RAJÓN No. 2

umění neJen Ve VaŠí ČtVRti leden - Březen 2013

Nejsme tu sami

Nejsme tu sami

Editorial

Čím víc zkoumám život a studuji detaily jeho architektury, tím nacházím více důkazů, že vesmír nějak musel vědět, že přicházíme.

Freeman Dyson fyzik a matematik

O

prvních okamžicích vesmíru víme díky tzv. inflační teorii, s kterou v roce 1979 přišel fyzik Alan Guth. Podle ní se vesmír zlomek okamžiku po začátku tvoření podrobil náhlé dramatické expanzi.

Roztáhl se, vlastně sám od sebe utekl, zdvojnásoboval se během každé 10 na minus 34 vteřiny. Změnilo to vesmír z něčeho, co byste mohli držet v ruce, na cosi 10 000 000 000 000 000 000 000 000 krát většího.

To samé se plus mínus děje s Rajónem. Je jasné, že jako cokoli jiného, i on podléhá zákonům všehomíra.

A ten se rozpíná.

Vnímání prostoru je subjektivní. Pro středověkého člověka za lesem, který obklopoval jeho vesnici, končil svět. Mezními kameny prvního čísla byly Letná, Stromovka a holešovické doky. Zbytek spadal do kolonky Hic sunt leones.

S druhým vydáním se Rajón odhodlal k možná malému kroku pro člověka, ale velkému pro lidstvo. Objevil pro sebe i pro vás další místa na naší planetě, která podle výpočtů tajného stoupence arianismu, alchymisty s mimořádnou koncentrací rtuti v těle a geniálního fyzika Newtona zdaleka nemá tvar ideální koule. Víc než cokoli jiného se totiž podobá dětské káče.

Podle vědců nelze najít okraj kosmu ani neexistuje místo, o kterém bychom mohli prohlásit - tady vše začalo, zde je ten pravý střed všeho. S tím si dovolíme nesouhlasit.

I když se Rajón rozpíná, nikdy nezapomene, odkud vzešel. Jeho srdce bude vždycky tepat v rytmu letenského Metronomu.

Jolanta Trojak

rajÓn GaLa

We are not alone

ZÁŘÍCÍ MAJÁK NA LETNÉ

1. pražský všeumělecký ples

The more I examine the universe and the details of its architecture, the more evidence I find that the universe in some sense must have known we were coming.

Freeman Dyson physicist and mathematician

sál domovina, Praha 7

vstupenky a info na www.rajon007.cz

T

Procházka třídou milady Horákové, která v minulosti nesla vzletný název Belcrediho třída, představuje pro milovníky architektury nevšední zážitek. Pozvolné stoupání dává jejímu prostoru napětí a gradaci, umocněnou různou výškou i charakterem jednotlivých domů. jakoby dodnes chtěla být svědkem rozporuplného zrození moderního města.

z

Foto Richard Bakeš

he first moments of the universe have been made known to us by Alan Guth’s Inflationary theory from 1979. According to which the universe has undergone sudden and dramatic expansion just a fraction of a moment after its inception. It inflated or in fact it took refuge in itself and doubled in size about 90 times during the first 10 to the minus 34 second. It changed the universe from something that one could hold in a hand into something 10 000 000 000 000 000 000 000 000 times larger.

Something very much similar is happening with our magazine Rajón. It is undisputable that, just as all other things, it is subject to the almighty “Omni Law” which is also expanding.

The perception of space is subjective. For a medieval man the world ended behind the forest that surrounded his village.

Three geographical milestones - Letná, Stromovka and Holešovice docks - lined the first issue of Rajón.

Everything else fell into the Hic sunt leones territories.

With the second issue Rajón has taken the plunge and decided to take the next step - maybe small for a man, yet giant for mankind. For both, itself and you, it has discovered new places on our planet, which based on the computations of Newton - a secret arianist, genius physicist, and alchymist with high levels of mercury in his body - is nowhere close to be a perfect orb. Rather, it resembles the spintop toy.

The scientists claim that it is impossible to find the very edge of the universe nor is there a place which we could pinpoint and say: “this is where it all started, this is the true substance of everything”. Although Rajón is expanding, we will never forget where it came from.

It’s heart will always beat in the rhythm of Metronome.

Jolanta Trojak

Foto Jan Rasch

dÁmY a PÁnOvÉ, zadejte Se! 21. 3. 2013

Rajón/umění nejen ve vaší čtvrti.Leden-březen 2013. Redakční rada: Jolanta Trojak, Richard Bakeš, Klára Ulrichová, Matouš Mědílek. Obálka a ilustrace: Jan Šrámek / VJ Kolouch/. Fotografie: Richard Bakeš, Jan Rasch, Vojtěch Frohlich, Johana Pošová, Ondřej Přibyl, Michal Ureš, Dan Vlček a archiv: Autismus, galerie MXM, galerie Kytka, galerie Czulosc, galerie hunt kastner artworks. Grafická úprava a sazba: Matouš Mědílek a Richard Bakeš.

Vytiskla Východočeská tiskárna. Náklad: 1000 ks. Jazyková úprava, korektura: redakce. Vydávají: galerie Laboratorio a Berlinskej Model. cena: 39kč Kontakt: rajonredakce@gmail.com, tel.: 602 593 458, 775 197 783.

www.rajon007.cz

atímco jednopatrové novorenesanční domky odkazují na dobu, kdy byla dnešní městská třída jen silnicí na vyprahlém letenském svahu, vyšší historizující činžovní domy dokládají pozvolný zrod poklidné rezidenční čtvrti a velkorysé secesní a modernistické budovy naznačují definitivní přeměnu periferie v živou předměstskou čtvrť. Všechny tyto vrstvy zde dodnes koexistují vedle sebe a vytvářejí charakter, který je stejně zvláštní jako jedinečný.

Jeho výrazem je mimo jiné pocit architektonické svobody a tolerance, dané rozmanitostí a zároveň harmonií celku.

Letenský architektonický příběh by však nebyl ani zdaleka kompletní bez fenoménu moderních funkcionalistických domů druhé poloviny 30. let, které jsou v jistém smyslu i vrcholem svébytné pražské meziválečné architektury. Snad právě zmíněný pocit svobody a lehkosti přispěl k tomu, že na třídě Milady Horákové vzniklo hned několik výjimečných realizací tohoto typu.

Každá z nich reagovala na své okolí a každá se do něj pozoruhodně včlenila. Činžovní domy Eugena Rosenberga (dům s Erhartovou cukrárnou č.56) či Karla Janů (č. 63, dnes v přízemí s Pizzerií Riccardo) se vyznačují elegancí a lehkostí, podtrženou kompozicí teras a prosklených markýz. Odvážné funkcionalistické domy vnesly do poklidného prostředí závan metropole, charakterizovaný měřítkem, velkorysým parterem i ryze městskými funkcemi. Nová technologie železobetonové struktury umožnila vznik pásových oken, velkorysých prostor i promyšlených obytných dispozic. Toto vše a ještě více se pak zkoncentrovalo v nejvelkorysejším projektu těchto let: novostavbě rozlehlého bloku s kinem OKO. Blok osmi nájemních domů byl postaven podle plánů architektů Josefa Šolce a Jaroslava Stockara-Bernkopfa. Stavebníkem domů byl Penzijní fond zaměstnanců Národní banky československé. Stejně jako jiné velké podniky těchto let i tento projekt byl vyvolán zejména snahou

bezpečně uložit kapitál v čím dál nejistější době.

Stavba komplexu započala v roce 1937 a skončila v roce 1940. V první fázi byl jako pomyslná vlajková loď postaven dům s elegantním zaobleným nárožím na třídě Milady Horákové. Ve stejné době vznikly domy v Heřmanově ulici, které nemají – na rozdíl od zbytku stavby – konstrukci železobetonovou, ale tradičně cihelnou. Do roku 1939 byla postavena střední budova s kinem, na samý závěr pak řadové domy na třídě Milady Horákové, které kompozičně navázaly na již stojící nárožní dům. Přes různé těžkosti spojené s dostavbou ve válečných letech byl blok nakonec dokončen jako jednotný celek, který výrazným způsobem proměnil a nově zformoval své okolí.

Kompozice všech částí komplexu reagovala na prostory, do nichž se domy obrací. Původní charakter blokové zástavby, předepsaný regulačním plánem, byl na popud architektů opuštěn ve prospěch volnější struktury, která zajistila řádné oslunění všech bytů. Prvotní ideou architektů byl

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

vznik rozvolněné zástavby, která by reflektovala dobově aktuální urbanistické teorie solitérních domů v zeleni. Takto radikální koncept však nebyl regulační komisí přijat a tvůrci se museli vyrovnat s požadavkem na uzavřenou městskou strukturu domu. Výsledkem je ojedinělý kompromis mezi tradiční městskou blokovou strukturou a avantgardním konceptem volné solitérní zástavby, který architekty motivoval k mnoha pozoruhodným a nečekaným řešením.

Domy na třídě Milady Horákové typově navazují na zmíněné solitérní funkcionalistické domy. Jejich velkoměstský charakter je podržen obchodním parterem, ale také ustoupením z uliční čáry, díky kterému získává ulice v těchto místech charakter velkoměstského „boulevardu.“ Nejvýraznějším prvkem tohoto křídla je zaoblené nároží, které svým tvarováním odkazuje na expresionistické experimenty Ericha Mendelsohna a jeho následovníků. Průčelí do ulice Františka Křížka dominuje symetrická kompozice domu s kinem

3

OKO, který je sevřen bočními křídly vytvářejícími velkorysý čestný dvůr. Ustoupením uliční čáry a ještě dramatičtějším prohloubením prostoru mezi křídly zde vznikl svébytný prostor náměstí, které podtrhlo monumentalitu a paradoxně i určitou klasicistní notu této téměř zámecké kompozice. Čelo křídla při Heřmanově ulici se vyznačuje velkorysými prosklenými stěnami, které dávají zapomenout na tradiční „cihlový“ koncept stavby.

Tradičněji je pojato průčelí domů v Heřmanově ulici, jehož ustoupená uliční čára opět zajišťuje dostatek světla i v nižších patrech budov.

Z Heřmanovy ulice lze průjezdem projít do dvora, jehož fasády jsou komponovány neméně rafinovaně jako průčelí do ulice. Právě zde se domy svým charakterem blíží solitérní stavbě, o kterou původně architekti usilovali. Světelné podmínky jsou zde ještě mnohem příznivější než v uličních traktech, neboť celý dvůr je obrácen k západu a hledí do malebných zelených dvorků přilehlých domů. Průběžné balkóny i předsazené terasy jsou nejen poctou dobovým teoriím o zdravém a racionálním bydlení, ale rovněž poselstvím poetismu, který byl protiváhou někdy

až příliš přísného vědeckého funkcionalismu.

Zaoblené rohy schodišťových věží, kosé balkóny v koutě nádvoří, elegantní siluety křídel lemované zábradlím známým ze zaoceánských lodí toto vše dává komplexu jednotný výraz, kdy celá stavba je jakoby prodchnuta radostí z nejrůznějších „her objemů pod sluncem,“ jejichž nejpůsobivější variace lze obdivovat při procházce po střechách a terasách budovy.

Architektonická invence a starost o působivý detail nekončí exteriérem budovy. Přes složité podmínky v době dostavby byly domy vybaveny celou řadou mimořádně kvalitních prvků, které se z velké části dochovaly až do dnešní doby.

Byty všech velikostí koncipované v duchu ryze moderního bydlení byly vybaveny elektrickými sporáky, centrálním shozem odpadků, dálkovým parním vytápěním, domácím telefonem a mnoha dalšími atributy moderní doby. Dispozice bytů byly komponovány s ohledem na jejich funkční skladbu a logickou návaznost, s oddělením obytných a obslužných částí, centrální halou, přímým propojením ložnice se šatnou a lázní či vazbou kuchyně s balkónem a pokojem pro služku. Záze-

Blok domů s kinem OKO dnes představuje svébytný fenomén, který má v Praze jen nemnoho obdob. Na rozdíl od jiné stavby tohoto druhu – libeňského paláce Svět – je dodnes funkční a tvoří pomyslné kulturní centrum dolní Letné.

Tato role by mohla a měla být dále podporována: prostor před kinem kupříkladu přímo vybízí k vytvoření městské piazzetty, která by význam stavby zdůraznila a zúročila. I bez toho lze však říci, že dům žije a funguje způsobem, který je doslova ojedinělý. Snad právě díky nevyčerpatelné fantazii autorů se budova lehce přenesla přes desetiletí zmaru a beznaděje, aby dospěla k sedmdesátému výročí svého dokončení v plné síle a kráse. Jako zářící maják vzniklý v dobách narůstající temnoty je komplex nejen vrcholem příběhu moderní architektury na Letné, ale zejména živoucím organismem, který dává svému okolí energii a esprit, který dotváří a korunuje jedinečnou atmosféru letenské čtvrti. Doufejme, že tomu tak bude napořád.

Richard Biegel

Autor je historik umění a architektury, přednáší na Ústavu dějin umění FFUK v Praze

Ilustrace Jan Šrámek

mí domu představovaly prádelny, sušárny a další prostory, jejichž unikátní technické vybavení se mnohdy dochovalo dodnes. Vyvrcholením a pointou celého areálu je samozřejmě Bio OKO, jehož velkorysý prostor dimenzovaný pro 735 diváků je rafinovaně včleněn do parteru střední budovy. Interiéry kina i navazujících prostor se vyznačují mimořádnou elegancí, podtrženou opět existencí mnoha původních prvků a detailů.

Rok dostavby areálu je i rokem všeobecné pražské válečné stavební uzávěry, která znamenala rázný konec horečné stavební činnosti předchozích let. Dramatické osudy města se promítly i do dějin komplexu. Prvními obyvateli nových bytů byly z velké části židovské rodiny, které byly záhy zbaveny občanských práv a poslány do vyhlazovacích táborů. Uvolněné byty pak byly vzhledem ke své kvalitě přednostně přidělovány německým prominentním rodinám, což razantně proměnilo atmosféru v jednotlivých domech.

Květnová revoluce a následné vyhnání pražských Němců opět přinesly výrazný předěl a příchod nových obyvatel, kteří z velké části patřili mezi zaměstnance obnovené Státní banky. Až tato – ve velmi krátké době již „třetí“ generace obyvatel – mohla zůstat déle a vytvořit základ pro silný pocit svébytnosti a kontinuity, kterým se mnohé domy komplexu vyznačují.

IS THIS CINEMA? daVid BeRánek, ředitel kina oko, o dokonalém souladu filmu, umění a designu V letenském kinosále Nechtěli jsme, aby Oko vypadalo jako standardní kino.

Maxim Velčovský nám vnuknul nápad s lehátky v hledišti. My jsme to ještě doladili trabantem a vpustili dovnitř děti i psy. Vizuál Oka vznikl ve spolupráci s Janem Šrámkem aka VJ Kolouchem,

kterého znám ještě z doby, kdy jsem se v Roxy staral o VJing.

Okamžitě mě napadlo, že by nám mohl vytvořit znělku. V současné době pracujeme na jejím vylepšení. V nové verzi si chceme pohrát s citacemi z filmů a udělat sérii krátkých spotů.

Máme také rozjednané projekty s Lunchmeatem. Vymysleli třeba menu, které se nám promítá nad barem nebo projekci, která divákům zprostředkuje pohled do „srdce kina“, tedy do promítací kabiny. I cesta po schodech do sálu je pro diváka zážitek. Makula – další parta – vymyslela projekci na jehlany, které lemují schodiště.

Kino občas půjčujeme i umělcům. Galerie Svit v Oku periodicky prezentuje přesahy umělců do filmového světa. Nedávno měl v Oku premiéru projekt kurátora Pavla Vančáta a fotografa Hynka Alta Autismus.

Jednou z nejlepších akcí je Zažít město jinak, jehož letenské epicentrum se nachází právě před naším kinem, kde se ideálně protnou všichni z našeho „rajónu“. To mám fakt rád.

Autismus Videomagazín o umělcích a autech online na www.aRtycok.tV a pRemiéRoVě V Biu oko Autismus je nový formát krátkých filmů o automobilismu, umění a širších kulturních a civilizačních souvislostech, který ve spolupráci

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

s Artyčok.tv připravuje autorské trio Hynek Alt, Pavel Vančát a Jan Vidlička. Primárním východiskem je pro autory vztah kreativní osobnosti a automobilu, metodou pak koncept „manipulované reality“, který z fragmentů každodennosti skládá neočekávané kontrapunkty. Formát jednotlivých příspěvků je definován přibližně desetiminutovou stopáží. Žánr jednotlivých příspěvků osciluje mezi reportáží, portrétem, režírovanou skečí i filosofickou úvahou.

5

nikdy jsem se necítil jako béčko „Dřív byly vernisáže spontánnější. Každou jsme končili v nějakém podniku.

Bylo dost divné, když se nikam nešlo. Dneska už na ně taky jezdím autem a pak jdu domů.“ Vzpomíná ředitel galerie MXM Jan Černý, který stíhal dvacet tři výstav ročně, nebál se kulatých zdí a přivezl do Prahy Martina Kippenberga.

jiří Georg dokoupil: Slovanské šílenství pohled do výstavy (rok 1996/97) martin Kippenberger: multiply pohled do výstavy (rok 1999)

MXM

Foto Antonín Kratochvíl, 1995

nek než je tomu dneska. V rámci veletrhů jsme dostávali prestižní prostory, často dokonce gratis. Dnes je naprosto absurdní, že by nějaká česká galerie dostala na Friezu nebo na ArtBasel kóji zadarmo. Nicméně postupem času to vyprchalo.

I východní umění začalo podléhat diktátu trhu.

energii na veletrh v Basileji dobíjel jan černý ranními výšlapy na okolní štíty.

obstálo tehdy české umění vedle zahraniční produkce?

Pro mě byl určitě šok a zároveň velký zážitek dívat se na věci umělců, o kterých jsem do té doby jen četl. Bylo příjemné vystavovat vedle Rauschenberga nebo Juliena Opie. Na druhou stranu je pravda, že spoustu lidí do našeho stánku přivedla zvědavost. Přece jenom jsme byli z Ostbloku. Čeští umělci byly ve srovnání s ostat-

ními hodně levní, což dost odrazovalo klienty.

Měli pocit, že za tu cenu, to umění ani nemůže být kvalitní. Ale nikdy jsem se necítil jako béčko. a co český trh? existovali tady v té době nějací sběratelé?

Galerii jsme financovali z vlastních zdrojů, to je z prodeje umění. Nikdy jsme neměli žádné subvence, nežádali jsme o granty. Na začátku nám hodně pomohly instituce, které během totality umění nenakupovaly, ale měly dlouholetou sběratelskou tradici z první republiky. Soukromých sběratelů přibývalo, současně vznikaly i další komerční galerie: Behemot a Jiří Švestka. Vztahy mezi námi byly vždycky korektní. Každý zastupoval jiné autory a měl vlastní okruh sběratelů.

Vzájemně jsme si chodili na vernisáže. Ale s první krizí v roce 1998 přišlo lehké vystřízlivění.

Další krizi v roce 2002, kterou ještě prohloubily povodně, už MXM nepřežila. takže galerii pohřbila živelná pohroma?

Těch faktorů se nakupilo víc: povodně, vyčerpání mé i umělců. Koncepce galerie zastarala, nikdy nedošlo k žádné obměně a chyběla vize, co dál.

Dnes, když už ho neprodávám mi paradoxně prochází rukama umění daleko víc.

klára ulrichová Jolanta trojak Galerie Laboratorio

vznikla v roce 1990 jako první soukromá galerie v Čechách. Zastupovala klíčové umělce své doby, např. Karla Malicha, Adrienu Šimotovou, umělce z okruhu Tvrdohlavých a Pondělí. Aktivně fungovala na zahraniční scéně a sehrála klíčovou roli v propagaci českého umění ve světě. Bývalý galerista MXM Jan Černý v současné době provozuje s rovněž bývalým galeristou /Galerie 761 v Ostravě/ a členem umělecké skupiny Kamera Scura René Rohanem firmu, zaměřující se na transport uměleckých děl a produkci výstav.

kotzmann & cyclone

Hvězdy mXm (zleva) jiří david, jan merta a jiří Kovanda, v pozadí jan černý

9. ledna 2013 proběhl v Hunt Kastner artworks křest dvou publikací aleny Kotzmannové: katalogu KOtzmann & projektu CYCLOne, na nějž alena pozvala umělce a performera Williama Hunta.

Galerie hunt kastner se zeptala obou umělců na jejich vzájemnou spolupráci.

HK - Na katalogu Kotzmann jsi pracovala velmi dlouho, zahrnuje tvé práce za víc jak deset let, od roku 1997 do 2009. Začíná sérií Dočasná osoba (Temporary Person) z doby, kdy jsi ještě studovala na VŠUP a končí velkoformátovou instalací 193 m n.m. (193 m Above Sea Level) vystavenou na střeše DOXu v rámci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Musela být velká úleva, když jsi ho dokončila. Bylo těžké říct si: tady skončím, toto je poslední kapitola?

Každodenní realita – zasedání kolektivního vedení galerie (zleva ve směru hodinových ručiček) František matoušek, tomáš Císařovský, jiří david, jan černý, jan merta, jiří ševčík, jana ševčíková a jiří Kovanda

galerie mXm vznikla krátce po sametu v roce 1990 jako první česká soukromá galerie. kdo s tím nápadem přišel?

Celé to vzniklo z určitého entuziasmu. To nadšení bylo porevoluční a netrvalo příliš dlouho..

Prvotní impuls vzešel od umělce Otty Plachta, kterého MXM paradoxně nikdy nezastupovala.

Na vojně se seznámil s mým švagrem Tomášem Procházkou, právníkem, který s uměním neměl nikdy nic společného ani se o něj nezajímal. Otto nadhodil, že v Praze neexistuje žádná soukromá galerie západního střihu a můj švagr spolu s mojí sestrou se ji rozhodli otevřít. Aby to mělo nějakou koncepci a smysl, obklopili se dalšími umělci jako byl třeba Tomáš Císařovský, Jiří David, Standa Diviš, Martin Mainer nebo Jaroslav Róna. Ti galerii doslova budovali vlastníma rukama. Zdili, sekali elektriku. S výběrem autorů hodně pomohli manželé Ševčíkovi, kteří fungovali jako odborní poradci MXM. Logo vytvořil Aleš Najbrt. Když se nám později všeobecně říkalo Emxemka, málokdo tušil, že máme v názvu zakódovaný letopočet založení. mXm fungovala na velmi specifickém konceptu kolektivního vedení, kdy o všem stejným dílem rozhodoval jak galerista, tak i umělci. Jak to mohlo fungovat?

V devadesátých letech nikdo nevěděl, jak se taková instituce spravuje. Všechno vznikalo za

pochodu. Hledala se pozice galerie jak na evropské scéně, tak v domácím prostředí. Umělci, kteří galerii obklopovali, se přirozeně stali její součástí.

Byli generačně spříznění, spojovalo je nadšení a chuť prezentovat české umění za hranicemi, což do té doby nebylo možné. Na druhou stranu, tento model vylučoval koncepční činnost galerie.

Galerie by měla fungovat jako určitý manažerský projekt a to vylučuje kamarádství jak s galeristou, tak mezi umělci. S kolektivním vedením je daleko těžší rozhodovat o méně populárních krocích...

Jak byl u vás tedy definovaný vztah galerista-umělec?

V MXM to bylo špatně nastavené od začátku.

Galerie si nárokovala daleko nižší procenta, než bylo běžné ve světě, což logicky ztěžovalo její chod. Procenta nestačila na provoz. Taky se nepočítalo s tím, že se v Čechách neprodává tak masívně jako v zahraničí. Na druhou stranu, vždycky se lépe dojednává snížení procent než jejich zvýšení. Na to umělci odmítali přistoupit.

Třeba na veletrzích galerie nemůže prezentovat všechny svoje autory v takovém měřítku, jak by si představovali. To vyvolává různé averze.

Umělci zákonitě začnou žárlit na ty úspěšnější.

Pak se to lehce svaluje na toho, kdo je zastupuje.

Tyto třenice jsou při provozu běžné, obzvlášť když galerie funguje na základě kolektivního rozhodování.

Jaká byla tvoje role v začátcích galerie?

V té době jsem studoval VŠE a vypomáhal švagrovi s propagací a provozem. Taky jsem s uměním neměl nic společného. Poté, co v roce 1991 on i moje sestra tragicky zahynuli, jsem se ve 22 letech stal ředitelem. aspiruješ na titul nejmladšího českého galeristy. nevadilo, že jsi byl o generaci mladší než umělci, které jsi zastupoval?

Situace byla složitá. Emxemka byla zatížena úvěrem, měli jsme rozjednaných spoustu výstav po celém světě... Navíc, umělci se mezi sebou nedokázali dohodnout, kdo by se měl chopit vedení. Nakonec padla volba na mě. Mohl jsem načas přerušit školu. Mělo to být maximálně na půl roku. Nakonec jsem tam zůstal deset let. galerie sídlila na malé straně v nosticově ulici na dost nepraktickém místě a samotné prostory také nebyly z nejjednodušších. Jak se třeba instaluje na kulaté zdi?

Dost blbě. Interiér MXM vlastně tvořily tři vetknuté elipsy. Jedna tvořila malé zázemí, druhá vymezovala jakýsi chodníček a třetí tvořily zdi.

Prostor byl navíc rozdělený do dvou místností. Aby toho nebylo málo, galerie se nacházela v uzavřeném traktu s přilehlou zahradou. Od začátku jsme bojovali se sousedy, kterým byly vernisáže trnem v oku. Na druhou stranu to mělo

určitý genius loci a chodili tam výhradně lidi, kteří měli o umění zájem. emxemka měla neuvěřitelnou frekvenci výstav..

To je pravda. Jednou jsme jich dokonce v jednom roce měli dvacet tři! Bylo to velmi náročné i velmi velmi drahé. Často se stávalo, že se nám podařilo získat nějaké významné zahraniční umělce, kteří nám narušili výstavní plán. Nechtěl jsem odpískat výstavy, které byly přislíbené českým autorům, takže jsem musel alespoň zkrátit jejich periodicitu z pěti týdnů na tři, abych mezi ně vtěsnal třeba Martina Kippenberga. mXm měla raketový start. Čím si to vysvětluješ?

Velkou roli samozřejmě hrálo to, že byla ve své době jediná na trhu a zastupovala nejvýraznější figury soudobé umělecké scény. Navíc umělci, se kterými jsme spolupracovali, byli před revolucí velmi aktivní v undergroundu, což nesmírně přispělo k utváření pověsti MXM. Stejně jako to, že ji slavnostně otevřel Václav Havel. Běžně sem chodili i lidé kolem něj, budoucí členové vlády, velvyslanci atd. tyhle konexe vám pomáhaly i v zahraničí?

Západ byl hladový po umění z východního bloku.

Než padla železná opona, neměl nikdy šanci se s ním otevřeně konfrontovat. Nabídky z veletrhů přicházely spontánně a za daleko lepších podmí-

AK - Kniha nezačíná sérií Temporary Person, ale ještě starší, téměř nevystavenou sérií, která byla zvětšována také na fotografické plátno a jmenovala se Display (1997). Co se týká poslední kapitoly knihy, tak musím říct, že horší bylo rozhodnout se jak začít, než čím skončit. Poslední kapitola byla dána rokem 2009, kdy se uzavíral editorský výběr. Nedá se ovšem tvrdit, že moje projekty vznikají lineárně; naopak, jejich dokončování se odehrává v elipsách nebo spirálách. Za moment, kdy je fotografická série hotová, se sice považuje datum, kdy je veřejně vystavena, ale v mém případě stejně není jasné, jestli vznikala 3 měsíce nebo 3 roky a jestli v práci na ní budu ještě 3 měsíce nebo 3 roky pokračovat. Například pro instalaci 193 m n.m., která vznikla v roce 2009 a knihu uzavírá, se plánuje její remake na přelom let 2013-14.

HK – Proč si na křest katalogu přizvala právě Williama Hunta?

AK - Performanci Williama Hunta jsem poprvé viděla naživo v rámci festivalu Villa Reykjavík na Islandu v roce 2010. Byla to poslední akce festivalu, mimo centrum, na pobřeží. Nemělo by cenu performanci popisovat, protože by se tím ztratilo kouzlo bezprostředního zážitku. Williamova performance na pozadí horizontu moře mě úplně dostala do bezčasí, vyhodilo mě to z prostorových souřadnic. Tenhle pocit si užívám, na to se nezapomíná. Odpověď by se dala najít také ve vizuální paralele vzpomínky na performance s obálkou knihy, kterou z mých fotografií zkompiloval grafický designér Marek Pistora. Další paralela může být hlubší – na jeho performancích mě přitahuje určitý akt vnoření se a vystoupení z

tématu, prostoru, času, emoce… Tuhle rezonanci považuji za podstatnou také ve své práci.

Pro mě není Williamovo časté fyzické vypětí, jdoucí až k hranicím možného, podstatou sdělení, ale nástrojem, jak říct něco jemnějšího, komplexnějšího, právě i nefyzického, nehmatatelného.

HK – Williame, jak ty se díváš na spojení svých performancí a Aleniných prací?

WH – Existuje určitý druh romantismu, který si žádá jistou nedokonalost. Muzikologové popisují, jak posluchač skrze proměnu emocí připisuje věci významy. Já ve své práci odstraňuji přímé komunikační prostředky těla, zakrývám obličej, tlumím hlas; Alena odvrací fotoaparát od postavy, která by mohla nést charakteristický či narativní znak. Obě tyto metody umožňují divákovi vlastní projekci do diegetického prostoru.

Pro diváka je vytvořen prostor, v němž se může účastnit dovršení díla.

V životě sólového performera je duet vždy vítán.

Odkud se berou nápady zůstává dobrodružstvím.

Není to o tom, co děláte, ale o tom, jak vnímáte to, co děláte.

Alena Kotzmannová se narodila roku 1974 v Praze, kde v roce 1998 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Kotzmannová je osobnost, která svou otevřeností ke spolupráci proplouvá celou výtvarnou scénou a ráda se účastní nejrůznějších projektů. Dokáže odhalit tušené a záhadné momenty jejich existence, ale i vyzdvihnout poezii a obyčejnou krásu, která je provází.

HK – O křtu katalogu a jeho organizaci jsme se také bavili velmi dlouhou dobu, abychom našli datum vyhovující všem. Poslední dva roky byly pro tebe velmi rušné, doktorandské studium v Lisabonu, narození syna Robinsona, dokončení tohoto katalogu, tvorba a vystavování nových věcí… Příští rok plánujeme tvou výstavu v galerii, můžeš alespoň naznačit, o čem by měla být?

William Hunt se narodil roku 1977 v Londýně, kde v roce 2005 absolvoval Goldsmiths College. Jeho umělecká činnost je performativního charakteru, často provozuje akustickou hudbu v extrémních fyzických podmínkách. Většina jeho performancí obsahuje komické a tragické prvky a vyžaduje značné fyzické úsilí.

William Hunt je reprezentován Ibid Project, Londýn.

AK – V současné době pracuji na sériích, které nazývám Pokusy o znovunalezení skutečnosti (An Attempt at Regaining Reality), kdy mě zajímá pátrání po historii konkrétních nalezených záběrů a představa jejich vazby na budoucnost.

O mé příští výstavě u vás v listopadu 2013 jsem už mluvila s Williamem a na možnou další spolupráci se obzvlášť těším.

http://www.kant-books.cz/cs/ http://easternfront.org.uk umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

7

BŮH VÍ, co ve mně doutná den s rostislavem Koryčánkem, dosluhujícím ředitelem domu umění města Brna Foto vojtěch Fröhlich

Když jsem do Domu umění nastupoval, bylo mi třicet pět let. Možná mě zvolili proto, že jsem předtím pracoval v architektonickém časopise a měli pocit, že budu rozumět stavbě. Jako by někdo, kdo má doma květináč, mohl vést kolchoz. /za jeho ředitelování DUMB prošel celkovou rekonstrukcí – pozn. redakce/

Moje děti si jeden čas myslely, že bydlím v Domě umění. Holkám je 4,5 a 2,5 a teď čekáme kluka.

Už to jednoduše není pouze práce, ale rodina.

Z toho vyplývá i ustavičný stres, jestli toho nebo onoho už není moc. Já vím, člověk by měl zohledňovat, že určité tvůrčí období je velmi produktivní. Na druhou stranu je to ale i jediné možné období, kdy se můžete reprodukovat.

Moje žena je bohemistka a germanistka. Živila se překlady. Dohodli jsme se ale, že už další zakázky brát nebude, aby tím netrpěla rodina. Tím pádem je to všechno postavené na mně. Frustrace na všech stranách roste…

Když nesnídám s rodinou, přicházím do práce po sedmé hodině. Uvařím si kafe s mlékem a jedním cukrem. Pak si přečtu noviny: Hospodářské noviny, Lidovky a artalk.cz. Ateliér? Ateliér jsem nečetl, tuším, od roku 2007. Texty mi tam přijdou dost nejapné. Vždycky mě přepadá pocit jako… přečíst si Ateliér a umřít... Strach, že pokud se u toho nebudu hlídat, něco se ve mně mentálně odehraje…

Dům umění města Brna je malá organizace, která zaměstnává dvanáct lidí s různou formou úvazku.

Celá instituce funguje na tom, že každý dělá těch prací víc. Já taky často jedu vyzvednout korektury…

Jedním z velkých kladů DUMB je nízká fluktuace zaměstnanců, velmi kolegiální prostředí a taky to, že se nám daří realizovat další projekty jako Architektonické stezky nebo Sochy v ulicích. To jsou věci, které přesahují obvyklý způsob práce a přináší nové kontakty. Momentálně třeba připravujeme představení lipské scény v Brně a naopak. Ty přesahy nás baví.

S letošním průběhem Ceny Jindřicha Chalupeckého jsem spokojený moc, i když to bude vypadat, že zohledňuju, že se odehrává v Brně.

Pozadí výběru finalistů sice nebylo úplně ideální, protože přihlášených nebylo moc, ale výsledek působí velmi kompaktně. Navíc, prezentace finalistů funguje i jako výstava. Myslím, že to na odbornou veřejnost rozhodně zapůsobí. Velmi taky oceňuju práci Ondřeje Horáka na doprovodném programu a také, jak se Chalupecký dokázal sladit s akcí Umělec má cenu. Obě ceny jsou propojené a myslím si, že do budoucna by měly spolupracovat ještě těsněji. Vytváří se tak potřebný mezigenerační dialog, který je neuvěřitelně důležitý. Myslím, že by také mělo být zachováno to střídání Praha-Brno, které tomu dává novou dimenzi…

Největší čas zabere korespondence a schůzky.

Ty jsou největší peklo.

rajón trávil s rostislavem Koryčánkem 30. listopad 2O12, kdy byl na brněnském náměstí Svobody oficiálně zažehnut vánoční strom, v Huse na provázku udělena Chalupeckého cena a na brněnském magistrátu se mezi litím olova rozhodovalo o dalším osudu domu umění.

Komise CJCH je ubytovaná v hotelu Internacionál. Stavěl se podle návrhu architekta Aloise Kuby, který měl sice velký talent, ale nikdy si nevydobyl větší uznání. O zakázku soupeřil s Bohuslavem Fuksem. Ten byl vůči svému nezkušenému kolegovi velmi ironický a nechal se slyšet, že takový mezinárodní hotel by měl projektovat někdo, kdo v něčem takovém alespoň jednou spal.

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

9

totiž v Domě umění podařilo to, o čem tak pěkně píší manažerské příručky a co by si tajně přál nejeden pan ředitel, Vladimíra Rösela nevyjímaje: vytvořit z Domu umění sexy značku, s níž se budou lidé identifikovat.

Výtku magistrátu, že by bylo třeba Dům umění otevřít širší skupině lidí, v tomto ohledu považuji za zcestnou.

Do Domu umění nikdy nebude chodit nepřeberný dav lidí všech věkových skupin jako do Galerie Vaňkovka (nejoblíbenější nákupní středisko v centru Brna). Naopak, jádro návštěvníků vytváří jen určitá skupina, ke které se v závislosti na konkrétních výstavách přidají další jednotlivci. Koryčánkovi se podařilo do této skupiny zahrnout hlavně mladé studenty a členy a organizátory nezávislých sdružení a projektů. V Domě umění dával prostor pro širší veřejnou diskuzi nejen nad čistě výtvarnými, ale i nad kulturními, sociálními a politickými otázkami. On je totiž Rosťa Koryčánek takový poslední skaut, jehož osobnost jako takovou považuji za důležitější faktor v celé hře o křeslo ředitele, než třeba konkrétní výstavy, které v Domě umění proběhly.

Původně se tento článek měl jmenovat Proč chcu Rosťu v Morgalu (čímž přiznávám, že jsem podepsala text podporující Koryčánka ke kandidatuře do této instituce). Po té, co v Brně pět let fungovaly dvě hlavní galerie pod vedením respektovaných ředitelů, je v tuto chvíli vedou jejich zástupkyně. Zatímco o budoucí ředitelce Domu umění je již rozhodnuto (do funkce má nastoupit v březnu tohoto roku), uzávěrka přihlášek na ředitele Moravské galerie byla 31. prosince. Rostislav Koryčánek nakonec v pořadu Události v regionech spekulace o své kandidatuře do MG odmítl. Dodal však, že by chtěl dále pokračovat na Brněnském architektonickém manuálu, který zatím zmapoval jen jednu historickou architektonickou etapu, a úžeji spolupracovat se sdružením 4AM, které dříve organizovalo radikální výstavy spojené nejen s architektonickými otázkami v brněnské Galerii architektury, a od ledna letošního roku v této činnosti pokračuje čistě na svoje triko. Jak podotkl slovenský výtvarník Svätopluk Mikyta, který v současnosti učí na FaVU: „do Brna jsem šel kvůli atmosféře, kterou se tu kolem Domu umění podařilo vytvořit.“ Bylo by dobré, kdyby ta atmosféra zůstala.

A s ní i poslední skaut.

silvie Šeborová

autorka je šéfredaktorkou artalk.cz

Ro–KYTKA

málokdo ví, co znamená zkratka názvu dřevotřískových osB desek. pochází z anglického oriented strand board neboli deska slisováná z dřevených odštěpků orientovaných určitým směrem. pokud dorazíte do žižkovské galerie kytka, první, co vás v tomto prostoru zaujme, bude podlaha vyrobená právě z těchto desek.

Jakoby ji z hoblin ušlapali truhláři, kteří v tomto prostoru měli dříve dílnu. Žijeme v době postindustriální, truhlárna tedy zmizela a místo ní je tu kulturní prostor – galerie, ateliér, grafické studio, divadlo a pop-up kino. Jelikož se jedná o nekomerční galerii, slouží zároveň i jako prostor sociální: kromě stálé crew si můžete na Tomášově kari wurstu pochutnat například s žižkovskými Romy nebo sousedy galerie, kteří zkrátka nevydrželi jen koukat z okna do dvora.

Výstavy v Galerii Kytka mají jepičí život, trvají jen jeden den. Galerie se orientuje zejména na umělce, kteří v Praze bežně nevystavují, a plány

Následující dvoustrana: Jiří Kovanda, Bez názvu, 2013

se narodil roku 1972 v Uherském Hradišti.

Po absolvování střední zemědělské školy vystudoval dějiny umění a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Ze své diplomové práce vyšel při psaní knihy Česká architektura v německém Brně (2003). Záhy po dokončení školy, v roce 2002 spoluzaložil architektonický časopis Era 21 a několik let ho vedl. V roce 2007 Koryčánek vyhrál výběrové řízení na místo ředitele Domu umění města Brna. Pod jeho vedením v letech 2007 až 2009 proběhla rekonstrukce hlavní budovy Domu umění na Malinovského náměstí. Dům umění vedle výstav nabízí živý doprovodný program: organizuje brněnskou verzi Pecha Kucha Night, každé dva roky organizuje přehlídku Brno Art Open/Sochy v ulicích. Rostislav Koryčánek také inicioval vznik Brněnského architektonického manuálu, projektu architektonických stezek s audioprůvodcem a veřejné on-line databáze bezmála 400 modernistických památek.

dílení článků s informacemi o výsledcích konkurzu bylo tím nejmenším, přátelé přidávali Koryčánkovy fotografie nebo si rovnou měnili profilové obrázky za snímky s Rostislavem Koryčánkem. Je třeba přiznat, že konkurz na ředitele Domu umění byl od začátku trochu zpackaný: Magistrát města Brna jakožto zřizovatel instituce odmítal sdělovat jména uchazečů a k mlčenlivosti zavazoval i členy komise, v níž měli mírnou většinu magistrátní úředníci. Oficiální důvod (vypsání konkurzu na místa ředitelů všech příspěvkových organizací, kteří jsou ve funkci více než pět let) se sice zdá být rozumným, ale ve světle kritiky některých Koryčánkových postojů ze strany magistrátu, pouze důvodem zástupným. Přesto se jednalo o konkurz, jehož vítěz − Terezie Petišková − není původním povoláním zubařka, účetní ani holka od koňů, a s výtvarným uměním má své zkušenosti.

Proč tedy taková podpora Koryčánka, která se z facebookové virtuální reality přesunula do reality skutečné (od série článků v brněnské mutaci MFDnes, přes otevřené dopisy Terezii Petiškové, výzvy Koryčánkovi na kandidaturu na post ředitele Moravské galerie až po žádost o „defenestraci“ magistrátních úředníků)?

Jakoby se najednou zapomnělo, že Dům umění měl i za Koryčánkova působení své chyby, píše se pouze o vydařených projektech (rekonstrukce budovy Domu umění, projekt Brněnský architektonický manuál mapující architektonicky zajímavé objekty, přehlídka Sochy v ulicích). Ano, u posledně jmenovaného se podařilo z výstavky výsledků sochařského sympozia na hlavním brněnském náměstí vytvořit poutavý koncept, avšak na to, že o posledních Sochách v ulicích nejen díky neotřelé dramaturgii kurátora Karla Císaře téměř nikdo z Brňanů mimo výtvarnou scénu nevěděl, se už pozapomíná. Na PR instituce si stěžoval nejeden otřelý novinář, ne všechny výstavy byly skvělé. A tak bychom mohli pokračovat dále. Vlna heroizace Rostislava Koryčánka také smetla některá fakta: v jednom z příspěvků na toto téma se například píše o konkurzní komisi tvořené převážně politiky a zaměstnanci magistrátu, doplněné hrstkou odborníků, jež bylo snadné přehlasovat. Ve skutečnosti v devítičlenné komisi sedělo pět úředníků a Petišková získala z devíti sedm hlasů.

Přes výše uvedené si však i já myslím, že Rostislav Koryčánek byl jedním z nejlepších ředitelů, kteří v posledních letech vedli některou z institucí zabývajících se prezentací výtvarného umění. Minimálně v době vrcholu jeho působení v ředitelské funkci se

Foto Archiv galerie Kytka

v den, kdy magistrát města Brna oznámil, že výběrové řízení na ředitele domu umění nevyhrál stávající vedoucí instituce rostislav Koryčánek to na Facebooku mezi přáteli z výtvarné scény s mírnou nadsázkou vypadalo, jako by znovu umřel někdo jako václav Havel.

s

Rostislav Koryčánek

Jarin a za ním P.Dvořák – SATYRŮV NAIVNÍ COMEBACK

Proč chcu Rosťu v Brně

Zleva: R. Bicek – DOMOV, L. Hrachovinová – SESTRY, T. Roubal, R.Bakeš - 666 sounds,

V nejbližší době mě čeká prohlídka u psycholožky, což je podmínka druhého výběrového kola konkurzu na ředitele DUMB, do kterého jsem se opět přihlásil. Pohovor má trvat dvě až tři hodiny. Prý se u něj dají zjistit netušené věci. Bůhví, co ve mně doutná! Prohlídka se navíc odehraje přímo na magistrátě. Člověk vlastně dává městu všanc svoje ledví. Je docela dobře možné, že mi Záložní plán nemám. Já jsem se spálil v přípakomise oznámí: koncepce je dobrá, ale bohužel, dě konkurzu na ředitele GHMP. Neměl jsem se sžírá vás mamon nebo tak něco… do něj hlásit, dokud se neuzavře věc s Domem umění. A myslím, že to nechává nepříjemnou stopu. Pokud post ředitele DUMB neobhájím, je dobré dát si na nějaký čas oraz. Bez nějaké jiskry to dělat nejde.

jsou smělé. Tomáš Roubal, který ji vede, by chtěl zvát hlavně umělce ze zahraničí a letos se mu to minimálně ve dvou případech povedlo.

A proč RO – KYTKA? Prostor dříve sídlil u říčky Rokytky na Palmovce. Slovo Rokytka se zakladatelům asi zdálo příliš dlouhé, tak vznikl název KYTKA. Po nějaké době se galerie musela přestěhovat, dnes ji najdete v ulici Rokycanova 136/33 na Žižkově. Je to ve dvoře, ale sousedi vám když tak otevřou.

http://gallerykytka.blogspot.cz

Richard Bakeš umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

11

Skutečný odparný box z PvC první (a překonané generace). fig. 1.

mám-li dnes hovořit o technologii daguerrotypie, pak jsem přesvědčen, že bych neříkal nic odlišného, než co nám sdělil Louis daguerre v roce 1839 v rámci zveřejnění svého vynálezu. jinými slovy, po technologické stránce se věru nejedná o nic nového. naopak, jde o něco nejen starého, ale především naprosto nenávratně zastaralého.

Nic z toho však není důvodem se tímto procesem nezabývat a dodávám, že není zcela od věci zaměnit slovo zabývat slovem trápit. Své motivace jsem podrobně popsal jinde. Tuším ale, že abych byl trvale očištěn z podezření ze staromilectví s vůní vývojky a ostatních retroperverzí, budu nucen své motivace vysvětlovat ještě mnohokrát.

V tomto případě ale využiju prostor k varování potenciálních adeptů tohoto delikátního a zrádného procesu. Není totiž až takový problém zjistit, co je třeba udělat, ale je třeba přijít na to, jak to udělat. Například pokyn vyleštit postříbřenou měděnou desku do zrcadlového lesku je sdělení natolik obecné, že dosáhnout platného výsledku vyžaduje mnoho pokusů a silné odhodlání. /Dokonce i když si zajistíme veškeré dostupné informace o procesu leštění daguerrotypických desek./ Navíc každý ze současných i minulých daguerrotypistů postupoval s většími či menšími odlišnostmi a ne každý své postupy zveřejnil. A právě leštění, jakožto příprava desky k samotné senzibilizaci, je krokem klíčovým. Bohužel, každý z jednotlivých kroků této metody je klíčový a jeho chybné provedení bude mít fatální následky pro výsledný obraz. A je celkem jedno, jestli k chybě dojde na samém začátku procesu či na jeho konci, beztak se to většinou dozvíme až při vyvolávání a je velice pravděpodobné, že se bude jednat o kombinaci více chyb naráz.

Samostatnou kapitolou, která by sama o sobě měla zviklat přesvědčení každého, kdo se tímto příšerným a nevděčným postupem chce zabývat, je otázka výroby potřebného vybavení. To z drtivé většiny nelze nikde koupit. Byť budeme vycházet z tradičních konstrukcí odparných boxů, boxů pro vyvolávání a dalších přípravků, bude třeba vyřešit celou řadu konstrukčních detailů, zejména pokud chceme, aby celá věc fungovala hladce

a především bezpečně. Samotná výroba může být radostí i krutou zkouškou trpělivosti. Záleží na povaze adepta. Avšak pravou lahůdkou, ještě spadající do kapitoly vybavení, jsou v procesu použité chemikálie. Vedle stříbra zde figuruje jód, brom a rtuť jako tři základní prvky procesu.

Všechny tři jsou jedovaté a nebezpečné.

Nevím, co je vzdálenější jednoduchosti použití fotoaparátu ve vašem mobilu, než fotografický proces, o kterém hovoříme. Je pomalu na čase začít se ptát, jestli to celé vůbec stojí za to.

I když toto všechno překousnete a řeknete si, že přeháním a celé to bude hračka (a já vám tu možnost vymlouvat nemohu ani nebudu), i když máte připravenou dílnu, odparné boxy, box pro vyvolávání, je vyřešen problém stříbření desky a zvládli jste základy leštění a čištění stříbrného povrchu, máte připraveny ostatní potřebné chemikálie i přípravky, včetně fotoaparátu, stále ještě zbývá to celé sesadit dohromady a vyladit, nalézt vhodný poměr mezi pobytem desky v parách jódu a bromu, přiřadit vhodný expoziční čas. Volání, ustálení a zlacení vás pak už nerozhází. Obávám se, že celou věc nějakým způsobem zjednodušit zkrátka nelze. Proces je to náročný, nezáživný a pomalý, navíc nebezpečný.

A pokud by si někdo myslel, že v něm najde cosi romantického, pak se bude zřejmě jednat o lásku ke slepým uličkám, kterou já osobně nesdílím.

Závěrem zbývá popřát všem mnoho štěstí, stálé zdraví a pevnou vůli.

Na ilustrativních a modelových fotografiích je možné spatřit několik příkladů slepých uliček, po kterých by se mohl omylem vydat nezkušený adept daguerrotypického procesu. Můžete je brát jako pomůcku. Především by ale měly definitivně odradit od jakýchkoliv pokusů zabývat se tímto téměř zapomenutým a strastiplným procesem.

Foto Richard Bakeš a Vráťa Benda

Foto: Vráťa Benda

Ondřej Přibyl: Zrádný proces

zeptejte se upíra „Pomalu se smráká, všichni jsme v pekle, ty vole v pekle….“ to je refrén skladby od Střešovické Kramle, kde václav Girsa hraje na kytaru a zpívá písně, které složil ve svém metalovém mládí. jeho posedlost čerty je již legendární a stala se tak trochu leitmotivem jeho práce.

Pro Berlinskej Model připravil výstavu, která svým sociálním rozměrem měla zasáhnout celou Prahu 7. Pokud jste se pohybovali po Letné těsně před Mikulášem, mohli jste narazit na ručně malované plakáty s adresou galerie, kam bylo možno přivést kohokoli za účelem ztrestání čertem.

Ano, Václavovi se splnil jeho sen. Udělal si konečně své vlastní peklo. Jeho expresivní instalace, kterou by strčil do kapsy i Jonathana Meeseho, zaplnila celou galerii od podlahy až po strop- řetězy, staré harampádí a obrazy vyskládané bez mezer na všechny stěny. Je libo chleba spálený na uhel nebo raději jen pár buráků od mouru? Amygdala příchozích dětí dostává přímý zásah, Pavlovův reflex selhává, červené světlo nelze vypnout, některé s brekem utíkají ven.

Skutečný odparný box z PvC první (a překonané generace). fig. 2.

Leštění suchou travou v kamzičím rohu se zoufale neosvědčilo.

ondřej přibyl

Centrální bod – trůn, kde Lucifer kázal, měl dokonce kapačku s rudým vínem a nad hlavou mu zlověstně vlála psí kůže se svatozáří z hvězd jak z vlajky Evropské unie. Až nesnesitelný blackmetalový harsh zkreslený nekvalitními reproduktory, jež se daly ovládat přímo z trůnu, vše dokonale propojil. Chyběla snad jen váha na duše hříšníků…

Nepodceňujte čerta a už vůbec se ho nebojte! Zlé lidi trestá, ale ty dobré odměňuje zlatem, svařákem nebo písní od Black Sabbath. Čert je DJ, ať žije čert!

http://berlinskejmodel.cz

Richard Bakeš

Srážení povrchu gumovým blokem má a) zcela destruktivní účinky b) je zbytečné.

autor je vizuální umělec zastupovaný galerií Laboratorio

O něco lepších výsledků bylo dosaženo leštěním pomocí pravého hranostaje.

Pozor! Se všemi chemikáliemi je třeba zacházet s maximální obezřetností!

Koženkový potah na odparný box se ukázal jako dosti nevhodný.

Galerie Laboratorio Bubenská 1, Praha 7 2. patro út – pá: 15 - 19 galerielaboratorio.com

v určité fázi procesu je nutné pracovat v naprosté tmě.

je první v praxi využívaná metoda umožňující získat trvalý pozitivní obraz, jejíž vynález byl zveřejněn 19.8.1839.

Jako světlocitlivá látka jsou využívány halogenidy stříbra vyvinuté na zrcadlově vyleštěném povrchu plochy vysoce ryzího stříbra. Senzibilizovaná deska je exponována ve fotografickém přístroji a následně je latentní obraz vyvolán v parách rtuti.

Obraz je tvořen částečkami amalgamu stříbra, vytvořeného při kondenzaci par rtuti v místech fotolyticky vyloučeného stříbra. Neosvitnuté halogenidy jsou odplaveny při ustálení.

Princip tvorby obrazu odlišuje proces daguerrotypie od všech ostatních běžně užívaných způsobů fotografie.

Každá daguerrotypie je unikátem, existujícím pouze v jednom jediném snímku, v principu neumožňující multiplikaci.

dekonstrukce konstrukce - David Hanvald v Berlínskym modelu Inženýr malby, tak by se snad dal charakterizovat David Hanvald. Tedy pokud by slovo inženýr nemělo v sobě trochu divnou konotaci. Nicméně, pro Berlínskej model se uvažovalo o dvou “vypreparovaných“ formálních řešeních. Buď hodně po stěnách, kde se dá, dát Davidovy papíry s různými seskupeními Tahů. Druhá varianta se nabízela s použitím rámů, ta nakonec zvítězila. Šlo o to, jak David parafrázuje a reinterpretuje modernistická díla, tak se taky zakoukal na Sigmara Polkeho, toho hodně dobrého německého malíře, který určitým způsobem experimentoval obsahově i formálně s médiem malby. V tomto případě ho zajímaly konstrukce blindrámů, které prosvítají pod Polkeho obrazy dělanými na umělohmotné fólie. David inspirovaně sestavil velké

Foto Michal Ureš

Foto Ondřej Přibyl

Daguerrotypie

rámové polkeovské konstrukce, kdy jednotlivé rámy jsou obalené plátnem s akcentem barevných gestických tahů. Tyto sestavené konstrukce vystavil. V Berlínskym modelu jsme, David a já, pak pracovali s rozloženými jednotlivými rámy, které se dekonstruktivně použily pro celkovou instalaci. Ta měla tři „vrstvy“. Shluk rámů byl umístěn do výlohy, průhledné z ulice, ze vchodu i zevnitř kvelbu. Některé rámy byly srovnané a vyrovnané a opřené v rohu místnosti, s jinými zase byla udělaná minimalistická, obrazová instalace na stěnu. Zkrátka, taková stupňovaná inženýrsko kreativní dekonstruktivisticky-konstruktivní hra.

martin dostál

Autor je kurátor

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

15

Obě strany foto Johana Pošová

EINAR, iSLandSKÝ BLOndY a SCHOPnOSt zmizet B

Blonďatá Sága mi řekla, že nikdy nevydrží dlouho na ostrově, kde každý druhý je jejím bratrancem, ale že se vždycky musí vrátit, protože když si pak na evropský pevnině vyjde za město, příroda se jí zdá nějaká vyvanutá a provoněná kravskym hnojem. Není divu, když se narodila na ohnivym komíně propojujícím ostrov se Středem.

Ani hnědovlasý Einar Jónsson nezůstal na farmě, kde se narodil, a na konci 19. století odjel studovat sochařství do ciziny. Einar pocházel z jižní strany ostrova, a protože ho nebavilo pást tisícileté ovce a pomalu umírat na kurděje, jel několik dní cestou lemovanou kamennými milníky, vidícími na sebe i v nejhustší mlze. Jel na polokoni (islandský kříženec poníka a koně) na východ do přístavu Seyðisfjörður, odkud jezdily lodě do Dánska.

Ve východních fjordech neni jednoduchý chytit stopa. Jsou tu jen malý vesnice a někdy, i když je ještě světlo, už se tomu říká večer, takže tudy někdo projede jednou za půl dne. Mám radost, když mi zastaví vysněný auto. Je modrý, dlouhý, určitě americký a starý...uvnitř sedí člověk, kterýho jsem naposledy viděla na plátně kina přesně v takovým autě a kdo v dalšim záběru leštil revolver od svých otisků. Tak si sedám a přestože se umim koukat periferně, zírám přímo, protože ještě pořád vidim, jak se na plátně prolínají světla a zvuk. Vlasy nagelovaný k hlavě a dozadu, dědovy hodinky, košile.. trochu žurnál. Skoro mu

nerozumim, když říká, že je automechanik a po práci jezdí se svym autem po pobřeží. Jede dost daleko a pak zase zpátky. Dělá to tak každý den.

Taky se stará o syna, žena odešla do města. Na zadním sedadle leží kniha o vaření.

Einar se domů na ostrov vrátil až za dvacet let, poté, co studoval a žil v Kodani a Římě. Island byl chudý a lidi otužilý. Zatímco Einar byl sochařem, a to jediným. Pak tu byl ještě druhý, ale ten žil v opuštěným fjordu, z betonu budoval kaple pro vlastní náboženský sochy a objevil se až po svý smrti. Pod Einarem komín doutnal spolehlivě a tak se spojil s Eddou, Biblí, Kristem, Kosmem, Trollem, Bohem, Elfem, Sfingou, Andělem, Duší a Živly. Uvažoval v symbolech, sledoval neměnné a trvalé v proměnlivých tvarech materiálu.

V Reykjavíku bydlím nedaleko moře. Abych se dostala do centra, procházím mezi univerzitou a hřbitovem a mezi nimi je jedna z Einarových soch, která vznikla na zakázku města. Psanci (Outlaws,1900) tu stojí na vysokym balvanu uprostřed rozlehlýho trávníku. Písniček mam sice plnou hlavu, ale málokdy se stane, že se mi socha, obraz nebo fotografie vryjí do paměti natolik, že se toho nezbavím. Asi vim proč, ale nechci na to myslet, stojím tu a nemůžu se odtrhnout. Určitě byl důležitý ten obrovský trávník, to, že k soše nevedla žádná cesta, kolem žádné další sochy, a že mě překvapila a vytrhla z přemýšlení - a ty myšlenky jí právě byly blízké.

Později jsem se dozvěděla, že se sochař inspi-

roval bájným příběhem ženy, muže a dítěte, kteří odešli do vnitrozemí, aby unikli trestu za krádeže.

V chudých obdobích, tedy prakticky vždycky, se trestala smrtí i ukradená ovce. Proto raději utekli na území, kam se ostatní kvůli tvrdým zimám, nedostatku jídla a ze strachu z nelidských bytostí sopečných polí neodvážili vstoupit. V horách nečekaně přežili několik let, a až po smrti ženy se vrátili zpět do civilizace. V tomto okamžiku Einar příběh zastavil a uhnětl ze sádry. Ztrhaný silný muž má přes náklad na zádech přehozenou ještě mladou, ale mrtvou ženu, v jedné ruce nese dítě, druhou se opírá o hůl a u nohou mu běží malej psík. Scházejí do údolí.

Postavy zmizely ze světa lidí, odešly na neprobádanou divokou půdu. Hůl je hůl, příroda je příšera a nelze se jí vyhnout a lze ji obejít jedině doslovně. Je tématem všeho, co tu roste, a protože ještě není překryta parkovištěm, láká k sobě lidi, kteří se v ní ztrácejí. Často ve vnitrozemí několik turistů i místních zmizí v mlze, sněhu, propadne se do ledovce. Krátká procházka tu může být už napořád a tak se většina drží silnice číslo jedna, která vede po obrubníku ostrova. Po staletí byla podobná prašné cestě, po které jel Einar Jónsson a až v 80.letech ji vybetonovali Američané, kteří tu měli padesát let vojenskou základnu. Bezpečný koberec tu lemuje divoký Střed.

Tak zas čekám v silným větru na Jedničce a pěšinky mi na hlavě lítají z jihu na sever. Pak mě nabere obrovskej zarostlej kluk neurčitýho věku.

V autě jsou cítit ponožky, ale mně je blbý otevřít okýnko, abych nenaznačila, že smrdí. Když mi pak vypráví jak příšerný je tohle letní vedro (venku je asi 10 nad nulou) a že se těší na chlad zimy, až bude zas pořád tma a že by lední medvědy rád, aby mohl chodit s puškou po horách, otevírám okýnko a seznamuju se s opravdovym vikingem.

Rádio hraje a kluk vypráví, jak je mu vždycky líto těch křehkejch turistů, co se k sobě choulej ve větru s palcem v silnici a tak je vozí sem tam mezi vesnicí a ledovci, kde pracuje. Smějeme se sobě navzájem. Někdy má velikášství v sobě směšnost a ironie zas strach.

Na podzim byl na ostrově nejžhavějším tématem progresivní čínský obchodník, který si chtěl odkoupit hektarové plochy Islandu, aby pro asijské turisty vytvořil nový svět opuštěných hotelů, betonových ploch, dokonce i vlastní letiště. Trolly zřejmě najme na úklid a elfy na masáže. Zahrají je ale Poláci, protože se jim platí míň než Islanďanům. Turista se povozí v busíku až to zadrncá, síra z pekla ho ovane a koberec se možná rozvine o kus dál.

Teď je zima a na ty tři plus jedna, věčně sestupující z hor, už dlouho sněží. I tak jednoduše jde někdy zmizet.

Johana pošová

Autorka je vizuální umělkyně

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

17

nym, postaveným v roce 1928 pro sochaře Mieczysława Lubelskiego (architekt Czesław Przybylski), dnes sídlí velmi aktivní kulturní centrum.

Dům obývá k odkazu modernismu se hlásící galerie BWA Warszawa a galerie Asymetria, která se zaměřuje na polskou archivní fotografii a na pionýry a klasiky polské experimentální fotografie. Program Asymetrie konvenuje obyvatelům Varšavy, kteří jsou velkými patrioty a aktivně se zajímají o historii svého města.

O několik klikatých uliček dál natrefíme na vilu, ve které sídlí galerie Czułość /Něha/, kterou založila skupina spřátelených mladých fotografů. Spojuje je trashovo-romantická estetika

i přístup k fotografickému médiu. Po Varšavě se povídá, že vernisáže v Czułości končí až za svítání a patří k nejvíce rozjetým ve městě.

Není pochyb o tom, že se varšavská Praga mění. I když tempo revitalizačního procesu, o kterém se mluví už roky, se dá přirovnat k rychlosti, s jakou se staví druhá /!/ linie varšavského metra, která by měla propojit oba varšavské břehy a na kterou se čeká od konce 2.světové války. Kdy se Praga stane novým Williamsburgem ale nikdo neví.

marika zamojska

autorka je polská galeristka Galeria Starter (www.starter.org.pl)

Foto Archiv Galerie CZułość, koláže Agnieszka Grodzińska a Lena Szczesna

Praga jako poloviční češku mě nepřestává překvapovat, že ve varšavě existuje Praha.

Geneze názvu této čtvrti ale nemá se Stověžatou nic společného. Podle Wikipedie je polská Praga odvozená od wypražania, tedy od aktu vypálení kdysi zalesněného pravého břehu visly.

Dokud v polské metropoli nebydlíte, neuvědomíte si, že Varšavy jsou vlastně dvě: „civilizovaná“ levobřežní a ta, s níž se pojí synonymy „proletářská“ a „nebezpečná“ na břehu pravém. Žije se tu podle klasických stereotypů: obyvatelé „lepších“ čtvrtí sem málokdy zabloudí. Mluvím z vlastní zkušenosti. Půl roku jsem do Pragi jezdila za prací. Teď se tam dostanu málokdy a když, tak na akce spojené výhradně s uměním a s nočním životem. Můj známý dokonce přirovnává cestu na Prage k výletu do Prahy:) Zrovna včera jsem na Pradze stihla zažít tři vernisáže a koncert Ariela Pinka. Pokud se tedy ve Varšavě chystáte na party, pak jedině do Pragi!

Obzvláště doporučuji kumulaci hospod na ulici 11 listopada.

Praga neskrývá své ambice stát se čtvrtí umělců a nespoutané svobody. Vše pro to dělají exponovaní představitelé pražské bohémy: galeristé a developeři. Příkladem za všechny je majitel a zakladatel SOHO Factory...., který rekultivoval bývalý průmyslový areál a poskytl v něm prostor

galerii Leto /neplést s českým létem. Název vznikl ze zkratek jmen galeristky Marty Kołakowské./ Leto se pyšní nejlepšími výstavními prostory ve Varšavě, které konkurují výstavním prostorům v New Yorku nebo Berlíně. Galerie mezi jinými zastupuje umělce Honzu Zamojskiego, který ve svých projektech často čerpá ze svých polsko-českých kořenů. Vydal třeba knížku „Jak jsem potkal ďábla“ věnovanou Ottu Pavlovi. V SOHO Factory také sídlí Piktogram/BLA, project space, který vede vydavatel časopisu o umění Piktogram Michal Wolinski.

Praga ale má co nabídnout i „obyčejnému“ člověku. Jeho potřeby zcela saturuje gigantická stavba Stadionu Narodowego, který je nejmodernější konstrukcí v Evropě. /Střecha se zavírá ne v době deště, ale když je krásně./ V Průběhu Eura 2012 právě zde Češi porazili Poláky.

Paradoxně v bezprostřední blízkosti tohoto kolosu se nachází další velmi zajímavé místo, které byste neměli minout, pokud se budete pohybovat po „špatné“ straně Varšavy. V Domě Funkcjonal-

L.indd 1

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

12-11-28 12:23

19

Umění kolmo k Václaváku Ferdinandem Baumannem považovali dokonce za vhodné zpravit o tom návštěvníky a za jakousi informační tabuli zvolili kovové dveře osazené do renesančního ostění. Ty dveře s nápisem tam pořád jsou: přesně mezi dvěma menšími výlohami současné galerie.

Nejvíce mě ale fascinují vrstvy, které do pasáže vnesla naše doba. U vstupu ze Štěpánské ulice člověka láká velká prodejna orientálních koberců.

Tam jsem zatím nevkročil. Jako Středoevropan se oprávněně obávám, že bych zdejším prodejcům podlehl a odcházel s nějakým kobercem a s dluhy. Zato už několikrát jsem zašel do obchodu a kadeřnictví s tuze africkým názvem AfroAfrik.

Obsluha si mě okázale nevšímala a v poklidu zaplétala copánky zákazníkům.

Kromě toho jsou v pasáži také: – Trafikant (myslím, že z Afganistánu), který galeristům Danu Vlčkovi a Matouši Mědílkovi chystá každou vernisáž jakousi teplou pochoutku.

– Obchod České fusekle – Underground a gothic shop Nosferatu, jehož sousedství s Českými fuseklemi vyznívá jako vtip. Jenže si nejsem jistý, jestli v Nosferatu mají

gotické ponožky, takže je docela dobře možné, že si oba obchody vycházejí vstříc.

– Mexická restaurace Bývaly zde rovněž ruské potraviny, jenže ty už zrušili a nahradili obchodem, v jehož výloze se cosi neurčitého leskne. Štěpánská pasáž je ostrovem pražského multi-kulti. Protože se zdá, že majitel pořád nemůže pronajmout všechny obchody, mohli si Vlček s Mědílkem, umělec a grafický designer, rozšířit galerii ze dvou malých výloh na tři, přičemž ta třetí je nejkrásnější. Zasazená je do žulového obkladu stěn a na délku měří přes osm metrů. Hrany kovového rámu jsou zaoblené. Mezi českými a moravskými výlohovými a vitrínovými galeriemi je bezesporu nejelegantnější. Snad i díky tomu se umělci snaží, aby byly mimořádné i jejich výstavy. A Mědílek s Vlčkem je vybírají tak, aby se zde střídali mladí (kreslíři Tomáš Bárta a Pavel Ptáčník, fotograf Michal Ureš, malířky a sestry Kamila Zemková a Pavla Tichá) se staršími etablovanými solitéry (fotografové Lukáš Jasanský a Martin Polák, performeři Milan Kohout a Jiří Surůvka, nebo malíř Václav Girsa)

K povaze uměleckého centra ve smyslu koncentrace umělců, galerií a příbuzných projektů do jednoho města, čtvrti, či ulice, vždy patřila určitá efemérnost: takové centrum vzniká ze zajímavé, možná do jisté míry nahodilé konstelace lidí, vhodných (a levných) prostor, ducha doby. málokdy ale zůstává dlouho na jednom místě.

Z globálního hlediska se centrum z Paříže raného 20. století po 2. světové válce přesunulo do New Yorku. Dnes se mluví o jeho dalších posunech do Londýna, Berlína, Instanbulu, popřípadě dál na východ. Migrace uměleckých center se ale odehrává i v rámci jednotlivých měst a právě New York je toho snad nejlepším příkladem.

Uměleckým centrem v poněkud idealizovaném slova smyslu je místo, kde se žije zhýralý a zároveň vysoce intelektuální život, v laciných ateliérech v bývalých továrních čtvrtích vznikají za nuzných podmínek experimentální díla a vizuální umělci obklopení hrstkou alternativních filmařů, hudebníků a dalších tvůrčích bytostí popíjejí v přilehlých barech a vystavují po bytech, ateliérech, nezávislých galeriích, které sami zakládají, nebo v řadě dalších prostor, od opuštěných výloh po tovární haly. Koncentrace umělců začne lákat sběratele a komerční galerie, které ještě nějakou dobu budou těžit z levných nájmů a „hip“ atmosféry daného místa. Ta samozřejmě přivábí další zvědavce, kteří chtějí nasát něco z její jedinečnosti. Postupně se zde zabydlují stále dražší bary a restaurace, nájmy půjdou nahoru a většina umělců, kromě hrstky těch, kterým se splnil jejich „americký sen“ se přesune do nového, levnějšího místa. A historie se opakuje. Je ale otázka, kolikrát se ještě může opakovat právě v New Yorku?

Z původně umělecké čtvrti SoHo je dnes módní tepna, galerijní Chelsea si sice zachovala svůj umělecký ráz, ale umění vystavované v perfektních bílých krychlích je blíže luxusnímu výrobku za výkladní skříní než provokativnímu experimentu. Tzv. alternativní centrum se v posledních desetiletích pomalu přesouvalo směrem na východ, přes East Village, Chinatown a Lower East Side až za řeku do Williamsburgu. Zároveň ale v každém místě, kudy „střed“ uměleckého centra prošel, zbylo poměrně velké množství galerií či dalších míst spojených s uměním. V důsledku je New York co se týče kvantity vernisáží, performancí a akcí skutečně uměleckým centrem nesmírného rozsahu. Také se zde za téměř tři čtvrtě století těchto přesunů vybudovala skvělá institucionální struktura - snad všechny možnosti vystavování současného umění, fungování umělců, uměleckých skupin a komunit tu někdo vyzkoušel a zprofesionalizoval. Nové kvalitní umění, které jde za hranice formy a již prozkoumaných vod, se tu nicméně hledá poměrně těžko.

Jedním z nejmladších uměleckých center v současném New Yorku je brooklynský Buschwick, který ještě před pěti lety definovaly poloprázdné tovární haly. Dnes je tu složité najít volný ateliér a ze čtvrti, která byla považována za spíše nebezpečnou a rozhodně nijak populární, se stala eko-bio hipsterská komunita. Manhattan

a pomalu už i přilehlý Williamsburg jsou místními považovány za „disneyfikované“, skutečné (umělecké) dění se má odehrávat zase o několik stanic metra dál. Což se do jisté míry také děje.

Koncentrace menších galerií a stále vznikajících nových prostorů je tu v porovnání s dalšími místy v New Yorku relativně vysoká. Centrem uměleckého Buschwiku jsou dvě sousedící budovy, kam se nastěhovala řada komerčních i neziskových galerií. Vzhledově je skoro nelze odlišit, mezi ty zajímavé z neziskové sféry patří Momenta Art nebo Nurture Art, o několik ulic dál sídlí další komorní prostory jako je Interstate či Microscope Gallery, které sice zastupují vlastní „stáj“ umělců, ale soustředí se na efemérnější a experimentálnější formy, než jaké jsou běžné pro nablýskaný svět galerií v Chelsea. Překvapením je v tomto kontextu také místní pobočka galerie Luhring Augustine, která sídlí právě v Chelsea. V ulici plné levných second-handů a otevřených skladů, před kterými trčí do silnice nákladní vozy, působí dokonalá bílá krychle v útrobách jednoho ze starých domů jako z jiného světa. V okolí je také řada programově méně zajímavých prostor a různých bytových galerií, které slouží spíše místní komunitě. Jako celek má Buschwick zvláštní náladu. Na jedné straně je tu znát potřeba udržovat svět umění jako živé místo, které ještě není za výlohou, experimentovat,

žít onen idealizovaný umělecký život se všemi večírky po ateliérech a přilehlých halách. Na druhé straně se tato komunita ráno probudí do trendy světa vedeného zdravým životním stylem, vintage módou a „cool“ postoji, které sem pronikají ze sousedícího hipsterského Williamsburgu.

V umění se tu mísí inovativní projekty i formalizmus, snaha šokovat i laické malůvky vystavené v často záviděníhodných prostorech.

Umělecká centra se posouvají a historie se možná opakuje, ale každý nástupce musí počítat s tím, co již udělali jeho předchůdci. V tomto smyslu se New York a jeho umělecké komunity ocitají v nelehké situaci: těží sice z obrovské aury, kterou zde historie nakumulovala, ale na druhou stranu jsou na ně možná kladeny příliš velké nároky. Cizinci (ať už odborníci či laici) tu často hledají něco, co ještě neviděli, co je překvapí, ohromí. Přirozeně ale najdou spíš více toho, co už viděli, a odcházejí lehce zklamaní. Snad je cestou tolik nesrovnávat, nelpět na minulosti a poměřovat současnost podle jejích vlastních kritérií. A také to „skvělé“ nehledat stále někde jinde. Pro mě je New York potvrzením, že v Praze je kvalitního umění hodně.

karina kottová

Autorka je kurátorka a kritička, v současné době na stipendijním pobytu v New Yorku podpořeném Fulbrightovou komisí

Foto Daniel Vlček

Foto Michal Ureš

Š

těpánská pasáž spojuje dvě rušné ulice kolmé k Václavskému náměstí – Štěpánskou, po které se nazývá, a s ní rovnoběžnou a o něco výše ve svahu položenou ulici Ve Smečkách. Štěpánská je rušnější přes den, kdy tam lidé chodí vydělávat a utrácet peníze. Ve Smečkách za dne spí. Probouzí se až v noci, kdy se v oknech rozzáří světelné trubice, po dlažbě táhnou ožralí Britové a na rozích stepují vtíraví Afričané s letáky 18+. Za každým rudým oknem anonymní žena. Sem lidé chodí peníze výhradně utrácet.

Atmosféra komerční tepny a uličky lásky jako by se přenášela i do pasáže, kde si před třemi roky Matouš Mědílek a Daniel Vlček pronajali vnitřní výlohy a založili Galerii Ferdinanda Baumanna.

Mám tu pasáž rád. Není rozhlehlým, zastřešeným bulvárem - spíš zastřešenou, klikatou, víceúrovňovou chodbou. Je teritoriem, na kterém se kultury vrství přes sebe. Už architekt Evžen Rosenberg (slovenský Žid, který z Československa uprchl do Velké Británie, když se naši kulturu rozhodla převrstvit ta německo-nacistická) navrhl v druhé polovině třicátých let funkcionalistickou přestavbu starého domu. Spolu se stavitelem

Buschwick! Eko-bio-hip

a s umělci, kteří nevystavují příliš často (Petr Brožka, Silvina Arismendi), ale o to je jejich návrat na scénu zajímavější. Performery také dvakrát pozvali na krátký festival. Poprvé se jmenoval Květy zla. Podruhé Semena dobra. Bude se konat i v roce 2013.

Když jsem šel kolem GFB naposledy, ve výlohách zrovna visely kresby Tomáše Roubala.

Vzpomněl jsem si, že Vlček s Mědílkem vydali Roubalovi knihu s neobyčejnými, dřevěnými deskami a že jsem ji dosud neviděl. Náklad byl prý hned rozebraný a tak se dělá dotisk a dořez.

A došlo mi také, že stále ještě čekám na vydání knížky drobounkých kreseb Václava Stratila, které nejdříve v GFB vystavili a pak autora a mne přesvědčili, že by z toho byla dobrá kniha. Vybrali jsme tři sta obrázků. A vydání je prý na spadnutí. Koukejte vzhůru!

Jiří ptáček

autor v současné době působí jako kurátor ve Fotograf Gallery a v brněnské galerii TIC

Galerie Ferdinanda Baumanna štěpánská 36, Praha 1 fbgallery.cz

tomáš roubal Black Book

vydala Galerie Ferdinanda Baumanna v edici notes v roce 2012. náklad 60 ks. tisk Kudlapress technikou risograph Gr1750 a sítotisk. umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

21

Summary

Pyramida brousí žiletku – Ateliéry M6

Lighthouse at Letná In the article Lighthouse at Letná the architectural historian, Richard Biegel, focuses on the entire block of eight Letná apartment buildings that include the cinema OKO and represent, in flesh and bone, Prague functionalist architecture, a peculiar phenomenon, which has few equivalents within Prague. In contrast to other building of the same era – palace Svět in Libeň – it is still functional and serves as an imaginary cultural center of lower Letná. The building complex had been erected in between 1937 – 1940 and arose from the plans of two architects, Josef Šolc and Jaroslav StockarBernkopf. The result is a unique compromise of traditional urban block structure and avant-garde concept of freestanding estate, which motivated the architects to unexpected and striking solutions. As a shining lighthouse arising in the dark times the complex is not only the coping stone of the modern architecture history at Letná but particularly a living organism that provides its environs

Probíhá soukromá akce by se to mohlo jmenovat galerie jako letištní hala… všichni přilétaj a odlétaj, nezávazně, letušky každej si v tom může najít něco svýho levný holky duše hlubší čím je zaříkávání silnější…

IS THIS CINEMA? The director of the cinema, David Beránek, speaks about functioning of OKO and its maneuvering through genres.

I never felt like I was playing for the “B” team Interview with Jan Černý, who was there in the early days of the first private gallery MXM, which came to life shortly after the Velvet Revolution in Prague, 1990. Former president Václav Havel dedicated the gallery. MXM represented influential artists of the era such as Karel Malich, Adriena Šimotová and artists belonging to art groups Tvrdohlaví and Pondělí.

It played an important role in promoting Czech art in the world. MXM gallery ceased to exist due to 2002 floods.

Nepsaná forma – houkání sovy Orloj jarda jágr mytologie je má služka

M6 Richard Bakeš documents art studios accumulated in M6 in Dejvice. His spiritual companion was Matyáš Chochola, the brain of the whole project.

RO – KYTKA When you arrive in Žižkov gallery KYTKA, the floor will be the first thing to strike you. It looks as if left behind wood chippings were trampled down by cabinetmakers that once had a workshop there. We are living in post-industrial times, so the

Asociativní potence Sešin, který nebyl Je to takový neproniknutelný Heavy – ty správné grády – všemi mastmi mazaný

workshop is gone and replaced by cultural space comprising of gallery, workshop, graphic studio, theater and pop-up cinema. Being non-profit, the gallery also serves as a social space. Apart from the permanent crew one can enjoy the gallery director’s (Tomáš Roubal) curry-wurst accompanied by Žižkov Romanies or other gallery neighbors who just could not hold their curiosity after staring out of their windows into the court . The exhibitions are truly ephemeral and last only one day. The gallery focuses on artists who don’t often exhibit in Prague. As he did in the past year on at least two ocassions, Tomáš Roubal would like to keep inviting international artist.

Art perpendicular to “Václavák” Jiří Ptáček’s text on Ferdinand Baumann Gallery, which is formed by two shopping windows inside Štěpánská Arcade, and is by far the most elegant among the many Czech and Moravian display window and shopping window galleries. And so, even the artists try to make the best effort to present remarkable exhibitions. Curators Mědílek and Vlček choose artist in a way (illustrators Tomáš Bárta a Pavel Ptáčník, Photographer Michal Ureš, painters and sisters Kamila Zemková a Pavla Tichá) take turns with the older, already established artists (photographers Lukáš Jasanský and Martin Polák, performance artists Milan Kohout and Jiří Surůvka or painter Václav Girsa), and artists who don’t exhibit too often (Petr Brožka, Silvina Arismendi), which makes their comeback even more interesting. The performance artists were twice invited for a short festival. First it was called Květy zla (Flowers of Evil) and the second time Semana dobra (Seeds of Good). It is going to be held in 2013.

Buschwick! eko-bio-hip Article submitted by Karina Kott focusing on the migration of New York art centers. One of the youngest art centers in New York is Bushwick, Brooklyn. Five years ago half-empty warehouses and factory halls defined this area. Today, it is difficult to find an empty studio. Neighborhood, which was once considered dangerous and could hardly be labeled as popular, turned into eco-bio-hip community. The center of art in Bushwick is in two adjacent buildings and is shared by both commercial and non-profit galleries, a distinction, which is difficult to make. Momenta Art and Nurture Art

are two interesting non-profit galleries. Several streets down is Interstate and Microscope Gallery, two intimate spaces, which do have their own stable of artists, yet focus on more experimental and ephemeral forms than their counterpart shinny galleries based in Chelsea. Altogether, Bushwick has a strange atmosphere. On one hand, one can sense the urge to experiment, to live that idealized life of an artist with all those studio and warehouse parties, to keep the world of art a living place, not one behind a shopping window. But then there is the awakening into the trendy world of healthy lifestyle, vintage fashion and “cool” attitude, all of which creeps in from the neighboring hipster Williamsburg.

Berlinskej Model

Praga Text of Polish gallerist Marika Zamojska on Warsaw district Praga. Until you start living in the Polish metropolis you don’t realize that there are in fact two Warsaws; the “civilized” one on the left Wisla bank and the one synonymous with “proletarian” and “dangerous” one on the right bank. People come to Praga to attend art events and for the rampant nightlife. In the article the author presents SOHO Factory with galleries Leto and Piktogram/BLA and Dom Funkcionalny, which is occupied by two galleries, BWA Warszawa and Asymetria. The newest addition among the galleries in the district is Czułośc gallery, founded by a group of young photographers united by trash-romantic aesthetics and a common approach to photography. In Warsaw, they say that a standard exhibition opening party in Czułośc lasts till dawn and belongs to the wildest of all.

A DAY WITH… Rajón spent a day with Rostislav Koryčánek, the former director of Dům umění města Brna / The Brno House of Arts Photographer Vojtěch Frohlich followed him during the days when Moravian metropolis hosted the award ceremony of the Jindřich Chalupecký award and when the new management of the institution, which he led for the past five years, was being elected.

Treacherous process There is nothing so distant from the simplicity of mobile phone photography than the process that Ondřej Přibyl writes about. In the recent years he has been submerged in the unique process of daguerreotype - the first commercially successful technique used for obtaining direct positives. Louis Daguerre’s invention was made public on 19.8.1839.

The principle, in which the image is created, sets daguerreotype apart from other commonly used photographic techniques. Each daguerreotype is unique and exists in only one copy. Přibyl depicts technological pitfalls of this process, which resembles alchemistic procedure rather than a photographic one.

Berlinskej Model gallery, which concept can be described by the credo “art and cooking”, documents two previous exhibitions. Curator Martin Dostál writes about the project of painter David Hanvald.

Roman Bakeš goes back in his recollections of oneday exhibition/gesamtkunstwerk of Václav Girsa, which for one night turned the gallery into hell.

EINAR, ICELANDIC BLONDY AND THE ABILITY TO DISAPPEAR Photographic project of the artist Johana Pošová based on her stay in Iceland.

God knows what’s boiling inside of me!

Kotzmann & Cyclone On January 9, 2013 the hunt kastner gallery held the launch of Alena Kotzmannová’s new catalog publication KOTZMANN & CYCLONE. For the event Alena invited performance artist William Hunt.

Hunt kastner gallery asked both artists to comment on their cooperation. Alena Kotzmannová is that kind of open personality who likes to participate on diverse projects and thus gets involved with artists and projects throughout the spectrum. She has a hunch for undefined, unspoken mysterious moments of a project and is capable to accentuate ordinary beauty and poetry that accompanies them. William Hunt’s art mainly deals with performance and often involves his performing of acoustic music in extreme conditions. Most of his performances incorporate comic and tragic elements and require quite a physical endeavor. William Hunt is currently represented

by Ibid Project, London.

I chaos má svůj řád Pyramida brousí žiletku Současný středověk jako důsledek křesťanské nadvlády

Agnieszka Grodzińska Saturation Rhythm

Život je skejtbordista, typy lidí ohledně rozdělávání ohňů, typy nevěry, postinformační doba energetická revoluce Věříme v to v co nevěříme Všechno je možný...

Foto Richard Bakeš – Konica C35 EF /1976

24/01/2013 – 01/03/2013

ateliéry, které se koncentrují v bývalé industriální budově v mlýnské 6 v pražské Bubenči zdokumentoval Richard Bakeš. průvodce mu dělal umělec matyáš chochola, duchovní otec projektu. http://centrumm6.tumblr.com

vernisáž 23/01 od 18 hod Galerie Laboratorio Bubenská 1, Praha 7 2.p. č. dveří 212 otevírací doba: út – pá 15 – 19 hod nebo po dohodě www.galerielaboratorio.com

matyáš chochola

Text vizuální umělec / Ateliéry M6 v Bubeči

umění nejen ve vaší čtvrti / Leden – Březen 2013

23

FM Mangle / mňam 54 Camberwell Church Street

The Hunterian Museum / art 35-43 Lincoln's Inn Fields

Portobello Road Market / mňam Portobello Road

Hauser and Wirth / art 23 Savile Row

Tongil market / mňam Tongil street

Muzeum Kimilsungie a Kimjongilie / art (Taedonggang District, vstup: zdarma)

Historické muzeum / art (Taedongmun-dong, Central district

Národní galerie / art (Taedongmun-dong, Central district

Raven Row /art 56 Artillery Lane

Sadie Coles / art 4 New Burlington Place

PCHJONGJANG

LONDÝN

Das Gift / klub Donaustrasse 119 12043 Berlin Neukölln

Cupcake Berlin / mňam Krossener Str. 12, 10245 Berlin

Barbie Deinhoff's / mňam Schlesische Str. 16 10997 X-Berg Berlin

MD 72 / art Mehringdamm 72 10961 Berlin Kreuzberg

Kimchi Princess / mňam SKALITZER STRASSE 36 MANTEUFFELSTRASSE 10999 BERLIN - KREUZBERG

BERLÍN

Luhring Augustine / art 25 Knickerbocker Ave

Microscope gallery / art 4 Charles Place

Interstate / art 66 Knickerbocker Ave

Nurture / art 56 Bogart Street

Momenta / art 56 Bogart St 56

NEW YORK

Volkshaus / mňam Stauffacherstrasse 60

Lily's Stomach Supply / mňam Langstrasse 197

Les Complices / art Anwandstrasse 9

Wascherei Kunstverein / art Dienerstrasse 70

Haus Konstruktiv / art Selnaustrasse 25

CURYCH

Volkshaus / art Stauffacherstrasse 60

Lily's Stomach Supply /mňam Langstrasse 197

Les Complices / art Anwandstrasse 9

Wascherei Kunstverein / art Dienerstrasse 70

Haus Konstruktiv / art Selnaustrasse 25

VARŠAVA

Galleri Nikolai Wallner / art NY CARLSBERG VEJ 68

Gl. Strand / art Gl. Strand 48

Naboløs / art Valkendorfsgade 15

Fiskebar / mňam Flæsketorvet 100

Viva / mňam Langebrogade Kaj 570

Sweet Treat / café Skt. Annæ Gade 3A

KODAŇ

Prikið / café Bankastræti 12

Kaffibarinn/ bar Bergstaðarstræti 1

Útlagar / výlet + art Mezi hřbitovem Hólavallagarður a ulicí Hringbraut.

Kling & Bang gallery Hverfisgata 42/ art

REYKJAVÍK

Galeri Biasa/ art Jl Suryodiningratan 10B,

Asmara Artshop/ art + mňam Jl Tirtodipuran 22

Taman Budaya / art Jl. Sriwedani 1, Purwokinanti

Viavia Jogja/ art + mňam Jl Prawirotaman 30

OXEN FREE / art + mňam Jl Sosrowijayan 2

Survive garage/ art Jl Bugisan 11

YOGYAKARTA