Proc ne?! August 2014

srpen /2014

SKLADATEL VŮNÍ

Parfumér Jean-Claude Ellena a jeho vůně andělů, dům v Provence a práce snů

PN001502

editorial

Vůně domova Měl to být nezapomenutelný zážitek. A taky že byl.

Stal se letos na jaře v jednom velmi luxusním hotelu v naší zemi: muž objednal své ženě k narozeninám překvapení: pobyt v zámeckém sídle, spojený s večeří plnou exotických delikates, s vybraným ročníkovým vínem a privátním posezením při svíčkách. Uživali si jeden druhého.

Designové apartmá na ni udělalo dojem, stejně jako do té doby všechno v tomto aristokratickém zámečku s pěti hvězdami na vratech a se stovkami těch pravých na romantické obloze za oknem.

Byla ale překvapivě teplá jarní noc, a jelikož v zámeckém hotelu bylo topení puštěné o něco víc, než by muselo, otevřela oslavenkyně okno.

A právě v ten moment přišel zážitek, který předčil všechny dosavadní: do pokoje bývalého šlechtického sídla, kde host platí pětimístnou sumu za jednu noc, zavála omamná vůně... ... hnoje.

Miluji tuhle zemitou příhodu. Připomíná mi kromě jiného, že člověk si většinou pamatuje zážitky i podle vůně. Jak v tomto čísle Proč ne?!, které je věnováno zážitkům všeho druhu, tvrdí parfumér Jean-Claude Ellena: vůně vás dokáže vrátit o staletí zpátky, do dětství, na oblíbené místo u moře. Anebo zpátky na zem, do reálného života, kde i v tom největším luxusu poznáte – někdy i díky vůni kravského hnoje – že mít nosánek příliš nahoru není namístě.

Samé voňavé dny vám, milé čtenářky a čtenáři, přeje Jan BABkA

proč ne?! jan.babka@economia.cz

STRANA 3

PN001514

KRÁSA JE

V JEDNODUCHOSTI

Nová Eletta ECAM 45.760.W od De´Longhi snoubí luxusní design s nejnovějšími technologiemi. Vychutnejte si dokonalé espresso, krémové cappuccino a další kávové nápoje jedním dotekem tlačítka.

PN001414

www.delonghi.cz

obsah

STRANA 6

Osobnost: Jean-Claude Ellena – 8 Jeden z nejvýraznějších parfumérů naší doby slaví 10 let u Hermése novou vůní andělské kůže.

Obrazem: Na střechách – 18 Jaký pohled se člověku naskytne z nejvyšších budov světa zkouší dva mladíci z Ruska v projektu On The Roofs.

20

Úhel pohledu: Hej, zvíře! – 20 Jaká je zábava na turnaji v koňském pólu a co se může stát, když tam přijde královna, popisuje kateřina Hanáčková.

Storyboard: Tour musí bolet – 30 Petr Honzejk si na vlastní kůži vyzkoušel kopce na Tour de France a zjistil, že by pro pocit dostat se nahoru a překonat sám sebe udělal asi cokoliv.

30

vychází každý měsíc jako příloha deníku

Fotostory: Milované neřesti – 38 Co všechno potřebujete, pokud jste závislí na nekonečné zábavě, vlastní kráse nebo romantické lásce, doporučuje klára Tománková.

Ředitel redakcí: Vladimír PISkÁČEk Šéfredaktor Hospodářských novin: Martin JAŠMINSkÝ Art director: Jan VYHNÁNEk Vedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABkA Grafika: Zuzana BREČANOVÁ Produkce/fotoeditorka: Irena TESARČÍkOVÁ Spolupracovnice redakce: Kateřina HANÁČkOVÁ

Adresa redakce: Economia, a.s., Pernerova 47 180 07 Praha 8, IČO 00499153 tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e–maily dle vzoru: jmeno.prijmeni@economia.cz

Inzerce: Zuzana TYLČEROVÁ, ředitelka inzerce, mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 zuzana.tylcerova@economia.cz Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795, mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700 hana.poludvorna@economia.cz Jiří BUBENÍČEk, zástupce ředitelky inzerce, tel.: +420 233 071 785, mobil: + 420 604 294 448 jiri.bubenicek@economia.cz Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168 mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700 tomas.celer@economia.cz Rudolf PAVLÍČEk, tel.: +420 233 071 765 mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715 rudolf.pavlicek@economia.cz Jan SAPOŽNIkOV, Key Account Manager pro oddělení agentur tel.: +420 233 071 784, mobil: + 420 777 239 336 jan.sapoznikov@economia.cz Milena HOUŽVIČkOVÁ, Key Account Manager pro oddělení agentur Tel.: 233 071 707, mobil: 605 232 395, 777 587 397 milena.houzvickova@economia.cz

TITULNÍ STRANA: Jeana-Clauda Ellenu v Provence vyfotila Christiane von Enzberg (Agentur Focus)

Čtení: Neztroskotávám sám – 42 Ztroskotat na opuštěném ostrově lze mnoha způsoby, jak zjistil spisovatel Lucien Deprijck. Co když se tam ocitnete s neznámou ženou?

Autoview: Toskánský flirt – 48 Projet se historickým kabrioletem kolem toskánské Sieny si s rukou nataženou až na silnici a s větrem ve vlasech vyzkoušel Radek Laube.

Adrenalin: Jak se (ne)stát chlapem – 54 Co všechno zažila Lucie Výborná s partou horolezců a filmařů kolem Radka Jaroše pod vrcholem k2? A proč si zvolila, že chce být chlapem?

48

Parfémy: Klasika – 60 Vůně, které nám spolehlivě připomenou minulých dvacet let a staly se klasikami.

Mimochodem: S.O.S. – 66 Unikátní hodinky Breitling Emergency, díky kterým můžete ztroskotat v té největší díře, ale i tam vás najdou a zachrání.

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na procne@economia.cz a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e-mailem.

Magazín proč ne?! má svou stránku na Facebooku. Staňte se fanoušky a sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

Naše internetové stránky: life.ihned.cz/procne

62

proč ne?! – DUBEN 2013

editorial

STRANA 7

PN001530

STRANA 8

rozhovor

proč ne?! – SRpeN 2014

Sám se nikdy nevoní. přesto má čich na ty nejlepší vůně.

Francouzský mistr parfumér

Jean-Claude Ellena po deseti letech u Hermès nyní stvořil svou vrcholnou symfonii: parfém s vůní andělské kůže.

TexT: Vanda HORNÁ FOTO: Richard SCHROeDeR iluSTRACe: Daria mAkeevA

STRANA 10

Ř

íkají mu pan Nos. v jeho pracovně v jihofrancouzském Cabris to libě voní už od prvního vzdáleného pohledu. vilu postavenou ve svazích končících maritimských Alp obklopují tmavé Salzmannovy borovice, pod nimi pomalu odkvétá levandule. Bývalý dům architekta s obrovskými okny dává svobodný pocit, kdy nevíte, jestli jste uvnitř, nebo venku.

Středozemní moře je odsud už pěkných pár kilometrů vzdálené, ale cítíte ho ve vzduchu a vnímáte tam v dáli na širokém bleděmodrém obzoru.

Jean-Claude ellena se tu věnuje vytváření vůní. Den co den, celkem už padesát let. Čichá k vonným složkám pečlivě ukrytým v křišťálových lahvičkách a v hlavě formuluje složení těch pár vonných kapek, které člověku dokážou zamotat hlavu. Čich je smyslem jeho života. Doslova. pARFém Je liTeRATuRA Stejně jako se člověk musí propít ke kvalitnímu vínu anebo si vyšlápnout tvar chodidla do poctivě ušitých bot, musí i u vůní postupně hledat tu pravou. Tříbit smysly, vlastní názor a vkus. Odér, který vás mladicky chytne za nos a omámí tak intenzivně, aby vás stejně rychle opustil, rádi časem vyměníte za vůni, jejíž přítomnost si nebudete bezhlavě užívat jeden každý den. Flirt vyměníte za vztah, napodobeninu za ryzost.

S Jeanem-Claudem ellenou se potkávám už poněkolikáté, opět tady na jižním azurovém pobřeží Francie, kde je doma. pokaždé je úžasné sledovat, jak vyzrávají nejen jeho vůně, ale i on. letos je to o to zajímavější, že právě slaví deset let u Hermès. většina parfémových výtvorů vzniká tak, že si na ni značka najme nějakého „nosa“ z firmy, která je zastupuje, lídry na trhu jsou například Givaudan a Firmenich, úspěšné zastoupení na trhu mají i značky, které mají vlastního „in house“ parfuméra. Tradičně jej má Guerlain, kde hlavní roli po posledním „nosu“ z rodu Guerlainů, po Jeanu-paulovi, převzal v roce 2008 Thierry Wasser. Dior má Françoise Demachyho, Chanel zase Oliviera polge, který profesi loni zdědil po svém otci Jacquesovi. Hermès se již deset let pyšní kreacemi Jeana-Clauda elleny, jež za jeho éry ztrojnásobily prodeje vůní této tradiční značky. i ten však ohlásil, že se pomalu chystá na odpočinek, a na jaře

osobnost

proč ne?! – srpen 2014

začal svou olfaktorickou magii předávat Christine Nagelové. Se světem parfémů se tak pozvolna začal loučit jeden z nejnadanějších tvůrců vůní své generace.

JSi CÍTiT pRÁŠkem NA pRANÍ ellena se narodil do rodiny parfuméra v Grasse. „můj otec se ničeho nenapil, nic neochutnal a ani si nic nepřečetl bez toho, aby k tomu předtím přivoněl. pro něho věci existovaly prostřednictvím své vůně,“ vzpomíná Jean-Claude na otce. v šestnácti letech pracoval v továrně na esenciální oleje a roku 1968 se stal prvním studentem nově založené parfumérské školy Givaudan v Ženevě. O jeho talentu svědčí však i to, že z tříletého programu odstudoval pouze devět měsíců, poté mu Givaudan nabídl rovnou místo parfuméra. může se zdát, že jej místo jeho narození a poděděné geny předurčily pro dráhu vládce aromat. Na otázku, zda si myslí, že má nějaký speciální dar, však odpovídá, že nikoli. „Stejně tak dobře jsem se mohl stát instalatérem, hudebníkem nebo malířem. Ale nikdo z mých blízkých mi nebyl v těchto profesích vzorem.“ kromě otce však ellenův život ovlivnil ještě další parfumér. edmond Roudnitska, jehož výtvory pro dům Dior jako Diorissimo nebo eau Sauvage by samy o sobě stačily pro titul nejlepšího parfuméra dvacátého století. „edmonda Roudnitsku jsem ,potkal‘ roku 1966. Ten den mi otec věnoval brožuru s okouzlující ilustrací kytice květin na černém pozadí. Německá parfumérská společnost Dragoco ji celou věnovala edmondu Roudnitskovi a jeho ,Radám mladým parfumérům‘,“ vzpomíná ellena.

O čtyři roky později překonal stydlivost a pokusil se o první kontakt se svým idolem. po dohodě s Roudnitskovou ženou Thérèse si schůzku domluvil na čtvrtou odpolední. když mu ale parfumér otevřel dveře, nestačil ani hlesnout. „Jsi cítit práškem na praní. Běž, umyj se a vrať se zítra ve vyvětraných šatech,“ vzpomíná ellena na první setkání s velikánem, který jej zasvětil do své vonné filozofie. mOZek, Ne NOS TvOŘÍ vŮNĚ Ačkoliv sám se nevoní, řada jeho výtvorů je již za jeho života řazena mezi „klasiky“ či „ikony“. patří mezi ně i First pro van Cleef & Arpels, kterou vytvořil v pouhých osmadvaceti letech. Dnes však ellena míní, že je v ní příliš mnoho složek. Je jich 160, pro srovnání Terre d’Hermès z roku 2006 se skládá z pouhých třiceti. To má

Rozesmátý, vždy v bílé košili, působí spíš jako šansoniér. už padesát let je ale skladatelem vůní.

STRANA 11

PN001531

osobnost

STRANA 12

proč ne?! – srpen 2014

Den co den čichá k vonným složkám pečlivě ukrytým v křišťálových lahvičkách a v hlavě formuluje složení těch pár vonných kapek, které člověku dokážou zamotat hlavu.

ellena rád, připomíná mu to japonské básně haiku. Jak sám říká, jednoduchost v parfémech je vlastně to nejtěžší. pravdou je, že jeho raná tvorba se s tou z posledních let jen těžko srovnává. Rozdíly v jeho kreacích totiž definuje linie před a po nabytí totální svobody projevu. kromě kompozic pro Hermès jsou v ní i výtvory, které má dodnes ve své kolekci také Frédéric malle nebo l’Artisan. možná je to díky tomu, že svému nosu ellena při vonné skladbě přikládá pouze kontrolní funkci. ve skutečnosti totiž parfémy tvoří v hlavě. Ne nos, ale mozek ukládá všechny vůně a řídí jejich kombinace. každé setkání s ellenou, ať osobní či prostřednictvím jeho díla, je v mnoha směrech výjimečným zážitkem. Na svých sedmašedesát ani zdaleka nevypadá. Rozesmátý, vždy v bílé košili, působí spíš jako šansoniér. věří na pohodu během tvorby, protože nepohoda by podle něho byla ve vůních cítit.

Svou inspiraci čerpá nejenom ze zajímavých surovin, ale hlavně z navštívených míst a setkání s neobvyklými lidmi.

Stejně intenzivně také z literatury, jejíž propojení se světem parfémů se stalo po příchodu k Hermès jeho konstantním poselstvím. Řadu butikových vůní stvořil jako intimní poezii ve formě haiku a ani nejnovější kreaci nechybí konkrétní literární předobraz. v ZAHRADĚ Setkávat se ve vonící zahradě, to už k ellenovi prostě patří – ať už v té, která zdobí střechu pařížského butiku na rue du Faubourg Saint-Honoré, anebo jako dnes, kdy jsme společně vyjeli do městečka manosque. procházíme tajemnou stezkou mezi stromy a přitom mladé dvojice čtou úryvky z díla v tu chvíli ještě neprozrazeného autora. ladí v nás struny a pozornost k tomu, co má po chvíli přijít. A pak, na samém konci šťavnatého labyrintu,

Stejně jako se člověk propije ke kvalitnímu vínu, musí postupně najít tu pravou vůni.

STRANA 13

STRANA 14

Z ellenovy zahrádky vybrali jsme sedm výjimečných vůní parfuméra Jeana-Clauda elleny.

Deset let trvalo parfumérovi, než ke své spokojenosti složil svou poslední vůni Cuir d’Ange – „Andělská kůže“.

Jakkoliv se například kořenitá a dřevitá vůně Hermèssence Épice Marin může zdát spíše pánská, Ellena rezolutně trvá na tom, že rod jakékoliv vůně si každý může určit sám.

Ellena je dnes exkluzivním parfumérem Hermèse, dříve tvořil i pro specializované značky, například Frederic Malle nebo L’Artisan Parfumeur.

osobnost

proč ne?! – srpen 2014

STRANA 15

Květinové zahrady plné barevných květů evokuje loňská vůně Jour d’Hermès.

Zahrady Nilu aneb jedna z nejúspěšnějších vůní z řady Jardin, s typicky lehkým Ellenovým rukopisem.

„Člověk by měl mít možnost koupit si stejný parfém i za čtyřicet let,“ říká o své klasice, pánské vůni Terre d’Hermès.

Ellena u Hermèse vytvořil i řadu kolínských vod inspirovaných vůní zelených citronů či grapefruitu, růže či bílého hořce.

deset let poté, co usedl na trůn parfuméra domu Hermès, představil Jean-Claude ellena v pořadí již dvanáctý klenot z řady Hermèssence. Spolu s ním i nejintimnější aspekt své fantazie. kŮŽe BOHA Jsme v zahradě domu, kde žil a zemřel francouzský spisovatel Jean Giono. možná znáte jeho mistrovskou povídku muž, který sázel stromy, filmový fanoušek si určitě vzpomene na Husara na střeše s Juliette Binocheovou v hlavní roli.

S Jeanem Gionem, zarytým pacifistou oslavujícím ve svých dílech krásu krajiny v provence, přírodu a prostého člověka, cítí Jean-Claude ellena spříznění duší.

Jako by skrze jeho tvorbu promlouvaly i ellenovy nejniternější pocity. Spojuje je láska k rodnému kraji, a jak Jean-Claude přiznává, Giono jej inspiruje víc než třicet let. Tvrdí, že stejně jako romány, tak i parfémy mají schopnost plout prostorem mimo čas a ještě dlouho po setkání v nás nechat mírný, přesto však přetrvávající otisk v paměti.

Tak jako jedenáctá vůně řady Hermèssence, loni uvedená épice marine, byla inspirována setkáním s kuchařem Olivierem Roellingerem a propojením čichu a chutí, letošní novinka znovu na scénu přivádí ellenovu vášeň pro literaturu. Nejen pro dílo, ale také pro význam autora, ve kterém parfumér poznává sebe sama. „když jsem se před deseti lety stal součástí domu Hermès, domu řemeslníků a umělců, vrátila se mi v paměti pasáž z knihy Jeana Giona modrý chlapec,“ začíná ellena a cituje z knihy: „vzpomínám si na dílnu svého otce. Nemohu projít kolem ševcovské dílny, aniž bych měl pocit, že otec je stále naživu. Někde mimo tento svět sedí u verpánku ve své modré zástěře, u ruky šídla a roztahovací kleště, zaneprázdněný výrobou bot z andělské kůže pro nějakého tisícinohého boha.“ konkrétně spojení „andělská kůže – cuir d’ange“ bylo vždy zasunuto hluboko v mysli Jeana-Clauda elleny. Dvě slova, dvě vůně. vůně andělů a kůže, která dala název i novému parfému. Napsat tuto „báseň“ však ellenovi trvalo deset let. Jak sám říká, deset let neznamená nic, když chcete vyjádřit něco nepoznaného, když chcete změnit způsob, jakým jsou věci obvykle nahlíženy. Cuir d’ange, andělská kůže, protimluv, který vyvolává touhy. Zrodil se nápad na parfém, který by voněl jako světlo, jako nejjemnější kůže, jako okřídlený bůh.

velkou výzvou, kterou během posledních deseti let řešil, byla snaha uchopit vůni andělů. „musím se přiznat, že netuším, jak voní bohové a andělé. Nicméně andělé hrají v tvorbě Hermès důležitou roli,“ říká Jean-Claude. „Bdí nad námi hned čtyři, kteří sídlí na střešní zahradě sídla domu Hermès na Faubourg Saint-Honoré. Jsou to cherubíni, jejichž úkolem je šířit slovo boží. Není těžké uhádnout, že je to slovo boha Herma. Někde jsem četl, že bohové nevoní, ale text vůbec nezmiňoval, zda se to týká i andělů,“ usmívá se ellena. myšlenka na andělskou vůni jej dráždila a provokovala. Zejména pak možnost najít anděly podle jejich pachu. „přemítáním jsem došel k tomu, že andělé jsou stvořeni k obrazu bohů, takže by měli vonět prostě božsky. Tím jsem si prostě první část díla racionálně podmínil, protože – předpokládám, že stejně jako vy – jsem se s nimi zatím ještě nikdy nesetkal,“ vtipkuje. i když druhý part nového parfému je již mnohem hmatatelnější, nebyl o nic snazší než první. ellena si zde přál vykonat malou parfémovou rebelii. To byl ostatně důvod, proč od nápadu k realizaci uběhlo zmíněných deset let. věrný svým postupům proti konvencím, aby nová nóta kůže byla zcela odlišná od nejčastěji používané ruské kůže, jejíž pryskyřičný odér úzce spojený s aromatem sazí, vypůjčený z vojenských bot a cestovních zavazadel, sváděl ženy v dvacátých letech minulého století.

O vysněnou nótu se už dříve pokusil v kelly Calèche, ale jak sám říká, při zpětném pohledu s ní není zcela spokojen. „když jsem poprvé přišel k Hermès, přál jsem si navštívit místo, kde skladují kůže.

Je to něco jako jeskyně Alibaby, kde jsou uschovány nejcennější poklady. A tím nemyslím zlato nebo stříbro, ale kůže. Zde je tato vzácná surovina uspořádána podle vlastností a barev. viděl jsem, dotýkal se a cítil ty nejkrásnější kůže. mezi nimi byla dokonce i ona andělská kůže, která váží pouze několik gramů. Tak jemná, tak měkká, že jsem se jí sotva odvážil dotknout.

Stvořena pouze pro jemné bílé ruce, ruce anděla. věřte nebo ne, voněla fialkami, narcisy, kosatci, svátostí. Natáhl jsem se po zápisníku a zaznamenal všechny ty pachy. měl jsem kůže v ruce, pachy v hlavě a andělé mi letěli nad hlavou…“ A jaká je vůně andělské kůže? Úvodní nóty poslední ellenovy vůně nazvané Hermèssence Cuir d’Ange jsou čiré, jako první

STRANA 16

osobnost

proč ne?! – srpen 2014

Jean-Claude ellena (67)

narodil se ve francouzském Grasse do rodiny parfuméra, stejnou profesi sdílí i jeho bratr a dcera. Kromě literatury má rád jazz a maluje. Od roku 2004 je výhradním parfumérem francouzského domu Hermès.

Zatímco poslední vůni tvořil deset let, například Un Jardin en Méditerranée pouhé tři dny. Kromě vůní Hermès (řada Hermèssence, řada Jardin, Jour d’Hermès, Terre d’Hermès, Voyage d’Hermès atd.) stvořil mimo jiné: Van Cleef & arpels First (1976), Sisley eau de Campagne, čtyři vůně pro L’Artisan, tři pro Frédéric Malle, Bvlgari au Thé Vert, unisexovou kompozici, která byla od té doby mnohokrát napodobována. do mysli mu nejlépe nahlédnete přečtením deníku The Diary of a nose – a Year in the life of a Parfumeur. Jeho nová vůně Cuir d’Ange se bude v pražském butiku Hermès prodávat od října.

řádky básně. pudrové a delikátní, jako dotek peří. poté nastupuje kůže. Hedvábná, jemná, proměnlivá. v prvním kontaktu rezonuje pružnost písečné růžové teletiny, vzdávající hold jejímu nejpřirozenějšímu stavu, posléze se přidává režná kozí kůže a společně tvoří náladu plnou rafinovaných detailů z rukou šikovného řemeslníka.

Tu ostatně dokonale dokresluje flakon v barvě béžového koňaku s odlesky jantaru. Jako tolikrát předtím, ať už v jiných klenotech butikové řady Hermèssence, nebo ve vůních inspirovaných zahradami či ve voyage d’Hermès, opět cítím něco nadpozemského. Jako by ellena smíchal složky z tohoto i jiného světa. Je to zá-

vislost, možná hypnóza. Rozhodně však magie a zážitek. ve světě parfémů je tím, čím mozart v hudbě, napsala kdysi lucia van der post z Financial Times. Jean-Claude ellena je však spíš než skladatel spisovatel a básník s unikátním rukopisem. Stejně tak i svým způsobem solitér a revolucionář. „Nerad mluvím o potěšeních, zjistil jsem, že jednodušší je mluvit o touze,“ otevírá svou knihu Diář nosu. vyslovuje v ní přání, aby ten, kdo se rozhodne nosit ellenovu vůni, pokračoval v příběhu, který parfumér začal. Z touhy se tak zrodí potěšení. malé radosti, které si krademe z každodenního života.

Takové, které svou vůní rozjasní den.

PN001521

foto: Marek Musil

STRANA 18

obrazem

proč ne?! – SRpeN 2014

NA STŘECHÁCH Brní vás při tomhle pohledu nohy? Vadima Makarova a Vitalije Raskalova ne. Dva mladíci z Novosibirsku a Moskvy se už rok baví tím, že lezou na nejvyšší místa v metropolích celého světa a dělají si tam trošku nevšední zážitkové fotky. "Hledáme místa, odkud je pořádný výhled," říká ironicky Vitalij. Začali v evropě na eiffelovce a berlínských mrakodrapech, dnes už mají za sebou i Dubai, Hong Kong a také Shanghai, odkud je i tato fotografie. Jestli se nebojíte a/nebo pokud pracujete v oddělení risk managementu, doporučujeme podívat se na jejich web na www.ontheroofs.com.

sTrANA 20

Hej, zvíře!

Pro Čecha není snadné stát se fanouškem sportu, jakým je koňské pólo. Ale jde to mnohem snáz, když se ocitnete ve Windsoru, kde vám šampion s vizáží jihoamerického playboye po zápase potřese rukou a kde možná potkáte i královnu.

TexT: Kateřina HANÁČKOVÁ FOTO: David TurecKý

zblízka

proč ne?! – srPeN 2014

sTrANA 21

sTrANA 22

s

pálkami zdviženými vysoko nad hlavou vypadají hráči póla jako rytíři vyrážející do boje. V tom malém bílém míčku, za nímž se všichni hladově vrhají k postranní čáře, jako by se v tuhle chvíli zhmotnilo všech‑ no, po čem kdy toužili. Z chaotické změti nohou, kopyt a zvířeného prachu hbitě vykličkuje jedna klisna, dá se do cvalu a rozrývá přitom travnatý koberec hřiště, až vzduchem létá hlína. Hráč, kterého ne‑ se, prudce švihne pálkou a z půlky hřiště katapultuje míč doprostřed brány. Gól.

Těsně vedle mě se ozve slabé zatleská‑ ní. už dvacet minut se na hlavním tráv‑ níku windsorského Guards Polo clubu hraje semifinále letošního turnaje cartier Queen’s cup v koňském pólu, na tribuně však fandí jen hrstka nejvěrnějších fa‑ noušků. Kdo si přišel turnaj doopravdy užít, stojí teď paradoxně o padesát metrů dál, zakusuje maličké croissanty, obdivu‑ je zdejší květinovou výzdobu a usrkává šampaňské, které ze stříbrných podnosů servírují číšníci vyplouvající z bílých sta‑ nů. spíš než sportovní událost tak zdejší dění připomíná výjev z obrazu Édouar‑ da Maneta. Nějakou zahradní slavnost, na které elegantní dámy v kloboucích po‑ píjejí čaj s vysoko zvednutým malíčkem, zatímco jim muži galantně líbají ruce a co chvíli kontrolují časomíru na kapesních hodinkách.

Hosté nadšeně švitoří a chvílemi to vypadá, jako by hráli slovní hru, jejímž účelem je použít v každé větě výraz „bril‑ liant“. Z ocelově šedých oblak si sem tam najde cestu dolů osamělá dešťová kapka a já se silou vůle snažím udržet na hlavě květinový klobouček, do něhož se opírá vítr, který je v polovině června i na an‑ glické poměry nezvykle studený. Přesto mají všechny návštěvnice sluneční brýle a v šatech s odhalenými rameny statečně předstírají, že je takové teplo, jaké by se na začátek léta slušelo.

Hlouček mladých dam loví mobilním fotoaparátem známé tváře. Jednou si vyfotí prominentní jordánskou královnu Noor nebo rona Dennise, někdejšího šéfa stáje MacLaren, jindy jen krásně vypada‑ jící pár. Těžko říct, jako celebrita tu totiž vypadá úplně každý. Jedna ze slečen, oz‑ dobená zebrovaným šátkem Hermès, se ptá kamarádky, jestli má oblíbený tým. „Mám ráda ten, který hraje v růžových dresech,“ odpoví jí bez zaváhání, „jejich koníci mají tak rozkošné chrániče!“ Bez‑ děčně se ušklíbnu, protože náhodou vím,

úhel pohledu že bez ohledu na věk či velikost se všem pólo koňům říká ponyové. Kdo tu řekne „kůň“, prozradí se stejně jako britský špeh v Tarantinově Hanebných panchartech, který nevěděl, že chce‑li Němec ukázat na prstech číslo tři, počítá od palce.

K monotónnímu zvukovému podkresu, tvořenému cinkáním skleniček a mlaska‑ vými polibky na tváře, se najednou přidá staccato zběsile cvakajících fotoaparátů.

Na dopolední recepci zavítala Kristin Davisová, představitelka jedné z hrdinek seriálu sex ve městě. „Jsem nadšená, že tu mohu být. Nikdy jsem na pólu nebyla a přiznám se, že ani nerozumím pravi‑ dlům, ale řekla jsem si, proč ne,“ zacvrliká herečka a vesele pokrčí rameny. Nad tím, že někdo nezná pravidla póla, se tu nikdo nepozastavuje. Koneckonců, nejdůležitější hra – ta společenská – probíhá tady a teď, za bílým plotem u vedlejšího trávníku, od‑ kud není na zápas ani vidět. Dva chlapci oblečení v sakách s kontrastním lemem probírají počasí, a když nadejde čas lou‑ čení, přátelsky se obejmou, chlapsky se poplácají po zádech a pak se jeden skloní k sestře svého kamaráda a zvedne její dlaň k políbení. Všem je tak osm let.

DrŽTe sI KLOBOuKY Zatímco venku na trávníku si hosté v po‑ klidu vyměňují úsměvy, vizitky a uvítací polibky, uprostřed největšího stanu ner‑ vózně kmitají číšníci v rukavičkách. chys‑ tají stoly k slavnostnímu obědu, aranžují jmenovky hostů a vedle pečlivě uspořáda‑ ných příborů kladou papírové vějíře. Až ke stropu se tyčí ohromné porcelánové amfory přetékající růžemi, kosatci, nar‑ cisy a orchidejemi, proti nimž vypadají bujné pugéty z holandských zátiší jako opelichané luční kvítí. Pak všichni číšní‑ ci najednou hbitě zmizí v zákulisí. Když se hosté usadí na místa, začnou se v pra‑ videlných rozestupech soukat z kuchyně jako šňůra korálků. Mezi řinčením příborů jde kromě angličtiny zaslechnout fran‑ couzštinu, němčinu, ruštinu, arabštinu i hindštinu – co stůl, to babylonská věž.

V záplavě koktejlek a tmavomodrých sak vyniká několik žen v pestrobarev‑ ném sárí. I koňské pólo je totiž, stejně jako pití čaje nebo slova „šampon“ a „py‑ žamo“, britským importem z Orientu.

Před dvěma a půl tisíci lety znali pólo Peršané, a než britská aristokracie tuhle kratochvíli okoukala u Indů, sloužil tento sport jako zábava šáhů, sultánů, chánů, mahárádžů a chalífů z východních říší.

proč ne?! – srpen 2014

Kdo tu řekne slovo „kůň“, nepatří sem.

Na pólu se totiž koním říká ponyové.

sTrANA 23

Zatímco venku na trávníku si hosté v poklidu vyměňují úsměvy, vizitky a uvítací polibky, ve stanech je nachystána hostina.

Foto: Archiv Cartier

Na pólo se přišla podívat i Kristin Davisová, herečka známá ze seriálu sex ve městě.

sTrANA 24

úhel pohledu

proč ne?! – srpen 2014

Hraje se finále turnaje cartier Queen’s cup, jenž je vrcholem sezony. Ti nejlepší hráči všech týmů jsou z Argentiny, kde se umění hrát koňské pólo dědí z generace na generaci. Důkazem budiž dva z nejlepších hráčů na světě: Pieresové jsou bratři.

Dobře to shrnuje verš vytesaný do ka‑ menné desky v hindúkušských horách, kde leží jedno z nejstarších pólo hřišť na světě: Ať si jiní lidé hrají, co chtějí – pólo je králem her a hrou králů. A to i v Anglii, kde mezi jeho nejvěrnější pří‑ znivce patří princové charles, William i nejstarší Philip, manžel královny Alž‑ běty II. Ten v padesátých letech Guards Polo club založil a klubovnu s hřišti ne‑ chal postavit poblíž windsorského zámku, uprostřed parku jako z Byronových poví‑ dek, kde rostou staleté duby a mohutné rododendrony.

Z Britů pólu propadl i mladý Winston churchill, který v dopisech úpěnlivě žá‑ dal svou matku, aby mu do Indie poslala peníze na ponyho. „Bez něj tu nevydržím déle než pár dní,“ psal v zoufalosti, „ledaže bych se vzdal hraní, což by bylo strašné.“ Když po hostech zůstanou na stole jen zmačkané ubrousky a ve stanu to vypa‑ dá jako z reklamy na jar, kterého stačí na stohy ušpiněných talířů použít jen jed‑ na kapka, znamená to, že se všichni od‑ klidili na tribuny. Hraje se finále turnaje cartier Queen’s cup, jenž je vrcholem se‑ zony, a to už si nikdo ujít nenechá – ces‑ tou k hřišti všichni vzrušeně štěbetají, že na konci uvidí královnu, a uzavírají sázky, jakou barvu kostýmku na dnešek zvolí.

Na hřiště si to vykračuje kapela gra‑ nátnické gardy v tradičních červených

kabátech, když vojenský kapelník náhle mávne taktovkou a hudebníci se začnou seskupovat do formace, která má zjevně tvořit obrazec. Mylně tipuji hranatou me‑ dúzu – podle komentátora tvar představuje číslo třicet, neboť přesně tolik let královnin pohár sponzoruje šperkařská firma cartier.

Za dohrávající kapelou už nervózně pře‑ šlapují hráči a cvičně švihají dlouhou pál‑ kou. současnou Mekkou póla je Argentina, a tak není divu, že má polovina osazenstva soupeřících týmů Zacara i Talandracas špa‑ nělské jméno a vizáž Armaniho topmodelů.

Nezarazí ani stejná příjmení – v Argentině totiž všichni sourozenci pěstují v mládí to, co dělával jejich otec. „Jdeme na to, držte si klobouky, chlapci a děvčata,“ spustí energický komentátor poté, co dohraje hymna, a následujících šedesát minut se prakticky nenadechne.

Když se Facundo Pieres, jednička týmu Za‑ cara, netrefí míčem do soupeřovy branky, emotivně zahlásí: „Omluvte jej, dámy a pá‑ nové, je to jen člověk.“ A hned dál chrlí jména hráčů, kteří si přihrávají míč, ex‑ taticky křičí, jakmile se objeví příležitost dát gól, a neskrývá zklamání z promar‑ něných šancí. Kdyby jeho projev někdo přepsal, připomínal by poslední kapitolu z Joyceova Odyssea – nepřetržitý proud slov bez jediného znamínka interpunkce.

Jako kdyby u mikrofonu ve skutečnosti seděl někdo z Monty Pythonů.

KOŇsKÉ PÓLO

Když ho uvidíte poprvé, připadne vám jako pozemní hokej na koních: dvě družstva složená ze čtyř hráčů na ponyích se snaží pomocí pálky umístit míč do branky soupeře. stejně jako v golfu mají všichni v týmu přidělený handicap. Zápas je rozdělený do šesti úseků o délce 7,5 minuty, jimž se říká chukka.

V pauzách mezi nimi hráči střídají vyčerpané poníky za čerstvé. Jako dost možná nejstarší týmový sport na světě vzniklo pólo před 2500 lety v Persii, moderní podobu mu ale dali Britové, kteří jej v 19. století okoukali od Indů.

Dnes je Mekkou tohoto sportu Argentina, která je líhní nejlepších hráčů světa.

PN001536

sTrANA 25

PN001509‑2

sTrANA 26

úhel pohledu

proč ne?! – srpen 2014

GuArDs POLO cLuB

Největší pólo klub v evropě založil uprostřed rozlehlého windsorského parku princ Philip, vévoda z edinburghu, v roce 1955. Dodnes si drží funkci prezidenta klubu, královna Alžběta II. je jeho patronkou. Původně si v klubu měli krátit chvíli důstojníci britské armády, postupně se otevřel i veřejnosti – profesionálům i amatérům.

V polovině června se na největším z deseti hřišť koná nejprestižnější událost sezony, kterou je cartier Queen’s cup.

cenu pro nejlepšího hráče letos předávala královna Alžběta. Hráč Facundo Pieres jí při fotografování položil ruku na rameno, čímž kompletně zbořil po staletí dodržovaný protokol.

Foto: Profimedia.cz

BŮH ŽeHNeJ KrÁLOVNĚ Vypadá to jednoduše: dva týmy složené ze čtyř hráčů se snaží pomocí pálek umístit míč do branky soupeře. Na tenhle základ se ale vrší celá řada komplikovaných pra‑ videl, která mají zaručit, že když cváláte na půltunovém zvířeti rychlostí padesát kilometrů za hodinu a mácháte přitom pa‑ licí, nepřijdete k úrazu vy ani nikdo jiný. rozhodčí v pruhovaných dresech proto netrestají jen fauly, ale i šance, kdy by k nim mohlo dojít. Na tribunách nikdo neskanduje – když padne gól, diváci uzna‑ le pokyvují hlavami a tleskají, když hráč mine branku, ozve se skupinové „ou!“.

Nejlepší hráč na světě, Adolfo cambiaso, který pro fanoušky póla znamená totéž co Messi pro fotbalové nadšence, v rozhovo‑ ru pro Telegraph řekl, že si tenhle sport vybral, protože je nesnesitelně líný: „Když hrajete tenis, musíte všechnu práci odvést nohama. V pólu jsou to nohy ponyho. Vy na něj jen vyskočíte a hrajete.“ Když vidím, jak mrštně a chytře umí ponyové při hře uhýbat, v mžiku zabrzdit a hned zas zrych‑ lit a cválat k soupeřově brance, říkám si, že na té nadsázce něco bude.

Pro ponyho je akce na hřišti vyčer‑ pávající, a tak na konci každého úseku hry, jemuž se říká chukka, z něj hráč hbitě sesedne a vymění jej za čerstvého.

V obou týmech jsou namixovaní hráči

sTrANA 27

Gurmánský palác Julius Meinl nyní i v Praze!

Tři patra kulinářských zážitků z celého světa.

Ulice 28. října 377/13, přímo na Můstku.

www.meinlpraha.cz PN001516‑2

sTrANA 28

s různými handicapy, profesionálové vedle amatérů. A tak v družstvu, jehož hlavní hvězdou je legendární Juan Martin Nero, hraje i sedmašedesátiletý francouzský in‑ vestiční bankéř Édouard carmignac a na‑ proti nim cválá vedle šampiona Facunda Pierese britský finančník Lyndon Lea. Ten proslul hlavně opulentními kalifornský‑ mi večírky, na nichž hosty baví akrobati ze cirque du soleil a sushi se servíruje na tělech polonahých krásek. samozřejmě na nich nechybí ani vrcholoví hráči póla.

Na večírcích i na těch kráskách.

Leaův tým nakonec vyhrává 10:7, opravdový závod ale začíná teprve ve chvíli, kdy mohutný zvon oznamuje konec zápasu. V ten moment lidé vystře‑ lí z tribun na hřiště jako splašená zvěř, zakopávají o drny a dámy se vysokými podpatky zarývají do travnatého terénu.

Veškerá britská zdvořilost a elegance je ta tam. Diváci se tlačí k lanu, které za‑ městnanci klubu hbitě natahují kolem místa, kam jejich kolegové začnou nosit stoly s trofejemi. Kapela začne hrát hity od Beatles a ta kobaltově modrá tečka, která celou dobu svítila z terasy klubovny, kus od smrtelníků sedících na tribunách, najednou projde dveřmi. Vejde na tráv‑ ník, postupně nabývá tvaru a najednou se zhmotní. Její Veličenstvo Alžběta II. z masa a kostí.

Davem, jenž se mačká k lanu, projede neklid a do vzduchu se zvedne les rukou s mobilními telefony, jejichž displeje se snaží pojmout tu náhlou porci královské vznešenosti. Královna si potřese rukou se členy všech čtyř družstev, jež dnes hrála, sportovci před dámou smeknou helmu, uctivě se pokloní a poděkují za gratulaci. cenu za nejlepšího hráče si přijde suve‑

proč ne?! – srpen 2014

rénním krokem přebrat Facundo Pieres, hezoun s jiskrnýma očima a úsměvem, jakým si osudoví muži v telenovelách podmaňují srdce hrdinek. Když spolu odcházejí pózovat fotografům, Facundo jí jemně položí ruku na rameno, čímž kompletně zboří po staletí dodržovaný protokol, podle něhož je takový dotek vrcholem nehoráznosti. Královna ale neprotestuje a po sportovcově boku se usmívá od ucha k uchu.

Dlouho potom, co celá sláva skončí, zůstanou hráči i diváci na hřišti, kde se mezi sebou míhají jako rybky v akváriu.

Lidé sportovcům třesou rukama, zkoušejí zašlapávat drny nebo si na travnaté ploše rozloží deku a začnou piknikovat. Mladá žena s bílou liščí kožešinou kolem krku čelí závistivým pohledům promrzlých sle‑ čen v koktejlkách. Provokativně si otevře vychlazenou lahev Veuve cliqout a začne labužnicky olizovat třešňovou zmrzlinu koupenou u pojízdného stánku, u které‑ ho v tomhle zamračeném počasí nestojí jediný zákazník. Atraktivní blondýnka v zebřím šátku si dala za úkol vyfotit se s každým přítomným hráčem a z vytiště‑ ného seznamu si odškrtává jejich jména, sem tam s nějakou poznámkou. „Hej, zví‑ ře!“ zavolá Facundo na svého spoluhráče a začnou si vzájemně halasně gratulovat a plácat se po ramenou. Blondýna k nim zamíří, zarazí ji ale plamenný pohled man‑ želky jednoho z nich, a tak krátce zavá‑ há, udělá si v seznamu značku a odejde. Ženatý hráč je stejně jen poloviční výhra.

Vydá se hledat jiný cíl, nejlépe takový, ze kterého kouká pozvání na večírek u Lyn‑ dona Leaho. A tak se na trávníku rozry‑ tém koňskými kopyty, dlouho po zaznění finálního gongu, začíná hrát další hra…

Na trávníku rozrytém koňskými kopyty se po finálovém zápase začíná hrát další, společenská hra…

současnou Mekkou póla je Argentina, a tak není divu, že má polovina osazenstva soupeřících týmů Zacara i Talandracas španělské jméno a vizáž Armaniho topmodelů.

STRANA 30

storyboard

proč ne?! – srpen 2014

Tour musí bolet O Tour de France se uštěpačně říká, že jde o mistrovství světa v dopingu. Tenhle závod má ale v sobě mnohem víc, než jednorozměrní vtipálci tuší.

TexT: Petr HONzejk FOTO: Isifa/Getty Images

STRANA 32

storyboard

proč ne?! – srpen 2014

závodníci měli přímo na těle namotané rezervní gumy, a když píchli, museli si je vyměnit sami, i když se jim po náročném výstupu třásly nohy i ruce.

V

údolí řeky Pau se válí mlha a kdesi nahoře nezřetelně tušíte vrcholky pyrenejských štítů. Vedle šlape do pedálů nenápadný, lehce prošedivělý chlapík s dobromyslným výrazem a počínajícím bříškem. Stephen Roche, vítěz Tour de France z roku 1987. Napadne vás, že lepšího průvodce barvitým, mnohoznačným, obdivovaným i opovrhovaným světem profesionální cyklistiky nemůžete mít. Ani ne tak proto, že Stephen je jedním z mála vítězů Tour, kterým se nikdy neprokázal doping. Ale spíše proto, že je na něm a jeho kariéře vidět, že o doping, v rozporu se současným mainsteamovým náhledem, zas až tak moc nejde. jde hlavně o příběhy, které je možné spolu

Fanoušci po něm házeli během závodu rýži, polévali ho vínem. Ale Roche stejně zvítězil.

s lidmi jako on na Tour prožít. O příběhy, které si můžeme a máme opakovat. Protože se jim přes veškerou rozporuplnost nedá upřít síla, ze které vyvěrá inspirace.

Rocheho příběh je hodně epický. Tomuhle tehdy osmadvacetiletému Irovi se v roce 1987 podařilo něco, co před ním dokázal jen eddy Merckx a co už asi nikdy nikdo nezopakuje. V jedné sezoně nejprve vyhrál po neuvěřitelné bitvě se svým týmovým kolegou Robertem Visentinim Giro di Italia. „Tehdy mě nenáviděla celá Itálie, fanoušci po mně házeli během závodu rýži, co chvíli na mě někdo chrstnul víno, ale stejně jsem zvítězil,“ vzpomíná Roche. Poté triumfoval na Tour de France, v neopakovatelném ročníku dlouhém 4231 kilometrů, o šest set delším než letošní,

STRANA 33

Dříve na Tour nebyli by po ruce žádní mechanici, závodník nesměl podle pravidel přijmout cizí pomoc. Od soupeře ani od diváka, od nikoho.

Tedy pokud pomoc neviděl nikdo z komisařů.

kdy se ve žlutém trikotu vystřídalo osm cyklistů. Roche, ač spíše časovkář, v poslední alpské etapě přechytračil famózního španělského vrchaře Deldaga. za cílem zkolaboval, ale humor ho neopustil. když mu lékaři po čtyřiceti minutách sejmuli kyslíkovou masku a tázali se, zda je živý, odpověděl: „Docela ano, ale dnes večer opravdu do postele žádnou ženskou nechci,“ čímž získal místo v panteonu světové cyklistiky. A na závěr sezony jako bonus vyhrál mistrovství světa. získal legendární cyklistickou trojkorunu, v Dublinu ho vítalo půl milionu lidí. „Teď už jezdím na kole jen jednou nebo dvakrát týdně,“ říká mi Roche kousek za městem Lourdes. „Trochu mě zlobí koleno,“ vysvětluje. je ale vidět, že energie, kterou bere ze svého

STRANA 34

storyboard závodníky Tour vítali a oslavovali po celé Francii i před lety.

Dole: Do etap běžně zasahovali výpravčí a projíždějící vlaky. kdo stihnul přejet ještě před vlakem, mohl pomýšlet na únik.

proč ne?! – srpen 2014

příběhu, se za jeden život vyčerpat nedá. kilometry ubíhají a v prázdném ranním údolí je snadné propadnout se o desetiletí zpět a nechat do sebe vrůstat příběhy z dávné historie Tour. Co kdybych třeba v prvních ročnících píchnul? Nebyli by po ruce žádní mechanici, nesměl bych přijmout žádnou cizí pomoc. Od soupeře, diváka, od nikoho. Měl bych přímo na těle namotané rezervní gumy a musel bych je promrzlýma rukama vyměnit sám. Praskne mně vidlice? Pak musím do nejbližší kovárny jako závodník eugene Christophe na Tour 1913 po havárii při sjezdu z blízkého pyrenejského průsmyku.

Vezmu do ruky kladivo, kovářův pomocník mi našlápne měchy a vtom… Vtom se zjeví traťový komisař a dává mi desetiminutovou penalizaci za „cizí pomoc“.

Mám problémy s výpletem? Nesmím si vyměnit kolo, a pokud to udělám, musím to poškozené dovézt do cíle, podobě jako ho vezl v roce 1927 na zádech sto padesát kilometrů přes Pyreneje Victor Fontan a při svém martyriu přišel o žlutý trikot. Žízeň? kdepak, musím na ni zapomenout, povolené jsou jen dva litry vody na etapu, která může mít v největších vedrech i 400 kilometrů.

Do července roku 2014 nás vrací mírné stoupání, Stephen Roche přehazuje na lehčí převod, já také. Ani to bych nemohl v prvních desetiletích Tour udělat. Přehazovačky, i když už byly běžně na trhu, ředitel závodu Henri Desgrange až do roku 1937 zakazoval, protože na takovou změkčilost mají podle jeho přesvědčení nárok až lidé po pětačtyřicítce. Že je to všechno docela nelidské? „Ano, Tour má být nelidská. Musí být nelidská. jinak nikoho nebude zajímat. Ideální by bylo, aby nástrahy všech etap přežil vždy jen jediný jezdec,“ souhlasí Desgrange a odjíždí hledat další nelidský průsmyk. jako třeba ten, který se právě teď tyčí nad námi. jmenuje se Tourmalet, a když na něj v roce 1910 závodníci Tour stoupali poprvé, nebylo pod jejich koly po asfaltu ani památky. Vlastně ani po pořádné cestě – byla to jen dřevařská a pastevecká stezka, podobně jako v ostatních horských průsmycích, ze kterých se často sjíždělo za veder i hustého sněžení. A kde se samozřejmě také často padalo. Třeba tak jako v roce 1951, kdy Nizozemec Wim van est nezvládl sjezd z průsmyku Abisque a zmizel v 300 metrů hluboké propasti. zázrakem přežil takřka bez zranění, spolujezdci a diváci ho vytáhli zpět na silnici

STRANA 35

na svázaných galuskách. Nizozemský tým tehdy nemohl v závodu pokračovat. Neměl další náhradní gumy…

Podívám se na Stephena Rocha a chce se mi říci, že jeho generace to měla na Tour, Giru i Vueltě snazší. kratší etapy, lepší výstroj, povolený servis… Ale pak to spolknu. jejich předchůdci mohli něco, co Roche a spol. už ne. Až do šedesátých let mohli závodníci dopovat, jak chtěli. Nikdo se nestaral, nedivil, nepohoršoval. Bylo zřejmé proč: jak by mohli nelidský závod absolvovat lidé v normálním stavu? „Drogy se nám ani nevejdou pod sedla, jezdíme na dynamitu,“ líčil v roce 1924 americkému novináři francouzský šampion Henri Pélissier. kokain na bdělost, proti bolesti strychnin. Normální. jinak to přece nejde. „Pokud vám někdo tvrdí, že je možné jezdit bez amfetaminu, nemá se s ním cenu bavit o cyklistice,“ říká v roce 1949 dvojnásobný vítěz Tour Fausto Coppi. „Nikdy mě nenapadlo, že bych neměl brát drogy.

Naopak, kdybych to nedělal, měl bych pocit, že nedělám dobře svoji práci,“ naříkal

Ideální by bylo, aby nástrahy všech etap přežil vždy jen jediný jezdec.

ještě v roce 1966 jeden z přichycených dopingových hříšníků.

V tomto ročníku dorazili dopingoví inspektoři na Tour poprvé a vysloužili si od závodníků opovržení a protest.

Někteří závodníci se odmítli testování podřídit. Slavný jacques Anguetil, pětinásobný vítěz, který se používáním nejrůznějších substancí nikdy netajil, se durdil, že „není kůň, aby močil do sklenice“. Celý peloton druhý den stávkoval a doporučoval průkopníkovi testování Pierru Dumasovi, aby se také nechal otestovat, jestli si náhodou nedal aspirin a skleničku červeného, a nepomohl si tak k lepšímu pracovnímu výkonu. Šlapeme dál a s přibývajícími kilometry a těžknoucíma nohama mě napadá, jestli na tom něco není. I já bych se nakonec s „červeným vejcem“ testosteronu nebo trochou erytropoetinu dostal výše, dále, rychleji. Mohl bych šlapat, posouvat své hranice, vítr by mi pod helmou profukoval o další průsmyk výš, tam, kam bych se „čistý“ nikdy nedostal. kdo by se, za-

INZERCE

PAVUČINA DESIGNU

Praha znovu otevírá náruč designu a architektury.

A opět ve velkém! V symbolické pavučině utkané nad pražskými věžemi mají své místo výstavy, přednášky, workshopy a další atraktivní akce.

Design a architektura je krásná past na vaše smysly, nechte se chytit i vy.

MEET CZECH DESIGN Praha 8. 9. — 19. 10. 2014

Poznejte příběh českého designu

www.meetczechdesign.cz PN001509‑2 PN001505-2

STRANA 36

V Tour jde o příběh, který si člověk vysní.

Touží překonávat nástrahy, soupeře, sebe.

traceně, staral o nějakou čistotu, když jde o příběh, který jsem si vysnil a teď ho můžu prožívat? Překonávat nástrahy, soupeře, sebe? „Pozor, zpomal,“ ukazuje mi Roche. „Cože?!“ „zpomal!!!“ Probírám se z rauše, div jsem nenarazil do retardéru. A rázem je tu i realističtější uvažování o dopingu.

Vzpomínám na Toma Simpsona na Mont Ventoux, vražedném kopci vypínajícím se nad nížiny Provence, kde musíte překonat 1700 výškových metrů v průběhu dvaceti kilometrů. Amfetamin v kombinaci a dehydratací a vedrem tam špičkového amerického cyklistu připravil v roce 1967 o život. jeho poslední slova byla: „Posaďte mě zpátky na to zatracený kolo.“ jeho mohyla na rozhraní lesa a bílé kamenité pouště je pro tisíce cyklistů poutním místem a mementem v jednom. když jedete – z posledních sil – kolem, napadne vás, že zakázané látky jsou přece jenom větší problémem než pomoc chlapce, který při opravě zlomené vidlice v roce 1913 šlapal eugenu Christophovi v kovárně měchy…

Stephen Roche, který dokázal vyhrát Tour v roce 1987 „čistě“, říká, že se časy mění. „za našich dob deset procent jezdců doping bralo, a devadesát procent z toho bylo jen podezřelých. začátkem tisíciletí, v době Armstronga a spol., to bylo obráceně. A dnes je to už zase podobné jako za nás.“ Dost možná má pravdu. Tlak

storyboard

proč ne?! – srpen 2014

STRANA 37

Henri Desgrange, zakladatel Tour de France. Až do roku 1937 zakazoval přehazovačky, protože na takovou změkčilost měli podle něj nárok až lidé po pětačtyřicítce.

cyklistické federace i sponzorů, vede k tak přísnému testování, že chemicko-hormonální výpomoc je krajně komplikovaná. „Od zavedení biologických pasů je to vlastně nemožné,“ řekl nedávno Lance Armstrong a ten, jako muž, kterého prokázané užívání preparátu ePO připravilo o šest titulů na Tour, o tom opravdu musí něco vědět. je skvělé slyšet zprávu, že vítězové posledních několika ročníků Tour, lehce namyšlený Bradley Wiggins, akurátní Chris Froome i skromný sympaťák Vincenzo Nibali jeli čistě, „paniqua“ (o chlebu a vodě), jak říkají závodníci. Třeba se nakonec ukáže, že nevinný je i aktuálně podezřelý český cyklista Roman kreuziger. Přes dokonalé testy už možná opravdu nejede vlak… À propos – vlak. když přejíždíme při zpáteční cestě do Lourdes staré koleje, vyvstávají před očima ještě jednou obrázky z historie Tour. Do jedné z etap ročníku 1937, kdy se mimochodem poprvé objevily hliníkové ráfky místo železných, zasáhl… výpravčí. Ten, jako fanoušek domácího šampiona Rogera Lapébieho, nechal svého oblíbence projet a pak sklopil závory, přestože žádný vlak nejel.

Belgičtí pronásledovatelé se zdrželi a Lapébie nakonec vyhrál celý ročník Tour.

Nic nepomohlo, že z Belgie tehdy přišlo dvacet tisíc protestních dopisů. Větší symbolický kontrast proti dnešku, kdy

je trasa závodu uzavřená dlouhé hodiny předem, kdy nejprve dlouhé desítky minut projíždí reklamní karavana, jakási soustava stovek alegorických vozů všemožných firem, poté policie, červené superby direktoriátu závodu, přenosové vozy a nakonec servisní vozy každé z 22 stájí, asi už vymyslet nelze. jízda je u konce. Sesedáme, ultralehká kola s karbonovými rámy (dříve se závodilo na „speciálech“ vážících přes dvacet kilogramů) míří na stojany, Stephen Roche odchází. A mě znovu napadá, jak nekonečně se liší dnešní Tour od závodu, ze kterého se vyvinula. Ale zároveň je nekonečně stejná. Stále v ní jde, kromě peněz, hlavně o silný příběh tkvějící v sebepřekonání. k tomu, abyste na Tour uspěli nejen momentálně, ale jaksi „z hlediska věčnosti“, nestačí jen vyhrát. Musíte dokázat inspirovat statisíce lidí kempujících u trasy závodu a miliardu u obrazovek, všechny ty davy fascinované pohledem na postavy v sedle bicyklů mířící do výšin dvouapůltisícových alpských a pyrenejských průsmyků. Protože, jak dosvědčuje vlastním tělem i duchem náš průvodce Stephen Roche, velké příběhy se píší právě tam.

Děkujeme společnosti Škoda Auto za zprostředkování reportáže z Tour de France.

fotostory

STyliNg: Klára TomáNková – FoTo: Benedikt ReNč

milovANé NeŘeSTi

STRANA 38

AFTERPARTy Chladicí náplň, Kuchyňské potřeby Letná, 44 Kč; nanuk Magnum mandlový, kdekoliv k dostání, 20 Kč; sklenice Harcourt, Baccarat, 4300 Kč; aspirin šumivý, lékárna, 123 Kč / 10 tablet; sluneční brýle Monocl, www.monocl.cz, Debut Gallery, 2100 Kč; mramorové víčko od dózy Menu, Superstore, 5. patro, DBK, 1900 Kč.

proč ne?! – srpen 2014

ZáviSLoST NA DoKoNALoSTi Psaníčko Knot, Bottega veneta, 41 340 Kč; Dysport a Botox, klinika laserové a estetické dermatologie a plastické chirurgie LaserPlastic, www.laserplastic.cz; porcelánový talířek, Theresienthal, www.theresienthal.de, 20 eur; volské oko, prsten Diva, 421 000 Kč, a náramek také z kolekce Diva, 867 000 Kč, obojí Bulgari; lak oPi P18, odstín Mermaid’s Tears, 295 Kč, The Nail Shop, Salon Újezd, www.shop.nailstore.cz.

STRANA 40

fotostory

proč ne?! – srpen 2014

NEvyLÉČiTELNá RoMANTiKA Hodiny Merry Go Round, Hso, Artěl, 4500 Kč; papírový kelímek Tiffany & Co.; lékořicové bonbony Marks & Spencer, 45 Kč; psací designový blok PBG, Debut Gallery, 450 Kč; pouzdro na vizitky, 5400 Kč, a pero Tribute to the Mont Blanc, 16 250 Kč, obojí Montblanc.

HLAD Po KRáSE Hedvábná košile Diesel, 9650 Kč; tvářenka, Mac, 750 Kč; stíny Les 4 ombres, 1500 Kč, make-up Perfection Lumiere velvet, SPF 15, 1190 Kč, lak na nehty Le vernis, Pink Tonic, 690 Kč, stíny illusion D’ombre, 88 Abstraction, 900 Kč, vše Chanel; rtěnka Geneva, Guerlain, od 950 Kč, toaletní voda Daisy Dream, Marc Jacobs, Sephora, 1550 Kč / 50 ml; Edt. Pluriel masculin, Francis Kurkdjian, ingredients, 3100 Kč / 70 ml; lak oPi P18, 295 Kč, The Nail Shop, Salon Újezd.

čtení

STRANA 42

proč ne?! – srpen 2014

Neztroskotávám sám

Člověk se nestane trosečníkem každý den. co dělat, když už se to přihodí, sepsal lucien deprijck do své knihy Ostrovy, na kterých ztroskotávám.

TexT: Lucien

Deprijck – iluSTRAce: Christian ScHNeideR

STRANA 43

N

a třetím ostrově neztroskotávám sám. už v záchranném člunu to bylo podivné – já a tato žena. Přitom by to mohl být ostrovní ráj. Samota ve dvou na konci světa. Adam a eva v nové rajské zahradě. A také tam skutečně všechno bylo. Palmy, písečné pláže, voda průzračná jako ve vaně. S poškozeným a vratkým záchranným člunem, ve kterém bychom jistě nedopluli o moc dál, jsme přistáli na pozvolna se svažujícím pobřeží. Žádné plavání až do vyčerpání, žádný boj s živly, ani jsme se nemuseli z posledních sil na pokraji smrti drápat na kamenitý břeh. Nepolykali jsme mořskou vodu, neměli jsme křeče ani smrtící žízeň. Nebyly tu ani útesy, které by hrozily, že se o ně roztříštíme, ani mohutné příbojové vlny, které by nás mohly smést. Náš člun hladce přistál v písečné zátoce, vystoupili jsme a rozhlédli jsme se.

Vítejte v ráji. dokonce ani nebyla noc. Byl jasný den a nám se naskytl nádherný pohled. Plochý ostrov s několika vyvýšenými kopečky, plážemi, bujnou vegetací, palmami. Kokosovými palmami. Jako z reklamy.

Opravdu jsme si mysleli, že zde třeba narazíme na hotel nebo rekreační komplex.

Hned po krátké obhlídce nám ale bylo jasné, že tenhle ostrov je hodně malý, neobydlený a očividně odlehlý.

Odhad vzdálenosti nikdy nebyl mojí silnou stránkou.

Přejít ostrov z jednoho konce na druhý ale trvalo asi deset minut. V kterémkoliv směru. Ostrov ležel v moři jako palačinka s trochu potrhanou jednou stranou a byl porostlý bujnou zelení. už v záchranném člunu to bylo zvláštní – ta žena a já. Úplně cizí.

Nejenže jsme se neznali. Naše cizost šla hlouběji. Neznali jsme se, ale ani jsme se nechtěli poznat. Bylo dost těžké dělat, že se vzájemně nevidíme. Ale zkoušeli jsme to, jak jen to šlo. určitě to nesouviselo jen s vnějšími protiklady. Já muž, ona žena. Já spíš mladý, ona už trochu starší. Já bílý. Ona černá. Jakmile jsme vystoupili ze záchranného člunu, šli jsme každý na jinou stranu. i když jsme si toho všimli, stejně jsme pokračovali.

Nenápadně, jako bychom se jen šli projít. Na pevnině bychom prostě šli každý svým směrem a už bychom se nikdy neviděli. Ale to bylo na tomhle palačinkovém ostrově nemožné.

Viděl jsem ji z dálky, jak přechází po pobřeží. Střídavě se dívala do země a dloubala do ní. Pak se zas dívala na moře.

Na vysoko se zdvíhající vegetaci. Tu vegetaci, do které jsem já o sto metrů dál vstoupil.

Pokud se to tak dá nazvat. Bylo to jako zelená stěna, keře a stromy tak vysoké, že si člověk připadal jako trpaslík, když se mezi nimi prodíral.

Prozkoumával jsem rozhraní mezi pobřežím a křovisky, zabodával jsem pohled do místy neproniknutelné zeleně, naslouchal jsem zvukům.

Na jednom místě, kde se světlejší porost otevíral jako průchod, jsem vstoupil a klikatící se průrva mě vedla do vnitrozemí. Šel jsem dál, i když jsem si říkal, že je to nepatřičné, nerozumné, nevhodné. Možná jsem se měl raději vrátit.

Ale šel jsem dál, a tak jsem za chvíli mezi stromy, ze hřbetu vyvýšeniny, která se táhla přes ostrov, spatřil moře.

Při této první obhlídce jsem na třech stranách viděl moře

a nedalo se předpokládat, že na čtvrté straně by se donekonečna rozprostírala země. i když jsem nebyl schopný přesně určit naši polohu, bylo jasné, že jakákoliv pevnina musí být vzdálená tisíce kilometrů. Když jsem se přes dvě jiné zátoky vrátil na pláž, na které ležel záchranný člun, uviděl jsem ji sedět na rozvětveném kmeni, který trčel z písku. Hlavu si podpírala rukou a zamyšleně se dívala na moře. „Je to ostrov,“ řekl jsem, když jsem byl u ní. „Ano,“ řekla, „já vím.“ To byl celý rozhovor. Zbytek, tedy všechny věci, které bychom teď měli probrat, se pak už odvíjel jen v mé hlavě.

Nebo spíš v našich hlavách.

Z dalšího průběhu bylo totiž možné vyčíst, že se její myšlenky podobaly mým. Myslím čistě obsahově. Ne že by naše myšlenkové pochody byly nějak podobné. Ale věci, o kterých jsme přemýšleli, byly – vlastně nutně – ty samé.

V záchranném člunu nebylo moc věcí, které by se nám mohly hodit. Snad jen hromada konzerv. Ty nám pomohou přežít nejbližší dny. Nebo možná týdny. umřít hladem bychom neměli. Žízní také ne. Byla tu i voda na několik dnů.

Záchranný člun nám mohl sloužit jako místo na spaní, jako ochrana. Teploty byly velmi příjemné. V noci bylo zřejmě trochu chladněji, ale rozhodně nebyla zima. Měli jsme také signální pistoli. Můj mobilní telefon se ztratil. Ona svůj měla, ale nefungoval. Nejdřív byl mimo příjem, pak vypověděl službu úplně. Skoro prázdná baterie se odporoučela.

A to jsem si myslel, že ve věku globálních komunikací jsou příběhy trosečníků na ostrovech minulostí. Stačí přece někomu prostě zavolat!

Seděli jsme tam na pláži, já v písku, ona na kmeni stromu, a přemítali jsme. Pokradmu jsem ji pozoroval, tak nenápadně, jak jen to šlo. Byla to štíhlá, skoro vyhublá a křehká žena.

Aspoň pokud se tak přes svetr a tričko, které pod ním vykukovalo, dalo určit. Málo ženské tvary. Spíš sportovní typ. Typ černé běžkyně dlouhých tratí. celá stavba jejího těla působila sportovně. Výrazná hlava na tenkém krku, tak zvláštně a nápadně tvarovaná, že jsem nechtěně sklouzl k rasovým kategoriím, ale protože se v nich moc nevyznám, nejistě jsem tápal.

Bantuové, napadlo mě. Nevypadají takhle bantuské ženy?

Východní Afrika. Kolébka lidstva. „co na mě tak civíte?“ „Jen jsem přemýšlel. Říkal jsem si, jak se vám daří…“ „Skvěle. Všechno v pořádku.“ „dobrá.“ Problém byl v tom, že jsme se neměli rádi. už od samého začátku. Nebyla to obyčejná antipatie. Ne že by se mi zdála odpudivě ošklivá nebo něco takového. Že by mi připomínala někoho, kdo by se mi hnusil. A už vůbec ne že bych měl rasistické předsudky. Nic takového.

Byli jsme si prostě navzájem úplně cizí. Naprosto jsme se odpuzovali. V lokále nebo na baru bychom se nikdy neoslovili, i kdybychom byli dvě hodiny jedinými hosty. Kdybych se chtěl někoho zeptat, kolik je hodin, a v blízkosti by byla jen ona, asi bych to raději nechal být a spokojil se s odhadem.

Kdyby jako docentka na univerzitě vedla seminář, nešel bych tam víckrát než jednou.

Někdy to tak prostě je. Člověk identifikuje některé lidi jako stejně smýšlející, duchovně a duševně spřízněné. Nebo také ne. A to ani v nejmenším. existují lidé, kteří jsou jiní.

STRANA 44

čtení

Od základu jiní. Ti člověku nesedí. Vyvolávají nelibost. Člověk nechce být v jejich přítomnosti a nechce je vidět. Nechce ani, aby oni viděli jeho. Je mu nepříjemné vedle nich sedět, podat jim ruku, tancovat s nimi. Člověk s nimi nechce sdílet stůl. Spát s nimi ve stanu. Ani s nimi být na opuštěném ostrově. Člověk proti nim nic nemá. Jak by také mohl, když je vůbec nezná.

Ale prostě je nemá rád.

Jsou jiní.

Aby bylo hned na začátku jasno, tohle není jeden z těch sladkobolných milostných příběhů, ve kterých se dva lidé zpočátku nemohou vystát a pořád se hádají, ale později k sobě najdou cestu a vyklube se z nich milenecký pár, který se zapíše do dějin lidstva. Něco takového se totiž může stát, jen pokud se lidé nemají rádi. Ale ne tehdy, když se vůbec, ale vůbec nemají rádi. Nemůže uplynout tolik času, aby se to mohlo obrátit. lidé zkrátka nežijí pět set let.

Seděli jsme na tomhle pitomém opuštěném ostrově a jediné, po čem jsme toužili, bylo vrátit se domů. Jasně, po tom touží všichni trosečníci. chtějí zpátky ke svým blízkým, do své vlasti, do svého zcela normálního života. Ale my jsme měli další důvod: chtěli jsme se zbavit jeden druhého.

Vstala a začala vytahovat záchranný člun výš na pláž, aby ho neodplavil příliv. Tak jsem tedy vstal i já a pomohl jí.

Všechno bez jediného slova. Mohli jsme se několika větami domluvit. Ale to se nám nechtělo. Raději jsme se do toho nepouštěli. A nakonec nám to tak naprosto vyhovovalo.

Samozřejmě jsme nemohli mlčet věčně, některé věci jsme domluvit museli. už třeba proto, že přicházel večer. A setmělo se. „Můžete spát ve člunu,“ řekl jsem. Bylo jasné, že bychom tam nestrávili noc oba společně a také že si to místo nemůžu nárokovat pro sebe, zatímco ona by zůstala venku, takže k tomu nebylo co dodat. „Jak se vlastně jmenujete?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mne, několik vteřin mlčela, ale zřejmě nenašla dost závažný důvod, proč mi to neříct. „Vaše křestní jméno,“ doplnil jsem ještě, protože jsem tušil, že by mi řekla jen formální oslovení. „Aimée.“ „A co vás sem zaválo? Myslím tím… byla jste na služební cestě?“ „Byla jsem na cestě za synem. Studuje v Sydney.“ Byl to její jediný syn a byla na něj nesmírně pyšná. Jeho otec už v rodině nevystupoval, byl ze hry, buď dávno mrtvý,

proč ne?! – srpen 2014

nebo se stal minulostí jiným způsobem. Ani jsem se nepotřeboval ptát na všechno.

Bylo to tak nějak jasné. Ona mi žádné podobné otázky nepokládala, možná proto, že prostě věděla, že nemám syna, že vůbec nemám děti. Ani ženu. A teď ani nikoho jiného. určitě tušila, že jsem se vydal na cestu do Austrálie jen tak z plezíru a že za tím nebylo nic, o čem by stálo za to vyprávět. A protože jí to bylo jasné, neptala se.

Věděl jsem, že má za sebou těžké roky a že všechno obětovala pro své jediné dítě. Že je věřící a každý den vzývá nějakého křesťanského boha; rozmlouvala s ním už i tady na ostrově. Tato jednostranná komunikace, kterou provozuje už od doby, kdy byla docela malá, spočívá ve víře – člověk si je jistý nějakou věcí, pro kterou nikdy nebyl důkaz. A nikdy nebude. A přestože nikdo neodpovídá ani neposkytne náznak – vlastně ne přestože, nýbrž právě proto –, věřila.

V to, co ji naučili jako malé dítě. Protože se narodila tam, kde se narodila.

Kdyby se narodila v Japonsku, byla by zenbuddhistka, v Bagdádu muslimka. A se stejným zanícením by věřila v jakékoliv učení jen proto, že jí bylo předloženo.

Věděl jsem, že je baptistka, proč bych se jí tedy na to měl ptát?

Ona zase věděla, že nevěřím v nic než ve svatého Bambulu, tak proč o tom mluvit? O čem? O tom, že jsem byl dost inteligentní na to, abych se zřekl víry, která mi byla předurčena jen tím, že jsem se narodil tam, kde jsem se narodil, a ne někde jinde? Nebo o tom, jak jsem si jedinkrát v životě dal marihuanu a jak jsem se po dvouhodinovém nepřetržitém smíchu zhroutil vysílením? Já jsem měl rád vajíčka k snídani uvařená téměř natvrdo, jen žloutek trochu tekutý, ona si je vařila pouze tři minuty, úplně naměkko, ale copak to tady bylo důležité?

Zatímco dny a poté týdny plynuly, zabydlovali jsme se na ostrově. co nám také jiného zbývalo? Snášeli jsme to, co přinesla voda, káceli mladé stromy, stavěli přístřešky. Shromažďovali jsme zásoby, kokosové ořechy a jiné plody – v tom jsme neměli nedostatek. Byly tu kořeny jamu, divoká kukuřice, a dokonce celer. díky vyrobeným oštěpům a mnohahodinovým úmorným akcím v mělkých vodách zálivů jsme získávali skromný úlovek ryb.

V korunách stromů tři metry nad zemí jsem si postupně vybudoval malou chatrč se skoro nepropustnou střechou z palmových a chlebovníkových listů. Jen stěží by se dala označit jako stromový dům, ale člověk tam byl chráněný

Ostrov jsem prochodil křížem krážem. Nenašel jsem po ní ani stopu. Obával jsem se nejhoršího.

STRANA 45

před vlhkostí země po vydatných lijácích, před zvířaty, která se v noci potulovala kolem – ondatrami, dikobrazy a hady. A zvláště před hmyzem. Někdy se dostaly dovnitř i opice, které tu žily, malí, divoce pobíhající, vřeštící skřeti.

Po prvních zkušenostech, kdy beze stopy zmizely některé nástroje a předměty, jsem všechno skromné jmění zajišťoval, aby se ho opičí packy nemohly zmocnit. Časem byla chatrč tak utěsněná, že opice nemohly proniknout dovnitř.

Všechny tyto práce se táhly týdny a měsíce. Budování, stavění, vylepšování, opravování a shánění potravy bylo vítaným rozptýlením a vyplňovalo dny, takže nezbývalo příliš mnoho času na to, aby člověk dumal a propadal chmurným myšlenkám.

Občas jsem navštěvoval Aimée v jejím příbytku v kopcích, kde i ona byla dobře chráněná před mokrem. Ale tyto návštěvy byly výjimečné. Neviděli jsme se celé dny a týdny.

Ze začátku jsem měl pocit, že ji musím hlídat. Ale ona si uměla docela dobře poradit sama.

Pravděpodobně žila jen z ovoce. Já jsem byl naopak vděčný za každou rybu, která skončila na mém oštěpu.

Jednou v noci, muselo to být už v dubnu, se přes ostrov přehnala ničivá bouře. Myslel jsem, že strhne můj příbytek v koruně stromu a rozmetá ho i se mnou po celém ostrově.

Nějaké škody skutečně napáchala, ale po zkušenostech z dřívějších bouřlivých dnů se mi podařilo všechno dostatečně ukotvit.

Roztřesený jsem se choulil v rohu svého obydlí a čekal, co se stane. Ven jsem se neodvažoval. Bouře byla tak silná, že by mě strhla. Po dvou dnech se orkán natolik utišil, že jsem slezl dolů. Šel jsem k jejímu úkrytu. Zmizel. Bouře ho kompletně smetla. Ani ona nebyla k nalezení. i když jsem ostrov prochodil křížem krážem, nenašel jsem po ní ani stopu. Obával jsem se nejhoršího a dělal si výčitky.

Ale o dva dny později jsem ji uviděl v kopcích, jak si staví novou chatrč. Byla v pořádku. Musela se někde schovat. Kde, to mi zůstalo utajeno.

Přišla zima, ale v těchto zeměpisných šířkách to nebyl žádný velký rozdíl. Protože jsme spolu sdíleli nástroje, občas jsme se potkávali. Jednou vylezla nahoru do mého obydlí na stromě – ve šplhání byla úžasně obratná – a asi

STRANA 46

čtení

hodinu jsme společně seděli, mluvili, a dokonce jsme spolu pojedli. Bylo to jako zdvořilostní návštěva mezi vzdálenými příbuznými; oba jsme se necítili dobře a byli jsme rádi, když jsme to měli za sebou. Mluvili jsme o možnostech, jak se dostat z ostrova. Vlastně jen tohle téma bylo to, co nás tu a tam svedlo dohromady. Shodovali jsme se, že ostrov leží na odlehlém místě, že široko daleko není žádná pevnina, a proto by byl každý pokus doplout jinam na opraveném záchranném člunu nebo jiném plavidle marný. Mohli bychom zkusit dostat se na jiný ostrov, ale už jsme s jistotou věděli, že z žádného místa ostrova se nedá spatřit země. A tak jsme ani neměli tušení, kterým směrem se vydat v případě, že by bylo možné naše plavidlo nějakým způsobem kormidlovat.

Na ostrově byly stopy lidské přítomnosti, ale bylo poznat, že už uplynula dlouhá doba. V některých zálivech ležely zrezivělé kovové sudy a části lodi. Všechno bylo dávno rozbité a pomalu se propadalo do země. Asi tu zastavila porouchaná loď. Pravděpodobně požádali o pomoc vysílačkou. Nebo loď opět zprovoznili. Na jednom z výběžků bylo něco jako značka nebo monument z navršených kamenů.

Byly v něm zabudovány i kovové části a kusy dřevěných latí, ale pokud tam někdy byly nějaké nápisy nebo označení, muselo to být už dávno. desetiletí nebo možná celé století.

Nebyl to neznámý ostrov. Neznámé ostrovy neexistují už dlouho. Ale protože byl tak malý, stranou lodních tras a nenabízel žádné nerostné bohatství nebo něco podobného, co by se dalo přeměnit na peníze, a ani se nehodil jako základna pro jakékoliv účely, sotva sem někdo někdy zavítal.

Tu a tam jsme vysoko na nebi viděli letadla jako malé tečky. létala tak vysoko, že k nám neproniknul dokonce ani jejich zvuk.

Brzy jsem přestal vnímat běh času, ale ona ho sledovala svědomitě – pravidelně sedávala před chatrčí nebo u starého pomníku dávno zmizelých námořníků, kde vedla rozmluvy s bohem. Vídal jsem ji tak jen zřídka, ale to jsem pak hned věděl, že je neděle.

Někdy přišly dny, kdy byla samota tak velká jako pokušení jít k ní a zůstat v její blízkosti. Koneckonců jsme byli na jedné lodi. A byli jsme dva lidé na stejném opuštěném kousku země, oba pod jedním sluncem. dvakrát nebo třikrát jsem se přistihl, že kráčím k její chatrči, jindy jsem tam po-

proč ne?! – srpen 2014

tmě dřepěl a naslouchal, jestli něco uvnitř neuslyším. Jednou ráno jsem našel její stopy v písku pod mým stromovým příbytkem. Vedly ke kmenu stromu, kde zůstala stát a nejspíš se dívala nahoru. Pak se ale obrátila a zase odešla.

Jednoho dne, když jsem v písčité půdě mezi betelovými palmami a vysoko trčící trávou vyhrabával kořínky, jsem ucítil, jak mě něco píchlo do nohy.

Většinou jsem chodil bosý, ale někdy jsem si omotal chodidla pruhy látky, která zůstala na záchranném člunu, výjimečně jsem nosil i boty. Zvlášť tehdy, když jsem se pohyboval v křoví a v zarostlém terénu. Ale toho dne jsem byl neopatrný – a okamžitě jsem za to byl potrestán.

Neviděl jsem, co bodnutí způsobilo. Ať to bylo cokoliv, bleskem to zmizelo zpátky v zemi. Pavouk, štír nebo had – to jsem nevěděl. Nejdřív jsem si nepřipouštěl žádný strach.

Necítil jsem žádnou nápadnou změnu. Místo vpichu na noze bylo zarudlé a naběhlé. Jinak se nic nedělo.

Ale během dne noha otekla, udělalo se mi mdlo a chvílemi mě polévala horkost. Nohu jsem umyl, namazal mastí z lékárničky. Pak jsem si lehl ve svém stromovém příbytku a nechal jsem nohu v klidu. Nemohl jsem dělat nic jiného než čekat.

V noci jsem dostal horečku. Byla tak vysoká, že jsem myslel, že shořím. Nikdy v životě jsem takovou horečku neměl. chvílemi jsem se probouzel a lačně jsem pil vodu z kanystru.

Ale ten už byl téměř prázdný.

Ráno to vypadalo, že horečka povoluje, ale cítil jsem se slabý a roztřesený, potil jsem se na celém těle.

Za několik hodin jsem opět žhnul. V kanystru už nebyla žádná voda a já jsem byl příliš slabý na to, abych vstal. Pak se mé smysly zamlžily, jen jsem ležel a blouznil v horečce.

Tak takhle to tedy bude, říkal jsem si. Bídně zdechneš na konci světa na hadí uštknutí.

Myslel jsem na to, že tuhle noc nepřežiju, a pak se všechno ponořilo do horka, tmy a trýznivé žízně. Byl jsem zpátky na lodi, zpátky doma. Přecházel jsem po ostrově, ale nebylo to doopravdy a chvílemi jsem si to uvědomoval. Pak jsem měl pocit, jako by u mne někdo byl; připadalo mi, jako by se někdo dotkl mé paže, mého čela.

Když jsem se probral, vyčerpaný a vysílený, ale už bez horečky, neměl jsem tušení, jak dlouho jsem tak ležel. Jen jednu noc? Připadalo mi, že chvílemi bylo světlo a pak zase

ukázka z knihy Ostrovy, na kterých ztroskotávám od luciena deprijcka, kterou vydalo nakladatelství 65. pole v edici Za obzor, kde vyšel také oceňovaný Atlas odlehlých ostrovů. www.65pole.cz

STRANA 47

tma. Protože jsem nesledoval běh času, neměl jsem, jak to zjistit.

Když můj pohled padl na stůl, uviděl jsem ovoce a betelové oříšky.

A zpola plný kanystr s vodou.

Asi po roce a půl mě jednou vzbudily vzdálené zvuky.

Nezvyklé, dráždivé zvuky. Jakoby zvuky motorů, škrabání a skřípění. A něco jako lidské hlasy.

Když jsem seběhl na pláž, uviděl jsem v zálivu expediční plavidlo. A také vědce, kteří připluli na ostrov, aby se porozhlédli a udělali si obraz o místní fauně a flóře. Srdce mi poskočilo a začalo v hrudi divoce tlouct. Pak jsem stál před těmito lidmi v písku zálivu, vyplašeně jsem přešlapoval, úplně vyvedený z míry, cítil jsem dojetí a nakonec jsem někomu ležel v náruči.

Ona už tu byla. Seděla na skále, byly u ní dvě ženy a vypadalo to, že ji vyšetřují a měří jí pulz. Podaly jí pohárek s jakýmsi nápojem, ze kterého se kouřilo.

Na palubě lodi jsem pak většinu času prospal. Spal jsem a jedl. A pil. Byl jsem podvyživený, na kůži vyrážky, které mi ošetřovali.

Z mého stavu bylo velké pozdvižení, ale mně na něm nepřišlo nic divného.

Vylodili jsme se na Nové Guineji. Myslel jsem si, že teď už mě dělí od domova jenom několik dnů nebo možná

INZERCE

PN001511‑2

i jen hodin. Začalo ale dohadování s úřady, které se táhlo celé týdny, a když jsem pak byl konečně zpátky doma, bylo tam mlhavo a chladno, začátek podzimu. Ocitl jsem se v zemi, ve městě, kde na mě nikdo nečekal. A to ani na místě, kde jsem dříve pracoval. Všichni na mě zírali jako na oživlou mrtvolu. chvíli mi trvalo, než jsem zase zapadl do normálních všedních dnů. Úplně normální to už asi nebude nikdy. Myslím, že už po celý zbytek života, když se v noci vzbudím a posadím se, budu zmateně poslouchat, proč tu není vítr, který by ševelil v korunách stromů, proč tu nejsou žádné zdvíhající se a opadající příbojové vlny ani vůně chaluh a nasládlé pryskyřice stromů.

Jím jen zeleninu a ovoce. A ryby. Ve zcela uzavřených místnostech se cítím uvězněn. Musím mít pořád otevřená okna, dokonce i v zimě. Většinu času trávím na střešní terase. A kdykoliv to jde, tak tam i spím.

Bylo to jen půldruhého roku, ale ten ostrov ze sebe nikdy nedostanu. Každý rok mi Aimée posílá k Vánocům pohlednici. A já jí také tu a tam nějakou pošlu. Nikdy dopis, jen pohlednice. Vždy s přáním všeho dobrého. Jen zřídka s nějakými novinkami.

Jednou jsme spolu telefonovali. „Měli bychom se někdy navštívit,“ řekla. „A dát si společně čaj. Nebo tak něco.“

sTrAnA 48

autoview

proč ne?! – srpen 2014

Toskánský flirt nejsem první, kdo si to v Toskánsku v létě dokáže užít.

Ale já se ke svému letošnímu flirtu s bílým roadsterem z roku 1959 hrdě přiznávám.

TexT: Radek LAube – FoTo: bMW Classic

sTrAnA 50

autoview

proč ne?! – srpen 2014

auto: BMW 507 rok výroby: 1955 motor: osmiválec o objemu 3,2 litru výkon: 150 koní maximální rychlost: 205 km/h původní cena: 26 tisíc něm. marek dnešní cena: cca 26 milionů korun

s

lunce zapadlo před několika minutami a já se ve skupince několika dalších klasických bMW řítím po silnici ze sieny do bettolle. pospícháme k nejbližšímu městu, protože většina čerpacích stanic zde v noci zavírá a nám už po náročném dni v nádržích nezbývá skoro nic.

Za nízkým sklem mně vítr divoce cuchá vlasy a jsem rád, že mám na sobě sako, které jsem si původně vzal na slavnostní večeři příznivců oldtimerů, kterou jsem ale na poslední chvíli vyměnil za tenhle podvečerní road trip.

Chladno mi není. Vezu se na vlně adrenalinu, který mně poskytuje osmiválcové srdce poctivého atmosférického motoru, který z koncovek pod krátkou zádí pouští

Z koncovek pod krátkou zádí spouští serenádu nádherně sytého a mechanického zvuku.

serenádu nádherně sytého a mechanického zvuku. Každé přidání plynu nabídne nejen živelný přísun výkonu, ryzí nadšení z pohybu a kontroly nad strojem, který jako by měl duši. Ještě chvíli a začnu si s ním snad povídat…

CorsA DeLLe pAssioni ne, ani zdaleka to není nejsilnější auto, jaké jsem kdy řídil, ale zážitek je to i tak neuvěřitelný. pokud nepočítám starou tisícovku, kterou zdědil můj kamarád po dědovi, usedl jsem za volant pořádného veterána vlastně až tady v itálii.

Doteď mě bavily spíš moderní precizní sporťáky jako Jaguar F-Type nebo porsche Cayman s. Jako prvního klasického stařečka si dosyta užívám boubelatý

sTrAnA 51

sTrAnA 52

autoview

proč ne?! – srpen 2014

Stařečci na projížďce po Toskánsku: červený model BMW 503 coupé, boubelatý čtyřdveřový kabriolet BMW 502 v zelené barvě a bílý elegantní model 507.

čtyřdveřový kabriolet bMW 502, se kterým jsme včera vyráželi z přehlídky Concorso d’eleganza od břehů jezera Como, kam se na konci jara sjíždí automobilová smetánka z celého světa.

Jenže dnes přesedám o třídu výš, do pětsetsedmičky. suverénní elegance je cítit všude. nízké dveře, sedadla skoro na podlaze nebo tenký věnec volantu nenabídnou určitě takový pocit bezpečí a jistoty jako v současných vozech, ale o to víc umí člověka spojit s autem. před sebou mám dlouhou kapotu, pod zadkem cítím nápravu a za zády už jen miniaturní kufr. Kdybych přes nízké dveře natáhl ruku, mohl bych se skoro dotknout asfaltu. Tady prostě jedu jen já a auto. určitě s sebou netahám hromadu věcí, které mě sice dokonale ochrání, ale také odizolují od veškerých zážitků.

Kabát, který mu střihl německý designér s aristokratickými kořeny Albrecht Graf von Goertz, se v roce 1955 stal hvězdou frankfurtského autosalonu a dobový tisk o něm psal jako o „nejhezčím autě, jaké evropa kdy postavila“. s cenou 26,5 tisíce marek bylo ale dvakrát dražší než Jaguar xK 140, a tak se nikdy nepodařilo příležitost proměnit v prodejní úspěch.

Většina z 251 vyrobených kusů našla místo v garážích soudobých celebrit (jedno vlastnil i elvis presley) a dodneška jsou svými majiteli úzkostlivě opečovávány a udržovány v plně pojízdném stavu.

Vlastně se není čemu divit, s cenou okolo 26 milionů korun nelze předpokládat, že byste měli šanci najít nějaký zapomenutý kus u dědečka ve stodole. sportovní roadster bMW 507 ukrývá pod kapotou osmiválcové srdce o objemu 3,2 litru, který dává výkon 150 koní, což mu v kombinaci s hmotností 1220 kg

Kdybych přes nízké dveře natáhl ruku, mohl bych se skoro dotknout asfaltu...

umožňuje upalovat rychlostí až 205 km/h. osobně jsem ale nikdy nebyl moc na čísla a radši se nechávám ohromovat tím, co vidím nebo zažiji na vlastní kůži. Albrecht Graf von Goertz, který se dožil požehnaných dvaadevadesáti let, o svém životním díle říkal, že umí stárnout lépe než on sám. A měl pravdu. při pohledu na nízkou siluetu malého roadsteru a plynulé křivky, které vyzařují sportovní lehkost (ale žádnou zbytečnou agresivitu), mě napadá otázka, jestli by mohlo takové auto vzniknout i dnes.

sTrAnA 53

noční hřMění Klíček od zapalování je skoro podobný tomu, kterým doma otvírám schránku. s lehkou nervozitou startuji osmiválec, který si hned začne příjemně pobrukovat. Tenký volant a útlá tyčka řadicí páky na podlaze mi nejsou moc příjemné, i první zařazení nepatří určitě k tomu, proč bych měl začít tohle auto milovat.

Ale ve své době šlo o technickou špičku.

Mnohem působivější je reakce na plyn. není to až tak o celkové síle, ale doslova cítím mechaniku převodů, lanek a táhel.

stejně zajímavý pocit mám z volantu.

Způsobem ovládání mi padne neskutečně rychle do ruky, a o to víc si můžu užívat jízdu. Vychutnávám si krásný zvuk motoru pod plynem a těsný kontakt s okolím.

Malý roadster se skvěle ovládá. Ve městě projíždím kruháky svižněji, než by se asi slušelo, ale vím, co se s autem děje. Za hlavou nemám opěrku a i na bezpečnostní pásy musím zapomenout.

Místo toho, abych se cítil nesvůj, si ve skutečnosti mnohem intenzivněji užívám každou vteřinu téhle jízdy.

Kličkuji městem, doplním palivo, a než se vrátím do hotelu, padne už úplná tma. připadám si, jako bych spíš letěl, než jel po vychládajícím asfaltu. provoz je skoro nulový. Když podjíždím most, nedá mi to, sešlápnu spojku a protočím motor, abych znovu naplno slyšel jeho zaburácení odrážející se od stěn tunelu. i kdybych jezdil celou noc, asi jen těžko by mě řízení tohohle bavoráku omrzelo. Ale když nakonec parkuji, jsem vlastně rád, že jízda končí a bílý mnichovský klenot jsem dovezl v pořádku zpátky. Je to moc návykové.

sTrAnA 54

adrenalin

proč ne?! – srpen 2014

sTrAnA 55

Jak se (ne)stát chlapem Mělo nás být v expedici na K2 celkem pět: radek Jaroš, Honza „Tráva“ Trávníček, petr „Miska“ Mašek, Martin Havlena a já. nakonec nás bylo i s filmaři richardem, Ludvíkem a Davidem osm.

Já jediná ženská.

TexT: Lucie Výborná FoTo: členové expedice K2

sTrAnA 56

n

a cestě, pod horou a částečně i ve stěně K2, jsme strávili celkem pět týdnů. Ano, byli jsme svědky chvíle, která už se nikdy nebude opakovat: radek se stal prvním Čechem, co získal korunu Himálaje, a patnáctým člověkem na světě, který vylezl všech čtrnáct osmitisícovek bez použití přídavného kyslíku. Ale výlet to byl neopakovatelný i z mnoha jiných důvodů. přikládám stručný výpis výhod a nevýhod faktu, že jsem tam v horách byla jediná žena. Začnu výhodami.

JAKý si To uDěLáš, TAKoVý To Máš!

Jako jediná žena můžete do mužského kolektivu vstoupit různě. Modelů je nepřeberně: sexbomba, vamp, utěšitelka… nebo parťák. i když tím riskujete, že se v různých momentech prostě budete měnit v chlapa (viz kapitola nevýhody). protože výpravě na K2 předcházelo několik mých mořeplaveb s výlučně mužskou posádkou a také měsíční pobyt v expedičním náklaďáku s partičkou jménem srdcaři, zvolila jsem částečnou proměnu v chlapa. neVAřiT, nežeHLiT A neVLáČeT náKupy V tomto ohledu byla expedice do pákistánu z kategorie snů. pákistánský kuchař ibrahim a jeho pomocník Husejn opanovali kuchyni, kde jim s italskými gnocchi a českými knedlíky s rajskou konkuroval Martin Havlena, vybaven recepty od vyhlášeného šéfkuchaře Davida šaška.

Další výhody: žádné nákupy potravin, vynášení koše, luxování… ani žehlení!

Za takovou odměnu jistě nejedno děvče vyběhne do výšky pěti kilometrů… a možná i výš! Horolezkyně soňa Vomáčková mi také vyprávěla, co všechno dělal na expedici jejich kuchař při pohledu na ženu! Zdaleka se to ovšem nevyrovná libému pocitu, který se mi dostavoval při pohledu na muže s utěrkou a hromadou talířů v táboře pod K2! sLyšeT neoČeKáVAné…

Jako reportér radiožurnálu samozřejmě neustále lovíte zvuky. natáčíte padající laviny, hýkající nákladní muly, pořád se „svých“ horolezců na něco ptáte. umanutě běžíte za kluky, abyste natočili jejich první dojmy při pohledu na K2 po x letech. nadáváte si, že jste stihli jen někoho a Jaroš zmizel v prachu. běžíte dál (běh po vratkých šutrech ve výšce 4000 metrů je nepěkná disciplína), že natočíte ales-

adrenalin poň druhý pohled radka Jaroše na K2… a dostaví se odměna. Hrdina příběhu sedí na obřím kameni čelem ke vzdálené hoře a hraje si se satelitním telefonem. ptám se na ten první pohled a zůstávám bez dechu. radek: „Chtěl jsem zavolat olče … (hlas se mu zlomí), abych jí řekl, že už vidím Ká-dvojku… (hlas se zlomí podruhé) … a že je stejně krásná a vznešená jako ona!“ neKouKAT, TA Je nAše!

Mít samé muže v expedici je fakt výhoda. Třeba během pochodu k hoře, když se chcete v nějakém kempu umýt, protože první desítky kilometrů pochodujete prachem Karakoramu. Děje se to následovně: postavíte se v kempu za smrdutou kadibudku, vezmete dvě konve s vodou, svléknete se do naha a namydlíte. V tu chvíli začne čilý provoz a před budkou se tvoří procesí pákistánských nosičů, které odhodlaní členové expedice odhánějí kameny a klacky.

KDyž se Ve sTAnu boJíTe Ledovcová moréna v táboře je lehce pokryta kameny. na nich je pár milimetrů tenká stanová podlážka. na ní karimatka a spacák. uchem tedy ležíte prakticky na zemi a můžete si lépe vychutnat mohutné lupance i rány jako z děla, neboť ledovec pod vámi ustavičně pracuje. nepomohou sluchátka a v nich AC/DC, beethoven ani zádumčivý richard Müller.

Zachrání vás sbalený spacák a noční stěhování k sousedovi do stanu. pak usnete okamžitě, s dobrým pocitem, že jestli ledovec praskne a obří trhlina pohltí stan, nebudete umírat sami. neMiLosrDný HuMor Jakákoli pitomá otázka nebo vaše směšná činnost je vám otlučena o hlavu a všichni se baví na váš účet. Jeden z členů filmového štábu se nešťastně a hned na začátku výpravy ptal ostatních chlapů, kolik má kdo spodního prádla se slovy, že on má 7+2, tedy jako sedmery slipy a k tomu dvoje funkční. Až do finále výpravy trpěl poznámkami, jestli mu nevadí, že má jen dva funkční kusy prádla a ostatní jsou naprosto, ale naprosto nefunkční… A jeho druhé jméno? už navždy 7+2! neexisTuJíCí probLéM se ZVeDnuTýM prKénKeM nA WC prkénko neřešíte, protože žádné WC ve smyslu water closet, tedy splachovací záchod, prostě nemáte. Ledovec Godwin

proč ne?! – srpen 2014

po pravé ruce se bere ledovcová voda na vaření, po levé straně protéká takzvaná shit river.

Austen, na kterém základní tábor K2 leží, se svažuje mírně z kopce a hygienická pravidla jsou jednoduchá. po levé ruce stojí Gagarinova vesnička, tedy jakési údolí plátěných stanů ve tvaru rakety, a tam se chodí na WC. pod raketami protéká tzv. shit river a odnáší vše, co už tělo nepotřebuje. po pravé ruce ledovcové morény teče jiná ledovcová říčka, z té se bere voda na pití a vaření. Je dobré neplést si pravou a levou stranu.

ViDěT šťAsTné CHLApy… ono vidět v současné metrosexuální mamánkovské době VŮbeC něJAKé chlapy je svátek sám o sobě. A ten moment, kdy radek, Tráva nebo Miska slezli zrovna z hory, jsou dorvaní, odrbaní, prošití, hotoví, pohublí…, ale šťastní, ten se nedá za nic koupit.

ZAžíT neKoneČnou srAnDu… Ať už večer ve společenském stanu nebo při představování základního tábora divákům, kdy Tráva neváhá stát u našeho čortenu (nepálským lamou vysvěceného obětiště z velkých kamenů) stráž s pionýrským šátkem na krku v ultrakrátkých kalhotách, nebo když Martin vyleze ze

sTrAnA 57

snídaně na ledovci cestou z K2. nosiči spěchali dolů, a tak nám odebrali stan přímo nad hlavou.

přímo v základním táboře porazil jeden z nosičů krávu a ukazuje vegetariánovi Trávníčkovi, co bude celých pět týdnů jíst.

sTrAnA 58

adrenalin

proč ne?! – srpen 2014

sprchovacího stanu skoro nahý, jen se zelenou helmou na hlavě a mačkami, pověšenými v rozkroku (tento eskamotérský kousek zůstal dodnes nepřekonán)! oCHuTnAT HoroLeZCŮV HuHu-KoKTeJL Druhý den pochodu z hory se po 14 hodinách dostavují silné křeče do třísel. nemůžu jít. radek Jaroš mi nabízí dobroty ze své lékárny: aminokyseliny, magnezium, guaranové tablety, ibalgin. se soumrakem všechno oddaně polykám a jdu.

Ve tmě obdivuji nejen radkův orientační smysl mezi ledovcovými trhlinami a naprostou jistotu pohybu, ale vychutnávám si i povzbuzující účinky léků… včetně nečekaného nadšení, které vyvolává posvícení si do zhruba stometrové ledovcové díry téměř pod mou levou nohou.

Toto budiž hlavní výčet všech výhod, proč je dobré stát se chlapem. A nevýhody? neMiLosrDná HoDnoCení žen…

A DosuD neZnáMá sLoVní spoJení i když se žen na ledovci nepohybuje mnoho, jste jako člen mužského kolektivu (zejména po delší době, kdy se už pozvolna změníte v chlapa) přítomna různým hodnocením: „Hele, ta byla docela pěkná.“ „Ježišimarja, to nemyslíš vážně. Tohle když rozbalíš, tak to vybuchne do všech stran.“ nebo: „Co na ní vidí? Je to kobyla, a navíc nemá kozy.“ Vidím v té dívce tak trochu sebe a jemně namítám: „… mně se zdála docela pěkná…“ „prosím tě. Je děsně kostnatá. A vidělas ty ruce? Když ti ji natáhne, zastavíš se až v islámábádu!“ na téma ženská krása už od té doby do hovoru nevstupuji. Ale protože už jsem chlap, v hlavě to taky ne-

Tráva neváhá stát stráž u našeho čortenu (nepálským lamou vysvěceného obětiště z velkých kamenů) s pionýrským šátkem na krku v ultrakrátkých kalhotách

nosím. Myslím na to, že v tom dnešním vedru by pivko docela bodlo.

MoČení Masivní nevýhoda: fakt se jako žena nemůžete kdekoli na ledovci vymočit libovolným směrem – zvláště ne, když ve dne kolem tábora nebo přímo přes něj neustále chodí pákistánští nosiči nebo členové jiných výprav. Jen noc je milosrdná. Vlastně není. Chlapi mají většinou ve stanu lahev na močení. někteří mistři dokonce ani nevylezou ze spacáku. Ach jo, myslím si, když ve spodním prádle kloužu po zasněžených kamenech alespoň tři metry od stanu a je kosa, kosa, KosA!!!

Zírání nA bAbu Malé pákistánské děti se ve vesničkách v podhůří Karakoramu seběhnou a zírají na vás. nemohu se zbavit dojmu, že už jim to (většině z nich) tak nějak zůstane.

Jejich tatínkové, nosiči, zírají taky. Zjistila jsem naštěstí, co na to nejvíc platí: zírat na ně taky.

Arif byl milý nosič, ale když jsem šla ze základního tábora K2 a jen tak si vychutnávala samotu, trval na tom, že půjde se mnou. Jasně, chápu – protože bílá žena se prostě na ledovci v horách ztratí. Takže přede mnou majestátní špičky Karakoramu, ve sluchátkách Händel, Vivaldi, Mozart… a třicet čísel za patami Arifův stín.

sTrAnA 59

něKDy Jsou HoroLeZCi JAK DěTi nA VýLeTě…

Tráva: „Jééé… ty jsi masírovala radkovi nohy? Hele, a nemohla bys taky mně?“ VíTe VšeCHno, MysLíM VšeCHno! A to včetně detailů o prasklém hemoroidu nejmenovaného člena výpravy. stát se to první týden, červenáte se, čtvrtý už s ledovým klidem nabízíte své hygienické potřeby. Časem je z vás chlap a jako člen party se dozvíte, kdo se osprchoval před třemi dny jediným vlhčeným ubrouskem, než vlezl do spacáku. A vám se smějou, že se žínka používala naposledy v 70. letech na pionýrských táborech!

Taky se dozvíte, že se dobrá aklimatizace pozná podle ranní erekce, jen se to neodvážíte komentovat. Dokonce víte i to, komu se zdálo, že přivazuje dlouhovlásku k posteli a řeže ji po zadečku tak, až rozkoší křičí… smějete se tomu jen tři dny, přesně do doby, než se vám zdá polovina Kamasutry, kde vystupujete v hlavní roli s úplně neznámým kovářem a naštěstí jste opět ženou! neMŮžeTe CHLApoVi ZAKáZAT, Aby šeL ZA sVýM sneM radek a Tráva se úspěšně vrátili z vrcholu K2, Miska obracel 300 metrů pod vrcholem. Jen co byli všichni zpátky v základním táboře, Tráva se chystal na vrchol sousedního broad peaku a Miska zpátky na K2. Všichni ostatní horolezci už šli

INZERCE PN001460‑1

z hory dolů, kluci by tam byli úplně sami, a navíc už za nejistého počasí a s únavou z předešlého výstupu. ulevilo se nám, když předpověď byla tak mizerná, že to Tráva i Miska odpískali, protože je jen máloco horšího než zakázat chlapovi, aby šel za svým snem.

Den poté se dozvídáme nepříjemnou zprávu, že v táboře C4 umřel Katalánec Miguel. Vrchol dal na druhý pokus, příčina smrti – pravděpodobně naprosté vyčerpání organismu.

Váš sLoVníK se ZMěniL Těsně před návratem do civilizace s hrůzou zjistíte, že používáte slova, která byste se dřív vůbec báli vyslovit. Jenže co s tím, když se 16hodinový 45 kilometrů dlouhý pochod opravdu nedá nejvýstižněji nazvat ničím jiným než nekonečným „mrdáním“ po ledovci? epiLoG VšeCH VýHoD A neVýHoD sedím na letišti v istanbulu a prohlížím si tu partu, co přede mě nesmlouvavě postavila sedmičku (!) piva efez. najednou mi dochází, že zítra u snídaně už nebude přátelské pošťuchávání, hlomození ani vtipy o Chucku norrisovi. A večer už u jednoho stolu taky nebudeme. přichází smutek. Horolezecký život má sice mnoho nevýhod, ale život ve stínu i ve stěně hory je krystalický, očištěný od zbytečných nánosů. A tohle dohromady s báječnou partou chlapů mi asi bude chybět ze všeho nejvíce.

Jako člen party se dozvíte, kdo se osprchoval před třemi dny jediným vlhčeným ubrouskem.

parfémy

STRANA 60

proč ne?! – srpen 2014

Z nostalgie Vůně, co vám připomene první rande, které se protáhlo na celou noc. Vzpomínáme na parfémové klasiky porevoluční doby.

TexT: Beauty QUEEN

K

ZLATÁ MASAjKA

dyž se vás někdo zeptá na klasickou vůni, vsadím se, že vám jako první na mysli vytane Chanel No. 5, někomu možná Shalimar od Guerlainu. Ne že bych proti nim něco měla, naopak. Samotnou mě mrzí, že v našem geografickém rozhledu jsou vzpomínky na babičku kropící se číslem pět vyloženě drahocenné. Vybrali jsme proto klasiky, které měly možnost do našich životů vstoupit po sametové revoluci. Proč na ně vzpomenout? Třeba proto, že i když dnes na ně v parfumeriích hledíte s lehkou nostalgií, stačí k nosu dopravit pár kapek, a hned vám před očima vytane moment, který je s vůní navždy pevně spjat. První pusa, rande, které se protáhlo na celou noc, nebo kamarád, který se ztratil v čase. Projděte s námi červí dírou a prožijte to všechno ještě jednou…

eVeRGReeN

VŮNĚ: Issey Miyake L’Eau d’Issey Pour Homme PARFUMÉR: Jacques Cavallier HLAVA: koriandr, mandarinka, yuzu SRDCe: muškát, skořice, muškátový oříšek ZÁKLAD: ambra, santalové dřevo, tabák

VŮNĚ: Dior J’adore PARFUMÉR: Calice Becker HLAVA: magnolie, meloun, broskev, hruška, bergamot, mandarinka SRDCe: tuberóza, švestky, fialka, orchidej, frézie, jasmín, konvalinka, růže ZÁKLAD: pižmo, vanilka, cedr, ostružiny Flakon ve tvaru zlaté kapky, chcete-li amfory, s hrdlem obtočeným zlatým drátkem vstoupil do parfumerií rok před začátkem nového milénia. Opulentní, klasický a dokonale interpretující Diorův koncept ženskosti, takže se dočkal nepočítaných pokračování. extrait de Parfum, L’Absolu, eau de Toilette, Gold Supreme, L’eau Cologne, Voile de Parfum a mnoha dalších. S každým z nich však přichází variace na originál. Příjemně sladký s mírným květinovým řízem. je radost se k němu vracet.

Když jsem volila další vůni neprávem zapomenutých klasik pro muže, byla jsem na vážkách. Rozhodovala jsem se mezi Opiem od YSL pro muže a toaletkou s rychlým nástupem yuzu v režii japonského návrháře. Shodou okolností oba výtvory má na svědomí velký parfumér jacques Cavallier. Podle obrázku tušíte, že vyhrála kreace z roku 1994, v dodnes skvělém designu Fabiena Barona. Měla jsem zkrátka pocit, že Opium je slavnější a že L’eau d’Issey by si zasloužil oprášit. Ačkoli je víceúčelový, neuchyluje se k lacinosti. I v záplavě jiných je stále dokonale rozpoznatelný. Čistě kořenistý, příjemně neklidný. evergreen.

STRANA 61

TO MÁ GRÁDY

VŮNĚ: Dior Fahrenheit PARFUMÉR: Jean-Louis Sieuzac a Maurice Roger HLAVA: levandule, mandarinka, hloh, květ muškátového oříšku, bergamot, heřmánek, citron SRDCe: muškátový oříšek, zimolez, karafiát, santalové dřevo, lístky fialky, jasmín, konvalinky, cedr ZÁKLAD: kůže, fazole tonka, ambra, pačuli, pižmo, vetiver

žár této vůně je paradoxně ve speciálním květinovém konceptu. Nikoli v takovém, jaký je znám z dámských vůní. Fahrenheitův je divoký, přitažlivě nekultivovaný, těžko uchopitelný, o to víc však neodolatelný. Z dnešního pohledu se jedná o raritu hlavně proto, že svým složením je vlastně takovým „guerilla niche“ vetřelcem v moři mainstreamu. Hned po svém uvedení v roce 1988 se stal absolutním světovým hitem. Prodeje v prvních třech měsících porazily i předchozí veleúspěšné uvedení Dior Poison.

LAHODNý ANDĚL

Od začátku až do konce skvěle promyšlený a originální výtvor si na sobě ženy poprvé vyzkoušely v roce 1992. Byla jsem mezi nimi a mohu odpřisáhnout, že jsem nikdy neslyšela tolik komplimentů, jako když jsem svou šíji zkropila andělskou vůní. Flakon ve tvaru hvězdy, nebesky modré zbarvení a uvnitř gurmánská vůně cukrové vaty, čokolády a pralinek. Sbíhají se mi sliny, jen na ni pomyslím. Není divu, že tento bestseller byl v roce 2007 uveden do síně slávy parfémových „Oscarů“ Fifi Award. Zaslouženě!

VŮNĚ: Thierry Mugler Angel PARFUMÉR: Olivier Cresp a Yves de Chirin HLAVA: cukrová vata, jasmín, kokos, bergamot, mandarinka SRDCe: med, mučenka, broskev, meruňka, orchidej, růže, jasmín, konvalinka, švestky ZÁKLAD: vanilka, karamel, pačuli, čokoláda, fazole tonka, ambra, pižmo

TABULA RASA

VŮNĚ: Estée Lauder White Linen PARFUMÉR: Sophia Grojsman HLAVA: aldehydy C11, broskev, citrusy SRDCe: jasmín, karafiát, růže, šeřík ZÁKLAD: benzoin, med, cedr, růže, šeřík

TReZOROVÁ RŮže

VŮNĚ: Lancôme Trésor PARFUMÉR: Sophia Grojsman HLAVA: broskev, meruňka SRDCe: květ fialky, růže, heliotrop, kosatec ZÁKLAD: vanilka, santalové dřevo, ambra

Vůně White Linen od estée Lauder již od roku 1978 navozuje atmosféru čistého bílého prádla. Sophii Grojsman se podařil majstrštyk v podobě harmonie syntetických aldehydů, mimochodem stejných, jež charakterizují Chanel No. 5, s květinovou směsí, které, jak je u Sophie zvykem, vévodí růže. Celkový dojem pohody dovádí k dokonalosti cedr vyhřívaný tóny medu. Cítím v této vůni jednoduchost s přesnými proporcemi, která sluší nahé kůži i bílé košili.

Nadčasová krása tváře této vůně Isabelly Rossellini mě přitahovala tak, že bych se polila i francovkou, kdybych mohla vypadat jako ona. Naštěstí Trésor, který byl v 90. letech v parfumerii opravdovým zlomem, nabízel jen čistokrevnou radost.

Parfém vytvořený pro nositelku, nikoli pro předvádění se okolí. Růžová esence ukrytá do závoje z pudrového kosatce, heliotropu a fialek ohřátých santalovým dřevem a pižmem. Dlouho přetrvávající stopa je prostě nezapomenutelná.

zoom

STRANA 62

proč ne?! – SRPEN 2014

To nejlepší z nabídky luxusních butiků podle redakce proč ne?!

Prstýnky od Palomy Picasso, osmnáctikarátové zlato a růžové safíry (119 000 Kč), žlutý křemen (17 800 Kč), modrý topaz (17 800 Kč) nebo diamanty (145 000 Kč).

Prodává TIFFANY & CO.

Výjimečné hodinky Zenith Christophe Colomb Hurricane z limitované kolekce 25 kusů jsou nyní k dostání i v Praze. Prodává butik ZENITH.

Zlatý náhrdelník s diamanty z kolekce Pois Moi od šperkaře Roberta Coina, jehož zakoupením podpoříte nadaci Etincelle.

Cena na vyžádání v obchodě, prodává ROBERTO COIN.

Dámské boty s imitací hadí kůže z podzimní kolekce Hugo Boss. Cena na vyžádání v obchodě, prodává HUGO BOSS.

STRANA 63

Novou kolekci ALO diamonds zdobí masivní drahé kameny, doplněné u těchto náušnic diamanty. Cena na vyžádání v obchodě, prodává ALO diamonds.

Decentní malá kabelka přes rameno od Bottega Veneta je vyrobena typickým proplétáním kůže. Cena 30 320 Kč.

Prodává BOTTEGA VENETA.

Rolex vzdává hold ponoru režiséra Jamese Camerona na dno Mariánského příkopu hodinkami Deepsea vodotěsnými do 3900 metrů.

Cena na vyžádání v obchodě, prodává ROLEX.

Italská klasika mezi dámskými balerínkami s typickou mašličkou na špičce. Cena na vyžádání v obchodě, prodává SALVATORE FERRAGAMO.

PN001460‑2

STRANA 64

zoom

proč ne?! – SRPEN 2014

Heritage 1935 od Longines jsou replikou modelu, který byl vyroben v roce 1935 pro letce československé armády. Cena na vyžádání v obchodě, prodává HODINÁŘSTVÍ BECHYNĚ.

Téměř architektonická kompozice zdobí kabelku z nové kolekce britské návrhářky Vivienne Westwoodové. Cena 10 390 Kč, prodává butik DUSNI3.

Pánská perka z kvalitní italské kůže vhodná do deštivého podzimního počasí. Cena na vyžádání v obchodě, prodává TOD`S.

Pánské manžetové knoflíčky z bílého zlata s motivem černé panteří hlavy.

Cena 60 800 Kč, prodává CARTIER.

STRANA 65

V butiku italské značky Bulgari objevíte i úžasné obroučky s prvky z hadí kolekce Serpenti. Cena na vyžádání v obchodě, prodává BULGARI.

Pánský pásek s koženým detailem vhodný pro neformální příležitosti.

Prodává LE PREMIER.

Nový penál plný barev si k začátku školního roku ženy můžou nadělit s novými „tužkami“ od Sephory. Cena na vyžádání v obchodě, prodává SEPHORA.

Letecká klasika Little Prince od IWC věnovaná spisovateli a vášnivému letci Antoinovi de Saint-Exupérymu.

Cena na vyžádání v obchodě, prodává CAROLLINUM.

adresář BOTTEGA VENETA, Pařížská 14, Praha 1, tel. 222 310 054; BELL & ROSS, Staroměstské

Václavské nám. 10, 110 00 Praha 1, tel. +420 224 214 349; HUBLOT, Pařížská 1, Praha 1,

nám. 16, Praha 1; BULGARI, Pařížská 15, Praha 1, tel.: 222 310 358; CAROLLINUM,

tel.: 222 310 907; HUGO BOSS, Pařížská 6 a 19, Praha 1; KLENOTNICTVÍ DUŠÁK, Na Příkopě

Pařížská 11, Praha 1, tel.: 224 810 890; CARTIER, Pařížská 2, Praha 1, tel.: 221 709 000;

17, Praha 1; LA PERLA, Široká 15, Praha 1; LOUIS VUITTON, Pařížská 13, Praha 1, tel.:

CHRISTIAN DIOR, Pařížská 4, Praha 1; DOLCE & GABBANA, Pařížská 28, Praha 1, tel.

224 812 774; PAŘÍŽSKÁ 13, Praha 1, tel.: 222 313 608; PAŘÍŽSKÁ 17, Praha 1, tel.: 222 320 260;

224 216 407; DUSNI3, Dušní 3, Praha 1; ERMENEGILDO ZEGNA, Pařížská 18, Praha 1,

PRADA, Pařížská 16, Praha 1, tel.: 221 890 380; ROBERTO COIN, Pařížská 1, Praha1, tel.:

tel.: 224 210 083; GANT, seznam prodejen na www.gantclub.com/cs; GUCCI, Pařížská

222 314 122; ROLEX, Pařížská 14, Praha 1 ; SALVATORE FERRAGAMO, Pařížská 20, Praha 1,

9, Praha 1, tel.: 222 316 091; HALADA, Pařížská 7, Praha 1, tel.: 222 311 868; HERMÈS,

tel.: 224 814 779; SIMPLE CAROLLINUM CONCEPT STORE, Pařížská 20, Praha 1; TIFFANY

Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817 545; HODINÁŘSTVÍ BECHYNĚ, Štěpánská 57 nebo

& CO., Pařížská 10, Praha 1, tel.: 221 779 966; VERSACE, U Prašné brány 3, Praha 1.

PN001521

foto: Marek Musil

HUGO BOSS International Markets AG Phone +41 41 727 38 00 www.hugoboss.com

Praha BOSS Store e Na Príkope OS SS Mens enswea wea e r Stor Stor t e Par a ˇížs žská k 19 ká 1 ˇ ˇ 6 BOS

PN001520

STRANA 66

mimochodem

S.O.S. S těmito hodinkami se můžete ztratit kdekoliv na světě. A stejně vás najdou...

TexT: Jan BABKA

M

ožná byste si chtěli alespoň jednou za život vyjet na kiteboardu a uhánět daleko od pobřeží, kam vás vítr zrovna povane.

Anebo byste seskočili z helikoptéry a sjeli si horský masiv na divoké Aljašce. Jestli neplánujete skončit jako miliardář Steve Fossett, z jehož dobrodružství zbyly kosti v nevadské poušti, pak by vás mohl zajímat tenhle přístroj. Breitling emergency II není jen časomíra. Nemají nádherný mechanický strojek plný krásných ozubených koleček. Ale můžete s nimi ztroskotat kdekoliv na světě – tedy myšleno na planetě Zemi – a pokud budete mít všech pět pohromadě, zachrání vás dvě malé anténky, srolované ve spirále uvnitř masivního titanového pouzdra. Díky S.O.S. signálu, který vyšlou na speciálních frekvencích přes vesmírné satelity, pro vás přiletí záchranný tým cobydup. A kdybyste měli dost smyslu pro humor i během ztroskotání a náhodou chtěli stopovat, za jak dlouho vás zachrání třeba z amazonské džungle, můžou se vám hodit stopky s prestižním certifikátem COSC. Takže jestli jste dobrodruh, kterého už omrzel váš pátý model Suunto, a nemáte hluboko do kapsy, pak tyhle záchranářské chronografy můžou být vaše. Mají je v butiku Carollinum a stojí... Ale, řekněte sami, jakou cenu má váš život?

proč ne?! – SRpeN 2014