World Review 2018: Hospodarskenoviny (Czech Republic)

úterý 13. listopadu 2018

Obrana demokracie Co ohrožuje demokracii a jak ji zachránit?

Názory světových politiků, významných aktivistů a novinářů

”

Pokud je Trump fašista, měl Marx pravdu: Dějiny se opakují, nejdříve jako tragédie, pak jako fraška.

Lámu si nad tím hlavu.

Roger Cohen

Roger Cohen Demokracie nás bude vždy překvapovat

K

dyž jsem se jednoho dne díval na Akropoli ze střechy jistého aténského domu, vzpomněl jsem si na slova Samuela Becketta: „Vždy unavený. Vždy selhávající.

Nevadí. Zkus to znovu. Chybuj znovu. Chybuj lépe.“ Aténská demokracie, ryze mužská záležitost, zdaleka ne univerzální, selhala ve vhodný čas. Přesto, pozoro‑ vat tuto bílou citadelu v rozbřesku nad Aténami zna‑ mená připomenout si tisíciletí lidského úsilí vytvořit systém, který by občanům umožňoval výkon moci tím, že vhodí do urny hlasovací lístek.

Vládu lidu, skrze lid a pro lid, jak to definoval Lincoln.

Zkus to znovu. Chybuj znovu. Chybuj lépe.

Je důležité nahlížet na naše dnešní lopotné úsilí o demokracii v ur‑ čité perspektivě. V nejlepší ze svých podob je demokracie systémem, který opravňuje svobodné občany, aby se podíleli na utváření svých osudů. V té nejhorší šarádou, v níž občanské vazby erodují, moc se hromadí v rukou několika jedinců, sledování vlastního prospěchu se stává normou a tolerance a zdrženlivost jsou pohlceny vytím lůzy. Pak se samo slovo stává falší, přetvářkou používanou autokraty, jako je Vladimir Putin. Řecký Parthenon nás nabádá k tomu, abychom byli tvrdošíjní v zá‑ ležitostech posvátnosti pravdy.

Na Aténském demokratickém fóru, pořádaném deníkem The New York Times, jsem naslouchal řeckému ministrovi zahraničí Nikosu Ko‑ tziasovi, jak zmiňuje „nedemokratický liberalismus“ coby katalyzátor současné vlny „neliberální demokracie“ v zemích, jako je Polsko či Ma‑ ďarsko. Volič je moudrý. Voliči nám říkají cosi o prohrách posledních několika let. Ignorovat tyto prohry – včetně beztrestnosti, arogance, nerovnosti a odcizení – znamená poslat pozvánku ke zkáze.

Lidé mají různé názory. Zastupitelská demokracie v roli prostředníka umožňuje tyto rozdíly smazávat pro větší blaho všech. Jde o to, rozpo‑ znat odlišné názory, a ne je zadupat do země.

Demokracie je ohrožena, protože se stala módním výrazem. Neza‑ pomínejme, že Řecko a Jižní Afrika, jež přestály tolik krizí, stejně jako Malajsie či Indonésie, naznačují cosi jiného. Lidská touha po svobodě neznamená ve 21. století umírat.

Ale ano, západní demokracie je vystavena zásadním otřesům. V po‑ slední době spíše pomáhá majetek koncentrovat, než aby přispívala k bohatnutí širších vrstev. Vytváří tak dojem, že je pouhým nástrojem nespravedlnosti.

Technologie změnila svět k dobrému i zlému, v tom se podobá Goe‑ thovu Faustovi. Líbí se nám i nelíbí. Kráčíme v jejích stopách. Nebo nekráčíme. Šíříme naše životy. Mlčíme. Adrenalin v krvi stoupá. Pak následuje stav úzkosti. Současný život je netrpělivým experimentem globální přímé demokracie. Jsme součástí celosvětové sítě. Facebook má měsíčně více než dvě miliardy aktivních uživatelů. Potřebujeme tedy skutečně zastupitelskou demokracii? Není tato jen prostředkem pro bohaté globalizované zasvěcence, jak kontrolovat naše životy?

Staré recepty nepomohou vyřešit tuto otázku. Na konferenci poža‑ dovala polská socioložka Karolina Wiguraová nový „optimismus vůle“.

Naléhala na liberály, aby byli zábavnější a vlastenečtější – aby bez před‑ pojatostí přemítali nad tím, co vlastně funguje v moderní ekonomice.

Liberálové, jak naznačila, se stali nudnými otravy.

Jaša Mounk, který na Harvardově univerzitě přednáší o vládě, řekl, že řádění ohně ničícího demokracii by nemělo být podceňováno. Jak prohlásil, každý občanský akt je sklenicí vody, která může pomoci uhasit plameny.

Což mě přivádí k prezidentu Donaldu Trumpovi, chrliči ohně, plní‑ címu titulní stránky novin, i když zrovna mlčí. Koluje vtip o tom, jak si Putin s Trumpem při svém setkání v Helsinkách potřásli rukama. „Jsem Vladimir Putin, prezident Ruska,“ řekl Putin. „Já jsem Donald J. Trump, prezident Spojených států amerických.“ „Ach,“ pronesl Putin. „A co znamená to J.?“ „Džínius!“ odvětil Trump.

Toto je věk géniů.

Génius má málo času zabývat se systémem demokratické kontro‑ ly a vyváženosti. Deník New York Times, to jsou „fake news“. Génius se vysmívá architektuře poválečné stability, jištěné americkou mocí. „Amerika na prvním místě!“ provolává. Věří ve „vůli lidu“. Nebezpečná věta, poznamenala britská filozofka Angie Hobbsová.

Pokud je Trump fašista, měl Marx pravdu: Dějiny se opakují, nejdříve jako tragédie, pak jako fraška. Lámu si nad tím hlavu.

Jistě, je snadné ztrácet se v tom přívalu lží. Je snadné nad tím jen tak pokrčit rameny. Nejošklivější kapitoly historie jsou poseté přihlí‑ žejícími.

Co mi tedy dělá starosti? Pravda, ta v první řadě, chraňte ji, prosím.

A pak arogance, kupříkladu v nadužívání slova populismus, výrazu ob‑

těžkaném pohrdáním. Dělá mi starosti atomizace společnosti, skuteč‑ nost, že lidské bytosti byly redukovány v pouhý nástavec svých přístrojů a zařízení. Dělá mi starosti záludnost Trumpovy morální zkaženosti.

Dělá mi starosti, zda má slovo Ameriky nějakou váhu, dělá mi starosti pevnost spojenectví, které dříve pomáhalo svobodnému světu.

Přesto jsem stále optimista. Demokracie je tvrdošíjná. Vyvolává náš úžas. Je to systém, který nejlépe ztělesňuje neotřesitelnou touhu člo‑ věka po svobodě. Atény nám to připomínají. Amerika také. Chybuje.

Je daleka onomu „městu na hoře“ Johna Winthropa. Přesto se snaží chybovat lépe.

Možná znáte příběh o starci, kterého na smrtelném loži navštívily jeho děti. „Táto,“ řekly. „Bojíme se tě zeptat, ale možná přišel čas to udělat.

Chceš být pohřben, nebo zpopelněn?“ „Nevím,“ odpověděl. „Překvapte mě!“ Demokracie nás bude vždy překvapovat.

Autor od roku 2009 píše pro The New York Times středeční a sobotní úvodníky. Pro deník začal pracovat v roce 1990, byl zahraničním dopisovatelem a vedoucím zahraniční rubriky.

”

Tím, že určitá země zajistí, aby přistěhovalci měli politická práva, a uvolní jim cestu k získání občanství, může zlepšit kvalitu vlastního demokratického systému.

Lina Antaraová

”

Brexit zůstává připomínkou toho, jakou cenu by zaplatila „Pevnost Amerika“.

John Kerry

John Kerry

Lina Antaraová

Jak zachránit naši budoucnost

Umožněme běžencům účast na politickém životě

L

Z

iberální světový pořádek, na nějž jsme se spoléhali od kon‑ ce druhé světové války, čelí nečekanému útoku. Síly, o nichž jsme se domnívali, že jsou dávno mrtvé, zvedají svoji ohyzdnou hlavu. Autoritářské uchvácení moci, sek‑ tářské předsudky a toxická směsice nacionalismu a nos‑ talgie společně nahlodávají instituce, které tvoří základy globálního míru a prosperity.

Tyto síly jsou však symptomy čehosi mnohem silnějšího, legitimní‑ ho a ne zcela zhoubného. Lidé se někdy vydávají na nesprávnou cestu, protože ztratili důvěru ve staré, osvědčené odpovědi.

Tato frustrace je skutečná a pochopitelná. Globální ekonomika zrych‑ luje digitálním tempem, avšak naše systémy a politika uvízly v in‑ dustriálním věku. Základní smlouva, tvořící jádro demokratických společenství, se bortí. Mzdy stagnují. Školy nejsou schopny reagovat na poptávku trhu. Vláda věcí veřejných je oslabována nebo rovnou podkopávána organizovaným kapitálem a stranickou paralýzou. Nelze se divit, že se občané všude bouří ze strachu, že zůstanou někde daleko vzadu, zatímco jiní se řítí vpřed.

Ignorovat tento strach znamená vyvolat ještě větší hospodářské vy‑ kolejení společnosti a všechnu tu zlobu a odcizení, které s sebou ono vykolejení nese. Naše instituce závisí na veřejné důvěře a opětovně ji získat musí být nyní prioritou číslo jedna.

Kroky, které je dnes nezbytné podniknout, nejsou připraveny ve Spo‑ jených státech ani jinde ve světě. Nikdy nebyly. Než ale stále diskutovat o tom, že demokracie umírá a liberální pořádek zahnívá, jako řešení musíme přijmout aktivismus a začít jednat, abychom zajistili, že žádný z těchto scénářů nebude skutečností. Vůbec nemluvě o tom, že by se mohl stát nezvratným. V opačném případě reflexivní obrana liberální‑ ho pořádku jen přispěje k jeho porážce.

Americký experiment se nevynořil jen tak zbůhdarma na základě salonních řečí. Byl tvrdě vybojován lidmi ochotnými jít se svou kůží na trh, kteří vyhlášením Spojených států v roce 1776 prosadili mocnou vizi. Ta sílila každým rokem. Stovky milionů lidí jednoduše nepodpořily kteréhosi dne jednu velkou teorii, protože si přečetli nějaké politické prohlášení. Učinili tak proto, že zažili ničivé selhání alternativního ře‑ šení, pocítili jeho důsledky a chtěli žít v míru, svobodě a světě plném příležitostí.

Je nutné, abychom demokracii a mezinárodní liberální pořádek uči‑ nili významnými hodnotami pro lidský život. A to činy, nikoli slovy.

Je zapotřebí porvat se s několika kritickými záležitostmi, pokud chceme přimět naše vůdce, aby skládali své účty a pracovali pro lid.

Nic nemůže být jisté, pokud nejdříve neodstraníme patovou situaci, která dusí vlády po celém světě. Začne to tím, když uznáme, že zdravé demokracie spočívají na pevném základu občanské diskuse a racionál‑ ní debaty. Obojího se dnes nicméně nedostává a rozhodnutí nebudou nikdy účinná, pokud samotná fakta, jež jsou jejich základem, předsta‑ vují předmět sporu.

Není tedy divu, že všude ve světě přibývají voliči nových populistů, kteří brojí proti spojenectvím a organizacím, jež nás chrání. Mnozí spa‑ třují snadnější život v tom, že se dají cestou izolace – jsou pokoušeni příslibem, že zdi na našich hranicích a menší míra kontaktů s našimi sousedy vyřeší problémy tohoto světa. Brexit zůstává připomínkou toho, jakou cenu by zaplatila „Pevnost Amerika“. Ve Washingtonu je dnes globalizace břemenem, nikoli vyznamenáním.

Dějiny nám však říkají, že se musíme více otevřít, pokud chceme opětovně nastolit víru ve vládu a umožnit Američanům, aby se stali konkurenceschopnými ve světě. Ten se mění čím dál rychleji a stává se zranitelnějším vůči reakčním silám, ne naopak.

Stejně tak důležité je, abychom posílili naši kolektivní odpověď ná‑ silnému extremismu a silám, které si přejí návrat do světa, ve kterém rozhoduje moc a silný utlačuje slabého. Opětovně vzkříšené auto‑ ritářské mocnosti, jako je Rusko, a hráči vně státních struktur, jako jsou Islámský stát a al‑Káida, vedou válku proti samotným principům, na jejichž ochranu byly založeny Spojené národy a Severoatlantická aliance. Účinné vůdcovství vyžaduje, abychom konali více pro zahnání bezprostředních hrozeb a podpořili globální instituce, které poskytují světu bezpečí v dlouhodobém ohledu.

Je zřejmé, že se musíme zlepšit v tom, abychom poskytli mladým lidem dobře placenou práci a prostor, aby se mohli svobodně vyjádřit.

Dnešní agitátoři, novými populisty počínaje a násilnými extremistic‑ kými skupinami konče, vědí všichni velmi dobře, že legitimní autorita se obtížně získává a lehce ztrácí. Když mladí lidé vidí, že v důsledku korupce a odsouvání čím dál větší části populace na okraj společnosti jsou jim upírány příležitosti, nedůstojné podmínky narůstají a píseň extremismu zní čím dál svůdněji.

Musíme rovněž vytvořit prostředí, v němž může vzkvétat inova‑ ce a výhody z ní plynoucí budou široce sdíleny. Vzdělání lidem všech věkových kategorií, společně s odbornými středoškolskými progra‑ my, jsou základem slušného hospodářského růstu. Vlády potřebují podporu podnikatelů a zároveň jim musí pomáhat řešit otázky, které přicházejí s rychlým pokrokem oblastech, jako je umělá inteligence, robotika nebo 3D tisk. Ekonomika, charakterizovaná krátkodobými pracovními smlouvami a prací na volné noze, je realitou 21. století. Je nezbytné, abychom zajistili, že pracovníci budou chráněni a nepřijdou o své výhody, pokud se rozhodnou riskovat a změnit práci, například s využitím flexibilních úvazků. Účinná a spolehlivá veřejná infrastruktura je hnací silou moderní, dynamické ekonomiky. Rozšiřování vysokorychlostního internetu a re‑ konstrukce našich silnic, mostů a přehrad není luxusem, jen nezbytným předpokladem všeobecného růstu. Znamená to také využívat obcho‑ du k upevnění vzájemných vztahů, a ne k vytváření nátlaku v rámci politické hry s ohněm. Nové pracovní prostředí a standardy povzbudí inovace a prokážou schopnost našich demokracií zajistit udržitelný rozvoj a pracovní místa, hospodářskou dynamiku a poctivost v podni‑ kání. Musíme se chopit výjimečné příležitosti, představované novým trhem s čistými energiemi, abychom zajistili potřebnou energii našim ekonomikám a chránili křehkou planetu, kterou sdílíme.

Tyto výzvy jsou skutečné, avšak existuje mnoho důvodů k optimismu.

Dějiny opakovaně prokázaly, že přizpůsobení se velkým technologic‑ kým a společenským výzvám je zakódováno v americké DNA. Náš globální systém vyžaduje obnovu a reformu, ne odmítnutí a vzá‑ jemné obviňování. Pokud se k němu postavíme jako k pozůstatku mi‑ nulosti, zreziví, rozpadne se a budoucí generace za to zaplatí velkou cenu. Nostalgie neporazí nový populismus, pokrok to však dokáže.

Autor působil za prezidenta Baracka Obamy od února 2013 do ledna 2017 ve funkci 68. ministra zahraničí Spojených států.

V letech 1985 až 2013 byl za Demokratickou stranu členem amerického Senátu.

atímco se po světě šíří protiuprchlické nálady, začlenění imigrantů do demokratického systému zemí, jež je při‑ jaly, může být klíčovým v boji s nedůvěrou a rozdělením společnosti.

Jakkoli se větší část veřejné debaty okolo migrace sou‑ střeďuje na tak zásadní otázky, jako je humanitární pomoc a socioekonomické a bezpečnostní důsledky skutečnosti, že určitá země přijala tisíce osob, může se účast běženců na občanském a politickém životě společnosti, byť často přehlížená, stát v dlouhodo‑ bém ohledu stejně důležitým tématem.

Na uprchlíky se často pohlíží jako na pasivní příjemce pomoci nebo jako na kolektivní oběti problémů v jejich domovských zemích. A jen velmi zřídka si uvědomujeme, že běženci mají potenciál stát se dvojími politickými činiteli, když na jedné straně zůstávají občany svých zemí a zároveň se stávají součástí společností ve státech, které je přijaly.

Za poslední dva roky uskutečnila organizace IDEA, pro niž pracuji, celkem 638 rozhovorů s uprchlíky ze Sýrie, Afghánistánu, Jižního Sú‑ dánu, Somálska a Demokratické republiky Kongo. Zjistili jsme, že čím více se určitá země věnovala všeobecné inkluzi, tím více usilovala o to, aby chránila základní práva běženců.

Existuje pět základních důvodů, proč je účast uprchlíků na politic‑ kém životě země tak důležitá – vedle samotného aktu chození k volbám a skutečnosti, že mají volební právo.

Tato účast v první řadě zajišťuje rovnoprávné zastoupení ve vztahu k vládě hostitelské země. Běženci musí dodržovat zákony a platit daně.

Přispívají k rozvoji společnosti. Stejné závazky znamenají ale i stejná práva. A navíc, pokud není uprchlíkům umožněno uplatnit kterékoli z těchto politických práv, hrozí velké nebezpečí, že politika, ať již na lo‑ kální či národní úrovni, nebude odrážet jejich zájmy.

Politici a politické strany se zpravidla velmi zajímají o potřeby svých voličů. Pokud jsou běženci pokládáni za voliče, jejich hlas bude přinej‑ menším slyšet. Účast na politickém životě by neměla být brána jako odměna za úspěšné začlenění uprchlíka do života hostitelské země. Měla by se namísto toho stát součástí cesty k jejich integraci. Chození k volbám a účast na politickém životě pomáhá běžence vzdělávat ve věcech ob‑ čanských práv a začleňuje je do politického systému, jenž se může vel‑ mi lišit od toho, který znají. Pokud uprchlíkům umožníme tuto účast a oni pocítí, že někam patří, pak demokracie, jejíž součástí jsou, bude jen posílena.

Musíme rovněž zvážit, co je základem trvalého řešení toho, jak jednot‑ livé země běžence integrují. V případě vleklého konfliktu, kdy je pouze minimální či žádná šance na návrat do vlasti, by pro běžence mělo být prioritou získání občanství v hostitelské zemi.

Politické začlenění přistěhovalců může ostatně zabránit i jejich od‑ sunutí na okraj společnosti, omezit diskriminaci a přispět k tomu, aby i tato část populace mohla rozhodovat ve volbách.

V praxi je ve většině zemí základním předpokladem nabytí politic‑ kých práv získání občanství. Na základě našeho výzkumu jsme zjistili, že přibližně polovina evropských států umožňuje rychlou naturalizaci určitých kategorií přistěhovalců včetně běženců.

Mimo Evropu jsme se setkali s případy, kdy chybí jasně popsaná cesta k získání občanství – což je mimo jiné například Libanon. Ale i v dalších zemích, v nichž je tato cesta zákonem všeobecně defino‑ vána, vedou právní nejednoznačnosti k tomu, že někteří běženci jsou z procesu vyloučeni. Úmluva OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 říká, že signa‑ tářské státy musí usnadnit asimilaci a naturalizaci běženců, pokud je to možné. Mezinárodní právní rámec tento přístup podporuje, neobsahuje v sobě však žádné mechanismy, které by jej posilovaly.

K tomu, aby bylo možné odevzdávat ve volbách svůj hlas, dnes není bezpodmínečně nutné získat občanství. Příkladem je Švédsko, kde všichni přistěhovalci s řádným povolením k pobytu mohou po třech letech nepřetržitého pobytu v zemi hlasovat ve volbách do místních a obecních samospráv.

Ve většině zemí je hlasovací právo nicméně vyhrazeno těm, kteří mají jejich občanství, a v některých případech i zvláštním kategoriím těch, kteří ho nemají. Země Evropské unie kupříkladu umožňují hlasovat občanům jiných členských států v místních volbách, pokud pobývají na jejich území.

Běženci s hlasovacím právem ovšem čelí celé řadě dalších výzev. Čas‑ to nemají informace o politickém systému hostitelské země nebo mu nerozumí. Mohou se cítit odsunuti na okraj, mít negativní názor na po‑ litiku všeobecně, který je daný zkušenostmi z jejich vlasti. Může jim chybět povědomí o tom, jak je důležité účastnit se života společnosti, nebo mohou jednoduše nabýt dojmu, že jsou v politice neadekvátně zastoupeni. Účinně vykonávat politická práva v nové zemi může mig‑ rantům ztížit i jazyková bariéra.

Jistý somálský uprchlík kupříkladu během jednoho z rozhovorů, které jsme uskutečnili, pronesl: „Je velmi důležité naučit se, jak demokratický systém funguje. Mnozí lidé včetně mě nechápou význam slova demo‑ kracie. V mé zemi volební systém neexistuje a neznalost švédštiny je pro integraci běženců velkou překážkou.“ I za předpokladu, že účast u voleb zatím nepřipadá v úvahu, se může i neformální účast na politickém životě stát cennou jak pro hostitelskou zemi, tak pro samotné migranty. Účastí na životě občanské společnosti mohou běženci zvýšit své povědomí o situaci v jejich vlasti a podpořit tamní změny. Boj za společnou věc může na druhé straně vést k tomu, že se budou více cítit součástí společnosti hostitelské země. Podobně dokážou i sociální sítě a moderní technologie pomoci uprchlíkům zbo‑ řit bariéry mezi nimi a jejich novými sousedy.

Jednoduše řečeno: tím, že určitá země zajistí, aby přistěhovalci měli politická práva a uvolní jim cestu k získání občanství, může zlepšit kvalitu vlastního demokratického systému. Jak řekl afghánský běže‑ nec, s nímž jsme dělali rozhovor v Británii: „Pokud můžete volit, získá‑ te možnost hovořit do věcí, které se přímo týkají vašeho současného i budoucího života.“ Tato esej byla převzata z přednášky na Aténském demokratickém fóru ze 17. září 2018. Text byl redigován a zkrácen.

Autorka je odbornicí na záležitosti podpory demokracie, specializuje se na volební procesy a lidská práva. V současnosti pracuje jako vedoucí programu Mezinárodního ústavu pro demokracii a volební podporu ve Stockholmu, známého pod zkratkou IDEA.

”

George J. Mitchell Svět potřebuje silnější Evropskou unii

S

trašlivé krveprolití, které zpustošilo Evropu v průběhu kon‑ fliktů, jež se odehrály pětasedmdesát let před vypuknutím druhé světové války, se rychle stává součástí dějin z časů dávno minulých. Relativní mír, který vládne od roku 1945, není náhodný – je produktem institucí a spojenectví, jež vznikly s obrovským úsilím po obou posledních velkých válkách. Tyto instituce a zejména oficiální přátelské svazky mezi Spojenými státy a Evropou zůstávají dnes stejně nepostradatel‑ nými pro bezpečnost a stabilitu ve světě jako před šedesáti lety, kdy budoucí EU začala dostávat konkrétní obrysy.

Po druhé světové válce pomohly západní demokracie v čele se Spoje‑ nými státy Německu, Itálii a Japonsku k hospodářské obnově i tomu, aby se staly stabilními demokraciemi. Vytvořily mezinárodní instituce, jejichž cílem byly mír, stabilita a prosperita ve světě: Spojené národy, NATO, Světovou banku, Mezinárodní měnový fond a zejména Evrop‑ skou unii. Snažily se zabránit opakování minulosti tím, že podporovaly rozvoj mezinárodního obchodu a kolektivní bezpečnost. Ve velké míře se jim to podařilo.

Kritici Evropské unie poukazují na její nedostatky, některé z nich jsou zásadní a je nezbytné je řešit. Jsou však bohatě vyváženy rozvo‑ jem osobních svobod, stability, obchodu a prosperity, jež mohou Ev‑ ropané využívat.

Je v zájmu členských států Evropské unie vyrovnat se s neúspěchy EU a napravit je, ne otočit se k nim zády. Musí nalézt způsob, jak dostat pod kontrolu některé excesy a zaplnit teprve nyní patrný nesoulad, daný skutečností, že měnová unie vznikla bez nezbytného politického krytí.

Nebude to snadné. Jistě to ale nepřesahuje možnost kontinentu tak bo‑ hatého na dějinné události, talentované lidi, materiál a morální zdroje.

Jedním z prvních kroků pro zajištění kontinuity unie – a možná i tím nejdůležitějším – je hladký a úspěšný průběh brexitu. Navzdory své‑ mu roztrpčení a frustraci by měli evropští lídři při jednáních s Británií podat svým partnerům pomocnou ruku. Tvrdý brexit není v zájmu nikoho, zejména v ohledu na hranici mezi Irskem a Severním Irskem.

Evropská unie a britská vláda veřejně přislíbily, že tvrdá hranice ne‑ vznikne, a svůj slib musí dodržet. Myslím si, že brexit ve svých důsled‑ cích negativně ovlivní britskou ekonomiku, neochota jednat by však mohla inspirovat další nespokojené evropské národy k opuštění unie.

Oslabená a rozdělená Evropa by pro Spojené státy znamenala ztrátu cenného demokratického spojence při konfrontaci s nepřátelskými mocnostmi a dramatické společenské zvraty, které by pravděpodobně pokračovaly v Africe a Asii.

Ačkoliv mocně podporuji pokračování existence Evropské unie, mu‑ sím na druhé straně také uznat, že je zde prostor ke zlepšení. Ústředním tématem, s nímž se EU potýká, je i nadále její identita.

V roce 2013 přišla nizozemská vláda s alternativou k formulaci „ješ‑ tě užší unie“, zakotvené ve smlouvách o EU. Nový standard by podle ní měl být „evropský tam, kde je to nezbytné, a národní tam, kde je to možné“. Tento standard do jisté míry vstoupil v platnost, když Evropská komise zahájila proces oživování unijní legislativy a začala odvolávat ty zákony, které už nesloužily svému účelu.

Tuto představu je obtížné realizovat, když EU čelí konfliktům vy‑ plývajícím z měnové unie a imigrace. Obrovská výzva, představovaná miliony běženců z Asie a Afriky, podrobila samotný koncept evropské jednoty zásadní zkoušce. Při absenci společné politiky rozhoduje ze‑ měpisné hledisko a těžké břímě padá právě na ty unijní státy, které jsou nejméně schopné je nést. Obavy z imigrace přispěly k výsledku hlaso‑ vání o brexitu a vedly k narůstajícímu znepokojení dalších členských zemí EU. Volný pohyb pracovních sil je v témže čase důležitý pro eko‑ nomický růst jak v Evropě, tak i ve Spojených státech.

Fiskální krize v Řecku a záplava běženců mířících do Itálie a dal‑ ších evropských států postavila Evropany před nezbytnost pustit se do nenadálé debaty. V té musí pokračovat, a dokonce ještě intenziv‑ něji. Musí rozhodnout, jaké jsou jejich konečné cíle, a pak tomuto cíli přizpůsobit unii, její instituce a výkonnou moc. Pokračující nesoulad mezi účelem a prostředky bude komplikovat budoucnost EU, a může dokonce ohrozit její existenci.

Spojené státy se o toto dilema zasloužily obrovským dílem. Prezident Trump byl sotva rok v úřadě, když neuváženě zmrazil jednání o obchod‑ ní dohodě s Evropou a odstoupil od Pařížské dohody o klimatu, dohody s Íránem o jaderném programu Teheránu a transpacifickém partnerství.

Prezident se ke všemu snažil obchodní spory s Čínou a Evropou řešit spíše zavedením cel než pomocí opatření, které má Světová obchodní organizace pro případ takových neshod k dispozici.

Jeho nedávný výlet do Evropy byl zmatený, kontroverzní a kontra‑ produktivní, když pokračoval v kritice našich přátel a velebil ruského prezidenta Vladimira Putina. Zdvořile, avšak rozhodně s prezidentem Trumpem nesouhlasím. Úsilí o spolupráci s našimi historickými spojen‑ ci nepoškozuje americké zájmy. Naopak, dříve uzavřené dohody a insti‑

tuce vzniklé po druhé světové válce přinesly prospěch těm, kdo se jich účastnili, včetně Spojených států, a především jim. Každý Američan, který se domnívá, že je kolem nás něco nezdravého, by se měl zamyslet nad představou světa, v němž není NATO ani Evropská unie, Světová obchodní organizace či OSN. V takovém světě by permanentní obchod‑ ní války vedly k válkám skutečným a Spojené státy, jako dominantní světová velmoc, by byly zcela nepochybně do některé z nich zataženy.

Počátek našich kontaktů s Evropou se datuje do dob před vznikem USA. Nezávislost na Anglii jsme si vydobyli revolucí, ponechali jsme si však její jazyk, duch jejích zákonů a mnohé její zvyky. Ačkoliv se obě země k sobě zpočátku chovaly nepřátelsky, s časem mezi sebou vytvo‑ řily cosi, čemu se dodnes říká „speciální vztah“.

Když náš lid začal osidlovat rozsáhlý kontinent, přijali jsme miliony imigrantů z Anglie, Irska, Německa, Francie, Itálie, Řecka, Polska, Skan‑ dinávie a mnoha dalších zemí. Výsledkem toho je, že s Evropou máme řadu pokrevních pout, nejen oficiální vztahy.

Ačkoliv spolu v mnoha ohledech soupeříme, nesmíme na Evropany primárně pohlížet jako na protivníky. Jsou také našimi partnery a spo‑ jenci. I když s námi ne vždy souhlasí a v názorech se liší také mezi sebou, vesměs naši zemi obdivují a sdílejí naše hodnoty a zájmy. Bude proto ku prospěchu každého, abychom učinili vše, co je v našich silách – poli‑ ticky, ekonomicky, vojensky i jinak –, abychom pomohli Evropě zůstat demokratickou, sjednocenou, svobodnou a prosperující.

Autor byl za Demokratickou stranu od roku 1980 do roku 1995 členem amerického Senátu, v letech 1989 až 1995 byl vůdcem senátní většiny.

co proti němu úřady zahájily trestní řízení, protože odmítl nastoupit vojenskou službu. Čerňuk tvrdí, že kampaň proti jeho osobě je politicky motivována. Petr Istomin, který pro změnu působí v pobočce Naval‑ ného hnutí ve Stavropolu, byl vyhozen ze Severokavkazské federální univerzity poté, co mu soudce uložil pokutu za účast v pokojném pro‑ testu v říjnu 2017.

Mladí političtí aktivisté nejsou samozřejmě jedinými Rusy, kteří zemi opouštějí. Počet těch, kdo z Ruska emigrovali mimo teritorium někdejšího Sovětského svazu, vzrostl podle Ruského federálního sta‑ tistického úřadu v roce 2016 na 56 730 osob z 14 206 lidí o pět let dříve.

Víme, jaké katastrofální důsledky může mít takovýto únik mozků.

Rozvoj každého státu je kriticky závislý na lidském kapitálu a nadaná a vysoce vzdělaná pracovní síla je základem konkurenceschopného národa. To je obzvláště důležité v zemi, jako je Rusko, čelící výrazné hospodářské stagnaci a inflaci. Čím více liberálně naladění Rusové opouštějí zemi, tím více se na dru‑ hé straně šíří radikální názory mezi těmi, kdo zůstávají – a tento na první pohled málo patrný posun může mít strašlivé následky.

Neonacisté, bolševici, kozáci, monarchisté a skupiny napojené na rus‑ kou ortodoxní církev sdílejí přes rozdílnou ideologickou orientaci zjevně stejný odpor k demokratickým hodnotám, frustraci ze stávajících po‑ řádků a touhu obnovit ruskou imperiální minulost a slávu. Putin přitom opakovaně flirtuje s touž imperiální rétorikou, aby podnítil naciona‑ listický zápal pro věc. Pokud ale zloba a nespokojenost budou nadále narůstat, může se nepředvídatelnost dalšího vývoje i nepřátelských po‑ stojů těchto skupin stát těžko kontrolovatelnými i pro samotný Kreml.

V jejich rétorice se ukrývá velký potenciál pro násilí a chaos. Náznaky toho jsme viděli v roce 2006, kdy gangy mladých mužů zpustošily město Kondopogu během střetů podnícených etnickou nesnášenlivostí vůči imigrantům z Kavkazu, i o čtyři roky později, kdy usmrcení fanouška fotbalového klubu Spartak Moskva rozpoutalo ve městě násilné pro‑ testy proti přistěhovalcům.

Lidská práva, demokracie i vláda nad zemí – vše je ohroženo, pokud se extremistické názory zakoření hluboko ve společnosti. Zatímco se Kreml soustřeďuje na potlačování pokojných protestů ruské mládeže a snaží se je utlumit, měl by mít na zřeteli i toto nebezpečí.

Každý Američan, který se domnívá, že je kolem nás něco nezdravého, by se měl zamyslet nad představou světa, v němž není NATO ani Evropská unie, Světová obchodní organizace či OSN.

Autorka je zakladatelkou Nadace Borise Němcova pro svobodu, která byla pojmenována po jejím otci, Borisi Němcovovi, kritikovi ruské vlády, který byl zavražděn v roce 2015. Němcovová pracuje mimo jiné pro německou rozhlasovou stanici Deutsche Welle.

George J. Mitchell

”

Lidská práva, demokracie i vláda nad zemí – vše je ohroženo, pokud se extremistické názory zakoření hluboko ve společnosti. Žanna Němcovová

”

Právě bankovní domy řízené ženami se staly nejlepším příkladem toho, jak čelit finančním krizím.

Naopak řediteli finančních institucí, jež krach postihl nejvíce, byli většinou muži.

Jóhanna Sigurdardóttirová

Žanna Němcovová Mladí, liberální a ruští

B

ýt mladý a liberální v dnešním Rusku není snadné. S vlá‑ dou, snažící se omezit svobodu, a upadajícím hospodář‑ stvím jsou možnosti demokraticky orientované mládeže omezené. Ačkoliv mnozí mladí Rusové opouštějí zemi, která jim ponechává jen málo naděje, někteří jsou roz‑ hodnuti zůstat a bojovat. Šestadvacátého března 2017 vyšly do ulic Moskvy a dal‑ ších ruských měst tisíce lidí, aby protestovaly proti korupci, což vedlo k největším demonstracím v zemi za poslední roky. Do očí bil přede‑ vším věk protestujících. Někteří sotva začali studovat na univerzitě, jiní byli ještě na střední škole. Tato mladá generace politických akti‑ vistů, narozená po zhroucení Sovětského svazu, je oddána liberálním hodnotám a pevně odhodlána zachránit demokracii v Rusku. Politické zpravodajství sledují na internetu a odmítají věřit propagandě, kterou je krmí státem kontrolovaná média, a autoritativní režim prezidenta Vladimira Putina nenávidí.

Vládnoucí elita demonstrace rychle potlačila. Moskevské úřady při‑ znaly, že nechaly zatknout na pět set osob, ačkoliv jiné zprávy hovořily o tisícovce zadržených. Mnohým z nich ještě nebylo osmnáct. Podle organizace Human Rights Watch policie po ulicích honila a zastrašo‑ vala i několik dětí, které se protestů zúčastnily. Politicky angažované mládí Ruska tak mělo poprvé možnost zakusit na vlastní kůži repre‑ sivní taktiku, kterou vláda pravidelně používá, aby umlčela opozici.

Vyšší politická angažovanost mladých Rusů vyvolala v posledních letech naděje, že monopol moci, který má Putin, může být ohrožen. No‑ vou situaci zčásti ovlivnil i nárůst popularity opozičního vůdce Alexeje Navalného, který v prosinci 2016 oznámil, že má v úmyslu se ucházet o post ruského prezidenta. Organizátoři jeho prezidentské kampaně vytvořili po celé zemi síť poboček s koordinátory, kterým bylo jen něco málo přes dvacet let.

Byl to také Navalnyj, který vyzval lidi, aby v březnu 2017 vyšli do ulic poté, co vydal zprávu, v níž byly zkoumány podivné zdroje rozsáhlé‑ ho bohatství premiéra Dmitrije Medveděva. Tím, že odsoudil korupci a sociální nespravedlnost, byl Navalnyj schopný zmobilizovat část po‑ pulace, zejména mladé lidi.

Politické procitnutí ovšem z mladých aktivistů učinilo snadný terč vládních represí. Od nepokojů z roku 2017 jsou pronásledováni, zatý‑ káni a je jim vyhrožováno, že budou vyhozeni ze školy.

Prezidentské volby na jaře tohoto roku Putinovu moc nicméně ještě posílily a zastrašování mladých disidentů pokračuje. Navalnému úřady zabránily, aby ve volbách kandidoval, a později byl uvězněn, protože se v Moskvě zúčastnil nepovolené demonstrace. Egor Čerňuk, dvace‑ tiletý organizátor jeho kampaně v Kaliningradu, opustil Rusko poté,

Jóhanna Sigurdardóttirová Dejme ženám šanci a ony změní svět

E

xistují všechny důvody vážně se zamyslet nad tím, jak se může mnohé změnit, když ženy a muži budou ve světě sdílet mocenské posty rovným dílem.

Po pětatřicet let trvající kariéře v islandské politice jsem dospěla k závěru, že ženy jsou všeobecně schopnější zajistit ve společnosti spravedlnost než muži. Svět by se vskutku stal lepším místem, pokud by u moci byl stejný počet mužů i žen. Má šance vyzkoušet si tuto teorii přišla v roce 2009, když jsem se stala premiérkou Islandu v době, kdy země procházela obdobím akutní hospodářské krize.

Situace v zemi tehdy byla bezprecedentní. Spousta lidí přišla o své úspory a dluhy většiny domácností nabyly nezvladatelných rozměrů.

Island sám byl na pokraji bankrotu. Má vláda byla rozhodnuta hájit systém sociálního zabezpečení, ačkoliv bylo zapotřebí provést rozsáhlé škrty. Naštěstí jsme byli schopni nasměrovat zemi od propasti pryč.

Jsem přesvědčena, že důležitým faktorem našeho úspěchu byla role, které v mé vládě sehrály ženy.

Po třinácti letech jako ministryně jsem na vlastní oči viděla, jak pro‑ spěšnou věcí byla různorodost názorů a postojů u jednacího stolu. Zažila jsem časy, kdy jsem byla jedinou ženou ve vládním kabinetu a ze strany svých mužských kolegů jsem často čelila nesouhlasu a negativním re‑ akcím. V roce 2009 jsem stála v čele vlády, v níž byl poprvé v islandské historii stejný počet mužů a žen. Zkušenost mi ukázala, že ženy jsou často příznivěji nakloněny budování silného systému sociálního zabez‑ pečení a po finanční krizi byl takovýto systém základem toho, aby se podařilo zajistit základní potřeby lidí, snížit nezaměstnanost a chránit nízkopříjmové rodiny. Ženy se rovněž ukázaly být moudřejšími než muži v době, kdy finanční krize udeřila v plné síle. Mezi manažery islandských bank, které v roce 2008 zažily pád, bylo jen minimum žen. Ve skutečnosti právě bankov‑ ní domy řízené ženami, jako byl Audur Capital, se staly nejlepším pří‑ kladem, jak čelit finančním turbulencím. Naopak řediteli finančních institucí, jež krach postihl nejvíce, byli většinou muži.

V posledních letech se genderová nerovnost ve světě snížila, zejména na Západě. Více žen než kdy jindy drží mocenské pozice, neviditelné, ale o to pevnější bariéry se otřásly do základů. Je však zapotřebí dokázat ještě více. Musíme pokračovat v úsilí, abychom eliminovali další bari‑ éry, které ženám na pracovním trhu překážejí.

Ekonomický dopad spravedlivého nakládání se ženami na praco‑ vištích je pro genderovou politiku zásadní věcí. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) například vyšší zaměstná‑ vání žen v severní Evropě přispívá k průměrnému nárůstu hrubého domácího produktu o 0,4 procenta ročně.

Pokud si přejeme sklízet plody genderové rovnosti, je nicméně za‑ potřebí také stejné rodičovské odpovědnosti a silný systém sociálního zabezpečení je pak klíčový. Na Islandu se řada věcí radikálně změnila v roce 2000, kdy vláda dala mužům vlastní právo na rodičovskou do‑ volenou. Znamená to, že zaměstnavatelé už nemohou tvrdit, že pouze ženy mohou v určitém věku odcházet na mateřskou, aby založily rodinu.

Rovný přístup k mužům i ženám a stejné platové ohodnocení jsou dalšími důležitými požadavky. V červnu 2007 schválil islandský par‑ lament zákon zavazující státní i soukromé společnosti, aby zajistily, že za stejnou práci dostávají jejich zaměstnanci stejný plat bez ohledu na pohlaví. Když jsem byla premiérkou, vydali jsme další zákon, který požadoval, aby ženy tvořily alespoň čtyřicet procent členů předsta‑ venstva společností, a v platnost vstoupila i legislativa o penzijních fondech. Má vláda byla také na Islandu první, která umožnila, aby ve výborech, představenstvech a správních radách veřejných institucí platila stejná kvóta. „Kdy se ženská práce stane skutečně prací? Když se nenajde žádná žena, která by ji chtěla dělat,“ napsala loni Jennifer Weinerová v úvod‑ níku listu New York Times. Měla naprostou pravdu. Práce, kterou ženy vykonávají, nebude plně oceněna, dokud nedáme jasně najevo, jak jsou pro společnost důležité. Jak to ale udělat?

Před mnoha lety, v říjnu 1975, se islandské ženy rozhodly jít do stáv‑ ky. V zemi bylo plno institucionalizované genderové nerovnosti, roz‑ hodly se proto k akci a požadovaly stejný plat jako muži. Jejich cílem bylo ale upozornit také na to, jakým způsobem ženy přispívají k rozvoji společnosti, a ukázat, jak špatně ohodnocena jejich práce je. Stávky se zúčastnilo devadesát procent islandských žen, odmítly tehdy pracovat, vařit a starat se o děti. Život společnosti se takřka zastavil.

Byl to první akt protestu, díky němuž se věci daly do pohybu. V roce 1980 se Vigdís Finnbogadóttirová stala první přímo zvolenou prezident‑ kou v demokratickém světě. V důsledku stávky počet žen zvolených do islandského parlamentu výrazně vzrostl a pak ještě více, když byla v roce 1983 založena feministická politická strana Ženská aliance. V roce 1975 usedaly ženy pouze v pěti procentech poslaneckých křesel, v roce 1983 to již bylo patnáct a v roce 2016 47,6 procenta.

Genderová rovnost se netýká jen zákonů a formálních práv žen, jde i o to, zajistit ženám stejný přístup k výkonu státní moci a ukázat, jaký to má dopad na společnost. O této nutnosti se mnohdy jen planě hovoří a často je příliš malá politická vůle napomoci skutečné změně. Musíme tvrdě pracovat, abychom prosadili mnohem zásadnější verzi genderové rovnosti, s vyšší účastí žen.

Jak ukazují zkušenosti na Islandu, dát ženám stejné slovo v řízení byznysu a společnosti, jako mají muži, může svět změnit k lepšímu.

Autorka je bývalou premiérkou Islandu. V letech 2009 až 2013 byla první ženou, která stanula ve své zemi v čele vlády.

”

Celestine Bohlenová Může čtvrtá velmoc přežít v Maďarsku?

S

nad nikde jinde v Evropě nenabývá zužující se prostor ne‑ závislých zpravodajských médií tak dramatické podoby a nemá tak zlověstné důsledky jako v Maďarsku. Konec dvou celostátních deníků je v tomto ohledu ukázkovým příkladem.

Deník Magyar Nemzet přestal vycházet v dubnu, jen několik dní poté, co strana Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána drtivě vyhrála parlamentní volby v zemi. Majitel listu, někdejší Orbánův přítel, který se následně stal jeho velkým odpůrcem, hovořil o finančních problémech. Mnozí pozorovatelé ale uvádějí, že načasování konce vydávání deníku mělo co do činění s politikou. „Když Orbán vyhrál volby, nevěřil jsem, že má deník šanci na přežití,“ říká Gábor Polyak, ředitel budapešťského think‑tanku Mertek Media Monitor. „Nemyslel jsem si ale, že to bude tak náhlé.“ Zánik deníku Magyar Nemzet s osmdesátiletou tradicí přišel ani ne dva roky po ještě rychlejším konci jiného respektovaného listu Népsza‑ badság. Také majitel tohoto deníku zmiňoval finanční problémy. Náhlý konec listu byl ale spojován se skutečností, že psal o skandálu okolo zneužití veřejných fondů pro potřeby soukromých cest.

Oba deníky přežily desetiletí komunistických vlád a v bouřlivých devadesátých letech se angažovaly politicky. V té době však začal me‑ diální průmysl v Maďarsku, tak jako všude jinde, narážet na existenční problémy.

Mertek Media Monitor uvádí, že denní náklad Népszabadságu, vel‑ koformátového listu s dobrými kontakty na socialistickou stranu, spadl z 205 tisíc výtisků v roce 2000 na pouhých 47 tisíc o třináct let později. Ve stejném období se náklad konzervativního deníku Magyar Nemzet, který byl až do roku 2015 hlásnou troubou Orbánovy strany Fidesz, snížil z 69 tisíc na 39 tisíc kusů. Počátkem roku 2017 pak náklad deníku byl už jen něco málo přes 15 tisíc výtisků.

Orbánovi přátelé a spojenci se mezitím pustili do mohutného skupo‑ vání soukromých mediálních společností, ačkoliv se všeobecně soudí, že to bylo více s cílem získat politické výhody než finanční zisk. Dnes kontrolují široké spektrum maďarských médií včetně kompletní sady celostátních rozhlasových stanic, všech osmnácti regionálních dení‑ ků, nejdůležitějšího internetového zpravodajského deníku, jednoho nezávislého a dvou bulvárních listů a komerční televizní stanice. Tato „přátelská kontrola“ soukromých vydavatelských domů je umocněna skutečností, že vláda sama ovládá další média, která podle podle Polyaka zahrnují šest veřejnoprávních televizních kanálů, pět veřejnoprávních rozhlasových stanic a maďarskou tiskovou agenturu MTI. „Orbánovi se podařilo získat dominantní postavení v maďarských mé‑ diích tím, že do televizí, rádií, regionálního tisku a internetových médií dosadil podnikatelská uskupení a osoby blízké Fideszu,“ říká Pauline Ades‑Mevelová z organizace Reportéři bez hranic, sídlící v Paříži. Ta zařadila Maďarsko ve Světovém indexu svobody tisku mezi 180 sledova‑ nými státy na 73. místo. Ještě v roce 2010 přitom země byla na 23. pozici.

Výsledek dubnových voleb – které Fideszu vynesly dvoutřetinovou parlamentní většinu, o niž strana usilovala – ukazuje, že agresivní me‑ diální strategie vlády se vyplatila. Halasná xenofobní kampaň Fideszu se zaměřila na zdůrazňování hrozby, kterou pro Evropu údajně předsta‑ vují běženci, a démonizování osoby amerického investora a filantropa s maďarskými kořeny George Sorose. Bez ohledu na to, že v Maďarsku pobývá jen minimum uprchlíků a neexistuje žádný důkaz toho, že by se americký filantrop pokoušel podkopávat pozici maďarské vlády, sta‑ čilo hrůzostrašné líčení uprchlické invaze a všudypřítomné plakáty se záludně se usmívajícím Sorosem k tomu, aby se mnozí voliči nechali přesvědčit, že pouze Orbán je schopen zajistit jejich bezpečí. „Orbán mistrovsky vymyl mozky rozsáhlé části populace,“ říká profe‑ sor Charles Gati, expert na Maďarsko a vedoucí výzkumného programu na Institutu Johna Hopkinse pro pokročilá mezinárodní studia ve Wa‑ shingtonu. „Dokonale vystihl nálady ve společnosti a skryté předsudky lidí. Dvě třetiny populace se domnívají, že nemůže učinit nic špatného.“ Jak se ukazuje, maďarská vláda nepotřebuje plně vyvinutou cenzuru, jaká existovala za komunismu. Ostrůvky nezávislé žurnalistiky stále existují, jako je levicově orientovaný deník Népszava, několik týdeníků a populární televizní stanice RTL, která má německé majitele. Při stře‑ tu s mocnou provládní mašinerií jsou však neutrální či opoziční hlasy umlčovány a s výjimkou RTL mají i omezený dosah. Úpadek trhu s denním tiskem v Maďarsku začal s příchodem nového tisíciletí v podobě mocné výzvy představované digitálními médii, která možná cíleně využila veřejnou nedůvěru vůči předpojatosti vlastníků novin. Mocným faktorem je navíc vládou placená inzerce, pokrývající úctyhodných patnáct procent trhu, alespoň podle Polyakových odhadů.

To je více než dvojnásobek průměru v Evropské unii.

Portfolio vládou kontrolované inzerce zahrnuje veřejné služby a pro‑ pagační reklamu pro státem vlastněné společnosti, zároveň ale šíří po‑ litická poselství podporující vládnoucí stranu.

Za vlády Fideszu, stejně jako za vlád předchozích, je takováto velkory‑ sost poskytována a odepírána se zřejmou politickou objednávkou, což by mohlo vysvětlit právě zánik deníků Népszabadság a Magyar Nemzet.

Vládní inzerce může hrát klíčovou úlohu pro přežití novin. Jak uvádí Polyak, proorbánovský list Magyar Idök má kupříkladu ohromujících pětaosmdesát procent příjmů právě z takovéto inzerce.

Poslední opoziční deník Népszava překvapivě také získává zakázky na inzerci pro státní podniky, možná ale jen proto, aby vláda mohla snadněji odrážet obvinění ze zaujatosti. Během předvolební kampa‑ ně uveřejnilo vedení listu vzkaz pro čtenáře, že deník není odpovědný za obsah placený vládou.

V úvodníku, publikovaném v lednu, hájil šéfredaktor Népszavy Gábor Horváth skutečnost, že deník tiskne státem placenou inzerci. Pozna‑ menal však, že hlavními zdroji příjmu listu jsou jeho čtenáři. „Se slovy přichází odpovědnost,“ napsal Horváth. „Čím menší je prostor, jaký může být vyplněn svobodným slovem, tím větší je tato odpovědnost.“ S tím, jak pokračuje Orbánovo tažení dalším funkčním obdobím v čele vlády, visí velký otazník nad příštím osudem maďarských zpravodaj‑ ských médií – kdysi velkého příslibu postkomunistické éry. „V Maďarsku dnes máme svobodu tisku,“ říká József Martin, který dříve psal pro Magyar Nemzet a v současnosti je předsedou maďarské sekce Asociace evropských novinářů. „Objem plurality se ale s každým měsícem a rokem snižuje. A to nás zneklidňuje.“ Jak se informace čím dál více stávají politickým zbožím v rámci ote‑ vřeného i skrytého překrucování skutečnosti, začíná situace v Ma‑ ďarsku klást demokraciím ve světě zásadní otázku: Jak zajistit, aby zpravodajská média byla dostatečně silná a nezávislá a plnila svou roli čtvrté velmoci? Tedy co učinit, aby byla zárukou svobodné a informo‑ vané debaty a zůstala oním hlídacím psem, jenž odhaluje zneužívání moci ze strany veřejných činitelů?

Podle Polyakova ukazují poslední události v zemi, co se stane, když politickou krajinu ovládne jeden hlas a jedna množina názorů. „Není to jen o propagandě,“ říká. „Problémem je, že zde nebyl jiný názor, zejména v imigrační otázce. Propaganda byla tak hlasitá, že skutečné problémy se vůbec nestaly předmětem diskuse. Nebyl pro ni žádný prostor.“

Autorka je bývalou zahraniční dopisovatelkou deníku New York Times, v letech 1989 až 1991 byla vedoucí redaktorkou jeho budapešťské kanceláře. Vyučuje žurnalistiku na pařížském Institutu politických studií.

S tím, jak pokračuje Orbánovo tažení dalším funkčním obdobím v čele vlády, visí velký otazník nad příštím osudem maďarských zpravodajských médií – kdysi velkého příslibu postkomunistické éry.

Celestine Bohlenová

”

Pouze tím, že spojíme své síly – my, jeden s druhým a zároveň i s běženci –, můžeme slavit úspěch.

Pan Ki-mun

”

Teprve odtržením od Číny může Hongkong poznat opravdovou demokracii a svobodu.

Yau Wai-ching

Pan Ki‑mun

Yau Wai‑ching

Uprchlická krize je zkouškou našeho kolektivního svědomí

Soumrak demokracie v Hongkongu

V

Č

roce 1951 uprchl jeden chlapec se svou rodinou z ho‑ řící vesnice během kruté války, která přinesla jejich zemi nespočetné množství mrtvých a zkázu. Stal se očitým svědkem lidského utrpení, které ho děsilo celá následující léta.

Toto dítě, jež válečný konflikt vyrval z jeho rodných kořenů, jsem byl já – tentýž chlapec, který vyrostl, dospěl a v roce 2006 se stal v pořadí osmým generálním tajemníkem Organizace spojených národů.

Jako generální tajemník OSN jsem po celém světě potkal spoustu dětí, zejména v Africe a na Blízkém východě, které mi připomínaly mou vlastní zkušenost bolestného odtržení od domova. Pokaždé jsem v nich spatřoval sebe sama a jen mě to utvrdilo v rozhodnutí pozved‑ nout uprchlický problém do čela globální agendy dneška.

Koncem roku 2017 musel podle Úřadu vysokého komisaře OSN opus‑ tit své domovy rekordní počet 68,5 milionu lidí v celém světě, včetně 25,4 milionu běženců. Pouze 102 800 z nich, tedy méně než jednomu procentu, se v témže roce podařilo vrátit se domů. Údaje získané v rám‑ ci Projektu nezvěstných běženců (spustila ho Mezinárodní organizace pro migraci – IOM, pozn. red.) navíc ukazují, že během první poloviny roku 2018 zemřely při nebezpečné cestě přes hranice a na volném moři téměř dva tisíce uprchlíků a běženců.

Na velkou výzvu, kterou problém běženců představuje, musíme v prvé řadě pohlížet jako na krizi solidarity. Bude opravdovou zkouškou na‑ šeho kolektivního svědomí, zda se svět dokáže spojit, aby účinně pod‑ poroval tuto velmi zranitelnou skupinu.

Je nezbytné, aby světoví vůdci umocnili svou politickou vůli, stejně jako připravenost spolupracovat s jinými. Tato politická vůle musí být vedena zvýšeným smyslem pro všeobecnou lidskost, a ne přesvědčením o nezbytnosti bariér a ostnatého drátu.

Když jsou konfrontováni s nepředstavitelným utrpením způsobeným konflikty v Sýrii a Jemenu nebo s důkazy o hrubém porušování lidských práv v Barmě i jinde ve světě, příliš mnoha lídrům chybí nezbytná od‑ vaha zareagovat se šlechetností a připraveností pomoci. Někteří z nich zašli tak daleko, že aktivně podporují předsudky vůči uprchlíkům a mi‑ grantům, jen aby získali hlasy voličů.

Největší množství běženců přijaly země třetího světa – mezi jinými Turecko, Pákistán, Uganda, Libanon, Írán, Bangladéš a Súdán –, za‑ tímco prosperující národy na severní polokouli s výjimkou Německa selhaly, protože se o toto břímě nerozdělily spravedlivě. Je nezbytné, aby se to změnilo.

Bohatší státy musí přijmout a přesídlit mnohem více než jen ono jed‑ no procento světové uprchlické populace, jako tomu bylo v roce 2017.

Takové spravedlivé sdílení odpovědnosti je nevyhnutelné, abychom zmírnili krizi globální solidarity.

V září 2016 jsem do New Yorku svolal summit OSN pro uprchlíky a mi‑ granty, abychom se otevřeně postavili výzvě, kterou běženci představují.

Na tomto historickém setkání se světoví vůdci zavázali rozvíjet Globální pakt o uprchlících a Globální pakt o migraci, mezinárodní vyjednávací proces, na nějž Spojené národy dohlížely až do samého závěru letos v létě. Obě tyto dohody – které budou pravděpodobně schváleny OSN koncem tohoto roku – pomohou zajistit důstojnost a ochranu uprch‑ líků, migrantů, stejně jako hostitelských komunit.

Zejména Globální pakt o uprchlících umožní lepší sdílení břemene mezi hostitelskými zeměmi, čímž zesílí hlas běženců a skupin působí‑ cích v rámci občanské společnosti.

Navzdory tvrdé práci mezinárodního společenství, věnované podpoře uprchlíků, musíme uznat, že globální politické prostředí se v uplynulých letech dramaticky změnilo. V řadě zemí byly obě dohody vyjednávány ve stínu mohutné vlny odporu populistických sil, které využily naci‑ onalistického strachu z běženců a jejich dětí. Někteří politici nabyli dojmu, že vůči uprchlíkům musí postupovat tvrdě, že musí chránit hranice svých zemí i národní identitu. Ve Spojených státech nabývala politika v důsledku tohoto postoje čím dál krutějších forem, když byly zadržovány děti žadatelů o azyl a oddělovány od rodičů. Tím bylo hrubě porušováno to, co je v nejlepším zájmu dětí.

Rozhodnutí Spojených států opustit pakt o migraci, oznámené v pro‑ sinci 2017, je hluboce politováníhodným krokem, který podkopává mezinárodní solidaritu. Narušuje rovněž snahy národních států, me‑ zinárodních agentur, nevládních organizací, nadnárodních korporací a dalších zintenzivnit společné úsilí.

Takováto partnerství jsou klíčová, aby se zmírnilo utrpení běženců.

Kupříkladu Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a nadace švéd‑ ské firmy Ikea Better Shelter („Lepší přístřeší“) začaly spolupracovat na projektu, v jehož rámci běženci a rodiny, jež musely opustit své do‑ movy, získají dočasná inovativní obydlí v Iráku, Řecku a dalších zemích.

V Iráku projekt Better Shelter šlechetně podpořila japonská vláda.

V Libanonu se společnost Johnson & Johnson spojila s nevládní orga‑ nizací Save the Children (Zachraňte děti), aby uprchlíkům, vyhnaným ze svých domovů krizí v Sýrii, poskytla přístup ke službám zajišťujícím v útlém dětství základní potřeby.

S hrdostí vzpomínám na okamžik, když jsem v roce 2016 – posledním roce ve funkci generálního tajemníka OSN – sledoval během ceremoni‑ álu zahájení Letních olympijských her v Riu de Janeiru nástup olym‑ pijského týmu uprchlíků. Bylo to poprvé, co bylo běžencům umožněno zúčastnit se olympiády jako samostatnému týmu. Atleti z řad uprchlíků řekli celému světu: Jsme mladí lidé, stejně jako spousta dalších, a ačko‑ liv jsme běženci, můžeme soutěžit na nejvyšší úrovni.

Obrovské publikum na stadionu Maracaná mělo tentýž pocit: deseti‑ tisíce lidí pozdravily uprchlický tým ovacemi vestoje. Byl to nádherný okamžik, plný hrdosti, solidarity a naděje.

Právě v tomto duchu musíme zareagovat na globální uprchlickou krizi. Pouze tím, že spojíme své síly – my, jeden s druhým a zároveň i s běženci –, můžeme slavit úspěch.

Autor je spolupředsedou Pan Ki‑munova Střediska pro globální občany a člen skupiny Elders (volně přeloženo „Rada moudrých“), uskupení světových vůdců, kteří spolupracují ve věcech míru a lidských práv. V letech 2007 až 2016 působil jako generální tajemník Organizace spojených národů.

ína podrývala a takřka zničila demokracii v Hongkongu od okamžiku, kdy od Velké Británie převzala kontrolu nad městem.

Peking vychytrale manipuloval s náležitě rozvinu‑ tým politickým a ústavním rámcem, aby postupně, krok za krokem, zlikvidoval autonomii Hongkongu.

Byly opuštěny koncepty, jako jsou občanské svobody a sdílená moc, jichž si místní populace užívala za relativně osvícené vlády Britů. Spravedlnost a vláda práva, které jsou jádrem demokra‑ cie, chřadnou.

Jedinou možností, jak se z toho dostat, je odtržení od Číny a vytvo‑ ření nového demokratického státu.

S pomocí bezpečnostního aparátu, který tyto svobody postupně omezuje, se Číně podařilo dostat pod kontrolu takřka všechny aspekty života v Hongkongu, což mělo tento rok pro demokratickou opozici za následek neúspěch u voleb. Desítky aktivistů boje za demokratická práva byly odsouzeny za drobné delikty, někteří ovšem dostali dlou‑ holeté tresty vězení.

V červnu jsem byla uvězněna na čtyři týdny poté, co mě obvinili v sou‑ vislosti s „nezákonným shromážděním“ zorganizovaným v Legislativní radě – hongkongském parlamentu –, když jsem ještě byla její členkou.

V roce 2016 měla intervence Číny u soudů za následek, že zákonodárci podporující nezávislost, včetně mě, byli zbaveni úřadu, neboť údajně nesprávným způsobem složili přísahu. Jako „nezákonné shromáždě‑ ní“ byl označen náš pokus proniknout do zasedacího sálu, abychom mohli přísahu složit.

Ve jménu národní bezpečnosti se pak úřady rozhodly zakázat separa‑ tistickou Hongkongskou národní stranu – což je příklad pozoruhodné taktiky s cílem zlikvidovat politické uskupení bojující za nezávislost.

To dokládá, že vláda Hongkongu nehodlá tolerovat ty, kdo se postaví čínské komunistické straně.

Aby Hongkong zůstal otevřen světu, nemůže to přijmout. Svým cho‑ váním se Čína v ničem neliší od imperiálního státu, používá svou moc, aby kontrolovala telekomunikace, infrastrukturu a obchod. Pokud se Hongkong této kontrole podrobí, odcizí se civilizovanému, demokra‑ tickému světu.

Již dnes se mnozí obyvatelé Hongkongu bojí debatovat o demokra‑ cii, svobodě a lidských právech. Je zapotřebí je přesvědčit, že odtržení od Číny by bylo nejlepším způsobem, jak zajistit jeho přežití. Pročínský tábor v Hongkongu postupuje důmyslně a neúnavně a zesilující represe činí práci aktivistů boje za demokracii čím dál obtížnější.

Když Britové předali Hongkong Číně, Peking mu povolil, aby rozšířil svůj hospodářský vliv do celé Asie a vytvářel pracovní místa pomocí sil‑ né infrastruktury a stavebních projektů. Celkově však toho Hongkong ve skutečnosti získal málo, protože Peking se poučil z naší koloniální his‑ torie a podpořil rozvoj jiných měst na pevnině, jako je Šanghaj, Kanton a Šen‑čen. Tyto metropole prosperovaly, zatímco obyvatelstvo Hong‑ kongu se cítilo poškozené hospodářsky a marginalizované politicky.

Takový byl i záměr Pekingu v osmdesátých letech, když Británie a Čína jednaly o navrácení Hongkongu, aniž by braly zvláštní ohled na názory jeho obyvatel. Společná čínsko‑britská deklarace z roku 1984 Hongkong jen prostě informovala o tom, že jeho budoucnost bude spo‑ čívat v rukou Číny. Místní populace se může odstěhovat, nebo zůstat, a přijmout tak moc vlády, která o pět let později uskutečnila masakr na náměstí Nebeského klidu, což je událost na kterou Hongkong ni‑ kdy nezapomněl.

Od toho okamžiku Peking vyvíjel všemožné úsilí, aby změnil nejen legislativní a politický systém Hongkongu, ale také hodnoty uznáva‑ né jeho obyvateli. V důsledku tohoto úsilí rozdmýchal řadu konfliktů.

Demokracie, jak je definovaná Pekingem, v Hongkongu znamenala vzdát se života, který zde lidé dříve znali. Pokud jeho obyvatelé chtějí normálně žít a těšit se z finanční stability, nemají takřka jinou volbu než podporovat čínskou vládu.

Aby zmařila úsilí aktivistů, kteří stále hluboce věří v demokracii, svobodu a lidská práva, začaly o nich Peking a hongkongská vláda šířit hanlivé pomluvy. Každý, kdo podporoval výše uvedené hodnoty, byl ocejchován jako „separatista“ nebo „zrádce čínského národa“.

Tato strategie pomohla oslabit podporu pro „deštníkovou revoluci“ v roce 2014, v níž se aktivisté dožadovali, aby mohli více mluvit do toho, jakým způsobem budou vybíraní hongkongští vůdcové. Protesty po‑ stupně vyzněly do ztracena, mezi mladými aktivisty však vyvolaly ješ‑ tě silnější volání po nezávislosti a v roce 2016 pomohly při zakládání Hongkongské národní strany, kterou se nyní vláda snaží eliminovat.

Mnozí obyvatelé si také uvědomují, že Peking lhal, když sliboval, že Hongkongu umožní vybudovat skutečnou demokracii se svobodný‑ mi volbami.

Podle základního zákona, ustavujícího v roce 1997 Hongkong v rámci Číny, je předseda výkonné rady volen výborem tvořeným 1200 členy.

Když Peking nad Hongkongem převzal kontrolu, slíbil, že do roku 2017 bude město schopno volit svého nejvyššího činitele na základě všeo‑ becných voleb. Populace se tohoto slibu tvrdě domáhala v roce 2014.

Lidé věřili v naději, ta však byla zrazena.

Peking nezměnil volební právo, jak slíbil, a výbor, který volí předsedu výkonné rady, je tvořen především pročínskými politiky.

Kandidáti podporující nezávislost nemohli být po roce 2016 do vý‑ boru vůbec voleni.

Vláda navíc jednostranně schválila nové zákony, a když se poslanci parlamentu snaží o některých zákonech debatovat, riskují, že proti nim budou vznesena nejrůznější obvinění, protože vláda má silný vliv na místní justici.

Systém, založený na kontrole a skládání účtů, byl zničen. Pilíře ob‑ čanských svobod, mezi nimi i svoboda shromažďování, čelí tvrdému útoku. Teprve odtržením od Číny může Hongkong poznat opravdovou demokracii a svobodu.

Autorka je aktivistkou boje za nezávislost a někdejší členkou Legislativní rady Hongkongu.

Ilhám Ahmedová Svět tyranů a hrobů

V

průběhu dějin bylo násilí základním nástrojem totalit‑ ních režimů. A pokud se vláda vedená tyrany rozhodne odpovědět na legitimní volání po svobodě násilím, lid se musí rozhodnout, zda utéci do neznámých končin, nebo zůstat a za svobodu bojovat.

V Sýrii s touto dynamikou žijeme každý den.

Syrská demokratická rada, jejíž členkou jsem, je mul‑ tietnickou koalicí, představující politické křídlo Syrských demokratic‑ kých sil. Režimu prezidenta Bašára Asada vzdorujeme řadu let. Co však začalo pokojnými protesty, brzy přerostlo v mnohem komplexnější hnu‑ tí, které bylo donuceno přijmout násilí jako prostředek obrany a jediný možný způsob, jak v Sýrii nastolit liberální demokracii.

Syrský režim, který o sobě prohlašuje, že je sekulární vládou, byl ustaven před několika desetiletími za pomoci násilí, jež použil proti svým odpůrcům. Nastolil dynastickou diktaturu – na hony vzdále‑ nou republikánskému systému, o němž tvrdí, že v zemi dnes existuje.

Skutečnými vládci Sýrie nebyli politici, kteří by se museli zodpovídat voličům, nýbrž tajná policie a bezpečnostní složky, které vykonávaly zároveň legislativní, výkonnou a soudní moc.

Soudce, porotu i popravčí – ty všechny pevně ovládali příslušníci tajné policie. K nejhůře proslulým složkám režimu patřila rozvědka vzduš‑ ných sil, která byla u toho, když se k moci dostal Háfiz Asad. Využil svého vlivu v rozvědce a později i funkce ministra obrany k tomu, aby se v roce 1970 chopil prezidentství a moc pak předal svému synovi Bašárovi.

V březnu 2011 vyšli do ulic syrských měst mladí muži a ženy a volali po pokojné změně a nastolení demokracie. Byli naplněni nadějí a no‑ vými myšlenkami. Nikdo z nich netušil, že v boji za demokracii budou přinuceni použít násilí – téhož prostředku, s jehož pomocí se vláda držela u moci.

Asadův režim odpověděl na protesty brutalitou. Děti, které byly zatče‑ ny za to, že zdi pomalovaly graffiti s protivládními hesly, byly uvězněny a bity. Lidé se chopili zbraní, aby bránili své rodiny, své domovy a čtvrti, které obývali. Režim zareagoval tak, jak byl zvyklý, jeho násilí pomohlo zlegitimizovat extremistické skupiny, které se snaží vystupovat jako ochránci lidu. Současně ale mobilizoval syrskou mládež a vehnal ji pod prapor radikálních ideologií.

Na severu země si Syrské demokratické síly záhy uvědomily, jaký problém tyto násilné projevy představují. Hranice mezi bojem za de‑ mokracii a bojem za přežití je ostrá jako břitva a žádný z nich se na‑ vzájem nevylučuje.

Ano, používáme zbraně ke své obraně, naše společnost ale nepropad‑ la chaosu. Ti, kdo používají násilí, musí být povoláni k zodpovědnosti, i když násilí používají jen jako krajní prostředek. Vytvořili jsme místní jednotky bojovníků, jež máme pod kontrolou a jež násilí používají pouze jako prostředek sebeobrany. Asadovo vojsko mezitím pokračuje v úto‑ cích na civilisty s použitím chemických zbraní. Zatímco my nasazujeme bojovníky, kteří podléhají zákonu, Asadovým zákonem jsou zbraně.

Neopustili jsme nicméně jiné prostředky boje. Organizujeme protes‑ ty v Sýrii i v zahraničí a uspořádali jsme svobodné volby na územích, která jsou pod ochranou Syrských demokratických sil. Navrhli jsme decentralizovat správu země, protože věříme, že moc pouze v rukou několika jedinců je odpovědná za všechno nedávné krveprolití a útlak.

Naše úsilí slouží jako připomínka toho, čím je ve skutečnosti de‑ mokracie: vládou lidu, skrze lid a pro lid. Od Asadova nástupu k moci sloužila demokracie jen jako zástěrka upevňování jeho mocenského postavení a kontroly nad zemí. Vláda uspořádala v roce 2016 volby, ale pouze v oblastech, které ovládala. Hlasování dopadlo drtivým vítěz‑ stvím režimu a podpořilo jeho legitimitu. V oblastech kontrolovaných vládou byli přitom protivládní aktivisté a novináři i nadále uvězňováni a vražděni a celé komunity byly násilně přesídlovány.

Syrské demokratické síly se dnes snaží udržet vzdělávací systém pro více než 80 tisíc žáků a studentů v oblasti Džazíry a pro více než 50 ti‑ síc v Afrínu. Poskytujeme vzdělání v kurdštině, aramejštině a arabšti‑ ně a ustavili jsme univerzity v oblasti Afrínu a též v Kámišlí a Kóbané.

Vybudovat novou Sýrii pomůže zajistit náležitou rovnováhu mezi násilným a pokojným odporem. Zatímco válka může umožnit novou demokracii, demokratická společnost není schopna přežít v mírových časech bez infrastruktury a vzdělání. Řídit rekonstrukci země, zničené válečným konfliktem, je nikdy ne‑ končící zápas. Kóbané budujeme znovu doslova z trosek. I když na nás Turecko uvalilo hospodářské embargo, začali jsme v Afrínu budovat průmysl a snažíme se, aby jeho ekonomika stála na více odvětvích. Pak se ale město, které je správním střediskem oblasti, stalo cílem invaze a okupace džihádistických žoldáků, sponzorovaných tureckou vládou, kteří vyhnali jeho obyvatelstvo a pustili se do rozsáhlého drancování.

Pokud Sýrie, stejně jako kterákoli jiná země, bude mít vůdce, jenž touží po větší míře kontroly nad zemí, než nabízí liberální demokracie, násilí se bude dál šířit. V době, kdy byly statisíce lidí zabity jen za účelem upevnění moci v rukou několika málo jedinců, je potřeba demokracii hájit mnohem důrazněji než jen slovy. Věřit něčemu jinému znamená smířit se se světem, v němž budou pouze tyrani a hroby.

Autorka je kurdská politička a místopředsedkyně Syrské demokratické rady, která vládne kurdským provinciím na severu Sýrie.

Tiráž: XXXXXXXXXXXXXXX

”

Zatímco my nasazujeme bojovníky, kteří podléhají zákonu, Asadovým zákonem jsou zbraně.

Ilhám Ahmedová

”

Demokracie musí být něco víc než jen dva vlci a ovce, kteří hlasují o tom, co si dají k večeři, napsal americký libertarián James Bovard.

Bohužel je až příliš často zřejmé, kam mířil.

Serge Schmemann

Serge Schmemann Požírají vlci demokracii?

D

emokracie musí být něco víc než jen dva vlci a ovce, kteří hlasují o tom, co si dají k večeři, napsal americký libertarián James Bovard. Bohužel je až příliš často zřejmé, kam mířil.

Zastánce demokracie neznepokojuje, že ve světě je méně demokracií než dříve. Dělá jim starost, že voliči dávají přednost populistům, kteří tvrdí, že poté co vy‑ hráli svobodné volby, mohou večeřet, co se jim zlíbí, bez ohledu na zá‑ kony, mezinárodní normy, hodnoty, lidská práva či elementární soucit.

V Turecku využil prezident Recep Tayyip Erdogan sérii volebních ví‑ tězství k tomu, aby provedl čistku mezi svými oponenty, omezil svobodu tisku a nebývale posílil svou moc. Maďarský premiér Viktor Orbán se otevřeně hlásí k „neliberalismu“. Jaroslaw Kaczyński v Polsku dělal vše možné, aby oslabil vládu práva. A Donald Trump, prezident Spojených států, nejmocnější demokracie na světě, posouvá hranice prezidentské moci, kam až to jenom jde, útočí na svobodu tisku i na některé instituce své vlastní administrativy.

Před těmito silami varoval druhý prezident Spojených států John Adams ve slavném, pesimisticky laděném dopise své ženě: „Měj na pa‑ měti, demokracie nikdy netrvá dlouho. Brzy promrhá, vyčerpá a zabije sama sebe.“ Na rozdíl od králů a diktátorů, kteří odmítají vládu lidu, zastánci neliberální demokracie podkopávají základní instituce a de‑ mokratické hodnoty zevnitř, často za jásotu oklamané většiny. Úkolem těch, kdo věří v demokracii, je dokázat, že se Adams mýlil, opětovně předvést, že demokracie je mechanismem schopným korekce sebe samého. Není to snadný úkol: nedokonalosti demokratické vlády, které jsou její nedílnou součástí, představují snadný terč pro její ne‑ přátele. Byznys, politika, technologie, justice a média, mimo jiné, mají každý vlastní názor na to, jak by měla vláda fungovat.

Autor je členem redakční rady listu New York Times.