BLONCKA NA STEZCE ČESKEM
Lucie Vidličková
K ZAMYŠLENÍ…
Jak vypadá takový večer a noc na Stezce, když vás pár dní doprovází manžel?
Je to prosté. Večer dolezete někam, kde se Vám líbí. Hladový vylovíte z batohu kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové velikosti A4, otevřete na straně 357 a dle receptu si v misce zalijete čínskou polévku, pak přichází wellness. Saunu jste si dali přes den (vařili jste se ve vlastní šťávě i potu) a vířivka bude jen, pokud si při mytí sami brčkem vyfouknete pár bublinek v potoce. A chystáte se do hajan. Obléknete si saténovou noční košilku (triko a legíny) a ve své luxusní vile (stanu) si lehnete na postel velikosti king size (nafukovací karimatka 60 x 180 cm) a snažíte se usnout. Váš miláček usne dřív, než se mu hlava dotkne polštáře, a vy? Dvě hodiny čučíte do tmy, honíte komáry, vzpomínáte na ta místa, která jste dnes prošli, třete si bolavé nohy a těšíte se na zítra. Jste unaveni, ale nespíte.
Pak to přijde, konečně spánek.
Ale co je to za zvuky? Že by žába? Kdepak. Divočák? Ne ne. Medvěd? Kdeže. Nějaký blbec zapnul o půlnoci cirkulárku a vzpomenete si na Josefa Kemra a Samotu u lesa: „Když řežu, musíte mi přidat plyn,” a chcete se zeptat své drahé polovičky, jestli to taky slyší. Ale co to? Ta cirkulárka je vaše drahá polovička. A protože toho chlapa milujete, trpělivě ho necháte dořezat poslední z pěti kubíků dřeva a ve dvě ráno spokojeně usnete s myšlenkou, že už v sedm budete muset vstávat a vyrazit na Stezku. Omyl. Opět. Ohlušující řev ptáků vás vzbudí už ve 4,30 hod. KRÁSNÝ DEN PŘEJI VŠEM.
(4. 7.)
Dnes jsme ušli 29 km a celkem mám za sebou 109,5 km.
Trasa: Ze Stříbrné, přes Špičák, Přebuz a Jelení vrch. Pak pokračujeme na Horní Blatnou a u dolu Červená jáma den končíme.
Ráno balíme stan a vyrážíme ze Stříbrné od Zinušky. Stezka vede přes vrch Špičák. Ze Stříbrné je to docela slušný stoupák, ale cestou se kocháme nádhernými dřevěnými sochami, které v lese vyřezal a vytesal Zinuščin partner, takže nám cesta pěkně ubíhá. Původní trasa Stezky vede přes Bublavu, ale FarOut a ostatní stezkaři doporučovali trasu na Stříbrnou a Špičák, takže se na jejich doporučení vydáváme tudy a dobře děláme. Směrem ke Špičáku tak nacházíme vyřezávanou sochu Rákosníčka, několika medvědů, skřítků a trpaslíků, srdíček, soviček, želviček, příšerek, květin a šneků. Nádhera, hotová lesní galerie. Před Špičákem nechybí ani vyřezávaná andělská křídla. Dokonce i ďábel jako já se s nimi může vyfotit.
Krajina kolem je úchvatná, a my pokračujeme dál na Přebuz. V Přebuzi nás čeká milé překvapení. Trail Angel (TA) Zuzífek a její lednice plná dobrot.
Abyste rozuměli, Trail Angel – anděl na cestě – je člověk, který dobrovolně a bezplatně pomáhá poutníkům na Stezce. Někteří andělé nabízejí možnost vysprchování se, nabití elektroniky, vyprání, nebo třeba usušení věcí. Jiní poskytnou ubytování, takže buď si u nich na zahradě můžete postavit stan, nebo vás nechají
přespat u sebe doma. Záleží samozřejmě na možnostech a ochotě jednotlivých dobrovolníků.
TA Zuzífek a její lednice nabízí ledové kafe, ochucený Birell, vodu, ovoce, mlsky, oplatky a domácí muffiny. Mňam. Takový úžasný samoobslužný bar u cesty ve stylu – „Vezmi si, co chceš a peníze vhoď do pokladničky.“ Jak píše TA Zuzífek – Pivo, sváča & GO.
Je vedro a čas jídla. Bereme si z lednice ledové kafe a skvělé domácí muffiny. Po krátkém odpočinku a doplnění energie se vydáváme přes Rolavu a Jelení vrch k Horní Blatné. Cesta je velice příjemná.
Nevím, jestli to vnímáte stejně jako já, ale kdekoliv se v krajině objeví potok, rybník, říčka, nebo řeka, tak mou romantickou duši zaplaví blaho. Jsem sice ohnivé znamení, ale voda v přírodě mě nějak uklidňuje a hladí po duši. Líbí se mi, jak se probíjí krajinou, jak meandruje, jak se leskne její hladina, se kterou si často pohrává vítr. Obdivuji její ladnost, sílu i životadárnost. Voda mě doslova uchvacuje. Voda v krajině je pro mě život. No, a říčka Rolava, která nás dnes kus cesty provází, ve mně tyto pocity také probouzí. Jdu, koukám na ni a najednou se přistihnu, že se usmívám. A je mi hezky. Krušné hory jsou opravdu kouzelné místo s atmosférou.
Je kolem patnácté hodiny a my hladoví a upachtění docházíme do Horní Blatné, kde je dle itineráře veškerá občanská vybavenost – obchody, restaurace, ubytování apod. Ovšem, kdeže loňské sněhy jsou. S očekáváním a hladem vstupujeme do hotelu Modrá Hvězda. Pane jooo, tady už chybí jen Nataša Gollová s tím husím brkem za kloboukem a Ladislav Pešek vykukující na schodech. Vybavení, jídelníček i služby jsou jako z filmu pro pamětníky. K jídlu mají smažený sýr nebo řízek. Dáváme si řízek, a jelikož mají být dva dny státního svátku a očekáváme, že bude vše zavřené, ptáme se obsluhy na nejbližší obchod.
„Tady? Dnes už žádný, Máňa má otevřeno jen do tří a nikdo jiný tady obchod nemá. Ale zkuste to, třeba je Máňa ještě v obchodě a něco Vám prodá, je to támhle přes náměstí,“ odvětí servírka a ukáže rukou směrem, kterým krámek stojí.
Kouknu na Marka, lovím v batohu peněženku a vybíhám do obchodu k Máně. Najdu ho a vejdu dovnitř.
„Máme ještě zavřeno. Otevíráme až za měsíc,“ ozve se z rohu místnosti.
Pak paní, které patřil hlas, vykoukne a vidí mou zoufalost a říká: „Ale jestli něco nutně potřebujete, prodám vám to.“
V tu samou chvíli vidí můj pohled, který padl na jediný bochník krájeného baleného chleba ležícího uprostřed stolu a říká: „Ale ten chleba ne, ten je můj!“
„Ale když já potřebuji hlavně chleba,“ kňourám.
„Tak to zkuste vedle u Máni.“
Aha, takže tohle není Máňa. Poděkuji a jdu hledat Máňu a její obchod. Jsem úspěšná. Obchod je hned vedle za rohem. Celá radostná, že jsem našla Máňu a její krámek, a že je otevřeno, kupuji dvě klobásy, 20 dkg tvrdého sýru a dva banány.
„A budete si přát ještě něco?“ ptá se Máňa.
„Nějaké pečivo,“ hlesnu.
„Pečivo došlo už v deset dopoledne.“
„Aha, a máte alespoň nějaký knäckebrot? Nebo rýžový chléb?“
„Ne, bohužel. Ani nevím, co to je.“
„Ehm, a třeba čínskou polívku?“ zkouším znovu.
„Čínské polívky vozím v sobotu.“
Jupí, už za čtyři dny, pomyslím si a usměju se nad zoufalstvím toho, že mám klobásy a sýr a nic k nim.
„A nějakou jinou polévku v pytlíku?“
„Počkejte, mám tady poslední hrachovku,“ říká Máňa a bere pytlík s polévkou do ruky, prohlédne si ho a dodá: „Tak nemám, tahle je prošlá,“ a hodí ji do koše.
„Ale je tady ještě jedna gulášovka, chcete ji?“
„Jasně,“ vyhrknu rychle, aby mi ji někdo nevykoupil, nebo aby u ní nedošla minimální doba spotřeby. Poděkuji a zaplatím.
Vtom mi pípne esemeska od Marka: „Kup, prosím, tu mapu Krušných hor.“
Vtipálek, nemají tady ani pečivo, ani čínskou polívku a budou mít mapu, říkám si v duchu. Ale pro jistotu se rozhlédnu po obchodě a můžete hádat. Správně, mapu nemají.
„Zkuste to dole na náměstí u Libuny. Možná ještě pečivo má,“ radí mi při odchodu Máňa. Panečku, tak nakonec tu mají tři obchody. Beru zboží a peláším dolů na náměstí do dalšího obchodu a připadám si jako ta slepička v pohádce, která běžela kohoutkovi pro vodu a oběhla u toho půl republiky.
Libuna má také otevřeno, ale hned ve dveřích je mi jasné, jak můj nákup dopadne. Obchod má půdorys tři na dva metry a celý, podotýkám CELÝ, jeden regál. Na vrchní polici regálu tu leží jedny těstoviny a dva hnědé banány a na spodní polici stojí čtyři minerálky – jedna slazená perlivá, jedna slazená neperlivá a dvě neochucené Mattoni. A hned mě napadne, no tak alespoň tady nemusí říkat: „Mattoni už není.“ Div se nerozesměju.
„Dobrý den, máte, prosím, pečivo?“
Tak nějak odpověď tuším, ale co kdyby, že?
„Bohužel, čerstvé pečivo nemám. Ale mám tady poslední balenou bábovku. Vezmete si ji?“ říká Libuna a vytahuje balenou čokoládovou bábovku s německými nápisy.
Kouknu na ni a vida, datum minimální spotřeby uplyne za rok. Ty bláho, co v tom musí být, že je to za rok ještě „jedlé“, uvažuji.
„Ano, vezmu si ji, děkuji,“ a těším se na otravu všemi těmi éčky. To bude mňamka k těm klobásám, říkám si.
„Budete si přát ještě něco?“ ptá se Libuna.
Co dalšího bych si tady tak mohla koupit, když nic nemají? Vzduch omaštěný větrem? Klobásu jakou svět neviděl?
„To bude vše.“ Platím a hrdě odcházím s ukořistěnou bábovkou.
Doběhnu zpět do hotelu Modrá Hvězda, kde mi mezitím naservírovali řízek na stůl a Marek hned spustí: „Máš tu mapu?“
„Mapu nemám, ale mám klobásy, sýr a tuhle bábovku, kterou k tomu budeme přikusovat.“ Kouká na mě, jako bych se zbláznila, v očích spoustu otazníků.
„No nekoukej, buď za to rád, byl to boj, tohle všechno sehnat,“ a vyprávím mu o své neúspěšné výpravě za chlebem a mapou.
Smějeme se tomu ještě večer, když společně okusujeme echt německou bábovku. Takže tak nějak to vypadá, když veškerá vybavenost neznamená veškerou vybavenost.
Posilněni řízkem pak pokračujeme k Vlčí jámě, která nás doslova okouzlí. Vlčí jáma je přírodní památka a vznikla propadnutím dolu Wolfgang, který byl jedním z největších dolů v okolí. Ve svém nejhlubším místě dosahoval hloubky až 85 metrů. Když se Vlčí jámy dostatečně nabažíme, vystoupáme na Blatenský vrch (1043 m n. m.), kde je k naší smůle uzavřená rozhledna. Škoda. Pak procházíme docela nezáživným územím naučné stezky Blatenský příkop až k Červené jámě.
Propadlina Červená jáma je dlouhá 230 m, široká až 30 m a hluboká kolem 20 m. Stěny jsou porostlé náletovými dřevinami. Celá propadlina je ohraničena lany zabraňujícími vstup na okraj, ale to už dobře nevidíme, jelikož sem přicházíme večer a stmívá se.
Takže u lesního občerstvení U Červené jámy, které vypadá jako mechová chaloupka, večeříme bábovku. Máme poslední půllitr vody, a jelikož je občerstvení už zavřené, a nic k pití si tady tedy nekoupíme, tak se tou německou bábovkou malinko dusíme. Marek si za chvíli všimne, že je opodál nějaká chata a jde poprosit o trochu pitné vody. Nevím, jak to ten rošťák udělal, ale nese k té vodě i plechovku Plzně. Najedení a napití stavíme stan, pozorujeme západ sluníčka a pak už jdeme do hajan.
Zítra máme v plánu dorazit první etapu a začít etapu druhou.
HLÁŠKY DNE:
Marek ráno: „Zůstaneme tady, dneska nikam nepůjdeme.”
Marek: „Ty jo, bez toho batohu se jde tak fajně.”
Marek: „Nemohl jsem se vykadit…, taky z čeho, že? Když jsem celý den nejedl.”
Na hranicích, Marek: „Lucinko, házej ty drobky chleba těm mravencům na druhou stranu.” Já: „Proč?” Marek: „V Německu mají jídla dost, čeští mravenci trpí hlady.”