Naše sonda při prozkoumávání okolí zaznamenala skupinku deseti osob, která na vrcholku kopce sledovala náš tábor. Byly oblečené v bílých skafandrech, za nimi stál stroj připomínající auto, a kolem nich byla rozprostřena různá zařízení. Zjevně nás už nějakou dobu sledovali. Před několika hodinami ale na Marsu zuřila bouře, a během ní naše systémy nemohly monitorovat okolí. Možná o tom věděli a využili toho.
Teď to vypadá, že se co nejrychleji sbalují a odjíždějí. Třeba si všimli, že o nich víme. Nebo možná jen spěchají, aby o nás podali hlášení. Naše obrana je totiž mizerná nikdo nečekal ozbrojený konflikt.
Tento objev vyvolal mezi námi smíšené pocity. Někteří byli nadšení z možnosti života na jiné planetě, jiní zůstali skeptičtí. O této skupině nevíme víc než to, co jsme zaznamenali. Mohlo by jich být mnohem víc, nebo také ne. Nechal jsem proto vypustit bezpilotní dron, který prozkoumá okolí dál, než toho je schopná naše sonda. Dron jsem původně nechtěl používat. Je na stanici pro lokalizaci další posádky, která měla vyletět za dva měsíce. Bohužel si myslím, že už ani nevyletí. Ne do doby, než zjistíme, co se tam děje.
Je to už půl hodiny, co dron monitoruje okolí, ale zatím nemáme žádné nové informace. To ale nemění nic na tom, že jsem nechal stále aktivovaný bezpečnostní kód třináct. Dokud se situace nějak nevyřeší, nemůžeme riskovat únik informací na veřejnost. Celý komplex Smart Space je proto uzavřený.
V hlavě mi víří různé myšlenky. Co když jsou ty bytosti přátelské a jen se snaží navázat kontakt? Hned na to mě napadá, že by klidně mohly plánovat útok na Zemi. Ostatní ve velínu na tom budou podobně – určitě si dělají starosti o své blízké a přemýšlí, jestli jim nehrozí žádné nebezpečí.
Abych alespoň trochu odvedl jejich pozornost, vytvořil jsem vyšetřovací týmy. Ty mají za úkol využít všechny dostupné kamery, satelity, sondy a drony a získat více informací o této skupině. Procházíme i historické záznamy od začátku mise. Mám pocit, že tohle není první ani poslední setkání.
„Máme už nějaké informace?“ ptám se netrpělivě.
Velitel vyšetřovacího týmu Samuel Bennett promítl na hlavní monitor několik záběrů.
„Za poslední dva měsíce se kolem našeho tábora pohybovali několikrát. Satelity je zachytily i před naším přistáním,“ zamyšleně zavrtěl hlavou. „Zdá se, že nás sledují od začátku. Ale proč?“
Na monitoru se najednou objevilo upozornění na příchozí hovor. Volala Melanie Clarke, velitelka posádky. Okamžitě jsem běžel její hovor zvednout. Jakmile se připojení stabilizovalo a zobrazil se i její obraz, neviděl jsem stejnou ženu, jako před pár měsíci. Z jejího obličeje se vytratil veškerý úsměv. Obličej teď byl unavený, skoro až vybledlý. „Zdravím Vás, Nicku. Máte nějaké informace?“ I její hlas se změnil k nepoznání. Věřím, že má strach o svůj život. Nejbližší pomoc je několik týdnů vzdálená. Když tedy zaútočí, nikdo jim nebude moci pomoct.
„Víme jen, že nás ta skupina sleduje od přistání a pohybovala se tu už před námi.“
Pohled náhle směřovala do stolu. Hluboce se nadechla, „takže znají stavbu naší základny. To není dobrý.“ S tím s Melanií souhlasím.
„Od včerejšího poplachu se snažíme co nejvíce zabezpečit základnu. Používáme všechny dostupné materiály.“ Momentálně nám nezbývá nic jiného. Naší jedinou šancí je posílit zabezpečení a připravit se na nejhorší.
Všímám si, že v pozadí panuje poměrně rušno. I když zde není přímá panika, je zřejmé, že lidé nejsou v klidu, přesto ale pracují organizovaně. „Mel, mám nějaké informace.“
Byl to Lukas.
Lukas je vyhlášený evropský doktor. K misi se přihlásil sám, aby si splnil svůj dětský sen. Cestovat ve vesmíru a být mezi prvními na Marsu.
Přišel za Melanií a donesl štos pár papírů. „Zdravím Nicku, nevěděl jsem, že máte hovor.“ Omlouval se, že nás vyrušil.
„To nic Lukasi. Co jste vlastně zjisti?“ Otočil jeden z papírů na kameru.
„Nevím, jestli to jde dobře vidět, ale na několika záběrech se mi podařilo najít stopy, co po sobě zanechávají.“ Ukázal hned další papíry. „Na všech jsou vidět snímky stop z kamer. Ale to není to nejpodivnější.“ Ukázal další papír. Tenhle se od nich ale lišil. Nebyl to totiž záznam z kamery. „Ze zkoumání a testů, co jsem provedl, jsem zjistil, že se jedná skoro o totožnou botu u skafandru, jako máme my.“
Ve středisku všichni zanechali práce a poslouchali co říkal Lucas. „Chcete říct, že to jsou lidé?“ Zeptal se ho Milan. Teprve teď jsem si všimnul, že tu je on i s inspektorem Fischerem.
„Nechci nic říkat, dokud si nebudu jistý. Ale je to velká pravděpodobnost.“
Zmínka o tom, že mohou i na jiné planetě ve vesmíru existovat lidé nás všechny zaskočila. Samozřejmě si většina z nás nemyslela, že tam najdeme malé, zelené bytosti s dlouhými končetinami a jejich velkýma očima. Jen nikoho asi nenapadlo, že to budou doslova lidé. „To je neuvěřitelné.“ Pronesl inspektor. Jeho soustředěný pohled z Lucasovo papírů se najednou zaměřil na mě. „Pane Urbane, tohle musíme sdělit radě bezpečnosti. Tady už nejde jen o licenci. Tady jde o bezpečnost Země.“ V tomhle s ním výjimečně souhlasím. Nemůžeme to dál tajit. Aspoň ne před radou bezpečnosti. „Jistě Vám pane Urbane dochází, co tohle znamená.“ Ano dochází. Znova se zadívám na snímky stop, skupinky lidí, jejich zařízení. „Na Marsu žijí lidé.“
Inspektor svolal radu bezpečnosti a také vesmírnou radu bezpečnosti. My jsme se s nimi spojili přes online konferenci z velínu. Původně mi chtěl inspektor Fischer zajistit let do sídla OSN. To jsem ale odmítnul. Je potřeba, abych byl tady. Připojili se také prezidenti a premiéři zemí, jež jsou v radě. Sdělil jsem jim zkrácenou verzi o našem nálezu. Ukázal jsem jim několik záběrů z dronu, sondy a kamer. Tahle schůze je možná jediná v historii, kdy se národy jednohlasně shodly na preventivních opatřeních. To je například aktivace
Orbitálního obranného systému Země a uvedení do stavu pohotovosti. Spolu s ním byla i velká část letectva uvedena do pohotovosti.
Snažíme se vymyslet i další kroky. „Máte nějaké návrhy, co dál dělat?“ Nenapadá mě nic, co by nemohlo ohrozit moji posádku.
„Jediné možné řešení je čekat a monitorovat celou situaci. Jinou možnost teď nevidím.“ Je to patová situace. Jakýkoliv průzkum posádkou, může vést k jejich smrti. To stejné platí, pokud nic neuděláme.
„To se ani nepokusíte evakuovat posádku?“ Zeptal se mě evropský prezident.
„Není možnost, jak to udělat. Evakuací můžeme riskovat jejich životy. Mohou se pokusit letoun sestřelit. To ohrozí jejich životy víc.“
Prezident De-Flor chvíli přemýšlel a pak se s někým bavil. Nejspíš na tuto konferenci svolal krizový štáb. „Může mi někdo z NASA říct, jak je možné, že si toho nevšimly, když tam dělali různé průzkumy a testy?“ Zamířil hned otázkou na zástupce NASA, který byl ve vesmírné radě.
„Nevím, prostě nikdy jsme si nevšimli ničeho podezřelého. Vždy jsme viděli jen pustou planetu bez života na jejich povrchu.“
V ten moment, když dořekl tuto větu mi došlo, proč ani my jsme si jich nevšimli. „Jasně, protože oni na povrchu vůbec nežijí. Proto je nikdo z nás předtím neviděl. Oni musí žít v podzemí.“ Americký zástupce v radě bezpečnosti chtěl něco navrhnout, ale nestihl nic říct. Alarm hlásil pohyb v okolí základny.
Jeden dron zaznamenal zvýšený pohyb na severu od stanice. Když se dron přiblížil abychom měli lepší přehled o situaci, tak ho sestřelili. Všichni tu začali panikařit. „Klid, všichni se uklidněte!“ Zakřičel jsem a všichni se zastavili. „Musíme jednat v klidu.“ Otáčím se na Jamese. „Jamesi, chci abys ses pokusil přes náš vysílač na stanici zachytit jejich vysílání a nabourat se do něj.“ Teď potřebujeme zabezpečit stanici. „Niko, ať je všechen personál připravený na evakuaci. Mise končí. Jakmile budeme mít možnost, zahájíme odlet.“ Říkám to nerad, ale za těchto podmínek to nejde. Musíme se vrátit a jít na to jinak.
„Pane Urbane, vrchní rada se rozhodla seslat na Mars jaderné zbraně.“ Prohlásil inspektor. Okamžitě zapínám televizní vysílání. Tohohle kroku si všimlo i spoustu civilistů a hlavně médií, které o tom začali mluvit a strašit s jadernou válkou.
„Tohle byla chyba. Zavlékli jste možná Zemi do války vy hlupáci!“ Viděl jsem jejich zaskočené výrazy, rozhodně tedy nečekali, že je nazvu hlupáky. Potom mě ale napadlo jedno řešení, jak to odvrátit. Běžel jsem k počítači a připojil se na ovládání Orbitálního obranného systému. Našel jsem letící jaderné zbraně a udělal jsem z nich cíl.
Orbitální obranný systém na ně vystřelil a střely eliminoval. „Co jste to udělal?“
Zaskočeně hleděli na výbuch jejich raket.
„Nikdo na Mars nebude střílet! Nechceme válku.“ Snažím se tu situaci nějak dostat pod kontrolu ale vždy, když to vypadá že se mi to podařilo přijde něco dalšího.
„Máme další kontakt. Z jihu, východu a západu.“ Niko se na mě otočil. „Jsme obklíčení.“ Tohle není dobré. Teď nemůžeme ani evakuovat stanici. Jediné řešení této situace je nějak je kontaktovat.
„Melanie, vzdejte se. Je to jediné řešení.“ Dala všem povel, aby přestali střílet a deaktivovali systém. „Doufám, že Nicku víte, co děláte.“ Poté hned zavěsila.
Během půl hodiny jsme byly obklíčení a nevěděli co se bude dít dál. Všechny drony zničili, takže jsme byly i bez obrazu. „Zatím čekejte…. Možná to je aliance… Počkejte až zaútočí oni.“ James se začal radovat.
„Zachytil jsem jejich vysílání. Teď jenom změnit zdroj, odkud vysílají a budete se s nimi moct spojit Vy.“ Bylo vidět že ví co dělá. Podal mi sluchátka s mikrofonem. „Za chvilku můžete mluvit.“
Během té chvilky se ale skupinky přiblížili ke stanici. Na můj rozkaz se celá posádka vzdala. Na dotaz, kdo tomu tady velí odpověděla Melanie že ona. „Tak Aliance už nechává velet i ženy.“ Jedná osoba s hrubým hlasem si prohlížela Melánii. Nejspíš to je velitel.
„Pane mám to! Můžete mluvit.“ Nasazuji si sluchátka a promlouvám.
„Prosím, neútočte na nás. Nevěděli jsme, že by se na Marsu mohl někdo nacházet. Přicházíme v míru.“ Vojáci jsou zaskočení, že to slyší ze svých vysílaček.
„Kdo jste a jak jste se dokázali nabourat do našeho vysílání?“ Pronesl zaskočeně velitel.
„Jsem Nick Urban, generální ředitel Smart Space. Potřebovali jsme se tam dostat, abychom se s Vámi spojili. Lidi, kteří jste zajali pocházejí stejně jako já z planety Země.“
Když uslyšel název planety, zarazil se. Nepronesl ani jedno slovo a odešel.
„Pane Urbane, co se tam stalo?“ Teď mi dochází že oni nerozumí tomu, co velitel říkal.
Nějakým způsobem velitel mluvil evropštinou i když s podivným přízvukem, proto jsme se s nimi dorozuměli my. „Povedlo se nám nabourat do jejich vysílání a spojit se s nimi. Řekl jsem jim, kdo jsem a odkud jsem. Potom velitel odešel, nejspíš tomu nemohl uvěřit“ Je vidět, že nejsou moc nadšení. Inspektor si radši sedl, málem to všechno nerozdýchal.
Mezitím se vrátil velitel skupin. „Opravdu jste ze Země?“ Zeptal se již příjemným hlasem, ale byla v něm slyšet nervozita.
„Ano jsme.“ Odtemnil si helmu. Teď máme potvrzené, že to jsou to opravdu lidé.
„Tak tedy vítejte na Marsu.“ Pronesl i s úsměvem. „Omlouvám se, jestli vás armáda vyděsila. Chtěl by s Vámi mluvit náš vůdce, takže pokud nebudete proti, posílám Vám souřadnici odkud poletíte naší lodí na Mars. Zde dořešíme zbytek.“
Na telefonu se mi spustila navigace a začala mě navigovat na místo. Je to děsivý, ale znamená to, že dostat se do našeho systému jim nezabere hodně času. „Nicku nemůžete jet sám, musí Vás doprovodit někdo z armády…“ V ten moment se přerušilo spojení s OSN a spadly všechny naše systémy po celém středisku. Dokonce i ty, které nikdy nebyly připojené k internetu.
Někteří chtějí zavolat na IT oddělení, aby to hned opravili, ale nefungovalo ani mobilní spojení. Mars nejspíš způsobil, globální výpadek všech systému a sítí. Teda kromě televizního vysílání a mého telefonu. „Milane, já tam musím!“ Jemu se to sice nelíbí, ale přesto ví, že jsem rozhodnutý. „Tak se aspoň potom ozvi.“ Obejmul mě na rozloučení a šel řešit nastalou situaci.
Budovu jsem opustil zadním vchodem, ten jediný z bezpečnostních důvodů není napojený na systém. Cestou jsem poprosil ochranku, aby všechny shromáždila v hlavní hale a dala jim jídlo a pití, protože nevím, jak dlouho bude trvat výpadek.
Vzal jsem si auto naší ochranky a propojil svůj telefon s navigací. Hned co se spároval jsem se vydal na cestu.
Předběžně jsem se koukal na místo, kam mě navigace navádí. Je to staré opuštěné město, které původní vláda nechala evakuovat. Nachází se totiž v blízkosti vybuchlé elektrárny Nina. To je teď v zakázaném pásmu.
Zatím jedu už hodinu. Navigace mě naviguje přes lesní cesty, které ještě patří Smart Space, takže tu nikdo není. Jedu k jednomu z dvaceti nouzových výjezdu, tam by nikdo taky být neměl. Celý náš areál je ohraničený vysokým plotem, proto pokud by došlo k rozsáhlému požáru, úniku látek nebo i k válce máme tu nouzové výjezdy. Ty jsou hlídaný jen alarmem a kamerovým systémem. Ochranka tam hlavní stanoviště nemá.
Když se blížím k výjezdu, všímám si čtyř podivných osob. Mají na sobě červeno-bílou uniformu. Měli u sebe i nějakou zbraň, ale nešlo poznat jakou. Žádná armáda ani naše ochranka takovou uniformu ani zbraň nemají. Když mě zahlédly, začali moje auto zastavovat. Jakmile mě zastavili a já měl možnost prohlédnout si je, všiml jsem si jejich brýlí. Používají rozšířenou realitu. „Nick Urban?“ Přikývl jsem a on si mě ještě prohlédl. Nebylo mu možná více jak třicet let. Měl hnědé vlasy na krátko ostříhané a jeho výraz a tón hlasu, jakým mluvili byli vážný. Za chvilku všichni ustoupili, otevřeli bránu a já okamžitě odjel.
Cestou jsem občas narazil na křižovatky, ale vždy cesta, kterou jsem neměl jet byla zatarasena. Vede tam opravdu jen jedna cesta, která končila až na náměstí. Zde před radnicí stáli muži ve stejných uniformách. Ten nejstarší z nich mi otevřel dveře. Mohlo mu být tak sedmdesát let. Měl krátké šedé vlasy a vousy, pod kterými se skrýval příjemný úsměv. „Pane Urbane, jsem generál Marské lidové armády, Michael Diviš. Nejvyšší vůdce Nikolas Zajcev mě pověřil, abych Vás doprovodil do naší transportní lodě a následně k nám na základnu.“ Otevřel mi dveře a usmál se na mě.
Vešel jsem do haly radnice, ale nevypadalo to tu jako dřív. Když pomineme chatrný stav budovy, díky tomu že byla několik let neobydlená, tak se uprostřed haly nacházel nově
vytvořen výtah. „Nastupte prosím.“ Nastoupil jsem a generál taky, potom se teprve výtah dal do pohybu. „O tento areál se staráme už několik staletí, ale až za padesát let byl v plánu návrat na Mars.“ Určitě se dá považovat za úspěch, že se budou vracet dřív, jen nechápu důvod, proč tomu tam muselo být. „Díky Vám se vojáci vrátí mnohem dřív.“
Otočil se na mě. „Pouze díky Vám.“
Jakmile výtah zastavil, ocitli jsme se v menší chodbě, která ale vypadala jako z nějakého sci-fi filmu. Bílé stěny s obrazovkami, které hlásili různé informace o hangáru a situaci na Zemi. Také jsem si všiml místnosti, kde byla obrovská obrazovka a na ní svítily červené tečky. Nejspíš další hangáry.
Prošli jsme až na samý konec chodby. „Jste první člověk na Zemi, který tohle uvidí.“
Otevřel dveře a já jsem s překvapeným výrazem koukal na všechny ty vesmírný lodě. „Přes tisíc transportních lodí, které jsou schopné pobrat až pět set lidí.“ Pronesl hrdým tónem generál. „Na Zemi se jich nachází nejméně sto padesát a v každém je nejméně tisíc těchto lodí.“ Lodě měli bílou barvu a hodně oken. Na jejich boku byla taky nakreslená nejspíš Marská vlajka.
„To je nádhera.“ Generálovi to udělalo radost.
„A to jste ještě neviděl ty, co máme na Marsu. Ty jsou mnohem vyspělejší.“ To jsem na ně zvědavý. Když tohle je na mě luxusní a hrozně pokročilí, co teprve mají na Marsu.
Když jsme sešli po schodech dolu k lodím, tak jedna přiletěla před nás. „My ale poletíme poupravenou verzí, která slouží pro vládní představitelé. Bude pro nás pohodlnější.“ Z lodi vystoupil mladý blonďatý voják. Vlasy měl krátký a na obličeji měl starou jizvu. Nepřetržitě mě sledoval, chvíli mi přišlo, že mě odněkud zná, ale když jsem se na něj taky koukl, odvrátil pohled. Jak jsme nastoupili, tak za námi zavřel dveře.
Interiér byl luxusně vybavený. Překrásný kožený sedačky, křišťálový lustr a skleničky, malý nápojový pult. Na levém sedadle seděl muž okolo čtyřiceti let, v černém obleku s červenou kravatou. „Zdravím Vás pane Urbane, pojďte a posaďte se prosím.“ Řekl příjemným a veselým hlasem. Rukou ukázal na sedadlo naproti.
Když jsem si sedl, tak jsem se koukl z okénka a viděl, jak se otevírá brána a loď začala vzlétat. Bylo to jako letět letadlem, ale až na to že jsme letěli do vesmíru a já poprvé viděl z takové výšky Zemi. Sice jsem generální ředitel vesmírné společnosti, ale ve vesmíru jsem ještě nikdy nebyl. Neměl jsem k tomu příležitost.