Janáček Brno 2016 - DIVA

7.–18. 10.

Magazín Národního divadla Brno

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

JANÁČEK BRNO 2016

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

„Dílo – buď v celku – buď jedním snad jednáním – ale i v prchavé vteřině má nás zabrat, uchvátit.“ Leoš Janáček Čestná rada festivalu Mikuláš Bek – rektor Masarykovy univerzity Jiří Bělohlávek – dirigent Petr Dvořák – generální ředitel České televize Astrid Koblanck – ředitelka Universal Edition Wien Ivo Medek – rektor Janáčkovy akademie múzických umění Nicholas Payne – ředitel Opera Europa David Pountney – režisér John Tyrrell – muzikolog

Festival se koná pod záštitou:

Umělecká rada festivalu

Miloš Zeman – prezident České republiky Daniel Herman – ministr kultury České republiky Petr Vokřál – primátor statutárního města Brna Michal Hašek – hejtman Jihomoravského kraje Arndt Freiherr Freytag von Loringhoven – velvyslanec Německa Alexander Grubmayr – velvyslanec Rakouska

Patricie Částková – dramaturgyně Janáčkovy opery NdB Eva Drlíková – ředitelka Nadace Leoše Janáčka Martin Glaser – ředitel Národního divadla Brno Josef Herman – šéfredaktor Divadelních novin Jiří Heřman – umělecký šéf Janáčkovy opery NdB Marko Ivanović – šéfdirigent Janáčkovy opery NdB Miloš Štědroň – muzikolog

Zápisník plný hudebních výkřiků – a kdo ví, do kterého děje zapadnou!

Leoš Janáček

Janáčkovo svébytné dílo se stejně jako před sto lety hluboce dotýká zásadních momentů v lidském životě a hlavním cílem našeho festivalu je prezentovat jeho tvorbu nejen ve špičkovém uměleckém provedení, ale především ji představit v různých interpretačních pohledech odrážejících dění v současné evropské společnosti.

Robert Carsen řekl, že Janáček je uměleckou školou jednoho skladatele, ale jeho dílo a umělecká východiska ovlivnila a inspirovala další generace umělců nejen na poli klasické hudby, jejichž tvorbě rovněž na festivalu patří místo, protože tato konfrontace je důležitou součástí hledání odpovědí na otázky o směřování světa kolem nás.

Možná si to někdy ani neuvědomujeme, ale očekávání je naší součástí od chvíle zrození. Provází nás v intimních momentech i v okamžicích, kdy se mění běh historie. Je naší nadějí i noční můrou… A nikde není očekávání silnější než v umění. Ten kratičký moment než se zvedne opona… než se smyčec dotkne strun…

Janáček Brno vstupuje do svého pátého ročníku. Je tedy festivalem vlastně velmi mladým, přesto už dokázal, že má své místo, a to nejen na mapě Brna, ale i v mezinárodním kontextu. Páté výročí je závazkem pro budoucnost a také určitou křižovatkou, na které festival stojí. A to nás přivedlo k volbě letošního festivalového motta „Očekávání“.

Sám Leoš Janáček prožil velkou část své umělecké kariéry v čekání na úspěch a uznání, které přišlo až na sklonku jeho života. Doba, v níž žil, přelom 19. a 20. století, byla obdobím velkých změn a jim úměrně velkých očekávání, co přinesou budoucí roky. Mapa Evropy se změnila, vývoj technologií učinil obrovský skok, poprvé jsme vzlétli k nebesům.

Umění vřelo do té doby nevídaným množstvím směrů a škol. Byl to začátek epochy, která dosud trvá. Stále s napětím čekáme, jakým směrem se naše civilizace vydá.

Jiří Heřman umělecký šéf Janáčkovy opery NdB Patricie Částková dramaturgyně Janáčkovy opery NdB

obsah Magazín Národního divadla Brno Vydává: Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je statutární město Brno.

MK ČR E11077 ISSN 1803-0408 Vedoucí redakce: Patricie Částková Redaktor: Pavel Lojda Editorka: Jitka Šotkovská Grafická úprava: Robert V. Novák a Zuzana Burgrová Tisk: Mafraprint

Obchodní informace Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, Dvořákova 11, 657 70 Brno Informace o představení, rezervace a dobírky obchod@ndbrno.cz / 542 158 120 Online prodej: http://online.ndbrno.cz Prodej v hotovosti a na platební kartu Předprodej vstupenek NdB, Dvořákova 11, 542 158 120 po–pá 8.30–18.00 Infocentrum Dům pánů z Lipé, 539 000 770 po–pá 8.00–20.00 / so–ne 9.00–16.00 45 minut před představením v pokladnách divadel

4 6 8 10 11 12 14 18 22 23

24 26 30

Zákaznické centrum Jan Bernášek, vedoucí / bernasek@ndb.cz Zuzana Ivanová, předplatné / ivanova@ndbrno.cz / 542 158 247

32

Najdete ji v divadlech a v předprodeji NdB.

34 36 38 40 42 48

Janáček Brno 2016 program Leoš Janáček Káťa Kabanová Janáčkova opera NdB V Kátě je to jako v životě režisér Robert Carsen o Kátě Kabanové Zápisník zmizelého Ian Bostridge, Julius Drake, Václava Krejčí-Housková Zápisník zmizelého Písňové cykly jsou vlastně již operami Janáčkovy sbory Čtyři tváře sborového zpěvu Lukáš Vasilek / Petr Fiala / Michal Vajda / Josef Pančík Leoš Janáček Z mrtvého domu Státní divadlo Norimberk Viktor Ullmann Pád Antikrista Moravské divadlo Olomouc Festival dětem Maurice Ravel Dítě a kouzla Jihočeské divadlo Leoš Janáček Příhody lišky Bystroušky animovaná verze, BBC a ČT Béla Bartók Modrovousův hrad Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg Janáček Goes to Jazz…

Janáček má dar zasáhnout hluboké emoce recitál Martiny Jankové a Ivo Kahánka Melodie řeči jsou jako okna do lidské duše...

Beryl Korot a Steve Reich o opeře The Cave Čerpám inspiraci z lidové hudby rozhovor se zpěvačkou, skladatelkou a textařkou Martou Töpferovou Janáček versus Bartók rozhovor s dirigentem Tomášem Braunerem Krásných 100 let koncert – Miloslav Ištvan Quartett Arnold Schönberg Očekávání Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg Janáček Brno 2016 informace místa konání, předprodej, Festival Pass Leoš Janáček Její pastorkyňa Janáčkova opera NdB

Statutární město Brno finančně podporuje Národní divadlo Brno, příspěvkovou organizaci.

Ministerstvo kultury finančně podporuje Národní divadlo Brno, příspěvkovou organizaci.

2–3

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

program

Béla Bartók

16. 10.

Arnold Schönberg

Očekávání režie: David Radok / dirigent: Marko Ivanović Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg 18.30 h lektorský úvod 19 h / Janáčkovo divadlo Uvedeno jako Ozvěny festivalu dále 23. 10. a 30. 10. od 17 h

Operní produkce Leoš Janáček

7. 10.

Viktor Ullmann slavnostní zahájení festivalu

17. 10.

Leoš Janáček

Leoš Janáček

18. 10.

Její pastorkyňa

slavnostní závěr festivalu

režie: Martin Glaser / dirigent: Marko Ivanović Janáčkova opera NdB 19 h / Janáčkovo divadlo

Káťa Kabanová režie: Robert Carsen / dirigent: Ondrej Olos Janáčkova opera NdB 14.30 h lektorský úvod 15 h / Janáčkovo divadlo

Pád Antikrista režie: Jan Antonín Pitínský / dirigent: Miloslav Oswald Moravské divadlo Olomouc 19h / Mahenovo divadlo

Káťa Kabanová / premiéra režie: Robert Carsen / dirigent: Ondrej Olos Janáčkova opera NdB 19 h / Janáčkovo divadlo

9. 10.

Modrovousův hrad

Sborové koncer

Steve Reich (hudba), Beryl Korot (video)

11. 10.

The Cave / premiéra

8. 10.

L. Janáček – Hradčanské písničky, Kantor Halfar, Potulný šílenec B. Martinů – Romance z pampelišek, Mikeš z hor sbormistr: Lukáš Vasilek 15 h / divadlo Reduta (Mozartův sál)

dirigent: Pavel Šnajdr Brno Contemporary Orchestra 18.30 h lektorský úvod 19 h / Mahenovo divadlo Leoš Janáček

12. 10.

Z mrtvého domu

10. 10.

Edvard Grieg

Děvče z hor (Haugtussa) / premiéra

13. 10.

Zápisník zmizelého režie: Rocc opera povera ve spolupráci s Operou Bergen 16 h / Divadlo na Orlí

14. 10.

Arnold Schoenberg Chor L. Janáček – Píseň v jeseni, A. Schönberg – De profundis, Friede auf Erden, 3 Volksliedsätze, A. Dvořák (v úpravě L. Janáčka) – 6 moravských dvojzpěvů, B. Bartók – 4 slovenské lidové písně, J. Suk – 3 zpěvy sbormistr: Erwin Ortner 19.30 h / divadlo Reduta (Mozartův sál)

Leoš Janáček

Edvard Grieg

Český filharmonický sbor Brno L. Janáček – Maryčka Magdónova, Veni sancte Spiritus, 70 000 V. Novák – Dvě balady na slova lidové poezie moravské B. Martinů – Hymnus k sv. Jakubu, České madrigaly (výběr) P. Řezníček – Dies irae, P. Fiala – Regina coeli laetare sbormistr: Petr Fiala 19 h / Besední dům

režie: Calixto Bieito / dirigent: Marcus Bosch Státní divadlo Norimberk 18.30 h lektorský úvod 19 h / Janáčkovo divadlo (Nevhodné do 18 let.)

13. 10.

Pražský filharmonický sbor

15. 10.

Děvče z hor (Haugtussa)

Pěvecký sbor Masarykovy univerzity L. Janáček – In nomine Jesu, Exaudi Deus, Zdrávas Maria, Mše Es dur, Otčenáš; P. Eben – Pražské Te Deum 1989 varhanní skladby: L. Janáček – Varyto, Adagio I, Adagio II; P. Eben – Versetti sbormistr: Michal Vajda 16 h / kostel Nanebevzetí Panny Marie (Jezuitská)

Leoš Janáček

Zápisník zmizelého opera povera ve spolupráci s Operou Bergen 19 h / Divadlo na Orlí Béla Bartók

15. 10.

Modrovousův hrad / premiéra Arnold Schönberg

Očekávání / premiéra režie: David Radok / dirigent: Marko Ivanović Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg 19 h / Janáčkovo divadlo

16. 10.

Sbor Janáčkovy opery L. Janáček – Výhružka, Což ta naše bříza, Láska opravdivá, Klekánica, Kačena divoká, Ukvalské písně, Ach vojna, vojna; P. Křižkovský – Šatečka, Odpadlý od srdca, Utonulá, Čáry; J. Suk – 10 zpěvů pro ženský sbor a čtyřruční klavír sbormistr: Josef Pančík, Pavel Koňárek 16 h / Janáčkovo divadlo (foyer)

Koncer , recitály, komorní řada 8. 10.

Zápisník zmizelého Ian Bostridge, Julius Drake a hosté Janáčkovy opery A. Dvořák – Cigánské melodie; L. Janáček – Moravská lidová poezie v písních (výběr), Po zarostlém chodníčku (výběr), Zápisník zmizelého tenor: Ian Bostridge, klavír: Julius Drake spoluúčinkuje Václava Krejčí Housková, členky sboru Janáčkovy opery NdB 19 h / Besední dům

9. 10.

Jazz Goes to Janáček 13. 10.

Iva Bittová: zpěv, housle OK Percussion Duo: bicí nástroje L. Janáček – Čekám Tě, In memoriam, Nápěvky mluvy a písně (výběr), Zápisník zmizelého (13. část), Pilky, Dunaj (vokalíza, 3. část) 19 h / Mahenovo divadlo

15. 10.

Didrik Ingvaldsen Orchestra

Šumařovo dítě

Sinfonietta (jazzová úprava) 20 h / divadlo Reduta

Béla Bartók

Klavírní koncert č. 2, Hudba pro smyčce, bicí a celestu

16. 10.

dirigent: Tomáš Brauner, klavír: Ivo Kahánek PKF – Prague Philharmonia 19.30 h / Besední dům

10. 10.

Recitál Martiny Jankové a Ivo Kahánka

Ivo Kahánek klavírní skladby Leoše Janáčka a Bély Bartóka L. Janáček – V mlhách, Sonáta 1. X. 1905, Po zarostlém chodníčku (2. řada); B. Bartók – 15 maďarských rolnických písní klavír: Ivo Kahánek 20 h / Vila Tugendhat

15. 10.

16. 10.

Milokraj zpěv: Marta Töpferová, klavír: Jan Bartoš 20 h / divadlo Reduta (Mozartův sál)

Festival dětem Leoš Janáček

9. 10.

Parnas Quintet 10 h / Památník Leoše Janáčka

Příhody lišky Bystroušky animovaná verze BBC a ČT 15 h / divadlo Reduta

Parnas Quintet Leoš Janáček, Pavel Haas, György Ligeti, Malcolm Arnold L. Janáček – Mládí, P. Haas – Dechový kvintet G. Ligeti – Šest bagatel pro dechový kvintet M. Arnold – Three Shanties 10 h / Památník Leoše Janáčka

Moravská lidová poezie v písních a lidové balady L. Janáček – Aj, co to je za slavíček, Něumrem já na zemi, Už těbe, Anička, Byla jedna sirá vdova, Na horách, na dolách, Červená jabúčka, Svatba komáří; B. Martinů – Opuštěný milý; L. Janáček – Po zarostlém chodníčku (výběr), Tužba, Kvítí milodějné, Lavečka; Milokraj – Laštověnko, kam to letíš?, Jabloň zapomnění, Pozdrav, Modrá noc, Píseň vody

L. Janáček – Moravská lidová poezie v písních (výběr) soprán: Martina Janková, baryton: Roman Hoza klavír: Ivo Kahánek 20 h / Vila Tugendhat

14. 10.

Polajka / Nikolaj Nikitin Ensemble Tales from my diary spoluúčinkuje Miroslav Vitouš

Leoš Janáček

9. 10.

Emil Viklický trio E. Viklický – Adventure in Black and Yellow; moravské lidové, upr. E. Viklický – Ej, lásko, lásko, Aspen Leaf (Na osice), Vínko, vínko; L. Janáček, upr. E. Viklický – Sinfonietta, klarinetové téma z 5. části, Děkuji Ti, Laco, árie z opery Její pastorkyňa

Putování za Janáčkem a jeho následníky L. Janáček – Capriccio, vybrané scény z oper a výběr z díla pro varhany L. Janáčka; M. Gajdoš – Rytina; N. Rota – Parla più piano; E. Zámečník – Malá suita pro čtyři kontrabasy Koncert posluchačů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně 11 h / HF JAMU

Miloslav Ištvan Quartett L. Janáček – 1. smyčcový kvartet „Kreutzerova sonáta“ J. Kvapil – 5. smyčcový kvartet M. Ištvan – 2. smyčcový kvartet F. Emmert – 5. smyčcový kvartet 19 h / Uměleckoprůmyslové muzeum

Klavírní matiné hudební fakulty JAMU L. Janáček – Concertino, Po zarostlém chodníčku (1. řada) S. Barber – Sonáta Koncert posluchačů katedry klávesových nástrojů HF JAMU 11 h / Aula HF JAMU

8. 10.

17. 10.

Maurice Ravel

14. 10.

Dítě a kouzla režie: SKUTR / Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka dirigent: Mario De Rose Jihočeské divadlo 18 h / Mahenovo divadlo Změna programu festivalu vyhrazena.

4–5

×

7. a 9. 10. 2016, Janáčkovo divadlo

Káťa Kabanová Leoš Janáček

text: foto:

režie: Robert Carsen dirigent: Ondrej Olos Janáčkova opera NdB Káťa: Pavla Vykopalová Boris Grigorjevič: Magnus Vigilius Kabanicha: Eva Urbanová Dikoj: Jiří Sulženko

Patricie Částková Javier del Real, Teatro Real

Vlastníkem licence je Opera Vlaanderen, Antverpy / Gent

Káťa Kabanová, kterou brněnský operní soubor připraví jako slavnostní zahájení festivalu, původně vznikla pro Vlámskou operu, ale rychle si našla cestu i na jeviště například madridského Teatro Real nebo milánské La Scaly. A není divu, výtvarně čistá a jednoduchá scéna, jejíž nejdůležitější částí je jeviště zcela pokryté vodou evokující řeku Volhu, ale i Kátiny emoce, ve spojení s detailně propracovanými postavami a Carsenovou osobitou poetikou představuje působivé zpracování jedné z nejkrásnějších Janáčkových oper. Janáčkova opera NdB je prvním českým souborem, který nastuduje Carsenovu inscenaci a bude ji mít na svém repertoáru.

The Bulletin

„Scéna je prázdná, mimo tu a tam několika křesel. Co se kanadský režisér rozhodl zdůraznit téměř obsesivně, je hlavní symbolismus Volhy: voda je všudypřítomná a postavy neustále chodí po ošidných dřevěných chodnících, jako by byly v Benátkách v době acqua alta. To vytváří fascinující vizuální efekty s jejich neustále se měnícími odrazy mihotající se vody na zadní stěně. Světelný design je fantastický, vytvářející například tajemnou atmosféru ve scéně bouře na začátku 3. jednání.“ Marcel Croës

Financial Times

„Po skvěle nápaditém pucciniovském cyklu pro Vlámsko, který s pobavením obnažil opery až na jejich duchovní kosti, kanadský režisér Robert Carsen se nyní nalézá s janáčkovským cyklem na cestě poněkud jiného stylu. Začal před dvěma nebo třemi lety krásnou Její pastorkyní s pravděpodobně nejrozzářenější závěrečnou scénou, jaká kdy vznikla, a pokračoval chytrými Příhodami lišky Bystroušky; teď máme tuto vynikající Káťu. Je skutečně a neodbytně velkolepá naprosto sympatickým způsobem.“ David Murray

6–7

×

V Kátě je to jako v životě Patricie Částková

foto: Felipe Sanguinetti

text:

Kanadský režisér Robert Carsen dnes patří k režisérské elitě ve světě opery. Jeho produkce jsou již řadu let na repertoáru nejvýznamnějších operních domů, ať se jedná o milánskou La Scalu, Metropolitní operu v New Yorku, festival v anglickém Glyndebourne nebo Royal Opera House Covent Garden. Jeho práce je často označována jako tzv. regietheater, protože obvykle inscenuje opery v době a místech odlišných od původní partitury. Přesto jeho inscenace vynikají osobitou poetikou, dramaturgickou sevřeností a především jsou emotivním, živým a nesmírně působivým divadlem.

Robert Carsen

Robert Carsen se narodil v kanadském Torontu a s operním žánrem se setkal velmi brzy. „Poprvé mě vzali na operu, když mi bylo sedm. Zpočátku jsem chodil, abych mohl zůstat dlouho vzhůru – přišel jsem na to, že to je dobrá cesta, jak nemuset brzy do postele. Ale pamatuji si skoro všechno, co jsem viděl, když jsem byl malý, všechny opery v COC, všechna divadelní představení.“ Divadlo ho přitahovalo a chtěl se stát hercem. Začal studovat divadelní vědu na York University, ale když mu bylo 20, rozhodl se odstěhovat do Británie a studovat herectví. To ho nakonec nasměrovalo k režii, protože jak sám vzpomínal, po dvou letech studia v Bristol Old Vic mu jeho učitel řekl, že má talent na režii. „Nejprve jsem si myslel, že se mi snaží říct, že jsem špatný herec, ale ve skutečnosti se snažil říct – myslím, že jsi ve skutečnosti režisér – to, jak pracuje tvoje mysl, a způsob, jakým, přispíváš k tomu, co všichni ostatní dělají. A to mě přinutilo přemýšlet.“ Jeho dráha režiséra začala neplacenou asistencí na festivalu v italském Spoletu a v londýnské Covent Garden. To vedlo k angažování na festivalu v Glyndebourne, kde spolupracoval s řadou předních britských a amerických režisérů. Jeho první vlastní režií byl The Lighthouse

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

foto: Bettina Stoess

„Hudba je pro mě vášní, když dělám operu, velmi mi záleží na partituře – jinak by tu pro mě nebyl žádný důvod režírovat operu. Hudba naprosto tvaruje to, jak je příběh vyprávěn. To, jak vnímáte dílo emocionálně, je vyjádřeno hudbou.“

Petera Maxwella Daviese a The Prodigal Son Benjamina Brittena na Guelph Spring Festival v Ontariu. Dnes má na svém kontě nespočet vynikajících inscenací a patří k nejvytíženějším operním režisérům světa.

S Janáčkovým operním dílem se Carsen jako režisér setkal více než jednou, na svém kontě má ceněné inscenace Její pastorkyně, Z mrtvého domu, Káti Kabanové, Věci Makropulos a Příhod lišky Bystroušky.

Brněnské publikum mělo možnost vidět jeho inscenaci Věci Makropulos na festivalu Janáček Brno 2012 v provedení norimberského operního souboru. K prvnímu setkání Roberta Carsena s Janáčkovým dílem došlo vlastně náhodou, jak vzpomínal na festivalové konferenci v roce 2014: „Když jsem přišel do Anglie ještě jako herec, chtěl jsem vidět, jak vypadá Covent Garden. Přijel jsem z Bristolu do Londýna a hráli podivnou věc, o které jsem nikdy neslyšel, s názvem Její pastorkyňa. Byl jsem rozhodnutý vidět, jak divadlo vypadá uvnitř, tak jsem koupil lístek a šel na představení a byl jsem naprosto ohromen tím, co jsem viděl a slyšel.

Když jsem pracoval s Malcolmem v Antverpách, diskutovali jsme, co bychom mohli dělat jako další cyklus a mně se zdálo naprosto nezbyté mít možnost inscenovat Janáčka, protože je to můj nejoblíbenější divadelní skladatel. Janáček je hudební školou sám o sobě, nemůžete ho přirovnat k nikomu a nevzešel z něčeho způsobem, jaký si můžete představit třeba u Pucciniho vycházejícího z Verdiho apod., není tu nic, s čím by bylo možné ho srovnat. Co je tak unikátního ve všech dílech, je jeho jedinečná schopnost, a o tom opera nakonec vždycky je, alchymie, kdy intelektuálnost slova je mírněna emocionalitou hudby, a Janáček měl k tomu naprosto jedinečný přístup. Janáček si často sám upravoval libreta a radikálně v nich škrtal, to je další věc, která je úžasná na jeho dílech. Jeho opery jsou poměrně krátké, dokonce i ty tříaktové, a neuvěřitelně silné.

Nezáleží mu na tom, jestli to je vždycky srozumitelné. Například v Makropulos jakoby ani nebylo míněno, aby první jednání bylo srozumitelné, protože nemůžete napodobit celý právní proces, a to také ani není, co chce, abychom dělali. Svět, který vytvořil, je úžasný. Díky svým schopnostem skladatele dokáže vtáhnout publikum okamžitě do světa, do kterého chce jít. Není tu žádný jemný úvod, prostě se otevřou dveře a vy jste tam. A je to vždycky naprosto strhující. Pro mě je tu hudba a divadlo v téměř zázračné rovnováze. Je to různá energie a jiný případ v každém díle, alespoň v dílech, na kterých jsem měl možnost pracovat, ale je tu vždycky ten úžasný nekompromisní, neuhlazený přístup ke kompozici.

Je to emotivní a intelektuálně velmi silná reakce na situaci a to je důvod, proč ho mám tak rád.“

foto: Alain Kaiser

Její pastorkyňa, Státní divadlo Essen

„Káťu jsme dělali v kontextu dalších dvou janáčkovských produkcí s Vlámskou operou a Patrickem Kinmonthem. Káťa je docela jiná, než ty dvě druhé, je svým způsobem jaksi víc romantická a taky více zachází s podvědomím hlavní postavy. Chtěli jsme vytvořit symbolický odkaz k vodě a spojení s ní. Vytvořit produkci, která odráží tuto symboliku, ale zároveň jsme nikdy nechtěli zastavovat mezi jednotlivými scénami, protože ty jsou velmi krátké a je to spíš přiznání porážky, když zastavíte, nebo dokonce v těch nádherných orchestrálních mezihrách spustíte oponu a přestavujete scénu. Je to, jako by scény měli být filmové, někde je střih, někde prolínačka, jsou místa, kde sledujete postavu z jedné scenerie do druhé, jako Kátin příchod do zahrady. Proto jsme chtěli produkci, která bude stejným způsobem plynulá. Nápad použít vodu přišel velmi brzy, nejen ze zřejmého důvodu, že se utopí, ale protože zde od počátku mluví o vodě, Káťa je k vodě přitahována. Cítí, že se něco hrozného stane a že to na sebe přivolá sama. Další důvod je, že mám velmi rád vodu, je to krásný element v přírodě, ale je zároveň nebezpečný a hrozivý. Použili jsme ho, abychom zrcadlili její izolaci, protože jsou momenty, kdy má klaustrofobii a momenty agorafobie. Takže někde jsme vytvořili velmi malý prostor, který reprezentuje dům Kabanichy, neboť atmosféra tam je hrozná, nemůžete pohnout ničím bez toho, že by Kabanicha udělala scénu a komentovala to. Naproti tomu máme velký prostor, když se Káťa setkává s Borisem a Kudrjáš s Varvarou v lese, kde máme chodníček ve vodě. A samozřejmě potom se voda stane elementem, který místo toho, aby milence spojoval, tak je rozděluje, jako v 2. jednání. V Kátě je to jako v životě, lidé se potkávají a buď se sejdou, nebo se minou. A Káťa s Borisem se minou, proto tam je mezi nimi jakoby divoká řeka, kterou je nebezpečné překročit, a v níž se ona nakonec utopí.“ Robert Carsen o Kátě Kabanové v dokumentu k DVD z inscenace

Věc Makropulos, Státní divadlo Norimberk

8–9

×

8. 10. 2016, Besední dům

Zápisník

Patricie Částková

Ian Bostridge, Julius Drake, Václava Krejčí-Housková

foto: Sim Canetty-Clarke

Ian Bostridge

Pohledla po mně zhlboka, pak vznesla sa přes peň, a tak mi v hlavě ostala už přes celučký deň. tánii, ale i na turné po USA. Ke klavíru tehdy zasedl vynikající anglický pianista Julius Drake. Nebylo to jejich první setkání, oba umělci spolupracují už od roku 1992 a jejich umělecké partnerství trvá dodnes. Julius Drake dnes patří k předním světovým komorním hráčům a jako klavírista doprovází vynikající pěvce jako např. Joyce di Donato, Geralda Finnleyho, ale také instrumentalisty. Sám říká, že „klavírista, který pracuje se zpěváky, musí skutečně milovat slova a zajímat se o básně, které skladatel zhudebnil.“ Ian Bostridge Zápisník zmizelého také nahrál pro EMI Classics tentokrát v doprovodu skladatele a klavíristy Thomase Adèse, který patří k velkým obdivovatelům Janáčkova díla.

Na koncertě v Besedním domě se k oběma britským umělcům připojí mezzosopranistka brněnské opery Václava Krejčí-Housková spolu s členkami sboru Janáčkovy opery NdB. Součástí programu budou i Cigánské písně Antonína Dvořáka a výběr z Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku. foto: Marco Borggreve

V létě 1917 poznal tehdy 63letý Janáček v Luhačovicích Kamilu Stösslovou. Mladá paní se stala Janáčkovou poslední velkou láskou a inspirací pro jeho vrcholná díla. Není divu, že si pod vlivem jejích uhrančivých očí vzpomněl na fejeton, který si o rok dříve vystřihl z Lidových novin. Báseň tehdy neznámého autora nazvaná Z péra samoukova o mladém vesnickém chlapci, který se zamiloval do cikánky Zefky a nakonec s ní tajně utekl, probudila jeho fantazii a Kamila se v jeho očích převtělila do krásné cikánky. Dva roky Janáček pracoval na sbírce 22 básniček v lidovém stylu, jejímž autorem, jak se později ukázalo, byl Ozef Kalda, aby ji proměnil v unikátní písňový cyklus Zápisník zmizelého pro tenor, mezzosoprán, sbor tří ženských hlasů a klavír. První provedení se uskutečnilo 18. dubna 1921 v brněnské Redutě. Nastudovali ho Janáčkovi žáci – tenorista Karel Zavřel, altistka Ludmila Kvapilová-Kudláčková a dirigent Břetislav Bakala, který se ujal klavírního partu.

Sugestivní zpracování písní však přímo vybízí k jevištnímu provedení a to první na sebe nenechalo dlouho čekat. Stalo se tak 27. října 1926 ve slovinské Lublani, k českému scénickému provedení u nás došlo téměř o dvacet let později, 26. července 1943 v Plzni.

Tento festivalový ročník nabídne možnost srovnat oba způsoby provedení Zápisníku zmizelého. Jako první to bude koncertní verze, k jejímuž provedení spojí síly britští a čeští umělci. Milovníkům písňového repertoáru asi není třeba jméno tenoristy Iana Bostridge příliš představovat. Tento pěvec se v mnoha směrech vymyká tradičním představám o interpretech klasické hudby. Svou kariéru začal poměrně pozdě, až téměř ve 30 letech a původně to vypadalo, že jeho život bude spojen s akademickou dráhou. Absolvent oboru historie a filozofie vědy na univerzitě v Cambridgi, Ian Bostridge zakončil studia doktorandskou prací na téma Čarodějnictví v Anglii 16. a 17. století. Možná je to právě jeho akademické zázemí, které z něj učinilo jednoho z předních interpretů písňové literatury několika století a hvězdu nejznámějších koncertních síní a festivalů v Evropě, Japonsku či Severní Americe.

Janáčkův Zápisník zmizelého je součástí Bostridgova repertoáru řadu let. Poprvé se s ním setkal při scénickém provedení v roce 1999 v režii Deborah Warner. Velmi úspěšný projekt se představil nejen v Bri-

Potkal jsem mladou cigánku, nesla sa jako laň, přes prsa černé lelí a oči bez dna zhlaň.

Julius Drake

foto: Ilona Sochorová

text:

Václava Krejčí-Housková

×

13. a 14. 10. 2016, Divadlo na Orlí

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

foto: archiv Rocc

zmizelého Písňové cykly jsou vlastně již operami V rámci festivalu Janáček Brno 2016 představí zapsaný spolek opera povera a norská společnost Opera Bergen scénické uvedení písňového cyklu Děvče z hor pro soprán a klavír norského skladatele Edvarda Griega a písňového cyklu Zápisník zmizelého pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír českého skladatele Leoše Janáčka režijně propojené v rámci jediného večera. Oba skladatelé patří ke zcela ojedinělým tvůrcům a reprezentantům národní hudby a cílem projektu je představit jejich intimní písňové cykly, které svým zpracováním a emotivním nábojem přímo vybízejí ke scénické interpretaci. Autorem režie a scénické podoby je slovinský operní režisér a scénograf Rocc, v současné době umělecký šéf Slovinské národní opery v Lublani a zároveň umělecký vedoucí spolku opera povera.

Rocc

Vzpomínáte si na své první setkání s Janáčkovou hudbou?

Důkladnější setkání proběhlo samozřejmě v rámci mých studií na JAMU. Od samého počátku ke mně Janáčkova hudba velice promlouvala, i když jsem jí ještě nedokázal asi zcela naslouchat a uchopit ji. Čím více a více ji poslouchám, tak zjišťuji, že Janáčka zcela uchopit snad ani nejde. Zrovna nedávno jsme měli v Lublani premiéru Káti Kabanové, poprvé ve Slovinsku v českém originále! Káťu jsem slyšel už nesčetněkrát a znova včera jsem tam objevoval další a další světy. V roce 2010 jsem se pak poprvé setkal s režií Janáčkova díla – jeho operní prvotinu Šárka jsem inscenoval v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Poté jsem věděl, že při své práci potřebuji Janáčka ještě a ještě!

Je těžké scénicky uchopit písňový cyklus? Obsahuje Zápisník zmizelého některé velké nástrahy?

Vnímám to tak, že některé písňové cykly jsou vlastně již operami a přirozeně se nabízí ke scénické interpretaci. Zápisník zmizelého rozhodně takové dílo je. Možná se zeptám jinak: lze Zápisník vůbec interpretovat ne-herecky?

Samozřejmě s naší interpretací zůstaneme věrni estetice opera povera, jak s minimálními

text:

Pavel Petráněk

prostředky dosáhnout maximální komunikace s diváky. Při tom samozřejmě potřebujeme mimořádný pěvecko-herecký výkon, bez toho by to nešlo vůbec. Jsem velice rád, že jsme k Zápisníku získali skvělého Aleše Brisceina, ke Griegovu dílu pak též mezinárodně uznávanou umělkyni Juliette Galstian.

Co Vás přimělo propojit toto dílo s Griegovým cyklem Děvče z hor?

Měl jsem příležitost setkat se umělecky i osobně velmi dobře s městem Bergen na západním pobřeží Norska. Podobně jako je Janáček spjat s Brnem, je s městem Bergen spjata osobnost Edvarda Griega. Zjistil jsem, jak podobně oba skladatelé přistupovali k mnoha věcem v životě a v hudbě, a takto začala vznikat myšlenka, jak oba tyto mistry propojit. Věřím, že jsme s kombinací těchto děl našli jistý klíč, který Zápisníku zmizelého a zpětně Děvčeti z hor dodá další interpretační rozměr. Přijďte se přesvědčit!

Váš spolek opera povera má za nedlouhou dobu své existence na svém kontě uvedení již dvou zásadních monodramat – Martina

10–11

Středy od Andrewa Yin Svobody a Deníku Anny Frankové Grigorije Frida.

V čem je podle vás síla monooper?

Scénickým provedením těchto mistrovských děl opera povera navazuje na zmíněné projekty v rámci cyklu hudebních monodramat zabývajících se různými otázkami (ne-)svobody: politickými, sociálně-religiózními a v tomto případě zcela individuálně vnitřními. Věřím, že monoopera prostřednictvím jediného interpreta nabízí možnost absolutní koncentrace na dané téma, na obsah. Monoopera není jen divadelní forma, vnímám ji spíše jako duchovní rituál. Interpret není jen zpěvák a herec, ale zároveň duchovní rétor či orátor.

Co byste popřál festivalu Janáček Brno?

Měl jsem tu čest, že jsem stál prakticky u zrodu tohoto festivalu a na rozdíl od mnoha názorů, které chtějí tento unikátní projekt přiblížit Salzburgu či Bayreuthu, bych mu chtěl popřát, ať zůstane ve své podstatě především Janáčkův a především brněnským festivalem, protože již jenom z tohoto genia loci vzniká světová rarita.

×

Janáčkovy sbory text:

Ondřej Pivoda

Janáčkův autograf sboru 70 000 (Janáčkův archiv MZM)

Nikoli náhodou je dnes u nás i v zahraničí Leoš Janáček znám především jako operní autor. Jeho 11 geniálních hudebnědramatických opusů plní v současnosti přední světová operní jeviště a Janáčkovo jméno se objevuje na prvních příčkách mezi světově nejhranějšími operními autory 20. století. Fakt, že je to právě Janáčkova sborová tvorba, která uváděním a známostí u současného publika tvoří protipól k jeho operám, ovšem nic neubírá její kráse a umělecké hodnotě. Malou pozornost, která je Janáčkovu sborovému dílu u nás i v zahraničí věnována, se pokusí odčinit letošní festival Janáček Brno 2016.

Sborový zpěv provázel Leoše Janáčka od dětství. Když byl jako devítiletý chlapec přijat do fundace starobrněnského kláštera, patřilo mezi jeho povinnosti zpívat se sborem při mších, čímž si přivydělával na byt a stravu při studiích. Ředitelem klášterního kůru byl Pavel Křížkovský, skladatelsky neobyčejně nadaný kněz, jenž se stal Janáčkovým učitelem a hudebním mentorem. Atmosféra starobrněnského kláštera byla tehdy naplněna dobovým národněobrozeneckým duchem, který v brněnském kněžském semináři šířili filozof a básník František Matouš Klácel a neúnavný sběratel lidových písní František Sušil.

Záhy po ukončení studií na brněnském učitelském ústavu a po odchodu Pavla Křížkovského z Brna do Olomouce roku 1872 stanul Leoš Janáček jako osmnáctiletý mladík v čele starobrněnského kůru, kde si svými výkony coby varhaník a sbormistr v krátké době vydobyl veřejné uznání. Není proto divu, že zanedlouho byl zvolen také sbormistrem br-

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

něnské Řemeslnické besedy Svatopluk, amatérského pěveckého kroužku, jehož hlavním účelem bylo udržovat a probouzet národní uvědomění českých dělníků. Během svého krátkého působení ve Svatopluku v letech 1873–1876 měl Janáček možnost nacvičit a provést i své skladatelské prvotiny. Komponoval je jako ohlasy lidových písní především po vzoru svého učitele Křížkovského a po vzoru tehdy oblíbených zpěvů skladatele Arnošta Förchgotta-Tovačovského. Z Janáčkových raných mužských sborů se dodnes udržuje na repertoáru sborových těles především Láska opravdivá na prostý, avšak působivý text ze Sušilovy monumentální sbírky lidových písní.

Další cenné zkušenosti pro svůj umělecký růst měl Leoš Janáček možnost získat jako sbormistr Besedy brněnské, nejvýznamnějšího brněnského českého hudebního spolku. V Besedě působil Janáček v letech 1876–1879 a znovu po svém návratu ze studií v Lipsku v letech 1882–1888. Dirigoval zde nejen samostatné sborové koncerty, ale se smíšeným sborem uváděl i velké vokálně-orchestrální kompozice. Uměleckým vrcholem Janáčkova dirigentského působení v Besedě brněnské se stalo provedení Mozartova Requiem roku 1878 a Beethovenovy Missy solemnis rok poté. Také pro smíšený sbor Besedy brněnské složil Janáček několik vlastních skladeb, mezi nimiž se nachází i drobné dílko zkomponované ke dvacátému výročí vzniku tohoto tělesa: Píseň v jeseni na slova Jaroslava Vrchlického z roku 1880.

Nejvýznamnější Janáčkovou prací tohoto období je však bezpochyby Čtveřice mužských sborů na slova lidové poezie, jejichž vznik se datuje do roku 1885. Janáček tento cyklus věnoval Antonínu Dvořákovi „na důkaz neobmezené úcty“. Na oplátku se Janáčkovi dostalo od Dvořáka ocenění, že sbory „ jsou originelní, dýše z nich (což jest hlavní) opravdový slovanský duch a není to žádný Liedertafel“. Přestože Dvořák byl o třináct let starším a v té době již věhlasným a uznávaným Mistrem, pojilo ho s Janáčkem pevné přátelství. Janáček v Brně systematicky propagoval Dvořákova díla a v letech 1877 a 1884 upravil jeho šest Moravských dvojzpěvů pro smíšený sbor s klavírem.

Druhá polovina 80. let 19. století přivedla Janáčka blíže ovzduší lidové písně, když se jako učitel zpěvu na gymnáziu seznámil s nadšeným sběratelem lidové poezie Františkem Bartošem. Jejich spolupráce dala vznik obsáhlé sbírce více než 2000 moravských písní, ale především poskytla Janáčkovi nevyčerpatelný zdroj skladatelské inspirace.

Když v roce 1904 Leoš Janáček náhodou ve Veselí nad Moravou vyslechl vystoupení nově vzniklého Pěveckého sdružení moravských učitelů se sbormistrem Ferdinandem Vachem, neskrýval své nadšení a Vachovi zaslal dva efektní mužské sbory na hanáckou lidovou poezii Dež viš a Klekánica. Interpretační kvality Pěveckého sdružení moravských učitelů (PSMU) vytvořily na dlouhou dobu ideál českého sborového umění a dokázaly inspirovat několik generací českých skladatelů, mezi nimi i Janáčka, který v PSMU nalezl těleso schopné interpretovat i vysoce náročná sborová díla.

Také díky tomu mohl v letech 1906–1909 přistoupit ke kompozici trojice svých proslulých sborů na verše slezského buřičského básníka Petra Bezruče, jež představují vrchol skladatelovy sborové tvorby.

Zobrazení sociálního útlaku jednotlivce, jenž je dohnán až k sebevraždě (v případě Kantora Halfara a Maryčky Magdónovy), a kolektivní „vír vášnivé vzpoury, kterou vybuchne nekonečný žal a síla po celá staletí útisku hromaděná“, řečeno slovy spisovatele Maxe Broda (v případě sboru 70 000), přivedl Leoše Janáčka k ojedinělé expresivitě hudební řeči, jejímž prostřednictvím dokázal podtrhnout přímočarost Bezručovy sociálněkritické poezie a proměnit jednotlivé sbory v působivá hudební dramata. Skladatel se nechal podnítit zvukovým chaosem hutních závodů v Ostravě a Vítkovicích a studoval rovněž nápěvky tamějších horníků.

Náročnost pěveckých partů těchto Janáčkových sborů byla na svou

dobu mimořádná a pro zpěváky je tvrdým oříškem také dnes. Ferdinand Vach dokonce roku 1912 Janáčkovi vrátil partituru sboru 70 000 jako neproveditelnou. I proto Janáček tento sbor zadal k provedení konkurenčnímu Pěveckému sdružení pražských učitelů, které jej roku 1914 s úspěchem premiérovalo.

Doba první světové války nepřála existenci mužských pěveckých sdružení, jejichž členové byli ve většině případů povoláni na frontu. Zásluhou neúnavné energie sbormistra Ferdinanda Vacha, který v této době zakládá Sbor moravských učitelek, obrátil Janáček svou pozornost k opomíjenému žánru ženských sborů. Jedním z jeho děl určených tomuto obsazení jsou Hradčanské písničky pro soprán, ženský sbor, flétnu a harfu z roku 1916. Hradčany ovšem nepředstavují v Janáčkově pojetí, jak by se dalo čekat, hřímající majestátní symbol české státnosti.

V sérii křehkých obrázků hradčanských zákoutí naopak Janáček usiloval o vyjádření skromných a láskyplných citů, které by se pojily s něžným zvukem ženských hlasů.

Jedním z posledních Janáčkových sborových děl je Potulný šílenec, mužský sbor se sopránovým sólem z roku 1922 na báseň indického básníka Rabíndranátha Thákura. V úchvatné expresivní skladbě souzní básnický motiv věčného hledání s celoživotní skladatelovou uměleckou poutí. Není bez zajímavosti, že úryvek z díla doprovází Janáčka také na náhrobku v místě jeho posledního odpočinku na brněnském hřbitově: „Se silou uhaslou a srdcem v prachu jako strom, jenž byl vyvrácen.“ Církevní hudba tvoří pouze zlomek Janáčkovy tvorby, přestože skladatele provázela takřka po celý život. V mládí s otcem muzicíroval na kůru kostelíka na Hukvaldech, později zpíval jako fundatista, varhaničil a vedl sbor v chrámu augustiniánského kláštera na Starém Brně.

V roce 1881 se stal Janáček ředitelem nově zřízené církevní Varhanické školy v Brně, kde působil celých 38 let. Řada Janáčkových raných liturgických skladeb byla ovlivněna dobovým reformním ceciliánským hnutím, které usilovalo o navrácení církevní hudby k ideálům středověkého gregoriánského chorálu a renesančního palestrinovského slohu. Během skladatelových pražských studií v 70. letech 19. století vzniklo hned několik takových kompozic: v rámci festivalu zazní Exaudi Deus či Introitus in festo Ss. Nominis Jesu pro smíšený sbor s doprovodem varhan. Od těchto děl se Janáčkovo pojetí duchovní tvorby postupem času přeneslo do obecnější roviny, aniž by bylo striktně vázáno k liturgickým účelům. Překrásné Zdrávas Maria z roku 1904 komponoval Janáček ke koncertnímu provedení v Luhačovicích, sugestivní a psychologicky propracované zhudebnění tří mešních částí (tzv. nedokončenou Mši Es dur z roku 1908) pro sóla a sbor s varhanami pak Janáček skládal jako příklad během výuky na Varhanické škole. Mnohé jistě překvapí, že nejznámější a nejhranější Janáčkova duchovní skladba Otče náš (nepočítáme-li Glagolskou mši) byla původně určena divadelnímu jevišti. Hudba na scéně provázela živé obrazy koncipované podle stejnojmenného cyklu polského malíře Józefa Męciny-Krzesze. Premiéra tohoto díla se uskutečnila v brněnském Národním divadle před 115 lety.

Církevní hudba tvoří pouze zlomek Janáčkovy tvorby, přestože skladatele provázela takřka po celý život.

12–13

×

8. 10. 2016 divadlo Reduta (Mozartův sál)

10. 10. 2016 Besední dům

15. 10. 2016 kostel Nanebevzetí Panny Marie

16. 10. 2016 Janáčkovo divadlo (foyer)

Výraznou koncertní linku festivalu Janáček Brno 2016 tvoří vystoupení několika pěveckých sborů.

Na rozhovoru se podíleli č ři sbormistři: vedoucí Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek, zakladatel Českého filharmonického sboru Brno Petr Fiala, Pěveckého sboru Masarykovy univerzi Michal Vajda a dlouholetý sbormistr sboru Janáčkovy opery Josef Pančík.

Čtyři tváře sborového zpěvu

Pražský filharmonický sbor

Boris Klepal

foto: Petra Hajská

text:

JANÁČEK BRNO 2016

foto: Zdeněk Chrapek

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Lukáš Vasilek: V profesionálním koncertním sboru je velmi náročný a rychlý provoz Co pro vás bylo motivací stát se právě sbormistrem?

Pocházím z Hradce Králové a od sedmi let jsem zpíval v místním chlapeckém sboru Boni pueri. Sborové zpívání mě od první chvíle doslova fascinovalo a měl jsem také obrovský obdiv ke sbormistru Jiřímu Skopalovi. Chtěl jsem dělat to, co dělal on. Takový byl úplný začátek a pak už se můj zájem jenom prohluboval, až se pro mě sborový zpěv stal povoláním.

Moderujete na stanici ČRo Vltava pořad o sbormistrech nazvaný Dirigenti lidských hlasů. Jaké to je procházet se českou sborovou tradicí?

Nutí mě to zamýšlet se nejen nad českým sborovým uměním, ale také sám nad sebou.

Vstřebávám touto cestou zkušenosti starších kolegů a konfrontuji je s vlastní sbormistrovskou praxí. Učím se na tom. Je mi ctí, že mohu s takovými osobnostmi v rozhlase spolupracovat – větší znalost české sbormistrovské tradice je teď pro mě ještě víc zavazující.

Jaký je rozdíl dirigovat lidský hlas a orchestr?

Technický základ je sice podobný, ale jinak se tyto obory dost liší. Sbormistr musí svým gestem obsáhnout větší rozpětí výrazu, což vychází z přirozeného sepětí hudby a slova ve vokální hudbě. V té souvislosti ale také mnohem detailněji vede frázování, předjímá správný pěvecký pocit, dech, barvu a charakter zvuku, využívá více mimiky. Sborové dirigování nemá tak jasná pravidla jako to orchestrální a v mnohem větší míře se může řídit intuicí, tedy přizpůsobovat se okamžitým potřebám zpívajícího sboru. Má to ale svou stinnou stránku: sbormistři ve své praxi často upadají do tak specifického způsobu dirigování, že jim pak rozumějí jen jejich vlastní tělesa. Proto je pro každého sbormistra nutnou hygienou nepracovat pouze s jedním ansámblem a na omezeném repertoáru, ale mít možnost tříbit a „čistit“ svůj dirigentský projev i jinde a na něčem jiném. Třeba u orchestru, kde je právě nezbytné používat mnohem čistší dirigentskou techniku.

Lukáš Vasilek

Dva roky jste byl sbormistrem opery Národního divadla v Praze. Jaký je rozdíl mezi operním a koncertním sborem?

Operní sbor musí zvládnout mnohem menší penzum repertoáru, ale zase jej musí umět zpaměti a k tomu musí být schopen herecké akce. Z toho vychází způsob zkoušení a také samotné složení operního sboru. V profesionálním koncertním sboru je velmi náročný a rychlý provoz – členové musí být muzikantsky velmi flexibilní, aby zvládli nastudovat početné a obtížné oratorní nebo a cappella sborové party. Mnohem větší důraz je zde kladen také na sezpívanost ansámblu a jeho dokonalý zvuk, což je velmi důležitý parametr, který u operního sboru do značné míry omezuje herecká akce na jevišti.

Vedete také komorní sbor Martinů Voices zaměřený na hudbu 20. století až soudobou. Proč jste si jako patrona vybrali zrovna Bohuslava Martinů?

Máme rádi umírněnější proud vokální hudby 20. století a stavíme na něm náš repertoár.

Bohuslav Martinů je v rámci české hudby jeho největším představitelem, a proto jsme jako český ansámbl zvolili jeho jméno. Hudba Martinů se pak navíc přirozeně stala stěžejní součástí našeho základního repertoáru.

Jaký repertoár považujete pro Pražský filharmonický sbor za typický, jaké místo v něm má Leoš Janáček?

Určitě je to hudba 19. až 21. století – nejvíc nám sedí a máme ji nejraději. A geniální Janáček samozřejmě a zcela přirozeně stojí na jednom z prvních míst!

14–15

Petr Fiala: Při té spoustě práce, kterou máme, nestačí mít hlas Jaký je Leoš Janáček jako sborový autor, v čem jsou jeho specifika?

To je potřeba brát ze dvou stran. Jednak jsou to vokálně-dramatická díla, kde se musí dbát kromě sboru na orchestr, ansámbly a řadu dalších věcí, a pak jsou to acappellové sbory.

Těm dominují mužské sbory, protože Janáček věnoval většinu těchto děl Pěveckému sdružení moravských učitelů. My máme v repertoáru především ta vokálně-symfonická díla, to znamená Glagolskou mši, Věčné evangelium, Amara a Na Soláni čarták. K čistě sborovým věcem se dostáváme taky, protože je na acappellových koncertech tady i v zahraničí uvádíme – především věci jako Ukvalské písně, Kačena divoká a další. K těm čistě mužským věcem se moc nedostaneme, takže pro festival Janáček Brno ty nejtěžší mužské sbory Maryčku Magdónovu a 70 000 s mužskou částí sboru nastudujeme.

Janáček je pro vás domácí autor, jak často ho uvádíte ve svých běžných programech?

Glagolskou mši zpíváme hodně často a možná víc v zahraničí než doma. Poměrně hodně frekventované je poslední dobou Věčné evengelium i Amarus, celkem málo se dělá Na Soláni čarták. Zpívali jsme i takové perličky jako Janáčkovy úpravy Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka pro smíšený sbor.

→

Michal Vajda:

Česká republika má velmi silnou tradici sborového zpěvu – co je toho příčinou?

Zapříčinila to hudebnost, která je v českém národu přítomná už od obrozeneckých dob.

Osobně si ale myslím, že se postupně vytrácí.

Už to zdaleka není jako dřív, když se říkalo, že Čechy a Morava jsou baštou sborového zpěvu. Dělicí čára mezi amatérskými a profesionálními sbory je dnes už poměrně hluboká a tradice trošku skomírá. Alespoň jak to pozoruji za 50 let své práce. Za dřívějšího režimu na sobě amatérské sbory pracovaly velmi intenzivně a některé dosahovaly velmi dobré kvality. Dnes to tak není a je to škoda, protože tím i profesionální sbory ztrácejí podhoubí, ze kterého se rekrutovali špičkoví zpěváci.

Co to znamená založit sbor, kromě toho, že se musí sejít hodně zpěváků? Jak se z hromady zpěváků stane sbor?

Já jsem ČFSB založil v porevoluční euforii, kdy jsem si říkal, že by Brno mohlo mít profesionální koncertní sbor stejně jako Praha a Bratislava. A základna vznikla z dívčího sboru Amititia a mužského sboru Foerster.

Od začátku jsem ale pracoval konkurzním způsobem. Využil jsem nejlepší zpěváky z obou sborů a další jsem nabíral na základě konkurzů. Když se mi začali hlásit absolventi konzervatoře a akademie, zpěváci s privátním školením nebo i disponovaní lidé z pedagogické fakulty, tak jsem od začátku vybíral vhodné hlasy. A nešlo jen o hlasy: museli být pohotoví, flexibilní, číst noty z listu.

Při té spoustě práce, kterou máme, nestačí mít hlas.

Jaký je rozdíl mezi sborovým a sólovým zpěvem, co musí a naopak nesmí dělat sólista a sborista?

Já jsem zastánce toho, že žádný markantní rozdíl není. Pokud je ten hlas dobře technicky vybaven, tak je schopen zpívat ve sboru i sólově. Záleží samozřejmě na jeho kapacitě.

Pokud je to menší hlas, nemůže zpívat Verdiho,

Petr Fiala

Pucciniho nebo Mahlera, ale může zpívat Mozarta nebo Schuberta. V mém sboru je řada lidí, kteří jsou schopní kvalitně zpívat klasicistní a barokní věci, takže někdy používám kvarteto sólistů sestavené ze svých zpěváků. A v oblasti barokní a klasicistní hudby jsou mnohdy kvalitnější než čtyři sólisté, kteří se sešli každý odjinud a překřikují jeden druhého, aby ukázali svůj hlas. Pokud je tedy zpěvák muzikální a dobře technicky připravený, tak záleží jen na kapacitě hlasu, co může zpívat.

Jaký repertoár považujete pro váš sbor za typický, jakou hudbu pokládáte za svou vlastní?

Naše vlastní hudba jsou velká oratoria a kantáty, ale musíme se existenčně zabezpečit, takže zpíváme „od Bacha až po Vlacha“.

Počínaje velkými barokními oratorii přes Händela a končíme nejsoudobější muzikou.

Zvlášť v zahraničí zpíváme hodně soudobých skladeb, které se žádají. Musím přitom dbát na stylovost: je velmi náročné jeden den zpívat Händelova Mesiáše a druhý den Mahlerovu Osmou. To je věc moje jako sbormistra, abych ty kontury uhlídal a přiměl lidi zpívat Bacha jako Bacha, Mozarta jako Mozarta a Mahlera jako Mahlera.

Michal Vajda

Mezi sbory na festivalu Janáček Brno vedete jediné neprofesionální těleso.

Není to trošku handicap?

Může být. Ale když nás oslovila dramaturgická rada festivalu, tak přišla s nabídkou duchovní hudby. A to je úplný základ můj i celého sboru. Z jiných Janáčkových děl bychom hledali těžko, co bychom zpívali. Mohli bychom snad zpívat některé menší ženské nebo mužské sbory, ale duchovní věci jsou naše parketa.

Ve Hrách o Marii jste se ale s profesionály z operního sboru Janáčkova divadla úspěšně promíchali…

Sbory nejdřív zkoušely každý zvlášť, ale záměr pana Pančíka byl obě tělesa propojit. A musela se propojit i mentálně – my jsme sbírali jejich pěvecké zkušenosti a oni si zase brali něco od nás. Obě skupiny se ohromně spřátelily a je z toho opravdu splynutí dvou těles.

Jak se člověk stane sborovým zpěvákem? Co musí umět a vydržet, respektive co umět ani vydržet nemusí?

V našem případě je to hodně specifické. Univerzita má přes 40 000 studentů na devíti fakultách a děvčat s předchozí praxí ze sborů se sem sjíždí spousta. Máme tedy dost děvčat, která chtějí pokračovat i na vysoké škole.

Největší katastrofou jsou mužské hlasy. My bereme každého chlapce, který je schopen na malém konkurzu aspoň něco zazpívat a je schopen malého vývoje. Vybírat si moc nemůžu a je to podobná práce jako v dětském sboru, kde starší doučují ty mladší. Nebýt lidí, kteří jsou ve sboru čtvrtým až pátým rokem, tak by se ti noví zpěváci vůbec nechytili. Jsou to kolikrát kluci od cimbálek, od bigbítu, mají chuť do zpěvu a netušili, co to sborové zpívání je.

foto: archiv PSMU

foto: archiv ČFSB

Ve sboru nejsou potřeba sólisté, ale přizpůsobivost celku

foto: Jana Hallová

Někde se o nás dočtou, pozve je kamarád a oni přijdou: jsou pak rok a půl v nějakém záběhu a my jsme rádi, že je máme a zvykli si na časový režim. Protože i náš amatérský sbor zkouší minimálně dvakrát týdně, a když se blíží velké projekty – koncerty, soutěže – tak i třikrát, a ještě máme víkendová soustředění.

Takže na zpívání ve sboru člověk potřebuje hlavně hodně času…

Jistě. Oni sice mají sbor jako volitelný předmět na univerzitě a jsou za něj i nějaké kredity. Když jim ale někdo šlape na krk, mají před sebou třeba státnice, tak nejsou na zkouškách stoprocentně, to je jasné.

Co dělá ve sboru hlasový poradce, potřebujete ho jako amatéři víc než profesionální tělesa?

Já si v tomto ohledu dnes všechno řeším sám – rozezpívávání, vedení hlasů… K nám chodí lidé neopracovaní, každý zpíval jinde, takže do nich musím dostat svou vizi hlasové kultury. Je to neustálá drezúra a sahání na ego. Řada z nich někde přičichla ke zpěvu, třeba mají i kousek školení, ale já potřebuji, aby zněli jednotně.

Ve sboru nejsou potřeba sólisté, ale přizpůsobivost celku. Každý má jiné „i“ nebo „e“ a dorovnat to je masakr. Nerodí se alty a je potřeba je nějak „dovyrobit“, s basovými skupinami je to ještě horší.

Tady ale hlubokých hlasů nikdy nebylo moc, jmenujte mi profondní basy v naší operní historii…

Krajní polohy se nerodí – ani vrchní soprány.

A teď se podívejte, co občas musíme zpívat.

Byli jsme na soutěži ve Švýcarsku, povinná skladba byla Ravelova Nicolette – on tam chce po tenorech c2, a teď to zpívejte s amatérským sborem. Pro alty je v Brucknerových motetech normální nota g2, takže tam musím mít zakleté soprány, ale co když mají zpívat malé e? To samé basy, chce se po nich velké D. Vždyť ti moji kluci včera odmutovali a dnes už by měli sahat do takových hloubek – potřeboval bych je tak o deset let starší. To je neustálý boj.

Jak pozná posluchač dobrý sbor, co je měřítkem kvality?

Mě nadchne hlasová kultura a když sbor ladí.

A ještě víc to ocením na acappellovém koncertě.

Navíc sleduji dirigenta, což je asi profesionální deformace: jak vypadá, jak těleso motivuje. Jestli jenom přezpívávají, co se naučili na zkoušce, nebo skladbu dotvářejí při provedení – k tomu má dirigent ohromné množství prostředků.

Jaký je váš typický repertoár, vaše vlastní hudba?

Zřejmě nemáme vyhraněnou oblast skladeb, která nám sedí – jsou mezi nimi kratičké sbory i oratoria. Teď jsme zpívali několik let velké věci s orchestry a zpěváci už chtěli zpívat

kratší kusy a cappella. Jsou to ale nadupané skladby: Klement Slavický, Petr Řezníček, Bohuslav Martinů… vysloveně jsme se v tom našli. A když řeknete v našem tělese: „Pojďte zpívat Ebena,“ tak se všichni rozplynou. Eben je u nás posvátné zboží. A Janáčkův Otčenáš, to je náš kus – náročné, už napůl oratorní dílo, ale přesně v našich dimenzích.

Josef Pančík: Koncertní zpívání pomáhá udržovat nespornou hudební úroveň Často se říká, že na Janáčka se chodí v celém světě, jen u nás ne.

Jak se na něj chodí v Brně?

Nechodí se úplně ideálně, ale mám pocit, že v poslední době se to zlepšuje. Třeba Její pastorkyňa, která měla premiéru v této sezoně, bývá dobře navštívená. V cizině se na Janáčka chodí, ale jeho opery se nasazují na krátkou dobu, hraje se jiným systémem. Ale populární je, to určitě.

Myslíte si, že by z Brna mohl být janáčkovský Bayreuth nebo Salzburg?

Mám jisté pochybnosti o tom, že bychom tu mohli dosáhnout až takového formátu. Janáček má sice velké dílo, ale přece jen těch věcí není tolik. A hrát pořád dokola pár skladeb nejde. K jeho dílům se musí přidávat i jiná, jak se to ostatně děje. Bylo by samozřejmě ideální se k tomu dopracovat, ale to by nešlo každý rok a možná ani každé dva roky. Odstup by musel být větší, aby byl festival vzácnější.

Vedete operní sbor, ale udržujete jej v koncertní kvalitě – není to zbytečná práce?

To je obrovská věc k tomu, aby se udržela pěvecká kvalita. Opera je tak komplikovaný útvar, že na oltáři scénického divadla je někdy obětován hudební tvar, který se neudělá úplně ideálně. Ale fakt je, že koncertní zpívání pomáhá udržovat nespornou hudební úroveň.

Nejobtížnější disciplína pro pěvce je písňový recitál, pro sbor je to acappellový koncert?

Operní sbor je vychovávaný a zaměřený trošku jinak. A ačkoli má takřka v každé opeře pár acappellových taktů, tak zpívá spíš s orchestrem. Po operním sboru se tedy chce, aby pořád jel tvrdě a málem nadoraz. Třeba prostor Janáčkova divadla je obrovský, akustika neúprosná a sboristé musí pořád zabírat.

16–17

Josef Pančík

A cappella zpívání je přece jen jiné a pro nás je to obtížná záležitost. Ale díky tomu, že ty koncerty občas děláme, si držíme úroveň.

Ze sborů účastných na festivalu se tím stýkáte s Arnold Schoenberg Chorem, který pravidelně účinkuje v Theater an der Wien, ale vystupuje i na koncertech…

Ano, znám je, to je excelentní sbor.

Richard Novák mi říkal, že by rád někdy viděl vaši spolupráci s Petrem Fialou, tedy vaše dva sbory na jednom pódiu.

Nechtěli byste spolu něco velkého udělat?

Skloubit časově dva typy sborů, jako jsme my a Český filharmonický sbor Brno, by asi byl prakticky neřešitelný problém. My ale budeme mít koncert z velkých sborových scén společně s Pěveckým sborem Masarykovy univerzity, který je velice kvalitní. Dělal s námi i Hry o Marii a je to úžasná spolupráce.

Může mít vůbec operní sbor něco jako „charakteristický repertoár”?

Myslím, že se nám daří velká Dvořákova oratoria. Kdysi jsme dělali Svatou Ludmilu – bylo to v roce 1985, kdy byla léta pasé. Já jsem tehdy vedl ještě Brněnské madrigalisty. Oba sbory jsme tehdy spojili, bylo to asi 105 lidí, dirigoval Jiří Pinkas. On měl k tomuto typu hudby jako bývalý sbormistr rozhlasového sboru obrovský vztah. Kápli jsme si do noty a dělali spolu i Requiem, Stabat Mater, Svatební košile a všechny tyhle věci. A samozřejmě k nám patří taky Glagolská mše. V opeře jsme závislí na tom, co se hraje, ale ty velké „verdiovky“… to je neskutečné, jak lidi třeba na Nabucca pořád chodí. Toho taky hrajeme od roku 1985, je to naše hudební „prokletí“. A teď Hry o Marii, ty nás všechny těší.

×

Z mrtvého domu

režie: Calixto Bieito dirigent: Marcus Bosch Státní divadlo Norimberk

Leoš Janáček

v hlavních rolích: Luka Kuzmič (Filka Morozov): Tilmann Unger Gorjančikov: Kay Stiefermann Aljeja: Cameron Becker

Katalánský režisér Calixto Bieito patří k těm, jehož jméno vyvolává mezi milovní klasických výpravných operních produkcí paniku, přesto jeho inscenace pravidelně plní nejvýznamnější operní domy, ať to je kanibalistický Wagnerův Parsifal, Pucciniho Turandot odehrávající se v továrně na panen v Belfastu, Její pastorkyňa, kde Kostelnička zavraždí dítě přímo na jevišti, nebo Beethovenův Fidelio ve s lu Matrixu - násilí, zvrhlost, množství krve a sex jsou pravidelnou součástí. Bieitovy produkce jsou často srovnávány s díly filmových režisérů jako Quentin Tarantino nebo Pedro Almodóvar. Inscenace Z mrtvého domu je Bieitovým druhým setkáním s dílem Leoše Janáčka. Původně vznikla pro divadlo v Basileji, kde měla premiéru v roce 2009.

Norimberské divadlo ji uvedlo do svého repertoáru na jaře 2016 a produkce sklidila velmi kladný ohlas jak za režijní, tak hudební nastudování. Jedním z cílů festivalu je dát možnost porovnat různé přístupy k interpretaci Janáčkových oper a Bieitovo zpracování Z mrtvého domu bude určitě zajímavým kontrastem k poetické inscenaci Káti Kabanové Roberta Carsena.

text: foto:

Patricie Částková Ludwig Olah

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

12. 10. 2016, Janáčkovo divadlo Nevhodné do 18 let.

Frankfurter Allgemeine Zeitung / 23. března 2016

„Nemusí se nám líbit všechny podrobnosti použití témat sexu a zločinu v Bieitových pojetích uměleckých děl, přesto však můžeme obdivovat intenzitu, s níž se přibližuje smělé dramaturgii díla. […] Prolínají se zde přelud a skutečnost […]

Státní filharmonie Norimberk pod vedením Marcuse Bosche to potvrdila nanejvýš sugestivním způsobem v nahé, nestínované dikci, v extaticky vzrušeném a s hranami ostrými jako v dřevořezbě a až do filigránu dotaženém duktu. […]

Norimberská opera nabízí nicméně prostřednictvím svého imponujícího mužského souboru zážitek, který právě díky velkým detailům jednotlivců zanechá dlouho doznívající účinek. Není spravedlivé vyzdvihovat zvlášť některého z interpretů. Avšak Gorjančikov Kaye Stiefermanna, Skuratov Edwarda Mouteho, a zvláště Šiškov Antonia Yanga, projektované postavy trpícího Krista, ohromili svou jímavostí na míle vzdálenou jakékoli falešné přehnané citovosti.“ Gerhard R. Koch

18–19

→

curt / květen 2016

„Strhující, úchvatná realizace, přímočaře a neúprosně tvrdá inscenace Calixta Bieita, interpretace Marcuse Bosche a Státní filharmonie, která optimálně zapadá do zvolené koncepce, i obdivuhodný výběr sólistů v čele s Antoniem Yangem...“ Dieter Stoll

B5 aktuell – Die Kultur / 13. března 2016

„Režisér […] vede publikum do jeskyně člověčenství, do dimenze smrti života, aby zde polapil téměř nepostižitelnou, jakoby ztracenou, neutěšitelnou poezii. […] Opernímu domu je nutno připsat ke cti, že do svého repertoáru zařadil i tuto obtížnou operu. […]

Bieitovo vynikající umění se ovšem projevuje tím, že zobrazuje postavy v jejich emocionálním světě, aniž by se ztrácel v sentimentalitě.

Není to stavění zločinců na odiv, středem jeho zájmu je citlivé líčení lidských osudů a téměř nezbytný požadavek empatie. […]

Hudba pod vedením Marcuse Bosche sází v plné míře na dramatičnost a expresivitu Janáčkovy partitury. Soubor sólistů a grandiózní sbor pod taktovkou Tarma Vaaska jsou dokonale přesvědčiví jako vlnící se, těkající, nevypočitatelná masa lidí. Kdo přijme výzvu a vystaví se tomuto mimořádnému, jen hodinu a půl trvajícímu opernímu večeru, ten jej určitě hned tak nezapomene, v tom nejlepším slova smyslu.“ Barbara Bogen

20–21

×

17. 10. 2016, Mahenovo divadlo

Pád Antikrista

Operní a operetní soubor Moravského divadla Olomouc na festivalu představí náročnou inscenaci opery Pád Antikrista.

Dílo německo-židovského skladatele Viktora Ullmanna, který v roce 1944 tragic zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi, uvedl soubor v české premiéře v den 70. výročí tragické smrti skladatele 14. října 2014.

Viktor Ullmann

foto: Pavel Malý

dirigent: Miloslav Oswald režie: Jan Antonín Pitínský Moravské divadlo Olomouc

„Dílo se mě dotklo ihned, i osud Viktora Ullmanna.

Dostavilo se tedy vzrušení a hned nato otázky a otázky,“ přiblížil režisér. Podle něj je téma opery jasně čitelné. „Sdělení je velmi jednoduché, známe tyto příběhy z pohádek či legend. Zlo chce uchopit vždy to, co nejkrásnějšího bylo na světě vytvořeno, zmocnit se toho a využít pro své hloupé cíle.“ Jan Antonín Pitínský

V roce 1928 vznikla dramatická skica apokalypsy 20. století Pád Antikrista z pera švýcarského spisovatele a antroposofa Alberta Steffena. Vizionářské a prorocké dílo se stalo roku 1935 libretem stejnojmenné opery Viktora Ullmanna. Pád Antikrista je mnohovrstevnatou vizí vlády Regenta, jenž si nárokuje zbavit lidstvo závislosti na přírodě. Regent uvězní Technika, Umělce a Kněze. Technik jeho svodům podlehne a sestrojí kosmickou loď, která má spoutat sílu slunce. Kněz začne pracovat na novém kultu a Umělec má oslavit Regentovo dílo a věčný mír. Umělec však prohlédne pravou podstatu diktátora a tyrana a odhalí Regenta jako Antikrista.

Inscenace se od své premiéry dočkala nadšeného přijetí nejen doma v Olomouci, ale i v pražském Národním divadle a ve švýcarském Dornachu. Uznání se produkci dostalo i od odborné kritiky a letos v únoru obdržela Cenu ředitelky Festivalu hudebního divadla Opera 2015 v Praze. Dalším velkým úspěchem byla Cena Divadelních novin za sezonu 2014/15 v kategorii Hudební divadlo. Ocenění se dostalo i jednotlivým umělcům a Milan Vlček byl za ztvárnění role Umělce nominovaný na Cenu Thálie.

×

Janáčkovský festival není jen pro dospělé!

I děti se mohou v nabitých dvou týdnech těšit na program vybraný speciálně pro ně.

15. října je čeká workshop ve foyer Janáčkova divadla na téma Janáček a lidová hudba pod vedením sbormistryně Valerie Maťašové a jejího Dětského sboru Brno. A to není všechno, je připravena projekce animované verze Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky a půvabné představení Ravelovy opery Dítě a kouzla, ve kterém nám soubor opery Jihočeského divadla ukáže, jaká kouzla může skrývat noční domácnost.

foto: archiv Jihočeské divadlo

Festival dětem

Dítě a kouzla

Dítě a kouzla Maurice Ravel dirigent: Mario De Rose režie: SKUTR / Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka Jihočeské divadlo 14. 10. 2016 v 18 h, Mahenovo divadlo Příběh neposlušného školáka, který svým vlastním tajným jazykem dokáže komunikovat s věcmi kolem sebe, je ideálním vstupem do tajemného světa opery pro celou rodinu. „Není to určené jen dětem. Myslím, že dospělí si v tom najdou také hodně, obzvlášť maminky, které mají malé dítě. Myslím, že ta opera je především určena lidem, kteří rádi vklouznou do fantazie.“ Martin Kukučka „Řečeno stručně: naprosto úžasné představení. Hravé, lehké, má spád, hudebně zajímavé, nádherné kulisy i kostýmy. Rodinná opera Dítě a kouzla, novinka Jihočeského divadla, přenese diváka do dětského světa bláznivé a divoké fantazie.“ Deník, Jaroslava Rodičová

Příhody lišky Bystroušky

foto: archiv ČT

Leoš Janáček filmová projekce animované verze, BBC a ČT 9. 10. 2016 v 15 h, divadlo Reduta

Příhody lišky Bystroušky

Unikátní kreslená podoba slavné opery Leoše Janáčka vznikla v britské BBC ve spolupráci s Českou televizí.

Na počátku byl nápad dirigenta Kenta Nagana, který hledal způsob jak oslovit děti. Nagano připravil zkrácenou, jen hodinu trvající hudební verzi, a animátor Geoff Dunbar jí dal kreslenou podobu vycházející z původních Lolkových kreseb. Původně vznikla verze zpívaná anglicky, ale záhy došlo i na češtinu, která se nahrávala právě v Brně.

22–23

×

15. a 16. 10. 2016, Janáčkovo divadlo

Modrovousův hrad Béla Bartók Modrovous: Anders Lorentzson Judith: Katarina Giotas

Očekávání Arnold Schönberg Žena: Katarina Karnéus Muž: Anders Lorentzson

režie: David Radok dirigent: Marko Ivanović Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg

Jeden z nejlepších českých režisérů David Radok se na brněnském jevišti poprvé představil velmi úspěšnou inscenací Janáčkovy Věci Makropulos. Nyní se vrací a navážeme i na předešlou spolupráci se švédskou Opera Göteborg, tentokrát dvěma mimořádnými díly začátku 20. století. Přestože Schönbergovo monodrama Očekávání o ženě čekající v lese na milence a Bartókova opera Modrovousův hrad podle Perraultovy pohádky vznikaly nezávisle na sobě, pojí je stejné psychologické téma – očekávání, naděje a strach, který nakonec přerůstá v děsivé poznání. Toho David Radok využil a propojil obě díla v uzavřený celek, kde jeden příběh přerůstá do druhého.

foto: Mats Bäcker Modrovousův hrad – Katarina Giotas

24–25

Janáček

Marta Töpferová

Nevíme, kdy se to prohlášení, že se někdo blíží k jazzu, poprvé objevilo, a sotva se to kdy dozvíme, protože to určitě bylo vícekrát a na různých místech a dnes už na tom nesejde. Pamatuji si, jak

foto: archiv Marta Töpferová

Iva Bittová

Miloš Štědroň

foto: archiv Iva Bittová

text:

za mého mládí koncem 60. let 20. století vyšla u nás deska, kterou mnozí obdivovali, s názvem Jazz Goes to Beat. Když se měl přibližovat jazz k beatu, tak proč by se k jazzu nemohli přibližovat různí umělci a instituce?

Jak to bylo s Janáčkovým vztahem k jazzu? Kdy se o něm něco dozvěděl, jak na to reagoval a co o tom víme? Před první světovou válkou mohl Janáček sotva narazit na prehistorii jazzu, která se u nás objevila snad jen v Praze při představování tanga. S operetní hudbou už měl jakési

JANÁČEK BRNO 2016

foto: archiv Emil Viklický

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Goes to Jazz…

zkušenosti, a dokonce jako recenzent i pochválil v 80. letech 19. století sem tam něco, ale pozdější operety předválečné éry ho zřejmě nijak zvlášť nezaujaly.

Všechno okolo jazzu začalo až v nové republice. Po vídeňském provedení Její pastorkyně v únoru 1918, které se ještě odehrálo na samém konci minulé éry jako jeden z posledních kulturněpolitických pokusů mocnářství zachránit státní integritu, se Janáček zcela otevřel a po dlouholeté izolaci, kdy už nedoufal v prosazení svého díla, po obou premiérách Její pastorkyně v Praze 1916 a ve Vídni 1918 začal vstupovat do evropské hudby jako nová a důležitá osobnost bez ohledu na to, že už byl věkově mezi šedesátkou a sedmdesátkou.

V nové republice došlo i k výrazné proměně Brna. Janáček si ji plně uvědomoval a později to jasně zformuloval ve fejetonu Moje město.

Brno se po válce výrazně počeštilo, po vzniku Velkého Brna a připojení čtvrtí, které už dávno dopravně i jinak s centrem města souvisely, začalo město dostávat velkoměstskou podobu. Češi v Brně jen a jen profitovali, v roce 1919 vznikla nová univerzita, Brno se tak stalo univerzitním městem. Střed města i předměstí se modernizovaly, ve městě se uplatňoval architektonický funkcionalismus jako hlavní a vlastně jediná možná devíza Čechů proti německému historismu, Češi získali rozhodující podíl v krásném a na svou dobu moderním divadle s Edisonovým osvětlením (i když to nebylo zrovna košer způsobem)… To už v Brně řadu let působily Lidové noviny, které zde založil mladý právník Adolf Stránský a brzy z nich za pomoci vynikajících osobností vytvořil prosperující a moderní noviny vysoké úrovně. Janáček od začátku do Lidových novin pravidelně přispíval, patřil k jejich významným kulturním dopisovatelům a čerpal z nich velkou většinu informací o kultuře a politice. Není náhodou, že Lidové noviny mu poskytly inspirační zdroj ke vzniku takových děl, jako byl Zápisník zmizelého, opery Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu a řada dalších skladeb – např. Říkadla inspirovaná ilustrátory Lidových novin (Ondřej Sekora, Josef Lada) nebo symfonie Dunaj.

O jazzu se sporadicky mohl dočíst v Lidových novinách už ve 20. letech, a protože se aktivně účastnil koncertního života a jako předseda nově vzniklého Klubu moravských skladatelů poznával novou tvorbu, získával podněty i odtud. Brzy se v Brně objevily první skladby inspirované jazzem jako poválečná reakce evropských hudebníků na nový a silný hudební podnět přivezený americkou armádou na konci první světové války při invazi.

Co Janáček z takovéto nově vzniklé hudby poznal a na co mohl reagovat? Příběh vojáka Igora Stravinského (Istorija soldata – původní ve Švýcarsku vzniklý název byl samozřejmě ve shodě s Ramuzovou předlohou francouzský) slyšel už na koncertě zmíněného Klubu moravských skladatelů v Brně 9. 4. 1923. Opatřil si klavírní výtah skladby a poz-

Emil Viklický

ději uslyšel v podání mladého Erwina Schulhoffa Stravinského Piano Rag Music (3. 12. 1926). Schulhoff Janáčka obdivoval, napsal mu a patřil tehdy k největším a nejlepším propagátorům jazzových vlivů u nás.

To, co bylo doposud vyřčeno, neznamená, že by Janáček byl obdivovatelem jazzu a jím spuštěných nových proudů. Naopak. Registroval je, ale přijímal je kriticky. Hlavní třecí plochou se patrně stala opera. Anketní otázky Städtische Oper Berlin, která se v listopadu 1927 na Janáčka jako na renomovaného operního tvůrce obrátila, ho přiměly k formulování postoje k mnohým z těchto otázek. Asi nejstručnějším shrnutím těchto postojů je jedna z odpovědí. Zde je: „Popírat vývoj opery znamenalo by popírat vývoj lidského ducha, lidské mysli. Poustevničit – anebo být tlampačem všedních výjevů života (opereta, revue, film) – oboje je nevhodné, ubohé. Jak cigaret kouř, dým, plevel, popel…“ V definitivní německé odpovědi Janáček pro divadelní časopis berlínské opery poněkud zmírnil… Podnětem k anketě byla Krenkova opera Jonny spielt auf – u nás hraná pod názvem Jonny vyhrává. Dříve byla považována tato opera 26letého Ernsta Křenka /Kreneka/ (narozen 1900) za jazzovou. Dnes po podrobné analýze a návratu opery na jeviště víme, že je to mnohem víc expresionizující verismus s jazzovými vložkami, pokud se děj této ryze velkoměstské opery odehrává v hotelovém baru… Janáček operu viděl a považoval mladého Křenka (neprávem ovšem) za …tlampače všedních výjevů života… Měl jsem to štěstí, že jsem jako mladík interviewoval sedmdesátiletého Křenka, kterému tehdejší Státní filharmonie pořádala koncert. Upozornil jsem ho na tyto okolnosti a on mi s úsměvem řekl: „Janáček měl tehdy svou pravdu… Obdivuji ho, viděl jsem tehdy Věc Makropulos v Brně a po jeho smrti Z mrtvého domu a o opeře jsem napsal nadšenou recenzi…“ O jazz se však zajímalo i Janáčkovo okolí. Kdysi jsem získal kazetu nahranou s téměř devadesátiletou pamětnicí z Písku, která jako mladá dívka pozorovala Janáčka s Kamilou Stösslovou, jak kráčí na nějakou sokolskou, dnes bychom řekli, diskotéku – tehdy šlo o pouštění nových gramofonových desek jistě i s taneční, a tedy jazzovou hudbou. Podle sdělení té staré dámy a pamětnice se prý vůbec netvářil šťastně…

26–27

→

Jazz…

foto: archiv Polajka / Nikolaj Nikotin Ensemble

Eugen Prochác

foto: archiv Polajka / Nikolaj Nikotin Ensemble

Nikolaj Nikitin

foto: archiv Polajka / Nikolaj Nikotin Ensemble

Janáček zachycoval spád lidové písně a hudby, tak začal i komponovat.

Pozadím tohoto procesu byl soustavný takřka každodenní sběr nápěvků mluvy, které se snažil důsledně oddělit od procesu umělecké tvorby.

K takovému Janáčkovi dnes přistupují jazzmani, kteří v něm tuší a cítí rudimentární sílu – podobnou té síle, kterou sami každodenně hledají a nalézají.

Ľuboš Šrámek

JANÁČEK BRNO 2016

To se ovšem o jazz zajímali i Janáčkovi žáci – nejvíce z nich Vilém Petrželka, který několik let po Janáčkově smrti umístil do své kantáty Námořník Mikuláš na předlohu Jiřího Wolkera i „jazzband“… A projevy tolerance k jazzu čas od času sílily, takže např. na pražské konzervatoři byla taková atmosféra, že Jaroslav Ježek jako 21letý mohl absolvovat u učitelů A. Háby a K. B. Jiráka klavírním koncertem vysloveně jazzové stylizace s částmi foxtrot a tango… A v brněnském Klubu moravských skladatelů přednášel za Janáčkova předsednictví dokonce i Henry Cowell, Američan z Los Angeles, který Janáčka obdivoval a požádal ho o přijetí čestného členství v The New Music Society of California. Janáček členství přijal a Cowell se pak vícekrát objevil v Brně. Jeho hra lokty a zápěstím na klavíru se později jako klastry /clusters/ celosvětově prosadila a Cowell se stal učitelem Johna Cagea.

Těchto několik poznámek mělo doložit kontext historického pozadí linie Janáček Goes to Jazz, ospravedlnit toto počínání /o to se pokusíme ještě v dalším textu/ a vysvětlit situaci, z níž se toto úsilí zrodilo.

Na začátku 70. let 20. století – v dobách kdy se u nás „rozjížděla“ normalizace – známá anglická rocková skupina Emerson, Lake & Palmer vydala své album a na něm se překvapivě ocitla jako první skladba s názvem Knife-Edge – Ostří nože. Když jsme si asi padesátkrát kvůli textu a jeho přesné identifikaci s brněnským rodilým mluvčím Donem Sparlingem tuto skladbu poslechli, věděli jsme hned po prvním poslechu, že jde o otextovaný začátek Sinfonietty mistrně převedený do rockové podoby. Časopis Melodie potom otiskl na desku recenzi, kde nějaký chytrák napsal, že se jedná o skvělý projev typicky britské melodiky. Napsal jsem do redakce a oni zareagovali a mou glosu otiskli jen s vynecháním pejorativního komentáře o recenzentovi…

A ještě poslední vzpomínka. V roce 1988 proběhla z iniciativy Michaela Beckermana, vynikajícího amerického znalce Dvořáka a Janáčka a čestného doktora Palackého univerzity v Olomouci, velká konference o české hudbě. Zúčastnil jsem se jí ve státě Missouri v Saint Louis s referátem o rekonstrukci Janáčkovy symfonie Dunaj a tu provedl ve velkém music hallu Leopard Slutkin. Pořadatel Michael Beckerman, náš přítel a stážista v 70. letech, dobře ovládající češtinu, tak mistrně a nezištně vše organizoval, že v posledním panelu na jeho referát zbylo už asi jen 5 minut. A protože se striktně dodržoval jednací čas, tak se referátu vzdal a jako skladatel a pianista pohotově zaimprovizoval jazzově a ragově na téma Janáček is going to Saint Louis. A protože to je vedle New Orleansu druhé město, kde se zrodil jazz, může to být i připomenuto před několika řádky o chystaném jazzovém koncertu, jehož kořeny sahají až někam do roku 1988 a do Saint Louis na Mississippi…

Jak se Janáček setká na letošním festivalu s jazzem? Co tyto konfrontace přinesou? Půjde o pět zcela odlišných a osobitých přístupů.

Převážná většina z nich navazuje na Janáčkův ponor do lidové písně a hudby. Zde je třeba zdůraznit, že Janáček jako pozdní třicátník prakticky deset let procházel jakousi dobrovolnou a velmi přísnou klauzurou, v níž věřil na lidovou píseň a hudbu jako na jediný umělecký fenomén hudby, a komponoval jedině tak, aby podpořil nebo vyjádřil tuto základní myšlenku.

Tehdy se sžil s každodenností lidové písně, jako žádný jiný český skladatel pronikl přes sběratelství až do spodní a zadní sféry folklóru, do jeho každodennosti. Pochopil, že kromě krásy je zde i to, čemu říkal tehdy pravda a co nemuselo ani zdaleka být v souladu se salonní představou lidové písně. Janáček poznal i sociální pozadí této kultury, znal rodiny hudebníků, jejich existenční poměry. To všechno

foto: archiv Polajka / Nikolaj Nikotin Ensemble

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Miroslav Vitouš

ho úplně změnilo a na víc než deset let prakticky vymanilo z české artificiální hudby. Jeho počáteční velký úspěch v Praze byl úspěchem folkloristy – skladatele v něm česká hudba nechtěla a nepotřebovala mít.

A tak se stalo, že Janáček jaksi nezestárl a prakticky před padesátkou začínal umělecky znova. Regionální moravský skladatel, jakých bylo více, byl nahrazen někým, kdo vlastní cestou dospěl k evropskému verismu, impresionismu a počátkům expresionismu, aniž si toho někdo u nás povšiml. Nejvýraznějším a zcela vnějším příznakem této proměny se stal Janáčkův rukopis. Úhledný klášterní, fundační a školní rukopis, který mohl být interprety okamžitě hrán nebo zpíván, se proměnil na podivuhodnou směs rychle zapisovaných zkratkovitých impulzů. Tak jak Janáček zachycoval spád lidové písně a hudby, tak začal i komponovat.

Pozadím tohoto procesu byl soustavný takřka každodenní sběr nápěvků mluvy, které se snažil důsledně oddělit od procesu umělecké tvorby.

K takovému Janáčkovi dnes přistupují jazzmani, kteří v něm tuší a cítí rudimentární sílu – podobnou té síle, kterou sami každodenně hledají a nalézají.

Emil Viklický už po léta vychází z Janáčkových melodií nebo skladeb, aby je konfrontoval se svým cítěním. V jeho případě jde o jakési zpětné konfrontování Janáčkovy jednoduchosti a až minimálního projevu, který tak imponoval například Stevu Reichovi, se snahou moderního jazzu o harmonické bohatství. Viklický svým osobitým způsobem vrací Janáčka od jeho intervalů, jednoduchých ostinát, časovek k harmonickému bohatství, jaké do folklóru vnášel Vítězslav Novák a na dlouhá léta tak ovlivnil přístup k lidové písni a hudbě.

Zcela jiná a lidové hudbě mnohem bližší je Iva Bittová, velký talent kombinace zpěvu, houslí a fónického projevu. Ona jako první dokázala přiblížit Janáčkovu Moravskou lidovou poezii v písních zcela nově ve verzi se Škampovým kvartetem – letos se spojí s vynikajícími bubeníky z OK Percussion Duo, aby pojednala některé výrazné Janáčkovy úseky skladeb, miniatury, nápěvky mluvy i kompoziční celky. S obdobným očekáváním přistupujeme k recitálu Tales from my diary – Nikolaj Nikotin Ensemble a Miroslav Vitouš.

Jazzová úprava Sinfonietty /Didrik Ingvaldsen Orchestra/ připomene dávný pokus skupiny Emerson, Lake & Palmer a Marta Töpferová se ponoří znovu do Janáčkových oblíbených lidových písní.

Jak a nakolik se všichni tito umělci setkají na pozadí jazzu, rocku, folk-folklóru a dalších směrů s Janáčkem a jeho velkým odkazem, to ukáže festival. Přejme si ta nejlepší možná setkání.

28–29

×

Janáček má dar zasáhnout hluboké emoce Vynikající klavírista Ivo Kahánek vystoupí na festivalu Janáček Brno s orchestrem, jako sólista a ještě bude doprovázet písňový recitál.

Několik otázek směřovalo k němu a naší přední sopranistce Martině Jankové. foto: archiv Ivo Kahánek

text:

Ivo Kahánek

Boris Klepal

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Co znamená Leoš Janáček jako klavírní autor – čím je pro interpreta mimořádný a jedinečný?

U Janáčka je zajímavá už základní inspirace.

Jiní autoři se inspirují lidským hlasem nebo třeba instrumentací, ale u Janáčka nejen že jsou to inspirace lidové, ale navíc jsou vázané na cimbálový způsob hry. Janáčkovo klavírní dílo nese hodně rysů romantismu, ale vždy se na poslední chvíli „zježí“ na něco jiného.

Ochudit Janáčka o romantismus a krásu, která v něm nepochybně je, by bylo chybou. Zrovna tak by ale bylo chybou ho ochudit o tu drsnost a „ošklivost“. Zachycení obou poloh a jejich správné doplnění je velkým specifikem jeho díla. Když si projdu většinu Janáčkova klavírního repertoáru, tak mi připadá, že pořád řeší konflikt člověka, který něco strašně intenzivně prožívá, a na druhé straně osudu, který je bezemoční a absolutní. Ten konflikt je v Sonátě 1. X. 1905, v Chodníčku, je prakticky ve všem.

To je další Janáčkovo specifikum.

Jak často zařazujete hudbu Leoše Janáčka do svých koncertních programů, stojí o ni pořadatelé a publikum?

Zařazuji ho velmi často, protože ho mám rád, celé jeho klavírní dílo hraji, a navíc je to dobrá hudba na vytváření dramaturgie koncertů.

Mně pořád připadá i ve své naježenosti dost hezký, je to krásná hudba. Má ale určitý dar zasáhnout velmi hluboké emoce a uvolnit stavidlo jakýmsi nepříjemným věcem, protože jsem snad ještě nepotkal člověka, kterému by Janáček byl lhostejný. Vyvolává i úplně jiný druh potlesku, než když zahraji třeba Chopina.

Po Janáčkovi má potlesk pomalý nájezd, jako by byl trochu zaražený, ale potom strašně dlouho graduje. U těch efektních věcí je to takový výbuch.

Budete hrát také Klavírní koncert a Rolnické písně Bély Bartóka. Co spojuje Bartóka s Janáčkem, a co je naopak rozděluje?

Oba spojuje relativní geografická nedalekost, temperament, inspirace lidovou hudbou.

Určitě je rozděluje klavírní stylizace, v níž byl Bartók dál. U Janáčka pořád hraje velkou roli lidský hlas – u Bartóka sice taky, ale Bartók byl přece jen profesionální pianista. Myslím, že oba byli trošičku chorobní, u Bartóka je to zjevnější, i jeho prostředky jsou extrémnější. U Bartóka na rozdíl od Janáčka není ani stopa dekorativnosti, z každého tónu musí vydolovat maximum. Janáčka jsem nikdy hrát neslyšel, ale myslím si, že to byl druh temperamentu, který vybuchl a vybuchoval i decibelově. Nějaké nahrávky Bartóka jako klavíristy jsou ale zachované a je v nich zajímavý faktor jakési tichosti.

Oba skladatelé mají obrovský vztah k dnešku.

10. a 14. 10. 2016, Vila Tugendhat Jak se těšíte na koncerty do vily Tugendhat – nebude samotné prostředí světoznámé stavby příliš velká konkurence pro samotnou hudbu?

Já jsem byl ve vile Tugendhat jen jednou asi na deset minut a to prostředí je tak nakažlivé a fascinující, že se tam u piana už vidím.

A speciálně hra s prostorem, kterou tam architekt rozehrál, je strašně umocňující, protože prožívání hudby v prostoru bude ve vile ještě úplně jiné. Nebojím se tedy, že by to byla konkurence.

Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho a která tím potírá jakékoliv pocity a prožívání. Člověk prožívá ve chvíli, kdy má v sobě nějakou kontroverzi, a v dílech obou autorů je obrovská naléhavost sdělení, ale není v nich snadnost. Jejich hudbu nelze poslouchat – té se buď účastníte, nebo ne.

Na jednom z koncertů budete doprovázet sopranistku Martinu Jankovou a barytonistu Romana Hozu.

Není to pro klavíristu obecně trochu nevděčný úkol?

Nevděčný úkol je to z hlediska PR – to říkám rovnou. Když jsme natáčeli janáčkovské CD s Martinou Jankovou a Tomášem Králem, tak jsme ho brali jako komorní projekt, kde jsou všichni nezastupitelní. Ale potom bude devět desetin recenze o ní a o klavírístovi se řekne, že doprovázel citlivě. Ta práce ale byla do té míry hezká, že mi tyhle věci vynahradí. A jestli se o mně kvůli tomu bude psát v novinách deset řádků nebo tři, to je mi jedno.

foto: Markus Senn

JANÁČEK BRNO 2016

Martina Janková

Martina Janková a její vyznání z lásky k Janáčkovi Vaše jméno si publikum spojuje především se starou hudbou. Co vás přivedlo k Leoši Janáčkovi?

Vyrůstala jsem ve Frýdlantě nad Ostravicí a již ve svých čtyřech letech jsem zpívala na veřejných koncertech cimbálovky rodiny Kotků.

Ta je známá svou sběratelskou tradicí lidové poezie platnou dodnes. V roce 1906 se sám Janáček vydal za jejich předkem Ignácem Kotkem do Frýdlantu a ve svém fejetonu Myšlenky cestou napsal: „Jen ze živé písně jest možný vývoj umělé hudby téhož slohu... Na hru Kotků, Mánků, Peterků… dosud živých hudců, cimbalistů a gajdošů, my navazujeme své skladby.“ Tak jsem se již od dětství měla možnost setkat s našimi „rodinnými klenoty“, primáš Štěpán Kotek mi daroval i staré první vydání Janáčkovy sbírky: Ukvalská poezie v písních. Později jsem se na Ostravské konzervatoři setkala s jeho sbírkou Moravská lidová poezie v písních a obdivovala, jak geniálně a velice citlivě naše písně Janáček přepracoval pro klavír. Již přes 25 let se věnuji písňové interpretaci, natočila jsem písně Dvořáka, Musorgského, Strausse, Schuberta… ale té naší Moravě a Janáčkovi jsem to byla do roku 2015 ještě „dlužná“.

30–31

Čím je vám blízká lidová poezie?

Na Pražském jaru z ní máte celý program ve zhudebnění nejen od Janáčka, ale také Brahmse, Respighiho, Fally…

Pro Pražské jaro jsem na tomto základě program modifikovala a zařazuji tak naše Lašsko a Janáčka do kontextu jiných významných evropských skladatelů, kteří taktéž vyznávají ve svých úpravách lásku svým zemím a jejich lidovému hudebnímu pokladu.

Program na Pražském jaru má podtitul Pocta Jarmile Novotné.

Komu byste věnovala koncert ve vile Tugendhat?

Titul „Pocta Jarmile Novotné“ se týká již tříleté řady Pražského jara, které tento festival věnuje recitálům českých pěvců známých v zahraničí. Tak například loni v této řadě vystoupil Adam Plachetka, letos je v ní uveden můj recitál. Je to zavádějící titul, co se týče mého programového zaměření. Já se tímto programem vyznávám z vlastní lásky k naší Moravě a Leoši Janáčkovi.

×

Melodie řeči

jsou jako okna do lidské duše...

Steve Reich o svém vztahu k Janáčkovi Abych k vám byl upřímný, byl jsem velký Bartókův student. Tedy on už byl po smrti. Já jsem studoval jeho dílo na konzervatoři Julliard, a většinu času jsem strávil nad 4. a 5. kvartetem. A roky nato, asi v roce 1988, jsem napsal skladbu Different trains (Jiné vlaky).

Použil jsem mluvené slovo, melodie části vět, ne zpěv, ale melodii ženského hlasu z Chicaga.

A když jsem o tomhle mluvil se svými studenty, byl tam ve třídě jeden starší muž, asi někdo z fakulty, zvedl ruku a řekl: „Znáte Janáčkovy práce?“ A já, trochu zahanbený, jsem řekl: „Ne, neznám.“ A on řekl: „To byste měl.“ Den na to jsem šel do knihkupectví, pořád ještě máme obchody s knihami, a koupil jsem si…, jmenovalo se to Janáčkovy nezařazené eseje. A několik z nich bylo o melodii hlasu. Udělal krásné přirovnání. Řekl, že melodie hlasu je jako leknín, jehož kořeny sahají na dno lidské duše. V té své knize měl zápisy, a jeden z nich byla melodie hlasu průvodčího vlaku, jak ohlašuje zastávku. Jednou v němčině… Velká septima. Fuj! A teď si poslechněte ten krásný kvintakord. To je čeština.

foto: Boosey & Hawkes, Inc., New York

Janáčkovy zápisky mluvy (Janáčkův archiv MZM)

Beryl Korot a Steve Reich o opeře The Cave (výběr) Autor textu:

Jonathan Cott

Jak se zrodila myšlenka opery The Cave (Jeskyně)?

BK: Setkali jsme se v nedaleké kavárně Ellen’s Coffee Shop, protože jsme již dříve mluvili o možné spolupráci a cítili jsme, že bude dobré v diskusi pokračovat na neutrální půdě.

Steve přišel s příběhem o Abrahámovi jako ničiteli model, obrazoborci. Při četbě Bible na mě silně zapůsobil příběh o třech cizincích (ve skutečnosti andělech), kteří navštívili Abraháma, když se zotavoval po obřízce, a kteří mu předpověděli narození syna Izáka a zničení měst Sodomy a Gomory (kvůli kterým později smlouval s Bohem). Abrahám nevěděl, kdo tito cizinci jsou, ale jako každému i jim chtěl prokázat pohostinnost a šel pro ně zabít tele.

V tomto okamžiku se text vytrácí a nastupuje tradiční ústní předávání příběhu.

Abrahám pronásleduje tele do jeskyně, kde uvidí stíny. Intuitivně ví, že jde o stíny Adama a Evy, protože zároveň ucítí něco svěžího a plného zeleně, a opět správně odhadne, že jde o Ráj. V tu chvíli ví, že to je místo, kde bude

JANÁČEK BRNO 2016

11. 10. 2016, Mahenovo divadlo foto: Alice Arnold

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Beryl Korot a Steve Reich

i se svou rodinou pohřben. Chytne tele a vrátí se nakrmit hosty. Tento příběh je kouzelný, protože prosté rozhodnutí přinést tele a pohostit cizince spojí Abraháma s pravěkou matkou a otcem veškerého lidstva. A tato jeskyně stále existuje, i když se nachází zčásti pod herodeskou, byzantskou a převážně islámskou stavbou v dnešním Hebronu. Důležité pak bylo to, že skutečně existuje místo, které je dnes spojeno s událostmi, které se odehrály tak dávno, a že jsem ho mohla navštívit a vyfotit.

SR: Více než rok před tímto setkáním jsme se s Beryl rozhodli spolupracovat na základě pravdivé podstaty tohoto příběhu, která neměla nic společného s jeskyní ani žádným konkrétním obsahem. Já jsem vydával skladbu Different Trains (Jiné vlaky) a Beryl díla Text and Commentary (Text a komentář) a Dachau.

Nás zajímal pravdivý základ a chtěli jsme vytvořit nový druh hudebního divadla na základě zdrojů dokumentárního videa. Šlo o to, abyste mohli vidět a slyšet lidi z videa a zároveň sledovat a poslouchat hudebníky na jevišti, jak je zdvojují, tedy jak hrají melodii jejich řeči.

A co vizuální styl?

BK: Na rozdíl od skladatele pro video neexistuje žádný precedens. Je to vlastně nové médium s rozvíjejícím se slovníkem. Ale začátkem 70. let, kdy jsem vytvořila svou první vícekanálovou instalaci Dachau 1974, mě hodně zajímal precedens a studovala jsem filmové médium a starodávné technologie tkalcovského stavu, abych zjistila, jak pracovat na větším počtu kanálů. A na své tehdejší myšlenky jsem navázala při práci na projektu The Cave. I když tedy vnímáte větší počet médií, celé dílo zůstává přísně frontální a má být chápáno jako jediný

celek. To je moje spojení s filmem. Chtěla jsem ale vytvořit techniky v tomto novém formátu a spojit je s vyprávěním, a proto jsem se obrátila ke starému programovacímu nástroji tkalcovského stavu a pojala každý kanál jako samostatné vlákno. Poté jsem vytvořila nonverbální vyprávění tak, že jsem přesně načasovala a přidávala obrázky, které spolu vzájemně souvisejí, a vytvořila jsem jednotlivé rytmy pro každý kanál střídáním obrázků a šedých prázdných snímků. Tyto techniky se staly základem pro vizualizaci partitury od Stevea. Dodal mi zvuk pro kanál mluvících hlav a já jsem měla zajistit zbytek, který bude s partiturou fungovat.

Zvolila jsem pět obrazovek, protože přinášejí možnosti spojování různých takzvaných vláken a protože pět obrazovek stále dokážeme vnímat jako jednu, takže si uchováváme přesné vizuální zaměření.

Proč tato rodina?

Proč Abrahám?

SR: Abrahám je největší radikál a vizionář v historii. Žil ve světě, kde lidé chápali síly přírody jako nejvyšší hodnotu. Slunce, měsíc, hvězdy, stromy, různé sochy – tyto věci oni uctívali – a Abrahám to vše rázně ukončil.

V judaistickém midraši i muslimském koránu je příběh o tom, jak Abrahám zničí modly, které vyráběl jeho otec. Riskoval tím život a v obou těchto tradicích byl zázračně zachráněn z rozžhavené pece, do které ho hodil král Nimrod.

Máme zde tedy muže, který má absolutně odlišný pohled na to, co by lidé měli uctívat. Jednotný, neviditelný a nejvýš etický. Tento pohled nakonec převáží a my v něm stále žijeme.

32–33

Předpokládám, že jste nepoužil libreto.

SR: Libreto jsme nepsali, ani jsme ho nikomu nezadávali, ale začali jsme s příběhem ze dvou posvátných textů – z Bible a Koránu a další související literatury. Pak jsme se začali ptát Izraelců, Palestinců a Američanů: „Kdo je pro vás Abrahám / Sára / Hagar / Izmael / Izák?“ A z odpovědí jsme dali dohromady zbytek libreta.

Moc se mi nelíbí představa, že zpěváci budou hrát biblické role. Nemáme vůbec představu, jak tyto 4 tisíce let staré postavy vypadaly, a když se je někdo snaží ztvárnit, tak je to vždy trochu divné. Skutečnost je taková, že Abrahám a ti ostatní žijí jen ve slovech a myšlenkách živých lidí. V naší opeře The Cave žijí ve slovech lidí, kterých jsme se ptali. Vzpomínám si, jak jsme se to snažili v roce 1989 vysvětlit jednomu scénografovi, kterého jsme chtěli pro tuto práci zlákat, ale prostě to nepochopil. Trval na tom, že nemůže začít s prací, dokud nebude mít dokončené libreto. Tím způsobem prostě pracoval, všechno do sebe muselo zapadnout. Náš původní scénograf John Arnon o něco později celou myšlenku samozřejmě ihned pochopil stejně jako Richard Nelson, náš původní autor osvětlení scény, a také Carey Perloff, náš původní režisér. Každopádně libreto bylo dokončeno v lednu roku 1993 stejně jako celé dílo.

BK: Ukázalo se, že opera je vyprávění podané třikrát z úhlu pohledu tří různých kultur. Na začátku jsme měli obecný nástin, poté obecnou pracovní metodu a libreto se vyvíjelo společně s tím, jak se vyvíjela hudba a video.

Na co máme myslet při sledování opery The Cave?

SR: Na jednu stranu na to, že je to možná váš příběh. Možná jste jej pustili z hlavy nebo dlouho ignorovali, ale můžete se k němu vrátit.

Odtud jste přišli. Chcete si držet odstup, nebo se s ním znovu seznámit? Na druhou stranu, a to se týká jen hudby, můžete zjistit, že tyto mnohé melodie řeči jsou neobvyklým hudebním průvodcem k osobnosti mluvčích. Jak řekl Janáček: „…melodie řeči jsou jako okna do lidské duše… A pro divadelní hudbu jsou velmi důležité.“ Důležité, protože je nemožné oddělit hudbu od člověka, který mluví.

×

Marta Töpferová

foto: archiv Marta Töpferová

16. 10. 2016, divadlo Reduta (Mozartův sál)

Zpěvačka, skladatelka a textařka Marta Töpferová, dcera českých herců, vyrostla v zákulisí divadla.

V jedenácti letech emigrovala s matkou a sestrou do USA. Zpěvu se věnovala už od osmi let, nejprve klasickému a později ji její náklonnost k latinskoamerické hudbě dovedla k intenzivnímu studiu latinskoamerických písní.

Napsala více než osmdesát skladeb a produkovala sedm alb. V rámci svých mezinárodních turné vystoupila na významných festivalech a v koncertních halách včetně Blue Note, World Music Festivalu v Chicagu, Queen Elizabeth Hall v Londýně, Jazz Festival Royale v ajsku, Vienna Jazz Festivalu, Hague Jazz Festivalu, London Jazz Festivalu, New Morning v Paříži a mnoha dalších místech v Argentině, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Maďarsku, Německu, Polsku a České republice. Marta Töpferová se po mnoha letech v USA vrátila do své rodné země a založila projekt Milokraj, který čerpá z jejích hudebních a kulturních kořenů. Vytvořila sbírku autorských písní inspirovaných převážně moravským folklórem, komorní hudbou, ovšem vnímavý posluchač také zaznamená jemné vlivy Martina dlouholetého vztahu k hudbě latinské Ameri , Španělska a jejího života v New Yorku.

Pro festival Janáček Brno 2016 si Milokraj připravil zbrusu nový program.

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Čerpám inspiraci z lidové hudby text:

Pocházíte z Moravy, je vám moravská lidová hudba blízká? Zpívali jste u vás doma, když jste byla malá?

Narodila jsem se v Ostravě a moje maminka trávila docela dost času v Beskydech, když jsem byla malá. Tam jsme údajně celkem často slyšely moravskou lidovou hudbu a cimbálovou muziku, proto mě dodnes velmi silně zasahuje, hlavně když ji slyším živě. Fascinují mě moravské lidové písně z různých oblastí, především svým temperamentem, svou harmonií, synkopou a také nečekanými melodickými kadencemi a změnami v tempu. Doma jsme zpívali s rodiči a starší sestrou. Také předkové na maminčině straně byli kočovní divadelníci a muzikanti, tak to asi máme v krvi.

Dlouho jste se jako interpretka i skladatelka věnovala latinskoamerické hudbě. Kdy jste se poprvé setkala s hudbou Leoše Janáčka a co vás k ní přivedlo?

Písně Leoše Janáčka jsem trochu v mládí znala, zejména Moravskou lidovou poezii v písních, ale do nedávna jsem zpívala jen několik z nich, a cappella nebo v jiné úpravě. Díky tomu, že jsem žila tak dlouho v USA, mě nenapadlo někoho tam oslovit, abychom zkusili tento repertoár nastudovat s Janáčkovým klavírním doprovodem. Když jsem se ovšem v roce 2012 vrátila do Čech, setkala jsem se v Praze s klavíristkou Anetou Majerovou, která mi navrhla společně se věnovat písňové tvorbě Leoše Janáčka. Radostně jsem se do Janáčkovy tvorby ponořila a objevily jsme také jeho nádherné lidové balady a Slezské písně.

Které Janáčkovy písně jste vybrala do programu na festivalový koncert a proč?

Ze sbírky Slezské písně: Aj, co to je za slavíček.

Ze sbírky Dvacet šest lidových balad: Něumrem já na zemi, Už těbe, Anička, Byla jedna sirá vdova, Na horách, na dolách. Z Moravské lidové poezie v písních: Červená jabúčka, Tužba, Svatba komáří, Kvítí milodějné, Lavečka.

Vybrala jsem tyto písně jednak proto, že mě velice oslovují. Také jsem ovšem vybírala písně, které mi sedí, co se týče rozsahu.

Mám docela hluboký hlas, kontraalt, tak zpívám o oktávu níž než většina žen, které zpívají v poloze mezzosopránu nebo sopránu. Pár písní jsem si dovolila transponovat, ale snažím se co nejvíce zachovat původní tóniny, ve kterých Janáček písně napsal.

V lidové hudbě Latinské Ameriky, které jsem se dlouho věnovala, ženy častokrát zpívají v nízkých polohách, tak jsem díky tomu vyvinula jistou barvu hlasu a zpěvu. Ale myslím, že zrovna váha a mystika Janáčkových skladeb se s touto hloubkou v hlase velice zajímavě propojuje.

Jaké budou ve vašem podání?

Jelikož celý život vycházím a čerpám inspiraci z lidové hudby, zpívám Janáčkovy písně spíš v lidovém duchu, nikoli v duchu klasickém nebo operním. Zároveň jsem dospěla k jaké-

34–35

Patricie Částková

musi osobnímu stylu zpěvu, takže do těchto písní nevyhnutelně vnáším i svou životní zkušenost, mnoho let strávených za mořem v New Yorku, kde člověk mnoho načerpal, ale přitom snil a toužil se znovu napojit na svou rodnou Moravu. Přistupuji k Janáčkovým písním s pokorou, protože ačkoli jsou to většinou písně na jednu stránku, nesou v sobě ohromnou poetickou sílu a váhu lidských příběhů, spojenou s geniálními melodiemi a velice unikátními doprovody, které Janáček zpracoval a vytvořil.

Na co dalšího se mohou posluchači vašeho koncertu těšit?

Kromě Janáčkových písní s klavírním doprovodem také připravujeme několik nových úprav pro soubor Milokraj, který se skládá z houslisty Stanislava Palúcha, cimbalisty Marcela Comendanta, kytaristy Davida Dorůžky a kontrabasisty Roberta Ragana. Tyto úpravy zazní poprvé právě v Brně 16. října 2016. Dále zahrajeme výběr z mých autorských písní, například zhudebněné básně Jana Zahradníčka, Věry Provazníkové a dalších. Také bych ráda upozornila na změnu v sestavě, a to je, že na klavír zahraje místo Anety Majerové vynikající klavírista Jan Bartoš. Ivan Moravec o Janu Bartošovi například říká: „Jan Bartoš je nevšedním typem hudebníka, skutečnou osobností.“

×

Janáček Leoše Janáčka a Bélu Bartóka dělí generace a půl, ale přesto měli leccos společného. Oba se zajímali jako skladatelé i jako teoretici o folklór, přestože Bartókův zájem sahal geografic mnohem dále přes jeho rodné Maďarsko až do Rumunska a do severní Afri .

Oba také sdíleli přesvědčení, že hudba má vyrůstat z kořenů kultury rodné země.

Patricie Částková

foto: archiv PKF

text:

Na jediném velkém orchestrálním koncertu letošního festivalu zazní vedle sebe právě díla Janáčka a Bartóka v podání orchestru, který právem patří mezi přední česká filharmonická tělesa, PKF – Prague Philharmonia. Uvede Janáčkovu symfonickou baladu Šumařovo dítě, inspirovanou básní Svatopluka Čecha, a dva opusy Bély Bartóka. Prvním je Klavírní koncert č. 2, který v Bartókově tvorbě bohatě odkazuje právě na lidové inspirace. Ke klavíru usedne jeden z předních českých virtuózů Ivo Kahánek. Druhou skladbou je Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu, inspirovaná Bartókovým velkým vzorem Claudem Debussym.

Do čela PKF se při této příležitosti postaví další z mladých českých dirigentů, kteří v posledních dekádách dobývají mezinárodní pódia.

Tomáš Brauner

PKF – Prague Philharmonia

Na koncertu s PKF uvedete vedle sebe díla Leoše Janáčka a Bély Bartóka – co se vám vybaví, když slyšíte tato dvě jména pohromadě?

Vybaví se mi dvě skladatelské osobnosti artificiální hudby 20. století, které výrazně ovlivnily hudební svět prostřednictvím své originální hudby a významnou měrou proslavily své vlasti. Jde o dvě významné individuality, které mají hodně společného. Oba skladatelé byli konstruktivního typu. Oba jsou řazeni do směrů expresionismus a neofolklorismu. Vášniví sběratelé lidových písní, obdivovatelé lidové kultury. Originálnost Janáčkovy a Bartókovy kompozice vychází z jejich specifického zaměření na lidovou hudbu z folkloristických oblastí s vlivy výrazu expresionismu a s impresionistickou barvitostí.

Největší pozornost se věnuje Janáčkově operní tvorbě, vy sám jste nastudoval Káťu Kabanovou a Její pastorkyňu.

Je pro vás rozdíl mezi Janáčkovou instrumentální tvorbou a operním dílem?

Dle mého názoru začátek 20. století je již pro Janáčka významným obdobím, kde se

9. 10. 2016, Besední dům

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

versus

Bartók

Janáček formuje jako jedinečný a z dnešního pohledu až výjimečný skladatel. Již zcela jasně k nám promlouvá Janáčkova kompoziční technika. Velice specifické a osobité dílo, svou originalitou, průzračnou instrumentací, jasné a někdy až bolesté vyjádření nejrůznějších poloh smutku, radosti, lásky, žárlivosti, smrti a veselí jsou pro mě natolik jedinečné, že pro mě osobně rozdílu není.

Spolupracujete s českými i zahraničními orchestry. Jak často se setkáváte s Janáčkovou instrumentální hudbou na jejich programu?

Jsem za to rád, že Janáček se v zahraničí hraje a poměrně často. Samozřejmě vídáme některé skladby jak u nás, tak u zahraničních orchestrů jako Taras Bulba, Sinfonietta, Lašské tance mnohem častěji, respektive jsou více populární. Každá pak Janáčkova uváděná opera v zahraničí je vždy velkou kulturní událostí každého operního domu a jistotou velké návštěvnosti.

Tomáš Brauner patří k nejvyhledávaněj-

PKF – Prague Philharmonia vznikla

ším dirigentům své generace. Od roku 2013 zastává post šéfdirigenta Plzeňské filharmonie a od roku 2014 se stal hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Mimo to pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry a operními domy (např. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, Münchner Symphoniker, Slovenská filharmónia, Philharmonie Südwestfalen, Státní orchestr moskevského rozhlasu, Orchestra of Colours Athen, Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský komorní orchestr, Komorní filharmonie Pardubice, Filharmonie Bohuslava Martinů) a hostuje na významných mezinárodních festivalech (Bad Kissingen, Festival Richarda Strausse v Garmisch, Pražské jaro, MHF Smetanova Litomyšl, MHF Český Krumlov ad.). Mimo symfonickou hudbu se věnuje i operní tvorbě, jako operní dirigent debutoval v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde nastudoval řadu titulů. Působí rovněž v Národním divadle v Praze a Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

v roce 1994 z iniciativy světoznámého dirigenta Jiřího Bělohlávka pod původním názvem Pražská komorní filharmonie, aby vnesla do českého a posléze světového prostředí čerstvý vzduch nakažlivého hudebního elánu a touhy po znamenitosti nejmenšího detailu prováděné hudby. Již zanedlouho po svém vzniku se zařadila do okruhu nejrespektovanějších orchestrů České republiky a vybudovala si vynikající renomé v Evropě i ve světě.

V čele ansámblu stál do roku 2005 jeden z celosvětově vysoce uznávaných českých dirigentů Jiří Bělohlávek, následně se stal jeho čestným uměleckým ředitelem. Dalšími šéfdirigenty byli švýcarský dirigent Kaspar Zehnder a Jakub Hrůša, který se už ve svém mladém věku těší vynikajícímu mezinárodnímu renomé. Od počátku sezony 2015–16 se postu hudebního ředitele a šéfdirigenta ujal významný francouzský dirigent Emmanuel Villaume.

Orchestr je pravidelně zván na mezinárodní hudební festivaly, vystupuje v předních světových sálech a je partnerem světoznámých dirigentů a interpretů, jakými jsou Vladimir Ashkenazy, Milan Turković, Jefim Bronfman, András Schiff, Shlomo Mintz, Sarah Chang, Isabelle Faust, Mischa Maisky, Magdalena Kožená, Anna Netrebko, Natalie Dessay, Rolando Villazón, Plácido Domingo, Elina Garanča, Juan Diego Flórez, Radek Baborák, Thomas Hampson a řada dalších.

Proč by měli návštěvníci festivalu přijít právě na tento koncert?

Zazní hudba krásná, osobitá a jedinečná.

Uslyšíme dvě hudební osobnosti, které k sobě měly tak blízko a přesto žily od sebe tak daleko. Jsem pak nesmírně rád, že zde budu moci zahrát Bartókovu skladbu Hudba pro smyčce, bicí a celestu. Významná, nelehká, ale zcela originální skladba, která se u nás jen zřídka uvádí.

foto: archiv Tomáš Brauner

Náročný program na festivalovém koncertu provedete s PKF – Prague Philharmonia. Je to vaše první spolupráce s tímto orchestrem?

S orchestrem PKF – Prague Philharmonia spolupracuji již několik let. Vždy mě spolupráce s tímto orchestrem naplní velkým potěšením a inspirací.

Tomáš Brauner

36–37

×

foto: archiv Miloslav Ištvan Quartett

17. 10. 2016, Uměleckoprůmyslové muzeum

Krásných 100 let text:

Štěpán Filípek

„Krásných 100 let“ …jde o koncert, či spíše o dokument? Soubor Miloslav Ištvan Quartett si dal ambiciózní úkol představit publiku mezinárodního festivalu Janáček Brno 2016 stručný průřez z toho nejlepšího, co v minulém století v Brně pro smyčcové kvarteto vzniklo…

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Asociace členů kvarteta na téma Kreutzerova sonáta:

Alexej Aslamas:

„Žárlivost / Vražda“ Jan Bělohlávek: „Vášeň / Touha“ Stanislav Vacek: „Sex / Nevěra“ Štěpán Filípek:

„Stop sentimentu!“ Koncert je věnován tvorbě autorů nerozlučně spjatých s Brnem a jihomoravským regionem. Prvním z nich je Leoš Janáček (1854–1928), zakladatel brněnské kompoziční školy. Dnes je jeho dílo celosvětově uznávaným fenoménem, nicméně se kromě komponování věnoval i pedagogické činnosti a vychoval celou generaci velmi nadaných skladatelů. Jedním z nejtalentovanějších Janáčkových žáků byl bezesporu Jaroslav Kvapil (1892–1958), jenž byl klíčovou postavou brněnské kulturní scény především na přelomu 40. a 50. let 20. století, kdy formoval katedru kompozice na nově vzniklé Janáčkově akademii múzických umění. Na Kvapilovu práci navázal Miloslav Ištvan (1928–1990), vůdčí postava brněnské 2. avantgardy. Ve svém díle se v protireakci na požadavky socialistického realismu pokusil propojit vliv moravské hudební tradice s evropskou „Novou hudbou“, africkými rytmy a big beatem. Nedávno zesnulý František Emmert (1940–2015) patřil k výrazným skladatelským osobnostem přelomu tisíciletí. Na Ištvanovu práci navázal především kompozičním myšlením, kdy jako jeden z mála dokázal doopravdy absorbovat a využít východiska svých předchůdců. Propojil je však se svou velmi osobitou muzikalitou a těžko uchopitelným mysticismem.

V období po 1. světové válce byl již Leoš Janáček renomovaným skladatelem, kdy se jeho, zejména operní, dílo, začalo pozvolna prosazovat na evropských i světových jevištích. Přes rozsáhlé divadelní a symfonické práce neopomíjel ani žánr komorní hudby, a když roku 1923 přišel impulz od Českého kvarteta ke zkomponování reprezentativní kompozice, pustil se do práce. Jako obsahový základ kvartetu použil Janáček dojem, který v něm zanechala četba novely Kreutzerova sonáta Lva Nikolajeviče Tolstého. Skladba však nemůže být považována za programní, spíše naopak – Smyčcový kvartet č. 1 je kritikou romantických klišé a pokouší se dokumentovat věčně se opakující lidské emoce v jejich krásné i hrůzné podobě.

Roku 1949 zareagoval Jaroslav Kvapil na soutěž vypsanou Hábovým kvartetem a zkomponoval svůj 5. smyčcový kvartet. V této kompozici využil ve formě rondových a variačních technik v kombinaci s hudebním materiálem lidových, především slováckých písní. Zároveň v některých fragmentech díla sofistikovaným způsobem cituje a komentuje evropský hudební vývoj od keltské hudby, přes klasický chorál, až k dílům vrcholných romantiků. Vzhledem ke svým nezpochybnitelným kvalitám obdržela kompozice ve zmíněné kvartetní soutěži 1. cenu.

Na začátku 70. let 20. století se česká společnost vlivem ruské okupace a normalizačního procesu propadla do všeobecné deprese.

Po emigrační vlně potřeboval komunistický režim udržet alespoň část intelektuálních špiček v Československu a to se týkalo i hudebních skladatelů. Miloslav Ištvan byl jedním z těch, kteří zůstali. Mohl sice dál vyučovat na JAMU, ale zároveň nebylo uvádění jeho prací režimem vítané ani podporované. Stal se tak příslušníkem tzv. „šedé zóny“, jakousi tiše tolerovanou autoritou. Nicméně tento fakt byl pro skladatele a moravský kulturní odkaz spíše „darem z nebes“, neboť autorova společenská izolace a jeho zaměření se na vlastní práci umožnila během více než 20 normalizačních let vzniknout mnoha geniálním kompozicím. Roku 1986, tedy v době, kdy se Miloslav Ištvan již posunul od „Nové hudby“ směrem k univerzálnějšímu hudebnímu myšlení, zkomponoval 2. smyčcový kvartet. Sám ho okomentoval – „Lze jej přirovnat k otáčivému objektu. Je stále týž, ale neustále se ukazuje z jiné strany.“ František Emmert pocházel ze severních Čech a jeho cesta do jihomoravské metropole, kterou později přijal za svůj domov, vedla nejprve přes Prahu. Hudbu se totiž ve druhé polovině 50. let vydal studovat na Pražskou konzervatoř, kde studoval klavír u Lva Esche a kompozici u Jana Bartoše. Do Brna se dostal až v rámci svých univerzitních studií skladby, kdy ho na JAMU formovali zejména Jan Kapr a Miloslav Ištvan.

Přes experimenty s „Novou hudbou“ se v 70. letech propracoval ke svému jedinečnému stylu, kdy se pokoušel hudebně ztvárnit duchovní, především katolicismem ovlivněné náměty. 5. smyčcový kvartet z roku 1978 se však vymyká z Emmertových nábožensko-mystických témat. Jedná se především o zpověď člověka… intimní zpověď člověka Františka, který tuto kompozici věnoval památce své maminky.

Miloslav Ištvan Quartett jakožto soubor dokumentující především aktuální jihomoravskou hudební tvorbu zasahuje tímto interpretačním úkolem hluboko do historie. Máme žít jen právě teď a nehledět kolem sebe, nebo je pro nás důležitá i vlastní identita, vědomí toho, z čeho jsme vzešli? Možná nám tento koncert dá odpověď…

38–39

×

15. a 16. 10. 2016, Janáčkovo divadlo

Modrovousův hrad Béla Bartók Modrovous: Anders Lorentzson Judith: Katarina Giotas

Očekávání Arnold Schönberg Žena: Katarina Karnéus Muž: Anders Lorentzson

režie: David Radok dirigent: Marko Ivanović Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg

foto: Mats Bäcker Očekávání – Katarina Karnéus

40–41

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

informace Památník Leoše Janáčka

Místa konání

Zákaznické centrum NdB

Janáčkovo divadlo Rooseveltova ul. 7

Mahenovo divadlo Malinovského nám. 1

divadlo Reduta Zelný trh 4

Ko u

Dvořákova 11 tel: +420 542 158 120 email: obchodni@ndbrno.cz Předprodej online: www.janacek-brno.cz

nic

ov a

Další prodej vstupenek vždy hodinu před začátkem na místě konání akce.

Divadlo na Orlí Orlí 19

Žerotínovo náměstí

Besední dům Komenského nám. 8

kostel Nanebevzetí Panny Marie Jezuitská ul.

HF JAMU Komenského nám. 6

HF JAMU

Vila Tugendhat Černopolní 45

Památník Leoše Janáčka

Besední dům

Smetanova 14

a Husov

Uměleckoprůmyslové muzeum Husova 14

Uměleckoprůmyslové muzeum hrad Špilberk

Festival Pass MFJB 2016 = výrazná sleva!

Festival Pass se skládá z šesti nebo tří kuponů, které si zakoupíte v předprodeji NdB. Festival Pass

6 kuponů / 6 vstupenek

3 kupony / 3 vstupenky

plná cena

1 998 Kč

1 098 Kč

student

996 Kč

549 Kč

Festival Pass není možné uplatnit na koncerty konající se ve Vile Tugendhat.

Pro online zakoupení Festival Passu nás kontaktujte na tel: +420 542 158 120, email: obchodni@ndbrno.cz

va Pellico ská Pekař

www.janacek-brno.cz facebook.com/JanacekBrno

Lidická

hat d n uge aT Vil

ové rák

Kol iště

. Ho

M

Moravské náměstí

ská islav Brat

Janáčkovo divadlo Ro

os

ev elt

ov a Ce

Jakubské náměstí

kostel Nanebevzetí Panny Marie

ě lišt Ko

náměstí Svobody

Zákaznické centrum NdB

Mahenovo divadlo

Divadlo na Orlí va yko sar Ma

Zelný trh

Reduta

Katedrála sv. Petra a Pavla Brno Hlavní nádraží

42–43

jl

Literární noviny MĚSÍČNÍK PRO KRITICKÉ MYŠLENÍ Objektivní nezávislé informace z pera odborníků profesionálního redakčního týmu, mimořádně široká tematika, literatura, umění, domácí i zahraniční události, komentáře, rozhovory, eseje, netendenční názory a překlady z předních evropských periodik

interview

Rozhovory s významnými osobnostmi

biblio

ATRAKTIVNÍ PŘÍLOHY

Vše o knižní kultuře, jediný magazín na českém trhu, který přináší odborné poradenství v této oblasti.

harmonie života

ars

Jak pečovat o tělo a duši, umění, starožitnosti, vzdělávání

Novinky ze světa umění, hudby, divadla, filmu a baletu

Ŕ8PÛQ­ MH NYÛW ľLYRWD FHO© VSROHÍQRVWL œ

Lev Nikolajevič Tolstoj

www.kvetiny-brno.cz

PŘEDPLATNÉ LITERÁREK

Roční předplatné za 708 Kč, pololetní za 354 Kč e-mail: predplatne@literarky.cz, tel.: 234 221 130

www.literarky.cz

Přejeme všem fanouškům Národního divadla Brno, co nejvíce rozkvetlých květů v nové divadelní sezóně.

RaÄ?te vstoupit k Josefu VeselĂŠmu KaĹždou nedÄ›li od 9.00 hodin ve vysĂ­lĂĄnĂ­ ÄŒeskĂŠho rozhlasu Brno PravidelnĂŠ setkĂĄvĂĄnĂ­ s rozhlasovĂ˝mi posluchaÄ?i, kteří vÄ›dĂ­, Ĺže ne vĹĄe, co je novĂŠ, musĂ­ bĂ˝t nutnÄ› aktuĂĄlnĂ­, a ne vĹĄe, co nenĂ­ novĂŠ, musĂ­ bĂ˝t starĂŠ a neaktuĂĄlnĂ­.

Toulky Ä?eskou minulostĂ­ vĂĄm odhalĂ­ taje naĹĄĂ­ historie S knĂ­Ĺžkou v ruce se zaposlouchĂĄte do příbÄ›hĹŻ, povÄ›stĂ­, bĂĄjĂ­ a legend V PamÄ›tech z minulĂŠho stoletĂ­ najdete ĹživotnĂ­ osudy, memoĂĄry a vzpomĂ­nkovĂĄ pĂĄsma pozoruhodnĂ˝ch osobnostĂ­ V Muzeu populĂĄrnĂ­ hudby se potkĂĄte se zajĂ­mavĂ˝mi lidmi z hudebnĂ­ho prĹŻmyslu

JiŞní Morava 106.5 FM | Brno-město 93.1 FM | Znojemsko 97.3 FM | Hodonínsko 93.6. FM | Zlínsko 97.5 FM Vsetínsko 89.5 FM | Uherskobrodsko 107.3 FM | Uherskohradiťżsko 99.1 FM

#.8 ăBEZ Active Tourer

www.renocar-bmw.cz

Radost z jĂ­zdy

BMW 2 ACTIVE TOURER /&1-"Č5& ",0/5"$* " 6ě�7&+5& 4* za

7.199,- BLPOUBDF ,Ă?

4 QBLFUFN 3FOPDBS T W½CBWPV W DFOÙ ,� CF[ %1) [EBSNB $IDFUF QP[OBU LWBMJUZ UPIPUP #.8 PTPCOÙ 7 #.8 3FOPDBS 7¥N S¥EJ QPTLZUOFNF Wđ[ L UFTUPWBD­ K­[EÙ 7­DF TF EP[W­UF OB XXX SFOPDBS CNX D[ B V OBĉJDI QSPEFKDđ

,Ă? CF[ %1) UK ,Ă? WĂ?FUOĂ™ %1) /BC­ELB PQFSBUJWO­IP MFBTJOHV KF LBMLVMPWÂĄOB OB WÄ‘[ #.8 J "DUJWF 5PVSFS QăJ EPCĂ™ TQMÂĄDFO­ NĂ™T­DÄ‘ SPĂ?O­N OÂĄKF[EV LN PCTBIVKF QPWJOOŠ SVĂ?FO­ IBWBSJKO­ QPKJĉUĂ™O­ ("1 QPKJĉUĂ™O­ TLFM TFSWJTO­ QSPIM­ELZ QP EPCV MFU OFCP EP VKFU­ LN

Renocar Praha, -JQPWÂĄ 1SBIB ĂŒFTUMJDF % &9*5 UFM JOGP!SFOPDBS D[ Renocar Brno, Ă­QTLÂĄ $ #SOP 4MBUJOB % &9*5 UFM JOGP!SFOPDBS D[ 0UFWăFOP EO­ W U½EOV ,PNCJOPWBOÂĄ TQPUăFCB QBMJWB B FNJTF $0 OPWŠIP #.8 ăBEZ "DUJWF 5PVSFS Ń­ M LN Ń­ H LN

nosičů

Knihy Svět hudebních nástrojů Revue hudebních

Zahraničí Studie Komentáře

Opera Balet Muzikál

Festivaly Koncerty Horizont

Rozhovory Události

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 • tel.: 251 552 425, 251 550 208 • mobil: 773 554 672 • e-mail: rozhledy@volny.cz • www.hudebnirozhledy.cz

Divadelní svět Brno 2016 Děkujeme divákům za hojnou účast na sedmém ročníku festivalu Divadelní svět Brno a těšíme se opět v květnu – 2017!

Festival progresivního divadla

JANÁČEK BRNO 2016

5. mezinárodní divadelní a hudební festival

Za finanční podpory:

Generální partner:

Partneři:

Mediální partneři:

Hlavní mediální partner:

18. 10. 2016, Janáčkovo divadlo

Její pastorkyňa Leoš Janáček režie: Martin Glaser dirigent: Marko Ivanović v hlavních rolích: Jenůfa: Pavla Vykopalová Kostelnička: Szilvia Rálik Laca: Jaroslav Březina Janáčkova opera NdB slavnostní závěr festivalu

foto:

Patrik Borecký