Svatí a hříšníci by publisher99

Svatí a hříšníci Staroruská literatura 11.‒12. století

SvatĂ Boris a Gleb, ikona, 14. stoletĂ.

Obsah Kniha vychází s finanční podporou Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Úvodem Ediční poznámka

9 13

Borisoglebská legenda pečerského mnicha Nestora

Čtení o životě a smrti blažených mučedníků Borise a Gleba Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

Recenzoval: doc. Václav Huňáček, CSc. Edici řídí: Michal Řoutil © Michal Téra, 2015 Cover © Vladimír Mačinskij, 2015 © Pavel Mervart, 2015 ISBN 978-80-7465-164-9

29 57

Život našeho ctihodného otce Feodosije, igumena Pečerského kláštera

Poučení a modlitba Feodosije Pečerského Ve čtvrtek třetího postního týdne. Slovo svatého Feodosije o trpělivosti, lásce a postu V pátek třetího postního týdne. Poučení svatého Feodosije o trpělivosti a pokoře V úterý třetího postního týdne na modlitbách. Útěšné slovo k bratřím o duchovním prospěchu Poučné slovo svatého Feodosije, igumena Pečerského kláštera v Kyjevě, ke kelarovi Otázka knížete Izjaslava, Jaroslavova syna a Vladimírova vnuka, k Feodosijovi, igumenovi Pečerského kláštera [list knížeti Izjaslavovi] Feodosijův list knížeti Izjaslavovi o latinské víře Modlitba svatého Feodosije Pečerského za všechny křesťany

135 137 140 142 144 145 146 149

Památka a pochvala knížeti Vladimírovi od mnicha Jakova – původ textu a jeho struktura 151 Památka a pochvala ruskému knížeti Vladimírovi

161

Jak se nechal pokřtít Vladimír, jak nechal pokřtít své děti a celou ruskou zemi od jednoho konce k druhému a jak se nechala pokřtít Vladimírova bába Olga ještě před Vladimírem. Napsáno mnichem Jakovem 163 Modlitba svatého knížete Vladimíra 171 Literatura v nejvyšších patrech společnosti – Vladimír Monomach jako autor 173 Poučení Vladimíra Monomacha Poučení Monomachovo vyprávění o vlastním životě Monomachův list Olegu Svjatoslaviči Ruská pravda a její místo ve staroruském právním systému Ruská pravda Krátká pravda Obšírná pravda Literatura Summary Резюме Jmenný rejstřík

193 195 201 209 213 227 229 240 259 267 269 271

Úvodem

Předkládaná publikace si klade za cíl představit českému čtenáři několik zásadních děl z počátků staroruské literatury. Jedná se o texty originální, tedy o ty, které vznikly přímo ve východoslovanském prostředí a u nichž lze předpokládat, že dobu jejich vzniku je pravděpodobně možné vymezit 11. a počátkem 12. století. Jedná se o období formování východoslovanského písemnictví, které se stalo jedním z nejvýraznějších plodů christianizace kyjevského státu na sklonku 10. století. Křesťanství nezměnilo pouze strukturu východoslovanské společnosti, její duchovní svět, etiku či sociální vztahy, ale přineslo s sebou i nový typ kulturních projevů – od architektury až po psané slovo. Přestože prvotními nositeli nové víry byli byzantští, řeckojazyční duchovní, neujala se ve východní Evropě řečtina jako kulturní jazyk, jak tomu bylo v případě latiny v Evropě západní, střední a severní. Východoslovanská kulturní, městská i politická elita se s nadšením obrací k jinému zdroji – k cyrilometodějské tradici, která slovanskému obyvatelstvu přináší vlastní písmo i vlastní literární a liturgický jazyk. Tato tradice přichází na Rus z tehdejšího Bulharska, jež cyrilometodějské dědictví přijalo, zachránilo, rozvinulo a rozšířilo a které se právě na počátku 11. století dostalo do područí byzantské říše. Nová řecká správa poraženého Bulharského carství se nepokrytě snažila církev i obyvatelstvo helenizovat, a tak z Bulharska na Rus směřuje proud vzdělanců, s nimiž přicházejí i slovanské knihy. Bulharské prostředí do východní Evropy přináší širokou paletu textů – překlady biblických, liturgických, patristických, hagiografických či historiografických děl převážně řecko-syrského původu i vlastní tvorbu složenou z legend, homilií, traktátů či liturgických textů. Seznamuje

Úvodem

staroruské prostředí s rozvinutou kulturou překladu, ale také s přesvědčením, že slovanské písemnictví v duchovní rovině převyšuje to řecké, neboť jeho otcem je skutečný světec Kónstantin-Cyril a slovanská literární tvorba se zbavila pohanského dědictví starých Helénů a vychází pouze z křesťanských zdrojů. Tím je dáno tematické pole východoslovanské literatury na mnoho staletí dopředu – na rozdíl od Středomoří či evropského západu se nebude zabývat „helénskými“ vědami a antickým dědictvím, ale veškeré své úsilí napře k rozvíjení křesťanského ideálu Spásy a krásy. Přes novost psané kultury se jí prostředí kyjevského státu chopilo takřka dychtivě. Už během 11. století se rozvinula gramotnost jeho obyvatel na evropské poměry nebývale. Psát se neučila pouze duchovní elita, ale – jak nám dokládají nálezy nápisů na novgorodských březových kůrách – i městské obyvatelstvo a příslušníci panujícího rodu. Písmo se tak – na rozdíl od národů západu a středu Evropy používajících latinu – stalo běžnou realitou a známým jevem přinejmenším ve staroruských městech. Slovanský jazyk se stal jazykem literárním na několika úrovních – na rovině liturgické v pozici posvátného jazyka, na rovině významných děl i oficiální korespondence jako jazyk vysokého stylu, ale i na rovině hovorové tak, jak byl zachycován při každodenním styku na březových kůrách, v nápisech na zdech či osobních předmětech nebo při právních procesech, což našlo svůj odraz i v prvních práv ních dokumentech kyjevské Rusi. Tvorba tohoto období byla nepochybně především překladová, což ovšem nijak úroveň místní literatury nesnižuje, neboť překlad je plnohodnotnou součástí literární práce. Slovanské písemnictví si díky tomu vybrousilo vlastní slovní zásobu a vytvořilo vlastní pojmy pro filozofii, teologii nebo poetiku, čímž se dnes může pochlubit jen málokterý jazyk. Na druhé straně inspirace ze strany rozvinuté středozemní literární tradice – především té řecké a syrské – vedla i staroruské učence k sestavování vlastních děl. Jako většina mladých křesťanských literatur se i staroruská věnovala nejprve základním žánrům – homiletice a hagiografii. Do nich během 11. století vložila své základ ní a formativní ideály, svůj pohled na svět, na společnost i na aktuální politickou situaci. V nich rovněž popsala, jak vidí místo své society ve světových dějinách i ve společnosti ostatních národů. Záhy se však objevily další žánry

a témata, především květ východoslovanské středověké literatury – letopisectví a s ním první staroruská kronika Povesť vremennych let. Mimoto se setkáváme i s literaturou poučnou, právní, cestopisnou či s duchovní poezií. Konstituováním těchto žánrů ve východoslovanském prostředí byl otevřen prostor pro mohutný rozvoj jeho originální literární tvorby středověkého typu od 12. do 17. století. Ze staroruské literatury byla českému čtenáři představena již řada děl. Pomineme-li překlady 19. století, jedná se především o výbor Ruská středověká literatura. Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského. Výbor textů 11.–14. století, do něhož editoři Emilie Bláhová, Václav Konzal a Zoe Hauptová zařadili texty od 11. do konce 14. století v plném znění či pouze v ukázkách. Podobně koncipován je i výbor Světly Mathauserové Povídky ze staré Rusi, který má ovšem širší časový záběr a podle tradičního pojetí situuje středověkou literaturu na Rusi až do 17. století. K tomuto výčtu jsme nedávno přispěli novým překladem staroruské kroniky Povesť vremennych let. Český čtenář má k dispozici i překlad řady nápisů na březové kůře nalezených při archeologických vykopávkách v Novgorodě, publikovaných v knize Valentina Lavrenťjeviče Janina Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, kterou přeložila Jitka Komendová. Výběr textů naší knihy má proto doplnit tento seznam především o díla z formativního období staroruské literatury, tj. 11. a počátku 12. století. Jejich žánrové spektrum je rozmanité. Do výboru jsme zařadili významné hagiografické texty z pera staroruského svatopisce Nestora, abychom představili tohoto originálního a talentovaného tvůrce, který je v našem prostředí spíše spojován s nejstarším letopisem kyjevského státu. Jedná se o legendu o svatých Borisi a Glebovi a legendu o igumenovi Pečerského kláštera v Kyjevě Feodosijovi. Protože sám Feodosij byl literárně činný, zařazujeme do překladu i ty homilie, které jsou mu připisovány. K homileticko-panegyrické tvorbě lze počítat i Památku a pochvalu knížeti Vladimírovi od mnicha Jakova, v němž

Pančenko A. M., Metamorfózy ruské kultury. Sborník statí a esejů, přel. Kolár J., Komendová J., Řoutil M., Téra M., Červený Kostelec 2012, s. 122–123. Viz Franklin S., Writing, Society and Culture in Early Rus, c. 950–1300, Cambridge 2002.

Ruská středověká literatura. Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského. Výbor textů 11.–14. století, Bláhová E., Hauptová Z., Konzal V. (edd.), Červený Kostelec 20132. Povídky ze staré Rusi, Mathauserová S. (trans. et ed.), Praha 1984. Vyprávění o minulých letech. Nestorův letopis ruský – nejstarší staroruská kronika, přeložil, úvodní studií, poznámkami a komentáři opatřil Michal Téra, Červený Kostelec 2014. Janin V. L., Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, přel. Komendová J., Červený Kostelec 2007. 11

Úvodem

je Vladimír veleben jako ten, kdo přinesl křesťanství na Rus. Specifický žánr a velmi zajímavé dílo představuje Poučení knížete Vladimíra II. Monomacha, které navazuje na tradici „poučné“ literatury a zároveň čtenáři odkrývá prostředí nejvyšší kyjevské politické elity. Nakonec je do výboru vřazena i mimořádně významná právní památka staré Rusi – Ruská pravda v obou svých variantách krátké i obšírné. Většina z těchto textů je ze staroruštiny přeložena poprvé – Nestorova boriso-glebská legenda, Feodosijova kázání, Ruská pravda. Rovněž legenda o svatém Feodosijovi nebyla do češtiny dosud přeložena, pouze jako ukázka jsou převedeny krátké fragmenty v překladu Zoe Hauptové v knize Ruská středověká literatura. Poučení Vladimíra Monomacha přeložil pouze K. J. Erben a publikoval ho spolu s překladem Povesti vremennych let, protože originál díla se dochoval v jedné z variant letopisu (Lavrenťjevský) pod rokem 1096; tento překlad je však už notně zastaralý. Novodobý překlad byl pořízen pouze v případě Památky a pochvaly od mnicha Jakova, kterou publikoval J. B. Lášek ve své knize Počátky křesťanství u východních Slovanů.

Lášek J. B., Počátky křesťanství u východních Slovanů, Praha 1997, s. 245‒253.

Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

Pozoruhodný svět východoslovanského mnišství se rodí v 11. století. Relativně nedlouho po přijetí křtu a zřízení první církevní organizace proniká na Rus nový způsob zasvěceného života. Nemohlo tomu být jinak – byzantské křesťanství, odkud nová víra na Rus přišla, bylo prosyceno mnišskou tradicí a kulturou, která pevně tkvěla v egyptských pouštích, syrských skalních klášterech a palestinských pustinách. Východokřesťanské mnišství si v novém prostředí brzy získalo následovníky a vydalo ze sebe první světce. Není divu, že počátky staroruské mnišské tradice jsou spojeny s hlavním městem tehdejší Rusi – Kyjevem. Sem směřovala prvotní misie, zdejší knížecí dvůr podporoval novou církevní organizaci a vnitřní misii a zde se soustředila i první literární a pedagogická činnost spojená s církevním prostředím. V samotném městě a v jeho okolí vznikly také první kláštery. Je pravděpodobné, že vznikaly již nedlouho po křtu, ještě za vlády Vladimíra I. (980–1015) a jejich zakladateli v počátečním období bývali pravděpodobně řečtí mniši. Za Vladimírova nástupce Jaroslava Moudrého (1019–1054) však počet mnichů zřejmě vzrostl, a především se objevuje jejich druhá generace, která už částečně vychází z domácího prostředí. Vyznavači zasvěceného života se rovněž seznamují s bohatou spirituální i kulturní tradicí východního mnišství a vědomě navazují na různé typy klášterních komunit v Byzanci a na Předním východě. To byl mimo jiné také případ poustevníka Antonije, který (jak nás informuje první staroruská kronika) navštívil řecký Athos a poučen tamní zkušeností se vrátil do Kyjeva, v jehož blízkosti se usadil a vytvořil zárodek budoucího klášterního společenství. Antonij se uchýlil na místo u Dněpru, kde před ním 57

Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

sídlil již jiný poustevník – Ilarion. Ten však v této době (v roce 1051) byl knížetem Jaroslavem vyzdvihnut na metropolitní stolec v Kyjevě, a tak jeho poustevna – jeskyně vyhloubená na návrší nedaleko města – zůstala opuštěna. Do této jeskyně se Antonij uchýlil, neboť nebyl spokojen se způsobem života v jiných kyjevských klášterech, a brzy nalezl následovníky, kteří si na dněperském břehu rovněž vyhloubili své jeskyně-cely. Tak byl položen základ nejvýznamnějšímu a nejslavnějšímu kyjevskému klášteru, jenž získal jméno podle své původní podoby – Jeskynní neboli Pečerský (pečera = jeskyně). Velmi brzy se mezi Antonijovými žáky objevil také přibližně dvacetiletý mladík, který přijal jméno Feodosij. Komunita se postupně rozšířila a získala rysy mnišského společenství. Antonij ustanovil za igumena mnicha Varlaama a sám se poněkud vzdálil ostatním, neboť spíše než koinobitní vyznával poustevnický způsob života. Varlaam však byl z příkazu knížete po jisté době jmenován igumenem kláštera svatého Démétria v Kyjevě a igumenem pečerské komunity se stal tehdy ještě mladý Feodosij. Byl jím až do své smrti v roce 1074. Feodosijův igumenát znamenal pro pečerské mnichy řadu významných změn. Komunita se zformovala v regulérní klášter, díky své stoupající početnosti vystoupila z jeskyň a vybudovala klášterní chrám, cely a celý klášterní komplex. Feodosij velmi dbal na mnišskou disciplínu a vzorem kázně se mu stal konstantinopolský Studijský klášter, jehož pravidla zavedl a vytrvale vyžadoval. Klášter pod jeho vedením už nebyl pouhým společenstvím poustevníků, ale v řadě ohledů se otevřel okolnímu světu. Za mnichy začali docházet lidé z okolí včetně příslušníků elity, aby zde hledali duchovní vedení nebo radu. Komunita se rovněž věnovala sociální činnosti, na kterou Feodosij kladl velký důraz. Započala zde i literární činnost, sám Feodosij byl autorem několika děl homiletického charakteru a později se mniši z Pečerského kláštera podíleli i na kyjevské letopisné tvorbě. Díky kontaktům na politickou elitu kyjevského státu byl klášter a jeho představitel součástí politického dění. Nejostřeji se to projevilo v 70. letech 11. století – tehdy byl podruhé ze stolce svržen kníže Izjaslav I. (v roce 1073) a vyhnán svým mladším bratrem Svjatoslavem II. (1073–1076). Feodosij vstoupil do tohoto konfliktu a velmi razantně se zastal Izjaslava. Přestože nedosáhl jeho návratu (k němu došlo až po Feodosijově smrti v roce 1076), svědčí o jeho autoritě fakt, že si kníže Svjatoslav nedovolil proti němu jakkoliv zasáhnout.

Po Feodosijově smrti klášterní disciplína poněkud polevila a objevily se také první závažnější konflikty – Feodosijův nástupce Stěpan byl po jisté době mnichy dokonce vyhnán. Nicméně vzpomínka na velkého igumena se postupně proměnila v kult a tento kult došel svého naplnění – v roce 1091 byly slavnostně přeneseny jeho ostatky z poustevnické jeskyně do chrámu Zesnutí Matky Boží a na počátku roku 1103 bylo jeho jméno zapsáno do Synodiku, čímž byla kanonizace oficiálně potvrzena. Feodosij tak předběhl v úctě nejen svého učitele Antonije, ale i později kanonizovaná knížata Vladimíra a Olgu. Pouze Boris a Gleb, knížata-mučedníci, požívali starší úcty než on. Feodosij se však projevil jako nový typ východoslovanského světce – pokorný mnich, laskavý ke světu a přísný k sobě. Stal se tak vzorem pro celou plejádu významných mnišských postav ve východní Evropě. O Feodosijově životě se dozvídáme především ze dvou zdrojů: prvním je nejstarší kyjevská kronika Povesť vremennych let a druhým legenda, kterou napsal Nestor, autor starší legendy o Borisi a Glebovi. Otázka vztahu obou textů a jejich autorství je však poněkud komplikovaná. Dosud není jednoznačně uzavřen spor o to, zda na obou textech pracoval pečerský mnich Nestor. Od 13. století byl totiž Nestor označován za autora či přinejmenším posledního redaktora Povesti vremennych let. Text letopisu však vykazuje vůči legendě řadu podstatných rozdílů nejrůznějšího charakteru. Rozdílný je styl obou textů – to by se však dalo vysvětlit žánrovou odlišností kroniky a legendy. Rovněž je jisté, že kronika se skládala postupně za účasti více autorů a redaktorů a Nestor mohl být pouze závěrečným redaktorem. Nicméně v legendě o Feodosijovi a v příslušné pasáži Povesti vremennych let, která se týká Feodosije, nacházíme i závažné faktické rozdíly. Podrobně je shrnul Apollon Kuzmin:

Více viz: Поппэ А., Cтудиты на Руси. Истоки и начальная история Киево-Печерского монастыря, Киïв 2011.

legenda

letopis

kníže Jaroslav je pohřben svým nejstarším žijícím synem Izjaslavem

kníže Jaroslav je pohřben svým třetím synem Vsevolodem

nový klášter založil Feodosij (1062)

nový klášter založil předchozí igumen Varlaam (bez data)

Antonij se uchýlil do ústraní, když počet mnichů dosáhl patnácti

Antonij se uchýlil do ústraní, když počet mnichů dosáhl dvanácti

Fedotov G. P., Svatí staré Rusi, přel. Komendová J., Řoutil M., Červený Kostelec 2011, s. 33. 59

Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

Studijská pravidla na Rus přinesl eunuch Efrem, pozdější perejaslavský biskup

Studijská pravidla na Rus donesl Řek Michaél, který přišel z Konstantinopole s kyjevským metropolitou Géorgiem

před svou smrtí vybírá Feodosij za igumena Stěfana za souhlasu všech

volba nového igumena je komplikova ná, Feodosij navrhuje mnicha Jakova, bratři však volí Stěfana a Feodosij jim vyčítá, že se řídí vlastními požadavky a nikoliv Boží Vůlí

před volbou nástupce byl Feodosij ne mocen tři dny

před volbou nástupce byl Feodosij nemocen pět dní

Feodosij určil svoji smrt na sobotu po východu Slunce

Feodosij zemřel v sedm hodin ráno bez vyslovení proroctví

mnich a autor legendy Nestor byl do kláštera přijat a postřižen Feodosijovým nástupcem, igumenem Stěpanem

autor letopisného textu přišel do kláš tera v sedmnácti letech a byl přijat igu menem Feodosijem

legendista mluví o jednom z nejstarších členů komunity a budoucím igu menovi Nikonovi s úctou

autor letopisu líčí vidění bratra Matve je, který v chrámu na Nikonově místě spatřil osla

Feodosij vysvětluje vidění bratra Da miana

Feodosij Damianovi jeho vidění nevysvětluje

Autor legendy navíc sympatizuje s knížetem Izjaslavem, vyzdvihuje Feodo sije nad Antonijem, má vztah žáka k igumenům Stěfanovi a Nikonovi („velkému Nikonovi“), informuje o Stěfanově činnosti jako igumena i vladimirského biskupa a Vladimir Volyňský zaujímá zvláštní místo v jeho legendách. To vše v letopisu nenalezneme. Naopak se na rozdíl od letopisce vůbec nezajímá o severoruské oblasti.

Кузьмин А. Г., Начальные этапы древнерусского летописания, Москва 1977, s. 146–147.

Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

Tyto zřejmé rozpory vedly k různým teoriím o době a autorství legendy i letopisu. Vzhledem k tomu, že v době svého zrodu byla ruská historiografie ovlivněna neochvějným přesvědčením jejích zakladatelů Vasilije Tatiščeva a Augusta Ludwiga von Schlözera o Nestorově autorství Povesti vremennych let, buď odmítala tyto rozdíly vidět, nebo popírala, že by Nestor mohl být autorem legendy o Feodosijovi. Teprve v polovině 19. století byla otázka položena opačně – co když je Nestor autorem legendy, ale nikoliv letopisu? Totožnost svatopisce a letopisce tak popírali Alexandr Kubarjov, Pjotr Kazanskij nebo Sergej Solovjov. Podobně se vyslovoval i Sergej Bugoslavskij, který tvrdil, že v letopisu neexistuje text, který by mohl být připsán autorovi legendy. Totožnost svatopisce a letopisce však opět nadhodil Alexandr Šachmatov. Šachmatov považoval Nestora za autora legend o Borisi a Glebovi a o Feodosijovi, které napsal v 80. letech, letopis pak měl sestavit až o více než dvacet let později, během nichž se změnil jeho styl. To ovšem vyvolalo další diskusi, která se zaměřila na dobu vzniku legendy. Starší badatelé kladli vznik legendy na přelom 11. a 12. století – Alexandr Kubarjov měl za to, že legenda vznikla po poloveckém nájezdu roku 1093, tj. v roce 1094,10 Michail Pogodin zase dával do souvislosti vznik legendy se zapsáním Feodosijova jména do

Tak např. Тимковский Р. Ф., „Краткое исследование о патерике пр. Нестора, летописца российского“, in: Записки и труды Общества истории и древностей российских, учрежденнаго при Императорском Московском Университете, часть 1, книга 1, Москва 1815, s. 70–73. Кубарев А. М., „О патерике печерском“, in: Чтения в Обществе истории и древ ностей российских при Московском университете, 1847/9/1, s. 4. Казанский П. C., „Ещё вопрос о Несторе. Можно ли думать, что писатель Жития преподобного Феодосия Печерского и летописи, известной под именем Несторовой, есть одно и то же лицо?“, Временник Общества истории и древностей российских, 1849/1/1, s. 23-30; Казанский П. С., „Разбор ответа г-на П. Б. на новый вопрос о Несторе“, in: Отечественные записки, 1851/1/8, s. 80–99 (odpověď P. Butkovovi, který se snažil uchovat autoritu Nestora jako letopisce i hagiografa). Соловёв С. М., История России, кн. 2, Москва 1960, s. 110–112. Бугославский С. А., „К вопросу о характере и объёме литературной деятель ности преп. Нестора“, in: Известия Отделения русского языка и словесности императорской Академии наук, 1914/19/1, s. 131–186. Шахматов А. А., Повесть временных лет, том 1, Петроград 1916, s. LXXVII. 10 Кубарев А. М., „Нестор, первый писатель российской истории, церковной и гражданской“, in: Русский исторический сборник Общества истории и древностей российских при Московском университете, 1842/4/4, s. 409–437.

Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

Synodiku v roce 1108.11 Novou dataci navrhli Alexandr Šachmatov12 a Dmitrij Abramovič:13 oba vyšli ze skutečnosti, že legenda (na rozdíl od letopisu) ne uvádí ani přenesení Feodosijových ostatků v roce 1091, ani další igumeny po Nikonovi (zemřel v roce 1088), a proto musela být napsána před rokem 1088 nejspíše z popudu samotného igumena Nikona. Šachmatov sice později své názory změnil a přiklonil se k datu vzniku legendy do roku 1108, ovšem léta před rokem 1088 jsou nejčastěji uváděným datem sepsání legendy. Je to dáno již tím, že legendista se v samotném úvodu zmiňuje o předchozím sepsání legendy o Borisi a Glebovi. Vzhledem k tomu, že oficiální přenesení těl obou mučedníků proběhlo v roce 1072, zdá se pravděpodobné, že vznik feodosijev ské legendy následoval relativně nedlouho po tomto datu, a tedy i krátce po Feodosijově smrti. Proto se k 70. nebo 80. létům jako k datu vzniku legendy hlásí řada autorů: Igor Jerjomin,14 Frauke Siefkesová,15 Grigorij Fedotov,16 Georg Podskalsky17 nebo Vladimír Toporov.18 Nechybí však ani názory zastávající pozdější dataci a jejich argumenty shrnul opět Apollon Kuzmin: Nestor nepíše o Feodosijovi jako ten, kdo ho znal – jestliže přišel až za Stěfana, tak vše slyšel od starších, jmenuje pouze dva současníky – kelara Fedora a mnicha Ilariona – jako své svědky a mluví o nich v minulém čase, to znamená, že psal až po dlouhé době. Nestor líčí události jako velmi vzdálené – usídlení jakéhosi bojara na ostrově u Konstantinopole, o působení budoucího igumena Nikona v Tmutarakani nezná podrobnosti – neví, že tamní kostel nechal postavit Mstislav v roce 1022, nevyzná se v topografii města, ví pouze o tamní

smrti knížete Rostislava Vladimiroviče v roce 1066; o eunuchovi Efremovi hovoří jako o vzdáleném v čase – Efrem byl však ještě v 90. letech perejaslavským biskupem, o kněžně Gertrudě, manželce Izjaslava I., hovoří, jako by ji neznal osobně (nejmenuje ji), přitom zemřela v roce 1108.19 Celá diskuse je v podstatě dodnes neuzavřená. Existuje pochopitelně ještě jedna možnost – že hagiograf Nestor a letopisec Nestor jsou dvě různé osoby. Tato teorie se objevila již v 19. století,20 nedisponuje však žádným přímým důkazem. Pokud bychom měli shrnout dosavadní bádání, pak můžeme nepochybně za autora legendy označit mnicha Nestora, který již před ní sepsal Život Borise a Gleba. Zásadní rozdíly v textu legendy a pasáží z Povesti vremennych let ohledně Feodosije svědčí o tom, že byly sepsány rozdílnými autory. To však nijak nevylučuje podíl Nestora na letopisné práci. K té mohl přistoupit později jako hlavní redaktor a sestavitel konečné podoby kroniky. To by ovšem rovněž upřesňovalo dataci vzniku legendy. Kronika získala svoji konečnou podobu na počátku 12. století, legenda by tak vznikla dříve. Nicméně letopisný text o Feodosijovi mohl vznikat v podobné době jako Život svatého Feodo sije a dost možná i na stejném místě – v Kyjevo-pečerském klášteře. Legenda však vznikla velmi pravděpodobně před rokem 1088 – bylo by totiž velmi zvláštní, kdyby svatopisec vynechal jednu ze základních částí legendistického žánru: translatio neboli přenos ostatků světce (který byl obvykle doprovázen zázraky) a jejich uložení v klášterním chrámu. Rovněž by autor nepochybně neopomněl zmínit i další igumeny kláštera po Nikonovi. Výše zmíněné námitky Kuzmina se týkají především autorova vnímání času a zacházení s ním, kdy všechny události líčí jako velmi vzdálené – to je však základ Nestorova stylu: čas je zde prodloužen do neurčitosti a hlavní časovou jednotkou není rok, ale den.21 A přestože všechny události řadí chronologicky (a odklon od této posloupnosti omlouvá),22 nejsou v textu skoro žádná data. Nestor se především snaží zachytit skutky svatého muže a předat je dalším generacím, aby se na ně nezapomnělo – a to je evidentní snaha o svatořečení pečerského igumena: autor se totiž snaží vytvořit kontinuální úctu k případnému světci, což byla podmínka pro jeho kanonizaci. Sepsání legendy tak jistě následovalo

Погодин М. П., „Нестерово Житие св. Феодосия, как исторический источник“, in: Известия императорской Академии наук по Отделению русского языка и словесности, 1860/9/4, s. 193–214. 12 Шахматов А. А., „Несколько слов о Несторовом житии Феодосия“, in: Извес тия Отделения русского языка и словесности императорской Академии наук, 1896/1/1, s. 46–65. 13 Абрамович Д. И., Исследование о Киево-печерском патерике как историко-ли тературном памятнике, Санкт-Петербург 1902, s. IV–VI. 14 Ерёмин И. П., Литература Древней Руси (этюды и характеристики), Москва – Ленинград 1966, s. 28. 15 Siefkes F., Zur Form des Žitije Feodosija. Vergleichende Studien zur byzantinischen und altrussischen Literatur, Berlin – Zürich 1970, s. 25–26. 16 Fedotov, Svatí staré Rusi…, op. cit. s. 33. 17 Podskalsky G., Christentum und theologische Literatur in der Kiever Rus‘ (988–1237), München 1982, s. 122–126. 18 Топоров В. Н., Святость и святые в русской духовной культуре. Том 1 – первый век христианства на Руси, Москва 1995, s. 612–613. 11

Кузьмин, Начальные этапы…, op. cit., s. 150–151. Např. Левитский Н., „Важнейшие источники для определения времени крещения Владимира и Руси и их данные“, in: Християнское чтение, 1890/1, s. 687–697. 21 Топоров, Святость и святые…, op. cit., s. 623. 22 Кусков В. В., Прокофьев Н. И., История древнерусской литературы, Ленин град 1987, s. 74. 19 20

Legenda o Feodosiji Pečerském a její hrdina

relativně nedlouho po Feodosijově smrti a ještě před přenesením jeho ostatků, neboť to již byl první oficiální krok kanonizace, který by ovšem bez nepřetržité úcty a zachycení skutků svatého byl jen těžko myslitelný. Legenda je rozdělena do dvou základních celků. První část pojednává o Feo dosijově dětství a mládí a hlavní náplní je popis Feodosijova zápasu o jeho povolání. Feodosij nepatří mezi ten typ světců, kteří by během svého života prošli nějakým zásadním zlomem či osvícením vedoucím k nalezení pravé cesty a odvrácení se od předchozího způsobu života. Naopak – od samého počátku své pozemské pouti se Feodosij vyznačuje tíhnutím k duchovní sféře a k úniku z tohoto světa: straní se dětských her, studuje svaté knihy, pokorně se účastní prací vyhrazených pro služebníky, nedbá o svůj oděv, přestože nepochybně pochází ze zámožnější rodiny. První projev Feodosijovy touhy po „jiném“ světě než po tom, který ho obklopoval, se projevuje v jeho přání vydat se na pouť do Palestiny a navštívit místa, po nichž kráčel Kristus. Chce Krista následovat v jeho stopách, jak však dospívá a dozrává, začíná chápat, že více než Krista následovat je Krista napodobovat (imitatio Christi), a svoje úsilí zaměří právě tímto směrem. Ovšem už v počátcích duchovní cesty nara zí na svého hlavního protivníka – vlastní matku. Ta ho zadrží, když se tajně pokouší odejít s poutníky, a následně se ho snaží značně brutálními prostředky donutit k poslušnosti a zařazení do „normální“ společnosti. Feodosijova matka má evidentně přesnou představu, jaký má její syn vést život a jaké má zastávat společenské postavení. Ona sama i její zesnulý manžel patřili k tzv. knížecím lidem a pohybovali se nepochybně v místní elitě, kam se snažila protlačit i Feodosije. Portrét, který legendista vylíčil, je neobyčejně plastický a věrohodný. Popisuje ji i fyzicky jako mohutnou, energickou a divokou osobu, která více připomínala muže než ženu. Na druhou stranu není charakterizována jako absolutní zlo – není ve spojení s ďáblem, není pohankou ani nesplňuje jiná hagiografická klišé, která bychom v takovém textu čekali. Hlásí se ke křesťanství a nepochybně má úctu k duchovním, přesto považuje za ne myslitelné, aby se jedním z nich stal její syn. Svatopisec dokonce na jednom místě tvrdí, že Feodosije velmi milovala, pouze její láska byla „pozemská“ a slepá k nebeským věcem. Feodosij je pro ni přirozenou součástí jejího života, a proto ji ze všeho nejvíce dráždí jeho autonomní projev, který považuje za hříšnou neposlušnost a osobní útok proti ní. Ve svých očích tak pro syna zabezpečuje nejšťastnější možný život, fakticky se ho však snaží zbavit osobnosti a vlastního rozhodování. Jejich soužití se tak mění ve vyčerpávající souboj, který Feodosije staví před obtížně řešitelné dilema – jak kráčet po Božích stezkách, když to vyvolává tak silnou nenávist ze strany vlastní matky.

Bohorodička Svenská se svatými Antonijem a Feodosijem Pečerskými, ikona, kolem roku 1288.

Literatura

Абрамович Д. И., Исследование о Киево-печерском патерике как историко-литературном памятнике, Санкт-Петербург 1902. Абрамович Д. И., Жития святых мучеников Бориса и Глеба и службы им, Петроград 1916 [Памятники древнерусской литературы, вып. 2], s. 1–26. Библиотека литературы Древней Руси. Том 1. XI–XII века, Санкт-Петербург 2004. Библиотека литературы Древней Руси. Том 3. XI–XII века, Санкт-Петербург 2004. Библиотека литературы Древней Руси. Том 4. XII век, Санкт-Петербург 2004. Бодянский О. М., „Чтение о житии и погублении и о чюдесех святую и блаженую страстотерпьцю Бориса и Глеба. Списание Нестора по харатейному списку московской Синодальной библиотеки, с разночтениями по некоторым другим“, in: Чтения в Обществе истории и древностей российских при Московском университете, 1859/1, s. 1–24. Боровьский Я. Е., Мифологический мир древних киевлян, Киев 1982. Бугославский С. А., „К вопросу о характере и объеме литературной деятель ности преподобного Нестора“, in: Известия Отделения русского языка и словесности Российской академии наук, 1914/19/1, s. 131–186; 1914/19/3, s. 153–191. Бугославский С. А., „К литературной истории Памяти и похвалы князю Влади миру“, in: Известия Отделения русского языка и словесности Российской академии наук, 1924/29, s. 141–153. Бугославский С. А., Текстология Древней Руси, т. 2: Древнерусские литератур ные произведения о Борисе и Глебе, Артамонов Ю. А. (ed.), Москва 2007 [Studia philologica], приложение I, s. 571–598 (reprint, ponecháno stránkování z roku 1928).

259

Literatura

Бугославський C. [О.], Україно-руськi пам‘ятки XI–XVIII в.в. про князiв Бориса та Глiба (Розвiдка й тексти), Київ 1928. Введение христианства на Руси, Сухов А. Д. (ed.), Москва 1987. Велецкая Н. Н., Языческая символика славянских ритуалов. Издание второе, исправленое и дополненное, Москва 2003. Воронин Н. Н., „Анонимное сказание о Борисе и Глебе, его стиль и автор“, in: Труды Отдела древнерусской литературы, 1957/13, s. 11–56. Гладкова О. В., „Житие Евстафия Плакиды как источник чтения о Борисе и Глебе Нестора: вопросы текстологии, поэтики и идеологии“, in: Древняя Русь: вопросы медиевистики, 2012/47, s. 28–37. Голубинский Е. Е., История русской церкви, т. 1, ч. 1, Москва 1901. Горский А. А., „Летописный контекст русско-византийских договоров и пробле ма «договора 907 г.»“, in: Ad fontem/У источника. Сборник статей в честь Сергея Михайловича Каштанова, Москва 2005, s. 147–152. Дёмин А. С., О художественности древнерусской литературы, Москва 1998. Дёмин А. С., Поэтика древнерусской литературы (ХI–ХIII вв.), Москва 2009. Древняя Русь в свете зарубежных источников. Xрестоматия. 3 том – восточ ные источники, Калинина Т. М., Коновалова И. Г., Петрухин В. Я. (edd.), Москва 2009. Древняя Русь в свете зарубежных источников. Xрестоматия. 5 том – древне скандинавские источники, Джаксон Т. Н., Глазырина Г. В., Мельникова Е. А. (edd.), Москва 2009. Ерёмин И. П., „Литературное наследие Феодосия Печерского“, in: Труды Отделя древнерусской литературы Института литературы, 1947/5, s. 159–184. Ерёмин И. П., Литература Древней Руси (этюды и характеристики), Москва – Ленинград 1966. Зиборов В. К., О летописи Нестора. Основной летописный свод в русском летописании XI в., Санкт-Петербург 1995. Зимин А. А., Правда русская, Москва 1999. Казанский П. C., „Ещё вопрос о Несторе. Можно ли думать, что писатель Жития преподобного Феодосия Печерского и летописи, известной под именем Несторовой, есть одно и то же лицо?“, Временник Общества истории и древностей российских, 1849/1/1, s. 23–30. Казанский П. С., „Разбор ответа г-на П. Б. на новый вопрос о Несторе“, in: Отечественные записки, 1851/1/8, s. 80–99. Калугин В. В., „‘Кънигы’: отношение древнерусских писателей к книге“, in: Древнерусская литература. Изображение общества, Дёмин А. С. (ed.), Москва 1991. Кириллин В. М., „«Слово о вере христианской и латинской» Феодосия Печер ского“, in: Древнерусская литература. Восприятие Запада в ХI–ХIV вв., Москва 1996, s. 51–93.

Конявская Е. Л., Авторское самосознание древнерусского книжника (Х – середина ХV вв.), Москва 2000. Кубарев А. М., „О патерике печерском“, in:Чтения в Обществе истории и древ ностей российских при Московском университете, 1847/9/1, s. 1–22. Кубарев А. М., „Нестор, первой писатель российской истории, церковной и гражданской“, in: Русский исторический сборник Общества истории и древностей российских при Московском университете, 1842/4/4, s. 409–437. Кузьмин А. Г., Начальные этапы древнерусского летописания, Москва 1977. Кусков В. В., Прокофьев Н. И., История древнерусской литературы, Ленинград 1987. Левитский Н., „Важнейшие источники для определения времени крещения Владимира и Руси и их данные“, in: Християнское чтение, 1890/1, s. 687–697. Лихачёв Д. С., Великое наследие: класические произведения литературы Древней Руси, Санкт-Петербург 1997. Лихачёв Д. С., „Владимир Всеволодович Мономах“, in: Словарь книжников и книжности древней Руси I (XI–XIV), Лихачёв Д. С. (ed.), Ленинград 1987. Лотман Ю. М., О русской литературе. Статьи и исследования (1958–1993). История русской прозы. Теория литературы, Санкт-Петербург 1997. Милютенко Н. И., Святой равноапостольный князь Владимир и крещение Руси. Древнейшие письменные источники, Санкт-Петербург 2008. Макарий (Булгаков), „Три памятника русской духовной литературы XI века“, in: Христианское Чтение, 1849/2, s. 301–335, 377–407, 450–453. Макарий (Булгаков), „Памятники древле-русской духовной письменности. Сказание преподобного Нестора о житии и убиении благоверных князей Бориса и Глеба“, in: Православный собеседник, 1858/1/4 (апрель), s. 578–604. Макарий (Булгаков), История Русской Церкви, том 2, Санкт Петербург 18892. Мюллер Л., „О времени канонизации святых Бориса и Глеба“, in: Russia Mediaevalis, 1995/8/1, s. 18. Насонов А. Н., История русского летописания ХI – начала ХII века. Очерки и исследования, Москва 1969. Никольский Н. К., Ближайшие задачи древнерусской литературы, Санкт-Петербург 1902. Никольский Н. К., „Сербский список поучения о хождении к церкви и о молит ве, приписываемого св. Феодосию Печерскому“, in: Библиографическая летопись. Журнал библиографии древне-русской письменности и искусства, 1915/2, s. 68–71. Никольский С. Л., „О дружинном праве в эпоху становления государствен ности на Руси“, in: Средневековая Русь, 2004/4, s. 5–48.

260

261

Literatura

Письменные памятники истории Древней Руси. Летописы. Повести. Хождения. Поучения. Жития. Послания. Аннотированный каталог справочник, Щапов Я. Н. (ed.), Санкт-Петербург 2003. Погодин М. П., „Иаков мних, русский писатель ХI в. и его сочинения“, in: Известия императорской Академии наук по Отделению русского языка и словесности, 1852/1, s. 326–334. Погодин М. П., „Нестерово Житие св. Феодосия, как исторический источник“, in: Известия императорской Академии наук по Отделению русского языка и словесности, 1860/9/4, s. 193–214. Поппэ А., „О зарождении культа святых Бориса и Глеба и о посвященных им произведениях“, in: Russia mediaevalis, 1995/8/1, s. 22–23. Поппэ А., Cтудиты на Руси. Истоки и начальная история Киево-Печерского монастыря, Киïв 2011. Правда русская. II. Комментарии, Александров Б. В., Геиман В. Г., Кочин Г. Е., Лавров Н. Ф., Романов Б. А., Греков Б. Д. (edd.), Москва 1947. Присёлков М. Д., Нестор летописец. Опыт историко-литературной характе ристики, Петербург 1923. Пузанов В. В., „Социокультурные образы «Чтения о святых мучениках Борисе и Глебе»“, in: Вестник Удмуртского универзитета – История и филология, 2009/2, s. 3–30. Ревелли Д., „Христианские воззрения в «Чтении» Нестора“, in: Памяти Дмитрия Сергеевича Лихачева, Творогов О. В. (red.), Москва 2003, s. 70–77. Робинсон А. Н., Литература древней Руси в литературном процесе средневе ковья XI–XIII вв. Очерки литературно-исторической типологии, Москва 1980. Сборник статей в честь В. И. Ламанского, Санкт-Петербург 1906. Свердлов М. Б., От Закона Русского к Русской Правде, Москва 1988. Свердлов М. Б., Домонгольская Русь. Князь и княжеская власть на Руси VI – первой прети ХIII вв., Санкт-Петербург 2003. Свердлов Б. Д., Русская правда. Пособие к спецкурсу, Санкт-Петербург 1992. Святые князья-мученики Борис и Глеб: Научное издание, исследование и подго товка текстов Милютенко Н. И., Санкт-Петербург 2006. Словарь книжников и книжности Древней Руси (ХI – первая половина ХIV в.), Лихачёв Д. С. (ed.), Ленинград 1987. Смирнов С. И., Древнерусский духовник, Москва 20042. Соболевский А. А., „В каком году крестился св. Владимир?“, in: Журнал Минис терства народного просвещения, 1888/4, s. 396–403. Соболевский А. А., „Память и похвала св. Владимира и Сказание о св. Борисе и Глебе (по поводу статьи г. Левитского)“, in: Христианское чтение, 1890/5–6, s. 791–804.

Соловёв С. М., История России, кн. 2, Москва 1960. Сперанский М. Н., „К истории взаимоотношений русской и югославянских литератур (русские памятники письменности на юге славянства)“, in: Известия Отделения русского языка и словесности Российской академии наук, 1921/6, s. 143–206. Срезневский И. И., Сказания о свв. Борисе и Глебе. Сильвестровский список XIV в., Санкт-Петербург 1860. Срезневский В. И., „Мусин-Пушкинский сборник 1414 в копии начала ХIХ в.“, in: Записки Академии наук, 1893/72 – приложение 5, s. 17–31. Срезневский В. И., „Память и похвала князю Владимиру и его житие по списку 1494 года“, in: Записки Академии наук – историческо-филологическое отделение, 1897/1/6. Стефанович П. С., Бояре, отроки, дружины: военно-политическая элита Руси в Х–ХI веках, Москва 2012. Татищев В. Н., История Российская, т. 7, Москва – Ленинград 1968. Тимковский Р. Ф., „Краткое исследование о патерике пр. Нестора, летописца российского“, in: Записки и труды Общества истории и древностей российских, учрежденнаго при Императорском Московском Универcитете, часть 1, книга 1, Москва 1815, s. 53–74. Тихомиров М. Н., Исследование о Русской Правде, Москва – Ленинград 1941. Тихомиров М. Н., Пособие для изучение Русской правды, Москва 1953. Тихомиров М. Н., „Начало русской историографии“, in: Вопросы истории, 1960/5, s. 41–56. Толочко О. П., Краткая редакция Правды русской: происхождения текста, Киев 2009. Толочко П. П., Русские летописи и летописцы X–XIII вв., Санкт-Петербург 2003. Топоров В. Н., Святость и святые в русской духовной культуре. Том 1 – первый век христианства на Руси, Москва 1995. Ужанков А. Н., „Святые страстотерпцы Борис и Глеб: к истории канонизации и написания житий“, in: Древняя Русь: вопросы медиевистики, 2000/2, s. 28–50. Ужанков А. Н., „Святые страстотерпцы Борис и Глеб: к истории канонизации и написания житий“, in: Древняя Русь: вопросы медиевистики, 2001/3, s. 37–49. Ужанков А. Н., Проблемы историографии и текстологии древнерусских памятников XII–XIII вв., Москва 2009. Фроянов И. Я., Зависимые люди Древней Руси (челядь, холопы, данники, смерды), Санкт-Петербург 2010. Цыб С. В., „О летописном источнике «Памяти и похвале князю Владимиру»“, in: Россия в IХ–ХX веках. Проблемы истории, историографии и источни коведения, Москва 1999, s. 507–510.

262

263

Literatura

Черепнин Л. В., „Общественно-политические отношения в Древней Руси и Русская Правда“, in: Древнерусское государство и его международное значение, Новосельцев А. П. (red.), Москва 1965. Шарапова Н. С., Краткая энциклопедия славянской мифологии, Москва 2001. Шахматов А. А., „Несколько слов о Несторовом житии Феодосия“, in: Известия Отделения русского языка и словесности императорской Академии наук, 1896/1/1, s. 46–65. Шахматов А. А., Разыскания о древнейших летописных сводах, Санкт-Петербург 1908. Шахматов А. А., Повесть временных лет, том 1, Петроград 1916. Щапов Я. Н., Государство и Церковь Древней Руси Х–ХIII вв., Москва 1989. Щапов Я. Н., Византийское и южнославянское правое наследие на Руси в ХI–ХIII вв., Москва 1978. Щапов Я. Н., Древнерусские княжеские уставы ХI–ХV вв., Москва 1976. Юшков С. В., Русская Правда: происхождение, источники, её значение, Москва 20022. Янин В. Л., Денежно-весовые системы домонгольской Руси и очерки истории денежной системы средневекового Новгорода, Москва 2009. Яцимирский А. И., Из славянских рукописей. Тексты и заметки, Москва 1898, s. 23–30.

Monumenta Germaniae Historica. Leges nationum Germanicarum. Tomus I. Leges Visigothorum, Hannoverae – Lipsiae 1902. Müller L., „Studien zur altrussischen Legende der Heiligen Boris und Gleb II. Die Quellen des Skazanije“, in: Zeitschrift für slawische Philologie, 1956/25, s. 329–365. Müller L., „Neuere Forschungen über das Leben und die kultische Verehrung der Heiligen Boris und Gleb“, in: Opera Slavica. Bd. IV. Beiträge zum V. Inter nationalen Slawistenkongress, Göttingen 1963, s. 295–317. Navrátilová A., Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004. Nový překlad Písma svatého – Starý zákon. Překlad s výkladem. Dodatek – Apokryfy (Knihy deuterokanonické a nekanonické), Praha 1985. Pančenko A. M., Metamorfózy ruské kultury. Sborník statí a esejů, přel. Kolár J., Komendová J., Řoutil M., Téra M., Červený Kostelec 2012. Podskalsky G., Christentum und theologische Literatur in der Kiever Rus’ (988–1237), München 1982. Poppe A., „Chronologia utworów Nestora hagiografa“, in: Slavia Orientalis, 1965/3, s. 287–305. Poppe A., „Legenda o Borysie i Glebie“, in: Słownik starożytności słowiańskich. Encyklopedyczny zarys kultury Słowian od czasów najdawniejszych do schylku wieku XII, Kowalenko W. – Labuda G. – Stieber Z. (edd.), tom trzeci L – O, Wrocław – Warszawa – Kraków 1967, s. 33–34. Poppe A., „Pamięć i pochwala księcia Włodzimierza“, in: Słownik starożytności słowiańskich. Encyklopedyczny zarys kultury Słowian od czasów najdawniejszych do schylku wieku XII, Labuda G. – Stieber Z. (edd.), tom czwarty P – R, Wrocław – Warszawa – Kraków 1970, s. 16–18. Revelli G., Monumenta letterari su Boris e Gleb, Genova 1993. Ruská středověká literatura. Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského. Výbor textů 11.–14. století, Bláhová E., Hauptová Z., Konzal V. (edd.), Červený Kostelec 20132. Siefkes F., Zu Form des Žitije Feodosija. Vergleichende Studien zur byzantinischen und altrussischen Literatur, Berlin – Zürich 1970. Téra M., „Smerdi – zapomenutý termín raně středověké slovanské společnosti“, in: Slovanský přehled, 2013/3–4, s. 217–237. Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon [Monumenta Germaniae Historica – Scriptores rerum germanicarum: nova series – tomus IX], Berolini 1935. Vašica J., Literární památky epochy velkomoravské, 863–885, Praha 19962. Vyprávění o minulých letech. Nestorův letopis ruský – nejstarší staroruská kronika, přeložil, úvodní studií, poznámkami a komentáři opatřil Michal Téra, Červený Kostelec 2014. Zlatý věk bulharského písemnictví. Výbor textů od X. do počátku XV. století, Hauptová Z., Bechyňová V. (edd.), Praha 1982.

Čyževskij D., „Anklänge an die Gumpoldlegende des hl. Václav in der altrussischen Legende des hl. Feodosij und das Problem der ‚Originalität‘ der slawischen mittelalterlichen Werke“, in: Wiener Slawisches Jahrbuch, 1950/1, s. 71–86. Dětmar z Merseburku, Kronika, přel. Neškudla B., Žytek J., Praha 2008. Die grossen Lesemenaeen des Metropoliten Makarij: uspenskij spisok, herausgegeben unter Mitarbeit von Th. Daiber, V. Halapats, F. Keller, N. Kindermann, N. A. Kobjak, Ch. Koch, L. M. Kostjuchina, E. Maier, T. Mostrova, U. Mueller, A. I. Pliguzov, E. I. Serebrjakova, E. V. Shuľgina, H. Warkentin, E. Weiher, Mai Bd. 1, 1.–8. Mai, Freiburg 2007 [Monumenta linguae Slavicae dialecti veteris, 51], s. 314–322. Fedotov G. P., Svatí staré Rusi, přel. Komendová J., Řoutil M., Červený Kostelec 2011. Florja B. N., Církevní rozkol a slovanský svět, přel. M. Téra, Červený Kostelec 2014. Franklin S., Writing, Society and Culture in Early Rus, c. 950–1300, Cambridge 2002. Gurevič A., Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, přel. Kolár J., Praha 1996. Hrbek I., „Arabico-Slavica I. Abu Hamid al-Andalusi und sein Werk Mu’rib“, in: Archiv Orientální, 1955/23, s. 109–135. Komendová j., Světec a šaman. Kulturní kontexty ruské středověké legendy, Praha 2011. Kosmova kronika česká, přel. Hrdina K., Bláhová M., Praha – Litomyšl 20052. Kronsteiner O., Pravda Russkaja – Das Recht der Rus’, Klagenfurt 1980. Monumenta Germaniae Historica. Legum tomus III, Pertz G. H. (ed.), Hannoverae 1863. Monumenta Germaniae Historica. Legum tomus V (§ 7), Hannoverae 1879–1885. 264

265

Summary

This publication presents the Czech translation of the several fundamental and original works of old Russian literature of 11th and early 12th centuries. They are the beginnings of the old Russian literature, in which formative works of Eastern Slavic literature began to emerge in the favourite genres of that time: legendistic, panegyric, homiletic or educational literature. We put into it the following works: the legend of the saint martyrs Boris and Gleb, the legend of Kiev Pechersk Monastery’s abbot Feodosiy (the author of both is a monk from Kiev Pechersk monastery ‒ famous Nestor) Feodosiy’s preachings and prayer, a monk Jakov’s celebratory sermon in commemoration of Prince Vladimir Svyatoslavich, Prince Vladimir Monomach Instruction, and a collection of law texts called Russian Justice. Most of these texts have not been translated into Czech. The exception is the monk Jacob’s panegyrics to Prince Vladimir and Instruction of Prince Vladimir Monomach, but it was translated only once in the 19th century by writer K. J. Erben, whose translation is now obsolete and unusable. Each work is accompanied by an introductory study which highlights the fundamental connections of the work. It describes the origin of the work, a prospective author is identified, the manuscripts in which the work is preserved are named. Our attention is also paid to the structure of the work, its ideological orientation and literary sources and analogies. There is also described the development of research on every literary landmark and the basic literature is listed. Footnotes serve mainly to clarify ambiguous concepts of the contemporary or historical context. Furthermore, there are quotations 267

Summary

which authors introduce from other works â&#x20AC;&#x2019; most of the books of the Bible, the Apocrypha, or legends. The geographic terms are also explained. The aim of this publication is primarily present to the Czech public the basic texts of old Russian literature, which have not been translated or sufficiently known to the expert level yet, and thus to repay debt owed to the Czech Slavic studies for aÂ long time in this area.

268

Резюме

Настоящая книга является переводом на чешский язык нескольких основных и оригинальных произведений древнерусской литературы XI и начала XII веков. Именно в эту эпоху началось в Древней Руси формироваться собственная письменность разных жанров: летопи сание, панегирики, агиография, проповедническая и дидактическая литература. В антологию вошли следующие тексты: легенда о святых князях-мучениках Борисе и Глебе, Житие Феодосия Печерского (автором обоих произведений является монах киевского Печерского монастыря Нестор), далее Поучения и молитва Феодосия Печерского, Память и похвала князю русскому Владимиру монаха Якова, Поучения Владимира Мономаха и древний свод законов Русская Правда. Большинство из этих текстов никогда не переводилось на чешский язык, за исключением панегирика монаха Якова, но перевод осуществил уже в ХIX веке чешский писатель и поет Карел Яромир Эрбен, и он на сегоняшний день явно устарел. Все переводы снабжены научными введениями, в которых обнаружен основной контекст возникновения памятника, приведена дискуссия об его авторстве и исчислены все рукописи, в которых он сохранился. Автор книги также детально прослеживает структуру текста, его идеологическое направление, литературные источники и аналогии, историю изучения памятника итд. В сносках приводятся пояснения основных древнерусских понятий, географических реалий, исторического контекста итд. 269

Резюме

Предлагаемая публикация переводов нескольких основных произведений древнерусской литературы XI и начала XII вв. имеет одну основную цель: заполнить посредством современных научных перево дов пробел в этой области чешской славистики и ознакомить читателей с богатством и красотой литературы Древней Руси.

270

Jmenný rejstřík

A Abramovič D. I. 19, 62, 259 Abú Hamid al-Gharnátí 219 Ajepa 207 Aklan 208 Alexandrov B. V. 230, 262 Alexej Michajlovič, moskevský car 226 Alfréd Veliký, anglosaský král 178 Alipij, pečerský ikonopisec 69 Anastas, ekonom 110 Anastasia, byzantská princezna 195 Anna, byzantská princezna 16, 152, 170 Anna Komnena, byzantská princezna 205 Antonij, pečerský mnich 57–60, 65–67, 70, 88–99, 150 Artomonov Ju. A. 19, 259 Asin 186, 205 Athanasios Alexandrijský, patriarcha 22, 67

Avraamij Rostovský 77 Azguluj 208 B Bagurbas 180 Balduin I., jeruzalémský král 187 Bardas Foka, byzantský vojevůdce 170 Basileios II., byzantský císař 16, 152, 166, 170–171, 178–179, 197 Basileios z Kaisareie, církevní otec 68, 150 Bechyňová V. 180, 265 Bláhová E. 11, 17, 187, 265 Bláhová M. 28, 264 Boďanskij O. M. 18, 259 Boleslav I. Chrabrý, polský kníže 15 Boleslav II. Smělý, polský kníže 74, 202 Boňak, polovecký chán 206–207 Boris I., bulharský kníže 16 Boris Vjačeslavič, rurikovský kníže 120, 203

271

Jmenný rejstřík

Boris Vladimirovič, rurikovský kníže 11, 13, 15–21, 24–31, 34–38, 40–41, 43–55, 81, 155, 158, 163, 175, 189, 205–206, 217 Borov’skij Ja. Je. 188, 259 Brjačislavič Izjaslavič, polocký kníže 94 Burčevič 208 C Caesar 230 Cyb S. V. 157, 263 Cyril ze Skythopole 68 Č Čerepin L. V. 20, 217, 219, 264 Čyževskij D. 68, 264 D Daiber Th. 19, 264 Damian, pečerský mnich 60, 112–113 Daniil, černigovský igumen 187 David Svjatoslavič, rurikovský kníže 69, 206–207, 209, 212 Dětmar z Merseburku 151, 264 Dmitrij Alexandrovič, vladimirský kníže 214 Domenico IV. Marenga, gradský patriarcha 74 Ďomin A. S. 26, 71, 178, 179, 260 Džakson T. N. 221, 260 E Efrem, perejaslavský biskup 60, 63, 70, 94, 100 Eusebios z Emesy 22 Eusebios z Kaisareie 22 Eusthatios Plakida 23

272

Euthýmios Veliký 68–69 F Fedor, kelar 62 Fedotov G. P. 19, 59, 62, 68, 154, 264 Feodosij, pečerský igumen11–14, 17, 50, 57–77, 81–133, 157 Feoktist, igumen 69 Franklin S. 10, 188, 264 Frojanov I. Ja. 233, 234, 263 G Geiman V. G. 230, 262 Geórgios Alexandrijský 68 Geórgios, kyjevský metropolita 27, 50, 60, 74 Gertruda, kyjevská kněžna 63, 74–75, 95, 147 Gladkova O. V. 24, 260 Glazyrina G. V. 221, 260 Gleb Svjatoslavič, rurikovský kníže 160, 185, 186, 202, 204, 207 Gleb Vladimirovič, rurikovský kníže 11, 13, 15–21, 24–31, 34–55, 59, 61, 62–63, 68, 81, 155, 158, 163, 174, 217 Golubinskij Je. Je. 155, 260 Gorskij A. A. 224, 260 Grekov B. D. 230, 262 Gurevič A. 52, 264 Gytha, anglosaská princezna 75, 173, 178, 202, 207 H Halapats V. 19, 264 Harald Godwinson, anglosaský král 75, 173, 202 Hauptová Z. 11, 17, 180, 187, 265

Jmenný rejstřík

Helena, římská císařovna 154, 168 Hrbek I. 219, 265 Hrdina K. 28, 264 I Igor, kyjevský kníže 164, 172, 223 Ilarion, kyjevský metropolita 18, 22, 58, 109, 152, 157, 158 Ilarion, pečerský mnich 62 Ióannés Hesychasta 68 Ióannés II., kyjevský metropolita 21, 74 Ióannés Moschos 68 Itlar, polovecký chán 206 Ivan Čjudinovič 247 Ivan IV. Hrozný, moskevský car 226 Izjaslav I., kyjevský kníže 26, 49–50, 58–60, 63, 69, 74–75, 94–95, 99, 104–106, 108, 114–115, 118–120, 125, 128, 145, 146, 155, 173–174, 178, 196, 202–204, 210, 216, 218, 235, 236, 240 Izjaslav Vladimirovič 203 Izjaslav Vladimirovič, syn Vladimíra I. 176, 209–210 J Jacimirskij A. I. 73, 264 Jakov, mnich 11, 12, 13, 17, 18, 60, 151–159, 163 Jan Exarcha 179–180 Jan Scholarios 214 Jan Vyšatič 69 Jan z Trani, biskup 74 Jan Zlatoústý, konstantinopolský patriarcha 68, 150, 168 Jan, bojar 66, 93, 95, 98, 105 Janin V. L. 11, 219, 264

Jaropolk I., kyjevský kníže 15–16, 151, 157, 172 Jaropolk Izjaslavič, rurikovský kníže 75, 147, 204–205 Jaroslav Moudrý, kyjevský kníže 15–16, 26, 37, 42, 44–49, 57–59, 106, 118, 168, 173, 195, 196, 204, 205, 216–218, 235, 239–240 Jaroslav Svjatopolčič, rurikovský kníže 207 Jaroslav Svjatoslavič, muromský kníže 75 Jefrem, pečerský mnich viz Efrem Jerjomin I. P. 62, 67, 70, 73, 74, 260 Jindřich IV., římskoněmecký císař 147, 202 Julianus Apostata, římský císař 24, 42 Jurij Dolgorukij, rostovsko-suzdalský kníže 207, 212 Juškov S. V. 217, 264 K Kalinina T. M. 220, 260 Kalugin V. V. 178, 260 Kazanskij P. S. 61, 260 Kazimír I., polský kníže 95 Kazimír IV., polský král 225 Keller F. 19, 264 Kindermann N. 19, 265 Kirillin V. M. 74, 76, 260 Kliment, bojar 114 Kliment, novgorodský arcibiskup 214 Kliment I., římský papež 170 Kliment, vzdoropapež 74 Kobjak N. A. 19, 264 Kočin G. Je. 230, 262 Koch Ch. 19, 264 Koksus 208

273

Jmenný rejstřík

Kolár J. 10, 52, 264, 265 Komendová J. 10, 11, 19, 59, 70, 154, 264, 265 Koňavskaja Je. Z. 67, 68, 261 Konovalova I. G. 220, 260 Kónstantin-Cyril 10, 170 Kónstantinos IX. Monomachos, byzantský císař 173, 195 Kónstantinos VII. Porfyrogennétos, byzantský císař 178 Kónstantinos VIII., byzantský císař 171 Konstantinus I., římský císař 24, 34, 154, 159, 164, 167–169 Konzal V. 11, 17, 187, 265 Kosmas, pražský kronikář 28, 264 Kosňačko 235, 240 Kostjuchina L. M. 19, 264 Kowalenko W. 21, 265 Kronsteiner O. 237, 242, 264 Kubarjov A. M. 18, 61, 261 Kuskov V. V. 63, 70, 261 Kuz’min A. G. 20, 60, 63, 68, 261

Makarij (Bulgakov) 18, 73, 155, 261 Marija 69 Meľnikova Je. A. 221, 260 Michaél Kerullarios, konstantinopolský patriarcha 74 Michaél, Řek 60 Mikuláš z Patary, biskup 150 Miljutěnko N. S. 13, 19, 154, 155, 156, 158, 261 Miroslav 247 Mostrova T. 19, 264 Mstislav I. Vladimirovič, kyjevský kníže 174–176, 202, 209–210, 212, 219 Mstislav Vladimirovič, černigovský kníže 16, 62 Mstislav Izjaslavič, rurikovský kníže 74 Mstislav Mstislavič, rurikovský kníže 219 Mueller U. 19, 264 Müller L. 20, 265 Musin-Puškin A. I. 153, 175, 216

L Labuda G. 21, 154, 265 Lavrentij, mnich 175 Lavrov N. F. 230, 262 Lazar, vydubický igumen 21 Leon, ochridský arcibiskup 74 Leon, perejaslavský biskup 74 Levitskij N. 63, 261 Lichačov D. S. 153, 157, 175, 178, 179, 261, 262 Lotman Ju. M. 184, 261 Ludmila, česká kněžna 154

N Nasonov A. N. 156, 261 Navrátilová A. 190, 265 Nažir 247 Nestor, pečerský svatopisec 11–13, 15, 17–18, 20–28, 59–63, 67–69, 81 Neškudla B. 151, 264 Nikéforos, kyjevský metropolita 74 Nikétas Sthetalos 74 Nikifor 240 Nikoľskij N. K. 73, 155, 261 Nikoľskij S. Z. 222–223, 261 Nikon, pečerský igumen 60,62, 70, 90, 93–95, 97, 106–107, 119, 128 Novoseľcev A. P. 217, 264

M Maier E. 19, 264 274

Jmenný rejstřík

O Olav Tryggvasson 221 Oleg, legendární ruský kníže 157, 224 Oleg Svjatoslavič, děrevjanský kníže 172 Oleg Svjatoslavič, rurikovský kníže 26, 120, 176, 184, 189, 203, 205–206, 209–211, 247 Olga, kyjevská kněžna 59, 154–156, 163–164, 168, 171 Onisifor Jasnovidec 69 Oseňa 207

Rostislav Vladimirovič, syn Vladimíra I. 63, 196, 204 Rostislav Vsevolodovič, bratr Vladimíra Monomacha 106, 205 Rurik Rostislavič, rurikovský kníže 196

P Palladios, hagiograf 68 Pančenko A. M. 10, 265 Pereněg 235, 240 Pertz G. H. 231, 264 Petr, patriarcha 74 Petruchin V. Ja. 220, 260 Pliguzov A. I. 19, 264 Podskalsky G. 20, 62, 68, 156, 265 Pogodin M. P. 62, 155, 262 Poppe A. 20–21, 154, 156–157, 262, 265 Prisjolkov M. D. 18, 20, 28, 262 Prokof ’jev N. J. 63, 75, 183, 261 Prokopij, tisícník 247 Prokopios z Kaisareie, východořímský dějepisec 233 Puzanov V. V. 24, 27, 262

S Sakzja 186 Sáva Osvícený 68, 69, 123 Serebrjakova E. I. 19, 264 Sergij Radoněžskij 77 Severin z Gabaly 180 Shuľgina E. V. 19, 264 Schlözer A. L. 61 Siefkes F. 62, 68, 265 Sigurd 221 Silvestr, vydubický igumen 21 Simon, varjag 69 Smirnov S. I. 70, 265 Sobolevskij A. A. 155 Sofronij, michalovský igumen 103 Solovjov S. M. 61 Speranskij M. N. 73, 263 Srezněvskij I. I. 19, 263 Srezněvskij V. I. 155, 263 Stanislav, tisícník 247 Stěfanovič P. S. 66, 218, 223, 230, 263 Stěpan, pečerský igumen 59, 60 Stieber Z. 21, 154, 265 Suchov A. D. 77, 260 Sverdlov B. D. 229, 235, 241, 262 Sverdlov M. B. 223, 236, 262

R Ratibor, tisícník 247 Revelli G. 19, 20, 24, 28, 265 Robinson A. N. 178, 262 Rogněda, ruská kněžna 151 Roman Sladkopěvec 24 Romanov B. A. 230, 262

Ř Řehoř VII., římský papež 147 Řehoř z Naziánzu (Bohoslovec), církevní otec 150 Řoutil M. 10, 19, 59, 154, 264, 265

275

Jmenný rejstřík

Svjatopolk I., kyjevský kníže 15, 16, 22, 24, 26, 27, 36, 37, 38, 42, 54, 157, 163 Svjatopolk II. Izjaslavič, kyjevský kníže 174, 175, 176, 178, 184, 203, 205 Svjatoslav Davidovič, rurikovský kníže 178, 196 Svjatoslav I., kyjevský kníže 15, 154, 157, 163–164, 170, 172, 224 Svjatoslav II., kyjevský kníže 18, 21, 26, 51, 58, 69–70, 94, 106, 118, 125, 128, 132, 173–174, 176, 185, 202, 205, 206, 209, 216, 235, 240 Svjatoslav Vladimirovič, rurikovský kníže 15–16, 26 Symeon, bulharský car 179 Š Šachmatov A. A. 17, 61, 62, 155, 156, 264 Šarapova N. S. 191, 264 Šarukan 207 Ščapov Ja. N. 156, 264 Štěpán, uherský král 175 T Tatiščev V. N. 61, 214, 263 Téra M. 11, 75, 237, 264, 265 Theodóros Edesský 67 Theodóros Studijský (Studita) 69, 140, 144 Theodósios Jeruzalémský 68 Theodosios, pečerský igumen 75 Tichomirov M. N. 156, 216, 217, 219, 263 Timkovskij R. F. 61, 263 Toločko O. P. 217, 218, 263

276

Toločko P. P. 263 Toporov V. N. 62, 63, 66, 72, 74, 75, 263 Tugorkan, polovecký chán 184, 205, 206 U Užankov A. N. 20, 21, 263 V Václav, český kníže 24, 68, 154, 175 Varlaam, igumen 58, 59, 66, 70, 94–99, 105 Vasilko Rostislavič, terebovský kníže 182, 196 Vašica J. 214, 250, 256, 265 Veleckaja N. N. 190, 260 Vilém I. Dobyvatel, anglický král 173, 202 Vladimír I., kyjevský kníže 12, 15–17, 21–28, 33–34, 37, 27, 29, 145, 151–159, 163–172, 195 Vladimír II. Monomach, kyjevský kníže 12–14, 75, 173–191, 195, 196, 197, 201–211, 219–220, 247 Volodar Rostislavič, przemyślský kníže 196, 204 Voronin N. N. 18, 260 Vseslav Brjačeslavič, polocký kníže 26, 74, 94, 202, 203 Vsevolod I., kyjevský kníže 18, 21, 26, 51, 59, 118, 120, 125, 173–174, 188–189, 201, 202, 205, 210, 216, 235, 240 Vsevolod Olgovič, rurikovský kníže 219 Vsevolod Velké Hnízdo, vladimirský kníže 219

Jmenný rejstřík

W Warkentin H. 19, 264 Weiher E. 19, 264 Wulfila, gótský biskup 230 Z Ziborov V. K. 19, 22, 260 Zimin A. A. 214, 216, 217, 219, 220, 222, 260 Ž Žytek J. 151, 264

277

Svazek 30

Svatí a hříšníci

Staroruská literatura 11.‒12. století Vybral, z ruštiny přeložil, úvodními studiemi a poznámkami opatřil Michal Téra Odpovědný redaktor Michal Řoutil Jazyková korektura Dagmar Magincová Sazba Jana A. Nováková Návrh obálky Vladimír Mačinskij Na obálce: Bohorodička Svenská se svatými Antonijem a Feodosijem Pečerskými, ikona, kolem roku 1288 Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2015 Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku www.pavelmervart.cz www.parresia.cz

ISBN 978-80-7465-164-9