Každý někdy máme strach. Není to nic, za co bychom se museli stydět. Ale Bože, proč se musím bát své mámy?! Potkala mě věc, kterou jsem někdy viděla v televizi a myslela si, že mě velkým obloukem mine. Nestalo se tak. Musím si definitivně přiznat, že mě moje vlastní máma nenávidí. Už nemám domov. Nemyslím si, že by ji táta donutil změnit na mě názor. Ne, že by nechtěl, ale když se máma naštve, je lepší zavřít pusu a jen tupě přikyvovat.
Omdlení bych přirovnala k teleportaci do lepšího světa. Nechcete odtamtud odejít, ovšem nakonec stejně musíte, ale nedobrovolně a o to je to horší. I já se do takového lepšího světa dostala. Byla tam se mnou Aneta. Pevně mě objala a já ji taky. Zůstaly jsme tak, než jsem to zaslechla. Ten hlas, který mě následně z tohohle světa dostal.
„Zuzko, prober se. Zuzko, slyšíš mě?“
Nastala tma a následně světlo. Roman mi kouká do očí a třese se mnou.
„Vítej zpátky,“ řekl mi, když otevřu oči.
Rozhlédnu se. Nacházíme se stále na té mýtině.
„Myslíš, že se dokážeš postavit?“ zeptá se Jefry.
Naznačím Romanovi, aby mě pustil. Zavrávorám, ale chytnu se jedné pochodně.
„Chceš pomoct?“ zeptá se Míša.
Gestem ruky naznačím, že ne. Podniknu další pokus. Už jsem v pohodě. Od Jefryho ještě dostanu napít vody.
„Radši na ni dávejte teď větší pozor,“ řekne Jefry.
Udělám pár kroků. Ty první jsou nejisté, ale pak už je to lepší. Po cestě do tábora je mi na blízku Roman s Míšou. První den je za námi. Zbývají tři.
+ + +
Ráno jsem první, kdo se vzbudil. Svlékla jsem se a vlezla do slané vody oceánu, který omýval ostrov. Zastavím se v místě, kde se mi voda dotkne kolenou. Pak si kleknu. Voda je studená, ale ne zas tak moc, abych si na ni za chvíli nezvykla. Další je na řadě břicho. Nadechnu se a v posledním okamžiku se rozhodnu pod vodou zmizet celá. Voda mi už dlouho pomáhá přijít na lepší myšlenky. Když se osprchuji v horké vodě, mám poté lepší náladu. Tahle byla studená, ale to nevadí, účinek má podobný. Z rukou vytvořím misku, naberu do ní trochu vody a vyliju ji na svůj obličej. Když se vracím zpátky na břeh, cítím se uvolněná a klidná. Usednu na okraj podlahy našeho přístřešku. Chtěli jsme ji něčím vystlat, ale zatím jsme tak neučinili, ale evidentně to nikomu nevadí. Obuju si boty a vyrazím do džungle. Jdu se jen tak projít. První místo, které navštívím, je ten strom, kde máme schované dopisy. Jeden tam objevím, a tak ho hned vezmu. Pokračuju dál. Všude je ticho, hodně zvláštní ticho. Po nějaké době se vracím zpět na pláž. Lehnu si do písku a ten se mi nalepí na moje tělo. Mně to nevadí, můžu pak znova skočit do vody. V písku ležím, dokud nezaslechnu, že jsou ostatní už vzhůru.
„Tady jsi,“ usmála se Eva. „Jak ti je?“
„Fajn,“ odpovím a předám jí ten dopis. Eva ho nejistě převezme, sundá z něj mašli, rozvine ho a svolá k sobě ostatní. Přečte následující text:
Ve třetím úkolu budete muset být jak rychlí, tak i opatrní.
„10:50, a nějaký ostrov poblíž tohoto,“ ještě dodá.
Zamyslíme se. Co by to mohlo znamenat?
„Sakra, proč to tam nenapíšou rovnou, místo zadání nějaký pitomý hádanky?“ zavrčí Richard. „Kdo je pořád má luštit?!“
„Možná,“ reaguje Roman, „budeme něco nosit a poběžíme po nějaké dráze s překážkami.“
„To by mohlo být ono,“ potvrdí Míša.
„Hlavně, když už to nebude nic s foukáním,“ zasměju se.
To přimělo ještě několik lidí, aby se mě zeptali, jak se cítím, a tak jsem jim odpověděla stejně, jako Evě.
Je deset hodin. Richard znova překontroloval mapu.
„Podle ní,“ zamumlá a podívá se za sebe, „ten ostrov bude možná viditelný z východního pobřeží.“ A tam také rychlým krokem zamíří. Já a Míša se vydáme za ním.
„Richarde, zpomal,“ zavolám na něj. Zastaví se. Nečekal, že budeme chtít jít s ním. Dojdeme na východní pobřeží, kde se zadíváme do nekonečně velkého, modrého oceánu.
„Vidíte něco?“ zeptá se nás Richard. Přejíždím očima přes hladinu, když náhle v dálce spatřím malý černý flek.
„Támhle to je!“ zvolám a ukážu prstem.
„Jo, máš pravdu,“ řekne Míša, „to by mohlo být ono.“
„Ještě sem přitáhnout vor,“ zavrčí Richard, „ale to snad nebude problém.“
Po návratu do tábora si všímám, že náš oheň začíná dohořívat. Popadnu jednu velkou větev a hodím ji do oranžových plamenů. Ještě přidám další dvě.
„Kde jste byli?“ zajímá se Terka.
„Na východním pobřeží, podívat se, kam poplujeme.“
„A bude to daleko?“
Zavrtím hlavou. „Ale ten vor tam budeme muset donést.“
„Nevadí, myslím, že nás sedm ho unese úplně v pohodě.“ + + +
Sedím na kořeni stromu, kde každý den nalézáme poštu. Za čtyři minuty máme v plánu vyrazit. Moje myšlenky se
znova stočí k Anetě. Někdy jí závidím, že je doma. Co teď asi zrovna dělá? Pevně doufám, že pro mě bude hlasovat.
„Zuzko,“ zaslechnu, jak mě Terka zavolá mezi stromy, „už musíme jít.“
Následuji ji zpět na pláž, kde jsou ostatní semifinalisti už skoro připravení k odchodu. Vidím Richarda, jak si prohlíží vor. Jeho výraz se mi vůbec nelíbí. Jako kdyby se mu na něm něco nezdálo.
„Je na něm něco špatně?“ ptám se ho, když k němu přijdu. Richard se poškrábe na hlavě.
„Ne, nic nevidím. Odvedly jste opravdu hodně dobrou práci.“
„To mě těší, že si to myslíš.“
Jakmile jsme už opravdu všichni nachystaní, zvedáme vor a vyrážíme směrem k východnímu pobřeží. Není zas tak těžký. Zase vedle mě jde Mike, na kterého se několikrát podívám. Na zraněnou nohu se stále snaží moc nestoupat. Na východním pobřeží vor položíme do vody na mělčinu. Roman si vezme tu dlouhou větev, která na něm leží.
„Ujmeš se toho?“ ptá se ho Richard.
Roman pokrčí rameny. „To je jedno, klidně.“
Vylezeme na vor a Roman nás odstrčí. Ostrov je před námi. Ze začátku to šlo dobře. Roman odstrkoval vor na otevřený oceán, ale jakmile přestával klackem dosáhnout na dno, hodil ho na vor a s povzdechnutím se posadil.
„Co se stalo?“ zarazila se Eva.
„Potřebujeme pádla, na ně jsme nepomysleli,“ zamručel.
Mike ten klacek popadne a prohlídne si ho.
„Zlomím ho na půl,“ navrhne.
Roman se nad tímhle nápadem na okamžik zamyslí.
„Dobře, zkus to.“
Mike s klackem krátce zápolí, ale nakonec se ozve to hlasité prasknutí, které ho rozdělí na dvě poloviny.
„Pomůžu ti.“
Mike s Romanem se posadí každý na jednu stranu voru a začnou pádlovat. Funguje to, vor se pohybuje dál k ostrovu. Přibližně za polovinou cesty kluky vystřídal Richard s Terkou. Když se dostaneme na ostrov, vytáhneme vor na pláž. Richard se podívá do mapy.
„Podle toho, co tady vidím, bychom měli jít na západní pobřeží.“
Vydáme se tedy za Richardem. Nohy se mi boří do písku, což mě zpomaluje a ostatní taky, až právě na Richarda, který si udržuje svižné tempo. V jeden okamžik se na nás otočí a začne se smát.
„Co ti připadá tak vtipný?!“ oboří se na něho Eva.
„Kdybyste se jenom viděli, jste fakt k popukání.“ A začne se smát znova.
Ignoruji ho a místo toho se podívám za sebe, kde spatřím Mika.
„Nechceš nějak pomoct?“ zeptám se ho, když k němu přijdu.
„Ne, díky, já to zvládnu.“
Snaží se znít sebejistě, ale moc se mu to nepovedlo.
„Opravdu ti ráda pomůžu.“
„Věř mi, já to zvládnu.“
Najednou se mu podlomí ta zraněná noha, ale naštěstí ho stihnu včas chytit. Celou dobu, co jdeme, jsem mu nablízku.
„Tak pojďte, semifinalisti!“
Tuhle větu pronesl Jefry, jakmile nás spatřil. Postavíme se před něj do zástupu.
„Jak jste se vyspali?“
„Celkem dobře,“ odvětí Terka.
„To rád slyším. Jste připraveni na váš třetí úkol?“
„JASNĚ!“ zařveme odhodlaně. Jefry ukáže rukou na oceán.
„Vaším úkolem bude dostat se na druhou stranu dráhy, kterou před sebou vidíte. Na jejím konci se nachází plošina, na které je v držáku umístěná pochodeň. První, kdo ji zapálí, má tři body. Pokud spadnete do vody, musíte se vrátit na začátek překážky.“
Dráha je složená ze dvou překážek. Asi největší pozornost nás všech upoutaly velké bílé sudy. Jefry se ještě jako vždy zeptá, jestli nemáme otázky, a poté nás odvede na startovní čáru.
„Třetí úkol z osmi,“ řekne a pravou ruku má zvednutou. „Chci vidět pořádný souboj. Donuťte diváky, aby vám dali hlas. Tohle je jeden z nejoblíbenějších úkolů v Semifinále právě u diváků, tak chci vidět, jak se budete o to vítězství rvát. Takže se připravte… pozor… start!“
Rozběhnu se po písku a následně vběhnu do vody. Všichni plaveme kraula. Skončíme, až když se dostaneme k modrému obdélníku, na který vylezeme. Už tady vznikají rvačky. Na obdélník lezeme ze všech stran, ale ani to nestačí. Všichni jako by se najednou změnili. Jako by veškeré přátelské vztahy vymizely. Mike stáhne Terku, které se už skoro podařilo vylézt na obdélník, pod vodu. Chytl ji za nohu. Ona sice bojovala, ale i tak prohrála. I já jsem už byla skoro nahoře, ale taky mě někdy chytil. Byl to Richard. Nechci mu ublížit, a tak mu stříkám vodu do očí. On mě ale nepouští. Začnu tedy kopat, což vedlo k tomu, že jsem ho omylem uhodila do zubů. Pouští mě. Vylezu na obdélník a podívám se na něj. Utírá si krev.
„Promiň,“ řeknu. Následně se po mně rozmáchne se zaťatou pěstí, ale já mu včas uhýbám.
„Zuzka je první na dráze,“ oznámí Jefry. To však dlouho neplatí. Richarda se mi povedlo hodně naštvat. Vyhoupne se
na obdélník a rozběhne se za mnou. Jeho pohled je nebezpečný. Dám se na útěk.
„A Richard se Zuzkou se dostávají k první překážce na dráze,“ vykřikne Jefry.
První překážkou jsou právě ty bílé sudy. Ani se nezastavuji a nerozmýšlím si další postup. Doběhnu na okraj dráhy a skočím. Praštím se do břicha, ale jsem na prvním sudu ze čtyř. Za pár vteřin pocítím, že se pode mnou rozhoupal. Když se otočím, spatřím Richarda, který se ke mně přibližuje. Začnu se plazit dál. Richard je ale rychlý a znovu mě chytne za nohu. Cukám s ní a dělám vše proto, abych se z jeho sevření vysvobodila.
„Já ti nechci ublížit!“ vykřiknu.
„To ani dělat nemusíš,“ ušklíbne se.
Pak mi s nohou silně škubne a přitáhne mě k sobě.
„Máme se rvát,“ dodá a mně je nad míru jasné, co chce udělat. Ještě, než se k tomu dostane, kopnu ho do břicha. Richard mě pustí a chytne se za něj. Pokračuji dál. Přeskočím na druhý sud, pak na třetí a na další obdélník, odkud pokračuji ke druhé překážce. Richarda nechávám daleko za sebou.
Nyní mi jdou ale po krku ostatní semifinalisti. Já jsem sice nejdál, ale jak dlouho mi to vydrží? Další, kdo se chystá zaútočit, je Terka, která mě s výkřikem strhává k zemi.
„Ahoj,“ pronese klidně a místo odpovědi jí zakryju obličej rukama. Terka začne křičet a pokouší se ty ruce dostat pryč.
Během toho jí ještě podkopnu nohy. Získám náskok, který si ovšem moc dlouho neudržím. Za chvíli na mě Terka s křikem skočí a já se zase ocitám na zemi. Kdyby byl na dráze písek, hodila bych jí ho do očí.
„Vítězství je moje,“ zašeptá a při tom se skloní co nejblíž k mému obličeji. Najednou ji někdo zatáhne za vlasy a začne znova křičet. Je to Roman. Terka mě pustí a spadne na záda. Zvedám se a běžím rychle k poslední překážce. Vidím před
sebou velké množství červených plošin. Co mě na nich může čekat? Nyní mě dohání Míša s Evou. Zatínám zuby, rozbíhám se a skáču. Hned po dopadu mě čeká šok. Plošina se nahne a já po ní začnu sklouzávat. Stihnu se pořádně chytit až na poslední chvíli. Náhle s bojovým křikem dopadne na vedlejší plošinu Richard. Kde se tady takhle z ničeho nic vzal?! Taky se mu povede chytit na poslední chvíli. Hodí po mně vražedný pohled. Snažím se vytáhnout nahoru a plošinu srovnat. Je opravdu hodně nestabilní. Richard dělá to samé a nespouští mě z očí. Oba se nastejno na plošině narovnáme. Vrháme jeden na druhého nebezpečné pohledy a čekáme, kdo skočí jako první. Nakonec je i tohle nastejno. Richard však tentokrát spadne do vody. Já dopadám na další plošinu dost nešikovně, ale zvládla jsem se chytit. Ruce mi kloužou a nohama se nemohu zapřít. Ať se snažím sebevíc, nejde to. Richard mezitím doplaval na začátek a skáče na první plošinu. Stále bojuji. Nehodlám se jen tak vzdát. Richarda úplně ignoruji. Zase sklouznu níž a levou nohou se dotýkám hladiny oceánu.
„Do toho Zuzko, to dáš!“ zaslechnu Jefryho, jak na mě volá.
Plošina je nakloněná snad nejvíc, jak může. Snažím se stále vytáhnout, ale nakonec přece jen spadnu. Rychle vyplavu na hladinu. První, čeho si všimnu, je Richard, jak znova padá do vody. Hned potom, co se vynoří, se vydá ke mně. V jeho obličeji vidím zase vztek. Potopím se, zkusím ho podplavat. Viděl mě. Vrhne se za mnou. Chvíli ještě plavu, dokud neucítím v hlavě tlak, který mě táhne níž a níž. Bráním se, dokud mě nezačnou bolet plíce. Potřebuji kyslík, ale ten pod vodou není. Náhle tlak na mojí hlavě povolí. Já však stále klesám ke dnu. Potom zavřu oči.