Děje se to pořád, ale stejně mě to vždycky znovu rozhodí. Automaticky mi naskočí úsměv na rtech a zvednu ruku, abych na některou z nich už z dálky mávla. Uvědomění trvá vteřinu, někdy dvě, když se hůř vyspím a jsem zpomalená. Pak vracím ruku do kapsy a místo radostného „ahoj“ řeknu „dobré ráno“, „dobrý den“ nebo „dobrý večer“. Pokaždé mi tělem projede vlna podivna. Jsou to holky mámy s maličkými dětmi, kočárkovými, moje kamarádky z paralelního vesmíru, které netuší o mojí existenci. Já bych přitom odpřisáhla na kočičí svědomí, že se známe nebo že jsme se znaly. Zdravily se, smalltalkovaly, potkávaly se na hřišti nebo kdoví co všechno – ani já si už nepamatuju všechna ta mateřská spojovadla, co nás k sobě táhla. Jsou to jenom útržky, křehké jako motýlí křídla, které se rozplynou, kdykoli se snažím je zachytit. Jako sen, co se ti zdál, ale zbyl jenom pocit – a i ten se ti vzdaluje, čím víc se mu toužíš přiblížit, poskládat si ho, vzpomenout si.
„A nejsou to ozvěny budoucnosti? Jako v tom díle Červenýho trpaslíka?“ napadne Viky. Viky je jediná kamarádka máma, která mi zbyla. „Víš, co myslim, ne? Jak Lister vždycky vidí ty náhledy svýho života a pak se ukáže, že se to všechno teprve stane.“
„No, to mi přijde celkem jako přijatelný vysvětlení.“ Dopiju druhou sklenku vína. Vidím na dno, ale odpovědi pořád nikde. „Kdybych byla zrovna na vesmírný lodi, co letí rychlejc než světlo.“
„Maaami,“ ozve se ze tmy dětského pokoje.
„Hele, to bude na tebe, ne?“ hodí bradou Viky směrem ke zdroji zvuku. „Volá tě tvoje ozvěna budoucnosti.“
Zachechtám se. „Na to jsem ještě málo opilá, sorry. Obávam se, že to je tvoje ozvěna přítomnosti.“
Viky zvedne oči k hodinám na zdi, co vypadají jako gramofonová deska. Pár vteřin je hypnotizuje, vyčkává.
„Maaaaami!“
„Jdu,“ hlesne.
„Já už taky půjdu, Viky,“ pohladím ji po paži. „Dobrou a díky.“
„Hezký sny. A už nepracuj hlavně!“
V předsíni nazuju plyšové pantofle, zkontroluju, že mám v kapse mikiny klíče i telefon, a opatrně za sebou zaklapnu dveře. Cesta domů trvá čtyři patra. S ka-
ždým schodem cítím silnější vděčnost za svoji spřízněnou duši z přízemí.
Odemknu prázdný tichý byt, u kterého nedoká-
žu použít slovo doma. Pod horkou sprchou myslím na ozvěny budoucnosti. Čím víc mě ten nápad baví a rozesmívá, tím jsem si jistější, že musí jít o ozvěny paralelní minulosti. Že všechny ty věci už se staly. Někde, nějak. Že jsem byla máma. Že moje kamarádky byly mámy. Že mi podlahu bytu, ale určitě ne tohohle, pokrývaly kostičky lega, sponky s jednorožci a víčka od ovocných kapsiček, tak jak to znám od Viky. Jenže neexistuje důkaz. Neexistuje vzpomínka. Existujou jen záblesky, flashbacky, které se v okamžiku, kdy si jich mozek všimne, rozpadnou na prach.