Kapitola 2.
Síla
Historie
23. 5. 1939
Podporučík Hans Bittner procházel dobovými ulicemi směrem k radnici v perfektně nažehlené uniformě SS. Černý kabát s insigniemi, bílá košile s těsným límečkem, který ho svíral pokaždé, když byl nervózní.
„Na to si snad nikdy nezvyknu, jako by nám tím úzkým střihem dávali znát, jak nás režim svazuje.“ Zamumlal si Hans a odtáhl si límec na chvíli od ohryzku.
Pro Hanse byla služba kariéra, ne ideologie. Stabilní práce v časech, kdy jistota neexistovala. Musel se tvářit oddaný režimu, ale uvnitř si říkal, jestli to všechno není jen fraška. Ty myšlenky se snažil vytěsnit, protože po devíti letech už nebyla cesta zpátky.
Byl zaměřený na svou budoucnost. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří v řadách zejména Waffen SS nacházeli uznání, které jim v předchozím životě, poznamenaném poválečnými sankcemi, obrovskou nezaměstnaností a praktickou ztrátou hodnoty papírové marky, často chybělo.
Vzpomínal, jak si, neuměl představit, že jeho otec kupoval chléb za miliardy marek, když byl ještě chlapec, a jak ho vyděl stát dlouhé hodiny frontu na potraviny, aby si je vůbec mohl koupit za celou denní výplatu.
Pokračoval ulicemi, vnímal změny města, které stále víc podléhalo nacistickému režimu. Ve vzduchu visela
tíha strachu, přítomnost tajné policie byla patrná na každém kroku. Lidé si vyměňovali varovné pohledy. Obávali se promluvit nahlas.
Napětí bylo stále hmatatelnější, jak se režim snažil upevnit ještě více svou moc a zastrašit jakýkoli odpor.
I proto pro něj ta schůzka s tolik znamenala. Hilda pro něj byla obrazem něčeho normálního, něčeho, co si v tomto světě stále uchovávalo barvy. „Ten její jemný pohled“ pomyslel si a mírně se při chůzi začal usmívat.
Na lavičce seděl zesláblý stařec v černém klobouku a rukama sevřenýma kolem vyřezávané hole. Na obnošeném kabátě mu vysela žlutá Davidova hvězda.
Dva vojáci Wehrmachtu stáli nad ním, nehybní jako sochy.
Jeden z vojáků mu kopl do nohy „Co tady vysedáváš!
Nevíš snad, že takový jako ty na lavičkách sedět nesmějí!“ Zahřměl voják a postavil se po pravici sedícího muže.
„Asi si myslí, že by příště mohl jít do parku nebo dokonce do restaurace a cestou domů se zastavit třeba v kině,“ s hořkým smíchem v hlase dodal druhý.
Voják po pravici se rychle napřímil, strhl si pušku z ramene a napřáhl se pažbou nad starcovu hlavu, který na něj hleděl rozšířeným zrakem.
„Já ho z toho rychle vyvedu!“ zasyčel prudce, ale než stihl udeřit ozval se Hans.
„Takoví hrdinové,“ pronesl klidně, ale posměšně.
Voják s napřaženou puškou se na Hanse podíval a na okamžik zaraženě ztuhl. Sklonil zbraň a znovu jedovatě sykl na muže „Seber se, a okamžitě vypadni!
A příště, příště si mě nepřej! Ty šunte!“
Starý muž se krátce zahleděl na Hanse a sevřel víčka v děkovném gestu. Pak se těžce zvedl o svou masivní
hůl a groteskně odklopýtal z chodníku na blátivou ulici, aby byl co možná nejdříve pryč.
Vojáci Wehrmachtu pohlédli na Hanse a jeho uniformu. V jejich očích se mísilo nepochopení s náznakem podezření.
„Tihle a jim podobní, už nás nemusejí zajímat,“ řekl Hans klidně. „Na veřejnost to má špatný vliv u takhle starých lidí.“ odkašlal si a zahleděl se na vzdalujícího se starce „Nehledě na to, za chvíli je ta přehlídka. Nepokazte dojem.“ Dodal a bez jakékoliv snahy o další vysvětlování pokračoval ulicí směrem ke Spandaunské radnici.
„Jak to jen mohlo dojít, tak daleko,“ pomyslel si Hans a byl rád, že jeho práce v Allgemeine SS se držela od podobných věcí dál.
Cestou přes Marktplatz přemýšlel nad tváří toho starého muže. Vždy když se stalo něco takového, na chvíli více všímal detailů, které předtím neviděl.
Míjel starší pár, drželi se za ruce a tiše debatovali o politice. Když je předešel a oni uviděli jeho uniformu, pokusili se ztišit svůj rozhovor, aby je neslyšel a rychle se podívali směrem dolů. Jejich obličeje byly ztěžklé obavami, ale Hans zaslechl krátký útržek plný nejistoty o směřování nacistickém režimu a budoucnosti pro Německo. Respekt k jeho uniformě byl zjevný.
„Vidět takové obavy u lidí, kteří toho tolik prožili,“ blesklo mu hlavou si a nutilo dál přemýšlet „Je vše opravdu na správné cestě, a pokud ne, dá se ještě vůbec vrátit.“
Rozhlédl se po náměstí, kde na každém kroku vysel propagandistický leták, nebo vysel rudý prapor.
Prošel kolem tržiště, kde se ozývaly hlasy obchodníků a zákazníků. Cítil vůni čerstvého ovoce a bylinek, které se mísily se zvuky živého trhu.
Děti si hrály na náměstí, jejich smích a radostné výkřiky kontrastovaly s vážnými výrazy rodičů, kteří je pozorovali a nakupovali.
Smích těch dětí mu připomínal jeho vlastní dětství, kdy svět byl ještě bezstarostný a plný naděje. „Jak je možné, že se vše tak rychle změnilo?“ vzpomínal, jak se s otcem po smrti své matky přestěhovali do Berlína. Bylo mu osm let a skončila Světová válka.
Všiml si, že rodiče dětí se na své dovádějící potomky dívali dlouze a s obavami, jako by už teď měli strach o jejich budoucnost.
Ale pomyslel si „Důležité je, že si tyto děti mohou hrát a vůbec mohou jít s rodiči na trh kde je dostatek jídla, a ne jako když jsem byl já dítě. Nemohl se, ale ubránit pocitu, že je to jen jeho alibismus a cítil, že i na něj dopadá tíha této doby a hmatatelně husté atmosféry, když v tom si opět uvědomil, jak ho škrtí naškrobený límec košile na krku.
Zvonění zvonů z radnice znělo ze vzdálené věže, která vrhala dlouhé stíny na náměstí a okolní domy. Tyto stíny jako by předznamenávaly těžkou budoucnost, která na město číhala. Spandau byla čtvrť s bohatou historií. Dominantou byla renesanční pevnost Citadela Spandau. Její symetrická architektura se čtyřmi bastiony a mohutnými hradbami svědčila o vojenské důležitosti tohoto místa. Juliusturm, která z vrcholu poskytovala výhled na celé město a okolní krajinu, připomínající minulost plnou bojů a strategických rozhodnutí. Pevnost byla opletena legendy s bájnými poklady i tajemným podzemím. Právě tam Hans Bittner dnes chtěl zamířit.
Přítomnost vojáků byla všude zřetelná. Hans viděl davy lidí, kteří sledují přehlídku pochodujících vojáků Wehrmachtu, jejich tvrdé výrazy a disciplinované řady, v kombinaci s nacistickou propagandou, která byla ve městě na každém kroku, působil jejich pochod velmi zastrašujícím a monumentálním dojmem.
„Každý krok těch vojáků mi připomíná, že jsem součástí tohoto obrovského systému,“ přemítal Hans, ale pokračoval dál, až došel na Carl-Schurz-Platz.
Byl teplý červencový večer Hans stál před radnicí, kde se odpolední slunce pomalu sklánělo za obzor, zalévající náměstí měkkým zlatavým světlem. Snažil se působit klidně, přestože cítil, jak mu pod uniformou buší srdce. Dnes to byla jiná zkouška, než na jakou byl zvyklý při výkonu služby.
Když se těžké dveře Spandaunské radnice otevřely a Hilda Weissová vyšla ven, měl pocit, že se na okamžik zastavil čas. Dech se mu zatajil. Snažil se jen nenápadně trochu narovnat. Stejně jako, když jí vyděl za přepážkou podatelny poprvé.
Byla štíhlá, dlouhé blond vlasy jí jemně pohrávaly ve větru, odrážející paprsky odpoledního slunce. Její azurově modré oči přelétly náměstí, až se zastavili na Hansovi. Jejich pohledy se dlouze optě střetly, její ustaraný výraz se změnil v úsměv. Měla lehký odstín červené rtěnky, dlouhý jednoduchý kabát v béžové barvě, který zdobil široký pás se zlatou sponou kolem jejího pasu a dokonale tak dal vyniknout její štíhlé postavě.
Hansovi na okamžik uvízl dech. Nešlo jen o její krásu – bylo to něco hlubšího, něco, co nedokázal pojmenovat.
„Přišla,“ pomyslel si nervózně. Na okamžik ucítil dávno zapomenutý pocit štěstí.
Znal jí jen z radnice, kde jí vždy jen minul. Došla k němu, její kroky byly ladné a uvolněné.
„Ty jsi Hans, viď? “ řekla tiše, spíš jako konstatování než otázku, ale překvapivě sebejistým tónem.
„Ano,“ odpověděl rychle a přikývl, snažíc se působit nenuceně.
„A ty Hilda,“ dodal a sundal při tom svou černou vojenskou čepici.
„Správně,“ řekla s jemným úsměvem, který mohl být jak přívětivý, tak lehce pobavený nad jeho nesmělostí. Krátce si ho přeměřila pohledem, jako by zvažovala, co od něj může očekávat a šibalsky se na něj usmála.
Hans se v té krátké chvíli ticha lehce začervenal a sarkasticky si pomyslel „originálněji jsme se opravdu představit nemohli,“ a jen doufal, že je Hilda stejně nervózní jako byl on, ale tak to rozhodně nevypadalo.
„Zůstaneme tu stát jako stráž, nebo někam půjdeme?“ zeptala se konečně Hilda. Její hlas zněl lehce, ale Hans v něm zachytil náznak výzvy i očekávání. Nevěděl, že chce co nejdříve odejít od radnice, aby zmizeli z dohledu kolegů.
„Myslel jsem, že bychom mohli zajít na Julisuturn v citadele Spandau, a pak navštívit tu kavárnu, která je tady u radnice,“ odpověděl a snažil se znít klidně, přestože její pohled v něm stále zvyšoval napětí.
Hilda zvedla obočí, na okamžik otočila hlavu směrem k pevnosti, která se tyčila nad městem. „Citadela Spandau? Tam se přece nedá dostat. Je to vojenský objekt a říká se o něm spoustu záhadných věcí i o té věži, kam chceš jít.“
Hans se pousmál, jeho úsměv i tón byl jemný, ale už trochu jistější.
„To nech na mně.“ řekl a lehce se pousmál.
Hilda se na něj znovu podívala, její pohled byl zvědavý, ale na plných rtech se jí objevil znovu ten hřejivý úsměv. „Tam bych se podívat přeci jen chtěla.“ pomyslela si, ale řekla jen „Dobře. Jsem zvědavá, co mi tam ukážeš.“ dodala a zavěsila se Hansovi do nabídnutého rámě, aby vyrazili směrem k pevnosti.
Po pár krocích Hans prolomil ticho „Jsem moc rád, že si se schůzkou souhlasila. Neměl jsem tě možnost v práci nijak oslovit.“ řekl, aby vysvětlil, proč za sebe poslal Ottu se vzkazem.
Hilda odpověděla s mírně provokativním podtónem „Tak proto si za sebe posílal spojku?“ až se trochu zarazila a pomyslela si, jestli ho tím neurazila.
Hans se zahleděl stranou a chvíli váhal s odpovědí, aby se vzápětí znovu lehce začervenal.
Major Otto Friedrich Francis von Pohl byl nejen jeho kolega a nadřízený, který mu před několik lety nabídl vstup do Allgemeine SS, ale především jeho nejlepší přítel, který vedl kancelář pro zásobování a organizaci politických sešlostí ve Spandau.
Přemýšlel, jak odpovědět, aby to nevypadalo, že mu musí nejlepší přítel zajistit práci i dívku. Viditelně znovu znervózněl.
„Tak to nebylo. Chtěl jsem tě oslovit, ale vždy si kolem sebe měla tolik lidí, a když jsem se na tebe Otty ptal, tak se sám nabídl, že se tě zeptá a… a…, já nevěděl, jestli se ještě na radnici pracovně dostanu a…,“ koktal ze sebe trochu zmateně Hans, ale Hilda ho pobaveně zarazila.
„Otto se mě ale stejně nezeptal v soukromí. Bylo to takové dětské,“ řekla rychle a pobaveně. Pak si Hanse přeměřila a zeptala se „V čem je tvoje služba. Nikdy jsem těm vašim hodnostem a dělení všech těch vašich
úřadů neporozuměla.“ zeptala se, aby odvrátila téma k neutrálnímu hovoru.
Navíc si řekla, že si už nebude Hanse dále dobírat a nechá mu prostor trochu vyniknout. Chtěla působit mile, ale vůbec neplánovala být na schůzce dlouho. Líbil se jí, to ano, ale měla své důvody. Jen zatím nevěděla, jak mu o původu její babičky říci.
Trochu se mu ulevilo, že tato debata nebude dál pokračovat a začal vysvětlovat.
„Allgemeine SS není přímo vojenská složka, ale organizační. Máme Hlavní úřad, Správní úřad, Propagační úřad, a tak podobně...
Otto vede kancelář, která zajišťuje, zásobování, styk v civilními úřady, logistiku a jiné administrativní úkoly. Proto se nastěhovali k vám na radnici. Já vedu přímo samostatné zásobování pro Spandau a další vojenské objekty v Berlíně.“ na chvíli se odmlčel, ale když Hilda neodpovídala dodal „Pracuji především na našem velitelství, které je na Prinz-Albrecht-Straße 8,“ a podíval se na Hildu, jestli nebude mít další otázky. Její výraz mu ale hned odpověděl, že se zeptala opravdu pouze ze slušnosti.
Navíc to znovu nevydržela a trochu jízlivě prohodila: „Ano, vím, že sídlíte u nás na radnici, než jste si vyklidili patro, tak jsme seděly v kancelářích po třech, ale teď nás sedí v jedné minimálně šest,“ při tom mírně odvrátila hlavu a sevřela rty. Její pohled najednou nalezl záchranu v pouličním osvětleném poutači, kde stálo: Anna Ondráková a Hans Söhnker v opakování snímku: Miláček Žen. Rychle dodala „Máš rád kino? Měla jsem ráda Lídu Bárovou a Annu Ondrákovou, víš moje babička byla Češka.“ Řekla to klidně, ale uvnitř cítila, jak se jí svírá žaludek, nevěděla, co čekat - možná pobavený úsměv, možná chladné odmítnutí.
Myslela, že Erna jí dobře poradila. Věděla, že pro důstojníka SS je potřeba schválení čistého árijského původu partnerky po tři generace zpět, a to ona hrdě a v žádném případě nesplňovala, ale jeho pohled a lhostejný úsměv ji překvapil. Vypadal, že mu na tom nezáleží, i přes všechny ty komplikace, které by s ní měl. Hanse její babička nezajímala, byla pro něj především dívka. Dokonce se na ni mírně usmál. „Že by on byl jiný než ostatní?“ pomyslela si, ale hned tu myšlenku zahnala, když si uvědomila, jak nebezpečná tahle představa o muži pro ženu je.
Hans lehce zvedl obočí a pomyslel si rozpačitě „Tak hůře se to už opravdu vyvíjet nemůže,” dovtípil se, že mu o babičce řekla schválně. Začal cítit pocit rezignace. Došlo mu proč to řekla, ale pak se stalo něco, co by nečekal. Hilda se více zaklesla do jeho rámě, přitáhla se k němu a pošeptala mu do ucha, tak blízce, až se její rty téměř otřely o jeho lalůček „Ty za to přestěhování kanceláří přeci nemůžeš,” řekla vlídně. Teď u něho zůstala už přitisknutá pevněji. V tom momentě se mezi nimi něco prolomilo a Hans se uklidnil. Náhle si začal schůzku a její přítomnost opravdu užívat a jeho nervozita ustoupila. I ona působila mnohem klidněji, jakoby bez jakéhokoliv očekávání. Najednou už nechtěla odejít, i když věděla, že by neměla zůstávat.
Asi po půl hodině dorazili k bráně citadely Spandau. Hans pustil Hildu a vykročil vpřed ke dvojici vojáků Wehrmachtu na stráži. Jejich výrazy jasně naznačovaly, že nikoho bez povolení nepouští. Jeden z nich postoupil vpřed a pohledem přejel Hanse, poté zůstal zaraženě hledět na Hildu.
„Pane, tady to nejde. Pevnost je pro civilisty zavřená“ řekl klidně, ale pevně.
Hans se na něj jen podíval. Nebylo v tom nic výhrůžného, ale jeho pohled byl pevný a klidný. Voják na okamžik zaváhal, pak rychle kývl a pokynul druhému, aby otevřel bránu.
Hilda si toho všimla, ale neřekla nic. Jen se krátce podívala na Hanse. Její pohled byl zamyšlený, jako by si chtěla zapamatovat, co právě viděla, když v tom se začala otvírat brána. Byla vysoká a široká, mohutné sloupy lemovaly masivní dřevěné dveře, které se pootevřely jen tak, aby jimi bylo možné projít těsně u sebe.
Na nádvoří pevnosti bylo ticho, jen jemný vítr si pohrával s listím, které se zachytilo mezi kameny. Za jejich zády se ozvalo zaklapnutí brány, kterou vojáci opět zavřeli.
Kolem nich dýchala silná historie, která na ně dolehla. Nádvoří bylo prostorné a Hans si na chvíli představil šiky vojáků ve starých uniformách, které se zde rovnaly za Napoleonských válek. Hilda přejela pohledem ke starodávným zdobeným rámům oken nad masivními oblouky zdí. Představovala si, jak se zde muži dvořili ženám ve 13. století, kdy pevnost vznikla. Přemýšlela jestli zde vůbec nějaké ženy v té době byly. Romantické místo s nádechem melancholie, válečné minulosti, ale i bezpečí, které upevňoval pohled na masivní hradby s ozubenou vysokou věží nad nimi.
Hilda zpomalila krok, její pohled přejížděl po mohutných stavbách, které byly v pevnosti staletí ukryty.
„Je zvláštní, jak tohle všechno působí. Tolik historie a síly a přitom všechno může zmizet během okamžiku. Jako
staré antické stavby. Nemyslíš Hansi?“ Zeptala se s tichým hlasem a okouzleným pohledem směrem k němu.
Hans ji chvíli mlčky sledoval, než odpověděl: „Pevnosti stojí proto, aby vydržely. I když všechno ostatní padne a toto je nejstarší stavba v Berlíně. Ta přetrvá na věky,“ dodal s hrdým hlasem.
Hilda na něj stále hleděla klidným a hlubokým pohledem. Po chvíli se otočila k nádvoří a její pozornost upoutaly divoké růže, které vyrůstaly z prasklin mezi staletými kameny.
„Růže?“ řekla tiše, její hlas byl plný překvapení. „Tady bych je nečekala.“
Hans se zastavil u zdi s keřem, pak jednu z růží opatrně utrhl. Její trny ho lehce píchly do prstu, ale on tomu nevěnoval pozornost.
„Možná nejsou tam, kde bychom je čekali. Ale jsou tam, kde mají být,“ podal jí květ, jeho pohled byl upřený na ni v tom lehkém pokusu o seznámení s ní.
Hilda si růži vzala, na okamžik nechala své prsty na těch jeho.
„To je zajímavé,“ řekla okouzleně, „jako by přežily celé věky, aby si mi jednu z nich teď mohl dát.“ zašeptala s něžně podsazeným hlasem a pohledem plným něžnosti. Hanse překvapilo, jak poetická dokáže být. Viděl v ní víc než krásnou ženu. Byla něčím, co ho uklidňovalo i zneklidňovalo zároveň.
K růži si přivoněla a nechala si její listy před ústy, jako by se za nimi chtěla schovat. Zahleděla se mu do očí, tak intenzivně, až měl pocit, jako by se jí jeho tvář vpíjela do paměti. Byl to jeden z těch okamžiků, který si muž a žena pamatují věčně.
Dál ji nehnutě hleděl do očí, jako by to takto mělo zůstat už navždy. Bál se, že když se pohne nebo jen
silněji nadechne, něco se přetrhne. Stáli tam, v té němé, ale vše říkající scéně, tak dlouho, až oba cítili, jako by se mezi nimi něco propojilo.
Najednou je vyrušily vzdálené hlasy vojáků z pevnosti, kteří přecházeli po nádvoří. „Pojďme už,“ řekl najednou Hans. Hilda odtáhla růži od úst a s úsměvem přikývla.
Zamířili směrem k věži. Vstup byl malý a nízký. Typický pro dobu svého vzniku. Hans otevřel malé dřevěné dveře a vstoupili dovnitř, kde se jim naskytl úžasný pohled na vysoké masivní zdi, které byly po svém obvodu lemovány dřevěným točitým schodištěm, jako by se dívali zespodu do obrovské spirály, která zde byla ukrytá staletí. Pokynul Hildě směrem k začátku schodiště.
Jejich kroky se mísily se skřípáním starých schodů, ale letmí pohled z okna v polovině věže naznačoval, že výhled na večerní město bude stát za tu námahu. A skutečně, když vyšli na hradby pevnosti naskytl se jim nezapomenutelný výhled na Berlín, který ležel v dáli pod nimi. Chodili mezi jednotlivými zuby hrazení a sledovali, jak se s posledními paprsky slunce město začíná rozsvěcet. Bavili se dál o nejrůznějších věcech z jejich životů a vtipkovali mezi sebou, až slunce zapadlo úplně. Hilda se zahleděla do dálky na Berlín. Byli tak blízko, ale zároveň, tak daleko od toho všeho shonu.
Hans stál těsně za ní, oči upíral na světla města, která stále více rozjasňovala obzor. Přesto se nedokázal ubránit tomu, aby alespoň na okamžik nepohlédl na ni. Na linii její šíje, jak se jemně zakřivovala, na způsob, jakým jí vítr zvedal vlasy. Ucítil její vůni a přepadlo ho zvláštní napětí.
Hilda stála tiše, ale její tělo začalo mluvit za ni. Také ho cítila. Cítila, jak stojí těsně za jejími zády a neznatelně, téměř snad náhodou, se přitiskla blíž k jeho hrudi. Na okamžik ztuhl, nejistý, co by měl udělat. A pak přišel ten okamžik. Její pohled se pomalu odklonil od města a přes rameno k němu otočila hlavu. Mírně se usmála, když se jejich pohledy setkaly a zvedla jemně bradu.
Bylo to nenápadné, a přesto nezaměnitelné pozvání, které nemohl odmítnout.
Chytil ji za lokty, stále váhal, ale když se jejich rty setkaly, bylo to přirozené, jako by se k tomu okamžiku celý večer schylovalo. Hilda zůstala pevná, její rty odpověděly jistotou, která mu řekla vše, co potřeboval vědět.
Něžně se na sebe usmáli a udělali spolu pár kroků po hradbách. Hans si začal tiše broukat melodii od Marlene Dietrich ale Hilda se zastavila a podívala se na něj „Ty si zpíváš?“ zeptala se radostně, její hlas byl něžný ale zvědavý.
Hans se pousmál a došlo mu, že má pravdu, i když věděl, že si tu melodii později nebude moci už vybavit. „Možná.“ odpověděl se záhadným úsměvem.
Hilda se usmála, její pohled zůstal na něm o chvíli déle. Pak se otočila zpět k hradbám, aby se zahleděla do noční oblohy.
Tentokrát Hans převzal iniciativu a pevně k ní přistoupil. Položil ruku na její paži a otočil jí k sobě čelem. Jeho pohled byl hluboký a vášnivý.
Znovu ji políbil. Bylo to jistější, intenzivnější a cítil, jak se mu Hilda tentokrát zcela poddala. Postupně uvolnila své tělo v jeho náruči. Zůstali tak dlouho, až se zvedl studený noční vítr a oba současně otevřeli oči. Nevěděli, jak dlouho to trvalo. Snad pár sekund, snad hodinu. Na tom nezáleželo.
„Můžeme vyrazit zpátky k radnici do té kavárny? Rád bych tě teď pozval na něco lepšího než divokou růži.“ pousmál se Hans a stále jí hleděl do očí.
„Veď mě,“ odpověděla Hilda s úsměvem, ale byla to ona, kdo vyrazil první zpět k výstupu z věže.
„Bylo to krásné,“ promluvila tiše, když vyšli za bránu citadely. „Vždy jsem sem chtěla, ale pamatuju si to tu jen jako vojenský objekt.“ zavzpomínala Hilda ještě před kamenným mostem, který spojoval bránu citadely s okolním světem.
Hans se jen usmál, Hilda si opět našla jeho rámě a zavěsila se.
Po pár krocích její ruka jemně sjela pryč. Začala být zamyšlená a uhýbat pohledem. Jako by každý krok od citadely trhal jemné pouto, které mezi nimi tak rychle vzniklo. Jejich konverzace byla najednou jiná. Neosobní.
Hans věděl, že něco není v pořádku, ale nemohl s tím pocitem nic dělat.
Po chvíli přišli ke kavárně. Cesta jim trvala mnohem kratší dobu, přesto že se vraceli stejnými ulicemi, které teď osvětlovaly mihotavá světla luceren. Kavárna měla otevřeno na dohled od radnice Spandau otevřel dveře a vstoupil. Prostor byl malý, ale o to elegantnější.
Uvnitř je přivítala vůně kávy a vanilky. Velké osvětlené lustry vrhaly teplé světlo na prostřené stoly, nad kterými se nesl lehký oblak kouře společně s tichými hlasy hostů.
Neviděli žádný volný stůl, ale číšník je rychle zaregistroval a zamířil k nim. „Herr Untersturmführer,“ pronesl s úctou a pokynul směrem k nenápadnému salónku v zadní části kavárny „Tento salónek hned připravím pro vás.“ řekl jak nejuctivěji mohl.
Hans přikývl a pokynul Hildě, aby následovali číšníka. Malou zadní místnost odděloval závěs.
Po stěnách byly lampy ve tvaru svícnů a uprostřed stál malý prostřený stolek pro dvě osoby.
Jakmile si Hilda sundala kabát číšník přistoupil, aby ji pomohl. Ochotně ho pověsil na stojan kousek dál. Podíval se, jestli je vše v pořádku a položil na stůl menu kavárny, pak pokývl a zmizel za závěsem.
Posadili se a Hilda sklopila pohled na menu, ale koutky úst se jí zvedly v jemném úsměvu.
„Ani jsem nevěděla, že tady takový salónek je. Není špatné být tady s důstojníkem.“ podotkla, aniž by vzhlédla, ale Hans v jejím hlase cosi zachytil, cosi znepokojujícího. Rozhodl se, že se konečně zeptá proč ta náhlá změna nálady od polibku na věži, ale než stihl zformulovat otázku Hilda odložila menu. Její pohled zůstal upřený doprostřed stolu. Zhluboka se nadechla, jak sbírala odvahu.
„Hansi, já nevím, co mě to na těch hradbách popadlo. Musím se ti přiznat, že k celé té mašinérii, kterou tvoje uniforma představuje mám hrozný odpor!“ Nechala sklopenou hlavu, ale zvedla oči směrem k němu. Hans se ani nepohnul jen se na ní překvapeně podíval. Věděla, že ho téměř vůbec nezná, a že její upřímná slova ji mohou znamenat pořádný problém. Minimálně by přišla o práci, a to by byla ještě ráda, kdyby to skončilo jen u toho.
Čekala na jeho reakci. Sledovala, jak si ji zamyšleně prohlíží. Bylo vidět, že je překvapený tou náhlou změnou, ale i upřímností. Zachovával klid a důstojnost, i když se v jeho očích zalesklo zklamání, které žena pozná.
Chvíli mlčel, a pak se zhluboka nadechl „To je v pořádku. Děkuji ti za upřímnost a věř, že tvůj názor chápu.“ dodal zasmušile „Proč si se mnou šla na schůzku?”
„Může za to tvůj úsměv,“ odsekla Hilda s trochou vzteku. „Nejdřív jsem tě viděla na podatelně normálně oblečeného. Až pak si začal nosit tu zatracenou uniformu.“ zarazila se z obavy, že teď už to opravdu přehnala, ale nemohla si pomoci a pokračovala „Kdyby to bylo obráceně, nešla bych s tebou ani krok,“ v jejím hlase byla hrdost, ale i vzdor. „Navíc si za sebe poslal statečně Ottu von Pohla, aby mě pozval za tebe. Bála jsem se odmítnout, tak jsem si řekla, že tě odbudu a budu mít klid.“
Hans teprve teď pochopil „Tak proto si mi hned řekla o své babičce. Čekala si, že se mě hned zbavíš.“ podotkl, aby dal najevo, že chápe. Hilda neodpověděla, jen nehnutě mlčela na znamení souhlasu.
Po chvíli pokrčil rameny a do jeho hrudi se opřel dusivý pocit zklamání. Sklopil hlavu „Dobrá, tedy dovol, abych ti poděkoval za společnost. Řeknu číšníkovi, že odcházíme.“ narovnal se a důstojně vstal ze židle. Tlak v hrudi zesílil, ale nedal nic znát ani jediným pohybem.
Hilda se ale rychle natáhla přes malý stolek a chytila ho za rukáv „Počkej přeci“ zarazila ho a začala vysvětlovat, už o něco klidnějším hlasem „Můj tatínek umřel ve Světové válce. Mám na něj jen pár mlhavých vzpomínek z dětství.“ chvíli se odmlčela, aby Hans pochopil, jak těžká pro ni musí být tahle doba. Dostal na okamžik strach, jestli jejich polibek nevnímala jako jeho nátlak. Při té představě se mírně orosil. Dokonalá první schůzka se mu právě změnila v noční můru, ale posadil se zpět na židli. Chvíli na sebe hleděli. Hilda
teď litovala každého slova, litovala jejich polibku i své upřímnosti k němu.
Hans se, ale usmál a řekl tiše, jako by se bál, že ho někdo uslyší „Já tě chápu Hildo. Mě vzala válka oba rodiče. Matku už v roce 1916 a otec sice nezemřel hned, ale byl ve válce raněn a po velké krizi se mu následky zhoršily, tak že zemřel.“ jeho hlas byl smutný, ale plný pochopení. „Je hrozné, co vše se dnes děje ta všudy přítomná propaganda, Gestapo, političtí vězni...“ pokračoval Hans s pohledem na překvapenou Hildu, která nevěřila jeho slovům. „Mám na celý národní socialismus stejný názor, jako ty.“ při poslední větě Hilda nevěřila vlastním uším. Slyšet toto od důstojníka SS bylo něco nečekaného.
Hans se zaklonil se na židli a zavřel oči, jako by přemýšlel nad možnými následky svých slov. Když v tom vstoupil číšník „Herr Untersturmführer,“ trochu polekaně opět otevřel oči. Pomyslel si, že oslovení jeho hodností přišlo v opravdu tu nejlepší možnou chvíli, ale sklopil klidně hlavu a podíval se na něj. „Máte už s dámou vybráno?“ Zeptal se galantně, ale Hans chvíli váhavě mlčel. Pak pomalu pootevřel ústa, ale nenacházel vhodná slova, jak vysvětlit, že odcházejí, aby neurazil galantního číšníka.
V tom se Hilda nečekaně rozzářila a veselým hlasem řekla „Ano, přineste nám láhev Deutscher Sektu a já si dám Sachr Dort se šlehačkou.“ podívala se na překvapeného Hanse, jehož zasmušilá tvář se začala měnit v lehký úsměv „Co si dáš ty?“ Číšník se na okamžik zarazil. Byl zvyklý, že si ženy objednávají první, ale ne že rovnou samy a v přítomnosti důstojníka, objednají alkohol, a ještě k tomu celou láhev Sektu.
Hans se konečně vzpamatoval. Usmál se a řekl jistým hlasem „Štrúdl, prosím.“
Číšník po chvíli s úsměvem uctivě přikývl „Herr Untersturmführer, už se to nese.“
Když odešel Hans se na Hildu pobaveně podíval. „Myslím, že tohle byla ta nejrychlejší objednávka sektou, jakou jsem kdy zažil. Hilda přikývla „Nemám ráda dlouhé prostoje, na dobré věci se má čekat jen chvíli.“
Jejich ruce se propojily na stole a pohlédli si do očí. Téměř se naznali, ale vzájemně se přiznali ke svým pochybnostem. Nebylo potřeba k tomu nic víc dodávat. Ne v této době, kdy jakákoliv pochybnost úřadů o loajalitě mohla skončit ve vězení.
Celý zbytek večera se k tomuto tématu nevrátili. Už se k němu nikdy nevrátili. Jen si užívali vzájemnou blízkost, popíjeli sekt. Bavili se dál o nejrůznějších všedních věcech a měli pocit, že se pro ně zastavil čas.
Když se večer nachýlil k závěru, a když dopili druhou láhev sektu přinesl číšník Hansovi účet.
Hilda bydlela v Altstadt Spandau asi patnáct minut od radnice v bytě po své matce, která se před všudypřítomnou propagandou odstěhovala na venkov. Hans ji doprovodil až do vchodu jejího měšťanského domu.
Cítil tu napjatou atmosféru mezi nimi, až se nesměle zeptal „Byl to krásný večer. Mohu tě ještě vidět?“
Hilda chvíli váhala. Její pohled těkal mezi jeho očima a jeho insignií na límci uniformy. V Hansovi se probudilo napětí, které se mísilo s pocitem nejistoty, jako když stál odpoledne před radnicí.
„Hansi, tohle není správné“ řekla váhavě.
Hans po chvíli přikývl a zhluboka se nadechl „Vím, ale
když jsme tam nahoře stáli, bylo to správné.“ pak se odmlčel. Cítil, jak mu těžkne hrdlo. Myslel si, že ho odmítne a do rána mu zůstanou jen výčitky jeho naivity.
„Jestli mě chceš vidět znovu, vezmeš mě tančit,“ odpověděla ovíněným hlasem. A i když to vyznělo jako ultimátum, byl to ten nejhezčí rozkaz, který Hans za dlouhá léta slyšel.
„Slibuji, že budeš nadšená,“ usmál se a ohlédl se, aby se ujistil, že jsou sami.
Znovu se dlouze políbili na rozloučenou.