Obrácení nevěstky Marie a jiné příběhy. Byzantská vyprávění prospěšná pro duši

Obsah

Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru GAČR P406/12/0196 Raně byzantské narativní texty v zrcadle moderní literární teorie.

Recenzenti: doc. Mgr. Irena Radová, Ph.D. doc. ThDr. Václav Ventura, Th.D.

Edici řídí: Michal Řoutil © © ISBN

Poděkování / Ευχαριστίες Úvod

13 15

Daniel ze Sketis Z příběhů otce Daniela Otec Daniel ze Sketis (1.)

O kameníku Eulogiovi (6.)

O peněžníku Andronikovi a jeho ženě Athanasii (7.)

29 32 34 31

Ioannes Moschos Louka Prolog ke knize Nový ráj zvané též Louka Prolog O životě otce Myrogena, který trpěl otoky (8. ) O obdivuhodné štědrosti jednoho otce (9.)

O zázračné prosfoře (29.)

Obrácení nevěstky Marie ( 31.)

O obrácení a životě Babyly a jeho souložnic Komito a Nikosy (32.)

O životě otce Kosmy Eunucha (40.)

O starci, mnichu, který žil u města Antinoe, a o jeho modlitbě za mrtvého bratra (44.)

44 53 57 57 60 61 62 62 63 64 65 68

O podivuhodném vidění otce Kyriaka z kalamonské laury a o dvou knihách bezbožného Nestoria (46.)

Vyprávění otce Palladia o starci, který spáchal vraždu a z téhož zločinu obvinil mladíka (72.)

Boží zázrak kvůli manželce a dceři dobrého křesťana, který poskytoval přístřeší mnichům (75.)

O utonutí hříšnice Marie (76.)

O třech slepcích a o tom, jak přišli o zrak (77.)

O podivuhodném zázraku mrtvé dívky, která zadržela lupiče, jenž ji chtěl okrást, a nepustila jej, dokud jí neslíbil, že se stane mnichem (78.)

O životě a smrti dvou bratří, kteří přísahali, že se od sebe neodloučí (97.)

O římském mnichu Paulovi (101.)

O bratru, který zůstal panicem, a jeho ženě, jež byla také pannou (108.)

O poustevníku Theodorovi (134.)

O Davidovi, vůdci lupičů, který se stal mnichem (143.)

O ctnostném biskupu města Romilly (150.)

O Theodorovi, Božím muži (154.)

O otci Iordanovi a třech Saracénech, kteří se vzájemně zabili (155.)

O oslovi, který sloužil klášteru na Mardes (158.)

O tom, jak se jednomu starci zjevil démon v podobě černého chlapce (160.)

O lupiči jménem Kyriakos (165.)

O lupiči, který se stal mnichem a posléze byl podle světské spravedlnosti popraven (166.)

O svaté ženě, která zemřela v poušti (170.)

O zbožném kapitánovi, který na Bohu vyprosil déšť (174.)

69 70 71 73 74 76 79 81 82 84 86 88 89 90 91 92 93 94 95 96

Nešťastná smrt mnicha, který se rozhodl usadit v cele heretika Euagria (177.)

O podivuhodném činu egyptského starce jménem David (183.)

O syrském kupci Moschovi (186.)

O dvou bratřích, peněžnících ze Sýrie (188.)

O ženě, která věrně sloužila svému muži-obchodníkovi, a o tom, jak byli oba od Boha odměněni (189.)

O tom, jak byl filozof Euagrios obrácen biskupem Synesiem z Kyreny na křesťanství (195. ) O mladém zlatníku, který byl adoptován patriciem (200.)

O Božím služebníku Abibovi, synu světského člověka (202.)

O jiné moudré ženě, jež rozumnou řečí odradila mnicha, který ji obtěžoval (205.)

Anastasios Sinajský Sbírka I. Rozličná vyprávění Anastasia, pokorného a maličkého mnicha, o svatých otcích v poušti hory Sinaj Andělské zjevení u Svatého Eliáše (1.)

Zasněžená noc na Svatém vrcholu (3.)

Pouť Arménů na Svatý vrchol (4.)

O ctnostném starci a hříšném bratru (8.)

O Georgiovi z Arselau a hladovějících Saracénech (18.)

Jak Ioannes Sabaites vyléčil slepé mládě divokého králíka (23.)

O stádu žíznících koz (24.)

O mnichu a sandálech (35.)

O synu císaře Maurikia (39.)

97 98 99 101 103 105 108 109 111 113 116 116 117 118 119 120 120 121 122 122

Sbírka II. Duši prospěšné a povzbudivé příběhy Anastasia, pokorného a maličkého mnicha, které se přihodily na různých místech za našich časů Prolog O Satrabiovi (3.)

O dobytí Sinaje Saracény (8.)

O Mesitovi, písaři a patriciovi (18.)

O Ioannu z Bostry a dívkách posedlých démony (20.)

O otrokyni Eufemii z Damašku (21.)

O mučedníku Georgiovi Černém (22.)

O Athanasiovi z Pentaschoina (23.)

124 124 125 126 129 132 134 135 136

Paulos z Monembasie Vyprávění prospěšná pro duši o ctnostných a zbožných mužích a ženách, která sepsal Paulos, biskup z Monembasie Chudý muž, který se modlil v chrámu přesvaté Bohorodičky ve čtvrti Chalkoprateia (5.)

O třech mniších zajatých v Africe (8.)

O mnichu v jeskyni (10.)

O ženě, kterou našli na ostrově se synem (12.)

O ženě, která zemřela a znovu se vrátila do života (13.)

139

Ediční poznámka Bibliografie Résumé Jmenný rejstřík

163 165 173 175

142 142 145 150 154 158

Sukovi a Filípkovi, mé veselé a trpělivé rodině.

Poděkování / Ευχαριστίες

Část překladů obsažených v této knize vznikla v červenci roku 2013 během mého pobytu v Mezinárodním centru spisovatelů a překladatelů na Rhodu, kterému srdečně děkuji za pohostinství a poskytnutí ideálních podmínek pro překladatelskou práci. Ένα σημαντικό μέρος των μεταφράσεων του παρόντος βιβλίου έγινε τον Ιούλιο 2013 κατά την παραμονή μου στο Διεθνές Κέντρο Συγγραφέων και Μεταφραστών Ρόδου, το οποίο ευχαριστώ θερμά για την φιλοξενία και την προσφορά ιδανικών συνθηκών για τη μεταφραστική μου εργασία.

Úvod

L

iteratura a příklad egyptských, syrských a palestinských pouštních otců na staletí ovlivnily nejen mnišství, ale i celou křesťanskou tradici a kulturu na řeckém Východě i latinském Západě. Dodnes patří monastická literatura k nejpopulárnějším a nejpřekládanějším středověkým literárním textům, a to dokonce i v českém prostředí, ačkoli bývá označováno za nejateističtější v Evropě a téma řeckého středověku je pro ně značně odtažité.

Vyprávění prospěšná pro duši, jimž je věnována tato antologie, jsou specifickým žánrem východokřesťanské monastické literatury a předchůdcem západních exempel. Zatímco v českém prostředí zdomácnělá exempla vznikala za vrcholného a pozdního středověku, vyprávění pro duši zažívala svůj největší rozkvět v době, kdy se antický pohanský svět teprve pozvolna přetvářel v novou křesťanskou

Harmles W., Desert Christians, s. 17. Řec. διηγήσεις ψυχωφελείς, lat. narrationes animae utiles, angl. spiritually beneficial tales.

Srov. např. v českém překladu dostupnou jednu z prvních latinských sbírek exempel z počátku 13. století: Nechutová J. (překl.), Caesarius z Heisterbachu, Vyprávění o zázracích. Exempla z českého prostředí viz in: Dvořák K., Nejstarší české pohádky.

16

Úvod

společnost. Do současnosti se zachovaly stovky příběhů, jež skýtají stále ještě ne plně doceněné svědectví nejen o době největšího rozkvětu mnišského hnutí, ale také o každodenním životě, myšlení, vkusu i jazyce neprivilegovaných vrstev období rané a střední Byzance.

Vyprávění pro duši tedy vznikají v prostředí rodícího se mnišského hnutí. Určující roli hrály především mnišské lokality v Egyptě a legendární osobnosti zakladatele poustevnického života Antonia a zakladatele života klášterního Pachomia. Trojici významných jmen doplňme ještě o biskupa a teologa Athanasia, který svým Životem svatého Antonína položil základy nového literárního žánru: hagiografie.

Klášterní a poustevnický život v téže době nicméně stejně mohutně vzkvétal též v Palestině a Sýrii. Výroky zasloužilých mnichů a příběhy o askezi, zbožnosti a síle Boží moci se zde zpočátku tradovaly v místních jazycích, tedy nejen v řečtině, ale například také v koptštině a syrštině, některé z nich později též v latině. Pozoruhodné Katalog, obsahující resumé téměř tisícovky příběhů (a v žádném případě si

nečinící nárok na úplnost), viz Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“. Novější (nikoli však volně dostupnou) verzi téhož katalogu viz: Wortley J., „The Repertoire of the Spiritually Beneficial Tale“.

Bartelink G. J. M. (ed.), Athanase d’Alexandrie, Vie d’Antoine; česky: Ventura V. – Mendelová E. (překl.), Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka.

K počátkům křesťanského mnišství viz např. Chitty D. J., The Desert a City; Harmless W., Desert Christians; česky např. Ventura V., Spiritualita křesťanského mnišství I, s. 124–174.

Pouze v syrském překladu se dochovala např. sbírka Pleroforia, kterou sestavil počátkem 6. století biskup Majúmy Ioannes Rufus. Od ostatních sbírek ji odlišuje především její monofyzitské zaměření. Edice: Nau F. „Jean Rufus, Plérophories“. Další sbírkou v syrštině jsou Životy východních svatých Ioanna z Efesu: Brooks E. W., „John of Ephesus. Lives of the Eastern Saints“, k tomuto dílu viz též Harvey S. A., Ascetism and Society in Crisis.

Např. populární latinský překlad Louky Ioanna Moscha, viz příslušnou kapitolu.

Slavný byl též překlad Historie egyptských mnichů do latiny (viz níže), pořízený Rufinem (345–410) nedlouho po sepsání řeckého originálu. Nejranějším originál

Úvod

17

přitom je, že mnišský folklor nenavazuje v podstatě na žádnou známou folklorní slovesnost – bylo identifikováno jen nepatrné množství paralel s folklorem židovským a staroegyptským.

Termínem apofthegma se tradičně označovaly jak stručné výroky (ἀποφθέγματα či ῥήματα), tak delší vyprávění (διηγήσεις). Z hlediska literární historie, stavby a charakteru těchto útvarů je však praktičtější tyto dva subžánry rozlišovat s tím, že vyprávění tvoří narativní protějšek k výrokům a jsou od nich odlišena právě přítomností alespoň jednoduché dějové linie. John Wortley se domnívá, že výroky a vyprávění mohly být původně vzájemně nějak úžeji propojeny a konkrétní vyprávění fungovalo jako interpretační doplněk konkrétního apoftheg­matu. Pro sběratele a recipienty sbírek pak podle Wortleyho představovaly nejspíše výroky teorii a vyprávění praxi mnišského života.10 Jak vzápětí uvidíme, vyprávění se dočkala delšího života a větších proměn v čase než apofthegmata.

Dalším blízkým příbuzným vyprávění je hagiografie v užším slova smyslu,11 tedy životy svatých (označované též latinskými termíny vita či legenda, řecky nejčastěji βίος καὶ πολιτεία). Ty popisují celý život či podstatný úsek života protagonisty, eponymního světce, zatímco vyprávění se soustředí na jeden příběh, často velmi stručný a s hrdinou, jenž nezřídka zůstává bezejmenný.

Všechny tři zmíněné žánry mají ve svých počátcích společný účel, který trefně vystihl Gregorios z Nazianzu: podat pravidla mnišského

ním latinským textem tohoto žánru jsou legendy svatého Jeronýma: Šubrt J. (překl.), Svatý Jeroným, Legendy o poustevnících.

Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 80–83.

10 Ibidem, s. 71–72.

11 Do hagiografie v širším slova smyslu řadíme právě i vyprávění a apofthegmata a některé další žánry, jako třeba popisy přenášení svatých ostatků, tzv. translationes.

18

Úvod

života ve formě vyprávění.12 Apofthegmata, vyprávění i životy shodně chtějí nabídnout příklad hodný napodobení, poučit a povzbudit, zpočátku především právě mnichy, postupem času každého zbožného křesťana. Slovy jedné ze sbírek jsou tedy určeny k povzbuzení, poučení a nápodobě těm, kteří chtějí dosáhnout nebeského způsobu života a kráčet po cestě, která vede do království nebeského.13 Apofthegmata povzbuzují a motivují nejstručnější a nejpřímočařejší možnou formou. Vyprávění tak činí za pomoci příběhu, přičemž základní autoritou, ke které se vztahují, jsou právě výroky. Ne že bychom ve vyprávěních tu a tam nenarazili na biblickou aluzi či paralelu (zdaleka nejčastěji nalezneme odkazy na Žalmy a texty Nového zákona), ale sofistikované teologii se v pouštním prostředí zkrátka nedařilo: mniši komentovali a interpretovali apofthegmata, nikoli Bibli – tu žili a byla pro ně Božím slovem vzpírajícím se rozebírání a interpretaci. Pokusy o biblickou exegezi naopak považovali za krajně nebezpečné.14 Výjimku představují v tomto ohledu pouze vyprávění Anastasia Sinajského, který ani zde nezapře vzdělaného teologa navyklého disputacím.

Text se týká Athanasiova Života Antonínova: Gregorios z Nazianzu, řeč 21,5 (ed. PG 35, s. 1088): ἐκεῖνος Ἀντωνίου τοῦ θείου βίον συνέγραφε, τοῦ μοναδικοῦ βίου νομοθεσίαν, ἐν πλάσματι διηγήσεως.

13 Apofthegmata, řada alfabetická, Prolog: PG 65, s. 72: πρὸς ζῆλον καὶ παιδείαν καὶ μίμησιν τῶν τὴν οὐράνιον πολιτείαν ἐθελόντων κατορθῶσαι, καὶ τὴν εἰς βασιλείαν οὐρανῶν ἄγουσαν βουλομένων ὁδεύειν ὁδόν.

14 Srov. Harmless W., Desert Christians, s. 244–247, a také Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 72.

Úvod

19

Pro vyprávění a ranou monastickou literaturu obecně je charakteristická tolerance lidských slabostí a poselství o možnosti jejich nápravy a odpuštění. Tematicky můžeme vyprávění rozdělit do tří základních skupin: na příběhy, které se odehrávají v mnišském prostředí, na ty, v nichž se mnišské prostředí stýká se světským, a na příběhy světské. Jakožto narativní protějšek k apofthegmatům se samozřejmě zabývají hlavními tématy mnišského života, k nimž se vyjadřují i apofthegmata: žádoucím asketickým klidem mysli (hésychia) a překážkami na cestě k tomuto stavu, jež představují zejména světské a hříšné myšlenky, zlost či pýcha. Některé ze sbírek, jež si vzápětí představíme, jsou motivicky pestřejší, u jiných tvoří osu všech vyprávění jedno či dvě silná jednotící témata. Dílčí motivy a skupiny motivů si představíme na následujících řádcích společně s důležitými sbírkami vyprávění.

První dochovanou sbírkou, jež vyprávění zaznamenala písemně, je Historie egyptských mnichů,15 vzniklá těsně před rokem 400. Anonymní autor zde popisuje cestu po Egyptě, kterou podnikl společně s dalšími šesti palestinskými mnichy v roce 394. Text je směsí výroků a vyprávění, jichž obsahuje asi 40 a jež jsou plná zázraků, andělských zjevení a proroctví. Jako jakýsi symbol vítězství zbožného ducha nad divočinou se často opakuje motiv přátelství poustevníků s divokou

12

Festugière A.-J. (ed.), Historia monachorum in Aegypto. Překlad do angličtiny: Russell N., The Lives of the Desert Fathers. Latinskou verzi viz: Schulz-Flügel E. (ed.), Tyrannius Rufinus, Historia monachorum sive De vita Sanctorum patrum, Berlin 1990. Rufinus, přítel sv. Jeronýma, sám po Egyptě cestoval, a jeho překlad je spíše novou verzí sbírky – originál opravoval, vylepšoval a obohacoval dle vlastních zkušeností.

15

20

Úvod

zvěří. V úvodu je pregnantně vyložen autorský záměr a nastíněno publikum, pro něž je sbírka určena: Načerpal jsem od nich tolik užitku, že jsem se odhodlal k tomuto vyprávění, abych poctil a připomněl ty, kteří dosáhli dokonalosti, a přinesl prospěch a povzbuzení těm, kteří s askezí začínají.16 O něco málo mladší sbírka Poučné příběhy pro komořího Lausa je dostupná i v českém překladu.17 I v ní najdeme kolem 40 vyprávění pro duši; mnohá z nich se jen v lehce rozdílné verzi objevují i v Historii egyptských mnichů. Charakteristickým rysem dvou nejstarších sbírek je jejich cestopisná povaha. Jejich autoři se příliš nezajímají o geografická či politická specifika krajin, jimiž putují, jak tomu bývá u moderních cestopisů, zato v prvé řadě o „živé“ světce, s nimiž se setkali, stále však především o subjektivní a víceméně autentickou cestovatelskou reflexi.18 Zejména Historie egyptských mnichů má výrazně exotickou atmosféru a autor se zřejmě vědomě nechal inspirovat antickými cestopisy.19 Název „historie“ (historia, ἱστορία), který se ve středověku pro tento typ textů používal stejně jako pro historiografii v běžném

Festugière A.-J. (ed.), Historia monachorum in Aegypto, Prol. 12, s. 8: Ὅθεν πολλὴν ὠφέλειαν ἐξ αὐτῶν πορισάμενος ἐπὶ τὴν ἐξήγησιν ταύτην ἐχώρησα, πρὸς ζῆλον μὲν καὶ ὑπόμνησιν τῶν τελείων, πρὸς οἰκοδομὴν δὲ καὶ ὠφέλειαν τῶν ἀρχομένων ἀσκεῖν.

17 Bartelink G. J. M. (ed.), Palladio. La storia Lausiaca (s italským překladem). Česky: Pavlík J., Poučné příběhy pro komořího Lausa.

18 Srov. Frank G., The memory of the Eyes, s. 35–49. K žánru „historií“ viz též Harmless W., Desert Christians, s. 275–308.

19 Harmless W., Desert Christians, s. 277. Tamtéž viz i mapu cesty, již autor se svými sedmi druhy podnikl. O itineráři a úskalích cesty je zevrubně pojednáno v epilogu sbírky.

16

Úvod

21

smyslu slova, je pro moderního čtenáře poněkud zavádějící. Terminologický zmatek vedl v minulosti k nepochopení skutečného účelu a ke kritice autorů sbírek za jejich nespolehlivost.20 Takové výtky nejsou zcela spravedlivé, protože cílem těchto sbírek nikdy nebylo sdělovat objektivní historickou pravdu, ale – jak bylo řečeno výše – poskytnout čtenářům motivaci, příklad a duchovní vzpruhu. Sbírky poučných vyprávění ovšem poskytují i velké množství cenných historických informací a reálií z mnišského života; v případě Historie egyptských mnichů a Poučných příběhů pro komořího Lausa jde především o dvě slavné starobylé mnišské lokality poblíž Alexandrie, Nitrii a Kellia.21 Přestože byly obě sbírky sestaveny podobnou technikou a za stejným účelem, jejich charakter se přece jen liší. Jak trefně poznamenává William Harmless, „oba autoři jsou malíři portrétů, v celku podobní, ale odlišní v tom, nač kladou důraz. Palladios je miniaturista libující si v moralizujících hříčkách, zatímco anonymní autor Historie egyptských mnichů je ikonopisec se zálibou v magickém realismu.“22 Na charakter sbírek však měli vliv i jejich rozdílní adresáti: Historie egyptských mnichů byla sepsána mnichem pro mnichy, Palladios naopak svou sbírku věnuje císařskému komořímu Lausovi,

Srov. např. Butler C., The Lausiac History of Palladius I, s. 4: „The Historia Lausiaca and Historia Monachorum are mere fairy tales, which must not be regarded as any sense historical sources, and which deserve no more credit than Gulliver’s Travels.“ 21 Nacházejí se na severovýchodě Libyjské poutě západně od delty Nilu. Obě byly založeny okolo roku 330 mnichem Amunem (asi 290–347). Nitria ležela asi 40 mil jihovýchodně od Alexandrie poblíž západní části nilské delty. Rozsáhlé území Kellia (tedy „cely“) začínalo asi 12 mil jihozápadně od Nitrie a bylo hlouběji v poušti.

Uchylovali se tam pokročilejší poustevníci, pro něž bylo v poutníky oblíbené Nitrii příliš rušno, srov. Harmless W., Desert Christians, s. 279–282.

22 Harmless W., Desert Christians, s. 299.

20

22

Úvod

respektive sestavil ji přímo na Lausovu objednávku.23 Ač sám autor strávil nějakou dobu svého života jako mnich, pohyboval se i ve světském prostředí a jeho cílem bylo oslovit především světské – zejména společensky vysoce postavené – publikum (včetně žen, nebo možná především je), jehož světu a světonázoru autor také svůj výběr příběhů přizpůsobuje. Snad proto není jeho náhled na mnišský život tak bezvýhradně pozitivní jako v Historii egyptských mnichů. Mnohé Palladiovy příběhy ukazují, že askeze není jediná cesta, jak dosáhnout spasení, a že i mnich může sejít na scestí a propadnout ďábelským svodům v podobě pýchy či sexuální touhy. Další nápadný rys Palladiovy sbírky bychom dnešní terminologií mohli označit za „genderovou korektnost“: už v prologu autor několikrát opakuje, že bude psát o mužích i ženách, což pak také ve vlastních textech dodržuje a ženy v jeho sbírce hrají nesrovnatelně podstatnější a aktivnější roli než v jiných sbírkách příběhů.24 Vypráví tak o otcích, mužích i ženách (dosl. mužského i ženského pohlaví), které jsem viděl, o kterých jsem slyšel a se kterými jsem žil.25 Tyto zakládající sbírky měly zásadní vliv na pojetí poustevníků a mnišského hnutí v pozdější křesťanské literatuře.

O tom, že důvodem této objednávky nebyla jen čistá touha po duchovním povznesení, ale také trochu politický akt, viz Rapp C., „Palladius, Lausus and the Historia Lausiaca“; Hunt E. D., „Palladius of Helenopolis: A Party and its supporters“.

24 Podrobnější studie k tomuto tématu však ukazuje, že přestože ve vztahu k jiným sbírkám hrají ženy opravdu velmi důležitou roli, termín „genderová korektnost“ je přece jen značně nadsazený, viz Fisher A. L., „Women and Gender in Palladius‘ Lausiac History“. Zajímavou sondu do syrského ženského mnišství představuje publikace Brock S. P. – Harvey S. A., Holy Women of the Syrian Orient.

25 Bartelink G. J. M. (ed.), Palladio. La storia Lausiaca, Prol. 2, s. 4: τὰ τῶν πατέρων διηγήματα, ἀρρένων τε καὶ θηλειῶν, ὧν τε ἑώρακα καὶ περὶ ὧν ἀκήκοα, οἷς τε συνανεστράφην.

23

Úvod

23

Trojici raně byzantských „historií“ doplňuje ještě Bohumilá historie Theodoreta z Kyrru,26 vzniklá v Sýrii asi o třicet let později než spis Palladiův; od předešlých dvou textů se však značně liší v několika ohledech, formálně i obsahově. Jde o soubor mnišských biografií, který neobsahuje téměř žádná apofthegmata a ani jediné vyprávění, a tak stojí poněkud stranou zájmu této knihy. Dosud nebyla zodpovězena otázka, zda tuto odlišnost přičíst spíše autoru díla či jinému charakteru syrského mnišství.27 Zatímco v Historii egyptských mnichů i u Palladia převažují vyprávění a výroky jsou spíše jejich doplňkem, u sbírky následující, jak napovídá už její název, je poměr obrácený: Apofthegmata se dochovala v několika kolekcích, jejichž obsah se do velké míry překrývá a jež se liší systémem uspořádání materiálu. Českému čtenáři je dostupná tzv. systematická, tedy tematicky uspořádaná verze. Pochází z první poloviny 6. století a kromě samotných výroků (těch je více než 1000) obsahuje asi 130 vyprávění.28 O něco starší je tzv. řada alfabetická, v níž jsou výroky a příběhy řazeny v abecedním pořádku podle jmen poustevníků a mezi tisícovkou výroků je v ní rozptýleno jen kolem 60 příběhů.29 Na ni navazuje ještě sbírka výroků Canivet P. – Leroy-Molighen A. (ed.), Historie des moines de Syrie I–II. Česky: Pavlík J., Historia religiosa, zde s. XII–XVI; viz též blíže k žánru historií, ovšem se specifickým zřetelem na překládané dílo.

27 Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“ (Introduction).

28 Edice s francouzským překladem: Guy J.-C. (ed.), Les apophtegmes des pères. Collection systématique I–III. Český překlad: Pavlík J., Apofthegmata I–III. 29 Edice: PG 65, s. 72–440, anglicky: Ward B., The Sayings of the Desert Fathers.

Viz též Harmless W., Desert Christians; bibliografii k edicím jednotlivých sbírek, včetně verze latinské, syrské, arménské, etiopské a verzí koptských; viz zde s. 183–186.

K procesu vzniku a rukopisné tradici sbírek apofthegmat viz též Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 78–80.

26

24

Úvod

a vyprávění anonymních.30 I tyto kolekce obsahují převážně materiál z prostředí Egypta, je však pravděpodobné, že byly uspořádány jinde – snad v Palestině – mnichy, kteří z Egypta uprchli před barbarskými nájezdy.31 Pro mnohé z příběhů této sbírky je charakteristická anonymita a neurčitost, která vyvolává dojem, že jde o jakási pro forma vyprávění, do nichž si jména a místní či časové údaje doplňoval konkrétní vypravěč podle vlastní potřeby a okolností vyprávění.32 Poslední ze sbírek, jež jsou směsí výroků a příběhů sesbíraných v mnišských komunitách a zároveň také nejslavnějším zástupcem žánru, je sbírka Ioanna Moscha († asi 619) nazvaná Louka (Λειμών či Λειμωνάριον, často citovaná pod latinským titulem Pratum spirituale, z nějž zřejmě vychází i zažitý, poněkud nepřesný český název Luh duchovní).33 Výbor z Louky v této knize předkládáme, a proto se sbírce budeme podrobněji věnovat na jiném místě.

Moschova Louka symbolicky uzavírá skupinu děl, která spadají do žánru (monastické) historie,34 tak jako se v době jejího vzniku se změnou politické situace a arabskou expanzí uzavírá první a nejskvělejší kapitola vývoje mnišského hnutí. Pozdější sbírky už vznikly za změněných podmínek a mimo jiné je pro ně charakteristické, že sestávají čistě jen z vyprávění, nejde tedy už o cestovatelskou mozaiku zážitků, výroků a obrazů rozkvétajícího mnišského hnutí.

32

33

34

30 31

Nau F. (ed.), „Histoires des solitaires égyptiens“.

Wortley J. „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 78.

Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“ (Introduction).

Lze narazit i na alternativní název Nový ráj (Νέος Παράδεισος).

Zajímavou moderní ozvěnou Moschovy sbírky je kniha jednoho z ceněných autorů cestovatelské literatury, který se v polovině 90. let vydal po stopách pouti Ioanna Moscha a jeho přítele Sofronia: Dalrymple W., From the Holy Mountain.

Mapa Egypta a Blízkého východu s nejvýznamnějšími kláštery.

Z příběhů otce Daniela

Z příběhů otce Daniela

Otec Daniel ze Sketis (1.)

Tento otec Daniel žil ve Sketis jako mnich už od dětství. Nejdříve prožil čtyřicet let v klášteře a později se stal poustevníkem. Pak zaútočili barbaři a zajali jej. Byl u nich dva roky, než jej nějaký dobrý křesťan z jejich rukou osvobodil. Po krátkém čase se barbaři vrátili a znovu jej zajali. Byl u nich šest měsíců a pak jim uprchl. Když zaútočili potřetí, opět ho zajali. Zacházeli s ním zle a bez milosti jej trápili. Jednoho dne využil příležitosti, popadl kámen a cizince udeřil.

Náhodou to byla rána smrtelná. Otec Daniel utekl a zachránil se.

Protože však litoval spáchané vraždy, vypravil se do Alexandrie a svěřil se s tou záležitostí patriarchovi Timotheovi.10 Patriarcha mu

Pro lepší orientaci je vždy za názvem příběhu uvedeno jeho pořadové číslo v edici.

Počáteční slova budí dojem, že toto vyprávění, ač v dochovaných rukopisech tradováno na prvním místě, nebylo původně začátkem celé sbírky. B. Dahlman se domnívá, že sbírku původně otevíral námi nepřekládaný příběh č. 2 o Markovi bláznu, srov. Dahlman B., Saint Daniel of Sketis, s. 62–63 a 191.

Sketis se stávala obětí barbarských vpádů poměrně často, v 5. a 6. století ji devastoval národ Maziků. K rozsáhlému zpustošení oblasti došlo v letech 407–408 a pak znovu v 70. letech 6. století. Události, o nichž vypráví příběh, se však musely stát někdy ve 20. či 30. letech 6. století (srov. následující poznámku).

10 Jedná se zřejmě o Timothea III. (517–535). V originále se o něm mluví jako o arcibiskupovi (ἀρχιεπίσκοπος) – nejednotnost v titulování představitelů církve byla v rané době běžná a objevuje se i v jiných sbírkách často. Tuto terminologickou nejednotnost v překladu bez dalších komentářů opravujeme.

33

dal takovéto rozhřešení: „Copak tě ten, kdo tě z jejich rukou dvakrát vysvobodil, nemohl vysvobodit i potřetí? A vraždu jsi nespáchal, zabil jsi přece divoké zvíře.“ Otec Daniel tedy odplul do Říma a svěřil se s vraždou také římskému papeži, který mu řekl totéž. Vydal se pak také do Konstantinopole, Efesu,11 Jeruzaléma a Antiochie a přiznal se k vraždě před patriarchy. Všichni mu odpověděli stejně.

Vrátil se tedy do Alexandrie. Řekl si: „Danieli, Danieli, ten, kdo zabíjí, bude zabit.“ Šel do pretoria12 a vydal se prétorovým úředníkům se slovy: „V boji, ovládnut hněvem, jsem uhodil kamenem a zabil člověka, proto vás prosím, abych byl předveden před správce a potrestán smrtí za spáchanou vraždu. Jen tak se osvobodím od budoucího trestu.“ Když to slyšeli, zavřeli jej do vězení. Po třiceti dnech o něm řekli prétorovi. Ten jej předvolal z vězení a vyslýchal jej. Daniel mu řekl celou pravdu. Správce se podivil jeho poctivosti a propustil jej se slovy: „Jdi a modli se za mě, otče. Kéž bys jich zabil ještě dalších sedm.“ Stařec13 si pomyslel: „Doufám v Boží lásku k lidem a v to, že mě Bůh v budoucnu nepožene k zodpovědnosti za tu vraždu. Přísahám Kristu, že ode dneška po všechny dny svého života budu sloužit

Efesos nebyl sídlem patriarchy, ale součástí patriarchátu konstantinopolského, měl však svého arcibiskupa a termíny „patriarcha“ a „arcibiskup“ jsou v příbězích o Danielovi (a nejen v nich) volně zaměňovány (viz předchozí pozn.).

12 Sídlo prétora, úředníka, který v pozdní římské říši řídil policii i soudní jednání.

V Danielových příbězích je pro stejného úředníka užíván také termín ἄρχων – „vládce“.

V českém textu převádím obě slova jako „prétor“ a „správce“.

13 Stařec – γέρων – bylo běžné označení zasloužilých a charismatických poustevníků raně byzantském mnišském prostředí, používalo se ho v podstatě synonymně s označením ἀββᾶς – „otec“. Nebylo podmínkou, aby „otec“ byl knězem – ve skutečnosti byla mezi průkopníky mnišského hnutí kněží spíše menšina.

11

34

Daniel ze Sketis

někomu malomocnému, abych odčinil vraždu, kterou jsem spáchal.“ A přijal do své cely malomocného muže. Řekl si: „Pokud zemře, půjdu do Egypta14 a najdu si za něj jiného.“ Všichni ve Sketis věděli, že stařec má u sebe malomocného, nikdo kromě starce samotného však nesměl spatřit jeho tvář. Jednoho dne kolem poledne povolal stařec svého žáka, aby pro něj vykonal nějakou službu. Boží prozřetelnost způsobila, že stařec nechal dveře cely otevřené a zapomněl na to. Seděl na slunci a obsluhoval malomocného, který byl nemocí zcela znetvořen. Starcův žák se vracel ze své pochůzky, našel dveře otevřené a spatřil starce, jak o malomocného pečuje. Ten byl celý zhnisaný, a tak stařec otíral jídlo a vkládal mu je do úst.15 Když žák viděl starcovo obdivuhodné počínání, užasl a chválil Boha, který starci poskytl tolik trpělivosti, aby mohl malomocnému sloužit.

O kameníku Eulogiovi (6.)

Otec Daniel, kněz16 ze Sketis, přicestoval se svým žákem do Thebaidy.17 Připluli po řece do vesnice, jež starci patřila a on ji dal k užívání námořníkům. Stařec řekl: „Dnes zůstaneme tady.“ Geografický název je zde použit pro označení světského prostředí v kontrastu k prostředí mnišských komunit.

15 Rukopisy se shodují na čtení κατέμασσε na tomto místě. Dahlman B. Saint Daniel of Sketis, s. 195 však upozorňuje, že zde mohlo dojít ke zkomolení řídkého slovesa κατεμάσησε – „rozkousal“, které by zde dávalo lepší smysl s ohledem na postižení malomocného, jež mu mohlo znemožnit zpracovávat pevnou stravu.

16 Slovo πρεσβύτερος původně znamenalo „starší“, jeho význam byl tedy blízký substantivu γέρων – „stařec“, „ctihodný muž“ (viz pozn. s. xx). Velmi brzy se jej však začalo používat pro označení kněze.

17 Thebais (gen. Thebaidy) – pouštní oblast v horním Egyptě v blízkosti egyptských Théb, oblíbené místo usazování eremitů.

14

Z příběhů otce Daniela

35

Žák začal reptat: „Jak dlouho se ještě budeme takto potulovat?

Vraťme se do Sketis.“ Stařec odpověděl: „Ne, dnes zůstaneme tady.“ Usadili se uprostřed vesnice jako cizinci. Bratr18 řekl starci: „Potěší snad Boha, že zde zůstáváme, jako bychom měli něco společného s těmito lidmi? Pojďme alespoň do kaple.“ Stařec odpověděl: „Ne, zůstaneme zde.“ A tak tam seděli až do pozdního večera. Bratr začal starce zahrnovat výčitkami. Řekl mu: „Kvůli tobě tu bídně zahynu.“ Během jejich rozmluvy se objevil starý muž, laik, vysoký a bělovlasý.

Když spatřil otce Daniela, s pláčem mu začal líbat nohy. Přivítal i jeho žáka a řekl jim: „Račte do mého domu.“ S pochodní v ruce procházel uličky vesnice a hledal pocestné. Vzal k sobě do domu starce, jeho žáka a další, které potkal. Nalil vodu do umyvadla a umyl bratřím i starci nohy. Neměl nikoho, ani doma, ani jinde ve světě, než Boha. Prostřel stůl, a když se najedli, sebral zbytky a hodil je vesnickým psům. Tak to měl ve zvyku – nedopustil, aby od večera do dalšího rána zůstal v domě jediný drobeček. Pak se s ním Daniel usadil stranou, hovořili až do úsvitu o spáse a prolévali mnoho slz. Ráno se rozloučili a odešli.

Cestou zpět se žák starci poklonil 19 a řekl mu: „Otče, buď tak laskav a řekni mi, kdo byl ten starý muž a odkud ho znáš.“

Tak jako se pro ctihodné mnichy a poustevníky používá termín „stařec“, mladší či ne tak významní mniši jsou často nazýváni prostě „bratři“ (ἀδελφοί).

19 Řecky ἔβαλεν μετάνοιαν. Výraz μετάνοια znamená „změnu názoru“, „pokání“ či „projev lítosti“. Spojení βάλλω μετάνοιαν označuje většinou akt pokání před Bohem či osobou, proti níž se člověk nějak prohřešil, většinou jde o pokleknutí nebo hlubokou poklonu.

18

36

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

Stařec mu nechtěl odpovědět. Poklonil se mu tedy znovu a řekl: „Tolik jsi mi toho svěřil a o tom starém muži mi nepovíš?“ Vyprávěl mu totiž o ctnos­ti mnoha svatých mužů. Stařec však bratru nechtěl o onom muži vy­prá­vět, a tak se bratr rozzlobil a nepromluvil na starce po celou cestu do Sketis.

Když přišel do své cely, nepřinesl starci jeho skrovnou porci jídla, jak to obvykle dělával. Stařec s jídlem vždy čekal do pozdního odpoledne.

Když nastal večer, stařec vešel do bratrovy cely a řekl mu: „Proč, synu, necháš svého otce umírat hladem?“ Bratr odpověděl: „Nemám otce. Kdybych měl, miloval by své dítě.“ „Nemáš-li otce, starej se sám o sebe,“ řekl stařec, otevřel dveře a chystal se odejít, ale bratr ho předběhl a zadržel.

Začal jej líbat a takto k němu hovořil: „Jako že je Bůh nade mnou, nenechám tě jít, dokud mi nepovíš, kdo je ten muž.“ Bratr nechtěl vidět starce zarmouceného, protože jej velmi miloval.

Tehdy mu stařec řekl: „Nejdřív mi nachystej můj skromný pokrm a pak ti to řeknu.“ Když pojedl, povídá bratrovi: „Copak jsi tak tvrdohlavý? Proto, že ses mi ve vesnici vzpíral a reptal jsi, jsem ti nic nepověděl. A teď poslouchej, ale nikomu dalšímu to nevyprávěj.

Ten starý muž se jmenuje Eulogios. Je povoláním kameník. Svým řemeslem si vydělá každý den jedno keration20 a celý den až do večera nic nejí. Večer chodí po vesnici a všechny pocestné, které potká, pozve do svého domu, pohostí je, a co zbude, dává psům, jak jsi viděl.

Jako kameník pracuje od mládí a dnes je mu více než sto let. Ježíš mu dává sílu, aby si denně vydělal svou mzdu.

Když jsem byl mladší, asi před čtyřiceti lety,21 přišel jsem prodávat do té vesnice své výrobky. Večer mě i další bratry, kteří byli se mnou, podle svého zvyku pozval k sobě a pohostil. Protože jsem viděl, jak ctnostný to byl muž, po návratu jsem se začal postit a pokračoval v tom po několik týdnů. Prosil jsem Boha, aby mu poskytl větší sumu peněz a on mohl prospět ještě více lidem. Po třítýdenním postu jsem ležel polomrtvý z toho všeho odříkání a vtom jsem spatřil, jak se ke mně blíží muž posvátného vzezření a říká mi: „Danieli, co máš na srdci?“ Odpověděl jsem: „Pane, dal jsem slovo Kristu, že nepozřu chléb, dokud se nedozvím, že kameníku Eulogiovi se dostalo požehnání, díky němuž může prospět mnoha dalším lidem.“ „Ne, takhle je to v pořádku,“ odpověděl mi. Řekl jsem: „Pane, dej mu víc, ať všichni skrz něj mohou slavit tvé posvátné jméno.“ Odpověděl: „Já ti říkám, že takhle je to v pořádku. Jestli však chceš, abych mu poskytl víc, zaruč se za jeho duši, že skutečně dojde po smrti spásy, a já to udělám.“ „Přijmi jeho duši z mých rukou,“ odpověděl jsem.

Příběh, který Daniel právě začíná vyprávět, se musel dle kontextu odehrát okolo roku 525. Byl-li Eulogios za čtyřicet let poté starý asi sto let, musel se narodit někdy kolem roku 465. Je však dost dobře možné, že číslovky 100 je použito prostě pro označení velmi vysokého věku. Z dokumentů ze 4. století vyplývá, že ani zámožní lidé v té době často neznali přesně vlastní věk.

21

Jednotka měny či váhy (κεράτιον – srov. „karát“, lat. siliqua) větší než nummus (νουμμίον) a menší než základní římská (a byzantská) zlatá mince zvaná solidus (νόμισμα). Jeden solidus se skládal z 24 keratií.

20

37

38

A tu jsem spatřil, že stojíme ve chrámu Vzkříšení,22 a nějaký mládenec seděl na Svatém kameni a Eulogios stál po jeho pravici. Mládenec ke mně poslal jednoho z těch, kdo jej obklopovali, a zeptal se: „Tento člověk se zaručil za Eulogia?“ Všichni odpovídali: „Ano, pane.“ „Řekněte mu, že na té záruce trvám.“ Pravil jsem: „Ano, pane, je to má zodpovědnost, jen mu ten majetek poskytni.“ A tu jsem spatřil, jak sypou Eulogiovi do klína peníze, a vešlo se tam všechno, co vysypali. Když jsem se probudil, pochopil jsem, že jsem byl vyslyšen, a velebil jsem Boha.

Eulogios jednoho dne při práci udeřil do kamene a uslyšel dutý zvuk. Udeřil ještě jednou a spatřil malý otvor. Udeřil znovu a našel jeskyni plnou peněz. Užasl a pomyslel si: „To jsou peníze Izraelitů.23 Co mám dělat? Jestli je vezmu do vesnice, doslechne se o tom správce, přijde, vezme mi je a já se ocitnu v nebezpečí. Raději odejdu do cizí země, kde mě nikdo nezná.“ Pronajal si zvířata, jako by chtěl převážet kámen, a v noci přepravil peníze k řece. A tak opustil své lidumilné dílo, naložil peníze na loď a doplul až do Byzantia.24

Chrám Vzkříšení byl jeden z chrámů patřících k bazilice Božího hrobu císaře Konstantina v Jeruzalémě a je jedinou její částí zachovanou dodnes. Je to rotunda s údajným hrobem Ježíše Krista uprostřed. Svatým kamenem měl být uzavřen vchod hrobu a snesl se na něj anděl Páně (Mt 28,2).

23 Srov. biblické zmínky o tom, že Židé okradli Egypťany. V Bibli je však jasně řečeno, že Židé kořist z Egypta odnesli: Ex 3,21–22, 11,2–3, 12,35–36 a Ž 105,37 (Septuaginta Ž 104,37).

24 Byzantion, původní antický název hlavního města Konstantinopole, který dal v novověku základ pojmenování celého středověkého řeckého státu, se ve středověku používal výhradně jako alternativní název pro hlavní město.

22

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

39

Tehdy vládl starý Iustinos.25 Eulogios mu dal mnoho peněz a Iustinos jej učinil prétorským prefektem.26 Pořídil si velký dům, kterému se dodnes říká U Egypťana.

Po dvou letech jsem ve snu opět spatřil onoho mládence v chrámu Vzkříšení, tak jako minule. Chvíli poté jsem uviděl, jak jakýsi mouřenín27 vleče Eulogia od mládence pryč.

Probudil jsem se a pomyslel si: „Běda mně, hříšníkovi. Zatratil jsem svou duši.“ Oblékl jsem se do ovčí kůže a vydal jsem se do vesnice prodávat svou práci. Očekával jsem, že tam Eulogia potkám. Nastal večer a nikdo mě nevyhledal. Šel jsem se tedy zeptat jedné stařeny.

Oslovil jsem ji: „Matko, dej mi, prosím, pár kousků suchého chleba, protože jsem dnes nic nejedl.“ Odešla a vrátila se s trochou uvařeného jídla. Sedla si vedle mě a začala ke mně promlouvat: „Otče, copak nevíš, že jsi mladý muž Císař Iustinos I. (518–527). Vzhledem k tomu, že je v textu označován jako „starý“, musel autor vyprávění zřejmě mít v povědomí už i císaře Iustina II. (565–578).

Rok 565 jako doba vyprávění vychází i ze samotného příběhu (viz pozn. 61). Dle etiopské verze se příběh odehrál za vlády císaře Anastasia (491–518).

26 Praefectus praetorio (ἔπαρχος τῶν ἱερῶν πραιτωρίων), původně velitel císařovy tělesné stráže, byl od 4. století nejvyšším oblastním civilním úředníkem.

27 Řecké Αἰθίοψ, „Etiopan“, bylo často používáno pro označení démonů, jimž 25

lidové představy a hagiografická literatura přisuzovaly černou tvář, srov. např. hned první řecké hagiografické dílo, Athanasiův Život svatého Antonína: Bartelink G. J. M. (ed.), Athanase d’Alexandrie, Vie d’Antoine 6,1, s. 146: καὶ ὥσπερ ἐξιστάμενος, οἷός ἐστι τὸν νοῦν, τοιοῦτος ὕστερον καὶ τῇ φαντασίᾳ μέλας αὐτῷ φαίνεται παῖς, česky Ventura V. – Mendelová E., s. 26: Poté se mu ukázal takový, jaký je, v duchu, také ve viditelné podobě: jako černý chlapec.

Předsudky vůči jiné barvě pleti byly v raně křesťanské společnosti zakořeněným fenoménem, musel jim čelit např. otec Moses (Mojžíš) Černý, který byl snad etiopského původu, každopádně černoch: srov. Apofthegmata, řada alfabetická: O otci Mojžíšovi 3–4: PG 65, s. 284, překlad Ward, Sayings of the Desert Fathers, s. 117–118.

40

a neměl bys zůstávat tak dlouho ve vesnici? Nevíš, že mnišský život vyžaduje klid?“28 Odpověděl jsem jí: „Ale co mám dělat? Přišel jsem přece prodávat svou práci.“ „Ani když prodáváš svou práci, nezůstávej ve vesnici tak dlouho.“ Řekl jsem jí: „Ušetři mne svých rad a řekni mi: copak není ve vesnici bohabojný člověk, který se ujímá pocestných?“ „Ach, otče,“ odvětila. „Měli jsme tady jednoho kameníka, který učinil pro pocestné mnoho dobrého. Když Bůh viděl jeho skutky, obdařil ho svou milostí, a jak jsme se doslechli, je z něj dnes patricij.“29 Když jsem to uslyšel, pomyslel jsem si: „Tuto vraždu jsem spáchal já.“ Nastoupil jsem tedy na loď a vydal se do Byzantia. Našel jsem dům Egypťana Eulogia, posadil jsem se před jeho bránu a čekal, až se objeví. Spatřil jsem ho, obklopeného přepychem, a zavolal jsem na něj: „Slituj se, chci s tebou hovořit v soukromí.“ On si mě ani nevšiml, ale jeho sluha mě zbil. Předběhl jsem jej, znovu jsem na něj volal, ale znovu mě zbili. Takto to pokračovalo čtyři týdny a já s ním nedokázal promluvit. Tehdy jsem zmalomyslněl, opustil jsem dům a vrhl jsem se s pláčem před obraz přesvaté Bohorodičky. Oslovil jsem Spasitele: „Pane, buď mě zbav mojí záruky za toho člověka, nebo i já opustím mnišský život.“

Chování potulných mnichů pohoršovalo církevní autority. Od 5. století byla zdůrazňována důležitost pokorného mnišského života v komunitě nebo o samotě.

Od mnichů se také požadovalo, aby se živili manuální prací.

29 Patricij (πατρίκιος) byl v Byzanci vysoký čestný titul udělovaný významným úředníkům u císařského dvora.

28

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

41

Jak jsem takto v duchu hovořil, upadl jsem do spánku a zdálo se mi, že se strhl velký povyk a lidé křičeli: „Augusta30 přichází!“ Před ní šel tisícihlavý dav. Zvolal jsem: „Smiluj se nade mnou, má Paní!“ Zastavila a zeptala se mě: „Jaké máš trápení?“ „Zaručil jsem se za prefekta Eulogia. Přikaž, ať mě zbaví toho závazku.“ Odpověděla mi: „To není moje věc, dostůj svému závazku, jak je ti libo.“ Probudil jsem se a pomyslel si: „I kdyby mě to mělo stát život, nevzdálím se od jeho brány, dokud se s ním nesetkám.“ A zase jsem šel před bránu. Když se objevil, volal jsem na něj. Přiběhl ke mně dveřník a zmrskal mě po celém těle. Zmalomyslněl jsem a rozhodl se: „Vrátím se do Sketis. Bude-li Bůh chtít, zachrání mě i Eulogia.“ A vydal jsem se hledat loď. Našel jsem jednu, která plula do Alexandrie, a jakmile jsem na ni nastoupil, ve svém zoufalství jsem ulehl a usnul. Spatřil jsem sám sebe zase v chrámu Vzkříšení a onoho mladíka sedícího na svatém kameni. Otočil se ke mně a hrozivým hlasem se mě otázal: „Nedostojíš svému závazku?“ Stál jsem tam a třásl se strachy neschopen slova. Rozkázal dvěma z těch, kdo stáli okolo, aby mě pověsili s rukama za zády. Řekli mi: „Neslibuj, co nemůžeš splnit, a nepři se s Bohem.“ Visel jsem tam a nemohl ani otevřít ústa.

Pak jsem uslyšel: „Augusta přichází.“ Pohled na ni mi přinesl trochu útěchy. Řekl jsem jí slabým hlasem: „Smiluj se nade mnou, Paní světa.“ Ona povídá: „Co zase chceš?“ Titul augusta náležel císařovně a jejím dcerám. Zde je jím ovšem označena Panna Maria.

30

42

„Visím zde kvůli své záruce za Eulogia.“ Odvětila: „Přimluvím se za tebe.“ A spatřil jsem, jak přistoupila k mládenci a políbila mu nohy. Svatý mládenec mi řekl: „Jdi a už nečiň nic podobného.“ Odpověděl jsem: „Zhřešil jsem, Pane, odpusť mi. Prosil jsem za něj, aby se stal užitečným, ne neužitečným.“ Rozkázal, aby mě rozvázali, a řekl mi: „Odejdi do své cely a nepátrej po tom, jak vrátím Eulogia, kam patří.“ Když jsem se probudil, velice jsem se zaradoval, že ze mě byl závazek sňat. Cestou na lodi jsem velebil Boha.

Za tři měsíce jsem se doslechl, že Iustinos zemřel a místo něj vládne Iustinianos.31 Zanedlouho proti němu povstali Hypatios, Dexikrates, Pompeios a prefekt Eulogios.32 Tři z nich byli zajati a popraveni a jejich majetek byl zabaven. Stejně tak i majetek Eulogiův.33 Eulogios z Konstantinopole za noci uprchl. Císař rozkázal, aby byl zabit, kdekoliv bude nalezen. Eulogiovi se podařilo uniknout a vrátil se do své vesnice. Převlékl se do obyčejných šatů. Všichni z vesnice se sešli a říkali mu: „Vítej. Slyšeli jsme, že se z tebe stal patricij.“

Iustinianos I. (527–565). Řeč je o slavném povstání Nika!, ke kterému došlo 13. ledna roku 532. Hypatios a Pompeios byli bratři, synovci císaře Anastasia I., kteří si po jeho smrti v roce 518 činili nárok na trůn. Ten však nakonec získal velitel císařské gardy Iustinos I., který později adoptoval svého synovce Iustiniana, čímž mu zajistil nástupnictví. Povstání Nika! bylo dle některých pramenů iniciováno Hypatiem, Pompeiem a jejich bratrancem Probem, i když jeho příčiny byly s největší pravděpodobností komplexnější. Hypatios byl provolán císařem. Po krvavém potlačení povstání byli Hypatios a Pompeios popraveni, Probos uprchl a byl Iustinianem poslán do vyhnanství.

Jméno Eulogia ani Dexikrata se v souvislosti s povstáním v žádném z pramenů nezmiňuje. Jistý Dexikrates zastával úřad konzula v roce 503.

33 Majetky povstalců byly skutečně zabaveny, ale později byly jejich rodinám vráceny a Probos byl povolán z vyhnanství zpět.

31 32

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

43

Odpověděl jim: „Kdybych byl patricijem, stál bych tu teď před vámi? Ne, to byl jiný Eulogios z tohoto kraje. Já jsem putoval do Svaté země.“ Vešel do svého domu a pomyslel si: „Ubohý Eulogie, vstaň, chop se svého nářadí a pusť se do práce. Toto sice není císařský dvůr, ale zato zde nepřijdeš o hlavu.“ Vzal své nářadí a vydal se ke kameni, v němž našel peníze. Snad si myslel, že tam najde další. Kopal celé dopoledne, ale nenašel nic.

Začal vzpomínat na služebnictvo, přepych, jídlo, a znovu si řekl: „Ubohý Eulogie, vstaň a pracuj, toto je Egypt.“ A tak jej po malých krůčcích svatý mládenec a naše paní Bohorodička navrátili k původnímu řádu – vždyť Bůh není nespravedlivý a nezapomíná na dřívější skutky.

Zanedlouho jsem se vydal do oné vesnice prodávat svou práci, a hle, večer se objevil podle svého dřívějšího zvyku Eulogios a pozval mě do svého domu. Když jsem jej spatřil v prachu přicházet, vzdychl jsem a v slzách zvolal: „Jak veliké je tvé dílo, pane. Jak moudré jsou tvé činy. Který Bůh je tak veliký jako náš Bůh? Ty jsi jediný Bůh, který činí zázraky. Poskytuješ chudobu i bohatství, pokořuješ i povznášíš. Kdo může předvídat tvé zázraky či tvé soudy, Pane? Já, hříšník, jsem se o to pokusil, a moje duše téměř skončila v pekle.“34 Eulogios mě a další, které našel, vzal domů, umyl nám podle svého zvyku nohy a pohostil nás. Když jsme se najedli, zeptal jsem se ho: „Jak se ti daří, otče Eulogie?“ Odvětil: „Modli se za mě, otče. Jsem ubožák s prázdnýma rukama.“

Dosl. „v Hádu“ (παρὰ βραχὺ παρῴκησε τῷ ᾅδη ἡ ψυχή μου). Pronikání pohanské terminologie do křesťanské řečtiny a splývání představ je běžným a i v současné řečtině patrným jevem.

34

44

Řekl jsem mu: „Kéž by se ti ani nedostalo toho, co jsi měl.“ „Proč, otče?“ zeptal se. „Copak jsem ti něčím ublížil?“ „Jestli jsi mi ublížil?“ odvětil jsem a vyprávěl mu vše, co se stalo.

Oba jsme se rozplakali a Eulogios mi povídá: „Modli se, otče, ať mi Bůh dopřeje, co je nutné k mé nápravě.“ Odpověděl jsem mu: „Nečekej, bratře, že ti ještě po dobu tvého života bude Kristem svěřeno víc než toto keration za tvou práci.“ A vidíš, po tolik roků mu Bůh dává sílu, aby si svým řemeslem to keration vydělal.

Toto svěřil otec Daniel svému žáku po návratu z Thebaidy. Obdivuhodná je Boží dobrota, protože v krátkém čase pozvedl Eulogia a opět pokořil tak, aby mu to bylo ku prospěchu. Modleme se i my, abychom byli pokořeni v Kristu a pak před jeho přísným soudem a tváří v tvář jeho důstojnosti došli slitování.

O peněžníku Andronikovi a jeho ženě Athanasii (7.)

Ve veliké Antiochii35 žil peněžník36 jménem Andronikos. Vzal si za ženu dceru jiného peněžníka, Ioanna. Jmenovala se Athanasia, „nesmrtelná“. Jako nesmrtelná se skutečně ukázala díky svým činům

„Velikou“ Antiochií byla nazývána Anitochie Syrská či jinak též Antiochie nad Orontem (dnešní Antakya), jedno z nejvýznamnějších měst pozdní antiky a sídlo jednoho z patriarchů, pro rozlišení od menší Antiochie Pisidské v srdci Malé Asie.

36 Slovo ἀργυροπράτης označovalo původně stříbrotepce. Postupně se z tohoto řemesla vyvinulo povolání bankéře či finančníka, u nějž lidé ukládali nebo si půjčovali peníze, což bylo zdrojem značného bohatství.

35

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

45

a rozumu. I Andronikos byl velmi zbožný a dobrý člověk. Byli velice bohatí a žili takovýmto způsobem: výnosy z půjčování a ze svého majetku dělili na tři části, jednu určili pro chudé, druhou pro mnichy a třetí pro sebe.37 Celé město milovalo pana Andronika pro jeho dobrotu.

Spal se svou ženou, ona otěhotněla a porodila syna, jemuž dala jméno Ioannes. Otěhotněla pak ještě jednou a porodila dceru, kterou pokřtila Maria. Pak už se jí Andronikos nikdy necudně nedotkl.

Každou nedělní, pondělní a středeční noc zasvětil Andronikos z lásky k chudým mytí mužů a jeho žena mytí žen.

Jednoho dne se paní Athanasia za úsvitu vrátila ze své milé práce38 a nalezla své dvě děti, jak sténají. Ulehla do postele a přivinula je na hruď. Když vešel Andronikos, okřikl ji, že zahálí. Ona mu řekla: „Nehněvej se, můj pane, ale děti jsou nemocné.“ Dotkl se jich a zjistil, že mají horečku. S povzdechem pravil: „Děj se vůle Boží.“ Odešel z města pomodlit se ke svatému Iulianovi;39 tam totiž byli pohřbeni jejich rodiče. Zůstal tam celé dopoledne, a když se vrátil, uslyšel ze svého domu hlasitý pláč a hluk. Polekaně přiběhl a našel ve svém domě skoro celé město. Děti byly mrtvé. Když je Dělení majetku či výdělku na tři díly je rozšířený hagiografický topos. Srov. Paulos z Monembasie, 5.

38 Dosl. φιλοπονία. Tento typ pokorné služby chudým byl mezi alexandrijskými laiky relativně rozšířeným fenoménem. Tvořili určitá bratrství, nazývali se φιλόπονοι – „milovníci práce“ či σπουδαίοι – „horliví“, a kromě svých civilních životů, v nichž často patřili mezi městskou elitu, se věnovali také praktikování zbožnosti a filantropickým aktivitám, zejména finanční a fyzické pomoci chudým. Vysoko si cenili také pohlavní čistoty. Podobné skupiny jsou známy i z dalších měst byzantské říše.

39 Chrám svatého Iuliana stál 4,5 km od Antiochie, zřejmě na cestě do Dafne. Byl zasvěcen mučedníku Iulianovi z Anazarbu, který byl zabit během pronásledování křesťanů za Diokletiana (koncem 3. století).

37

46

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

spatřil, jak vedle sebe leží na lůžku, vešel do modlitebny a s pláčem padl na zem před oltářem. Říkal: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý se tam vrátím. Pán dal, Pán vzal. Stalo se podle jeho vůle.

Buď blahoslaveno Boží jméno nyní i na věky.“ Jeho žena řekla: „Zemřu se svými dětmi,“ a pokusila se uškrtit.

Na pohřbu dětí se sešlo celé město, přišel i patriarcha se všemi duchovními. Uložili je v kapli svatého mučedníka Iuliana nad jejich prarodiče. Patriarcha pak pozval blahoslaveného Andronika do biskupského paláce.

Jeho žena se nechtěla vrátit domů a nocovala v kapli. Uprostřed noci se jí zjevil mučedník v mnišském rouchu a promluvil k ní: „Proč nedopřeješ odpočinku těm, kdo jsou zde?“ Ona odpověděla: „Můj pane, nezlob se na mě, mám velkou bolest.

Měla jsem jen dvě děti a dnes jsem je obě společně pohřbila.“ Zeptal se jí: „Kolik let bylo tvým dětem?“ „Jednomu dvanáct a druhému deset.“ „A proč pro ně pláčeš? Kéž bys raději plakala nad vlastními hříchy. Říkám ti, ženo, že tak jako když lidské tělo žádá stravu, je nemožné mu nedat najíst, stejně tak děti žádají od Krista budoucí blaho a říkají, spravedlivý Soudce, připravil jsi nás o blaho na zemi, nepřipravuj nás o to nebeské.“ Ta slova ji povzbudila a její smutek se proměnil v radost. Řekla: „Když mé děti žijí v nebi, proč vlastně pláču?“ Otočila se a hledala otce, se kterým mluvila, ale nikde ho neviděla.

Zaklepala na dveřníka a zeptala se: „Kde je ten otec, který sem před chvílí vešel?“ Odvětil: „Copak nevidíš, že dveře jsou zamknuté? Proč se ptáš na otce, který měl před chvílí vejít?“ Tak dveřník pochopil, že měla vidění.

47

Ženy se zmocnila posvátná hrůza a požádala, aby se mohla vrátit domů. Pak blahoslavená Athanasia vyprávěla manželu o svém vidění a řekla mu: „Pane můj, vlastně jsem tě o to chtěla požádat už za života dětí, ale ostýchala jsem se. Teď po jejich smrti ti tedy říkám: Buď tak las­kav, vyslyš mě a pošli mě do kláštera, abych mohla oplakávat své hříchy.“ Odpověděl jí: „Jdi a vyzkoušej si svůj úmysl na týden. Jestli na něm budeš trvat, promluvíme si o tom.“ Když se vrátila, říkala totéž. Blahoslavený Andronikos tedy povolal svého tchána a předal mu celý svůj majetek se slovy: „Půjdeme se pomodlit do Svaté země. Pokud se naplní náš lidský osud, je mezi tebou a Bohem, jak naložíš s naším majetkem. Prosím tě však, abys z tohoto místa učinil nemocnici a útulek pro mnichy.“40 Osvobodil a obdaroval své otroky,41 vzal s sebou něco posvě­ ceného chleba a dva koně a společně s manželkou v noci opustil město.

Blažená Athanasia hleděla zdálky na svůj dům, pozvedla zrak k nebesům a řekla: „Bože, který jsi řekl Abrahamovi a Sáře, odejdi ze své země, od svých příbuzných, a jdi do země, kterou ti ukážu,42 řiď i teď naše kroky v bázni před Tebou. Hle, pro Tvé jméno jsme nechali dveře našeho domu otevřené. Nezavírej před námi dveře svého království.“ A v slzách se oba vydali na cestu.

Zařízení, kterému se říkalo ξενών či ξενοδοχεῖον, fungovalo jako ubytovna, poskytující zdarma stravu a přístřeší pocestným, především poutníkům a mnichům.

Postupně se tyto domy přeměnily v kombinaci nemocnice a ubytovny.

41 Vlastnit otroky nebylo považováno za hřích, ale mnichům to bylo zapovězeno, stejně jako mít jakýkoliv jiný majetek.

42 Gn 12,1.

40

48

Daniel ze Sketis

Doputovali až do Svaté země, poklonili se svatým místům a setkali se s mnoha svatými otci. Pak došli až do svatyně svatého Meny u Alexandrie43 a mučedník jim přinesl velký duchovní prospěch.

V brzkém odpoledni vyhlédl Andronikos ze svatyně a spatřil mnicha a laika, jak se přou. Zeptal se laika: „Proč otci spíláš?“ Odvětil mu: „Pane, najal si mé zvíře na cestu do Sketis. Řekl jsem mu, jeďme celou noc a zítra před polednem dorazíme na místo. Vyhneme se tak horku. On však nechce, abychom se vydali na cestu hned.“ Pan Andronikos se zeptal: „Máš ještě jiné zvíře?“ „Ano,“ odpověděl. „Jdi pro ně a doveď je, já si vezmu jedno a tento otec druhé, protože i já chci odejít do Sketis.“ Své ženě Andronikos řekl: „Zůstaň tady u svatého Meny, já půjdu do Sketis, poprosím tamní otce o požehnání a vrátím se.“ Ona mu odpověděla: „Vezmi mě s sebou.“ „Žena do Sketis nesmí.“ Odpověděla s pláčem: „Budeš se zodpovídat svatému Menovi, pokud tam zůstaneš a nevrátíš se, abys mě svěřil do kláštera.“ Objali se a rozloučili.

Odešel tedy do Sketis, a když se poklonil otcům ve všech laurách,44 uslyšel o otci Danielovi. Vydal se k němu a po mnoha nesnázích se s ním potkal. Vyprávěl starci vše o svém osudu. Stařec mu řekl: Svatý Menas byl voják římské armády, umučený na počátku 4. století. Jeho svatyně stála asi 43 km jihozápadně od Alexandrie na cestě do Sketis. Svatý Menas se proslavil svými zázraky a jeho chrám byl jedním z nejslavnějších svatostánků zasvěcených mučedníkům v pozdní antice.

44 Termín laura (či lávra, doslova „ulička“) označoval v raném středověku speciální formu komunitního mnišského života, která stála mezi životem klášterním (koinobiálním, cenobitským) a poustevnickým – jednalo se o seskupení cel několika eremitů. Později se termín v řeckém prostředí používal pro označení jakéhokoli 43

Z příběhů otce Daniela

49

„Vrať se a přiveď svou ženu. Napíšu ti dopis a odvedeš ji do jednoho z klášterů v Thebaidě.45 Andronikos učinil, co mu stařec řekl, vydal se pro ni a přivedl ji ke starci. Ten k nim promluvil o spáse, napsal dopis a poslal je do kláštera. Když se Andronikos vrátil, dal mu stařec mnišský šat a zasvětil ho do mnišského života. Andronikos s ním zůstal dvanáct let.

Poté požádal starce, ať jej propustí, aby mohl putovat do Svaté země.

Stařec mu požehnal a propustil jej. Otec Andronikos se na cestě Egyptem usadil pod stromem, aby si odpočinul od horka. A řízením Boží prozřetelnosti se tam objevila i jeho žena, která se v mužském oděvu také vydala na cestu do Svaté země. Pozdravili se. Holubice poznala svého druha, ale jak by on mohl poznat ji, když její krása uvadla a vypadala jako mouřenín?

Zeptala se ho: „Kam jdeš, otče?“ „Do Svaté země,“ odvětil. „I já tam mám namířeno. Chceš-li, můžeme putovat spolu, ale budeme mlčet, jako kdybychom šli každý sám.“ Andronikos odpověděl: „Jak si přeješ.“ Zeptala se: „Nejsi žák otce Daniela?“ „Ano.“ „Modlitby starce nás budou provázet,“ řekla. kláštera. Naproti tomu v prostředí ruského pravoslaví lávra označuje výhradně velký klášter s výsadním postavením, řízený přímo patriarchou.

45 Doslova „do kláštera Tabenniských“ (εἰς μοναστήριον τῶν Ταβεννησιωτῶν). Tabennisi byla opuštěná vesnice v Thebaidě, kde Pachomios ve 20. letech 4. století založil vůbec první koinobion, tedy klášterní pospolitost (třetí typ mnišského života vedle laury a poustevnictví, srov. i předchozí poznámka). Označení je zde pravděpodobně použito právě pro tento typ cenobitského kláštera, nikoli pro konkrétní klášter v Tabennisi. Mezi Pachomiem a jeho druhy založenými kláštery v Tabennisi a nedalekém Pbau byly s určitostí také dva ženské kláštery.

50

Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis

Andronikos doplnil: „Amen.“ A tak putovali společně a poklonili se svatým místům. Pak se vrátili do Alexandrie. Otec Athanasios46 řekl otci Andronikovi: „Chceš, abychom bydleli ve společné cele?“ Andronikos odpověděl: „Ano, jestli si to přeješ, ale nejdřív chci jít za starcem a dostat jeho požehnání.“ Otec Athanasios řekl: „Jdi, já zůstanu v Oktokaidekatu,47 a pokud se vrátíš, zachovejme mlčení, jako když jsme společně putovali.

Pokud si to nepřeješ, nevracej se. Já zůstanu zde.“ Andronikos odešel, přivítal se se starcem a vyprávěl mu o bratru.

Stařec mu řekl: „Jdi, spokoj se s mlčením a zůstaň s bratrem, protože je dobrý.“ A tak se Andronikos vrátil a nalezl otce Athanasia. Žili společně v Boží bázni dvanáct let a Andronikos nepoznal, že je to jeho žena.

Stařec je často navštěvoval a rozmlouval s nimi k jejich duchovnímu prospěchu. Jednou, když se s nimi stařec rozloučil a odcházel ke svatému Menovi, dohonil ho otec Andronikos a řekl mu: „Otec Athanasios odchází k Pánu.“ Stařec se vrátil a našel jej ještě naživu. Otec Athanasios začal plakat.

Stařec jej oslovil: „Pláčeš, místo aby ses radoval, že odcházíš ke Kristu?“ Otec Athanasios mu odpověděl: „Pláču jen kvůli otci Andronikovi. Udělej mi laskavost: až mě pochováte, najdeš zprávu pod mým polštářem. Přečti si ji a dej ji otci Andronikovi.“

Pomodlili se, Athanasiovi se dostalo svatého přijímání a zesnul v Pánu.

Když se jej chystali pohřbít, zjistili, že je to žena, a to se rozneslo po celé lauře. Stařec poslal pro všechny z celé Sketis, i z vnitřní pouště.48 A přišli i ze všech laur z Alexandrie, celé město se sešlo, a všichni ze Sketis měli na sobě bílý oděv. Tak je to ve Sketis zvykem.49 Vynesli ctihodné ostatky Athanasie, přinesli větve a palmové listy a chválili Boha, který ženě poskytl takovou vytrvalost. Stařec tam zůstal, aby držel za Athanasii týdenní smutek, a pak chtěl odejít a vzít s sebou i otce Andronika. To však Andronikos odmítl: „Zemřu u své paní.“ Stařec se tedy znovu rozloučil, a než došel ke svatému Menovi, dostihl jej nějaký bratr a řekl mu: „Otec Andronikos odchází za otcem Athanasiem.“ Kdo to slyšel, vypravil se tam. Našli ho ještě naživu.

Dal jim požehnání a zesnul v Pánu.

Pak nastal svár mezi otci z Oktokaidekaton a ze Sketis, kteří říkali: „Ten bratr patří k nám. Vezmeme ho do Sketis a jeho modlitby nám pomohou.“ Ti z Oktokaidekaton říkali: „Uložíme ho vedle jeho sestry.“ Stejně tak otec Daniel měl za to, že by měl být pohřben tam.

Bratři ze Sketis však nesouhlasili: „Stařec je blíž k nebi a nemusí se bát tělesného sváru. My jsme mladší a chceme, aby nám Andronikovy modlitby pomohly.“50

„Vnitřní“ či „velkou“ pouští byla nazývána Sketis jako část pouště vzdálenější od Nilu, oproti „vnější“ či „blízké“ části nejblíže k Nilu.

49 Bílý šat symbolizoval v dobovém mnišství přípravu na Poslední soud a vzkříšení (mj. takto oděni uléhali mniši každý den na lože).

50 Daniel jakožto zasloužilý a ctihodný asketa má blíže k nebi než mladí mniši, a boj s démony je pro něj proto snadnější. Mladí mniši si přejí ostatky svatého muže jako důležitou zbraň v boji proti ďábelským nástrahám.

48

Ženy-poustevnice skrývající své pravé pohlaví jsou oblíbeným motivem byzantské hagiografie, srov. Constantinou S., Female Corporeal Performances: Reading the Body in Byzantine Passions and Lives of Holy Women.

47 Oktokaidekaton, doslova „Osmnáctý (milník od Alexandrie)“ byla jedna z pobřežních mnišských konglomerací západně od Alexandrie.

46

51

52

Daniel ze Sketis

Když stařec pozoroval ten rozruch, řekl bratrům: „Jestli mě nebudete poslouchat, zůstanu zde i já a budu pohřben se svými dětmi.“ Tehdy se utišili a připravili ostatky bratra Andronika k pohřbu.

Pak řekli starci: „Vraťme se do Sketis.“ Odvětil: „Nechte mě držet za bratra sedmidenní smutek.“ A tak ho tam nechali.

Modleme se i my ke všem svatým, abychom dosáhli ctnosti otce Andronika a otce Athanasia. Amen.

Anastasios Sinajský

Mnich, cestovatel a produktivní spisovatel Anastasios (asi 630–701) se narodil v kyperském městečku Amathus. Svoji vlast opustil ještě před arabskou invazí na Kypr v roce 649 a cestoval nejprve do Palestiny a Sýrie a pak do Egypta. Mnichem se stal kolem roku 660 a nakonec se usadil v klášteře na hoře Sinaj. Je možné, že získal nějaké medicínské vzdělání (srov. č. I, 3), protože zde měl na starosti péči o nemocné. Pro rozšířenou domněnku, že byl igumenem kláštera, neexistuje žádný spolehlivý důkaz. Byl aktivním účastníkem dobových teologických polemik, především bojoval proti monofyzitismu a monotheletismu.

Po dlouhou dobu nebylo autorství mnohých jeho děl potvrzeno, byl zaměňován především s Anastasiem I., patriarchou Antiochie († 598/599), ale i s dalšími osobami. Dnes převládá shoda o tom, že hlavní Anastasiovi připisovaná díla od něj také pocházejí. Jde především o jeho nejdůležitější teologické dílo Hodegos (Viae dux), Šestnáct kapitol proti monofyzitům, exegetické spisy jako Tři kázání o stvoření člověka k obrazu Božímu a sbírku otázek a odpovědí týkajících se exegetických, ale i praktických otázek. S jistotou mu byly

Ostatky svaté Kateřiny, jejíž jméno dnes klášter nese, zde byly uloženy až v 10. nebo 11. století.

114

Anastasios Sinajský

také připsány dvě sbírky vyprávění prospěšných pro duši, z nichž část předkládáme českým čtenářům v tomto výboru.

Nejisté zůstává Anastasiovo autorství spisu Hexaemeron, alegorického komentáře k biblické knize Genesis, a děl Proti Židům a O herezích.

Anastasiova sbírka vyprávění je obvykle označována jako Narrationes a čítá necelých 70 textů. Jako další sbírky má i ona velmi rozkolísanou textovou tradici a dlouho se pochybovalo i o Anastasiově autorství.

Dnes víme, že šlo původně o sbírky dvě, z nichž první se věnuje sinajským otcům a ústřední jednotící téma té druhé spočívá v boji s nevěřícími, muslimy, kteří v této době začali pronikat na Sinajský poloostrov, a také s démony. Oba tito největší nepřátelé každého zbožného askety se ve vyprávěních různě propojují a prolínají.

Letmé srovnání s Moschovou sbírkou nám ukáže nejeden rozdíl mezi oběma autory a zároveň i vývojovými stupni žánru. Za povšimnutí stojí paralela k Moschovu „květinovému“ obrazu v podobě metafory ptačí v prologu II. Anastasiovy sbírky; autorský záměr z něj však vyplývá velmi podobný. Anastasiovy sbírky jsou oproti Louce tematicky daleko sevřenější. Ani jejich geografický záběr není tak široký, i když dějištěm není zdaleka jen Sinaj, Anastasios reprodukuje také příběhy rodného Kypru či z Palestiny, kde rovněž strávil nějaký čas. Anastasios v sobě také nezapře teologa, jeho příběhy

Edice: Nau F., „Le texte grec du moine Anastase sur les saints pères du Sinaï“, Idem., „Le texte grec des récits utiles à l’âme d’Anastase (le Sinaïte)“; Heid C., „Die C-Reihe erbaulicher Erzählungen des Anastasios vom Sinai“. Moderní kritickou edici s překladem do francouzštiny pořídil v rámci své disertační práce, bohužel dosud nevydané a velmi těžko dostupné, Binggeli A., Anastase le Sinaite: Récits sur le Sinaï et Récits utiles à l’âme.

Anastasios Sinajský

115

jsou daleko více protkány biblickými odkazy, než je tomu v jakékoli jiné sbírce vyprávění, a jeho hrdinové nezřídka vedou s démony pro dnešního čtenáře až bizarní teologické disputace (viz např. příběh II, 20). Anastasiova vyprávění, ač často krátkého rozsahu, jsou už vzdálena jednoduchosti původních ústně tradovaných příběhů, jak je známe z Historie egyptských mnichů či Louky. Autor, zejména ve II. sbírce, nezřídka vkládá do příběhů interpretační poznámky (II, 3, 8, 18) či různé autobiografické informace (I, 3), s oblibou také podkládá důvěryhodnost svých vyprávění odkazy na očité svědky líčených událostí (II, 20, 21, 23).

Sbírka I. Rozličná vypřávění Anastasia...

Sbírka I Rozličná vyprávění Anastasia, pokorného a maličkého mnicha, o svatých otcích v poušti hory Sinaj

Andělské zjevení u Svatého Eliáše (1.)

Před deseti lety jednou v noci stoupali dva z otců ze Svaté hory Sinaj pomodlit se na Svatý vrchol. Jeden z nich je dodnes naživu.

Když byli na vzdálenost asi dvou dostřelů luku od Svatého Eliáše, ucítili zvláštní nepozemskou vůni. Žák se domníval, že je to kadidlo, které pálí strážce chrámu. Stařec, který byl jeho ochráncem a učitelem, mu řekl: „To není žádná pozemská vůně.“ Přiblížili se k chrámu a viděli, že uvnitř hoří jako v peci a jazyky ohně šlehají ze všech oken. Žák byl tím pohledem vyděšen, ale učitel jej povzbuzoval: „Čeho se bojíš, chlapče? To jsou andělské síly, naši pomocníci. Neklesej na mysli. Oni se na nebesích klanějí naší podobě, ne my jejich.“ V rukopisech jsou vyprávění bez nadpisů, doplňuji je podle Binggeliho překladu do francouzštiny.

Kapli proroka Eliáše dnes na Sinaji nenajdeme. Měla se nacházet u cesty na vrchol hory, na místě jeskyně, kde prorok Eliáš uslyšel Boží hlas (3 K 8–9). Její pozůstatky spatřil na konci 16. století český cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, viz 11. kapitolu z jeho cestopisu Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii.

117

A tak beze strachu vstoupili do ohně a pomodlili se v chrámu.

Ráno vystoupili na vrchol.

Když strážce spatřil jejich tváře slavnostně zářící jak kdysi obličej Mojžíšův, zeptal se jich: „Něco jste po cestě viděli?“ Oni si přáli, aby to zůstalo skryto, a odpověděli: „Nic, otče.“ Tehdy jim strážce, který byl také služebník Pánův, řekl: „Věř mi, poznal jsem, že jste měli vidění, z vašich tváří září sláva svatého Ducha.“ Poklonili se mu tedy a poprosili jej, aby o tom nikomu neříkal. Pomodlili se a odešli v pokoji.

Zasněžená noc na Svatém vrcholu (3.)

Ioannes, blahoslavený igumen kláštera na Svaté hoře Sinaji, nám vyprávěl, co se stalo před lety strážci kaple na vrcholu hory. Když tam jednou večer vystoupil a zapálil kadidlo, začalo najednou silně sněžit. Na vrcholu nasněžily tři nebo čtyři lokty sněhu. Strážce tam byl tedy uvězněn a nemohl se dostat dolů. V oněch letech se nikdo neodvážil na Svatém vrcholu usnout. Sloužil tedy mši, ale za rozednění ho přemohl spánek. V tu chvíli se ocitl v Římě v chrámu svatého Petra – Bůh ho tam přenesl. Tamní kněží užasli, když se mezi nimi zničehonic objevil. Přivedli jej k papeži a on vyprávěl, co se stalo. Řízením Boží prozřetelnosti měl za pasem i klíče, na nichž stálo napsáno, že jsou od kaple na Svatém vrcholu sinajské hory.

Blahoslavený papež si jej ponechal u sebe a vysvětil jej na biskupa jednoho z měst patřících k římskému patriarchátu. Zeptal se jej: Kaple na vrcholu Mojžíšovy hory stála již od 4. století. V roce 1934 na jejích ruinách byla vybudována kaple Svaté Trojice.

118

Anastasios Sinajský

Sbírka I. Rozličná vypřávění Anastasia...

119

„Co klášter potřebuje?“ A dozvěděl se od něj, že by bylo potřeba postavit nemocnici. Poslal tedy peníze a příkaz ke stavbě. Zapsal také strážcův příběh včetně měsíce a dne. V oné nemocnici jsem i já sám před časem sloužil jako správce.

být chytřejší a uvědomit si toto: Kdyby se křesťané rouhali proti Bohu, nekonal by v jejich chrámech taková zjevení, která nikdy neučinil u nás nebo u příslušníků jiné víry nebo před shromážděním Židů či Arabů.

Pouť Arménů na Svatý vrchol (4.)

O ctnostném starci a hříšném bratru (8.)

Arméni se, jak je všeobecně známo, často přicházejí modlit na Svatou horu Sinaj. Před dvaceti lety jich přišel velký průvod, asi osm set.

Když vystoupali na Svatý vrchol ke Svatému kameni, kde přijal Mojžíš zákony, ukázalo se jim na tom místě Boží zjevení a ohromující zázrak. Stejně jako v dávných časech při předání Zákonů, tak i nyní se zdálo, že celý Svatý vrchol i všechny lidi tam zachvátil oheň.

Zvláštní bylo, že nikdo neměl pocit, že by se sám vznítil nebo hořel, ale viděl to jeden na druhém a všichni na sobě vzájemně. Dav užasl a volal: „Bože, smiluj se!“ Trvalo to celou hodinu a pak oheň zmizel a nikomu neshořel jediný vlas ani kus oděvu. Jen jejich hole, které při vidění hořely jako vosk, pak zhasly, ale vypadaly na koncích jako ohořelé. A tak vydávaly svědectví o té události v jejich vlasti, docela jako by mluvily a říkaly: „Dnes byl na Svaté hoře Sinaj spatřen v ohni Pán.“ To vidění tehdy spatřilo i několik Saracénů, kteří se zrovna na hoře zdržovali, ale nevěřili a dál se vysmívali tomuto svatému místu kvůli ikonám a kouskům Svatého kříže, které se tam nacházejí. Měli by

Před několika lety v naší poušti s Božím svolením řádil mor. Zemřel jeden blahoslavený a ctihodný otec a byl uložen na hřbitově. Den nato zemřel další bratr, jeden z těch nedbalejších, a byl uložen nad svatého muže. Další den zemřel další otec. Šli jsme pohřbít jeho ostatky a zjistili jsme, že svatý muž vyhodil z hrobu mrtvolu hříšného bratra. Domnívali jsme se, že je to náhoda, nikoliv zázrak. Znovu jsme tedy uložili bratra nad otce. Druhý den jsme zjistili, že jej ctihodný muž opět vyhodil.

Když se o těch událostech dozvěděl náš svatý otec představený, vstoupil do hrobky a řekl zemřelému starci, který se jmenoval Ioannes: „Otče Ioanne, za života jsi byl mírný a velkorysý.“ Vzal ostatky bratra do rukou a položil je na starcovo tělo a znovu mu řekl: „Snes tohoto bratra, i když to byl hříšník, otče Ioanne, stejně jako Bůh snáší hříchy světa.“ Poté už stařec bratrovo tělo nevyhodil.

Právě nad památným kamenem byla vystavěna zmíněná kaple.

Srov. podobný motiv u Moscha, č. 40.

Bibliografie

Edice a překlady zde přeložených pramenů: Daniel ze Sketis: Clugnet L. et al. (ed.), Βίος τοῦ ἀββᾶ Δανιὴλ τοῦ Σκητιώτου / Vie (et récits) de l’ abbé Daniel le Scétiote (VIe siècle), Paříž 1901.

Dahlman B. (ed. a překl.), Saint Daniel of Sketis, Uppsala 2007.

Skaka E. – Wortley J., „The tale of Daniel’s sister: text, translation and commentary”, in: Metaphrastes, or, Gained in translation, ed. Mullet M., Belfast 2004, s. 194–209.

Vivian T. (ed.), Witness to Holiness. Abba Daniel of Scetis, Kalamazoo 2008.

Ioannes Moschos: Maisano R. (překl.), Il prato / Giovanni Mosco, Neapol 2002.

Migne J.-P. (ed.), Patrologiae cursus completus (series Graeca) (PG), 87.3, Paříž 1857–1866, s. 2852–3112.

Mioni E., „Il Pratum Spirituale di Giovanni Mosco“, Orientalia christiana periodica 17, 1951, s. 83–94.

Nissen T., „Unbekannte Erzählungen aus dem Pratum Spirituale“, Byzantinische Zeitschrift 38, 1938, s. 354–372.

166

Bibliografie

Páclová I. (překl.), Ióannés Moschos „Luh duchovní“, in: Byzantské legendy, přel. Bláhová Em. et al., Červený Kostelec 22007, s. 51–56.

Pattenden Ph., „The text of the Pratum Spirituale“, Journal of Theological Studies, 26, 1975, s. 49–54.

Pattenden Ph., „The Editions of the Pratum Spirituale of John Moschus“, Studia Patristica 15, 1984, s. 15–19.

Rouët de Journel M. J. (překl.), Jean Moschus. Le Pré Spirituel, Paříž 1946.

Stavronikitianos R. (překl.), Ιωάννου Μόσχου Λειμωνάριον, Athos 1983.

Usener H. (ed.), Sonderbare Heilige I. Der heilige Tychon, Lipsko 1907, s. 91–93.

Wortley J. (překl.), The Spiritual Meadow, Kalamazoo 1992.

Anastasios Sinajský: Binggeli A. Anastase le Sinaite: Récits sur le Sinaï et Récits utiles à l’âme, Thèse, Paříž 2001.

Heid S., „Die C-Reihe erbaulicher Erzählungen des Anastasios vom Sinai im Codex Vaticanus Graecus 2592“, Orientalia Christiana Periodica 74, 2008, s. 71–114.

Nau F. (ed.), „Le texte grec du moine Anastase sur les saints pères du Sinaï“, Oriens Christianus 2, 1902, s. 58–89.

Nau F. (ed.), „Le texte grec des récits utiles à l’âme d’Anastase (le Sinaïte)“, Oriens Christianus 3, 1903, s. 56–75.

Bibliografie

167

Paulos z Monembasie: Carrol A., „Paul of Monembasia, Historia animae utilis BHG 1449d, Cod. Vat. 57“, in: Metaphrastes, or, Gained in Translation, ed. Mullet M., Belfast 2004, s. 185–193.

Wortley J. (ed.), Les récits édifiants de Paul, Évêque de Monembasie, et d’autres auteurs, Paříž 1987.

Wortley J. (překl.), The Spiritually Beneficial Tales of Paul, bishop of Monembasia, and of other Authors, Kalamazoo 1996.

Další edice a překlady pramenů Aland M. et al., The Greek New Testament, Stuttgart 1968.

Bahník V. (překl.), Theofylaktos Simokattes, Na přelomu věků, Praha 1986.

Bartelink G. J. M. (ed. a překl.), Palladio. La storia Lausiaca, Verona, 1974.

Bartelink G. J. M. (ed.), Athanase d’Alexandrie, Vie d’Antoine, Paříž 1994.

Bible. Český ekumenický překlad, Praha 1991.

Bláhová Em. et al . (překl.), Byzantské legendy, Praha 22007.

Boor C. de (ed.), Theophylacti Simocattae historiae, Lipsko 1887.

Brooks E. W., „John of Epheus. Lives of Eastern Saints“, Patrologia orientalis 17–19, 1923–25.

168

Bibliografie

Butler C. (ed. a překl.), The Lausiac History of Palladius I–II, Hildesheim 1967.

Canivet P. – Leroy-Molighen A. (ed.), Historie des moines de Syrie I–II, Paříž 1977, 1979.

Dvořák K. (překl.), Nejstarší české pohádky, Praha 1976.

Festugière A.-J. (ed. a. překl.), Historia monachorum in Aegypto, Brusel 1961 (reprint s franc. překladem 1971).

Guy J.-C. (ed. a překl.), Les apophtegmes des pères. Collection systématique I–III, Paříž 1993, 2003, 2005.

Henry R. (ed.), Photius. Bibliothèque, Paříž 1959–1977.

Kitzler P. et al. (překl.), Příběhy raně křesťanských mučedníků I–II, Praha 2009 a 2011.

Laggis, M. Εὐεργετινός ἤτοι Συναγωγὴ τῶν θεοφθόγγων ῥημάτων καὶ διδασκαλιῶν τῶν θεοφόρων και ἁγίων πατέρων I–IV, Atény 61985.

Migne J.-P. (ed.), Patrologiae cursus completus (series Graeca) (PG), Paříž 1857–1866: svazky 35 (Gregorios z Nazianzu, řeči); 65 (Apofthegmata, řada alfabetická); 85 (Ioannes Klimakos); 111 (Vita sancti Andreae Sali).

Nau F. (ed.), „Jean Rufus, Plérophories“, Patrologia orientalis 8, 1911, 1–161.

Nau F. (ed.), „Histoires des solitaires égyptiens,“ Révue de l’Orient Chrétien 10, 12–14, 16–18, 1905–1913.

Nechutová J. (překl.), Caesarius z Heisterbachu, Vyprávění o zázracích, Praha 2009.

Pavlík J. (překl.), Apofthegmata I, Praha 2000 a 2009 (2. opravené vydání s odlišnou předmluvou).

Pavlík J. (překl.), Apofthegmata II, Praha 2005.

Pavlík J. (překl.), Apofthegmata III, Praha 2008.

Bibliografie

169

Pavlík J. (překl.), Historia religiosa. Bohumilá historie mnichů syrských, Praha 2005.

Pavlík J. (překl.), Poučné příběhy pro komořího Lausa, Praha 2002.

Price R. M. (překl.), Lives of the Monks of Palestine by Cyril of Skythopolis, Kalamazoo 1991.

Ralphs A. (ed.), Septuaginta, Stuttgart 1935.

Russell N. (překl.), The Lives of the Desert Fathers, Londýn 1981.

Schulz-Flügel E. (ed.) , Tyrannius Rufinus, Historia monachorum sive De vita Sanctorum patrum, Berlín 1990.

Schwartz E. (ed.), Kyrillos von Skythopolis, Lipsko 1939. Šubrt J. (překl.), Svatý Jeroným, Legendy o poustevnících, Praha 2002.

Ventura V. – Mendelová E. (překl.), Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Olomouc 2010.

Ward B. (překl.), The Sayings of the Desert Fathers, Oxford 1975.

Citovaná sekundární literatura Brock S. P. – Harvey S. A., Holy Women of the Syrian Orient, Berkeley 1987.

Constantinou S., Female Corporeal Performances: Reading the Body in Byzantine Passions and Lives of Holy Women, Uppsala 2005.

Chadwick H., „John Moschus and his Friend Sophronius the Sophist“, Journal of Theological Studies 25, 1974, s. 41–74.

Chitty D. J., The Desert a City, Oxford 1966.

170

Bibliografie

Dalrymple W., From the Holy Mountain. A Journey Among the Christians of the Middle East, Londýn 1997.

Efthymiadis S., „Redeeming the Genre’s Remnants: Some Beneficial Tales Written in the Last Centuries of Byzantium“, Scripta & eScripta [online] 89, 2010, s. 307–325 [cit. 10. 12.

2013]: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails. aspx?issueid=8a0f51c9-cc01-4cc2-b4a3-c24778fe6e3d.

Fisher A. L., „Women and Gender in Palladius‘ Lausiac History“, Studia monastica 33, 1991, s. 23–50.

Frank G., The memory of the Eyes. Pilgrims to Living Saints in Christian Late Antiquity, Berkeley – Los Angeles – Londýn 2000.

Haldon J., Byzantium in the Seventh Century. The transformation of a culture, Cambridge et al. 1990.

Harmless W., Desert Christians. An Introduction to the Literature of Early Monasticism, Oxford 2004.

Harvey S. A., Ascetism and Society in Crisis. John of Ephesus and the Lives of the Easern Saints, Berkeley – Los Angeles – Londýn 1990.

Heid St., Zölibat in der frühen Kirche. Die Anfänge einer Enthaltsamkeitspflicht für Kleriker in Ost und West, Padderborn 1998.

Hunt E. D., „Palladius of Helenopolis: A Party and its supporters in the Church of the Late Fourth Century“, Journal of Theological Studies 24, 1973, s. 456–480.

Ivanov S. A., Holy Fools in Byzantium and Beyond, překl.

Franklin S., New York 2006.

Mango C., The Brazen House, Kodaň 1959.

Bibliografie

171

Kazhdan A., Oxford Dictionary of Byzantium, New York – Londýn 1991.

Patrich J., Sabas, Leader of Palestinian Monasticism.

A Comparative Study in Eastern Monasticism, Fourth to Seventh Centuries, Washington, D.C. 1995.

Pratsch Th., Der hagiographische Topos, Berlín – New York 2005.

Rapp C., „Palladius, Lausus and the Historia Lausiaca“, in: Novum Millennium, ed. Sode C. – Takács S. et al., Aldershot 2001, s. 279–289.

Solzbacher R., Mönche, Pilger und Sarazenen, Albenberge 1989.

Ventura V., Spiritualita křesťanského mnišství I, Praha 2006.

Wortley J., „The genre and sources of the Synagoge“, in: The Theotokos Evergetis and eleventh-century monasticism, ed.

Mullet M. – Kirby A., Belfast 1994, s. 306–324.

Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“ [online] [cit. 20. 11. 2013]: http://home.cc.umanitoba.ca/~wortley/.

Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, Scripta & eScripta [online] 89, 2010, s. 71–91 [cit. 13. 11. 2013]: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails. aspx?issueid=8a0f51c9-cc01-4cc2-b4a3-c24778fe6e3d.

Wortley J., „The Repertoire of the Spiritually Beneficial Tale“, Scripta & eScripta [online] 89, 2010, s. 93–306 [cit. 4. 12. 2013]: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails. aspx?issueid=8a0f51c9-cc01-4cc2-b4a3-c24778fe6e3d.

RĂŠsumĂŠ

Conversion of Mary the Harlot and other stories This book is an anthology of Byzantine spiritually beneficial tales translated into Czech. The translation is provided with explanatory notes and preceded by an introductory study, which attempts to define the genre, both of the tales themselves and their collections, and to describe its main features. The development of the genre from its emergence in the late 4th century until the 10th century is outlined and an attempt to set the Byzantine tales into the context of Byzantine and European literature is undertaken. The annotation comprises of notes on the translation, geographical and prosopographical information and interpretative notes as well. Each single translation is accompanied by a short introduction about the author and the text.

The list of translated texts Daniel of Sketis: Dahlman B. (ed.), Saint Daniel of Sketis, Uppsala 2007: nr. 1, 6, 7.

174

Résumé

John Moschus: Migne J.P. (ed.), Patrologiae cursus completus, series Graeca (MPG) 87.3, Paris 1857–1866, s. 2852–3112: nr. 8, 9, 29, 31, 32, 40, 44, 46, 72, 75–78, 97, 101, 134, 150, 154, 155, 158, 169, 165, 166, 170, 174, 177, 183, 186, 18, 189, 195, 200, 202, 205.

Anastasius of Sinai: Binggeli A. (ed.), Anastase le Sinaite: Récits sur le Sinaï et Récits utiles à l’âme, Thèse, 2 vols, Paris 2001: nr. I, 1, 3, 8, 18, 23, 35, 39; II, 3, 8, 18, 20–23.

Paul of Monembasia: Wortley J. (ed.), Les récits édifiants de Paul, Évêque de Monembasie, et d’autres auteurs, Paris 1987: nr. 5, 8, 10, 12, 13.

Jmenný rejstřík Rejstřík obsahuje vlastní jména osobní, místní a obyvatelská. Stránky, kde se výraz objevuje v poznámce pod čarou, jsou vytištěny kurzivou.

Abibas 109 Abraham, efeský arcibiskup 65, 80 Abraham, starozákonní 47, 127, 159 Adam 132 Afrika 75, 145–146, 148–149 Agapetos I. 88–89 Agathonikos 154 Aidon 90 Aigaion 62–64 Akefalos, viz Severos z Antiochie Alexandr Veliký 75 Alexandrie 21, 32–33, 41, 48, 50–51, 58, 70, 71, 73, 86, 97, 105 Amathus 113, 136

Anastasios I., antiochijský patriarcha 113 Anastasios I., císař 39, 42 Anastasios Sinajský 18, 26, 66, 113–116, 120, 124, 130 Andronikos, peněžník 44–52 Anna 158 Antakya, viz Antiochie Syrská Antinoe, Antinopolis, dnes Sheikh Ibada 68, 86 Antinopolis, viz Antinoe Antiochie Pisidská 44 Antiochie Syrská, dnes Antakya 33, 44, 45, 58, 65, 76, 113, 132 Antonios, svatý 16, 18, 39, 67, 97 Arabové 101, 119, 126

176

Jmenný rejstřík

Arméni 118 Arnonas 90 Arona 81 Arselau 120–121 Askalon, dnes Aškelon 59, 103 Aškelon, viz Askalon Athanasia, žena peněžníka 30, 44–45, 47, 50–52 Athanasios z Alexandrie 16, 18, 39, 67 Athanasios z Pentaschoina 136–137 Athanasios, viz Athanasia, žena peněžníka Babylas 64 Basileios, představený kláštera Byzantských 65–66 Betasimos 89 Bosra, viz Bostra Bostra, Bosra, dnes Busra al-Sham 132 Busra al-Sham, viz Bostra Byzanc 16, 26, 40, 58, 101, 145 Byzantion (Konstantinopolis) 38, 40, 65, 96, 102 Caesarius z Heisterbachu 15

Jmenný rejstřík

Damanhur, viz Hermopolis, malá Damašek 125, 132, 134–137 Daniel ze Sketis 26, 29–35, 37, 44, 48–49, 51, 111, 140, 144 Dardanely 125 David, egyptský stařec 98 David, vůdce lupičů 86–87 Dexikrates 42 Diipio, chrám Jana Evangelisty 142 Diokletianos, císař 45 Diospolis 95 Dorothein chrám 74 Dorotheos z Gazy 94 Efesos 33, 69 Egypt 16, 19, 24–26, 34, 38, 43, 49, 56, 58–59, 68, 95, 113, 116, 126 Eliáš 116, 127–128 Elíša 128, 148 Elpidios 89 Emauzy (Nikopolis) 93 Ennaton 97 Ešmúnén 86 Euagrios 105–107 Euagrios z Pontu 97–98

Eufemia z Damašku 134–135 Eulogios, kameník 34, 36–44 Eulogios, patriarcha 74, 105 Eusebios 103 Eustathios 99 Eutychios 61 Fara 65–67 Firminos 94 Foibamon 86 Fokas 58, 123 Fotios 53 Gaza 94 Georgios Černý 135–136 Georgios Gademites 122 Georgios, představený kláštera sv. Theodosia 59 Gerogios z Arselau 120 Gerontikon 27–28 Giovanni Boccacio 141 Gregorios z Nazianzu 17, 18 Gregorios, mnich 150 Gregorios, patriarcha 65 Gregorios, poustevník 96 Hagia Sofia, viz chrám Boží Moudrosti

177

Hermopolis, malá (Damanhur) 86 Hermopolis, velká (Chemenu) 86 Hesychios 69 Hippodromos 123 Hiw 95 Hypatios 42 Hyrkania, viz Mardes Chalke 131 Chalkedon 62 Chalkoprateia 142, 144 Charixenův klášter 82 Chemenu, viz Hermpolis, velká Choréb 128 Chosroes II. 58 chrám Boží Moudrosti 102, 131, 142, 143 chrám sv. Petra v Římě 117 chrám svatého Jana v Alexandrii 75 chrám Vzkříšení 38–39, 41, 150 Ioannes Klimakos 120, 150 Ioannes Moschos 16, 24, 53–59, 61, 70, 84, 105, 114, 119, 140, 144, 149

Jmenný rejstřík 178

179

Jmenný rejstřík

Ioannes Sabaites 120 Ioannes z Kilikie 97 Ioannes z Bostry 132–133 Ioannes z kláštera Eunuchů 93 Ioannes z kláštera Gigantů 76 Ioannes z Říma 120 Ioannes zvaný Rudý 79 Ioannes, igumen sinajského kláštera 117 Ioannes, otec z Louky č. 134 84–85 Ioannes, peněžník, otec Athanasie 44 Ioannes, syn Andronika a Athanasie 45 Ioannes, zesnulý ctnostný mnich 119 Iordanes Pastýř 89–90 Isidoros, představený Charixenova kláštera 82 Iulianos z Anazarbu 45–46 Iustinianos I. 42 Iustinos I. 39, 42 Izraelité 38 Jákob-Izrael 59 Jan Evangelista 69, 142, 144 Jan Křtitel 69, 128 Jeremiáš 75

Jeruzalém 33, 38, 58, 59, 65, 76, 84, 93–94, 95, 150 Jeskynní klášter 99 Jordánsko 132 Kainupolis 154 Kalábrie 145 Kalamon 67, 69 kaple svatého Eliáše 116 Kassiodoros 62 Kateřina, svatá 113, 116 Kellia 21, 29, 97 Khirbet el-Mird, viz Mardes Kilikie 62–64 klášter Abrahamitů 80 klášter Byzantských 65, 80 klášter Cizinců 89 klášter Eunuchů 93 klášter Gigantů 76 klášter otce Dorothea 94 Komito 64 Konstantinopolis 27, 33, 38, 42, 58, 71, 73, 80, 100–102, 125, 129, 139, 142, 154, 155, 158 Konstantinos I. Veliký 38 Konstantinos VII. Porfyrogennetos 139 Kosmas Eunuch 65–67 Kronos 70–71

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic 116 Kyprianos, svatý 134 Kyriakos z kalamonské laury 69 Kyriakos, lupič 93 Kyrillos ze Skythopole 26 Larisa 155 laura Aeliotů 84 laura otce Firmina 94 laura sv. Charitona, viz Stará laura laura sv. Saby, viz Velká laura Lazar 159 Leontios z Apamey 105, 108 Lippomano 54 Lithazomenon 70 Lot 79, 122 Majúma 16, 94 Makarios z Egypta 29 Malá Asie 44 Mardes (Khirbet el-Mird, Hyrkania) 91 Maria, dcera Andronika a Athanasie 45 Maria, hříšnice 73 Maria, nevěstka 63

Maurikios, císař 58, 90, 122–123, 129 Menas, svatý 48 Mersin 62 Mesites 129–131 Metmor 122 Mikmás 94 Moab 79 Mojžíš 117–118 Monembasia 139 Moses (Mojžíš) Černý 39 Moschos, syrský kupec 99–100 Mrtvé moře 79, 90, 91 Myrogenes 61 Nakkiba 64 Namaan 90 Nestorios 69–70 Nikolaos z údolí Betasimos 89–90 Nikopolis, viz Emauzy Nikosa 64 Nil 21, 29, 51, 68 Nitria 21, 29, 97 Nová laura 57–58 Oáza Charga 58 Oktokaidekaton 50–51

180

Jmenný rejstřík

Jmenný rejstřík

Origenes 97

Řím 33, 58–59, 88, 117, 155

Pachomios 16, 49 Palestina 16, 24, 113–114, 120, 126 Palladios 20, 21–23, 28 Palladios z kláštera Lithazomenon 70–71, 73 Pamfilos 61 Paterikon 27 Paulos Euergetinos 27–28 Paulos z kláštera otce Theognia 92 Paulos z Monembasie 27–28, 45, 85, 139–140, 142, 145, 154 Paulos, římský mnich 81 Pempton 70 Pentapole 105 Pentaschoinon 136–137 Petros, chalkedonský biskup 84–85 Plethron 131 Pompeios 42 Probos 42 Ptolemais 105

Sabas, svatý 57, 58, 94, 99 Sabbatios 94 Samařané 93 Samos 82 Samsonův klášter 95 Sapsas 95 Saracéni 59, 90–92, 118, 120, 122, 125–127, 134–136, 145–146, 148–149 Satrabias 125 Serapis 71 Severos z Antiochie (Akefalos) 63, 102–103 Sheikh Ibada, viz Antinoe Sinaj, Svatá hora 59, 84, 85, 95, 113–114, 116–118, 122, 126, 128 Sketis 29, 32, 34–36, 41, 48, 51–52, 97, 98 Sofronios 24, 58–60, 74–76 Stará laura (Suka, laura sv.

Charitona) 101 Stefanos Moabec 79 Stefanos Sofista 74 Suka, viz Stará laura Svatá hora, viz Sinaj Svatá země 43, 47–49, 116

Romanos 57 Romilla 88

Svatý kámen na hoře Sinaj 118 Svatý kámen v Jeruzalémě 38, 41 Svatý pramen (Konstantinopol) 131 Svatý vrchol 116–118, 126–127 Symeon Stylita 62 Synesios z Kyreny 105–107 Sýrie 16, 23, 101–102, 113

181

Theognios 92 Theotokos Euergetis 27 Thessalie 155 Tiberios I., císař 58 Timotheos, patriarcha 32 Traversari, Ambrogio 53 Vádí Natrún 29 Velká laura (laura sv. Saby) 58 Věžní laura 61–62, 67

Šimon Mág 153 Tabennisi 49 Tarsos 63–64 Tekoa 57, 101 Tel Aviv 95 Tetrapylon 75 Thebais 34, 44, 49, 68, 86 Theodoretos z Kyrru 23 Theodoros z Kilikie 98 Theodoros, Boží muž 89–90 Theodoros, otec 88 Theodoros, poustevník u Jordánu 84 Theodoros, představený Staré laury 101 Theodosios, svatý 57, 59–60, 79, 81 Theofilos z Věžní laury 67

Zachariáš 87 Zosimos z Kilikie 94 Židé 38, 93, 114, 119, 134