Rajón 2/2013 by richard bakes

UM NÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI 2 / 2013

Odlot Althamer Althamer

Csörg Csörg

Gondry Gondry

Editorial

dlot je slovo, které jsme v Polsku skloňovali ve všech pádech. K jeho nadužívání nás inspiroval právě Althamer, když nám vysvětloval, proč má arte terapeutická skupina Nowolipie ve znaku dvojplošník, zatímco si Remigiusz rozcvičoval hlasivky, aby uzpíval Drupiho. „Odlot“ má v polštině dva významy. Za prvé označuje pohyb se stoupající dynamikou, tedy let vzhůru. Druhý význam trefně vystihuje český ekvivalent „úlet“, tj. vyšinutí z normálu. Tentokrát jsme do Polska neodletěli, ale jeli nočním vlakem. Rozhodli jsme se ze dne na den. Althamer, který mi půl roku nezvedal telefon, zničehožnic odpověděl na smsku odeslanou ve dvě v noci. Ráno jsme si zavolali a sjednali schůzku. Den na to jsme stáli na peróně Hlavního nádraží a snažili se přesvědčit fotografa, který trpí klaustrofobií, aby strávil osm hodin v kabině dva na tři metry… Pak tady byla Stolica, v níž nepřetržitě pršelo a náboženských fanatiků v jejích ulicích přibývalo jako hub po dešti. Na promenádě nám „zkřížili“ cestu dva muži s metrovým krucifixem, který nebyl z plastu, jak bývá běžné na jeruzalémské Golgotě, ale z bytelného dřeva. Latinské litanie z jejich úst zněly jako ty nejpeprnější nadávky. Na každém kroku se našel někdo, kdo by vás s chutí obrátil na víru. Náhlou erupci mesianismu vysvětlil pohled do kalendáře. Ten den, kdy jsem své přátelé táhla do centra, aby mohli konečně zažít „little polish Italy“ (Laco a jeho neustálá komparace Varšavy a Benátek) a doufala, že nepoznají, že skoro všechny stávající renesanční domy pocházejí z 50. let, uplynuly přesně tři roky od Smoleńské tragédie. Tehdy odletělo do Ruska letadlo, které mělo na palubě polskou politickou i kulturní elitu a všichni víme, jak to dopadlo… Před deštěm jsme se schovali v katedrále, kde nás okamžitě upoutaly náhrobky, do jejichž vík byli vytesáni rytíři v něžném objetí. Společně jsme pak rozvíjeli myšlenku GAYÓNU – periodika zacíleného na homosexuální katolické umělce (Laco, musíš!) a hledali další sakrální výzdobu, která by zapadala do našeho kontextu. Místo ní jsme v boční lodi natrefili na paramilitaristickou skupinu mladých kluků a holek v černých stejnokrojích, těžkých kanadách a vlasech na ježka, kterou dozorovaly dvě jeptišky. Když je míjíme, luštím nášivku na jednom vypracovaném bicepsu: katolické liceum w Tarnowie… Při odchodu z kostela řešíme propagační grafiku katolické církve a co by se dalo ještě vypilovat. Beru do ruky jeden z letáků, úhledně vyrovnaných na poličce u kropenky. Nabídka na víkendový pobyt, který strávíte v modlitbách a askezi v penzionu rozděleném do malých meditačních cel zařízených v provencalském stylu (viz propagační fotografie). Na zadní straně ceník s polopenzí a bez (to když si k slibu mlčenlivosti přiberete ještě půst). Neuběhla ani hodina a naše trojka, navlečená do leteckých kombinéz, glazovala keramiku, která se možná jednou ocitne v nějaké významné umělecké sbírce, a hrála ve videoklipu natáčeného pro Fondazione Trussardi. Následující ráno, po noci strávené ve wyborové společnosti, jsme stáli na ulici a hleděli, jak se z oken činžáku, ve kterém jsme sotva dosnídali, valí šedá klubka dýmu… Na téma „odlot“ ještě toto: Attila Csörgő a kvadratura kruhu (str. 14–15) Maďarská akademie umění (str. 9) Gondry (str. 11) Mánes (str. 22) a na konec – konec Laborky. To je taky slušný odlot. P. S. Příště se naučíme další cizí slovíčko. Jolanta Trojak

dlot is a word that we had more than a few occasions to use while in Poland. Our tendency to overuse this word was inspired by none other than artist Pawel Althamer, who explained to us why the Nowolipie art therapy group’s logo contains a biplane while Remigiusz was busy warming up his vocal chords in order to sing Drupi. “Odlot” (the root word means “flight”) has two meanings in Polish: the first indicates upward movement such as a plane taking off, the second is a deviation from the normal and expected (think “flight of fancy”). Since we rode by night train, we didn’t take off to get to Poland. It was a spur of the moment decision. Out of the blue, Althamer –who hadn’t been answering my calls for half a year – responded to a text sent at two in the morning. We talked in the morning and arranged a meeting. The next day found us standing on the platform at Prague’s main station, trying to convince our claustrophobic photographer to spend eight hours in a compartment measuring two by three meters… And then there was Stolica, where it rained non-stop and religious fanatics were sprouting in the streets like mushrooms. On the main promenade, we “crossed” paths with two men carrying a meter-long cross made not of plastic, as is the usual case at Jerusalem’s Golgotha, but of solid wood. The Latin litanies coming from their mouths sounded like the spiciest of swear words. Everywhere we went, there was someone looking to convert you to the faith. A glance at the calendar explained this sudden outburst of Messianism: That day when I had decided to finally show my friends the city center of “little Polish Italy” (Laco and his constant comparisons of Warsaw versus Venice) – all the while hoping that nobody would notice that almost all the Renaissance buildings dated from the 1950s – was the third anniversary of the Smolensk tragedy, when a plane full of Poland’s cultural and political elite took off for Russia. And we all know how that turned out… We took shelter from the rain in a cathedral, where our attention immediately turned to tombstones with engravings of knights in a loving embrace. Together, we came up with the idea of GAYÓN – a magazine for homosexual Catholic artists (Laco, you just have to!) – and started looking for other sacral decorations that might fit the concept. Instead, in the lateral nave we came across a paramilitary group of boys and girls in black uniforms, heavy combat boots and closecropped hair being chaperoned by two nuns. As we pass them, I decipher the patch on one of the buffedup biceps: Catholic Lyceum Tarnow… While leaving the church, we discuss the Catholic Church’s promotional materials and what might be improved upon. I pick up one of the fliers carefully arranged on a shelf by the font of holy water: ascetic weekend prayer getaways in a pension divided into small prayer cells furnished in the Provencal style (see photograph). On the reverse is a price list showing the price with dinner and without (in case you want to complement your vow of silence with a fast). Barely an hour later our threesome, dressed in flight suits, is glazing ceramics that may one day be part of an important artistic collections; we also appear in a video for Fondazione Trussardi. The next morning, after a night spent in wyborowé (select) company, we are standing on the street watching gray puffs of smoke wafting out from a window of the apartment building in which he have just finished breakfast… More on the subject of “odlot”: Attila Csörgő and the squaring of the circle (p. 14–15) The Hungarian Academy of Art (p. 9) Gondry (p. 11) Mánes (p. 22) and in the end – the end of Galerie Laboratorio. Sounds like a fine odlot. P. S. Next time, we’ll learn another foreign word. Jolanta Trojak

Rajón/umění nejen ve vaší čtvrti. 3 / 2013. Redakční rada: Jolanta Trojak, Richard Bakeš, Matouš Mědílek. Obálka: foto Ladislav Babuščák. Ilustrace: The Rodina – Vít Ruller, Tereza Rullerová a Jules Vaulont. Fotografie: Ladislav Babuščák, Richard Bakeš, Dragon Zoltan, Tomáš Souček, Jan Pfeiﬀer a archiv. Grafická úprava a sazba: Matouš Mědílek, Richard Bakeš. Tisk Východočeská tiskárna. Náklad: 500 ks. Jazyková úprava, korektura: redakce. Překlad Stephan von Pohl. Cena: 39 Kč. Kontakt: rajonredakce@gmail.com, tel: 602 593 458.

www.rajon007.cz

„Netvrdím, že přijde Spasitel. Říkám jen, že už tu byl.“

KOSMONAUT VE VARŠAVĚ text Jolanta Trojak, foto Ladislav Babuščák

Sedíme v autobuse, který nejede. Řidič se stoickým klidem ukusuje chleba se salámem. Hustě prší. Snažím se ignorovat komentáře fotografa, který neustále poměřuje Varšavu s Benátkami. Za dvacet minut máme mít schůzku s jedním z nejslavnějších polských umělců současnosti. S umělcem, který zásadně neodepisuje na maily a půl roku mi nezvedal telefony. Za dvacet minut máme být na periferii města . Pawel Althamer nás nepozval k sobě do ateliéru, ale do obchodního centra. K shopping centru Targówek přiléhá les. Přes ulici světélkuje sídliště Bródno, kde Althamer žije a které celosvětově proslavil svými uměleckými projekty. Naštěstí má taky zpoždění. „Všimli jste si toho lesa ? Věřili byste tomu, že tam žijou divočáci? Jednou jsem tam dokonce potkal losa! Říkal jsem vám, že je to tu jako na venkově!“ Objednává si džus a zrakem zálibně přelétne blikající výlohy. „Starý svět se nám rozpadá přímo před očima. Máte stejný pocit?“ UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

Althamer nevede dialog. Káže. „Cítím, že společnost prochází velkou transformací, že se obrozuje v pozitivním slova smyslu. Spolupracuju s mladými lidmi, nejenom umělci, kteří smýšlejí podobně. Snažíme se vytvořit nový svět. Svět, který se učí od tzv. „primitivních kultur” a který stojí na pospolitosti, bezprostřednosti, otevřenosti a oslavuje svobodu, odvahu a klid.“ –––––––– „Na mé duchovní cestě mě velmi inspirovala kultura afrických Dogonů. Dogoni věří, že nepocházíme z tohoto světa . Jejich kosmogonie je založená na faktu, že první lidé byli mimozemšťané, prostě žádný Adam a Eva, ale kosmonauti. To je základní problém naší civilizace. Pyšní se velkým technologickým rozvojem, ale duchovně je na tom dost bídně. Dogoni jsou na tom opačně. Mluvíme o nich jako o „primitivech“, ale mentálně jim nesaháme ani po kotníky.“ –––––––– „Jedna moje kamarádka přišla s nápadem obnovit tradici uměleckých salónů. Budou se pořádat v zatím nedostavěném mrakodrapu v centru Varšavy, kde se do budoucna plánují luxusní rezidence. Jednou za měsíc se tu sejdou na večeři podnikatelé a umělci. Vařit bude můj syn. Mimochodem výtečný kuchař. Celá idea je velmi prostá. Umělci mají nápady, byznysmeni peníze.

Čas je vymezen předkrmem a desertem. Je jen na umělcích, aby své protějšky přesvědčili, že se do nich nebo do jejich projektu vyplatí investovat. Bohužel, svět teď funguje takhle. S úředníky se jedná těžko, ale když máte za sebou lidi, kteří mají peníze, všechno najednou jde. Podívejte se na mě, lidi mě nepovažují za pomateného esoterika jenom díky tomu, že si moje věci kupují boháči.“ –––––––– „Momentálně se věnuju vlastně velmi tradiční sochařině, která vychází ze sakrálního umění. Ale nevytvářím sochy k adoraci. Moje sochy mají mít i sociální rozměr. Pracuju na portrétech Benátčan pro letošní Biennale. Odléváme masku každému, kdo se do projektu zapojí. K odlitkům pak doděláváme celou postavu. Vlastně navazuju na projekt Almech, který jsem na přelomu let 2011 a 2012 představil v Deutsche Guggenheim v Berlíně. Jen sochy vystavené na Biennale budou temnější.“ –––––––– „Před pár týdny jsem právě v Benátkách zažil dobrý večírek. Můj kamarád dovezl velmi kvalitní hašiš z Afganistánu, do toho jsme samozřejmě vypili hodně vína. Spontánně jsme se rozhodli uspořádat „kreslířský kongres“. Už jsem to předtím vyzkoušel na jedné party v Německu. Jednoduše vyzvu lidi, aby místo mluvení kreslili. Dáme na stůl papírový ubrus a postupně začne vznikat

kolektivní dílo. Dá se to přirovnat třeba ke spiritistické seanci, kde se zhmotňují věci mezi nebem a zemí. Někdo vypne mozek a jen tak čmárá, někdo vědomě ilustruje svoje myšlenky, někdo jen nezúčastněně sedí a pije. Magie. Sám jsem na tom mejdanu udělal dvě automatické kresby. Později jsem si uvědomil, že jsem vlastně nakreslil dva portréty téhož člověka – mého galeristy Andrzeje Przywary. Jeden temný, zběžně načrtnutý tuší. Druhý vypadal jako ikona – Andrzej, laskavý světec, hrající barvami. Myslím, že se mi podařilo ilustrovat dvojí možný světonázor – pozitivní a negativní. Oba portréty jsou komplementární, skvěle se doplňují. Jin a Jang.“ –––––––– Druhý den ráno nás evakuovali z kavárny, kde jsme si dopřávali snídani. Ve sklepě domu vypukl požár. Stáli jsme venku na dešti, pozorovali dým valící se z oken a vzpomínali, jak tři měsíce zpátky, při naší poslední návštěvě tohoto města, vyhořely umělecké ateliéry ve čtvrti Praga. Začaly nás napadat znepokojující paralely… –––––––– Althamer na nás čekal v „Ognisku /ognisko=ohniště!/ artystycznym,“ kde se už dvacet jedna let každý pátek odpoledne schází s ostatními členy umělecké skupiny Nowolipie. Původní kroužek, který měl fungovat jako arteterapie pro lidi postižené roztroušenou sklerózou a lehce mentálně zaostalé, založil jeho otec. Pawel Altha-

mer jej převzal a terapeutickou skupinu transformoval na uměleckou. Althamer i Dogoni věří, že umění léčí. Doslova. –––––––– „Ognisko artystyczne“ je ekvivalentem české lidušky. Foyer vyplňuje vrátná s čerstvě udělanou hlavou, její zadnice a koncertní křídlo. V keramické dílně, kde se Nowolipie schází, to přetéká činorodostí. Vaří se herbatka, myjí se štětce a přetřásá se dnešní program. Bude se glazovat a natáčet videoklip. Althamer i jeho ovečky jsou oblečení do pracovních stejnokrojů – leteckých kombinéz. Všudypřítomné keramické výrobky se podle zběžného pohledu dají rozdělit do tří tematických okruhů: 1. letadla 2. trosky letadel 3. mimozemšťané –––––––– Jasnými tahouny Nowołipia jsou nerozluční přátelé Rafał a Remigiusz, kteří se hlasitě domáhají sušenek a čaje. Rafałovy práce jsou bezkonkurenčně nejsuverénnější. Jeho talent nepřehlédl ani Althamer. Společně budou vystavovat i na letošním veletrhu Art Basel zaštítěni Althamerovou galerií Fundacja Galerii Foksal. Rafałovou doménou jsou právě „ufoludki“. „Udělal jsem pro jednoho kamaráda mimozemšťana v životní velikosti. Naaranžovali jsme ho do skalky na zahradě, ale sousedi si stěžovali. Nakonec zasáhl farář

a museli jsme ho zakopat.. Pawel mi pořád říká, že ho musíme najít a vystavit, ale…“ krčí rameny. Rafał a Remigiusz jsou také autory zástavy Nowolipia. Letecké kombinézy zdobí nášivky s dvojplošníkem. Symbolika je jasná“ vysvětluje Althamer . „Za prvé: LOT (let) pohyb se stoupající dynamikou, tedy vzhůru do oblak, za druhé: ODLOT (česky úlet) – myslím si, že obé trefně a stručně charakterizuje Nowolipie.“ –––––––– Dvojznačnou symboliku vzápětí potvrdila Rafalova vsuvka. „Máme kamaráda, který byl posedlý vysavači. Svoje sousedy tím přiváděl k šílenství. Říkám mu: Jacek, proč tě tak baví vysavače? Nechtěl by ses radši proletět? S Rafalem jsme spočítali, kolik potřebujeme dětských balónků, aby se Jacek odlepil od země. No, bylo jich docela dost. Ale povedlo se! Jacek letěl nad Varšavou a za ním jela houkající sanitka… Nakonec ho sundávali ze stromu asi 15 km za městem…“ Althamer zase splnil sen Rafała a Remigiusze. Pro Grupu Nowolipie pronajal dvojplošník a ukázal jim Varšavu z ptačí perspektivy. Z výletu vznikl film, který natočil Althamerův umělecký souput-

ník a významný polský umělec Artur Žmijowski. „Náš rekreační let s sebou nesl i jisté poselství. Uniformy jsme doplnili mohérovými barety. „Mohérový baret“ je totiž v Polsku terminus technicus. Tento módní doplněk si u nás oblíbila specifická sociální skupina, která se kumuluje kolem katolické církve a jejíž hlásnou troubou je Radio Maria. Tím, že jsme si navlékli na hlavu jejich kultovní pokrývku, jsme je chtěli vyzvat k větší toleranci a nadhledu.“ –––––––– Remigiusz nesundává z očí černé brýle. S nikým se moc nebaví. Plně se soustředí na výkon. Fanatický obdivovatel italského pěvce Drupiho se stane hlavní hvězdou klipu, který dnes Althamer natočí pro Fondazione Nicola Trussardi a my v něm budeme hrát taky. V roce 2007 vzbudil senzaci dvacetimetrový balón, který levitoval nad Palazzina Appiani a měl podobu Althamerova aktu. Beatrice Trussardi je jeho velkou obdivovatelkou a proto jej požádala, aby manželovi věnoval nějaké dílo k narozeninám. Snažím se představit pana Trussardiho, jak sleduje desetiminutový záznam Remigiusza, který velmi origi-

nální interpretační technikou přezpívává největší hity Drupiho a kultovní skupiny Ricchi e Poveri. Nakonec není k zastavení a pustí se i do Verdiho a vlastních skladeb – oslavujících… génia Drupiho. I my jsme se stali součásti Althamerova díla. Máme na sobě kombinézy, pokrýváme glazurou titěrné košíčky s ovocem a s pohledy urputně zabořenými do stolu potlačujeme smích. Později v noci nad lahví Wyborové donekonečna řešíme, nakolik bylo počínáni Althamera etické. –––––––– Den, který jsme měli možnost s Althamerem strávit, byl skutečně nabitý emocemi. Vše vyvrcholilo exemplárním vyloučením paní Boženy, která v Nowolipiu strávila jedenáct let. Všimli jsme si jí hned na začátku. Pěstěná padesátnice, iritující fialové oční stíny a podivné tvary upomínající na Legerův tubismus, které jí samovolně vznikaly pod rukama. Nešlo si nevšimnout řevnivosti, která panovala mezi ní a druhou Althamerovou favoritkou. Keramika nekeramika, obě především bojovaly o umělcovu pozornost. Scéna, jíž jsme byli svědky, skončila matem pro Boženu. Schlíple odevzdala stejnokroj, sbali-

la celoživotní dílo a opustila „ognisko“. „Tato amputace byla bolestná, ale nutná. Pokud chceme uzdravit společnost, musíme začít u sebe.“ Oglosoval situaci Althamer. Remigiusz mezitím uplácal dalšího ufoludka. –––––––– Cestou na vlak jsme se stavili v galerii Raster. Výstava Bujnowskiego ještě nevisela, i když zbývaly dvě hodiny do vernisáže. Celá jedna zeď byla pokrytá černou tabulovou barvou. Na zemi ležela křída, vedle stál osiřelý žebřík. „Tady by měl být nakreslený hořící dům. Rafal ale před chvíli řekl, že ho to nebaví a odešel… Nevím, kde je. Asi doma.“ krčí rameny asistent galerie a marně skrývá nervozitu. HOŘÍCÍ DŮM! Vyměnili jsme si vědoucí pohledy. „Na všech těchto portrétech zvěčnil polské pyromany.“ Očima přelétnu název výstavy. Jmenuje se „Arsoniści.“ – Žháři.

Pawel Althamer /1967/ – sochař, performer a vizionář – se řadí k nejvýznamnějším polským umělcům současnosti. Ve své sochařské praxi se soustředí především na lidskou postavu. Pracuje s organickými materiály jako jsou zvířecí střeva, vosk, lidské vlasy atd. K jeho nejmonumentálnějším dílům patří autoportrét, který se v rámci Althamerovy sólové výstavy ve Fondazione Trussardi vznášel nad Palazzinou Appiani /Balloon, 2007/. Svoje sousedy z varšavského sídliště Bródno zapojil do projektu „Commnon Task“. /2008-/ Společně, oblečení do zlatých kombinéz, „přistáli“ v Bruselu, aby připomněli dvacáté výročí pádu komunistické diktatury v Polsku. Od té doby „mimozemšťané“ z Bródna navštívili ještě Brazílii a Afriku. Althamer samostatně vystavoval např. v Centre Pompidou v Paříži (2006), v Museum of Contemporary Art v Chicagu (2001), v Kunsthalle Basel (1997) nebo v Deutsche Guggenheim v Berlíně /2011–2012/. Účastnil se skupinových výstav např. v New Museum v New Yorku (2008), v Tate Modern v Londýně (2007), v Haus der Kunst v Mnichově (2004), v Institute of Contemporary Art v Londýně (2004) nebo v Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem (2002 and 2001). Pravidelně se účastní přehlídky Documenta v Kasselu. V současné době se představuje projektem “Benátčani” v rámci 55. Biennale di Venezia.

UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2ŘÍJEN / 2013 – PROSINEC 2012

foto archiv

Přelet nad Letnou Každé místo má svoji specifickou paměť. Ta se skládá nejen z toho, čím je místo v dané chvíli, ale i ze střípků a odlesků toho, čím mělo nebo mohlo být. Pod smířlivým povrchem každodennosti probleskují protichůdné sny, naděje a zápasy, jejichž intenzita mohla být ve své době doslova závratná. Město je v jistém smyslu vlastně jen koncentrátem takových míst a je jen na nás, zda je dokážeme rozečíst – vždy ovšem s rizikem, že rozporuplné poznání může v našich očích nevratně proměnit jak dané místo, tak nás samotné.

sou také místa, která hovoří, aniž bychom se ptali. Stačí jimi jen procházet, a už nás vtahují do svých nedokončených příběhů a otázek. Jedním z nejsilnějších míst je v tomto směru bezpochyby Letenská pláň, jejíž poloha nad městem i zdánlivě nekončící volný prostor splývající s obzorem vyvolávají v člověku lehce povznesený pocit snění mimo reálný prostor a čas. Pocit o to paradoxnější, že právě tohoto místa se reálné dějiny dotkly více, než většiny jiných v Praze. Až nezdravá přemíra idejí a emocí, které se na pláni během uplynulých desetiletí odehrávaly nebo důsledně předstíraly, jakoby se s odstupem času přeměnila v ovzduší relativity a tolerance, které odolává i pragmatismu naší vlastní doby. Co vše se pod ním vlastně skrývá?

Ještě v polovině 19. století byla Letná vyprahlým místem za hradbami města. Od vnitřního města ji odděloval prudký sráz a jejím protějškem bylo bývalé ghetto, které se nezadržitelně měnilo v nejchudší a nejproblematičtější část tehdejší Prahy. Situace se částečně mění výstavbou řetězového mostu Františka Josefa I. (v místě dnešního mostu Štefánikova), která v roce 1868 poprvé propojila holešovický meandr s historickým centrem města. Na novou trasu navazuje výstavba činžovních domů, jejichž bloková struktura se postupně přibližuje k samotné pláni. Bloky domů však nejsou postaveny na hranu svahu, kde namísto městské struktury vzniká romantický park s letohrádkem, který nabízí kouzelné výhledy na město a představuje určitou náhradu za zelený parkový pás na likvidovaných barokních hradbách. Původní představy byly mnohem velkorysejší, ale i realizované torzo letenských sadů stačilo k tomu, aby se volný prostor pláně nevnímal jen jako plocha vhodná k činžovnímu rozparcelování, ale jako místo, které může sehrát zásadní roli v organismu celého města. Pomyslný architektonický čas Letenské pláně se výrazně zrychlil na přelomu 19. a 20. století. V roce 1893 se na základě asanačního zákona zahajuje plošná demolice bývalého Židovského města, které bránilo výraznějšímu propojení pláně se samotnou Prahou. Sporné rozhodnutí o demolici historické čtvrti přináší opojnou možnost rozšířit centrum města severním směrem a využít Letnou jako místo pro veřejné budovy. Právě proto je hlavní třída nového Josefova směřována do letenského svahu a právě proto Čechův most mírně stoupá: měl na něj navázat průkop Letnou,

díky kterému by vznikla velkorysá třída, jenž by nové centrum na pláni i zamýšlené severní čtvrtě budoucí Prahy propojila nejen se Staroměstským náměstím, ale prostřednictvím plánovaného průlomu Starým městem i s Václavským náměstím a s jeho monumentální dominantou Národního muzea. Ustoupení od realizace průkopu tak následně uchránilo nejen Letnou, ale i Staré Město od radikální přestavby. Další plány na exploataci Letné přerušila v roce 1914 válka.

ostrůvky svobodné periferie uprostřed přísně regulovaného města. Až z podobných snímků je zřejmé, jakou roli pláň vlastně v organismu města plnila: byla doslova jeho zázemím, volným místem, které bylo naplněno sportem a životem. Korunním svědkem této specifické a bezpochyby podmanivé atmosféry je dřevěná budova tenisového klubu LTC, která je jednou z posledních staveb svého druhu v Praze.

O čtyři léta později již není Praha ambicióz-

zejména zastavení všech stavebních prací a realizací urbanistických plánů. Je zajímavé, že letenský prostor se nestal předmětem úvah německých architektů, kteří plánovali přeměnu Prahy v říšské město. O to více se na druhou stranu stal jevištěm dějů poválečných. Po nadějném intermezzu let 1945-48, kdy se opět zvažovalo umístit na Letnou budovu Parlamentu, přichází další období totality, jejíž cílem je mimo jiné i symbolické podmanění města. Paradoxně lze říci, že stejně jako na počátku 20. století, i tentokrát Letná zachránila historické centrum města před zničením. První plány počítaly s vytvořením centrálního shromažďovacího prostoru na Starém Městě, kde se měla hrdě vypínat i věžová stalinistická dominanta. Obratným manévrováním se nakonec urbanistům podařilo tyto ničivé záměry odvrátit a nalézt pro obě stavby jiná místa: triumfální socialistko-realistická věž byla z centra města „odklizena“ do Podbaby a shromažďovací prostor se měl nakonec realizovat ve volném prostoru Letné. Daní za toto rozhodnutí byl jednak definitivní zánik barevného letenského předměstského mikrokosmu, jednak – bohužel – realizace obří sochy J. V. Stalina v ose Pařížské třídy.

ním, ale v principu stále ještě periferním městem, nýbrž sebevědomou metropolí nového státu. Architektura se stává jedním z nejmocnějších symbolů této nečekané proměny a Letenská pláň jedním z klíčových míst nové Prahy. Soutěže ve 20. a 30. letech přinášejí řadu projektů, ve kterých jsou na Letnou různě umísťovány veřejné budovy v čele s parlamentem. Velkorysé zadání a volný prostor pláně provokují fantazii architektů a Letná se stává laboratoří dobového urbanismu. Monumentální projekty Josefa Gočára, Bohumila Hübschmanna, Kamila Roškota a zejména Jaromíra Krejcara jsou učebnicí avantgardních urbanistických konceptů, jež předznamenávají velkorysá urbanistická gesta pražských předměstí 60. let. Namísto intenzivní zástavby pláně je však nakonec preferován princip jejího „obestavění,“ které je zjevným a rozumným kompromisem mezi požadavkem na umístění veřejných budov a zachováním volného prostoru pláně. Nejrazantnějším zásahem tak dle oficiálního názoru Státní regulační komise je vytyčení nové východozápadní hlavní třídy, jejíž začátek lze dodnes vyčíst z velkorysého prostoru před technickým a zemědělským muzeem. Právě tyto dvě budovy jsou spolu s dalšími stavbami na okraji Letné (Ministerstvo vnitra a tzv. Molochov) nejhmatatelnějším výsledkem meziválečného urbanismu. Ten dokázal přes počáteční radikalitu odolat pokušení pláň zastavět a zvolenou koncepcí jen posílil její dosavadní unikátní charakter.

Ve stejné době, kdy se architekti nesmiřitelně přou o její podobu, žije pláň vlastním a velmi specifickým životem. Letecké snímky z meziválečné doby ukazují vše, jen ne holé místo pokorně očekávající definitivní urbanistický ortel. Na rozlehlé ploše nalezneme stadiony, cvičiště, provizorní stavby, studentskou kolonii, ale také zahrady a volné prostory, které představují

Stín válečných let dopadl i na Letnou. Znamenal

Jen málokterý snímek z 50. let má takovou vypovídací hodnotu a sílu jako temná silueta Stalinova sousoší nad Prahou. Svou velikostí konkurovalo v dálkových pohledech Pražskému hradu a jeho neomylné umístění do osy asanačního boulevardu z něj činilo skutečnou symbolickou hrozbu. Odstranění sochy v roce 1961 muselo být paradoxně ještě větším symbolem než její absurdní realizace. Její existence na Letné by byla pouhou epizodou – kdyby se nezachovalo vše zbývající, tedy podstavec, monumentální schodiště a zejména urbanistické řešení celé pláně. Jiří Štursa, který při realizaci pomníku urbanismus pláně řešil, vytvořil zvláštní a v principu velmi promyšlenou kombinaci téměř funkcionalistic-

kých pásů (písek, tráva, nízké keře, lesopark), které vytvářejí pozvolný přechod mezi písečnou plání a zalesněnou hranou svahu nad městem, a diagonálních paprskovitých cest, které neomylně směřují k soklu pomníku. Na tomto řešení již nic nezměnily projekty ze 60. let, které opět prověřovaly možnost umístit na Letné veřejné budovy a lze tak říci, že dnešní podoba pláně je v principu stále ještě výsledkem urbanistických úvah z počátku 50. let. Největším paradoxem dějin Letné je skutečnost, že s odstupem šedesáti let můžeme tento fakt jen těžko označit za urbanistický nebo ideologický problém. Pevný rámec, který Štursa svým řešením vytvořil, dokázal scelit dosud roztříštěnou pláň a dotvořit její vazby na sousední rozdílné čtvrti. Letná v jeho pojetí už není meziprostorem nebo vnitřní periferií, ale svorníkem, jenž má navíc vlastní urbanistické kvality, které ještě vynikly odstraněním Stalinova sousoší. S koncem prvomájových průvodů odezněl radikální ideologický náboj celého prostranství. Namísto k soše dnes všechny diagonální cesty směřují k prázdnému místu, které je jako vyhlídková terasa nad městem tím nejsilnějším ztělesněním relativity ideologií a dějin, jaké Praha nabízí. Poprvé v novodobé historii patří Letná jen sama sobě.

Dějiny většiny urbanistických prostor jsou plné překvapivých zvratů a náhod. Tato (pro architekty patrně trpká) skutečnost nás ovšem pochopitelně nezbavuje odpovědnosti za jejich přítomnost a budoucnost. Výsledkem překotných dějin Letné je nakonec až překvapivě silná atmosféra, která v sobě zvláštním způsobem spojuje protiklady své historie. I díky tomu dává Praze víc, než se na první pohled zdá. Ztratit Letnou by pro město znamenalo ztratit podstatnou část sebe sama. Jakoby byl její volný prostor nezbytným a v určitých chvílích možná i posledním místem prazvláštní vnitřní svobody a těžce vykoupené naděje. I proto jsou nejen absurdní, ale i hluboce nebezpečné současné narůstající snahy o její znásilnění dopravními nebo ryze komerčními stavbami. Příběh Letné ještě neskončil a doufejme, že hned tak neskončí. Jak bude pokračovat dál, záleží už jen a pouze na nás. Richard Biegel Autor je historik umění a architektury, přednáší na Ústavu dějin umění FFUK v Praze

Tomáš Džadoň, Slunenční paprsek, 2013 Umělec Tomáš Džadoň v kombinéze z projektu “Common Task” /2008-/ Pawla Althamera na motorce NSU. Pocta futuristické plastice “Sluneční paprsek” /1924/ Otakara Švece /1892-1955/, mimo jiné autora Stalinova pomníku na Letné.

UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

foto archiv autorky

Retro rajón Před pětatřiceti lety mě řízení osudu na dvanáct let usadilo v Holešovicích. Nejprve v zašlém buržoazním pohodlí Letné. Tramvaj jezdila ulicí zvanou Belkrédka a obchodní dům na rohu byl Brouk a Babka, i když obojí se tak už dávno nejmenovalo. Dům byl naproti AVU, šedivě oprýskaný jako všechny okolo, topilo se briketami v monumentálních kachlových kamnech a byt měl dokonce koupelnu, svépomocně vybudovanou v bývalé komoře.

a stropech štukové ornamenty i s původním lustrem a ve dveřích leptaná skla, vše ve stylu geometrické secese. Leptaná skla balkonových dveří na chodbě získali asi při stavbě se slevou, reprodukovala už starší vzorníky Muchových krasavic. Mucha byl koncem sedmdesátých let právě na vrcholu své slávy, takže skla v noci kdosi vyřízl a odnesl a Obvodní podnik bytového hospodářství to spravil drátěným sklem. Z pokoje jsme oknem hleděli přes ulici tváří v tvář mohutné zadnici bronzové Sulamit Rahu a předpokládali jsme, že někde uvnitř je k někomu otočená svou lepší fasádou. Nikdy jsem se ale neodvážila do té podivné budovy vstoupit a ověřit si to. Sestup o třicet výškových metrů na dno Holešovic v Dělnické ulici už na šedi přidat nemohl, i když nepřehlédnutelně přibylo těžkého továrního prachu v ovzduší. Hned na rohu byl vyhlášený bufet na stojáka a ve vedlejším domě malinká nálevna strašlivé pověsti. Ani do té jsem se neodvážila vstoupit. A nejen já, ani odvážné a ostřílené mužské návštěvy ne, ostatně místní holešovická desítka byla skutečně nepitelná. Dělnická ulice nesla tohle jméno už od roku 1894, kdy nahradila kolonii dělnických domků. Peri-

ferní proletářské romantiky přibývalo od našeho domu všemi směry – k jatkám, k holešovickému přístavu i k nákladovému nádraží. Tam stávaly prkenné ohrady natřené vyjetým olejem, které jakoby vypadly z Lhotákových obrazů. V polovině 80. let místo nich po deseti letech dostavěli brutalistickou administrativní budovu Metrostavu od Karla Filsaka. Malinká singl garsonka v domě ze třicátých let, obloženém dočerna špinavým keramickým obkladem, se časem ukázala jako luxus, ze kterého se dá ještě o něco klesnout. Ve třech jsme se do ní vejít nemohli a přistoupili jsme na zákonnou výměnu za pozůstatek sovětského bytového hospodaření – dvě místnosti v rozděleném bytě, kde jsme předsíň a příslušenství sdíleli se stařičkým a velmi popudlivým párem snad sourozenců, snad přátel. Bylo to bezkonkurenčně depresivní bydlení v koutě mezi Veletržákem a náspem železnice. Akademie před okny už byla jen dávným snem, tady vedl výhled ze zvýšeného přízemí do garážemi zastavěného dvora, obklopeného šestipatrovými fasádami. Život se omezoval na umírající holuby, kteří už z toho kotle nedokázali vzlétnout.

To jsou vzpomínky na pocity a situace z dob, kdy Holešovice vůbec nebyly cool, kdy neexistovaly ani kavárny ani music cluby a malé galerie, ani pornoshopy, ani second handy. Veletržní palác se pomaloučku rekonstruoval a národní výbor sídlil nad ním v dřevěných barácích, kde se za války shromažďovaly transporty pražských Židů. Nebyly lofty ani designový industriál, protože holešovický přístav, továrny a pivovar ještě banálně fungovaly, jen jatka právě zvolna končila. Všechny ty provozy produkovaly, páchly a špinily. Moje holešovická etapa skončila poté, co se na jednom křtu v Antonínském kostele v neděli 19. listopadu 1989 mezi přáteli povídalo, že byla demonstrace, někoho na ní zabili a že se začínají bouřit divadla. To odpoledne jsme cítili mezeru mezi dvěma časy. Ještě než se rozběhl ten nový a než mi stihli ve studeném zelinářství navážit brambory z hromady v koutě, poslouchala jsem v rádiu, jak Václav Havel ráčkuje prezidentský slib. Televizi jsme stejně neměli. Šla jsem domů Veletržní ulicí pokrytou černým prachem, ale místo ní jsem viděla tu naivní iluzi, kterou jsme tehdy sdíleli snad všichni: už to takhle nebude, všechno bude lepší!

Dnes už je vidět, kam to vedlo a jak to dopadlo. Máme svobodu a bohatší společnost, máme radost z kavárniček a nezávislých galerií. Hodně věcí je lepších, i když zdaleka ne všecky. Za něco z té špíny a pochmurnosti mohl represivní a neschopný režim, něco ale bylo takové prostě proto, že tu vzpomínám na léta na samém počátku doby postindustriální. Neplyne z toho všeho ale žádné poučení. Píšu to celé totiž jen proto, abych mohla chvilku zavzpomínat. Naše generace sice nebyla míň zbitá a ztracená než ty před ní, ale má vzpomínání vlastně zakázané. Kulisy našeho mládí tvořil represivní a nudný režim, který nás upírsky pořád drží jako rukojmí. Naše historky jsou ve srovnání s heroismem a tragikou těch, kdo byli mladí za války, v letech stalinismu nebo ve zlatých šedesátých, jen směšné. A těm mladším vděčíme za to, že udělali revoluci. Neexistuje mezi nimi prostor, v němž by naše mládí v dobách, kdy postmoderna byla odvážné dobrodružství, někdo bral vážně. Prý je to sentimentální a nekonstruktivní závěr. Ale právě takoví my jsme. Milena Bartlová Autorka je historička umění, přednáší na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

1. Milena Bartlová 2. Sjíždění Sázavy, 1986. 3. Svatba Ludvíka a Tiny Hlaváčkových. Zleva: Karel Miller, Adriana Šimotová, Jan Royt, Táňa Štemberová. 4. Milena Bartlová 5. Svatba Ludvíka a Tiny Hlaváčkových. Zleva: Adriena Šimotová, Jiří Seifert, Ludvík Hlaváček, Alena Šrámková.

Maďarský guláš v Ludwig Museu Z Ludwig Musea současného umění v Budapešti dorazila zpráva o vypršení smlouvy jejího ředitele Barnabáse Bencsika. Instituce je ponechána bez profesionálního vedení, což nevěstí nic dobrého pro budoucnost jak muzea, tak odborníků, kteří v něm pracují. Je velice pravděpodobné, že z nového výběrového řízení vzejde kandidát, který bude politicky i esteticky nakloněn nacionalistické ideologii režimu i Maďarské akademii výtvarných umění (MMA). Pro Rajón odstupujícího ředitele Barnabáse Bencsika na začátku dubna zpovídala ředitelka HuntKastner Artworks Katherine Kastner. Co se v Maďarsku děje s institucemi současného umění – dochází snad ke kulturnímu převratu? A pokud tomu tak je, kdo za tím stojí?

a na základě politicky zatíženého způsobu. Je to stejné, jako ničím neřízená a ponižující kontrola na základě obličeje u vchodu do jediného klubu ve městě.

Nebylo mi povoleno pokračovat v autonomním programu muzea a to ani do uzavření procesu volné soutěže, i když jsem měl jednoznačný slib od bývalého ministra, který byl ze své pozice také odvolán. V současné době nebyl jmenován žádný ředitel. Výzva k podání přihlášek na pozici ředitele byla oznámena a uzávěrka je 12. dubna – samozřejmě budu opět kandidovat. Ministerstvo má na rozhodnutí 30 dní. Je však zřejmé, že ministerstvo má již v otázce budoucího ředitele jasno. Správní podmínky uvedené ve veřejné výzvě jsou záměrně specifikované se snahou zacílit jednu osobu. Dokonce i první oznámení bylo dva týdny po vydání upraveno bez jakéhokoliv upozornění, což je dosti zvláštní.

Vím, že proti převzetí budapešťského Műcsarnoku protestovala nezávislá umělecká komunita, ale jak to vnímá širší veřejnost? Má ve vládě nějakého zastánce? A jsou umělci ve svých postojích jednotní?

Nejprve došlo k převzetí budapešťské kunsthalle Műcsarnok pod správu Maďarské akademie výtvarných umění. Nyní zřejmě čeká stejný osud i Ludwig museum… Je z toho cítit jasný politický záměr učinit z Maďarské akademie výtvarných umění instituci s hegemonním postavením. Tato soukromá asociace byla založena jako uzavřený spolek architektem Imre Makoveczem v roce 1992. V roce 2011 získala akademie zcela nevysvětlitelně privilegovanou pozici v rámci nového maďarského zřízení. Od té doby má na maďarské umělecké scéně dominantní pozici. Jejími členy jsou lidé, kterým byl doslova „udělen“ status umělce a byli schváleni parlamentním hlasováním. Umělecké zásluhy zvolených a širší shoda odborníků a umělecké scény nebyla brána v potaz.

Kdo stojí za Maďarskou akademií výtvarných umění? Jaká je její role a hlavní poslání? To, co jsem o Akademii četla, zní velmi podezřele. Působí na mě stejným dojmem jako umělecké odbory za totality. Cituji: „Aby se uchazeč mohl stát členem, vyžaduje Akademie oddanost národu, jakýsi ‚národní sentiment’.“ Kdo definuje a měří tento „národní sentiment“?

Určité náznaky protestu se za poslední půl rok objevily, ale šlo o nahodilé akce organizované malými skupinkami, povětšině mladých umělců. Za další chabé pokusy můžeme považovat různá umělecká prohlášení a iniciativu na sociálních sítích. Bohužel neexistuje vyloženě silná a pevná soudržnost mezi umělci, zavedenými institucemi a odborníky. Předpokládám, že to je tím, že rozsah nebezpečí doposud nebyl plně rozpoznán a máme tendenci preferovat spíše jednotlivé vyjednávání ve snaze dosáhnout kompromisu, než riskantní postavení se za své přesvědčení za cenu možné porážky.

Osobně by mě zajímala situace okolo akvizice významného díla Evy Koťátkové, kterou mělo Ludwig Museum uskutečnit tento rok. Jak budou plánované akvizice ovlivněny vaším odchodem? A co výstavní program? V loňském roce jsme požádali nadaci Ludwig Stiftung se sídlem v Cáchách o pravidelnou finanční podporu při akvizicích. Avšak s přihlédnutím k momentální složité situaci se rada rozhodla pozastavit finanční transakce. Bohužel i někteří další umělci jsou ve stejné situaci jako Koťátková, patří mezi ně například Société Réaliste, Katalin Ladik, Konrad Smoleński. Troufám si ale tvrdit, že všechny výstavní projekty postupují podle podepsaných smluv.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Zatím nemám žádnou konkrétní představu. Jsem přesvědčený, že moje historie v Ludwig Museu není ještě uzavřená. Každopádně jsem se už několikrát ocitl v podobně nejisté situaci, takže už mám

potřebné zkušenosti a dovednosti, abych se uživil na volné noze. Mám za sebou dvacet let působení na poli současného umění a doufám, že se nemusím strachovat o svou budoucí existenci. Jsem si jistý, že kulturně-politická situace v Maďarsku mi ještě poskytne spoustu inspirace a výzev…

Pokud byste měl vypíchnout jednu věc, která se vám za těch 5 let působení v muzeu podařila uskutečnit a za kterou jste šťasten, která by to byla? Doufám, že se za posledních pět let z budapešťského Ludwig Musea stala jedna z nejvýznamnějších a nejinovativnějších sbírek a výstavních prostor ve střední a východní Evropě. Věřím, že započaté spolupráce, v rámci kterých s partnerskými institucemi z regionu (např. Moravská galerie v Brně; bratislavská Národní galerie, Poznaňská univerzita; a varšavská Národní galerie Zacheta) zkoumáme naše společné dějiny z pohledu komparativní historie umění, budou i nadále pokračovat. Jsem velmi pyšný na své kolegy, mladé kurátory a historiky umění, ze kterých se během posledních let stal skutečně efektivní tým. Byla by to skutečná ztráta pro celou uměleckou scénu, pokud by se tento team měl rozpadnout po tak krátké době úspěšného působení. Katherine Kastner Autorka je ředitelka HuntKastner Artworks

Barnabás Bencsik podle očekávání neobhájil pozici ředitele Ludwig Musea v Budapešti. Nahradit ho má relativně neznámá Júlia Fabényi, dosazená vládní nacionálně-konzervativní stranou Fidesz. Toto rozhodnutí se setkalo s vlnou nevole. Skupina asi třiceti maďarských umělců zahájila protestní okupaci vstupu do Ludwig Musea. Ministr Zoltán Balog prodloužil lhůtu na jmenování nového ředitele do 12.června 2013.

Zpočátku byla role akademie a její poslání poněkud vágní, ale od loňského listopadu se to vyjasnilo. Prakticky veškerou veřejnou i finanční podporu státu absorbuje tento loajální a ideologicko-politicky spolehlivý ústav, který vědomě potlačuje kritický postoj i pluralitu názorů a od svých členů požaduje uplatnění národního sentimentu v umělecké činnosti. Pro budoucnost maďarské scény je skutečně nebezpečné, pokud nejvýznamnější tok státních financí bude přerozdělován prostřednictvím této instituce

Překlad Jiří Kirchner, foto Dragon Zoltan

To, co se nyní na úrovni institucí současného umění děje, je součástí komplexního a masivního kulturně-politického zvratu, který byl odstartován lidmi z aktuální vlády. Není snadné popsat jednotlivé rysy těchto změn, avšak některé momenty jsou rozpoznatelné: totální nedostatek vyjednávání mezi jednotlivými účastníky, autoritářský způsob rozhodování, zavržení profesionálních hodnot a prokazatelných úspěchů, nespoutaný boj na poli kultury vedený posedlými intelektuály patřícími do úzkého kruhu vládní strany (například György Feket z MMA, Imre Kerényi, Attila Vidnyánszky a Národního divadla atd.). Dále to je naprosté odmítnutí kritického přístupu a intelektuálních postojů, nulová tolerance vůči opozici a rozhodně i snaha získat a udržet si nadvládu v institucionálním systému. Hlavním cílem těchto praktik je odříznout intelektuální základnu společnosti, která by mohla poskytnout pevnou půdu pro současný a budoucí politický a ideologický odpor. Je zcela jednoznačné, že současná vláda by si ráda vyměnila pozici s intelektuálním establishmentem utvářeným po roce 1989, a nahradila jej novou kohortou průměrné, neúspěšné, ale loajální a spolehlivé inteligence.

Samotné rozhodnutí o neprodloužení vaší smlouvy, bylo údajně nečekané. Zničehonic je tak Ludwig Museum bez ředitele. Co se tam nyní bude dít?

UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

Text a foto Jan Pfeiffer

Krajan v jiných krajích Vydal jsem se za svým prastrýcem do kanadského Vancouveru. Jeho životní cesta byla románová a v rodinných příbězích kolují mnohé verze historek, které její romantičnost ještě umocňují: třeba jak se při útěku přes hranice nechal vést pouze Kasiopeou, nebo jak se nechal pašovat v krabici od knih přes holandské hranice, či jak vlak, ve kterém cestoval, zavalila v kanadských horách lavina…

I jeho další život v Kanadě obsahoval mnohé podivuhodné okamžiky. Živil se jako pěchovač peřin a v letních měsících jako takzvaný toper man – ten, kdo stíná špičky stromů předtím, než se celý strom podetne. Začal studovat medicínu a posléze psychiatrii. Svá studentská léta prožil v maringotce. Současně se začal zajímat o buddhismus, ke kterému jej přivedl Woodcraft (lesní moudrost), jenž poznal ještě v Čechách za svých mladických let a ve kterém, jak mi vyprávěl, vidí paralelu právě s tibetským učením v principu čtyř světel. Miloval hory a divokou přírodu, do které podnikal pravidelné, dlouhodobé úniky.

Světle modrý domek,který obývá v klidné stromové rezidenční oblasti, podle něj již nemá valnou cenu, avšak asijští sousedé o pozemek jeví silný zájem. Často se zastaví a vyptávají se. Přítomnost Asiatů (kterých je ve Vancouveru prý celých 90%) prastrýce příliš netěší. Jejich přítomnost si trpce uvědomuje každý večer, kdy se z okolních domů linou tóny klavírních etud, jež pilují jejich potomci.

Je to muž, který vždy viděl věci po svém. To se zračí i na stěnách a podlahách jeho pokojů. Jeho fascinace rituálními předměty je všudypřítomná. Na zdech se navzájem pozorují nejrůznější bůžkové a démoni. Souběžně se stěnou tu leží tibetské dogte pro směřování energie při meditacích a jakési dřevěné tyčky zabalené do čistých pláten. Na zadní zahradu domku jsem prastrýčkovi postavil korunu na dvou laťkách jako zahradní branku. Strýc za stálého provolávání „To je ale krásné koruna“, k ní došel pomalým krokem. Představoval jsem si, jak se v něm snoubí obliba tibetských a indiánských předmětů, čelenek a masek se vzpomínkou na českou gotiku. Vyzval jsem jej, aby pod korunou prošel. Opíraje se o své hole tedy rozvážně vykročil, ale branka byla příliš labilní a úzká. Celá se začala kácet. Jen tak tak jsem nedokonalou konstrukci zachytil předtím, než se na něj zřítila.

Celý tento malý příběh se odehrává ve městě, které jen před několika málo desítkami let vyletělo do nebe. Díky hernímu průmyslu se

koloniální městečko proměnilo v řidší dvojče newyorského Uptownu. Jakoby však Vancouver nechtěl budit až tak světový dojem – mrakodrapů drásajících nebe je jen pár a většina ostatních věžáků je plná záclon a květin.

Nejlépe je Vancouver oblétávat, obkružovat – vysoké hory spadají jako vodopády pod hladinu mořské zátoky a z ní naopak vystupují tenké siluety věžáků v Downtownu. Když jsem město opouštěl a letadlo se zvedlo ze země, celé místo bylo zabaleno v mlžných cárech a velké zámořské lodě vypadaly čím dál tím víc jen jako plastové lodičky ve vaně. Scenérie byla po celé čtyři hodiny monotónní. Vysokánské hory se občas zdály být nižší, to když se o jejich údolí zachytila mlha nebo mraky. Uprostřed letu a mého vykukování jsem si všiml podivného klamu, kruhové duhy. Možná, že to způsobilo vypouklé okénko letadla nebo neznámý fyzikální úkaz. Možná ale knížka „Atlas záhadných úkazů světa“, o kterou jsem prastrýčka poprosil a kterou jsem právě dočetl a zavřel.

Gondryho pěna Vianových dní Ve svých videoklipech i filmech Michel Gondry vždycky fascinoval snovými sekvencemi. Teď se pustil do adaptace příběhu, který ho na cestu snů v dětství navedl. Pěna dní od Michela Gondryho je jedním z nejočekávanějších filmů letošního jara. Jde o adaptaci stejnojmenného románu Borise Viana, na kterém od šedesátých let minulého století vyrůstá už několikátá generace evropské mládeže. Milostný příběh o bezstarostném Colinovi a jeho lásce Chloé, jíž roste v prsou smrtící leknín, je plný absurdních obrazů, výstředních detailů a zneklidňujícího poznání – i v těch nejkrásnějších kulisách se může odehrávat tragický příběh.

omán byl zfilmován už v roce 1968 ve Francii, před dvanácti lety pak v Japonsku. V Česku byl převeden do divadelní podoby, vznikla i jeho muzikálová verze. Gondryho adaptaci má do jisté míry na svědomí producent Luc Bossi, jemuž se podařilo získat práva. Bossi napsal první verzi scénáře a z jeho hlavy také pochází scéna obrovské kanceláře, ve které desítky duší buší do psacích strojů a píší onu slavnou knihu. Pohled na upoutávku jenom umocňuje Gondryho a Vianův společný jazyk. Stačí jeden záběr do Nicolasovy oživlé kuchyně, jedna sekvence s rafinovaným pianocktailem, tedy s hudebním nástrojem tvaru pianina, který podle hrané skladby vytvoří odpovídající koktejl. Hravost, překvapivost, ožívající předměty, snové asociace a dětské opojení hrou jsou Gondryho režisérskou známkou.

PRYČ OD REALITY Michel Gondry se narodil v roce 1963, čtyři roky po Vianově smrti. Vyrůstal ve Versailles. Jeho dědečkem byl slavný vynálezce Constant Martin, tvůrce Claviolinu, což byl předchůdce analogového syntezátoru. Matka byla pianistkou a otec programátorem. Michel od mládí dýchal čerstvý umělecký vzduch, který mu pomáhal překonat obtíže všedního dne. „Schovával jsem se před realitou,“ vzpomínal Gondry před lety pro NY Times, „fotil jsem pořád dokola jednu holku. Ani jsem s ní nechodil, i když jsem si to přál. Začala si s mým starším bráchou…“ Když si ve dvaadvaceti letech na blešáku koupil kameru, jeho život se změnil. Díky ní svedl úspěšný zápas s nudou zaměstnaneckého života. Mimochodem, dělal ve studiu na výrobu kalendářů. Na tuto situaci si vzpomene, až bude psát Nauku o snech (2006). Jeho alter ego – Stéphana –hraje v tomto filmu okouzlujícím způsobem Gael Garcia Bernal. Vedle filmu ovšem Michela zajímala i hudba. Se sourozenci založil punk rockovou kapelu Oui Oui, kde hrál na bicí. Pro kapelu zároveň vyráběl videoklipy. Jeden z nich zaujal islandskou divu

Björk natolik, že jej oslovila ke spolupráci na hravém dobrodružství Human Behavior (1993). V dalších klipech pro Björk, Daft Punk nebo The White Stripes Gondry rozvíjel svůj fantastický svět, kdy nepoužíval příliš počítačových efektů, ale spíše optických iluzí. Vyvinul například efekt zvaný bullet-time, který pak s plnou parádou uplatnili sourozenci Wachowští v Matrixu.

DOBÝT FILM Poté, co se etabloval ve světě videoklipů, se přestěhoval do Londýna. V Mecce reklamního průmyslu se začal specializovat na dvaceti vteřinové spoty i sem ale dokázal vnést hravého ducha originality. Památný je třeba romantický spot Drugstore pro džíny Levi’s, kde si mladý muž u lékárníka kupuje kondom, aby vzápětí přijel vyzvednout jeho dceru. „Když jsem v Londýně dělal reklamy, ani ve snu mě nenapadlo, že někdy natočím film. Ale pak jsme jednou promítali videa pro Björk v kině a mně došlo, jak kouzelné to vypadá na velkém plátně,“ svěřil se NY Times. Na konci devadesátých let se proto odstěhoval do Los Angeles a začal pracovat na adaptaci komiksu Zelený sršeň. Klíčové ale pro něj bylo setkání se scénáristou Charlie Kaufmanem. Gondry před ním rozvíjel nápad svého přítele: kdyby bylo jednou možné vymazávat bolestivé vzpomínky na naše ex. (Toto téma bylo Michelovi obzvlášť blízké – všechny jeho vztahy mají poněkud prchavý charakter.) Kaufman psal scénář Věčného svitu neposkvrněné mysli tři roky. V mezičase nabídl Gondrymu scénář absurdní komedie Slez ze stromu (2001). Snímek s Rhysem Ifansem a Patricií Arquette se setkal se zničující kritikou a Gondrymu došlo, že být divný za každou cenu je kontraproduktivní. O tři roky později však s Kaufmanem slavili zasloužený úspěch, když jim Věčný svit přinesl Oscara za scénář a o Gondrym se začalo mluvit jako o obrovském talentu. V následujících letech natočil malé filmy plné drobných zvláštností Nauka o snech (2006) a Prosíme přetočte (2008). Pracoval na nich se zajímavými herci jako jsou

Jack Black, Mos Def nebo Charlotte Gainsbourg. „Michel vám řekne, co chce, ale rozklíčovat si to musíte sami,“ vyprávěl mi před pár lety Gael Garcia Bernal o Gondryho technice. „Co říká, často nedává smysl: ‚Hele budeš v týhle scéně jo, a támhle se zamiluješ a pak vyjdete ven, jo, a jste spolu, chápeš? A musíme to natočit! Co mysliš?‘ Já na to ‚Ano. Jak to uděláme?‘ Gondry – ‚Já nevím!‘ Je to takhle divný, ale zároveň fantastický, protože mi dává šanci udělat něco, o čem ani jeden z nás neví, jak to dopadne, ani jak by to mohlo vypadat.“ Zatímco oba snímky byly vizuálně opulentní, s přibývajícími minutami mu často docházel dech s příběhem. Porci smůly si pak vybral při komiksové adaptaci Zelený sršeň. Anglicky mluvená akce se Sethem Rogenem vyzněla, jako kdyby se producent a režisér v tvůrčím záměru vůbec nesešli.

CHCI NEJLEPŠÍ HERCE Pěna dní je pro něho pak v mnoha ohledech výzvou, jak se dostat zpátky do nejvyšší ligy. Film vzniká ve francouzštině a Gondry má k dispozici to nejlepší, co herecká Francie dnes může nabídnout. Colina hraje Romain Duris, jenž exceloval v drsné kriminálce Tlukot mého srdce se zastavil (2005) a nedávno jste ho mohli vidět v komedii Láska všemi deseti (2012). Jako Colinova milá Chloé se představí Audrey Tautou, která prošla velkým vývojem od rozpustilé Amélie z Montmartru (2001) přes dramatickou Coco Chanel (2009) až k Thérèse Desqueyroux (2012). Kuchaře Nicolase pak sehrál věčně rozesmátý komik Omar Sy, hvězda komedií Nedotknutelní (2011) a Nepoužitelní (2012). Hlavní roli ovšem hraje Vianova nesmrtelná předloha. „Michel má podobně bujnou představivost jako Boris Vian,“ řekl mi Romain Duris letos v lednu v Paříži. „Strávil jsem na natáčení každý den a moc se na to těším, je to plné neuvěřitelných detailů. Sedím třeba u stolu, který nestojí rovně, všechno se hýbe, skleničky jsou zavěšené na drátkách, šahám po nich, zároveň se snažím

UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

mluvit s partnerkou, bylo to hodně divoké…“ Durisovi docházela slova a při popisu si pomáhal gesty. Stojí za pozornost, že ačkoli je Gondry vyhlášený tím, že si divák jeho filmů připadá jako v přesýpacích hodinách, stejný pocit dostanete i z Vianovy prózy.

NA SPOLEČNÉ STEZCE Michel Gondry se s Vianovým odkazem setkával odmalička. Od staršího bratra dostal ke čtení kriminálku Naplivu na vaše hroby, jíž Vian napsal pod pseudonymem Vernon Sullivan. Později se pustil do Pěny dní a záhy následovaly ostatní Vianovy knihy. Jeho hudbu ale neznal. Přitom se jí oba intenzivně věnovali. Vian byl náruživým jazzmanem. Pomáhal například organizovat koncert Duka Ellingtona ve Francii. Za druhé světové války hrál v jazzovém orchestru, a jazzovou inspiraci lze nalézt i v Pěně dní. Vian ji napsal coby šestadvacetiletý těsně po válce. Moc slávy si s ní ale neužil. Mnohem více se prosadil pod pseudonymem Vernon Sullivan. Stejně jako Gondry, i Vian rád opisoval od reality. Od dětství měl slabé srdce – odtud zrádná nemoc Chloé. Stejně jako Gondry pak do svých děl promítal své milostné eskapády. Vianův filozof Jean Sol Partre je třeba obrazem Jean Paul Sartra, který spisovateli přebral ženu. Když s romány neuspěl, začal se raději věnovat psaní písní a scénářů. Zemřel mlád. V červnu 1959 se na projekci adaptace Naplivu na vaše hroby rozčílil natolik, až zkolaboval. Bylo mu třicet devět let. Téměř vzápětí po jeho smrti se Vianovy knihy začaly prodávat. Doufejme, že aktuální filmovou Pěnu dní bude čekat lepší osud.

Šimon Šafránek Autor je filmový kritik

Článek i plakát na střední dvoustraně vám přináší společnost Aerofilms.

ATTILA CSÖRGŐ VERSUS KLASICKÉ PROBLÉMY ANTICKÉ MATEMATIKY Text Jolanta Trojak Foto Ladislav Babuščák

Jeden z nejvýznamnějších maďarských umělců před pár měsíci přesídlil do Polska, kde založil rodinu. Jeho ateliér sídlí v obskurním kancelářském komplexu na periferii varšavské čtvrti Praga: labyrinty chodeb s depresivně nízkými podhledy, umělé fíkusy a vyrovnaná řada zdravotních kancelářských židlí u vrátnice, šedé běhouny a vrnící zářivky, alarmující nedostatek čerstvého vzduchu i tvůrčí energie. Attila do svého ateliéru jezdí rychlovýtahem, ve kterém se zvedá žaludek. Studio má rozměry mnišské cely i tak vypadá. Minimum nábytku – jeden stůl, jedna židle, počítač, na zdi pověšený portrét Galilea a pravítko, malá knihovna. Asketický pořádek. Víc k řešení kvadratury kruhu nepotřebuje. S Attilou si povídali Klára Ulrichová, Jolanta Trojak a Ladislav Babuščák.

Jak dlouho žijete v Polsku? Rok a půl.

Bylo pro vás těžké se přestěhovat? Samozřejmě je to pro mě tady těžší. Doma v Maďarsku jsem přesně věděl, na koho se mám obrátit, když jsem třeba potřeboval něco speciálního vyrobit. Ve Varšavě začínám od nuly. Chvilku potrvá, než najdu někoho, na koho se můžu spolehnout nebo s kým můžu řešit tvůrčí problémy. Naštěstí spolupracuju s Galerií Gregor Podnar v Berlíně, která mi poskytuje pracovní i finanční zázemí. Díky ní to nebylo tak složité.

Na čem právě pracujete? To se těžko popisuje… V tuto chvíli asi nejvíc ze všeho počítám. Matematika stojí prakticky na začátku každého mého projektu.

Můžete nám tedy popsat váš standartní pracovní postup? Vše samozřejmě začíná nějakou vizí. Pak se snažím zjistit, jestli je realizovatelná nebo ne. Jako příklad může posloužit fotografické zátiší se sklenicí na stole. Na první pohled jde o banální fotografii. Pokud se ale podíváte pozorně, všimnete si zásadního paradoxu. Sklenice sice stojí na rovném povrchu, ale má šikmou vodní plochu. Tato věc mě napadla během mých studií v Amsterdamu. Na večírcích jsme se s umělci trumfovali, co kdo udělá nebo vystaví. Stejně rychle jsme ale naše nápady smetli ze stolu, protože se hned našlo spoustu důvodů, proč nejdou realizovat. Když jeden kamarád nadhodil, že vystaví svíčku hořící obráceně, napadla mě okamžitě myšlenka s nakloněnou vodní hladinou. Jde samozřejmě o jev příčící se přírodě, takže za střízliva jsem si uvědomil, že to asi nebude možné… Nicméně tato idea mi utkvěla v paměti. Po letech jsem si uvědomil, že by to nemuselo být až tak složité. Stačí rotující mechanismus. Problém ale je, že šikmou hladinu pouhým okem kvůli rotaci neuvidíte. K tomu je zapotřebí speciální fotoaparát. Tak jsem ho sestrojil a na fotce vidíte výsledek. Samozřejmě toto dílo je speciální. Tvůrčí nápady většinou nepřicházejí v podnapilém stavu.

Vy jste kromě umění vystudoval i matematiku nebo fyziku? Nic takového. Ve skutečnosti jsem byl v matematice dost podprůměrný žák. Můj otec vystudoval literaturu a historii, takže jsem celé své dětství strávil obklopen knihami.

Takže zájem o exaktní vědy přišel až o něco později… Ano, až na umělecké škole jsem si uvědomil, že vynikám v geometrii. U zkoušek jsem vždycky odevzdával úlohy jako první . K matematice jsme se dostal mnohem později. Dělání umění je pro mě dlouhým procesem sebevzdělávání.

Změnila vám exaktní erudice pohled na svět? Třeba jako Einsteinovi, který se díky fyzice stal hluboce věřícím? To nemohu říci. Já studium matematiky a fyziky beru spíš v metaforickém smyslu. Nejsem oprav-

dový matematik. Mě zajímají spíše obecné pojmy jako forma, tvar, pohyb… Samozřejmě, když se zabýváte nějakým procesem, snažíte se najít výchozí body a definovat pomyslného prvního hybatele, tedy sílu, která proces uvádí do chodu. Ale stejný důraz kladu i na vizuální stránku svých děl. Výsledek mé práce by měl být především vizuálně zajímavý.

A jak to bylo s Untitled, Platonic Shapes? Jaká byla původní vize? Vytvořit stroj, který bude dělat kouzla:) Mám moc rád Platónská tělesa, respektive jejich tvary. Existuje jich jen pět a všechno na nich je pravidelné – plochy, hrany, úhly – prostě všechno. Jsou tak vznešené! Pamatuji si, že na počátku jsem chtěl jen vizualizovat jednoduchou transformaci jednoho tělesa do druhého. Mluvím o 90. letech, kdy byly virtuální realita a technologické novinky v animaci celkem nové. Často se v těchto animacích objevovala velmi komplikovaná geometrická tělesa. Já jsem ale chtěl tuto transformaci zhmotnit přímo před očima diváka. Ne v nějakém virtuálním světě. Chtěl jsem vytvořit kontrast, pracovat s těmito vznešenými tělesy co nejjednodušším způsobem i co se provedení týče. Kdybych třeba použil ušlechtilejší materiály, třeba zlaté trojúhelníky, působilo by to jako laciná esoterická pomůcka.

Kolik času jste strávil počítáním? Tady to nebylo moc o počítání, ale o experimentech. Musel jsem vyzkoušet v praxi, co funguje a co ne. Při výpočtech máte velké množství dat spočítaných počítačem a je nemožné převádět je do něčeho takového. Tady to není o přesnosti, ale o kráse. Všechno jsem vyrobil a vyzkoušel sám. Trvalo mi to pět let.

A co pohyb? Je už od začátku součástí vašich vizí?

Untitled, Platonic Shaes, 2000

Pro mě jsou důležité trajektorie. U nich vidíte začátek, ale nemůžete předpokládat jejich další vývoj. Někdy je vytvářím sám, jindy nějakou použiju. Z trajektorie vržených kostek jsem například vytvořil sochu.

Pomáhá vám někdo s realizací vašich vizí? To je velice těžké. V současné době pracuju na zakázce pro jeden vědecký institut zabývající se astrofyzikou. Doufal jsem tedy, že budu moci projekt konzultovat s exaktními vědci, špičkami svého oboru. Ano vyslechli mě, dali k dobru odbornou radu, ale s praktickými věcmi mi pomoci nedokázali.

Řekl byste, že se snažíte věci zjednodušovat nebo je naopak děláte komplexnějšími? Nevím, spíš bych řekl, že se snažím nalézt nový, neobvyklý úhel pohledu.

Existuje nějaký problém, kterým jste posedlý, který byste chtěl v umělecké rovině vyřešit? Delší dobu pracuji na kvadratuře kruhu. Metaforicky jsem tento problém vyřešil na posledních Documentech v Kasselu. Nicméně, stále jsem na půli cesty. Pořád na tom pracuju…

Attila Csörgő

/1965/ patří k nejslavnějším maďarským umělcům současnosti. Jeho práce, jimiž se prezentoval na řadě mezinárodních výstav, lavírují na pomezí umění a vědeckého experimentu. Inspirují ho především geometrické tvary, perspektiva, aplikovaná matematika a fyzika. Csörgő vytváří ucelené instalace, které před očima diváka řeší mnohdy neřešitelné fyzikální hádanky a okouzlují krásou i vtipem. V exaktních vědách je autodidakt.

Šikmá voda, Černobílá fotografie, 1995

UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

Lightning G Lightning Glove rehabilitují rave v psychedelickém oparu, rekontextualizují bezútěšnost konce semdesátých a začátku osmdesátých let aktualizovanou pro rok 2013. V jejich hudbě nalezneme odkazy kapel jako Excepter nebo Suicide, šamanistických elektronických pankáčů, jejichž hudba má přirozeně psychotropický efekt. Projekt Lightning Glove vzešel z kontextu pražského labelu Klangundkrach a tvoří jej snsbr, Dizzcock, Head in Body a VJka Aka 47. Před nedávnem vydali debutovou kazetu Fantasmagorie interiéru. Jaký byl impulz k založení LG? Head in Body: Každopádně jsme o sobě věděli ještě před Lightning Glove. Snsbr se podílel na booking aktivitách Letmo a na nočním pořadu Meaningless Leaning Mess na Radiu 1, já zas fungoval v rámci Klangundkrach. Když jsem slyšel, co dělá Dizzcock za vlastní věci, začalo být trochu reálnější, že dojde k nějakému provázání, což pak zpečetil Snsbr svou památnou verzí Like a Virgin v jednom baru. Co nás rozhodně spojovalo, byl zájem o hybridní disko, nebo spíš sny a představy o něm. S Akou jsme se pak seznámili na jedné akci v rámci hradecké série Menu, pozvala nás a RUiNU do “svého” Azylu v Liberci na koncik pod záštitou 3x3 gallery a od tý doby svítí s náma, kočičí máma.

k tvrzení, že v našem případě jde spíše o pocit, že co je dokonalé, čisté a krásné je zároveň hotové a tím i mrtvé. Jenomže tento přístup je podle mého pouhým výrazem doby, v níž žijeme. Je to podvědomý, a teď již zcela všeprostupující a všudypřítomný strach z komodifikace. Začínám tento strach považovat za něco, co spíše brzdí, škodí a paradoxně zcela vyhovuje současnému establishmentu. Je načase vytvořit nový typ dokonalosti, který by vzbuzoval nový typ emocí, myšlení a tím by i pomáhal konstruovat nový svět. Což je v podstatě esteticko-mesiášský projekt avantgardy. Mě ovšem poslední dobou začíná hodně fascinovat a spatřuju v něm určité východisko. Uvidíme, jak dopadne další nahrávka…

Co se snažíte vyjádřit vaší hudbou, a má určitý lofi a psychedelický nádech i konceptuální význam?

Vaše hudba se odkazuje k postpunku, ale i raveu. Jak rekontextualizujete tyto možná na první pohled odlišné, ale estetikou a filozofií možná podobné směry, které v sobě zahrnují i něco politického.

snsbr: Celá kapela vznikla asi z toho důvodu, že jsme chtěli dělat hudbu, kterou bychom sami moc rádi slyšeli. Výsledná hudba má tak dle mého jednu výhodu: přestože je relevantní nařčení z eklekticismu, záhadným způsobem se nám podařilo vytvořit skladby, které nezní jako komická imitace hudebních vzorů. Tuto rodící se tendenci sleduju i u jiných projektů, domnívám se, že nastává emancipační fáze české hudební scény a současný pohyb můžeme interpretovat jako snahu po vymezení lokální svébytnosti. Lo-fi přístup je pak specifickým způsobem, jak bojovat s všudypřítomnou postprodukcí. Samozřejmě, že mají svůj konceptuální význam, ale stějně tak přináší do hudby specifickou texturu zvuku. To, že v podstatě všechny naše skladby vznikly jako záznamy zkoušek, má také konceptuální pozadí. Hrát naživo, improvizovat, to jsou procesy a strategie, které se snaží resuscitovat auratičnost umění a bojovat s jeho reprodukovatelností. Jedná se o klasické gesto, které je ve vizuálním a hudebním umění přítomné už několik desítek let. Jakmile se ovšem hudebníci rozhodnou tyto session a jamy nahrávat, dávají se vlastně reprodukovatelnosti všanc. Je to gesto, které říká: Chci být reprodukován. Reprodukuju se, tedy jsem. Jednu dobu jsem byl skutečně přesvědčen, že pomocí živého hraní unikáme z osidel technické reprodukovatelnosti. Teď mám spíše pocit, že je to jedna velká iluze. V posledku si tedy myslím, že způsob, jakým naše nahrávky vznikají úzce souvisí s naší patologickou náturou a je spíše výrazem strachu z dokonalosti. Samozřejmě se dá také říct, že je to způsob, jak zakrýt, že nejsme schopni vybudovat nějakou koherentní sklabu s precizní kompozicí. Příkláním se ovšem spíš

snsbr: V obou těchto hudebních “žánrech” jde především o nějakou nemožnost autentického prožitku, strojovost a odosobněnost. Postpunk je pro mě reakcí na éru punku, v níž se anarchismus a “punkáčství” pokoušelo právě revoltou proti systému, provokací a rebelskými pózami vymanit z okovů společnosti a jejich struktur. Společnost se mu pomstila tím, že tuto vzpouru poměrně úspěšně proměnila ve zbožní artikl. I v nedávné prezidentské kampani jsme viděli, jak se punk stále dobře prodává. Postpunk pak spíš zhmotňoval jakousi existenciální i politickou past. Vzpoura či spíše touha po vzpouře v něm byla stále přítomná, ale strategie, s nimiž postpunk pracoval, už neměly tento idealistický a přímočarý drive. Vše je jakoby zbržděno, zahaleno a podle mě je postpunk spíše deskriptivní a zcela rezignoval na ambici měnit společnost prostřednictvím hudby. V tom ale tkví jeho síla, protože velmi věrohodně konzervuje něco jako otisk doby. Všechna ta frustrace mladých lidí, kteří touží po novém a lepším světě, ale bojí se, že je někdo prodá, zradí, opustí, vytváří velmi emblematické napětí, které se projevuje v podobě emocionální bubliny, skafandru, do nějž není snadné proniknout. Stejnou tendenci můžeme snad sledovat i v souvislosti s celou raveovou subkulturou a tím, do čeho vyústila a čemu se dnes opatrně začíná říkat smrt raveu. Už prostě není jednoduché jen tak tančit, dostat se do transu a plout na starodávném prožitku hypnotického rytmu. V éře smrti raveu se lehce roztančíš, ale vzápětí se začneš ohlížet okolo, jestli tě náhodou někdo nesleduje, jestli to nebude mít vliv na tvůj sociální statut, jestli se neztrapníš, jestli tě kvůli tomu třeba nevyhodí z práce. Rekontextualizace

postpunku a raveu tedy spočívá právě v tom, že dost věrně zachycují tento bahnitý pocit absolutní frustrace z toho, do jakého světa jsme byli vrženi a v jaké šílené pasti musíme žít. Beru to ovšem jako pouhé přechodné stádium, které brzy vystřídá zase nějaký výpad směrem k idealismu a vytváření nového étosu pro nové společenské zřízení. Nemluvím o agitaci, ale o zásobárně poukazů k novému způsobu uvažování o kultuře, umění, společnosti a politice. Hudba v těchto situacích vždy hrála důležitou roli, ale v současnosti dle mého spíše selhává. To je třeba změnit.

Jak vzniká vaše hudba? Dizzcock: Já i HiB si doma připravíme pár nápadů, na které se pak ten druhý pokouší navázat a nějakým způsobem doplnit. snsbr má těžší pozici, protože netuší, jaký podklad si pro něj připravíme, tedy v jakém rytmu a duchu bude „diktovat“ svůj text. Taková zkouška může trvat třeba čtyři hodiny. Celý set nahráváme a potom zpětně vybíráme úseky, které se nám zdají být zajímavé. Na další zkoušce se pak pokoušíme takový úsek zahrát znovu a případně jej ještě něčím jiným oživit. Vlastně tím vzniká nekonečně mnoho verzí jednoho tracku, protože ho nejsme schopni zahrát znovu stejným způsobem.

Aka, jak vznikají vizuály, které elementy z hudby LG se ti nejlépe vizualizují? Aka: Jelikož svítim i mimo LG, mám nějaký smyčky v záloze a ty pak mixuju, prokládám a různě masim naživo. Je pravda, že některý šiju přímo na tělo, když dělám klipy, a to se to pak hemží mirrorama, ujetejma motivama ze starejch rave party a halucinogenní náladou. Ovšem ten pravej rajc nastává v okamžiku, kdy se všichni napojíme a začneme hrát live. Prostě vnímám atmosféru od kluků a reaguju na to obrazem. Jde o čirej frýstajl, vizualizuju všechno. Víc by o tom možná mohl říct můj komp. Oba jsme hodně intuitivní, ale co dělá on, je vrchol. Prakticky pokaždý se mi zasekne. Nevim, jde asi o přebouchnutej objem energie, která mezi mnou, klukama a elektronikou lítá nebo co a on to nedokáže zpracovat. Hroutíme se pak oba a konciky jsou pro mě vypjetí všech smyslů. Doslova.

Jaký by měl být “gesamtkunstwerkovský” zážitek z hudby i vizálů LG na diváky? snsbr: Ideální gesamtkunstwerkový zážitek má být takový, kdy projekce zcela pohltí to, co se děje na pódiu, aby se tak zvýraznil celkový desubjektivizující efekt naší hudby. Úvaha vedla směrem, jak zcela rozmělnit ego a přitom i na-

dále vystupovat živě. Vizualizace, který dělá Aka 47, jsou k tomuto účelu více než vhodné, převládá v nich abstrakce, vycizelovaný geometrický tvary, které do pohybu uvádí samotný rytmus naší hudby. Problém je ovšem v tom, že když hrajem, strháváme na sebe přílišnou pozornost. Ve výsledku tak vzniká ještě větší chaos, kterej vlastně k tý hudbě docela sedí. Divák ovšem musí pohledem těkat mezi živočišností na stagei a chladnou abstrakcí na plátně. I když se nedá říct, že to byl původní záměr, nakonec to může být docela funkční a poměrně to vystihuje to, o co nám v tvorbě jde.

Mohli byste něco říct o vaší nové kazetě Fantasmagorie interiéru? HiB: Zajímavý je, že až na nějaké výjimky jsou to tracky pocházející z improvizací, nahrané načisto, bez overdubů, tracky, o kterých jsme třeba ani nestihli uvažovat, že je budeme ještě někdy hrát. Takže technicky jsou jakoby ztracené, ale pořád se vrací nějaká chemie té spontánní interakce mezi náma, díky které vznikly, a snažíme se je na současných koncertech oživit. Z pozdějšího střihu nějaké zaznamenané zkoušky vzešly třeba Bleached Beach, Danger Danger, To All Traitors a další. Kazeta jako médium, a konec konců i název a obal, tenhle proces ztráty a znovunacházení jen podtrhují.

Co plánujete dál? Dizzcock: Na podzim plánujeme jet na tour za hranice, ale ještě se musíme domluvit, jakým směrem se vydáme. Chceme změnit i hudební výraz LG. Sice máme nápady jak to provést, ale počítám, že ono „hledání nového zvuku“ bude ještě nějakou dobu trvat. HiB: Jsme zvědaví na reakce na kazetu, což může mít různou podobu. Třeba Dan Machill aka TT chystá něco jako “rework”, svojí verzí Bleached Beach. Myslím, že pokud něco z kazety začne žít i tímhle dalším životem, je to dobrý znamení. Pořád přitom musím myslet na to, že do klasických tanečních mixů se Lightning Glove dostanou těžko, což ale neznamená, že se nemůžou objevit v jiném kontextu. Rozhovor vedla: Lucia Udvardyová (label Baba Vanga, Eastern Daze) Křest kazety LG proběhl v galerii Berlinskej Model 20. 3. 2013

Foto: Richard Bakeš, vizuály AKA 47

Z NIČEHO NIC Nikdo nic nikdy nesmí míti za definitivní, stokrát nic umořilo osla, některé věci se dějí z ničeho nic a nickrát milion je nic. Nic je fascinující a zápas o jeho uchopení trvá celé věky. Nula matematiků a logiků ale inspirací pro výstavu Veroniky Drahotové Theory of Nothing nejspíš nebyla, byla jí zřejmě nula dávných indických filosofů protože hlavně tam se můžeme poprvé setkat s myšlenkou, že nic je něco. To, co přišlo řeckým logikům nepřípustné, bylo vždy vodou na mlýn umělcům, kteří to slavné nic dodnes přetavují v různé hříčky, maskují kamufláží bujné fantazie. Od ničeho k nekonečnu pomocí photoshopu, i kámen může levitovat a píča hořet, vše závisí pouze na hranici a temperamentu vaší imaginace. Gumová tonfa je bezpečně ukotvena v kameném soklu z Čertových schodů a za chvíli nejspíš sama odletí černou dírou k sousedům, takže v klidu. Veronika nikdy neopouští svoje ikony, proto ani médium fotografie nezměnilo významovou rovinu, jejíž pomocí se kontinuálně vyjadřuje v malbě. Plameny se maj a Černého Petra si tentokrát výtáhl Pythagoras ze Samu. Richard Bakeš Veronika Drahotová – Theory of nothing, Berlinskej Model, 25. 4. 2013, foto: Tomáš Souček UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

RAJÓN ÚSTÍ Nevystupujte z vlaku, dokud se na druhém břehu řeky, přepažené mohutnými zdymadly, nevyloupne Střekov a Větruše a za nimi nespatříte hustou mlhou zahalené údolí. Údolí Labe skrývající město Ústí nad Labem. Město plné ztrát a nálezů. Nálezů jako záplat toho, co se tu ztratilo. Ústí je Ústí a lidé zde vzhlíží buď k Praze, nebo k Drážďanům, ale najde se tu i pár Quijotů, kteří chtějí, aby Praha a Drážďany vzhlížely k Ústí. A právě o nich bude tento příběh.

Ústí nad Labem je místem bez turistů, ale s dávnou historií; bez vlídných mecenášů, ale s mnoha studenty a prázdnými halami. Úzká umělecká komunita zvyklá pracovat sarkasticky a v tempu hodném toku řeky Labe, pomalu osidluje nevyužívané prostory. Je zde spousta volného místa. Historické centrum města, postavené na středověkém půdorysu, bylo v 70. letech 20. století zbouráno a nahrazeno. Proto tu už nikoho nepřekvapí kostel usazený uprostřed nákupního centra ani fakt, že když je třeba, stále bouráme a nahrazujeme. Přes mlhu a jiskry trolejbusů je

to však málo patrné. Atmosféry města se to moc nedotýká. Až z jeho horních panelových čtvrtí jsou za dobrého počasí vidět plomby vyvrtané a zasazené do urbanismu velkého Ústí spojeného z několika obcí. Město je vertikálně členěno kopci a horizontálně přepaženo pozůstatky továrních areálů. Jeho průmyslovou slávu, kdy si chemička postavila první mrakodrap v Čechách, kdy pan Zippich chodil na březenské pivo a pan Schicht natáčel pod sloganem „Čistota půl zdraví!“ filmové reklamy na mýdlo s jelenem, už připomíná jen věčný plamen Spolchemie.

„Bezmála půl století jsou severní Čechy ohrožovány nebývalou všeobecnou devastací. Jejich obyvatelé, zakořenění zde desítkami generací, museli opustit své domovy, pole, lesy i své mrtvé. Země byla zbavena své minulosti. Po nich jsme přišli my.“* Neustále se rozvíjející umělecká komunita se vyrojila okolo Fakulty umění a designu UJEP a Galerie Emila Filly. Zasazuje a rozsévá své nezávislé i závislé intervence po městě. Svým snažením se v očích místních stává kuriozitou zpestřující chvíle šedých dní a proto je velmi jed-

Galerie Emila Filly aneb Fillovka

Činoherní studio Skoro hned od založení v roce 1972 má Činoherní Studio i svůj off-program (i když se tomu tehdy říkalo jinak). Výtvarné umění a výstavy k tomuto divadlu patří. Výstavy tu začal pořádat legendární kulisák Zbyněk „Bynďa“ Roubal, který měl v divadle ateliér. Dostali a dostávají tu prostor lidé, kteří nějak souvisejí s Činoherním Studiem – s místem, s tématy, s vyzařováním. Bynďa, Roman, Kajda, Štěpán, Klára Žitňanská, Petra Bejdová, Honza Dvořák… Adolf Čejchan. Skupina Hurá. Studenti Fakulty umění a designu UJEP. Bažant, Blažek, Bolf, Cais, Frič, Michálek, Nikl, Typlt, Valečka a další. Za organizací výstav stojí kulisáci, herci, produkční, dramaturgové. V poslední době chápeme výstavy přímo jako součást naší divadelní činnosti. Výstavy jako svébytný doprovod k chystaným premiérám a probíhající sezóně. Podporujeme obsahové souvislosti, pěstujeme pestrost formy. Budoucnost? Nejistá. http://www.cinoherak.cz/

foto archiv

Inkubátor Předlice

Galerie Armaturka Výstavní prostor Armaturka sousedící s Galerií Emila Filly v areálu Severočeské armaturky je určen pro prezentaci menších výstav a projektů. Každý rok dostanou na starost výstavní program této galerie studenti a studentky oboru Kurátorská studia z Fakulty umění a designu UJEP. V období od března 2013 do února 2014 bude v Armaturce představeno celkem pět výstav v rámci projektu s názvem 5x5x5, který je zaměřen na pět lidských smyslů a jejich širší souvislost s uměním. Vystavená díla budou pocházet od nejmladší generace umělců, především studentů vysokých uměleckých škol. Kontakt: budova firmy SCHIFR-AC, s.r.o. (vchod zadním traktem – 2. patro), Jateční 1588/49

Galerie Rampa – Cesty

Galerie Buňka je specifickým výstavním prostorem, který expanduje do sociálního prostoru městské části Severní Terasa v Ústí nad Labem. Jedná se o montážní buňku, která byla zrekonstruována do podoby galerie s proskleným průhledem dovnitř. Do výstavního prostoru se nebude vcházet, ale pouze nahlížet. Galerie BUŇKA má za hlavní předpoklad kurátorský projekt, který spojuje regionální umělce města Ústí nad Labem (ať již studenty místní pedagogické fakulty katedry výtvarné výchovy, nebo fakulty umění a designu, či renomované umělce) s ostatními městy jako je Praha, Ostrava, Plzeň, Brno a další. Kurátorský projekt si klade za cíl propojit tyto dva prvky uměleckého světa a seznámit mladé autory s dalšími umělci. Naváže se tak především komunikace, která nabídne možnost dalším vztahům, jak s městem Ústí nad Labem, tak mezi samotnými umělci. Tyto vztahy a komunikace se tak spojí v ojedinělí umělecký akt vernisáže. http://www.galeriebunka.wz.cz/

Procházka pod skutečností Pod zem holt někdy musíme i vícekrát než jednou za život. My stranou od Prahy to většinou nemáme jako denní chléb, ale taky někdy není zbytí. K životu to tam moc není, a tak se tam moc neženeme. Když už se tam naženeme, tak spěcháme rychle ven. Smrad a tma, která někdy bývá větší než obvykle, to když světla vezmou roha. Obrazy na zdech smrdí revoltou. V březnu dva roky nazpět tu ale zpívali ptáci, a tím to všechno začalo. Zvuky se tu mění, neslýchané, nečekané. Občas taky vezmou roha, ale samy za to nemohou… Procházka pod skutečností je non-stop galerie, která se nachází v silničním podchodu pod rušnou Panskou ulicí. Ten spojuje areál místní chemičky, Předlice, Západní nádraží a centrum, tedy všechny důležité body ve městě. http://www.podskutecnosti.cz/

* cit. Michal Koleček, Narušená rovnováha, 1993

projekty a vize s hlubším kulturně-sociálním dopadem (zejména projekty vznikající na půdě Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem). Move Gallery putuje regionem od roku 2011.

Fillovka je svět sám pro sebe. Fillovka je porevoluční dítě, jehož dlouhověkost je současně pozitivem i negativem. Fillovka je více než dvaadvacetiletý organismus. Nervové spoje představují konkrétní lidé se svými přístupy, ambicemi a snahami v oblasti současného výtvarného umění, a tělo pak konkrétní prostor se svým geniem loci. Čtyři sádrokartonové buňky pod vysokým, klenutým stropem Zollingerovy lamelové konstrukce. Umělci na ni hledí se zatajeným dechem, s obdivem, s pokorou. Někdy možná i trochu zahanbeně, protože ihned pochopí, že se nad uměleckými díly klene dílo par excelence. Lidé a prostor utvářejí proměnné konstelace. Galerie je rušná, živá, zaplněná těly, vernisážová. Galerie je ale také ztichlá a opuštěná. V zimě tu vládne zima a kabáty ke krku, v létě vedro k padnutí. A občas galerií prolétne ptáček, nejspíš vrabčák. http://www.gef.cz/

Inkubátor Předlice je projekt vzešlý z půdy Fakulty umění a designu UJEP. Otevření proběhlo v říjnu 2012. Zaměřuje se na prezentaci kvalitního designu a užitého umění prostřednictvím přednášek, workshopů, výstav a dalších sociálních akcí ve spolupráci s občanským sdružením Superstudio Předlice. Sídlem je celé první patro bývalé Severočeské armaturky a nabízí 700 m2 plochy. Projekt je založen na principu open space. Poté, co shlédnete výstavu nebo si vyslechnete přednášku, můžete navštívit odpočinkové posezení spojené s knihovnou. Lze ho využít zejména jako zázemí pro jednání s klienty či místo pro studium. http://www.inkubatorpredlice.cz/

noduché a příjemné je žádat o pomoc. Žádostem o radu se však smějí. V Ústí totiž zůstává stále více umělců přistěhovalců, kteří objevují nový svět, svět co je pro místí naprosto přirozený. Ústecká scéna je malá, rodí se na drsném severu a svou expanzí periferijně narušuje rovnováhu centra. Romana Veselá, Tereza Nováková

Galerie NF je nová nezávislá galerie v Ústí nad Labem. Prostor galerie se nachází ve sklepním traktu činžovního domu v blízkosti městského centra i nově budovaného univerzitního kampusu. Otevření nového galerijního prostoru v Ústí nad Labem reflektuje poněkud monopolní situaci v oblasti zdejšího výstavního provozu. Narušení prověřených a posvěcených stereotypů, snaha eliminovat kurátorský aspekt v provozu současného výtvarného umění, důraz na minimalizaci vedlejších provozních nákladů spojených s realizací výstav – to jsou hlavní charakteristiky Galerie NF, která se snaží rovněž naplnit požadavky po nezávislém prostoru umožňujícím realizovat komorní autorské projekty. Zásadní rys Galerie

NF spočívá v koncepci výstavního programu, který není konkrétně definován a bude výsledkem komunikace mezi jednotlivými zainteresovanými umělci. Každý vystavující umělec osloví dalšího, koho si sám vybere pro prezentaci, předá pomyslnou štafetu a také informaci o tomto novém prostoru. Princip náhody i posloupnosti generuje aktivní komunikační platformu, která není závislá na základní tezi nebo speciálním kurátorském zaměření. http://www.gnf.wz.cz/

In Vitro Gallery Příjemný punkový přístav, pozdvižení pro příznivce perestrojky, periodické pokusy, prostorný prostor, precizně připravená překvapení, plnotučné průzkumy popkultury, práce pro performery, poznámky pod pozvánkami, příliš plaší projíždějící, proslovy plné paralel, pouliční psi, profesionálně pragmatičtí produkční, přelomově pozlacené plakáty, příspěvky pro prezentované… galerie in vivo! je exterierový výstavní prostor, který najdete na netradiční galerijní půdě (betonu). Jedná se o nástěnky na zdi v zapomenuté části Ústí nad Labem, nedaleko chemičky. Galerie je veřejnosti k dispozici 24 hodin denně a vystavujícím může být každý, kdo se nebojí prezentovat v tomto neobvyklém prostoru. Zajímavostí je možnost oslovit kolemjdoucí, projíždějící řidiče a cestující autobusů a také interakce se sousedícím billboardem. Vernisáže jsou zpravidla obohaceny sofistikovaným teoreticko-vědním výkladem od předních odborníků a není nouze ani o tradiční občerstvující překvapení.

Move Gallery Move Gallery je mobilním galerijním prostorem, který díky své formě putujícího „kontejneru“ umožňuje snadno a atraktivně komunikovat s širokou veřejností, a to i v galeriemi často opomíjeném kontextu malých obcí a regionu. Move Gallery má za cíl představovat výtvarné

Galerie Rampa je výstavním projektem Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Koncepce galerie je zaměřena především na prezentaci studentských projektů a současných trendů mladého umění. http://www.fud.ujep.cz/

Na Kalvárii Liduprázdnou tu děsivou pustinu lesní v chudé pohorské krajině, jež zvučívala řevem medvědů, pokrýval tajuplný háv, který hlubokým temnem halil tuto část země koruny české. Když umlkl řev šelem a světlo v jeho velkolepé kráse prozářilo kraj, tu lidská ruka na kopci zbudovala chrám. Poutník se tu však sotvakdy omeškal. Až v roce 2011 se poprvé tento odlehlý kout země ohlásil širému světu a chrám byl zasažen uměním kolkolem po něm vybujivším. I stalo se, že několikrát ročně, kdy zima nevládne svou mocí, se chrám probouzí ke slávě umělců současných. Kalvarie, dvě kaple postavené na začátku 18. století jezuity, spravuje Společnost pro obnovu památek Úštěcka. Ke kulturním akcím je využívaná od roku 2011. Areál slouží také pro prezentaci současného umění. S nápadem založit výstavní prostor právě na tomto místě přišly dvě mladé kurátorky Tereza Nováková a Romana Veselá

VITRÍNKY V roce 2009 vzduch ještě páchl ideály, ani záměr ani náhoda, založit galerii jedinou minutu jsme neváhaly. K tvorbě, k chlastu, ke svobodě v každém významu toho slova, staré propagační vitríny vyzívají stále znova. Slepota opuštěné tovární ulice, každý je vítán, červené cihly touží po doteku umělce. Všechno se mění, všechno plyne, výstavu stejnou dvakrát nespatříme. Stmívá se. V dychtivých rukou sběratelů artefakty z vitrín mizí. Kéž sklo ochrání jejich podobu před vlivem meteorologických krizí. http://vitrinky2.blogspot.cz/

Kompot

Kompot je vyústěním touhy se věnovat Ústí /Tomáš Petermann/ možnost vytvářet nebo se podílet na projektech a aktivitách, které vedou k vytváření charakteru místa /Aleš Loziak/, aby se v UL dalo žít a něco tvořit /Tereza Nováková/. Cítíme, že ho chceme naplňovat akcemi, které vyvolají vroucnost v kultuře život v tomto místě /Richard Loskot/. Kompot je organická platforma snažící se (možná až naivně) propojit mezeru mezi vznikajícím uměním v Ústí a širokou veřejností /Jiří Dvořák/. Bude hezké, když se našimi intervencemi podaří otevřít dialog /Romana Veselá/. Kompot je PechaKuchaNight/Procházka pod skutečností/Na Kalvárii/Pop-up/Multiminikino-teárt/Levitující knihovna/další… http://www.prokompot.cz/

PechaKucha Night Ústí nad Labem

Dorazila z Tokya až do Ústí. Jedna z mnoha, přesto jiná. Řešíme ji tematicky, všichni cizí mluvčí jsou si tak víc blízcí. Od Malby, přes Stroje a Muže, Sudety, Divadlo, až po Polskou krev. Tedy prozatím.. Dvacet obrázků po dvaceti vteřinách povětšinou vychází ze zrovna probíhající výstavy Galerie Emila Filly. Grafici si nás předávají štafetou jak horký brambor, každý z večerů tak dostává svou vlastní výraznou tvář. Někdy jako Sharon Stone, někdy jako Mickey Rourke. Pořád ale sexy!

Mančaft Studio Mančaft se přirozeně zformovalo ze studentů (dnes již částečně absolventů) kolem Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Pole působnosti se pohybuje od grafického designu a typografie přes fotografii, ilustraci a komiks či knihu až po webdesign a interiérový design. Od října 2012 studio Mančaft působí v prostorách Inkubátoru Předlice v Ústí nad Labem.

menu Ve třech sedíme ve věži, myslí někde mezi domy, galeriemi a divadlem. Vše řešíme, leccos vyřešíme, jednou snad dořešíme i tu naši věž. Zprovozníme kávovar, uvaříme kafe, vymyslíme zázraky, a pak vás necháme i přespat. Jsme hodní. http://www.menu-manual.cz/

Fokus kafe Ústí nad Labem Fokus kafe je kavárna, ve které pracují lidé s duševním onemocněním – převážně se schizofrenií. Výstavy kavárna pořádá od roku 2007. Už jste někdy pili kafe pod Bolfovým obrazem, sedíce na židli upravené Jiřím Kovandou? Prokopa Diviše 5, 400 01 Ústí nad Labem

TOP Tonery opravdu potřebujeme aneb Týden grafického designu v Ústí nad Labem (zkráceně TOP) je mezinárodní cyklus workshopů a přednášek, který se koná v Ústí nad Labem na půdě Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně pod záštitou ateliéru Grafický design 1. Cílem této nově vzniklé platformy je zlepšení spolupráce studentů českých a zahraničních vysokých škol, kde se vyučuje grafický design. Kromě zlepšení spolupráce vedla ke vzniku také absence projektu tohoto typu a rozsahu v ČR.

Texty: Martina Calajová, Adéla Čiháková, Vendula Fremlová, Pavlína Jakoubková, Ondřej Jiráska, Michal Kukačka, Richard Loskot, Silvie Milková, Veronika Musilová, Dagmar Myšáková, Tereza Nováková, Tomáš Petermann, Luděk Prošek, Gabriela Šinkorová, Romana Veselá, Tereza Záchová

Pohled zpět může věci trochu zkreslit J

e večer, čtrnáctého prosince roku dva tisíce. Televizní studio, moderátor v černém obleku s kravatou, neurčitý účes, brýle s tenkou obroučkou a za ním zlatohnědé pohyblivé pozadí s motivem otáčející se zeměkoule. V čele Národní galerie stojí už rok a půl Milan Knížák, z pohledu diváků sedí vpravo od moderátora. Ve funkci generálního ředitele má za sebou víceméně jen samé úspěchy, včetně výkupu obrazů z Waldesovy sbírky a otevření nové stálé expozice ve Veletržním paláci. Občas se však na jasném ředitelském nebi objeví mráčky pochybností, většinou z řad odborné veřejnosti. Například, když do výběrového řízení přihlásí vlastní návrh s koncepcí pro stálou expozici. Následně vyhraje, přestože je členem výběrové komise a na poslední chvíli pozmění ve vlastní prospěch kritéria soutěže. Ve studiu proti němu sedí tehdejší student Akademie výtvarných umění Milan Mikuláštík, jeden z organizátorů protestní demonstrace před Veletržním palácem, která se uskutečnila ten samý den odpoledne. Demonstrace měla upozornit především na střet zájmů, ve kterém se ocitl Milan Knížák jako aktivní umělec a současně ge-

nerální ředitel Národní galerie. Milan Mikuláštík má na sobě bílé triko s dlouhými černými rukávy a černým písmenem M na prsou. Nejistým hlasem formuluje věty plné zámlk a přeřeknutí. Nervozita je patrná z každého jeho slova i pohybu. Není se čemu divit, kriticky vystupuje proti svému bývalému vedoucímu ateliéru, který ho druhý den navrhne na vyloučení ze školy. Nervózní se zdá být i moderátor, který se hned v úvodu přeřekne, když organizátory demonstrace označí za studenty Akademie věd. Nervózní je zřejmě i technik ve studiu, když se předem připravená reportáž podaří spustit až na druhý pokus. Nervózní je možná i samotná technika. Nastupuje digitální věk a žádný analogový přístroj si už napříště nemůže být jistý svojí budoucností. Jediným klidným prvkem ve studiu se zdá být jen Milan Knížák. Přestože ho můžeme řadit ještě do analogové éry, vypadá zde jako perfektní ztělesnění digitálního věku. Jeho vystupování je profesionálně uhlazené a upravené, působí až neautenticky klidně a vyrovnaně. V některých chvílích vystupuje dokonce lehce pobaveně, asi jako když cédépřehrávač poučuje gramofon

foto archiv autora

Text Jiří Havlíček

o věrnosti reprodukce zvuku. Na druhou stranu je Milan Mikuláštík nepochybně dítě nastupujícího digitálního věku, jeho chování před kamerou je ale překvapivě jednoznačně analogové – neuhlazené, lo-fi, plné chyb. Z dnešního pohledu se zdá, jako bychom v televizním studiu sledovali duel mezi Photoshopem a kinofilmem Kodak. Na přelomu tisíciletí byla ještě patrná fascinace neomezenými možnostmi dokonalého digitálního obrazu, dnes už spíš každého zajímá autenticita, i když často nedokonalá. UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

Artyčok TV

Několik následujících dílů kritického seriálu budeme věnovat fungování Národní galerie v Praze. Vzhledem k rozsahu a složitosti této problematiky jsme se rozhodli soustředit pouze na témata, která se týkají provozu současného umění. V prvním díle s názvem NG I. mapujeme kritiku Národní galerie z pozice současných umělců.

Galerie Laboratorio

foto Tomáš Souček

LOSKOT NESKUTEČNOST Pokud vstoupíme do diskurzu Platóna s Timaiem, dozvíme se, že všechny jevy v přírodě jsou jen stínovým obrazem věčných tvarů či idejí. Většina lidí je však se svým životem uprostřed stínů spokojená a nepátrá po tom, jak se ideje zhmotňují, natož aby zkoumali princip věcí, kterými se denně obklopujeme. Text Jolanta Trojak

Ne tak Richard Loskot /1984/. Absolvent oboru vizuální komunikace na Technické univerzitě v Liberci a finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého 2012 se zaměřil právě na dekonstrukci těchto banalit. Obnažuje mechaniku obyčejných předmětů a opět je skládá do nové podoby. Ukazuje jejich hybatele, kterým je pro někoho zázrak, pro jiného fyzika, pro Loskota ČAS. Pomocí hry s touto abstraktní veličinou nám demonstruje NE-SKUTEČNOST. „Ne“ před pomlčkou odkazuje na nedokonalost a omezenost našeho vnímání skutečného světa. Je prakticky nemožné si čas představit. Pokusy o jeho pochopení byly po dlouhou dobu především doménou filozofů, později se do tohoto obtížného diskurzu vložili i přírodovědci. Tento neviditelný fyzikální jev paradoxně prostupuje vším a činí tak svět viditelným. Je stavebním kamenem vesmíru. Díky němu drží pohromadě. Loskot v galerii Laboratorio pomocí manipulace s pohybem alias s časem modifikuje skutečnost. Nikdy ale nepracuje na základě iluze. Posunů reality dosahuje naopak pomocí bedlivého zkoumání lidské percepce. Stejně jako na začátku světa i na začátku této výstavy je slovo, přesněji věta vznášející se ve vzduchoprázdnu funkcionalistické dvorany, zhmotněná pomocí světelné instalace. Skutečným tranzitním prosto-

rem, který diváka uvede do problematiky času, je předsálí galerie, ve kterém umělec simuloval prostředí Platónovy jeskyně. Stínohra odehrávající se na plátně není odrazem ideálního světa, nýbrž hrou světel, jejichž pomocí autor dokáže rozpohybovat i statické předměty. Samotný galerijní prostor je pojednán jako pokusná laboratoř času. Do první místnosti autor soustředil řadu systémů, v nichž experimentuje s pohybem a se zvukem, a tudíž s časem, protože podle Aristotela čas neexistuje samostatně, ale je veličinou odvozenou z pohybu. Zvuk zase není nic jiného než řetězení zvukových vln. Díky jejich zpomalení se Loskotovi podaří rozdýchat reproduktor. Pomocí rotace mění barvu předmětu, díky efektu „slow motion“ modifikuje obraz atd. V další místnosti Loskot polemizuje s definicí fotografie. Má se za to, že zmáčknutím spouště zastavíme čas, zafixujeme okamžik. Označení snímku jako „momentka“ ale není úplně přesné. Konkrétní moment v čase neexistuje. Každý okamžik je součástí časové posloupnosti. I fotografie se nějakou dobu exponuje. Završením umělcovy exkurze do ne-skutečnosti je instalace na střeše, kde se Richardu Loskotovi pomocí jednoduchých komponentů podařilo vybudovat observatoř nabízející nečekaný pohled na město.

Kniha jako Prostor

foto archiv Ini Gallery

INI Gallery, která po dvou letech fungování na internetu a v rámci spřátelených projektů či prostor otevřela malý ateliér v Bubenské 1, není klasickou komerční galerií. Zastupuje sice pět současných umělců, jejíchž díla prodává či pronajímá a spolupracuje s nimi na kreativních workshopech, ale také, nebo možná především, jim poskytuje dlouhodobou teoretickou a kurátorskou podporu. Zisková stránka galerie navíc slouží k financování neziskových projektů, mezi které, kromě vzdělávací platformy UMA: You Make Art, připravovaných publikací nebo spolupráci na vzniku Ceny Věry Jirousové pro kritiky výtvarného umění, patří nově otevřený Prostor. V době, kdy jsou dotace z veřejných rozpočtů i soukromých zdrojů nebezpečně kráceny, tímto způsobem INI Gallery hledá nové možnosti fungování malé kulturní iniciativy. Slovo Prostor není ani tak oficiálním názvem, jako jednoduchou metaforou pro sled činností, které se v daném místě mohou odehrávat. Není to tak úplně galerie. Třicet metrů čtverečních s umyvadlem, velkými okny a jedinou čistou stěnou má k formátu white cube daleko. Není to ale ani kancelář nebo showroom. Prostor symbolizuje naše dlouhodobé hledání alternativních cest k prezentaci současného umění, které přesahují tradiční galerijní formáty. Je to cokoli od ateliéru po symposion, od kuchyně po jeviště. Ať už jednotlivé projekty představí sled akcí, diskusí a prezentací, nebo právě vznikající vizuální experimenty, společným jmenovatelem je důraz na procesuální stránku spíše než na fyzický produkt. Prostor by měl být komunitní, měl by vycházet z užších okruhů lidí spřízněných určitým společným zájmem nebo činností, ale mít zároveň co nejširší oborové, společenské i geografické přesahy. K prvnímu projektu, který byl v prostoru INI Gallery představen od února do dubna 2013, jsme na základě tohoto uvažování přizvali Aleše Čermáka, který skrze svou uměleckou práci a s ní spřízněné nakladatelství Ausdruck Books podobně otevřeně přemýšlí o knize jako médiu či prostředku sdělení, které může rozehrávat komunikaci na racionální či intelektuální rovině, ale také na řadě dalších úrovní spojených s prostorem, představivostí, vizualitou, pamětí, emocionalitou, nebo nesystematickým narativem. Knihou nemusí být jen fyzický výtisk, který držíme v ruce, nebo jeho digitální alternativy. Snad i divadelní představení může být blízké knize, stejně tak jako abstraktní, téměř náhodně vzniklý tvar přenesený velkoformátovou malbou na fasádu industriální budovy. V obojím můžeme „číst“, i když má toto čtení jiná pravidla a možnosti. Projekt, který Čermák připravil pro Prostor INI Gallery nazval publikací č. 16 (jeho zvykem je publikace vydané v rámci Ausdruck Books číslovat), s podtitulem Notes for Women. Publikace byla realizována jako několik nevšedních setkání na pomezí platónského symposionu (ve smyslu spojení hry s vážností) a divadelního workshopu (jako neustále se vyvíjející struktury). Kniha od svého čtenáře očekávala vyšší aktivitu, než jen

jít do knihkupectví a následně se jejím příběhem nechat provázet na vlastních cestách. Jednotlivé „kapitoly“, které ale nebyly řazeny nijak lineárně, spíše komplementárně či pocitově, vyžadovaly přinejmenším senzitivní a otevřený a nejlépe i do jisté míry angažovaný přístup diváka. Prví setkání nazvané Fiction and Women představilo jednu ze stejnojmenně nazvaných přednášek Virginie Woolfové, které v roce 1928 přednesla na dvou anglických dívčích školách. Přednášku o ženách alias ž., jejíž nálada osciluje mezi břitkou ironií, suchým konstatováním a jakýmsi smířením s poněkud pejorativní kategorizací ž., nechal Čermák přečíst starší dámou, jejíž slova simultánně přepisoval mladý zapisovatel. Text znovu zaznamenávající něco, co již bylo řečeno, byl promítán vedle „filmu“ sestaveného z prolínající se série fotografií žen v armádě. Paralely mezi mluveným slovem, jeho okamžitým záznamem a sugestivní vizualitou fotografií vytvářely jemné napětí, intelektuální i čistě emotivní. Mezi další „kapitoly“ patřila přednáška historika, politologa a sociologa Marcela Tomáška o různých způsobech konstrukce či rekonstrukce historie a paměti. Výklad byl podpořen silnou estetikou černobílých „bublin“ promítaných na stěnu meotarem. Postupně odkrývané vizuální vzorce obsahující hlavní teze představily daná témata v nelineární posloupnosti, umožňující posluchačům myšlenkové průřezy napříč výkladem. „Bublinový diagram“ byl původně použit jako ilustrace Tomáškova textu v knize Formování historie Aleše Čermáka a Kláry Jirkové. Celodenní setkání s umělcem Zbyňkem Baladránem nazvané Proces práce, během kterého za účasti dalších aktérů (Aleš Čermák, Théo Hernandes, Jan Pfeiffer, Barbora Kleinhamplová, Janek Rous a Matyáš Chochola) vznikala jakási textově-obrazová myšlenková mapa s přesahy do sledu na sebe navazujících akcí-reakcí podobných Hansenově principu Open Form, vyústilo v následující tezi: Vždy se nastoluje základní otázka: co dělat? Na ní nikdy není jednoduchá odpověď. Pocit ohrožení existuje v každém okamžiku, vnímáme nutnost vymezení se vůči statu quo. Kritická reflexe nás vede do pozice vzdoru. Na téma možnosti, nemožnosti či přebytku možného o týden později navázala přednáška teoretika a šéfredaktora časopisu Umělec Pala Fabuše. Pro pravidelného účastníka vernisážového postávání a klábosení se skleničkou vína v ruce to byl poněkud nezvyklý projekt, který na jedné straně vyžadoval bdělou účast, ale na druhé straně neusiloval o to procesy myšlení institucionalizovat, tvářit se jako přednášková síň nebo jinak oficiální místo pro intelektuální výměnu. Jako celek tak skutečně byl spíše jakousi živou knihou, která ještě nebyla vydána, ale její části už získaly poměrně konkrétní obrysy, jež v procesu posledních dvou měsíců mohli návštěvníci Prostoru ještě dotvářet. Výstupy pak mohou sloužit jako další zdroj uvažování pro autora i zúčastněné pozorovatele. Karina Kottová Autorka je kurátorkou MeetFactory a spoluzakladatelkou INI Gallery

foto archiv galerie Zutý Mánes

Čermákovy Notes for Women v INI Gallery

STEJNĚ SE NIKDO NEZOUVÁ Kdykoliv dojde řeč na Zutý Mánes, mám silný pocit, že není až tak o čem mluvit. Musím se přesvědčit, že o něm mluvit musíme, protože ho přeci bereme vážně a to tak smrtelně, jak jen nám naše vážnost dovolí. Co se týče současného výtvarného umění v jižních Čechách, sestává zdejší rajón z českobudějovického Domu umění a jeho ambiciózního mezinárodního programu, malé galerie D9 ve sklepě českobudějovické pedagogické fakulty, občasné aktivity Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově, o ulici dál z vitrínky Ztracené galerie s trashovými výstavkami kolísající úrovně, z galerie Baobabu v Táboře a hřbitovní Galerie Na shledanou ve Volyni. Snad jsem něco neopomněl, ale myslím, že neopomněl. Alšova jihočeská galerie věnuje živým formám umění pozornost zřídka a na zanedbatelné úrovni. V Českých Budějovicích také každý rok přistanou vesmírné koráby konvenčního sochařského sympozia, skrze které se zviditelňuje jeden mladý, jenže špatný místní sochař. Není toho tedy moc, ale vlastně zase ne až tak málo. Zutý Mánes vznikl v Českých Budějovicích krátce před vánočními svátky roku 2010. Jako soukromá iniciativa dvou přátel, tedy moje a malíře Michala Vavrečky, vycházel vstříc těm několika přátelům, kteří se s námi chtěli vidět a kteří si zároveň stěžovali, že stávající nabídka pokrývá jen výseč ze spektra současného výtvarného umění. Od počátku jsme měli jasno v tom, že výstavy musí být na jediný večer. Michal Vavrečka totiž kvůli nim uvolňoval ateliér, ve kterém jinak pracuje. Také jsme chtěli, aby se nám lidé v bytě zuli. To je takový český zvyk – trochu křupanský, ale vstřícný k hostiteli. Pojmenoval jsem tedy prostor tak, že nemělo být pochyb. Stejně se ale nikdo nezouvá. První dvě výstavy Kamily Zemkové a Petry Herotové vznikly rychle po sobě. U Zemkové jsme vyšli z mimořádně vydařené kolekce kreseb vystavené v pražském prostoru A.M.180, protože jsme ji chtěli ukázat v místě, odkud pochází. Kreslířka Petra Herotová se zase krátce předtím přistěhovala do Týna nad Vltavou a stálo za to UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013

uvítat ji mezi námi. Pak jsme činnost rozvolnili. Žiji v Praze a akce v Českých Budějovicích musím skloubit s návštěvami rodičů. Michal Vavrečka zase musí pracovat v ateliéru. Během této doby jsme se ale shodli, že pokračování Zutého Mánesa musí s sebou nést mimořádnou péči a přípravu. Od následující výstavy Václava Stratila začali přicházet středoškokáci z Krumlova i lidé, které jsme neznali. Komunitní charakter galerie se nezdál udržitelný a jeho otevření naopak žádoucí. Svépomocná aktivita, jejíž náklady hradíme z vlastní kapsy, se nadále měla stát étosem Zutého Mánesa, který by mohl inspirovat ostatní. Na čtvrtou výstavu Matyáše Chocholy poprvé reagovaly sdělovací prostředky a popáté jsme přivítali Jana Šerých. První polovinu letošního roku se v Zutém Mánesu vystřídají Daniel Vlček a Radim Labuda. S dalšími autory jednáme a Jiří Georg Dokoupil zatím neodpověděl na můj dopis. Zutý Mánes je řadová bytová galerie. Sdílíme ji jako dva přátelé a dramaturgicky určujeme průsečíky našich osobních priorit. V duchu ale věříme, že na periferii lze pozvat umělce a udělat s nimi výjimečnou výstavu i v bytě. Každému nabízíme intenzivní spolupráci a debatu. Také mu uvaříme a usteleme. Dokonce si může zůstat obutý. Tušíme, že toho jednou budeme mít dost a začneme se věnovat něčemu jinému. Zatím ale expandujeme. S Petrou Herotovou, která u sebe doma v Týně zahajuje krátké rezidenční pobyty, jsme se domluvili na případných prezentacích „jejích“ umělců v Zutém Mánesu. Chceme pořádat přednášky a v létě bychom rádi opustili byt a odjeli s výstavou do jiného města. Vystavující máme prodebatované na dlouho dopředu. Jenom oni o tom ještě nevědí. Jiří Ptáček Autor je kritik umění, kurátor Fotograf Gallery v Praze a jeden ze dvou kurátorů bytového prostoru Zutý Mánes

Experiment? V posledním měsících došlo k neobyčejné události. Silné zastoupení umělecké komunity spojil jednotný cíl. Rozčarování z korupčních afér vyvřelých na povrch puristické fasády rekonstruované budovy historického spolku umělců Mánes spojilo umělce, kurátory a teoretiky umění v potřebě ukázat, že tímto způsobem se s kulturním dědictvím nakládat nedá a nesmí. Po dvoudenním záboru ulice před Mánesem a pár dní před volbami do nové modelové správní rady si Jan Kratochvíl povídal s představiteli iniciativy Mánes umělcům! umělkyní Aleksandrou Vajd a kurátorem Jiřím Ptáčkem.

JK Jsou za vámi manifestace výzvy, obsazení prostoru před Mánesem, za dva dny nás čekají otevřené volby členů možné nové správní rady. Jaký máte pocit z dosavadní snahy zahájit spolupráci napříč názorově odlišnou uměleckou komunitou? AV Nevím, jestli už nastal čas o tom mluvit. Jasně vnímám, že jde o zkoušku místní umělecké společnosti. Není pro mě ani tolik zajímavé, jestli se to opravdu podaří a jestli iniciativa a volby budou mít reálný dopad. Toto téma mě zajímá na úrovni utopického uvažování. Zůstat na ideové úrovni totiž splňuje absolutní představu, jak by věci měly vypadat. V tu chvíli všechno dává smysl, protože to ještě není pokřivené konkrétní situací. Iniciativa neměla žádnou hierarchii nebo rozdělené role, a tak vznikla otázka, jestli jsme schopni kolektivně jednat v případě společného zájmu. Potvrdilo se, že jsme, a už to je pro mě důležité zjištění. Je potřeba zmínit, že mezi námi vznikly i rozpory. Šlo o akceleraci předchozích problémů, které se otočily proti nám, ale přesto zůstala vize, představa. Když se objeví konkrétní situace k řešení, hrozí, že se rozejdeme v postojích. Skutečně pohromadě nás může udržet jen samotná ideová vize.

JP Navážu na to, co říkala Saša. Jde o zkoušku umělecké společnosti. V tomto ohledu to úspěch byl. Mánes umělcům! samozřejmě vyvolává nejen souhlas, ale i kritiku – cílů i užitých prostředků. To ale vyvolalo potřebu uvažovat nad důležitými otázkami: Jaké nároky je možné z naší pozice vznášet? Co je to legitimita požadavků? Jaké prostředky se mají volit? Existuje něco jako solidarita mezi výtvarnými umělci? A v neposlední řadě, co to je „umělecká společnost“? Myslím, že NČVU a výstavní síň Mánes se pro takovou debatu opravdu hodí. Do té stavby je symbolicky vložená idea solidarity, která v pokroucené podobě přežila i komunisty a pak se vytratila během posledních dvaceti let, což přineslo spoustu neblahých důsledků pro uměleckou komunitu a její vzájemné vazby. Ale našim hlavním cílem a to pořád připomínám, není pouze získat zajímavé podněty k přemýšlení, ale nadaci a budovu proměnit v instituci fungující na základě společensko-solidárních principů, tedy opět na platformě uměleckého spolku. JK Odkaz k solidaritě spolkového myšlení a vůbec modelu vzájemné kooperace je v manifestu Mánesu umělcům jasně deklarovaný. Co pro vás ale reálně znamená s ohledem k historickému Spolku výtvarných umělců Mánes? Seskupení vzniklo v pevně historicky ukotveném kontextu. Je možné dnes opakovat nebo spíš najít tak silné

podmínky a v době totální dominance individuálního uvažování budovat spolky?

JP Jak to, že je to možné v jiných zemích a u nás je spolkový život stále nepředstavitelný? Nesouvisí to s tím, že se posledních dvacet let neustále vztahujeme ke komunismu? Tento problém se s námi táhne už pekelně dlouho. Podobá se smyčce a my z ní ne a ne vykročit. Jestliže se nám ale představa funkčního společenství výtvarných umělců usadila v rovině nepředstavitelna, tak se to nepodaří.

Spolek také může udělovat granty, poskytovat škálu sociálních a poradenských služeb pro výtvarné umělce…

AV …nebo zřizovat ateliéry pro umělce, kteří

JK Co chcete oživit z idejí původního Mánesa? Jak si představujete aktuální model funkčního uměleckého spolku?

by v Mánesu vystavovali… „ensure flats and stuff like this“, což jinde běžně funguje. Nemáme odpověď na tvoji otázku. Nemůžeme přímo ukázat prstem, co bude rolí spolku, ale ta kolektivní aktivita umělecké společnosti, která začala například výzvou Nulové mzdy nebo demonstrace proti škrtům ve státním rozpočtu, kulminuje v Mánesu umělcům! jako zcela konkrétní a zároveň symbolické vyjádření toho, o co jde. Všichni jsme se už nějakou dobu připravovali. Pouze jsme nevěděli, že nakonec půjde o Mánes.

AV Nemyslím, že to lze brát tak, že něco bylo

JK Nebylo by lepší vnést do diskuze konkrétní

a my to chceme zpět. Jde spíš o snahu znovuobjevit funkční model kolektivismu. Jak by měla ta věc fungovat na základech něčeho, co už existovalo, v kontextu dneška. My nevíme, co je možné. Budoucnost je totálně nejistá. Kdybychom věděli, kam jdeme, tak se do toho nepustíme. Proto je důležitá ta utopická vize, stejně jako konkrétní situace, které se navzájem ovlivňují a jedna druhou naplňují.

představy místo současného diplomatického odstupu?

JK A když by se povedlo experiment převést do praxe, jakou by plnil roli, čeho byste chtěli dosáhnout?

JP Na úvod bych chtěl říct, že ani jeden z nás nekandiduje do správní rady. V momentě, kdy ta správní rada bude zvolena a bude postupně kooptována do současné nadace, je jen na ní, jestli nás vyzve, abychom jí něco doporučili nebo navrhli. Zatím nepřipravujeme konkrétní kroky, co bychom dělali s Mánesem. Bavíme se v hypotetické rovině. JK Tedy pár hypotetických nápadů… JP Jedním z momentů, který nám ukázal potřebu spolupráce, byly události kolem ministerstva kultury a podpory živé kultury na začátku letošního roku. Tam se ukázalo, jak moc chybí organizace, která by aktivně zastupovala zájmy výtvarných umělců. Druhou oblastí je snaha po změně statusu umělce ve společnosti. Pro širokou veřejnost jsme absolutně nezajímaví lúzři a žebráci. V posledních dvaceti letech jsme mohli pozorovat, jak pověst a postavení umělce upadají. Je tu potenciál spolku, který spravuje prostor v centru Prahy, kde může spojovat představitele umění s veřejností, a snažit se úpadek postavení umělce zvrátit.

JP Myslím, že s představami máte přicházet vy. Jste nezávislí a můžete mluvit bez skrupulí. Můžete se nám vysmát, přicházet s velmi konkrétními nápady. My jsme momentálně v znevýhodněné pozici. Chceme dát prostor nové radě. JK To chápu, ale právě otevření diskuze mezi širší uměleckou komunitou se Mánesu umělcům! úplně nepovedlo. Mimo přímo zainteresované jsou pozice mnohých spíše indiferentní. A to mluvím ze zkušenosti prostředí umprumky.

AV Škola je taková utopická clona. Proto možná mnozí studenti nechtějí uvažovat politicky, protože nevědí, co to znamená. Aniž by jim někdo, třeba já z pozice učitele, řekl, že za to dostanou zápočet nebo budou zaplaceni za svoji práci. Nejsou zvyklí takhle přemýšlet, protože ten systém, který je pro nás důležitý, ještě nezasahuje do jejich životů tak radikálně. To nastane později.

JK Přirozeně jsou chráněni institucionálním rámcem té školy.

AV Ano, ano, za ně to dělá někdo jiný a oni můžou začít sami, až si to uvědomí. Ale možná se pleteš, protože třeba studenti od nás z fotografie sami udělali paralelní projekt, který je začleňoval do celé akce. Chtěli se na ni podívat pod jiným úhlem a zjistit, co to všechno může v důsledku znamenat. Důležité ale je, že nejde jen o volbu lidí do správní rady. To je jen jedna buňka – mozek, kolem kterého se má kumulovat množství dalších názorů, jež se budou navzájem ovlivňovat a doplňovat.

JP To je pravda. Zapomněl jsem říct, že nejde o těch devět lidí, kteří budou vědět, co s Mánesem, ale o vzájemnou domluvu celé umělecké komunity na tom, jak bude fungovat jejich spolková organizace a tedy i Mánes. Po kandidátech do voleb jsme chtěli pouze jednu garanci: že nadaci povedou k takové transformaci, aby zacházení s Mánesem mohl určovat umělecký spolek s širokou členskou základnou. Manifest už podpořilo přes dvě stě oslovených umělců, kurátorů a kritiků. Petici podepsaly tři stovky. To už není kroužek zainteresovaných, ale silná reprezentace umělecké obce. A komu se nezdá číslo, měl by za podívat, kdo Manifest podpořil. Jsou to významní představitelé výtvarné scény, lidé, kteří vytváří základ její infrastruktury. AV Chceme spolek znovu „objevit“. S nějakou jinou dynamikou, než tomu bylo v minulosti a přesto v historické návaznosti. Kvůli politickému narušení původní kontinuity je ale obtížné na cokoli navázat. V tom je to tak zajímavé.

JP Samozřejmě často slýchám skeptická slova vůči spolkové činnosti. Hlavně od lidí, kteří nemají zkušenost se spolky za socialismu. Vždy jim ale říkám, že to můžou zkusit a odejít, když jim to nebude vyhovovat. Experiment se nemusí osvědčit. My jsme ale přesvědčeni, že může a že už nyní dodává novou dynamiku umělecké komunitě. Je mi vždycky líto, když se a priori vymezujeme proti projektům, které stojí na principu solidarity nebo kooperace. Považuji to za bulvární důsledek zakořeněné a živené obavy z návratu komunistů. To je totiž jedno z největších zel našeho současného politického myšlení. Neustále máme potřebu ohrazovat se vůči dvacet pět let mrtvé čarodějnici. Špatné zkušenosti by nás neměly zaslepit. Poučení z minulosti by mělo být vrstevnaté a neuzavírat před námi některé z možností. Komunisté skutečný spolkový život zakázali a jeho ideje zneužili. AV Nevím, jestli mám ještě něco dodat. Jako cizinka s Mánesem nejsem nijak osobně spjatá. Nemám k tomu žádný emocionální vztah. Tady jde o to, že si lidi musí uvědomit jisté věci nad rámec emocionálních reakcí a spíš vnímat, co má jak být. Ptát se po vlastních postojích, hodnotách. Co jsou moje práva? Morální, lidská, společenská? Co jsou moje hodnoty a povinnosti? Společnost se stále vyvíjí, ale teď by už měla dospět.

Jan Kratochvíl www.manes-umelcum.tumbir.com

Article summaries A DAY WITH… AN ASTRONAUT IN WARSAW The editors of Rajón spent two days in the company of one of today’s most distinctive Polish artists, Pawel Althamer. Althamer, who was in the middle of preparing a new project for the Venice Biennale, invited us to attend a regular Friday meeting of the art therapy group Nowolipie, which he has been leading for 21 years. Over the course of several intense hours, we managed to learn how to work with glazes, acted in a video for Fundazione Trussardi and heard Althamer’s comprehensive theory of everything. A FLIGHT OVER LETNÁ Historian of architecture Richard Biegel looks at one of Prague’s most urbanistically sound locations, Letná Plain, whose location above the city and seemingly endless open spaces evoke an exalted sense of dreaming, of existing outside of time and space. This feeling is all the more paradoxical because Letná has experienced history more directly than most other places in Prague. With the passing of time, the almost unhealthy abundance of ideas and emotions that have played out or been painstakingly staged on this plain over the decades have been transformed into an atmosphere of relativity and tolerance that resists even the pragmatism of today’s era. What lies hidden beneath the surface? STUDIO KOSTELNÍ Starting in May, Prague 7 will be enriched by the addition of another gallery. The curatorial vision of Studio Kostelní will reflect the programming at the new Studio Hrdinů theatre, thus providing a synthesis between art and theatre. The rhythm of the various exhibitions will be loosely inspired by the theatre’s premieres and will mirror both their form and content. The result will be two meditations upon the selected topics. This interdisciplinary “inversion” will provide a platform for new encounters and HUNGARIAN GOULASH AT THE LUDWIG MUSEUM The employment contract for the director of the Ludwig Museum of Contemporary Art in Budapest, Barnabás Bencsik, recently expired. The museum is thus left without a professional manager, which bodes poorly for the museum and for the art professionals working there. It is highly likely that the new hiring process will result in a candidate whose political and aesthetic leanings will be in line with the nationalist ideology of the regime and the Hungarian Academy of Fine Arts. Departing director Barnabás Bencsik talked with the director of HuntKastner Artworks, Katherine Kastner.

GONDRY’S FROTH OF VIAN’S DAYDREAMS In his music videos and movies, Michel Gondry has always fascinated audiences with his dreamlike sequences. Now he has decided to adapt the book that launched his dream journey as a child. Gondry’s latest film Mood Indigo (based on Boris Vian’s novel Froth on the Daydream) is one of this spring’s most anticipated films. Vian’s original novel has been de rigueur for numerous generations of European youth since the 1960s. This love story of the carefree Colin and his great love Chloé, who must be surrounded by flowers in order to live, is full of absurd images, extravagant details and unsettling realizations – even the most beautiful surroundings can be the stage for a tragic story. The film is being distributed in the Czech Republic by Aerofilms. ATTILA CSÖRGŐ VERSUS THE CLASSIC PROBLEMS OF ANCIENT MATHEMATICS While in Warsaw, Rajón also met with one of today’s most distinctive Hungarian artists, Attila Csörgő (*1965). Csörgő’s work, which has been shown at numerous international exhibitions, exists on the boundary between art and scientific experiment. He finds inspiration in geometric shapes, perspective, applied mathematics, and physics. Csörgő creates self-contained installations that explore oftenunsolvable riddles of physics and enchant audiences with their wit and beauty. This self-taught scientist took Rajón on a tour of his studio and shared his working methods and artistic plans. LIGHTING GLOVE The band Lightning Glove has been rehabilitating rave within a psychedelic haze, recontextualizing the despair of the late seventies and early eighties. Its music, which has a natural psychotropic effect, contains references to bands such as the shamanist electronic punkers from Excepter and Suicide. Lightning Glove grew out of the Prague-based label Klangundkrach and consists of snsbr, Dizzcock, Head in Body and VJ Aka 47. We talked with Lucia Udvardyová about the band’s recently released debut cassette Fantasmagorie interiéru and more. RAJÓN ÚSTÍ Ústí nad Labem is a place without tourists but with ancient history. It lacks benefactors, but has lots of students and empty warehouses. The city’s closeknit artistic community, which is centered around the local university’s Faculty of Art and Design and the Emil Filla Gallery, is used to working sarcastically and at a pace reflecting the flow of the Elbe River. Slowly, local artists have been taking over unused spaces and have spread their independent and

dependent interventions throughout town. One organization that has been working to bring life to Ústí is Kompot, which among other things is responsible for the local Pecha Kucha, the site-specific project A Stroll Beneath Reality, and the Kalvárie Gallery. RICHARD LOSKOT: UNREALITY If we enter into the dialogue between Plato and Timaeus, we learn that all natural phenomena are merely shadows of eternal forms and ideas. Most people, however, are happy living in the shadow world, and do not try to find out how ideas become tangible, nor do they explore the essence of the things that surround us on a daily basis. Richard Loskot /1984/ is not such a person. Loskot, who studied visual communications at Liberec Technical University and was a finalist for the 2012 Jindřich Chalupecký Award, focuses on a deconstruction of precisely these banalities. He exposes the mechanics of ordinary objects and rearranges them into new forms. He shows their agents – for some it is sight; for others, physics. For Loskot, it is TIME. A CZECH ABROAD Artist Jan Pfeipfer went to visit his great uncle in Vancouver, Canada. The uncle’s life had all the makings of a great novel, and the many versions of his story that were told within the family only added to its romanticism: for instance, how he escaped across the border guided solely by Cassiopeia, or how he smuggled himself across the Dutch border in a crate of books, or how a train in which he was traveling was buried by an avalanche in the Canadian mountains… Even his further life in Canada was filled with remarkable incidents. He made a living stuffing pillows with feathers and in the summer months worked as a “topper” – the person who saws off the top of a tree before it is felled. In the end, he became a psychiatrist and passionate collector. THE BOOK AS SPACE After two years as an online gallery and using allied projects and spaces for its exhibitions, INI Gallery has opened a small studio at Bubenská 1. The word “Prostor” (Space) isn’t so much its official name as it is a simple metaphor for the sequence of events that might take place here. It isn’t a gallery, nor is it an office or a showroom. “Space” symbolizes the long-term search for alternative approaches to presenting contemporary art that go beyond the traditional concept of galleries. INI’s first project in its new “space” is Aleš Čermák’s Publication no. 16.

ZUTÝ MÁNES The Zutý Mánes Gallery was founded in České Budějovice shortly before the Christmas holidays in 2010 as a private enterprise by two friends – curator Jiří Ptáček and painter Michal Vavrečka. Their aim was to meet the demands of several friends who wanted to see them and who had been complaining that the existing range of galleries covers only a small segment of contemporary art. Since the beginning, Ptáček and Vavrečka have been convinced that exhibitions must be for one night only – for each exhibition, Vavrečka has to make room in the studio he usually uses to make his own work. They also wanted for people to take off their shoes when entering the flat/gallery. Taking off one’s shoes is Czech custom – a bit backwards, perhaps, but polite to the host. The name, which roughly translates as “Mánes without shoes”, leaves no doubt as to their intention. But nobody takes off their shoes anyway. EXPERIMENT In an unusual development, the art community was recently brought together in order to forcefully promote a single, shared goal. Disillusioned by the corruption that has bubbled to the surface during renovations of the historical Purist-style Mánes building in Prague, artists, curators and art historians have joined forces to show that this is not the way to treat our cultural heritage. Following a two-day occupation of the street in front of the building and a few days before elections to a new board of directors, Jan Kratochvíl talked with two representatives of the “Mánes for Artists!” movement – artist Aleksandra Vajd and curator Jiří Ptáček. RETRO RAJÓN Art historian Milena Bártlová remembers Holešovice during the harsh days of Normalization. Her memories are from a time when Holešovice was far from “cool”, when there were no cafés, no music clubs, few galleries, no porn shops, and no second-hand stores. The Trade Fair Palace was being slowly renovated; behind it, the National Committee had its headquarters in wooden barracks where Prague’s Jews had been assembled for the transports during the war. There were no lofts and no industrial design, because the Holešovice docks, its factories and its brewery were still operating (oh how banal!); only the slaughterhouses were slowly coming to an end. All these enterprises produced things, they stank and they were filthy. Their Holešovice history came to an end shortly after a baptism at the Church of St. Anthony on Sunday, November 19, 1989, when people began to talk about a recent demonstration where someone had been killed and the theaters had begun their protest.

Studio Kostelní

Rajón Prahy 7 bude od května bohatší o další galerii. Nový galerijní prostor ve Studiu Kostelní svou kurátorskou koncepcí reaguje na dramaturgii Studia Hrdinů a poskytuje možnost syntézy výtvarného umění a divadla. Rytmus jednotlivých výstav bude volně navazovat na připravované divadelní premiéry a reflektovat jejich formu a obsah. Vznikne tak minimálně dvojí umělecká reflexe vybraných témat. Tento mezioborově „inverzní“ způsob práce poskytne prostor pro nová setkání a asociace. První výstava v prostoru Studia Kostelní má název Zpětná zrcadla a reaguje na uvedenou inscenaci Černá zrcadla režisérky Kathariny Schmitt. Propojí mladou umělkyni a hudebnici Petru Hermanovou a umělce Jiřího Thýna. Atmosféra sugestivní fotografické série autoportrétů Hermanové v symbióze s velkolepostí varhanní skladby J. S. Bacha hrané pozpátku /Jiří Thýn/ asociuje principy vnímání posledního člověka na Zemi. Vracíme se v myšlenkách k prožitému, zapsanému. Vzpomínáme. Pozpátku přehráváme svůj život a z jeho fragmentů necháváme vznikat nový příběh. Můžeme zkoušet cokoli, stavět kulisy pro naši hru, uvidět bytost v jejích možných podobách, které předkládá „naše“ fantazie… Jan Horák Autor je iniciátorem projektu Studio Hrdinů a Studio Kostelní

Studio Kostelní návštěvní doba: st – pá od 13.00 do 18.00 hodin (nebo po domluvě)

UMĚNÍ NEJEN VE VAŠÍ ČTVRTI / 2 / 2013