Proč ne?! Feb 2015

únor /2015

světoběžník oli Příběh oldřicha uttendorfského, lékaře, diplomata a skutečného džentlmena

PN001613

editorial

Ještě fotečku! vážené čtenářky, vážení čtenáři, sůl je skutečně nad zlato. a nemyslíme si to jenom my češi, ale i jistý kmen v indonésii, o němž nám vyprávěl lékař a sběratel umění oldřich uttendorfský. vzpomínal, jak americký cestovatel a filantrop rockefeller vzal poprvé v životě k moři jednoho domorodce. on uctíval i špetku soli jako největší bohatsví, a tak když se prvně smočil v moři a zjistil, že voda je slaná, rozbušilo se mu srdce při pohledu na vodní plochu, která pro něj symbolizovala fascinující a nekonečné bohatství. v prvním letošním čísle Proč ne?! si vás také dovolujeme vzít s sebou na několik zajímavých výprav. věřím, že vás inspirují natolik, že si hned také nějakou naplánujete pro sebe. a že nám z ní pošlete třeba hezkou fotku. hezké zážitky s Proč ne?!

Jan babka

proč ne?! jan.babka@economia.cz

strana 3

SIMPLY CLEVER

editorial

strana 4

proč ne?! – únor 2015

Á N L E T U N D É L H E Ř NEP

Zcela nová ŠKODA Fabia Combi s maximálním prostorem pro rodinu, za minimální příplatek Na ulici se za ní automaticky otočíte. A to ještě nevíte, co všechno nabízí. Třeba bezkonkurenční zavazadlový prostor ve své třídě. Nebo novou generaci motorů, které jsou až o 17 % úspornější, nejmodernější asistenční systémy a vynikající jízdní vlastnosti. Nová Fabia Combi již od 262 900 Kč se 6 airbagy a ESC s multikolizní brzdou. Navíc s financováním ŠKODA Finance povinné ručení za 1 Kč ročně a při využití protiúčtu výkupní bonus 15 000 Kč*. Zeptejte se nás na on-line chatu, zavolejte na Infolinku ŠKODA 800 600 000 nebo navštivte svého prodejce vozů ŠKODA. * Nabídka bonusu platí při pořízení paketu Mobilita Plus s prodlouženou zárukou na 5 let

mojefabiacombi.cz

/skodacz

/skodacz

/skodacz

/skodacr

editorial

strana 5

Ståhněte si interaktivní katalog do svÊho mobilního zařízení.

Kombinovanå spotřeba a emise C02 vozů Fabia Combi: 3,4–4,8 l/100 km, 89–110 g/km

, ' 6 Č—

Ė �ă{xt

Vůz s největťím zavazadlovým prostorem ve svÊ třídě (530/1395 l)

Nejnovějťí generace úsporných motorů

V případÄ› ďŹ nancovĂĄnĂ­ se Ĺ KODA Finance

MOBILITA

PLUS

ZĂĄruka Mobility Plus s prodlouĹženou zĂĄrukou na 5 let PN001604

obsah

strana 6

proč ne?! – únor 2015

rozhovor: oldřich Uttendorfský – 8 lékař, diplomat a světoběžník plul z indonésie do nizozemska, aby nakonec zakotvil v česku. elegán s vizáží britského sira nám řekl, co znamená být honorárním konzulem, ale i proč sbírá všechno, co mu evokuje smrt.

Cesta: na sever – 16 jaké to je, vyrazit si v červenci na výpravu na severní pól? jistě zajímavé, když jedete ruským atomovým ledoborcem.

8

Umění: Podivuhodné nálezy pana Hejtmánka – 22 kousek od karlova mostu prodává oldřich hejtmánek mongolské rituální masky, bronzového buddhu a etruskou hliněnou nohu starou dva tisíce let.

vychází každý měsíc jako příloha deníku

Storyboard: nomád – 32

16

architekt martin rajniš je větroplavcem mezi kontinenty. cestuje, aby našel inspiraci pro své stavby a nasbíral zážitky. Plavil se do karibiku, tancoval s indiány a v poušti zjistil, jak má stavět.

Zblízka: Le Mans, Lurdy pro motoristy – 38 Ředitel redakcí: Vladimír Piskáček šéfredaktor hospodářských novin: Martin jašminský art director: Jan vyhnánek vedoucí magazínu proč ne?!: Jan babka grafika: Zuzana brečanová Produkce/fotoeditorka: Irena tesarčíková spolupracovnice redakce: Kateřina hanáčková

adresa redakce: Economia, a.s., Pernerova 47 186 00 Praha 8, IČO 00499153 tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e–maily dle vzoru: jmeno.prijmeni@economia.cz

inzerce: Zuzana tylčerová, ředitelka inzerce, mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 zuzana.tylcerova@economia.cz Hana PoluDvorná, tel.: +420 233 071 795, mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700 hana.poludvorna@economia.cz Jiří bubeníček, zástupce ředitelky inzerce, tel.: + 420 233 071 785, mobil: + 420 604 294 448 jiri.bubenicek@economia.cz Tomáš celer, tel.: +420 233 071 168 mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700 tomas.celer@economia.cz

co se děje v zázemí týmů při vytrvalostním závodu 24 le mans a proč se dá ten pocit srovnat s držením mixéru.

Fotostory: rozkoš bez rizika – 42 věci, co vám udělají radost. a fotografie, které protřou byznysem unavené oči.

Hodinky: Tak jde čas – 46 to nejlepší ze salonu vysokého hodinářství v ženevě.

22

Autoview: Kupé bez kompromisů – 50 Petr bučík z kPmg testoval na pražských kočičích hlavách nové kupé mercedes cls.

Zoom – 54 ať zimu milujete, nebo před ní utíkáte do teplých krajů, vybrali jsme novinky, bez kterých se neobejdete.

Rudolf Pavlíček, tel.: +420 233 071 765 mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715 rudolf.pavlicek@economia.cz Jan saPožnikov, key account manager pro oddělení agentur tel.: + 420 233 071 784, mobil: + 420 777 239 336 jan.sapoznikov@economia.cz Milena houžvičková, key account manager pro oddělení agentur Tel.: 233 071 707, mobil: 605 232 395, 777 587 397 milena.houzvickova@economia.cz

Další číslo magazínu Proč ne?! vyjDe 19. 3. 2015.

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na procne@economia.cz, a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e–mailem.

titulní strana: Oldřich Uttendorfský na fotografii Davida Tureckého

magazín proč ne?! má svou stránku na facebooku. staňte se fanoušky a sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

74

obsah

PN001621-1

strana 7

strana 8

rozhovor

proč ne?! – únor 2015

když byl malý, rodiče ho vyslali z indonésie na katolické gymnázium do nizozemska. Pak se stal uznávaným lékařem.

oldřich Uttendorfský začal sbírat umění, cestovat a po listopadu přijal v nizozemsku post českého honorárního konzula. nakonec se ale rozhodl nadobro vrátit do země, kde celý život nemohl žít.

text: Jan babka, Kateřina hanáčková – foto: David turecký

strana 9

strana 10

P

rojít dveřmi bytu oldřicha uttendorfského znamená ocit‑ nout se v jiném, lepším svě‑ tě. otevřít přijde džentlmen v pumpkách. kolem krku má uvázaného hedvábného motýlka a z vesty mu vyku‑ kuje řetízek kapesních hodinek. z reproduktorů hraje houslová symfonie a pan doktor pobíhá z jedné místnosti do druhé. tu ukazuje na vycpanou šel‑ mičku ve skleněné vitrínce, které z legrace přidělal motorovou vrtulku. tady vytáhne knihu o renesančních kabinetech kuriozit. a támhle upozorňuje na půlmetrové vej‑ ce vyhynulého pštrosa nebo starožitnou vycházkovou hůl s vyřezávanou opičkou, která umí vyplazovat jazyk. Pak se usadí do oblíbeného křesla, vedle něhož posluš‑ ně sedí vycpaný gepard s červenou stuhou místo obojku. stůl v obývacím pokoji je plně obložený uměleckými plastikami a sběratelskými kuriozitami: jsou na něm svícny, které mají místo stojanu rohy an‑ tilopy, několik zvířecích lebek, domorodé masky i bronzový buddha. u okna stojí preparát želvího krunýře a staroegyptská hliněná tabulka a jako podstavce lamp tu slouží řecké amfory. to odpoledne svou atmosférou připomíná čaj o páté u nějakého britského sira se svérázným smyslem pro humor. i když má ale uttendorfský aristokraticky znějící jméno, se světem modré krve ho pojí jen vybrané způsoby a přirozená grácie. sám o sobě mluví jako o olim, víkendy tráví na chalupě mezi svými osly a alpakami a k snídani si nic nedá raději než chleba s máslem a pomerančovým džemem.

Narodil jste se českým rodičům v Indonésii.

Už začátek vašeho života jako by symbolic‑ ky předznamenal, že vás čeká pestrý život světoběžníka. ano, zní to velmi exoticky. ale lze to jed‑ noduše vysvětlit. můj tatínek pocházel z chudé rodiny z hlinska, a když hledal práci, našel ji u pana bati ve zlíně. baťa tehdy stavěl továrny po celém světě, a tak můj tatínek dostal možnost pracovat v batavii, dnešní jakartě. což je tedy jen taková vtipná shoda jmen. Protože bata‑ via není název odvozený od pana bati, ale latinské označení pro holandsko. indoné‑ sie tehdy byla holandskou kolonií.

Narodil jste se v roce 1945, žili jste tam tedy v době druhé světové války… a měli to štěstí, že jsme byli češi a že u nás byl protektorát. Protože jako ho‑

rozhovor Připomíná britského sira se svérázným smyslem pro humor a přirozenou grácií.

lanďané bychom skončili v koncentračním táboře, které tam po okupaci vybudovali japonci.

Takže jste vyrůstal v české komunitě baťovců? to byla koneckonců původní myšlenka pana bati. když odcházeli mladí muži do jeho závodů ve světě – ať už do in‑ die, afriky nebo jižní ameriky – dostali za úkol uchovat tu českou pospolitost. moje maminka dojížděla zprvu do indo‑ nésie za tatínkem jako za svým milencem. až pak se vzali. Pamatuji si, že jí se slávou z firmy volali, že budou první čechoslová‑ ci, kteří se tam budou brát. i pan baťa stál o to, aby jeho lidé zakládali v zahraničí rodiny, vzpomínali na svůj domov. vím, že jsme česky psali babičce, posílali jí fotky. i naše indonéská kuchařka se naučila vařit česká jídla, knedlíky…

Doma jste předpokládám mluvili česky. ano, ale školní výuka probíhala v holand‑ štině. nebyli jsme extra bohatí, ale měli jsme zahradníka nebo výpomoc v domác‑ nosti z místních lidí, takže s nimi jsme mluvili malajsky. mezi těmito třemi ja‑ zyky jsem tedy vyrůstal. Pak mě rodiče v jedenácti poslali studovat na katolickou internátní školu do holandska.

To zní dost přísně. ano, byl to internát s tvrdým režimem. sedělo nás u dlouhého stolu deset klu‑ ků a kněz, celkem nás bylo sedmdesát. možná si to dokážete představit díky fil‑

proč ne?! – únor 2015

mu harry Potter. měli jsme přesně deset kousků masa, dvacet brambor. a museli se podělit. jídlo pro nás vařily jeptišky jed‑ nou týdně. nejlepší bylo v neděli, v pon‑ dělí a úterý se ještě dalo jíst. ve středu a ve čtvrtek to už bylo horší. a v pátek už byl chleba tak tvrdý, že by jím člověk mohl snad i zabít. jenže my jsme byli malí kluci a dokázali si poradit. nejdřív jsme šli na záchod a chleby namočili ve vodě. a pak jsme krajíce v jídelně strkali mezi radiátory, aby se ohřály a byly zase pěkně křupavoučké. každý večer jsme šli do kostela na dva‑ cet minut, pak jsme si mohli číst. ale jen knížky, co byly povolené. museli jsme se dostavit ke knězi, aby knížku schválil a obtiskl do ní razítko. v devět jsme si museli lehnout a spát. neměli jsme dve‑ ře, jen takové průchozí pokoje. večer nás kněží kontrolovali, jestli si nečteme s ba‑ terkou pod peřinou…

A vy jste si samozřejmě četli… a hodně hráli karty… jeden večer sedí‑ me čtyři kluci na posteli. vtom slyšíme z dálky, že někdo jde. schováme karty, ale rozutéct se do pokojů už nestačíme. kněz nás objeví a se zdviženým obočím nařídí, že musíme za ředitelem. a tak v půl jede‑ nácté stojí čtyři malí kluci v pyžamu před panem rektorem. myslel si, že provádíme bůhvíco. ale my jsme jen hráli karty. tak jsme za trest museli z internátu na týden domů. moji rodiče byli v indonésii, takže jsem domů neměl kam jít. Dali mě tedy na samotku.

Nechyběli vám nejen v takových momen‑ tech rodiče a sestra? chyběli, ale kromě téhle příhody mám na internát jinak dobré vzpomínky. ro‑ diče by mi sami nikdy takovou průpravu do života nemohli dát. jako dítě jsem si musel najít svoji pozici, najít si kamarády. fungovala mezi námi velká solidarita. hlavně výuka byla zajímavá. jezdili jsme na koni, hráli tenis, plavali, poznávali krásné filmy, divadlo, umění, učili se hrát na hudební nástroje. na všechno jsme měli osobní učitele. to dítěti normální ro‑ dič nemohl nikdy dát. tehdy, natož dnes, kdy lidé už vůbec nemají čas anebo by to stálo mnoho peněz. mluvil jsem o tom jednou s Petrem kell‑ nerem, který se svou ženou financuje internátní školu open gate v babicích. tam studenti také mají výbornou výuku, hodně sportují… měli prý ze začátku dva

strana 11

strana 12

druhy žáků: jedni jezdili domů a druzí ne.

Po půl roce už domů nechtěl jezdit téměř nikdo, všichni chtěli zůstat v internátu. ono to neznamená, že člověk ztratí ro‑ diče. jen nejsou tak blízko. o to víc o ně pak člověk stojí.

Proč jste se po internátu rozhodl studovat medicínu? no, nerozhodl jsem se úplně já. rozhodli to mí rodiče. respektive rodiče se dohodli, ať zjistí psycholog, na jakou profesi bych se hodil. moc se mi to nelíbilo, vždyť mi bylo sedmnáct. chtěl jsem být právníkem nebo architektem. ale kdepak. Psycholog po sedmi hodinách sezení napsal dopis ro‑ dičům a řediteli internátu, že architektem ani náhodou, právníkem také ne. nebyl jsem prý dostatečný bojovník pro soudní stání nebo architektonické soutěže. měl jsem krásné mládí, báječné rodiče, kvalitní vzdělání. vše mi vycházelo, bylo mi shůry dáno, jak se říká. a tak mi doporučili studovat lékařství. to se člověk naučí, a když se drží svého, ne‑ může prohrát a vždy se mu dostane uzná‑ ní. myslím, že mi tenkrát dobře poradili.

Stal jste se jedním z významných gyneko‑ logů v Holandsku, hostoval jste na prestiž‑ ních amerických klinikách. Co vám na va‑ šem oboru přijde nejkrásnější? je to jediný obor, který se nevěnuje jen léčbě nemocí. Porod je téměř vždy radost‑ ný moment s dortem, kávou anebo šam‑ paňským. je nádherné, když přijde žena a vy jí můžete sdělit, že čeká dítě. když se dítě narodí zdravé.

Kolika dětem jste pomohl na svět? jako lékař jsem zodpovědný za 5250 naro‑ zených dětí. sám jsem ale vedl porod jen zhruba u třetiny, u těch složitých případů.

Zažil jste ale jistě i smutné momenty. ano, někdy umíraly i velmi mladé ženy. i když je to velmi smutné, může být hluboký zážitek, když u smrti člověk může být. vzpomínám si například, jak jsem jednou v pátek měl službu a přišla za mnou sekretářka, že se na mě ptá jed‑ na paní, kterou jsem půl roku předtím operoval. měla rakovinu. vědělo se, že jí moc nepomůžeme. v holandsku dostávají pacienti v poslední fázi života morfium, sami si tu dávku můžou korigovat od 1 do 10. když přijde čas, uvolníme je z ošet‑ řování, aby mohli zemřít doma. někdy to nejde, ale skoro vždycky to jde. sestřička

rozhovor měl jsem krásné mládí, báječné rodiče, kvalitní vzdělání. bylo mi shůry dáno, jak se říká.

proč ne?! – únor 2015

zasedal v adopční komisi a to se pova‑ žovalo za konflikt zájmů. sám jsem tam viděl mnoho krásných dětí, ale nemohl jsem si je vzít.

Oldřich Uttendorfský naráz vstane z křes‑ la: „V knihovně mám něco, co bych vám chtěl ukázat, pojďte.“ A už nás vede do místnosti, kde má kromě tlustých lé‑ kařských knih vázaných v kůži vystavenou drobnou kostřičku nenarozeného dítěte.

Používal ji jako studijní pomůcku při výuce mediků a s láskou ji oslovuje jako Pepíčka.

I když je místnost plná kostí, nevypadá to morbidně. Naopak – dokonalá kost‑ ra hada, která se vlní jako písmeno S, je dokladem přírodní božské tvorby. Zátiší s lebkami zase slouží jako memento mori, které má člověku připomenout, že tu nebu‑ de věčně a že by si měl užívat každý den.

A obklopovat se tím, co má rád.

Jak jste se s výchovou z katolického gym‑ názia a jako věřící stavěl k potratům?

Potraty jsem osobně nikdy neprováděl, vždycky jsem se snažil to pacientce roz‑ mluvit. Řídím se heslem nikdy neznič, co pak sám neumíš stvořit.

Měl jste příležitost hodně cestovat. Dodnes milujete a sbíráte umění z celého světa.

Dostal jste se k němu právě skrz své cesty, nebo rodinu? někdy se také ptám, jak a proč… sám nevím. byl jsem vždycky strašně zvěda‑ vý. a vyrůstat jako malé dítě v indonésii bylo samozřejmě fascinující. tatínek po‑ slouchal hudbu, maminka četla knížky… trávil jsem čas v zahradě našeho domu se zahradníkem, líbilo se mi poznávat exotic‑ ké ovoce, zvířata, měl jsem i ochočeného gibona… a pak ty cesty do evropy! když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety, každé dva roky jsem se plavil na lodi na dovo‑ lenou. Přistával v singapuru, na cejlonu viděl slony, v egyptě zase pyramidy a vel‑ bloudy, proplouval suezským průplavem. anebo když jsme pluli kolem celé afri‑ ky, poznal jsem lidi i jídlo na zanzibaru a na druhé straně kontinentu nás vítali kanárci na kanárských ostrovech. věřím, že se takovéhle vjemy v mozku uchováva‑ jí. Pak záleží, co s tím člověk dělá.

Mnoha dětem jste pomohl na svět, sám ale děti nemáte. chtěli jsme s mou bývalou ženou mít děti, nepodařilo se to. ale taky jsme pro to nic navíc nedělali, aby se to třeba podařilo. mluvili jsme i o adopci, ale potom jsme si uvědomili, že by to v našem případě nebylo rozumné. byli jsme oba lékaři, jezdili jsme na přednášky, cestovali, cho‑ dili po aukcích umění. hrozně by nám to změnilo život. vždyť mně už v té době bylo pětačtyřicet. Druhá věc byla, že jsem

A na internátu? tam jsem vedl kroužek sběratelství. v ne‑ děli odpoledne a ve středu jsme si mohli vyměňovat věci. První roky jsme sbírali krabičky od zápalek, pytlíčky od cukru, později známky nebo pásky z doutníků. a pak, když jsem v osmnácti šel na uni‑ verzitu, změnilo se všechno. opustil jsem uzavřený internát a začal žít ve městě. mohl jsem jít do restaurace, do obchod‑ ního domu nebo do muzea, do divadla. za‑ milovat se. a začít žít v tom velkém světě.

pak dochází každý den i k lidem domů a paní ví, že když už bude její morfium na osmičce nebo výš, bude hluboce spát a možná se ani nevzbudí. to tělo už je tak předávkované, že zemře… takže jsem přišel za tou paní, která mě volala, a ptám se, co pro vás můžu udělat? a ona, že jde odpoledne domů. Podívám se na tu morfiovou stupnici a vidím, že včera to bylo na šestce, teď na sedmičce. ona se na mě podívá. a smířlivě řekne, že se roz‑ hodla, že v neděli si doma nastaví dávku na desítku. a poděkuje mi. možná to zní podivně, ale byl to jeden z nejsilnějších momentů celé mojí lékařské praxe.

strana 13

PN001603

strana 14

rozhovor

proč ne?! – únor 2015

Očividně máte rád spíš starší umělecká díla. současné umění mi moc neříká, mám ra‑ ději starší umění s nějakým rodokmenem. všechny věci ze sbírky musím mít zma‑ pované. vědět, kdo to přede mnou sbíral, proč to sbíral.

Co konkrétně rád sbíráte? vše, co je spojené se smrtí. mám lebky, kosti… Předevčírem jsem si koupil minia‑ turní japonskou sošku netsuke. je to kost‑ livec, co sedí a míchá polévku. ta soška je velká jen pár centimetrů, ale tak precizně vyvedená, že je to něco úžasného. Dále mě zajímá kaligrafie, písmo.

Jaký byl první kus ve vaší sbírce? ještě za studií jsem hledal židli do bytu. a v obchodě se židlemi měli takový ma‑ ličký gramofon s nápisem thomas alva edison. Potřeboval jsem tu židli, ale gra‑ mofon se mi líbil víc. Prodavač mi řekl, že když si vezmu židličku, tak gramofon můžu splácet. to byla moje první věc. a mám ji dodnes. Pak jsem začal sbírat africké umění, které tehdy ještě bylo lev‑ né. a až poté jsem přišel na čínské a ja‑ ponské umění.

V Holandsku jste jistě měl dost příležitostí setkat se s uměním. máme tam velkou výhodu, že studen‑ ti mají možnost si za velmi málo peněz pronajmout umění. stát tím podporuje umělce a speciální muzea a galerie. když tam člověk najde obraz, který se mu líbí, ale nemá na něj peníze, může si ho levně pronajmout třeba na rok. Díky tomuhle jsem přišel do styku se sbíráním umění velmi brzy. ze zvědavosti jsem později začal chodit na aukce. samozřejmě jsem měl jiné finanční možnosti než dnes, ale vkus se mi nezměnil. a když se mi dařilo v lékařské praxi, sbírku jsem rozšiřoval. ono v tom sbírání umění je také velmi důležité, aby člověka podpořil partner.

A vás manželka podpořila? ano, má bývalá žena mě podpořila a sdíle‑ la moji lásku k umění. chodili jsme hodně do muzeí a galerií, ať už v londýně, bru‑ selu nebo v novém yorku. i když dneska se diví, kolik umění už mám, a říká mi, že méně je více, že už je to u mě doma uměním přecpané. to víte, špatně se věcí vzdávám.

OLDŘICH THOMAS UTTENDORFSKÝ, M.D., Ph.D. Lékař, diplomat a sběratel umění.

Narodil se v roce 1945 v Indonésii českým rodičům, kteří tam odešli pracovat do továrny Tomáše Bati.

Studoval na katolické internátní škole v Nizozemsku, kde se později stal doktorem medicíny.

Víc než dvacet let působil na klinikách v Nizozemsku a Spojených státech, působil jako honorární generální konzul ČR v Nizozemsku. Dnes je honorárním konzulem Monaka v ČR. Hovoří sedmi jazyky, miluje operu a je vášnivým sběratelem asijského umění, starožitností a naturálií.

Kam jste jezdil umění nakupovat? všude možně po světě. Dnes už je to jednoduché, všechno vidíte na interne‑ tu. ale tenkrát jsem musel jet na aukci například do londýna do christie’s. tam jsem si mohl věc prohlédnout, zároveň potkal ostatní zajímavé sběratele. tře‑ ba japonci jsou pozoruhodní. když něco kupují, musí to osobně vidět. vezmou si rukavice, sednou si a artefakt si prohlíže‑ jí. nakonec poděkují, že měli možnost si věc prohlédnout. je v tom taková typicky japonská obřadnost a úslužnost.

Máte nějaký zvláštní vztah ke klasickému holandskému umění? jako sběratel ne. i když umění je to nád‑ herné, já osobně preferuji to asijské. kdy‑ bych to měl říct s nadsázkou, asi vlastně nejsem ten pravý, ryzí holanďan…

Tím, čím Uttendorfský bezpochyby je, je elegantní džentlmen, který i doma chodí v rajtkách s kšandami a čtyřicet let zů‑ stává u jednoho parfému. Potraviny sice nakupuje v malostranské večerce, když si ale nechává šít oblek, jezdí nakupovat látky do Londýna anebo, jak říká, do Nové‑ ho Yorku. Myslí si, že není ryzí Holanďan,

strana 15

často však říká „u nás v Holandsku“. Doma je totiž minimálně ve třech zemích a díky znalosti sedmi jazyků by se bez problémů domluvil skoro všude. Ostatně, už na pro‑ moci mu profesor připomenul, že neposedí na místě – že mu bylo shůry dáno a záleží jen na něm, jak s tím naloží.

Nyní žijete už několik let v Česku. Před revolucí jste tu nebyl vůbec?

Dvakrát nám povolili sem přijet. napří‑ klad když byl někdo z rodiny vážně ne‑ mocný. znal jsem vše české jen z povídání a z fotek babičky a dědečka. je zajímavé, že jsem vnímal, že cesty byly špatné, ob‑ chody nebyly zásobené. ale byl jsem rád, že vidím bratrance, že mě vzal na přehra‑ du a chytali jsme raky… celou dobu od války jsem žil v holand‑ sku a měl jen holandské občanství. moje sestra si našla holandského manžela a já holandskou manželku, naše čeština se po‑ stupně vytrácela.

S rokem 1989 se vše obrátilo.

Po listopadu jsme měli zájem se přijít podívat na babičku, na hroby předků, jak vypadá Praha. měl jsem tu čest, že jsem se seznámil už v roce 1989 s olgou a vác‑ lavem havlovými. Před jejich návštěvou v holandsku jsem zorganizoval sbírku pro nadaci paní olgy. když měl pan prezident přijet na ofi‑ ciální návštěvu, byli jsme v té zemi tři známější češi. taneční choreograf kilián, umělec bořek šípek a já. takže havlovi přijeli do holandska a my jsme jim teď měli ukázali amsterdam. václav havel byl takový trošku neposlušný. zatímco my jsme už koukali na hodinky, že by se mělo jet do královského paláce, on s boř‑ kem šípkem ještě vymýšleli, jak budou jezdit po vodních kanálech městem a kte‑ rý coffee shop vyzkoušejí. on byl václav havel někdy jako malé děcko, ale to se mi na něm líbilo.

Měli jste k sobě s Havlovými blízko? ano, vídávali jsme se, trávili společně dovolené. ať už v mých domech v Portu‑ galsku nebo v holandsku. byl to právě václav havel, kdo mi začal říkat, že bych měl nechat gynekologie a přejít do české diplomacie. to už jsem měl kromě ho‑ landského i české občanství. znělo mi to zajímavě, protože jsem vždycky chtěl být diplomat. ale má bývalá žena, holandská kožní lékařka, s níž jsem žil pětadvacet let, byla proti. Říkala mi, že akorát budu

jel jsem jako pětiletý lodí a na cejlonu viděl slony, v egyptě zase pyramidy a velbloudy.

jezdit v autě s praporkem. tak jsem se stal honorárním generálním konzulem české republiky v holandsku, což je čestná a ne‑ placená funkce pro člověka, který v dané zemi dobře reprezentuje svoji vlast a po‑ máhá jejím občanům. konzulem jsem byl osmnáct let.

Takže jste funkci konzula kombinoval s profesí lékaře? ano. být lékařem je pěkné povolání. ale je to uzavřený svět. od rána do večera jste v nemocnici. my jsme se ženou pracovali od půl osmé ráno do půl osmé večer, pak ještě po večerech psali lékařské zprávy. zbýval jeden večer, abychom šli do diva‑ dla. člověk má knihy, hudbu, návštěvy a večeře doma, moc mu nechybí. ale další věci se nedozví, když nečte. taky nic moc z vnějšího světa nepotřebuje. ani o politi‑ ce nemusí nic vědět. a v tomto světě jsem žil a naráz jsem díky funkci honorárního konzula zažíval věci, které jsem jako lékař zažít nemohl.

Například?

Dostal jsem seznam pasažérů v letadle, kterým letěla holandská královna na ofici‑ ální návštěvu do česka. koukám, kde kdo sedí, a najednou si všimnu osmi kroužků na sedačkách úplně vzadu. a tak se ptám: to je co, kdo tady sedí? a šéf protokolu mi říká: tam nesedí nikdo, to jsou místa pro kulaté krabice, v nichž si královna vozí své klobouky. anebo jsem se jednou chystal do divadla a volala mi policie, že zatkla čtyři české holky. že prý nemají pracovní povolení,

tak jestli je nemůžu navštívit a pomoci. samozřejmě bych šel raději do divadla, ale jako konzul jsem měl povinnost pomáhat jak při oficiálních návštěvách, tak třeba když na letišti chytili pašeráky drog. a to mě bavilo, jak to bylo různorodé.

Dnes jste honorárním konzulem Monaka v České republice. Jak vnímáte obraz Mo‑ naka tady? Odhaduji, že kromě knížectví ho většina Čechů vnímá jako krásné mís‑ to na riviéře pro bohaté lidi různé pověsti, kde se neplatí vysoké daně… rychle se to mění. v monaku stejně jako ve švýcarsku uznali, že tyhle majetkové věci musejí být daleko průhlednější. vět‑ šina lidí si myslí, že monako je pohádková zem s nádhernou princeznou, která si vez‑ me prince a narodí se jim pěkné děti. jako by to bylo umělé. ale během pěti nebo de‑ seti let se pohled na monako úplně změní. investují do špičkových škol, lákají tam mladé rodiny, chtějí tam mít vzdělané, slušné lidi s dobrou pověstí.

Kníže Albert II. letos přijede na státní ná‑ vštěvu Česka. Co byste mu za sebe ukázal?

Co je pro něj v Česku zajímavé? nemusím ho jistě upozorňovat na nádher‑ nou architekturu, to uvidí a zná. ale zmí‑ nil bych naše vzdělávání, vědu a výzkum. máme mnoho zajímavých ústavů a vědců, a to nejen v Praze, ale i v ostravě, brně nebo ve zlíně. to bych mu chtěl ukázat. nemusejí si o nás lidé ve světě přece my‑ slet, že jsme švejkové, pijeme pivo, jez‑ díme na chalupy. ale takové předsudky existují. je to myslím i naše vina, že se neprezentujeme v lepším světle. je důle‑ žité ukázat, že tato země má mladé lidi, kteří mají na to stát se ve svém oboru světovou špičkou.

Když nás Oldřich Uttendorfský vyprovází, v předsíni nás ještě upozorní na něco, co vypadá jako miniaturní výstava domoro‑ dého umění – v nasvícených policích stojí vyřezávaný bumerang a vak ze spleteného palmového listí. „To jsou všechno platidla, která se používají v různých kmenech.

Do té nádoby se dávala sůl – za dvacet gramů se dala koupit koza, za čtyřicet manželka. Sůl je vzácná, na Machu Picchu neměli ani zrníčko soli. Vidíte, bohatství je pro každého něco jiného. Pro mě to zna‑ mená, že jsem se snažil dobře žít a ten svůj čas tady nepromarnil. Jestli se mi to poved‑ lo, to se dozvím u nebeských bran, pokud se otevřou.“

strana 16

cesta

proč ne?! – únor 2015

na sever... v létě asi budete mít jiné plány než se v polárním obleku nalodit v murmansku na ruský atomový ledoborec. ale pokud byste chtěli stanout na severním pólu, je nejvyšší čas rezervovat si svou kajutu na lodi jménem 50 let vítězství. text: Jan babka – foto: Poseidon Expeditions

strana 17

strana 18

cesta

proč ne?! – únor 2015

1

j

en zhruba stovka lidí ročně se mů‑ že zúčastnit výpravy ledoborcem na severní pól. za poslední léta se směrem na sever vydalo i pět‑ advacet čechů. ti si museli na expedici vyčlenit nemalý objem peněz. za cestu, kterou prodávají zahraniční operátoři, ale i jedna česká cestovní kancelář, se podle typu kajuty platí minimálně šest set tísíc korun. na plavbu v severním kurzu 0° je mož‑ né vyrazit jen jednou ročně v červenci. tehdy pokrývá severní ledový oceán nej‑ tenčí led. atomový ledoborec 50 let vítěz‑ ství je jedním z největších ledoborců na světě. ruská státní společnost rosatom ho používá pro vědecké účely. výjimku tvoří několik málo komerčních pronájmů právě pro polární expedice. každá kajuta proto bývá vyprodaná, i když se nejedná o žádný pětihvězdičkový luxus, na jaký jsou majetní lidé zvyklí z mnohapatro‑ vých karibských nebo středomořských lodí. zajímavé je, že účastníkům výpravy

ale nikdo stoprocentně negarantuje, že se na severní pól skutečně podívají. Počasí totiž může být pěkně proměnlivé, a i když je ruský ledoborec jedním z nejsilnějších na naší planetě, prorazit ledové kry o větší tloušťce, než je pět metrů, nedokáže. a jak tedy taková expedice konkrétně vypadá ve skutečnosti? cesta trvá zhruba šest dní k pólu a šest dní zpět. když je hezké počasí, krátí si lidé první dny po vyplutí pozorováním zvířat na volném moři. Dalekohledy a hledáčky fotoaparátů hypnotizují mořskou hladinu ve víře, že budou mít štěstí a uvidí napří‑ klad velrybu. Po dvou dnech na moři se totiž vodní hladina začíná uzavírat ledo‑ vými krami. atomový kolos si razí cestu kupředu, ale moc nespěchá. v nejtěžších podmínkách pluje rychlostí jen 40 kilo‑ metrů za hodinu. když se obloha zahalí mraky a venku fouká vítr, party na palubě končí a kos‑ mopolitní společnost sta dobrodruhů pokračuje v zábavě v přednáškovém sále,

kde se promítá a debatuje. kromě dvou jaderných reaktorů, odstíněných betonem a vodní clonou, skrývá mohutný ocelový trup lodi i saunu, masážní studio nebo bazén. ledoborec má i heliport. vrtulník z něj vzlétá na prohlídku okolí, během níž členové posádky pozorují z ptačí perspek‑ tivy různé trhliny v ledu a sledují kurz ledoborce. Piloti přitom berou do kokpitu i cestující z lodi.

Po dobytí pólu následuje rituální osla‑ va, při níž se kolem nejsevernějšího bodu naší planety vytvoří kolečko dobyvatel spojených rukama. lidé se vyfotí u znač‑ ky se souřadnicemi 90°0´0´´, proběhnou si za minutku všechny časové zóny, a ti nejodvážlivější se skočí otužit do ledové vody v průrvě, kterou po sobě ledoborec zanechává. Po zastávce v zemi františ‑ ka josefa přijde čas i na tuleně a lední medvědy. a pak už cesta končí opět v murmansku. šedivém městě, odkud sto lidí každý červenec vyráží za nevšedním dobrodružstvím.

strana 19

2

1 (na stránce vlevo) ruský ledoborec 50 let vítězství je největším ledoborcem na světě. rudý kolos vlastní státní společnost rosatom a kromě několika málo komerčních plaveb jej používá jen k vědeckým účelům.

2 Plavba až na severní pól trvá z ruského přístavu murmansk zhruba šest dní.

3, 4 každý z účastníků plavby si výpravu užívá po svém. na video či fotoaparát si polární krásu zachycují všichni, někteří věnují čas malování obrazů.

4

3

5

5 Dotáhnout největší ledoborec až na severní pól by nezvládla ani celá posádka, i když na fotkách to jistě vypadá efektně. loď se dvěma jadernými reaktory měří sto padesát metrů a má výtlak 26 000 tun. ledoborec pluje v ledové krajině maximální rychlostí kolem 40 kilometrů za hodinu. zvládne prorazit led tlustý až 5 metrů.

6 výpravy se účastní kolem stovky cestovatelů, na něž připadá sto čtyřicet členů posádky.

6

cesta

strana 20

proč ne?! – únor 2015

7

7 Po týdnu stráveném jen na palubě je dobytí severního pólu velkou oslavou. komerční plavby provozuje americko‑kanadská společnost Poseidon.

8 cesta není v tomhle případě cíl. tím cílem je červená tabule s nápisem north Pole. když sem celá skupina dorazí, rituálně vytvoří kruh kolem pólu. než se tu pak všichni vyfotí, trvá to několik hodin.

8

11

10

10, 11 zařízení ruského ledoborce je velmi spartánské, žádné luxusní kajuty západoevropského standardu tady ale nikdo nehledá a nečeká. Pokud počasí dovolí, tráví lidé čas na palubě a za hlasitého dunění praskajícího ledu pozorují arktickou krásu, polární medvědy nebo tuleně.

12, 13, 14 Při mezipřistání v zemi františka josefa je čas na procházku a obdivování přírody. Dokonale pravidelných kamenných koulí jsou tu stovky.

12

13

strana 21

15, 16 turismus na severním pólu má i takovouhle podobu. zatímco se jedni fotí v plavkách nebo skáčou do ledové vody, jiní si vezmou golfovou hůl a vyzkouší si svůj drajv. výprava se pořádá v červenci, kdy je na severu nejmírnější počasí. zatímco v lednu se tady teplota pohybuje kolem minus 45 stupňů celsia, v létě tu bývá jen kolem 0 stupňů. je tu tedy o dost tepleji než v antarktidě.

Podívejte se na více fotografií a videí z výpravy na severní pól na www.IHNED.cz/LIFE 15

12

16

14

strana 22

umění

proč ne?! – únor 2015

Podivuhodné nálezy pana Hejtmánka

Padesát kroků od stánků se suvenýry na karlově mostě si oldřich hejtmánek otevřel kabinet kuriozit. Prodává v něm masky domorodců z Papuy‑nové guiney, zkamenělou liánu a dva tisíce let starou hliněnou nohu, kterou kdysi nějaký etrusk obětoval bohům, aby mu uzdravili bolavé chodidlo. text: Kateřina hanáčková foto: Radek brousil

strana 23

strana 24

u

rčitě si pamatujete ten po‑ cit bezbřehé radosti, když jste v prachu u cesty objevili zvláštně zbarvený kámen, sta‑ rou minci, barevné sklíčko nebo prázd‑ nou ulitu. otáčeli jste svůj úlovek v ruce, schovali ho do kapsy a doma vítězoslav‑ ně uložili ke sbírce kuriózních pokladů, v níž už byl sáček s mléčnými zuby a div‑ ně tvarovaný ořech, který vám bylo líto sníst. oldřichu hejtmánkovi je padesát, tuhle vášeň pro podivuhodné nálezy ale cítí pořád. „zrovna se snažím přesvědčit jednoho šíleného německého sběratele, aby mi prodal mumifikovaného sokola v sarko‑ fágu, jenže na sebe prý nechce přivolat kletbu,“ vysvětluje, zatímco se rozhlížím po kunstkomoře, kterou si před třemi lety otevřel v lázeňské ulici. Poblíž kari‑ katuristů z karlova mostu nabízí tenhle chlap mongolské rituální masky, ulitu hlavonožce a staroegyptskou kanopu, do které balzamovači uložili plíce faraona. to všechno stojí vedle starožitného klasicist‑ ního stolku, pudřenky ve stylu art deco a čínského nefritového reliéfu se sedmi‑ místnou cenovkou. „chtěl jsem vytvořit místo, na kte‑ rém by se potkávaly nejrůznější kultury a období. všichni starožitníci prodávají české obrazy a vázičky po babičce, a já jsem chtěl ukázat, že to jde i jinak. že se člověk při zařizování bytu nemusí ničím omezovat, protože věci z různých oblastí a dob můžou bez problému existovat ve‑ dle sebe,“ vysvětluje a pohledem přejíždí osvětlené poličky naproti vchodu, kde vystavuje svoje nejoblíbenější exponáty. renesanční bustu krista, mořskou hvězdi‑ ci na stojánku, viktoriánský pugét z mušlí i dřevěnou hlavu půvabné plešaté dámy. „tenhle rokokový držák na paruky mám rád, má takový milý profil. nevím, na co by ho mohl kdo použít, ale myslím, že by ve všech domácnostech měl být as‑ poň jeden," řekne hlasem, ve kterém se mísí ironický nadhled s upřímným pře‑ svědčením, že něco jako jávskou loutku nebo šperkovnici zdobenou ostny dikob‑ raza doma nutně potřebuje každý. zmenšenina světa Do telefonu se představuje jako „hejtmá‑ nek, galerie arcimboldo“. kromě toho, že provozuje kunstkomoru, totiž vlastní i aukční síň, v níž se draží hlavně asijské umění. „Děláme dvě aukce ročně, které jsou mimořádně úspěšné, tudíž si můžu

umění dovolit takového obskurního koníčka, jako je hledání vycpaných opičích lebek a štítů z východní afriky. kdybych byl závislý jen na těch pár sběratelích, kte‑ ří u mě nakupují, a turistech, co projdou okolo, asi bych se uživil, ale tak veselé by to nebylo.“ Říká, že se sběratelstvím začal v mo‑ mentě, kdy mu narostly nohy. jeho děde‑ ček obdivoval a sbíral moravskou kera‑ miku a oba rodiče byli restaurátoři, což byla cesta, kterou se hejtmánek později vydal taky. jako kluk se věnoval asijským bojovým sportům, víc než poskakování po tatami ho ale bavila japonská kultura. „začal jsem sbírat dřevořezy a obrázky. kdykoli jsem měl peníze a objevil nějaké

Pak mi začaly vypadávat vlasy, vydělával jsem víc peněz a těch dřevorytů jsem si kupoval víc.

v antikvariátu, neváhal jsem celé kapesné investovat do takových blbostí. Pak mi začaly vypadávat vlasy, vydělával jsem víc peněz a těch dřevorytů jsem si kupo‑ val víc. ve starožitnictví jsem se vždycky ptal, jestli mají něco z asie, a odpovědí mi bylo, že ne a že se to stejně nikomu nehodí do bytu. mrzelo mě, že se tu na to nikdo nespecializuje. a na věci, které by se vymykaly tomu, co se běžně prodává ve starožitnostech, už vůbec ne,“ vzpomíná na důvody, proč si kunstkomoru otevřel. je to trochu obchod, trochu galerie a trochu kabinet kuriozit, podobný těm, v jakých renesanční a manýrističtí panov‑ níci schraňovali objekty údivu – umělecká díla, exotické přírodniny, astronomické přístroje nebo pštrosí vejce na stříbrných podstavcích. hlavně je to ale hejtmánko‑ vo království, výraz touhy vtěsnat bezbře‑ hou rozmanitost světa do mikrokosmu dvou malých místností.

proč ne?! – únor 2015

žádný z objektů, které tu stojí pečlivě vyrovnané na poličkách, nikdo nenavrho‑ val kvůli tomu, aby zdobily něčí interiér.

Pomocí masek lidé komunikovali s duchy a udobřovali si mrtvé. z čínského císař‑ ského porcelánu vystaveného ve vitríně se jedlo. a vyřezávanou prachovnici z ko‑ kosového ořechu někdo nosil za pasem.

Dokud ho do ní někdo nestřelil. „to je asi hlavní důvod, proč mě tyhle věci tak přitahují. že to není samoúčelná dekorace, ale skutečná věc,“ rozjímá hejt‑ mánek a dodá, že sám žije doma obklope‑ ný podobně eklektickou kolekcí. jen na kraji pracovního stolu má vedle firemního razítka odložený starožitný zvonek, lego postavičku homera simpsona a lékařský model oka, který na začátku dvacátého století sloužil studentům medicíny jako učební pomůcka. když vidí, s jakým zájmem si oko pro‑ hlížím, zajde do skladu, přinese plochou modrou krabici a rozevře ji přede mnou jako bonboniéru. jen místo čokolády jsou v jednotlivých přihrádkách prote‑ tické skleněné oči. „tahle krásná kolek‑ ce pochází z doby kolem první světové války. tehdy bylo populární nahradit si vystřelené oko nevystřeleným. člověk si mohl dokonce vybrat barvu,“ říká a já si všimnu, že všechny duhovky jsou buď modré nebo světle šedé. „to víte, němec‑ ká výroba, tam byla tahle barva očí dost v kurzu,“ zavtipkuje. moje První sušená hlava nedělá prý skoro nic jiného, než že pořád někde něco hledá. Pro sebe, do kunstko‑ mory nebo pro klienty na zakázku. na‑ kupují u něj čínští obchodníci, realitní makléři, doktoři i právní kanceláře, kte‑ rým podle hejtmánka nejvíc imponují starožitná asijská brnění. „asi proto, že taková výzdoba budí respekt, takže si pak advokáti připadají důležitější, než ve skutečnosti jsou. nebo si ve skutečnosti myslí, že jsou jako samurajové,“ podotkne. „jak často tu musíte utírat prach?“ zeptám se poťouchle. „Doma to skoro nedělám a sem nám chodí paní na úklid. ale ani to není jen tak! jeden můj dobrý přítel, který má ve svém bytě podobnou sbírku, si na svou uklízečku pořád stěžu‑ je, protože mu čas od času něco poničí. tady jí od něčeho upadne ručička, támhle vyleští patinu na něčem, kde by měla zů‑ stat...,“ vyjmenovává. hejtmánkova rodina je prý na život se sběratelem zvyklá. „já jsem byl takhle

strana 25

„Co kdybych si nasadil tuhle masku a šel s ní pózovat na Karlův most. To by turisti koukali," navrhuje Hejtmánek fotografovi. Tak jako musí mít každou divnou věc, kterou vidí, je taky pro jakýkoli střelený nápad. Masku mu přivezl jeden geolog a mongolista. Pochází z počátku dvacátého století a během rituálů si ji nasazoval pán hřbitovů. „Využívaly se dvakrát ročně pro čhamové tance, které se pořádaly proto, aby mrtví zůstali mrtví a živí byli dál živí. Je to takové milé a přijde mi, že se to sem hodí," říká.

strana 26

umění

Anatomický model lidského oka původně sloužil jako učební pomůcka studentům medicíny. „Mezi sběrateli jsou tyhle věci hodně populární," říká Hejtmánek. „Třeba porcelánové lebky s popsanými švy. V 17. století se dělaly nádherné modely lidského trupu ze slonoviny, které se daly rozebírat.

Jeden dnes vyjde třeba na padesát tisíc eur. na trhu se to ale téměř neobjevuje. ono se jich dochovalo poměrně málo – když si s tím někdo hrál, tady mu upadla ledvina, tamhle rozbil srdce nebo ztratil střevo..."

proč ne?! – únor 2015

strana 27

Máloco bylo pro renesančního člověka tak exotické jako ulita loděnky, mořská hvězdice nebo liána z indonéské džungle. od dob zámořských výprav panovníci vysílali námořníky, aby jim vozili všechno, co vonělo oceánem. Svoje kouzlo mají pořád. „Kdykoli někdo přinese nějakou divnou škebli, už ji tady mám," směje se Hejtmánek.

strana 28

umění

malé, brilantně vyřezávané miniatury ze slonoviny nebo dřeva se jmenují netsuke. „té mýtické potvoře s rypákem se říká baku. je to démon, který podle japonců požírá sny," vysvětluje hejtmánek. „s kolekcí protetických očí ještě nevím, co provedu," říká.

tomu půlmetrovému ořechu se říká coco de mer. „je to největší semeno na světě. ochranáři ho prohlásili za vzácný a nesmí se vyvážet. když pojedete na seychely, bude se válet po plážích, ale nesmíte si ho vzít do kufru," povídá hejtmánek. „a ta rokoková hlava na paruky mi přijde tak divná, že jsem si ji oblíbil."

proč ne?! – únor 2015

divný, už když jsme se mojí ženou se‑ známili. nejdřív byla trochu nervózní, když jsem domů přinesl první sušenou hlavu, ale postupně si na ni přivykla.“ su‑ šenou hlavu? „té se říká tsantsa. jeden indiánský kmen v jižní americe svým zabitým nepřátelům vždycky uřízl hla‑ vu, z té vyndal všechen vnitřek včetně lebky, naplnil ji horkým pískem a usušil, takže je pak docela malá, asi jako pěst,“ říká a už mi v knize ukazuje, jak pěkně taková hlava vypadá pod skleněným po‑ klopem, kterým se obvykle přiklápí sýry nebo makronky.

Ptám se, do čeho může investovat za‑ čínající sběratel, když nechce hned ku‑ povat mongolskou masku pána hřbitovů nebo něčí hlavu. hejtmánek mě zavede k vitríně a ukáže na krásně vyřezávané miniaturní sošky ze slonoviny. „tyhle maličkosti jsou japonské netsuke. v ki‑ monech nejsou kapsy, takže když si chtěl člověk vzít třeba peníze nebo léky, dával si je do krabičky zavěšené na provázku. nosil ji za pasem, a aby mu ji nikdo ne‑ vytáhl, potřeboval zarážku. nejdřív to byl jen kus dřívka nebo kamínku, ale protože japonci jsou hračičkové, různě si je po‑ malovávali nebo vyřezávali a postupně se z toho stala obdivovaná věc a sběratelská záležitost. jednou jsem viděl na aukci netsuke za sto padesát tisíc liber, a to bylo jen ze dřeva,“ popisuje. Prý je to věc natolik drahá, aby si do ní mohl majitel uložit peníze, a navíc krásná. „s cihlou zlata si moc nepohrajete, leda byste si s ní jezdila po stole a zpívala u toho pís‑ ničky,“ utrousí suše. „když koupíte obraz, máte starosti, zda si zachová svou cenu. naproti tomu všechno, co tu prodávám, jsou věci ově‑ řené časem. nic tu není módní, ne jako u výtvarníka, který dneska je a zítra ho přehluší někdo jiný. nebo jsou to objekty natolik divné, že z nich má člověk potěšení. měli jsme preparát malého afrického brou‑ ka, nosorožíka, jehož tělo bylo napuštěné pryskyřicí a rozsekané na plátky. ty se slo‑ žily za sebe a daly do skleněné vitríny, v níž visely na drátkách. myslel jsem, že tenhle kus tady s námi bude napořád, protože kdo by si kupoval rozkrájeného brouka. ale už za týden přišel zákazník, že prý ho nutně potřebuje. to jenom dokazuje, že všechno má kupce,“ pokyvuje hejtmánek. lenin a sněhulák zvláštní krásu objektů podtrhuje i to, že má každý z nich svůj příběh. ať je to vy‑

strana 29

leštěný půlmetrový ořech ze seychelské palmy, nebo portrét šlechtice namalovaný na hovězí lopatce. „ta roztomile vypada‑ jící paní,“ říká a ukazuje na akvarel roz‑ šklebené rybí příšery s dlouhým ocasem a vyceněnými zuby, „je japonská mořská víla. trochu se liší od představy krasavi‑ ce s blonďatými vlasy, která na vás mává z moře, ale mně je mnohem sympatičtější.“ nedovedu si představit, na co mohla lákat námořníky, aby za ní naskákali do vody. jeden z návštěvníků obchodu mi ale bles‑ kově odpoví – prý věřili, že pozřením masa z mořské víly je možné dojít nesmrtelnos‑ ti. „aha, no vidíte,“ říká hejtmánek, „tak z toho důvodu by jim bylo milé si nějakou ulovit bez ohledu na to, jak vypadala.“ „a tamhle máte lenina?“ zeptám se udiveně při pohledu na krabici s ma‑ lovaným víkem, z něhož soudruh kyne davům. vedle ní hejtmánek postavil skleněného sněhuláka s červenou čepicí. „Docela se to k sobě hodí, ne? to mi volal jeden kolega starožitník, že má pro mě moc hezkého bronzového buddhu. Přišel jsem tam a byla to totální blbost – nová

a ještě hrozně udělaná. vedle něj ale stála tahle krabice s leninem z roku 1971, tak jsem si vzal aspoň tu,“ vypráví. a toho sněhuláka? Prý ho koupil, když si šel pro čaj do Potten & Pannen. slečna říkala, že už jim tam straší třetím rokem a nikdo ho nechce. „to jste nemohl odmítnout," vytuším a hejtmánek hned odpoví: „no samozřejmě!“ Pořídit mu dárek, který by ocenil, musí být oříšek. Prý to ale není vůbec těžké – stačí, aby to bylo dostatečně divné. od kolegyně jednou dostal preparát ježíka hnědého, mořské ryby, která se umí při svém ohrožení nafouknout do podoby bodlinaté koule. „a tamhleta roztomilá kostřička,“ říká a ukazuje do rohu míst‑ nosti na smrtku se zlatou kosou, „sloužila jako memento mori. byla to oblíbená ba‑ rokní připomínka toho, že jsme všichni smrtelní, a tím pádem bychom se podle toho měli chovat, abychom neskončili v pekle. Dostal jsem ji k padesátinám od bratra, takže není na prodej. nejdřív mi nepřišlo moc vtipné, že jsem dostal k na‑ rozeninám smrtku, ale vlastně se to hodí.“

nejdřív byla trochu nervózní, když jsem domů přinesl první sušenou hlavu, ale postupně si na ni přivykla.

Inzerce PN001612

www.olympia-centrum.cz |

/ olympiabrno

strana 32

storyboard

proč ne?! – únor 2015

nomád architekt martin rajniš umí prý ocenit hlavně tři věci: dobrej biják, ženský a cesty. užívat si život pro něj znamená tancovat v horách s indiány, plavat kolem ledovců a s rukama plnýma mozolů se na malé bárce probíjet vlnami atlantiku.

text: Kateřina hanáčková – foto: Radek brousil archiv Martina rajniše

strana 34

Propadnete moři a pak se do toho světa lidských vztahů, kde musíte platit v bance a rozhlížet se na přechodu pro chodce, vracíte strašně těžko.

storyboard

k

dyby si člověk mohl vlézt do hlavy martina rajniše, dokázal by tam žít až do smrti a kaž‑ dý den by se měl čím zabavit. stačilo by si promítat jeho vzpomínky z cest. Plavil se do karibiku stejnou ces‑ tou jako kryštof kolumbus, několikrát vandroval přes saharu, chvíli žil s domo‑ rodci v mali a uprostřed pusté bolivijské pláně mu jeden travnatý drn našeptal, jak by měl stavět domy. „já si pamatuju den po dni posledních dvacet let svýho života na cestách. co jsem od rána do večera dělal. jaký jsem viděl baráky. ale i odkud kam foukal vítr a jak vypadaly mraky,“ říká jedenasedmdesátiletý ar‑ chitekt, který za svůj život podnikl víc než sto sedmdesát výprav. když si měl loni v Paříži přebrat cenu za přínos ar‑ chitektuře, přijel si pro ni v maringotce, s níž kempoval v boulogneském lesíku.

Potom se dověděl, že jeho nejdávnějšímu kamarádovi umírá žena, tak ji vzali na zaoceánské lodi do norských fjordů – na poslední cestu. nebavilo by ho stavět prosklené mra‑ kodrapy a betonové kanceláře. Do skicá‑ ku si črtá domy rozepjaté do nebe jako koruny stromů a obydlí připomínající di‑ vošské chýše z klestí. Po světě jezdí, aby načerpal inspiraci. kouká kolem sebe a do hlavy si ukládá obrázky, které přetavuje v tvary domů. tady si zapamatuje kresbu na křídlech vážky, jinde vidí vlnivou linii pouštní duny. člověk si může v jeho ná‑ padech listovat jako v albu s fotografiemi, na nichž jsou všelijaké formy a struktury – trupy kytovců, kopinaté stonky plavuní nebo dřevěné konstrukce na chytání ryb, které viděl u domorodců v jižním Pacifiku.

Past na Duchy teď strávil na cestách měsíc, takže do‑ hání práci a chaoticky víří po ateliéru na pražském úvoze. „já jsem ale na takový‑ hle fofr zvyklý, mám ho už od tý doby, co mi bylo patnáct a musel jsem se začít starat sám o sebe. a to jsem byl původně zhýčkaný buržoazní jedináček. babička byla rentiérka, vdova po velkostatkáři a hogo fogo lady, která vždycky necháva‑ la kousek jídla na talíři. Dokonce i těsně po válce, kdy jsme o všechno přišli. rad‑ ši měla hlad, než aby ztratila dekorum. otec se z toho mohl zcvoknout, považo‑ val to za naprostou nehoráznost,“ začne vyprávět a pak chrlí jednu vzpomínku za druhou. jak se už v jedenácti toulal po horách a doufal, že umí poznat, kdy spad‑

proč ne?! – únor 2015

ne lavina. jak vděčí svému otci za otuži‑ lost, protože ho v zimě nechával spát bez přikrývky u otevřeného okna. a jak mu odjakživa lezly krkem vánoce, až se jedno‑ ho dne rozhodl, že na konci roku vždycky odjede někam, kde se neslaví. nedávno si ale na západní sahaře po‑ cuchal kolenní vazy, takže se loni před svátky rozhodl jen pro lehkou turistiku. což u rajniše znamená, že prochodil boty v tchaj‑peji a vysoko v horách absolvo‑ val túry po buddhistických chrámech. „jel jsem tam v době, kdy místní slavili, že se k nim duchové příbuzných vrátí zpátky na zem,“ říká, zatímco ukazováčkem kmitá po obrazovce tabletu, dokud se neobjeví fotka kamenného bůžka, jemuž někdo na‑ sadil károvanou čepičku. „každá rodina má svůj malý chrám, takovou ducholapku, která zemřelé láká, aby rodinu navštívili.

Proto jsou všechny sochy a chrámy ob‑ lečené do šatů, aby se to těm duchům líbilo. a pak to vypadá takhle báječně,“ rozplývá se. no jasně, jeDeme Dál navrhl s kamarády maják v Příchovicích, Poštovnu na sněžce a budovu správy lesů v Písku. Duší je ale námořníkem a dobro‑ družným nomádem. jeho nejoblíbenějšími stavebními materiály jsou pouštní písek, vymodelovaný větrem do podélných dun, a voda, buď rozlitá do širého oceánu, nebo ztuhlá v arktickém ledovci. „člově‑ ka v normálním světě pořád rozptyluje rozmanitost. na poušti nebo v moři máte jednu surovinu, ze které je vytvořen celá krajina. je to zdánlivě pořád stejné, ale není to vůbec jednotvárné,“ básní. za svůj život vlastnil dohromady osm plachetnic. na jedné se před před pat‑ nácti lety plavil z kanárských ostrovů do karibiku. cesta mu trvala třiadvacet dní, o den víc než kolumbovi. „jet po moři na takhle malé lodi, kterou musíte bez ustání kormidlovat, vás dovede do určitého zenu. to je stav soustředění, k němuž dospěje‑ te přes drobné pracovní rituály. nejdřív se vám zdají obtížné. ale když je děláte dlouho a pořád, zvolna vám zformují mo‑ zek. může to být střílení z luku, čajový obřad anebo kormidlování," vysvětluje a pak začne vyprávět, jaké to je, když se loď v noci převaluje ve vlnách, fouká silný pasát a člověk je na vodě úplně sám. „Po‑ kud nesvítí měsíc, vznášíte se tmou a vi‑ díte jen světýlko kompasu. jak se blížíte rovníku, jedete čím dál teplejším mořem. kolem vás se až k obzoru magicky roz‑

strana 35

„takhle jsem si na bali načrtnul baráky. jsou to taková půdorysná schémata. je jich celkem dvacet, ale poslední má číslo 21, protože třináctku vždycky vynechávám. taky si vždycky nosím v kapse nějakej zamilovanej kamínek. a když ho ztratím, tak jsem strašně nervózní. někdy se stane, že ho zapomenu v kalhotách a vyperu, a to je pak hrozný. Pak mám týden smůlu.“

svěcuje plankton a za lodí se dělá dlouhá čára, jak se za kýlem vaří voda. musíte pořád vyvíjet děsnou sílu, protože loď se neskutečně zmítá. vlny mají obrovskou energii,“ vypráví a zasněným pohledem kouká před sebe. „a pak začnete cítit, jak se pozvolna mění věci uvnitř vás. nej‑ dřív se ode dna zvedají smutky a těžké vzpomínky. nakonec se stanete součástí tohohle světa, jako byste jím protékali. máte mozoly na rukou, stehna prodřená do krve z toho, jak silně se musíte zapřít nohama při kličkování mezi vlnami. ka‑ ždých pět minut se za vámi zabalí vlna a stříkne vám za krk. takže máte na kůži boláčky ze soli.“ kdyby mu ale prý někdo po čtyřech tisících námořních mílích řekl, ať s ním jedete dalších tisíc, tak s klidem

odpoví: „no jasně, jedem dál!“. „nená‑ vratně tomu moři propadnete a pak se do toho světa lidských vztahů, kde musíte platit v bance a rozhlížet se na přechodu pro chodce, vracíte strašně těžko,“ při‑ znává a zatváří se trochu jako dítě, které po prázdninách zase čeká vstávání v půl sedmé a otravná matika.

Prvohorní krajina na plachtění ho nejvíc elektrizuje vědomí, že stačí jeden krok vedle a člověk spad‑ ne přes zabrádlí, kde ho spolkne voda. „to dělá váš život zvláštně cenný. jste na okraji mezi životem a smrtí a nemáte z toho strach. a stejné je to na poušti,“ pokračuje. tam se zas člověk podívá ja‑ kýmkoli směrem a ví, že první vesnice je

storyboard

strana 36

proč ne?! – únor 2015

„Poušť je moře, které se rozhodlo, že zůstane stovky let v jednom tvaru," vypravuje rajniš. inspiraci pro své stavby si bere z přírody – písku zformovaného větrem i tvarů oblak.

na tom místě jsem si řekl: kašlu na moderní architekturu, budu si všechny systémy a vzory tahat z přírody.

tisíce kilometrů daleko. a že když se mu rozbije auto, už tam zůstane. i tak to prý ale stojí za to. „na poušti, na rozdíl od moře, člověk vidí nekonečno, cítí věčné plynutí času, které je v té nehybnosti,“ popisuje. „Představa, že poušť je nezají‑ mavá a nudná, je úplně mimo. Prožíváte tu zastavený čas. a když si pod hvězdami v tom naprostém tichu roztáhnete spacák, hodíte si na hlavu čelovku a čtete si, třeba nějakou knížku o dějinách, tak jsou to tak silný okamžiky, že když si je teď vybavím, mám pocit, že si na tu nekonečnost světa můžu sáhnout.“ stejně poeticky dovede rajniš vyprávět o ledovcích. ty nejkrásnější a největší prý viděl plavat kolem východního pobřeží grónska. „to si vylezete nahoru a teď vidí‑ te, jak se v dálce, třicet kilometrů od vás, urve z jinýho ledovce takovej nepatrnej kousek. a za půl minuty uslyšíte zaduně‑ ní. Podél pobřeží špicberk plavou vybě‑ lené kmeny, které tam připluly ze sibiře, a kolem je krajina jak z prvohor. nikde žádné stromy, nic. jen údolí vymletá od ledovců a tichá, gigantická pláň, která je jen vaše," povídá a pak se dá nečekaně do

smíchu: „samozřejmě, když zaleze slunko, je vám zima jak v řiti zmrzlýho mamuta. a člověka nejvíc naštve, když se objeví komár, který si z květinové loučky vyletí až na ledovec a slastně se do vás zakous‑ ne. to mi přijde jako podraz,“ hlasitě se rozesměje a dodá: „to je jako kdyby po václaváku běhala polární liška a kousla vás do zadku!“ takhle Dobrý baráky z terasy svého ateliéru se dívá na Pet‑ řínskou rozhlednu, mostecké věže a za‑ hrady, o které pečují boromejky z řádu milosrdných sester. stojíme tam a díváme se, jak vločky ulpívají na holých větvích meruněk, které se v létě prohýbají pod tíhou plodů tak nízko, že líbají zem. a pak rajniš poví: „tady jsem skoro každej den. nepotřebuju, aby mi pod oknem rostla džungle, stačí mi malej kus zeleně a jsem šťastnej.“ Přesto, kdyby si mohl vybrat, žil by nejradši v mali mezi příslušníky kmene Dogonů. jejich vesnice byly dřív vyhlou‑ bené do skal, a tak se k nim nemohl nikdo dostat – útočící hordy ani civilizace. „já

strana 37

„na náhorní plošině altiplano jsem zažil prozření. je to nehostinná krajina, kde roste taková nezdolná rostlinka, místní jí říkají baja brava. Díval jsem se na ten drn a uvědomil jsem si, že takhle se má dělat architektura. aby byla odolná, přizpůsobená svému okolí a měla vnitřní logiku."

si myslím, že tohle je to nejlepší z archi‑ tektury, co si můžete představit,“ ukazu‑ je na fotku nizoučkých chýší uplácaných z bláta, jílu a kamení. „svět Dogonů zůstal tisíce let stejný. tam se nikdo neučil číst, kreslit ani psát, nikdo tam o architektuře v životě neslyšel, a přesto v jejich vesnici nestojí jedinej blbej barák. všechny mají stejnou barvu jako okolní krajina. Domy a skály jsou tu jako bratr se sestrou. Při‑ tom vznikají úplně bez plánu. hluboce je za to obdivuju. kdybych tak dokázal dělat takhle dobrý baráky...,“ pokyvuje. co pro rajniše znamená dobrý barák, ptám se. „když vzniká dům pro lidi, musí se ladit aspoň deset generací. lidi, co v něm žijí, musí poznat, jak se ten dům chová na jaře, v horkých letních dnech, jak snáší mrazy a kde se usadí závě‑ je. musí ten dům vidět, když je šťastný i nešťastný, když se v něm někdo narodí i umře. takový dům je extenze vašeho já, která se kolem vás svinula jako hnízdo, pelíšek. on se promítá do vás a vy do něj. všechno to probíhá dlouho a pomalu, a proto říkám, že architektura je leno‑ chod. Domu musíme citově rozumět jako

vlastnímu tělu, považovat ho za kus sebe sama. Pak vám dá úžasnou životní sílu, klid, radost i svobodu. a tohle přesně ti Dogoni mají,“ vysvětluje horlivě. tanec s inDiány jak by se měla dělat architektura, mu prý pověděla jedna rostlina, kterou vi‑ děl na bolivijské náhorní pláni altipla‑ no. „znáte ten okamžik, kdy vám hlavou projede blesk osvícení? ten na mě přišel v téhle krajině, pět tisíc metrů vysoko,“ říká a pak vytáhne fotografii, na které je kus chundelatého křoví: „tohle má všechny atributy dokonalé architektury. je to ekonomické, odolné, přizpůsobené svému okolí a má to vnitřní logiku. celá poušť je těmihle drny posetá – všechny jsou si podobné, a přitom je každý jiný. jako náš lidský svět. v lese jsou stromy všechny jiné, ale jsou si podobné. stej‑ ně tak my máme všichni tvář se dvěma očima a ušima a každý jsme indiviuum. tehdy na tom místě jsem si řekl: kašlu na moderní architekturu, budu si všechny systémy a vzory tahat z přírody. a od té doby se snažím to dělat.“

v bolívii našel ještě něco: recept, jak se propít z horské nemoci. „když jsme přijeli do la Pazu, bylo mi okamžitě zle. jedna indiánka viděla, jak tam pochcípávám, přišla ke mně a říká: musíš pít celou noc, tancovat se mnou a až ráno budeš zvracet, nevolnost tě přejde. a měla pravdu."

Pak vypráví o sopkách přikrytých čepičkou sněhu, z nichž vycházejí jem‑ ňounké sloupky dýmu, a solných pláních u města uyuni, které jsou bílé až k obzo‑ ru. sůl na nich vytváří zvláštní hradbičky ve tvaru šestiúhelníků a ty se táhnou do nedohledna jako pavoučí síť. „je to neuvě‑ řitelný svět. člověk jezdí po světě, ukládá si do hlavy obrázky a ony se mu v ní pak přeměňují v tvary domů, židlí, zahrad, ce‑ lých kusů města...,“ popisuje. „architek‑ tura je jedna z mála profesí, kde člověk může použít všecko, co ho inspiruje. od našeho mozku až po poslední velbloudí lejno je všechno božská tvorba. no vážně. když se krásně vykadí pták a výsledkem je krásný tvar, tak se z toho dá s klidem udě‑ lat půdorys obýváku,“ směje se. „Pro mě jsou božské principy prolnuté naprosto do všeho. a já se jim neuvěřitelně obdivuju.“

strana 38

zblízka

proč ne?! – únor 2015

strana 39

Le Mans: Lurdy pro motoristy tvrdí se, že závod 24 hodin le mans by měl jednou za život vidět každý fanoušek motorsportu.

Poté, co jsem tak učinil, mohu říct: je to pravda. text: Luděk staněk – foto: archiv Porsche

zblízka

strana 40

j

ak náročný je závod 24 hodin le mans, můžete zjistit mnoha způsoby. jedním z nich může být třeba pohled na marka Webbera, jezdce továrního týmu Porsche. Potká‑ vám ho v deset ráno v karavanu týmu. za sebou má devatenáct hodin závodu, tři střídání za volantem svého Porsche 919 hybrid. a je hodně bledý. jeho úna‑ va by se dala prodávat ve velkoobchodu. v tu chvíli je jeho vůz v první trojce. ale za nějaké dvě hodiny pro něj skvěle roz‑ jetý závod skončí. stejně jako pro druhý vůz Porsche, pilotovaný neelem janim. ambiciózní projekt Porsche 919 hybrid, se kterým se automobilka plánovala vrátit do nejslavnějšího závodu, skončí neúspěchem. závod 24 hodin le mans je klasikou žánru. o žádném jiném závodě nebyl natočen celovečerní film. a i když vytr‑ valostních závodů najdete víc, okruh ve střední francii je pořád mekkou automo‑ bilismu. a i když vás automobily nebaví,

zkusili jste někdy držet 24 hodin zapnutý mixér? a teď si to samé představte se závodním autem.

zde prostě musíte smeknout. ostatně, jak praví starý vtip: „Přijde vám, že le mans není náročné na výdrž člověka i stroje? a zkusili jste někdy držet 24 hodin třeba jen zapnutý mixér? těžko to vydržíte vy nebo mixér. a teď si to samé představ‑ te se závodním autem na okruhu“. ve tři odpoledne závod začne, ve tři odpoledne druhý den skončí. tři jezdci na auto, jízda v maximální rychlosti po 13,63 kilometru dlouhém okruhu. ultimátní závod, ultimátní únava. jezdci nejsou během noci závodu často schopni usnout kvůli adrenalinu, který jim lomcuje tělem ze řízení. „když jezdci nemůžou spát, mají k dispozici tmavou místnost s ochlazovacím bazénkem. tě‑ lesná teplota jim v něm klesne o několik stupňů, což jim srazí adrenalin a mohou lépe relaxovat,“ říká novinářům zástupce Porsche během prohlídky zázemí týmu. málokdo ale dokáže opravdu usnout.

Po vystoupení z auta následuje krátký

proč ne?! – únor 2015

technický debrief s mechaniky a pak pilot odchází na pokoj doplnit tekutiny a odpočívat. burácení aut je všudypří‑ tomné. a probíhá ve dne v noci. Piloti jedou nonstop, stejně jako mechanici, kteří maximálně postávají na přenos‑ ných lehátkách v boxech, připraveni být ale kdykoli probuzeni při neočekáva‑ ném zastavení vozu, technické poruše.

Pokud vás fascinuje nasazení jezdců bě‑ hem závodu, nasazení mechaniků není o nic menší. ve čtyři ráno, probuzeni po půlhodině spánku jsou schopni vyměnit pneumatiky, otřít sklo a provézt základní kontrolu vozu stejně rychle jako ve čtyři odpoledne. neumdlévají ani diváci. obrovské ruské kolo, které je symbolem okruhu, se ne‑ zastaví celý den a celou noc, okruh žije i ve čtyři ráno. jacky ickx, belgický jez‑ dec, který tu dokázal vyhrát šestkrát mezi lety 1969 a 1982, v tom má jasno. „tohle je závod, do kterého musíte dát všechno. speciálně v noci je to hodně těžké, byť dnešní vozy mají velmi výkonná světla. ale pokud se vám to sejde tak, že během noční části závodu ještě prší, je z toho skutečně jeden z nejtěžších závodů na světě.“ Devětašedesátiletý belgičan je v le mans považován za ikonu. nikdo se v tomto závodě neproslavil tolik jako on. ickx tvrdí, že Porsche, které závodům do‑ minovalo v osmdesátých letech, se doká‑ že vrátit. „919 hybrid je fantastické auto, a i když momentálně není tak rychlé jako audi nebo toyota, jsem si jistý, že bude úspěšné.“ Druhý den se zážitek ze závodu stává trochu surreálným. Projevuje se únava z nevyspání i permanentního řevu moto‑ rů. tváře lidí z týmu, ale i diváků začínají nabírat bílou barvu s kruhy pod očima. když těsně před koncem závodu je Por‑ sche nuceno vyměnit na jednom ze svých vozů turbodmychadlo a vzápětí praskne na obou vozech stabilizátor zavěšení, na týmu Porsche je zjevné naprosté zklamá‑ ní. uspět v le mans je cílem pro každý tým, neuspět tu je zdrcující. Po vypadnutí Porsche na prvních dvou místech doje‑ dou vozy audi, na třetím místě pak jedi‑ ná toyota, která v závodě vydržela. Přes 250 tisíc fans se pomalu z okruhu rozjíždí domů. motorhomy týmů se pomalu balí, všichni, kdo můžou, se odcházejí vyspat. většina se sem za rok vrátí. být tady je víc než jen divácký zážitek. jste u něčeho ne‑ opakovatelného. něčeho, co klade nároky na všechny. i na vás jako diváka.

fotostory

proč ne?! – únor 2015

styling: Klára tománková – foto: Filip šlaPal

rozkoš bez rizika

strana 42

VĚČnÁ roMAnTIKA Baret (ozdoba) na hlavu, květina, hedvábí, Dior, 16 000 Kč; kovový límeček; Lock Me Dore, Louis Vuitton, 27 600 Kč; psaníčko Minaudiere box, Dior, 49 000 Kč; grafit, tužka na kreslení v podobě ruky, Artěl, 2000 Kč; origami ptáčci, www.origamica.com, 79 Kč/ks.

strana 43

PÁnSKÝ KLUB Inkoust Magnetic, 970 Kč, obálka z kolekce Connoisseur, 5250 Kč/set, tužka, 1250 Kč, vše Louis Vuitton; dýmka Peterson of Dublin, House of Churchill, 4900 Kč; manžetové knoflíčky, E. Zegna, 9250 Kč; kostičky, Svět her Palladium, od 29 Kč; origami ptáček, www.origamica.com, 79 Kč/ks.

strana 44

fotostory

proč ne?! – únor 2015

DLoUHÁ JE noC Sklenice na koktejl, Houndstooth, 2700 Kč, sklenice na whisky, Houndstooth, 1600 Kč, panák, Checkers, 1600 Kč, design Karen Feldman, vše Artěl; svíčka Baies, Colore, Diptyque, Ingredients, 1800 Kč; mýdlo Un Jardin en Méditerranée, Hermes, 400 Kč; placatka na alkohol, Private reserve, Artěl, 1050 Kč; origami ptáčci, www.origamica.com, 79 Kč/ks.

strana 45

TAJnÁ PŘÁnÍ Mýdlo no. 5, Chanel, ve vybraných parfumeriích, 800 Kč; podprsenka ZigZag, La Perla, 5900 Kč; dřevěná stavebnice, design J. Plecháč & H. Wielgus, Harddecore, 240 Kč; prstýnky Miss Dior, Dior, 9200 Kč a 13 000 Kč; boty Dolce & Gabbana, 19 810 Kč; origami ptáčci, www.origamica.com, 79 Kč/ks.

hodinky

strana 46

proč ne?! – únor 2015

tak jde čas...

CArTIEr

Clé, tedy „klíč“, to je elegantní pánská novinka od Cartier. Jméno dostala podle korunky, která se natahuje podobně jako klíč.

již pětadvacet let se v ženevě zkraje roku představují hodinky na salonu vysokého hodinářství. vybrali jsme ty nejpovedenější z novinek pro rok 2015. text: Jan babka – foto: archiv firem AUDEMArS PIGUET

Hodinky z řady Royal Oak vypadají skvěle v novém dvoubarevném provedení ze zlata a oceli.

A. LAnGE & SÖHnE

Klasický model Lange 1 od špičkové německé značky se dočkal po dvaceti letech drobné úpravy.

strana 47

BAUME & MErCIEr Model z řady Clifton s klasickým designem, datumovkou a ukazatelem rezervy nátahu.

JAEGEr–LECoULTrE

Inspiraci vesmírnými meteority najdeme otisknutou na číselníku hodinek Jaeger–LeCoultre.

MonTBLAnC

Automaty z řady Heritage Chronométrie s ukazatelem druhé časové zóny a fáze měsíce.

strana 48

hodinky

proč ne?! – únor 2015

roGEr DUBUIS

Sportovní look dostal bestseller značky Roger Dubuis – model se skeletonovým strojkem nazvaný Spider.

PIAGET

Vysoce elegantní dámské hodinky z kolekce Black Tie.

VACHEron ConSTAnTIn Polštářkovitý tvar pouzdra je velkou novinkou u této konzervativní luxusní značky.

strana 49

ZEnITH

Manufaktura z Le Locle předvedla model ukrývající 18 cm dlouhý řetízkový mechanismus.

PAnErAI

Původem italská značka ukázala nové modely Submersible. Tento má pouzdro z hi‑tech materiálu zvaného karbon‑tech.

rICHArD MILLE

Senzaci na Salonu způsobily hodinky s květinou, jež po otevření odhaluje tourbillon, jednu z nejsložitějších hodinářských funkcí.

strana 50

autoview

proč ne?! – únor

strana 51

kupé

bez kompromisů

Pokud toužíte po stylovém kupé, ale čas od času potřebujete převézt více lidí, má pro vás mercedes řešení. jeho model cls vyzkoušel Petr bučík ze společnosti kPmg česká republika. text: Jan markovič – foto: Ondřej hošt

strana 52

k

dyž se před jedenácti lety popr‑ vé objevil model cls na silnici, způsobil poprask. mercedesu se totiž podařilo založit zcela novou kategorii takzvaných sedanů‑ku‑ pé, tedy aut kombinujících sportovní li‑ nie a svažující se střechu s dvěma páry dveří. Díky tomu odpadá nepohodlné soukání se na zadní sedadla a cestující mohou nastoupit důstojně. Přitom však vůz neztrácí vysoké charisma. „líbí se mi jeho moderní design a sportovní tvary, především široká maska a světla. auto je výrazné, na silnici budí respekt, ale při‑ tom neprovokuje. má styl, je elegantní, ale zároveň svalnaté a, jak se říká, chlap‑ ské,“ hodnotí design Petr bučík, který je v české kanceláři poradenské společ‑ nosti kPmg partnerem odpovědným za management consulting. u vozu se základní cenou 1,6 milionu korun se předpokládá, že nabídne luxusní interiér. cls samozřejmě není výjimkou. kabina je proto zdobena špičkovými ma‑ teriály, jako je vybraná kůže, dřevo nebo chrom. „interiér je funkční a přehledný, působí klidně a příjemně. Po technické stránce je perfektně vybavený, vyhovo‑ valo mi jeho nasvětlení a téměř dokonalé odhlučnění,“ chválí vrcholový manažer a dodává: „ve sportovních sedačkách se mi

autoview

auto: MERCEDES‑BENZ CLS 350 BLUETEC 4MATIC Výkon: 252 k Zrychlení 0–100 km/h: 6,7 s Maximální rychlost: 245 km/h Spotřeba: 6,1 l Převodovka: 7stupňová, automat Kufr: 520 l Cena: 1 587 520 včetně DPH

proč ne?! – únor

dobře sedělo. jediným nedostatkem pro mě byl vzhledem k mé dvoumetrové výš‑ ce trochu horší výhled, než na jaký jsem zvyklý ve svém autě.“ Petr bučík po městě jezdí v audi a5 sportback, což je shodou okolností konkurenční auto podobné ka‑ tegorie, jen o něco menší. základní cenu cls lze samozřejmě po‑ řádně navýšit o příplatky. mnoho z nich je opravdu užitečných. tak například nové inteligentní leD světlomety multibeam jsou spojeny s kamerou na vrchu čelního skla. Při jízdě v noci stačí nastavit dálkové svícení, a chytrá elektronika se postará o to, aby protijedoucí auta nebyla oslněna. jednoduše jejich prostor odstíní. Přitom paprsek dosvítí až na vzdálenost 485 met‑ rů! Dobré je také připlatit si za vzduchový podvozek airmatic. ten je totiž klíčový pro komfortní cestování. „auto jsem během dvou svých běžných pracovních dnů testoval hlavně při cestách po Praze. vyzkoušel jsem si tedy všechny povrchy od nerovnoměrných kočičích hlav po úseky městského okruhu, kde došlo i na rychlejší jízdu. zažil jsem s ním odvoz dětí do školy i cesty s klientem na pracovní schůzky a ve všech situacích se auto vý‑ borně osvědčilo. oceňuji především velmi komfortní ježdění i v náročnějších zónách pražského centra, za které tento model

strana 53

vděčí vzduchovému podvozku,“ shrnuje své pocity z testu Petr bučík. testovaný model poháněl naftový šes‑ tiválec 350 bluetec doplněný o pohon všech kol 4matic. auto má k dispozici 252 koní maximálního výkonu a hlav‑ ně vysoký točivý moment s hodnotou 620 nm. Díky tomu dokáže pokořit stokilometrovou hranici za 6,7 sekundy a maximálně uhání až 245 km/h. k řazení slouží sedmistupňová automatická pře‑ vodovka. mercedes má navíc nově v na‑ bídce i devítistupňový automat. spotřeba by měla být podle tabulek 6,1 litru nafty na 100 km. Při cestování po Praze se ale během testu na palubním počítači obje‑ vila jiná hodnota. „Po městě jsem nejezdil nijak agresiv‑ ně, ale relativně plynule. spotřeba byla kolem deseti jedenácti litrů. auto reaguje rychle, zabírá při nízkých otáčkách, má akceleraci. motor je ovšem klidný, kulti‑ vovaný, takže ho téměř neslyšíte. nejde o nijak těžké auto. Proto naftový třílitr pro standardní cestování skvěle funguje a dá se s ním jezdit ekonomicky a eko‑ logicky,“ míní testovací jezdec s tím, že zásadnější výtkou je jen fakt, že ve srov‑ nání se sportovními vozy není ve větší rychlosti cls tak stabilní. to lze naštěstí řešit nastavením jízdního režimu. mód sport totiž zvýší tuhost tlumičů vozu.

Petr bučík se svěřil, že u svých prvních aut preferoval spíš benzinové motory, pro‑ tože úroveň tehdejších naftových jednotek nebyla příliš vysoká. nyní je ale podle něj jiná doba a rozdíl mezi naftou a benzinem

řidič: Jméno: Petr Bučík Funkce: partner odpovědný za management consulting, KPMG Česká republika Věk: 36 Řídím od: 18 let První auto: Mazda 626 Současné auto: Audi A5 Sportback Jaký jsem řidič: zodpovědný Koníčky: sport (především beachvolejbal a tenis) a cestování (oblíbené destinace jsou Asie, Střední Amerika)

se téměř smazává. „u některých typů aut preferuji diesel, u sportovních spíše ben‑ zin,“ vysvětluje. cls se mu ale líbilo tak, že by si ho rád někdy vyzkoušel i v nejrych‑ lejší variantě 63 amg s vybavené dvakrát přeplňovaným benzinovým osmiválcem s výkonem 585 koní. k rychlým vozům má blízko. s přáteli se totiž občas vydává na delší cesty po evropě, při kterých rád testuje různé typy sportovních aut. s pě‑ tičlennou rodinou cestuje autem hlavně po česku a okolí. Delší cesty by totiž se třemi dětmi byly dosti náročné. ačkoliv by cls byl pro tak velkou rodi‑ nu spíš nepraktickým autem, dokázal by si ho představit ve své garáži. „myslím, že cls je vhodné pro lidi s podobným život‑ ním stylem, tedy ty, kteří mají rádi kupé, ale občas potřebují svézt více lidí,“ uzavírá hodnocení bučík.

Inzerce PN001615

zoom

strana 54

proč ne?! – únor 2015

vybrali jsme novinky, bez kterých se v zimě neobejdete na svahu ani ve městě.

Klapky na uši BARTS BAR s imitací kožíšku. Cena na vyžádání. vyžádání Prodává DAVID SPOR SPORT.

Beranice do zimy a nečasu značky BARTS. Cena 990 Kč.

Prodává DAVID SPORT.

Sněhobílé zuby vám v ústech vykouzlí bělicí pero SWISSDENT. Cena 959 Kč.

Prodává PROFIMED. OFIMED.

Sněhule od značky Vist. Cena 8790 Kč.

Prodává DAVID SPORT.

Vyteplené sako z řady Rodin.

Cena cca 35 000 Kč. Prodává MONCLER.

strana 55

Profesionální lyžařské hůlky Leki Worldcup, které eré používá i Radek Bank. Prodává SPORT KONCEPT.

Batoh od nordické značky FJÄLLRÄVEN v tradičním designu. Cena cca 4200 Kč.

Prodávají vybrané obchody.

Zimní dámský kabát od Canada Goose je vhodný i do nejvyšších mrazů mrazů. Cena cca 23 500 Kč. Prodávají vybrané vy obchody.

Hřejivé bačkory s vrstvou lehkého kachního peří. Cena na vyžádání v obchodě. Prodává PEAK PERFORMANCE.

Elegantní kožené rukavice Leki. Cena na vyžádání v obchodě. Prodává SPORT KONCEPT.

zoom

strana 56

Pokud na zimu radši odlétáte do teplých krajů, můžou se vám hodit tipy z cruise a jarních kolekcí.

Velká kabela z proplétané barvené kůže. kůže Cena 187 250 Kč. Prodává BOTTEGA VENETTA.

Sandály s koženým povrchem imitujícím strukturu ještěrčí kůže. Cena na vyžádání v obchodě.

Prodává SALVATORE FERRAGAMO.

Plážová osuška, která se dá nosit jako plážový župan. Cena 18 400 Kč.

Prodává HERMES.

Vonná svíčka Be The Light s uklidňující vůní pačuli. Cena 2200 Kč. Prodává PAŘÍŽSKÁ 17.

Nazouvací tenisky s módním šmrncem slavné značky. Cena na vyžádání v obchodě.

Prodává LOUIS VUITTON.

Námořnické triko s límečkem z kolekce GANT Rugger.. Cena na vyžádání v obchodě.

Prodává GANT.

proč ne?! – únor 2015

strana 57

Chic boty z jarní kolekce italského dua Dolce & Gabanna. Cena na vyžádání v obchodě. Prodává DOLCE & GABANNA.

Neformální eformální pásek z proplétané kůže kůže. Cena na vyžádání v obchodě. Prodává GUCCI.

Espadrillky s podrážkou s typickými gumovými nopy od TOD'S. Cena na vyžádání v obchodě. Prodává TOD'S.

Kufr Lite Cube DLX Cena 13 999 Kč. Prodává SAMSONITE.

adresář bottega veneta, Pařížská 14, Praha 1, tel. 222 310 054; bell & ross, staroměstské

nebo václavské nám. 10, 110 00 Praha 1, tel. 224 214 349; hublot, Pařížská 1, Praha 1,

nám. 16, Praha 1; bulgari, Pařížská 15, Praha 1, tel.: 222 310 358; carollinum,

tel.: 222 310 907; hugo boss, Pařížská 6 a 19, Praha 1; klenotnictví Dušák, na Příkopě

Pařížská 11, Praha 1, tel.: 224 810 890; cartier, Pařížská 2, Praha 1, tel.: 221 709 000;

17, Praha 1; la Perla, široká 15, Praha 1; louis vuitton, Pařížská 13, Praha 1, tel.:

christian Dior, Pařížská 4, Praha 1; Dolce & gabbana, Pařížská 28, Praha

224 812 774; PaŘížská 13, Praha 1, tel.: 222 313 608; PaŘížská 17, Praha 1, tel.: 222 320 260;

1, tel.: 224 216 407; Dusni3, Dušní 3, Praha 1; ermenegilDo zegna, Pařížská 18,

PraDa, Pařížská 16, Praha 1, tel.: 221 890 380; roberto coin, Pařížská 1, Praha 1, tel.:

Praha 1, tel.: 224 210 083; gant, seznam prodejen na www.gantclub.com/cs; gucci,

222 314 122; rolex, Pařížská 14, Praha 1 ; salvatore ferragamo, Pařížská 20, Praha 1,

Pařížská 9, Praha 1, tel.: 222 316 091; halaDa, Pařížská 7, Praha 1, tel.: 222 311 868;

tel.: 224 814 779; tiffany & co., Pařížská 10, Praha 1, tel.: 221 779 966; versace, u Prašné

hermÈs, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817 545; hoDináŘství bechyně, štěpánská 57

brány 3, Praha 1.

strana 58

mimochodem

proč ne?! – únor 2015

raketa pofrčí na běžkách

r

adek „raketa“ čermák není typický krkonošský lyžař. tenhle pětatřicátník se občas navlékne do latexové kombinézy a na lyžáky připne lyže, které mají hodně přes dva metry – věnuje se totiž rychlostnímu lyžování. letošní zimu vyhlížel sníh s ještě větší netrpělivostí než vloni. Přestože u nás žádná speciální sjezdovka na rychlostní lyžování není, chtěl se raketa pořádně připravit na mistrovství světa ve své disciplíně, které se pojede na přelomu února a března v andoře.

Držitel českého rekordu (242 km/hod.) vtipkuje: „beru si tam na svah s sebou i běžky, abych stanovil novou kategorii a počáteční rekord!“

PN001599

ExkluzivnÄ›

marionnaud.cz

PN001625 NATIONAL SUPPLIER