Zlatá dvacátá U Polenků

Dvacátým létům minulého století se dostalo již záhy přívlastku „zlatá“ a – jak byla přesvědčena valná část současníků – jistě právem. Byla to éra kontrastující s tím, co tomuto desetiletí předcházelo, tedy s bídnými roky první světové války, ale také s velkou hospodářskou krizí a nástupem nacismu, které přišly potom.

V nově vzniknuvším Československu došlo k obnově hospodářství, ke snížení nezaměstnanosti i zlepšení životní úrovně a k všeobecnému rozvoji. Právě tento rozvoj ekonomiky a chuť se bavit měly vliv na rozkvět společenského života, což se promítlo i do života tehdejších hostinských zařízení. A ani v Brně, druhém největším velkoměstě nového státu, tomu nebylo jinak. Připomeňme, že právě tehdy se moravská metropole značně rozšířila připojením předměstí, převážně českých, což samo o sobě výrazně ovlivnilo zdejší atmosféru i duchovní klima.

Útočiště umělců a studentů

I na České ulici se v té době navazovalo na bohatou tradici krčemného podnikání v ryze českých a nadto vlasteneckých rukou. Vzmáhající se a bohatnoucí česká honorace získala zhruba od začátku osmdesátých let 19. století v samém středu Brna k dispozici plzeňskou pivnici U Zlaté Prahy. Nacházela se na horním konci a přezdívalo se jí také Na Kopečku, protože přístup do podniku byl tehdy poněkud strmější, než je tomu dnes. Budova pivnice totiž stále stojí, dokonce se v ní i nadále provozuje pohostinství, a přestože se tu hostinští dosti střídali, nejvíce je dodnes známá pod jménem U Polenků. Také v této pivnici se od samého počátku scházeli četní kmenoví hosté, štamgasti, kteří si mohli dovolit pravidelné posezení v honosném zařízení s neodmyslitelným pivem z plzeňského Měšťanského pivovaru. Patřili k nim i herci nedalekého českého Národního divadla a také brněnští spisovatelé a žurnalisté, tedy místní celebrity, které sem lákaly další, zatím poněkud méně etablované osoby, zejména studenty. Jeden z nich – pozdější spisovatel Otýn Břeněk – na častý pobyt v těchto prostorách vzpomínal ještě po čtyřiceti letech: „Bývali jsme tak nablízku svých oblíbených hrdinů z jeviště, z divadla, tam jsme horlivě chodívali přes zákazy disciplinárních řádů či snad právě proto horlivěji, že nám byly divadelní hry úzkostlivě dávány na in-

U Formana

K Formanovi na České, jak se hostinec jmenoval od 70. let 20. století, alespoň jednou za čas zavítal téměř každý. Na výbornou plzeň sem chodívaly celé zástupy bohémů, dělníků, umělců, ale i různých postaviček… Namátkou uveďme exhibicionistického básníka s přezdívkou Homér nebo bábu Cilku, která se nevybíravými výrazy dožadovala vašeho piva, protože na své neměla.

Fast food

Na slavné časy restaurace U Polenků, potažmo U Formana, se několikrát snažili v budově různí provozovatelé navázat, z poslední doby můžeme jmenovat například MORI Restaurant zaměřenou na japonskou a korejskou kuchyni. V současnosti byste tu našli pobočku sítě rychlého občerstvení Burger King, zajímavostí je, že si zde i tak můžete stále dát točené pivo. Měla by se do prostor vrátit tradiční restaurace s plzeňským pivem? Pokusů bylo dost, třeba budoucnost přinese i nějaký trvalejší.

Ačkoli českou restauraci U Polenků byste v budově na České ulici dnes již hledali marně, prostor před ní stále slouží jako místo pro setkávání. Foto: z archivu autora

dex. A nejen že bývali jsme svým obdivovaným umělcům nablízku, ale seznámili jsme se tam s nimi, hovořívali jsme s nimi, což bývalo pro nás velikou slávou a hrdostí.“

U Polenků to holt uměli…

Vyhlášená brněnská restaurace U Zlaté Prahy ještě více proslula, když na její věhlas navázala plzeňská pivnice U Polenků, nazvaná podle jejích majitelů. Mnozí z původních kmenových hostů zůstali podniku věrni, přestože toto zařízení změnilo svou podobu zvenčí i uvnitř. Ani pivnice U Polenků tak neměla nouzi o hosty, kteří se zde etablovali coby regulérní štamgasti. Mířili sem pravidelně a často nejen pro zdejší vyhlášenou kuchyni, ale zejména kvůli skvělému pivu – Plzeňskému Prazdroji, jenž tu byl pochopitelně na čepu. Byl to vyhlášený český vlastenecký podnik, což jeden z pamětníků vystihl stručným konstatováním: „Páni Polenkové dovedli svými vlastnostmi uchovati si hosty a úplně český ráz restaurace U Polenků nezadal v ničem bývalému českému rázu restaurace U Zlaté Prahy.“ Když pak byly brněnské hostince občas porovnávány s obdobnými podniky pražskými, tvrdili zasvěcení znalci, že „chcete-li v Praze své hosty zavést na výtečnou kuchyni do restaurace, zavedete je ke Gráfům. V Brně zase k Polenkům naproti Zemského domu.“ Kuchyně Polenkova hostince požívala vždy tu nejlepší pověst. Říkalo se o ní, že i „neženáčům, odkázaným na hospodskou stravu, každý lékař poradí – na zrestaurování žaludku – restaurant pánů Polenkův.“ Dlužno dodat, že navzdory svému českému národnímu rázu si tato pivnice získala oblibu i v německých kruzích, samozřejmě díky svým kulinářským dobrotám. Majitelé – páni Polenkové, otec Adolf a syn Jaroslav – byli pak všeobecně považováni za „příkladné pravé restauratéry“, ale také za „podnikavé a lidumilné jednotlivce, kteří ovšem na české půdě jen mírně mohou zbohatnouti“.

Karel Altman historik a etnolog