaná (tragi)komedie o bílém plátnu, které málem rozvrátilo jedno dlouholeté přátelství, byla přeložena do 35 jazyků a i v Česku byla již mnohokrát inscenována. Hra byla oceněna nejen ve Francii (Prix Molière), ale i ve Velké Británii (Laurence Olivier Award, Evening Standard Award) a v USA (Tony). I když se Yasmina Reza od té doby stále příležitostně vrací na divadelní prkna coby herečka, posledních dvacet let je její hlavní činností psaní. Vedle dalších divadelních her (Muž přístupný náhodám, 1995, Tři verze života, 2000, Španělská hra, 2004, Bůh masakru, 2006) vytvořila například sbírku povídek L’Hammerklavier (1997), romány Une désolation (Zoufalství, 1999), Adam Haberberg (2003), Nulle part (Nikde, 2005) 10 /
či Dans la luge d’Arthur Schopenhauer (Ve sněžných stopách Arthura Schopenhauera, 2005) a bestsellerem se stala její dokumentární kniha L’Aube le soir ou la nuit (Úsvit večer nebo noc, 2007), zachycující prezidentskou předvolební kampaň Nicolase Sarkozyho, který ještě v pozici ministra vnitra spisovatelce dovolil, aby jej během ročních příprav sledovala, aby se účastnila všech jeho politických jednání a aby své zkušenosti a zážitky posléze přetavila do literární podoby. Poslední jmenovaný titul vyvolal ve Francii vlnu kontroverzních postojů, neboť z knihy není patrné, jestli Reza prezidenta kritizuje, nebo ho obdivuje. Jisté je pouze to, že za toto dílo – na rozdíl od jejích ostatních knih – autorka neobdržela žádnou literární cenu. Také filmu se Yasmina Reza věnovala již několikrát. V roce 1983, ještě v rámci studií, napsala filmový scénář Jusqu’à la nuit (Až do noci), v roce 2000 se k filmu vrátila scénářem Le pique-nique de Lulu Kreutz (Piknik Lulu Kreutzové). V roce 2011 proslulý Roman Polanski natočil adaptaci úspěšné divadelní hry Bůh masakru, ke které dramatička vytvořila nový, upravený scénář. Snímek byl uváděn pod názvem Carnage (Masakr) a zahrály si v něm hvězdy stříbrného plátna Kate Winslet, Jodie Foster, Christoph Waltz a John C. Reilly. Yasmina Reza je matkou syna Nathana a dcery Alty. Stále žije – v Paříži… Helena Michková
/ 11
Píšu tragédie. Proč se jim lidé smějí? Yasmina Reza se v reakcích na své hry potýká s podobným problémem jako kdysi slavný Anton Pavlovič Čechov – jenže obráceně. Zatímco o ruském lékaři víme, že své divadelní texty považoval za komedie a trápilo ho, že jsou zpravidla inscenovány v tragickém duchu, Yasmina Reza je – na rozdíl od zbytku světa – přesvědčená o tom, že píše tragédie. „Zábavné tragédie, ale tragédie. Možná je to nový žánr.“ Když se při londýnské premiéře její hry Kumšt publikum upřímně smálo, divila se a překladatele podezřívala z toho, že její text pozměnil. „Ve Francii se diváci tolik nesmějí!“ tvrdila.
Plakát k prvnímu broadwayskému uvedení 12 /
Hry úspěšné francouzsky píšící dramatičky volí i zpracovávají svá témata originálním způsobem. Na jednu stranu Reza navazuje na silnou tradici „pitvání“ francouzského měšťáka, která sahá až do dob Molièrových (1622–1673) a kterou ve dvacátém století oživil například Jean Anouilh (1910–1987). Koneckonců, v žádné jiné zemi se střední třída nepovažuje za tak důležitou součást společnosti jako právě ve Francii a to přemýšlivého pozorovatele, jakým Reza bezpochyby je, přímo svádí k uměleckému zpracování. V současnosti se však v zemi galského kohouta největší oblibě mezi dramatiky / 13
těší komorní dramata (ze života městských vrstev) nebo naopak lehké konverzační komedie (o obyvatelích měst), zatímco Yasmina Reza jako by dokázala kombinovat obojí. Její hry se týkají banálních zápletek, každodenních událostí, zcela běžných mezilidských konfliktů. Autorka se nezabývá sociálními nebo národnostními rozdíly, nepromítá do svých her politiku, postavám nevkládá do vínku žádné mimořádné starosti. A přesto, ony drobné problémy, jež všichni důvěrně známe ze skutečného života, v Reziných hrách na jevišti bobtnají do absurdních rozměrů a my jsme do nich přirozeně vtahováni a fascinovaně sledujeme jejich rozplétání, jako by se jednalo o nejsložitější shakespearovská dilemata! V banalitách autorka dokáže objevit hlubokou symbolickou podstatu, v každodennosti všeobecně platné pravdy. A samozřejmě i notnou dávku inteligentního humoru. Takovou moc má obratná práce s jazykem, kdy je každé slovo pečlivě vybíráno a vytváří se dokonalá mozaika, v níž nic nechybí ani nepřebývá. Yasmina Reza je při psaní značně přísná sama na sebe a kritická je i v případě, když mají být její hry přeloženy do cizího jazyka – věří totiž, že překladatel musí být lepším spisovatelem než ona sama a zároveň musí dokonale znát francouzskou kulturu.
na považovat za svou vlast Francii. Svou mentalitou je i není Francouzka – Francouzům dokonale rozumí, skrze jejich vnější fazónu umí proniknout k lidské podstatě, ale může si dovolit pozorovat je očima cizince. Ne nadarmo francouzští kritici považují Rezin humor za humor „anglosaský“, zatímco dramatička o něm mluví jako o humoru „židovském“. Ostatně, nejsou obě tyto nepřesné nálepky jen dalším důkazem nezaškatulkovatelnosti Reziných textů? Americký překladatel jejích her David Ives si všímá ještě jednoho důležitého charakteristického rysu jejích děl: „Pravdou je, že polovina úspěchu jejích her spočívá v tom, že v nich herci chtějí hrát. Její hry jsou pro ně předžvýkány. Pro umělce je to prostě jiskřivá plocha. Reza jako na podnose servíruje hercům velké role, drzé repliky a chřupavé monology. A oni se vracejí a požadují další.“ A skutečně je tomu tak, vždyť postavy v Reziných hrách vynikají ostrovtipem, dostávají maximální možný prostor a jejich repliky vždy počítají s hereckou a režijní invencí, jež jim určí konkrétní význam. Kdyby Reza nebyla herečkou, kdoví, zda by mohla psát tímto způsobem. Helena Michková
Jednou se Reza nechala slyšet, že francouzština je její jedinou „domovinou“, neboť vzhledem ke spletitým rodovým kořenům není zatím schop14 /
/ 15
O hře Jedenáctiletý Ferdinand a jeho kamarád Bruno se poprali na dětském hřišti. Výsledkem je jeden vyražený zub, porušený nerv u zubu druhého a oteklý ret. Jejich rodiče se setkávají, aby společně sepsali hlášení pro pojišťovnu a nepříjemnou situaci v klidu a přátelské atmosféře vyřešili – jde přece o chápavé, vzdělané a rozumné lidi! Jediné nevhodné slovo, drobná neshoda a rozmrzelost však brzy rozpoutají bouři, v níž veškeré zásady života v civilizované společnosti rázem ustupují stranou…
Záběr z filmového zpracování (režie Roman Polanski) 16 /
Touto prostou a naprosto běžnou situací Yasmina Reza publikum vtahuje do příběhu, který o nás samotných a o naší civilizaci vypovídá víc než leckteré odborné analýzy. Prostředí, ve kterém se hra odehrává, tedy vrstva inteligentních a vzdělaných obyvatel současného města, je svou obecností a zároveň jednoznačným začleněním do evropského kontextu blízké také českému a moravskému divákovi, neboť vzorová představa kultivovanosti v naší společnosti víceméně odpovídá představě francouzské. Týká se to idejí o výchově dětí, módního zájmu o země třetího světa, touhy po neustálém sebezdokonalování a nezpochybnitelném úspěchu… Naše silné stránky a naše slabiny se však v těchto bodech střetávají a překrývají. Tím, co považujeme za své nejlepší vlastnosti, často okolí obtěžujeme, srážíme a omezujeme, aniž by/ 17
chom si uvědomovali, že nás ovládají stejné pudy, které našim prapředkům velely válčit o kořist. Sílu, která nás od pravěku až dodnes drží ve své moci, autorka nazývá Bohem masakru. Bůh masakru nevládne jen divošským kmenům a davům chuligánů v ulicích, ale i slušným podnikatelům ve slušivých oblecích a pacifistickým milovníkům umění – vládne nám všem a prostupuje našimi životy tak elegantně, že si jeho přítomnosti někdy ani nejsme schopni všimnout, dokud neudeří s veškerou svou silou. A pak se nestačíme divit.
vadelní texty. Jen v samotných Spojených státech, kam hra pronikla záhy po evropské premiéře, se dodnes inscenovala ve více než 150 divadlech a prestižní americká cena Tony Award za nejlepší inscenaci se zařadila po bok cen evropských: Nestroye v Rakousku, Oliviera ve Velké Británii a tak podobně. Helena Michková
Pro Yasminu Rezu není běžné, aby se zabývala společenskými problémy, v Bohu masakru ale učinila výjimku. Dotýká se konkrétních krveprolití ve světě, připomíná hon farmaceutických firem za ziskem a vysmívá se workoholické posedlosti. Jde vlastně o moderní projevy agrese, někdy potlačované, jindy podporované, vždy ale jaksi „pravěké“, „prapůvodní“. Bůh masakru žije v džungli stejně jako na náměstích, na dětských hřištích stejně jako na sedací soupravě v obývacím pokoji. Je věčný a v boji s ním nelze zvítězit – Bůh masakru sice může po dlouhý čas spát, ale to jen proto, aby načerpal energii na další útok… Hra vyšla tiskem poprvé v roce 2006, kdy byla také uvedena ve Švýcarsku. Pařížská premiéra se uskutečnila teprve o dva roky později. Vedle staršího titulu Kumšt (Obraz) patří mezi Reziny zdaleka nejúspěšnější di18 /
/ 19
České inscenace Boha masakru Česká premiéra textu Yasminy Rezy „Bůh masakru“ proběhla 5. 12. 2008 v Liberci, v režii Michala Langa. O jedenáct dní později uvedl tuto hořkou komedii v pražském Činoherním klubu Ondřej Sokol a neuběhly ani dva měsíce a hru inscenoval Tomáš Svoboda v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Všechny tři soubory pojaly hru po svém, a ačkoliv do textu zasáhly minimálně, šlo o velmi rozdílné inscenace – zatímco liberecké nastudování si dlouho pohrávalo se záměrnou trapností, v pražské verzi naopak tvůrci připravili grotesknější a odlehčenější atmosféru. Nejdále ve výkladu šla budějovická varianta – postavy příběhu umístila do prázdného prostoru, ze sedačky obývacího pokoje děj přenesla na stylizovaný dětský kolotoč a jakési imaginární dětské hřiště (kde se původní dětský konflikt odehrál) se stalo hřištěm a kolbištěm i pro (ne)sportovní utkání rodičů. Krátce poté se hra objevila na repertoáru Slováckého divadla v Uherském Hradišti (režie Igor Stránský), Horáckého divadla v Jihlavě (režie Pavel Palouš) a Západočeského divadla v Chebu (režie Valeria Schulzová). V loňském roce ji inscenovala hned dvě tuzemská divadla – Městské divadlo v Mostě v režii Věry Herajtové a mladoboleslavský soubor v nastudování Petra Svojtky. V únoru 2014 se uskutečnila premiéra této hry v Plzni (režie Zuzana Burianová). Ilona Smejkalová 20 /
Všichni chceme věřit v dobro, o který se navíc sami – a nezištně – zasloužíme! Ale existuje to? Jsou lidi, co životem jen tak proplujou, proč ne, někdo odmítá přihlížet, jak čas letí, a tak se pachtí, bojuje, a nevyjde to nastejno? Lidi se štvou až do smrti. – Alan – / 21
Skvělá výzva pro frankofila! Rozhovor s překladatelem Michalem Lázňovským
Převod textů Yasminy Rezy do jiných jazyků není jednoduchý, kritička Agnes Poirierová dokonce tvrdí, že je nutné vždy získat toho nejlepšího překladatele za každou cenu, někoho, kdo rozumí slovům, kultuře, mentalitě a specifickému francouzskému humoru (například do angličtiny překládá hry Y. Rezy slavný dramatik Christopher Hampton). Jak jste se Vy sám dostal k překladu díla této autorky? Když jsem překládal Art – Obraz, tuším, že to byl první překlad Yasminy Rezy do češtiny, ještě tak slavná nebyla. Tehdy ten tip přivezla z Paříže Doubravka Svobodová a chopilo se ho Divadlo ABC. A musím říct, že mi ta nabídka nádherně sedla, od začátku pro mě bylo překládání Yasminy Rezy překladatelskou rozkoší, což vůbec neznamená, že je to snadná práce. (Ostatně snadná rozkoš není žádná rozkoš, ne?) Je to jako chůze po laně. A musíte při tom zůstat elegantní. Skvělá výzva pro frankofila! Tušil jste hned od začátku, že se z „Boha masakru“ stane i hit českých jevišť? Nemohu říct, že jsem to věděl, ale myslím, že tušil… Takových her je málo. Inscenačně je nenáročná, zato herci tu mají co hrát, je tu každodenní 22 /
téma s velkým přesahem, a je tu humor, který není pouhá řachanda. To myslím hodně diváků ocení. A každý té hře může rozumět… Ale dobrých komediografů, a to nejen francouzských, je jistě mnoho. Jak si vysvětlujete Vy sám neobyčejnou popularitu Yasminy Rezy? Je do hloubi duše jemná a kultivovaná. A toho dnes mnoho není. Mužné, podle mě až silácké divadelní robustnosti najdeme v anglosaských zemích hodně. Navíc například role sexu v americké civilizaci je jiná než v Evropě, což si mnoho lidí ani neuvědomuje. Yasmina Reza přináší jiný pohled. A přitom není žádná romantička. Já nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale podle mě je Yasmina Reza výjimečná v tom, jak rozumí mužům a má je ráda. Bez komplexů. Takže je schopná se jim i smát, aniž by je zesměšňovala. Už to je v dnešním světě vzácnost a jedinečnost. A ženské postavy nijak nešetří. Všechny její postavy, ženské i mužské, mají na jevišti stejná práva. Překládáte nejen současné autory, ale i francouzské klasiky, např. Feydeaua. Vnímáte nějakou přímou návaznost mezi nimi a Yasminou Rezou? Ani ne. Myslím, že Yasmina Reza je trochu solitér. Není rodilá Francouzka, je to skvělá multikulturní „míšenka“ a nepatří do žádné „školy“. Má skvělý pozorovací talent a ženský instinkt kombinovaný s inteligencí a racionalitou. Byla by asi skvělá šachistka. A má neobyčejnou cudnost, mluvím především o rukopisu. Nenajdete u ní falešnou repliku. Další výzva pro překladatele. / 23
Ve Francii nazývají její humor anglosaský, ona ovšem tvrdí, že je židovský. Našel byste v jejich hrách i nějaký ozvuk českého humoru? Či něco, co je českému, potažmo moravskému divákovi mimořádně blízké? Francouzi tomu nerozumí. Její humor není anglosaský, ale nadnárodní. Je v něm hodně židovského, i když ne prvoplánově. Ostatně to ji možná spojuje s některými polohami českého humoru, kde židovská inspirace také nechyběla, myslím na takového Poláčka.
ji angažovaná Veronika než hysterická, zvracející Aneta. Přitom autorka nenadržuje ani jedné z postav. Není to zvláštní? Jak to máte Vy? :-) No… já přece taky nemůžu nadržovat žádné postavě. A navíc: vždyť to přece všechny postavy „myslí dobře“, ne? Ilona Smejkalová
U nás se vžila filmová hláška „kolik třešní, tolik višní“ jako synonymum překladatelského oříšku. Bylo v textu „Boha masakru“ něco, s čím jste se pořádně potrápil? No, například už titul. Carnage – je v češtině nejspíš krveprolití. O tom jsme s dramaturgem Činoherního klubu Romanem Císařem hodně přemýšleli. Ale jsem rád, že se ustálil masakr, protože právě v tom jediném slově, navíc ve spojení s Bohem, je obsažena dvojlomnost směšného a vážného, nízkého a vznešeného, ironie i filosofie… Která z českých inscenací tohoto textu Vás zaujala (či Vám utkvěla nadlouho v paměti) a proč? No samozřejmě ta téměř první, v Činoherním klubu. Přeci jen jsem ji nejvíc prožíval, poprvé je poprvé… Viděla jsem čtyři české inscenace „Boha masakru“ a vždycky mě překvapilo, že na většinu mužských diváků působila mnohem odpudivě24 /
/ 25
Vše pro dítě aneb Krátký historický exkurs Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autoritu a nemá žádnou úctu ke stáří. Dnešní děti jsou tyrani! Odmlouvají rodičům, klábosí ve společnosti jiných vrstevníků, srkají při jídle a tyranizují své učitele. Sokrates Lidská paměť obsáhne obvykle jen několik generací, ale nejstarší úvahy o postavení dětí pocházejí zhruba z poloviny 19. století. Dá se říci, že z hlediska kázně, řádu a pořádku ve výchově to byla naprosto jiná doba, míra poslušnosti a povinné úcty projevované rodičům se s dneškem nedá srovnat. To, co bylo tehdy běžné, normální, bychom dnes vnímali jako extrémně devótní. Místo něhy a citu byla neustále zdůrazňována disciplína a spartánská výchova, a to již od kojeneckého věku. Tehdy populární lékař L. Emmett Holt dokonce ani nedoporučoval hraní si s malými dětmi – „Nikdy do věku čtyř měsíců, ale nejlépe ani do půl roku věku,“ napsal ve své knize v roce 1894. Teprve dvacáté století přinášelo i do výchovy dítěte iluzi rozumu, racionálního vyvážení kázně i citu. Alespoň v moderních, dá se říci 26 /
i vzdělanějších rodinách už nebyla po dítěti požadována ostentativní – a svým způsobem slepá – poslušnost. Místo drilu nastoupila vědomá kázeň, místo slepého poslouchání vědomé podřízení se autoritě. Tělesné tresty sice zavrhovány nebyly, ale (na rozdíl od dob minulých) neměly být mstou, spíše krajním prostředkem projevení rodičovského nesouhlasu. Překotná dvacátá léta minulého století jako by chtěla zapomenout na hrůzy války a užít si konečně svobody. Na jedné straně ji do jisté míry dopřávala i dětem, zejména v bohatších rodinách, na druhé straně se jí vychovatelé až příliš zalekli. A blížila se léta třicátá… Nastalo zbožštění řádu, pořádku, pravidelnosti, doprovázené jistým citovým odstupem. Žádné pohlazení, co nejméně chování v náručí – vzít vlastní batole do postele bylo riziko a pro některé rodiče snad i hřích. Jako by požadavek přísných a (bez ohledu na kontext) pevných zásad mohl zahnat i úzkost z blížící se druhé světové katastrofy. V dobovém tisku lze najít vedle článku, který brojil proti rozmazlování dětí mazlením, reklamu na plynové masky všech velikostí – včetně dětských. Ani polovina minulého století se studenou válkou a s ní spojenými excesy jistě nepatřila ke šťastnému věku lidstva. Objevují se nesmyslné teze o blahodárnosti kolektivní výchovy téměř od narození, a to jak na Východě, tak překvapivě i na Západě. Ještě v roce 1962 přišel americký lékař Sackett ve své knize „Bringing Up Babies“ s myšlenkou, že rodiče, kteří / 27
selžou ve snaze zavést dítěti hned od narození pevný řád, se dopouštějí prohřešku vůči své vlasti. „Absolutně žádné krmení v noci,“ napsal, „nezáleží na tom, jak moc je dítě malé nebo jak moc pláče. Pokud odmalička navykneme naše děti, že dostanou vše, na co si vzpomenou, zaséváme v nich semínko socialismu!“ Paralelně se zapojením politiky do výchovy (jež se naštěstí nikdy nezdařilo) přichází nová vlna „osvícení“. Násilí nemá mít ve výchově místo. Vědomé přijetí výchovné autority je mnohem víc než nátlak.
A pozor – nikdy v minulosti nebyl také tak akcentován generační rozdíl v dovednostech. Děti jsou pružnější než mnozí z jejich rodičů a prarodičů (a projevuje se to nejen ve vztahu k užívání PC). Omezuje se působení klasických dobrých vzorů, třeba i ve sportu. Do roku 1989 byl úspěch ve sportu jednou z mála možností, jak se povznést nad společenská omezení a jak si zvýšit životní úroveň. Dnes je takových cest mnoho. Od dítěte se ovšem mj. očekává přiměřené zhodnocení podmínek a investic. To vede až k jejich neurotizaci.
Ilona Smejkalová (s využitím studie PhDr. Tomáše Nováka)
V sedmdesátých letech se rodina znovu uzavírá. (Zejména u nás paradoxně vedle sebe na jedné straně roste míra demokratičnosti ve smyslu tolerance k dítěti i přizpůsobování se zcela nedemokratickým podmínkám. Rodiny svým dětem sice maximálně pomáhají, ale od adolescentů je vyžadováno poměrně brzké zařazení se do normalizované společnosti). V mnoha ohledech trvá styl „vše pro dítě“. Politický a ekonomický zlom od samého počátku devadesátých let dvacátého století ukazuje výchově tak trochu křivé zrcadlo. I výchova k „pravdě a lásce“ je konfrontována s časy dravého kapitalismu. Nikdy v historii nebyly v takovém výběru a rozsahu k dispozici prameny (často bizarní) týkající se výchovy, duševní hygieny a užité psychologie. Jenže mnohé zahraniční příručky prezentují směs frází a nezřídka i mýtů. 28 /
/ 29
Krize autority „Poradny jsou plné lidí, kteří v pětatřiceti obětovali životy dětem, ale zapomněli na sebe. Společenské postavení dnešních dětí je kult,“ prohlásila jedna známá česká televizní hvězda. „Děti se nemají mít tak, jak se dnes mají. Já mám naše děti rád, udělám pro ně první poslední, ale současný sociální model je už přehnaný, nebezpečný experiment,“ dodala. Jsou tedy rodinné poradny plné zhroucených manželů, kteří se obětovali dětem? Rodinný psycholog Jan Kulhánek z Pražského psychocentra Anděl s výše zmíněným laickým výkladem v zásadě souhlasí. Dává hned příklad: „Poletíte letadlem, sníží se tlak vzduchu na palubě a vypadnou kyslíkové masky: komu prvnímu nasadíte masku? Dítěti, nebo sobě?“ „Dítěti,“ vypálím. „Chyba,“ oponuje. „Vidíte, jak jsme zpitomělí těmi trendy dávat dítěti ve všem přednost. Masku má dospělý nasadit nejdřív sobě: aby se pak mohl o dítě postarat. Když dospělý omdlí, dítě zůstane bez pomoci. V běžném životě to má být zrovna tak. Když zapomíná rodič na sebe, začne být časem vyždímaný a výsledek: bude mít na svoje dítě akorát vztek, že mu sebralo život.“ Popisuje běžný dnešní model na příkladu svých známých: „Vytížení lékaři se čtyřmi dětmi, z nichž každé má denně nějaký kroužek: box, zpěv, kreslení, tanec... Následující den se to celé protočí. Rodiče fungují jako taxikáři, přejíždějí z místa na místo, nestíhají. Zájmy dětí mají přednost.“ 30 /
Podřízení se diktátu dítěte? Možná příčina? „Velkou roli hrají pocity viny,“ říká novinář Robert Malecký. Dobře je to prý vidět ve velkých hernách, které vyrostly a dál rostou ve větších městech. Robert tam chodí pozorovat matky. „Typická situace: matka vzor ‚šílená žena‘ říká kamarádce ‚ťuňtě, co je tady poprvé‘, odpočívající na gauči: ‚Přece sis sem nepřišla vypít kafíčko!‘ No právě že přišla, že jo. Zcela oprávněně očekávala, že si v klidu odpočine, zatímco se děti zabaví samy. ‚Kam chcete to latéčko? Tady na stoleček?‘ To se ale šeredně spletla. Načež se zapojí do modelu vzájemné buzerace. Je to jako se šikanou na vojně: mazáci zaučují zobáky. Tyhle moderní herny fungují jako mučírny svého druhu.“ Nálada v hernách se proměňuje i dle dnů v týdnu, atmosféra sdílené viny je tady v sobotu dopoledne, jediný den, kdy převažují tatínkové, kteří tady v kocovině odpykávají páteční večírky. Ve svém okolí registrujeme výskyt rodičů, kteří se urputně snaží rozvíjet děti ve všech směrech: hudebky, výtvarky, tance, jazyky… Už odmala se vynucuje povinnost uspět. Je tu vidět snaha předhonit konkurenci, člověk, který pro své dítě nedělá maximum, může lehce znervóznět. Co chci já a co je vlastně tlak zvenku, někdy i podvědomý? Říkáme si… Před třiceti lety seděly ženy na mateřské většinou doma a podávaly dětem kostičky, nanejvýš se dalo vyrazit na ulici s kočárkem. Dnešním dětem se věnuje víc pozornosti (tudíž je to víc vidět) prostě proto, že je to možné. Víc peněz ve společnosti znamená víc nabídek, jak je utratit. Rodiče fyzicky nemají na děti tolik času, o to častěji je odkládají do kroužků, / 31
do dětských koutků, jelikož jsou k dispozici. Dnešní děti nedostávají víc hraček proto, že by je rodiče měli radši, ale protože to situace umožňuje; společnost zbohatla, reálná cena hračky klesla. Jak se však s tím bohatstvím má vyrovnat dítě bez rozumu. Děti mají naprosto všechno, ale neumějí si s tím hrát. A možná ani nechtějí. A všichni se pak diví, když náše dvouleté dítě považuje za nejlepší zábavu odmotat nepozorovaně dvacet metrů toaletního papíru, nacpat ho do umyvadla a pustit vodu. I když – není to pochopitelné? „Já moc nevítám, když rodiče řeší každou prkotinu. Zvyšuje se totiž adorace vlastního dítěte. Za mých mladých let přišli rodiče na třídní schůzku, vyslechli si, jak žáček neprospívá, zlobí a roste pro šibenici, tatínek si už ve škole odepínal pásek a hotovo. To už dnes prakticky nemůžete udělat, vládne tu kult dítěte. Musíte začít tím pozitivním, vysvětlovat, zdůvodňovat, a pokud žák ještě od začátku školního roku neodevzdal ani jeden domácí úkol, není to lajdák, ale má to nějaké prenatální psychologické příčiny. Je to fenomén doby,” říká Václav Klaus mladší, bývalý ředitel pražského prestižního gymnázia.
Zní to všechno děsivě, ale je to tak doopravdy? Klíčová otázka číslo jedna: vyroste z těchto dětí generace přecitlivělých a sobeckých ignorantů, která si ničeho neváží? Psycholog Jan Kulhánek se obává, že se dětské zájmy upřednostňují nad rodičovskými, používá přitom termín krize autority: „Nechceme tu mít autoritativní život, nechceme policejní stát. Chceme děti sebevědomé, ale nemít mantinely je ošidné. Ve Spojených státech je sympatické, že díky schopnosti sebeprosazení dokáže už desetileté dítě napsat esej na jakékoliv téma, má názor, ale potvrdilo se, že tyto děti obsahu svého názoru často nerozumějí.“ Tak kde nastane ten zlom, že se ze spratků nakonec stejně stanou docela slušní lidé? Kulhánek to vidí celkem optimisticky: „Společnost si děti sama postupně zformuje a dítě v pozdějším věku pochopí, že svět není jedno velké dětské hřiště. Vyřáděné dítě dokáže spíš přijmout normy.“ Skutečně?
Jan Malinda, Magazín Mladé fronty Dnes, 5. 12. 2013, redakčně upraveno a kráceno
„Celospolečenské trendy, aby byli lidé otevřenější a sebevědomější, jsou správné,” dodává ředitelka jihlavského Psychocentra Olga Hinková. „Na druhou stranu se dnešní rodiče ještě učí hledat hranice. A nejen rodiče, i učitelé. V některých mateřských školách začali s tím, že nechávají rozhodovat děti, jestli chtějí spát, nebo ne. Podle mě tohle už správné není.” 32 /
/ 33
Slovníček Bacon, Francis (1909, Dublin – 1992, Madrid) – britský figurativní malíř, někdy přezdívaný „malíř hrůzy, strachu a křiku.“ Ve svých svých obrazech často deformoval tvary lidského těla i obličeje a nevyhýbal se kontroverzním tématům. Jeho díla často vyvolávala skandály. Až do 70. let vedl bouřlivý život, po smrti svého přítele George Dyera se však začal společnosti stranit. Hodnota jeho uměleckých děl každým rokem vzrůstá.
Foujita, Léonard Tsuguharu (1886, Tokio – 1968, Curych) – japonský malíř a grafik. Pro jeho tvorbu je charakteristické kombinování technik japonské perokresby se západním stylem malířství. Po studiu výtvarného umění v Japonsku zamířil do Francie, kde se usadil a záhy se stal slavným. Několik let žil také v Jižní Americe. Ke konci života přijal katolickou víru.
Čukčové – kmen původních obyvatel Čukotky a přilehlých oblastí na březích Beringova moře (16 000 lidí, 2002). S ruskou civilizací přišli poprvé do kontaktu v 17. století, dodnes si vedle ruštiny udržují vlastní jazyk a šamanské rituály, malá část Čukčů kočuje.
Kokoschka, Oskar (1886, Dolní Rakousy – 1980, Švýcarsko) – rakouský malíř, grafik, ilustrátor, spisovatel a dramatik. Jeho tvorba byla inspirována německým expresionismem, fauvismem a secesí, jeho obrazy vynikají barevností a deformovanými tvary lidských těl. Mezi roky 1934 a 1938 žil v Praze, kam uprchl před nacismem. Jeho ženou byla Češka Olda Palkovská. Během druhé světové války pobýval v Británii, později krátce v USA a nakonec se natrvalo přestěhoval do Švýcarska.
Dárfúr – oblast v západním Súdánu, doslova „domov Fúrů“. Od roku 2003 probíhá na území Dárfúru jeden z nejhorších moderních konfliktů: proti sobě bojují místní černošské kmeny a Arabové, představující asi polovinu obyvatelstva a podporovaní súdánskou armádou. Dárfúrská tragédie si dosud vyžádala asi 2 miliony uprchlíků, 200 až 400 tisíc obětí, stovky vypálených měst a vesnic a hladomor.
Sábská civilizace – království založené v 10. století př. Kr. na území dnešní Etiopie a Jemenu (o to, ve které zemi se nacházelo jádro civilizace, se vedou spory). Vrcholu dosáhla v 8. až 1. století př. Kr. Obyvatelé vyvinuli civilizaci srovnatelnou s Mezopotámií či starověkým Egyptem, vymysleli důmyslný zavlažovací systém a obchodovali se Středomořím. Království bylo známé svým bohatstvím.
34 /
/ 35
VEDENÍ MAHENOVY ČINOHRY V SEZONĚ 2013/2014
HERECKÝ SOUBOR MAHENOVY ČINOHRY V SEZONĚ 2013/2014
Umělecký šéf Mahenovy činohry Petr Halberstadt pověřený vedením souboru
HEREČKY Klára Apolenářová, Marie Durnová, Tereza Groszmannová, Dita Kaplanová, Monika Maláčová, Eva Novotná, Magdaléna Tkačíková, Zuzana Ščerbová, Jana Štvrtecká, Lucie Schneiderová.
Vedoucí marketingu a reklamy Filip Habrman
HERCI Vratislav Běčák, Petr Bláha, Michal Bumbálek, Michal Dalecký, Pavel Doucek, Zdeněk Dvořák, Jan Grygar, Petr Halberstadt, David Kaloč, Vladimír Krátký, Jaroslav Kuneš, Ondřej Mikulášek, Miroslav Novotný, Jiří Pištěk, Martin Sláma, Jakub Šafránek, Martin Veselý, Bedřich Výtisk.
Tajemnice uměleckého provozu Eva Dostálová Dramaturgové Jan Gogola Martin Kubran Helena Michková Ilona Smejkalová Produkční manažeŘI Markéta Pokorná Jan Bernášek Eva Kašpárková
36 /
Inspicientky Jarmila Melicharová Mariana Klimešová Markéta Vítková
STÁLÍ HOSTÉ V MAHENOVĚ DIVADLE Iveta Austová, Zdeněk Černín, Martin Dohnal, Radim Fiala, Ladislav Frej, Václav Hanzl, Ján Jackuliak, Petr Jarčevský, Lucie Končoková, Monika Matoušková, Zdeněk Maryška, Zuzana Slavíková, Erika Stárková, Jindřich Světnica.
Nápověda Máša Fitzová Irena Chalupová
/ 37
Podle mě je život v páru ta nejstrašnější zkouška, jakou na nás Bůh seslal. Život v páru a rodina. – Michal–
Tereza Groszmannová, Klára Apolenářová
38 /
/ 39
Tereza Groszmannovรก, Klรกra Apolenรกล ovรก
40 /
Petr Halberstadt
/ 41
Petr Halberstadt, Petr Blรกha
42 /
Petr Halberstadt, Petr Blรกha
/ 43
Klára Apolenářová
44 /
Klára Apolenářová, Petr Bláha
/ 45
Tereza Groszmannová, Petr Bláha
46 /
Klára Apolenářová, Tereza Groszmannová
/ 47
Petr Halberstadt, Petr Bláha, Klára Apolenářová
48 /
Tereza Groszmannová, Klára Apolenářová, Petr Halberstadt
/ 49
Vydalo Národní divadlo Brno, příspěvková organizace. Ředitel: MgA. Martin Glaser Dvořákova 11, 657 70 Brno www.ndbrno.cz Šéfredaktorka textové části: Helena Michková Texty: Helena Michková, Ilona Smejkalová Korektura: Jaroslav Smejkal Fotografie: Vladimír KIVA Novotný Grafické zpracování a obálka: Jana Malíková
Klára Apolenářová
50 /
Tisk LITERA Brno 1. vydání
Mahenova činohra děkuje svým partnerům