KREV ROZKVETLÝCH LILIÍ
PROLOG
Smrt mu dýchala na krk.
Kapky potu mu stékaly po páteři, zanechávajíc za sebou lesklou stopu. Procházel temnými chodbami. Věděl, že ho sledují mléčně bílé oči tvora, který byl několik minut přilepený ke stropu, a sledoval ho tichými pohyby jako pavoučí kořist na pavučině.
Ještě více si stáhnul kapuci přes svůj bledý obličej.
Tik tak. Čas plynul.
Sto kroků.
Ozvalo se skřípění.
Abel nezastavoval. Ve svém úkolu selhal a tvorové tohoto místa by si z něj v tomto zamračeném odpoledni mohli snadno připravit svačinu. Natahoval čas jako vlákno, které každým okamžikem hrozilo, že se přetrhne.
Padesát kroků.
Přejel očima k pravé stěně, náhle se po něm ohnaly ruce.
Zrychlil. Nechal zapraskat osten své magie a přiložil si ukazováček ke rtům.
Dvacet kroků a Abel začal mumlat slova. Jeho amulet začal pronikavě výt, když se duše uvězněná uvnitř svíjela v agónii. V duchu prosil o Bylladovo odpuštění a modlil se, aby se pro něj našlo místo odpočinku ve městě Bohů, když vtom se před ním ze vzduchu začal tvořit portál. Pokud to tímto okamžikem neskončí, smrt na něj stejně dlouho čekat nebude. Pokud nebude roztrhán na kusy teď, pak se to jistě stane brzy, dokud se jeho vnitřnosti nevysypou a jeho magie se nerozpustí ve vzduchu jako popel, pak se to stane brzy.
Představa, že by jej stíny roztrhaly, byla lákavější než upadnout do jejích spárů.
Netoužil si na vlastní kůži ověřit, jestli ji opravdu baví krmit se dětskými dušemi. A ani ho nezajímalo, co s nimi dělá předtím. Chladný zatuchlý dech ho polechtal na krku a Abel mimoděk klopýtl, odhodil poslední sebeovládání a začal utíkat k portálu, který byl jeho jedinou cestou ven. Měl několik sekund na to, aby se dostal ven a pak portál zavřel, než se tito tvorové temnoty dostanou ven. Pevnost neměla žádné dveře. Nebo o nich alespoň nevěděl.
Byla to klec. Vězení.
A její vězni začali své strhávat pomyslné řetězy své paní, aby dostali, co chtěli. Co chtěl jejich skutečný tvůrce. Protože ani jeho paní nebyla hloupá, věděla, jakou pohromu tyto stíny způsobí.
Ale když selže... polkl.
Šlápl na něco lepkavého, teplého a boty mu sklouzly. Nos se mu okamžitě naplnil pachem kovové krve nějakého ubožáka, kterému se nepodařilo uprchnout. Jeho křídla hořela, drápy se do nich zatínaly a nechtěly se pustit, něco se mu ohýbalo za tělem.
Abel vzlykal, bolest mu projela tělem a žluč se mu hromadila v krku, marně se snažil vstát. Kost praskla a chodbu naplnil výkřik bolesti. Přesto se snažil postavit na nohy. Popadl amulet
do své roztřesené ruky a modlil se ke všem bohům. Ještě před pár minutami přemýšlel o tom, jaké by to bylo být kořistí démonů. Ne. Nebyli to démoni.
Bylo to něco mnohem horšího.
Neznal jejich jméno, a tak je celou dobu nazýval stíny.
Amulet zapulzoval.
Pokaždé ho následovali. Sem a tam.
Do ucha mu zašeptal tenký ženský hlas, ale Abelovo soustředění bylo pryč. Otočil se na záda, aby se tomu tvorovi podíval do očí a jeho hrdlo se úplně sevřelo, zlaté oči vypoulené, až bylo zázrakem, že nevypadly z důlků.
Máchl rukou, ze země se vynořil tmavý krystal a zabořil se do boku tvora. Tvor ječel, zvuk připomínal vytí větru. Bylo vidět, že to chlapec jen víc vydráždil.
Ale neváhal, když ustoupil a pokusil se vstát. Pomalu. Příliš pomalu.
Než byl odhozen na stranu, dokázal zvednout ruku, aby vytvořil ochrannou zeď. Proletěl vzduchem a se zasténáním přistál na studené podlaze. Sotva si uvědomoval hromadu kostí, kterou prorazil.
Pokud by tvor nemohl být zabit jeho magií, jak by se tomu ubránili smrtelníci? Nebo ostatní jeho druhu?
Pravda, nebyl válečník. Nebyl ani vojákem.
Dítě. To je, co byl. Dítě prodáno jako dobytek na špinavou práci.
Ležel na zádech. Tvor se zastavil s kusem krystalu, uváznutým v jeho těle, jež mu bránil mu ve správném pohybu. Tichý hlásek znovu oznámil.
Pusť mě ven.
Přemýšlel o tom. Mohl by něco takového udělat?
Zachránila by ho uvězněná žena nebo by spálila tohle místo na popel spolu s ním? Ne, nemohla. Její síla už nebyla taková, jaká bývala... ale...
Portál byl dávno pryč. Křídla měl zlomená, potrhaná a byl si jistý, že mu z nohy kouká kost.
Slabý, kvílivý vítr.
Bohové, byl překvapený, že ho nezabil jen pach mrtvol z tlamy toho tvora.
Pusť mě ven.
Stiskl amulet rukou, klouby měl bílé. Zdálo se, že se na sklo přitiskla drobná ruka a do jeho mrazivého těla vyslala teplo.
Pusťte mě ven.
„Jak chceš.“ Vydechl, když se nad ním skláněla jedna ze tří hlav: shnilá lebka skrytá ve stínech. Zaječela mu do obličeje, až se sliny rozletěly kolem
Prstem nahmatal tlačítko na povrchu amuletu. V uších mu zazněl vzrušený povzdech, teplo sálající z vězněné ženy tak silné, že to bylo až nepříjemné.
Sliny mu dopadly na obličej. Nakrčil nos a zadržel dech. Neměl ponětí, co žena dokáže. Oslepí toho tvora? Zničí na popel nebo spálí? A byla dost silná, aby je oba během toho zachránila?
Pokud to nebyla plánovaná sebevražda, způsob, jak se dostat na svobodu. Jeho srdce se téměř zastavilo, když tvor zařval.
Abel stiskl tlačítko.
Zavři oči.
A amulet se s cvaknutím otevřel.
Abel zavřel oči a zdi pevnosti se začaly hroutit.
