Katastrofa křesťanů

Michal Řoutil, Petra Košťálová, Petr Novák

Katastrofa křesťanů Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923

Pavel Mervart 2017

Vydání knihy finančně podpořil Státní fond kultury České republiky.

Vydání publikace bylo financováno z dotace Ediční rady Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.

Monografie vznikla v rámci systému podpory fakultních monografií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Edice Pro Oriente edici řídí Michal Řoutil Recenzovali: prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. doc. PhDr. Václav Huňáček, CSc. © Michal Řoutil, Petra Košťálová, Petr Novák, Nicole Votavová Sumelidisová, 2017 Maps © Kateřina Vytejčková, 2017 © Pavel Mervart, 2017 ISBN 978-80-7465-254-7

Obsah

Úvod 13

Část I: Osmanská říše a její křesťanské menšiny (od 19. století do roku 1914) Kapitola 1: Osmanská říše v době proměn 19

První reformy: Tanzímát 22 Vláda sultána Abdülhamida II. 27 Rok 1908: mladoturecká revoluce a obnovení osmanské ústavy 35 Vstup Osmanské říše do 1. světové války 40

Kapitola 2: Křesťanské menšiny a jejich postavení v Osmanské říši 43

Arméni 49 Od milletu k národu 55 Vznik arménských revolučních stran 60 Předzvěst genocidy: protiarménské a protikřesťanské pogromy v letech 1894–1896 a masakr v Adaně v roce 1909 67 Hamídíjské masakry 69 Adanský masakr 75 Asyřané 79 Konfesijní mozaika osmanských a perských Asyřanů 81 Západní misie a počátky etnicko-náboženského sebeuvědomování Asyřanů 88 Perzekuce, vyhánění a masakry Asyřanů do roku 1914 92 Řekové 95 Velká církev pod nadvládou půlměsíce 98 Úpadek Osmanské říše a řecké naděje 103 Balkánské války (1911–1913) 107

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923) Kapitola 1: Mec Jeghern 115

Vznik Speciální organizace a její role během genocidy 118 Vanské povstání, duben – květen 1915 121 „Rudá neděle“. Zatčení, deportace a likvidace arménské konstantinopolské elity 125 Mladoturci a zákon o deportacích obyvatelstva 130 Likvidace arménské mužské populace 132 Deportace obyvatelstva 136 Geografie hrůz: deportace a vyvražďování Arménů podle jednotlivých provincií 140 Vilájet Erzurum 140 Vilájet Van 145 Vilájet Bitlis 147 Vilájet Diyarbekir 152 Vilájet Charput/Mamuret ül-Aziz 156 Vilájet Sivas 164 Ostatní oblasti 170 171 Vilájet Trabzon (Trapezunt) 175 Vilájet Angora (Ankara) Vilájet Kastamonu 179 Konstantinopol 181 Vilájet Edirne a mütasarrıflık Biğa/Dardanely 184 Mütasarrıflık Izmit 186 Vilájet Bursa/Hüdavendigâr a mütasarrıflık Kütahya 188 Vilájet Aydın/Smyrna 189 Vilájet Konya 191 Vilájet Adana 192 Vilájet Aleppo 196 Hrdinové z Mojžíšovy hory a další místa odporu 200 „Mohou žít jen v poušti, nikde jinde.“ Druhá fáze arménské genocidy 207 Arménská Osvětim – Deir ez-Zor 222 „Nevěřící, máte děti na prodej?“ Národ sirotků a vdov 228 Utrpení žen a dětí během deportací 228 Sirotci a sirotčince 234 Humanitární organizace a jejich pomoc obětem genocidy 238 Spravedliví mezi národy. Odvážné činy těch, kdo se vzepřeli 245

Politický, ekonomický a náboženský podtext arménské genocidy Politický podtext Ekonomický podtext Náboženský podtext Arménská genocida a dobové světové veřejné mínění

251 251 253 258 265

Kapitola 2: Sajfó 271

Asyřané a 1. světová válka: od loajality k vyhlášení války 273 Geografie hrůz: vyvražďování Asyřanů v severní Mezopotámii, v pohoří Hakkari a v perském Ázerbájdžánu 277 Pohoří Hakkari 277 Urmíja, Salmás a okolí 282 Diyarbekir, Mardin, Siirt, Tur Abdin 288 Centra odporu: Midyat, ‘Ajn Wardó a Ázak 293 Hekatomby a další hekatomby 297 Vražda katholika-patriarchy Már Šimuna Benjamina a situace v roce 1918 302 Konečný účet Sajfó 305

Kapitola 3: Sfagi 311

První dějství tragédie – etnické čistky ve východní Thrákii a na západním pobřeží Malé Asie Pronásledování, deportace a likvidace Řeků z Pontu Konec války a řecké ambice Smyrenská tragédie „Řecká tragédie“ a světové veřejné mínění

313 320 323 330 335

Část III: Dědictví vyvražďování: život po katastrofě Kapitola 1: Arméni: genocida jako ustavující kód národa 341

„Arménská otázka“ během osmanské expanze do Zakavkazska Viníci potrestáni? Konstantinopolské procesy z let 1919–1920 a Operace Nemesis Arménská otázka a arménsko-turecká válka Osudy zbytků arménského obyvatelstva v Osmanské říši a Turecku v letech 1918–1945 „Hledám svou prababičku“: Arméni a „Kryptoarméni“ v současném Turecku

342 347 351 354 362

Turecké stanovisko aneb stručné dějiny popírání arménské genocidy 367 První období: osmanská vyšetřovací narace 370 Druhé období: republikánská obranná narace 371 Třetí období: postnacionalistická kritická narace 374 Paragraf 301 a vražda Hranta Dinka 376 Genocida jako ustavující kód národa: Arménské stanovisko 379 Arménská republika 380 Diaspora 382 Arménsko-turecké a arménsko-ázerbájdžánské vztahy a genocida 384 Boj za uznání arménské genocidy 387 Kapitola 2: Asyřané: pronásledování a masakry nekončí 391

Poválečná mezinárodní situace a tzv. asyrská otázka Útěk z vlasti a nové masakry: pohoří Hakkari 1924–1925, Irák 1933 Sajfó a světové veřejné mínění

392 396 402

Kapitola 3: Řekové: Vyhnání z vlasti 407

Vítězové a poražení?

Mírové smlouvy a jejich důsledky Další vývoj řecko-tureckých vztahů

407 410 416

Část IV Otázky, odpovědi a širší kontext Kapitola 1: K podílu císařství na tragédii křesťanů v Osmanské říši 425 Kapitola 2: Nepřátelé, nebo spojenci? Kurdové a vyvražďování křesťanů 437 Kapitola 3: Vyvolenost, nebo lhostejnost?

Arménská genocida a židovský holokaust 447 Kapitola 4: Likvidace křesťanů v Osmanské říši a dobový český tisk 463 Kapitola 5: Kulturní genocida křesťanů v Osmanské říši a Turecku 477 Kapitola 6: Arménská genocida v literatuře, výtvarném umění, filmu a divadle 485

Kapitola 7: Pronásledování a masakry Asyřanů v literatuře, výtvarném umění a filmu 523 Kapitola 8: Maloasijská katastrofa v řecké literatuře 533

(Nicole Votavová Sumelidisová)

Doslov

557

Poznámky 561 Použitá literatura 653 Seznam ilustrací 701 Summary 703 Ediční poznámka 709 Rejstřík 711

Věnováno obětem a těm, kdo přežili

Úvod

... na světě jsou pohromy a oběti a je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy.

Albert Camus, Mor

V předvečer 1. světové války přebývalo na území mnohonárodnostní a nábožensky pestré Osmanské říše 3,5–5 milionů obyvatel křesťanského vyznání. V arménském milletu (millet-i Ermeniyân) sice převládali Arméni, ale až do 19. století jej tvořili také Asyřané/Syřané, rozdělení do čtyř autonomních komunit – asyrsko-nestoriánské, syrsko-jakobitské, chaldejsko-katolické a syrsko-katolické (formálně do tohoto milletu patřily také ostatní nechalkedonské církve). Pravoslavné národy s dominantou Řeků byly sdruženy do tzv. milletu Rúm (millet-i Rûm).1 Křesťané byli původními obyvateli této části Blízkého východu – Arméni ve východní Anatolii (v šesti vilájetech s centrem v okolí jezera Van) a v Kilíkii, Asyřané/ Syřané v pohoří Hakkari, severní Mezopotámii a perském Ázerbájdžánu, Řekové v Konstantinopoli a dalších velkých městech, v Thrákii a Malé Asii (zejména v Pontu).

K dnešnímu dni žije v Turecku nepatrný zbytek původní křesťanské populace, a sice zhruba 60–80 tisíc Arménů (z toho přibližně 5 tisíc arménských katolíků a 500 protestantů), 20 tisíc Asyřanů/Syřanů (převážně syrských jakobitů) a 2–3 tisíce Řeků, tedy zhruba 0,1 % z celkového počtu obyvatel. Tragické události započaté 1. světovou válkou zapříčinily nejen takřka úplné vykořenění křesťanské civilizace z tohoto území, nýbrž také to, že se život bývalých křesťanských minorit Osmanské říše od roku 1923 odvíjí většinově již za hranicemi jejich původní domoviny.

Předkládaná monografie patří ve světovém kontextu vůbec k prvním pokusům představit danou problematiku na akademické úrovni v celé její šíři, tedy nikoli pouze jako národní tragédii Arménů, ale jako proces likvidace všech křesťanských

14

Úvod

komunit Osmanské říše. Časové vymezení práce, konkrétně rozmezí let 1914–1923, tedy od začátku 1. světové války až po vznik novodobého Turecka, rovněž sleduje uvedenou linii.

Zvolený postup představuje logický krok – jestliže ještě v roce 1965 mohlo být vyvražďování Arménů označováno za „zapomenutou genocidu“ zasypanou v povědomí většiny světa pod „nánosem mlčení“ a neexistovala dokonce ani jediná komplexní vědecká publikace, památník či muzeum, které by tyto hrůzy připomínaly, dnes je situace podstatně jiná.2 O arménské genocidě již máme k dispozici desítky monografií, stovky studií a statí od předních historiků, politologů a publicistů, neustále jsou publikovány nové archivní prameny, memoáry a svědectví, pravidelně jsou pořádány vědecké konference i vzpomínkové akce.

Přestože se arménská genocida stala ve veřejném prostoru za posledních padesát let známým a široce diskutovaným fenoménem, o likvidaci dalších křesťanských menšin totéž říci nemůžeme. Hovoří-li se dnes o vyvražďování Asyřanů/ Syřanů jako o „vymazané“ (obliterated) genocidě, perzekuci anatolských a pontských Řeků bychom mohli nazvat genocidou „objevovanou“. Potřebu rozšíření studia problematiky, zjevnou v posledních letech, si ostatně začínají uvědomovat jak badatelé, tak zástupci jednotlivých náboženských komunit. Zdá se, že pouze tímto způsobem se lze dobrat nových poznatků a přiblížit se objektivnímu historickému zhodnocení událostí.3 Jistý mezník ve společném studiu problematiky „křesťanských genocid“ v Osmanské říši představovalo kolokvium upořádané 24. května 2008 v řeckém Komotini pod názvem Tři genocidy, jedna strategie.

Tato kniha si klade za cíl popsat průběh, mechanismy, aktéry, oběti a důsledky této tragédie. K popisu násilností, kterým byly oběti vystaveny, v publikaci užíváme různých termínů – „masakry“, „ukrutnosti“, „řeže“, „zvěrstva“, „pogromy“, „vyvražďování“ aj. Pokud v této práci hovoříme o „genocidě“, zohledňujeme současné dvojí užití tohoto pojmu, a sice v jeho užším i širším smyslu. Užší pojetí je spojeno s mezinárodním trestním právem, širší se týká běžného užití termínu např. v žurnalistice („genocida bosenských Muslimů“, „genocida jezídů v Iráku“ atd.). Zvláště v širším chápání často nemusí docházet k naplnění původního významu pojmu, jak jej definoval polský právník židovského původu Raphael Lemkin (1900–1959), a sice, že se jedná o „koordinovaný plán různých kroků, vedoucích ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin s cílem zlikvidovat je. K tomuto účelu slouží dezintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národnostního cítění, náboženství a ekonomického života národnostních skupin, rovněž pak likvidace osobní bezpečnosti, svobody, zdraví, důstojnosti a života jednotlivců náležejících k těmto skupinám“.4 Genocida (neboli „slovo na ,g‘ “) se stala v diskusi o tom, co se v posledních letech Osmanské říše v souvislosti s křesťanskou populací odehrálo, skutečným

Úvod

15

kamenem úhelným. Autoři reflektují probíhající dlouholetou celosvětovou diskusi na toto téma i bouřlivé kontroverze a rozhodli se užívat termínu „genocida“ pouze v případě deportací a vyvražďování Arménů. Při popisu násilí na ostatních křesťanských komunitách se ve shodě s většinovým názorem vědecké obce drží obvyklé terminologie.

Arménskou genocidu i vyvražďování a deportace Asyřanů/Syřanů a Řeků lze posuzovat a zkoumat na více úrovních, z nichž každá v sobě zahrnuje několik základních témat: mezinárodní úroveň (geopolitické vlivy, nadnárodní vztahy), vnitrostátní úroveň (konstrukce „vnitřního nepřítele“, polarizace vzájemných vztahů, regionalizace aj.) a osobnostní úroveň (mikro-historie).5 V této publikaci se snažíme o kombinaci těchto přístupů.

Kniha sestává ze čtyř částí.

První uvádí ve dvou kapitolách do politické, národnostní a ekonomické situace Osmanské říše od poloviny 19. století do roku 1914 (reformy Tanzímátu, dopad sultánských dekretů Hatt-ı Şerif-î Gülhane a Hatt-ı Hümâyûn, panování sultána Abdülhamida II., mladoturecká revoluce roku 1908, balkánské války 1911–1913, vstup Vysoké porty do 1. světové války aj.) a do společenské a církevní situace, v níž se nacházely arménská, asyrská/syrská a řecká menšina (systém milletů, struktura hierarchie aj.). Pozornost je věnována také prvním vlnám pronásledování během tzv. hamídíjských masakrů (1894–1896) a pogromu v kilíkijském městě Adana a jeho okolí (duben 1909).

V druhé části již autoři přecházejí bezprostředně k událostem z let 1914–1923.

První kapitola je věnována genocidě Arménů v letech 1915–1916. Chronologický přístup umožňuje pochopit časovou souslednost událostí (Vanské povstání, zatčení arménské konstantinopolské elity, vydání příkazu k deportacím, vyvraždění mužské populace, ozbrojený odpor obránců Mojžíšovy hory), přístup geografický pak přináší detailní popis průběhu samotných deportací. Děsivé následky vyhnání do východosyrské pouště jsou demonstrovány na osudu žen a dětí v koncentračních táborech s centrem v Deir ez-Zoru. Podkapitola Spravedliví mezi národy pak uvádí jména těch, kdo se odmítli násilností účastnit nebo Arménům v nouzi pomáhali. Ve druhé kapitole, popisující vyvražďování Asyřanů/Syřanů, rovněž dominuje geografický princip. Syrští křesťané tehdy trpěli společně s Armény, a to jak v severní Mezopotámii (města Diyarbekir, Mardin, Siirt, Tur Abdin), tak v pohoří Hakkari a v perském Ázerbájdžánu (Urmíja, Salmás a okolí). Úkladná vražda katholika-patriarchy Már Šimuna Benjamina v březnu 1918 a další vlna pronásledování pak vedly k hromadnému exodu Asyřanů/Syřanů do Brity ovládaného Hamadánu.

16

Úvod

Třetí kapitola druhé části popisuje etnické čistky páchané na Řecích v Thrákii a Malé Asii, stejně jako pronásledování, deportace a likvidaci Řeků z Pontu. Širší kontext historického řecko-osmanského potýkání pak úzce souvisí s tzv. smyrenskou tragédií: v září 1922 došlo v tomto městě k mohutnému požáru (hořely pouze křesťanské čtvrtě, řecká a arménská), jenž si vyžádal desetitisíce obětí.

Ve třetí části se pozornost přesouvá k následkům událostí. Pokud jde o Armény, je pozornost věnována mj. arménsko-osmanským vojenským konfliktům (1918–1920), válečným soudům s viníky genocidy v Konstantinopoli (1919–1920), pomstě a zavraždění některých pachatelů násilností, životu Arménů v poválečném Istanbulu, „Kryptoarménům“, současným arménsko-tureckým a arménsko-ázerbájdžánským vztahům aj. Pokračování tzv. asyrské otázky v poválečných letech je sledováno s ohledem na vývoj v oblasti – včetně definitivního vyhnání Asyřanů/Syřanů z pohoří Hakkari (1924–1925), masakru v irácké vesnici Sime­ le (1933) a zformování diaspory. Řecko-turecké vztahy došly tragického vyústění ve výměně obyvatelstva (1922–1923), během něhož muselo území Osmanské říše opustit 1,3 milionu Řeků a z Řeckého království pak bylo přesunuto zhruba půl milionu muslimů.

Závěrečná, čtvrtá část knihy nese název Otázky, odpovědi a širší kontext a přináší osm kapitol, v nichž se autoři věnují problémům podílu Němců a Kurdů na násilnostech, paralelám mezi arménskou genocidou a židovským holokaustem, ohlasu masakrů v dobovém českém tisku a tzv. kulturní genocidě křesťanů v Osmanské říši a dnešním Turecku; poslední tři kapitoly analyzují vliv tragických událostí na literaturu, hudbu, malířství, film a divadlo všech tří národů.

Autoři vnímají problematiku likvidace křesťanů na sklonku Osmanské říše výhradně jako poznávací, nikoliv politické téma. Aktuálnost jí přidává i současná zoufalá situace blízkovýchodních křesťanů, kterou lze do jisté míry vnímat jako pokračování likvidace těchto starobylých komunit v místech, kde po staletí žijí.

Nejtragičtějším událostem svých moderních dějin říkají jednotlivé komunity různě – Arméni je označují Mec Jeghern (Velký pogrom), Aghet (Pohroma, Ka­ tastrofa) nebo Achsor (Exil, Vyhoštění); Asyřané je nazývají Sajfó (Rok meče), Gunhé (Rány osudu) nebo Firmano (Ferman, tj. dekret či listina v tomto případě povolující vraždění křesťanů); pro Řeky se jedná o Sfagi (Masakr), Xerizomos (Vykořenění, Vyhnání) či Megale katastrofe (Velká katastrofa). Zapamatujme si tato neznámá, tajemná slova, předcházejí totiž nejen hebrejskému Šoa, ale také mnoha dalším výrazům, jež označují masové ukrutnosti, které lidé různé víry i národnosti museli v minulosti prožít.6

Část II

Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Kapitola 1

Mec Jeghern

Ačkoli Osmanská říše zachovávala od počátku 1. světové války „ozbrojenou neutralitu“, již 2. a 3. srpna 1914 vyhlásila mobilizaci. Po vydání mobilizačního rozkazu (seferbelik) v srpnu 1914, který se týkal přibližně tří milionů mužů bez ohledu na náboženskou příslušnost, probíhaly všechny kroky spojené s přípravou na válku.1 Již o měsíc později zaslal ministr vnitra rozkazy do provincií držet arménské politické a jiné autority pod dozorem.2 V listopadu 1914 vstoupila Osmanská říše do 1. světové války po boku svých spojenců Německa a Rakouska-Uherska.

Strana Dašnakcutjun se oficiálně nepřipojila ani k Portě, ani k Rusku. Vyhlásila sice loajalitu Osmanské říši (mnoho Arménů bylo naverbováno do osmanských jednotek v rámci povinné vojenské služby), ale bez ohledu na to řada Arménů jednala na vlastní pěst. Většina partyzánů (fedayi) přešla na ruskou stranu a v Tbilisi pak zformovala jednotky dobrovolníků, které organizovala převážně strana Dašnakcutjun. Veleli jim známí partyzáni pod přezdívkami Andranik, Kheri, Dro, Hamazasp aj.3 Jednotky arménských dobrovolníků v ruské armádě však nečítaly více než 4 000 mužů a nemohly výrazněji ovlivnit průběh bojů na kavkazské frontě. Považovat aktivity těchto jednotek za příčinu deportací civilního arménského obyvatelstva a následné genocidy tedy rozhodně nelze.4 Arménští vojáci z Osmanské říše tak stanuli, i když většinou v nebojových pozicích, proti svým souvěrcům na druhé straně hranice. Situaci ještě zhoršilo prohlášení ruského cara Mikuláše II. k osmanským Arménům ze 17. září 1914, v němž je vyzýval k revoltě a připojení k ruským Arménům. Porta však viděla pouze jednu stranu mince, a to arménskou „zradu“. Vystoupila také s „provokační

116

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

tezí“, podle níž arménští partyzáni, operující na území Osmanské říše, podnikali teroristické útoky za účelem vzbudit pozornost a vyprovokovat intervenci zahraničních velmocí. Další důvod osmanské nervozity spočíval ve zranitelnosti zásobovacích linií. Systém zásobování armády byl vybudován po němec­ kém vzoru a nepočítal s pohybem zásobovacích kolon přes území, ve kterém operovali záškodníci.5 Arménští partyzáni se měli řídit balkánským příkladem a nebrali údajně ohled ani na vlastní civilní obyvatelstvo.6 „Provo­ kační tezi“ jako vysvětlení masakrů a deportací lze ovšem vyvrátit: nelze totiž prokázat, že by se partyzáni skutečně stali reálným ne­ bezpečím pro celou říši.7 Enver Paşa, osmanský ministr války.

Armény ve skutečnosti často provokovali sami mladoturci a podsouvali jim údajnou „podzemní“ činnost – ať už se jednalo o fotografie fingovaných arménských „skladů zbraní“, ve skutečnosti z výzbroje tureckých četníků či vojáků, nebo o potlačování domnělých „povstání“ (např. v Erzurumu či Yozgadu), k nimž nikdy nedošlo.8 Osmanská ofenziva proti Rusku na kavkazské frontě však během zimy 1914 až 1915 ztroskotala a rozpad osmanské válečné linie pootevřel cestu ruským jednotkám, v nichž často bojovali i Arméni, naverbovaní v kavkazské části Arménie.

Hrozba arménské kolaborace s Rusy pro Turky citelně vzrostla po bitvě u Sa­ rıkamışe (prosinec 1914 až leden 1915). Smrt v ní našlo 80 000 až 90 000 osmanských vojáků (polovina padla v boji, druhá polovina umrzla při ústupu nebo zemřela na tyfus, který se ve vojsku rozšířil těsně po bitvě), tedy prakticky celá 3. osmanská armáda. Jednalo se o největší prohru v osmanských dějinách.9 Enver Paşa, který neúspěšnou ofenzivu vedl, omlouval porážku kolaborací Arménů s Rusy.10 Ruský postup východní Anatolií směrem na Van, Bitlis a Muş se neobešel bez masakrů tamních civilistů a oživil nejhorší noční můry muslimského obyvatelstva. Mladoturecké vedení reagovalo na válečné neúspěchy na několika frontách různými způsoby, mimo jiné také aplikováním metod „totální války“, přejatých již dříve z Pruska.11 Pro mladoturky představoval jakýkoli projev arménské neloajality vážné narušení stávajícího pořádku; předválečná hysterie, stejně jako první neúspěchy osmanských vojsk, toto přesvědčení jen posílily. Aktivity arménských politických

Kapitola 1: Mec Jeghern

117

stran, lokální arménská povstání ve východních provinciích a přeběhlictví k Rusům během prvních bojů 1. světové války na kavkazské frontě, to vše zapadalo do obrazu vnitřního nepřítele, připraveného kdykoli zradit. Mladoturecké vedení tvrdilo: Arméni požadují rovnost, spravedlnost, svobodu a veřejný pořádek. Na to mají právo […] a my je podporujeme. Jenže Arméni se u toho nezastaví, chtějí v této oblasti, které říkají Arménie, také samosprávu. Tento požadavek neznamená revoluci, nýbrž válku proti nám.12

Na začátku roku 1915 již politické špičky İttihadu zjevně dospěly k názoru, že se strůjci masakrů v letech 1894–1896 a 1909 dopustili strategické chyby, když nevyhladili celou arménskou populaci. Cílem pronásledování Arménů za vlády sultána Abdülhamida II. totiž bylo spíše zkrotit ambice údajně neloajálního milletu než jej zcela zlikvidovat. Avšak počínání mladoturků v letech 1915–1916 směřovalo k radikální změně statu quo: v budoucím uspořádání země se s arménským živlem již nepočítalo.13 Přední postava mladoturků dr. Mehmet Nâzım v jedné ze svých řečí ke členům strany prohlásil, že tentokrát musí být „práce“ dokončena: Pokud se spokojíme s […] místními masakry […], pokud tato čistka nebude všeobecná a konečná, nevyhnutelně to bude znamenat problémy. Proto je absolutně nutné zlikvidovat Armény jako celek, aby na zemi nezůstal ani jeden a vyhasly všechny představy o Arménii. […] Možná jsou mezi vámi tací, kteří tento krok považují za příliš brutální. Možná vás napadne otázka, jak by mohli úplnou likvidaci ohrozit děti, starci či nemocní. Možná si pomyslíte, že by měli být potrestáni jen ti, kdo se nějak provinili. […] Pánové, vyvarujte se, prosím, slabosti, nebo vás tyto city přivedou k vlastnímu zániku.14

Proces likvidace arménského obyvatelstva v Osmanské říši lze shrnout do ně­ kolika základních etap: 1) zatčení a popravy arménské intelektuální elity a její (často veřejná) exekuce; 2) vyvraždění dospělých Arménů mužského pohlaví; 3) segregace žen a dětí – vyhnání z domovů; 4) deportace v „konvojích smrti“ – postupná likvidace arménských žen, dětí a starších lidí přímo během cesty nebo později ve sběrných táborech v severovýchodní Sýrii.

Průběh arménské genocidy se obvykle dělí na dvě základní fáze:

118

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

1) vyvraždění arménské mužské populace a deportace zbylého obyvatelstva (duben – prosinec 1915); 2) vznik tranzitních a koncentračních táborů a likvidace deportovaných (prosinec 1915 – prosinec 1916).

Vznik Speciální organizace a její role během genocidy Zásadní roli v přípravě a realizaci deportací sehrála tzv. Speciální organizace (Teşkilat-ı Mahsûsa), která vznikla jako polotajné uskupení na podnět Envera Paşi již v roce 1911, v roce 1913 pak byla oficiálně založena a rok nato reorganizována.15 Od 5. srpna 1914 podléhala osmanskému ministerstvu války, v jehož čele stál Enver Paşa, a v době největšího rozmachu měla přibližně 30–34 tisíc členů.16 Při konfliktech Osmanské říše s protivníky plnila různé úkoly a podle jednoho ze svých zakládajících členů měla naplňovat dva cíle: Prvním byl panislamismus, který měl všechny muslimy shromáždit pod jednou vlajkou, druhým byl panturkismus, který měl soustředit veškerý turecký národ do jednoho politického celku.17

Speciální organizace působila na celém území Osmanské říše i mimo ni. Na mezinárodní úrovni podněcovala povstání muslimů proti Britům a Rusům, a to mimo jiné na Kavkaze, v Egyptě, Persii či Indii.18 Na „špinavou práci“ verbovala do svých řad Kurdy a „Čerkesy“, ale i propuštěné vězně, jejichž počet ke konci roku 1914 přesáhl 10 000. Podle generálního sekretáře organizace Midhata Şükrüa se členové oddílů çete zařazených do Speciální organizace proměnili během služby vlasti z „lidí bez cti“ (namussuz) v osoby společensky vážené (namuslu).19 Dánská misionářka Karen Jeppeová (1876–1935) působící v Urfě napsala v dopise z 18. června 1915 adresovaném Gertrudě Rösslerové, manželce německého konzula v Alep­pu Waltera Rösslera, o „Čerkesech“ toto: „Čerkeští dobrovolníci, kteří tudy právě mašírují, se chovají jako kozáci a vládu vůbec nerespektují. Ze spolehlivých zdrojů je známo, že dokonce napadli velitele pravidelných jednotek.“20 Yusuf Rıza, významný člen organizace, během poválečných vojenských soudů vypověděl, že existovaly dvě Speciální organizace – jedna podřízená ministerstvu války (měla charakter tajné služby a speciálních sil, jejichž cílem byla podpora osmanských válečných snah: operovala převážně ve vztahu k zahraničí),

Kapitola 1: Mec Jeghern

119

druhá İttihadu. Právě ona měla za úkol likvidaci Arménů: Druhá Speciální organizace vznikla […], aby řídila deportační operace, protože na to nestačily síly četnictva. […] Tyto jednotky a jiné jednotky sestavené [první] Speciální organizací jsou dvě zcela odlišné věci.21

Obě Speciální organizace působily paralelně s oficiální armádou a dostávaly rozkazy přímo z center v Konstantinopoli. Měly pro­ pracovanou strukturu i důmyslný systém konspirace, který přispíval k jejich utajení a pomáhal jim skrývat důkazy. Dále budeme, až na výjimky, hovořit o „druhé“ Speciální organizaci.

Bahaettin Şakir, spoluzakladatel SpeTakto ve svých pamětech popsal úlohu, ciální organizace. význam a postavení Speciální organizace jeden z jejích velitelů Kuşçubaşizâde Eşref (1873–1964): Speciální organizace byla tajná skříňka, která se stala základním kamenem, zajišťujícím vnitřní a vnější bezpečnost osmanského státu. […] Za tímto účelem disponovala vlastními kádry, uniformami, pokladnicí a účetnictvím; byl to stát ve státě. Svou morální osobnost si vybudovala prováděním akcí, které přesahovaly běžné meze. Tím, že uplatňovala tři své hlavní cíle, konkrétně unifikaci Turecka, islámské sjednocení a panturkismus, prováděla Organizace domácí a zahraniční politiku státu.22

O osudu arménského obyvatelstva rozhodly mladoturecké špičky zřejmě již během jednání v Konstantinopoli na konci března 1915. Rozhodnutí padlo v napjaté atmosféře, kdy 18. března 1915 provedlo britské námořnictvo velkou námořní operaci v úžině Dardanely s cílem otevřít si cestu na Konstantinopol. Britský útok vyvolal mezi mladoturky značnou paniku a úvahy o přesunu hlavního města do Anatolie.

Tento úkol byl svěřen Bahaettinu Şakirovi (1874–1922), jednomu ze zakládajících členů İttihadu. Likvidaci „vnitřních nepřátel země“ zahájil Şakir, hlava „druhé“ Speciální organizace, ihned poté, co se vrátil s novými pravomocemi na kavkazskou

120

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Oddíly çete podřízené Speciální organizaci s uřezanými hlavami obětí.

frontu.23 Již v srpnu 1914 vznikl hlavní štáb Speciální organizace v anatolském Erzurumu a brzy nato začal Şakir budovat i síť „důvěryhodných“ osob na významných postech v oblasti. Na post válího Trabzonu (druhé centrály organizace) byl dosazen Cemal Azmi Bey, Tahsin Bey získal místo válího Erzurumu, Mahmut Kâmil byl jmenován velitelem 3. osmanské armády atd.24 Všichni tito lidé se několik měsíců nato aktivně podíleli na likvidaci Arménů.

Osmanští úředníci a velitelé, kteří odmítli deportace a masakry provádět nebo trvali na jejich „standardním“ průběhu, byli odvoláni a často i zlikvidováni.25 Rozkazy agentům v jednotlivých provinciích byly předávány telegraficky a samotné masakry Arménů prováděly skupiny zvané çete, tvořené většinou Kurdy a propuštěnými vězni.26 Skutečná role Speciální organizace byla definitivně odhalena a prokázána až při poválečných soudních procesech v Konstantinopoli. V závěrečném prohlášení žalobce během soudního jednání z 13. ledna 1920, kde byl pro Şakira požadován trest smrti, je uvedeno: […] likvidace Arménů a konfiskace jejich majetku a pozemků plynula z rozhodnutí, k nimž se dospělo v centrále Výboru jednoty a pokroku. Bahaettin Şakir zorganizoval oddíly řezníků podléhající 3. armádě [spadaly sem vilájety Erzurum, Bitlis, Van, Diyarbekir, Charput/Mamuret ül-Aziz, Trapezunt, Sivas a mütasarrıflık Canik] a koordinoval všechny zločiny, k nimž v oblasti došlo. Stát nese na těchto zločinech spoluvinu.27

Kapitola 1: Mec Jeghern

121

Ve shrnutí obvinění pak stojí: […] je zjevné, že veškerý chaos a potíže v [pravomoci] 3. armády propukly kvůli tajným akcím Bahaettina Şakira. Cestoval ve speciálním voze z jednoho lokálního centra do druhého, osobně předával rozhodnutí Strany jednoty a pokroku i příkazy, které Strana rozesílala do svých sekcí či adresovala zástupcům vlády [válí] na těchto místech. […] Zvěrstva, k nimž docházelo podle předem připraveného plánu a se zcela jasným záměrem, byla předem zorganizována a prostřednictvím svých členů a vrcholných zástupců je nařizovala Strana jednoty a pokroku. Dále vše vykonávali představitelé samospráv, kteří se stali poddajnými nástroji úmyslů a tužeb této organizace, jež ignorovala zákon a jednala zcela bez zábran.28

Vanské povstání, duben – květen 1915 Město Van ležící na Arménské vysočině v kraji Vaspurakan mělo pro arménské obyvatelstvo značný historický význam. Během národního obrození zde například vznikly první časopisy a značný vliv měly i arménské politické strany (roku 1885 zde byla založena strana Armenakan). Polemika o příčinách, důsledcích a významu Vanského povstání (arm. Vani herosamart, tur. Van İsyanı) dosud neutichla, a to nejen mezi arménskými a tureckými historiky.

Samotný ozbrojený odpor obyvatel města nelze posoudit bez kontextu předchozích událostí. Od listopadu 1914 byly totiž přepadávány arménské vesnice v celé oblasti. Do dubna 1915 bylo zničeno 51 místních vesnic, jejich obyvatelstvo zmasakrováno, nebo vyhnáno. Starosta vesnice Marmed s 811 obyvateli, který odvolal ozbrojence a vyvěsil osmanskou vlajku, aby tak dokázal svou loajalitu státu, byl spolu se stovkami Arménů popraven v místním kostele.29 Desetitisíce vesničanů utekly do města Van, kde hledaly pomoc.

Třicátého března 1915 dorazil do města Cevdet Bey, právě jmenovaný válí provincie, se svou šestisetčlennou ozbrojenou čerkeskou jízdou. Za zvěrstva, jichž se dopouštěl na křesťanském obyvatelstvu, si vysloužil přezdívku „Pan kovář“ (Nalband Bey) – s oblibou totiž svým obětem přibíjel jezdecké boty k nohám.

Ačkoli se místní arménští politici, včetně Aršaka Vramiana, poslance osmanského parlamentu za tuto oblast, snažili splnit požadavky nového guvernéra, záhy se ukázalo, že útoky na arménské vesnice nejsou náhodné a další na řadě bude město Van. (Vramian a jeho kolega Nikoghajos Mikajelian [Išchán] byli odstraněni ještě před vypuknutím povstání.) Již 18. dubna začali křesťané i muslimové

122

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

houfně opouštět ulice, kde dosud žili vedle sebe, a přemísťovat se do svých tradičních čtvrtí či – pokud šlo o křesťany – do areálů západních misií. Situace se dále vyhrocovala.

Ještě téhož dne si arménská delegace na setkání s Cevdetem Beyem vyslechla, že k válímu se musí dostavit všichni muži mezi 18 až 45 lety. Zástupci tří arménských politických stran dospěli po schůzce k závěru, že se „turecká vláda rozhodla zlikvidovat Armény ve Vanu“, rozhodli se pro cestu ozbrojeného odporu a založili Vojenský komitét arménské sebeobrany ve Vanu, do jehož čela zvolili zkušené místní partyzány (fedayi).30 V proslovu ke spolubojovníkům uvedl předseda komitétu Armenak Ekarian tyto důvody ke vzpouře: Nechceme bojovat z vlastní vůle. Byli jsme k tomu donuceni. Máme před sebou dvě cesty: buď sklonit hlavy před utlačovatelem a podrobit se ostudné smrti, nebo proti němu vystoupit nebojácně, s odhaleným čelem a zvolit si cestu cti svých předků.31

Stejně hodnotil situaci i ruský ministr zahraničí Sergej Dmitrijevič Sazonov v telegramu z 1. května 1915, adresovaném ruskému velvyslanci v Londýně: „Povstání Arménů ve Vanu vyvolaly nepochybně masakry, nikoli naopak. Vždyť nemělo žádný smysl, aby Arméni začali bojovat proti turecké přesile ještě před příchodem našich vojsk.“32 Vojenský atašé rakousko-uherské ambasády v Konstantinopoli Józef Pomiankowski označil povstání ve Vanu za akt zoufalství: „Místní Arméni si uvědomili, že právě začaly hromadné masakry Arménů a že dalším cílem budou oni sami.“33 Arméni se opevnili v městské části zvané Ajgestan (tj. Zahrady), kterou rozdělili na sedm vojenských sektorů, a vytvořili linii obrany se 79 opěrnými body.

Další střety probíhaly i v jiných částech města. V čele povstání stanul Aram Manu­kian (vl. jménem Sargis Hovhannisian, 1879–1919), významná postava arménského národního hnutí a člen strany Dašnak. Nepoměr sil zjevně vylučoval dlouhodobý odpor povstalců, protože válí města měl k dispozici 10 000 až 12 000 mužů (6 000 pěchoty a 4 000 až 6 000 kurdských bojovníků, oddílů çete a četnictva) s dvanácti děly, zatímco povstalci jen 506 pušek a 549 revolverů.34 Arménští kronikáři „hrdinské bitvy ve Vanu“ obvykle dělí tento konflikt na tři fáze: první probíhala od 20. do 28. dubna, druhá od 29. dubna do 8. května a třetí od 9. do 18. května. Cevdet Bey zjevně nepočítal s tak radikálním odporem, takže se v prvních dnech rozhodl nepouštět do přímých bojů. Zvolil taktiku postupného vyhladovění, jemuž mělo napomoci i to, že do přeplněné arménské čtvrti posílal další uprchlíky z okolních vesnic. Ve druhé fázi již probíhal otevřený boj, a to ve dne v noci. Válí obdržel z fronty nové posily včetně děl, která rozmístil

Kapitola 1: Mec Jeghern

123

Arménští obránci Vanu.

v obléhané čtvrti, a intenzivně jimi ostřeloval arménské pozice. Když povstalcům začala docházet munice, spustili manufakturu na výrobu kulek a provizorní laboratoř na přípravu střelného prachu. Třetí fázi zahájila tragická událost – dobytí kláštera Varag (ležel asi deset kilometrů jihovýchodně od města) – a do Vanu dorazilo dalších 5 000 utečenců. Přiblížení ruských vojsk, v nichž sloužily také arménské oddíly, které zvlášť silně toužily osvobodit obléhané město, přimělo osmanské oddíly k ústupu. Ostřelování však probíhalo i během evakuace muslimských občanů, a to až do 18. května, kdy Rusové dorazili do města. Oddíly Cevdeta Beye se poté přesunuly do vilájetu Bitlis.35 Dodejme, že mladoturecké vedení země již 24. dubna využilo povstání ve Vanu jako záminky k pozatýkání významných arménských intelektuálů v Konstantinopoli.

Ruská okupace regionu vyvolala načas u křesťanského obyvatelstva euforii – měs­to přešlo do rukou vzbouřenců, byla zvolena Arménská provizorní vláda (někdy zvaná též Vanská republika) atd. Naopak turecké obyvatelstvo strádalo a hromadně z oblasti prchalo. Americký lékař a misionář Clarence Douglas Ussher (1870–1955) zmiňuje ve svých memoárech, že Arméni vyhledávali ve městě muslimské bojovníky a zabíjeli je, vypalovali domy a páchali násilnosti,

124

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

obecně však označuje chování Arménů za „daleko lidštější“ než chování Turků.36 Uvádí také, že ruští kozáci znásilňovali muslimské ženy, které považovali za svou „zaslouženou kořist“.37 Tato situace však netrvala dlouho. Kvůli přeskupování osmanských vojsk, taktickým přesunům ruské armády a probíhajícím válečným střetům ruské vedení rozhodlo, že vojsko se z Vanu stáhne. Již 31. července 1915 obdrželi arménští předáci rozkaz k evakuaci obyvatelstva. Na pochod směrem ke Kavkazu se v chaosu a panice vydalo 3. srpna téměř 100 000 lidí s veškerým svým movitým majetkem.38 Přestože tento „velký exodus“ chránili před dorážejícími Kurdy arménští dobrovolníci, docházelo ke ztrátám na životech, z nichž největší byl masakr u mostu Perkri (viz níže). Na útrapy a nemoci zemřelo po cestě nebo již v uprchlických táborech kavkazské Arménie více než 30 000 lidí. Tato imigrace později uspíšila etnickou homogenizaci kavkazské Arménie.39 Vanské povstání představuje jeden z úhelných kamenů arménské národní hrdosti a tvoří neoddělitelnou součást mýtu o chrabrých partyzánech. Ozbrojený boj se odrazil jak v arménské krásné literatuře, tak v architektuře a v roce 1981 byl nedaleko Jerevanu vztyčen památník Vaspurakanský orel.

Faktem však zůstává, že osmanské straně napomohlo interpretovat Armény jako zrádce a nepřátele státu. Mladoturci totiž povstání prohlásili za konečný dů­ kaz „proradnosti“ Arménů a jejich přímé spolupráce s Rusy. Ozbrojený konflikt s jednotkami pravidelné osmanské armády a vraždění muslimských civilistů bývají někdy dokonce považovány za vypovězení války. Tento výklad událostí, v různých proměnách, prostupuje celou tureckou historiografií 20. století.40 Ovšem dřívější názor, že arménské povstání ve městě Van mohlo Osmanům posloužit jako vhodná záminka k daleko radikálnějšímu řešení „arménské otázky“, je třeba odmítnout. Časový sled událostí potvrzuje slova T. Akçama, podle nichž

by Vanské povstání mělo být chápáno odděleně – proběhlo totiž v době, kdy už padlo rozhodnutí o tajných deportacích a vyhlazení.41 Lze rovněž pochybovat o tom, že by revolta v malém provinčním městě kdesi na východě země mohla posloužit jako záminka k rozsáhlé akci proti statisícům osob.42 Mezi lety 1914–1918 prošla fronta Vanem hned třikrát. Tisíciletou přítomnost Arménů na tomto území ukončila evakuace přibližně 25 000 civilistů a vojáků, kteří v dubnu 1918 uprchli před osmanskou armádou na území perského Ázerbájdžánu, kde dosud mimo jiné probíhaly boje mezi Asyřany a Kurdy, podporovanými osmanskou armádou.

Kapitola 1: Mec Jeghern

125

„Rudá neděle“. Zatčení, deportace a likvidace arménské konstantinopolské elity Arméni, jak už jsme řekli, představovali významný prvek v politickém, společenském, hospodářském i kulturním životě Osmanské říše. Zvláštní úlohu sehrála konstantinopolská arménská elita, stabilizovaná po reformách ve druhé polo­ vině 19. století. Rozhodně se nejednalo o žádné politicky či nábožensky jed­ notné milieu. Mezi předními arménskými intelektuály byli pravicoví i levicoví po­litici, monarchisté i republikáni, konzervativci i revolucionáři, věřící, ateisté i agnos­tici.43 Stratifikace osmanské společnosti umožnila jejich aktivní zapojení do dění v říši. Například mezi lety 1876–1901 zastával post státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Porty Armén Artin Dadjan Paşa (1830–1901), od července 1912 do ledna 1913 pak byl ministrem zahraničí Gabriel Noradunghian (1852–1936); v roce 1908 usedlo ve Sněmovně poslanců 14 zástupců arménského původu.44 Role člena náboženské menšiny však předpokládala schopnost propojit hned několik prostředí – arménskou konstantinopolskou elitu, arménský národ jako celek a širší osmanskou elitu.45 Kromě národního obrození vlastního etnika však arménská (stejně jako řecká a v menší míře také asyrská) elita sváděla svého druhu „kulturní souboj“ o další podobu politického a společenského směřování Osmanské říše s dominantní muslimskou náboženskou obcí.46 Orientace na evropské prostředí – mnoho křesťanských intelektuálů studovalo na nejlepších světových univerzitách – představovala v tomto souboji samozřejmě výhodu.

Uveďme si příklad na dokreslení situace v předvečer pronásledování. V březnu 1915 uspořádala skupina tureckých intelektuálů v Konstantinopoli kulturní večer, aby vylepšila pošramocenou pověst své země ve světě, ale především v Evropě. Jediným pozvaným arménským umělcem byl světově proslulý hudební skladatel a folklorista vardapet47 Komitas (Soghomon Soghomonian, 1869–1935).

Předtím než usedl ke klavíru a zazpíval, představil ho publiku proslulý uvaděč Hamdullah Subhi, který vyzdvihl nejen jeho osobu, ale i význam arménského národa pro kulturu Osmanské říše: Tento syn Anatolie a arménský kněz dal – díky své oddanosti a tvrdé práci – křídla arménské hudbě […], pohrdl pohodlím a přepychem, trávil čas ve vesnicích sbíráním lidových písní […] a prezentoval je jako součást arménského národního dědictví. […] Kdyby ho tak napodobilo naše duchovenstvo! Zajímalo by mě, jaké poklady by našlo, jistě takové, které by povznesly citlivá srdce a otevřené mysli tureckého národa. […] Pravdou zůstává, že arménský národ sehrává v našem kulturním životě průkopnickou roli. […] Kamkoli v Turecku zavítáte, v každém

126

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

anatolském koutě vás uvítá arménský intelekt, kreativní arménská mysl a ruce se slovy: „Jsem zde.“ Zavítáte-li do sultánových paláců, architekti jsou Arméni. […]

Nádherně vyzdobené hrobky našich milovaných jsou dílem arménských mistrů. […] Arménští mistři vyrobili i světově proslulé klenotnice z Vanu. […] Arméni jsou i zakladatelé lékařských fakult a autoři vědeckých prací. […] Jsou to lidé, s nimiž žijeme po staletí.48

Když Komitasovo vystoupení skončilo, halou zaznívaly ovace a potlesk. Z obecenstva se ozývaly výkřiky: „Ať ho Bůh chrání před očima zla.“49 Několik týdnů nato, v noci ze soboty 24. na neděli 25. dubna 1915 (odtud označení „Rudá neděle“, arm. Garmir giragi), vydal ministr vnitra Talât Paşa rozkaz k zatčení vlivných arménských osobností v Konstantinopoli (ve stejný den proběhlo zatýkání také ve východoanatolském Erzurumu a některých dalších městech).50 Nejtragičtější etapa arménských dějin právě započala.

Arménskou komunitu v Konstantinopoli zastihlo toto zatýkání zcela nepřipravenou. Zpočátku se soudilo, že se týká jen politiků, totiž prominentních členů strany Dašnakcutjun, ale záhy se ukázalo, že akce má mnohem širší dosah.51 Okamžitě po zatčení konstantinopolské elity byly totiž vydány příkazy k zatýkání po celé zemi – ve dvou dnech tak byli uvězněni členové arménských politických stran, všechny arménské politické strany rozpuštěny, jejich majetek zabaven, zakázáno vydávání stranických novin atd.52 Toto rozhodnutí bylo zřejmě podpořeno již zmíněným povstáním arménského obyvatelstva ve Vanu, situací na východní frontě i bezprostředním ohrožením Konstantinopole spojeneckým vyloděním na ostrově Gallipoli. Mladoturci si už dříve dali vypracovat jmenné seznamy „ne­ žádoucích Arménů“, a podle G. Balakiana je dokonce sestavovali sami Arméni.53 Zatýkání probíhalo v několika etapách. V první vlně z 24. dubna bylo zatčeno 235 až 270 osob (rozmezí je dáno nejasností četnických zpráv, protože některé osoby mohly být zaměněny). Záhy byly uvězněných tisíce, jen v Konstantinopoli na konci dubna a května 1915 více než 2 345. Valná většina zatčených nepatřila mezi politiky ani nacionalisty, nebyla obviněna ani z žádného válečného trestného činu (sabotáž či špionáž).54 Jak ještě uvidíme, stejný osud čekal i arménské elity v jiných městech.

Mezi zatčené a deportované představitele arménského národa patřil i právník, spisovatel, poslanec parlamentu a přítel Talâta Paşi Krikor Zohrab (1861–1915),55 lékař Nazaret Taghavarian (Tčaderdžian, 1862–1915), básník, prozaik a lékař Ruben Sevak (Rupen Čilingirjan [Sevag], 1885–1915), básník Daniel Varužan (1884–1915), spisovatel a veřejný činitel Atom Jaržanian (Siamanto, 1878–1915),56 spisovatelé Ruben Zardarian (1874–1915), Hovhannes Telkatinci (1860–1915), Smbat Bjurat (1862–1915) či Tigran Čjokurian (1884–1915).57 Na seznamu se ocitly i dvě

Kapitola 1: Mec Jeghern

127

Příkaz k zatčení a instrukce k deportacím arménské elity, vydaný Talâtem Paşou 24. dubna 1915.

128

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

ženy – spisovatelka Zabel Jesajanová (1878–1943) a feministka Marie Bejlerjanová (1882–1915). Zatímco Jesajanová, která před šesti lety popsala adanské masakry, a seznámila tak arménskou veřejnost s jejich tragickým průběhem, později uprchla do Tbilisi, Bejlerjanová při genocidě zahynula.58 Z obavy před zatýkáním opustilo Konstantinopol také několik dalších osobností – jmenujme například spisovatele a novináře Kostana Zarjana (1885–1969), kolegu zatčených básníků Varužana a Siamantha; Zarjan uprchl do Itálie.

První zatčení byli 29. května deportováni z Konstantinopole do měst Ayaş a Çankırı. Jejich tragické osudy popsal jeden ze zatčených, arménský biskup Grigoris Balakian.59 Každý, kdo mohl, se snažil vyváznout díky kontaktům s vysoce postavenými osobami v parlamentu či ve vládě. V telegramech a dopisech apelovali Arméni především na osmanskou ústavu a zapojili do boje za práva zatčených i právníky. Několika osobnostem se tak skutečně podařilo uprchnout, většině však nikoli. Například politik a žurnalista Chačatur Malumian (Aknuni, 1863–1915) psal z Çankırı osobní telegramy Talâtovi a podivoval se nad tím, že mu přítel, jehož za balkánských válek zachránil „před jistou smrtí“ poskytnutím úkrytu ve vlastním domě, neodpovídá. Prakticky nikdo z arménské osmanské politické elity „nedokázal pochopit závažnost nebezpečí, které jim hrozilo“.60 Konec jedné z deportovaných skupin popisuje Marie Jerkatová: Dovezli nás do Eskişehiru a zavřeli do přeplněného zájezdního hostince. V sousedním domě, který byl stejně temný a špinavý jako ten náš, byli umístěni intelektuálové deportovaní z Istanbulu. Všichni měli na sobě obleky, naškrobené límečky a kravaty, ale zůstaly z nich jen cáry. Každou noc jsme slyšeli jejich nářek a výkřiky, protože je turečtí důstojníci a četníci nemilosrdně bili. Po pár dnech je odvezli.

Slyšeli jsme, že je po krutém mučení zabili.61

Podobný osud čekal i další zatčené – politiky Krikora Zohraba a Vartkese Se­ rindžiuliana zavraždili na konci července 1915 oddíly çete nedaleko Urfy, početná skupina prominentních arménských intelektuálů byla zavražděna 26. srpna téhož roku poblíž Ankary.62 Ve vlaku do Çankırı cestoval s ostatními deportovanými i Komitas. Podle G. Balakiana se u něj už tehdy začaly projevovat příznaky duševní nemoci: Čím více jsme se vzdalovali civilizaci, tím znepokojenější byly naše duše a mysl nám svíral strach. Za každým kamenem jsme viděli bandity, visutá lůžka či kolébky na stromech jsme považovali za oprátky. Odborník na arménské zpěvy, jedinečný archimandrita otec Komitas, který cestoval v našem vagonu, se choval jako duševně narušený. Myslel si, že stromy jsou útočící bandité, a hlavu si neustále

Kapitola 1: Mec Jeghern

Poslanec Krikor Zohrab.

Poslanec Vartkes Serindžiulian.

Spisovatel Atom Jaržanian (Siamanto).

Básník Daniel Varužan.

129

130

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

schovával pod lem kabátu jako bázlivá koroptev. Prosil mě, abych mu požehnal [„Spasitel“] v naději, že ho to utiší.63

Díky přímluvám vlivných osobností (mj. amerického velvyslance H. Morgen­ thaua, osmanského básníka Mehmeda Emina Yurdakula a aktivistky Halide Edib) se mohl, spolu s dalšími osmi přeživšími Armény, 15. května téhož roku vrátit. Od podzimu roku 1916 žil v konstantinopolské nemocnici Hôpital de la paix. Hluboké duševní rozruSvětoznámý skladatel a folklorista šení, které prožíval, ilustrují jeho slova, za- Ko­mitas (Soghomon Soghomonian), znamenaná spolupracovníkem a přítelem Konstantinopol, okolo 1910. muzikologem Dikranem Čitunim: […] přijal mě laskavě a dlouho jsme si spolu povídali […] „Chci být se svým lidem,“ [řekl] „Chci své klíče, chci svůj dům, chci své osobní věci […], chci svůj stůl. […] Co se stalo s mým kuchařem? Kde je můj klavír? Kde jsou mí studenti?

Kdo jim dal svolení to udělat?“ Opakoval ty otázky pořád dokola.64

V roce 1919 odjel Komitas do Paříže, kde strávil zbytek života na psychiatrické klinice na pařížském předměstí Villejuif.65 V roce 1936 byly jeho ostatky převezeny do Jerevanu a pohřbeny na hřbitově Pantheon, který dnes nese jeho jméno.

Komitasův osud se stal tragickým mementem a v jistém smyslu i symbolem celé arménské genocidy.

Mladoturci a zákon o deportacích obyvatelstva Přesídlování skupin obyvatelstva v Malé Asii organizovali z různých důvodů již Byzantinci.66 Osmanská říše se k deportacím nepohodlných osob uchylovala poměrně často a většinou s ohledem na stát. Osmané říkali tomuto politickému nástroji sürgün a většinou s jeho pomocí „omlazovali“ (şenlendirmek) nově dobytá území. Někdy bylo cílem násilného přesunu obyvatelstva ekonomické pozvednutí určitého regionu. K podobným opatřením se příležitostně uchylovala i sousední Persie. Jedna z největších deportací arménského obyvatelstva proběhla na

136

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Deportace obyvatelstva Mladoturecké vedení zpočátku tvrdilo, že odsune arménské obyvatelstvo pouze z východních provincií Van, Bitlis a Erzurum, aby nenarušovalo osmanské vojenské operace proti Rusku, ale již 20. června 1915 poslal Talât Paşa i do vilájetů Trabzon, Charput/Mamuret ül-Aziz, Sivas, Diyarbekir a mütasarrıflıku Canik příkaz k deportaci „všech Arménů bez výjimky“ (istisnasız bütün Ermeniler).86 Obyvatelstvo mělo být přesídleno do měst a táborů v severní Mezopotámii (do okolí Mosulu), Arméni z Kilíkie a severní Sýrie se měli usadit v centrální Sýrii. Částečně ušetřeny zůstaly jen početné komunity ve Smyrně (na zásah německého generála Limana von Sanderse) a v Konstantinopoli, a to zřejmě i díky zahraničním ambasádám.

Bylo zřejmé, že se mladoturečtí vůdci rozhodli po prvních vojenských neúspěších zlikvidovat co největší množství arménského obyvatelstva.87 Zcela výmluvná je v tomto smyslu zpráva ministra vnitra Talâta Paşi zaslaná 26. května 1915 velkovezírovi: vyjadřuje potřebu ukončit arménskou otázku „komplexní a absolutní cestou“ (asâsli bir suretde hal ve faslı ile külliyen izâlesi).88 Plán na zničení Arménů však mohl existovat již delší dobu, jak se o tom během diskusí s řadou osmanských důstojníků přesvědčil i Ludvig Maximilian Erwin von Scheubner-Richter (1884–1923), německý vicekonzul v Erzurumu: Významná část mladotureckého İttihadu se domnívá, že Osmanská říše se musí budovat na čistě muslimských, panturkických základech. Obyvatelé, kteří nejsou muslimové nebo Turci, musí být násilím pomuslimštěni a poturčeni (gewaltsam mohamedanisiert und türkisiert), a nebude-li možné to uskutečnit, je třeba tyto lidi zlikvidovat.89

Ve zprávě z 28. července 1915 pak konzul uvedl, že toto rozhodnutí podporuje většina muslimského obyvatelstva.90 Poměrně jednoznačně vypovídají i zprávy misionářů, lékařů, zdravotních sester, konzulů aj., kteří měli možnost proniknout do jinak těžce přístupného anatolského vnitrozemí a na vlastní oči spatřit osud arménských uprchlíků. Obrovské ztráty na životech – zahynuly více než dvě třetiny všech deportovaných Arménů – však svědčí o tom, že nešlo o deportace, nýbrž o organizované masakry dosud nevídaného rozsahu. Pokud totiž hromadné deportace končily vyvražděním, pak samotný zákon o deportacích svědčil o tom, že se jednalo o zločinný záměr likvidace arménského obyvatelstva.91 Deportace tak ve skutečnosti sloužily pouze jako nástroj vyvražďování.92 Deportovaní Arméni měli údajně pobývat v Sýrii jen dočasně a přesídlenci zde měli zakládat nové zemědělské kolonie, což teoreticky odpovídalo principům

Kapitola 1: Mec Jeghern

137

Příkaz ministra vnitra Talâta Paşi k deportaci „všech Arménů bez výjimky“ z vilájetů Trabzon, Charput/Mamuret ül-Aziz, Sivas, Diyarbekir a mütasarrıflıku Canik, 20. června 1915.

sürgünu. Odpovědné osoby ve vládních kruzích však musely vědět, že tato místa nejsou vhodná k životu. Již po balkánských válkách se totiž uvažovalo o přesunu muslimů do oblasti Deir ez-Zoru, ale místní odborníci to zcela zavrhli.93 Teorii těchto „zemědělských kolonií“ značně zpochybňuje i fakt, že vláda se ani nepokusila vytvořit seznamy arménského majetku či vybavit deportované civilisty ze­ mědělským nářadím.94 Konvoje deportovaných tvořily převážně ženy, děti a staří lidé; zranitelnými je činila nepřítomnost mužů. Z jednotlivých administrativních celků postupně odcházely zástupy o 1 000 až 3 000 osobách, provázené jen několika vojáky osmanské armády. K vojákům se přidávali i příslušníci nepravidelných jednotek çete a spolu pak tvořili vražedná komanda. Organizátoři vynakládali úsilí, aby vše probíhalo s co nejmenším odporem deportovaných. Cesty jednotlivých skupin se obvykle neprotínaly, trasy procházely již vylidněným územím, některé deportované skupiny byly sestavovány podle sociálního statusu odvedených atd.95 Zásobování potravinami v konvojích bylo nedostatečné, nebo se s ním vůbec nepočítalo. Většina z nich navíc vyrazila v létě 1915 a v jarních a letních měsících 1916, kdy teploty ve východní a jižní Anatolii běžně přesahují 40 °C. Řada lidí tak po cestě zahynula hladem a žízní, nebo na epidemii tyfu a malárie. Dalším

138

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

nástrojem exterminace byly systematické masakry prováděné jednotkami çete a razie místních Kurdů, pro něž byly nechráněné konvoje žen a dětí snadnou kořistí.

Většina deportovaného civilního obyvatelstva musela jít pěšky, jen ve výjimečných případech se na začátku cesty používaly vozy tažené dobytkem.

Arméni z Kilíkie byli do Sýrie převáženi v dobytčích vagonech. Konvoje, Ministr vnitra Talât Paşa ve své pracovně. respektive jejich zbytky, které mířily do Aleppa, tehdejšího významného železničního uzlu, a dále směrem na Damašek, mohly mluvit o štěstí, ale to se týkalo jen menšiny deportovaných. „Pochody smrti“ většinou směřovaly do severní Mezopotámie a dále se cesty rozbíhaly do syrského vnitrozemí. Masovým hrobem Arménů se stala východosyrská oblast Deir ez-Zor. Jak ještě uvidíme, průběh jednotlivých pochodů se mohl lišit, ale některé fáze se opakovaly téměř vždy. Nejprve byli odděleni muži, a to většinou buď hned za městem, nebo na nejbližším vhodném místě, a ihned povražděni. Pak byl zbytek odvedených okraden a osmanští vojáci a kurdští předáci obvykle rozpoutali „lov na manželky“. Ženy byly také znásilňovány či popravovány, ostatní umírali na neúnosné životní podmínky během deportace.

Takto definoval účel deportací H. Morgenthau: Centrální vláda nyní oznámila záměr shromáždit dva miliony Arménů žijících na několika místech říše a přemístit je do této vzdálené a nehostinné oblasti. I kdyby tyto deportace proběhly v dobré víře, jednalo by se o vrchol krutosti a nespravedlnosti. Turci ve skutečnosti vůbec neměli v úmyslu usídlit Armény v nové zemi.

Věděli, že většina nikdy nedojde na místo a ti, kterým se to podaří, zemřou buď žízní a hladem, nebo budou zavražděni divokými muslimskými pouštními kmeny. Skutečný cíl deportací spočíval v oloupení a likvidaci, byla to nová metoda masakrování. Když turecké orgány vydaly příkaz k deportacím, jednalo se prostě o rozkaz smrti nad celým národem. Turci to moc dobře věděli a během rozhovorů, které jsem s nimi vedl, se nijak zvlášť nesnažili tento účel popřít.96

Jako názorný příklad může posloužit velvyslancův popis průběhu deportací: Když vyrážely první konvoje, lidé ještě připomínali lidské bytosti, ale za několik málo hodin pokryl jejich tváře a oděv prach, ti menší byli potřísněni bahnem.

Kapitola 1: Mec Jeghern

139

Povraždění Arméni v prvních dnech deportací.

Dav shrbených a unavených bytostí, které šílely z krutosti svých „ochránců“, se pohyboval pomalu a vypadal, jako by se jednalo nikoliv o lidi, nýbrž o jakýsi nový a podivný zvířecí druh. Téměř celých šest měsíců, od dubna do října 1915, byly prakticky všechny cesty v Malé Asii přeplněny těmito děsivými skupinami vyhnanců. Vinuly se každým údolím a stoupaly téměř na každou horu, kráčely stále dál a věděly snad jen to, že všechny cesty vedou k smrti.

Spoře oděná těla vyhnanců spalovalo žhavé pouštní slunce a jejich bosé no­ hy kráčející po horkém pouštním písku byly tak rozdrásané, že tisíce z nich padaly a umí­raly, nebo byly zabity tam, kde právě ulehly. Zástup normálních lidských bytostí se tak po několika málo dnech změnil ve vrávorající dav zaprášených kostlivců, kteří vyhladověle slídili po zbytcích jídla a jedli vše, co se jim připletlo do cesty, šíleli z ohavných pohledů, které naplňovaly každou hodinu jejich života, strádali všemi nemocemi, které takové utrpení provázejí, ale stále je poháněly biče, hole a bajonety jejich popravčích.

A když se vyhnanci hnuli, nechávali za sebou další konvoj, tentokrát mrtvých a nepohřbených těl starců a žen, kteří zemřeli na poslední stadium tyfu, úplavici či choleru, a malých dětí, které vleže na zádech pronášely své poslední úpěnlivé prosby o jídlo a vodu. Některé ženy nabízely své děti cizincům s prosbou, aby si je vzali a zachránili je před trýzniteli; když se jim to nedařilo, odkládaly je do jam

140

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

nebo schovávaly za keře, aby zemřely alespoň nedotčené. Nechávali za sebou i malou armádu dívek, které byly prodávány jako otrokyně […], jiné [dívky] poté, co posloužily brutálním choutkám svých nových pánů, byly přinuceny žít jako prostitutky. Směr davu byl vyznačen řadou přístřešků plných nemocných a umírajících a nepohřbenými či jen zpola pohřbenými mrtvými těly. Vzduchem kroužila hejna supů a vyhladovělí psi se prali o mrtvoly. […]

Arménské obyvatelstvo muselo opouštět vesnici za vesnicí, město za městem. […] Během těchto šesti měsíců, jak se podařilo zjistit, vyrazilo na cestu do syrské pouště 1 200 000 osob.97

Geografie hrůz: deportace a vyvražďování Arménů podle jednotlivých provincií Dále přibližujeme základní obrysy deportací a masakrů v šesti hlavních východo­ anatolských provinciích (Erzurum, Van, Bitlis, Diyarbekir, Charput/Mamuret ül-Aziz, Sivas) a v souhrnné podkapitole také v ostatních oblastech Osmanské říše. Vycházíme z geografického přístupu R. Kévorkiana, který sestavil svůj text nejen na základě archivních materiálů, zpráv velvyslanectví a misionářů, ale také vydaných i nevydaných vzpomínek přeživších.98

Vilájet Erzurum99 V této provincii docházelo k častým vojenským střetům mezi osmanskou a ruskou armádou, takže její arménští obyvatelé byli deportováni mezi prvními. Situace se začala zhoršovat již na konci roku 1914 a nenávistné projevy se objevily hned v únoru následujícího roku (např. dva vojáci zavraždili za bílého dne na ulici asistenta ředitele erzurumské pobočky Císařské osmanské banky S. Pastermadjiana).

Události se vyostřily po příjezdu členů Speciální organizace a ustavení deportačního výboru.

V noci z 24. na 25. dubna 1915 bylo v Erzurumu (arm. Jerznka) zatčeno více než 200 představitelů arménské intelektuální a politické elity. První ze čtyř kolon, sestavená z 25 až 40 nejbohatších rodin (150 až 250 osob), opustila město 16. června 1915, ale do Charputu dorazilo jen 30 lidí. Po cestě byli okradeni, muži a děti pobiti, ženy znásilněny nebo uneseny.

Kapitola 1: Mec Jeghern

141

Průběh této první deportace popsala americká misionářka Ida S. Stapletonová, která od roku 1898 působila v Erzurumu jako pracovnice American Board of Commissioners for Foreign Missions (z očitého svědectví unesené obyvatelky města Zabelle Tašdžianové): Neřekli jim, kam jdou, nic, prostě jen to, že mají odejít. Většina z nich měla peníze, takže si koupili osly nebo koně; někteří si pronajali turecké karavany, které obvykle sestávaly z mezkaře a tří nebo pěti zvířat […] před opuštěním města nebyli [deportovaní] nijak zvlášť rozhořčení. První noc přespali v bezpečí, zhruba dvacet mil od města. Další den pokračovali v pochodu a doprovod od nich vymáhal peníze a věci pod pohrůžkou, že je zabije. Druhou noc přečkali v přecpané kurdské stáji a byli všichni mnohem vystrašenější. […] Vyžádali si ochranu od kurdského vesnického předáka, zaplatili mu 880 liber a zůstali ve stáji tři dny. Atmosféra byla tíživá, nyní se doprovod začal usmiřovat s četníky, kteří se k nim přidali.

Přišli s nabídkou ochrany a donutili je pokračovat v cestě. Ve strachu a obavách opouštěli vesnici, když tu se po míli cesty ozvalo zahvízdnutí a na konvoj zaútočila puškami, meči, kosami, palicemi a pěstmi horda Kurdů, Turků a vojenských četníků a obrala ji o všechno, co šlo unést. Všichni muži byli povražděni […] jen několik lidí z této skupiny nakonec dorazilo do Charputu.100

Druhou kolonu sestavenou z 1 300 stavovských rodin (později se k nim připojilo 370 rodin z Garmirku), celkem asi 10 000 osob, vypravili vojáci už dva dny nato. Na deportované dohlíželo několik set vojáků pod velením kapitánů Muştağa a Nuriho a dvou členů Speciální organizace. Jakmile konvoj dorazil do horské oblasti Kâhta (jižně od Malatye), čekal ji výstup na jeden z vrcholů, který si Speciální organizace zvolila jako místo pro masové vraždy v této oblasti. Pod velením Zeynela

Město Erzurum; dobová pohlednice.

142

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Beye, kurdského předáka kmene Reşwan, zde bylo za hodinu a půl povražděno 3 600 mužů.

Když čtyři měsíce po odchodu z Erzurumu dorazili deportovaní do Suruçe v sandžaku Urfa, zbývalo jen 60 rodin. Další deportace na sebe nedaly dlouho čekat. Třetí byla zahájena již 29. června. Směrem na Bayburt a dále na Erzincan vyrazilo 7 000 až 8 000 lidí, ale do Mosulu dorazilo jen několik desítek žen a dětí.

Do čtvrtého, stejně početného konvoje smrti, který byl 18. července vypraven do Bayburtu, byl vedle rodin vojáků a armádních lékařů zařazen i biskup Smpat Saadetian, představený erzurumské diecéze arménské apoštolské církve. Tento kněz patřil mezi první oběti, vojáci çete ho před brutálním zavražděním nechali vykopat vlastní hrob na erzincanském hřbitově. Osudy mužů se naplnily v Kemahu, kde byli odděleni a ubiti, ženy a děti čekal stejný osud v Charputu. Do Cizre a Mosulu dorazilo sotva 300 osob.

Podobná pronásledování a deportace jako v hlavním městě provincie probíhaly i v okresech (kaza) Pasin, Tortum, Ispir, Bayburt, Hınıs (Chnus), Tercan (Mamahatun), Kiği (Kghi), Kiskim (Chodorčur), Kemah, Refahiye (Geržanis), Kuruçay, Koziçan a Erzincan.

Z dochovaných vzpomínek německé zdravotní sestry se dozvídáme některé detaily o průběhu cesty mezi Erzincanem a Kemahem: Naše turecká kuchařka nám v slzách vyprávěla, že Kurdové zneužili ženy a děti naházeli do Eufratu. V průvodu deportovaných, který přicházel směrem od Kemahu, byly i dvě mladé učitelky, které vyučovaly na americkém gymnáziu v Charputu [tj. na místní Euphrates College], když tu na ně 10. června začali střílet. Kurdové jim vpředu zablokovali cestu, za nimi stáli vojáci – milice jakéhosi Talâta. Učitelky se v hrůze vrhly na zem, a když ustala střelba, snoubenec jedné z nich přestrojený za ženu jim pomohl vrátit se oklikami do Erzincanu. […] Kurdům, které potkávali, museli platit. Když dorazili až k městu, nějaký voják si chtěl vzít tu zasnoubenou [učitelku] k sobě domů, a když její snoubenec protestoval, ten voják ho zastřelil. Jeden turecký přítel pak odvedl obě dívky do vážených muslimských domů, kde je sice přátelsky přijali, ale hned je přinutili přijmout islám.101

Podle údajů arménského konstantinopolského patriarchátu žilo v roce 1912 na 425 místech vilájetu Erzurum 202 391 obyvatel arménského původu, kteří provozovali 322 škol s 21 348 žáky a užívali 406 chrámů a klášterů. Podle osmanských statistik čítala v roce 1914 arménská populace v této provincii 134 377 osob, z čehož se 125 657 hlásilo k arménskému milletu a 8 720 osob tvořili arménští katolíci.102 Když v únoru 1916 převzali kontrolu nad oblastí Rusové, našli zde jen několik desítek arménských řemeslníků a doktorů a 200 až 300 utečenců, kteří se ukrývali

Kapitola 1: Mec Jeghern

143

Mapa deportačních tras ve vilájetu Erzurum a okolí.

v horách v oblasti Dersim (viz níže). Pokud jde o muže, z celé populace tohoto vilájetu jich přežilo jen 120. Část obyvatelstva (asi 33 000 osob) utekla na Kavkaz, zhruba 5 000 žen a dětí se zachránilo na místech, kam konvoje dorazily: v Mosulu (1 600), v Urfě (300), v Aleppu (1 000) a další v různých oblastech Sýrie a severní Mezopotámie.

Takto popisuje příchod skupiny deportovaných do Mezrehu dánská misionářka Karen Marie Petersenová, která zde od roku 1909 působila jako ředitelka sirotčince „Emauzy“: […] do města dorazil další dav lidí – vyhnanci z Erzincanu a Erzurumu, kteří opustili své domovy zhruba před měsícem. […] Všichni byli rozedraní, polonazí, hladoví a vyčerpaní. Zřídili si tábor na pozemku za městem. Jednalo se většinou o ženy a děti a také o několik starých mužů a výrostků. Silní a statní muži byli povražděni první den cesty. Všichni křičeli a naříkali, prosili o něco k jídlu. V sirotčinci jsme rychle uvařili jídlo a ve velkých nádobách je naložili na povoz. Vrhli se na nás jako divoká zvířata, málem nás umačkali k smrti. Jídlo bylo za chvíli pryč – zmizelo jako kapka v moři. Hodně lidí leželo na zemi v horečce a prosili o mléko; jazyky měli zduřelé a nemohli několik dní jíst. Ruce měli sežehlé sluncem, kůži sedřenou, chodidla opuchlá, takže mohli jen stěží chodit. Vzduch odporně

144

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Konvoj deportovaných v oblasti Erzincanu.

páchl, hodně z nich mělo úplavici. Umírající byli roztroušeni všude kolem, ale smrt byla přijímána s radostí, jako osvoboditelka!103

K. M. Petersenová patřila ke skupině čtyř misionářek, které v této oblasti působily pod hlavičkou dánské misijní organizace Kvindelige Missions Arbejdere (KMA).

Všechny tyto ženy zanechaly zprávy o hrůzných událostech, jichž byly svědky, ale největší ohlas měly vzpomínky M. Jacobsenové (viz níže).

Deportace a vyvražďování Arménů kráčely ruku v ruce s jejich hromadným okrádáním a konfiskací majetku. Podle stávajících odhadů řídili arménští obchodníci téměř 80 % obchodu v erzurumském vilájetu a věnovali se i obchodu mezinárodnímu. Vlastnili 60 firem s ročním obratem více než 30 000 tureckých liber, 500 firem s obratem 10 000 až 15 000 liber a 2 500 firem s obratem 800 až 1 000 li­ber.

Podle Alphonse Arakeliana dosáhla hodnota majetku, který Arméni v této provincii „opustili“, 17 503 000 tureckých liber. Tato suma zahrnuje i majetek obchodníků (7 300 000 liber), státních zaměstnanců (1 000 000 liber), tří velkých církevních organizací a 37 klášterů (850 000 liber; z toho 310 000 liber činil majetek diecéze arménské apoštolské církve, 50 000 liber majetek arménsko-katolické diecéze a 10 000 liber majetek arménsko-protestantské diecéze). K tomu je třeba připočíst i majetek 372 vesnických chrámů (581 000 liber), 19 000 rodin zemědělců (5 730 000 liber) a 8 390 rodin řemeslníků (1 672 000 liber).104

Kapitola 1: Mec Jeghern

145

Vilájet Van105 Ve 450 vesnicích a městech této hornaté a poměrně řídce osídlené provincie žilo 110 897 Arménů, kteří zde tvořili nejpočetnější menšinu;106 osmanské statistiky uvá­ dějí (k roku 1914) 67 792 Arménů.107 Ve 116 vesnicích samotného okresu (kaza) Van to bylo 53 589 Arménů; osmanské oficiální zdroje uvádějí 33 789 osob.108 O povstání ve Vanu jsme se již zmínili, takže nyní přiblížíme jen celkovou situaci v oblasti od jara 1915.

Ještě před vypuknutím ozbrojené revolty zasáhly masakry i jiné oblasti provincie, mj. Şadach (Šadach), Erçek (Ardžak), Erçiş (Aržeš), Perkri, Adilcevaz (Ardzge), Kiavaş (Vostan) a Varag.109 Například jen v oblasti Erçiş bylo z 10 381 obyvatel žijících v 54 arménských vesnicích do 19. dubna 1915 povražděno 2 378 jedinců, 953 zemřelo na nemoci či hlad, 518 (většinou žen a dětí) bylo odvlečeno a 693 pohřešováno.110 Masakr v Adilcevazu popsal Rafael Inchauspe Méndez (1877/1879– 1937), venezuelský důstojník v osmanských službách známý jako Rafael de Nogales, který společně s osmanskými jednotkami ustupoval z fronty: Dvacátého prvního dubna. Za úsvitu mě vzbudily výstřely a silná palba. Arméni napadli město. Okamžitě jsem vyskočil na koně a společně s několika ozbrojenými muži spěchal zjistit, co se děje. Ke svému překvapení jsem zjistil, že útočníci nejsou Arméni, ale členové místních orgánů! Tito muži, podporovaní Kurdy a okolní lůzou, zaútočili na arménskou čtvrť a plenili ji. Tři nebo čtyři křesťanští řemeslníci zoufale odráželi útoky zločinců, ale ti vrazi vyrazili dveře domů, strhli stěny a vnikli dovnitř. Nejprve podřezali bezbranné oběti a pak přinutili ženy, matky a dcery těch nešťastníků odtáhnout zraněné vlastními silami na ulici, kde je ti ničemové dorazili, stáhli z nich oděv a mrtvoly vydali napospas divokým zvířatům a šakalům.111

Řadu cenných vzpomínek zanechali také američtí misionáři, kteří od roku 1903 provozovali ve Vanu nemocnici (jedinou jak ve vilájetu Van, tak v okolních provinciích – Erzurumu, Bitlisu, Charputu/Mamuret ül-Azizu a Trabzonu).112 Podle amerického misionáře C. D. Usshera, přímého svědka událostí ve Vanu, nesl odpovědnost za masakry Cevdet Bey: […] z průběhu událostí bylo zjevné, že na 19. dubna naplánoval [tj. Cevdet Bey] zmasakrování všech Arménů ve vilájetu […] úspěšný a dlouhotrvající odpor Arménů byl pro něj zjevně velkým překvapením. Zuřil na ně i na nás.113

C. D. Ussher pokračuje:

146

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

V pondělí devatenáctého, když uklidňoval obyvatele Vanu, že k dalšímu obtěžování Arménů už nedojde, shromáždil zástupce válího Aržeše (Agantze), druhého největšího města v provincii, který plnil jeho příkazy, význačné muže před vládní budovou s tím, že se bude dít něco vážného. Poté vojáci sebrali zbytek obyvatel mužského pohlaví (dva tisíce pět set), po setmění jim ve skupinách po padesáti svázali ruce, odvedli je na břeh řeky a povraždili. Tři z nich předstírali smrt a zachránili se pod těly svých druhů. Ženy, děti a majetek si Turci rozdělili.

V ono pondělí zaútočil Cevdet Bey s vojáky a Kurdy, kterým velel, na všechny vesnice v provincii. Šadach zůstal nedobytný, Moks ochránil kurdský předák.

Několik vesnic se bránilo tak dlouho, dokud jim stačily náboje, ale ostatní se ne­ bránily. Ztratily většinu svých mužů, neměly vůdce a nedokázaly spolupracovat.

Víme zcela jistě, že bylo zabito 55 000 lidí. Další tisíce utekly do hor, kde se skrývaly v jeskyních. Zde byla větší šance přežít, protože za den či dva Cevdet Bey odvolal své jednotky z vesnic a odešel pomáhat při obléhání Vanu.114

Údaj o množství zavražděných osob potvrzují nejen zprávy ruské armády z května 1915 (vojáci se snažili mrtvá těla důstojně pohřbít),115 ale i hlášení Cevdeta Beye, který ovšem, stejně jako později (viz níže), vydával mrtvé Armény za mrtvé muslimy.116 Rovněž hladomor, který tehdy vypukl nejen v této oblasti, považuje C. D. Ussher za důsledek masakrů a deportace Arménů. Trpělo tehdy veškeré obyvatelstvo, tedy i muslimské – tisíce nevinných žen a dětí podle Usshera zemřely právě v důsledku těchto otřesů. Prostí muslimové pak to, čeho se vláda dopustila proti jejich křesťanským sousedům, často považovali za Boží trest: Jen málo Turků si dnes dělá nějaké iluze. Své vládě nevěří. Osmdesát ze sta jich bylo proti masakrům a deportacím, na některých místech podepisovali protestní petice, v nichž prohlašovali, že Arméni jsou loajální občané a že jejich vyhnání zemi poškodí. Někteří válí raději rezignovali na svá místa, než aby plnili Enverovy a Talâtovy neúprosné příkazy. V Turecku zavládl hladomor způsobený částečně válkou, ale především vražděním a deportacemi křesťanů, nejproduktivnější části společnosti. Tisíce nevinných tureckých žen a dětí trpělo. Lidé dostávali potravu od našich misionářů.

Hodně Turků věří, že hladomor a veškeré další strádání zapříčiněné válkou je Boží trest za jejich zacházení s vdovami a sirotky. Doufají, že k nim Bůh bude shovívaný navzdory tomu, čeho se jejich vláda dopustila proti křesťanům. Na vlastní oči viděli nesčíslné příklady síly ducha a věrnosti Kristu.117

Když ruská armáda 3. srpna 1915 opouštěla město Van, přiměla místní arménské předáky evakuovat zbytek přeživších z města a z celé provincie na území pod

Kapitola 1: Mec Jeghern

147

Chvíle odpočinku během deportací; foto Bodil Katharine Biørn.

ruskou samosprávou. Zástupy desetitisíců běženců se vydaly k severu, neustále pronásledovány a napadány kurdskými jednotkami çete a tureckými oddíly.

Jen v horské oblasti Perkri bylo u místního středověkého mostu zmasakrováno 1 600 osob. Uprchlíci však umírali i po příchodu do bezpečí (tj. do měst Jerevan, Iğdır, Edžmiacin aj.). Jen v srpnu a září 1915 zemřelo v Edžmiacinu na následky vyčerpání a epidemií 2 613 osob.118

Vilájet Bitlis119 Situaci v této provincii ovlivnily jak masakry v sousedním vilájetu Van, tak i porážky osmanské armády v perském Ázerbájdžánu. Od poloviny června do konce července 1915 bylo v tomto vilájetu zlikvidováno 681 arménských měst a vesnic s 218 404 obyvateli, zničeno 510 chrámů, 161 klášterů a 207 škol. Podle osmanských statistik čítalo arménské obyvatelstvo vilájetu v roce 1914 na 117 492 osob, v sandžaku Bitlis pak žilo 37 284 příslušníků arménského milletu.120 Na rozdíl od

148

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

provincie Erzurum zemřela většina těchto obyvatel přímo na místě, nikoli při deportacích. Hlavní podíl na masakrech mělo osmitisícové vojsko Cevdeta Beye, zvané „řeznické jednotky“ (kassablar taburları). Společně s Armény trpěli i Asyřané.

Systematické masakry začaly v sandžaku Siirt (Sa’irt). Kromě Arménů, jichž v této horské oblasti žilo 21 564 ve 146 vesnicích (působily tu tři kláštery a 46 chrámů), zde bydlelo téměř 40 000 Asyřanů. Na cestě do Bitlisu vyvraždily a vypálily vojenské oddíly Halila Beya a Cevdeta Beye 35 vesnic (6 000 obětí) v okresech (kaza) Pervari (Berwari), Eruh (Bohtán) a Şarnag. Ve městě Siirt, kde žilo 4 032 Arménů, neváhali místní představitelé moci uvěznit před příchodem vojska (9. června 1915) náboženské vůdce místních křesťanů – arménského biskupa Jeghišeho a syrsko-jakobitského abúnu Ibrahima. Společně s dalšími předními nemuslimskými osobnostmi města byli den nato za městem zastřeleni. Chaldejsko-katolického biskupa Addaie Schera čekal stejný mučednický osud 15. června (srov. s. 292–293). Jedenáctého června bylo zatčeno a uvězněno 670 arménských mužů; den poté byli povražděni nedaleko města v soutěsce Ezzreb. Cevdet Bey po svém příchodu 13. června dílo dokončil – v dalších dnech dal většinu mužů podříznout na náměstí. Později byly sestaveny menší konvoje z žen a dětí, které vyrazily směrem k Mardinu a Mosulu. Z mardinské skupiny nepřežil nikdo, z mosulské jen 50 osob.

Osudy dalších tisíců obyvatel, jak Arménů, tak Asyřanů, jsou známy jen sporadicky. Začátek masakrů v Siirtu popsal Rafael de Nogales: Nebylo ještě poledne osmnáctého června, když jsme zarazili koně před Siirtem. […] Šest minaretů, jeden z nich nahnutý, se tyčilo jako alabastrové jehly do tyrkysového mezopotamského nebe. Stáda dobytka a černých buvolů se pokojně pásla na okolní pláni, zatímco skupinka huňatých velbloudů jednohrbých klímala okolo. Klid této venkovské idyly, který jsem na okamžik pocítil ve své ztrápené duši, náhle přerušila strašlivá scéna na kopci vedle cesty. Děsivý svah pokrývaly tisíce polonahých dosud krvácejících těl, ležela na hromadách nebo propletená v předsmrtném objetí. Otcové, bratři, synové a vnuci leželi tam, kde padli pod kulkami nebo meči vrahů. […] Na hromadě sedělo hejno supů a klovalo do mrtvých či umírajících očí, jejichž strnulý pohled, jak se zdálo, ještě odrážel hrůzy nevýslovné bolesti. A mrchožroutští psi zahryzávali své ostré zuby do vnitřností těch, z nichž dosud nevyprchaly poslední záchvěvy života.121

Po „vyčištění“ Siirtu se Cevdet Bey a Halil Bey se svými jednotkami vydali do centra provincie, do sandžaku Bitlis. Kromě těchto velitelů a jejich jednotek se na masakrech podílel i válí Mustafa Abdülhalik, švagr ministra vnitra, a velitel

Kapitola 1: Mec Jeghern

149

Mapa deportačních tras ve vilájetu Bitlis a okolí.

četnictva Turfan Bey. Tragédie města Bitlisu začala 22. června, po příchodu jednotek kurdského předáka Modgana (Mutkina), který ve své oblasti krátce předtím zosnoval vyvraždění 27 arménských vesnic s 5 469 vesničany. Během dalších dvou týdnů byli za městem povražděni všichni arménští obyvatelé mužského pohlaví od jednoho roku do stařeckého věku.

Rafael de Nogales, „jediný křesťanský svědek toho, co žádný křesťan neměl nikdy spatřit“,122 napsal:

150

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Toho dne, tj. 25. června, pověsil Cevdet Bey v Bitlisu Kakighiana Efendiho [tj. Armenaga Hochigiana] a dalších dvě stě vážených Arménů. Stalo se tak poté, co z nich pod [falešnou] záminkou vymámil pět tisíc liber ve zlatě a rozdělil je mezi sebe a Halila. S tímto zločinem se však nespokojil. Přikázal, aby ze všech arménských mužů ve městě vytvořili skupiny po padesáti, odvedli je na opuštěné místo v nedalekých horách, povraždili je a pohřbili ve výkopech, které si museli sami vykopat. 123

Rafael de Nogales odhadoval, že jen v sandžaku Bitlis přišlo o život 15 000 Arménů. Ženy, dívky a děti (asi 8 000 jedinců) byly 29. a 30. června internovány a poté přesunuty k jižní bráně města, kde zůstaly dva týdny. Po celou tu dobu zde probíhal hrůzný „lidský bazar“, kde si mohl kterýkoli z muslimských pronásledovatelů vybrat manželku, služku nebo dítě. Téměř 2 000 žen bylo odvedeno, ostatní lidé byli částečně zmasakrováni, částečně odvedeni z města.124 O situaci ve městě v těchto osudových dnech jsme zpraveni díky americké protestantské misionářce Grace H. Knappové (1870–1953), která zapsala vzpomínky očitých svědkyň G. M. McLarenové a M. O. Shaneové. Manžel G. H. Knap­ pové, misionář George Perkins Knapp (1863–1915), byl zavražděn v září 1915 na cestě z Charputu do Diyarbekiru. Likvidace mužské populace připomínala lov na lidi: Po celém městě byli zatýkáni muži a chlapci – na ulici, v obchodě, doma. Každý, kdo se pokusil o odpor, byl zabit. Všichni, kdo se schovali doma a odmítali odejít, byli upáleni i s rodinami.125

Jakmile byli zmasakrováni muži, přišly na řadu ženy a děti: A nyní již několik dní (od 29. nebo 30. června) vyhánějí četníci ženy a děti z jejich domovů. Urážejí je a krutě bijí; kopou, mlátí a nadávají těm, kdo upadnou, a nutí je pokračovat v cestě. Několik z nich uteklo, ale vrátili se se zohavenými tvářemi a useknutýma rukama. […] Zdá se, že četníci šílí žízní po arménské krvi. […]

Nářek žen a dětí je slyšet celý den. Pláč, který se rozléhá v temnotě noci, je ještě srdceryvnější. […]

Mnoho žen bylo drženo na dvoře arménského chrámu, další v rozlehlém domě přímo naproti americkému areálu budov. Jiné sehnali jako stádo dobytka a [nechali stát] nedaleko města na otevřeném prostranství mezi hlavní silnicí a místem zvaným „Most Arabů“. Vojáci stáli poblíž a hlídali je. Nebyl zde stín ani žádné soukromí. Den za dnem byly tyto ženy, z nichž mnohé žily ve svých domech

Kapitola 1: Mec Jeghern

151

Pohled na město Bitlis, 1906; foto Noël Dolens.

v komfortu, ne-li přímo v přepychu, drženy na spalujícím červnovém slunci a vy­ dány na milost a nemilost bestiím, které je hlídaly. Některé se pokusily utéci za přispění podplacených stráží nebo pod rouškou noci. Příběhy o utrpení snášeném z rukou vojáků, které vyprávěly misionářům, byly příliš strašné, než aby se daly opakovat.

Poté co byly mladé a přitažlivé ženy odvedeny do domů Turků a Kurdů, zbytek se „vydal na cestu“ – většinou na smrt. Řada žen skočila i s dětmi do řeky, aby se vyhnuly utrpení a pohaně, které již déle nemohly snášet. Někteří z bohatších obyvatel města se raději otrávili, než aby padli do rukou Turků. Jiné ženy odmítly i s dětmi opustit hořící domy a daly přednost této smrti před životem v tureckém harému.126

Další na řadě byl sousední sandžak Muş, „vyčištěný“ od 141 489 arménských obyvatel v červenci 1915. Několika desítkám tisíc Arménů se podařilo utéci před deportacemi na území ovládané ruskou armádou.127 Takto popsal situaci R. de Nogales: Poté co zlikvidoval Armény, chaldejce, syrské katolíky a nestoriány ve městě Bitlis, odešel Cevdet Bey s podplukovníkem Kasimem Beyem do údolí Muş, aby

152

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

„potrestal povstalce“‘ této oblasti a hor Sasunu. Tak mi to řekl sám Cevdet, protože právě tak si Turci zvykli nazývat své řeže. […] Byly s tím spojeny všemožné násilnosti a zločiny, které skončily vyhlazením většiny arménského obyvatelstva oblasti. [Ve městě Muş] udělali Arméni svou obvyklou strategickou chybu, když se opevnili v městských budovách a chrámech – osmanské vojsko je velmi rychle proměnilo v ruiny. Ani ne za čtrnácti dní tak v Muşi a okolí zemřelo téměř 50 000 Arménů.128

Jako příklad dalších zločinů uveďme jeden, který při poválečném soudu s mladoturky v Konstantinopoli v roce 1919 popsal francouzskému novináři očitý svědek. Kurdští ozbrojenci v oddílech çete obklíčili asi dva tisíce vesnických žen, které „zneuctili a oloupili“. Pak je obvinili, že spolykaly zlato a šperky, aby cennosti nemusely odevzdat. Dali je polít petrolejem a upálit zaživa. Druhý den se vrátili a se síty hledali ve shořelých lidských pozůstatcích kořist.“129

Vilájet Diyarbekir130 Tato provincie, která ležela poměrně daleko od fronty, odjakživa představovala pestrou náboženskou a etnickou směs. Arménská menšina zde žila dle údajů arménského konstantinopolského patriarchátu ve 249 městech a vesnicích s 106 867 obyvateli, osmanské statistiky uvádějí k roku 1914 65 850 Arménů, z čehož se 55 890 hlásilo k arménskému milletu a 9 960 bylo katolického vyznání.131 Místní Arméni se v mnoha ohledech přispůsobili zdejšímu klanovému zřízení, některé skupiny dokonce užívaly jako mateřský jazyk kurdštinu, např. v okresech (kaza) Lice, Beşiri a Silvan. Ve městě Diyarbekir (arm. Tigranakert) tvořili Arméni přibližně třetinu obyvatelstva a stejně jako jinde zde prakticky řídili obchod a řemeslnou výrobu.

Nad křesťanským obyvatelstvem se začala stahovat mračna již ve druhé polovině roku 1914. Byly přepadeny první chrámy a vydán zákaz užívat neturecké jazyky v některých úřadech. Osud křesťanů, tedy nejen Arménů, ale i Asyřanů, se začal naplňovat po příchodu nového válího provincie, někdejšího lékaře dr. Meh­ meda Reşida (Şahingiraye, 1873–1919), který byl jmenován do funkce 15. března 1915.132 Jako mütasarrıf Karesi se Reşid už na jaře roku 1914 aktivně podílel na likvidaci tamních Řeků.133 Ještě v roce 1918 označoval ve svých textech Řeky a Armény za pijavice, které parazitují na muslimech (İslam unsurunun kanını emmekdedirler).134 Podle R. de Nogalese obdržel Reşid v červnu 1915 od Talâta telegram o třech slovech: „Zapal – zastřel – zabij“ (Yak – vur – öldür).135

Kapitola 1: Mec Jeghern

153

Tento spoluzakladatel strany İttihat začal okamžitě sestavovat vlastní jednotky a dosadil i „nejvyšší radu“ (meclisi âli), jejímž úkolem bylo kontrolovat politickou situaci. Radu řídil velitel çete plukovník Cemilpaşazâde Mustafa Nüzhet a Reşid do ní kromě místních předáků dosadil i poslance Pirincizâdeho Feyziho.136 Za „vyřešení arménské otázky“ v této provincii si Reşid vysloužil přezdívku „řezník z Diyarbekiru“.

Reşidův hlavní podíl na vyvražďování si přitom uvědomovali i tehdejší spojenci Osmanů. V dopise německého velvyslance v Konstantinopoli, odeslaném 31. června 1915 do Berlína kancléři Bethmann-Hollwegovi, stálo: Na začátku tohoto měsíce zahájil válí Diyarbekiru Reşid Bey systematickou likvidaci veškeré křesťanské populace v provincii, a to bez rozdílu rasy či vyznání.

Týká se to i katolických Arménů z Mardinu a Tell Armenu [Kızıltepe], chaldejských křesťanů a unií nesjednocených Asyřanů v oblasti Midyat, Džazíra [Cizre] a Nisibis.137

Vše jako obvykle začalo zatýkáním. Již 21. dubna 1915 byli uvězněni, mučeni a zabiti zástupci arménských politických stran Armenakan, Hnčak a Dašnak; 11. května akce zasáhla celou křesťanskou elitu města – úředníky, právníky, intelektuály, obchodníky, bankéře, inženýry, církevní hodnostáře, členy zahraničních misií aj. Čekal je stejný osud jako politiky. Jejich likvidace probíhala pod záminkou hledání „skladů zbraní“, které měly sloužit „připravovanému povstání“. Těla zohavená krutým mučením pak byla vystavena a vláčena městskými ulicemi pro výstrahu ostatním obyvatelům. Zmrzačeného arménsko-katolického vikáře Mkrtiče Chlghadiana upálili na dvoře hlavní diyarbekirské mešity za nadšených ovací davu a před zraky osmanských úředníků a muslimských autorit. Zavražděni byli i další hierarchové místních církví.138 Dalších 636 mužů, včetně několika arménských poslanců, bylo naloženo na 23 vorů (kelek) a po řece Tigridu posláno údajně do vězení v Mosulu. Po vylodění nedaleko města Beşiri 9. června je v údolí Rezvání zmasakroval kurdský Ömerův klan a jednotky çete.139 Svědectví o událostech zanechal Faiz el-Ghusein (Fáiz al-Ghusajn, 1883–1968), beduínský šejch z Hauránu (jihozápadní Sýrie), jehož osmanské úřady internovaly v Diyarbekiru pro podezření z podpory arabského povstání. Jeho kniha Masakry v Arménii vyšla v roce 1916 v arabštině, záhy pak byla přeložena do angličtiny. Úděl první vlny deportovaných popisuje takto: […] vláda sebrala všechny významné Armény a uvrhla je do vězení. Náboženští představitelé proti tomu opakovaně protestovali a žádali jejich propuštění. Vláda

154

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Město Diyarbekir, dobová pohlednice.

však nehodlala splnit jejich prosbu a pozavírala i církevní činitele. Počet uvězněných významných osobností se blížil sedmi stům.140

Následující kroky při likvidaci křesťanů ve městě měly již propracovanější po­ dobu. V polovině června bylo vzorně vysídleno – bez násilností, okrádání atd. – téměř 100 křesťanských domů. Tento postup měl ostatní obyvatelstvo uklidnit a dát mu naději, že se vyhne nepříjemnostem. Ale nebylo tomu tak. Brzy po likvidaci mužů následovalo vysídlení žen a dětí. Jako první přišli na řadu zbývající členové zámožných diyarbekirských rodin Kazazianů, Trpanžianů, Jegenianů a Handanianů. Všichni byli soustředěni do prvního deportačního konvoje, který měl namíře­ no do Mardinu, a do doby, než „vydají nashromážděné cennosti“, byli umístěni ve vesnici Alipunar. Když cennosti neodevzdali, byli jižně od vesnice sťati. Stejný osud čekal 510 žen a dětí z tohoto konvoje, které vojáci zavraždili a jejich těla naházeli na cestě do Cizre, ve vesnici Dara, do podzemních cisteren z byzantských dob.

Další konvoje smrti následovaly – jeden mířil na jihozápad k městům Karabahçe, Severek a Urfa, druhý na jih k Mardinu, Dara, Rás al-‘Ajnu, Nisibis a Deir ez-Zoru. Největší masakry páchali příslušníci çete a vojáci speciálních jednotek v Kozandere (poblíž vesnice Çarakılı), zhruba hodinu cesty od Diyarbekiru. Reşid tyto akce doprovázel propagandistickou kampaní. Zohavená těla Arménů nechal navléci do muslimských šatů a takto vyfotit jako důkaz arménských zločinů.141

Kapitola 1: Mec Jeghern

155

Mapa deportačních tras ve vilájetu Diyarbekir a okolí.

Fotografie pak otiskla řada osmanských, ale i německých novin; přímo v Diyarbe­ kiru je de Nogalesovi ukazoval i velitel místních četníků Mehmet Asim Bey.142 Na konci roku 1915 byl již Diyarbekir takřka kompletně „vyčištěn“ od Arménů i ostatních křesťanů: Vláda nechala v Diyarbekiru jen velmi málo Arménů, jen ty, kteří mohli vyrábět boty a další věci pro armádu. Devatenáct lidí zůstalo ve vězení, s těmi jsem se setkal a mluvil s nimi. Podle úředníků se jednalo o arménské bandity. Poslední rodina deportovaná z Diyarbekiru v listopadu 1915 byli Dunžianovi.143

156

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Faiz el-Ghusein nepochyboval o cílech Osmanů: „Likvidace [Arménů] pro ně znamená jednoduše prostředek k osvobození. Využívají válečného stavu a za použití nejrůznějších krutostí pokračují v otřesných činech, které odporují zákonům islámu.“144 Další zvěrstva byla spáchána v údolí Bigutlan na území kurdského kmene Tirkan, 80 000 zdejších obětí pocházelo zřejmě z různých křesťanských komunit v severních oblastech vilájetu. V červenci se pronásledování křesťanů rozšířilo i do dalších okresů (kaza), jako byl Viranşehir, Severek, Derik, Silvan, Beşiri, Lice, a sandžaků (Argana/Arğin a Mardin). Krátce přibližme jen Mardin, nejvýznamnější z nich. Až do února 1915, kdy byli v tomto městě propuštěni všichni státní zaměstnanci křesťanského vyznání, se místní obyvatelé o svůj osud nijak zvlášť neobávali. Také osmanské úřady působily klidným dojmem, 20. dubna dokonce zdejší arménsko-katolický arcibiskup Ignác Malojan obdržel vysoké státní vyznamenání. A hned o tři měsíce později, 11. července, poté co musel společně se svým klérem a věřícími odejít z města v dalším pochodu smrti, byl nedaleko Karaköprü zastřelen přímo velitelem mardinského četnictva Memduhem Beyem.

Budoucí mučedník, jehož 7. října 2001 beatifikoval papež Jan Pavel II., přísahal věrnost osmanskému státu a odmítl zachránit si život přestoupením k islámu, přestože jako svědek masové vraždy svých souvěrců věděl, co ho čeká.145 Podle zprávy, kterou Reşid 15. září 1915 odeslal ministru vnitra, se on sám zasadil o deportaci 120 000 Arménů ze „svého“ vilájetu. Toto číslo převyšuje počet místní arménské populace, takže se zřejmě jednalo o všechny křesťany. Enormní byl i zabavený movitý a nemovitý majetek. Reşid například poslal do Konstantinopole 20 automobilů plně naložených zabavenými drahocennostmi. Do míst určených k přesídlení dorazil jen žalostný zbytek deportovaných, podle místních zdrojů přišlo v květnu 1916 do Deir ez-Zoru 12 000 osob. Ti, kdo došli do Rás al-‘Ajnu, byli zlikvidováni. Z vlasů povražděných dívek a žen upletli místní obyvatelé 23 metrů dlouhý cop a poslali jej jako dar poslanci Pirincizâdemu Feyzimu.

Vilájet Charput/Mamuret ül-Aziz 146 Tato provincie na soutoku dvou ramen Eufratu se rozkládala poměrně daleko od válečné zóny. Deportace a likvidace místních Arménů tedy opět popírá základní tezi o „předběžném opatření“ na jejich ochranu před postupující frontou. Před 1. světovou válkou žilo ve 270 městech (k nejlidnatějším patřila Malatya, Charput, Kesrig a Mezreh) a vesnicích tohoto vilájetu 124 289 Arménů, kteří užívali 242 chrámů, 65 klášterů a do 204 škol chodilo 15 632 dětí; osmanské oficiální zdroje

Kapitola 2

Sajfó

Termín Sajfó (též Sejfó), předkládáno jako „Meč“ či „Rok meče“, používají asyrští křesťané ve třech různých významech: 1) pouze pro rok 1915, kdy došlo k největšímu vyvražďování jejich komunity; 2) pro léta 1915–1918; 3) šířeji pak pro období od konce 18. století do současnosti – v tomto případě do něj zahrnují všechny křivdy, které na nich byly a jsou páchány. V této kapitole se soustředíme pouze na události z let 1914–1918, kdy byli Asyřané spolu s Armény likvidováni „v rámci jednoho plánu“.1 Až na některé ozbrojené skupiny horských nestoriánů nepředstavovali Asyřané jako celek pro mladotureckou vládu z vojenského hlediska žádnou vážnější hrozbu. Relativně malé a vnitřně diverzifikované skupiny asyrských křesťanů navíc často závisely na lokálních kurdských kmenech, jejichž předáci byli většinou loajální říši. Přesto Asyřané často čelili stejnému osudu jako Arméni.

Fakt, že příkazy k zatýkání, vraždění a deportacím se netýkají jen Arménů, záhy zaznamenali i zahraniční rezidenti. Potvrzuje to mimo jiné i hlášení, které 3. září 1915 odeslal do Berlína Walter Rössler, německý konzul v Aleppu: Kromě Arménů byli z východních provincií deportováni i nestoriáni a starobylí Syřané (jakobité), katoličtí Syřané a ostatní křesťané. Již dlouho je naznačováno, že také oni byli zabiti. Požádal jsem jednoho evropského známého, který se tam narodil – kvůli činnosti, kterou vykonává, přichází do styku s různými vrstvami obyvatelstva, a může být proto dobrým pozorovatelem –, aby mě písemně informoval, co se o tom dozvěděl. Mám čest přiložit tuto zprávu jako přílohu. Podle

272

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

něj tady [tj. v Aleppu] žije mnoho nearménských křesťanských žen, které sem dorazily bez manželů. Z toho lze učinit víceméně jediný závěr, a sice že jejich muži byli zavražděni.2

Knihovna materiálů o masakrech asyrských křesťanů v Osmanské říši se neustále rozšiřuje. Některé byly vydány až dnes, jiné vyšly bezprostředně po tragických událostech.3 K nejdůležitějším edicím pramenů patří soubor dokumentů ze čtvrté kapitoly („Azerbaijan and Hakkari“) britské Modré knihy, kterou v roce 1916 sestavili V. Bryce a A. Toyn­bee.4 Tento primární zdroj obsahuje mj. svědectví a korespondenci misionářů W. A. Shedda, Francouzský dominikán Hyacinthe R. M. Labareeho, E. W. McDowella, F. N. Je­ Simon, svědek masakru Asyřanů. suppa, K. Cochranové, J. Sargise, H. M. Mül­ lera. Nedávno vyšly také dokumenty z německých archivů, zpracované W. Gustem, v nichž se o Asyřanech jako obětech vraždění hovoří rovněž zcela otevřeně.5 O osudech asyrských křesťanů se dozvídáme i z několika zpráv očitých svědků.

Nejhodnotnější jsou zápisky syrsko-katolického kněze Isháqa bar Armalta (Isaac Armalé, 1879–1954) nazvané Katastrofa křesťanů, které vyšly v Libanonu v arabštině a francouzštině rok po válce.6 Armalto byl mezi lety 1915 až 1918 svědkem vyvražďování obyvatelstva v Tur Abdinu a okolí a zapisoval jak svá pozorování, tak i slova důvěryhodných očitých svědků. Armaltovy postřehy vhodně do­plňují de­ níkové záznamy a zápisky tří francouzských dominikánských kněží – Marie-Dominiqua Berrého, Hyacintha Simona (1867–1922) a Jacquese Rhé­tora (1841–1921).7 Všichni tři působili v Mosulu, po vypuknutí války byli zajati a deportováni do Mardinu, kde pobývali od prosince 1914 až do listopadu 1916. Chaldejsko-ka­ tolický kněz Jean Naayem, který v přestrojení za beduína utekl v srpnu 1915 do Aleppa, sestavil ze svědectví přeživších knihu Turecké masakry Asyro-chaldejců a Arménů.8 Pařížské vydání z roku 1920 je cenné především kvůli popisu masakrů syrských křesťanů ve vilájetu Charput/Mamuret ül-Aziz. Hodnotný pramen představují i zápisky Prolitá krev (syr. Dmo Zliho: gunhé v-šarbé mahšoné damšihojé dbathumé d-béth nahrín da-šnai 1895, 1915–1918) od syrsko-jakobitského učence Abedmešihy Na’man Karabaşiho (1903–1983), jenž byl jako dvanáctiletý v roce 1915 svědkem masakrů v okolí kláštera Dajr az-Za‛farán, popisuje však vyvražďování křesťanů – Asyřanů i Arménů – v širší historické perspektivě.9

Kapitola 2: Sajfó

273

V létě 2015 vydal A. N. Palmer překlad dříve neznámého asyrského spisu od chaldejského biskupa Mardinu Israela Auda (v úřadu 1910–1941), který popisuje, jaká byla v roce 1915 situace v sídelním městě i jinde (v Amidě/Diyarbekiru, Siirtu, Gázartě/Cizre a Nusaybinu).10

Asyřana 1. světová válka: od loajality k vyhlášení války Již od tzv. hamídíjských masakrů v letech 1895–1896, které těžce dolehly nejen na Armény, ale i na Asyřany, stále vzrůstal tlak na křesťanské obyvatelstvo východních provincií Van, Diyarbekir a Bitlis. Osmanská vláda využívala k nátlaku převážně místní kurdské obyvatelstvo, jehož loajalitu si kupovala úlevami a částečnou beztrestností: „Všichni klerici různých východních denominací se shodnou na tom, že bude-li tato [situace] pokračovat ještě několik let, křesťanský prvek začne pomalu mizet, ať už kvůli odpadlictví, emigraci nebo kvůli masakrům,“ psal v jedné zprávě francouzský diplomat.11 Vláda se v předvečer 1. světové války snažila na východě říše posílit své pozice. V srpnu 1914 vyslala do Erzurumu na sjezd arménské strany Dašnakcutjun své emisary (Bahaettina Şakira a Ömera Naciho Beye) s návrhem na vytvoření paravojenské jednotky, která by podnikala diverzní přeshraniční akce na ruském a perském území. Stejný návrh obdržel (zřejmě od válího Tahsina Beye) i katholikos-patriarcha Már Šimun XXI. Benjamin. V okružních listech však přikázal, aby všichni „zůstali klidní a plnili všechny své povinnosti vůči Turkům“.12 K prvním lokálním střetům mezi křesťany a Kurdy docházelo již ve druhé polovině roku 1914. Asyřané se během mobilizace snažili vykoupit z vojenské povinnosti, často také dezertovali na perské území. Vasilij Petrovič Nikitin (1885–1960), ruský vicekonzul v Urmíji, zaznamenal první represe již v srpnu 1914, tedy ještě před osmanským vstupem do války: Turecké vedení zavedlo na území tureckých Syřanů přísné kontroly a zahájilo represe proti jejich předákům. Már Šimun byl odvolán do Vanu a biskup Šamdinanu Már Hnaníšo byl zatčen. Lidé však i nadále žádají autonomii. Syrští obyvatelé vesnic Šejtán, Bitló, Serarlú, Bitkáré, Nerdiš, Segin, Hilanek, Derboder a Dirú byli deportováni do Persie. Turci jejich vesnice vypálili a zkonfiskovali veškerý jejich majetek.13

274

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Šifrovaný kabelogram ministra vnitra Talâta Paşi z 26. října 1914 válímu Vanu s příkazem vysídlit nestoriány do oblasti Konye a Angory (Ankary).

Mladoturecká vláda pohlížela na vojenské a politické aktivity nestoriánů s podezřením, protože jejich neloajální chování mohlo zkomplikovat plánované napadení západní Persie. Již 26. října 1914 proto ministr vnitra Talât Paşa zaslal válímu Vanu příkaz k jejich vysídlení do Konye a Angory v centrální Anatolii: Budou přemístěni a rozptýleni tak, aby nikde nežili pohromadě ve větším počtu, a budou žít výhradně rozptýleni mezi muslimským obyvatelstvem; na žádném místě nesmí mít více příbytků než dvacet. […] Vláda jim [během deportace] neposkytne žádnou pomoc.14

Kapitola 2: Sajfó

275

Katholikos-patriarcha Már Šimun Benjamin v Tbilisi (na návštěvě u A. Badalova), 1916.

Rozsáhlé masakry Asyřanů začaly propukat poté, co Turci v lednu 1915 ovládli oblast Urmíje; situace se nadále zhoršovala po povstání ve Vanu (srov. s. 121–124) a v letních měsících téhož roku zasáhlo pronásledování již celou křesťanskou populaci. Většina syrských křesťanů se nařízením mladoturecké vlády o odvodu do armády, zatýkání, uvěznění či nucené deportaci neprotivila. Také masakry, které v syrských vesnicích a městských čtvrtích prováděli Kurdové, oddíly çete a regulární armáda, proběhly až na Midyat, ‘Ajn Wardó a Ázak bez odporu.

Jediná komunita, která se rozhodla významně změnit své postavení v zemi, v níž po staletí žila, byli asyrští nestoriáni. Neúnosná politická a humanitární situace, kdy vláda nepokrytě podporovala své souvěrce a vazaly a záměrně ignorovala zájmy ostatních obyvatel říše, přiměla asyrské předáky k bezprecedentnímu činu: 10. května 1915 totiž vyhlásili Osmanské říši válku. Oficiální místa se snažila tento krok anulovat a vyhrožovala zabitím Benjamina Hormuzda, bratra katholika-patriarchy Már Šimuna Benjamina, který po ukončení svých konstantinopolských studií žil v Mosulu. Már Šimunova odpověď, v níž odmítl obětovat svůj lid kvůli vlastnímu bratrovi, sice zapříčinila Hormuzdovo oběšení, ale ještě zvýšila katholikovu autoritu mezi soukmenovci.15

276

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

V lednu 1916 přicestoval asyrsko-nes­to­ riánský katholikos-patriarcha Már Šimun Benjamin speciálním vlakem do gruzínského Tiflisu (Tbilisi), kde ho slavnostně přijal velkoknížete Nikolaj Nikolajevič. Rusové (po­ dobně jako Britové) považovali Asyřany za spojence a shromážděný dav vítal Már Šimuna Benjamina jako „hrdinu kurdských hor“.16 Během jeho sedmidenního pobytu ho velko­ kní­že i car Mikuláš II. (ve speciálním telegramu) opakovaně ujišťovali o válečné spolupráci a přiznávali odpovědnost Rusů za malý křesťanský národ v ohrožení.17 Po svém triu­m­ fálním návratu zavítal katholikos-patriarcha do Urmíje, kde byl po slavnostním uvítání uspořádán na jeho počest banket, na němž nechyběl ruský vicekonzul, místní generalita, asyrští kněží a horští vůdci (málikové). Podle Agha Petros, jeden z vojenských přeJ. E. Werdy na tomto banketu „padly všechny dáků Asyřanů. sektářské překážky, byly odmítnuty staré předsudky, které vládly [mezi jednotlivými kmeny], a Már Šimun Benjamin byl veřejně uznán a prohlášen za politického vůdce sjednocených Asyřanů“.18 Brzy poté se začaly formovat první asyrské oddíly, které stanuly po boku ruské armády.

Za dalšího politického a vojenského vůdce Asyřanů byl považován Agha Petros (vl. j. Petros Elia, 1880–1932),19 západním tiskem někdy přezdívaný „Nový asyrský Nebukadnesar“.20 Tento nestorián z kmene Baz stihl ještě před válkou udělat závratnou kariéru. Díky misionářům vystudoval v Urmíji a poté vycestoval do kanadské Britské Kolumbie, kde uspořádal sbírku na pomoc svým lidem. Před místní policií, která ho stíhala za údajnou zpronevěru vybraných peněz, uprchl do Evropy, ale po krátkém pobytu v Římě se vrátil do Osmanské říše a v roce 1909 se ucházel o práci v osmanské administrativě. Díky svým mimořádným jazykovým schopnostem nakonec získal post konzula v Urmíji. Válka ho zastihla v perském Ázerbájdžánu, kde se zapojil do asyrského ozbrojeného odporu. Přestože neměl žádné vojenské zkušenosti, podařilo se mu s podporou Britů, Francouzů a Rusů sestavit vlastní oddíly a vyhrát několik lokálních střetů.

Asyřané bojovali nejprve po boku Rusů a později i po boku Britů. Bojovného ducha v sobě podporovali mimo jiné vlastní hymnou, jakousi „asyrskou Marseillaisou“ (úryvek):

Kapitola 2: Sajfó

277

Brzy půjdeme do bitvy přes divoké hory, srdce všech touží po úrodných mosulských pláních, překrásné město Ninive volá zpět své děti!

Brzy půjdeme do bitvy, pod tvým jménem, ó Már Šimune!

Na březích Tigridu leží svaté Ninive, jeho staré zdi se pro nás stanou diadémem a korunou, pouze zde, Asyřané, může být náš národ stvořen.

Brzy půjdeme do bitvy, pod tvým jménem, ó Már Šimune! 21

Na porážkách křesťanských jednotek nenesly vinu jen vnější politické okolnosti, tj. malý počet vojáků, jejich špatná organizace a nedostatečná výzbroj, ale i vzájemná rivalita jejich dvou vůdců. Katholikos Már Šimun Benjamin nedůvěřoval ani vojenským schopnostem Agha Petrose, ani jeho čistým úmyslům.22

Geografie hrůz: vyvražďování Asyřanů v severní Mezopotámii, v pohoří Hakkari a v perském Ázerbájdžánu Pronásledování asyrských křesťanů se nevyhnulo téměř žádnému místu, kde po staletí žili. Pro větší přehlednost se budeme věnovat těm oblastem v Osmanské říši a Persii, kde měli Asyřané většinové, nebo alespoň významné osídlení.

Pohoří Hakkari Situace ve vesnicích a osadách v pohoří Hakkari, „srdci“ asyrsko-nestoriánské komunity, bezprostředně souvisela – také z církevně-administrativního hlediska – s oblastí Urmíje. V převážně kurdské osadě Qudčanis sídlil katholikos-patriarcha a ve vesnici Šamdinan na hranicích s Persií metropolita (matran). Formálně se tak jednalo o komunitu rozdělenou mezi dva státní celky, Osmanskou říši a Persii, která však díky prostupnosti hranice udržovala soudržnost. A byli to právě uprchlíci z hakkarských vesnic, kdo po prvních násilnostech zaplavil pláně v okolí Salmásu i samotnou Urmíju.

278

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Pro centrální vládu byli asyrští nestoriáni tou nejpodezřelejší syrskou komunitou a v tomto smyslu bylo jejich postavení zcela srovnatelné s Armény. Vzhledem ke strategické poloze autonomních nestoriánských kmenů na hranicích s Persií považoval ministr vnitra Talât Paşa jejich vyhlazení za prioritu.23 „Etnické čištění“ těžko dostupných usedlostí v pohoří Hakkari začalo již v letních měsících roku 1914, kdy bylo ze svých obydlí vyhnáno několik tisíc křesťanů.24 Protikřesťanskou řež ve vesnici Ardşi, kterou v listopadu 1914 provedl nechvalně proslulý velitel Hurşid Bey se svými bojovníky oddílů hamídíje, popsala Judad Abdarovová, žena místního asyrského předáka a jedna z mála přeživších: Jakmile obsadili vesnici, zapálili dům Juhanny Abdarova, zatkli mého muže a dva syny a umučili je k smrti. Bili je všemožnými způsoby. Přikázali jim, ať přijmou islám, ale odmítli. Před mýma očima zastřelil Hurşid Bey oba mé syny pistolí.

Když jsem viděla, co se stalo, snažila jsem se bránit manžela, ale Hurşid mě udeřil do tváře a vyrazil mi dva zuby. Potom manžela šesti ranami zastřelil. Mrtvoly, dokonce i mrtvolu mého manžela, nechali ležet na cestě a nemohli jsme je pohřbít.

Hurşid Bey přikázal pomazat těla exkrementy. Další čtyři dny požírali mrtvoly psi. Poté Hurşid přikázal hodit těla do latríny, stejně jako kříž z vesnického chrámu. Celou vesnici nechal zapálit a dvanáct lidí zabít. […] Pak zajal všechny ženy, panny a děti a odvedl do vesnice Atis. Dali jim na výběr: buď islám, nebo smrt.

Asi 150 žen a dívek se muselo provdat za Hurşidovy příbuzné.25

V lednu 1915 svolal Már Šimun Benjamin poradu nestoriánských kmenů, na níž bylo rozhodnuto přemístit ženy a děti do bezpečnějších míst poblíž Çamby v Horním Tijari.26 Vztahy mezi jednotlivými nestoriánskými kmeny však nebyly ideální a ke společné dohodě o obraně nedošlo ani poté, co už bylo zcela jasné, že vyhlazení křesťanů je naplánováno a koordinováno. Már Šimun Benjamin dokonce 22. května 1915 zorganizoval vraždu Nimroda Šimuna, hlavy kmene Džilú, jehož podezříval – neprávem, jak se později ukázalo – ze spolupráce s osmanskou správou.27 Tři dny po propuknutí údajného „Vanského povstání“ (viz výše) v dubnu 1915 se podle osmanských úřadů rozhořelo i „nestoriánské povstání“ v oblasti Hakkari.28 Nejtěžší boje probíhaly v červenci a srpnu 1915. Takto popisuje situaci katholikos-patriarcha Már Šimun Benjamin: […] po měsíci, kdy naši lidé bojovali proti Kurdům a Haydar Beyovi, místodržícímu Mosulu, dorazily i turecké jednotky s děly. […] Turci okupují naše vesnice a vypalují je. Asyřané teď žijí na vrcholcích hor, od Tijari a Tchomy až po Diz. Umírají hlady, protože nemají dost jídla. Nemáme munici, jsme obklíčeni Turky, naše postavení je zoufalé.29

Kapitola 2: Sajfó

279

Horští nestoriáni utíkají z pohoří Hakkari do Persie, 1915.

Zvlášť krvavé byly události ve městě Başkale (arm. Adamakert; kurd. Elbak) v údolí řeky Velký Záb, administrativním centru sandžaku Hakkari, kde žilo nejen obyvatelstvo arménské, asyrské a kurdské, ale také židovské. Tímto strategicky důležitým místem prošla válka hned několikrát, největší masakry křesťanského obyvatelstva probíhaly od září 1914 do května 1915.30 Podle zprávy ruského vice­ konzula P. Vvěděnského byla „téměř celá mužská křesťanská populace Gawaru a Başkale zmaskarována. Křesťanské vesnice jsou vypalovány a ničeny“.31 Vicekonzulova slova potvrdil i chaldejsko-katolický arcibiskup Jasques-Eugène Manna: Šedesát asyrsko-chaldejských vesnic v okolí Vanu bylo vystaveno násilnostem.

Ve vesnici Karaçik žilo 37 rodin, přišly o 103 osoby. V Chinno 32 rodin, 51 mrtvých.

V Ermansu 22 rodin, polovina zmasakrována. […] V oblasti Gawaru, stejně jako ve Vanu, byli zmasakrováni téměř všichni obyvatelé dvaceti vesnic až na ženy a malé děti.32

Már Šimunův emisar ve Velké Británii Paulus Šimun popsal situaci hakkarských nestoriánů pro arménský časopis Ararat v listopadu 1915 situaci následovně:

280

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Konflikt pro Már Šimunovy nezávislé kmeny z Tijary, Tchomy atd. v Kurdistánu, jižně od Vanu, začal minulý rok v červenci. Már Šimunovo sídlo ve vesnici Qudčanis napadlo vojsko podporované Kurdy, zničili ho a vyplenili. Většina obyvatel utekla do oblasti Salmásu. Már Šimun byl tehdy ve vnitrozemí s většinou svých stoupenců. Pravidelná turecká armáda s dělostřelectvem a přibližně 30 000 Kurdy pochodovala na křesťany. Nejdříve zničili čtyřicet vesnic v Berwari, ty, co ležely poblíž Mosulu; pouze [lidem] ze sedmnácti vesnic se podařilo uprchnout.

Mnohé ženy byly donuceny stát se muslimkami. Po dobu čtyřiceti dní se lidé bránili vyzbrojenějším jednotkám, a to pouze s mušketami a zastaralými puškami.

Když se již nakonec nemohli bránit modernímu dělostřelectvu, které ostřelovalo i chrám Már Sávy, utekli lidé hlouběji do hor s patriarchovou rodinou ve svém středu. Zde přežívali pojídáním rostlinstva a několika ovcí, které zachránili; denně umíralo mnoho lidí hlady. Már Šimun pak odešel do Salmásu […], aby zachránil tolik svých lidí, kolik jen bylo možné. To se odehrálo v září, kdy […] přibližně 25 000 lidí již přišlo, mezi nimi Már Šimun, strádající společně se všemi, dalších 10 000 je následovalo. [Životní] podmínky tohoto zbytku čítajícího okolo 100 000 osob jsou velmi svízelné, doufejme ovšem, že nikoliv beznadějné.33

Německý vicekonzul v Erzurumu von Scheubner-Richter napsal v hlášení nad­ řízeným o situaci v létě 1915: Nestoriáni ve východním Kurdistánu byli po srdnatém odporu vyhnáni ze svých domovů mosulským válím Haydar Beyem a částečně zlikvidováni (zum Teil vernichtet). Jejich pole a domy byly zpustošeny. Ti, kdo přežili, přeběhli k Rusům, a bojují nyní v jejich řadách proti Turecku.34

Navzdory své statečnosti, srdnatosti a značným ztrátám na životech tak horští nestoriáni nedokázali uchránit své domovy; nezbývalo jim než oblast opustit a uchýlit se na území perského Ázerbájdžánu, které se nacházelo pod kontrolou Rusů. Podle jednoho z amerických misionářů tak „s velkou námahou a s podporou některých Kurdů odešlo asi patnáct až dvaceti tisíci osob […] je mezi nimi i Már Šimun s rodinou“.35 Britský válečný korespondent Morgan Philips Price odhadoval v září 1915 počet horských nestoriánů, kteří byli nuceni utéci, na 25 000.36 Český orientalista Alois Musil popsal odchod křesťanů v duchu svého proosmanského postoje: Ze svých horských osad se koncem r. 1915 vystěhovali s ženami, dítkami i stády a ubytovali se v táborech a vesničkách na rovině Salmás severně od Urmíje jakož i jižně od tohoto města. Z tureckých hor správního okresu Džulamerk jich přitáhlo asi 25.000 a rovněž tolik jich bylo z perského pohraničního úseku.37

Kapitola 2: Sajfó

281

Nestoriánští běženci z pohoří Hakkari v Salmásu, léto 1915.

Na pláních v okolí města Salmás, kam dorazili ve zbědovaném stavu, žili nestoriáni v provizorních podmínkách: „[…] usadili se v sadech a zahradách poblíž vesnic. Všechny vesnice na pláních již byly přeplněné. Když se blížila zima, začala být jejich situace – bez ubytování, oblečení a jídla – zoufalá,“ popisoval situaci M. P. Price.38 Téměř ihned propukly nemoci, i když se Rusové, Američané i Arméni snažili běžencům pomáhat. V Salmásu a Haftevanu byly zřízeny nemocnice, uprchlíci dostávali jídlo, oblečení atd.

Tisíciletá přítomnost nestoriánů v pohoří Hakkari se chýlila ke konci, další vlna pronásledování se přehnala o deset let později. Dnes připomínají křesťany jen rozbořené tvrze, osady a vesnice, rozvaliny chrámů atd.39 Během válečných událostí bylo zničeno velké množství kulturních památek (knihy, liturgické předměty, inventáře aj.), např. v Džilú byl vyrabován chrám Már Zaja ze 4. století, v němž byly mimo jiné uschovány i starožitné čínské vázy z období velkých nestoriánských misií do Asie.40 Asyřané se během války několikrát pokusili o revoltu a o návrat, ale nikdy se jim to natrvalo nezdařilo. Nyní je toto území zcela kurdské, jedna z vůbec nejstarobylejších křesťanských komunit se do své domoviny už nikdy nevrátila.

Kapitola 3

Sfagi

U zrodu plánů na vypořádání s řeckým osídlením stály především bezpečnostní a vojenské důvody. Mladoturci se totiž obávali, aby obyvatelé řeckého původu, žijící hlavně v pobřežních oblastech, netvořili během 1. světové války cosi jako pátou kolonu a neusnadňovali vpád Řecka do Osmanské říše. Svou roli sehrálo i předání ostrovů Chios a Lesbos Řecku, o němž bylo rozhodnuto na londýnské konferenci velvyslanců evropských velmocí. Politika eliminace řecké menšiny navíc umožňovala vyvíjet na Řecko nátlak ve sporu o zbývající východoegejské ostrovy. A v neposlední řadě šlo o jakousi odvetu za násilnosti, jimiž od balkánských válek trpěli makedonští a epirští muslimové pod řeckou nadvládou.1 Důkazů o tom, že ještě před likvidací Arménů a Asyřanů bylo na nejvyšších místech Osmanské říše rozhodnuto o vyřešení „řecké otázky“, existuje mnoho.

Již na jaře 1914, těsně před začátkem prvních pogromů, znělo stanovisko mla­ doturků nekompromisně: Výbor jednoty a pokroku zaujal jednoznačné stanovisko. Zdroje nepokojů v západní Anatolii budou odstraněny, Řekové budou vyklizeni s užitím politických a ekonomických prostředků. V prvé řadě bude třeba zlomit jejich ekonomickou sílu.2

V listopadu 1916 popsal Ernst von Kwiatkovski, rakousko-uherský konzul v Trabzonu, který poměrně pečlivě sbíral dokumenty o vyvražďování křesťanů,3 ve své zprávě pro vládu vše, co mu na dvou schůzkách sdělil Rafet Bey, mütasarrıf

312

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Amasye: „Musíme Řeky vyhladit, stejně jako jsme vyhladili Armény. […] Musíme tu věc s Řeky skončit. Právě jsem vyslal do okolí několik jednotek, aby Řeky pozabíjely.“4 Likvidace řecké populace měla i ekonomický rozměr. Heinrich Bergfeld, německý konzul v Trabzonu, vyjádřil v hlášení z 27. srpna 1915 přesvědčení, že po zmasakrování a deportacích Arménů, následném zabavení jejich majetku a vyrabování jejich obchodů přijdou v tomto vilájetu na řadu Řekové: Popsané události jsou nešťastné nejen kvůli německé a turecké reputaci, ale i z obecně lidských důvodů. Je tu však i nebezpečí, že až přijde čas, budou se členové İttihadu moci začít touto snadnou cestou obohacovat na řeckém obyvatelstvu; a to s vyhlídkou beztrestnosti.5

Pronásledování a vyhánění řeckého obyvatelstva mělo s genocidou Arménů ještě jednu spojitost; na obou kampaních se totiž částečně podíleli stejní mladoturečtí činitelé. Jednalo se konkrétně např. o Şükrüa: nejdříve sloužil v komisi, která během balkánských válek dohlížela na turecko-bulharskou výměnu obyvatelstva, později také v turecko-řecké komisi se stejným úkolem, a nakonec stanul v čele Ředitelství pro přesídlování kmenů a emigrantů (İAMM), jež – jako orgán zřízený ministerstvem vnitra – koordinovalo deportace Arménů a ostatní přesuny obyvatelstva. Další osoba, která se účastnila obou akcí, byl dr. Mehmet Nâzım. Zatímco v roce 1914 řídil protiřecké operace v oblasti Smyrny (Izmiru), později patřil k předním architektům likvidace Arménů. Třetí člověk, nechvalně známý „řezník z Diyarbekiru“ dr. Reşid Bey, se na jaře a v létě 1914 významně podílel na vyhnání Řeků z Balıkesiru.6 Současní řečtí a arménští historici zatím nevěnovali dostatečnou pozornost hlubším souvislostem mezi vyhnáním a vyvražďováním Řeků a genocidou Arménů.7 Existují však i jiné paralely. Operace probíhaly podle dobře známého a výše popsaného (v případě Arménů) dvouúrovňového mechanismu, zapojovaly se do nich oddíly Speciální organizace, muži museli nastoupit do pracovních oddílů, vlastníci měli na opuštění svých domovů jen několik hodin (maximálně dnů), jejich majetek byl zkonfiskován, do jejich příbytků se pak nastěhovali muslimští uprchlíci atd. Podobnost obou kampaní neunikla ani vnějším pozorovatelům, jako byl Arnold Toynbee či Henry Morgenthau.8 Řečtí badatelé většinou rozlišují dvě fáze pronásledování a likvidace osmanských Řeků, např. Ch. Tsirkinidis datuje první z nich do let 1914–1918, druhou do let 1919–1923,9 zatímco T. Malkidis datuje první do let 1908–1914 a druhou do let 1914–1923.10 V této práci se přidržíme prvního názoru, podobně jako řada badatelů z ostatních evropských zemí a Spojených států.

Kapitola 3: Sfagi

313

První dějství tragédie – etnické čistky ve východní Thrákii a na západním pobřeží Malé Asie Ve strategicky důležité oblasti východní Thrákie žilo přibližně 350 000 Řeků.11 Přítomnost této menšiny komplikovala v letech 1912–1913 upevnění bulharské, resp. osmanské moci ve východní Thrákii. Neutuchající bulharsko-osmanská ri­ valita a omezená možnost obrany východní Thrákie před cizím útokem vedly k závěru „očistit“ celou oblast od nežádoucího obyvatelstva, jemuž bulharská, resp. osmanská vláda nemohla zcela důvěřovat. Útoky proti řeckému civilnímu obyvatelstvu ve východní Thrákii začaly již během první balkánské války, kdy ustupující osmanská armáda rabovala a plundrovala řecké vesnice. Bulharsko, které tuto oblast později obsadilo a dočasně anektovalo, začalo v únoru 1913 s vyháněním východothráckých Řeků12 a ničením řeckých vesnic. V polovině roku 1913 se tento proces značně rozšířil. K násilnostem však docházelo i na území dosud kontrolovaném Osmanskou říší, např. v únoru 1913 vyhnaly osmanské úřady řecké obyvatele městečka Krithea na Galli­ polském poloostrově a sídlo bylo následně vypleněno. Přibližně 15 600 řeckých obětí si vyžádalo znovuobsazení východní Thrákie osmanskou armádou v červenci 1913, provázené celou řadou podobných incidentů.

Podle řeckého badatele Konstantina A. Vakalopoulose byli Řekové právě v této době systematicky vyháněni z vesnic a zažili první deportace, kterým se tehdy říkalo „přemístění“: Podmínky, za nichž mladoturci vyháněli Řeky z jejich vesnic či měst a vysídlovali je, byly brutální a nelidské. Pod hrozbami, ve strachu, za neustálého násilí a vraždění je vypudili z městských center na pobřeží Propontidy a Černého moře. […]

Vysídlení probíhalo bez předchozího varování a bez omezení. Majetek východothráckých Řeků okamžitě přešel do rukou muhâcirů, muslimských přesídlenců z Epiru a Bosny, ale především z Makedonie. Vyhnaní Řekové si nemohli nic vzít s sebou, mnoho starších lidí zemřelo vyčerpáním, na vyhladovění nebo podlehlo násilí, které propukalo během těchto hrůzných pochodů směrem k pobřeží.13

Vlastní politika eliminace východothráckých a maloasijských Řeků začala být uplatňována na jaře 1914. Také zde byl aplikován dvouúrovňový mechanismus, takže některé přesuny probíhaly na oficiální bázi, často na základě dohod, zatímco jiné v utajení.14 Utajenou perzekuci a vysídlování zajišťovala, stejně jako u jiných menšin, Speciální organizace (Teşkilat-ı Mahsûsa), tajná služba mladoturecké strany.

314

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

Kampaň začala přísným hospodářským bojkotem ze strany muslimů a zastrašováním. Cílem těchto hospodářských opatření bylo dostat ekonomiku Osmanské říše, ve které až dosud dominovali Řekové, Arméni, Židé a zahraniční firmy, pod kontrolu Turků. Bojkot a zastrašování však nepřinesly kýžený efekt, takže osmanské úřady přistoupily k násilné perzekuci řecké menšiny, aby ji přiměly k odchodu.15 Dne 14. května 1914 vydal ministr vnitra Talât Paşa rozkaz vysídlit všichny Řeky z oblasti mezi Dardanelami a Çeşme.16 Majetek vypuzených Řeků měl být rozdělen mezi Turky z vnitrozemí, resp. muslimské uprchlíky z Epiru, ale především z Makedonie, a dále mezi vystěhovalce z Bosny a Hercegoviny, jimž toto opatření mělo zároveň usnadnit asimilaci, tj. poturečtění. Řecké statky začaly být následně obsazovány ozbrojenými nepravidelnými oddíly (çete), které vyháněly jejich obyvatele, odváděly dobytek, a vůbec násilně přebíraly veškerý jejich majetek. Tyto oddíly obyčejně sestávaly z příslušníků Speciální organizace a radikalizovaných muslimských uprchlíků z Balkánu, kteří vraždili a plenili podle míry své nenávisti k Řekům. Čistky měly zjevně etnický podtext, protože násilí, které nyní snášeli východothráčtí a maloasijští Řekové, páchali většinou Turci, resp. muslimové vyhnaní z Balkánu během balkánských válek a po jejich skončení.17 Nepravidelné oddíly byly relativně malé, např. v maloasijském vilájetu Aydın neměly víc než 8 000 až 10 000 mužů,18 a zasahovaly nejen proti Řekům osmanské státní příslušnosti, ale i proti Řekům, kteří měli řecké občanství, ale usadili se na území Osmanské říše.

Při vypuzování Řeků byly uplatňovány nejrůznější prostředky. Kromě již zmíněných to bylo mimořádně vysoké zdanění, ničení a konfiskace úrody, domovní prohlídky, později také všeobecná mobilizace, ale i násilí vůči ženám či hromadné pogromy a vraždění.19 O tom, že cílem měla být likvidace Řeků v této oblasti a turkizace Thrákie, nepochyboval ani Charles E. Allen, zaměstnanec amerického konzulátu v Edirne (Adrianopoli). Ve zprávě pro velvyslanectví v Konstantinopoli z 5. března 1916 napsal: Pronásledování osob, o němž jsem zpravoval již dříve a které bylo řízeno úřední mocí s cílem poturčit Thrákii a obohatit muslimy na úkor jejich inteligentnějších a hospodárnějších spoluobčanů, nikdy zcela neustalo, ale od doby naprostého vypuzení Arménů se tak děje tišeji a méně barbarskými způsoby. Je tomu tak proto, říká se, že to řídí Němci. […] Představitelé moci si však zajišťují podíl právními prostředky, totiž přesunem Řeků a obstavením jejich majetku. Řecké vesničany prostě vysídlují z jejich domovů, posílají je do Adrianopole a odtud jim umožňují odjezd do Řecka, zatímco do jejich domů umísťují muslimy.20

Kapitola 3: Sfagi

315

Turecké çete ukazují svou kořist, předák hrdě nese deštník. V pozadí se tlačí Řekové před domem F. Sartiauxe, chráněného francouzskou vlajkou; 13. června 1914.

Vysídlenci museli většinou opustit veškerý svůj majetek (někdy byli dokonce donuceni podepsat prohlášení, že se vzdávají všech nároků na něj),21 a často si ani nemohli vzít žádné zásoby na cestu; např. v Bergamu daly úřady místním Řekům jen dvě hodiny na opuštění města.22 Důsledkem byla velká úmrtnost na vyčerpání, nemoci, hlad a samozřejmě na přidružené násilí.

Zatímco ve východní Thrákii bylo řecké obyvatelstvo soustřeďováno na pobřeží Černého a Marmarského moře, odkud se mohlo na lodích přepravit do Řecka, v Malé Asii bylo nuceno odejít na přilehlé ostrovy v Egejském moři. Halil Bey (Menteşe) zaznamenal ve svých memoárech poznámku, kterou o oblasti Egejského moře pronesl na jaře 1914 ministr vnitra Talât: „[…] toto území je třeba vyčistit od živlů, které by neváhaly zradit stát.“23 Právě zde se odehrála jedna z nejstrašnějších událostí této kampaně, totiž masakr v městečku Fókaia (Fokea) severně od Smyrny. Dobře ozbrojené nepravidelné oddíly zaútočily na sídlo, kde žilo asi 8 000 až 9 000 Řeků a 400 Turků, ze tří stran a začaly vraždit obyvatele, rabovat místní obchody a ničit zboží, které se nedalo odvézt. Obyvatelstvo se v panice snažilo uprchnout na lodích a v první fázi útoku se asi sedmi stovkám Řeků podařilo uniknout na nedaleký ostrov Lesbos.

Vláda proto poslala lodě, aby převezly na ostrov i zbytek obyvatel. Ze Smyrny

316

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

také vyslala do městečka pravidelné vojsko, aby obnovilo pořádek, ale násilnosti pokračovaly. Nakonec bylo sídlo zcela zničeno a vypleněno.

Očitý svědek, francouzský inženýr a amatérský archeolog Félix Sartiaux (1876–1944), popsal události takto: Zatímco naše domy opouštějí uprchlíci ze včerejška, ihned přicházejí další, kteří se necítí v bezpečí [jinde] než pod našimi střechami. Za [záchranu] života platí opuštěním veškerého svého majetku, jejich oblečení je většinou roztrhané, mnozí jsou zakrvácení a při těchto útocích a vyhánění si nemohou vzít na cestu ani [kousek] chleba.

Bohatí občané prchají naboso, protože jim ukradli dokonce i boty, plačící děti hledají rodiče, před jednou matkou tajíme smrt jejích dvou dětí a na ulici jsme sebrali dítě staré sotva pár dní, jehož matku nemůžeme najít, takže jsme je svěřili ženě, která zrovna kojí své nemluvně. Ženy se nám vrhají kolem krku a prosí nás, abychom jim našli manžely, otce a znásilněné či unesené dcery.24

Zároveň docházelo k útokům na řecké obyvatelstvo na poloostrově Karaburun, což souviselo s vyloděním 600 muslimských uprchlíků v Kato Panagia (tur. Çiftlik) a s přistáním uprchlických rodin v Çeşme, které později nahradily Řeky z Alatsaty (tur. Alaçatı).25 Řekové museli z těchto míst prchat, zatímco muslimští uprchlíci je za asistence úřadů vypuzovali a přebírali jejich majetek. V Çeşme stačilo, aby v čele okresu stanul nový správce (kaymakam) Hilmı Bey (Uran, 1886–1957), státní úředník, který řídil již několik správních celků a později zastával místo po­ slance ve Sněmovně poslanců (následně také ve Velkém národním shromáždění Turecka). Již několik dní před jeho příjezdem si místní Řekové (asi 40 000 osob) opatřili dopravní prostředky a během dvou týdnů se všichni přepravili na ostrov Chios.26 Majetek uprchlíků z Çeşme zůstal nedotčen, ale ještě před jeho oficiálním rozdělením jej rozkradli buď místní Turci, nebo muslimští uprchlíci, kteří právě dorazili ze Soluně. Řecké obyvatelstvo většinou nekladlo nepravidelným oddílům žádný odpor.

Jedinou výjimkou byla vesnice Serekieuy (tur. Seyrekköy) v oblasti Menemenu, kde místní Řekové povstali navzdory tomu, že nepravidelné oddíly měly početní převahu i lepší výzbroj. Po čtyřhodinové přestřelce však museli palbu zastavit kvůli vyčerpané zásobě munice. Posléze propukl boj muže proti muži, který trval až do pobití všech obyvatel vesnice. Jen několika lidem se podařilo uprchnout do Menemenu (město s přibližně 20 000 obyvateli); na něj se nepravidelné oddíly neodvážily zaútočit.27 Násilí páchané na řecké menšině vyostřilo vztahy s Řeckem a řecká vláda protestovala u Vysoké Porty. Řecký vyslanec v Konstantinopoli Dimitrios Panas v tomto

Kapitola 3: Sfagi

317

Řecké ženy se zachraňují před násilnostmi na malých člunech, 13. června 1914; foto F. Sartiaux.

smyslu několikrát zakročil, avšak osmanská vláda jeho protesty ignorovala. Podrobné informace z jednotlivých biskupství dostával také řecký konstantinopolský patriarchát, který neváhal apelovat jak u osmanské vlády, tak na mezinárodním poli.28 Mladoturci nebyli na válku s Řeckem připraveni, takže politika eliminace řecké menšiny nemohla být uplatňována příliš otevřeně ani s odpovídajícím nasazením vojska. Ministr vnitra Talât Paşa, později odpovědný za masové deportace Arménů, Asyřanů i Řeků, se proto snažil před zahraničními diplomaty svalit odpovědnost na místní úředníky, kteří měli údajně postupovat v rozporu s vládní politikou.

Talât se snažil všemožně zakrýt fakt, že se jednalo o promyšlený plán, a nahrávala mu i skutečnost, že činnost nepravidelných oddílů probíhala na neoficiální úrovni. K vyhánění Řeků totiž zjevně nebyly vydávány žádné písemné instrukce

318

Část II: Likvidace křesťanů v Osmanské říši (1914–1923)

a příkazy byly sdělovány ústně.29 Na úsilí zakrýt skutečný stav věcí se kromě Talâta Paşi podílel také osmanský tisk; snažil se vzbudit dojem, že za násilnosti jsou odpovědní sami Řekové.

Během jara a léta 1914 přiměly osmanské úřady k odchodu 150 000 až 200 000 Řeků z východní Thrákie a západního pobřeží Malé Asie; dílem byli násilně vyhnáni, dílem uprchli pod hrozbou násilí.30 V prosinci téhož roku dosáhl počet Řeků vysídlených jen z východní Thrákie 119 940.31 Asi 80 000 osob našlo azyl na ostrovech v Egejském moři, zejména na Chiu a Lesbu. Dalších asi 40 000 Řeků se uchýlilo do Smyrny a okolí; této oblasti se deportace zatím vyhnuly.32 Mladoturecká politika vysídlování východothráckých a maloasijských Řeků pokračovala i po vypuknutí 1. světové války, kdy začaly deportace řeckého obyvatelstva z pobřežních oblastí do vnitrozemí Malé Asie a Kilíkie. Toto přesídlování probíhalo pod záminkou preventivních válečných opatření.33 Na místech nuceného pobytu museli Řekové pracovat v zemědělství místo tureckých rolníků povolaných do armády a deportovaných Arménů. Zdejší podmínky však byly dosti tvrdé a vyžádaly si tisíce obětí. První vlna přesídlování postihla nejméně 50 000 Řeků z východní Thrákie a Malé Asie. Etnické čistky ve východní Thrákii skončily až v dubnu 1917, kdy byli zbylí křesťané z této oblasti deportováni do Malé Asie a místo nich zde byli usídleni Albánci.34 Americký diplomat L. D. Einstein si 28. července 1915 zapsal do svého deníku: Pronásledování místních Řeků dosahuje nečekaných rozměrů. Ještě před dvěma týdny byli konejšeni tím, že opatření přijatá proti řeckým vesničanům v [oblasti] Marmarského moře jsou jen dočasná a nelze je poměřovat s opatřeními proti Arménům. Nyní se zdá, že jejich utrpení je srovnatelné a zjevně se jedná o snahu vykořenit a zlikvidovat obě tyto mírumilovné komunity. Ubozí Řekové jsou nuce­ ni, často bez varování, opouštět své domovy a ve dne v noci pochodovat bez jídla a vody. Když o něco prosí, Turci, kteří je doprovázejí, ukazují na mešitu a říkají, že hlavní cesta k pohodlnému životu vede skrze islám. Je jim také zabavován dobytek; ten však musejí, ač sami hladoví, dále živit. Aby krutost byla dokonalá, řecká komunita jim nesmí pomáhat. Na [konstantinopolském] patriarchátu jsou zoufalí a nevědí, kam se obrátit.35

Druhý tlumočník (dragoman) německého velvyslanectví v Konstantinopoli dr. Schwörbel si v létě 1915 – při svých oficiálních inspekčních cestách do Iónie – všiml i koncentračních táborů poblíž Somy a Bandirmy (řec. Panormos), v nichž byly drženy ženy, děti a staří lidé, deportovaní z pobřeží Marmarského moře.

Schwöbel k tomu poznamenává: „Celá řecká civilizace, tak jak až dosud vzkvétala na západním pobřeží Malé Asie, je až na Aivali, Smyrnu a okolí zlikvidována.“36

Kapitola 3: Sfagi

319

Zavraždění Řekové v západní Anatolii, foto Evangelos Pappas.

Další nástroj, užívaný k eliminaci řecké populace, který se objevil v souvislosti s vypuknutím 1. světové války, představovaly vojenské pracovní oddíly. Bylo do nich zařazeno množství řeckých mužů. Už během července a srpna 1914, ještě před vstupem Osmanské říše do války, byli řečtí muži od 18 do 40 let povoláni do armády a zařazeni do pracovních praporů. Bylo jich zřízeno asi 70 až 120 a pojaly asi 25 000 až 50 000 mužů.37 Prapory byly nasazeny mimo jiné na stavbu bagdádské dráhy, na opravu silnic a mostů, přepravu munice a dalších vojenských nákladů.

Panovaly v nich nelidské podmínky, především nedostatek potravin a lékařské péče, rozmáhaly se různé epidemie a stále rostla úmrtnost. Zpráva z řeckého velvyslanectví v Konstantinopoli z 15. srpna 1915 popisovala situaci v amele taburları takto: „Křesťanští vojáci jsou v hrozném stavu. Hrozí, že všichni zemřou hlady. […] Po tisících umírají na různé nemoci, horečku, skvrnitý tyfus a choleru.“38

Doslov

V letech 1878–1918 ztratila Osmanská říše 85 % svého území a 75 % populace. Ze silného geopolitického hráče na Blízkém východě se stala bezvládnou loutkou v rukou evropských mocností, které se chystaly po skončení 1. světové války nastalé situace využít. Politická elita země, tj. mladoturci, se navíc poskvrnila zločiny proti lidskosti. Konstantinopolské soudy (1919–1920) se sice snažily zjednat v této věci spravedlnost, další vývoj země ovšem zásadně ovlivnilo vítězné tažení tureckého osvobozeneckého hnutí.

Během válečných operací docházelo v širokém pásmu neustále se měnících osmansko-rusko-perských hranic k masovému násilí na všech stranách.1 Křesťany však tyto události zasáhly zvláště silně – Arméni stanuli na hraně celkové záhuby, každý třetí Asyřan/Syřan přišel o život, Řekové strádali nemenší měrou.

Výsledkem tragických událostí 1. světové války a několika poválečných chaotických let byl téměř úplný zánik všech křesťanských minorit v zemi a konec multikulturního charakteru Osmanské říše. Ačkoli v tomto vývoji hrála významnou „zastírací“ roli právě probíhající válka, proměna Anatolie proběhla v intencích vnitřní politiky, jejíž základy byly položeny již před válkou.

Zřejmě již v roce 1913 se mladoturecké vedení rozhodlo, že pro další přežití státu je nezbytné zajistit etnickou a náboženskou homogenitu „tureckého prostoru“. Tohoto cíle mělo být dosaženo za pomoci dvouúrovňového mechanismu, jenž sestával z oficiální a neoficiální roviny. Na oficiální úrovni docházelo již od balkánských válek k mezivládním dohodám o výměně obyvatelstva (např. s Řeckem, Bulharskem a Srbskem), na neoficiální k deportacím a vyvražďování, jako

558

Doslov

v případě Arménů, Asyřanů a Řeků. V utajovaném režimu pak dále probíhaly nelegální, nicméně státem organizované a podporované akce, které se dotkly po­ četných skupin obyvatelstva.2 Konstantinopolské procesy s lídry İttihadu odhalily mnoho zajímavých skutečností – v květnu 1919 například obžaloba prohlašovala, že v rámci stranické struktury existovala „skrytá síť“ (şebeke-yi hafıye), jejíž úkol spočíval v organi­ zaci tajných operací. V obvinění se tvrdí, že sama mladoturecká strana měla „dvě protikladné podstaty (iki mâhiyet-i mütezâdde): první viditelnou a veřejnou, založenou na [oficiálním] programu a vnitřním kodexu pravidel (nizâmnâme-i dâhilîye), a druhou spočívající v utajení [a konající podle nepsaných] verbálních instrukcí“.3 Dvouúrovňový mechanismus se začal uplatňovat již v případě deportací thráckých a egejských Řeků v roce 1914, nicméně svého vrcholu dosáhl v letech 1915–1916 během masakrů a deportací Arménů; na řadě míst s nimi ovšem trpěli také Asyřané/Syřané.4 Cílem této politiky byla proměna tradičních arménských, řeckých a asyrských oblastí na místa s nízkým počtem křesťanů – majorita muslimské populace ve všech provinciích říše měla být zajištěna uplatněním tzv. pravidla 5–10 % (srov. s. 212).

I když se tato politika týkala – v různém časovém horizontu, v různé intenzitě a na různých místech – všech křesťanů, zničující dopad měla především na Armény.5 Mladoturecké vedení chápalo Armény jako existenciální hrozbu: jejich požadavky na reformy a autonomii ve východní Anatolii podporované evropskými mocnostmi, stejně jako politické tíhnutí k Rusku, vnímalo jako bezprostřední ohrožení země. Genocidní politika měla zabránit realizaci těchto plánů.6 Vyvražďování Asyřanů a jejich vyhnání ze země, stejně jako deportace a následná výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Osmanskou říší dovršily tuto fázi procesu homogenizace země.

V této knize proto nechápeme tragické události, k nimž došlo v letech 1914–1923 v Osmanské říši, pouze jako tragédii arménského národa, nýbrž jako snahu o likvidaci všech křesťanských komunit v ní žijících. Obecně protikřesťanskou povahu měly již tzv. hamídijské masakry – francouzský vicekonzul v Diyarbekiru Gustave Meyrier si uvědomoval, že „arménská otázka“ představuje spíše „křesťanskou otázku“: Tento vývoj zasáhl všechny křesťany nehledě na etnikum, tedy ať již se jednalo o Armény, chaldejce, Syřany nebo Řeky. Jedná se o produkt náboženské nenávisti, jež je ještě nesmiřitelnější proto, že se zakládá na síle jedné strany a slabosti té druhé.

Můžeme dokonce prohlásit, že „arménskou otázkou“ se stala proto, že s Armény bylo zacházeno nejkrutěji…7

Doslov

559

Arménská genocida z let 1915–1916 tak nemůže být chápána vně souvislostí s osudy ostatních křesťanských menšin. Ve svých vzpomínkách na tyto pa­ ralely upozorňoval již roku 1918 americký velvyslanec u Vysoké Porty Henry Morgenthau: Arméni nejsou jediní turečtí poddaní, již strádali politikou přetvoření Turecka v zemi určenou výhradně Turkům. Události, o nichž jsem hovořil v případě Arménů, mohu popsat s jistými obměnami také v souvislosti s Řeky a Asyřany.8

A budoucí syrsko-jakobitský patriarcha Ignatios Afram I. Barsoum o dva roky později prohlásil: Velmi litujeme tento starobylý a slavný národ, jenž učinil tolik dobrého pro lidskou civilizaci, a nyní je opomíjen či dokonce ignorován v západním tisku a diplomatické korespondenci, v níž jsou turecké masakry nazývány „vraždění Arménů“, zatímco správný název by měl znít „vraždění křesťanů“, protože všichni křesťané trpí stejnou měrou.9

Na evropské intelektuální scéně se v současné době diskutuje o devoir de mémoire (doslova „nutnosti paměti“). Jedná se o povinnost znát, připustit a veřejně uznat některé historické události, jejichž existence se dnes považuje za nezpochybnitelnou, avšak o kterých se předpokládá, že byly v minulosti záměrně zamlčovány. Nejedná se tak pouze o záležitost historiografie, ale spíše o otázku morální, společenskou a politickou, protože hluboce ovlivňuje nejen identitu samotných protagonistů, ale – a to především – identitu několika generací jejich potomků.

Doufáme, že naše kniha k této diskusi přispěje.

560

Doslov

Tabulka č. 16: Srovnání likvidace křesťanských menšin v Osmanské říši faktory

Arméni

Asyřané

trvání lokalita

jaro 1915 – podzim 1916 říjen 1914 – léto 1918 celé území říše, s menší 1) vilájety Diyarbekir, intenzitou ve městech Van a Bitlis Konstantinopol, Smyrna 2) perský Ázerbájdžán a Edirne (Urmíja, Salmás a okolí)

způsoby likvidace příkazy k deportacím

likvidace elity, nucené likvidace elity, nucené práce, deportace, masakry práce, deportace, masakry Talât Paşa, ministr vnitra 1) Reşid Bey ve vilájetu (květen 1915) Diyarbekir (1915), Cevdet Bey ve vilájetu Van (1915); centrální vláda 2) v Persii osmanské vojenské velení (1914, 1915, 1918), Cevdet Bey

pachatelé četnictvo, polovojenské oddíly, částečně muslimská populace (kurdské kmeny), pravidelné vojsko

pravidelné vojsko, polovojenské oddíly, četnictvo, částečně muslimská populace (kurdské kmeny)

Mec Jeghern (Velký pogrom), Aghet (Pohroma, Katastrofa), Achsor (Exil, Vyhoštění) 800 000 – 1,2 milionu (1,5 milionu)

Sajfó (Rok meče), Gunhé (Rány osudu) nebo Firmano (tj. ferman)

název

počet obětí

275 000 (odhad Asyrsko-chaldejské národní rady)

Řekové léto 1914 – 1922/1923 1) 1914 – východní Thrákie 2) 1914–1915 – západní Anatolie, pobřeží Marmarského moře 3) 1916–1917 – oblast Pontu 4) 1919–1923 – celé území říše likvidace elity, nucené práce, deportace, masakry Talât Paşa, ministr vnitra, Iónie (květen 1914), Enver Paşa, ministr války (prosinec 1916), německý generál Liman von Sanders, Ayvalık/Iónie (duben 1917), místní kemalistické elity, Pontus (červen 1922), kemalistické elity, Smyrna (září 1922) pravidelné vojsko, polovojenské oddíly, částečně muslimská populace, 1919–1922 – polovojenské „osvobozovací“ jednotky Sfagi (Masakr), Xerizomos (Vykořenění, Vyhnání), Megale katastrofe (Velká katastrofa) 773 915 (1912–1919, odhad R. Puauxe)

Převzato z: HOFMANN T., „Γενοκτονία εν Ροή – Cumulative Genocide. The Massacres and Deportations of the Greek Population of the Ottoman Empire (1912–1923)“, s. 109 (upraveno a doplněno).

Použitá literatura

Prameny a edice pramenů

Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945, Serie D (1937–1941), Band VII: Die letzten Wochen vor Kriegsausbruch (9. August bis 3. September 1939), Baden-Baden 1956.

BARTON J. L., Turkish Atrocities. Statements of American Missionaries on the Treatment of Armenians in Ottoman Turkey 1915–1917, ed. A. Sarafian, Ann Arbor, Michigan 1998.

BRYCE J., TOYNBEE A., The Treatment of Armenians in the Ottoman Empire, 1915–1916, Uncensored Edition, ed. A. Sarafian, Princeton, New Jersey 2000.

Capitulations et traités entre la France et la Porte ottomane, Paris 1740.

Documents sur les atrocités arméno-russes, Paris 1917.

GUST W. (ed.), Der Völkermord an den Armeniern 1915/16. Dokumente aus dem Politischen Archiv des deutschen Auswärtigen Amts, Springe 2005.

KONTOGEORGE KOSTOS S., Before The Silence. Archival News Reports Of The Christian Holocaust That Begs To Be Remembered, Piscataway, New Jersey 2010.

La question Assyro-Chaldéenne et la Société des Nations. Rapports et Documents, Paris 1922.

LEPSIUS J., Armenien und Europa. Eine Anklage-Schrift wider die christlichen Großmächte und ein Aufruf an das christliche Deutschland, Berlin 1896.

LEPSIUS J., Bericht über die Lage des armenischen Volkes in der Türkei, Potsdam 1916.

LEPSIUS J. (ed.), Deutschland und Armenien 1914–1918: Sammlung diplomatischer Aktenstücke, Potsdam 1919.

Mémorandum de la délégation assyro-chaldéenne, Paris 1919.

MEYRIER G., Les Massacres de Diarbékir. Correspondance diplomatique du Vice-Consul de France, ed. C. Mouradian, M. Durand-Meyrier, Paris 2000. „PRELIMINARY Treaty of Peace between Russia an Turkey. Signed at San Stefano, February 9-March 3, 1878“, in: The American Journal of International Law 4 (1908), Supplement. Official Documents.

654

Použitá literatura

SARAFIAN A. (ed.), United States official records on the Armenian genocide, 1915–1917, Princeton, New Jersey – London 2004. ŞIMŞIR B. N (ed.), British Documents on Ottoman Armenians, sv. 1: 1856–1880, Ankara 1982.

The Black Book of the sufferings of the Greek people in Turkey from the armistice to the end of 1920, Constantinople 1920.

The Turco-Armenian Question: The Turkish Point of View, Constantinople 1919.

TOYNBEE A., Armenian Atrocities. The Murder of a Nation, London – New York – Toronto 1915. „TREATY between Great Britain, Germany, Austria, France, Italy, Russia and Turkey for the Settlement of Affairs in the East. Signed at Berlin, July 13, 1878“, in: The American Journal of International Law 4 (1908), Supplement. Official Documents.

WEGNER A. T., Der Prozess Talaat Pascha: Stenographischer Prozessbericht, Berlin 1921.

WIGRAM W. A., Our Smallest Ally. A Brief Account of the Assyrian Nation in the Great War, London 1920. БAРСЕГОВ Ю. Г., Геноцид aрмян. Ответственность Турции и обязательства мирового сообщества. Документы и комментарий, sv. 1–2, Москва 2003, 2005. ЗЕМСКОВ И. Н. (ed.), Документы внешней политики СССР, sv. 1, Москва 1957. ДЕЕВ Г. К. (ed.), Документы внешней политики СССР, sv. 2, Москва 1958. НЕРСИСЯН М. Г. (ed.), Геноцид армян в османской империи: Сборник документов и материалов, Ереван 1982. „Памяти 26 бакинских комисаров“, in: Красный архив 4–5 (1938). СМИЛЯНСКАЯ И. М., ГОРБУНОВА Н. М., ЯКУШЕВ М. М., Сирия накануне и в период Младотурецкой революции. По материалам консульских донесений, Москва 2015.

BARDAKÇI M., Talât Paşa’nın Evrak-i Metrukesi: Sadrazam Talât Paşa’nın özel arşivinde bulunan Ermeni tehciri konusundaki belgeler ve hususî yazıţşmalar [Neznámé dokumenty Talâta Paşi: Zprávy a soukromá korespondence o arménských deportacích, nalezené ve velkovezírově soukromém archivu], İstanbul 2008.

DINÇER D., Alman Belgelerinde Alman-Türk Silah Arkadaşlığı ve Ermeniler [Německo-turecké spojenectví a Arméni v německých vojenských archivech], İstanbul 2011.

GÖKALP Z., Türkçülüğün Esasları [Principy turectví], Ankara 2003.

Osmanlı Belgelerinde Ermeniler (1915–1920) [Arméni v osmanských dokumentech], Ankara 1994.

SAKARYA İ., Belgelerle Ermeni Sorunu [Arménská otázka v dokumentech], Ankara 1984. ŞIMŞIR B., Lozan Telgrafları: Türk Diplomatik Belgelerinde Lozan Barış Konferansı [Lausannské telegramy: Lausannská mírová konference z pohledu tureckých diplomatických dokumentů], Ankara 1990.

HAKOBJAN V., Մանր ժամանակագրութիւններ [Drobné kroniky], Jerevan 1956.

Memoáry, svědectví, záznamy, deníky událostí, misionářské zápisky

Memoáry, svědectví, záznamy, deníky událostí, misionářské zápisky

655

ABED MSZIHO NEMAN Z KARABASZ, Seyfo – ludobójstwo, o którym nie wolno mówić. Dziennik seminarzysty o ludobójstwie Ormian i Asyryjczyków w roku 1895 i w latach I wojny światowej, Poznań 2015.

ARMALTO I., Les Calamités des Chrétiens. Al-Qu ārā fī nakabāt al-na ārā, Beirut 1919.

ASSO A., Le cantique des larmes. Arménie, 1915: paroles de rescapés du génocide, Paris 2005.

ATKINSON T. J., ‘The German, the Turk and the Devil Made a Triple Alliance’: Harpoot Diaries, 1908–1917, Princeton, New Jersey 2000.

BALAKIAN G., Armenian Golgotha. A Memoir of the Armenian Genocide, 1915–1918, New York 2009.

BALAKIAN P., Black Dog of Fate. A Memoir, New York 2009.

BAUERFEIND H., „Journal de Malatia 1915“, ed. M. Pehlivanian, T. Hofmann, in: KÉVORKIAN R., L’Extermination des déportés Arméniens ottomans dans les camps de concentration de Syrie-Mésopotamie (1915–1916), Paris 1998.

BERRÉ M.-D., „Massacres de Mardine“, in: SIMON H., RHÉTORÉ J., BERRÉ M.-D., Nous avons vu l’enfer: Trois dominicains, témoins directs du génocide des Arméniens, Paris 2015, s. 23–55.

BLISS E. M., Turkey and the Armenian Atrocities: A Reign of Terror, Philadelphia 1896.

COUZINOS E. N., Twenty-three years in Asia Minor, 1899–1922, New York 1969.

DAVIS L. A., The Slaughterhouse Province: An American Diplomat’s Report on the Armenian Genocide, 1915–1917, New Rochelle – New York 1989.

D’BAIT MAR SHIMUN S., Assyrian Church Customs and the Murder of Mar Shimun, London 1920.

EDIP H., Memoirs of Halide Edib, New York 1926.

EINSTEIN L., Inside Constantinople: A Diplomatist’s Diary During the Dardanelles Expedition, April September, 1915, New York 1918.

EL-GHUSEIN F. (bedouin notable of Damascus), Martyred Armenia, London 1917.

GIBBONS H. A., The Blackest Page of Modern History: Events in Armenia in 1915. The Facts and Responsibilities, New York 1916.

GIBBONS H. D., The Red Rugs of Tarsus: A Woman’s Record of the Armenian Massacre 1909, New York 1917.

GOLTZ H., MEISSNER A. (eds.), Deutschland, Armenien und die Türkei 1895–1925.

Dokumente und Zeitschriften aus dem Dr. Johannes-Lepsius-Archiv an der Martin-LutherUniversität Halle-Wittenberg, sv. 1–3, München 1998, 1999, 2004.

HARBORD J. G., Conditions in the Near East. Report of the American Military Mission to Armenia, Washington 1920.

HARRIS J. R., HARRIS H. B., Letters from the scenes of the recent massacres in Armenia, London 1897.

HATZIDIMITRIOU C. G. (ed.), American Accounts Documenting the Destruction of Smyrna by the Kemalist Turkish Forces, September 1922, New York 2005.

HEAZELL F. N., MARGOLIOUTH J. P., Kurds and Christians, London 1913, repr.

Piscataway, New Jersey 2004.

656

Použitá literatura

HEAZELL F. N., The Woes of a Distressed Nation: Being an Account of the Assyrian People from 1914–1934, London 1934.

JACOBSEN M., Diaries of a Danish Missionary: Harpoot, 1907–1919, Princeton, New Jersey – London 2001.

KERR S. E., The Lions of Marash: Personal Experiences with American Near East Relief, 1919–1922, New York 1973.

KNAPP G. H., The Mission at Van. In Turkey in War Time, 1916 (vlastním nákladem).

KNAPP G. H., The Tragedy of Bitlis, New York – Chicago – London – Edinburgh 1919.

KEELING E. H., Adventures in Turkey and Russia, London 1924.

KOLÁŘ J., Na vlnách revoluce v zemi věčných ohňů, Praha 1936.

KOŠŤÁLOVÁ P., Arménské kroniky od jezera Van. XVI. – XVIII. století, Červený Kostelec 2011.

KÜNZLER J., Im Lande des Blutes und der Tränen. Erlebnisse in Mesopotamien während des Weltkrieges (1914–1918), ed. H.-L. Kieser, Zürich 1999.

LYON W. A., Kurds, Arabs and Britons: The Memoir of Lieutenant-Colonel W. A. Lyon CBE in Iraq, 1918–44, ed. D. K. Fieldhouse, London – New York 2001.

MAHLEROVÁ-WERFELOVÁ A., Můj život, přel. Š. Lorándová, Praha 1993.

Marsovan 1915: The Diaries of Bertha Morley, ed. H. Kaiser, Ann Arbor, Michigan 2000.

MORGENTHAU H., Ambassador Morgenthaus’ Story, New York 1918.

MURÉ M., Un épisode de la tragédie arménienne: Le massacre de Marache (février 1920), Brussels 1921.

NAAYEM J., Shall this nation Die?, New York 1920.

NAUMANN F., „Asia“. Eine Orientreise über Athen, Konstantinopel, Baalbek, Nazareth, Jerusalem, Kairo, Neapel, Berlin 19012.

NIEPAGE M., The Horrors of Aleppo. Seen by German Eyewitness, London 1917.

NOEL E. W. C., Diary of Major E. Noel on Special Duty in Kurdistan, Basra 1919.

NOGALES R. de, Four Years Beneath the Crescent, London 1926.

ODIAN Y., Accursed years: my exile and return from Der Zor, 1914–1919, London 2009.

ODO I. (AUDO I.), Account of the persecutions of the Christians, Armenian and Aramean, of Merdā, Āmed, S‛erd, Gāzartā and N ībhīn, which occurred in the year 1915, ed. A. N. Palmer, Nijmegen 2015.

PANIAN K., Goodbye, Antoura. A memoir of the Armenian genocide, Stanford, California 2015.

POMIANKOWSKI J., Der Zusammenbruch des Ottomanischen Reiches. Erinnerungen an die Türkei aus der Zeit des Weltkrieges, Wien 1928.

PUŠKIN A. S., Cesta do Arzrumu v době válečného tažení r. 1829, přel. V. Freml, Kladno 1946.

RHÉTORÉ J., “Les Chrétiens aux bêtes.” Souvenirs de la guerre sainte proclamée par le Turcs contre les Chrétiens en 1915, Paris 2005.

RIGGS H. H., Days of Tragedy in Armenia: Personal Experiences in Harpoot, 1915–1917, Ann Arbor , Michigan 1997.

RUPPIN A., Excerpts from my life, Tel Aviv 1968.

SAKAYAN D., An Armenian Doctor in Turkey. Garabed Hatcherian: My Smyrna Ordeal of 1922, Montreal 1997.

SHAHBAZ Y., The Rage of Islam: An Account of the Massacres of Christians by the Turks in Persia, Philadelphia 1918.

Cestopisy

657

SIMON H., „Mardine, la ville héroïque, aute let tombe lʼArménie durant les massacres de 1915“, in: SIMON H., RHÉTORÉ J., BERRÉ M.-D., Nous avons vu l’enfer: Trois dominicains, témoins directs du génocide des Arméniens, Paris 2015, s. 59–129.

STUERMER H., Two War Years in Constantinople, New York 1917.

SVAZLIAN V., The Armenian Genocide. Testimonies of the Eyewitness Survivors, Yerevan 2011.

TROWBRIDGE S., Antoura, the Shelter of a Thousand Tragedies, Jerusalem 1918. ŠKLOVSKIJ V. B., Sentimentální cesta. Zápisky revolučního komisaře: vzpomínky z let 1917–1922, přel. P. Šimák, Podlesí – Praha 2011.

USSHER C. D., An American Physician in Turkey. A Narrative of Adventures in Peace and War, Boston – New York 1917.

DER YEGHIAYAN Z., My Patriarchal Memoirs, Barrington 2002.

WEGNER A. T., Die Austreibung des armenischen Volkes in die Wüste, ed. A. Meier, Göttingen 2011. МИЛЮКОВ П. Н., Воспоминания, sv. 2, Нью-Йорк 1955.

ASAF M., 1909 Adana Ermeni Olayları ve Anılarım [Arménské události v roce 1909 v Adaně a mé vzpomínky], Ankara 1982.

ATAY F. R., Zeytindağı [Olivová hora], İstanbul 1981.

CEVDET PAŞA, Tezâkir [Vzpomínky], sv. 1, ed. C. Baysun, Ankara 19862.

MENTEŞE H., Osmanlı Mebusan Meclisi Reisi Halil Menteşe’nin Anıları [Memoáry Halila Menteşe, předsedy Sněmovny poslanců], İstanbul 1986.

TEHLIRIAN S., Վերհիշումներ [Vzpomínky], Káhira 1953.

Cestopisy

BADGER G. P., The Nestorians and Their Rituals. With the narrative of a mission to Mesopotamia and Coordistan in 1842–1844, and of a late visit to those countries in 1850; also, researches into the present condition of the Syrian Jacobites, papal Syrians, and Chaldeans, and an inquiry into the religious tenets of the Yezeedees, sv. 1, London 1852.

BUCKINGHAM J., Travels in Mesopotamia, sv. 1, London 1927.

GELZER H., Geistliches und weltliches aus dem türkischgriechischen Orient: Selbsterlebtes und selbstgesehenes, Leipzig 1900.

KOŠŤÁLOVÁ P., Šimon Polský, Putování 1608–1618. Cestopis a kroniky arménského poutníka, Praha 2016.

LYNCH H. F. B., Armenia: Travels and Studies, sv. 2, London 1901.

PARRY O. H., Six months in a Syrian monastery; being the record of a visit to the head quarters of the Syrian church in Mesopotamia, with some account of the Yazidis or devil worshippers of Mosul and El Jilwah, their sacred book, London 1895.

PERKINS J., A Residence of Eight Years in Persia among the Nestorian Christians, New York 1843.

RAMSAY W. M., Impressions of Turkey During Twelve Years’ Wanderings, New York 1897.

658

Použitá literatura

SOUTHGATE H., Narrative of a visit to the Syrian (Jacobite) Church of Mesopotamia: with statements and reflections upon the present state of Christianity in Turkey and the character and prospects of the Eastern Churches, New York 1856.

TOZER H. F., Turkish Armenia and Eastern Asia Minor, London 1881.

WIGRAM W. A., The Cradle of Mankind. Life in Eastern Kurdistan, London 1922.

Periodika

Český deník (1922, 1933). Československá republika (1920, 1921).

Lidové noviny (1920, 1933, 1934).

Květy (1883).

Moravská orlice (1922).

Národní listy (1909).

Národní politika (1895, 1896, 1915).

Našinec (1895).

Nová doba (1909).

Obzor (1909).

Plzeňské listy (1909).

Přítomnost (1938). Štít (1909).

La Croix (2005).

Nokta (2004).

La Revue des Amitiés franco-étrangéres (1916).

Vakit (1918).

Sekundární literatura

A million lives saved. The Churches of America and the Near East. Handbook for pastors, New York 1923.

AARONSOHN A., Sarah: The Flame of Nili, Karni 1965.

AARONSOHN A., With the Turks in Palestine, Boston – New York 1916.

ABBAMONTIAN R. G., „The Diasporic Witness: Reconstruction of Testimony by Contemporary Los Angeles Artists“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: Cultural and Ethical Legacies, New Brunswick – London 2007, s. 177–212.

ABOONA H., Assyrians, Kurds, and Ottomans. Intercommunal Relations on the Periphery of the Ottoman Empire, Amherst, New York 2008.

ABRAHAMIAN A., Avedis’ Story: An Armenian Boy’s Journey, ed. C. Najarian, London 2014.

ABRAMJAN T. (ed.), Arménská genocida. Mezinárodní konference /Armenian Genocide.

An international Conference under the Auspices of Václav Havel, Praha 2006.

Sekundární literatura

659

ADAK H., „A Valediction to the ‘Interdiction of Mourning’ of World War I; or, Walking with Halide Edib through Ambiguous Terrains beyond the Catastrophic Divide“, in: KEOUGH L. (ed.), Gender, Ethnicity, and the Nation-State: Anatolia and Its Neighboring Regions. Hrant Dink Memorial Workshop 2009 Proceedings, İstanbul 2011, s. 21–29.

ADAK H., „Gendering denial narratives of the decade of terror (1975–85): the case of Sâmiha Ayverdi/Neşide Kerem Demir and Hatun Sebilciyan/Sabiha Gökçen“, in: Journal of Genocide Research 17/3 (2015), s. 327–343.

ADAK H., „Identifying the “internal tumors” of World War I: Talat Paşa’nın Hatıraları; or, the travels of a unionist apologia into history“, in: BÄHR A., BURSCHEL P., JANCKE G. (eds.), Räume des Selbst: Selbstzeugnisforschung transkulturell, Köln 2007, s. 151–169.

ADALIAN R., „The Armenian Genocide“, in: TOTTEN S., PARSONS W. S., CHARNY I. (eds.), Century of Genocide. Eyewitness Accounts and Critical Views, New York 1997, s. 41–77.

ADALIAN R., „The Ramifications in the United States of the 1995 French Court Decision on the Denial of the Armenian Genocide and Princeton University“, in: Revue du monde arménien moderne et contemporaine 3 (1997), s. 99–122.

ADANIR F., KAISER H., „Migration, Deportation, and Nation-Building: The Case of the Ottoman Empire“, in: LEBOUTTE R. (ed.), Migrations et migrants dans une perspective historique: permanences et innovations, Florence 2000, s. 273–292.

ADJARIAN H., Classification des dialectes arméniens, Paris 1909.

AHARONEAN A., Tableau approximatif des réparations et indemnités pour les dommages subis par la nation arménienne en Arménie de Turquie et dans la République Arménienne du Caucase, Paris 1919.

AHMAD K. M., Kurdistan during the First World War, London 1994.

AIVAZIAN G., „Sachtleben Papers on Erzurum“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Karin/Erzurum, Costa Mesa, California 2003, s. 223–251.

AKÇAM T., Armenien und der Völkermord: Die Istanbuler Prozesse und die türkische Nationalbewegung, Hamburg 1996.

AKÇAM T., Dialogue Across an International Divide: Essays Toward a Turkish-Armenian Dialogue, Toronto 2001.

AKÇAM T., A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility, London 20072.

AKÇAM T., The Young Turks’ Crime Against Humanity: The Armenian Genocide and Ethnic Cleansing in the Ottoman Empire, Princeton, New Jersey 2012.

AKÇAM T., „Another History on Sèvres and Lausanne“, in: KIESER H.-L., SCHALLER D. J. (eds.), Der Völkemord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian genocide and the Shoah, Zürich 20032, s. 281–299.

AKÇAM T., „The Greek Deportations and Massacres of 1913–1914. A Trial Run for Armenian Genocide“, in: SHIRINIAN G. N. (ed.), The Asia Minor Catastrophe and the Ottoman Greek Genocide: Essays on Asia Minor, Pontos, and Eastern Thrace, 1912–1923, New York 2012, s. 69–88.

AKÇAM T., „The Chilingirian Murder: A Case Study from the 1915 Roundup of Armenian Intelectuals“, in: Holocaust and Genocide Studies 25/1 (2011), s. 128–145.

AKÇAM T., COOPER B., „Turks, Armenians, and the ‘G-Word’“, in: World Policy Journal 22/3 (2005), s. 81–93.

660

Použitá literatura

AKGÖNÜL S., Le Patriarcat grec orthodoxe: de l’isolement à l’internationalisation de 1923 à nos jours, Paris 2004.

AKGÖNÜL S., Les Grecs de Turquie, Paris 1994.

AKGÖNÜL S., The Minority Concept in the Turkish Context, Leiden 2013.

AKGÜNDÜZ E., „Some Notes on the Syriac Christians of Diyarbekir in the Late 19th Century: A Preliminary Investigation of Some Primary Sources“, in: JONGERDEN J., VERHEIJ J. (eds.), Social Relations in Ottoman Diyarbekir, 1870–1915, Leiden 2012, s. 217–240.

AKIN Y., „Seferberlik: Building Up Ottoman Home Front“, in: KIESER H.-L., ÖKTEM K., REINKOWSKI M., World War I and the End of the Ottomans. From the Balkan Wars to the Armenian Genocide, London – New York 2015, s. 77–102.

AKSAKAL M., The Ottoman Road to War in 1914. The Ottoman Empire and the First World War, Cambridge 2009.

AKTAR A., „Economic Nationalism in Turkey: The Formative Years, 1912–1925“, in: Bogazici Journal. Review of Social and Administrative Studies 10/1–2 (1996), s. 263–290.

ALEXANDER E., A Crime of Vengeance. An Armenian Struggle for Justice, Lincoln, Nebrasca 20002.

ALEXANDRIS A., The Greek Minority of Istanbul and Greek-Turkish Relations, 1918–1974, Athens 19922.

ALLOYAN O. (et al.), Avis de recherche: une anthologie de la poésie arménienne contemporaine, Marseille 2006.

AL-JAMIL J. M., „The Personal Status of Christians in the Ottoman Empire“, in: WINKLER D. W. (ed.), Syriac Churches Encountering Islam. Past Experience and Future Perspectives, Piscataway, New Jersey 2010, s. 130–141.

ALTINAY A. G., ÇETIN F., The Grandchildren: The Hidden Legacy of ‘Lost’ Armenians in Turkey, New Brunswick, New Jersey 2014.

ALTINAY A. G., TÜRKYILMAZ Y., „Unravelling layers of gendered silencing: Converted Armenian survivors of the 1915 catastrophe“, in: SINGER A., NEUMANN CH. K., SOMEL S. A., Untold Histories of the Middle East: Recovering Voices from the 19th and 20th Centuries, London – New York 2011, s. 25–53.

ALTOUNIAN J., La survivance – traduire le trauma collectif, Paris 2000.

AMBROSIUS L. E., „Wilsonian Diplomacy and Armenia: the limits of power and ideology“, in: WINTER J. (ed.), America and the Armenian Genocide of 1915, Cambridge 2003, s. 113–145.

ANDERSON M. L., „A responsibility to protest? The public, the Powers and the Armenians in the era of Abdülhamit II.“, in: Journal of Genocide Research 17/3 (2015), s. 259–283.

ANDERSON M. S., The Eastern Question 1774–1923. A Study in International Relations, London – Melbourne – Toronto 1966.

ANDONIAN A., Exile, Trauma and Death: On the Road to Chankiri with Komitas Vartabed, London 2012.

ANDREWS P. A., Ethnic Groups in the Republic of Turkey, Wiesbaden 1989.

ANTREASSIAN A., Jerusalem and the Armenians, Jerusalem 1969.

APRIM F. A., Assyrians: From the Bedr Khan to Saddam Hussein. Driving to Extinction the Last Aramaic Speakers, Verdugo, California 2007².

ARAM I., (Keshishian) „The Armenian Genocide: From Recognition to Reparations“, in: International Criminal Law Review 14 (2014), s. 233–241.

Sekundární literatura

661

ARKUN A., „Zeytun and the Commencement of the Armenian Genocide“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 221–243.

ARMBRUSTER H., Keeping the Faith: Syriac Christian Diasporas, Canon Pyon 2013.

Armenian Claims and Historical Facts, Ankara 1998.

ARMSTRONGOVÁ K., Jeruzalém, přel. M. Makovec, Praha 1999.

ARNON A., „The Quarters of Jerusalem in the Ottoman Period“, in: Middle Eastern Studies 28 (1992), s. 1–65.

ARTINIAN V., The Armenian Constitutional System in the Ottoman Empire, 1839–1863: A Study of its Historical Development, Istanbul 1988.

ASATRJAN H., „Literatura věnovaná arménské genocidě. Se zaměřením na české a armén­ ské literární prostředí“, in: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu 4 (2015), s. 46–47.

ASHJIAN M., The catholicoi of Etchmiadzin: An overview of the electoral proces, New York 1995.

ASLANIAN S. D., From the Indian Ocean to the Mediterranean. The Global Trade Networks of Armenian Merchants from New Julfa, Berkeley 2010.

ASTOURIAN S. H., „Genocide Process: Reflections on the Armeno-Turkish Polarization“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 53–79.

ASTOURIAN S. H., „The Silence of the Land. Agrarian Relations, Ethnicity, and Power“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 55–81.

ASTOURIAN S., „Modern Turkish Identity and the Armenian Genocide. From Prejudice to Racist Nationalism“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Remembrance and Denial. The Case of the Armenian Genocide, Detroit, Michigan 1999, s. 23–49.

ATAMIAN S., The Armenian Community: The Historical Development of a Social and Ideological Conflict, New York 1955.

ATAÖV T., The “Armenian Question”: Conflict, Trauma and Objectivity, Ankara 1997.

ATAÖV T., The Armenians in the Late Ottoman Period, Ankara 2001.

ATEŞ S., Ottoman-Iranian Borderlands: Making a Boundary, 1843–1914, New York 2013.

ATTO N., Hostages in the Homeland, Orphans in the Diaspora: Identity Discourses Among the Assyrian/Syriac Elites in the European Diaspora, Leiden 2011.

AUGUSTINOS G., The Greeks of Asia Minor. Confession, Communities and Ethnicity in the Nineteenth Century, Ohio 1992.

AURON Y., „Attitudes du mouvement sioniste, du Yishuv et de l’Etat d’Israël à l’égard du génocide des Arméniens“, in: L’Actualité du Génocide des Arméniens (kol. aut.), Paris 1999, s. 418–428.

AURON Y., The banality of denial: Israel and the Armenian genocide, New Brunswick, New Jersey 2003.

AURON Y., The banality of indifference. Zionism and the Armenian Genocide, New Brunswick, New Jersey 2007.

AUSTIN H. H., The Baqubah Refugee Camp. An Account of Work on Behalf of the Persecuted Assyrian Christians, London 1920 (reprint Piscataway, New Jersey 2006).

AVEDISSIAN O., Du gamin d’Istanbul au fedaï d’Ourmia. Mémoires d’un révolutionnaire arménien, Paris 2010.

AXWORTHY M., Dějiny Íránu. Říše ducha – od Zarathuštry po současnost, přel. Z. Kříhová, J. Marek, Praha 2009.

662

Použitá literatura

AYDIN H., Die syrisch-orthodoxe Kirche in Antiochien. Ein geschichtlicher Überblick, Glane 1990.

AZARIA V., The Armenian Quarter of Jerusalem: Urban Life Behind Monastery Walls, Berkeley, California 1984.

BAABA Y. A., Memories of Bet Nahrain, California 1997.

BADR H., „American Protestant Missionary Beginnings in Beirut and Istanbul: Policy, Politics, Practice and Response“, in: MURRE-VAN DEN BERG H. (ed.), New Faith in Ancient Lands. Western Missions in the Middle East in the Nineteenth and Early Twentienth Centuries, Leiden – Boston 2006, s. 211–239.

BAER M. D., The Dönme. Jewish Converts, Muslim Revolutionaries, and Secular Turks, Stanford, California 2010.

BAGHDJIAN K. K., La confiscation, par le gouvernement turc, des biens arméniens… dits “abandonnés”, Montreal 1987.

BAKALIAN A., TURAN Z., „Diaspora Tourism and Identity: Subversion and Consolation in Armenian Pilgrimages to Eastern Turkey“, in: GORMAN A., KASBARIAN S. (eds.), Diasporas of the Modern Middle East: Contextualising Community, Edinburgh 2015, s. 173–211.

BALAKIAN P., „From Ezra Pound to Theodore Roosevelt: American intellectual and cultural responses to the Armenian Genocide“, in: WINTER J. (ed.), America and the Armenian Genocide of 1915, Cambridge 2003, s. 240–253.

BALAKIAN P., The Burning Tigris: The Armenian Genocide and America’s Response, New York 2003.

BANDAZIAN W., British Justice and Turkish Leaders Accused of War Crimes Against Armenians in World War I, London 2015.

BARDAKJIAN K. B., „The Rise of the Armenian Patriarchate of Constantinople“, in: BRAUDE B., LEWIS B. (eds.), Christians and Jews in the Ottoman Empire. The Functioning of a Plural Society, sv. 1: The Central Lands, New York – London 1982, s. 89–100.

BARDAKJIAN K. B., Hitler and the Armenian Genocide, Cambridge, Massachusetts 1985.

BARKEY K., Empire of Difference: The Ottomans in Comparative Perspective, Cambridge 2008.

BARONIAN M.-A., „History and Memory, Repetition and Epistolarity“, in: TSCHOFEN M., BURWELL J. (eds.), Image and Territory: Essays on Atom Egoyan, Waterloo, Ontario 2007, s. 157–176.

BARSOUM EPHREM I., The History of Tur Abdin, transl. by M. Moosa, Piscataway, New Jersey 2008.

BARSOUMIAN H., „The Dual Role of the Armenian Amira Class within the Ottoman Government and the Armenian Millet (1750–1850)“, in: BRAUDE B., LEWIS B. (eds.), Christians and Jews in the Ottoman Empire. The Functioning of a Plural Society, sv. 1: The Central Lands, New York – London 1982, s. 171–184.

BAUM W., Die christlichen Minderheiten der Türkei in den Pariser Friedensverhandlungen (1919–1923): Kemal Atatürk und der Genozid, Klagenfurt 2007.

BAUM W., Die Türkei und ihre christlichen Minderheiten. Geschichte – Völkermord – Gegenwart. Ein Beitrag zur EU-Erweiterungs-Debatte, Klagenfurt – Wien 2005.

BAUM W., Im Schatten des Ersten Weltkriegs: Der Völkermord an den Armeniern und die Mitverantwortung Deutschlands, Klagenfurt – Wien 2015.

Sekundární literatura

663

BAUM W., WINKLER D., Die Apostolische Kirche des Ostens: Geschichte der sogenannten Nestorianer, Klagenfurt 2000.

BAUMER CH., The Church of the East. An illustrated history of Assyrian Christianity, London – New York 2006.

BECKER A. H., Revival and Awakening. American Evangelical Missionaries in Iran and the Origins of Assyrian Nationalism, Chicago – London 2015.

BEDROSSIAN C., „Urfa’s last stand, 1915“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Tigranakert/Diarbekir and Edessa/Urfa, Costa Mesa, California 2006, s. 467–506.

BELEDIAN K., Cinquante ans de la littérature arménienne en France, Paris 2001.

BELL-DAVIES R., Sailor in the Air. Early Days Of The Fleet Air Arm, California 1967.

BELLO S., La congregation de S. Hormisdas et l’église chaldéenne dans la première moitié du XIXe siècle, Rome 1939.

BÉRARD V., La politique du sultan. Les massacres des Arméniens: 1894–1896, Paris 1897.

BERCHET J.-C., Le voyage en Orient, Paris 1985.

BEṬ-ŞAWOCE J., Sayfo b-Ṭur ‘Abdin 1914–1915, Södertälje 2006.

BEṬ-ŞAWOCE J., „The Fall of Mëdyad/Midyat in the Time of Sayfo 1914–15“, in: Parole de l’Orient 31 (2006), s. 269–277.

BEVAN R., The Destruction of Memory: Architecture at War, London 20162.

BILLIOUD J.-M., Histoire des chrétiens d’Orient, Paris 1995.

BINER Z. Ö., „What is hidden beneath the Mor Gabriel Monastery wall? Consolidating borders between self and other, self and the state“, in: GAMBETTI Z., JONGERDEN J. (eds.), The Kurdish Issue in Turkey: A Spatial Perspective, New York 2015, s. 93–104.

BJØRNLUND M., „‘A Fate Worse Than Dying’: Sexual Violence during the Armenian Genocide“, in: HERZOG D. (ed.), Brutality and Desire: War and Sexuality in Europe’s Twentieth Century, New York 2009, s. 16–58.

BJØRNLUND M., „Recording death and survival: Karen Marie Petersen, missionary witness to genocide“, in: The Haigazian Armenological Review 32 (2011), s. 321–340.

BJØRNLUND M., „The 1914 cleansing of Aegean Greeks as a case of violent Turkification“, in: Journal of Genocide Research 1 (2008), s. 41–57.

BJØRNLUND M., „The Persecution of Greeks and Armenians in Smyrna, 1914–1916: A Special Case in the Course of the Late Ottoman Genocides“, in: SHIRINIAN G. N. (ed.), The Asia Minor Catastrophe and the Ottoman Greek Genocide: Essays on Asia Minor, Pontos, and Eastern Thrace, 1912–1923, New York 2012, s. 89–133.

BLANCHARD R., „The Exchange of Populations between Greece and Turkey“, in: Geographical Review 3 (1925), s. 449–456.

BLOXHAM D., „Determinants of the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Looking Backward, Moving Forward, New Brunswick, New Jersey 2006, s. 23–50.

BLOXHAM D., „The Armenian Genocide of 1915–1916: Cumulative Radicalization and the Development of a Destruction Policy“, in: Past and Present 181 (2003), s. 141–191.

BLOXHAM D., „The Roots of American Genocide Denial: Near Eastern Geopolitics and the Interwar Armenian Question“, in: Journal of Genocide Research 8/1 (2006), s. 27–49.

BLOXHAM D., Genocide, the World Wars and the Unweaving of Europe, London 2008.

BLOXHAM D., The Great Game of Genocide. Imperialism, Nationalism, and the Destruction of the Ottoman Empire, Oxford 2005.

BOBELIAN M., Děti Arménie. Zapomenutá genocida a stoletý boj o spravedlnost, přel.

M. Dvořák, Praha – Litomyšl 2003.

664

Použitá literatura

BODMAN H. L., Political Factions in Aleppo, 1760–1826, North Carolina 1963.

BOGOSIAN E., Operation Nemesis: The Assassination Plot that Avenged the Armenian Genocide, New York – Boston – London 2015.

BOHAS G., HELLOT-BELLIER F., Les Assyriens du Hakkari au Khabour: Mémoire et histoire, Paris 2008.

BOOGERT M. H,. van den (ed.), The Capitulations and the Ottoman Legal System: Qadis, Consuls and Beratlıs in the 18th Century, Leiden 2005.

BOYAR E., Ottomans, Turks and the Balkans: Empire Lost, Relations Altered, London – New York 2007.

BRAUDE B., „Foundation Myths of Millet System“, in: BRAUDE B., LEWIS B. (eds.), Christians and Jews in the Ottoman Empire. The Functioning of a Plural Society, sv. 1: The Central Lands, New York – London 1982, s. 69–88.

BRENTJES B., The Armenians, Assyrians and Kurds, Three Nations, One Fate?, Varanasi 1999.

BROCK S. P., TAYLOR D. G. K., The Hidden Pearl: The Syrian Orthodox Church and its Ancient Aramaic Heritage, sv. 3: At the Turn of the Third Millennium: The Syrian Orthodox Witness, Roma 2011.

BROCK S., „The Syrian Orthodox Church in Modern History“, in: OʼMAHONY A. (ed.)., Christianity in the Middle East. Studies in Modern History, Theology and Politics, London 2008, s. 17–38.

BROCK S., BUTTS A., KIRAZ G., VAN ROMPAY L. (eds.), Gorgias Encyclopedic Dictionary of the Syriac Heritage, Piscataway, New Jersey 2011.

BROWN A. W., „Orphanages“, in: JOHNSON C. R. (ed.), Constantinople Today or The Pathfinder Survey of Constantinople. A Study in Oriental Social Life, New York 1922, s. 228–257.

BRUINESSEN M., „Kurdish society, ethnicity, nationalism and refugee problems“, in: KREYENBROEK P. G., SPERL S. (eds.), The Kurds: A Contemporary Overview, London – New York 20004, s. 26–52.

BRUNEAU M. (ed.), Diasporas, Montpellier 1995.

BRUNEAU M., Diasporas et espaces transnationaux, Paris 2004.

BRYER A., The Cryptochristians of the Pontos, Athens 1983.

BUCHWALTER B., Les rélations turco-arméniennes: quelles perspectives?, Istanbul 2002.

BURNETT P. M., Reparations at the Paris Conference: From the Standpoint of the American Delegation, sv. 2, New York 1940.

BURTT J., Report on Armenian Refugees in the Near East, London 1925.

BURTT J., The People of Ararat: Under the auspices of The Armenian Committee of the Society of Friends, London 1926.

BUZANSKI P. M., „The Interallied Investigation of the Greek Invasion of Smyrna, 1919“, in: Historian 3 (1963), s. 325–343.

CAGAPTAY S., Islam, Secularism and Nationalism in Modern Turkey. Who is a Turk?, London – New York 2006.

CALDER W. M., BEAN G. E., A Classical Map of Asia Minor, London 1958.

CAMPOS M. U., Ottoman Brothers: Muslims, Christians, and Jews in Early TwentiethCentury Palestine, Stanford, California 2011.

CARMONT P., Les Amiras: Seigneurs de l’Arménie ottoman, Paris 1999.

CEBECI M., Die deutsch-türkischen Beziehungen in der Epoche Abdülhamids II. (1876–1908).

Die Rolle Deutschlands in der türkischen Außenpolitik unter besonderer Berücksichtigung der Bulgarischen, Ägyptischen und Armenischen Frage, Marburg 2010.

Sekundární literatura

665

CEMAL H., 1915: The Armenian Genocide, Istanbul 2015. ÇETİN F., My Grandmother: An Armenian-Turkish Memoir, London – Brooklyn 2008. ÇETINKAYA Y. D., „‘Revenge! Revenge! Revenge!’ Awakening of Nation through Propaganda in the Ottoman Empire during the Balkan Wars (1912–1913)“, in: KIESER H.-L., ÖKTEM K., REINKOWSKI M., World War I and the End of the Ottomans. From the Balkan Wars to the Armenian Genocide, London – New York 2015, s. 77–102. ÇETINKAYA Y. D., The Young Turks and the Boycott Movement: Nationalism, Protest and the Working Classes in the Formation of Modern Turkey, London 2014. ÇETINOĞLU S., „Foundations of Non-Muslim Communities: The Last Object of Confiscation“, in: International Criminal Law Review 14 (2014), s. 396–406.

CLAFLIN DAVIS C., „Refugees“, in: JOHNSON C. R. (ed.), Constantinople Today or The Pathfinder Survey of Constantinople. A Study in Oriental Social Life, New York 1922, s. 201–226.

CLARK B., Twice A Stranger: The Mass Expulsion that Forged Modern Greece and Turkey, Cambridge, Massachusetts 2006.

CLAYTON G. D., Britain and the Eastern Question: Missolonghi to Gallipoli, London 1971.

CLOGG R., „The Greek Millet in the Ottoman Empire“, in: BRAUDE B., LEWIS B. (eds.), Christians and Jews in the Ottoman Empire. The Functioning of a Plural Society, sv. 1: The Central Lands, New York – London 1982, s. 185–207.

CLOGG R., A Concise History of Greece, Cambridge 20022.

COAKLEY J. F., „The Archbishop of Canterbury’s Assyrian Mission Press: a Bibliography“, in: Journal of Semitic Studies 1 (1985), s. 35–73.

COAKLEY J. F., „The Church of the East since 1914“, in: Bulletin of the John Rylands University Library of Manchester 78/3 (1996), s. 179–198.

COAKLEY J. F., TAYLOR D. G. K., „Syriac Books Printed at the Dominican Press, Mosul“, in: Malphono w-Rabo d-Malphone. Studies in Honor of Sebastian P. Brock, ed. G. A. Kiraz, Piscataway, New Jersey 2008, s. 71–110.

COAKLEY J. F., The Church of the East and the Church of England: A History of the Archbishop of Canterbury’s Assyrian Mission, Oxford 1992.

COUFOUDAKIS V., „From Lausanne (1923) to Cyprus (2009): Turkey’s Violations of International Law and the Destruction of Historic Hellenic Communities“, in: SHIRINIAN G. N. (ed.), The Asia Minor Catastrophe and the Ottoman Greek Genocide: Essays on Asia Minor, Pontos, and Eastern Thrace, 1912–1923, New York 2012, s. 249–271.

COHEN J. P., Becoming Ottomans: Sephardi Jews and Imperial Citizenship in the Modern Era, Oxford 2014.

COHEN S., States of Denial: Knowing About Atrocities and Suffering, Malden, Mississauga 2001.

COLLINS J. W., „The Turko-Greek Rapprochement“, in: Contemporary Review 139 (1931), s. 203–208.

COOPER J. M., „A Friend in Power? Woodrow Wilson and Armenia“, in: WINTER J. (ed.), America and the Armenian Genocide of 1915, Cambridge 2003, s. 103–112.

COOPER J., Raphael Lemkin and the Struggle for the Genocide Convention, New York 2008.

COPEAUX E., Espaces et temps de la nation turque, Paris 1997.

COURTOIS S., de, Le génocide oublié. Chrétiens d’Orient, les derniers araméens, Paris 2002.

COWE S. P., „Patterns of Armeno-Muslim Interchange on the Armenian Plateau in the Interstice between Byzantine and Ottoman Hegemony“, in: PEACOCK A. C. S.,

666

Použitá literatura

DE NICOLA B., YILDIZ S. N. (eds.), Islam and Christianity in Medieval Anatolia, Farnham – Burlington, Vermont 2015, s. 77–106.

COWE S. P., „Redefining Armenian Literary Identity in Istanbul“, in: HOVANNISIAN R. G., PAYASLIAN S. (eds.), Armenian Constantinople, Costa Mesa, California 2010, s. 431–444. ČARNOGURSKÝ J., „Vysvětlení zákona o genocidě Arménů přijatého Národní radou Slovenska“, in: ABRAMJAN T. (ed.), Arménská genocida. Mezinárodní konference / Armenian Genocide. An international Conference under the Auspices of Václav Havel, Praha 2006, s. 25–27.

D’AVRIL A., La Chaldée chrétienne, étude sur l‘histoire religieuse et politique des Chaldéens unis et des Nestoriens, Paris 1864.

D’BARZANA A., The Age of Hardship: The Battle of Deraboun and the Atrocity of Simile, 2011.

DADRIAN V. N., „Children as Victims of Genocide: The Armenian Case“, in: Journal of Genocide Research 5/3 (2003), s. 421–437.

DADRIAN V. N., „The Role of the Special Organization in the Armenian Genocide during the First World War“, in: PANAYI P. (ed.), Minorities in Wartime: National and Racial Groupings in Europe, North America and Australia during the World Wars, Oxford 1993, s. 50–82.

DADRIAN V. N., „The Role of Turkish Physicians in the World War I Genocide of the Ottoman Armenians“, in: Holocaust and Genocide Studies 1/2 (1986), s. 169–192.

DADRIAN V. N., „The Signal Facts Surrounding the Armenian Genocide and the Turkish Denial Syndrome“, in: Journal of Genocide Research 5/2 (2003), s. 269–279.

DADRIAN V. N., German Responsibility in the Armenian Genocide: A Review of the Historical Evidence of German Complicity, Watertown, Massachusetts 1996.

DADRIAN V. N., The Destruction of Armenians in Cilicia, April 1909, London 2012.

DADRIAN V. N., The History of the Armenian Genocide: Ethnic Conflict from the Balkans to Anatolia to the Caucasus, Oxford 1995.

DADRIAN V. N., The Key Elements in the Turkish Denial of the Armenian Genocide: A Case Study of Distortion and Falsification, Cambridge, Massachusetts – Toronto 1999.

DADRIAN V. N., Warrant for Genocide: Key Elements of Turko-Armenian Conflict, New Brunswick, New Jersey 1999.

DADRIAN V. N., Histoire du génocide arménien. Conflits nationaux des Balkans au Caucase, Paris 1996.

DADRIAN V. N., AKÇAM T., Judgment at Istanbul: the Armenian Genocide Trials, New York – Oxford 2011.

DARAKJIAN B. N., Armenian Evangelical Movement: History, Faith and Mission, Paramus, New Jersey 2010.

DARBINYAN A., PEROOMIAN R., „Children: The Most Vulnerable Victims of the Armenian Genocide“, in: TOTTEN S. (ed.), Plight and Fate of Children During and Following Genocide, New Brunswick, New Jersey 2014, s. 57–83.

DASNABEDIAN H., History of the Armenian Revolutionary Federation, Dashnaktsutiun, Milan 1990.

DAVIS R., „Ottoman Jerusalem: The Growth of the City outside the Walls“, in: TAMARI S. (ed.), Jerusalem 1948: The Arab Neighbourhoods and their Fate in the War, Jerusalem 2002, s. 10–29.

Sekundární literatura

667

DAVISON R. H., „‘Russian Skill and Turkish Imbecility’: The Treaty of Kuchuk Kainardji Reconsidered“, in: Slavic Review. American Quarterly of Soviet and East European Studies 35/3 (1976), s. 463–483.

DÉDÉYAN G., Histoire du peuple arménien, Toulouse 2007.

DeNOVO J. A., American Interests and Policies in the Middle East, 1900–1939, Minneapolis, Minnesota 1963.

DER MATOSSIAN B., „Administrating the Non-Muslims and ,The Question of Jerusalem‘ after the Young Turk Revolution“, in: BEN-BASSAT Y., GINIO E. (eds.), Late Ottoman Palestine: The Period of Young Turk Rule, London – New York 2011, s. 211–239.

DER MATOSSIAN B., „The Taboo within the Taboo: The Fate of ‘Armenian Capital’ at the End of the Ottoman Empire“, in: European Journal of Turkish Studies 2011, on-line: <https://ejts.revues.org/4411> (5. 12. 2016).

DER MATOSSIAN B., „Venturing into the Minefield: Turkish Liberal Historiography and the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: Cultural and Ethical Legacies, New Brunswick – London 2007, s. 369–388.

DER MATOSSIAN B., Shattered Dreams of Revolution: From Liberty to Violence in the Late Ottoman Empire, Stanford, California 2014.

DERDERIAN K., „Common Fate, Different Experience: Gender-Specific Aspects of the Armenian Genocide, 1915–1917“, in: Holocaust and Genocide Studies 1 (2005), s. 1–25.

DERINGIL S. „The Armenian Question Is Finally Closed: Mass Conversions of Armenians in Anatolia during the Hamidian Massacres of 1895–1897“, in: Comparative Studies in Society and History 51 (2009), s. 344–371.

DERINGIL S., The Well-Protected Domains: Ideology and the Legitimation of Power in the Ottoman Empire, 1876–1909, London – New York 20092.

DIAMADIS P., „Children and Genocide“, in: TATZ C. (ed.), Genocide Perspectives IV: Essays on Holocaust and Genocide, Sydney, New South Wales 2012, s. 312–352.

DIXON J. M., „Education and National Narratives: Changing Representations of the Armenian Genocide in History Textbooks in Turkey“, in: International Journal for Education Law and Policy, Special Issue (2010), s. 103–126.

DONABED S., Reforging a Forgotten History: Iraq and the Assyrians in the Twentieth Century, Edinburgh 2016.

DONEF R., „The Role of Teşkilat-ı Mahsûsa (Special Organization) in the Genocide of 1915“, in: HOFMANN T., BJØRNLUND M., MEICHANETSIDIS V. (eds.), The Genocide of the Ottoman Greeks. Studies on the State-Sponsored Campaign of Extermination of the Christians of Asia Minor (1912–1922) and Its Aftermath: History, Law, Memory, New York – Athens 2012, s. 179–194.

DONEF R., The Hakkâri Massacres: Ethnic Cleansing by Turkey 1924–25, Sydney 20142.

DOSTÁLOVÁ R., „Ilias Venezis a jeho dílo“, in: VENEZIS I., Aiolská země, přel. F. Štuřík, Praha 1966, s. 225⎼228.

DOSTÁLOVÁ R., „Stratis Myrivilis a jeho dílo“, in: MYRIVILIS S., Královna moře, přel. F. Štuřík, Praha 1967, s. 328⎼331.

DUM-TRAGUT J., „Assyrians in Armenia. An Interdisciplinary Survey“, in: WINKLER D. W., LI TANG (eds.), From the Oxus River to the Chinese Shorestr. Studies on East Syriac Christianity in China and Central Asia, Berlin – Münster – Wien – Zürich – London, 2013, s. 341–353.

668

Použitá literatura

DURRELL L., „Πρόλογος στην αγγλική έκδοση“, in: BENEΖΗΣ, Η., Αιολική Γη, Αθήνα 1997, s. 14⎼16.

DÜNDAR F., „Pouring a People into the Desert: The ‘Definitive Solution’ of the Unionists to the Armenian Question“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 276–284.

DÜNDAR F., „The settlement policy of the Committee of Union and Progress 1913–1918“, in: KIESER H.-L. (ed.), Turkey Beyond Nationalism: Towards Post-Nationalist Identities, London – New York 2006, s. 37–42.

DÜNDAR F., Crime of Numbers. The Role of Statistics in the Armenian Question, 1878–1918, New Brunswick – London 2010.

EKMEKÇIOĞLU L., „A Climate for Abduction, a Climate for Redemption: The Politics of Inclusion during and after the Armenian Genocide“, in: Comparative Studies in Society and History 55/3 (2013), s. 522–553.

EKMEKÇIOĞLU L., „Ardēmis: An Armenian Women’s Journal Published in Egypt, 1902–1904“, in: Journal of Armenian Studies 8/1 (2004), s. 11–28.

EKMEKÇIOĞLU L., Recovering Armenia: The Limits of Belonging in Post-Genocide Turkey, Stanford, California 2016.

ELDER T., „What you see before your eyes: documenting Raphael Lemkin’s life by exploring his archival papers, 1900–1959“, in: SCHALLER D. J., ZIMMERER J. (eds.), The Origins of Genocide. Raphael Lemkin as a historian of mass violence, London – New York 2009, s. 25–55.

ERBAL A., „Mea Culpas, Negotiations, Apologias: Revisiting the ‘Apology of Turkish Intellectuals’“, in: SCHWEILLING B. (ed.), Reconciliation, Civil Society and the Politics of Memory: Transnational Initiatives in the 20th and 21st Century, Bielefield 2012, s. 51–94.

ERCIYAS D. B., „Invisible Change: Archaeological Practices in Turkey in the New Millenium“, in: BRENNAN S., HERZOG M. (eds.), Turkey and the Politics of National Identity: Social, Economic and Cultural Transformation, London – New York 2014, s. 270–287.

ERDEN M. S., „The exchange of Greek and Turkish populations in the 1920s and its socioeconomic impacts on life in Anatolia“, in: Crime, Law & Social Change 41 (2004), s. 261–282.

ERICSON E. J., „The Armenians and Ottoman Military Policy, 1915“, in: War in History 2 (2008), s. 141–167.

ERIKSON E. J., Ordered to Die: A History of the Ottoman Army in the First World War, Westport, Connecticut 2001.

ERVINE R. R., STONE M. E., STONE N. (eds.), The Armenians in Jerusalem and the Holy Land, Leuven 2002.

ETMEKJIAN J., The French Influence on the Western Armenian Renaissance, 1843–1915, New York 1964.

Fact from the Turkish Armenians, İstanbul 1980.

FALTAÏTS K., Voilà les Turcs, récits des massacres d’Ismidt, Athènes 1922.

FARLEY L., Turks and Christians. A Solution of the Eastern Question, London 1876.

FAROQHI S., Artisans of Empire: Crafts and Craftspeople Under the Ottomans, London – New York 2009.

FAROQHI S., Subjects of the Sultan. Culture and Daily Life in the Ottoman Empire, London – New York 2007.

Sekundární literatura

669

FARRUGIA E. G., Encyklopedický slovník křesťanského Východu, přel. A. Mackerle, Olomouc 2010.

FEIGEL U., Das evangelische Deutschland und Armenien: die Armenierhilfe deutscher evangelischer Christen seit dem Ende des 19. Jahrhunderts im Kontext der deutschtürkischen Beziehungen, Göttingen 1989.

FEROZ A., The Young Turks and the Ottoman Nationalities: Armenians, Greeks, Albanians, Jews, and Arabs, 1908–1918, Salt Lake City, Utah 2014.

FEROZ A., Turkey. A Quest for Identity, Oxford 2003.

FIEY J.-M., „‘Assyriens’ ou ‘Araméens’?, in: L’Orient Syrien 10 (1965), s. 141–160.

FILÁK MÜLDNEROVÁ J., Josef Wünsch cestovatel, Praha 2011.

FINDLEY C. V., Bureaucratic Reform in the Ottoman Empire. The Sublime Porte, 1789–1922, Princeton, New Jersey 1980.

FINDLEY C. V., Turkey, Islam, Nationalism, and Modernity: A History, 1789–2007, New Haven – London 2010.

FISHMAN L., „Understanding the 1911 Ottoman Parliament Debate on Zionism in Light of the Emergence of a ‘Jewish Question’“, in: BEN-BASSAT Y., GINIO E. (eds.), Late Ottoman Palestine: The Period of Young Turk Rule, London – New York 2011, s. 103–123.

FLANNERY J., „The Syrian Catholic Church: Martyrdom, Mission, Identity and Ecumenism in Modern History“, in: Christianity in the Middle East, ed. A. O’Mahony, London 2008, s. 143–167.

FOSS C., „‘The Atrocious Armenians of Van’“, in: HOVANNISIAN R. G., Armenian Van/Vaspurakan, Costa Mesa, California 2000, s. 245–258.

FOSS C., „The Turkish View of Armenian History: A Vanishing Nation“, in: HOVAN­ NISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 250–279.

FOTIADIS K., „Der Völkermord an den Griechen des Pontos“, in: HOFMANN T. (ed.), Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 185–219.

FRANC J., „Alois Musil a teologická četba arabské křesťanské tradice“, in: Salve 2 (2016), s. 79–101.

FRAZEE CH. A., Catholics and Sultans: The Church and the Ottoman Empire, 1453–1923, Cambridge 1983.

FRIEDMAN I., „German Intervention on Behalf of the ‘Yishuv’, 1917“, in: Jewish Social Studies 33 (1971), s. 23–43.

GARIBIAN S., „Taking Denial Seriously: Genocide Denial and Freedom of Speech in the French Law“, in: Cardozo Journal of Conflict Resolution 9/2 (2008), s. 479–488.

GAROUGIAN V. M., Destiny of the Dzidzernag, Princeton, New Jersey – London 2005.

GASPARD A., Le combat arménien. Entre terrorisme et utopie: Lausanne, 1923–1983, Genève 1984.

GATRELL P., LAYCOCK J., „Armenia: the ‘Nationalisation’, Internationalisation and Representation of the Refugee Crisis“, in: BARON N., GATRELL P. (eds.), Homelands: War, Population and Statehood in Eastern Europe and Russia, 1918–1924, London 2004, s. 179–200.

GATRELL P., Whole Empire Walking. Refugees in Russia During World War I, Bloomington, Indiana 1999.

670

Použitá literatura

GAUNT D., „Death’s End, 1915: The General Massacres of Christians in Diarbekir“, in: HOVANNISIAN R. G., Armenian Tigranakert/Diarbekir and Edessa/Urfa, Costa Mesa, California 2006, s. 310–359.

GAUNT D., „Failed Identity and the Assyrian Genocide“, in: BARTOV O., WEITZ E. D. (eds.), Shatterzone of Empires: Coexistence and Violence in the German, Habsburg, Russian and Ottoman Borderlands, Bloomington, Indiana 2013, s. 317–333.

GAUNT D., „Relations between Kurds, Syriacs and Assyrians in Late Ottoman Diyarbekir“, in: JONGERDEN J., VERHEIJ J. (eds.), Social Relations in Ottoman Diyarbekir, 1870–1915, Leiden 2012, s. 241–265.

GAUNT D., „The Ottoman Treatment of the Assyrians“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 244–259.

GAUNT D., Massacres, Resistance, Protectors. Muslim-Christian Relations in Eastern Anatolia during World War I, Piscataway, New Jersey 2006.

GEORGELIN H., „Perception of the others’ fate: what Greek Orthodox refugees from the Ottoman Empire reported about the destruction of Ottoman Armenians“, in: SCHAL­ LER D. J., ZIMMERER J., Late Ottoman Genocides: The dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies, New York 2009, s. 51–67.

GEORGELIN H., La fin de Smyrne. Du cosmopolitisme aux nationalismes, Paris 2005.

GEORGIADES ARNAKIS G., „The Greek Church of Constantinople and the Ottoman Empire“, in: The Journal of Modern History 3 (1952), s. 235–250.

GEROLYMATOS A., The Balkan Wars, New York 2002.

GIANNULI D., „Greeks or ‘Strangers at Home’: The Experience of Ottoman Greek Refugees during their Exodus to Greece, 1922–1923“, in: Journal of Modern Greek Studies 2 (1995), s. 271–287.

GIELER W., PETERSEN F., Der Fall Hrant Dink. Fünf Jahre nach der Ermordung: Eine Analyse türkischer Tageszeitungen, Münster 2013.

GILL J., The Council of Florence, Cambridge 1959.

GINGERAS R., Sorrowful Shores: Violence, Ethnicity, and the End of the Ottoman Empire, 1912–1923, Oxford – New York 2009.

GLASNECK, J., Kemal Atatürk und die moderne Türkei, Berlin 1971.

GÖÇEK F. M. (ed.), Women of the Middle East, London – New York 2016.

GÖÇEK F. M., „Reading Genocide. Turkish Historiography on 1915“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 42–52.

GÖÇEK F. M., „Turkish Historiography and the Unbearable Weight of 1915“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: Cultural and Ethical Legacies, New Brunswick – London 2007, s. 337–367.

GÖÇEK F. M., East Encounters West: France and the Ottoman Empire in the Eighteenth Century, New York 1987.

GÖÇEK F. M., Rise of the Bourgeoisie, Demise of Empire: Ottoman Westernization and Social Change, New York 1996.

GÖÇEK F. M., Social Constructions of Nationalism in the Middle East, Albany, New York 2002.

GÖÇEK F. M., Transformation of Turkey. Redefining State and Society from the Ottoman Empire to the Modern Era, London – New York 2011.

Sekundární literatura

671

GOEKJIAN G. F., „Diaspora and Denial: The Holocaust and the ‘Question’ of the Armenian Genocide“, in: Diaspora: A Journal of Transnational Studies 7/1 (1998), s. 3–24.

GOFFMAN D., The Ottoman Empire and Early Modern Europe, Cambridge 2002.

GÖKALP Z., Turkish Nationalism and Western Civilisation, London 1959.

GÖKAY B., Clash of Empires. Turkey between Russian Bolshevism and British Imperialism, 1918–1923, London – New York 1997.

GOLDSTEIN E., „Great Britain and Greater Greece 1917–1920“, in: The Historical Journal 2 (1989), s. 339–356.

GOLTZ H., „Interferenz zwischen Humanität und Genozid: Der Disput zwischen Johannes Lepsius und Enver Pascha, Konstantinople, 10. August 1915“, in: TAMCKE M. (ed.), Orientalische Christen und Europa Kulturbegegnung zwischen Interferenz, Partizipation und Antizipation, Wiesbaden 2012, s. 71–91.

GOMBÁR E., Moderní dějiny islámských zemí, Praha 1999.

GOODSELL F. F., „Historical Setting“, in: JOHNSON C. R. (ed)., Constantinople Today or The Pathfinder Survey of Constantinople. A Study in Oriental Social Life, New York 1922, s. 11–86.

GORGIS A., „Der Völkermord an den Syro-Aramäern“, in: HOFMANN T. (ed.), Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 111–120.

GÖRGÜLÜ A., „The Litmus Test for Turkey’s New Foreign Policy: The Historical Rapprochement with Armenia“, in: ÖKTEM K., KADIOĞLU A., KARLI M. (eds.), Another Empire? A Decade of Turkey’s Foreign Policy. Under the Justice and Development Party, Istanbul 2012, s. 281–295.

GÖRGÜLÜ A., Turkey-Armenia relations. A vicious circle, Istanbul 2008.

GOTTSCHLICH J., Beihilfe zum Völkermord: Deutschlands Rolle bei der Vernichtung der Armenier, Berlin 2015.

GRABER G., Caravans to Oblivion. The Armenian Genocide, 1915, New York 1996.

GRABILL J. L., Protestant Diplomacy and the Near East: Missionary Influence on American Policy 1810–1927, Minneapolis 1971.

GRANT A., The Nestorians; or, The Lost Tribes, New York 1845.

GREENE M., A Shared World: Christians and Muslims in the Early Modern Mediterranean, Princeton, New Jersey 2000.

GREENE M. (ed.), Minorities in the Ottoman Empire, Princeton, New Jersey 2005.

GREENSHIELDS T. H., „The Settlement of Armenian Refugees in Syria and Lebanon, 1915–39“, in: CLARKE J. I., BOWEN-JONES H. (eds.), Change and Development in the Middle East, London 1981, s. 233–241.

GREENSHIELDS T. H., The settlement of Armenian refugees in Syria and Lebanon, 1915–1939, Durham 1978 (diss., nepublikováno).

GREHAN J., Twilight of the Saints: Everyday Religion in Ottoman Syria and Palestine, Oxford 2014.

GRIBETZ J. M., Defining Neighbors: Religion, Race, and the Early Zionist-Arab Encounter, Princeton, New Jersey 2014.

GRISELLE E., Syriens et Chaldéens: Leur martyre, leurs espérances, Paris 1917.

GÜÇLÜ Y., Armenians and the Allies in Cilicia, 1914–1923, Salt Lake City, Utah 2009.

GÜÇLÜ Y., The Holocaust and the Armenian Case in Comparative Perspective, Lanham, Maryland 2012.

672

Použitá literatura

GUNTER M. M., Armenian History and the Question of Genocide, New York 2011.

GÜRPINAR D., „The manufacturing of denial: the making of the Turkish ‘official thesis’ on the Armenian Genocide between 1974 and 1990“, in: Journal of Balkan and Near Eastern Studies 18/3 (2016), s. 217–240.

GÜRÜN K., The Armenian File: The Myth of Innocence Exposed, New York 1985.

GUTTSTADT C. G., „Depriving non-Muslims of citizenship as part of the Turkification policy in the early years of the Turkish Republic: The case of Turkish Jews and its consequences during the Holocaust“, in: KIESER H.-L. (ed.), Turkey Beyond Nationalism: Towards Post-Nationalist Identities, London – New York 2006, s. 50–56.

GUTTSTADT C., Die Türkei, die Juden und der Holocaust, Berlin 2008.

HABESHIAN V. (ed.), Voices From the Past: Excerpts from Writings of Armenian Revolutionaries, Watertown, Massachusetts 2014.

HACIKYAN A. J. (ed.), The Heritage of Armenian Literature, sv. 3: From the eighteenth century to modern times, Detroit 2005.

HAGE W., Das orientalische Christentum, Stuttgart 2007.

HACHEM V., Antoura, de 1657 à nos jours. Une histoire du Liban, Antoura 2009.

HANSA K., Hrůzy Východu, Praha 20062.

HARPER S. B., „Mary Louise Graffam: Witness to Genocide“, in: WINTER J. (ed.), America and the Armenian Genocide of 1915, Cambridge 2003, s. 214–239.

HARTOG F., REVEL J. (eds.), Les usages politiques du passé, Paris 2001.

HASSIOTIS I. K., „The Armenian Genocide and the Greeks: Response and Records (1915–1923)“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 129–151.

HATZIDIMITRIOU C. G., „The Destruction of Smyrna in 1922: American Sources and Turkish Responsibility“, in: SHIRINIAN G. N. (ed.), The Asia Minor Catastrophe and the Ottoman Greek Genocide: Essays on Asia Minor, Pontos, and Eastern Thrace, 1912–1923, New York 2012, s. 155–227.

HAY W. R., The Tragedy of the Assyrians, London 1921.

HELLWALD F., Země a obyvatelé její. Ilustrovaná zeměpisná, dějepisná a národopisná kniha domácí. Přírodopis člověka, díl II, přel. J. Herben, J. Vlček, J. Hudec, F. S. Procházka, Praha 1886.

HELMREICH P. C., From Paris to Sèvres, Columbus, Ohio 1974.

HERACLIDES A., „The Greek-Turkish Conflict: Towards Resolution and Reconciliation“, in: AYDIN M., IFANTIS K. (eds.), Turkish-Greek Relations. The Security Dilemma in Aegean, London – New York 2004, s. 67–93.

HESEMANN M., Völkermord an den Armeniern. Mit unveröffentlichten Dokumenten aus dem päpstlichen Geheimarchiv über das größte Verbrechen des Ersten Weltkriegs, München 2015.

HEWSEN R. H., Armenia: A Historical Atlas, Chicago – London 2001.

HEYBERGER B., Les Chrétiens du Proche-Orient. Au Temps de la réforme catholique (Syrie, Liban, Palestine, XVIIe–XVIIIe siècles), Rome 1994.

HINTLIAN K., History of the Armenians in the Holy Land, Jerusalem 1989².

HITZEL F., Artisans et commerçants du Grand Turc, Paris 2007.

HLAMIDES N., „The Smyrna Holocaust: The final Phase of the Greek Genocide“, in: HLAMIDES N., „The Greek Relief Committee: America’s Response to the Greek Genocide“, in: Genocide Studies and Prevention 3/3 (2008), s. 375–383.

Sekundární literatura

673

HOFFMAN T., Armenians in Turkey Today: A Critical Assessment of the Situation of the Armenian Minority in the Turkish Republic, Brussels 2002.

HOFMANN T., „Co-Victims in Genocide: The Christians during the last decade of Ottoman Rule“; dostupné z: <http://www.genocidescholars.org/blog/wp-content/ uploads/2007/08/co-victims_1.pdf>, s. 1–2 (4. 12. 2009).

HOFMANN T., „Mit einer Stimme sprechen – gegen Völkermord“, in: HOFMANN T. (ed.), Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 9–51.

HOFMANN T., „Pontos und Kappadokien“, in: HOFMANN T. (ed.), Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 177–184.

HOFMANN T., „Thrakien“, in: Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 123–125.

HOFMANN T., „Γενοκτονία εν Ροή – Cumulative Genocide. The Massacres and Deportations of the Greek Population of the Ottoman Empire (1912–1923)“, in: HOFMANN T., BJØRNLUND M., MEICHANETSIDIS V., The Genocide of the Ottoman Greeks. Studies on the State-Sponsored Campaign of Extermination of the Christians of Asia Minor (1912–1922) and Its Aftermath: History, Law, Memory, New York – Athens 2012, s. 39–111.

HOFMANN T., BJØRNLUND M., MEICHANETSIDIS V., The Genocide of the Ottoman Greeks. Studies on the State-Sponsored Campaign of Extermination of the Christians of Asia Minor (1912–1922) and Its Aftermath: History, Law, Memory, New York – Athens 2012.

HOFMANN T., KOUTCHARIAN G., „The History of Armenian-Kurdish Relations in the Ottoman Empire“, in: Armenian review 39 (1986), s. 1–45.

HOLQUIST P., „Forms of Violence During the Russian Occupation of Ottoman Territory and in Northern Persia (Urmia and Astrabad), October 1914–December 1917“, in: BARTOV O., WEITZ E. D. (eds.), Shatterzone of Empires: Coexistence and Violence in the German, Habsburg, Russian and Ottoman Borderlands, Bloomington, Indiana 2013, s. 334–361.

HOLQUIST P., „The World Turned Upside Down: Refugee Crisis and Militia Massacres in Occupied Northern Persia, 1917–1918“, in: Le Génocide des Arméniens: Cent ans de recherché, 1915–2015, Paris 2015, s. 130–154.

HOLSLAG A., „Exposed Bodies: A Conceptual Approach to Sexual Violence during the Armenian Genocide“, in: RANDALL A. E. (ed.), Genocide and Gender in the Twentieth Century. A Comparative Survey, London – New York 2015, s. 87–106.

HOMSY B., Les Capitulations et la protection des Chrétiens au Proche-Orient au XVIe, XVIIe, XVIIIe siècles, Harissa 1956.

HORTON G., The Blight of Asia, New York 1926.

HOSFELD R. (ed.), Johannes Lepsius – Eine Deutsche Ausnahme: Der Völkermord an den Armeniern, Humanitarismus und Menschenrechte, Göttingen 2013.

HOSFELD R., Operation Nemesis: Die Türkei, Deutschland und der Völkermord an den Armeniern, Köln 2005.

HÖSS A., „The Trial of Perpetrators by the Turkish Military Tribunals: The Case of Yozgat“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 208–221.

HOUSEPIAN DOBKIN M., Smyrna 1922: The Destruction of a City, Kent, Ohio 1982.

674

Použitá literatura

HOVANNISIAN A., „Turkey: A Cultural Genocide“, in: CHORBAJIAN L., SHIRINIAN G., Studies in Comparative Genocide, New York 1998, s. 147–154.

HOVANNISIAN R. G., Armenia on the Road to Independence, Berkeley 1967.

HOVANNISIAN R. G., The Republic of Armenia, sv. 1: The First Year, 1918–1919, Berkeley, California 1971.

HOVANNISIAN R. G., „Denial of the Armenian Genocide in Comparison with Holocaust Denial“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Remembrance and Denial. The Case of the Armenian Genocide, Detroit, Michigan 1999, s. 201–236.

HOVANNISIAN R. G., „Intervention and Shades of Altruism during the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 173–207.

HOVANNISIAN R. G., „The Armenian Question in the Ottoman Empire 1876 to 1914“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian People from Ancient to Modern Times, sv. 2: Foreign Dominion to Statehood: The Fifteenth Century to the Twentieth Century, New York 1997, s. 203–238.

HOVANNISIAN R. G., „The Historical Dimensions of the Armenian Question, 1878–1923“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide in Perspective, New Brunswick – London 1986, s. 19–41.

HOVANNISIAN R. G., „The Postwar Trebizond Court-Martial“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Pontus. The Trebizond-Black Sea Communities, Costa Mesa, California 2009, s. 343–352.

HOVANNISIAN R. G., „Wartime Radicalization or Predominated Continuum?“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide. Cultural and Ethical Legacies, New Brunswick – London 2007, s. 3–17.

HRADEČNÝ P., Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?, Praha 1999.

HRADEČNÝ P. (et al.)., Dějiny Řecka, Praha 2004.

HULL I. V., Absolute Destruction: Military Culture and the Practices of War in Imperial Germany, Ithaca – London 2005.

HULTVALL J., Mission och vision i Orienten: Svenska missionsförbundets milion i TranskaukasienPersien 1882–1921, Stockholm 1991.

HUŇÁČEK V., „Arménská Praha“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťantsví V (2011), s. 253–263.

HUŇÁČEK V., „Věnováno křesťanům v Iráku a jeho sousedství“, in: „Rýžoviště zlata a doly drahokamů“. Sborník pro Václava Huňáčka, LENDĚLOVÁ V., ŘOUTIL M. (eds.), Praha 2006, s. 13–44.

HUŇÁČEK V., ŘOUTIL M. „Asyřané v Rusku aneb od čističů bot k elitě společnosti“, in: Nový Orient 4 (2009), s. 31–34.

HUNTER E. C. D. „Coping in Kurdistan: the Christian diaspora“, in: OMARKHALI K. (ed.), Religious Minorities in Kurdistan: Beyond the Mainstream, Wiesbaden 2014, s. 321–338.

HUNTER E. C. D., „The Syrian Orthodox Church“, in: LEUSTEAN L. N. (ed.), Eastern Christianity and politics in the twenty-first century, London 2014, s. 547–555.

HURST A., „The Lausanne Treaty: High Aspirations, Highly Neglected“, in: OMTZIGT P. H., TOZMAN M. K., TYNDALL A. (eds.), The Slow Disappearance of the Syriacs from Turkey and of the Grounds of the Mor Gabriel Monastery, Münster 2012, s. 25–46.

Sekundární literatura

675

HYLAND F. P., Armenian Terorism: The Past, the Present, the Prospects, San Francisco – Oxford 1991.

CHAILLOT CH., The Syrian Orthodox Church of Antioch and All the East. A Brief Introduction to its Life and Spirituality, Geneva 1998.

CHAKMAKJIAN H. A., The Armenian Evangelical Church and The Armenian People, [s.l.] 1961.

CHALABIAN A., General Andranik and the Armenian Revolutionary Movement, Ann Arbor, Michigan 1988.

CHALIAND G., Mémoire de ma mémoire, Paris 2003.

CHALIAND G. (ed.), A People without Country: The Kurds and Kurdistan, London 1993.

CHARNY I. W., „The Conference Crisis: The Turks, Armenian and Jews“, in: The Book of International Conference on the Holocaust and Genocide, sv. 2, Tel Aviv 1983, s. 270–330.

CHETERIAN V., Open Wounds: Armenians, Turks and a Century of Genocide, Oxford – New York 2015.

CHIRGUH B., La question kurde: ses origines et ses causes, Cairo 1930.

IHRIG S., Atatürk in the Nazi Imagination, Cambridge, Massachusetts – London 2014.

IHRIG S., Justifying Genocide: Germany and the Armenians from Bismarck to Hitler, Cambridge, Massachusetts – London 2016.

IHRIG S., „Genocide Denied, Accepted, and Justified: The Assassination of Talât Pasha and the Subsequent Trial as a Media Event in the Early Weimar Republic“, in: Journal of the Society for Armenian Studies 22 (2013), s. 153–177.

INALCIK H., „The status of the Greek Orthodox patriarch under the Ottomans“, in: Turcica 21/23 (1991), s. 412–421.

IORGA N., Byzance après Byzance: Continuation de l’histoire de la vie byzantine, Bucarest 1935.

ISSAWI CH., „The Transformation of the Economic Position of the Millets in the Nineteenth Century“, in: BRAUDE B., LEWIS B. (eds.), Christians and Jews in the Ottoman Empire. The Functioning of a Plural Society, sv. 1: The Central Lands, New York – London 1982, s. 261–285.

IZADY M. R., The Kurds: A Concise Handbook, Washington 1992.

JARMAN R. L. (ed.), Political Diaries of the Arab World, sv. 4 (Iraq, 1925–1928), Cambridge 1998.

JAUBERT P. A., Voyage en Arménie et en Perse, Paris 1860.

JELAVICH B., Russia’s Balkan Entanglements 1806–1914, Cambridge 2004.

JERNAZIAN E. K., Judgement Unto Truth: Witnessing the Armenian Genocide, New Brunswick – London 1990.

JONGERDEN J., The Settlement Issue in Turkey and the Kurds. An Analysis of Spatial Policies, Modernity and Wars, Leiden – Boston 2007.

JOSEPH J., Muslim-Christian Relations and Inter-Christian Rivalries in the Middle East: The Case of the Jakobites in an Age of Transition, New York 1983.

JOSEPH J., The Modern Assyrians of the Middle East: Encounters with Western Christians Missions, Archaeologists, and Colonial Powers, Leiden – Boston – Köln 2000.

JOSEPH J., The Nestorians and their Muslim Neighbors: A Study of Western Influence on their Relations, Princeton, New Jersey 1961.

JUNGK P. S., Franz Werfel, Frankfurt am Main 2001.

JWAIDEH W., The Kurdish national movement: its origins and development, Syracuse, New York 2006.

676

Použitá literatura

KABRDA J., Le système fiscal de l’Église orthodoxe dans l’Empire ottoman d’après les documents turcs, Brno 1969.

KAISER H., At the Crossroads of Der Zor: Death, Survival, and Humanitarian Resistance in Aleppo, 1915–1917, Reading 2002.

KAISER H., „Armenian Property, Ottoman Law and Nationality Policies during the Armenian Genocide, 1915–1916“, in: FARSCHID O. (et al.), The World War I as Remembered in the Countries of the Eastern Mediterranean, Beirut 2006, s. 49–71.

KAISER H., „Beatrice Rohner and the protestant relief effort at Aleppo in 1916“, in: ARSLAN B. (et al.), There is always an option to say “Yes” or “No”: The righteous against the genocides of Armenians and Jews, Padua 2001, s. 171–213.

KAISER H., „The Baghdad Railway and the Armenian Genocide, 1915–1916: A Case Study in German Resistance and Complicity“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Remembrance and Denial. The Case of the Armenian Genocide, Detroit, Michigan 1999, s. 67–112.

KALAYDJIAN T., Sentinel of Truth: Gourgen Yanikian and the Struggle Against the Denial of the Armenian Genocide, Houston, Texas 2013.

KALIGIAN D. M., Armenian Organization and Ideology under Ottoman Rule: 1908–1914, Brunswick, New Jersey 2011.

KALIGIAN D. M., „A prelude to genocide: CUP population policies and provincial insecurity, 1908–14“, in: SCHALLER D. J., ZIMMERER J. (eds.), Late Ottoman Genocides: The dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies, New York 2009, s. 77–94.

KANTIAN R., „Von Musa Dagh nach Hollywood und zurück. Franz Werfels Roman als Objekt diplomatischer Verwicklungen“, in: Franz Werfel und der Genozid an den Armeniern, Berlin – Boston 2015, s. 131–139.

KANSU A., The Revolution of 1908 in Turkey, Leiden – New York – Köln 1997.

KARAGUEUZIAN H. S., AURON Y., A Perfect Injustice: Genocide and Theft of Armenian Wealth, New Brunswick, New Jersey 2009.

KARAMANIAN S. L., „Economic-Legal Perspectives on the Armenian Genocide“, in: International Criminal Law Review 14 (2014), s. 242–260.

KARAYAN S. Y., „Demography of Van Province, 1844–1914“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Van/Vaspurakan, Costa Mesa, California 2000, s. 195–208.

KARPAT K. H., Ottoman Population, 1830–1914: Demography and Social Characteristics, Madison, Wisconsin – London 1985.

KARPAT K. H, YILDIRIM Y. (eds.), The Ottoman Mosaic: Preservation of minority groups.

Religious tolerance. Governance of ethnically diverse societies, Seattle, Washington 2010.

KASBARIAN S., „The Istanbul Armenians: negotiating co-existence“, in: BRYANT R. (ed.), Post-Ottoman coexistence: sharing space in the shadow of conflict, New York – Oxford 2016, s. 207–237.

KATZ S., The Aaronsohn Saga, Jerusalem – New York 2007.

KAYALI H., Arabs and Young Turks: Ottomanism, Arabism, and Islamism in the Ottoman Empire, 1908–1918, Berkeley – Los Angeles, California 1997.

KAYMAK W., Précis de l’histoire kurde de l’antiquité à 1940, Paris 1995.

KECHRIOTIS V., „On the margins of national historiography: The Greek İttihatçı Emmanouil Emmanouilidis – opportunist or Ottoman patriot?“, in: SINGER A., NEUMANN CH. K., SOMEL S. A., Untold Histories of the Middle East: Recovering Voices from the 19th and 20th Centuries, London – New York 2011, s. 124–142.

Sekundární literatura

677

KÉVORKIAN R. H., The Armenian Genocide. A Complete History, London – New York 2011.

KÉVORKIAN R. H., „Ahmed Djémal Pacha et le sort des déportés armeniéns de SyriePalestine“, in: KIESER H.-L., SCHALLER D. J. (eds.), Der Völkemord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian genocide and the Shoah, Zürich 20032, s. 197–212.

KÉVORKIAN R. H., „La Cilicie (1909–1921): des massacres d’Adana au mandat français“, in: Revue d’histoire arménienne contemporaine 3 (1999).

KÉVORKIAN R. H., „Receuil de témoignages sur l’estermination des amele tabouri ou bataillons de soldats-ouvriers Arméniens de l’armée Ottomane pendant la première guerre mondiale“, in: Revue d’histoire arménienne contemporaine 1 (1995), s. 289–303.

KÉVORKIAN R. H., MINASSIAN M., NORDIGUIAN L., PABOUDJIAN M., TACHJIAN V., Les Arméniens de Cilicie. Habitat, mémoire et identité, Beyrouth 2012.

KÉVORKIAN R. H., NORDIGUIAN L., TACHJIAN V., Les Arméniens, 1917–1939: La quête d’un réfuge, Paris 2007.

KÉVORKIAN R. H., PABOUDJIAN P. B., Les Arméniens dans l’Empire ottoman à la veille du génocide, Paris 1992.

KÉVORKIAN R. H., TERNON Y., Mémorial du génocide des Arméniens, Paris 2014.

KHORIKIAN E., „Die Behandlung des Völkermordes an den Armeniern in der deutschen Presse und Literatur um 1915–1925“, in: DROST-ABGARJAN A., GOLTZ H. (eds.), Armenologie in Deutschland: Beiträge zum Ersten Deutschen Armenologen-Tag, Münster – Hamburg – Berlin – Wien – London 2005, s. 159–172.

KHURI-MAKDISI I., The Eastern Mediterranean and the Making of Global Radicalism, 1860–1914, Berkeley – Los Angeles – London 2010.

KIESER H.-L., Der verpasste Friede: Mission, Ethnie und Staat in den Ostprovinzen der Türkei 1839–1938, Zürich 2000.

KIESER H.-L., Nearest East: American Millenialism and Mission to the Middle East, Philadelphia, Pennsylvania 2010.

KIESER H.-L., „Beatrice Rohner’s Work in the Death Camps of Armenians in 1916“, in: SEMELIN J., ANDRIEU C., GENSBURGER S. (eds.), Resisting Genocide: The Multiple Forms of Rescue, New York 2011, s. 367–382.

KIESER H.-L., „Die Zerstörung der osmanisch-armenischen Gemeinschaft“, in: TAMCKE M., „Dich, Ararat, vergesse ich nie!“ Neue Beiträge zum Schicksal Armeniens, Berlin – Münster – Wien – Zürich – London 2006, s. 67–79.

KIESER H.-L., „Dr Mehmed Reshid (1873–1919): A Political Doctor“, in: KIESER H.L., SCHALLER D. J. (eds.), Der Völkemord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian genocide and the Shoah, Zürich 20032, s. 245–280.

KIESER H.-L., „From ‘Patriotism’ to Mass Murder: Dr. Mehmed Reşid (1873–1919)“, in: A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 126–148.

KINZER S., Crescent and Star: Turkey Between Two Worlds, New York 20082.

KIRAKOSSIAN A. J., British Diplomacy and the Armenian Question, from the 1830s to 1914, Princeton, New Jersey – London 2004.

KITROMILIDES P. M., „Greek Irredentism in Asia Minor and Cyprus“, in: Middle Eastern Studies 6/1 (1990), s. 3–15.

KLAPSIS A., „American Initiatives for the Relief of Greek Refugees, 1922–1923“, in: Genocide Studies and Prevention 6/1 (2011), s. 98–106.

678

Použitá literatura

KLAPSIS A., „Cutting the Gordian Knot: The Implementation of the Lausanne Convention for the Exchange of Greek-Turkish Populations and the Ankara Convention of June 1930“, in: Modern Greek Studies Yearbook. A Publication of Mediterranean, Slavic, and Eastern Orthodox Studies 26/27 (2010–2011), s. 83–101.

KLAPSIS A., „Violent Uprooting and Forced Migration: A Demographic Analysis of the Greek Populations of Asia Minor, Pontus and Eastern Thrace“, in: Middle Eastern Studies, 50/4 (2014), s. 622–639.

KLEIN J., The Margins of Empire. Kurdish Militias in the Ottoman Tribal Zone, Stanford, California 2011.

KOŠŤÁLOVÁ P., Stereotypní obrazy a etnické mýty. Kulturní identita Arménie, Praha 2012.

KOŠŤÁLOVÁ P., „Arméni“, in: GEBELT J. (a kol.), Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě, Praha 2016, s. 137–162.

KOŠŤÁLOVÁ P., ŘOUTIL M., „Obnovování paměti: k nové edici knih o arménských regionech, městech a diaspoře“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství V (2011), s. 312–319.

KOUTCHARIAN G., Der Siedlungsraum der Armenier unter dem Einfluss der historischpolitischen Ereignisse seit dem Berliner Kongress 1878. Eine politisch-geographische Analyse und Dokumentation, Berlin 1989.

KOUYMJIAN D., „The Destruction of Armenian Historical Monuments as a Continuation of the Turkish Policy of Genocide“, in: A Crime of Silence. The Armenian Genocide: Permanent Peoples’ Tribunal, London 1985, s. 173–185.

KOUYMJIAN D., The Destruction of Armenian Cultural Monuments: Its Significance for World Heritage Preservation“, in: CRISPIN J. (ed.), In Noah’s Country: a Roadtrip through Post-Genocide Armenia, Sydney 2015 (k užívání přístupný zatím jen draft).

KOUYMJIAN D., „When Does Genocide End? The Armenian Case“, in: The Armenian Weekly 69/15 (12. dubna 2003), s. 8–9.

KRBEC Š., „Aurora z Arménie“, in: Lidové noviny, 12. 10. 2012 (příloha Pátek), s. 22–25.

KREISER K., NEUMANN CH. K., Dějiny Turecka, přel. P. Kučera, Praha 2010.

KRIKORIAN M. K., Armenians in the Service of the Ottoman Empire, 1860–1908, London 1978.

KRIKORIAN R. O., „The Ottoman Empire and the Armenian Intelligentsia in Constantinople, 1908–1915“, in: HOVANNISIAN R. G., PAYASLIAN S. (eds.), Armenian Constantinople, Costa Mesa, California 2010, s. 353–368.

KRITIKOS G., „State Policy and Urban Employment of Refugees: The Greek Case (1923–30)“, in: European Review of History 7/2 (2000), s. 189–206.

KUBÁLEK P., „Jezídi“, in: GEBELT J. (a kol.), Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě, Praha 2016, s. 351–379.

KUPER L., „The Turkish Genocide of the Armenians, 1915–1917“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide in Perspective, New Brunswick – London 1986, s. 43–59.

KUYUMJIAN R. S., Archeology of Madness: Komitas, Portrait of an Armenian Icon, London 2010.

L’Actualité du Génocide des Arméniens (kol. aut.), Paris 1999.

LADAS S. P., The Exchange of Minorities: Bulgaria, Greece and Turkey, New York 1932.

LACHWITZ G., „Inszenierung des Undarstellbaren. Filmische Erinnerung zwischen Repräsentation und Abstraktion in ‚Aghet – Ein Völkermord‘“, in: HEINZE C., WEBER T. (eds.), Medienkulturen des Dokumentarischen, Wiesbaden 2017, s. 459–480.

Sekundární literatura

679

LAIOU S., „Entre les insurgés reaya et les indisciplinés ayan: la révolution grecque et la réaction de l’Etat ottoman“, in: HADJIANASTASIS M., Frontiers of the Ottoman Imagination: Studies in Honour of Rhoads Murphey, Leiden – Boston 2015, s. 213–228.

LANGROCK M., Libanonské rozhovory, Červený Kostelec 2012.

LAYCOCK J., Imagining Armenia: Orientalism, ambiguity and intervention, Manchester – New York 2009.

LEMKIN R., Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation – Analysis of Government – Proposals for Redress, New York 1973.

LEVENE M., „Creating a Modern ‘Zone of Genocide’: The Impact of Nation- and StateFormation on Eastern Anatolia, 1878–1923“, in: Holocaust and Genocide Studies 12/3 (1998), s. 393–433.

LEWIS B., Dějiny Blízkého východu, přel. M. Pellarová, Z. Rousová, Praha 1997.

LEWY G., The Armenian Massacres in Ottoman Turkey, Salt Lake City, Utah 2005.

LIBARIDIAN G. J., „What was revolutionary about Armenian revolutionary parties in the Ottoman Empire?“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 82–112.

LIBARIDIAN G. J., The Ideology of Armenian Liberation: The Development of Armenian Political Thought before the Revolutionary Movement (1639–1885), Los Angeles 1987 (diss.).

LIBARIDIAN G. J., „‘Nation and Fatherland in Nineteenth Century Western Armenian Political Thought’“, in: Armenian Review 36/3 (1983), s. 85.

LIEBERMAN B., The Holocaust and Genocides in Europe, London – New Delhi – New York – Sydney 2013.

LIEBRECHT H., „Το Νούμερο 31328 του Ηλία Βενέζη“, in: ΒΕΝΕΖΗΣ Η., Το νούμερο 31328, Αθήνα 1997.

LONGRIGG S. H., Iraq 1900 to 1950: A Political, Social, and Economic History, London 1953.

LOWRY H. W., The Nature of the Early Ottoman State, Albany, New York 2003.

LÜDKE T., Jihad made in Germany: Ottoman and German Propaganda and Intelligence Operations in the First World War, Münster 2005.

MacEVITT CH., The Crusades and the Christian World of the East: Rough Tolerance, Philadelphia, Pennsylvania 2008.

MACKRIDGE P., „The myth of Asia Minor in Greek“, in: HIRSCHON R. (ed.), Crossing the Aegean: An Appraisal of the 1923 Compulsory Population Exchange between Greece and Turkey, New York – Oxford 2003, s. 235⎼245.

MACKRIDGE P., „Η ποιητική του χώρου και του χρόνου Στου Χατζηφράγκου“, in: ΠΟΛΙΤΗΣ Κ., Στου Χατζηφράγκου, Αθήνα, 2010, s. 27⎼63.

MACLEAN W. H., MACLEAN A. J., BROWNE W. H., The Catholicos of the East and His People, London 1892, repr. Piscataway, New Jersey 2006.

MACMILLANOVÁ M., Mírotvorci. Pařížská konference 1919, přel. O. Novák, Praha 2004.

MACÚCH R., Geschichte der spät- und neusyrischen Literatur, Berlin – New York 1976.

MAÏLA J., „The Arab Christians: From the Eastern Question to the Recent Political Situation of the Minorities“, in: PACINI A. (ed.), Christian Communities in the Arab Middle East. The Chalenge of the Future, Oxford 1998, s. 25–47.

MAKSOUDIAN K., Chosen of God: The Election of the Catholicoi of All Armenians.

From the Fourth Century to the Present, New York 1995.

680

Použitá literatura

MAKSUDYAN N., Orphans and Destitute Children in the Late Ottoman Empire, Syracuse, New York 2014.

MALEK Y., The British Betrayal of the Assyrians, New Jersey 1935.

MAMIGONIAN M. A., „Academic Denial of the Armenian Genocide in American Scholarship: Denialism as Manufactured Controversy“, in: Genocide Studies International 9/1 (2015), s. 61–82.

MANDELSTAM A. N., Confiscation des biens des réfugiés arméniens par le gouvernement turc, Paris 1929.

MANDELSTAM A. N., La Société des Nations et les Puissances devant la problème arménien, Рaris 1926.

MANGO A., Atatürk, London 2000.

MANN M., The Dark Side of Democracy: Explaining Ethnic Cleansing, Cambridge 2005.

MANOUKIAN A., New Saints: Canonizing the Victims of the Armenian Genocide in the Armenian Church, Geneva 2015.

MANSEL R., Constantinople. La ville qui désirait le monde, Paris 1997.

MANTRAN R., Histoire d’Istanbul, Paris 1996.

MANTRAN R., Histoire de l’empire ottoman, Paris 1989.

MAR SHIMUN T., The History of The Patriarchal Succession of the d’MarShimun Family, s. l. 2008.

MARASHLIAN L., „Finishing the Genocide. Cleansing Turkey of Armenian Survivors, 1920–1923“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Remembrance and Denial. The Case of the Armenian Genocide, Detroit, Michigan 1999, s. 113–145.

MARDIGANIAN A., Ravished Armenia; the Story of Aurora Mardiganian, the Christian Girl, Who Survived the Great Massacres (interpreted by H. L. Gates), New York 1918.

MARCHAND L., PERRIER G., Turkey and the Armenian Ghost: On the Trail of the Genocide, Montreal & Kingston – London – Ithaca 2015.

MARKARIAN H. M. (ed.), The Martyred Armenian Writers: 1915–1922, New York 2015.

MARSHALL P., GILBERT L., SHEA N., Persecuted: The Global Assault on Christians, Nashville, Tennessee 2013.

MARSOOBIAN A. T., Fragments of a Lost Homeland: Remembering Armenia, London – New York 2015.

MARTIN M., Světlo z Byzance. Řecká studia v renesanční Itálii, 1360–1534, Červený Kostelec 2017.

MARTIN J., The Man Who Invented Genocide: The Public Career and Consequences of Raphael Lemkin, Michigan 1984.

MASTERS B., Christians and Jews in Ottoman Arab World. The Roots of Sectarianism, Cambridge 2001.

MATHEWS B., The Book of Missionary Heroes, New York 1922.

MAUGHAN S. S., Mighty England Do Good : Culture, Faith, Empire, and World in the Foreign Missions of the Church of England, 1850–1915, Grand Rapids, Michigan – Cambridge 2014.

McCARTHY J., Death and Exile: The Ethnic Cleansing of Ottoman Muslims, 1821–1922, Princeton, New Jersey 1995.

McCARTHY J., The Ottoman Peoples and the End of Empire, London 2005.

McCARTHY J. (et al.), Sasun: The History of an 1890’s Armenian Revolt, Salt Lake City, Utah 2014.

Sekundární literatura

681

McCARTHY J. (et al.), The Armenian Rebellion at Van, Salt Lake City 2006.

McDOWALL D., „The Kurdish question: a historical review“, in: KREYENBROEK P. G., SPERL S. (eds.), The Kurds. A Contemporary Overview, London – New York 20055, s. 8–25.

McDOWALL D., A Modern History of the Kurds, London 2007.

McGOWAN B., Economic Life in Ottoman Europe. Taxation, Trade and Struggle for Land 1600–1800, Cambridge 1981.

McGREW W., Educating across Cultures: Anatolia College in Turkey and Greece, Lanham – Boulder – New York – London 2015.

McMEEKIN S., The Berlin-Baghdad Express: The Ottoman Empire and Germany’s Bid for World Power, Cambridge, Massachusetts 2010.

MÉGRET F., „The Notion of ‘Continuous Violations’, Expropriated Armenian Properties, and the European Court of Human Rights“, in: International Criminal Law Review 14 (2014), s. 317–331.

MEISSNER A., Martin Rades „Christliche Welt“ und Armenien. Bausteine für eine internationale Ethik des Protestantismus, Berlin 2010.

MELSON R., Revolution and genocide. On the origins of the Armenian genocide and the Holocaust, Chicago 1996.

MELSON R., „A Theoretical Enquiry into the Armenian Massacres of 1894–1896“, in: Comparative Studies in Society and History 24/3 (1982), s. 481–509.

MELZIG D., Der „Kranke Mann“ und sein Freund. Karl Mays Stereotypenverwendung als Beitrag zum Orientalismus, Husum 2003.

MERGUERIAN B. J., „Missions in Eden”: Shaping an Educational and Social Program for the Armenians in Eastern Turkey (1855–1895)“, in: MURRE-VAN DEN BERG H. (ed.), New Faith in Ancient Lands. Western Missions in the Middle East in the Nineteenth and Early Twentienth Centuries, Leiden – Boston 2006, s. 241–261.

MERTEN K., Untereinander, nicht nebeneinander: Das Zusammenleben religiöser und kultureller Gruppen im Osmanischen Reich des 19. Jahrhunderts, Berlin 2014.

MERTEN K., „Gab es im Osmanischen Reich eine nestorianische Millet?

Annäherungen an eine ungelöste Frage“, in: TAMCKE M. (ed.), Zur Situation der Christen in der Türkei und in Syrien. Exemplarische Einsichten, Wiesbaden 2013, s. 59–71.

MEYENDORFF J., The Byzantine Legacy in the Orthodox Church, Crestwood 1982.

MIGLIORINO N., (Re)constructing Armenia in Lebanon and Syria. Ethno-Cultural Diversity and the State in the Aftermath of a Refugee Crisis, New York – Oxford 2008.

MILLAS H., „Non-Muslim Minorities in the Historiography of Republican Turkey: the Greek Case“, in: ADANIR F., FAROQHI S. (eds.), The Ottomans and the Balkans: A Discussion of Historiography, Leiden – Boston – Köln 2002, s. 155–191.

MILLER D., MILLER TOURYAN L., Survivors: An Oral History of the Armenian Genocide, Berkeley 1999.

MILLER D. E., MILLER L. T., „Women and Children of the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 152–172.

MILLS A., Streets of Memory: Landscape, Tolerance and National Identity in Istanbul, Athens 2010.

MILLS A., „The Ottoman Legacy: Urban Geographies, National Imaginaries, and Global Discourses of Tolerance“, in: Comparative Studies of South Asia, Africa and the Middle East 31/1 (2011), s. 183–195.

682

Použitá literatura

MILLS A., REILLY J. A., PHILLIOU CH., „The Ottoman Empire from Present to Past: Memory and Ideology in Turkey and the Arab World“, in: Comparative Studies of South Asia, Africa and the Middle East 31/1 (2011), s. 133–136.

MILTON G., Paradise lost: Smyrna 1922. The destruction of a Christian city in the Islamic world, New York 2008.

MINASIAN E., Musa Dagh. A chronicle of the Armenian Genocide factor in the subsequent suppression, by the intervention of the United States government of the movie based on Franz Werfel’s The Forty Days of Musa Dagh, Nashville, Tennessee 2007.

MINASSIAN G., Arméniens. Le temps de la délivrance, Paris 2015.

MOOKEN MAR APREM, The History of the Assyrian Church of the East in the Twentieth Century, Kottayam 2003.

MORACK E., The Dowry of the State? The Politics of Abandoned Property and the Population Exchange in Turkey, 1921–1945, Bamberg 2017.

MORANIAN S. E., „Bearing Witness: The Missionary Archives as Evidence of the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 103–128.

MORANIAN S. E., „The Armenian Genocide and American missionary relief efforts“, in: WINTER J. (ed.), America and the Armenian Genocide of 1915, Cambridge 2003, s. 185–213.

MOURADIAN C., „Gustave Meyrier and the Turmoil in Diarbekir, 1894–1896“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Tigranakert/Diarbekir and Edessa/Urfa, Costa Mesa, California 2006, s. 209–229.

MOURELOS J., „The 1914 Persecutions and the first Attempt at an Exchange of Minorities between Greece and Turkey“, in: Balkan Studies 26/2 (1985), s. 389–413.

MUGERDITCHIAN T. K., The Diyarbekir Massacres and Kurdish Atrocities, London 2013.

MUGRDECHIAN B. D., Between Paris and Fresno, Costa Mesa, California 2008.

MUKHITARIAN O., GOSSOIAN H., The Defense of Van, sv. 1–2, Ann Arbor, Michigan 1980.

MURRE-VAN DEN BERG H. L., „A ‘Good and Blessed Father’. Yonan of Ada on Justin Perkins, Urmia (Iran), 1870“, in: NIELSSEN H., OKKENHAUG I. M., HESTAD SKEIE K. (eds.), Protestant Missions and Local Encounters in the Nineteenth and Twentieth Centuries: Unto the Ends of the World, Leiden 2011, s. 187–206.

MURRE-VAN DEN BERG H. L., „Chaldeans and Assyrians: the Church of the East in the Ottoman Period“, in: HUNTER E. C. D. (ed.), The Christian Heritage of Iraq.

Collected Papers from the Christianity of Iraq I–V Seminar Days, Piscataway, New Jersey 2009, s. 146–164.

MURRE-VAN DEN BERG H. L., „The Patriarchs of the Church of the East from the Fifteenth to Eighteenth Centuries“, in: Hugoye: Journal of Syriac Studies 2/2 (1999), s. 235–264.

MURRE-VAN DEN BERG H. L., „The Church of the East in the Sixteenth to the Eighteenth Century: World Church or Ethnic Community?“, in: VAN GINKEL J. J., MURRE-VAN DEN BERG H. L., VAN LINT T. M. (eds.), Redefining Christian Identity.

Cultural Interaction in the Middle East since the Rise of Islam, Louvain 2005, s. 301–320.

MUSIL A., Křesťanské církve nynějšího Orientu, Olomouc 1939.

MUTLU-NUMANSEN S., OSSEWAARDE R., „Heroines of gendercide: The religious sensemaking of rape and abduction in Aramean, Assyrian and Chaldean migrant communities“, in: European Journal of Women’s Studies 22/4 (2015), s. 428–442.

Sekundární literatura

683

MUZIKÁŘ J., Zápas o novodobý stát v islámském světě, Praha 1989.

NAAYEM J., Les Assyro-Chaldéens et les Arméniens massacrés par les Turcs. Documents inédits recueillis par un témoin oculaire, Paris 1920 NAIMARK N. M., Plameny nenávisti, přel. Š. a M. Pellarovi, Praha 2006.

NALBANDIAN L., The Armenian Revolutionary Movement. The Development of Armenian Political Parties through Nineteenth Century, Berkeley – Los Angeles – London 1963.

NASSIBIAN A., Britain and the Armenian Question, 1915–1923, London 1984.

NAURES A., Hostages in the Homeland, Orphans in the Diaspora: Identity Discourses Among the Assyrian/Syriac Elites in the European Diaspora, Leiden 2011.

NELSON E. S. (ed.), The Greenwood Encyclopedia of Multiethnic American Literature, sv. 1, Westport, Connecticut 2005.

NEYZI L., KHARATYAN-ARAQELYAN H., Speaking to One Another: Personal Memories of the Past in Armenia and Turkey, Bonn 2010.

NICHANIAN M., La perversion historiographique. Une reflexion arménienne, Paris 2006.

NICHANIAN M., Writers of Disaster: Armenian Literature in the 20th Century, Princeton – London 2002.

NIKITINE B., Les Kurdes: étude sociologique et historique, Paris 1956.

NIKITINE B., Une petite nation victime de la guerre: les Assyro-Chaldéens, Paris 1921.

NIKOLAU S., „K arménským řežím“, in: Národní politika 64/38 (5. března 1920), s. 2–3.

NÍRĀRÍ N., ʾĀgā Peṭros Sanḥíríb d-dārā d-ʻesrín, Chicago, Illinois 1989.

NOEL E., „The Character of the Kurds as illustrated by their Proverbs and Popular Sayings“, in: Bulletin of the School of Oriental and African Studies 4 (1920), s. 90.

NOTI-BOTZARIS D., Les hellènes et l’Asie-Mineure, přel. M. L. Maccas, Paris – Nancy 1919.

O’MAHONY A., „Between Rome and Antioch: The Syrian Catholic Church in the modern Middle East“, in: O’MAHONY A., LOOSLEY E. (eds.), Eastern Christianity in the Modern Middle East, London – New York 2010, s. 120–137.

O’SHEA M. T., Trapped Between the Map and Reality: Geography and Perceptions of Kurdistan, New York 2004.

OBOLENSKY D., The Byzantine Commonwealth: Eastern Europe, 500–1453, London 1971.

ODORICO P. (ed.), Le patriarcat oecuménique de Constantinople aux XIVᵉ–XVIᵉ siècles: rupture et continuité. Actes du colloque international, Rome, 5–6–7 décembre 2005, Paris 2007. ÖKTEM K., Reconstructing Geographies of Nationalism: Nation, Space and Discourse in Twentieth Century Turkey, Oxford 2005 (diss.). ÖKTEM K., „Creating the Turk’s Homeland: Modernization, nationalism and geography in southeast Turkey in the late 19th and 20th Centuries“, in: The City: Urban Culture, Architecture and Society, Socrates Kokkalis Graduate Workshop, Harvard 2003.

OLSON R. W., The Emergence of Kurdish Nationalism and the Sheikh Said Rebellion, 1880–1925, Austin, Texas 1989.

OSTŘANSKÝ B., „Islám a nemuslimové. Náboženské menšiny a jejich islámská reflexe“, in: GEBELT J., (a kol.), Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě, Praha 2016, s. 30–38. ÖZDEMIR B., Assyrian Identity and the Great War. Nestorian, Chaldean and Syrian Christians in the 20th century, Dunbeath 2012. ÖZOĞLU H., Kurdish Notables and the Ottoman State, New York 2004.

684

Použitá literatura

PAMUK O., Istanbul. Vzpomínky na město, přel. K. Kolinská, Praha 2006.

PANOSSIAN R., The Armenians. From Kings and Priests to Merchants and Commissars, London 2006.

PANZAC D., La peste dans l’Empire ottomane 1700–1850, Leuven 1985.

PAPADEMETRIOU T., Render Unto the Sultan: Power, Authority, and the Greek Orthodox Church in the Early Ottoman Centuries, Oxford 2015.

PAPADOPOULLOS T. H., Studies and documents relating to the history of the Greek church and people under Turkish domination, Bruxelles 1952.

PAPAZIAN K. S., Merchants from Ararat. A Brief Survey of Armenian Trade through the Ages, New York 1979.

PAPOUTSKY CH., Ships of Mercy: The True Story of the Rescue of the Greeks, Smyrna, September 1922, Portsmouth, New Hampshire 2008.

PAYASLIAN S., „Imagining Armenia“, in: GAL A., LEOUSSI A., SMITH A. D. (eds.), The Call of the Homeland: Diaspora Nationalisms, Past and Present, Leiden 2010, s. 105–138.

PAYASLIAN S., „The Armenian Resistance at Shabin-Karahisar, 1915“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Sebastia/Sivas and Lesser Armenia, Costa Mesa, California 2004, s. 399–426.

PAYASLIAN S., „The Fate of the Armenians in Trebizond, 1915“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Pontus. The Trebizond-Black Sea Communities, Costa Mesa, California 2009, s. 271–296.

PEKESEN B., „The exodus of Armenians from the Sanjak of Alexandretta in the 1930’s“, in: KIESER H.-L. (ed.), Turkey Beyond Nationalism: Towards Post-Nationalist Identities, London – New York 2006, s. 57–66.

PELIKÁN J. (et al.), Dějiny Srbska, Praha 2005.

PENTZOPOULOS D., The Balkan Exchange of Minorities and its Impact on Greece, London 2002.

PERLEY D. B., Whither Christian Missions. Reflections on the Works of a Missionary and On the Assyrian Case, Paterson, New Jersey 1946.

PEROOMIAN R., And Those Who Continued Living in Turkey after 1915: The Metamorphosis of the Post-Genocide Armenian Identity as Reflected in Artistic Literature, Yerevan 2008.

PEROOMIAN R., The Armenian Genocide in Literature: Perceptions of Those who Lived Through the Years of Calamity, Yerevan 2014.

PEROOMIAN R., „Armenian Literary Responses to Genocide: The Artistic Struggle to Comprehend and Survive“, in: HOVANNISIAN, R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 222–249.

PEROOMIAN R., „The Demise of Armenian Smyrna: an Oral History Perspective“, in: HOVANNISIAN R. G., Armenian Smyrna/Izmir. The Aegean Communities, Costa Mesa, California 2012, s. 193–216.

PEROOMIAN R., „The truth of the Armenian genocide in Edgar Hilsenrath’s fiction“, in: Journal of Genocide Research 5/2 (2003), s. 281–292.

PEROOMIAN R., „Women and the Armenian Genocide: The Victim, the Living Martyr“, in: TOTTEN S. (ed.), Plight and Fate of Women During and Following Genocide, New Brunswick, New Jersey 2012, s. 7–24.

PETERSON M. D., “Starving Armenians”: America and the Armenian Genocide, 1915–1930 and after, Charlottesville – London 2004.

PETROPOULOS E., Songs of the Greek Underworld: The Rebetika Tradition, London 2000.

Sekundární literatura

685

PICKER H., Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier: Hitler wie er wirklich war, Stuttgart 19773.

PINON R., La suppression des arméniens. Méthode allemande – travail turc, Paris 1916.

PLANHOL X., de, Minorités en islam. Géographie politique et sociale, Paris 1997.

PODSKALSKY G., Griechische Theologie in der Zeit der Türkenherrschaft (1453–1821): Die Orthodoxie im Spannungsfeld der nachreformatischen Konfessionen des Westens, München 1988.

POLATEL M., „Land Disputes and Reform Debates in the Eastern Provinces“, in: KIESER H.-L., ÖKTEM K., REINKOWSKI M., World War I and the End of the Ottomans. From the Balkan Wars to the Armenian Genocide, London – New York 2015, s. 169–187.

PSOMIADES H. J., Fridtjof Nansen and the Greek Refugee Crisis 1922–1924. A Study on the Politics of International Humanitarian Intervention and the Greek-Turkish Obligatory Population Exchange Agreement, Chicago 2011.

PSOMIADES H. J., „The Ecumenical Patriarchate Under the Turkish Republic: The First Ten Years“, in: Balkan Studies 2 (1961), s. 47–70.

QUATAERT D., The Ottoman empire 1700–1922, Cambridge 2005.

RAE H., State Identities and the Homogenisation of Peoples, Cambridge 2002.

RAFFI (HAKOBIAN H. M.), Le Fou. Conséquences tragiques de la guerre russo-turque de 1877–1878 en Arménie, Saint Pourçain sur Sioule 2007.

RATHMANN L., Berlin-Bagdad: Die imperialistische Nahostpolitik des kaiserlichen Deutschlands, Berlin 1962.

REDGATEOVÁ A. E., Arméni, přel. V. A. Černý, Praha 2003.

REID J. J., „Total War, the Annihilation Ethic and the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 21–52.

REID J. J., „Armenian Massacres in Ottoman and Turkish Historiography“, in: Armenian Review 37 (1984), s. 22–40.

REINKOWSKI M., „Hidden Believers, Hidden Apostases: The Phenomenon of Crypto-Jews and Crypto-Christians in the Middle East“, in: WASHBURN D., REINHART A. K. (eds.), Converting Cultures: Religion, Ideology, and Transformations of Modernity, Leiden 2007, s. 409–433.

RITTER L., SIVASLIAN M., Les restes de l’épée: Les arméniens cachés et islamisés de Turquie, Paris 2012.

ROBEL Y., „Erinnern als europäischer Standard? Deutsche Perspektiven auf den Genozid an Armeniern“, in: LEHMANN R., ÖCHSNER F., SEBALD G. (eds.), Formen und Funktionen sozialen Erinnerns. Sozial- und kulturwissenschaftliche Analysen, Wiesbaden 2013, s. 169–186.

ROBERTSON G., An Inconvenient Genocide: Who Now Remembers the Armenians?, London 2014.

ROCKWELL W. W., The Pitiful Plight of the Assyrian Christians in Persia and Kurdistan, New York 1916.

RODOGNO D., Against Massacre: Humanitarian Interventions in the Ottoman Empire, 1815–1914, Princeton, New Jersey 2012.

ROGAN E. L., The Fall of the Ottomans: the Great War in the Middle East, New York 2015.

ROUBEN, Mémoires d’un partisan arménien, Paris 1990.

686

Použitá literatura

ROWE V., A History of Armenian Women’s Writing, 1880–1922, Cambridge 2003.

RUNCIMAN S., Zajetí Velké církve. Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821, přel. J. L. Houdek, Červený Kostelec 2010.

RYCHLÍK J. (a kol.), Mezi Vídní a Cařihradem I. Utváření balkánských národů, Praha 2009. ŘOUTIL M., „Asyřané/Syřané“, in: GEBELT J. (a kol.), Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě, Praha 2016, s. 104–136. ŘOUTIL M., „Křesťané z ,Hory služebníků Božích‘ aneb Ṭúr ‘Abdín a jeho obyvatelé v minulosti i současnosti“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství VI (2012), s. 167–183. ŘOUTIL M., „Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2. – 8. století.

Syrská tradice“, in: MILKO P., Úvod do byzantské filosofie, Červený Kostelec 2009, s. 207–237. ŘOUTIL M., „Nevěřící, odejděte! Současné pronásledování křesťanů ve vybraných muslimských zemích“, in: Salve 2 (2016), s. 103–126. ŘOUTIL M., „,Zničení národa arménského‘. První genocida 20. století a české země“, in: UTIDJIAN H., The Art of The Armenian Book through the Ages / Հայ գրքարուեստը դարերու ընդմէջէն / Arménské knižní umění v průběhu staletí, Červený Kostelec 2016, s. 271–289. ŘOUTIL M., KOHOUTKOVÁ P., NOVÁK P., „Aghet. Sajfó. Xerismos. Arméni, Syřané a Řekové v Osmanské říši a jejich genocida v letech 1912–1922 (na pozadí vývoje v 19.–20. století), in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství 2–3 (2008–2009), s. 137–367. ŘOUTIL M., LUPTÁKOVÁ M., „Urmijská misie Ruské pravoslavné církve (1898–1918)“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství V (2011), s. 197–224.

SALAMONE S., The Genesis of a Rural Greek Community and its Refugee Heritage, New York 1987.

SALT J., Imperialism, Evangelism and the Ottoman Armenians, 1878–1896, London 1993.

SANASARIAN E., Religious Minorities in Iran, Cambridge 2004.

SANDERS J. C. J., Assyrian-Chaldean Christians in Eastern Turkey and Iran: Their Last Homeland Re-Charted, Kasteel Hernen 1999.

SARAFIAN A., „The Absorption of Armenian Women and Children into Muslim Households as a Structural Component of the Armenian Genocide“, in: BARTOV O., MACK P. (eds.), In God’s Name: Genocide and Religion in the Twentieth Century, Oxford 2001, s. 209–221.

SARAFIAN A., „The Disasters of Mardin during the Persecutions of the Christians, Especially the Armenians, 1915“, in: Haigazian Armenological Review 18 (1998), s. 261–271.

SARAFIAN A., „The Ottoman Archives Debate and the Armenian Genocide“, in: Armenian Forum 2/1 (1999), s. 35–44.

SARAFIAN A., „The Paper Trail: the American State Department and the Report of Committee on Armenian Atrocities“, in: Revue du Monde Arménien moderne et contemporain 1 (1994), s. 127–160.

SARKISSIAN A. O., History of the Armenian Question to 1885, Urbana, Illinois 1938.

SARTIAUX F., „Le Sac de Phocée: et L’expulsion des Grecs Ottomans d’Asie-Mineure en Juin 1914“, in: La Revue des deux Mondes (15. prosince 1914).

SARUKHANYAN T., „Armin T. Wegner’s WWI Media Testimonies and the Armenian Genocide“, in: TAMCKE M. (ed.), Orientalische Christen und Europa Kulturbegegnung zwischen Interferenz, Partizipation und Antizipation, Wiesbaden 2012, s. 267–279.

Sekundární literatura

687

ŞEKER N., „The Greek Orthodox Patriarchate of Constantinople in the Midst of Politics: The Cold War, the Cyprus Question, and the Patriarchate, 1949–1959“, in: Journal of Church and State 55/2 (2012), s. 264–285.

SELIS C., Les Syriens Orthodoxes et Catholiques, Tournout 1988.

SETH M., Armenians in India, New Delhi 19832.

SHAHOIAN L., On the banks of the Tigris, London 2012.

SHAMTANCHIAN M., The Fatal Night: An Eyewitness Account of the Extermination of Armenian Intellectuals in 1915, California 2007.

SHAW S. J., „The Nineteenth-Century Ottoman Tax Reforms and Revenue System“, in: International Journal of Middle East Studies 4 (1975), s. 421–459.

SHAW S. J., „The Ottoman Census System and Population, 1831–1914“, in: International Journal of Middle East Studies 3 (1978), s. 323–338.

SHAW S. J., SHAW E. K., History of the Ottoman Empire and Modern Turkey, sv. 2: Reform, Revolution, and Republic: The Rise of Modern Turkey, 1808–1875, Cambridge 1977.

SHEDD M. L., The Measure of a Man: The Life of William Ambrose Shedd, Missionary to Persia, New York 1922, repr. Piscataway, New Jersey 2006.

SHEKLIAN CH., „Venerating the Saints, Remembering the City: Armenian Memorial Practices and Community Formation in Contemporary Istanbul“, in: AGADJANIAN A. (ed.), Armenian Christianity Today: Identity Politics and Popular Practice, New York 20162, s. 145–170.

SHEMMASSIAN V. L., „The Exodus of Armenians Remnants from the Interior Provinces of Turkey, 1922–1930“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Armenian Tsopk/ Kharpert, Costa Mesa, California 2002, s. 389–418.

SHEMMASSIAN V. L., „The Repatriation of Armenian Refugees from the Arab Middle East, 1918–1920“, in: HOVANNISIAN R. G., PAYASLIAN S. (eds.), Armenian Cilicia, Costa Mesa, California 2008, s. 419–456.

SHUKRY KHOURY P., Syria and the French Mandate: The Politics of Arab Nationalism, 1920–1945, Princeton, New Jersey 1987.

SCHABAS W. A., „The Armenians and the ‘G-Word’“, in: Conference on Human Rights Issues in the Eastern Mediterranean and Asia Minor, Toronto 2000, s. 55–61.

SCHAEFGEN A., „Der Völkermord an den Armeniern als Thema in der deutschen Politik nach 1949“, in: KIESER H.-L., SCHALLER D. J. (eds.), Der Völkemord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian genocide and the Shoah, Zürich 20032, s. 557–576.

SCHÄFER R., Geschichte der Deutschen Orient-Mission, Potsdam 1932.

SCHMUHL H.-W., „Friedrich Naumann und die Armenische Frage. Die deutsche Öffentlichkeit und die Verfolgung der Armenier vor 1915“, in: KIESER H.-L., SCHALLER D. J. (eds.), Der Völkemord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian genocide and the Shoah, Zürich 20032, s. 503–516.

SCHMUTZ T., „The German Role in the Reform Discusion of 1913–14“, in: KIESER H.-L., ÖKTEM K., REINKOWSKI M., World War I and the End of the Ottomans. From the Balkan Wars to the Armenian Genocide, London – New York 2015, s. 188–209.

SCHÜTZE S., Johannes Lepsius und der Völkermord an den Armeniern, Norderstedt 2011.

SCHÜTZENBERGER A. A., The Ancestor Syndrome. Transgenerational psychotherapy and the hidden links in the family tree, London – New York 1998.

SIMONIAN H. (ed.), The Hemshin. History, Society and Identity in the Highlands of Northeast Turkey, London – New York 2007.

688

Použitá literatura

SINCLAIR T. A., Eastern Turkey: An Architectural & Archaeological Survey, sv. 1–2, London 1987, 1989.

SLIDE A. (ed.), Ravished Armenia and the Story of Aurora Mardiganian, Lanham, Maryland 1997.

SMITH R. W., „The Armenian Genocide: Memory, Politics and Future“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics, Houndmills, Hampshire – London 1992, s. 1–20.

SOLOMON S., The Assyrian Levies, Illinois 2006.

SOLOVJOV V., Tři rozhovory. O válce, pokroku a konci světových dějin obsahující Krátkou legendu o Antikristu a několik menších přiložených statí, přel. Františka Sokolová, Červený Kostelec 20112.

SOMAKIAN M., Empires in Conflict: Armenia and the Great Powers, 1912–1920, London – New York 1995.

SOMMER R., „The role of Religious Freedom in the Context of the Accesion Negotiations between European Union and Turkey – The Example of the Arameans“, in: OMTZIGT P. H., TOZMAN M. K., TYNDALL A. (eds.), The Slow Disappearance of the Syriacs from Turkey and of the Grounds of the Mor Gabriel Monastery, Münster 2012, s. 157–170.

SONYEL S. R., Minorities and the Destruction of the Ottoman Empire, Ankara 1993.

SONYEL S. R., The Assyrians of Turkey. Victims of Major Power Policy, Ankara 2001.

SONYEL S. R., The Great War and the Tragedy of Anatolia. Turks and Armenians in the Maelstrom of Major Powers, Ankara 2000.

SONYEL S. R., The Ottoman Armenians: Victims of Major Power Diplomacy, London 1987.

SONYEL S. R., Turkish diplomacy 1918–1923. Mustafa Kemal and the Turkish National Movement, London – Beverly Hills 1975.

SOULEIMANOV E. A., EHRMANN M., „The Issue of the Recognition of the Armenian Genocide as a Political Phenomenon“, in: Middle East Review of International Affairs 1/18 (2014), s. 25–37.

SOULEIMANOV E., EHRMANN M., KOPEČEK V., „Uznání genocidy Arménů jako téma politického diskursu Arménie, Turecka a vybraných zemí EU“, in: Středoevropské politické studie / Central European Political Studies Review 4/15 (2013), s. 247–267.

STAFFORD R. S., The Tragedy of the Assyrians, Piscataway, New Jersey 2006.

STERN F., „Die jüdische und die armenische Erfahrung in Filmen nach Franz Werfel“, in: KNOCKE R., TRESS W. (eds.), Franz Werfel und der Genozid an den Armeniern, Berlin – Boston 2015, s. 140–147.

STEWART C., O.S.B. „Yours, Mine, or Theirs? Historical Observations on the Use, Collection and Sharing of Manuscripts in Western Europe and Christian Orient“, in: Malphono w-Rabo d-Malphone. Studies in Honor of Sebastian P. Brock, ed. G. A. Kiraz, Piscataway, New Jersey 2008.

STODDARD P. H., The Ottoman Government and the Arabs, 1911–1918: Preliminary Study of the Teşkilât-ı Mahsûsa, Princeton, New Jersey 1963, s. 53 (diss., nepublikováno).

STORR K., Excluded from the Record. Women, Refugees, and Relief, 1914–1929, Bern 2010.

STROTHMANN R., „Heutiges Orientchristentum und Schicksal der Assyrer“, in: Zeitschrift für Kirchengeschichte 55 (1936), s. 17–82.

SUAKJIAN K. Y., Genocide in Trebizond. A case study of Armeno-Turkish relations during the First World War, Nebraska 1981 (diss.).

Sekundární literatura

689

SUCIYAN T., The Armenians in Modern Turkey: Post-Genocide Society, Politics and History, London – New York 2016.

SUCIYAN T., „Armenian Representation in Turkey?“, in: The Armenian Weekly Magazine, April 2012. Dostupné z: <http://armenianweekly.com/2012/06/12/suciyan-armenianrepresentation-in-turkey> (20. 11. 2016). ŞIMŞIR B. N., The Deportees of Malta and the Armenian Question, Ankara 1983. ŞÜKRÜ HANIOĞLU M., Atatürk: An Intellectual Biography, Princeton, New Jersey 2011. ŞÜKRÜ HANIOĞLU M., Preparation for a Revolution. The Young Turks, 1902–1908, New York 2001. ŞÜKRÜ HANIOĞLU M., The Young Turks in Opposition, New York 1995.

SUNY R. G., Looking Toward Ararat. Armenia in Modern History, Bloomington 1993.

SUNY R. G., The Baku Comune 1917–1918, Princeton, New Jersey 1972.

SUNY R. G., “They Can Live in the Desert but Nowhere Else”: A History of the Armenian Genocide, Princeton, New Jersey – Oxford 2015.

SUNY R. G., „Writing Genocide. The Fate of the Ottoman Armenians“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 15–41. ŠEDIVÝ M., „Vraždění na ostrově Chios“, in: Nový Orient 4 (2008), s. 27–30. ŠLAJEROVÁ M., Palestinská církev dnes. Politická a teologická problematika (na pozadí situace církví v Sýrii, Libanonu a Jordánsku), Červený Kostelec 2009.

TACHJIAN V., „Cilician Armenians an French Policy, 1919–1921“, in: HOVANNISIAN R. G., PAYASLIAN S. (eds.), Armenian Cilicia, Costa Mesa, California 2008, s. 539–555.

TACHJIAN V., „Gender, nationalism, exclusion: the reintegration process of female survivors of the Armenian genocide“, in: Nations and Nationalism 15 (2009), s. 60–80.

TALAY S., „Das Schicksal der Bücher von Bsorino im Turabdin während des Sayfo, des Genozids an den syrischen Christen“, GRIFFITH S. H., GREBENSTEIN S. (eds.), Christsein in der islamischen Welt: Festschrift für Martin Tamcke zum 60. Geburtstag, Wiesbaden 2015, s. 479–494.

TAMCKE M., Die Christen vom Tur Abdin. Hinführung zur Syrisch-Orthodoxe Kirche, Frankfurt am Main 2009.

TAMCKE M., Christliche Mission in der Zeit des nationalen Erwachens bei den Kurden.

Der Verein für lutherische Mission in Persien und seine Arbeit in Mahabad, Münster 2002.

TAMCKE M., „Der Genocid an den Assyrer/Nestorianern (Ostsyrische Christen)“, in: HOFMANN T. (ed.), Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 95–110.

TAMCKE M., „Die deutschen Kurdenmissionen in Mahabad in ihrem Kontakt zu den orientalischen Christen“, in: MURRE-VAN DEN BERG (ed.), New Faith in Ancient Lands. Western Missions in the Middle East in the Nineteenth and Early Twentienth Centuries, Leiden – Boston 2006, s. 175–189.

TAMCKE M., „The Collapse of the Ottoman Empire and the ‘Seyfo’ againts the Syrians“, in: OMTZIGT P. H., TOZMAN M. K., TYNDALL A. (eds.), The Slow Disappearance of the Syriacs from Turkey and of the Grounds of the Mor Gabriel Monastery, Münster 2012, s. 15–23.

TAMCKE M., „“The Thieving Kurds”: A Stereotype among Syrian Christians Concerning their Coexistence with the Kurds“, in: OMARKHALI K. (ed.), Religious Minorities in Kurdistan: Beyond the Mainstream, Wiesbaden 2014, s. 339–352.

690

Použitá literatura

TAMCKE M., „Urmia und Hermannsburg: Luther Pera im Dienst der Hermannburger Mission in Urmia 1910–1915“, in: Oriens Christianus 80 (1996), s. 43–65.

TAMCKE M., „World War I and the Assyrians“, in: HUNTER E. C. D. (ed.), The Christian Heritage of Iraq. Collected Papers from the Christianity of Iraq I–V Seminar Days, Piscataway, New Jersey 2009, s. 203–220.

TAMCKE M., GREBENSTEIN S., „Vor den letzten Spuren eines untergegangenen Volkes“: Armin T. Wegners Kriegstagebuch vom 23. September bis 31. Oktober 1916“, in: TAMCKE M. (ed.), Orientalische Christen und Europa Kulturbegegnung zwischen Interferenz, Partizipation und Antizipation, Wiesbaden 2012, s. 241–266.

TAYLOR G., Fever & Thirst: An American Doctor Among the Tribes of Kurdistan, 1835–1844, Chicago 2008².

TAYLOR W. H., Antioch and Canterbury. The Syrian Orthodox Church and Church of England, 1874–1928, Piscataway, New Jersey 2005.

TAYLOR W. H., Narratives of Identity. The Syrian Orthodox Church and the Church of England 1895–1914, Newcastle upon Tyne 2013.

TEOTIG, Monument to April 11, London 2010.

TEPLY K., Die Einführung des Kaffees in Wien, Wien 1980.

TER MINASSIAN A., „Van 1915“, in: HOVANNISIAN R. G., Armenian Van/ Vaspurakan, Costa Mesa, California 2000, s. 209–244.

TERNON Y., Empire ottoman: le déclin, la chute, l’effacement, Paris 2005.

TERNON Y., The Armenian Cause, London 1985.

TERNON Y., „Freedom and Responsibility of the Historian. The ‘Lewis Affair’“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), Remembrance and Denial. The Case of the Armenian Genocide, Detroit, Michigan 1999, s. 237–248.

TERNON Y., „Mardin 1915. Anatomie pathologique d’une destruction“, in: Revue d’histoire arménienne contemporaine 4 (2002).

TEUWSEN P., „Der meistgehasste Türke“, dostupné z: <https://web.archive.org/ web/20090116123035/http://sc.tagesanzeiger.ch:80/dyn/news/kultur/560264. html> (20. 12. 2016).

TFINKDJI J. „LʼÉglise chaldéene catholique autrefois et aujourdʼhui“, in: Annuaire Pontifical Catholique 17 (1914), s. 449–525.

The Assyrian Tragedy, Annemasse (USA) 1934.

The Genesis of the Armenian Question, Ankara 1983.

THERIAULT H. C., „Denial and Free Speech: The Case of the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G., Looking Backward, Moving Forward, New Brunswick, New Jersey 2006, s. 231–261.

THERIAULT H. C. „Hell Is for Children: The Impact of Genocide on Young Armenians and the Consequences for the Target Group as a Whole“, in: TOTTEN S. (ed.), Plight and Fate of Children During and Following Genocide, New Brunswick, New Jersey 2014, s. 29–55.

THERIAULT H. C. „The Reparations Movement and the Meaningful Resolution of the Armenian Genocide“, in: The Armenian Weekly (April 2010).

THERIAULT H. C., „Reparations for Genocide: Group Harm and the Limits of Liberal Individualism“, in: International Criminal Law Review 14 (2014), s. 441–469.

TODOROVA M., Balkan Identities. Nation and Memory, London 1998.

TOLLESHAUG B., Fridtjof Nansen: En norsk helt i en gresk tragedie?, Oslo 2001.

Sekundární literatura

691

TRAVIS H., Genocide in the Middle East: The Ottoman Empire, Iraq, and Sudan, Durham 2010.

TRAVIS H., „‘Native Christians Massacred’: The Ottoman Genocide of the Assyrians during World War I“, in: Genocide Studies and Prevention 1/3 (2006), s. 327–371.

TRAVIS H., „The Assyrian Genocide: A Tale of Oblivion and Denial“, in: LEMARCHAND R. (ed.), Forgotten Genocides: Oblivion, Denial, and Memory, Philadelphia, Pennsylvania 2011, s. 123–136.

TREPTOW K. W. (ed.), Dějiny Rumunska, přel. M. Tejchman, Praha 2000.

TRIGONA-HARANY B., The Ottoman Süryânî from 1908 to 1914, Piscataway, New Jersey 2013.

TRUMPENER U., Germany and the Ottoman Empire 1914–1918, Princeton, New Jersey 1968.

TÜRKMEN-DERVIŞOĞLU G., „Coming to Terms with a Difficult Past: The Trauma of the Assassination of Hrant Dink and Its Repercussions on Turkish National Identity“, in: Nations and Nationalism 19/4 (2013), s. 674–692.

TÜRKÖZ M., The Social Life of the State’s Fantasy: Memories and Documents on Turkey’s 1934 Surname Law, University of Pennsylvania 2014 (diss.).

TUSAN M., Smyrna’s Ashes: Humanitarianism, Genocide and the Birth of the Middle East, Berkeley – Los Angeles – London 2012.

TUSAN M., „‘Crimes against Humanity’: Human Rights, the British Empire, and the Origins of the Response to the Armenian Genocide“, in: American Historical Review 119/1 (2014), s. 47–77.

UENO M., „‘For the Fatherland and the State’: Armenians Negotiate the Tanzimat Reforms“, in: International Journal of Middle East Studies 45/1 (2013), s. 93–109. ÜMIT K., „Legal and official plunder of Armenian and Jewish properties in comparative perspective: the Armenian Genocide and the Holocaust“, in: Journal of Genocide Research 17/3 (2015), s. 305–326. ÜMIT K., COSKUN B. B., „History vs. geopolitics: an overview of Turkish-Armenian relations in the 2000’s.“, in: Turkish Review 3/3 (2013), s. 244–250. ÜNGÖR U. Ü., The Making of Modern Turkey: Nation and State in Eastern Anatolia, 1913–1950, Oxford 2011. ÜNGÖR U. Ü., „Arménská genocida, 1915“, in: ŠMOK M., HORSÁKOVÁ (eds.), Holocaust a jiné genocidy, přel. P. Šustrová, Praha 2015, s. 49–75. ÜNGÖR U. Ü., „Fresh Understandings of the Armenian Genocide: Mapping New Terrain with Old Questions“, in: JONES A. (ed.), New Directions in Genocide Research, London 2011, s. 197–213. ÜNGÖR U. Ü., „Conversion et sauvetage. Stratégies de survie au cours du génocide des arméniens“, in: SÉMELIN J., ANDRIEU C., GENSBURGERS S. (eds.), La résistance aux génocides. De la pluralité des actes de sauvetage, Paris 2008, s. 221–233. ÜNGÖR U. Ü., „Disastrous Decade: Armenians and Kurds in the Young Turk Era, 1915–25“, in: JONGERDEN J., VERHEIJ J. (eds.), Social Relations in Ottoman Diyarbekir, 1870–1915, Leiden 2012, s. 267–295. ÜNGÖR U. Ü., „Explaning Regional Variations in the Armenian Genocide“, in: KIESER H.-L., ÖKTEM K., REINKOWSKI M., World War I and the End of the Ottomans.

From the Balkan Wars to the Armenian Genocide, London – New York 2015, s. 240–261. ÜNGÖR U. Ü., „Lost in commemoration: the Armenian genocide in memory and identity“, in: Patterns of Prejudice 2/48 (2014), s. 147–166.

692

Použitá literatura

ÜNGÖR U. Ü., „Orphans, Converts, and Prostitutes: Social Consequences of War and Persecution in the Ottoman Empire, 1914–1923“, in: War in History 19/2 (2012), s. 173–192.

URENECK L., The Great Fire: One American’s Mission to Rescue Victims of the 20th Century’s First Genocide, New York 2015.

UZER U., An Intellectual History of Turkish Nationalism. Between Turkish Ethnicity and Islamic Identity, Salt Lake City, Utah 2016.

VAKALOPOULOS K. A., „Vertreibung und Genozid an den Griechen Ost-Thrakiens (1908–1922)“, in: HOFMANN T. (ed.), Verfolgung, Vertreibung und Vernichtung der Christen im Osmanischen Reich 1912–1922, Münster 2004, s. 127–133.

VALENTINO B. A., Final Solutions. Mass Killing and Genocide in the Twentieth Century, Ithaca, New York 2005.

VAN BRUINESSEN M., Agha, Shaikh and State: On the Social and Political Organization of Kurdistan, Utrecht 1978 (diss.).

VAN BRUINESSEN M., BOESCHOTEN H. (eds.), Evliya Çelebi in Diyarbekir. The Relevant Section of the Seyahatname, Leiden – New York – Københaven – Köln 1988.

VAPORIS N. M., Witnesses for Christ: Orthodox Christian Neomartyrs of the Ottoman Period, 1437–1860, New York 2000.

VAUX B., Hemshinli: The Forgotten Black Sea Armenians, Cambridge, Massachusetts 2001.

VERHEIJ J., „Diyarbekir and Armenian Crisis of 1895“, in: JONGERDEN J., VERHEIJ J. (eds.), Social Relations in Ottoman Diyarbekir, 1870–1915, Leiden 2012, s. 85–145.

VESELÁ Z., ZIMOVÁ N., HŘEBÍČEK L., Společenské myšlení v Turecku, Praha 1984.

VIDELIER P., „French Society and the Armenian Genocide“, in: HOVANNISIAN R. G. (ed.), The Armenian Genocide: Cultural and Ethical Legacies, New Brunswick – London 2007, s. 325–333.

VINE A. R., The Nestorian Churches. A Concise History of Nestorian Christianity in Asia from the Persian Schism to the Modern Assyrians, London 1937.

VOUTIRA E., „Pontic Greeks today: migrants or refugees?“, in: Journal of Refugee Studies 4 (1991), s. 400–420.

WAAL T., de, Černá zahrada. Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války, přel. P. Šustrová, Praha 2012.

WAAL T., de, Great Catastrophe. Armenians and Turks in the Shadow of Genocide, Oxford – New York 2015.

WAAL T. de, „The G-Word“, in: Foreign Affairs 94/1 (2015), s. 136–148.

WALKER CH. J., Armenia: The Survival of a Nation, London – Sydney – New York 1980.

WALKER CH. J., „The End of Armenian Taron and Baghesh, 1914–1916“, in: HOVANNISIAN R. G., Armenian Baghesh/Bitlis and Taron/Mush, Costa Mesa, California 2001, s. 191–206.

WANNER J., Krvavý zrod moderního Turecka. Ankara mezi Londýnem a Moskvou, Praha 2009.

WATENPAUGH K. D., Bread from Stones: The Middle East and the Making of Modern Humanitarianism, Oakland, California 2016.

WATENPAUGH K. D., „‘Are there any children for sale?’: Genocide and the Forced Transfer of Armenian Children (1915–1922)“, in: Journal of Human Rights 12/2 (2013), s. 283–295.

WATENPAUGH K. D., „The League of Nations’ Rescue of Armenian Genocide Survivors and the Making of Modern Humanitarianism, 1920–1927“, in: American Historical Review 115/5 (2010), s. 1315–1339.

Sekundární literatura

693

WATERFIELD R. E., Christians in Persia: Assyrians, Armenians, Roman Catholics and Protestants, London 1973.

WEBER F. G., Eagles on the Crescent: Germany, Austria, and the Diplomacy of the Turkish Alliance, Ithaca – London 1970.

WEISS-WENDT A., ÜNGÖR U. Ü., „Collaboration in Genocide: The Ottoman Empire 1915–1916, the German-Occupied Baltic 1941–1944, and Rwanda 1994“, in: Holocaust and Genocide Studies 25/3 (2011), s. 404–437.

WERDA J. E., The Flickering Light of Asia or the Assyrian Nation and Church, New York 1924.

WERNICKE-ROTHMAYER J., Armin T. Wegner: Gesellschaftserfahrung und literarisches Werk, Frankfurt am Main 1982.

WHITE B. T., The Emergence of Minorities in the Middle East. The Politics of Community in French Mandate Syria, Edinburgh 2011.

WILKINSON R. J., Orientalism, Aramaic and Kabbalah in the Catholic Reformation. The First Printing of the Syriac New Testament, Leiden 2007.

WILLIS J. F., Prologue to Nuremberg. The Politics and Diplomacy of Punishing War Criminals of the First World War, London 1982.

WILMSHURST D., The Martyred Church: A History of the Church of the East, London 2011.

WILSON A. T., BELL G. L., Review of the civil administration of Mesopotamia, London 1920.

WITUCH T., Od Trypolisu do Lozanny, Warszawa 1986.

WOLVAARDT A., „Inclusion and Exclusion: Diasporic Activism and Minority Groups“, in: YASMEN, S., MARKOVIĆ N. (eds.), Muslim Citizens in the West: Spaces and Agents of Inclusion and Exclusion, Farnham 2014, s. 105–122.

YACOUB J., La Question Assyro-Chaldéenne, les Puissances Européennes et la Société des Nations (1908–1938), sv. 1–4, Lyon 1984.

YACOUB J., The Assyrian Question, Chicago 1986.

YACOUB J., Year of the Sword. The Assyrian Christian Genocide, A History, Oxford – New York 2016.

YACOUB J., YACOUB C., Oubliés de tous. Les assyro-chaldéens du Causase, Paris 2015.

YALÇIN K., You Rejoice My Heart, London 2007.

YE’OR B., Islam and Dhimmitude: Where Civilizations Collide, Madison, New Jersey 2002.

YE’OR B., The Decline of Eastern Christianity under Islam: From Jihad to Dhimmitude, Madison, New Jersey 1996.

YEGHIAYAN V., The Case of Soghomon Tehlirian, Glendale, Califonia 20062.

YIANNIAS J. J. (ed.), The Byzantine Tradition After the Fall of Constantinople, Virginia 1991.

YOHANNAN A., The Death of a Nation or The ever persecuted Nestorians or Assyrian Christians, New York 1916.

YONAN G., Ein vergessener Holocaust. Die Vernichtung der christlichen Assyrer in der Türkei, Göttingen – Wien 1989.

YONAN G., Journalismus bei den Assyrern. Ein Überblick von seinen Anfängen bis zur Gegenwart, Berlin 1985.

YORULMAZ N., „The End Of Bismarck’s ‘Pretended Disinterestedness’ and a New Era for German-Ottoman Relations: The Ottoman Special Mission to Berlin and Reşid Bey’s Report in 1881“, in: HADJIANASTASIS M., Frontiers of the Ottoman Imagination: Studies in Honour of Rhoads Murphey, Leiden – Boston 2015, s. 282–311.

ZANGWILL I., The Voice of Jerusalem, New York 1921.

694

Použitá literatura

ZILFI M. C., Women and Slavery in the Late Ottoman Empire: The Design of Difference, Cambridge 2010.

ZUBAIDA S., „Contested Nations: Iraq and the Assyrians“, in: Nations and Nationalism 6/3 (2000), s. 363–382.

ZÜRCHER E. J., The Unionist Factor: The Role of the Committee of Union and Progress in the Turkish National Movement, 1905–1926, Leiden 1997.

ZÜRCHER E. J., The Young Turk Legacy and Nation Building: From the Ottoman Empire to Ataturk’s Turkey, London – New York 2010.

ZÜRCHER E. J., Turkey. A Modern History, London – New York 1993.

ZÜRCHER E. J., „Ottoman Labour Battalions in World War I“, in: KIESER H.-L., SCHALLER D. J. (eds.), Der Völkemord an den Armeniern und die Shoah / The Armenian genocide and the Shoah, Zürich 20032, s. 187–195.

ZÜRCHER E. J., „Renewal and Silence. Postwar Unionist and Kemalist Rhetoric on the Armenian Genocide“, in: SUNY R. G., GÖÇEK F. M., NAIMARK N. M. (eds.), A Question of Genocide: Armenians and Turks at the End of the Ottoman Empire, Oxford – New York 2011, s. 306–316.

ZÜRCHER E. J., „The Ottoman Legacy of the Turkish Republic: An Attempt at a New Periodization“, in: Die Welt des Islams 32 (1992), s. 237–253. ΑΝΑΓΝΩΣΤΟΠΟΥΛΟΥ Σ., Μικρά Ασία 19ος αιώνας – 1919 οι ελληνορθόδοξες κοινότητες. Από το Μιλλέτ των Ρωμιών στο ελληνικό έθνος, Αθήνα 1998. ΑΝΔΡΙΩΤΗΣ Ν., Κρυπτοχριστιανικά κείμενα, Θεσσαλονίκη 1974.

AΠΟΣΤΟΛΟΠΟΥΛΟΣ Δ., Επίσημα κείμενα του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως, Αθήνα 2011. ΑΡΣΕΛ Λ. Τ., Με το Διωγμό στην ψυχή. Το τραύμα της μικρασιατικής καταστροφηής σε τρεις γενιές, Αθήνα 2014. ΓΕΩΡΓΑΝΟΥΠΟΥΛΟΣ Ε., Το νεοτουρκικό κίνημα και οι επιπτώσεις του στον ελληνισμό του Πόντου, 1908–1914, Θεσσαλονίκη 2001. ΕΠΕΚΕΝIΔΗ Π., Οι Διωγμή των Ελλήνων του Πόντου 1908–1918, Αθήνα 1962. ΚΑΣΤΡΙΝΑΚΗ Α., „Το 1922 και οι λογοτεχνικές αναθεωρήσεις“, in: Ο ελληνικός κόσμος ανάμεσα στην Ανατολή και τη Δύση 1453–1981 (Πρακτικά του A’ Ευρωπαϊκού Συνεδρίου Νεοελληνικών Σπουδών Βερολίνο 2–4 Οκτωβρ. 1998), Aθήνα 1999, s. 165⎼174. ΚAΤΣΗΣ A., Μικρασιατική εκστρατεία και καταστροφή, Νέα Ιωνία 2008. ΚΕΧΑΓIOΓΛΟΥ Ε., Μικρασιατικός και ποντιακός ελληνισμός. Από την αρχαιότητα μέχρι τη Μικρασιατική Καταστροφή, Αθήνα 2013. ΚΟΛΑΚΗ Μ., „Πρωτοτυπία και κλασική παράδοση στον Κήπο των πριγκίπων“, in: Παρατηρητής, τεύχ. 9–10, Δεκέμβριος 1988 – Φεβρουάριος 1989. ΚΟΝΟΡΤΑΣ Π., Οθωμανικές θεωρήσεις για το Οικουμενικό Πατριαρχείο, 17ος-αρχές 20ού αιώνα. Βεράτια για τους Προκαθημένους της Μεγάλης Εκκλησίας, Αθήνα 1998. ΚΡΕΜΜΥΔΑΣ Β., Η Μεγάλη Ιδέα. Μεταµορφώσεις του εθνικού ιδεολογήµατος, Αθήνα 2010. ΜΑLKIΔΗΣ Θ., Η Γενοκτονία των Ελλήνων του Πόντου. Ιστορία, πολιτική και αναγνώριση, Αθήνα 2008. Μαύρη Βίβλιο διωμών και μαρτυρίων του εν Τουρκία Ελληνισμού 1914–1918, Κωνσταντινούπολις 1919. ΜΠΑΣΚΟΖΟΣ Γ. Ν., „Ηλίας Βενέζης: Η ελεγεία του πόνου στο «Νούμερο 31328»“, in: Το Βήμα 12/9 (2010); dostupné z <http://www.tovima.gr/books-ideas/ article/?aid=353917> (14. 2. 2017).

Sekundární literatura

695

ΝΑΚΡΑΤΖAΣ Γ., Η Μικρά Ασία και η καταγωγή των προσφύγων. Η ιμπεριαλιστική ελληνική πολιτική του 1922 και η μικρασιατική καταστροφή, Θεσσαλονίκη 2000. ΠΑΠΑΪΩAΝΝΟΥ Κ. Δ., Η πολιτική των επισκόπων στην τουρκοκρατία. Ιστορικοκανονική προσέγγιση, Aθήνα 1991. ΣΚΟΠΕΤΕΑ Ε., Το «πρότυπο βασίλειο» και η μεγάλη ιδέα: Ὄψεις τοῦ ἐθνικοῦ προβλήματος στήν Ἑλλάδα (1830–1880), Αθήνα 1988. ΣΤΑΥΡΟΠΟΥΛΟΥ Ε., „Η παρουσία της Μικρασιατικής Καταστροφής στη νεοελληνική πεζογραφία (συνέχειες, ασυνέχειες, ρήξεις)“, in: Συνέχειες, ασυνέχειες, ρήξεις στον ελληνικό κόσμο (1204-2014): οικονομία, κοινωνία, ιστορία, λογοτεχνία. Πρακτικά, sv. 4, Αθήνα 2015, s. 379–398. ΤΣΙΡΚΙΝΙΔΗ Χ., Επιτέλους τους ξερίζώσαμε… Η γενοκτονία των Ελλήνων του Πόντου, της Θράκης και Μ. Ασίας, μέσα από τα γαλλικά αρχεία, Θεσσαλονίκη 20027. ΦΑΛΤAΙΤΣ Κ., Αυτοί είναι οι Τούρκοι. Αφηγήματα των σφαγών της Νικομήδειας, Αθήναι 1921. ΦΩΤΙΑΔΗΣ Κ., Οι Εξισλαμισμοί της Μικράς Ασίας και οι Κρυπτοχριστιανοί του Πόντου, Θεσσαλονίκη 1988. ΦΩΤΙΑΔΗΣ Κ., Πηγές της ιστορίας του κρυπτοχριστιανικού προβλήματος, Θεσσαλονίκη 1997. АЛЕКСЕЕВА Л., История инакомыслия в СССР, Mосква 20123. АМИРХАНЯН М. Д., Русская художественная литература и геноцид армян, Ереван 19902. АМИРХАНЯН М. Д. (ed.), Геноцид армян и русская публицистика. Сборник, Мoskva 1997. АРУТЮНЯН А. А., Первая мировая война и армянские беженцы, 1914–1917гг., Ереван 1989 (diss.). БАГИРОВ Ю. А., Из истории советско-турецких отношений в 1920–1922 гг., Баку 1965. ВЕРТ П., „Глава церкви, подданный императора: Армянский католикос на стыке внутренней и внешней политики империи, 1828–1914“, in: ВЕРТ П., Православие, инославие, иноверие: Очерки по истории религиозного разнообразия Российской империи, Москва 2012, s. 176–204. ГAСРАTЯН M. A., OРЕШКOВA С. Ф., ПETРOСЯН Ю. A., Oчерки истoрии Tурции, Москва 1983. ГАСРАТЯН M. A., МОИСЕЕВ П. П., СССР и Турция, Москва 1981. ГЕНИС В., Вице-консул Введенский. Служба в Персии и Бухарском ханстве (1906– 1920 гг.). Российская дипломатия в судьбах, Москва 2003. ГЕРД Л. А., Константинополь и Петербург. Цековная политика России на православном Востоке 1878–1898, Москва 2006. ДРУЖИНИНА Е. И., Кючук-Кайнарджийский мир 1774 года (его подготовка и заключение), Москва 1955. ДЯКИН В. С., Национальный вопрос во внутренней политике царизма (XIX – начало XX вв.), Санкт-Петербург 1998. ЖУРАВСКИЙ А. В. „Деятельность Урмийской Духовной Миссии“, in: Православный Палестинскiй сборникъ 100 (2003), s. 56–81. ЗАКАРЯН А. А., Трагедия армянского народа в оценке русских литераторов, Ерeвaн 2003. ЗАРКЕШЕВ А., Русская Православная Церковь в Персии-Иране (1597–2001 гг.), Санкт-Петербург 2002.

696

Použitá literatura

ЛАЛАЯН Е. А., Айсоры Ванского вилайета, sv. 4, Tифлис 1914. ЛЕБЕДЕВ А. П., История Греко-Восточной церкви под властью турок. От падения Константинополя в 1453 г. до настоящего времени, sv. 1–2, Санкт-Петербург 2004². МАТВЕЕВ К. П. (БАР МАТТАЙ), „Ассирийский вопрос в Ираке в 1932–1933 гг.“, in: Арабские страны. История. Экономика, Москва 1966, s. 242–251. НАДЖАФОВ Б., Лицо врага. История армянского национализма в Закавказье в конце XIX – начале XX в., sv. 2, Баку 1994.

OРЕШКОВА С. Ф., УЛЧЕНКО Н. Ю., Россия и Турция. Проблема формирования границ, Москва 2006. ПАНЧЕНКО К. А., Ближневосточное православие под османским владычеством. Первые три столетия, 1516–1831, Москва 2012. ПАНЧЕНКО К. А., „От Стада к Стае – феномен социальной деградации на Христианском Востоке“, in: Православные арабы. Путь через века, Москва 2013, s. 88–120. ПИРУМЯН Р., Армения в сфере отношений АРФ «Дашнакцутюн» – большевики (1917–1921), s. l. 2001. Русские писатели об Армении, Ереван 1946. САНОЯН Д., ДОЛУХАНОВ А., Армянский Иерусалим. Модернизация и традиция, Иерусалим – Москва 2012. САФРАСТЯН Р. (ed.), Геноцид армян 1915 г. Вопросы истории и историографии. Сборник статей (на арм. и рус. языках), Ереван 1995. СПАССКИЙ А. „Сиро-халдейцы несториане и присоединение их к Православной Церкви“, in: Богословский вестник 5 (1898), s. 202–243. СТЕФАН (САДО), иером., Материалы к биографическому словарю ассирийцев в России (XIX – середина XX века), Санкт-Петербург 2006. СТЕФАН (САДО), „Российская православная миссия в Урмии“, in: Христианское чтение. Журнал Санкт-Петербургской Православной Духовной Академии 13 (1996), s. 73–112. ТУНЯН В. Г., Эчмиадзинский вопрос в политике России 1873–1903 гг., Ереван 2002. ТУНЯН В. Г., Эчмиадзинский престол ХIХ – начало ХХ вв., Ереван 2001. ХЕЙФЕЦ А. Н., Советская Россия и сопредельные страны востока в годы гражданской войны (1918–1920), Москва 1964. ЧИХАЧЕВ П. А., Великие державы и Восточный вопрос, Москва 1970. ШАМСУТДИНОВ А. М., Национально-освободительная борьба в Турции. 1918–1923 гг., Москва 1966. ЮСУПОВ И. А., Установление и развитие советско-иранских отношений (1917–1921 гг.), Tашкент 1969. ЯКУШЕВ М. И., Антиохийский и Иерусалимский патриархаты в политике Российской империи. 1830-е – начало ХХ века, Москва 2013.

75 yılda Tebaa’dan Yurttaş’a Doğru [Od poddaného k občanovi za 75 let], İstanbul 1999.

AKÇAM T., Ermenilerin Zorla Müslümanlaştırılması. Sessizlik, İnkâr ve Asimilasyon [Nucená islamizace Arménů. Mlčení, odmítání a asimilace], İstanbul 2014.

AKÇAM T., ‘Ermeni Meselesi Hallolunmuştur’. Osmanlı Belgelerine Göre Savaş Yıllarında Ermenilere Yönelik Politikalar [„Arménská otázka byla vyřešena“: politika vůči Arménům ve válečných letech dle osmanských archivů], İstanbul 2014.

Sekundární literatura

697

AKÇAM T., İnsan Hakları ve Ermeni Sorunu [Lidská práva a arménský problém], İstanbul 1999.

ARI K., Büyük Mübadele Türkiye’ye Zorunlu Göç 1923–1925 [Nucená migrace do Turecka během velké výměny obyvatelstva, 1923–1925], İstanbul 1995.

ARTUK M. E., „Türklüğü, Cumhuriyeti, Devletin Kurum ve Organlarını Aşağılama Suçu (5237 sayılı TCK m. 301) [Zločin snižování turectví, republiky, státních institucí a orgánů (č. 5237 TCK m. 301)]“, in: Türkiye Barolar Birliği Dergisi 70 (2007), s. 214–243.

ATNUR I. E:, Türkiye’de Ermeni Kadınları ve Çocukları Meselesi (1915–1923) [Otázka arménských žen a dětí v Turecku, 1915–1923], Ankara 2005.

AYDOĞAN E., İttihat ve Terakkî’nin Doğu Politikası, 1908–1918 [Východní politika Výboru jednoty a pokroku, 1908–1918], İstanbul 2005.

BAŞYURT E., Ermeni Evlatlıklar: Saklı Kalmış Hayatlar [Arménští osvojenci: skryté životy], İstanbul 2006.

BEHAR B. E., Iktidar ve Tarih: Türkiye’de Resmi Tarih Tezinin Oluşumu, 1929–1937 [Moc a dějiny: Zkonstruování oficiálních dějinných tezí v Turecku, 1929–1937], İstanbul 2003.

BEHAR C., Osmanlı İmparatorluğu’nun ve Türkiye’nin Nüfusu, 1500–1927 [Obyvatelstvo Osmanské říše a Turecka, 1500–1927], Ankara 1996.

BERBER E., Sancılı Yıllar: Izmir 1918–1922 [Strastiplná léta: Izmir 1918–1922], Ankara 1997.

BERKTAY H., „1915’te Ne Oldu? Geçmis¸ten Bugüne Ne Kaldı? Ermeni Trajedisi“ [Arménská tragédie: Co se stalo v roce 1915? Co zůstalo z minulosti?], in: Derin Nokta 1116 (2004).

BIRLIĞI A. B., Katliam Efsanesi [Mýtus o masakrech], Ankara 1987.

BIRSEL C., Lozan [Lausanne], sv. 1–2, İstanbul 1933.

Büyük Felaket: 1915 Katliamı ve Ermeni Sorunu [Velká katastrofa: masakr roku 1915 a arménská otázka], İstanbul 2005. ÇARK Y. G., Türk Devleti Hizmetinde Ermeniler (1453–1953) [Arméni ve službách tureckého státu], İstanbul 1953. ÇATMA E., Asker İşçiler [Vojenští dělníci], İstanbul 1998. ÇETİN F., Anneannem [Moje babička], İstanbul 2004.

DEMIR N. K., Bir Şehid Anasına Tarihin Söyledikleri: Türkiye’nin Ermeni Meselesi [Co říkají dějiny o matce mučedníka: Arménská otázka v Turecku], Ankara 1976.

DÜNDAR F., İttihat ve Terakki’nin Müslümanları İskan Politikası (1913–1918) [Strana jednoty a pokroku a politika usídlování muslimů], İstanbul 2001.

DÜZCEER A. R., Kazandırıcı Zamanaşımıyla Taşınmaz İktisabı [Nabytí nemovitostí vydržením], Ankara 1994.

ERDOĞAN C. (ed.), Ermeni Komitelerinin A’mal ve Hareket-i İhtilaliyesi [Akce a revoluční hnutí arménských výborů], Ankara 1983.

Ermeni Soykırımı’nda Vicdan ve Sorumluluk. Kurtulanlara Dair Yeni Araştırmalar [Svědomí a zodpovědnost v arménské genocidě. Nové výzkumy o zachráněných], İstanbul 2015.

Ermeniler Hakkında Makaleler Derlemeler [Studie a texty o Arménech], Ankara 1978.

ERYILMAZ B., Osmanlı Devletinde Gayrımüslim Teb’anın Yönetimi [Uspořádání ne­ muslimů v Osmanské říši], İstanbul 1990.

GÖÇEK F. M. İmparatorluğun Batışı, Burjuvazinin Yükselişi: Osmanlı Batılılaşması ve Sosyal Değişme [Úpadek impéria, vzestup buržoazie: Osmanská westernizace a sociální změna], Ankara 2010.

GÖYÜNÇ N., Osmanlı İdaresinde Ermeniler [Arméni pod osmanskou vládou], İstanbul 1983.

698

Použitá literatura

GÜRÜN K., Ermeni Dosyası [Arménské materiály], Ankara 1983.

HALAÇOĞLU Y., Ermeniler Tehciri ve Gerçekler [Vystěhování Arménů a fakta], Ankara 2005.

HALAÇOĞLU Y., XVIII. Yüzyılda Osmanlı İmparatorluğu’nun İskân Siyaseti ve Aşiretlerin Yerleştirilmesi [Přesídlovací politika v Osmanské říši a přesídlování národů v 18. století], Ankara 1988.

HÜSEYIN NAZIM, Ermeni Olayları Tarihi [Dějiny arménských událostí], sv. 1–2, Ankara 1994. İNSEL A., MARIAN M., Ermeni Tabusu Üzerine Diyalog [Arménské dialogy o tabu], İstanbul 2010. İZRAIL N. O., 1915. Bir Ölüm Yolculuğu. Krikor Zohrab [1915. Cesta na smrt. Krikor Zohrab], İstanbul 2011. İZRAIL N. O., 24 Nisan 1915. İstanbul, Çankırı, Ayaş, Ankara [24. dubna 1915. Istanbul, Çankırı, Ayaş, Ankara], İstanbul 2013.

KAPLAN S., 1915’te Ne Oldu? [Co se stalo v roce 1915?], İstanbul 2005.

KOCAHANOĞLU O. S., İttihat-Terakki’nin Sorgulanması ve Yargılanması: Meclis-i Mebusan Zabıtları [Výslech a soud Strany jednoty a pokroku: Protokoly Sněmovny poslanců], İstanbul 1998.

KÜÇÜK C., Osmanlı Diplomasisinde Ermeni Meselesinin Ortayaı Çıkışı (1878–1897) [Vznik arménské otázky a osmanská diplomacie], İstanbul 1984.

KUTAY C., Birinci Dünya Harbinde Teşkilât-ı Mahsusa ve Hayber’de Türk Cengi [Speciální organizace v 1. světové válce a turecká válka v Chajbaru], İstanbul 1962.

LAÇINER Ö. (et all.), Bir Zamanlar Ermeniler Vardı [Kdysi tady žili Arméni], İstanbul 2014.

MILLAS H., Göç, Rumlar’in Anadolu’dan Mecburi Ayrılışı (1919–1923) [Odsun. Nucené opuštění Anatolie Řeky (1919–1923)], İstanbul 2001.

ONUR H., Ermeni Portreleri: Milet-i [sic] Sadıkadan Hayk’ın Çocuklarına [Arménské portréty: Od loajální komunity k Hajkovým dětem], İstanbul 1999.

ORHONLU C., Osmanlı İmparatorluğunda Aşiretlerin İskânı [Přesídlování národů v Osmanské říši], İstanbul 1987.

Redhouse. Türkçe Osmanlıca-Ingilizce sözlük [Redhouse. Slovník osmanské turečtiny], İstanbul 2000.

SASUNI G., Kürt Ulusal Hareketleri ve 15. Yüzyıldan Günümüze Ermeni Kürt ilişkileri [Kurdské národní hnutí a arménsko-kurdské vztahy od 15. století do současnosti], İstanbul 1992. ŞIMŞEK M., Süryaniler ve Diyarbakır [Syřané a Diyarbakır], İstanbul 2003.

SÜSLÜ A., Ermeniler ve 1915 Tehcir Olayı [Arméni a události přesídlení roku 1915], Ankara 1990.

TIMUR T., Türkler ve Ermeniler: 1915 ve Sonrası [Turci a Arméni: rok 1915 a jeho následky], Ankara 2000.

TOPRAK Z., İttihat-Terakki ve Cihan Harbi: Savaş Ekonomisi ve Türkiye’de Devletçilik [Výbor jednoty a pokroku a světová válka: válečná ekonomika a etatismus v Turecku], İstanbul 2003.

TURGUZ R., „Koçanis: Üç Asırlık Nesturi Patrikhane Merkezi (1600–1915) [Kočanis: tři sta let existence centra nestoriánského patriarchátu, 1600–1915]“, in: KAPLAN Y., ADIYAMAN M., SADİNİ M. X. (eds.), Uluslararası Tarihte Hakkâri Sempozyumu Bildirileri / International Hakkari in The History Symposium, Ankara 2016, s. 19–34.

Sekundární literatura

699

Türk Tarihinde Ermeniler Sempozyumu [Sympózium o Arménech v tureckých dějinách], Manisa 1983.

UMAR B., Izmir’de Yunanlıların Son Günleri [Poslední dny Řeků v Izmiru], Ankara 1974.

URAS E., Tarihte Ermeniler ve Ermeni Meselesi [Arméni v dějinách a arménská otázka], İstanbul 1953.

YERASIMOS S., Azgelişmişlik Sürecinde Türkiye [Turecko v období zaostalosti], sv. 2, İstanbul 1974.

YILMAZ A. (ed.), Müslümanlaş(tırıl)mış Ermeniler [(Po)muslimštění Arméni], İstanbul 2015.

A-DO (TER-MARTIROSJAN H.), Մեծ դեպքեր Վասպուրականում. 1914–1915թթ [Velké události ve Vaspurakanu v letech 1914–1915], Jerevan 1917.

HOVAGIMIAN H., Պատմութիւն Հայկական Պոնտոսի [Dějiny arménského Pontu], Beirut 1967.

JEGHIAZARJAN A., GRIGORJAN Z., Հայ գրականություն [Arménská literatura], Jerevan 2001.

KRIKORIAN A., KARAGEOZIAN S., Յիշատակարան Էվէրէկ-Ֆէնէսէի [Pomník Everek-Fenesu], Paris 1963.

MADURIAN K., „Պոռ Սայիտի Հայ գաղթականաց վրանաքաղաքը“ [Stanové město arménských uprchlíků v Port Saidu], in: GUSHAGJIAN M., MATURIAN P. (eds.), Յուշամատեան Մուսա Լերան [Pamětní kniha Musa Daghu], Beirut 1970.

MKRTCHJAN L., Զեյթունի ապստամբությունը [Zejthunské povstání], Jerevan 1995.

SAHAGIAN A., Դիւցազնական Ուրֆան և իր հայորդիները [Hrdinská Urfa a její arménští synové], Beirut 1955.

Krásná literatura

ARMSTRONG D. A., Dragons & Violins: A Memoir of War and Music, l. s. 2010.

AZNAVOUR CH., Vzpomínky – čas včerejšků, přel. M. Vinická, Praha 2004. ÇETİN F., My Grandmother: An Armenian-Turkish Memoir, London – Brooklyn 2008. ČARENC J., Země Nairi, přel. Václav A. Černý, Praha 1985.

DAVID J., The Infidels, Warrenton, Virginia 2015.

DUKAS S., Zajatcův příběh, přel. F. Štuřík, Praha 1963.

GRIGORJAN V., Řeka času (ukázka), přel. Anna Sochová, in: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu 4 (2015), s. 15–16.

HILSENRATH E., Pohádka o poslední myšlence, přel. Renáta Tomanová, Brno 2004.

JACOBI O., Urmia in the Shadow of the Owl, l. s. 2012.

KAKOVITCH I., Mount Semele, Alexandria, Virginia 2002.

KAZANTZAKIS N., Kristus znovu ukřižovaný, přel. E. Outratová, Praha 1966.

LIVANELI Z. O., Délivrance, Paris 2002.

MAHARI G., Burning Orchards, Cambridge 2007.

MALEK-YONAN R., The Crimson Field, Verdugo, California 2005.

700

Použitá literatura

MYRIVILIS S., Královna moře, přel. F. Štuřík, Praha 1967.

PAMUK O., Sníh, přel. P. Kučera, Praha 2009.

RAPHAEL D., Biography of RaphaelKhan: Great Assyrian Leader, Mustang, Oklahoma 2013.

SAROYAN W., „Sedmdesát tisíc Asyřanů“, in: Odvážný mladý muž na létající hrazdě, přel. Z. Urbánek, Praha 1958.

SEFERIS J., Básně, přel. R. Dostálová, V. Hladký a J. Pelán, Červený Kostelec, 2011.

Seyfe. Das Christen-Massaker in der Turkei, 1714–1914, Holland 1981.

SHAFAK E., The Bastard of Istanbul, New York 2007.

SÜLEYMAN HENNO VON ARKAH, Schicksalschläge der syrischen Christen im Tur Abdin 1915, Glane 1987.

VENEZIS I., Aiolská země, přel. F. Štuřík, Praha 1966.

VOSGANIAN V., Kniha šepotů, přel. J. Horáková, Praha 2015.

YALÇIN K., You Rejoice My Heart, London 2007.

TERJAN V., Բանաստեղծություններ [Básně], Jerevan 1985. ВЕГИН С., В верховьях Тигра. У айсоров и курдов, Москва – Ленинград 1929. ΒΕΝΕΖΗΣ Η., Το νούμερο 31328, Αθήνα 1997. ΓΕΩΡΓΟΥΣΟΠΟΥΛΟΣ Κ., „Η στάχτη που ταξίδευε“, in: Λέξη 122 (1992), s. 827⎼829. ΘΕΟΤΟΚΑΣ Γ., Ελεύθερο Πνεύμα, Αθήνα 1998. ΚΑΡΥΩΤΑΚΗΣ Κ., Tα ποιήματα, ed. Γ. Π. Σαββίδης, Αθήνα 1992.

KAΡΥΩΤΑΚΗΣ Κ., Τα πεζά, ed. Γ. Π. Σαββίδης, Αθήνα 1989.

KAZANTZAKHΣ Ν., Αδερφοφάδες, Λευκωσία 1982. ΠΟΛΙΤΗΣ Κ., Στου Χατζηφράγκου, Αθήνα 2010. ΣΩΤΗΡΙΟΥ Δ., Ματωμένα χώματα, Αθήνα 2010.

ALTINAY A. G., ÇETIN F., Torunlar [Vnoučata], İstanbul 2011.

BAĞI Y., Ermeni Kızı Ağçik [Arménská dívka Ağçik], İstanbul 2007. ÇETİN F., Anneannem [Moje babička], İstanbul 2004.

MINTZURI H., Atina, tuzun var mı? [Athéno, nemáš trošku soli?], İstanbul 2000.

ORAN B. (ed.), ‘M.K.’ Adlı Çocuğun Tehcir Anıları: 1915 ve Sonrası [Vzpomínky na přesun dítěte zvaného], İstanbul 2005. ÖZCAN H. İ., Küller Arasında. Acının Terazisinde İki Halk: Türkler ve Ermeniler [Uprostřed spálenišť], İstanbul 2009. ÖZDEM F., Korku Benim Sahibim [Mým pánem je strach], İstanbul 2007. ÖZER A., Yaşamı beklerken [Čekajíc na život], İstanbul 1997.

PALALI I., Tehcir Çocukları: Nenem bir Ermeni’ymiş [Děti přesunu], İstanbul 2005. ŞHAFAK E., Baba ve Piç [Otec a bastardka], İstanbul 2006.

SIRMAKEŞHANLIYAN Y., Balıkçı sevdası [Rybářská vášeň], İstanbul 2000.

TEKIN G. G., Kara Kefen: Müslümanlaştırılmış Ermeni Kadınların Dramı [Černý rubáš: Drama pomuslimštěných arménských žen], İstanbul 2008.

YALÇIN K., Sarı Gelin – Sari Gyalin [Žlutá nevěsta – nevěsta z hor], İstanbul 2005.

YALÇIN K., Seninle Güler Yüreğim [S tebou se mé srdce směje], İstanbul 2006.

ZOHRAB K., Hayat, olduğu gibi [Život, jaký je], Ankara 2000.

Summary

The Calamity of Christians: The Extermination of the Armenians, Assyrians, and Greeks in the Ottoman Empire, 1914–1923

The study is one of the first academic attempts to address the massacres of Christians in the Ottoman Empire, which were perpetrated in 1914–1923. The book views the issue not only as the national tragedy of the Armenians but more comprehensively as an attempt to exterminate all local Christians, primarily Assyrians/Syriacs and Greeks.

The book consists of four main parts.

First part is divided into two chapters. First chapter examines the overall political and economic situation in the Ottoman Empire from the mid nineteenth century until 1914, focusing on political changes resulting from the Tanzîmât reforms, two edicts – Hatt-ı Şerif-î Gülhane and Hatt-ı Hümâyûn, the reign of Abdülhamit II, the Young Turk Revolution ( July 1908), the Balkan Wars of 1911–1913, and entering of the Sublime Porte into the First World War. The second chapter turns to Christian minorities living in the Ottoman Empire, such as Armenians, Assyrians/Syriacs, and Greeks (people of dhimmi status), discussing ecclesiastical and social structure of communities (millets), economic and political influence of these communities, and their relations with the authorities and the Muslim majority. Other issues addressed in this chapter include ecclesiastical and cultural relations with other European countries, Russia, and the USA, education and influence of European and American missionaries, ethnic and religious revival, the emergence of Churches in union with Rome as well as Protestant communities, etc. Special attention is given to the persecution

704

Summary

of Christians, including the bloody Hamidian massacres (1894–1896), and the pogroms in the town of Adana and its vicinity (April 1909).

The second part of the book consists of three chapters directly discussing the tragic events of 1914–1923.

Frst chapter – “Medz Yeghern” (Great Calamity) – describes the genocide of the Armenians in the Ottoman Empire in 1915–1916. The authors focus on the gradual unfolding of events: the defence of the town of Van by the Armenian population (April–May, 1915), the arrest and deportation of the Armenian intellectuals on April 24, 1915 (“Red Sunday”), the arrest and execution of Armenian men, the adoption of the Tehcir Law on May 29, 1915, and the subsequent deportations of the innocent civilian population. The creation of Teşkilat-ı Mahsûsa which consisted of special force units of the Young Turk Government and was the main perpetrator of crimes, is also described.

Deportations and execution of people are treated geographically, which means that the authors first analyze the situation in six Eastern Anatolian vilayets of the Ottoman Empire (Erzurum, Van, Bitlis, Diyarbekir, Harput/Mamuret ül-Aziz, Sivas), and only then go on to analyze the situation in all other provinces, including the major cities such as Constantinople and Smyrna.

The course, extent, and overwhelming impact of the deportations depicted in this account clearly demonstrate the effort to destroy the entire Armenian community. This conclusion is confirmed by the evidence of cable telegrams preserved in the Ottoman (Turkish) archives, diplomatic reports surviving in other countries (particularly, valuable documents from the archives in Germany – an ally of the Ottoman Empire at that time), missionary diaries, and eyewitness accounts.

Another issue discussed is the resistance of the Armenians to deportations and extermination. In addition to heroic struggle of the native population from the villages around Musa Dagh ( July–September, 1915), and their salvation by French and British ships, the authors also show other acts of self-defense in the towns of Zeytun, Şebinkarahisar, Sasun, Urfa, Harput, Muş, and Yozgat.

This discussion proceeds to several subchapters dedicated to the so-called “second phase” of the genocide of the Armenians (followed by their elimiantion in the summer of 1916). This phase was mainly directed toward the remaining Armenian population which survived death marches and lived in transition and concentration camps in the Syrian Desert (with the centre in Deir ez-Zor).

Particular attention is given to the fate of wives and children during the deportations (methods of killing, sexual violence, slavery, forced conversions to Islam, Turkification, etc.), as well as orphans and orphanages, and the humanitarian

Summary

705

aid provided by the international communities (especially the American organization called Near East Relief). The chapter entitled “Righteous Among the Nations” is devoted to those Ottoman people (Turks, Kurds, Yazidis, and Greeks), who resisted the state genocidal policy and risked their lives by rescuing Christians.

Economic, political, and religious contexts of the genocide are also analyzed, as well as the world-wide response to these tragic events.

Chapter two – “Sayfo” (Sword, or [The Year of the] Sword) – deals with the “untold holocaust”, as it is sometimes called, of Assyrians/Syriacs in the last years of existence of the Sublime Porte. Being the members of various Syriac Churches and known by various names (Assyrians, Nestorians, Jacobites, Syriacs, Chaldeans, or Arameans), they suffered almost the same fate as the Armenians during this period. The central part of this section are the subchapters “Geography of Horror” and “Hecatombs and Οther Hecatombs,” which describes the acts of violence perpetrated to the Assyrians/Syriacs in Hakkari Mountains, Northern Mesopotamia (Diyarbekir, Mardin, Siirt, Tur Abdin), and in the Persian Azerbaijan (Urmia, Salmas, and its vicinity).

After realizing that the Ottoman Empire had no intent to protect the Assyrian Nestorian community against the Kurdish attacks and even considered the possibility of wiping out the Nestorian Christians, some leaders of that community decided to make an unprecedented step and declare war on the Ottomans (May, 1915).

This was followed by several conflicts in which small Assyrian units fought on the side with the Russians and the British (mostly on the Ottoman-Persian border).

Similar resistance was shown by the Syriacs who tried to resist the Kurdish and Ottoman forces. Thus, one subchapter looks closer at the places of resistance, namely, the town of Midyat and the villages of Ayn Wardo (Iwardo) and Azak.

The situation deteriorated once again after the murder of the Catholicos Mar Shimun XXI Benyamin (March, 1918) by the Kurdish chieftain Ismail Simko.

The desperate situation in the summer of 1918 forced the Assyrians/Syriacs to leave the places where they lived for centuries and flee from Urmia to the British-controlled town of Hamadan. This section ends with the final accounts of the victims.

In the third chapter, “Sphagi” (Massacre), a comparative analysis shows that the persecution, extermination, and expulsion of the Greek population had direct connections with the Armenian genocide and the massacres of the Assyrians/ Syriacs. Firstly, it is noted that the same Ottoman army commanders, officers and members of Teşkilat-ı Mahsûsa participated in several of the campaigns. Secondly, the operations were carried out according to the well-known dual-track mechanism that was also applied to the Armenians. Other similarities include the fact that men were assigned to the workers battalions (amele taburları) and when the

706

Summary

deportations were taking place, the house owners were commanded to leave their homes for only a few hours (maximum several days) during which their property was confiscated and given to the Muslim refugees (muhâcir) to move in.

The evidence demonstrates that the acts of violence against the Greeks occurred mainly in Eastern Thrace, on the western coast of Asia Minor and in the southern coast of the Black Sea (Pontus). The next subchapter is focused on such issues as the situation after the First World War, Greek claims for some parts of the Ottoman territory, and the subsequent Greek-Turkish war (May, 1919 – October, 1922). This is followed by the analysis of the so-called “Disaster of Smyrna” on September 13, 1922, when a huge fire broke out four days after the Turkish forces regained control of the city. Consequently, the Greek and Armenian quarters were burnt to ashes (while the Muslim and Jewish quarters escaped the damage), resulting in tens of thousands of people being burnt alive. Soon after that the world also learned about the acts of violence perpetrated against the Greeks, although the true extent of the ethnic cleansing directed against them was revealed only after the ceasefire in 1918.

The third part of the book deals with the consequences of the tragic events which the Ottoman Christians faced in 1914–1923. The chronological line is traced almost to present day times.

As far as the Armenians are concerned (the first chapter), the authors focus primarily on the following topics: the “Armenian question” during the Ottoman expansion to the Southern Caucasus (1918), war tribunals in Constantinople (1919–1920), the act of revenge during the “Operation Nemesis,” including the murder of the Ottoman Minister of Interior Talât Paşa, “the architect of the genocide”, in Berlin in March, 1921, the Armenian-Turkish war (1920), the fate of the remaining Armenian population in the Ottoman Empire and Turkey in 1918–1945, the phenomenon of the “Hidden Armenians”, the destruction of the Christian cultural legacy (including the onomatocide), the current Armenian-Azerbaijani relations, the issue of recognition of the Armenian genocide, and several other topics. One specific issue that is thoroughly studied concerns the fundamental differences in the way these tragic events are understood and assessed by the Turkish and Armenian communities.

The post-war international situation surrounding the Assyrians/Syriacs and the solution of the so-called “Assyrian question” (which for many years was a part of the “Armenian question”, or broadly speaking, “Christian question” in the Near Eastern politics) constitutes the content of the second chapter. The years of hardships for Syriac Christians were definitely not over – they faced persecution and violence both in the territory of the newly established Republic of Turkey

Summary

707

(the expulsion from the Hakkari Mountains in 1924–1925), and in the countries where they emigrated, especially Iraq (the Simele Massacre of 1933), resulting in massive wave of continued emigration and the formation of the worldwide Assyrian diaspora.

The third chapter describes the fate of Greek Orthodox Christians. The events of the First World War had a tragic impact on the Greeks in the Ottoman Empire and Turkey in following years. After the expulsions, deportations, and massacres, followed by the post-war bloody struggle, the Greek Orthodox faced a massive exchange of population between the Kingdom of Greece and the Ottoman Empire.

Over 1.3 million Greeks, the last heirs of the Byzantine civilization, lost their homes, while, according to some data, there were 2400 original Greek ancient towns and villages in the territory which now is Turkey.

The fourth part of the book is entitled “Questions, Answers, and Wider Context”.

It attempts at answering several questions, namely: To which extent was Germany involved in the Armenian genocide? To which extent did the Kurds participate in the massacres of their Christian neighbors? Are there parallels between the Armenian genocide and the Jewish Holocaust? How were the persecutions of the Ottoman Christians perceived by the Czech media in the Austro-Hungarian Empire, and (after 1918) in independent Czechoslovak Republic? The last three chapters offer reflections on the Armenian genocide and the persecution of the Assyrians/Syriacs and Greeks in literature, art, cinema, theater, and music.

The authors approach the issue exclusively from the cognitive standpoint rather than treating it politically. The conclusions offered in the book are supported by a rigorous study of various primary sources. The existing contemporary tensions regarding the “controversial” issues on different levels (scholarly, political, etc.) are considered to be not only an obstacle to a thorough study and understanding of the past events, but also a barrier to a proper analysis, recognition and adequate reception of the distant past.

Edice Pro Oriente svazek 37 řada Současné dějiny východních církví svazek 1

Michal Řoutil, Petra Košťálová, Petr Novák

Katastrofa křesťanů

Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923

Odpovědná redaktorka Jana A. Nováková Jazyková korektura Markéta A. Hubová, Lenka Chytilová, Petr Slezák Mapy a návrh obálky Kateřina Vytejčková Na obálce: fotografie arménských mužů odváděných osmanskými vojáky do věznice v Mezrehu, neznámý autor Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku Distribuce Kosmas, s.r.o. Praha Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2017 www.pavelmervart.cz www.parresia.cz www.kosmas.cz ISBN 978-80-7465-254-7