Devatero hádek Zuzana Koukalová

Sněhurka

Sněhurka s princem spolu žili tři roky. Manželskou idylu jim na zámku jeho rodičů udržovalo vedle stohlavého služebnictva to štěstí, že každý měl svůj koníček, kterému se ke spokojenosti jich obou věnoval každý sám. Každý víkend štval princ zvěř po okolních lesích a mimo loveckou sezónu objížděl klubové turnaje v šachu. Sněhurka se ráda vracela na mýtinu a rekreovala se na chalupě u sedmi trpaslíků. Nic na tom nezměnilo ani narození prvního syna: v chaloupce uprostřed lesa se pohybovalo prostě o jednoho trpaslíka víc.

Jednoho nedělního večera se Sněhurka na zámek vrátila neodpočatá. Těšila se, že usne v princově náruči. Chtěla, aby ji princ objal a něžně políbil, nebo jí řekl, že je úžasná. V ložnici: princ už pod peřinami. Ještě nespal, ale nic neříkal. Promluvila tedy:

„Užasni! Královna-tchyně, tvá matka, přijela na mýtinu!

Bez ohlášení! Přivezla mi hřebínek, který se na nic nehodí!

O to méně ho člověk potřebuje na víkend v lese!“

Z druhé strany postele zaznělo jen: „He?“

„To jí nemůžeš něco říct?!“ upřesnila, kam tím míří.

„Co?“

„Ať tam za mnou nejezdí!“

„Řekni jí to sama. Dobrou noc,“ hekl princ a přetočil se na druhý bok.

Co myslíte, že se dělo ráno?

a) Sněhurka se chytla za nos.

b) Sněhurka se chytla s princem znovu.

c) Jiné řešení. Vysvětlete, co byste na jejím místě udělali vy. Díky tomu pak spolu žili v klidu a smíru až do smrti.

„Hovno,“ vydral ze sebe trpaslík. Sobotní dopoledne v chaloupce patřilo tradičně dlouhé snídani v pyžamu a novinkám za uplynulý týden.

„Počkej, počkej, někdo klepe,“ přerušil Sněhurčino vyprávění druhý a šel ke dveřím. Vrátil se s živůtkem v ruce. „Královna tě, Sněhurko, ani v nejmenším nechce obtěžovat, tak už zase jela. Přivezla ti tohle, aby tě nebolely záda, když furt nosíš malýho.“

„Je tohle normální?“ mávala Sněhurka šněrovačkou manželovi před očima.

„Chce ti pomoct. Vždyť jenom projela kolem.“

Nezmohla se na slovo, jen tváře se jí barvily ze sněhově bílé do ruda.

„Nech to být, ona je prostě taková.“

„Ne! Proč to není tak, že já jsem, jaká jsem, a ona mě má nechat být?“

„Protože s tebou se musím vídat denně a jí se můžu vyhýbat.“

Říct to princ s pobaveným úsměvem na rtech, zamračená

Zarděnka by se byla zasmála s ním a byla ta tam. On to ovšem vyvzdechl s očima v sloup a odešel spát jinam.

ZUZANA KOUKALOVÁ

„Do prdele!“ ulevil si trpaslík, když oknem sledoval, jak před chaloupkou přijímá Sněhurka její královskou výsost a její dar.

„Tohle Sněhurka nerozdejchá. Královna přivezla malýmu jabko.“

„Jedno jabko?“

„Je malej.“

Jak trpaslíci předpokládali, Sněhurka se snažila nedat znát, jak ji návštěva otravuje a vložila do toho všechny své síly. Když se babizna konečně vydala zpět na zámek, Sněhurka se už návalu zlosti neubránila. Přímo se zalkla vztekem.

„Hele, chlapi, vo co tu šlo?“ zeptal se nad skleněnou rakví jeden.

„Který? Královně, nebo Sněhurce?“

Trpaslíci byli nakonec zmatení a nejednotní v tom, co se tu stalo.

„Posraná královna, říkám vám.“

„Ta to neposrala, ještě před dvěma týdny tu spolu pily kafe. Asi princ…“

Ten nejméně v obraze zvedl malého prince, aby si čichl k jeho kalhotám. Rejpal se v nose, byl duchem jinde.

„Jenže vona ji tu nechtěla,“ trval na svém nešťastný Štístko.

„Tak proč ji zvala na kafe?“

„Nezvala. Královna sem přijela sama.“ Dřímal přikyvoval.

„Jsem to slyšel. Zeptala se jí: ,Zdržíš se? Mohu ti nabídnout kávu?’“

„Co měla dělat, když sem takhle přijela? By ji to stavělo do špatnýho světla. To – úcta ke stáří, ta vděčnost rodičům a ten královský protokol. Už vo tom mluvila dvě snídaně.“

„Hele, a složit se do rakve ji nestaví do blbýho světla?“

„To je šero, jdem dom.“ Z lesa vyšly srny pást se posledními

zbytky dne, pod nohama jim rostla tma a trpaslíci mizeli z mýtiny.

Princ přijel na chalupu hned po ránu. Konečně vzal Sněhurku do náruče a něžně ji políbil.

„Ach,“ nadechla se. Do tváří se jí vrátilo jen tolik barvy, aby zůstaly sněhově bílé. Ba ne, malinko zrudla. „Jak to, že to muselo zajít tak daleko?!“

a) zastyděla se.

b) Červeň v tváři patřila utrženým šrámům, které ji nepřestaly pálit a vyšlehly v plamennou výčitku.

c) Nehledala viníka, ale řešení.

To já nevím. A vy si můžete vybrat. Vždycky si můžete vybrat. A podle toho spolu dva žijí svou manželskou idylu na zámku spokojenosti...

„Hovno s idylou, ale konec dobrý, všechno dobrý. Sněhurku jsme pochovali asi šestkrát a pak se to nějak uklidnilo.“