POZDĚ VŽDYCKY JE
LUKO KARAVAN
Přepnul jsem rychle na svůj neutrální obličej a ve dveřích se objevila paní doktorka. S pozdravem jsem se postavil.
„Dobrý den,“ odpověděla mi, na můj vkus až příliš bujaře, „vy budete pan…“
„Fibich.“
Zamrkala.
„Tak jste se uráčil dorazit. Neměl jste tady být už minulý měsíc?“
„Mně to vždy tak trochu trvá.“
„Vy jste pytlík,“ zahlaholila a uvolnila mi cestu, „pojďte dál.“
Vstoupil jsem. Zdálo se, že netrpí nějakou přehnanou citlivostí k pacientům. Rozhodl jsem se, že mi to bude sympatické. Popravdě by se musela hodně snažit, abych začal pochybovat o Preisově doporučení.
Na její výzvu jsem se usadil do křesla a žmoulal ucho batohu, zatímco se dívala do monitoru a sem tam něco zmáčkla na klávesnici. Potom se podívala jedním okem na mě a přečetla nahlas moje celé jméno, věk a trvalé bydliště.
„Budete dojíždět z Maloměsta?“
„Bydlím tady ve Městě s kamarádem,“ řekl jsem.
Slovo kamarád mi znělo cize. Nebyl jsem zvyklý ho používat; pod „kamarády“ jsem si představil skupinu lidí, se kterými se chodí za zábavou, neřeší se nic vážného a jsou snadno zaměnitelní.
Označit takhle Vonnyho se mi zdálo podivně málo; jenže nevím, jak přesněji bych ho takhle narychlo nazval jedním slovem.
„Dobře. Co mi o sobě povíte?“
Zahleděla se na mě a opřela se na židli, jako by čekala nějaké dlouhé vyprávění.
„Já myslel,“ začal jsem rozvlekle, „že máte všechno napsané ve zprávě z nemocnice.“
„Zprávu jsem četla. Teď bych ráda slyšela vaše podání.“
„Aha. Já čekal, že mi prostě dáte do ruky recept a zasepůjdu.“
2
Okamžitě mě zachvátila panika, že s ní mluvím příliš vzdorovitě a rádoby drsně, i když to tak vůbec nemyslím.
„Spletl jste se.“
Prohlížela si mě. Ne zle, ne přísně, spíš… zvědavě. Asi.
„Pane Fibichu, ve zprávě se píše o dysthymii, dekompenzaci osobnosti, popírání sebevražedných sklonů a uzavírání se do sebe. Z těch slov si můžu utvořit obrázek podle vlastní nálady. Možná jste rozmazlený fracek, možná máte vážný problém. Nechtěl byste mi vyjít trochu vstříc?“
Nemusel jsem o tom dlouze přemýšlet; už jsem věděl, že chci. Jenom jsem váhal, jak to říct.
„M-hm,“ vyšlo ze mne.
„Tak spusťte,“ vyzvala mě, „co vás ke mně přivádí?“
Hana , pomyslel jsem si a než jsem začal mluvit nahlas, chvíli jsem ještě bloudil očima po místnosti.
„V osmnácti jsem odmaturoval na gymplu na Maloměstě.
A pak se přestěhoval do Města.“
Doktorka se na nic neptala.
„Chtěl jsem hlavně vypadnout z domova a žít ve Městě.
Domluvil jsem si bydlení s Vonnym a vzal první práci, která se mi s mým nesmyslným vzděláním naskytla.“
„Litoval jste někdy od té doby, že jste nešel na vysokou?“ „Ne.“
Nechal jsem tu odpověď chviličku uležet.
„Napadlo mě párkrát, že bych mohl zkusit nějakej obor, třeba dálkově… ale myslím, že už je pozdě.“
Nadzvedla levé obočí, až jí trochu načechralo ofinku, ale neřekla nic.
„Vám je dvacet jedna, že?“
„Jo.“
„Tak pokračujte.“
„Začal jsem pracovat jako asistent v Epsilonu. Třídit dokumenty, přepisovat starý smlouvy do počítače, vařit kafe a točit se na židli.“
„Bavilo vás to?“
3
Měl jsem chuť to tam podpálit, ale to jí asi říkat nebudu.
Zamyslel jsem se. Jak to vypadá, když člověka baví práce?
„Nepředřel jsem se. Pracoval jsem do tří a chodil v kvádru, to bylo fajn.“
„Takže nebavilo.“
„Jak se to vezme. Bavilo mě třeba souložit se slečnou z recepce. Mimo pracovní dobu. Teda, jednou…“
„Ušetřete mě těch podrobností.“
Nadechl jsem se.
„Štvalo mě to čím dál víc. Lidi, papíry, všechno. Hlavně lidi.“
„Co jste s tím dělal?“
„Nic. Asi před rokem mi řekli, že musí šetřit. Začal jsem pracovat tři dny v týdnu jako brigádník. Najednou jsem měl skoro poloviční výplatu a spoustu volnýho času.“
„Ten mohl být příjemný, ne?“
„Ne, když nevíte, co s ním. Prostě jsem se flákal doma, po výplatě se dvakrát nebo třikrát tiše opil a zbytek měsíce neměl skoro na jídlo. Všechno bylo na nic.“
„Nemáte nějaký koníček, něco, čemu jste se mohl věnovat?“
„V dětství jsem hodně četl… pak na střední mě to přešlo.“
„Napadlo vás někdy, že byste to ukončil?“
Další hluboký nádech.
Vzpomínám si, že možná někdy jako úplně malej jsem zažil pár dnů, kdy mě to nenapadlo.
„To máte těžký. Vím, že bych to nikdy neudělal. Ale jasně, napadlo mě to jako jedno logický východisko. To přece musí napadnout každýho.“
„Každého ne, pane Fibichu.“
A je to tady. Zase nepoznám, kdy se vyplatí zalhat. Teď se mnou bude zacházet jako s rizikovým případem.
„No, prostě bych to neudělal a nezkoušel jsem to.
Jenom mi bylo pořád hůř a hůř.“
„Jak jste se dostal do nemocnice?“
„Byl jsem tam dovlečenej, když se už se mnou nedalo vydržet.“
4
„Proč jste nešel sám? Nepoznal jste, že potřebujete pomoc?“
„Jo, ale bál jsem se.“
„Že vás budou mít za blázna?“
Na to jsem zvyklej, pomyslel jsem si.
„Ne, to ne. Spíš jsem se styděl. Že mi vlastně nic není, nikdo mi neublížil, nemám žádnou skutečnou nemoc, neexistuje důvod, aby mi bylo zle.
„Co je podle vás skutečná nemoc?“
„Nemocnej člověk trpí, ne? Já netrpím… jsem prostě unavenej a smutnej. Je mi zima, i v létě. Nic si nepamatuju. Bolí mě klouby. Nemůžu spát nebo spím hrozně dlouho. Mám průjem. Nemůžu se na nic soustředit. Bojím se mezi lidi a zároveň mě děsí bejt sám. Bojím se, že to tak bude navždycky.“
Doktorka se na mě bez hnutí upřeně dívala.
„Tohle mi zní jako utrpení,“ oznámila stručně.
„Asi jo. Mně vlastně taky.“
„Všimnul jste si, že svůj stav popisujete v přítomném čase?“
„Hm. Ještě to úplně nepřešlo.“
„Samo to nepřejde. Kdo vás dotáhnul do té nemocnice?“
„Vonny. Já nakonec brečel už i před ním a tak…“
„Nikdy dřív na vás nenaléhal, abyste někam zašel?“
„Ne, on… je v některých věcech trochu jako já.“
„Neříkejte.“
Chvíli něco ťukala do počítače. Uvažoval jsem, jestli je dobře, že jsem ustál a potlačil první příval slz v téhle ordinaci.
Stejně je musela zaznamenat. Při otázce, co je to vlastně utrpení, jsem ji viděl jako v akváriu.
„Co vaše rodina na Maloměstě, nepřipadalo jim na vás něco divného?“
„My se moc nevídáme.“
„Nevycházíte spolu?“
Ne, napadlo mě okamžitě.
„Tak bych to neřekl.“
„Jak byste to řekl?“
Nevěděl jsem.
5
„Matka… je prostě moje matka. Brácha je o něco starší, staví dům s přítelkyní… S otcem je to těžký.“
„Jaký je?“
Slovo, který hledám, nemusím hledat ani vteřinu.
„Můj otec je asi to, čemu se říká slušnej člověk.
Nekrade, nechlastá, nepodvádí manželku. Pracuje ve svý autodílně, řádně platí daně, a kdyby to tady bylo zvykem, chodil by každou neděli do kostela.
„Ale?“
„Ale zároveň je to omezenej tlustej kretén.“
Fajn, už si na Přehnalovou zvykám.
6