Pravda

Ondřej Štefko

Neúcta

V noci temně zlaté, na úpatí úpatí šedé hory, zpívá své chudé chóry, ta slova tiše hlasitá.

Ten, jenž zpívat neumí, přesto nahlas pěje. Všem okolo se směje, i když jeho um nikdo nechválí.

Slova písní nesmělých se valí dalekou krajinou, ta slova z úst tiše vyřknutá, se kroutí s tichou záplavou.

Křik toho, jehož nesnáší, se nikomu nelíbí, řev páva je jim milejší než-li on, kterého od malička znají.

Špatné chování, neúcta ke stáří, slova, která uráží, jej o všechno připravili.

Bez přátel a kamarádů, s rodinou, jež ho nenávidí, sedí na úpatí úpatí šedé hory, přemýšleje, o co se připravil.

Tenký led

Kolem studený vítr vane, jenž ti pěje kruté chóry, tvé prohřešky – tvé činy, které jsi schválně spáchal.

Vědomě jsi hříchy páchal a teď za ně krutě zaplať!

Ty, jež na povrch světa neměly vzejít.

Ty, jež jsi roky kryl a chránil, ale stejně ses neubránil.

Čas tě lapil, jako pavouk mouchu do sítě, ze které úniku není.

Každodenní lži a rvačky, když pod vlivem jsi byl, se ti krutě mstí a tvarují tvou tvář.

Tvůj ksicht ožralce a bezcharakterního hňupa.

Kolem studený vítr vane, jenž ti pěje kruté chóry.

Ty zločiny, jež jsi spáchal! Bruslíš na tenkém ledě, nemyslíš si?

Bruslíš roky, roky pácháš činy, ale dlouho to už nevydržíš.

Jednou přijdou vedra, tenký led se ztenčí a ty spadneš na dno, ze kterého se nevynoříš.

To se stane, věř mi.

Každého to doběhne, mě i tebe.

Za naše činy, ať už dobré, nebo zlé.

Ale neboj, uklidním tě.

Jenom jednou, ale navždy!

Vojákův

sirota

Skoro mrtev přichazí z dálavy, snaže se vrátit zpět domů.

Vzdaluje se válce – bojů, které jej krutě poznamenaly.

Bez hnáty je, a stejně po cestě dál jde.

Luna svítíc ve dne jej provází po pěšině, jenž nemá konce.

Utíkaje z dalšího prohraného vítězství

zpět domů za svou milou – svou milou a svým potomkem, jediným dítětem.

Hladový i žíznivý jest, skoro mrtev, ale stejně jde, silná vůle u něj jest.

Blíží se k lesu, kde potůček pramení.

Štěstím se rozzáří a běží bez nohy k prameni, k potůčku záchrany.

„Hosana! Díky, Bože!“ zvolal, ale Bůh na pomoc nepřispěchal. Pramen to veliký, dva metry hluboký.

Vojín si oddechnout chtěl. Lehl si pod dub, jenž kousek do kopce od vody jest.

Jako mrtev tam leží, zatím ještě spí.

On otočit se chtěl, ale jako sud se do vody skutálel.

Z posledních sil se snaží, ale bez nohy – už jemu není pomoci.

Smutný to osud jej potkal.

Ještě před chvílí on žízní hynul.

Teď v prameni plném vody utonul.

Jeho žena, když to zaslechla, nevěříc té hrozné události, z žalu se zbláznila.

Bez matky i bez otce, bez děda i babky, zůstal ten nešťastný chlapec.

Jako sirota přežíval, ale dlouhého věku se nedočkal.

V domě plném krys, s trochou jídla, skoro bez vody byl.

Zahynul on krátce poté, co své poslední, sedmé jablko snědl.