Stíny minulosti

Překročené hranice

V posledních týdnech se zdálo, že vše mezi námi konečně zapadá do těch správných kolejí. Po několika těžkých měsících, kdy jsme se vzájemně zkoušeli pochopit a hledali společnou rovnováhu, přišel čas, kdy jsme začali plánovat. Ne, nešlo o velké, hluboké, životní změny, ale spíše o detaily, které jsme začali vnímat jako signály, že jsme se opravdu našli. Většina mých dní teď patřila Jakubovi a našim společným chvilkám – od ranní kávy, kterou mi vždy připravil s vděčným úsměvem, až po večery, kdy jsme si vyprávěli o našich snech, co bychom spolu mohli zažít. Zní to snad jako sen, že?

Přesto jsem cítila, že mezi námi stále existuje něco, co nelze úplně vyjádřit slovy. Něco, co bylo silnější než jakýkoliv slib nebo přísaha. Jakub měl zvláštní způsob, jak mi dávat najevo, že pro něj znamenám víc než cokoliv jiného. A přitom, i když jsme trávili dny v jeho náručí a večery plné společného smíchu, věděla jsem, že existují otázky, na které jsem neznala odpovědi. Bylo to něco jako podivné ticho, které se objevovalo v mezírkách našich rozhovorů, kdy jsem měla pocit, že se něco snaží skrýt. Něco, co bylo mezi námi, ale zároveň ne úplně přítomné.

„Chybí mi chvíle, kdy se cítím s tebou úplně sama,“ řekla jsem mu jednou večer, když jsme seděli na pohovce, těsně vedle sebe.

Přitiskl mě k sobě, ale já měla pocit, že mu uniká i ten nejniternější dotek.

„To přece nikdy není problém, lásko. Už brzy budeme jen my dva, nikdo jiný nebude mít místo ve tvém životě,“ odpověděl.

Ale v jeho hlase bylo něco, co znělo příliš důrazně.

Něco, co se zdálo jako slib, který přicházel až příliš rychle a intenzivně. A přesto jsem v jeho náručí cítila, že bych se měla cítit v bezpečí. Ale já stále měla pocit, že něco uniká.

Jakub občas zůstal u tichých chvil, kdy do mého života nechtěl pustit nikoho jiného. A přesto se mi líbilo, jak o mně mluvil, jak ve mně viděl tu osobu, která by mu mohla ukázat svět. Něco na tom bylo, co mě nutilo věřit tomu, že opravdu patříme k sobě.

Jakub přišel domů dřív než obvykle. Byl tichý, ale to ještě nebylo nic neobvyklého. Když jsem přišla k večeři, seděl u stolu a podíval se na mě s výrazem, který jsem neznala. Jeho oči byly zamračené, ale zároveň v nich bylo něco, co mi nedalo spát.

„Dneska jsem tě neviděl s žádným z kolegů,“ začal.

Jeho hlas zněl, jako by si mě měřil.

„V práci není žádný problém, že?“

Ztuhla jsem, jeho slova mě v prvním okamžiku zmátla.

„Ne, všechno je v pohodě,“ odpověděla jsem klidně.

„Dobře,“ řekl. Ale v jeho hlase byla neviditelná tíseň.

„Ale víš, nemyslím, že bych tě měl vidět tak často v práci. A není to jen kvůli kolegům. Mám pocit, že to nějak nezapadá. Přemýšlej o tom, lásko. Věnovat se těm… lidem tam. Nechtěl bych, abys ztratila to, co máme.“ Jeho slova byla jemná, ale ve mně vyvolala pocit neklidu. Při jeho pohledu jsem měla pocit, že mě chce chránit, ale jeho tón měl něco výhružného, co jsem se snažila ignorovat. Měla jsem pocit, že mě tím omezuje, ale jeho jemné přitisknutí ruky mi říkalo něco jiného.

„Vždyť to zvládám, Jakube,“ řekla jsem, snažila jsem se uklidnit své nervy.

„Víš, že chci, abys měla jen to nejlepší. Pro nás oba,“ odpověděl. „Tohle není pro tebe. Já se starám, jsem rád, že tě mám, ale nemůžeš se nechat ovládnout.. ostatními.“

Přemýšlela jsem o tom, co mi právě řekl. I když to na mě působilo jako péče, jeho slova byla stále jako zábrany, které mě držely v určitém prostoru, kde jsem se nemohla pohnout. Zbytek večera byl v duchu ticha a mých myšlenek.

Byla jsem v práci už hodnou chvíli, když jsem si konečně mohla dát pauzu. Můj telefon vibroval na stole, když jsem se podívala na obrazovku. Bylo tam několik zpráv od Jakuba. V první chvíli jsem si říkala, že mi asi něco důležitého chce říct. Ale jak jsem začala zprávy číst, cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá napětí.

Jakub: „Proč mi neodpovídáš?“

Jakub: „Byla to dlouhá směna, lásko. Už se mi stýská. Můžeš si udělat přestávku?“

Jakub: „Prosím, nezůstávej tam moc dlouho, chybíš mi. Odpověz mi.“

Snažila jsem se být soustředěná na práci, ale jeho zprávy neustále přicházely. V hlavě se mi rozrůstal pocit viny. Proč mi pořád píše? Měla jsem pocit, že se mi snaží naznačit, že něco není v pořádku, i když jsem to nedokázala úplně rozluštit. Kdybych mu neodpověděla, naštval by se? Nechtěla jsem, aby se to zhoršilo.

Jakub: „Co je s tebou? Nemáš na mě žádný čas? To není dobré, lásko…“

Tato poslední zpráva mě zaskočila. Byla to úplně jiná tónina než všechny ostatní. Zpráva zněla více jako obvinění, než žádost o pozornost.

Jakub: „Vím, že tam máš hodně práce, ale nemůžeš si na chvíli odpočinout a napsat mi? To ti na mě nezáleží?“

Začala jsem se cítit nervózně. Moje ruka se třásla, jak jsem telefon znovu odložila. Teď už to nebylo o tom, že by se chtěl jen podělit o svoje pocity. Měla jsem pocit, že mě tlačí do něčeho, na co ještě nejsem připravená. Nechtěla jsem, aby to takto pokračovalo, ale nemohla jsem se rozhodnout, co dělat. V práci to bylo rušné, takže jsem se snažila nemyslet na Jakubovy zprávy. Ale v mé hlavě se mi stále objevovaly.

Snažila jsem se potlačit pocit, že jsem něco udělala špatně, že ho nějak zklamu. Byl tam i ten záblesk pochybnosti, zda bych neměla udělat víc, abych ho uklidnila. A přesto jeho zprávy pokračovaly.

Jakub: „Proč mi neodepisuješ? Chci vědět, co se děje, mám o tebe strach. To není v pořádku.“

Byla jsem na chvíli paralyzována. Jak to, že všechno, co dělám, vypadá, že je pořád špatně? Jak to, že se jeho strach stává mým břemenem? Co, když měl pravdu? Co, když to opravdu nebylo v pořádku? Byla jsem hluboce ponořená do svých myšlenek, skládala jsem kalhoty do komínků na pultě, když jsem uslyšela krok za sebou. Nejdřív jsem si toho nevšimla, protože jsem se soustředila na práci, ale pak jsem zaslechla jeho hlas. Byl nečekaně hlasitý, jakoby vytrhl ticho a zamířil přímo ke mně.

„Co se s tebou děje? Proč mi nejsi schopná napsat ani jedinou zprávu?!“ Jakubův hlas byl plný frustrace, napětí a něčeho temného, co jsem nikdy nechtěla slyšet. Moje srdce začalo bušit rychleji. Otočila jsem se a viděla ho stát přímo za mnou, jeho oči byly rozšířené a tvář napjatá. Na chvíli jsem se zarazila. Co se děje? Proč je tak naštvaný?

„Jakube, co to děláš? Jsem v práci, nemůžu odpovídat,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale on se nedal.

„Nech toho! Mám toho dost!“ Křičel, což mě vytrhlo z rovnováhy.

„Co děláš, že mi ani neodpovídáš na zprávy? Už mi nelži! Určitě si píšeš s nějakým jiným chlapem!“

Jeho hlas byl teď přímo řvoucí, až to přitahovalo pozornost některých zákazníků, kteří se zastavili a začali se dívat. Srdce mi začalo bušit ještě rychleji. Hrudník se mi stáhl, jako bych nemohla dýchat. Cítila jsem, jak mi tělo zamrzlo na místě, nohy jako přikované k podlaze.

„Jakube, prosím… To není pravda, jen jsem měla hodně práce. Vážně, nic se neděje,“ snažila jsem se mu vysvětlit, ale on už byl úplně mimo. Jeho obvinění mě zasáhla, i když jsem věděla, že nic takového není pravda. Bylo to, jako by se z něj stal někdo úplně jiný.

„Ne! Já už mám toho dost!“ zavrčel.

„Pokud mi okamžitě neukážeš telefon, tak to skončí!

Musím vědět, s kým si píšeš! Jestli to není ten debil, co tě pořád v práci obtěžuje! Tak ukaž!“

Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Co to dělá? Co mě to snaží donutit udělat? Jakub, ten muž, který byl na začátku tak vděčný a milující, teď vypadal jako někdo úplně jiný. Něco se změnilo.

„Já ti přece nic neskrývám!“ snažila jsem se ho uklidnit, ale věděla jsem, že to nebude jednoduché. Už to nebyl ten klidný, rozumný muž, kterého jsem milovala. Teď byl plný žárlivosti a nedůvěry, a to se přenášelo i na mě.

„Ukážeš mi ho hned, nebo se budeš dál vymlouvat?!

Jestli něco skrýváš, už nebudeš mít žádnou šanci!“

Jeho hlas se zvyšoval a přitahoval víc pozornosti od kolegů i zákazníků, kteří už stáli poblíž a koukali se na nás. Pomalu jsem vylovila telefon z kapsy a podala mu ho. Ruce mi najednou ztěžkly. Měla jsem pocit,

že celá moje tělesná hmotnost spočívá na těch pár slovech, která jsem měla přiznat. Nechtěla jsem to dělat, ale neměla jsem možnost se bránit. Když jsem mu ukázala telefon, čekala jsem, že se uklidní. Jakub se podíval na displej a jeho obličej byl stále napjatý, oči mu těkaly z jedné zprávy na druhou. Viděl, jak jsou tam všechny jeho zprávy nepřečtené. Dlouhou chvíli jen mlčel, jeho tvář zůstávala zamračená, a já jsem nervózně čekala, co bude následovat. Už to nešlo vydržet.

„Tak co? Nenašel jsi nic, co by tě rozčílilo, že? Tak proč jsi začal řvát?“ ironicky jsem dodala. Zavřel oči a pomalu si oddechl, pak se otočil a bez slova šel k oknu, jako by si potřeboval znovu srovnat myšlenky. To ticho mezi námi bylo nesnesitelné. Konečně se obrátil zpátky a jeho hlas byl najednou měkčí, ale stále v něm byla nějaká vnitřní napjatost.

„Omlouvám se…“ začal, ale jeho omluva zněla spíš jako vysvětlení než skutečná lítost.

„Myslel jsem to dobře. Měl jsem o tebe strach. Co kdyby se ti něco stalo? Co kdyby tě někdo přepadl? Nebo něco horšího?“

Jeho oči byly stále vážné, ale jako by teď chtěl mít nad vším kontrolu.

„Ty víš, jak tě miluju. Chci tě chránit. Jen jsem byl rozčilený, protože jsem nevěděl, co se děje. A ty… ty jsi mě k tomu vyprovokovala. Ty si neodpověděla. Jen jsi to zhoršila, rozumíš?“

Otočila jsem se k němu, ale necítila jsem žádné uvolnění, když mluvil. Spíš to byla kombinace viny a zmatku. Pořád jsem ještě v srdci cítila rozčarování z jeho reakce, ale teď byla ta chvíle, kdy mě to mělo zasáhnout jinak. Jakub stál, ruce složené za zády. Jeho

silueta vypadala teď najednou větší, zavalitější, jakoby se celý prostor kolem něj scvrkával a vše se točilo kolem něj. Já jsem zůstala stát, mlčela jsem, nevěděla jsem, co říct. Věděla jsem, že jsem udělala chybu tím, že jsem neodpověděla, ale stále jsem cítila v kostech tu nespravedlnost, která mi bolela.

„Měla bys vědět, že se o tebe starám,“ začal opět, ale teď už jeho hlas byl téměř vyčítavý, jakoby dával najevo, že je to všechno moje chyba.

„Nemůžu jen tak přihlížet, když tě něco ohrožuje. Mám tě rád. Tak moc rád. A přesto mě necháš v nejistotě, abych si začal v hlavě představovat ty nejhorší scénáře.“

Než jsem stačila cokoliv říct, pokračoval dál, jeho slova mi vpadala do hlavy jako ostré kladivo.

„A co když by ti někdo ublížil? Co kdyby něco… no, něco se stalo? Tys mi vůbec neřekla, že nemůžeš napsat ani zavolat, nebo že tě někdo zdržel, že máš něco jiného… Já jen vím, že tohle není správně. Kdyby ses chovala jinak, mohli jsme to mít jinak.“

Cítila jsem, jak mě to rozrušilo, jak jeho slova drtí mou sebedůvěru, jak vytváří v mé hlavě pocit viny, který jsem nikdy necítila. Neměla jsem sílu odpovědět hned. Jakub byl ten, kdo měl odpovědnost za to, jak se choval, ale on mi to teď vracel, s každým slovem, každým pohledem. Zůstal stát, jako by čekal na odpověď. Oči měl teď pevně zaměřené na mě, zkoumavé, kontrolující. S každým dalším slovem jsem se cítila stále menší.

„Omlouvám se…“ řekla jsem tiše. Moje vlastní slova mi zněla cize, jako by vycházela z někoho jiného.

„Omlouvám se, že jsem ti nedala vědět… měla jsem ti napsat. Neměla jsem tě nechat v nejistotě. Chápala jsem tě špatně.“

Třásl se mi hlas. Byla to ta neuvěřitelná tíha, kterou jsem necítila v žádném jiném vztahu, ani v předchozích. Jakub mě přinutil převzít vinu, i když to nebyla moje chyba. Cítila jsem, jak mi roste obava, jak to bude pokračovat. Věděla jsem, že tohle všechno může skončit tím, že budu obviněna za to, co nebyla moje chyba, ale zároveň jsem se neodvážila to říct nahlas.

Jakub se na mě podíval, když jsem zvedla hlavu, jakoby zkoumal, jestli je moje omluva upřímná. Po chvíli se na tváři objevil náznak úsměvu, který vypadal jako vítězství.

„To je v pořádku, lásko,“ řekl s úsměvem, který teď vypadal spíš jako uklidňující gesto.

„Vidíš? Už se to nebude opakovat. To bylo jen… rozrušení. Ale já tě chápu. Ty mě chápeš. Jen to… takhle zůstane, jo?“

Jeho tón byl teď klidný, uklidňující, ale v jeho očích jsem viděla tu moc, kterou měl. Jako kdybych byla teď pod jeho kontrolou, jako kdyby to, co jsem řekla, nebylo dost dobré, dokud mi to nezaplnil i svým způsobem.

„Příště odpověz hned,“ dodal ještě.

Tentokrát s jemným a laskavým tónem, ale v jeho slovech bylo něco, co mi říkalo, že tohle nebude poslední. A přesto jsem se znovu cítila provinile. S každým dalším slovem jsem se ocitla v té síti, kterou mi Jakub vytvořil. Cítila jsem, jak se mi v hlavě míchají pocity, které jsem nikdy předtím nezažila. Chtěla jsem to rozklíčovat, chtěla jsem najít způsob, jak si udržet svoji sílu, ale v ten okamžik mi připadalo, že všechno to špatné, co se dělo, byla jen moje vina.

„Omlouvám se, že jsem tě zklamala,“ dodala jsem, když jsem zvedla oči, protože jsem nemohla říct nic jiného. Jakub už měl vše pod kontrolou.

Doma bylo ticho, těžké a trochu dusné. Po tom všem, co se stalo, jsem seděla v obývacím pokoji a dívala se na televizi, ale ve skutečnosti jsem se soustředila jen na své myšlenky. Jakub byl v kuchyni, ruce v kapsách, jakoby přemýšlel, co dál. Občas jsem slyšela, jak se pohybuje, jak něco dělá, ale vůbec se neozýval. Ticho mezi námi bylo těžké, jako kdyby každý krok mohl něco změnit. A pak, po chvíli, jsem zaslechla jeho kroky přicházející z kuchyně. Na okamžik jsem se podívala na obrazovku, abych nedala najevo, že vnímám každé jeho pohyby. Ticho se prolomilo, když se posadil vedle mě na pohovku, aniž by řekl jediné slovo. Místo toho si mě zlehka prohlížel, jakoby čekal, až se mu podívám do očí. Cítila jsem, jak se jeho přítomnost mění, jak najednou zmizí veškeré napětí a stane se opět tím milujícím Jakubem, kterého jsem poznala.

„Lásko, nechtěl jsem tě naštvat,“ řekl tiše.

Jakoby z ničeho nic, ale jeho slova měla ve vzduchu jiný tón. Tón, který naznačoval, že cítí vinu za to, co se stalo.

„Vím, že jsem přehnal. Měl jsem být trpělivější.

Neměl jsem tě…“ zastavil se na chvíli, jakoby hledal správná slova. „…kontrolovat.“

Sklonil hlavu, jako by se opravdu snažil ukázat lítost. Jeho oči se na mě upřely s něčím, co působilo tak jemně a soucitně, že jsem na chvíli zapomněla na všechno to, co se stalo. Bylo to, jako kdyby to, co jsme prožili, bylo nepatrné, jako by v tu chvíli bylo vše v pořádku.

„Vím, že tě to ranilo. A já to nechci, opravdu ne. Chci tě mít šťastnou. Takhle to nikdy nemělo být.“

Jeho hlas byl měkký, skoro omluvný. Měl v sobě něco, co mě donutilo uvěřit, že všechno bude zase

v pořádku. A když se na mě podíval, v jeho očích byl záblesk něčeho, co připomínalo náklonnost, ale bylo to i plné něžnosti, která se zdála být opravdová. Pomalu se ke mně přiblížil a vzal mě za ruku.

„Chci pro tebe to nejlepší, to víš.“

Jeho dotyk byl jemný, ale pevný, jako by mě chtěl ujistit, že jsem v bezpečí.

„To všechno,“ pokračoval, „se může zlepšit. Jen mi dej vědět, co potřebuješ. Já jsem tady pro tebe. A příště… Příště se budu více ovládat, slibuji.“

S tímto slibem mě obejmul, jeho ruce byly teplé, silné a omotané kolem mých ramen. Zůstala jsem tam sedět v jeho náruči, napůl stále zmatená z toho, co se stalo, ale také uvědomující si, že v tuto chvíli to bylo právě to, co jsem potřebovala. Jakub byl opět tím mužem, kterého jsem milovala, a jeho pozornost byla vše, co jsem si přála. Cítila jsem, jak se v srdci uvolňuje napětí. Všechno bylo v tu chvíli znovu dokonalé. Ačkoliv jsem věděla, že někde uvnitř mě stále roste otázka, zda jsem opravdu ve správném vztahu, jeho pozornost a přítomnost mi dávala pocit, že všechno bude v pořádku. A teď, v této chvíli, jsem nechtěla nic jiného než věřit tomu, co mi říkal.

Byl krásný slunečný den a já jsem měla volno, což mi přišlo jako ideální příležitost trochu si odpočinout a věnovat se sobě. Vyrazila jsem do města na nákupy. Vstoupila jsem do několika obchodů, vyzkoušela pár nových kousků a i když jsem si byla vědoma toho, že Jakub bude pravděpodobně doma a čekat na můj návrat, tenhle den jsem si chtěla užít jen pro sebe.

Sotva jsem vstoupila do obchodu s oblečením, jakmile jsem začala prohlížet regály, zazvonil mi telefon. Byla to zpráva od Jakuba.

Jakub: „Koupila sis něco krásného?“ stálo v ní. Usmála jsem se, ale v tu chvíli jsem ještě nebyla úplně připravená na nějakou hlubší konverzaci. Odpověděla jsem jednoduše:

Já: „Teprve vybírám!“

Za několik minut, jak jsem zkoušela jeden model za druhým, přišla další zpráva.

Jakub: „Myslím na tebe.“ Tentokrát jsem se na chvilku zastavila a přemýšlela, jak zvláštní bylo, že mi poslal takové zprávy, i když jsem ho vlastně neoslovila. Byl tak pozorný a ujišťoval mě, že i když jsem ve městě, pořád na mě myslí. Pokračovala jsem v nákupech, až jsem se rozhodla na chvíli odpočinout. Měla jsem v plánu zajít na kávu s kolegyní, která mě čekala v kavárně nedaleko. Usadily jsme se u okna, s výhledem na rušné náměstí, a začaly si povídat o všem možném.

Objednaly jsme si cappuccino a nechaly se unášet hovorem o novinkách v práci, o vztazích, o plánech na léto.

A jak jsme si povídaly, telefon znovu pípnul.

Jakub: „Kdy se vrátíš? Už se těším, až tě uvidím.

Doufám, že máš krásný den, zlatíčko.“

Moje kamarádka si všimla, jak stále kontroluji telefon, a pobaveně se usmála.

„Ještě pořád posílá zprávy?“ zeptala se.

„Jo,“ řekla jsem, ačkoli jsem měla pocit, že by to snad mohlo být trochu divné.

„A je to hrozně roztomilé, ale… občas už nevím, co mu mám odpovědět.“ nesměle jsem dodala.

„To je hezké,“ usmála se ona.

„Jsem ráda, že máš někoho, kdo tě takhle neustále kontroluje a vyjadřuje ti lásku. Ale neboj, určitě to je v pořádku.“

Přikývla jsem, ale v nitru jsem začala mít pocit, že ta neustálá pozornost, i když byla roztomilá, mi možná trochu utíkala z rukou. I když byla jeho láska upřímná, jak se zdálo, přemýšlela jsem, jestli to, co mi říkal a jak mě neustále kontaktoval, nebylo někdy až příliš intenzivní.

„Zatím to vypadá, že všechno je perfektní,“ dodala jsem s úsměvem a zaměřila se znovu na svůj telefon, abych Jakubovi odpověděla, že si kávu užívám a těším se na večer. Začala jsem se cítit trochu pod tlakem, ale zároveň vím, že se nemám nad čím zamýšlet. Byla to krásná slova a láska, které mi dával, přestože mě trochu děsilo, jak často mi psal, nakonec jsem mu vždy odpověděla s vděčností. Přece jen, kdyby to byl nějaký signál, že mi chce něco sdělit… raději bych si toho nevšimla.

Jakmile jsem se zvedla od stolu v kavárně, vyslala jsem Jakubovi zprávu, že už jdu domů. Cítila jsem, jak mě unavuje nejen nákupní den, ale i ten neustálý proud myšlenek, který mě provázel celým dnem. Měla jsem v sobě směs pocitů — radosti z příjemného odpoledne s kolegyní, ale zároveň i zvláštního znepokojení, které se od rána nenápadně vracelo.