Kapitola čtvrtá
„Kde jsi tak dlouho?“ Ptala se mrzutě Ariel hned po mém příchodu. Už na sobě měla své nové růžové šaty a ve vlasech růžové květiny. S jemným líčením vypadala jako princezna.
„Trochu jsem se zapomněla s Mayou a Alexem,“ odpověděla jsem a vynechala příhodu s dívkou na křižovatce. Myslela jsem si, že by jí stejně neznala, ale pak mi došlo, že tohle bylo maloměsto. Každý tu znal každého. „Hele Ariel,“ otočila jsem se na patách. Ariel ke mě tázavě zvedla oči, „neznáš dívku asi v mém věku, která má v tmavých vlasech modré pramínky?“
Ariel se na chvíli zamyslela, ale pak zakroutila hlavou. „Proč se ptáš?“
„Jen jsem ji viděla, vypadala…“ hledala jsem správné slovo, kterým bych ji popsala, „smutně. Asi.“
„Možná turistka,“ pokrčila rameny, „občas se stane, že sem přijedou o víkendu, pak zaspí odjezd a musí tu být celý týden.“
Pokývala jsem hlavou a šla se do pokoje převléknout. Asi měla pravdu. Vysvětlovalo by to i její poznámku. Stejně bych ji nemohla pomoct. Musela by zkrátka počkat do víkendu na trajekt.
Do svého pokoje jsem procházela kolem pokoje Ariel a Nata. Nechtěla jsem k nim koukat, ale dveře byly dokořán a Nate stál u psacího stolu. Zarazila jsem se, když jsem v jeho ruce
spatřila zlatou krabičku, v níž se třpytil diamantový prstýnek.
Udiveně jsem vykulila oči. Žádost o ruku po necelém roce vztahu byla pro mě dost předčastná.
Z pohledu na prstýnek mě vyrušilo cvaknutí krabičky a následně poté si jí Nate zastřčil do kapsy od saka. Rychle jsem po špičkách doběhla do svého pokoje a schovala se, aby mě Nate nezahlédl.
Opatrně jsem zavřela dveře a otočila se k posteli, kde jsem měla připravené šaty. Dnes večer se Nataniel Clarke chystal požádat mou sestru o ruku a můj názor byl dost rozporuplný.
Neznala jsem Nata, natož jeho rodinu, ale nepřipadal mi jako ten pravý pro Ariel. Byl úplně jiný, než ti kluci, o kterých snila.
A možná proto si ho vybrala. Za ty čtyři roky, které nestrávila doma, se její vkus očividně změnil. A upřímně zrovna já o lásce věděla kulový.
Při oblékání šatů jsem přemýšlela, v jaké části večera Nate vytáhne prstýnek. Bude to hned na začátku, nebo ji hodlal hodit prsten do šampaňského, možná se hodlal vyslovit až u dezertu.
Oblékla jsem se do šatů a jemně se nalíčila, rozčesala si vlasy a navoněla se květinovou voňavkou od Ariel. V Bakersfieldu jsem se nikdy takhle nestrojili, proto jsem měla zvláštní pocit, když jsem se na sebe dívala do zrcadla. Podle Ariel to na ostrově bylo normální hlavně ve starostově přítomnosti, přesto jsem si připadala jako načančaná panenka.
Odvrátila jsem zrak od zrcadla a vyhlédla z okna. Při pohledu na oceán jsem si vzpomněla na Luckyho oči a na náš letmý dotek.
Táta vždy vyhledával znamení a věřil v pověry. Když jsme jednou jako malé s Ariel omylem rozbily zrcadlo, čekal sedm hodin, než ho uklidil. Když spadla kniha a otevřela se na nějaké stránce, táta věřil, že je v tom textu něco, co je pro něj životně důležité a klidně rozebíráním dvou stránek zabral i týden, než
našel, co hledal. Když jsem jednou u jídla rozsypala sůl, hodil pár zrnek za záda, než ji uklidil.
Nechápala jsem, proč to všechno dělal, proč věřil báchorkám, ale časem jsem to začala dělat také. Měla jsem tím k tátovi blíž. A proto jsem teď vyhledávala za tou ránou něco víc než jen fyziku.
Zatřásla jsem hlavou, abych z ní dostala všechny myšlenky na Luckyho. Po zásnubách Nata s Ariel budeme patřit do jedné rodiny. Pletky by v tom případě byly absolutně mimo hru a Ariel by mě jen za myšlenku na něj nejspíš uškrtila. Tedy pokud by dnes večer řekla ano.
Hodila jsem si mobil do kabelky, kterou jsem si musela půjčit od Ariel, aby mi ladila k šatům. Stejně tak boty. Sice jsem měla krátké podpatky, ale už i ty mi daly pořádně zabrat. I přes svou lehce neomalenou chůzi jsem získala od Nata i Ariel obdiv.
„Moc ti to sluší Vločko.“ Arielin úsměv rozzářil celou místnosti jako vždy. Naplnil mě radostí a jistotou. Vztek, který jsem na ní měla za odchod z domu, nahradilo dychtění po sesterské přízni. Tak to bylo vždy.
„Ne tolik jako tobě,“ objala jsem ji, „děkuju, Ariel.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou, když se ode mě odtahovala, „dlouho jsem svou malou sestru neměla šanci rozmazlovat. Musím ti ty roky nahradit.“
„Tak vyrážíme dámy,“ Nate nám otevřel dveře, abychom mohly vyjít ven. Na ulici na nás čekalo Natovo auto, kterým nás dopravil k sídlu starosty. Před dveřmi jsme objeli kamennou fontánu a auto se zastavilo přímo před vchodem do mohutného panství Clarkových.
Dům s věží na pravé straně byl ohromná čtyřpatrová stavba, která mi vyrazila dech. Tmavé dřevo, popínavé rostliny kolem vchodu střižené tak, aby nelezly do oken, dodávaly domu nádech tajemna. Les kolem končil až u domu, z čehož jsem měla
pocit jako bych byla Mařenka, která právě uprostřed široširého lesa objevila perníkovou chaloupku.
Nate zaparkoval auto přímo před dveřmi. Vystoupili jsme ven a já se hned nadechla vzduchu vonícím po borovicích a mechu.
Ariel mě chytila za ruku a spolu jsme následovaly Nata k mohutným dveřím s ornamenty, které pro nás otevřel. Vstoupili jsme do čisté haly a do nosu nás okamžitě praštila vůně pečeně.
„Pane Clarku,“ do haly vešel muž ve smokingu, prošedivělé vlasy měl ostříhané na krátko a bradu perfektně oholenou, „slečno Adamsová.“ Usmál se na mou sestru, poté pohlédl na mě, „slečno Adamsová.“
Usmála jsem se.
„Večeře je nachystána, váš otec vás již očekává.“
„Děkuji Oswalde,“ poděkoval mu Nate.
Oswald se dal do kroku a my za ním. Ariel se ke mně naklonila a zašeptala. „To je správce domu a nejstarší přítel Carla.“
Oswald s Natem nás zavedli chodbou s vysokými stropy a velkými obrazy až k jídelnímu sálu. Všechny ty portréty, které jsme po cestě viděli, vypadali nadmíru starožitně a draze.
Prohlížela jsem si malby ve vyřezávaných rámech a čekala, jestli zahlédnu nějakou známou historickou osobnost.
„Jsou tyhle věci cenný?“ Zašeptala jsem k Ariel. Nebyla jsem si jistá jejich hodnotou vzhledem k tomu, že žádný z děl mi nebyl ničím povědomý. Nenašla jsem žádnou známou osobu, jen spoustu tváří, které neměly ani štítek se jménem.
„Velmi,“ odpověděla mi tichým hlasem, „pan Clarke je sběratel.“
Oswald nás dovedl do velké síně s dlouhým zdobným stolem, k němuž náležely mohutné židle z tmavého dřeva. Do místnosti se vešel akorát ten stůl a menší komoda, na níž ležely sklenky na víno. Po stěnách byly rozvěšené další portréty. Zavanul ke mně jemný letní vánek a vůni jídla na moment pohltila opojná vůně květin.
Okna byla otevřená a do místnosti tak proudil čistý a svěží vzduch. V čele stolu seděl muž kolem padesáti let v šedém obleku bez kravaty a s mobilem v ruce. Vlastně to vypadalo vcelku komicky. Sál byl staromódní, přesto byl středem pozornosti moderní mobil. Vzhledem k informaci, že byl pan starosta Clarke sběratel, došlo mi, že nejenže nábytek vypadal z šestnáctého století, nejspíš i opravdu byl.
Oswald si odkašlal, čímž donutil pana Clarka zvednout oči. „Ach, děti.“ Zasmál se starosta. Odložil mobil i brýle a zvedl se ze židle. „Oswalde nech nosit na stůl, já se zatím přivítám s návštěvou.“
Pan Clarke se objal se synem a Ariel, a pak si mě začal prohlížet. Skoro jako by očima měřil mou sběratelskou hodnotu. Nebyl to zrovna dvakrát příjemný pocit. „Snow, jsi překrásná stejně jako tvá sestra.“
„Ariel nesahám ani po pás,“ mile jsem se usmála. Alespoň to tak někteří mý protivní spolužáci říkali.
„Ale kdeže,“ pan Clarke mě vzal kolem ramen. Ucítila jsem pach doutníkového kouře smíchaný se starým dřevem a prachem. „Jsi krásná a jedinečná stejně jako všechny ty úchvatné vločky, co padají každou zimu z nebe.“
Hezká řeč, jen kdyby mě nedržel tak pevně. Naštěstí jeho pozornost rychle přilákala vůně jídla, kterou nám Oswald společně s jednou komornou přinesli na stůl. „Nádhera, nádhera,“ pomlaskával si, „posaďte se, začneme hodovat na oslavu tady našich dvou překrásných žen.“
„Nechybí ještě Lucky?“ Zeptal se Nate, když si sedal po pravici vedle otce a Ariel naproti němu. Já jsem si sedla vedle sestry.
„Ach ano,“ zasmál se pan Clarke, „ten kluk všude chodí pozdě.“ Říkal a přitom klepal ukazováčkem na hodinky na svém zápěstí.
Na stole už bylo všechno jídlo, měli jsme připravené talíře a nalité skleničky vína, když se dveře otevřely a do jídelny vstoupil Lucky. V bílé košili, černých kalhotách a černém saku na míru vypadal elegantně. Na tváři mu pohrával úsměv a mokré vlasy měl ulízlé dozadu. „Omlouvám se za svou nedochvilnost.“
Jeho vystupování bylo jako z pohádek. Něco takového se dalo na pevnině jen těžko nalézt. Už jsem se tolik nedivila, že si to tu všichni tolik zamilovali. K tradici zřejmě patřil i gentlemanský přístup, šaty a hostiny.
„Teď tu jsi a to je důležité,“ kývl na něj pan Clarke. Rychle jsem pochopila, proč měli místní obyvatelé svého starostu tolik rádi. Hodně mluvil, nešetřil usměvy a lichotkami a choval se nadmíru vesele. Škoda, že tuhle stránku po něm Nate nezdědil.
Lucky se posadil naproti mě. Nedokázala jsem se vydržet na něj dívat. Připadalo mi, jako by slyšel tlukot mého srdce i přes tu vzdálenost.
„Tak pusťme se do toho.“ spráskl starosta rukama.
Ariel jedla po malých soustech. Já si vzala pár soust a pak si spíše s jídlem pohrávala. Nebylo to jídlem. Pečeně byla výtečné, ale měla jsem stažený žaludek.
Zrovna jsem upila ze sklenky červeného víno, když jsem si všimla, že se na mě Lucky díval. Odložila jsem sklenku a zaměřila svůj pohled do talíře. Nepočítala jsem s tím, že naleznu na maličkém ostrově někoho jako on.
Vždy jsem si od lidí držela až příliš velký odstup a oblíbila si víc fiktivní postavy z románů, které jsem celé dny četla. Nebýt Sofie, nikdy bych se mezi své vrstevníky nedostala. To ona mě táhla na středoškolské večírky, i když jsem většinou během prvních deseti minut odešla domů. Nevzdávala to se mnou a říkala, že jednou najdu člověka, před kterým se nebudu chtít schovávat.
„Snow, tvá půvabná sestra mi říkala, že chceš jít na univerzitu, je to pravda?“ Začal konverzovat pan Clarke.
„Ano, to je,“ přikývla jsem. Tato krátká odpověď mu však nestačila. Chtěl vědět víc. „Vzali mě na Berkeley, studium literatury, historie a jazyků.“
„To je výborné,“ praštil vesele do stolu, až se skleničky zachvěly, „musíš být výtečná studentka.“
Nepatřila jsem mezi nejlepší, ale snažila jsem se vyniknout, aby na mě byl otec pyšný. Abych za něco stála.
„Je moc nadaná,“ pochválila mě Ariel.
„Můj drahý Nate vystudoval Columbii, byl jeden z nejnadanějších žáku. Občas jsem se bál, že si přes všechnu tu svou sebestřednou inteligenci nenajde dívku, ale nakonec si našel tu nejkrásnější ze všech.“ Starosta se usmál na Ariel, která mu úsměv oplatila. „Stále jsem se Nata vyptával a vyptával a najednou mi jednoho krásného dne přivedl ukázat tvou krásnou sestru. Jeden z mých nejšťastnějších dnů. No a samozřejmě Lucky je také velká hlavička, bystrý a neústupný. Vše, co je potřeba k byznysu, o který se tolik zajímá.“ Pan Clarke se podíval na svého druhého syna a kývl.
„Obchody mi jdou lépe, než zbytečné lichocení lidem a počítání účetních knih,“ ušklíbl se Lucky.
„Samozřejmě,“ uchechtl se Nate, „naše Štístko ví všechno nejlíp.“ Provokoval svého bratra.
„Přesně tak,“ Lucky si všiml pichlavého hlasu, ale nehodlal na něj reagovat. Zůstal klidný a nenechal si nikým vzít vítězný úsměv z tváře.
„Mám to ale dva chytré syny, že?“ Zasmál se pan Clarke. Očkem jsem se podívala po Ariel, která si celé situace nevšímala. Nejspíš to bylo v rodině běžné. Přece jen jsme se s Ariel také dokázaly pohádat, ale nikdy jsme své hádky netahaly před oči cizích lidí.
Lucky si otřel pusu a položil ubrousek na talíř. „Dojedl jsem, zastavím se ještě za Sebastianem, poté vás doženeme na procházce parkem.“ Vstal od stolu, a když mu otec pokynul na souhlas, odešel.
Dívala jsem se na něj, dokud dveře nezaklaply. „Můj nejmladší syn umí být nedůtklivý, ale jsem si jistý, že si spolu najdete společnou řeč.“ Usmál se na mě starosta. I když jsem měla na tváři vstřícný úsměv, nebyla jsem si jistá, jestli bylo něco takového možné. Sice mi Lucky připadal atraktivní, ale neznamenalo to, že bychom si kvůli tomu měli sednout úplně ve všem.
Po večeři jsme se šli projít do rozlehlých zahrad, přesně jak Lucky řekl. Slunce pomalu zapadalo a poslední paprsky ozařovaly nádhernou zahradu. Ariel nemohla být šťastnější, i když zahradu za ty tři roky musela vidět tucetkrát.
„Krása,“ vydechla jsem. Písčitá cestička nás vedla mezi kvetoucí keře, podél tekoucí říčky až k ovocným stromům. Tohle byl ráj na zemi, pohádková zahrada, o které se psalo v otcových knihách.
„Děkuji,“ pan Clarke měl ruce spojené za zády a zhluboka se nadechoval čistého vzduchu.
„Oswald se zahradníkem odvádí perfektní práci,“ Nate uznale pokýval hlavou na rozkvetlou zahradu.
„To bude díky mým pokynům,“ usmála se vesele Ariel.
Mířili jsme k vysoké soše ženy zahalené do poletujících kusů látky. Na žulové lavičce u sochy seděl Lucky. Tvář měl natočenou k zapadajícímu slunci a užíval si poslední teplé doteky dne. Vedle něj stál muž v šedém obleku a telefonoval.
„Sebastiane!“ Zavolal na stojícího muže pan Clarke. Sebastian se k nám otočil, přičemž ukončil hovor. Rychlým krokem bez úsměvu či jakékoliv jiné emoce ve tváři k nám přistoupil.
Pan Clarke si se Sebastian podal ruku stejně jako následně Nate. Ariel ho pozdravila kývnutím hlavy a úsměvem. „Vy
budete jistě slečna Snow, rád vás poznávám. Jmenuji se Sebastian Renshaw, jsem právníkem Clarkových, také jsem starostovým pobočníkem, mluvčím a zástupcem.“
Při představení a podání ruky se mu na tváři mihl malý úsměv. Sebastian byl velmi sympatický muž podobně starý jako Ariel s medovýma očima. U tohoto muže by si každá žena přála, aby se na ni podíval a usmál se. Ale i když úsměvů moc nerozdával, stále to byl pohledný muž s upraveným strništěm na tváři, které ho dělalo mužnější.
Tak přesně Sebastian Renshaw byl podle mého názoru typ Ariel. Takové muže si vybírala. Pokaždé se zabouchla i do podobných typů celebrit.
„Bez Sebastiana bychom to tady ani nedokázali vést, je mou pravou rukou,“ zasmál se pan Clarke a poplácal Sebastiana po rameni. Ten byl na své postavení očividně velmi hrdý. „A je také nezadaný.“ Mrknul na mě starosta.
Najednou mi vyschlo v krku. Sebastian vypadal velmi elegantně a půvabně, ale opravdu jsem nepotřebovala vztah se starším mužem, ani dohazovače.
Luckyho smích nás všechny donutil stočit pozornost na něj. „Sebastiane, nic proti tobě,“ Lucky se zvedl z lavičky, „jen mě to pobavilo.“
Pan Clarke mlaskl a stáhl ruku ze Sebastianova ramene. „Půjdeme se podívat do altánku, že Nate?“ Přesunul pozornost na svého nejstaršího syna.
Nate přikývl, nabídl rámě Ariel a poté se spolu vydali kolem sochy do malého kopce. Hned jsem cupitala za Ariel a snažila se nevnímat Luckyho oči na zádech.
Cítila jsem se trapně, když se mě starosta pokusil dohodit svému zástupci. Copak jsem vypadala zoufale? Chtěla jsem jít na vysokou na druhé straně Kalifornie, nepotřebovala jsem si hledat známosti na odlehlém ostrově.
Na cestě k altánu se po mém boku objevil Lucky. Točil v prstech kvítek bílé růže, kterou utrhl na jednom z keřů kolem nás. „Takže tvým snem je vysoká škola v San Franciscu?“ Zeptal se, čímž přerušil napjaté ticho mezi námi.
„Asi tak nějak,“ držela jsem v obou dlaních kabelku a zírala na písčitou cestu. Ariel s Natem šli pár metrů před námi a o něčem si tiše povídali.
„Ještě nejsi rozhodnutá, co budeš v budoucnosti dělat?“ Luckyho otázky byly přímé a trefné. Chtěla jsem jít na vysokou školu a měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala na Berkeley, ale pochybovala jsem. Nebyl to můj sen, vypůjčila jsem si ho od táty a doufala, že se mým snem stane taky.
Na rozdíl od sestry, která si už od dětství přála květinářství, jsem byla ve svém životním údělu ještě zmatená. Kéž by mi život šel tak snadno a rychle jako Ariel.
„Nejsem,“ řekla jsem sebejistě, „ale nemyslím si, že by to bylo špatně. Ty snad víš, co budeš dělat v budoucnosti?“
„Rozhodně,“ Lucky se napřímil, „budu pobočník, mluvčí i zástupce ostrova.“ Prohlásil a napodobil Sebastianův přízvuk. Oba jsme se pak rozesmáli, za což nás pan Clarke i Sebastian propálili pohledem.
„Ve tvém věku je v pořádku netušit, co bude dál,“ prohlásil Lucky po smíchu.
„V mém věku?“ Uchechtla jsem se. „A kolik je vám starý pane?“
Luckymu zřejmě nedošlo, že jsme od sebe věkově nebyli tak daleko. Zasmál se a olízl si dolní ret. „Máš pravdu, dostala si mě. Jsem starý jako sám čas.“ Přiblížil se k mé tváři, až mi ztuhlo celé tělo a já se zastavila.
Luckyho mé náhlé zastavení zarazilo. „To byl žert.“
Nedokázala jsem mu vysvětlit, že se mé nohy zastavily kvůli jeho blízkosti, ne protože bych mu uvěřila, že byl opravdu tak
starý. „Samozřejmě, jen…“ rozhlédla jsem se kolem nás, abych našla nějakou výmluvu. A také našla. „Jen mě překvapila ta vyhlídka. Je to vážně nádherné.“ Ukázala jsem rukou k rozestouplým stromům. Mezi nimiž byl výhled na širý oceán. Ten výhled byl opravdu úchvatný, ale ne tolik jako Luckyho oči.
Oddechla jsem si, když se Lucky otočil a souhlasil, že ten výhled opravdu stál za výšlap do kopce.
„Tak jdeme, jdeme.“ Popohnal nás pan Clarke.
Altán na louce byl ze světlého dřeva, zdobený dřevěnými soškami a popínavými rostlinami. Podél zakulacené stříšky se pohupovaly rozsvícené žárovky. A přímo za altánem byl útes, který vyhlížel na město. Vypadalo to nádherně. Žádost o roku na takovém místě byl sen každé ženy. Skoro každé.
Všichni jsme se zastavili před vstupem do altánku a nechali Nata s Ariel vstoupit do kruhu z modrých lístků sami. Ariel si přivoněla k růži ležících na zemi. Té nepozornosti využil Nate, který si klekl na koleno a vytáhl z kapsy krabičku s prstýnkem.
Přihlížela jsem, jak Ariel řekla ano a padla mu do náruče.
Všichni začali tleskat, zatímco já stála strnule na místě. Byla jsem za ní šťastná, přesto jsem se nemohla zbavit pocit, že to bylo příliš brzy. Skoro jako bych se dívala na romantický film.
Byla ráda za štěstí dvou postav, ale přitom hluboko v sobě věděla, že ty herci se nemají rádi ani trochu. Takový pocit jsem měla, když jsem se dívala na Ariel a Nata. Proč jsem se tak cítila? Byla to snad žárlivost?
„Snow, podívej se na něj!“ Ariel se ke mně přihnala a ukázala mi prsten na levé ruce. Jednoduchý kroužek s broušeným diamantem. „To je úžasné, jsem tak šťastná.“ Ariel se znovu vrhla do náruče svému snoubenci.
„Jestli se budeš tváři ještě víc kysele, budu si myslet, že se svazkem nesouhlasíš,“ zašeptal mi do ucha Lucky. Pan Clarke zrovna blahopřál k zasnoubení a začal vymýšlet nápady, kde by
se svatba mohla konat. Samozřejmě, že byla na ostrově kaple i svatební sál. Tohle místo mělo snad vše.
„Jsem za Ariel šťastná, netvářím se nijak kysele,“ ohradila jsem se. Lucky Clarke měl jistě správné vychování a dokázal se tvářit klidně při každé situaci. Já tuhle schopnost neměla. Hned na mě bylo všechno poznat.
Debatování o svatbě trvalo až do jedenácté večer. Seděli jsme v prostorném obývacím pokoji, zatímco starosta nasliboval ledové sochy, pětipatrový dort, labutě a spoustu dalšího. Ariel byla ze všech plánů unešená, hlavně z květinové výzdoby.
A Nate trval jen na tom, aby svatba byla co nejrychleji. Podle jeho slov se už nemohl dočkat, až bude Ariel jeho manželkou. Tak se svatba začala plánovat na konec tohoto léta.
Na Sebastianovým přístupu bylo vidět, že stihnout všechny svatební přípravy za tak krátký čas, bylo skoro nemožné. Ale starosta si nedal říct. Nakonec mu to musel Sebastian odkývat a urychleně vše zařídit. Luckyho přestala konverzace o svatbě bavit už cestou do domu a jako správný gentleman se nenápadně vypařil.
„Už je dost hodin,“ ozvala jsem se. Pokud nechtěli porušil podivnou večerku o půlnoci, museli jsme zrychlit, abychom se dostali domů včas.
„To je pravda,“ pan Clarke zvedl ukazováček, „nepustím vás takhle za tmy domů. Přespíte u mě, alespoň budeme mít na probrání detailů svatby více času.“
„To zní fantasticky,“ nadchla se Ariel.
Na můj názor se nikdo neptal, ale alespoň jsem dostala velkou ložnici s manželskou postelí a nebesy. Hned jak jsem postel spatřila, skočila jsem do ní šipku.
Před půlnocí mě přišla navštívit Ariel. Měla na sobě košili na spaní, vlasy rozčesané a na prstě jí zářil prstýnek, kterého se nedokázala přestat dotýkat.
„Je super, že starosta celou svatbu zaplatí,“ položila jsem si hlavu na sestřino rameno.
„Je to od něj velmi velkorysé,“ Ariel přejížděla jednou rukou po dece a druhou mě držela, „těšíš se na svatbu?“
Zvedla jsem hlavu, abych ji mohla vidět do očí. „Ano, proč se ptáš?“
„Nevypadala si moc vesele, když jsem se dnes s Natem zasnoubila,“ Ariel byla všímavá, i když její pozornost se rozjela do několika různých stran.
„Není to tak, že bych nebyla ráda,“ snažila jsem se nad svými pocity zamyslet. Nechtěla jsem Ariel, ani Natovi ublížit. Byla jsem za jejich štěstí ráda, ale měla jsem divný pocit. „Ale Ariel, tak dlouho jsem tě neviděla. Zmizela si z mého života a odstěhovala se na ostrov. Myslela jsem si, že to bude jako dřív, ale nic není takové jako dřív. Máš úplně nový život, novou rodinu a budeš se vdávat. Každý týden jsme si volaly, ale něco takového si vypustila. Neřekla si mi, že je to s Natem tak vážný. Dřív jsme si byly blízké, proč už nejsme?“
Ariel si smutně povzdechla. „Mrzí mě to, Snow. Chtěla jsem něco lepšího, než mi Bakersfield a suchost Kalifornie mohla nabídnout. Máma taky milovala květiny, přečetla jsem všechny její knihy o pěstování. Snila o velké zahrade, kde si upěstuje cokoliv si bude přát, jenže nikdy neměla odvahu to místo najít. Já ten sen chtěla uskutečnit. A povedlo se mi to. Tolik jsem kvůli tomu obětovala a zapomněla na tebe, promiň mi to.“
Sklopila jsem oči k tmavě červenému potahu na posteli a hromadě polštářů, které jsem odhodila ke kraji postele. Slyšet omluvu bylo příjemná, ale ve výsledku to stejně nic neřešilo. Díky omluvě se minulost nezmění.
„Může to být jako dřív,“ Ariel mě chytla za ruku, „San Francisco není daleko, mohla by si sem jezdit častěji.“
„Nevím, jestli to půjde, budeš se muset starat o manžela, chceš mít na krku ještě mě?“
„No jistě, že ano!“ Zasmála se Ariel. „A chápu, že ti musí ta svatba připadat unáhlená, ale Nata miluju. Vím, že je ten pravý a jediný.“
Ariel mluvila přesvědčivě. Neviděla jsem na ní ani náznak pochyb. Začala jsem se cítit provinile. Hledala jsem na jejich vztahu problém, protože se mi na Natovi zdálo něco zvláštního, přitom ho Ariel skutečně milovala. Možná jsem jen opravdu žárlila na to, že si někoho našla a mě už nepotřebovala.
„Ale teď už musíme jít spát. Hezky se vyspi, Vločko.“ Ariel mi vtiskla pusu na čelo, pak se vykulila z pokoje a zavřela za sebou dveře.
Po sprše jsem se vrátila do pokoje přesně dvě minuty před půlnocí. Oswald, který zrovna procházel chodbou, se zastavil u mého pokoje. Kvůli měkkému koberci jsem si ho všimla, až když stál těsně u mě.
„Slečno Snow, prosím neodcházejte z pokoje před rozedněním.“ Oswald byl zdvořilý, přesto jsem se děsila jeho kamenného výrazu bez špetky citu.
„Samozřejmě,“ přikývla jsem a zavřela se v pokoji.
Snažila jsem se usnout, ale hodiny na stěně tikaly každou vteřinou hlasitěji a hlasitěji. Pokusila jsem se odreagovat kreslením do skicáku, který mi Ariel koupila a já si ho doma sbalila do kabelky. Ani jsem netušila, proč jsem to udělala. Byl to starý zvyk.
Chtěla jsem si kreslením unavit mozek i oči, jenže jsem se spíš jen nabudila. A na konci jsem nebyla nadšená z toho, co jsem viděla. Nakreslila jsem jeho ostré rysy, rozcuchané vlasy a lišácký úsměv. Pohled na kresbu mě znervózněl. Vytrhla
jsem Luckyho portrét ze skicáku, zmuchlala ho a odhodila.
Položila jsem si hlavu do dlaní. Prsty jsem měla špinavé od tuhy a stále jsem nemohla spát.
Byly dvě ráno, když jsem se rozhodla zajít si do kuchyně pro něco k pití. Opatrně jsem otevřela dveře a vykoukla ven na chodbu. Moc dobře jsem si pamatovala, že mě sestra i Oswald žádali, abych nevycházela z pokoje po půlnoci, ale přišlo mi to směšné, proto jsem taky neměla tendenci tohle pravidlo dodržovat.
Ve vypůjčené noční košili, která mi sahala až na zem, jsem po špičkách cupitala po chodbě a snažila se nevnímat portréty na zdech, které mě sledovaly. Na chodbě bylo šero, jediné světlo vycházelo z haly. Šla jsem pomalu a stále se rozhlížela kolem sebe. Nakonec jsem za měkký koberec byla ráda. Našlapovala jsem tiše jako kočka.
Byla jsem dva metry od schodů, když za mnou zavrzaly dveře. Skočila jsem na první schod a schovala se za roh. „Ať je vše připraveno. Nechci, aby to pokazil nějaký turista jako minulý měsíc, rozumíš?“ ozval se hlas starosty.
Přikrčila jsem se a vyhlédla zpoza rohu, abych viděla, s kým to mluvil. U dveří do starostovy kanceláře stál Sebastian. Ve tváři se mu odrážela celodenní únava. Oproti němu starosta vypadal ještě plný energie.
„Nechci zbytečně přidělávat nepořádek, proto to uděláme skromnější.“ starosta si ohrnul rukávy své bílé košile. Ani jednoho z nich nenapadlo se rozhlédnout po chodbě, jestli je někdo neposlouchal. Jak by také mohl? Bylo po půlnoci, všichni měli být ve svých pokojích.
„Jistě, Carle, a ten problém, o kterém jsme mluvili předtím?“ zeptal se Sebastian důrazně.
„Vyřeším to, on dá na má slova,“ kývl na něj starosta. Narovnala jsem se v zádech a přenesla váhu na dolní schod, avšak ten najednou zaskřípal. Ztuhla jsem na místě.
„Co to bylo? Je tam někdo?“
Už už jsem si myslela, že mě chytí při činu, když vtom mě někdo vzal za ruku. Prudce jsem se otočila a uviděla Luckyho. Stál uprostřed schodiště s prstem na rtech. Znovu mě zatáhl za ruku. Tentokrát jsem se dala do pohybu. Utekli jsme po schodech dolů. Málem jsem přitom ze stěny srazila starou loveckou kuši. Kromě obrazů byl starosta sběratel středověkých zbraní, které měl rozvěšené různě po domě. Překvapivě mě spíš děsily prázdné pohledy postav na obrazech než staré zbraně.
Lucky mě vzal do chodby plné malovaných portrétů ve starobylých rámech. Došlo mi, že takovými obrazy byl dům přeplněný, proto mi každá chodba připadala stejná, tudíž jsem netušila, do jaké části domu, mě zavedl.
Lucky si mě přitáhl do náruče a přitiskl mě zády ke stěně. Kulatá socha nás schovala před Oswaldem. Procházel po chodbě s lucernou. Ani mě nenapadlo ptát se, proč si nerozsvítil. Nebo k čemu v Heaven Hills byly všechny ty nezapalené lucerny u domů. Jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo Luckyho horké tělo tlačící se na to mé.
Dlaň mi držel na rtech a tělem se ke mně tiskl. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem očima sklouzla od jeho rozcuchaných vlasů k odhalené hrudi pod rozepnutou košilí.
Lucky se díval po Oswaldovi, dokud nezmizel na schodech, poté se s úsměvem podíval na mě. „Slyším tě,“ zašeptal. Jeho slova mi stáhla plíce. Hleděla jsem do jeho modrých očí, do nichž se opíralo světlo měsíce skrz okno. Nedokázala jsem zklidnit svůj tep. Bilo moje srdce tak hlasitě? Slyšel moje myšlenky?
Pomalu mu sklouzla ruka z mých úst přes hruď až k boku. Lucky ode mě odtrhl oči a odtáhl se. „Neměla by si tu být.“ Zavrčel podrážděně.
Musela jsem párkrát rychle zamrkat, abych se z té hypnózy dostala. „Cože?“ Přitiskla jsem si dlaně na hruď a rozkoukala se kolem sebe. Kdy se stihla jeho nálada úplně otočit?
„Říkám, že tu nemáš, co dělat,“ zamračil se.
„Já? A co tu sakra děláš ty? A co si myslel tím, že mě slyšíš?“
Objala jsem si paže, abych se alespoň trochu ochránila před chladem. Nevěřila jsem, že by doopravdy mohl slyšet moje splašené srdce nebo nevhodné myšlenky.
Lucky byl překvapený mou námitkou. Zřejmě mu nedocházelo, že i on neměl vycházet po půlnoci z pokoje. A nebo snad pravidla platila jen pro cizince jako jsem byla já?
„Očividně ani jeden z nás nemá smysl pro dodržování pravidel,“ koutek úst mu zacukal, ale byl schopný se ovládnout.
„Proč tu vůbec takové pravidlo máte? Bojíte se tmy?“ Založila jsem si ruce na hrudi a plně se soustředila na hořkost v hlase, abych nesklouzla očima až k jeho vypracovanému břichu.
Lucky s jemným smíchem zakroutil hlavou. „Jen je to tradice.“ Pokrčil rameny, jako by to nic jiného neznamenalo.
„Zvláštní tradice,“ ohodnotila jsem.
„Myslím, že jsou tu mnohem divnější věci, než večerka o půlnoci,“ Lucky si dal ruce do kapes od kalhot a vydal se zpátky ke schodům. Následovala jsem ho, i když můj krok byl o dost váhavější než jeho.
„Co tím myslíš?“ Ptala jsem se zvědavě.
Chodby byly prázdné. Žádné hlasy kromě našich jsem nezaslechla. Luckyho kroky byly dlouhé, musela jsem zrychlit, abych ho neztratila na schodech z dosahu. „Nic, pouze to, že na světě existují zvláštní věci, kterým by člověk neuvěřil, i kdyby je měl přímo před nosem.” Zastavil se v chůzí tak prudce, že jsem narazila do jeho zad.
Ustoupila jsem od něj s rychlou omluvou.
Lucky se jemně usmál, pak si stoupl k mým dveřím. Měl ladný a elegantní pohyb, když rukou ukázal na můj pokoj a lehce se naklonil blíž.
„Tvůj pokoj,“ otevřel mi dveře a sepnul ruce za zády.
Úplně mi vypadlo z hlavy, proč jsem vůbec z pokoje vycházela. Vešla jsem zpátky dovnitř a otočila se na Luckyho. „Tak asi dobrou noc,“ kusnutím do vnitřní strany tváři jsem se pokusila zabránit rudnutí tváří.
Stali jsme sami uprostřed noci u dveří mého pokoje a já na sobě měla lehkou košilku na spaní. Skoro jsem se mu nedokázala dívat zpříma do oči, jak jsem byla nervózní.
Lucky se narovnal v zádech a zvedl k mému hrudníku pravou ruku. Sklopila jsem oči k bílé růži, kterou držel v prstech. Byl to ten stejný kvítek, se kterým si pohrával při cestě do altánu. Vůbec jsem si nevšimla, že by ho měl celou dobu u sebe.
„Pro tebe,“ Luckyho rty se roztahly do úsměvu a jeho oči pozorně sledovaly každý můj nepatrný pohyb. Opatrně jsem si od něj květinu vzala a přitom jsme se dotkli špičkami prstů.
„Děkuju,“ přitáhla jsem si růži k tváři a na moment se ponořila do její sladké vůně.
„Dobrou noc, Vločko.“ Popřál mi a o krok ustoupil.
„Dobrou noc, Štístko.“ Řekla jsem a i s růží zavřela dveře.