Nezastavuj

Dominika Hájková

nezastavuj

Je to tady zase.

Ten palčivý pocit, že mě sleduje. Nedokážu svoje myšlenky přeladit a myslet na něco jiného. Svírá se mi hrdlo, v mokrých, zpocených dlaních svírám mobil a doufám, že konečně naskočí signál.

Za oknem se právě odehrává velká bitva přírody, silný vítr a déšť mlátí do oken a mám pocit, že za chvilku vtrhne i dovnitř protože to stará chalupa nemá šanci přežít.

Vidí mě? Jak se choulím na gauči pod dekou, klepu se strachy a nervózně se rozhlížím po pokoji. Dokázal mě sledovat až sem? On si vlastně poradil vždy. Dokázal se mi nabourat do telefonu, kontrolovat moje e-maily, zprávy, i když jsem si několikrát změnila heslo a podniká další potřebné kroky.

Klepu se strachy, možná zimou, kdo ví v tuhle situaci. Srdce mi snad vyskočí z hrudi. Kde je sakra Matěj. Proč už tady dávno není.

Jsem paranoidní nebo slyším zvonek? Nechci vstávat, ale musím zjistit, zda mi přeskočilo, nebo je to pravda. Chodidly se dotknu ledové podlahy, až jsem je s ucuknutím zase vrátím pod teplou deku. Dobře, pokus číslo dvě. Nádech, výdech. Alice, uklidni se sakra. Jdeš se jen podívat ke dveřím. Po špičkách jsem se dostala až ke vstupu do domu. Hrdlo stažené, celým mým tělem projížděla taková vlna absolutního děsu.

V tichosti jsem stála a přiložila ucho na dveře. Slyšet bylo ale jen bubnování deště a můj dech. Nikdo není za dveřmi, Alice.

Stála jsem jako přibitá ještě pár minut ale zdálo se, že se nic neděje. Tyhle návaly hrůzy mívám poslední dobou často. Přepadne mě to a nedokážu vůbec změnit svoje myšlení.

Chytí mě to, drží, jako kdyby se něčí ruce snažili lapit mé tělo a nepustit ho. Tohle byl přesně jeden z těch stavů.

Vnímala jsem, že se mi konečně tep začal zpomalovat. Krk povoloval a krev začala víc proudit v těle.

Vrátila jsem se zpět na gauč. Byla mi šílená zima. Všudypřítomná tma po výpadku elektřiny vyvolala jak můj strach a vtíravé myšlenky, tak i pocit, že zmrznu. Jak říkávala Lucinka, bude z tebe sněhulák.

Kde ale jsou takovou dobu? Doufám, že se jim nic nestalo a že v tomhle počasí zastavili někde na kraji silnice.

Zvuk dopadajícího deště najednou přehlušil zvuk motoru. Konečně jsou tady, proletělo mi hlavou. Už to bude zase vše dobré. Budeme spolu, počasí se uklidní a zase bude vše tak, jak má.

Klíče zarachotily v zámku. Čekala jsem, že Lucinka vtrhne do domu jako neřízená střela a hupne za mnou se přivítat.

Odpovědi se mi nedostalo. Dveře zůstaly pootevřené a nikdo nešel dovnitř. Určitě tahá tašky s nákupem z auta a do toho hlídá dvě děti. Zvedla jsem se a vydala se jim na pomoc.

Otevřela jsem dveře do tmy, větve se houpaly v tom obrovském větru, déšť byl stále stejně silný. Prostor občas prosvítily blesky, které tuhle šílenou atmosféru ještě podtrhovaly. Udeřila mě do obličeje zima, vlasy mi vály ze strany na stranu a všechny jsem měla nalepené na obličeji. Objímala jsem si paže, abych se alespoň trochu zahřála. Auto stálo zaparkované vedle obrovského stromu, motor byl vypnutý a nikde nikdo.

„Matěji?“

„Alice, tady jsem,“ ozvalo se vedle mě na verandě.

„Matěji, potřebuješ s něčím pomoc?“

Otočila jsem se a už jsem chtěla vítat Matěje, že dojel v pořádku.

V té tmě byly vidět jen oči. Chladná ruka se dotkla mojí paže a v tom opět blesk rozsvítil oblohu a dovolil tak rozpoznat tu hrůzu, která stála přímo přede mnou.

Věnoval mi ten nejděsivější úsměv, který mohl. Zvuky přírody prolomil můj křik, který se mi dostal až do morku kostí a prosby, ať mě nechá na pokoji.

Poslední, co si pamatuju, byl úder do hlavy a oči chtějící pomstu.

Přiběhl jsem do bytu a už tady není. Vypadá to tady jako po výbuchu. Kurva, to jsem to posral. Otevírám všechny skříně ale po jejích věcech není ani památky. Sem tam se válí kusy jejího oblečení, v koupelně má ve skřínce hřeben, nějaký kosmetický sračky, ale ona tady není. Chytám se za vlasy, rvu si je takovou silou, že mi každou chvíli musí snad zůstat mezi prsty. Veškeré šuplíky jsou otevřené, na zemi se válí papíry, nádobí je rozházené po kuchyňské lince. Ještě je to tu cítit její vůní. Tou nasládlou vůní, která mi vždycky připomínala letní zahradu smíchanou s vanilkovou zmrzlinou. Musí být někde blízko. Přiběhnu k oknu a nahýbám se na rušnou ulici. Taxíci jezdící sem a tam, troubení nervózních řidičů, hlahol z ulice doléhající do bytu až do morku kostí. Zacpávám si uši, křičím vší silou, jen abych ten nesnesitelný rámus přehlušil. Točí se mi hlava, vlasy si už z hlavy trhám, škrábu se po rukou, důkazem mi jsou na kůži červené šrámy, místy vyskakující kapičky krve. Kopu

do nábytku, beru do rukou skleněnou vázu a vší silou s ní hodím o zem. Rozbití střepů, prásknutí knížek o zem. Dívám se do každé skříně, hledám něco, co by mi prozradilo kde je. Kde jsi. Alice, kde jsi. Musíš mě poslechnout, není to tak, jak si myslíš, jak to vypadá. Je to jen přelud, tvoje mysl už neví, jak by mě mohla usvědčit z dalších věcí. Poslouchej mě, vysvětlím ti to. Chodím po bytě, ruce stále vražené ve vlasech, cítím krev puse, dávám si prst na ret, abych se ujistil, že jsem si ho právě rozkousl, ta známá nasládlá chuť, ta chuť návalu agrese, možná i pocitu, že je konečně konec, ale nesmí. Musím tě první najít a říct ti, jak tě miluju a že o tebe nemůžu přijít. Nahmatám klíče v kapse a při odchodu z bytu si všimnu si všimnu svého odrazu v zrcadle. Zoufalec, dívej se, jak jsi dopadl. Zakrvácený ret, ještěže to pod nárůstem tmavých vousů není tak vidět, v černých očích běsnící děs a strach, zarudlý obličej. Už běžím lásko, neboj se, já tě najdu, odvezu tě zpět do bezpečí, do našeho domova, nemusíš se ničeho bát, budeme zase jen spolu, budu tě držet pevně v náručí a nedovolím nikomu, aby ti ublížil, já ti neublížím.

Vyběhl jsem z bytu a nějaký kretén mě málem srazil na kole. Řvu na něj, ten se na mě ani neotočí a jede vesele dál. Přehazuju si kapuci přes hlavu, rozhlížím se na jednu stranu, na druhou, ale kam teď? Kam by asi mohla jít moje holčička? Za Eliškou? Za tou nadmutou krávou, která se mi jí neustále snaží přebrat? Nebo za Karlem? To těžko, myšlenku jsem setřásl z hlavy, před chvílí nás načapala u něj doma, těžko by běžela k němu a schovala se mu do náruče, kde jsem byl ještě před chvílí já. Prostě běžím. Chvíli běžím jednou ulicí, pak přeběhnu a prozkoumávám další ulice. Jako bych snad věřil,

že bude někde sedět v kavárně nebo v parku. Už mě pálí na hrudi, nemůžu popadnout dech, přeci jen, nemám žádnou fyzičku, neběhám, učitel tělocviku taky nejsem, vlastně nejsem učitel už pěkný pátek, ale nechtěl jsem se Alici přiznat, že jsem to pokazil, že jsem posral další věc, že nejsem dobrý chlap pro ni a měla by mě radši nechat jít, ale nechci aby mě nechala jít, potřebuju ji, je jediná, koho mám, musím ji udržet u sebe, Alice, prosím, vrať se mi.

„Bože, co bych dala za šálek kávy,“ vzdychla jsem unaveně.

Měla jsem šílenou noc. Vůbec jsem nemohla spát. Jak můžou pracovat na táboře pro děti lidé, co nemají absolutně žádné ponětí, co by se s nimi mohlo stát? Taková nezodpovědnost. V noci jsem byla jako nějaká sopka, soptila jsem všechen vztek ze sebe. Ležela jsem na posteli jako prkno, funěla jako parní lokomotiva a podle mě bych v klidu mohla nahradit kdejakou lampičku. Byla jsem tak rudá, že to muselo ozařovat celou ložnici.

Dívala jsem se, jak to jen šlo s těmi nateklými víčky, přes stůl na Alici. Nejen, že můj výhled byl zhoršený tím nedostatkem spánku, ale i tím, jak prťavá jsem. Alice byla za stolem jako žirafa a já abych si na svoje pracovní místo pomalu pořídila podložku na židli.

Můj stůl z jedné strany lemovaly novinové články. Jsem perfekcionista a tak se mi nikdy nestalo, že bych nesplnila termín odevzdání. Kdežto Alči stůl vypovídal o něčem jiném. Dělil se na dvě hromady a pár dalších menších hromad, které obsahovaly její myšlenky vypuštěné na papír. Musela

jsem se pousmát, celá ona. Kolikrát jsem ji pomáhala věci

dokončit protože Alice je občas fakt chaotik a dělá tisíc věcí najednou.

„Lucka přijela včera z tábora, ukazovala nám fotky, seděli jsme dlouho do večera na zahradě a ona vyprávěla své zážitky. Věřila bys, že vedoucí je nechali večer úplně bez dozoru?

Málem jsem spadla ze židle, když mi vyprávěla, jak kluci mohli volně chodit do holčičích stanů, no chápeš to Ali?“

Máchala jsem u svého chrlení negativních zpráv tak, až jsem vrazila do svých papírů ležících na stole. Vyskočila jsem ze židle a začala všechny papíry sbírat. Hlavně, ať se mi všechny nepomotají, ještě tohle do toho.

Byl to Lucky úplně první tábor, moc mě prosila, jestli by tam mohla jet a já i s Tomášem bez problémů souhlasila. Ale

teď? Beztak byl samí vedoucí ve věku, kdy je rád, že děcka večer spí a oni se můžou obdařovat alkoholem.

„Nevíš, kde je Kája?“ Zeptala se Alice u sbírání papírů.

„Nemám ponětí,“ řekla jsem znuděně, stejně to bylo teď to nejmenší, co mě trápilo.

Stejně zase někde lítá a nahání chlapy, pomyslela jsem si. Jestli bude mít taky někdy děti, což pochybuji, tak taky nebude mít čas zaobírat se tím, kde jsem já, nebo Alice.

Alice mi u sběru mých již zpřeházených papírů, super, vyprávěla, jak zase David včera vyváděl. Začínám mít vážné obavy o Alici. Není snad den, kdybych neslyšela nový příběh o tom, co se u nich doma zase děje. Nejen, že David začal šíleně chlastat, ale začal brát před nedávnou dobou antidepresiva. S mým

Tomášem se viděl naposledy párkrát po naší svatbě a pak ho David úplně odřízl. Kolikrát jsem se bavila s Tomášem o věcech, které Alici

dělá. Přiznal se mi, že ví o tom, že už tenkrát ho trochu

zlobila psychika po té, co mu umřela na rakovinu jeho máma. Držel se, co mohl, ale jeho hlava si s tím nedokázala poradit. Pomalu propadával do permanentního stresu, následně měl záchvaty úzkosti, které nabraly na obrátky a deprese byla na světě.

Vím, že Alici miluje a udělal by pro ni cokoliv na světě, i ona pro něj. Jenže za jakou cenu? Bojím se, aby právě svatba neutáhla ještě větší řemen a Alice se dostane do něčeho moc nepříjemného.

Samozřejmě se na mě hned po projekci mého názoru, že by měla odejít, dokud může, osočila, že dělám z Davida blázna, že ho přece neznám tak, jako ona. Ne, to tedy neznám a jsem za to velice ráda. Jako vždy se urazila, když jsem se ji snažila přesvědčit, že tu není něco v pořádku. Jenže to je přesně ono, je v tak toxickým vztahu, že nevidí to, co její okolí a zuby nehty se bude bránit.

Skoro celou pracovní dobu jsme se nebavily. Jednou jsem se ji odvážila zeptat, zda by semnou nešla o víkendu na oběd protože bude Tomáš i s Luckou pryč. Řekla, že ano a dál se věnovala svojí práci. Dodělala jsem vše, co jsem potřebovala, poslala šéfové články, které poputují do zítřejších novin a hurá domu, měla jsem radost, že se mi podařilo dnes udělat vše s takovým předstihem.

Zastavila jsem se ještě v masně, přemýšlela, jestli koupím kuřecí paličky nebo hovězí zadní, v obchodě vedle vzala pečivo, nějaký ovoce pro Lucku, nesnáším, když jí cokoliv nezdravého, má pak akorát vyrážku, což nesnáší protože co nesnáší ještě víc, když ji musím namazat krémem. Zaplatila jsem a vydala se na parkoviště, kde stálo moje auto, které

jsem si pořídila za první výplatu. Už toho má hodně za sebou, říkáme mu s Luckou dědoušek, ale jezdí jako mladík! Změna plánu, k autu se nejde. Přihnal se takový slejvák, že jsem se musela schovat v podchodu vedle divadla.

Jak tak stojím, koukám a čekám, než přestane pršet, tu naproti přes ulici vidím, ano, my o vlku a vlk o nás, Davida. Schovával se taky před deštěm vedle naší oblíbené jazzové kavárny. Zvedla jsem kabelku nad hlavu, přeběhla přes cestu, David už mě spatřil a začal se usmívat jak měsíček na hnoji.

„Koho to sem čerti nesou,“ řekl a usmál se na mě. Byl upravený, v ruce jeho učitelský kufřík, černé vousy, černé oči, hezky voněl a vypadal spokojeně. Asi mu po včerejšku

přeskočilo, já si tak říkám, jestli není spíš schizofrenní než v depresi. Úplně jiný člověk, než co ho Alice popisovala, že byl včera.

„Ahoj Davide,“ úsměv jsem mu vrátila.

Stáli jsme spolu pod pergolou vedle kavárny, déšť ne a ne ustat. Spoustu lidí se choulilo pod různými výklenky a podchody, komu by se v tomhle slejváku chtělo pochodovat.

„Máš se?“ Zeptal se.

„Zrovna jdu z práce, Alice tam ještě zůstala, má hodně papírů.“

„Nojo, celá ona,“ vytáhl krabičku cigaret, jednu vložil mezi rty a zapálil si.

„Od kdy kouříš?“ Neuvědomovala jsem si, že bych ho kdy viděla s cigaretou v puse. Hlídal si všechno, co mu přišlo pod ruku, kosmetiku, stravu, sportoval.

„Dlouho, ale dlouho jsi mě neviděla,“ usmíval se na mě jako milius. Mě neoblafneš, říkala jsem si.

„O víkendu mám sraz s Alicí, jdeme na oběd, nechceš se přidat?“

David se zarazil, pomalu popotáhl z cigarety, popošlápl, odhodil nedokouřenou cigaretu, nalakovanýma koženýma botami ji típl do země a zakašlal si.

„Alice ale nemůže,“ řekl z vážností v hlase.

„Kdyby nemohla, tak mi to neslibuje, ne?“ Řekla jsem s naprostým klidem a zpříma se mu dívala do očí.

„Asi na to zapomněla, jedeme spolu o víkendu pryč,“ odpověděl a výraz v jeho tváři už nebyl tak přátelský, jako pár minut zpět.

„Teda, aha, to na to asi zapomněla, můžu se zeptat, kam jedete?“ Byla jsem jako milá jako cukrlátko.

„No, na výlet, kousek za Prahu, hele promiň Eliško, rád jsem tě viděl, ale už musím běžet, chci nám připravit nějaký dobrý jídlo na večer,“ řekl, mávnul mi a déšť ne déšť, už běžel s aktovkou nad hlavou pryč.

Mávla jsem mu na pozdrav. Tak za Prahu. Co máš v plánu? ***

Dívám se na hodinky na své ruce, mimochodem, ten nejnovější model hodinek, který jsem si nedávno koupil a dal za ně pěkný balík. Potrpím si na luxusní věci, znamenají pro mě pocit toho, že jsem v životě něco dokázal a můžu se tak značně odměnit.

Budím se vedle naprosto sexy chlapa. Právník, vysoký, čerstvě oholený, používá velice drahý parfém, to já poznám protože mám doma úplně stejný. Prý je to chlap od rodiny, s manželkou ale vůbec nespí a děti už má dospělé. Takže si čas od času užije nezávazný milování s mužem, s čímž já vůbec nemám problém. Závazky nejsou moje silná parketa.

Děsí mě představa, že se uvážu do jednoho vztahu. Spíš jsem nenašel toho pravého, se kterým bych si to představit dokázal. Obracím pohled zpět na hodinky. Měl bych být už hodinu v práci, ale po tak skvělé noci se mi nechtělo veškerou tu atmosféru rozbít tím, že vstanu na budík a půjdu do každodenního shonu. Nene, hezky s grácií, vyspal jsem se dlouho, jak jsem potřeboval, plánuju si po cestě koupit kafe a croissant, žádné stresy. Jsem v tomhle bytě poprvé, nádherný výhled na celé město, v tom nejvyšším patře, perfektně uklizeno a čisto, na to si potrpím. Vlastně i Kamila jsem viděl včera poprvé. Ještě, že je nakloněný stejné představě o trávení večera, takže jsme ho mohli prožít spolu a ani jeden z nás nelituje, jak rychle jsme na to šli. Oba jsme si taky vyjasnili, že o víc než o sex nestojíme a tak mi promine, že už se tu neukážu.

Vcházím na prosluněnou ulici, tu nejhezčí, kterou tady máme. Nachází se v ní totiž ty nejluxusnější obchody s ještě

luxusnějším zbožím. Chodník lemují rozkvetlé stromy, nejdražší auta jsou zaparkovaná podél nádherných bytů.

Chystám se si koupit konečně ten croissant a kávu, na kterou se tak těším, když v tom se mi na mobilu rozsvítí zpráva od Elišky s jasným vzkazem - hned teď na značkách.

Proč ne, alespoň si kafe nemusím nést do práce, ale ještě si před začátkem mojí směny, spíše již v průběhu směny, sednu do kavárny a budu mít tak den ještě o něco hezčí.

Tím na značkách, myslela Eliška naši nejoblíbenější jazzovou kavárnu, kam chodíme i s Alicí pravidelně. Tím pravidelně myslíme snad každý den, ať už na brunch, nebo oběd, před šéfovou samozřejmě na pracovní meeting se změnou prostředí, ať nám to lépe přemýšlí a články se píší

lépe, že. Jaká náhoda, že děláme všichni tři ve stejné práci, jen každý v jiné rubrice. Přes velké prosby jsme dostali i společnou kancelář, kolikrát se divím, že nás ještě nerozdělili přes občasné, myšleno časté, záchvaty smíchu. Kolemjdoucí kolegové se občas pousmějí nad naší dobrou náladou, občas na nás vlítnou, že tu nejsme sami, ale nám je to stejně fuk. Na chvíli se ztišíme, ale když je dobrá nálada, proč se kabonit jen kvůli zamračeným a negativním kolegům.

Holky moje už seděli uvnitř, když jsem dorazil. Ta atmosféra je zde naprosto úchvatná. Modré proutěné židle, žluté stolky a prostorem se linoucí jazzová hudba. Tu zasyčel kávovar, tam někdo vstal ze židle, vedle cinknul hrneček o podtácek, v rohu bylo slyšet zakousnutí se do křupavého toastu.

„Zdravím vás, dámy,“ řekl jsem děvčatům a přisedl si k nim ke stolu. Objednal jsem si espresso s mlékem navíc, jako obvykle.

„No vítej mezi živými,“ pozvedla s ucelením obočí Alice.

„Jak je možné, že jsi dnes dopoledne nebyl v práci? Moc jsi nám chyběl,“ popichovala Eliška.

„Měl jsem, ehm, soukromé jednání,“ uculil jsem se a upil z vynikající kávy. Ta bodla.

Holky si ze mě začaly samozřejmě utahovat, kdo to byl tentokrát, zda doktor, nebo novinář, ale to, že jsem byl dnes ráno v posteli u právníka, nic říkat nebudu.

Nikdy holkám neříkám, s kým právě spím. Protože vím i já sám, že můj apetit na sex s muži je větší, než je zdrávo. Asi nikdo by to nepochopil.

Dávám si na svém soukromí velice záležet i přes to, že jsme nerozlučná trojka. Řešíme spolu vše, až na můj milostný život. Moje už tak pošramocené sebevědomí, na

kterém stále pracuji, mi dělalo v minulosti problémy. Nerad bych spadl tam, kde jsem byl. Tlustý a nechutný Karel. Pot ze mě crčel při každém kroku, v zimě v létě. Styděl jsem se chodit mezi lidi, byl jsem tak nechutně tlustý, až jsem začal vyvolávat zvracení skoro po všem, co jsem snědl. A když jsem nic nesnědl, byl jsem na sebe hrdý, pak jsem se přežral a šlo to zas.

Konečně v posledním pár letech se mi podařilo změnit svůj svět. Dostal jsem se z obrovsky nízké míry sebevědomí, ale nechci si nikoho pouštět moc k tělu. Nerad odhaluju to, kým jsem byl a nechci, abych u někoho působil jako slaboch. Třeba i tím, že mám skoro každý týden jiného chlapa a je mi jedno, že je to na jednu noc.

Holky si domluvily večer víno, šel bych moc rád, ale upřímně jsem se omluvil. Vím, že můj dnešní skluz v práci musím někde dohnat, možná si pár článků vezmu s sebou domu. Vrátili jsme se zpět do práce, poklidný den, šéfová si ani nevšimla, že jsem přišel skoro o dvě hodiny pozdě. Dělám na článku o kosmetice pro pány, zajímá mě to, takže mi jde práce od ruky.

Kamil se naštěstí neozval, nebo bohužel? Byla to fajn noc, budu se však držet svých zásad, jednou a dost. Poslední dobou cítím, že mi nějak chybí blízkost. Něčí přítomnost a nemyslím Alici a Elišku v práci. Je to zvláštní pocit, nikdy jsem to necítil. Rád bych se taky domluvil večer s někým na víno, přitulil se a třeba si pustil film. Miluji svůj život, svůj byt, jenže samota je občas hrozná pro mě. Proto jsem pořád u někoho, stále někoho lovím, nechávám se lovit.

Sedím u sebe doma, na kožené sedačce, mám víno, sám, jako vždy když jsem doma. Prohlížím si sociální sítě, v te-

levizi běží zas nějaká sladká telenovela. Otevřu seznamku, mám dlouhou chvíli, když tu, hele kdopak jsi fešáku. Tmavé vlasy, tmavé oči, tetování, vypadá naprosto skvěle, jmenuje se Daniel, to je nádherné jméno. Není mu moc vidět do tváře, fotka je neostrá, ale i z toho, co vidím, se mi zamlouvá. Hledá nezávazné pobavení s trochou netradiční zábavy. Ta zábava mě ale velice zajímá. Otevřu chat a začnu psát zprávu.