RARITA DOGS
TEXT: SYLVIE PETRÁKOVÁ
Pes
z Abúsíru Když si redakce psího časopisu umane navštívit Český egyptologický ústav, musí být za jejím rozhodnutím více než pouhá zvědavost. Lákalo nás poznat tajemství prastarých hrobek, záhady stavby pyramid, vyslechnout si zprávy z vykopávek. Jaký byl ale pravý důvod našeho výletu na akademickou půdu? Jakožto náruživí pejskaři jsme prostě zatoužili zprostředkovat vám pozoruhodné vyprávění o psí princezně z Abúsíru, která už osm let přebývá se svou majitelkou střídavě ve vinohradském bytě a v letním sídle na břehu Sázavy. iya je elegantní fenka středního vzrůstu, štíhlé atletické postavy. Občas plachá, ale vždy připravená svést s nepřítelem ostrý souboj. Důvěřuje jen užšímu okruhu svých blízkých a přátel. Před ostatními své teritorium tvrdě brání. Na její špičáky a mimořádně silný stisk si hned tak někdo netroufne. Není-li ovšem v ohrožení, trůní svrchovaně na vyvýšeném místě v polstrovaném křesle. Jen tu a tam zvedne hlavu, obezřetně napne trojúhelníkové uši a bystrým zrakem přehlédne, zda se přece jen něco neděje. Panička nechává Kiyu o samotě jen na dobu nezbytně nutnou. To když musí odcestovat do Egypta nebo se přemístit na univerzitu za prací. Posláním Jolany Malátkové
K
totiž je pořizovat kresebné dokumentace egyptologických nálezů přímo v terénu. V Praze pak na jejich základě vytváří reprodukce, ilustrace a grafická řešení pro publikace ústavu. „Tady vidíte námořní výpravu, která ze vzdálené země Punt přiváží vzácný myrhovník, různá exotická zvířata v čele s opicemi, ale též lo-
vecké psy faraonovi, jenž s nimi podnikal obřadní hon na gazely. Ze všeho nejvíc se podobají basenjimu,“ ukazuje inženýrka Malátková jasné obrysy psíka na rozvinutém svitku překresleného čtyři a půl tisíc let starého reliéfu a srovnává je s vnějšími znaky své fenky. Kromě zatočeného ocasu, jaký Kiya nemá, se jim Kiya skutečně v každém detailu nápadně podobá. Je velmi pravděpodobné, že na obrázku vidíme její prapředky. Na vykopávkách pracující badatelka si svou fenečku přivezla ze smečky polodivokých pouštních psů utábořených v oblasti Abúsíru, pro niž má Egyptologický ústav Univerzity Karlovy koncesi. Kiya je dosud jedinou delegátkou tohoto nešlechtěného pouštního plemene v České republice a vzhledem k tomu, že náš
[ 48 ] DOGS magazín | září/říjen 2010
DM0310_048-051 RaritaPoustni.indd 48
30.8.10 11:54
nými osly a troubícími klaksony aut. Na skládkách se shlukují do partiček a společně s mraky much se „pasou“ na zbytcích. „Házejí po nich kameny. K pyramidám přijede čas od času zlatá mládež si na psy jen tak pro rozptýlení zastřílet. Kulky nám sviští kolem uší...“ Muslimové považují naše čtyřnohé společníky za nečistá zvířata. „Když se modlí a jejich zorným úhlem projde pes, musí začít znovu,“ připomíná Malatková a vzápětí na ploše počítače rozklikává obrázek psíků ze „smeťáku“, aby nám předvedla, jak rozdílně mohou vypadat dva psi sdílející stejný původ, avšak
rozcházející se ve stylu života. Pouštní polodivocí psi se na rozdíl od městských sběračů živí spíše lovem. Mají silnější kostru, pevnější zdraví a vyšší sebevědomí. „Pozorujeli chvíli člověk jejich neobyčejný půvab, nemůže nevzniknout myšlenka jednoho z nich si osvojit,“ odpovídá panička Kiyi na dotaz, jak došla k nápadu adoptovat štěně z Egypta. „Feláhové, místní dělníci pracující na výkopech, jednoho dne odchytili štěňata volně žijící feny. Pouštní psi koexistují v menších komunitách po čtyřech až deseti jedincích, kterým velí psí patriarcha. Ten pouhým slabým vyštěknutím postaví všech-
FOTO: ARCHIV, JOLANA MALÁTKOVÁ
vstup do Evropské unie a následná opatření již neumožní podobný skutek zopakovat, pravděpodobně touto výjimkou navždy zůstane. I když by zřejmě ocenila příležitost volně pobíhat v poušti nebo šplhat po pyramidách, měla svým způsobem štěstí, že ji stihl úděl adoptovaného psa. Islámská Káhira rozhodně není lokalitou, kde by bylo o psy vřele pečováno. Právě naopak, psi zde nejsou vítáni. Ve světě mešit a minaretů nemívají jinou volbu než parazitovat na odpadcích. Toulají se v těch nejšpinavějších čtvrtích rušné megapole; v hustém provozu mezi výfuky přecpaných autobusů, mezi vozy taže-
září/říjen 2010 | DOGS magazín [ 49 ]
DM0310_048-051 RaritaPoustni.indd 49
30.8.10 11:54
RARITA DOGS
ny ostatní do pozoru. Jakmile se zaktivují mladší psi, přidají se feny a ječí jako Arabky na trhu. Čeká-li samice mláďata, stáhne se ovšem do ústraní. S obzvláštní zálibou obydlují feny se štěňaty zřícené hrobky, odkud je pravděpodobně naši kopající pomocníci vytáhli,“ dozvídáme se počátek příběhu. „Přinesli nám polomrtvé štěně. Odhadli jsme ho zhruba na osm týdnů, zuby už mělo. S jistotou bylo možné rozpoznat jen to, že je to fenka. Jestli je slepá, hluchá, zda má zlámanou páteř nebo nohy, se určit nedalo. Zabořila hlavu do písku a nehýbala se. V okamžiku, kdy jsem ji vzala do náručí, bylo předurčeno, že s námi navždy zůstane...“ Naši vypravěčku přerušil profe-
sor Miroslav Verner, který prošel stísněnou místností a zabrán do hledání nějaké knihy nás letmo pozdravil. Přední egyptolog, ve svém oboru světově uznávaná kapacita, je otčímem Kiyi. Možná by to pro ni měla být pocta, ale s jejím respektem hned tak něco nepohne. Geneticky byla vybavena pro život v poušti a absolutní nezávislost. Občas tedy dnes neodolá a příkazy adoptivních rodičů pomíjí. Vůči náhradní matce sice vykazuje věrnou příchylnost a podřízené postavení, nicméně je s ní ochotna spíše „rozmlouvat“ než poslouchat povely. „... Smluvili jsme si tedy setkání s veterinářem. Přišel chlapík, který zabral dvě křesla,“ otvírá se další epizoda a mně se před očima odvíjí představa hřmotného zvěrolékaře
v galábii a s odřeným koženým kufříkem. „Do jedné ruky popadl štěně, druhou vytáhl injekci a zabodl ji do něj. Pak rezolutně pronesl: ‚Jestli je jí míň než šest měsíců, tak to nepřežije.‘ Vystavil nám veškeré papíry, napsal doporučení na další odčervení v Česku, protože máme jiné parazity, a odkráčel.“ „A jak to bylo dál?“ ptáme se napjatě. „Dál už nic nebylo. Kiya přežila. Krmili jsme ji chlebovými plackami a jogurtem. Snědla všechno; bylo jí to jedno. Načež s námi odcestovala do Prahy.“ „Jé, ta je pěkná,“ ozývá se komentář k fotografii Kiyi od vedlejšího stolu, kde sedí další sympatická egyptoložka. Teprve nyní zachycuji, že
[ 50 ] DOGS magazín | září/říjen 2010
DM0310_048-051 RaritaPoustni.indd 50
30.8.10 11:55
li „iwiw“ („ňafňaf“). Přátelství starých Egypťanů se psem mnohdy sahalo až za hrob. Ve víře v posmrtný život své věrné druhy dokonce mumifikovali a spolu s pohřbívaným tělem pána ukládali na věčnost. Z kožených obojků, stél a reliéfů se nám dochovaly i doklady psích jmen. Břetislav Vachala jim věnoval odborný článek. Ve starověkém Egyptě volali na psy podle jejich vlastností, předností, zabarvení nebo jiných vnějších atributů. Například Spolehlivý, Statečný, Dobrý Pastýř, Černý nebo Vítr od jihu. Kiya ovšem dostala jméno podle královny, nevysvětlitelně zmizelé manželky egyptského faraona Achnatona, o níž se odborníci dlouho domnívali, že byla matkou samotného Tutanchamona. Zřejmě jste už četli nebo slyšeli o záhadách kolem slavného odhalení Tutanchamonovy hrobky a o tom, jaký neblahý osud stihl účastníky týmu, ale třeba nevíte, že k nim patří i legenda o psovi. Podle ní dolehla pomsta nejen na troufalé otvírače hrobky v čele s Howardem Carterem, ale také na fenku lorda Carnarvona, který celou akci financoval. V momentě lordovy smrti prý v britském domově jeho Susie zavyla, lehla a skonala. Žádná podobná kletba naštěstí Kiyu a český tým nepostihla. V jar-
ních měsících roku 2006, kdy naše expedice učinila ohromný objev nevykradené pohřební komory kněze Neferínpua, běhala jako čiperka. Veškeré zdravotní problémy si odbyla do stáří jednoho roku. „Prodělala zánět močového měchýře, když v třeskutém mrazu vyrazila naboso na procházku a ošklivě nastydla, jelikož její tlapky nejsou přirozeně chráněny proti chladu ochlupením. Nebyla pro to geneticky vybavena. Její předci vždy čelili slunečnímu žáru, dokonce nemá ani podsadu,“ říká starostlivá panička a zároveň nám jako důkaz, že Kiya miluje suchou zimu, prezentuje její snímek na sněhu. „Ještě jednou pak měla smůlu, když do packy dostala vosí žihadlo. Ve snaze zmírnit bolest si v blátě ledového potoka uhnala kožní infekci. Tehdy jsem o ni měla vážné obavy. Nakonec se mi ale podařilo najít veterináře, který jí předepsal sirné koupele, a vše se do tří měsíců dalo do kupy.“ Jinak je Kiya odolné, silné a zdravé zvíře. Ve své podstatě zůstala divoká. „Funguje jako stroj na přežití. Neustále licituje energetickou rovnováhu, nevynaloží ani joule energie zbytečně. Dožaduje se něčeho jen tak dlouho, aby to nestálo víc, než může získat,“ vysvětluje Jolana Malátková její vrozenou schopnost přizpůsobit se drsným životním podmínkám [쮿]
FOTO: ARCHIV, JOLANA MALÁTKOVÁ
na pracovní ploše jejího počítače je také obrázek psa, německého ovčáka. Kolegyně v knihovně, doktorka Růžová, má zase zlatého retrívra. PES 1, PES 2, PES 3, PES 4... Nepočítám zvířata odborných pracovníků, ale čísla Pražských egyptologických studií. Začínám se domnívat, že jsem se ocitla mezi skutečnými psími fanatiky. Nebo to je jen faraonské poselství? Za časů egyptských faraonů přebývalo v údolí Nilu množství nejrůznějších druhů zvířat. Panovníci i jejich poddaní dopřávali všem tvorům spokojenou existenci. Usilovali o soužití s nimi v harmonii a vlastní náklonnost k němým tvářím projevovali jejich významným zastoupením v zádušních rituálech. Mnohé z nich nechávali zobrazovat nebo jinak uctívat na významných místech svých impozantních paláců, chrámů, pohřebišť. Obrovské oblibě se těšili ptáci, ryby a krokodýli, ale ani těm se nepodařilo dosáhnout posvátného kultu koček či citové přízně, jakou si u zbožštělých stavitelů pyramid získali psi. Psům na královském dvoře příslušely význačné funkce strážců, lovců, válečníků, ochranářů. Navíc si psi drželi naprosto privilegované postavení jakožto domácí mazlíčci. I nejváženější a nejmocnější monarchové měli pro hravá stvoření skutečnou slabost, svým štěkajícím miláčkům říka-
V řece žije krokodýl
„Jednou jsem se s Kiyou a s kokr kamarádky vyda španělem své la na Sázavě vyko upat. Na břehu za Kiya vyvádět. N čala ikdy nevleze do vody, pokud nevid Výhružně štěká í na dno. a přejíždí hladin u očima. Miluje potůčky, ale do ře ky, kde je bahno, se bojí, protože by se tam mohl skrývat predátor. Naopak pes mé přítelkyně se vždy a za každých ok olností rád smoč Skáče do vody v í. jakémkoli počasí, dokud z něj nevis rampouchy. Tak í jsem na něj zavo lala, ale milý kokr se zarazil. Zkusila španěl jsem to podruhé, potřetí, ale nehn jsem s ním. Prot ula ože naše Kiya př ece říkala, že v řece je krok odýl!“ září/říjen 2010 | DOGS magazín [ 51 ]
DM0310_048-051 RaritaPoustni.indd 51
30.8.10 11:55