Parrésia

PARRÉSIA

Revue pro východní křesťanství / A Journal of Eastern Christian Studies 8 (2014) Šéfredaktoři: Michal Řoutil a Pavel Milko

Čestný předseda redakční rady: Jan Blahoslav Lášek Redakční rada: Walerian Bugel, Marek Dospěl, Evžen Kindler, Vojtěch Kubec, Monika Langrock, Marina Luptáková, Jana A. Nováková, Haig Utidjian, Václav Ventura, Kamila Veverková, Gorazd J. Vopatrný Výkonná redaktorka: Jana A. Nováková Jazyková úprava: Markéta A. Hubová V rámci edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu vydává nakladatelství Pavel Mervart ve spolupráci s Ústavem východního křesťanství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a občanským sdružením AXIOS. Revue Parrésia je zařazena do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v ČR Příspěvky procházejí recenzním řízením. Nevyžádané rukopisy se nevracejí Periodicita: ročenka Webová prezentace: www.parresia.cz Pokyny pro autory viz na http://www.parresia.cz/cz/o-nas/pro-autory Adresa redakce: Michal Řoutil, Farní 1, 789 01 Zábřeh na Moravě,

e-mail: revueparresia@seznam.cz Adresa nakladatelství: Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec Grafická úprava: Kateřina Vytejčková Na přední straně obálky: současná gruzínská ikona sv. Marie Egyptské © Tamara Rigishvili (www.tamarapaint.com); na zadní straně obálky: athoský Chilandarský klášter na rytině z roku 1779.

Tisk: Powerprint s.r.o., Praha Distribuce: Kosmas, s. r. o. (www.kosmas.cz) a nakl. Pavel Mervart (www.pavelmervart.cz) Registrace MK ČR: ISBN 978-80-7465-150-2 ISSN 1802-8209

Obsah

Editorial

Vážení čtenáři, vítejte u četby osmého ročníku revue Parrésia. I tentokrát vás chceme přesvědčit, že křesťanský Východ představuje pestré, proměnlivé, zajímavé a inspirativní badatelské pole. Číslo otevírá rozsáhlá studie M. Řoutila, v níž na základě textů legend zkoumá paradoxní rysy křesťanské svatosti. M. Černý připravil z archivních materiálů edici korespondence českého Athosana Sávy Chilandarce s chemikem J. Z. Raušarem, jež doplňuje již známá fakta ze života této zajímavé osobnosti. Cyrilometodějskou tematiku uzavírá druhá část překladu studie J. M. Vereščagina s novou koncepcí vzniku hlaholice a rozhovor s jejím autorem.

V oddílu Orientalia najdete mimo jiné práce o dvou významných světcích východní i západní církve ‒ Efrémovi Syrském a Řehoři z Nareku. Podnětný příspěvek k problematice translace vědění na ose Východ-Západ představuje studie M. Martina, věnovaná latinským překladům řeckých děl 12. a 13. století ve vztahu k jižní Itálii, Sicílii a severoitalským městským státům. Fontes představují několik nových překladů, například první český převod arménských obřadů křtu a požehnání obydlí a domu, 234. listu sv. Basila Velikého či fragmenty z díla Chroniké diégésis od Nikéty Chóniata, v nichž autor popisuje pád Konstantinopole do rukou křižáků v roce 1204.

Věříme, že mnoho zajímavého najdete i v dalších rubrikách revue.

Opožděné vydání tohoto svazku umožnilo maximálně aktualizovat několik příspěvků, a to až do jarních měsíců roku 2015.

Michal Řoutil, Pavel Milko

ORTHODOXIA Michal Řoutil Paradox svatosti. Jurodivost a jiné projevy substandardního chování z pohledu řečově-komunikačních taktik (na materiálu Minejí pro čtení Dimitrije Rostovského) Marcel Černý Athonská korespondence Sávy Chilandarce (1837–1912) s chemikem Josefem Zdeňkem Raušarem (1862–1947) Marcel Černý Josef Zdeněk Raušar: Dopisy otce Sávy Chilandarce, mnicha srbského kláštera Chilandaru na poloostrově Svatohorském (Athonském) v Egejském moři, z let 1894–1911 Lubomíra Havlíková Šachy v Byzanci Jevgenij Michajlovič Vereščagin Konstantin Filosof jako autor abecení geometrie aneb Další koncepce původu hlaholice (druhá část) (přeložili Jitka Komendová, Antonín Čížek a Michal Řoutil)

ORIENTALIA Jaroslav Brož Dějiny spásy jako uzdravování v díle Efréma Syrského Mlada Mikulicová Stvoření Adama ve starokřesťanském spisu Jeskyně pokladů Haig Utidjian Poezie a hudba sv. Řehoře z Nareku jako zrcadlo arménské historie v druhém tisíciletí

11 111

135 233

243

299 315 331

MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM Marcel Martin Latinské překlady řeckých děl 12. a 13. století ve vztahu k jižní Itálii, Sicílii a severoitalským městským státům: předpoklady, povaha, následný vývoj a paralely k dalším dobovým překladatelským školám

Вацлав Гунячек Размышления о взаимоотношениях христианского Запада и Востока в Трире – матери городов германских

373 439

FONTES

Pavel Milko 234. list sv. Basila Velikého Haig Utidjian Arménské církevní obřady: křest a požehnání obydlí a domu Haig Utidjian Óda na svatou Bohorodičku Řehoře z Nareku Andrea Bednářová Nečekaný pád Konstantinopole do rukou křižáků a jeho odraz v literatuře ESEJ Georgij Vasiljevič Florovskij Víra a kultura (přeložil Jakub Lev Houdek)

ZPRÁVY Čtvrté mezinárodní kolokvium o židovské a křesťanské mimokanonické literatuře na téma „Život Adama a Evy a tradice o Adamovi“.

Lausanne – Ženeva, 7. – 10. ledna 2014 (Mlada Mikulicová) 613 Informal and personal reflections on the 13th General Congress of the Association Intérnationale des Études Arméniennes, held at the Matenadaran in Yerevan 9–11 October, 2014 (Haig Utidjian) 615

455 471 523 531

541

ROZHOVOR Jevgenij Michajlovič Vereščagin, Michal Řoutil Fides quaerit intellectum. Intellectus quaerit fidem. Rozhovor s filologem-slavistou profesorem Jevgenijem Michajlovičem Vereščaginem

555

MÉMORIAL Vojtěch Hladký In memoriam prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc. (22. 4. 1924 v Bratislavě – 18. 8. 2014 v Praze)

567

VÝROČÍ Ján Zozuľak Paisij Svätohorský (1924–1994)

571

BIBLIOTHÉKA Michal Téra Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

595

RECENZE Východosyrští křesťané v prachu Hedvábné cesty – Střední Asie a Čína (nad novými publikacemi) (Michal Řoutil) Gawdat Gabra – Hany N. Takla (eds.), Christianity and Monasticism in Aswan and Nubia (Marek Dospěl) Gohar Muradean, Հին Յունական առասպելներու արձագանքները Հայ միջնադարեան մատենագրութեան մէջ [The echoes of old Greek legends in Armenian mediaeval literature](Haig Utidjian) Peter Hatlie, The Monks and Monasteries of Constantinople (ca. 350–850) (Václav Ventura) Benjamin Trigona-Harany, The Ottoman Süryânî from 1908 to 1914 (Michal Řoutil) Grigor Magistros, Magnalia Dei. Biblical History in Epic Verse by Grigor Magistros (Haig Utidjian) Encyclopaedia Aethiopica, volume 5: Y–Z, Supplementa, Addenda et Corrigenda, Maps, Index (Marek Dospěl) Změna perspektivy? Formování pozdně antického křesťanství ve Východořímské říši pohledem těch, kdo nezvítězil (Michal Řoutil) Armen Kyurkchyan, Hrair Hawk Khatcherian, ՀԱՅԿԱԿԱՆ ԶԱՐԴԱՏԱՌ, Armenian Ornamental Script (Haig Utidjian)

627 631 635 637 639 642 644 647 652

Contents

BETWEEN EAST AND WEST Marcel Martin Latin translations of greek works of the 12th and 13th centuries in relation to southern Italy, Sicily and north-italian city-states: preconditions, nature, subsequent development and parallels to another contemporary translation schools

Václav Huňáček Reflections on the relationship between the Christian West and the East in Trier, the mother of German cities

ORTHODOXIA Michal Řoutil The paradox of sainthood. The holy foolishness and other expressions of sub-standard behaviour from the point of view of speech-behaviour tactics (Based on Dimitry of Rostovʼs Chetii Minei) 11 Marcel Černý The Athonite correspondence between Sava of Hilendar (1837–1912) and the chemist Josef Zdeněk Raušar (1862–1947) 111 Marcel Černý Josef Zdeněk Raušar: Letters by Father Sava of Hilendar, a monk in the Serbian Hilendar monastery on the Holy Mountain (Athonite) peninsula in the Aegean Sea from 1894–1911 135 Lubomíra Havlíková Byzantine chess 233 Jevgeniy Mikhailovich Vereshchagin Constantine the Philosopher as the author of the alphabetical geometry or another concept of the origin of the Glagolitic alphabet (second part) (translated by Jitka Komendová, Antonín Čížek and Michal Řoutil) 243 ORIENTALIA Jaroslav Brož History of salvation as spiritual healing in the works of Ephraem the Syrian Mlada Mikulicová The creation of Adam in the ancient Christian book of The Cave of Treasures Haig Utidjian St. Gregory of Narek, his poetry and his music: evolutions in perceptions, interpretation and influence through the second millenium

299 315

331

FONTES Pavel Milko Letter 234 of St. Basil of Caesarea Haig Utidjian Rituals of the Armenian Church: Baptism and the Blessing of a new habitation Haig Utidjian An ode to the Mother-of-God by St. Gregory of Narek Andrea Bednářová The unexpected fall of Constantinople into the hands of Crusaders and its reflection in literature ESSAY Georges Vasilievich Florovsky Faith and Culture (translated by Jakub Lev Houdek)

373 439

455 471 523 531

541

Interview Jevgeniy Mikhailovich Vereshchagin, Michal Řoutil Fides quaerit intellectum. Intellectus quaerit fidem. An interview with Russian philologist Prof. Jevgeniy Mikhailovich Vereshchagin

555

MÉMORIAL Vojtěch Hladký In memoriam of Prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc. (22. 4. 1924, Bratislava – 18. 8. 2014, Prague)

567

ANNIVERSARY Ján Zozuľak Paisios of Mount Athos (1924–1994)

571

BIBLIOTHECA Michal Téra Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

595

REPORTS Fourth International Colloquium on Jewish and Christian Apocryphal Literatures. The Life of Adam and Eve and Adamic Traditions.

Lausanne – Geneve. January 7th – 10th 2014 (Mlada Mikulicová) Informal and personal reflections on the 13th General Congress of the Association Intérnationale des Études Arméniennes, held at the Matenadaran in Yerevan 9–11 October, 2014 (Haig Utidjian) REVIEWS The Eastern Syriac Christians in the dust of the Silk Road – Central Asia and China (Michal Řoutil) Gawdat Gabra – Hany N. Takla (eds.), Christianity and Monasticism in Aswan and Nubia (Marek Dospěl) Gohar Muradean, Հին Յունական առասպելներու արձագանքները Հայ միջնադարեան մատենագրութեան մէջ [The echoes of old Greek legends in Armenian mediaeval literature](Haig Utidjian) Peter Hatlie, The Monks and Monasteries of Constantinople (ca. 350–850) (Václav Ventura) Benjamin Trigona-Harany, The Ottoman Süryânî from 1908 to 1914 (Michal Řoutil) Grigor Magistros, Magnalia Dei. Biblical History in Epic Verse by Grigor Magistros (Haig Utidjian) Encyclopaedia Aethiopica, volume 5: Y–Z, Supplementa, Addenda et Corrigenda, Maps, Index (Marek Dospěl) A change of perspective? Formation of Christianity in the Eastern Roman Empire in the period of late antiquity through the eyes of those who did not win (Michal Řoutil) Armen Kyurkchyan, Hrair Hawk Khatcherian, ՀԱՅԿԱԿԱՆ ԶԱՐԴԱՏԱՌ, Armenian Ornamental Script (Haig Utidjian)

613 615

627 631 635 637 639 642 644 647 652

ORTHODOXIA

Paradox svatosti. Jurodivost a jiné projevy substandardního chování z pohledu řečově-komunikačních taktik (na materiálu Minejí pro čtení Dimitrije Rostovského) Michal Řoutil

Евгению Михайловичу Верещагину посвящается / Věnováno Jevgeniji Michajloviči Vereščaginovi

…          Život Ondřeje Jurodivého      Život Theodora Edesského

Úvodem Jurodivost a jurodivé chování se těší zvýšené vědecké pozornosti již několik desetiletí. Tento fenomén byzantské (5.–7., 9.–11. století) a později především ruské kultury (14.–17. století) byl zkoumán z řady hledisek, pravidelně vychází nové edice hagiografických textů o jurodivých, objevily se zásadní monografie k tomuto tématu. Současný stav bádání dovoluje tvrdit, že se jurodivosti dostává všestranného a fundamentálního studia.

Můžeme-li tedy prohlásit, že se tento výrazný jev východokřesťanské kultury těší náležité pozornosti, nelze totéž říci o některých problémech, jež ve spojitosti s výsledky tohoto výzkumu vznikly. * Tato studie vychází z naší disertace „Jurodivost a jiné projevy substandardního chování z pohledu řečově-komunikačních taktik (na materiálu Minejí pro čtení Dimitrije Rostovského)“.

Parrésia 8 (2014), s. 11–110

11

Michal Řoutil

Paradox svatosti. Jurodivost a jiné projevy...

Již z letmé znalosti hagiografické literatury je totiž zřejmé, že se se substandardním, paradoxním či prostě neobvyklým chováním se lze setkat i v řadě dalších textů. Dle našeho názoru znamená označit toto chování za „ne-jurodivé“ pouze první krok.

V předkládané práci jsme se pokusili učinit krok druhý, tj. podívat se na dané texty jak jejich vlastní, tak šířeji pojatou optikou. Tento postup by nebyl možný bez volby konkrétní metodologie, s jejíž pomocí jsou texty analyzovány – rozhodli jsme se využít singulárních řečově-komunikačních taktik (dále v textu zkráceně ŘK taktiky) ruských badatelů Je. M. Vereščagina a V. G. Kostomarova a konkrétního okruhu textů. Po delší úvaze padla naše volba, s níž se ztotožnili i autoři metodiky, na nejrozsáhlejší korpus církevněslovanského písemnictví vůbec, Mineje pro čtení Dimitrije Rostovského (v kyjevském vydání z roku 1764). V nezbytných případech využíváme i další prameny, zejména Prolog (moskevské vydání z let 1642–1643) či csl. překlad výjimečně populární sbírky hagiografických příběhů byzantského

učence Ioanna Moscha († 622) nazvané Luh duchovní (též Louka, Leimona­ rion či Sinajské paterikon).

Studie má spíše hagiologický než hagiografický charakter. Klade se v ní také důraz na teologické, případně církevně-historické aspekty životů svatých, snaží se postihnout specifika konkrétního světce či typu svatosti.

Proto se při výběru pramenů a popisu jevů soustředí – vyjma legend samotných – také na reflexi fenoménu svatosti v teologických dílech.

Předkládaná práce si klade dva hlavní cíle: 1) Analyzovat jurodivost i singularitu z hlediska singulárních ŘK taktik a vyvrátit či potvrdit příbuznost obou jevů: 2) Pokusit se co možná nejšířeji zmapovat četnost a hlavní rysy singulárního chování v uvedeném hagiografickém svodu. Dále pak na konkrétním pramenném materiálu popsat, v čem spočívalo porušování (narušování, překračování) běžných norem chování, a především s jakými vyššími cíli k tomuto porušování docházelo.

Již úvodní přehled zkoumaného materiálu naznačil, že studium takto rozsáhlého a přitom jednotného korpusu textů slibuje zodpovězení i dalších konkrétních otázek, jež jsou spojeny s hagiologickou problematikou, jako např.: V jakém vztahu je singulární chování s teoriemi „smíchového světa“ a „antikultury“? Představuje konvenčnost hagiografického žánru z hlediska singulárních ŘK taktik prvek strukturní nebo naopak destruktivní?

Jaký vliv může mít hagiografický kánon ruské středověké literatury na využití singulárních ŘK taktik? Existují, případně lze-li definovat specifické rysy topiky zkoumaných hagiografických textů? Na tyto i další otázky se pokoušíme nalézt odpověď ve čtyřech exkurzech.

1 Termín řečově-komunikační taktiky (a odvozené pojmy, mj. řečově-komunikační situace) byl zvolen po delší úvaze a konzultacích s několika odborníky, má nicméně pouze pracovní charakter (obdobně jako několik dalších termínů, viz níže).

Mineje (řec. μενάιον βίβλιον) známe ve dvou podobách: jednak jako hymny, jež jsou zpívány během liturgie v jednotlivých dnech církevního roku, tedy tzv. mineje liturgické, a tzv. mineje pro čtení, jež představují soubory textů sestavené po měsících k jednotlivým dnům kalendáře (většinou se jedná o hagiografie, ale ne vždy, viz dále).              (ostatní svazky, dále text identický:             ;             ;             ).                                                    sv. I–IV, Kyjev 1764.                                                                , sv. I–II, Moskva 1642–1643 (citováno z reprintu vydaného ve staroobřadní tiskárně, Moskva 1915).

12

***

            , Kyjev 1628 (citujeme z reprintu vydaného v jedinověrecké tiskárně, Moskva 1908). K autorovi i sbírce viz nejnověji: Obrá­ cení nevěstky Marie. Byzantská vyprávění prospěšná pro duši, přeložila M. Kulhánková, Červený Kostelec 2014, s. 53–112 (včetně překladu několika desítek příběhů).

K vymezení pojmů hagiografie a hagiologie viz mj. Aigrain R., Lʼhagiographie: Ses sources, ses méthodes, son histoire, Paris 1953 (reprint s rozsáhlou bibliografií: Brussels 2000), s. 7–8 (cit. z nového vydání); Phillippart G., „Hagiographes et hagiographie, hagiologues et hagiologue: des mots et des concepts“, in: Hagio­ graphica 1 (1994), s. 1–16; Живов В. М., Святость. Краткий словарь агиогра­ фических терминов, Moskva 1994, s. 8–12.

13

Athonská korespondence Sávy Chilandarce (1837–1912) s chemikem Josefem Zdeňkem Raušarem (1862–1947) Marcel Černý

„Již tehdy uzrála ve mně myšlenka a předsevzetí: 1. seznati z vlastních zkuše­ ností všechny slovanské země, lid i jejich zvyky, což se mi postupem let poda­ řilo; 2. poznati na cestách naše krajany, žijící roztroušeně po celé Evropě; 3. pěstovati turistiku ve velikém slohu. Seznati celé Srbsko, Balkán atd.“ (J. Z. Raušar, Vzpomínky na Srbsko z let 1884–1897 a na naše krajany v něm, Praha 1932, s. 48)

Jméno inženýra Josefa Zdeňka Raušara bývá v dnešní slavistice zmiňováno a připomínáno spíše vzácně. Nepřináležel k elitní skupině českých literátů ani vědců, jeho zájem o česko-jihoslovanské kulturní vztahy byl ryze praktický a probíhal především v osobní rovině cestovatelských výprav a korespondenčních styků; překládání i vlastní tvorba nesly pečeť amatérismu a byly motivovány myšlenkou slovanské vzájemnosti a z ní plynoucím entuziasmem, snahou zejména Jihoslovany (později též Lužické Srby) všemožně propagovat v českém prostředí.

Z nebohaté literatury upozorňuji alespoň na příspěvky, jež Raušara charakterizují komplexněji: [an.], „J. Z. Raušar padesátníkem“, in: Národní listy, 52 (1912) 3, s. 2, 4. 1.; J. Karásek, „J. Z. Raušar – padesátníkem“, in: Vídeňský denník, 6 (1912) 1, s. 1–3, 3. 1.; [an.], „Slavista J. Z. Raušar šedesátníkem“, in: Národní politika, 40 (1922) 3, s. 4, 4. 1.; J. K. Strakatý (vyd.), Katalog výstavy lit[erárního] díla a bib­ liografie pěti č[esko]s[lovensko]-jihosl[ovanských] pracovníků-jubilantů: J. Hudce, J. Z. Raušara, F. Govekara, I. Laha a B. Lovriće, Praha 1932; J. Páta, J. Z. Raušar.

1862–1932, Praha 1932 [separát stati in: Československo-jihoslovanská revue, 2 (1931–1932) 5, s. 211–215]; [an.], „Jubileum jednoho z nejstarších českých spisovatelů“, in: Čin, 3 (1947) 3, s. 3; J. Petr, „J. Z. Raušar, čěski přećel Serbow“, in: Rozhlad, 21 (1971), s. 355–358; J. David, Josef Zdeněk Raušar (1862–1947), Soupis osobního fondu, Edice inventářů č. 246, Praha 1971; V. Žáček – R. Havránková, Češi a Jihoslované v minulosti. Od nejstarších dob do roku 1918, Praha 1975,

Parrésia 8 (2014), s. 111–134

111

Marcel Černý

Athonská korespondence Sávy Chilandarce (1837–1912)...

Josef Zdeněk Raušar koncem 80. let 19. století; reprodukováno z jeho brožury Ze srbských hor II. (Praha 1932), frontispis.

Sáva Chilandarec na kresbě malíře a ilustrátora Jana Vilímka (1860–1938), který portrét vytvořil podle fotografie, jak je u reprodukce (in: Zlatá Praha, 5 (1888), s. 348) výslovně uvedeno. Fotografie se nedochovala, byla pravdě­podobně pořízena při Sávově návštěvě Čech v r. 1887.

Raušar je rodákem z Budslavic v západních Čechách (4. ledna 1862) a lze ho přiřadit k slavofilskému okruhu Josefa Holečka (1853–1929), který se utvořil v druhé polovině sedmdesátých letech 19. století, kdy vrcholil národněosvobozenecký boj balkánských Slovanů za svobodu a kdy se mnozí z horovatelů mezislovanské solidarity těchto bojů i sami účastnili, např. (jako Holeček) coby váleční dopisovatelé českých deníků.

Když úspěšně dokončil inženýrská studia jako absolvent chemického odboru na Českém vysokém učení technickém v Praze, odešel v listopadu s. 394–395; Z. Urban, „Korespondence Ludvíka Kuby s J. Z. Raušarem a její význam“, in: Práce z dějin slavistiky, XIII, Praha 1989, s. 169–182; T. Meškank, „Česká Vídeň a serbska Łužica na proze lětstotka“, in: Práce z dějin slavistiky, XX, Praha 1998, s. 99–113; jo [= J. Opelík], „Josef Zdeněk Raušar“, in: Lexikon české literatury, 3/II P–Ř, Praha 2000, s. 1217–1219; M. Černý, „Nevydaná edice ‚Dopisů ctihodného otce Sávy Chilandarce‘ od Josefa Zdeňka Raušara – příspěvek k dějinám česko-srbských kulturních styků“, in: L. Hladký (vyd.), Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století, Brno 2004, s. 103–144; P. Kaleta, Češi o Lužických Srbech. Český vědecký, publicistický a umělec­ ký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého, Praha 2006, s. 249–251; M. Manojlovićová, Josef Zdeněk Raušar: Život a dílo v korespondenci, diplomová práce, vedoucí I. Dorovský, FF MU v Brně, 2006; dostupná též elektronicky <http://is.muni.cz/th/204453/ff_m/HOTOVO.doc> [on-line 2014-04-01].

112

1884 do Srbska. Nejprve do Pančavy a od května 1885 do Bělehradu, kde přijal místo v 1. srbském parním pivovaru „slovutného pána, pana Jiřího Weiferta, svobodomyslného srbského vlastence, viceguvernéra národní banky, člena mnohých srbských i jiných dobročinných a vzdělávacích spolků, majitele pivovarů, uhelných a rtuťových dolů atd. atd.“. Velkoprůmyslník Đorđe Vajfert (používal i německého jména Georg Weifert; 1850–1937), majitel pivovaru v Bělehradě a lignitových dolů v Kostolci na Dunaji, proslul jako význačný srbský numismatik (v letech 1890–1902 zastával funkci guvernéra Národní banky Srbska a jeho portrét se dostal dokonce na tisícidinárovou bankovku). Kromě jiného byl také Raušarovým mecenášem a štědře podporoval i ostatní české krajany v Srbsku, např. se zasadil o vydání studie Sávy Chilandarce Историjа и опис манастира Хиландара (Београд 1894) (srov. níže; též v připojené Raušarově edici).

Takto Weiferta Raušar tituloval v dedikaci ke své básnické povídce Obrázek z dob robství Srbska (Praha 1887).

O Wefertovi a o Raušarově pobytu v Srbsku srov. vydané memoáry J. Z. Raušara Ze srbských hor I. (Praha 1905), Ze srbských hor II. (Praha 1932) a Vzpomínky na Srbsko z let 1884–1897 a na naše krajany v něm (Praha 1932).

113

Marcel Černý

Raušar byl již krátce po svém příchodu velice činorodým členem minoritní komunity (tehdejším jazykem „kolonie“) bělehradských Čechů. Stal se oblíbeným hostem schůzek srbských i ostatních slovanských intelektuálů, podnikatelů a kulturních činitelů. Za své srbofilství byl dokonce poctěn srbským pseudonymem Žuborić, jejž mu vymysleli přátelé: pančavský sbormistr a příležitostný skladatel Mita Topalović vzal za základ srbský ekvivalent německého slovesa „rauschen“ – „žuboriti“ (šumět) a přidal typický slovotvorný formant -ić, avšak, jak se zdá, jde o etymologii lidovou, neboť vznik příjmení zřejmě souvisí s poněkud hanlivým označením pro nemanželské dítě.

Raušar vynikal jako dobrý organizátor a spiritus movens akcí zaštítěných sdružením bělehradských Čechů – spolkem Lumír: spolu s kresličem královského generálního štábu a pořadatelem zdejších českých divadelních představení Václavem Jůzou, architektem a inženýrem Františkem Nekvasilem, učitelem hudby kralevice Alexandra Obrenoviće Josefem Svobodou, šéfem eskomptního oddělení peněžního ústavu Zadruga Petrem (Perou) K. Hýblerem, malířem a středoškolským pedagogem Vladislavem Titelbachem a rektorem bohosloveckého semináře Firmilianem Dražićem podnítil V kompendiu Dobravy Moldanové Naše příjmení (Praha 1983, s. 189) nalezneme výklad dvou bezprostředně souvisejících příjmení: Rauš (z apelativa „rauš“ – velký kus rudy, popř. z německého „Rausch“ – opilost) a Raušer (z německých apelativ „Rauscher“ – kdo hlučně vystupuje, popř. ze středohornoněmeckého „ruschart“ – nemanželské dítě); poslední výklad je pravděpodobné etymologii příjmení Raušar nejblíže.

Podle Raušarových údajů žilo tehdy v Bělehradě kolem tří set Čechů; k dějinám spolku Lumír (vznikl roku 1885) viz J. Z. Raušar, Čechové mezi Jihoslovany a zvláště v Srbsku, Praha 1886, s. 10–18; týž, Zpráva o činnosti zábavního spolku „Lumír“ v Srbském Bělehradě za období 1891–1892, Praha 1892; týž Deset let činnosti českého zábavního spolku „Lumír“ v Srbském Bělehradě (1885–1895) a seznam Čechů v Srbsku žijících, Plzeň 1895; V. Jůza, Pětadvacetiletí českého zábavního spolku „Lumír“ v Bělehradě, Bělehrad 1910.

Raušar spolu s Hýblerem přeložil do srbštiny drama F. V. Jeřábka Služebník svého pána, jež mělo premiéru v bělehradském Královském srbském národním divadle dne 31. května 1892 pod názvem Sluga svog gospodara; srov. Raušarovy články „Jak jsem překládal F. V. Jeřábka: ‚Služebník svého pána‘ do srbštiny“, in: Národní listy, 76 (1936) 28, več. vyd., s. 4, 29. 1.; „Jak přijala bělehradská kritika Jeřábkova ‚Služebníka svého pána‘ v r. 1892 na Nár. divadle v Bělehradě“, in: Národní listy, 76 (1936) 31, več. vyd., s. 4, 1. 2.; „Vzpomínka z Bělehradu 1892“, in: Československo-jihoslovanská revue, 1 (1930–1931) 10, s. 463–464.

Vladislav Titelbach (1847–1925) po absolutoriu pražské techniky nastoupil roku 1872 jako učitel matematiky a deskriptivní geometrie na střední škole v Novém Sadě, později se stal profesorem bělehradského učitelského ústavu a reálky, kde vyučoval i kreslení. Ač byl od roku 1899 na odpočinku, působil 114

Athonská korespondence Sávy Chilandarce (1837–1912)...

V Srbsku působící český malíř Vladislav Titelbach (1847–1925; psán též Titelbah); kresba neznámého autora reprodukována z publikace Владислав Тителбах, аква­ реле и цртежи (Београд 1931), s. p.

Obálka publikace Владислав Тителбах, аквареле и цртежи (Београд 1931).

výlet srbské skupiny do Prahy na Jubilejní výstavu roku 1891 či setkání Josefa Holečka s představiteli srbského kulturního života: „V r[oce] 1891, v době jubilejní výstavy, navštívil jsem v průvodu archimandritů srbských, kteří se zúčastnili výpravy do Zlaté Prahy ze Srbska, patriarchu našeho, Jos[efa] Holečka, a mladou jeho choť, kde byli jsme vřele přijati a pohoštěni.

Spisovatel znám byl již z černohorských povídek ze zájezdu na jih i Rus. Navštívil též Bělehrad, kde byl v českém zábavním spolku Lumíru vřele přijat. Ministr Kosta Taušanović byl jeho oddaným přítelem. Považovali jsme jej jako zástupce Jihoslovanů u nás Čechů, proto byl všude ctěn a vážen.

V kritických otázkách zasáhl účinně svým perem, aby zjednal nápravu.

Uprostřed vousatých archimandritů krásným svým vousem budil obdiv a vyjímal se vskutku jako pravý patriarcha.“ Návštěva Srbů spolu s našimi v bělehradském národním divadle jako dekoratér. V malířství byl samoukem, soustředil se hlavně na zachycování srbských národních krojů a překreslování starších památek srbského umění.

Srov. J. Z. Raušar-Žuborić, Успомена на излет Срба и Чеха из Србије на изложбу у Златни Праг (6. јула 1891 год.), Београд 1891.

J. Z. Raušar, Návštěvou u českých spisovatelů let 80. a 90. minulého století (osobní vzpomínky), Pardubice 1930, s. 2–3.

115

Marcel Černý

krajany na Jubilejní zemské výstavě se stala skutečnou kulturní událostí, sama výstava pak představovala výbornou příležitost, jak demonstrovat vyspělost českého národa, souměřitelnost a konkurenceschopnost jeho snah v oblasti vědy i průmyslu s českými Němci. Výstava byla dobově chápána a nadneseně interpretována jako manifestace výdobytků celého Slovanstva a metaforická spojení „zlatá Praha“ a „slovanská Mekka“, hojně se objevující v tehdejší publicistice, poklesla v novinářská klišé.10 Za své služby Srbsku byl Raušar dekorován vysokými královskými vyznamenáními: v roce 1927 Řádem sv. Sávy 4. třídy (důstojník), který byl od roku 1883 udělován za zásluhy o kulturu, písemnictví, vědy a umění, a v letech 1932 a 1938 Řádem Jugoslávské koruny, záslužným řádem vzniklým v roce 1919 (do roku 1929 se jmenoval Řád Srbské koruny).11 Bez nadsázky můžeme říci, že ve své době nad jiné Čechy vynikal výjimečnou znalostí srbštiny. Ovládl ji do té míry, že byl schopen překládat nejen z ní,12 ale též naopak, z češtiny do srbštiny – kromě srbsky napsaného informativního životopisu Komenského Јан Амос Коменски, велики школски реформатор, философ и чешки родољуб (Београд 1892) převedl ze svého mateřského jazyka do srbštiny i další texty: kromě výše zmiňované Jeřábkovy veselohry pořídil překlad hry Josefa Štolby Peníze (Новце; rukopis z roku 1896) a zejména pak (spolu s Acou Stanisavljevićem) přeložil spisek Dějiny kláštera Chilandaru,13 stručně pojednávající o historii „srbského záduší“ z pera českého pravoslavného mnicha Sávy Chilandarce (občanským jménem Slavibor Breüer; 1837–1912), jehož dopisům Raušarovi je věnován tento úvod a následná edice.14 10 Ve stejném duchu o výstavě referuje i Raušar-Žuborić, Успомена [op. cit., pozn.

8], s. 4–5; viz též obsáhlé zprávy v denním tisku z 8.–10. července 1891.

11 Bližší charakteristiku těchto řádů viz František Lobkowicz, Encyklopedie řádů a vyznamenání, Praha 1995, s. 161, 196; o vyznamenáních se zmiňuje neznámý autor (snad někdo z Raušarovy rodiny) v přípisku za úvodem k edici, zde s. 140.

12 Výběrem autorů tíhl k romantickým básníkům a realistickým prozaikům, jako publicista celý život seznamoval českou veřejnost s osobnostmi soudobé srbské literatury. Tomuto zaměření odpovídá antologie srbských básníků Procházkou srbským Parnasem (o ní viz dále), povídky Đury Jakšiće, Čedy Mijatoviće, Manojla Đorđeviće-Prizrence aj.

13 Srbský text vyšel nejprve časopisecky pod názvem „Историја манастира Хилан­ дара у Светој Гори“, in: Хришћански весник, 16 (1894), c. 156–165, 217–224; podruhé samostatně jako brožura Историjа и опис манастира Хиландара (Београд 1894), hojně šířená a využívaná srbskou pravoslavnou církví k propagačním účelům; potřetí in: Источник, часопис за веру и културу, 6 (1997), c. 38–56.

14 Celistvý portrét Sávy Chilandarce jsem se pokusil nastínit ve studii „Středoevropan Sáva Chilandarec (1837–1912) a mnišská republika Athos. Jubilejní črta 116

Athonská korespondence Sávy Chilandarce (1837–1912)...

Řád sv. Sávy 4. třídy (důstojník), vysoké srbské státní vyznamenání; reprodukováno ze Sávovy knihy Типикарница светог Саве у Кареји (Toronto 2000), s. 111.

O Raušarově (místy až nekritickém) srbofilství svědčí také jeho postoj k Makedonii: na rozdíl od většiny Čechů, která ve sporu o ni stranila Bulharům (Lubor Niederle, Josef Karásek, Vladislav Šak, Ludvík Kuba, Vladimír Sís, František V. Splítek), on důsledně hájil stanovisko prosrbské, z perspektivy objektivního posouzení bulharsko-srbského konfliktu o dominaci nad Makedonií značně problematické.

Raušarova původní literární tvorba, ale ani jeho básnické překlady ze srbštiny nebyly pokládány za umělecky zdařilé. Literární historik Miloslav Hýsek (1885–1957) ve svých memoárech vzpomíná, jak se ve Vídni (Raušar žil v letech 1897–1919 v její blízkosti, srov. níže) v bytě slavisty Josefa Karáska (1868–1916) setkával s příjemným starším pánem laskavého vzezření a mírné povahy: „Raušar mi dal svůj překlad výboru ze srbských básníků; jen mladý nerozumný člověk mohl se za takovou pozornost odvděčit posudkem s výhradami. Ale ušlechtilý Raušar se o ničem nezmínil, náš přátelský poměr se neoslabil. S Raušarem jsem se stýkal i později, když jsem ve Vídni ke století od úmrtí českého pravoslavného mnicha“, in: Parrésia, 6 (2012), s. 321–348.

117

Konstantin Filosof jako autor abecední geometrie aneb Další koncepce původu hlaholice (druhá část)

Jevgenij Michajlovič Vereščagin

Kapitola 4. Postoj Byzantinců k řecké geometrii Negativní vztah křesťanů k pohanské geometrii Jak známo, křesťanská civilizace Byzance byla založena na důsledném popírání „helénské“, tedy pohanské vzdělanosti – polyteistické a podle názoru obhájců pravověří nemravné. Geometrie a aritmetika – jako její součásti – nemohly být považovány za neutrální světské obory, neboť se již odedávna pouštěly do teologické oblasti.

Stačí uvést příklad velkého geometra, „božského“ Pýthagora (asi 550 př. n. l.), jehož atribut část následovníků chápala v přímém smyslu.

A skutečně, podle Iamblicha (z Chalkidy; asi 265 – po 320 n. l.), autora slavné knihy Život Pýthagorův, nejdříve „jakýsi básník ze Samosu tvrdil, že Pýthagoras byl synem Apollónovým“ a pak se i „mnozí další správně utvrdili v názoru, že je synem božím“. O božském původu svědčilo i vědcovo jméno. Otec ho nazval Pýthagorem, protože se na něm vyplnila oběť Pýthie, Apollónovy kněžky. Nezapomeňme také, že Apollónovým atributem, který 1 Pýthagoras podle Iamblicha navrhl termín „filosofie“ a „jako první se začal nazývat filosofem, přičemž nejen vymyslel nové jméno, ale i sám skvěle vyučoval předmět, který se tímto pojmem označuje“.

A to oi` puqago,reioi nebo puqagorikoi,. O dalších rozdílech mezi Pýthagorovými stoupenci je řeč v následující poznámce.

Puqagorikoi, se nazývali pythagorejci-esoterici (tj. zasvěcení do všech Pýthagorových tajemství), na rozdíl od puqagoristai,, masy exoteriků, jimž se o božství zakladatele společenství nic nesdělovalo.

Podle jiné datace 245/280–325/330.

Parrésia8 (2014), s. 243–295

243

Jevgenij Michajlovič Vereščagin

Konstantin Filosof jako autor abecední geometrie...

mohl být použit i samostatně, bylo Pýthejec (o` Pu,qioj). Okruh žáků přijímal od „Pýthagora zákony a předpisy, jako by to byla božská ustanovení“. „Majetek učinili společným a hned nato přiřadili Pýthagora k bohům jako nějakého dobrého a člověka milujícího démona … pravíce, že se objevil v lidské podobě ku prospěchu a nápravě lidské přirozenosti, aby jí dal spásný podnět ke štěstí a lásce k moudrosti“. Pýthagoras sám, jakoby mimochodem, ukazoval před lidmi své zlaté stehno jako důkaz božství. Tak „vznikl názor, že Pýthagoras je ve skutečnosti Apollón“. Pythagorejci proto nenazývali svého učitele jménem, a když se o něm chtěli zmínit, označovali ho „božský“ (qe‹on), což odkazovalo k jeho nebeskému původu.

Pokud jde o geometrii, Iamblichos přiznává, že geometrické postupy vznikly v Egyptě, ačkoli podle jeho slov pouze k uspokojení praktických potřeb vytyčování hranic, při němž se bez zeměměřičství nelze obejít. Vytvoření uvědomělé teoretické geometrie však Iamblichos připisuje právě Pýthagorovi. Podle životopiscových slov byla druhá geometrie – na rozdíl od egyptské praktické geometrie, jež byla řemeslem, – důrazně označována jako věda, tedy „Pýthagorova věda“. Životopisec zdůrazňuje, že ačkoli byl „Pýthagoras dostatečně zběhlý ve vší moudrosti jako celku“, „největší přednost dával geometrii“. Právě na geometrickém materiálu Pýthagoras vypracoval základní obecné principy vědeckého bádání (t¦j koin¦j ™pist»maj) – objasnění (t¾n ¢podeiktik»n), vymezení (t¾n Ðristik»n) a odlišení10 (t¾n diairetik»n) (Iamblichos, Život Pýthagorův, 161). Pýthagorův zájem o geometrii byl podle Iamblicha tak hluboký, že objasňoval na nárysech geometrických obrazců dokonce i mravní principy. Životopisec vypráví (oddíl 22), jak Pýthagoras vyučoval geometrii: při srovnání obrazců narýsoval na abaku11 zřetelnou podobu každého obrazce,

pak „vysvětloval“ obrazec (tedy nazýval prvky, jimiž je tvořen) a na závěr předložil výklad o celkovém rysu a případně zadal úkol.12 Jako příklad Iamblichos uvádí prvního (chronologicky) Pýthagorova žáka: „Pýthagoras ho začal seznamovat s naukou o číslech a geometrii (di’ ¢riqmîn m£qhsin kaˆ gewmetr…aj), rýsoval přitom na abaku (™p’ ¥bakoj) každý obrazec (t¦j ˜k£stou ¢pode…xeij poioÚmenoj), objasňoval celý nákres (did£skwn pantÕj sc»matoj) vytvářející diagram (Ó ™sti diagr£mmatoj) [...] a za osvojení každého nákresu (kaq’ ˜k£stou sc»matoj) mu dával po třech obolech.“ Postupně však Pýthagoras začal přistupovat k číslům a geometrickým obrazcům jako ke kauzálně-ontologickým (tedy „božským“) fenoménům, tvořícím základ bytí. Zároveň v něm ovšem vyvstala mystická očekávání a sama geometrie nabyla okultních rysů, a to tím spíše, že Pýthagoras byl díky svých životním okolnostem výborně obeznámen s egyptskými a chaldejskými mystérii. Řada dalších geometrů po Pýthagorovi, na rozdíl od „zeměměřičů“praktiků, až do pádu byzantské říše tato očekávání Pýthagorovy „filosofie čísla“ sdílela. Podle nepřímých údajů k nim patřil i samotný Lev Matematik.13 Pýthagorův životopisec Iamblichos se domníval, že „Božský“ byl učitelem jak striktní matematiky, tak i astrologie, magie, věštění a extatických praktik esoteriků. Nikoli náhodou tedy Iamblichos opožděně usiloval o vzkříšení pohanského náboženství.

Sledovali jsme jen postavu Pýthagora, ale do polyteismu a pseudovědy sklouzávali od racionálního bádání i jiní antičtí učenci, což nutně budilo odpor křesťanských hierarchů a teologů, vyjádřený v podobě polemiky či administrativních zákazů.

Tato polemika a zákazy se bezprostředně týkaly i Konstantina Filosofa, který navzdory všemu horlivě studoval geometrii a – jak lze předpokládat –

Podle názvu lokality na Parnasu, kde stála Apollónova svatyně, v níž jeho kněžka věštila budoucnost.

VEkale‹to de. h` gewmetr…a prÕj PuqagÒrou ƒstor…a. Připomeňme, že ƒstor…a (od i`store,w ve smyslu „studovat“, „zkoumat“, „objasňovat“, „pozorovat“ nebo také „sdělovat“, „vyprávět [o prozkoumaném]“) znamená původně jakékoli „studování“ či „zkoumání“ a význam „zkoumání minulosti“ a „vyprávění o minulosti“ je až výsledkem pozdější specializace.

Demonstrace, důkazy.

Odtud pochází klíčový termín vědecké procedury avpo,deixij nebo avpo,deigma („důkaz“, „objasnění“, „argumentace“, „logický závěr“).

Delimitace neboli vymezení.

10 Distinkce neboli klasifikace.

11 :Abax (tabule či stůl, na nichž se dalo rýsovat).

12 Srov. …™p’ ¥bakoj t¦j ˜k£stou ¢pode…xeij poioÚmenoj, kaˆ did£skwn pantÕj sc»matoj, Ó ™sti diagr£mmatoj (оddíl 22). Dia,gramma (geometrická kontura či rys, často i se zadáním).

13 V jedné ze současných prací je Lev Matematik přímo označen za „Pýthagorova žáka“ (srov. [Laurent 1964: 286]). Také sám Lev v homilii na Zvěstování zmiňuje (podle Laurentovy edice fol. 132r) pythagorejce a uvádí jejich názory, což samozřejmě svědčí o tom, že je znal; srov. „…synové hebrejští uctívají číslo sedm podle Mojžíšova zákona, pythagorejci (oi` Puqagorikoi,) <uctívali> čtyřku“. Je však pravda, že na příslušném místě (možná, aby se tím kryl) Lev reprodukuje – jak upozornila překladatelka T. A. Seninová – Slovo na svatou Paschu (45. podle celkového číslování) od nezpochybnitelného Řehoře Naziánského a klíčový pojem přejímá od něj.

244

245

ORIENTALIA

Dějiny spásy jako uzdravování v díle Efréma Syrského* Jaroslav Brož

V dílech Efréma Syrského (svatého Efréma), jednoho z nejplodnějších syrskojazyčných teologických a duchovních autorů, se čtenáři setkají s mnoha tématy a obrazy, charakteristickými pro syrské křesťanství čtvrtého století.

Jedním z nich je pojetí nemoci a zdraví. Efrémovo teologické a homiletické myšlení je jím tak proniknuto, že to nelze považovat za náhodný jev. Objevuje se dokonce hypotéza, že pojetí křesťanské spásy jakožto uzdravování z nemoci je právě onen společný rámec, který uvádí do souladu všechny rozmanité projevy Efrémova ducha. Jeho učení lze proto nazvat teologií uzdravování, která ukazuje, jak člověk může dosáhnout duchovního, mentálního i tělesného zotavení. Tento článek chce v několika bodech představit celou jeho koncepci.

1. Vztah starověké medicíny a náboženství Je obecně známo, že péče o zdraví byla ve všech kulturách odedávna úzce spjata s náboženským rozměrem života. Tento aspekt vystupuje do popředí zejména tam, kde je opuštěn jednostranný materialistický pohled na člověka, a zdraví je považováno za soudržnost všech složek lidské osoby. Při naru­ šení této integrity, označovaném jako nemoc, se člověk existenciálně dotýká svých hranic, jež jsou v extrémním případě smrti hranicí definitivní. Při této * Tento text byl ve zkrácené podobě přednesen jako magisteriální přednáška na konferenci Patristické společnosti České republiky, jež se konala 19. září 2013 na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Práce se opírá především o monografi Shemunkasho, A., Healing in the Theology of Saint Ephrem, Piscataway 2004.

Parrésia 7 (2013), s. 299–313

299

Jaroslav Brož

Dějiny spásy jako uzdravování v díle Efréma Syrského

konfrontaci s vlastními limity naléhavě vystupuje otázka transcendence lidského života, tedy touha po překročení své pozemské chudoby, již člověk není schopen naplnit sám. Zážitek nemoci je vposled náboženská zkušenost. To si uvědomuje řada izraelských věřících, kteří se podle svědectví starozákonních knih utíkají v nemoci k Hospodinu a prosí jej o záchranu.

Záchrana z dílčího ohrožení nemocí a spása jakožto obdržení božského daru života se navzájem prolínají. V biblické víře, v níž je vedle spasitelského rozměru přítomen i Bůh-Stvořitel a v podstatě dobrý stvořený svět, člověk může a má využívat pro svůj zdárný život svých přirozených schopností a darů, jež mu poskytuje země. Kromě zásadní důvěry v Hospodina, který uzdravuje, se proto doporučuje i vděčně přijímat stvořené prostředky pro udržování života a jeho obnovu. Tuto skutečnost dobře vystihuje i rada moudrého Sírachovce: „Vzdávej lékaři patřičnou úctu, protože ho potřebuješ, neboť i jeho stvořil Hospodin. Od Nejvyššího má schopnost léčit a od krále přijímá dary.“ (Sír 38,1–2). I křesťanství, které vyrůstá z židovské starozákonní víry, proto přijímá do své teologie a praxe rovněž hippokratovskou medicínu. Funkce pohanského lékařství se ve světle víry změnila. Na medicínu se pohlíží jako na Boží dar člověku. Skutečným původcem a dárcem duchovních i fyzických léků je Bůh – dokonalý Uzdravovatel lidstva.

V tomto kontextu je třeba chápat také Efrémovo učení.

2. Téma uzdravování v teologii před Efrémem Efrém není první, kdo téma nemoci a uzdravování začlenil do svého teologického myšlení. Tomuto problému věnují značný prostor již některá starší díla v syrštině, jako například Ódy Šalomounovy, Skutky Tomášovy a Afrahatovy Demonstrationes ( taḥwjātā).

V Ódách Šalomounových je toto téma zastoupeno jen okrajově. Jejich autor obvykle chápe bolesti a nemoc jako cosi tělesného, ale občas používá výrazy „nemoc“ ( kurhānā), „utrpení“ ( kē’bā), „soužení“ ( ulṣānā) a „jedy“ ( sammānē) v souvislosti s temnotou a omylem, které považuje za chorobu ducha. Bůh jakožto Pán nad celou osobou má moc uzdravit tělo člověka a vysvobodit ho z duchovního protivenství.

Syrské Skutky Tomášovy patří mezi nejstarší křesťanské apokryfy svého druhu. Jedná se o křesťansky orientované misionářské vyprávění o působení apoštola Tomáše v Indii a jejich význam spočívá v tom, že podtrhují portrét Ježíše Krista jakožto uzdravovatele a lékaře lidstva. Ve výběru inspirujících textů a terminologie se omezují více méně na kanonická evangelia a na rozdíl od Ód Šalomounových podtrhují spíše nemoc ducha, což dokládá napšātā krīhātā) nebo i terminologie jako „nemocné duše“ ( „všechny bolesti, skryté i viditelné“ ( kē’bē

kasjē wegaljē kōlhon). Nevyhýbají se však ani zmínkám o tělesných chorobách, protože obojí je navzájem propojeno. Hřích a obecně špatný mravní život může působit viditelné i neviditelné bolesti. Když autor Skutků Tomášových hovoří o Ježíšově příchodu na tento svět, spjatém s jeho ponížením, neváhá pronést, že Ježíš se stal „nemocným“ ( krīhā), aby mohl sloužit jako „lékař“ ( ’āsjā) či „uzdravovatel“ ( ma’sjānā) a zároveň jako „lék života“ ( sam ḥajjē) pro své tvorstvo. Podobně jako Ježíš

300

301

Svatý Efrém Syrský, byzantská knižní miniatura, 1039.

Stvoření Adama ve starokřesťanském spisu Jeskyně pokladů Mlada Mikulicová

Raně středověký spis Jeskyně pokladů existuje v několika dosud nalezených rukopisných verzích v syrštině, arabštině, etiopštině, gruzínštině a koptštině.

Je zřejmé, že mezi 6. a 11. stoletím koloval křesťanským Orientem. O místě původu s jistotou nevíme, ačkoli lze soudit na syrský archetyp ze 6. století.

Některé rukopisy sice uvádějí jako autora Efréma Syrského (306–373), jiné Klementa, žáka Šimona Petra, ale jedná se o pseudoepigraf. Také titul, pokud se dochoval, se různí: Jeskyně pokladů, Výklad Genesis, Zjevení, Kniha (Kle­ mentových) svitků nebo Genealogie, o kterou také skutečně jde. Spis vypráví biblické dějiny pádu a spásy od Adama po Krista a soustřeďuje události této historiae sacrae na Golgotu.

Edice Jeskyně pokladů, překlady a odborná pojednání Editor syrských rukopisů Su-Min Ri sestavil dvě recenze, západní a východní. První má v titulu askripci Mar Efrémovi, východní se definuje jako výklad Na základě devatenácti existujících syrských rukopisů. Ri A. Su-Min, La Caverne des Trésors. Les deux récensions (CSCO 486, Syri 207), Louvain 1987. O sto let dříve provedl Carl Bezold kolaci jemu známých syrských a arabských rukopisů v paralelní diglose; viz Bezold C., Me‘ārath Gazzê / Maghārat al-Kunūz, Leipzig 1888. Syrský text vychází z berlínského, londýnského a římského rukopisu; arabský z římského, pařížského a oxfordského. Samostatně byla vydána syrská Adamova závěť, která je i součástí Jeskyně pokladů. Kmoskó M., Testamentum patris nostri Adam, in: Graffin R., Patrologia syriaca, 2, Paris – Turnhout 1907, s. 1306–1360 a 1339–1346 (kratší verze).

Parrésia 8 (2014), s. 315–330

315

Mlada Mikulicová

Stvoření Adama ve starokřesťanském spisu Jeskyně pokladů

Genesis (mamlelā d-brešit). Obě recenze se vztahují k nisibiské a edesské škole, kde byl text, patrně v 6. století, redigován. Syrská monofyzitská verze byla v době damašského chalífátu v 7. – 8. století přeložena do arabštiny a později prošla na Východě nestoriánskou redakcí. Existuje také odlišná, sinajská arabská recenze, která svědčí o vlivu byzantské ortodoxie a o kontaktu s islámem – připsána je Klementovi. Kniha z Klementových svitků, jak se tato verze nazývá, je předložena ve formě starozákonní katecheze „svatého Petra“ a sloužila sinajským mnichům jako duchovní četba.

Nejstarší dochovaný text v sinajském arabském kodexu 508, který pochází z 9. století, vydala v roce 1901 Margaret Dunlop Gibsonová. Existuje také edice etiopské a gruzínské verze a edice koptských zlomků.

Syrská verze Jeskyně pokladů je dostupná v německém překladu Carla Bezolda (1883), v anglickém překladu Ernesta Wallise Budge (1927) a nověji od Alexandra Toepela (2013) a ve francouzském překladu Andrease Su-Min Ri (1987). Arabskou verzi přeložili Margaret Dunlop Gibsonová (1901) do angličtiny a Antonio Battista, OFM (1979) do italštiny. Jeskyně pokladů už vyšla také ve španělštině, novořečtině, ruštině a polštině.

V odborných kruzích je reflektována především syrská verze Jeskyně.

Obsáhlý textově kritický komentář s bibliografií sepsal Andreas Su-Min Ri (2000). Zmíněné textové edice a překlady také v různé míře obsahují kritické poznámky a historické úvody. Navíc existuje i množství dílčích studií na témata pojednávaná v Jeskyni (např. rajská zahrada, posvátná hora, Adamovo pokání, Šétovci, liturgie svatých, kalendář, angelologie, démonologie, typologie Krista, krve, kříže aj.) nebo komparace perských, židovských, byzantských a dalších pozdně starověkých souvislostí. Tato ukázka je součástí připravovaného českého vydání Jeskyně pokladů z arabské a syrské edice, včetně komentáře a bibliografie.

K dataci Leonhard C., Observations on the Date of the Syriac Cave of Treasures, in: Daviau P. M. M. – Wevers J. W. – Weigel M., The World of the Arameans, 3: Studies in Language and Literature in Honour of Paul-Eugène Dion (JSOT Suppl. 326), Sheffield 2001, s. 255–293.

Gibson M. Dunlop, Apocrypha arabica (Kitāb al-madžāll – The Book of the Rolls) (Studia sinaitica 8), London 1911. Tento text přetiskli roku 1979 františkánští badatelé Bellarmino Bagatti a Antonio Battista jako dokumentární součást monografie o Golgotě (La Caverna dei Tesori, Jerusalem 1979, s. 1–56).

Kourcikidzé C., La Caverne des Trésors (CSCO 526, Iber. 23), Louvain 1993; Mahé J.-P., La Caverne des Trésors (CSCO 527, Iber. 24), Louvain 1992; Poirier, P.-H., „Fragments d´une version copte de la Caverne des Trésors“, in: Orientalia 52, 3 (1983), s. 415–423.

Bezold C., Die Schatzhöhle, Leipzig 1883; Budge E. A. Wallis, The Book of the Cave of Treasures, London 1927; Toepel A., The Cave of Treasures: A New Translation and Introduction, in: Old Testament Pseudoepigrapha: More Noncanonical Scriptures, Vol. 1, Grand Rapids (Mi.) 2013, s. 531–584; Ri A. Su-Min, La Caverne des Trésors. Les deux récensions (CSCO 487, Syri 208), Louvain 1987.

Gibson M. Dunlop, Apocrypha arabica…, op. cit.; Bagatti B. ‒ Battista A., La Caverna dei Tesori…, op. cit., s. 37–89.

Gonzáles Casado P., La Cueva de los Tesoros (Apócrifos cristianos 5), Madrid 2004; Grypeou E., Hé Spelia tón thesaurón (Syriaké Ekklésiastiké Grammateia 6), Théra 2010; Minov S. V., „Adam i Eva v sirijskoj Peščere sokrovišč“, in: Simbol 55 (2009), s. 9–46; Tronina A. – Starowieyski M., Apokryfy syryjskie (Pisma apokryficzne 6), Kraków 2011.

316

Příběh o stvoření Adama v kontextu Jeskyně pokladů Adamův příběh zaujímá ve spisu mimořádné postavení kvůli rozsahu – zabírá asi pětinu knihy – a epické formě. Je také klíčový pro pochopení dějin spásy. Adamovu výsadní úlohu správce stvoření roztíná jeho selhání a pád. Právě odtud se v Jeskyni pokladů odvíjejí dějiny lidského rodu, především v aspektu Božího přislíbení návratu do ztraceného dědictví. Historie je tedy genealogií Spasitele, Ježíše Krista. Vyprávění o stvoření světa v šesti dnech představuje prolog příběhu Jeskyně. Vůči biblické verzi z první kapitoly Genesis je doplněn o motivy stvoření andělů a „mocností“ – živlů země a vykresluje barvitý obraz tektonického utváření zemského povrchu a jeho osazování vegetací. Také stvoření Adama obsahuje mytologické prvky – složení těla ze čtyř elementů, zářivý oděv slávy, obdiv andělů a Satanův vzdor, klanění poddaného tvorstva či vynesení Adama do ráje. Boží vdechnutí je interpretováno jako božský dar rozumu, řeči a poznání, biblický charakter má Adamova svrchovanost nad tvory, sekundární charakter pak vytvoření Evy a dramatický příběh o neuposlechnutí Božího příkazu.

Významným aktérem Adamova příběhu je i Satan pod maskou hada. Boží prokletí obsahuje rovněž prvoevangelium útěchy – příslib sestoupení Božího Syna v Adamově těle ke spáse lidstva. V intenci tohoto příslibu se odvíjí zbytek knihy jako biblická historie, jejíž linie vede ke Kristu. Symbolickou spojnicí mezi pádem prvního Adama a jeho vykoupením je Adamovo tělo uložené v hrobě na Golgotě a trojice pokladů – zlato, kadidlo a myrrha, ukryté pro Krista.

Ri A. Su-Min, Commentaire de la Caverne des Trésors. Étude sur l´histoire du texte et des sources (CSCO 581, Subs. 103), Louvain 2000.

317

Mlada Mikulicová

Intertextualita a záměr spisu Jeskyně pokladů je kompilát z různých zdrojů, přičemž švy jednotlivých částí jsou dobře čitelné. Biblické parafráze jsou doplněny o další tradované příběhy: andělské řády, Satanův pád, Adamova závěť, Kniha hodin, veršované Boží výčitky „Pro tebe, Adame“, genealogie a závěti šétovské komunity „svatých“, Henochovo nanebevzetí, poklady mágů, rodokmen Panny Marie.

Jsou uvedeny některé kanonické literární zdroje (Tóra, Proroci, jmenovitě verze Septuaginty), ale například i kniha Šétova, Noemova závěť, kniha Šémova, kniha Mágů nebo ztracené izraelské genealogie. Ve spisu jsou patrné vlivy gnostické šétovské a henochovské literatury, Knihy jubileí,10 židovských midrašů ke Genesis,11 populárních vyprávění o Adamovi a Evě (Vita Adae),12 Sibylliných proroctví,13 liturgické poezie, křestních katechezí a homiletiky patrně syrské tradice.

V sinajském arabském rukopisu je kompilát zasazen do pseudoklementinského rámce: svatý Petr vypráví svému žákovi a nástupci Klementovi biblické dějiny, aby ho vybavil starozákonními souvislostmi pro polemiku s židovskými odpůrci. Epickými pasážemi prostupují exegetické vsuvky.

Všechny postavy biblické genealogie jsou explicitně – skrze prorocké závěti patriarchů – propojené v linii vedoucí ke Kristu a biblické motivy s nimi spojené nabízejí předobraz Krista podle typologického klíče: Noemova holubice ukazuje na Kristovo vynoření z vod křtu, Melchisedech je ustanoven za Kristova kněze na Golgotě, Izákovo obětování na místě Adamova hrobu předjímá Kristovo spásné ukřižování, Jakubův sen o žebříku ukazuje na Kristovo sestoupení a stavbu Boží církve a řadu dalších motivů. Smyslem biblické genealogie není ani tak obrana Kristova židovského původu, kterou požaduje „Klement“, jako spíš předobrazná exegeze starozákonních prvků a dalších populárních motivů, spjatých s Písmem. Ukazuje se tu, jak v judovské linii setrvává a dorůstá k plnosti v Kristu Adamova role kněze, proroka Srov. např. příslušné pasáže o Adamovi v gnostických spisech Podstata archon­ tů (český překl. P. Pokorný a Z. Vítková v Rukopisy z Nag Hammádí, I, uspoř.

W. B. Oerter, Praha 2008, s. 207–227) a Zjevení Adamovo (český překl. Z. Vítková v Rukopisy z Nag Hammádí, III, uspoř. W. B. Oerter, Praha 2010, s. 149–180.

Druhou knihu Henochovu přeložili R. Jakovljevič, Z. Hauptová a V. Konzal; viz Knihy tajemství a moudrosti: mimobiblické židovské spisy, I, uspoř. Z. Soušek, Praha 2013, s. 185–201.

10 Český překl. J. Heller; viz Knihy tajemství a moudrosti: mimobiblické židovské spisy, II, uspoř. Z. Soušek, Praha 1998, s. 15–152.

11 Freedman H. – Simon M., Midrash Rabba, I: Genesis, London 19613.

12 Život Adama a Evy; český překl. J. Šimandl v Knihy tajemství a moudrosti, II, op. cit., s. 343–359.

13 Český překl. P. Pokorný v Knihy tajemství a moudrosti, I, op. cit., s. 296–356.

318

Adam a Eva, freska, chrám sv. Abrehy, Etiopie.

Poezie a hudba sv. Řehoře z Nareku jako zrcadlo arménské historie v druhém tisíciletí* Haig Utidjian

1. Úvod Svatý Řehoř z Nareku (asi 951–1003) byl největším arménským spisovatelem všech dob a jedním z největších básníků a skladatelů středověku. Jeho dílo bylo a stále je zásadní pro arménskou duchovní a kulturní identitu.

Studium různých výkladů a způsobů chápání jeho díla v průběhu posledního tisíciletí zrcadlí postoje a mentalitu různých specifických prostředí a nabízí i poznatky o různých aspektech spjatých s dílem samotným. V této studii se zaměříme i na přeživší hudbu, spojenou s některými jeho texty. * Tato publikace vyšla s podporou Grantové agentury UK v rámci projektu č. 1746214 s názvem „Hudba arménského hymnáře“, který na FF UK realizoval Haig Utidjian, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Pro stručné shrnutí děl sv. Řehoře z Nareku a aktuální bibliografickou informaci viz Utidjian, H., „Řehoř z Nareku“, in: Starowieyski, M., Slovník raněkřesťan­ ské literatury východu, edice Pro Oriente, Červený Kostelec 2012, s. 256–260.

Stručná analýza aspektů teologie sv. Řehoře je obsažena v článku Utidjian, H., Kindler, E., „Svatý Řehoř z Nareku. Teologie, motivy a obrazy v díle“, in: Parré­ sia IV (2010), s. 135–182. Podrobnější diskusi o postupném vývoji přijetí díla sv. Řehoře viz Utidjian, H., Kindler, E., Svatý Řehoř z Nareku: Teologie, motivy a hudba v díle, edice Pro Oriente, Červený Kostelec 2015 (připravuje se k vydání).

Citujeme ukázky autorových děl z mileniálního vydání arcibiskupa Zareha Aznaworeana: Ս. ԳՐԻԳՈՐ ՆԱՐԵԿԱՑԻ, Մատեան Ողբերգութեան եւ այլ երկասիրութիւնք [Kniha nářku a další díla], հազարամեակի հրատարակութիւն, աշխ. Զարեհ Եպս. Ազնաւորեան, Antelias 2003, a pro citované pasáže odkazujeme na stránky z tohoto vydání. Při transliteraci arménských slov či názvů využíváme standardní systém Hübschmann-Meillet a výhradně tradiční (a nikoli sovětský) arménský pravopis.

Parrésia 8 (2014), s. 331–370

331

MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

Latinské překlady řeckých děl 12. a 13. století ve vztahu k jižní Itálii, Sicílii a severoitalským městským státům: předpoklady, povaha, následný vývoj a paralely k dalším dobovým překladatelským školám* Marcel Martin

Historicko-kulturní pozadí S ohledem na čilé obchodní, politické a církevní styky mezi Byzancí a Itálií během středověku byla praktická znalost řeckého jazyka na Apeninském poloostrově mezi obyvatelstvem neřeckého původu omezena na území, kde docházelo k přímému interkulturnímu styku, tedy na oblasti, kde měl řecký živel hluboké historické kořeny: Kalábrie, Apulie (např. Otranto, Bari), Basilicata, Kampánie (především Amalfi, Salerno a Neapol) a Sicílie, která z geografického hlediska vytváří s poloostrovem jeden celek. Mezi uzlové body, na nichž docházelo ke kulturnímu překryvu, je třeba dále zahrnout Řím, Ravennu, Pisu a Benátky, města, která udržovala intenzivní obchodní a kulturní kontakty s Konstantinopolí. Nelze však hovořit o hlubší obeznámenosti s antickými literárními či dokonce vědeckými a filosofickými díly v původním znění. Výuka řečtiny nepatřila do universitního curricula a řecké rukopisy se téměř (až na výjimky) nevyskytovaly v italských knihovnách.

Tato skutečnost zaráží tím více, přihlédneme-li k radiaci byzantských kulturních elementů, jež byla doprovázena politickou dominancí v daném prostoru. Je však třeba podotknout, že tato politicko-církevní a kulturní dominance se časově a geograficky omezovala na některé oblasti Apeninské peninsuly (např. Ravennský exarchát) a Sicílii, zatímco postoj k byzantské nadvládě (s ohledem na odlišné teologické formulace vyznání víry, liturgickou praxi či vysoké daňové zatížení) byl z hlediska místního obyvatelstva přinejmenším ambivalentní. * Chtěl bych poděkovat panu Mgr. Vojtěchu Hladkému, Ph.D. (PřF UK) za pečlivé přečtení předkládané studie a podnětné připomínky.

Parrésia 8 (2014), s. 373–437

373

Marcel Martin

Latinské překlady řeckých děl 12. a 13. století...

Mezi oblasti Apeninského poloostrova, kde byla přítomnost řeckého elementu po dlouhá staletí více méně téměř kontinuální, řadíme především výše uvedený italský Jih a Sicílii, tj. území, na nichž helénská kultura měla hluboké kořeny, sahající do doby řecké kolonizace v druhé polovině 8. století př. n. l. (Μεγάλη Ἑλλάς, Magna Graecia). Právě zde byl vliv byzantské říše (z politického hlediska) – vedle Ravennského exarchátu (do poloviny 8. století) a později Benátska (od století 9.) – během celého středověku nejzřetelnější. Až do roku 878 zůstala Sicílie v byzantském držení. V době, kdy spadala pod muslimskou správu (v letech 878–1091), se řecká kultura dokázala na ostrově udržet, jak o tom v mírně posunuté rovině svědčí následující příklad. Když arabský cestovatel Ibn Hawkal (Ibn Haukal; zemřel po roce 988) v sedmdesátých letech 10. století navštívil Palermo – někdejší sídelní muslimské město, které svou výstavností a vznešeností dle jeho slov překonávalo samotnou Córdobu, – poznamenal, že v největší mešitě, jež vyrostla na základech původně křesťanského kostela, uctívali místní křesťané u stropu zavěšenou rakev, jež obsahovala Aristotelovy kosterní pozůstatky, které podle věřících měly přivolat déšť nebo zajistit mír.

Když se Sicílie a jižní Itálie ve druhé polovině 11. století zmocnili normanští dobyvatelé, setkali se zde s početnou řeckou kolonií, která uplatňovala svůj kulturní vliv i v následujících staletích, a to pod vládou nově příchozích dobyvatelů ze Severu, kteří si záhy uvědomili možnosti interkulturní symbiózy, stejně jako politickou a hospodářskou nutnost liberálního uznávání různých vyznání a národností a v neposlední řadě i nutnost podmíněnou demografickými faktory (tj. s přihlédnutím k nízkému počtu Normanů). Obecně lze tvrdit, že z hlediska dalšího vývoje zůstala italská a sicilská exbyzantská území – navzdory normanské nadvládě – oblastí religiózně a kulturně spjatou s byzantskou říší a představovala i nadále jakousi výspu v šíření jejího vlivu na Západě. Byzantský vliv se výrazně projevoval v sakrální architektuře severosicilské oblasti, a to v jejím technickém provedení a ikonografickém rozvrhu. Normanští panovníci byli donátory sakrálních staveb, jako například katedrály v Cefalù (1131) či Capella Palatina (Palácová kaple), postavené v letech 1132–1140. V Palácové kapli se nachází známá mozaika (vytvořená kolem roku 1148) zobrazující Krista korunujícího Rogera II. Sicilského (1130–1154), oděného do roucha byzantských

Otázkou zůstává, zda tu byl řecký substrát kontinuálně přítomen od časů velké řecké kolonizace 8. století př. n. l. přes celé období antiky až do středověku, anebo zda k výraznějšímu „znovuzakořenění“ a rozšíření helénského elementu dochází až v důsledku Justiniánova výboje v 6. století, vedeném snahou obnovit někdejšího imperium romanum. Apuleius ve svém Zlatém oslovi hovoří o obyvatelích Sicílie jako o lidech trilingvních, tedy znalých latiny, řečtiny a punštiny. Ze zkoumání epigrafických památek v jihovýchodních částech Sicílie je zřejmé, že už před sklonkem antiky latina postupně vytlačovala řečtinu z přímořských oblastí do méně přístupných teritorií ve vnitrozemí ostrova, kde se řecký jazyk udržel jako mluva cizinců a chudších vrstev venkovského obyvatelstva. O publikování řeckých inskripcí z této oblasti ostrova se výrazně zasloužil Giacomo Mangarano, viz Giannobile, S. – Jordan, D. R., „A Lead Phylactery from Colle san Basilio (Sicily)“, in: Greek, Roman, and Byzantine Studies, 2006, 46, s. 73. Kenneth M. Setton zmiňuje 600 inskripcí převáženě ze syrakuských katakomb z „před­ byzantské éry“; viz Setton, K. M., The Byzantine Background to the Italian Renaissance, Philadelphia 1956, s. 2, pozn. 4. Není bez zajímavosti, že ještě v osmdesátých letech 19. století byla mateřským jazykem asi dvaceti tisíc obyvatel jižní Itálie řečtina; viz Harris, J., Greek Emigres in the West, 1400–1520, Camberley 1995, s. 29, pozn. 86.

Navzdory langobardskému dobytí Ravenny roku 751, které nadobro pohřbilo ideu Ravenny jako hlavního centra křesťanského Západu, byl její kulturní vliv patrný i v následujících obdobích, viz STEJSKAL, J., „ ,Nejsem snad váš král i kněz?‘: tzv. caesaropapismus a ravennští arcibiskupové“, in: Historica Olomucensia, 42, 2012, s. 16.

Astarita, T., Mezi vodou slanou a svěcenou: dějiny jižní Itálie, přel. N. Vrbovcová, Praha 2006, s. 20.

Normanské dobývání muslimské a byzantské Sicílie bylo zahájeno roku 1030 a završeno padesát let poté (Noto, poslední muslimské území, bylo dobyto roku 1091). Messina padla roku 1061, Catania o deset let později. Palermo a Mazara byly dobyty roku 1072. Město Trapani padlo roku 1077, Taormina roku 1078, Syrakusy a Girgenti roku 1086 a Castrogiovanni roku 1087. Bari, poslední byzantská výspa na Apeninském poloostrově, bylo dobyto osudného roku 1071, téhož roku, kdy turečtí Seldžukové porazili vojska byzantského císaře Romana IV. Diogena (1067–1071) u města Manzikertu ve východní Anatolii. Porážka u Man­zi­kertu vedla ke ztrátě důležité oblasti východní a střední Anatolie, která představovala významného činitele v hospodářském a demografickém životě říše. K politickému pozadí bitvy u Manzikertu viz Jenkins, R., Byzantium: The Imperial Centuries, AD 610–1071, London 1966, s. 361–374.

Drell, J. H., „Cultural Syncretism and Ethnic Identity: The Norman ‘Conquest’ of Southern Italy and Sicily“, in: Journal of Medieval History, 25(3)1999, s. 200–202.

Ideosynkretismus normanské doby je zjevný ze sakrální architektury: vedle kombinace prvků, jež pocházejí z latinského Západu a byzantského Východu, se často objevují i elementy z muslimského světa. V případě Palácové kaple je to například strop hlavní lodi, jehož struktura připomíná stalaktity či včelí plástve.

Jednotlivé části takto členěného stropu jsou zdobeny figurativními malbami s náměty z dvorského života, ale původ malířů není přesně znám. Možná přišli z muslimského východu, nebo ze severní Afriky (především z fatimidského Egypta). Objevila se také hypotéza, že jde o místní sicilské Araby; viz Moscati, S., In the Heart of the Mediterranean: Another View of the History, Milan 1982, s. 110–113; Snyder, J., Medieval art: painting – sculpture – architecture, 4th–14th century, New York 1989, s. 164.

374

375

Размышления о взаимоотношениях христианского Запада и Востока в Трире – матери городов германских Вацлав Гунячек

Мать городов германских – древний Трир – известен гражданам бывшего СССР и соцстран прежде всего как родина Карла Маркса, родоначальника их государственной идеологии, ставшей самым распространённым учением нашего времени. По местной традиции Трир (Trier, по-чешски Trevír) основан уже 1300 лет раньше Рима в эпоху ветхозаветного Авраама. Его основоположником считается ассирийский принц Требетас. Фактически же древнейший город Германии основан в 15 г. до н. э. Гаем Октавием Октавианом, принявшим вместе с титулом императора (повелителя) и августа (высочайшего) и титул кесаря в честь своего усыновителя Гая Юлия Цезаря, юлианским календарём которого русская православная и старообрядческая церкви пользуются до сих пор. Именно с Октавиана начинается переосмысление приведённых титулов, свойственных и современному русскому языку. В честь этого первого римского императора переименован шестой месяц римского календаря – sextilis – в август. Латинские названия месяцев заимствовал греческий язык, откуда они проникли во все языки православного славянства, за ислкючением украинского и белорусского, которые придерживаются славянских названий месяцев как всё католическое славянство, за исключением словенского, словацкого и лужицкого языков. На Дунае основоположник Трира безуспешно боролся с первым варварским рексом, маркоманским Марбодом, воспитанным в Риме, царствовавшим в Богемии и умершим в Равенне. К основоположнику Трира относятся слова евангелия от Иоанна (2:1): „В те дни вышло от кесаря Августа повеление сделать перепись по всей земле“ (цсл. от Кесаря Августа, гр. παρὰ Καίσαρος Αὐγούστου, лат. a Caesare Augusto). Слова, обозначающие начало нашей христианской эры, связаны с Рождеством Иисуса Христа, на кресте которого Пилат поставил надпись Parrésia 8 (2014), s. 439–452

439

Вацлав Гунячек

Размышления о взаимоотношениях христианского Запада и Востока...

на трех яхыках (латинском, греческом и древнееврейском): Иисус Назорей, Царь Иудейский, где славянскому царь соответствует латинское rex, греческоe basileus и древнееврейское melech. В тех случаях, где латинское слово „rex“ обозначает западных средневековых католических государей, греческий язык это слово не переводит. В славянских языках образовался новый термин (král, król, koroľ) от имени первого средневекового западноримского императора Карла Великого и оттуда он проник и в венгерский (király) и в турецкий (kral) языки. Западные источники обозначают латинским термином rex, как правило, и тех русских великих князей, которые (до Ивана Грозного) не называли себя царями. Латинское император заимствовано только Петром Великим, так же, как и августейший. Византийские императоры пользовались титулом „Imperator Caesar Аugustus „только до 629 г., когда его импепатор Ираклий (610‒641) заменил титулом „πιστός εν Χριστώ βασιλεύς“, которому соответствовало славянское царь, откуда и Царьградъ = Βασιλὶσπόλις. В трирском кафедральном соборe св. Петра хранится самая драгоценная реликвия Германии – та риза Иисуса Христа, о которой говорится в евангелии от Иоанна (19: 19‒23), где риза по-гречески называется χιτών, по-латински tunica а по-славянски срачица. По местной традиции хитон принесла в Трир императрица Елена. Немцы для хитона употребляют наряду с туникой термин der Heilige Rock, англичане – the Holy Robe. Такую же драгоценную реликвию приобрела Москва в 1625 г. Посол персидского шах-ин-шаха Аббаса I Великого „поднёс патриарху Филарету золотой ковчег, а в нём великаго и славнаго Христа срачица.“ Святыня была поставлена в Успенском соборе, а празднование в её честь установлено на 10-е (23-е) июля как Положение честной ризы Господа нашего Иисуса Христа в Москве (1625).

30-го июня православная церковь отмечает Собор славных и все­ хвальных апостолов, имена которых приводятся в следующем порядке: Петра, Андрея, Иакова Зеведеева, Иоанна, брата его, Филиппа, Варфоломeя, Фомы, Матвея, Иакова Алфеева, Иуды Иаковля или Фаддея, Симона Зилота, Матфия. Германия на первом месте почитает Петра, как первого папу римского, о чём свидетельствуют как соборы в Трире, Кëльне и Регенсбурге и костёлы немецких гостей в Праге и в Новгороде. Русь почитает прежде всего старшего брата Петра – Андрея Первозванного, с которого начинается перечень всех святых в земле русской просиявших (2 воскр. по Пятидесятнице). Патриарх Фотий считал Андрея первым своим предшественником на константинопольском патриаршем престоле. К Фотию обратились архиепископы Тхиганд (Thiegand) Трирский и Гюнтер (Günther) Кёльнский, когда они были отстранены от должности папой римским Николаем I (858‒867), пригласившим

св. Кирилла и Мефодия в Рим. В сокровищнице трирского кафедрального собора св. Петра хранится чудесный реликварий-мощехранительница с частицей мощей Андрея Первозванного, старшего брата апостола Петра, в честь которого русская церковь соблюдает Петровский пост. Имя Петра носил единственный русский король и первый российский император, столица Российской империи названа Санкт-Петербургом (так называется также резиденция трирских архиепископов-курфюрстов). В Трире в бенедиктинском Матфиевском монастыре находится рака св. Матфия, считающаяся самой северной апостольской гробницей. Россия приобрела апостольскую гробницу только после присоединения древнейшей христианской территории Закавказья в 1810 году. Рака Симона Зилота (Кананита) находится в древней христианской Анакопии в Абхазии на реке Псырдзха у подножия Иверской Горы на месте убиения апостола-мученика. Русские монахи монастыря св. Пантелеймона на горе Афон в Маке­донии воздвигли на этом месте в 1875 г. Ново-Афонский Симоно-Кананитский монастырь.

21-го мая православная и старообрядческая церкви отмечают память „равноапостольного царя Константина Великого и матери его царицы Елены“. На Западе святой считается только Елена (18/8), ставшая христианкой именно в Трире, где она построила первый христианский храм, куда она принесла из Палестины хитон Господень. Трир был резиденцией её сына императора Константина Великого в 306‒312 гг., т.е. как раз накануне того переворота, которым было официальное признание христианства Миланским эдиктом в 313 г., благодаря вмешательству императрицы Елены. Константин основал новую столицу империи на месте города Византий (324‒330) и после I-го Вселенского собора (Никейского) он в 326 г. построил храмы Рождества Христова в Вифлееме, Гроба Господня в Иерусалиме, св. Петра в Риме и св. Петра в Трире. Константин родился (285) в тепершнем сербском Нише, императором он стал в британском Йорке (306), начало его правления связано с Триром (306‒312), умер он в 337 г. в своей новой резиденции, которая носит его имя Константинополь – Царьград (по-гречески: Κωνσταντινούπολις – Βασιλὶσπόλις). Пара Елена-Константин была для чехов праобразом пары Людмила-Вячеслав и для русских Ольга-Владимир. Главные отцы христианского Запада – это св. Амвросий, епископ Медиоланский, блаженный Августин (Карфагенский), блаженный Иероним Стридонский и св. Григорий Двоеслов, папа римский, с которым Запад связывает григорианские хоралы, а Восток – литургию преждеосвященных даров. К „вселенским учителям и святителям“ христианского Востока относятся наряду с Василием Великим, Иоанном

440

441

FONTES

234. list sv. Basila Velikého* Pavel Milko

Obsah 234. listu 234. list sv. Basila Velikého (Kaisarejského; Βασίλειος ὁ Μέγας; *329/330, Kaisarea Kappadokijská neboli Neokaisareia Pontská – † 1. ledna 379, tamtéž) sepsaný mezi lety 374–375 patří k nejcitovanějším listům tohoto autora a bývá řazen mezi listy dogmatické. Basil v něm odpovídá svému příteli Amfilochiovi z Ikonia na dotaz, který se týkal jednoho argumentu novo­ ariánů (eunomiánů) a zesměšňoval orthodoxní víru a s ní spojené učení * Text vznikl při řešení grantového úkolu GAČR 13-27338S. K jeho životu, dílu a učení viz S. Papadopulos, Πατρολογία B’, Athény 1990, s. 355– 407; P. B. Michajlov, „Василий Великий“, in: Православная Энцикло­ педия, sv. VII, Moskva 2004, s. 131–191; V. Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství, sv. I, Praha 2006, s. 229–252.

Viz Papadopulos, Πατρολογία B’…, op. cit., s. 371.

Listy se dělí především na pravé a nepravé a dále podle obsahu a důvodu sepsání na listy dogmatické (Ep. 7, 9, 52, 105, 114, 125, 126, 128, 129, 140, 159, 175, 210, 214, 223, 226, 233–236, 258, 260–263, 265, 361–364), kanonické (Ep. 160, 188, 199, 217, 287, 288), asketické (Ep 2, 22, 23, 150, 173, 207), pastýřské (Ep. 46, 106, 139, 155, 174, 190), věnované církevní politice (Ep. 53, 54, 61, 65–70, 82, 89–92, 97, 99, 102, 113, 120, 129, 138, 218, 222, 230, 242, 253, 289, 290), přímluvné (Ep. 3, 15, 32, 33, 37, 72, 76–78, 83, 86, 87, 104, 107, 108, 110, 112, 142–144, 225, 284, 299, 313), útěšné (Ep. 5, 6, 28, 29, 62, 101, 240, 269, 283, 300–302) a biografické (Ep. 1, 14, 25, 27, 30, 31, 36, 51, 58–60, 64, 71, 98, 100, 119, 129, 131, 135–138, 141, 162, 163, 193, 197, 203, 204, 207, 210, 212, 215, 223, 224, 226, 231, 244, 251, 258); srov. Michajlov, „Василий Великий“…, op. cit., s. 146.

Nejnověji k eunomiánům viz D. Birjukov, Философские основания неоариан­ ства, Saarbrücken 2010. K jednotlivým představitelům eunomiánství viz též Анто­логия восточно-христианской богословской мысли. Ортодоксия

Parrésia 8 (2014), s. 455–469

455

Arménské církevní obřady: křest a požehnání obydlí a domu* Haig Utidjian

O arménských církevních obřadech křtu a požehnání nově vybudovaného obydlí a domu 1. Historický vývoj křestních obřadů v Arménské apoštolské církvi Nejstarším pramenem souvisejícím s arménským obřadem křtu je dopis z roku 335 od jeruzalémského arcibiskupa Makaria arménskému katholikosovi Vrt‘anēsovi (synu sv. Řehoře Osvětitele). Dopis nedávno vydal − s důklad­ ným úvodním slovem (včetně definitivního datování a anglického překladu) − profesor Abraham Terian. Jak prof. Terian shrnuje, tento dokument nám poskytuje informace o prvotnípodobě tzv. „iniciačních obřadů“ rané arménské církve, tj. křest, „zapečetení“ neboli pomazání křižmem (v tomto članku používáme slovo „biřmování“ jako nejbližší český ekvivalent) a eucharistie.

Makarios píše, že dopis s otázkami z arménské strany („z Východu“) mu byl předán během „velkého shromáždění biskupů“ , a že Arméni byli velmi překvapeni a naplněni obdivem, jak řádně se konaly obřady v posvát­ném městě Jeruzalémě. Uvědomovali si nedostatky praxe v Arménii, např. i jáhnům zde bylo v různých případech dovoleno vykonávat obřad křtu, někde * Tento příspěvek vznikl v rámci projektu „The music of the Armenian Hymnal: the 19th-century Western Armenian School, its international context, issues of notation and of performance practice“ řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2014 (VG180).

A. TERIAN, Macarius of Jerusalem: Letter to the Armenians, AD 335, New York 2008.

Tamt., s. 79: ... առաքեցէք գիր ի հեռաբնակ աշխարհէ, ի կողմանցդ Արեւելից ի սուրբ քաղաքս Երուսաղէմ, որ ի ձեռն երկիւղածաց քահանայից մատուցաւ առաջի բազմութեան եպիսկոպոսացս...

Parrésia 8 (2014), s. 471–521

471

Nečekaný pád Konstantinopole do rukou křižáků a jeho odraz v literatuře Andrea Bednářová

Rok 1204 se nesmazatelně zapsal do dějin byzantské říše. Byl to rok, kdy bašta východního křesťanství, Konstantinopol, a spolu s ní i velká část slavného impéria poprvé padly do rukou cizích mocností. Rok, kdy se západní křesťanští dobyvatelé nezdráhali napadnout a zcela vykořistit své, ve vnitřní krizi se zmítající východní „bratry“. Rok, jehož dramatické události nevídaně zasáhly nejširší vrstvy byzantské společnosti.

Na počátku toho všeho stálo vyhlášení nové, v pořadí již čtvrté křížové výpravy papežem Inocencem III. (1198). Ta – proti veškerému očekávání – nabrala zcela jiný směr a po dobytí křesťanského Zadaru (1202) a úpěnlivých prosbách mladého byzantského prince Alexia IV. Angela, aby křižáci jemu a jeho otci – uvězněnému a oslepenému císaři Isaakiovi II. Angelovi – pomohli získat zpět císařský trůn, zamířila v květnu roku 1203 k hrad­ bám Konstantinopole. Uzurpátor byzantského trůnu Alexios III., strýc Alexia IV. Angela, se nejprve zdráhal vzdát své moci, ale záhy před křižáckým vojskem i se státní pokladnicí uprchl, a na trůn tak mohl opět dosednout jeho vězněný bratr Isaakios II. Angelos spolu se svým synem Ale­ xiem IV. jako spolucísařem. Ten ovšem křižákům za pomoc nerozvážně nasliboval enormní sumu peněz, bez níž vojáci odmítali opustit město, a na obyvatelstvo tak musely být uvaleny nové daně, což samozřejmě vzedmulo obrovskou vlnu nevole. Latinové se pro byzantský lid stali nevítanými hosty.

Protilatinské nálady konstantinopolského obyvatelstva vyvrcholily na konci ledna roku 1204, kdy lidé v chrámu Boží Moudrosti provolali císařem Nikolaa Kanabu. Následoval palácový převrat, při němž byli svrženi Isaakios II. a Alexios IV. Posledně jmenovaný byl zavražděn, jeho otec Isaakios II. Angelos byl opětovně uvězněn, ale brzy nato ve vězení zemřel. Skutečnou vládu v zemi převzal Alexios V. Dukas zvaný Murtzuflos, jediný císař, který se křižákům postavil na odpor. Alexios Dukas začal okamžitě posilovat hradby Parrésia 8 (2014), s. 531–537

531

Andrea Bednářová

města a podnikat útoky proti křižáckým jednotkám. Výsledkem ovšem bylo, že se Latinové definitivně rozhodli získat město pro sebe a už v březnu roku 1204 sepsali Benátčané spolu s veliteli křižáckých vojsk dohodu o rozdělení byzantské říše a zřízení Latinského císařství. Prvnímu útoku na Konstantinopol, k němuž došlo 9. dubna 1204, ještě byzantská armáda dokázala vzdorovat, ale další útok už Byzantinci neodvrátili, takže 13. dubna 1204 byla Konstantinopol křižáky dobyta. Během následného třídenního plenění města křižáci zničili nebo rozkradli nesčetné množství pokladů, liturgických předmětů, relikvií, uměleckých děl i rukopisů. Rabování přitom nebyl ušetřen ani chrám Boží Moudrosti, ani domy nejprostších obyvatel. Kdo mohl, uprchl z města.

Zúčastněné země si vzápětí rozdělily kořist v podobě územních zisků.

Tímto okamžikem nastává období v řeckých dějinách známé jako franko­ kratia (vláda Franků) či venetokratia (vláda Benátčanů), pokud jde o území ovládaná Benátskou republikou. Latinským dobyvatelům se sice nepodařilo zmocnit byzantské říše v plném rozsahu, a Konstantinopol se tak roku 1261 mohla opět stát hlavním městem obnoveného impéria, ale rok 1204 se přesto stal jedním z nejvýznamnějších mezníků v dějinách Byzance a hluboce poznamenal veškerý její další vývoj.

Ačkoli tato událost neměla v literatuře tak velký ohlas jako dobytí Konstantinopole Turky roku 1453, také ona se dočkala literárního ztvárnění – nejčastěji v podobě kronikářských či historiografických děl. Z kronikářů vzpomeňme dva franské autory a zároveň přímé účastníky čtvrté křížové výpravy Geoffroye z Villehardouinu a Roberta z Clari, jejichž osobitá vyprávění líčí čtvrtou kruciátu z pohledu dobyvatelů.

Z opačného úhlu, tedy ze strany poražených Byzantinců, pak na tragické události roku 1204 nahlíží dílo byzantského historika Nikéty Chóniata Chro­ niké diégésis (Letopisné vyprávění), z něhož zde přinášíme několik ukázek.

Nástupnickými státy Byzance se staly Epirský despotát, Trapezuntské císařství a Nikajské císařství, které si mezi svými konkurenty postupně vydobylo nejsilnější pozici a zároveň i šanci získat zpátky Konstantinopol.

Podrobněji o čtvrté křížové výpravě a dobytí Konstantinopole viz např. Zástěrová B. (ed.), Dějiny Byzance, Praha 1992; Gregory T. E., A History of Byzantium, Chichester 2010.

Srov. např. Kulhánková M., „Žalozpěv bezejmenného básníka nad dobytím Konstantinopole“, in: Parrésia 7, 2014, s. 391–396. Česky viz Geoffroy z Villehardouinu – Robert z Clari, Dobytí Konstan­ tinopole: dva příběhy o čtvrté křížové výpravě (Memoria medii aevi, sv. 20), přel.

K. Kunz, Praha 2013.

Náš překlad vychází z edice: van Dieten J. L. (ed.), Nicetae Choniatae historia, pars prior (Corpus Fontium Historiae Byzantinae, Series Berolinensis, 11/1), Berlin 1975. Anglický překlad Chóniatova díla viz O City of Byzantium, Annals of Niketas Choniates, přel. H. J. Magulias, Detroit 1984.

532

Nečekaný pád Konstantinopole do rukou křižáků a jeho odraz...

Nikétas Chóniatés, miniatura, Letopisné vyprávění, Konstantinopol, 14. století.

Nikétas Chóniatés se narodil kolem roku 1155 v maloasijském městě Chónai, od něhož je odvozeno i autorovo přízvisko, v rodině s vyšším společenským postavením. Ještě jako chlapec odešel se svým starším bratrem Michaélem do Konstantinopole na studia. Za svého života dosáhl vysokých postů ve státní správě. Během násilného plenění Konstantinopole křižáckými vojsky v dubnu roku 1204 přišel o veškerý svůj majetek, ale podařilo se mu i s rodinou uprchnout do nedaleké Silyvrie (dnešní Silivri) a odtud později do Nikaie, kde se připojil k císařskému dvoru v exilu. Do Konstantinopole se z Malé Asie již nikdy nevrátil a zemřel mezi lety 1215–1216.

Chroniké diégésis se skládá z 21 knih věnovaných jednotlivým císařům a pokrývá události let 1118–1206. Dílo nabízí čtenáři řadu zajímavých a cenných informací z oblasti vnitřní byzantské politiky, diplomatických vztahů, světa intrik či kulturních a společenských událostí každodenního života byzantské společnosti. Autor dbá rovněž na umělecký účinek textu, mistrně Hunger H., Βυζαντινή Λογοτεχνία, Η λόγια κοσμική γραμματεία των Βυζαντινών, τ. Β΄: Ιστοριογραφία, Φιλολογία, Ποίηση, přel. T. Kolias – K. Synelli – G. Ch. Makris – I. Vassis, Athina 1992, s. 271.

533

ROZHOVOR

Fides quaerit intellectum. Intellectus quaerit fidem* Rozhovor s filologem-slavistou profesorem Jevgenijem Michajlovičem Vereščaginem

Profesor Jevgenij Michajlovič Vereščagin (nar. 1939) patří k předním ruským filologům-slavistům dneška a je autorem více než tuctu monografií a přibližně 800 vědeckých statí. Již na začátku své vědecké dráhy (1971–1972), v době militantního státního ateismu, se mu podařilo – nikoli bez překážek – publikovat dvě průkopnické knihy o překladatelské technice sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje. Monografie Церковнославянская книжность на Руси (Moskva 2001) pak dostala Cenu sv. Makarije Moskevského a cyrilometodějskou tematiku prozatím uzavřela kniha Кирилло-Мефодиевское книжное наследие (Moskva 2012) o počátku literární činnosti slovanských věrozvěstů, věnovaná výročí 1150 let od jejich příchodu na Moravu (863 až 2013). V této práci představil i svou novou teorii o vzniku hlaholice. Je. M. Ve­ reš­čagin se dlouhodobě věnuje také staroslověnské hymnografii – kromě přípravy a vydání liturgických minejí publikoval rozsáhlé pojednání o tzv.

Iljově knize z 11. století (viz níže).

Autorův širší odborný zájem se též zaměřuje na vztah jazyka a kultury.

Páté vydání jeho knihy Jazyk a kultura (napsané společně s V. G. Kostomarovem) obdrželo Cenu prezidenta Ruské federace za rok 2000 v oblasti vzdělání. Vereščaginovo přesvědčení, že každý badatel je povinen srozumitelně sdělovat vědecké poznatky veřejnosti, jej v roce 2013 vedlo mimo jiné k sepsání úvodu do biblistiky; z cizích jazyků do ruštiny také přeložil více než 30 knih z oblasti biblistiky a teologie obecně.

Je. M. Vereščagin pracuje jako vedoucí vědecký pracovník Institutu ruského jazyka V. V. Vinogradova Ruské akademie věd v Moskvě. *** * Víra hledá pochopení, rozum hledá víru (lat.) – neustálý pohyb od víry k rozumu (vědě) a od rozumu k víře se stal leitmotivem života Je. M. Vereščagina.

Parrésia 8 (2014), s. 555–564

555

Jevgenij Michajlovič Vereščagin, Michal Řoutil

Fides quaerit intellectum. Intellectus quaerit fidem....

Vážený pane profesore, dovolte mi začít náš rozhovor na poněkud osobní rovině. Byl jste pokřtěn v šedesátých letech minulého století, to však v Sovětském svazu nebylo pro křesťany zrovna vstřícné období…

Trochu vás opravím. Narodil jsem se v roce 1939 a v tomtéž roce mě moji hluboce věřící rodiče nechali pokřtít. Ačkoli jsem vyrůstal v rodině s pravoslavnými tradicemi, můj vztah k víře byl „vlažný“ (Zj 3,16). Do chrámu jsem nechodil, nemodlil jsem se, nepřijímal, nenosil křížek… ale na druhou stranu jsem se nikdy nerouhal a v hloubi duše jsem trochu cítil Boží přítomnost.

Kolem roku 1960 na mě Bůh „ukázal“, tj. zcela bezprostředně mi zjevil svou přítomnost a pomoc. Nechci zabíhat do podrobností, ale od té doby jsem již nebyl „vlažný“, ale naopak „vroucí“. Bez chrámu už jsem si svůj život nedokázal představit.

V roce 1960 byl už sedm let u moci N. S. Chruščov. A byl to právě on, kdo obnovil pronásledování křesťanů.

Ano. Chruščov nechtěl pokračovat ve vstřícné politice vůči Ruské pravoslavné církvi, kterou Stalin zavedl během války, a proto již v roce 1954 přijal stranické usnesení o zesílení ateistické propagandy. Pronásledování věřících však nelze v žádném případě srovnat s tím, co se dělo ve třicátých letech.

Tehdy byla jedna z „pětiletek“ prohlášena za „bezbožnou“ a předpokládalo se, že víra bude vykořeněna během pěti let. Chruščov oficiálně prohlásil, že v televizi ukáže „posledního kněze“ – ale až za dvacet let. Během studií v chruščovovské éře bylo pro mne velmi těžké navštěvovat povinný kurs „vědeckého ateismu“. Na radu o. Alexandra Meně jsem při odpovědích či během zkoušení na tomto semináři vždy používal fráze „podle Marxova učení“ či „podle názoru materialistů“ atd. Poradil mi také dělat různé mentální poznámky (nepronášené nahlas). Jednou z těchto reservatio mentalis bylo skryté křižování se, které se odehrávalo pouze v mysli. Když o. Alexandr viděl mou „horlivost pro Boha“ (Ř 10,2), dost přísně mi řekl: „Nemáchejte tak tím praporem!“ Ve Vašich vzpomínkách píšete o skrytém životě křesťanů v SSSR. Jak tehdy žili? Týkalo se pronásledování všech stejně, nebo existovalo „více cest“?

Za prvé, někteří věřící se nemuseli skrývat. Obyčejná vesnická žena či městská stařenka mohly stát na ulici a velebně se křižovat před vchodem do chrámu.

Tuto vrstvu obyvatel „orgány“ nechávaly na pokoji. Ženy, které chodily do chrámu, nosily šátky, a proto se jim říkalo také „bílé šátky“ nebo „Boží pampelišky“. Právě díky těmto křehkým „pampeliškám“ vydržela církev jak pronásledování ve třicátých letech, tak pronásledování Chruščovovo. Mužů chodilo do chrámu jen pomálu. Za druhé, chruščovovské represe se týkaly 556

Profesor Jevgenij Michajlovič Vereščagin

především inteligence. Hrozilo sice, že někoho zavřou, ale už nešlo o život.

Studenti a učitelé na vysokých školách věřili, jak se říká, „v duši“, ale protože nechtěli dávat všanc kariéru, nenavštěvovali bohoslužby a obecně dodržovali sociální mimikry. Právě o různých podobách života kryptokřesťanů jsem psal. Každý usiloval o spásu, jak mohl.

Jak se v těchto podmínkách daly dodržovat náboženské předpisy, přechovávat ikony či knihy na duchovní témata?

Do soukromého náboženského života se „orgány“ nevměšovaly, a pokud někdo „nemáchal praporem“, neprobíhaly ani domovní prohlídky. Nikdo nikomu nebránil modlit se doma, jíst postně, číst Evangelium. Nicméně 557

BIBLIOTHÉKA

Martin C. Putna Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity Praha, Vyšehrad, 2015, 336 s.

ISBN 978-80-7429-534-8 Michal Téra

Vzrušená debata posledních let týkající se Ruska a jeho postojů vůči okolnímu světu přináší nejrozmanitější plody. Jedním z nich je i kniha Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, vydaná v nakladatelství Vyšehrad (2015). Názvem a strukturou textu navazuje Putna na svou starší publikaci Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (Vyšehrad, 2010). Vzhledem k rozsáhlosti tématu je to kniha poměrně nevelká, nicméně autor si evidentně nekladl za cíl podrobně projít kulturní dějiny východních Slovanů, ale jen v tematických kapitolách naznačit jejich proměny a reflexi v průběhu 19. a 20. století. Takto je strukturována i celá kniha. Kromě úvodu a závěru je členěna do 19 „obrazů“, v nichž jsou více či méně chronologicky popsány jednotlivé kulturně-náboženské tendence, které zasáhly východoslovanský prostor od antických dob až do 20. století. Vzhledem k omezenému rozsahu knihy mají jednotlivé kapitoly spíše povahu odborných esejí než hloubkových studií. Putna každý ze svých obrazů dělí na dvě části – v první krátce zhodnotí konkrétní tematiku, ve druhé pak její reflexi v pozdější ruské literatuře či v jiném uměleckém směru. Nevyhýbá se přitom ani politické ideologii a konkrétním politickým dějům, které spojuje s daným kulturně náboženským jevem.

Cíl knihy je především popularizační, tedy poučit širší veřejnost o jevech, které ji v běžném hodnocení Ruska a vůbec východní Evropy unikají, a zařadit je do historického a kulturně společenského kontextu. Jejím pozitivem je nepochybně snaha předložit českému čtenáři srozumitelný, a přitom odborně fundovaný text o skutečnostech nezbytných pro pochopení Ruska. Ocenit lze i výběr témat, která se neomezují pouze na ruský kulturní prostor, ale zahrnují i vstupy do ukrajinských a běloruských kulturních dějin nebo si všímají menšinových, ovšem nikoli nepodstatných směrů, jež zaznívaly v ruských náboženských dějinách. Pozoruhodná je i Putnova teze, že ruské Parrésia 8 (2014), s. 595–610

595

RECENZE

Východosyrští křesťané v prachu Hedvábné cesty – Střední Asie a Čína (nad novými publikacemi) Dietmar W. Winkler – Li Tang (eds.)

Hidden Treasures and Intercultural Encounters. Studies on East Syriac Christianity in China and Central Asia Lit Verlag, Reihe: orientalia – patristica – oecumenica, Bd. 1, Berlin – Münster – Wien – Zürich – London, 2009, 400 s., ill.

ISBN 978-3-643-50045-8 Li Tang – Dietmar W. Winkler (eds.)

From the Oxus River to the Chinese Shores. Studies on East Syriac Christianity in China and Central Asia Lit Verlag, Reihe: orientalia – patristica – oecumenica, Bd. 5, Berlin – Münster – Wien – Zürich – London, 2013, 480 s., ill.

ISBN 978-3-643-90329-7 Hedvábná cesta, tato široká a rozvětvená dálnice vědění, kultury a náboženské osvěty, umožnila ve starověku a raném středověku mohutný rozvoj jak dobových globálních velmocí, tak místních kultur. Jednu z hlavních rolí v tomto setkávání a soupeření rozdílných civilizací hráli východosyrští křesťané. V čínském prostředí se pro křesťanství užívalo označení ťing-ťiao (景教 jǐngjiào), tedy „náboženství světla“.

Oba recenzované sborníky představují výstupy z konferencí, které proběhly v rakouském Salzburgu; první pod názvem „Research on the Church of the East in China and Central Asia“ (1. – 6. června 2006), druhá „3rd International Conference on the Church of the East in China and Central Asia“ (4. – 9. června 2009) s podporou fondu Österreichische Forschungsgemeinschaft.

První publikace s nanejvýš příhodným názvem Skryté poklady a mezikul­ turní setkávání je rozdělena do čtyř oddílů. Podél celé Hedvábné cesty byly nalezeny stovky syrských, ale i turkických a čínských nápisů s křesťanským obsahem. Neudiví proto, že úvodní oddíl („Inscriptions“, s. 13–132) se věnuje právě tomuto významnému historickému prameni. Sedm příspěvků má široký geografický záběr – od Střední Asie přes Vnitřní Mongolsko až po Čínu – a zaměřují se jak na interpretaci starších nálezů (Mark Dickens), tak na nově objevené památky (Wassilios Klein, Kuvatbek Tabaldiev, Li Chonglin, Niu Ruji). Jako zvlášť významné se nám jeví dva články: „The Persian contribution to Christianity in China: Reflections in the Xi’an Fu Syriac inscriptions“ (Erica C. D. Hunter) a „A preliminary Study on the Jingjiao Inscription of Luoyang: Text Analysis, Commentary and English Translation“ (Li Tang). V prvním autorka podrobně rozebrala a znovu interpretovala syrské nápisy na známé

627

Recenze

Recenze

stéle ze Si-anu, kterou ve dvacátých letech 17. století objevili jezuité. Zaujala ji zde především změna v označení samotného křesťanství. Východosyrský písař Adam (Ťing-ťing), jenž nápisy tesal, totiž užil pro dobové křesťanství v Číně za Tchangské dynastie (618–907) označení „náboženství Velké říše Čchin“ (Ta Čchin ťiao 大秦教 Dàqín jiāo), tedy jak oblasti Východořímské říše (Byzance), tak úžeji Bilad aš-Šámu (Velké Sýrie včetně Palestiny), místo dosud převládajícího po-s’ ťing-ťiao (波斯經教 bōsī jīngjiào) neboli „perské náboženství Písma“.

Hunter se domnívá, že se jednalo o svého druhu „propagandu“, kdy písař obhajoval – s odkazem ke starším čínským tradicím – před tangskou nobilitou postavení křesťanů. (S otázkou pojmu Daqin [Da Qin] a polemikou kolem něj je spjata i stať Samuela N. C. Lieua „The ,Romanitas‘ of the Xi’an inscription“ z druhého sborníku, který uvádí na pravou míru i některé autorčiny domněnky).

Druhý článek zkoumá čínské nápisy na „duchovním sloupu“ nalezeném v květnu 2006 v čínském Luo-jangu (provincie Henan), který kdysi býval významným centrem na Hedvábné cestě, a žila v něm početná sogdijská menšina. Torzo sloupu se po svém objevení co do významu zařadilo hned za stélu ze Si-anu – nápisy do něj byly tesány i za vlády dynastie Tchang (konkrétně v letech 814/815). Tchajwanská badatelka Li Thang ze Salcburské university ve svém článku podrobně popsala podobu sloupu (včetně „nestoriánských“ křížů a andělů) a nabídla svůj překlad jednotlivých pasáží textu do angličtiny. Na závěr také sumarizovala a doplnila starší poznatky čínských kolegů (např. upozornila na „silnou podobnost“ mezi náboženskou terminologií sloupu i stély a tvrdí, že ačkoli je ovlivněna buddhismem i taoismem, její sdělení je výhradně křesťanské).

Obě zmíněné stati vhodně doplňuje a místy problematizuje první příspěvek z dalšího oddílu („Manuscripts and Texts“, s. 135–180), nazvaný „Ways to Go and Not to Go in the Contextualisation of the Jingjiao Documents of the Tang Period“. Max Deeg z Cardiffské university v této práci s lehkostí a jistou mírou provokativnosti nabízí hlubší „kontextualizaci“ křesťanských nápisů z období dynastie Tchang. Vyzbrojen nejnovější metodologickou základnou se mimo jiné pozastavuje nad faktem, že zatímco sogdijské či ujgurské (turkické) křesťanské památky jsou zkoumány s obvyklou dávkou vědecké skepse, u těch čínských se často objevují nedoložitelné spekulace. Za nejnebezpečnější přitom považuje domněnku o „hlubokém“ ovlivnění místního křesťanství buddhismem. Další dva články tohoto oddílu se věnují vlivu Diatessaronu na čínské nestoriánské texty (Zhihua Yao) a bilingvní modlitební knížce z Bulayıku (Peter Zieme).

Třetí oddíl knihy, nazvaný opět lakonicky („History“, s. 183–334), obsahuje 11 příspěvků. V široké historické perspektivě – od prvních syrských zpráv o Číně až po současnou situaci křesťanů v Iráku – jsou zde pojednávány mimo Do příštího čísla naší ročenky (IX/2015) připravujeme vydání fundamentální studie Vladimíra Liščáka „Tchangské křesťanství („nestoriánství“) v Číně a jeho jesuitská reflexe v 17. století“, a to včetně překladu textu stély.

jiné vzájemné vztahy mezi východosyrským křesťanstvím a tantrickým buddhismem (Chen Huaiyu), „přisvojení si“ křesťanských tradic Tchangské dynastie jezuitskými misionáři v 17. století (Matteo Nicolini-Zani), středověké prameny o najmanských křesťanech a jejich princi Küchlüg Chánovi (Li Tang) či o křesťanském králi mongolského kmene Öngüt (též zvaném Bílí Tataři) ze 13. století, přezdívaném „Král Jiří“ (Maurizio Paolillo).

Publikaci uzavírá oddíl se třemi příspěvky, věnovaný liturgice a umění („Liturgy and Arts“, s. 337–392). Za nejvýznamnější lze jistě označit studii věnovanou analýze hymnu luteránského teologa a orientalisty Andrease Müllera (1630–1694), jenž převedl čínské texty ze stély ze Si-anu do notového záznamu a v roce 1672 vydal v Berlíně hymnus i knižně pod názvem Monument Sinici.

Garry Moon Yuen Pang zkoumá pozadí vzniku tohoto originálního díla i jeho obsah a význam a dospívá k závěru, že se jedná o plod tří křesťanských tradic: východosyrské (písař Adam), římskokatolické (překladatel textu do latiny Athanasius Kircher) a protestantské (Andreas Müller).

Druhý sborník tematicky navazuje na předchozí knihu, ale obsah je tentokrát definován geograficky: „Od řeky Oxus k břehům Číny“.

První oddíl věnovaný manuskriptům a nápisům („Manuscripts & Inscriptions, s. 13–104) sestává z osmi statí. Ačkoli výpovědní hodnota dochovaných křesťanských nadpisů je nesporná, bez širšího – lépe řečeno co možná nejšířeji rozkročeného – mnohaúrovňového a mezioborového studia se mnohé ze sdělovaného poselství ztrácí. Stati Hidemi Takahashiho „On Some Transcriptions of Syriac Names in Chinese-Language Jingjiao Documents“, Piera G. Borboneho „More on the Priest Särgis in the White Pagoda: The Syro-Turkic Inscription on the White Pagoda in Hohhot“, Margherity Farinové „A Database of the Syriac and SyroTurkic Inscriptions from Central Asia and China“ a dalších kolegů dokazují, že ačkoli je dnes tento přístup ve vědě již samozřejmostí, zůstává zde ještě mnoho bílých míst. O něco větší výpovědní hodnotu mají delší dochované texty či jejich fragmenty. Erica C. D. Hunter („Traversing Time and Location: A Prayer-Amulet of Mar Tamsis from Turfan“) se zaměřila na analýzu textu jednoho z 519 syrologických nálezů (uložených v berlínských Staatsbibliotek a Brandenburgische Akademie der Wissenschaften a dahlemském Museum für Asiatische Kunst) veleúspěšné německé expedice uskutečněné v letech 1902–1914 do oblasti Turfánu (dnes v Ujgurské autonomní oblasti, Čína), a sice na modlitební amulet kněze Már Tamsise. William J. Pittard a Nicholas Sims-Williams v příspěvku „Fragments of Sogdian Gospel Lectionaries: Some New Identifications“ doplnili předchozí výzkum dalšího textu z berlínské „Turfánské sbírky“, konkrétně evangelijních pasáží ze sogdijského lekcionáře.

Druhý oddíl („History & Archaeological Excavations“, s. 107–314) je rozdělen do dvou částí, na období Tchangské dynastie (7. – 10. století) a mongolskou nadvládu (13. – 14. století). Většina statí věnovaných starším dějinám vychází z nápisů na stéle ze Si-anu a „duchovním sloupu“ z Luo-jangu. Kromě výše zmíněné stati Samuela N. C. Lieua stojí za zmínku invenční přístup Mattea Nicolini-Zaniho, kdy se pokusil zrekonstruovat postavení a funkci křesťanských kněží v klášteru Da Qin („Luminous Ministers of the Da Qin Monastery:

628

629

Recenze

Recenze

A Study of the Christian Clergy Mentioned in the Jingjiao Pillar from Luoyang“) a dospěl k závěru, že veškerá terminologie včetně zdvořilostních a hierarchických titulů byla kvůli větší inkulturaci (stejně jako u dobové křesťanské literatury čínské provenience) převzata z buddhistického prostředí. Pekingský badatel Ge Chengyong se pokusil ve svém zkoumání obou památek („A Comparative Study of Two Nestorian Stone Steles Unearthed in the Two Capitals of the Tang Dynasty: Xi’an and Luoyang“) zařadit dějiny „nestoriánství“ v Číně do celkového kontextu vývoje těchto oblastí v daném období.

Během novější mongolské epochy došlo k významným posunům v místním křesťanství, které souvisely s pokřtěním některých turkických národů a jejich následnou aktivitou v dalším misijním působení i v politice. Tento fakt odráží i články ve druhé části oddílu. Hned tři se věnují konverzi a působení výše zmíněného mongolského kmene Öngüt a jeho křesťanského „krále Jiřího“ (syr.

Giwargís, čín. Kuolisidži, † 1299). Pierre Marsone („Two Portraits for One Man: George, King of the Önggüt) uveřejnil dvě zprávy o jeho životě (františkánského misionáře Jana z Montecorvina a záznam z análů dynastie Jüan), Maurizio Paolillo („White Tatars: The Problem of the Origin of the Öngüt Conversion to Jingjiao and the Uighur Connection“) osvětlil některé detaily konverze tohoto kmene a Li Tang („Rediscovering the Ongut King George: Remarks on a Newly Excavated Archaelogical Site“) popsala nové nálezy z malé pevnosti v podobě jurty z Ku-jüanu (provincie Che-pej), kde se našel úlomek hliněné tabulky s čínskou podobou jména „Jiří“. Další příspěvky se věnují mimo jiné vzestupu a pádu křesťanství v Čchüan-čou, otázce, zda byl známý Chrám kříže ve Fangšanu skutečně chrámem křesťanským či vztahu žen-aristokratek ke křesťanství v Čingischánově říši (13. století).

Další oddíl („Syriac Christianity along the Silk Routes“, s. 317–353) je jakýmsi přívažkem s pouhými dvěma statěmi. Babyho Varghese zaujaly osudy východosyrských misionářů na indickém malabarském pobřeží v 16. století („East Syrian Missions to the Malabar Coast in the Sixteenth Century“) a Jasmine Dum-Tragutovou novodobé osudy Asyřanů v Arménii („Assyrians in Armenia – An Interdisciplinary Survey“). K poslednímu článku dodejme, že v tomto oddílu by se jistě uplatnily i texty o Asyřanech z jiných kavkazských či východoevropských zemí (diecéze „Nuhadrá a Rusko“ Asyrské církve Východu pro tyto oblasti, která vznikla v roce 1999, má totiž kromě blízkovýchodních lokalit Dohúk a Arbíl ve své jurisdikci i Rusko, Ukrajinu, Gruzii, Arménii a další postsovětské země).

Poslední, čtvrtý oddíl („Liturgical traditions & theological reflections“, s. 357–468) je obsáhlejší a tematicky poměrně pestrý. Dočteme se v něm mimo jiné o významu tzv. Turfánského žaltáře (Mark Dickens), o vývoji v pojetí pronikájské teologie v Církvi Východu (Daniel H. Williams), o přínosu křesťanské teologie pro společnost v období dynastie Tchang (Garry Moon Yuen Pang) či

o chápání Evagriova učení v hagiografii nestoriánského patriarchy-katholika Már Jahballáhy III. (1245–1317), jejímž autorem byl zřejmě Timotheos II., jeho nástupce na patriarším stolci (Anthony J. Watson). Závěrečná stať Martina Tamckeho („The Glorious Past: The History of the Church of the East in China as Symbol among East Syrian Christians“) dokazuje, jak velký význam pro sebeidentifikaci dnešních věřících Asyrské církve Východu mělo misijní působení východosyrských křesťanů v Číně.

Závěrem je třeba podotknout, že publikacím by slušela důkladnější redakční příprava, což v předmluvách přiznávají i sestavitelé. Knihy jsou bohatě ilustrovány, a to i snímky a rekonstrukcemi unikátních nových nálezů, ale čtenář, jež nevlastní literaturu k tématu, by jistě uvítal, kdyby měl v příspěvcích o známějších památkách k dispozici jejich vyobrazení. Navzdory zmíněným nedostatkům však oba tyto svazky na dlouho zůstanou inspirativními příspěvky k tématu christianizace Hedvábné cesty a k podílu východosyrských křesťanů na tomto mnohasetletém a do jisté míry také úspěšném počinu.

Michal Řoutil

Gawdat Gabra – Hany N. Takla (eds.)

Christianity and Monasticism in Aswan and Nubia Cairo – New York: American University in Cairo Press, 2013, XXI + 309 s.; pevná vazba s přebalem ISBN 978-977-416-561-0

Recenzovaná kniha je souborem studií ze sympozia, konaného od 31. ledna do 4. února 2010 poblíž kláštera sv. Hadry (nebo Hidry) západně od egyptského Asuánu. Jedná se o pátý a zatím poslední svazek edičního a konferenčního projektu Christianity and Monasticism in Egypt, jejž od roku 2002 organizují v Egyptě Saint Mark Foundation for Coptic History Studies se sídlem v americkém Ohiu a Saint Shenouda the Archimandrite Coptic Society se sídlem v americké Kalifornii. Hlavním cílem je postupně představit nejnovější mnohostranné bádání o bohatém dědictví egyptského křesťanství, a to podle regionů. Po svazcích věnovaných Wádí el-Natrún, Fajjúmu a dvěma regionům jižního Egypta se tento svazek zaměřuje na nejjižnější oblast Egypta, jež sahá od města Edfú přes Asuán (řec. Syéné) dále na jih až ke státním hranicím se Súdánem.

V češtině srov. Huňáček V. – Řoutil M., „Asyřané v Rusku aneb od čističů bot k elitě společnosti“, in: Nový Orient 4 (2009), s. 31–34.

Recenze na první tři svazky vyšla v Parrésia 2–3 (2008–2009), s. 471–479; tam si také dovoluji odkázat čtenáře pro obecné informace o edici a pořádajících institucích. Čtvrtý svazek, jenž vyšel až po zveřejnění oné recenze a není předmětem

630

631

Recenze

Recenze

Geografické vymezení knihy se přidržuje základní koncepce projektu, omezené na území dnešního Egypta. Důsledkem je v tomto případě narušení historické kulturní reality, která si žádá zahrnutí celé Núbie čili historicko-kulturního celku dnes rozděleného egyptsko-súdánskou hranicí. Zmíněný svazek však z Núbie zahrnuje pouze egyptskou část čili oblast mezi Asuánem a státní hranicí jižně od Abú Simbelu.

Stejně jako v předchozích dílech, i zde je zastoupena celá řada egyptských a zahraničních badatelů z nejrůznějších oborů. Na celkovém počtu 25 článků se podílelo 26 autorů. Příspěvky jsou – stejně jako v předchozích svazcích – rozděleny do tří tematických oddílů a průběžně číslovány jako kapitoly knihy: Language and Literature (kap. 1–9), Art, Archaeology, and Material Culture (kap. 10–24) a Preservation (kap. 25).

Po Obsahu, seznamu ilustrací a autorů otevírá knihu Předmluva (s. xvii–xviii) prezidenta Nadace sv. Marka, Fawzy Estafanouse, v níž pisatel mimo jiné děkuje zesnulému alexandrijskému patriarchovi Šenudovi III. za jeho významnou podporu celého projektu. Poté následuje Úvod (s. xix–xxi), v němž editoři svazku předkládají komentovaný výčet jednotlivých příspěvků a přiznávají, že tu zcela chybí studie k tak významným lokalitám, jako je Qasr Ibrím či ostrov Elefantina, stejně jako k tématům, jejichž závažnost by si zasloužila větší pozornost. Editoři v této souvislosti uvádějí, že po splnění původního záměru a vydání svazků ke zbývajícím regionům Egypta hodlají uspořádat sympozium a vydat dodatečný svazek věnovaný dosud opomíjeným lokalitám a tématům, k němuž budou připojeny rejstříky k celé edici.

První příspěvek recenzovaného svazku se zabývá skupinou koptských ostrak nalezených roku 1941 při vykopávkách v okolí novodobého kostela v Hagr Edfú, což je nejsevernější v knize pojednaná lokalita (Coptic Ostraka from Hagr Edfu, s. 1–7). Autorka článku Anke Ilona Blöbaum tímto způsobem publikuje svou první zprávu o zmíněném textovém korpusu, na jehož edici pracuje, a její text je pouze jeho strohým popisem, doplněným o úvahy o jeho dataci a pokus o analýzu tří z celkem téměř dvou set ostrak. Korpus tvoří především dopisy, ale najdeme zde i tři (v příspěvku analyzovaná) písařská cvičení. Texty jsou, jen zhruba, datovány do období mezi 8. a 11. stoletím.

Následující příspěvek od Jamese E. Goehringa, renomovaného odborníka na egyptské mnišství, se na základě studia literárních textů věnuje postavě asketického mnicha Makedonia, který se před polovinou 4. století stal prvním biskupem na Fílé čili na samé jižní hranici Egypta (Imagining Macedonius, the First Bishop of Philae, s. 9–20).

Autorem třetího příspěvku je Nashaat Mekhaiel, odborník na koptský liturgický textový soubor Difnár, jenž zkoumá zobrazení svatého Hadry coby biskupa

z jižního okraje Egypta během 4. století v Difnáru (Apa Hadra [Hidra] in the Difnar, s. 21–26) a dospívá k závěru, že ačkoli hymnus na sv. Hadru je kratičký a nepřináší mnoho informací o samotném světci, přesto je cenným klíčem k pochopení vzniku Difnáru.

Přehledovou statí o dějinách křesťanství na ostrově Fílé je text z pera Samuela Moawada, jenž zkoumá písemné i archeologické doklady (Christianity on Phile, s. 27–38).

Pátý příspěvek od Angelúse el-Naqlúního předkládá soupis a popis novodobých rukopisů z knihovny nedávno znovuosídleného kláštera sv. Pachómia v Edfú (The Indexing of Manuscripts of the Monastery of the Great Saint Pacho­ mius in Edfu, s. 39–46).

Siegfried G. Richter se ve svém textu zaměřuje na počátky křesťanství v Núbii (The Beginnings of Christianity in Nubia, s. 47–54). Po přehledu hlavních etap dosavadního bádání uvádí analytický přehled písemných i hmotných pramenů k nejstarším dějinám núbijského křesťanství pro oblast všech tří království čili pro Núbadii, Makúrii a Alodii (bráno od severu k jihu).

Ashraf Alexandre Sadek se v sedmé kapitole zamýšlí nad možným kladným vlivem představ starověkých Egypťanů o pouštních oblastech na pozdější rozvoj eremitského hnutí (A Foreshadowing of the Desert Spirituality in Ancient Nubia and Upper Egypt, s. 55–61).

Osmá kapitola z pera Jacquese van der Vlieta, nazvaná Contested Frontiers: Southern Egypt and Northern Nubia, AD 300–1500 (s. 63–77), je kritickou studií o vymezení pojmů, období a předmětu bádání o núbijském křesťanství.

Autor v ní vychází zejména z nápisového textového materiálu.

Youhanna Nessim Youssef se ve svém příspěvku věnuje několika koptským světcům z jižního Egypta a jejich uctívání, na něž usuzuje z literárních textů a dochovaných archeologických či architektonických památek (s. 79–91).

Následující tři příspěvky (kap. 10–12) patří již do sekce „umění, archeologie a hmotná kultura“ a zabývají se křesťanskými stavebními památkami v oblasti Asuánu. Autorkou je Renate Dekker a její příspěvky se věnují částečně vykopanému klášteru Dér el-Kubbanijja na břehu Nilu severozápadně od Asuánu (s. 93–103), stavebnímu vývoji kostela v Dér Anba Hadra jinak nazývaném klášter svatého Simeona (s. 105–115), a konečně kostelu v Dér Qubbat el-Hawa (s. 117–135), jehož zasvěcení dosud neznáme.

Jitse Dijkstra a Gertrud van Loon ve třinácté kapitole sborníku předkládají revidovanou interpretaci křesťanských nástěnných maleb z kostela postaveného v asuánském Isidině chrámu (s. 137–156). Kriticky zde hodnotí dostupné prameny a se vší opatrností musí nakonec konstatovat, že malby lze jen zhruba datovat do rozmezí 6. a 9. století a že zasvěcení kostela Panně Marii nelze nijak spolehlivě doložit.

Ranému rozvoji mnišství v království Makúrie ve střední Núbii (dnešní Dongola) se věnuje Włodzimierz Godlewski v kapitole Monastic Life in Makuria (s. 157–173), kde zkoumá především archeologické doklady mnišského života v této oblasti.

ani této recenze, byl věnován oblasti Horního Egypta mezi městy Nag Hammádí a Esna; viz Gawdat Gabra – Hany N. Takla (eds.), Christianity and Monasticism in Upper Egypt, vol. II: Nag Hammadi – Esna, Cairo – New York: American University in Cairo Press, 2010.

632

633

Recenze

Recenze

Současný metropolita asuánské diecéze, otec Hedra, předkládá souhrn moderních dějin své diecéze a dějin asuánské katedrály, která je druhou největší v zemi (s. 175–185).

Karel Innemée se v kapitole The Word and the Flesh pokouší o stylovou a především ikonografickou analýzu nástěnných maleb z núbijských kostelů zacílenou na vliv koptské a byzantské tradice na místní církevní rituály – konkrétně na liturgii, jejíž charakter se podle jeho premisy odráží ve výzdobném programu kostelů coby míst ke slavení liturgie (s. 187–199).

Komparativnímu zkoumání jedné z nástěnných maleb se věnuje Mary Kupelian, jejíž příspěvek se zaměřuje na scénu Nanebevstoupení v apsidě rozbořeného kostela v Dér Qubbat el-Hawa (s. 201–212).

Osmnáctý příspěvek z pera biskupa Martyra přibližuje kamenný podnos dochovaný v Klášteře Syřanů ve Wádí el-Natrún (s. 213–219). Podnos byl vyroben z núbijského mramoru a nese nápisy v řečtině a staré núbijštině.

Další studií věnovanou klášternímu kostelu na Qubbat el-Hawa je příspěvek Howarda Middleton-Jonese o digitální tříprostorové rekonstrukci tohoto kostela (s. 221–229). Autor popisuje použité technické nástroje a metodické postupy, které by se v budoucnu daly použít také u jiných stavebních památek koptského mnišství a jejichž prostřednictvím by se dala získat data pro konzervátorské programy i budoucí archeologické vykopávky.

Atif Naguib přispěl katalogem křesťanských předmětů ze sbírek Asuánského muzea na ostrově Elefantina a Núbijského muzea otevřeného roku 1997 v Asuánu (s. 231–236).

Jednadvacátá kapitola je příspěvkem k dějinám křesťanství v Hagr Edfú v období pozdního starověku a raného středověku (s. 237–248). Elisabeth O’Connell v ní vychází z výsledků expedice Britského Muzea, které zde od roku 2001 provádí archeologický výzkum, a ze svědectví středověkých rukopisů objevených tamtéž.

Adel Sadek pojednal o stopách křesťanství na lokalitě Kóm Ombo, proslulé především svým chrámem z Ptolemaiovského období (s. 249–256). Autor tak činí na příkladu kovových liturgických předmětů získaných během archeologických prací v domě z raně křesťanského období, který leží na východ od zbytků kostela.

Třiadvacátý příspěvek je dalším z řady textů o vztazích mezi křesťanskou Núbií a Wádí el-Natrún (s. 257–264). Otec Bigoul al-Suriany v něm zkoumá literární zmínku (u al-Maqrízího) o klášteře svatého Anuba a vykládá ji jako doklad o přítomnosti Núbijců ve Wádí el-Natrún. V dalším pak navrhuje, že tento klášter byl zasvěcen sv. Onufriovi.

Františkánský badatel Awad Wadi v následující kapitole podává kritický přehled publikovaných prací francouzského badatele Monnereta de Villard (1881–1954), věnovaných křesťanské Núbii (s. 265–270).

A konečně poslední kapitola se jako jediná zabývá ochranou a restaurováním památek (s. 271–280). Ashraf Nageh v ní pojednává o projektu konzervace vážně poškozených nástěnných maleb v klášteře sv. Hatry na západním břehu Nilu v Asuánu.

Na konci svazku najdeme seznam zkratek časopisů, edičních řad a institucí, stejně jako soubornou bibliografii publikovaných prací. K tomu zbývá doplnit, že autoři jednotlivých příspěvků odkazují na literaturu ve zkrácené podobě (autor a rok vydání) a samotný poznámkový aparát vždy následuje za příspěvkem coby „endnotes“.

Recenzovaný svazek je stejně jako předešlé svazky této ediční řady charakteristický kolísavou odbornou úrovní příspěvků, což odráží především pestrost autorského kolektivu s nejrůznějším zázemím, vzděláním a profesním působením (studenti, kurátoři místních sbírek, universitní profesoři, mniši, místní biskupové). Přínos edice Christianity and Monasticism in Egypt je přesto nesporný a čtenář se snad již může těšit na svazky zaměřené na Deltu či pouštní oblasti Egypta.

634

635

Marek Dospěl

Gohar Muradean Հին Յունական առասպելներու արձագանքները Հայ միջնադարեան մատենագրութեան մէջ [The echoes of old Greek legends in Armenian mediaeval literature] Yerevan, Nairi 2014, 300 pages, hardback ISBN 978-5-550-01738-8 This remarkably encyclopaedic volume is a compilation of no fewer than 154 numbered excerpts from a wide variety of Armenian sources (many of which remain unpublished), presenting a conspectus of Armenian versions of Greek legends. In her rather pithy introduction, Muradean discusses the career of Greek legends within Greek antiquity, the use of Greek mythology in Patristics, the appearance of Greek mythology in Armenian translation as well as in original Armenian literature, and, finally, the transliteration and sometimes transformation of Greek names in the Armenian sources. In her introduction she makes a number of illuminating points – for instance, identifying particular groups of Armenian authors evincing mutual influences or provenance from common Greek sources.

These, incidentally, include works by writers as diverse as Philo of Alexandria, Plato, Apollodorus of Athens, Eusebius of Caesarea, St. Gregory the Theologian and Pseudo-Nonnus, amongst others. The Armenian sources constitute a most impressive list; Grigor Magistros is naturally included – but, somewhat more surprisingly, so is St. Gregory of Narek! Yes, he did refer to Greek mythology – mentioning Poseidon and Demeter in his Encomia. Certain legends featured in the volume derive exlusively from translated items, whilst others may be obtained from translated as well as original, Armenian works. Muradean has

Recenze

Recenze

made a number of astute observations: for instance, by dint of analysing the distortions in some of the proper names, she distinguishes between errors in translation and scribal errors, and also exposes instances where the Armenian translator may have blatantly misunderstood the Greek original.

The general presentation consists of a brief introductory section preceding each myth, which is invariably followed by the Classical Armenian text or texts corresponding to a particular character, myth or general topic; whenever the source of the Armenian text could be identified, the Greek original is placed in an adjacent column, enabling immediate comparison. To cater for readers unfamiliar with Greek and with Classical Armenian, Muradean has provided Modern Eastern Armenian translations of all the texts. In her translations, she has pinpointed departures from the Greek original. Thus, her third column features in the first instance a faithful translation of the Classical Armenian text; but whenever this differs from the Greek source, a precise translation of the latter immediately follows in parentheses. Her translations are generally accurate, the occasional slip or omission notwithstanding (for instance, on p. 265 her translation has omitted the phrase “ekaston hoti edynto” altogether).

Unfortunately, in my own copy a typographical problem appears to have rendered parts of references found in footnotes illegible in some instances (such as footnote 1 on p. 64, where small squares appear instead of letters).

The above minor niggles fade into insignificance in comparison to a rather more obnoxious and constant irritation: the pertinacious use of the communistera orthography throughout the Eastern Armenian introductory passages and translations. These jar disagreeably with the Classical Armenian texts. Surely in a book devoted to classical philology, and indeed a monograph intended to be of lasting value and warranting repeated use, the classical orthography ought to have been unhesitatingly used. As it is, the reader has to tolerate the striking and grotesque incongruity between – for example – the classical Heraklēs (Հերակլէս) and the Soviet Herakles (Հերակլես) rubbing shoulders with each other on the same page (p. 123) in adjacent columns. Indeed, the use of the communist orthography nearly ruins the otherwise valuable table in Section 5 of the introduction, where the eye has to countenance such infelicities as Միխայել the Assyrian, Եղիշե and Դավիթ Զեյթունցի. In the resulting confusion, can one genuinely believe that an Armenian mediaeval writer would ever have written (see line 4, p. 35) Կիբելե – in addition to Կիւպեղէ (for Cybele)? The former is presented as the correct form, and the latter as the corrupted version (p. 33)! Surely Gohar Muradean, and her subject matter, deserve better than that!

A useful extension to the work – particularly concerning the manner in which Greek Classical proper names were rendered into Armenian – could have involved including the legacy of the Venetian Fathers. The Iliad, for instance, was variously translated by them as Եղիական (1843) and Իլիական (1864).

Issues of translation and of transliteration could have thus been brought further forward – and they remain, after all, of the greatest relevance in the present day,

when, for instance, we are reluctant witnesses to such grotesque attempts in the press (in Armenia as well as in the Diaspora) at rendering the name of Pope Francis as Ֆրանցիսկոս instead of the more literate Փրանկիսկոս: This is a pioneering work of imposing scholarship. The variety and sheer scope of the material that must have been combed through by the author is impressive, and although the volume is essentially a source-book, many of the observations to be found in Muradean’s introduction are of great interest, and bespeak of a keen intellect and alertly critical approach. Without doubt, the present volume will stimulate further research into the sources, and several detailed studies will emerge focusing on the material from a variety of perspectives. The volume is a dazzling source, quite un-put-downable for anyone with an interest in Classical culture viewed through Armenian spectacles through the ages, and is a most welcome addition to Armenian studies. Gohar Muradean deserves our unreserved congratulations.

636

637

Haig Utidjian

Peter Hatlie The Monks and Monasteries of Constantinople (ca. 350–850) Cambridge: Cambridge University Press, 2007, 549 s.

ISBN 978-052-120-889-5

Monografie Petera Hatlieho – profesora byzantských a středověkých dějin dallaské university, od roku 2003 také po jistý čas ředitele a děkana jejího římského kampusu a mimo jiné i žáka Johna Meyendorffa a Maryanny Kowaleské – nazvaná Mniši a kláštery Konstantinopole (asi 350–850) otevírá široký pohled na roli, již v dané době sehrálo konstantinopolské mnišství.

Autor postupuje chronologicky. V první části se zabývá obdobím mezi lety 300–565. Letmo se dotýká počátků mnišského hnutí a jeho vkořenění do nové půdy byzantské reality, která do dalšího vývoje zákonitě vnáší svůj „genetický“ potenciál, zejména schopnost propojit mnišství se společenským, politickým, The author of the present review is indebted to the Grant Agency of Charles University in Prague, whose support within the framework of Grant No. 1746214 contributed towards the research for and publication of the present review. Tato publikace vyšla s podporou Grantové agentury UK v rámci projektu č. 1746214 s názvem „Hudba arménského hymnáře“, který na FF UK realizoval Haig Utidjian.