Školákův průvodce školou aneb „Proč to po nás chtějí?“

Hujer

Hujer, jak to, že nemáte nachystané věci?

Tak, a jsem u dalšího zvyku, který je potřeba řádně natrénovat a udělat si z něj rituál. Je to příprava pomůcek. Představ si, že jsi lovec mamutů a jdeš lovit třeba veverky, ať hned neplašíme chobotnatce. Vyrazíš do lesa, uvidíš veverku, sáhneš po luku a luk nikde. Pominu možnost, že jsi luk ještě nevynalezl. Teď je na jeho vynález ta pravá chvíle, protože ulovit veverku není žádná sranda. Tak hledáš oštěp. Zase nic, stojí v jeskyni opřený o stěnu. Tak se rozhlížíš kolem, jestli nenajdeš něco jiného. Šiška. Nevím, jestli by zásah šiškou veverku nějak rozhodil, natož usmrtil. Klacek. To je sice pěkné, ale abys mohl veverku umlátit, musíš k ní být dostatečně blízko, a jak znám veverky, ty na tebe určitě nepočkají. A co na to jít lstí? Oříšek. Nabídneš jí oříšek! Ona přijde blíž. Chňap, a je po veverce.

No jo, ale nemáš ani ten oříšek, protože ten leží v jeskyni v misce. Vztekle hodíš po veverce kamenem a ejhle – zásah. Měl jsi

štěstí. A to se říká, že štěstí přeje připraveným, a tys vůbec připravený nebyl.

Luk jsi ještě nevynalezl, oštěp i oříšky jsi zapomněl doma. Ještě že toho kamení je všude dost, no bodejť ne, je přece doba kamenná. A teď si představ, že bys mě ukecal, a šli bychom na toho mamuta. Vždyť by se nám vysmál. A ještě by nás ušlapal.

Tím chci říct, že se člověk musí umět na všechno připravit. Třeba i na hodinu. Ale tam je to jednoduché. Pan učitel vám hned na začátku řekne, co budete do jeho hodiny potřebovat. Samozřejmostí je učebnice a sešit a nějaká tužka na psaní. Třeba v matematice přibyde kalkulačka nebo tabulky a v geometrii pravítko, tužka, kružítko a tak. Prostě každý předmět anebo každá práce vyžadují specifické pomůcky, bez kterých se neobejdeš. A když si je nepřipravíš, můžeš mít celkem problém. A to nemusíš být ani lovec mamutů.

Představ si takového dřevorubce, který jede někam hluboko do lesa kácet stromy

a až na místě si všimne, že mu něco chybí. Musel by být asi hodně roztržitý, aby nechal doma pilu, ale mohl zapomenout třeba kanystr s benzínem, pilník nebo pásmo na měření, a už je nevrlý a rozmrzelý, protože mu to narušuje jeho práci. Nemusí

mu to v ní vždycky úplně zabránit, ale minimálně mu to naruší jeho pohodu. Třeba se pak musí vrátit domů a zapomenutou věc najít a zase jet zpátky a to ho stojí čas a čas jsou peníze. Než to napraví, mohl mít skácených několik stromů, a takhle nemá zatím nic hotového, tak je tam déle, aby to dohnal, nebo spěchá. Práce kvapná, málo platná. Lidi si špatnou přípravou přidělávají starosti a pak se diví, že se jim maléry kupí jeden na druhý, protože maléry mají prostě tu schopnost se na sebe kupit, a třeba to začalo ráno jenom zapomenutým metrem. Nebo taky doma zjistí, že metr vůbec nezapomněl doma, ale včera v práci na úplně jiném místě, a to je podobný problém. Rozdíl je jenom v tom, že na začátku si musím věci nachystat a na konci si je zase musím všechny pěkně uklidit, abych je druhý den nemusel hledat. Představ si, že jsi mě přemluvil a šli jsme na mamuta. Zrovna včera jsem tady jednoho viděl, šel kolem a šíleně funěl. A protože jdeš se mnou, tak provedeme přípravu. Co tedy na takového mamuta potřebujeme. Lopatu a krumpáč na vykopání pořádné jámy. Mamut se v jámě necítí komfortně a je mnohem snazší ho

umlátit. Pak potřebujeme sekyrku, abychom mohli nasekat větve na zakrytí jámy. No, a nakonec oštěpy a kamení na jeho umlácení, protože v době kamenné ještě nevynalezli kulomet. A mohli bychom rychle vynalézt třeba prak nebo luk, ale na to bude času dost, než vykopeme tu jámu a zakryjeme ji roštím. Pak budeme muset stejně čekat, než tam ten mamut spadne. Byla to sice fuška, ale jáma je hotová. Pár smrčků na její zakrytí stačilo. Teď si nanosíme z širokého okolí pořádné šutry a jdeme domů vynalézat prak, luk a šípy. Večer jsem slyšel šílený řev.

Snad nám do té jámy nespadl nějaký soused. Ráno najdeme v jámě mamuta. Soused mu sedí na hřbetě a šíleně nadává. Pomůžeme mu a on nám pak pomů-

že mamuta ukamenovat. Masa je dost pro všechny. Kam jsi dal ty řezací paz-

ourky? Tys je neuklidil? Jak toho mamuta teď rozřežeme? Soused donesl svoje, stálo nás to navíc jednu kýtu. Vidíš, kdybys včera všechno uklidil na místo, mohli

jsme mít o kýtu víc. Nic není zadarmo.

Tak to dopadá, když si nenachystáš pomůcky, a hlavně když je pak neuklidíš na správné místo.

A to už vůbec nemluvím o tom, jak jsou některé pomůcky cenné. Třeba takový pazourek. Ty ho klidně někde zapomeneš a někdo jiný ho najde a zajásá, protože to má bez práce. Nebo vynalezneš prak a pak ho někde necháš ležet. Někdo ho najde a řekne si – hele prak, tak už ho přece někdo vynalezl, to je super, a navíc ho mám zadarmo. Ty se na tom nadřeš a druhý slízne smetanu jenom proto, že jsi nepořádný a neuklízíš po sobě věci.

Já to řeším v práci pořád, že nám něco někde chybí, protože kluci rádi zapomínají nářadí v autech. A když řeknu šéfovi, že po-

třebuji něco dokoupit, víš, co mi na to řekne? Já už jsem to jednou platil, proč bych to měl platit znovu? A v podstatě má pravdu. Žádná pomůcka není zadarmo, a když ti má dlouho a dobře sloužit, musíš se o ni starat.

To tě učíme doma, ale ve škole v tom, víceméně úspěšně, pokračují.

Kámen

Kámen! Zde!

Tohle není z mojí hlavy, jenom mi to připomnělo, že prezenci už mohli dělat i v době

kamenné. Lidé chtěli mít asi odedávna přehled o tom, jestli jsou všichni, protože jich bylo málo a přijít, byť jen o jednoho člena tlupy, byl nepřijatelný luxus. (Nikdy bych

neřekl, jaký je problém napsat slovo luxus, hlavně když hned vedle „s“ je písmeno „a“ a caps lock). Naproti tomu přibrat dalšího

člena navíc mohl být podobný problém, hlavně v období, kdy nebylo co jíst. Z prosté kontroly přítomnosti všech členů tlupy, zda se ve zdraví vrátili z lovu, se nám ale časem stala potřeba evidovat poddané nebo zaměstnance. Ono je totiž vždycky dobré vědět, od kolika lidí mám vybírat daně a kolika lidem naopak platit mzdu. Takže se tomu nevyhneš ani ve škole. Dokonce se to opakuje v každé hodině, hlavně když máte každou hodinu jiného učitele a hlav-

ně když máte ve třídě pár fluktuantů, kte-

ří mají pocit, že na některých hodinách je jejich účast víceméně nežádoucí. Už můj

dědeček, když nás učil lovit mamuty, si nás vždycky přepočítal, aby věděl, jestli někdo nezůstal ve vykopané jámě. Strávit noc v jámě s mamutem, to není vůbec žádná legrace. Mamut je v tomto ohledu děsně nespolečenské zvíře a chce mít jámu jenom pro sebe. Navíc šíleně smrdí, protože se nemyje. Noc strávená s mamutem vás nadosmrti poznamená. Taky si dědeček potřeboval ověřit, že si všichni pamatujeme, jak se jmenujeme. Někdy vymyslel takovou hru, že nám rozdal čísla, a my se pak museli v určeném pořadí hlásit, a když nějaké číslo chybělo, tak buď dostalo pohlavek, že si nic nepamatuje, nebo se šlo hledat. Nejčastěji se hledal Kámen, protože byl už od dětství roztržitý a vždycky se zabral do nějakého bádání natolik, že ztratil pojem o čase a někde se prostě zapomněl. Tu hledal v potoce blyštivé zlaté kamínky, protože se mu líbily.

Dědeček mu je pak vyhodil, protože takový nepotřebný materiál přece nebude tahat s sebou do jeskyně. Onde začal ve stromě

dloubat do jakési slizké hmoty, po které lezli nějací okřídlení brouci, kteří ho násled-

ně šíleně pokousali. Ještěže jsme neměli tehdy potuchy o alergii na včelí bodnutí,

protože by pak určitě umřel. Ale přínosem bylo to, že jsme zjistili, že včely sice šíleně bodají, ale ta slizká lepivá hmota je velice dobrá a sladká. No a posledně si hrál u trouchnivého pařezu, ze kterého se kouřilo, a dloubal do něj tak dlouho, až málem podpálil celý les. Tento jeho vynález měl asi největší úspěch, protože jsme pak v popelu na pasece našli ohořelého mamuta. Nejenže nezvykle voněl, což u mamutů nebývá zvykem, ale ještě i dobře chutnal, tak jsme si oheň i Kamena nechali. Od té doby s ním ale pořád někdo chodí, kdo ho hlídá, aby se zase někde neztratil nebo aby někde nezapomněl svůj nejnovější objev. Ve školce tu prezenci nikdo nebral moc vážně, do školky vás vozili rodiče, takže jste se nemohly po cestě ztratit nebo jít za školku. Do školy už spousta z vás chodí sama, a tak si učitelé dělají pravidelně přehled o tom, kdo ve třídě je a kdo není, a pokud tady není, hned volají rodičům, aby zjistili, proč tady není. Pokud to nevědí ani rodiče, tak volají na policii. Ta to sice taky neví, ale zase to umí zjistit. Naštěstí většinou zjistí, že se opozdil autobus nebo se někomu jenom nechtělo dojít až do školy a rozhodl se strávit vyučo-

vání v lese sběrem hub. Pro městské děti platí spíše verze – chození po obchodech a obdivování nových hraček nebo pozorování tramvají, případně šalin, podle toho, ve které metropoli se človíček zapomněl dostavit do školy. Je to vcelku jedno, ale zpravidla ho za to nepochválí ani policie, ani rodiče. O zvídavosti mají totiž dospělí úplně jiné představy než děti. Tu kontrolu docházky určitě nepřeslechneš, neboť se zpravidla provádí rituálně. Učitel si otevře třídní knihu a čte vaše jména pěkně podle abecedy jednoho po druhém. Takže se na to můžeš vcelku dobře připravit, protože my jsme až v druhé půlce abecedy. Ale i když učitel nic neříká, neznamená to, že tento krok vynechal. Jenom už vás třeba zná a nepotřebuje, abyste se mu hlásili. Myslím, že fakt, že se Hliník odstěhoval do Humpolce už je natolik známý, že je zbytečné ho každou hodinu hledat. Zajímavé je, že se tento rituál opakuje stále dokola při různých příležitostech a v mnoha obměnách.

Kontroluje se přítomnost vězňů, jako by jim každý den měl někdo utéct. Kontroluje se seznam účastníků zájezdu. Tohle chápu.

Nechtělo by se mi někde v cizině zůstat na

neznámém místě, bez věcí, a hlavně bez znalostí jazyka. Od pořadatele by to bylo krajně nezodpovědné, kdyby si nezkontroloval, že má v autobusu všechny svoje ovečky. Tady vidíš, že ti někdy absence prezence může způsobit i velké problémy. Extrémem je vymýšlení neexistujících účastníků zájezdu, kteří se ovšem v tom nejhorším bodě výpravy záhadně ztratí. Pan Kocourek promine, ale ono to sem prostě patří. Vsugerovat kontrolujícímu existenci neexistující osoby a pak ji nechat zmizet bez náhrady a bez vysvětlení je sice recese, ale vcelku nezodpovědná. Součástí školního rituálu kontroly přítomných je třídní kniha, která se však může ztratit, a to je problém. Ovšem mnohem menší problém, než když se ztratí některý z kontrolovaných. Ona je v různých obměnách přítomna vlastně vždycky, když se kontroluje prezence, jenom se občas jmenuje jinak. Třeba prezenční listina. Tam většinou kontrola probíhá tak, že se do ní kontrolovaný podepíše.

To je hlavně tehdy, když není úplně nutné, abychom tam byli ale musí být patrné, že jsme tam byli Tak vidíš, ve škole tě nutíme tam chodit pravidelně a já ti tady teď vlastně

říkám, že se to někdy podepíše, že tam člověk byl, a on tam vlastně nebyl. To jsme celí my – dospělí. Kromě toho se nakonec setkáš s tím, že celá prezence bude plně ve tvých rukách. Přijdeš do práce a sám dobrovolně se odprezentuješ třeba tím, že si načteš čip nebo otisk prstu, při příchodu i při odchodu. Nakonec, kdo by to neudělal, když na tom závisí kvalita jeho výplaty? To mají někteří chuť jít klidně i dvakrát. Hlavně když se na tu výplatu podívají. Nevím, proč mám někdy pocit, že mezi množstvím odvedené práce a výší výplaty je nepřímá úměrnost? Ale bohužel sám fakt prezence na to moc velký vliv nemá, když pominu fakt, že kdybych se pravidelně tohoto rituálu nezúčastnil, tak bych zřejmě nebyl vůbec hodnocen. Ostatně ve škole je to stejné. Kdo se neúčastní, nemůže být hodnocen. A můj dědeček to při lovu mamutů viděl stejně. Jenom někteří Kameni spoléhali na to, že je v zájmu zachování rodu a síly skupiny nenecháme umřít hlady. Tvrdili o sobě, že jsou umělci, i když nic neuměli, takže byli spíš neumělci. Některé nechával doma záměrně, protože byli tak šikovní, že si buď ublížili, nebo nadělali víc škody než užitku. Ti měli omluvenku. Ale to je jiná historie.