Rajon 4

ISSUE #4

editorial S

tejně jako po sexu může nastat postkoitální deprese tak i po revoluci může dojít k podobnému jevu, v jiném časovém horizontu, ovšem s následky daleko vážnějšími. Padla železná opona, padla Berlínská zeď. Vzniklo však spousta zdí a opon nových, zdánlivě neviditelných. Když národy východního bloku vyšly demonstrovat do ulic nevěděly co je kapitalismus, nevěděly, že demokracie importovaná ze západu je vlastně otevřenou oligarchií. Poslední svobodné volby v Německu byly údajně ty v roce 1990, pak nastala krátká fáze euforie, obsazování volných bytů ve východním Berlíně, vznikaly nové kluby, squaty, nová hudba, umění. Ta však rychle skončila. 25 let poté v místech obývaných umělci už na žádné nenarazíte, pouze na drahé kavárny, komerční galerie, fashion butiky a byty na jejichž nájem jen těžko dosáhnete. Gentrifikace, ano, běžný to jev každého velkého města. Ale umění je věčné, život krátký a umělci se neustále posouvají do jiných čtvrtí, lokalit. Žijeme v době postindustriální a tak místo továren a jiných průmyslových staveb máme spoustu nezaměstnaných, ale i spoustu nevyužitého prostoru. Takže stačí osvícený investor a může například z bývalého vozového parku funkcionářů NDR v Lichterfelde vzniknout galerie. V tomto případě se snad nejedná o klasický trik jak místo nejdříve uměním pozvednout, „ozvláštnit“ a poté pronajmout za několikanásobnu cenu. Takových staveb je zde stále mnoho, majitel je spíš bývalý, nebo těžko dohledatelný. Abendoned Berlin, mapu máš.

Do Berlína jezdíme rádi, máme rádi indiány, obzvláště ty Mayovy, ale s nostalgií i ty sladké co mají v Palmě a taky naproti Veletržáku, kousek od oázy temnoty našich Hrdinů v našem rajónu. V Berlinským Modelu už bylo 110 výstav, Hyena se nerozpadla a Adam se zase zamiloval – do přírody a vesmíru.

Just as men may suffer from post-coital depression after sex, so too may a revolution be followed by a similar phenomenon, though on a different time scale and with far more serious consequences. The Iron Curtain has fallen, the Berlin Wall has fallen. But many new and apparently invisible walls and curtains have sprung up. When the nations of the Eastern Bloc took to the streets in protest, they didn’t know what capitalism was, nor did they know that the democracy they imported from the West was basically an open oligarchy. It has been said that the last free elections in Germany were those in 1990.

They were followed by a brief period of euphoria, of occupying empty homes in the eastern part of Berlin, of new clubs, squats, music, and art. But this period passed quickly. Twenty-five years later, you will not encounter a single artist in the places they once inhabited – just expensive cafés, commercial galleries, fashion boutiques, and apartments whose rent you could afford only with difficulty. Yes, gentrification is a common phenomenon in any large city. But art is eternal, life is short, and artists are constantly having to move to other neighborhoods and localities. We live in a post-industrial era, and so instead of factories and other industrial buildings we have a lot of unemployed people and a lot of unused space. All it takes is an enlightened investor, and for instance an East German functionaries’ former car yard in Lichtenberg can be made into a gallery. This example is hopefully not the classical trick of first using art to improve a place and make it “special”, only to later rent it out at many times the original price. There are still many such buildings whose owner is unknown or difficult to find. Abandoned Berlin – there even is a map.

We like visiting Berlin. We like Indians, especially Karl May’s, and when we get nostalgic we like the sweet pastries known as Indians, either at Palma or across the street from the Trade Fair Palace and the oasis of darkness run by our heroes at Studio Hrdinů here in our Rajón. At Berlinskej Model, we have had 110 exhibitions already. The Hyena has not fallen apart, and Adam has fallen in love again – with nature and the universe.

Richard Bakeš

Rajón/umění nejen ve vaší čtvrti. 4 / 2015. Redakce: Richard Bakeš, Jolanta Trojak, Ivana Veselková, Matouš Mědílek. Ilustrace: Jozef Tušan. Fotografie: Michal Ureš, Adam Holý, Balz Isler, Simon Schnepp a Morgan Renou, Kryštof Hlůže, Jan Rybák a archiv redakce. Grafická úprava a sazba: Matouš Mědílek a Richard Bakeš.

Tisk Východočeská tiskárna. Překlad Stephan von Pohl. Cena: 49 Kč. Kontakt: rajonredakce@gmail.com, tel: +420 777 55 77 38. Vydává Galerie Ferdinanda Baumanna ve spolupráci s galerií Berlinskej Model. Evidováno u MKČR. ISSN 2336-2049.

Vydání časopisu laskavě podpořili Ministerstvo kultury ČR, Magistrát Hl. města Prahy a Česko-německý Fond budoucnosti.

Obálka: foto Andi GV.

www.rajon007.cz

Jozef Tušan

Ilustrátor tohoto vydání *1982, Vranov nad Topľou (SR) Absolvoval FU TUKE ateliér grafiky a experimentální tvorby u prof. R. Sikory a Z. Prokopa. Žije v Košicích.

Věnuje se převážně grafickému designu, ilustraci, grafice, ale taky videu a hudbě. Je členem Východného pobrežia. Autor zinu Lazy Dog, polovička audiovizuálního projektu BIOS (s Borisem Sirkou) a projektu Omm. http://cofo.sk http://000000cofo.tumblr.com

die Balz — Highest Score „I’m not really into hustling.“ – Balz Isler

Text: Lumír Nykl Foto: archiv Balze Islera

T

ištěné portfolio švýcarského umělce Balze Islera, který momentálně žije a tvoří v Berlíně, má podobu pseudolifestylového magazínu die Balz s podtitulem Sebeinscenace a dokumentární kult. Na titulce nultého čísla je fotka dalších dvou titulních stran. Švýcarský cestovní pas a kniha Ironie nesrozumitelného, což je sborník textů o tématu nesrozumitelnosti od raných romantiků až po Derridu. Co s občasníkem s takovým přebalem? Odložit význam na odkládací stolek IKEA LACK. To radí sám autor.

Zapomeňte die Balz na návštěvě nebo v čekárně u výživového poradce. Úkol, který vzhledem k setkání elitního cestovního dokladu a všežravé čítanky na operačním stole, nabízí několik klíčových slov v libovolném pořadí a spojení: #neutrální #akademický #infotainment. Umění je jedno z mála hřišť s umělým povrchem, kde mají stejnou váhu otázky, co to je i jak to je? Proč tomu tak je?

Slovy ekvilibristů balancujících na paradiskusních vláknech 4chan.org: metametr co nevidět vypoví službu. Zůstaňme tedy u stolku LACK – anglicky to znamená nedostatek, švédsky je to natvrdo lak nebo nátěr. Něco, co má povrch chránit i skrýt. Zároveň se to tím pádem stává povrchem samým, chce se říct s metametrem už raději odpojeným. Katalogy univerzálního stimulantu interiérového libida IKEA jsou z převážné většiny dílem počítačové grafiky. Zátiší a malebné scény nejsou reálné, píše v té souvislosti Huffington Post, bez ohledu na to, že malířský žánr zátiší a přídomek malebný s realitou vždy obcovaly dost nechráněně. Podobného data jako informace o počítačově vygenerovaných interi-

érech v katalogu skandinávské firmy je i vyjádření Ethana Zuckermana, vynálezce reklamních pop-up oken. Ethan Zuckerman se za své dílo v podobě nenáviděných vyskakujících reklam omluvil a jedním dechem dodal, že jeho úmysly při programování pop-up reklam byly bohulibé, nicméně že se vše zvrhlo. Řešení vidí v tom, že se přístup na weby zpoplatní, ty potom nebudou závislé na penězích z reklamy a uživatele to zbaví otravných pop-up inzerátů. Dětská maskáčová uniforma Balze Islera s nášivkami log YouTube a Twitteru (Youborder – Kinderuniform, 2012) jako by patřila do infografiky v placené überrubrice vysněné pop-upovým vynálezcem. Nesrozumitelné nás klame jen zdánlivě, daleko víc nás lakuje to každodenně samozřejmé. „Mohli jste si z nás dělat srandu, počkat, vlastně jste to dělali.“ fastcodesign.com o kauze IKEA kulis.

Co na stránkách magazínu die Balz nenajdeme, na webu Balze Islera ale ano, je reprezentativní fotka umělce pózujícího s rukou ležérně opřenou o mnohonásobně zvětšenou reprezentaci vepřového plecka. Maso přímo na váš stůl (stolek).

Cenzurní černá páska přes oči dodává výjevu váhu (v surovém stavu). Jeden z mnoha Balzových „hustlerských“ snímků funguje coby promo fotografie k jeho nejvíc defaultní roli. V té se představil na jarním Festivalu performance v Galerii Ferdinanda Baumanna – zpěvák, performer a digitální Quicktime videokolážista v reálném čase a v jedné osobě. Ve večerní škole mi jednou prozradili, že já je někdo jiný. Takto poučen jsem o Balzovi před jeho pražským výkonem napsal, že překračuje umělé hranice reálného a virtu-

álního in Real Time via Quicktime. Uvažovali jsme tehdy o performanci na dva projektory.

Z Bauman­novy výlohy ale nakonec zůstala vyplněna jen jedna stěna, přídavkem/inscenovaným odhalením bylo v galerii ostentativně zaparkované heroické Umělcovo kolo – dokreslující roli berlínského baliče, modelového i neznámého.

Jeho web má název Unbenanntes Dokument neznámý, k vyplnění. Kolonkou k vyplnění je pro Balze pole online sdílených obrazů organizovaných v cloudu. Nejlíp o tom vypovídá jeho text, zvěčněný v plakátové příloze die Balz (prý každý správný plátek nesmí šetřit na plakátové výplni), množený při jeho performancích. „you let me reach the highest mountains/ let me meet up with famous stars/ and let me fuck like a brilliant./ you let me fly from above the sky into caves and domes of older stones./ diving with fishes I never knew before/ and let me win with the highest score.“ K tomu si dosaďte nebo dogooglujte vokální role-playing někde na půli cesty mezi lineárním vypravěčstvím německé hvězdy Petra „Muka“ Heppnera a koksem nalajnovaným freestylem Riff Raffa. Formu Quicktime performance nazývá Balz Isler piktorální koncert. Nesrozumitelně ironický role-playing je mu nejbližší metodou vyjádření. Je schopný sochat sociální skulpturu v roli turistického průvodce, jedno zda v galerii či na ulici (Ein Spaziergang mit Erläuterten Perspektiven, Curych, 2011), i naskočit do flow boybandu, který se vzepřel manažerovi (BOYZ IN THE WOODZ, premiérovaný v mimoprodejních mimoúrovních letošního Art Baselu). Od

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

splétání zvukově fyzických kompozic z walkmanů a kazetových pásek (série Tapemosphere, od 2005 dosud) je to pro něj jen krok do pseudovirtuozního ovládání záplavy quicktimových oken.

Když mění hlasitost, jedině postupným tažením kurzorem, nikdy kliknutím.

Sám Balz Isler nejradši říká, že sochá. Mohli bychom říct skulptuje. Zmínka o nejvyšším skóre ve výše zmiňovaném Balzově textu nás navádí k asociaci s masově populární online hrou MineCraft, která kromě skulptování (pojem z renderové grafiky) vlastního prostředí, odebírání hmoty z těch cizích a navyšování skóre, nabízí hráčům hlavně volný pohyb. Balz vztahuje cirkulaci digitálních obrazů k možnostem stejně omezeným jako neomezeným – you let me – nechá(vá)š mě. Nejvyšších hor šplhání, z nebes do jeskyní létání, setkání, plavání a mrdání. Takový svět skrze Balzova okna ve spojení s jeho voiceoverem připomíná druh adventurních nebo RPG her, kterému se podle renderovacích krajinářských postupů říká Sandbox, hra s otevřeným světem. V nejradikálnějších počítačových hrách těchto parametrů se otevřený svět převrací spíš ve svět ohraničený otevřenou formou, např. vzpomínková halucinace na pustém ostrově Dear Esther nebo introspektivně hororová Gone Home. Nevykonáváte v nich interakce, jako je boj nebo setkávání s jinými postavami mírumilovnějšího druhu. Čtete, ohmatáváte, nebo se prostě jen díváte. Manipulujete a tím jste vmanipulováni.

Nacházíte a nacházíte se. Můžete a nemůžete.

Skóre je jen vaše. „I climb big houses and ride a horse/ have some fun with friends/ and clean my house.“

3

HB40–43# Několik poznámek o vztahu architektury a fotografie Text: Helena Doudová Foto: schnepp • renou Tam, kde dříve parkovaly Tatry 613, černé limuzíny funkcionářů NDR, vzniká dnes místo pro umění. Sběratel Axel Haubrok areál opuštěného vozového parku NDR v Lichtenbergu rekonstruuje pro svou sbírku konceptuálního umění, umělecké ateliéry a výstavní plochy. Kontrastní směsice socialistického luxusu a automobilových garáží ožívá na fotografiích berlínského dua schnepp · renou.

F

ahrbereitschaft Lichtenberg vlastní od roku 2013 Axel Haubrok, finanční poradce a velkorysý mecenáš umění původem z německé metropole umění Düsseldorfu. Spolu se svou ženou Barbarou vytvořili zásadní sbírku konceptuálního umění – přes 800 děl od 60. let 20. století do současnosti autorů, jako jsou Rosemarie Trockel, Heimo Zobernig, Gregor Schneider, Christoph Büchel, Jonathan Monk a dalších. Loni se Haubrok pustil do experimentu s otevřeným koncem – rozhodl se svou sbírku z centra Berlína přestěhovat na okraj – do Lichtenbergu. Hlavní galerijní čtvrti Prenzlauer Berg a Friedrichshain ho nudily. Na ploše 18 000 m2, uprostřed dílen, autoservisů a skladů, vzniklo již 10 uměleckých ateliérů a další mají následovat. Excentrický nápad? Haubrok svou vizi pojmenovává následovně: „Není to ideální místo pro umění, je spíše nepřístupné a nevhodné. Ale přesně to mě zajímá. Dělat něco nečekaného a vidět, zda to vyjde, nebo ne. (...) Umění se ideálně doplňuje s místním prostředím.“1 V kombinaci se soused-

ními, 50 metrů vysokými betonovými věžemi má areál dodat celé čtvrti nový náboj – St. Gimigniano Lichtenbergu, glosuje s nadsázkou architekt Arno Brandlhuber. 2 Do roku 1989 přísně tajný areál vozového parku má záhadnou historii. V garážích parkovaly kromě tater i západní vozy, funkcionáři SED zde údajně přijímali západní hosty, se kterými vyjížděli na prohlídky východního Berlína.

Administrativní budova vozového parku snoubí vysoké a nízké – socialistický luxus – dřevem obložené sály, šik bary se zářivě červenými barovými stoličkami, bowlingovou dráhu a saunu, se zápachem motorového oleje. Luxus pro úředníky ministerstev i šoféry? Podle internetových stránek Haubrokovy nadace a časopisu Spiegel se v areálu pod krycím jménem Verkehr skrývalo oddělení centrální komise SED, které mělo na starosti financování spřátelených zahraničních politických stran a organizací skrze napojení na podnik devizového obchodu Komerzielle Koordi-

nation (KoKo) státního sekretáře SED Alexandra Schalck-Golodkovského. Pod rouškou utajení na baru nebo se sklenkou piva u bowlingové dráhy straníci SED uzavírali politické i devizové obchody se západními komunisty i „znepřátelenými“ kapitalisty. 3 Oddělení mělo k dispozici vlastní prostup skrze Berlínskou zeď. Činnost oddělení dodnes není zdokumentovaná.

Tajemná historie a výrazný design přitáhly jako jedny z prvních pozornost německo-francouzské dvojice fotografů schnepp · renou. Simon ­Schnepp­a Morgane Renou spolupracují od roku 2010. Jejich volná tvorba se věnuje fotografii architektury. Aktuální cykly zachycují prázdné interiéry v okamžiku těsně před rekonstrukcí – na prosvětlených, technicky dokonalých fotografiích ožívají stopy minulosti, subtilní vrstvy, které ulpěly na povrchu architektury. S ­ imon a Renou jsou ovlivněni německou školou fotografie v Düsseldorfu, jejími současnými nejznámnějšími zástupci jsou Candida Höfer, Thomas

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

Ruff, Alexander Gursky, nebo v Čechách Pavlem Vančátem představený Jörg Sasse, především v konceptuálním přístupu k fotografii, precizností provedení ve velkých formátech a v „objektivním“, chladném analytickém pohledu.

Vztah fotografie a architektury obecně je možné charakterizovat termínem Hassliebe. Architektura do značné míry přistupuje k fotografii jako způsobu reprezentace s nedůvěrou – základní vlastností architektury je trojrozměrnost, fotografie architekturu nutně zplošťuje do dvojrozměrné plochy. Na druhou stranu jsou si architekti vědomi síly a přitažlivosti média fotografie pro své klienty, časopisy a internet. Jediná fotografie stavby známého architekta může být (jediným) předpokladem celosvětového úspěchu. Řadu kritických argumentů vůči fotografii architektury formuloval již Adolf Loos ve své eseji Von der Sparsamkeit (1924). Loos byl pověstný neochotou své interiéry fotografovat:

5

Axel Haubrok

spolu se svou ženou Barbarou vytvořili zásadní sbírku konceptuálního umění – přes 800 děl od 60. let 20. století do současnosti – autorů, jako jsou například Rosemarie Trockel, Heimo Zobernig, Gregor Schneider.

Nově k vidění ve Fahrbereitschaft Lichtenberg.

http://www.fahrbereitschaft.org http://www.haubrok.org

schnepp · renou

Fotografie byla cíleně využívaná modernistickou avantgardou ve 20. a 30. letech 20. století jako progresivní nové médium a nová obrazová řeč.

Charakteristické bylo přísné komponování světla a stínu, černobílá dramatičnost obrazu, která do značné míry podtrhla a pomohla zkonstruovat vnímání modernistické architektury ve spojení s bílou barvou. Fotografie zdůrazňovala progre-

sivitu moderní architektury a moderního životního stylu v kombinaci například s automobilem, jak je tomu u známé fotografie Le Corbusierova domu „Werkbundsiedlung“ Weissenhof ve Stuttgartu z roku 1927 (obr. 1). Fotografie zároveň umožňovala vytvořit kult individuálního tvůrčího génia. Tuto sebeinscenaci dokonale ovládali všichni velcí moderní architekti jako Ludwig Mies van der Rohe, Le Corbusier, Walter Gropius a další (obr. 2). Postmoderna čerpala především z barevnosti fotografie a možnosti vytvářet fotografické koláže (obr. 3).

Jako samostatné umělecké médium se fotografie začala emancipovat po druhé světové válce. Žánr fotografie architektury se jako první etabloval na Akademii umění v Düsseldorfu pod vedením profesorů Bernda a Hilly Becherových (obr. 4). Objektivní, dokumentaristický pohled Becherových, jejich typologické řady mizejících industriálních staveb rozšířily pohled na to, jak konceptuálně nově definovat fotografii architektury. Podobně dílo umělce Ed Ruscha – Ruscha vydával fotoknihy, cykly dokumentující benzinové stanice, parkoviště nebo byty v Los Angeles (Twenty Six Gasoline Stations, 1963, Some Los Angeles Apartments, 1965). Ruscha také jako první využíval fotoaparát jako nástroj sériové

dokumentace ulice (Los Angeles Every Building on the Sunset Strip, 1966), kterým se inspirovali Robert Venturi a Denise Scott Brown pro svou knihu Learning from Las Vegas (1977).

V současnosti nejzajímavější impulzy v oblasti fotografie architektury vycházejí z oblasti umění, především z okruhu výše zmíněných žáků Becherových. Přístup každého jednotlivého fotografa je jinak nosný, Alexander Gursky ve svých fotografiích odkrývá současný svět globálního trhu, masové produkce a reprodukce, Candida Höfer v cyklech veřejných budov, knihoven, kanceláří a muzeí zachycuje institucionální strukturu a výraz těchto míst. Thomas Ruff se systematicky zabývá možnostmi a transformacemi fotografie v digitálním věku, podobně jako Jörg Sasse.

Absence, lidmi opuštěné prostory a objekty „as found“ jsou podstatné pro introvertní snímky Laurenze Bergera.

http://www.schnepp-renou.com

Holešovická oáza temnoty

Helena Doudová

je kurátorka a teoretička architektury. Spolupracovala na řadě výstav, mimo jiné v Architekturmuseum der TU München i v Deutsches Architektur Zentrum. V současnosti pracuje na výstavě o participativních, bottom-up modelech bytové výstavby.

www.daz.de www.baugruppe.cz

1) http://www.rbb-online.de/kultur/beitrag/2014/01/minimal-art-in-honeckers-ehemaliger-fahrbereitschaft.html

Studio Hrdinů před dvěma lety osídlilo betonový labyrint pod holešovickým Veletržním palácem.

Obývá prostory s charakteristicky sálajícím chladem a oživuje je zvláštní směsicí napětí a ironie.

Unikátní divadelní soubor se na české poměry dokázal velmi rychle etablovat a už po několika málo sezonách se vyšvihl do užšího výběru v sekci divadlo roku zaniklých Cen Alfréda Radoka.

2) http://www.morgenpost.de/kultur/berlin-kultur/article115557027/Honeckers-Fahrbereitschaft-wird-nun-zum 3) http://www.art-magazin.de/kunst/18988/radar_thomas_weski 4) http://www.hausderkunst.de/agenda/detail/click-doubleclick-das-dokumentarische-moment/

Text: Martin Macháček koncentrovaná Studio Hrdinů má svérázné tempo i organizační strukturu. Hraje bez pevného souboru a rychlost, s jakou se rozrůstá jeho repertoár (např. z úvodu loňské sezony), také není na české divadelní scéně zcela obvyklá. Jádro Studia Hrdinů tvoří čtveřice Kamila Polívková, Katharina Schmitt, Jan Horák a Michal Pěchouček. Každý z nich vychází ze specifického kontextu a do holešovického divadla díky nim proniká jedinečná esence MeetFactory nebo Komedie Jařabovy / Pařízkovy éry i osobnosti s nimi spojené.

1/ Le Corbusier, Weisenhof Siedlung, 1927

atmosférická O různorodosti přístupů píše Katharina Schmitt ve svém dopise ze srpna 2014. Další dopisy možná ještě přijdou.

Katharina Schmitt: Žiju mezi Berlínem a Prahou a jedním z důvodů, proč to tak je, je Studio Hrdinů. Pro moji práci je centrální kontext, ve kterém se odehrává; možnost navázat na témata, formální prostředky, pracovní výsledky předchozích inscenací. Ve Studiu Hrdinů jsou pro mě osobně na jedné straně lidi, s kterými pracuji už léta (Kamila Polívková a Ivana Uhlířová – návaznost na práci v divadle Komedie, Jan Horák,

2/ Ludwig Mies van der Rohe

3/ Robert Venturi, The strip seen from the desert with Robert Venturi‘s silhouette, 1966

4/ Bernd a Hilla Becherovi, Pitheads, 1974

foto archiv redakce, Dominik Gajarský, Jan Dvořák, Lukáš Havlena

„Fotografie klame. Nikdy jsem nechtěl svými věcmi (architekturou – pozn. aut.) někoho klamat.

Takovou metodou opovrhuji.“ Loos pokračuje ve své sžíravé kritice: „...jsou architekti, kteří zařizují interiéry, nikoli aby se v nic člověk cítil dobře, ale aby dobře vypadaly na fotografiích.

To jsou takzvané kreslené architektury, které díky mechanickému komponování stínu a světla nejlépe odpovídají mechanickému aparátu, v tomto případě tmavé komoře. (...) Fotografie odhmotňuje, ale já chci právě, aby lidé v mých pokojích zažili materiál, který na ně bude působit.“4 Loos hovoří o zplošťujícím efektu fotografie a neschopnosti zprostředkovat prostor a materialitu architektury, které jsou pro jeho dílo zásadní.

Loos si již v počátcích fotografie uvědomoval její sílu prodávat atraktivní obrazy klientům, které nevypovídají nic o tom, jak se v místnostech skutečně žije.

Simon Schnepp a Morgane Renou, fotografické duo z Berlína a Marseille. Jejich fotografie byly kromě jiných vystaveny v Muzeu architektury DAM ve Frankfurtu, v Muzeu estonské architektury v Tallinnu a byly publikovány v prestižních časopisech, jako například L‘Architecture d‘aujourd‘hui.

V listopadu 2014 následuje výstava jejich fotografií v Galerii Ferdinanda Baumanna.

se kterým jsem spolupracovala v divadle Meetfactory a výtvarník Pavel Svoboda), a na druhé straně je zde kontext našich společných zájmů/ otázek, který mi umožňuje v mých inscenacích navázat na předchozí práce, zabývat se tématy dopodrobna a zároveň reagovat na to, co dělají moji kolegové. Pracuji v ČR hlavně jako režisérka a v Německu hlavně jako dramatička. Ve Studiu Hrdinů se obě povoláni spojila a mám velkou radost, že pravidelně režíruji v divadle, ve kterém se také hraje moje dramatická práce.

Důležité je i místo, kde pracujeme – Národní galerie, Veletržní palác – a obecně vztah k výtvarnému umění a k performance. Michal Pěchouček, Jan Horák, Kamila Polívková a já pracujeme každý jinak, nicméně nás spojuje vizuální způsob uvažování. Doufám, že se nám podaří v takovém duchu pokračovat dál. Momentálně to vypadá, že příští sezona bude aspoň tematicky trochu vážnější než sezony předchozí. prominentní Pozice Studia Hrdinů je v rámci současné české divadelní mapy poměrně výsadní. První sezona prosvištěla za velké pozornosti, protože se objevila parta, která do toho dupala jinak a za málo

peněz páchala přinejmenším neokoukané divadlo.

Duchovně navázala skupina na něco, po čem mezi náročnějším publikem začal být nemalý hlad.

V okolí průměrných činoherních a progresivních, měřítkem menších souborů, tak vznikl další, vyplňující mezeru na českém divadelním trhu.

Nepravidelná, myšlenkově sevřená dramaturgie se soustřeďuje převážně na autorské divadlo, což není v našich podmínkách profesionálních souborů obvykle priorita. Mozaiku tvoří většinou tituly, v nichž se výrazný solitér vyrovnává s tlakem konvencí, konformismem nebo obecně s nechutí svého okolí ke svobodě. Postavy z literárních děl (Den opričníka, Černá zrcadla, Krev Wälsungů, Sněhurka), případně historické figury v netušených souvislostech (Milena Jesenská v Mileniných receptech, Julius Fučík v Citovém komediantovi) či kombinace obou (Robert Walser v Pomocníku Walserovi) mají něco společného. Dal by se z nich poskládat velmi výstřední superhrdinský tým. Dohromady tvoří svět podivných vyděděnců, filozofujících beatniků, skrumáž magorů, jejichž atraktivitě nahrává právě to, že se vymykají průměru. Buď jim okolí nerozumí, nebo je chce zlikvidovat, případně přebírají iniciativu sami a propadají sociopatickým tenzím.

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

zrající Událost, která Studio Hrdinů Cenám Alfréda Radoka přiblížila nejvíce, je sólo Den opričníka s oceněným Karlem Dobrým v hlavní roli. Hype, který inscenace rozvířila, pak možná trochu znevýhodňuje zbylé tituly. Byť patří ke skvělým kusům, staví ostatní do podivného pozadí a někteří poměřují kvalitu souboru právě prizmatem Dne opričníka.

Na druhou stranu, vlastností položek na repertoáru je svébytnost, díky níž se navzájem vymezují. Osvěžující rozdílnost tvůrčích přístupů vyvěrá ze zdravé konkurence. Inscenace totiž zrají a každá si vytváří svůj specifický okruh příznivců. S tím souvisí i skutečnost, že základní kvarteto Studia Hrdinů mezi sebe pouští i další tvůrce – kromě režisérů Jana Nebeského a Kaie Ohrena se ve třetí sezoně objeví spolupráce Miroslava Bambuška s Pavlem Zajíčkem i DG307. tříletá Ve Studiu Hrdinů začala třetí sezona.

7

Indián

K

dyž mě pustili z nemocnice domů, zastavila jsem se bezmyšlenkovitě v pekárně u nás na Korunní. Zatímco jsem se snažila vysvětlit slečně za pultem, že ten nejměkčí typ chleba chci proto, že se mi blbě polyká, a ne proto, že ráda buzeruju lidi, tak mi oko zabloudilo doleva. K vitrínce se zákuskama. A tam byl. Krásnej, protože bylo dopoledne, všední den a on byl čerstvej, nachlazenej na ideální teplotu. Ostře nasvícenej, ale přirozeně orosenej. Jen tak maličko, protože při každým pohybu rukou ve vitrínce se zákuskama kolem něj paní z pekárny neviditelně vířily chlad, který se na něm srážel. Na jeho tenoučký čokoládový krustičce. Tenký tak, jako když si holka vezme jen takovej ten lesklej župánek. Indián, můj král mezi zákuskama.

Text: Jana Pakočka Foto: Václav Havlíček

Takový těžký se to zdálo a tak snadný to nakonec bylo. Hledání tématu, který by spojilo jídlo a umění, Vývařovnu a Rajón.

Jenže když mě v době, během který jsem měla psát, v nemocnici připravili o krční mandli a tím pádem na nějakou tu dobu i o prožitek z jídla, tak se to gastronomický téma zdálo mimo můj svět. Jako v mlze. Nebo spíš v oparu bleskový hodinový narkózy. Nepřesvědčil by mě ani Arcimboldův Rudolf jako zeleninový kari, Campbellova polívka v pixle od Warhola, a dokonce ani představa toustu obloženýho jako Mondrianova kompozice.

Nemá to vždycky lehký, zvlášť po dvou dnech ve vitrínce. Vypadá trošku nešťastně. Jako opuštěnej psí bobek. Ale mně to nikdy nepřišlo. Vždycky to byl můj vítěz před všema těma řezama a nabombenýma košíčkama s ovocem s tou protivnou želatinou. Vyhrával pravidelně dokonce i souboj s větrníkem a poctivým žloutkovým věnečkem.

Dneska dokáže v jedný vteřině porazit moderní konkurenty jako makronky, tiramisu nebo cupcaky. Obstojí. Je to indiánek, prostě nadýchaný miláček.

Všechno to zřejmě začalo na vlakovým nádraží v Železným Brodě. Mohlo mi být třeba osm nebo devět. Na peron první koleje tam vedle nádražních záchodů koukalo na cestující okýnko. V okýnku seděla paní a prodávala limonády, instantní kafe a v úplně nejmenší vitrínce taky zákusky. Máma tam na přestupu z Prahy do Semil vždycky koupila

jeden punčovej řez, laskonku a indiána. A pak mě ještě vzala vedle vyčůrat. Tak jsem se zamilovala do průmyslově vyráběných zákusků (a naučila čůrat, aniž bych si sedala na prkýnko).

Postupně jsem se po cukrárnách seznámila pěkně s celým obvyklým repertoárem. Všechny ty řezy, krémový věnečky, rakvičky, pusinky, čajový pečivo…

V tu stejnou dobu přišel můj další cukrárenský mezník (možná snad i životní), úplný splnění dětský fantazie, dětskej hédonismus.

Stalo se, že jsem přišla k velký sumě peněz. Tuším, že to byl dárek k narozeninám nebo svátku od strejdy. Velká suma pro mě tehdy byly asi dvě stovky. Nebo možná pět? Už ani nevím. Fakt je ten, že jsem celou tuhle nehoráznou částku utratila během jedinýho odpoledne v semilský cukrárně na náměstí. Byla jsem grand, zvala jsem kamarády, ale sama si taky dopřávala. Kdo z vás přesně něco takovýho nechtěl, když mu bylo devět? Mně se to povedlo a pokud není moje paměť přehnaně selektivní, ani mi nebylo špatně. Pět stovek v cukrárně. Prostě žúžo.

Bohužel si nevzpomínám na přesné seznámení s indiánem, ale pokud to nebylo v nádražním okýnku nebo v Semilech na náměstí, pak to muselo být v mléčným baru na Miladě Horákový. Přesně tak, jsem totiž letenská. Nevím už přesně, v jakém domě tenhle mlíčňák byl, ale fakt je ten, že si matně vybavuju dost tmavou místnost a typický pultíky na stojáka. Jsem si jistá, že v tomhle mlíčňáku měli všechno, jak má být. Saláty, chlebíčky…

Nejvíc a skoro živě si ovšem pamatuju mléčný koktejly a zákusky. A jak jinak – indián tu byl.

Ale nebyl jenom předností postsocialistických mléčných barů a devadesátkových cukráren. Indián existuje v různých mutacích západně i východně od nás. Na západ od nás se většinou jedná o tzv. černochovy polibky (třeba v Holandsku), což se dnes zdá kdekomu jako velice politicky nekorektní. I když si myslím, že náš indián by v Americe asi taky neprošel Kongresem. A kde se vlastně vzal tenhle exot z druhého konce zeměkoule ve vitrínkách našich ulepených cukráren?

Tahle otázka mě trápila docela dlouho a protože internet mi nedával uspokojivé odpovědi ohledně cukrárenské etymologie, musela jsem se vypravit do mekky pražské lahůdkařiny k Paukertům. Tam jsou indiánky stálicí od pradávna.

Byly tam už za první republiky, kdy se jim říkávalo ašanti. I to by ovšem z dnešního pohledu nebylo politicky korektní, protože ašant je název jednoho černošského kmene z Ghany a v přeneseném významu se tak dřív označoval mouřenín.

Bůhví jestli si paní cukrářská mistrová nedělala z chudáka holky šprťouchlata, ale z výrobny mi ochotný personál přetlumočil následující krátký příběh. Ještě za císaře pána byl jednou jeden uherský kabaretiér, který si chtěl udržet hosty nejen produkcí a alkoholem, ale ještě něčím navíc.

Začal tedy během večera roznášet maličké zákusky z našlehaného bílku v čokoládovém kabátku. Vtip je v tom, že asi nebyl Maďar ani Rakušan, ale bůhví odkud a vypadal exoticky. Návštěvníci mu proto neřekli jinak než Indián. Nevíme, jestli ty malinký homolky jeho kuchařka dělala jako ironický humor a narážela na jeho vizáž, nebo to celý byla náhoda.

Stejně jako nevíme, jestli je tahle historka pravdivá,

nebo je to jen fantazírování cukrářky. A třeba vás tahám za nos já. A záleží na tom? Jak by řekla moje kolegyně z Vývařovny Hannah: spíš ne než jo.

Na závěr bych vám ráda dala pár tipů z obou břehů Vltavy, kam zajít na toho ašanta (punčák, větrník, špičku). Nečekejte stylový bistra a kavárny s prémiovou kávou. Zavřete oči a představte si nádražní halu v roce 1995, pitíčko v krabičce (pomerančový Fruiko) a vůni turka ve skle. Protože i turek ve skle umí někdy vonět líp než parfém z Paříže.

Letenská cukrárna U Palmy Jirečkova 17, Praha 7 Ještě před pár měsíci jste si tu mohli ke grogu a míša řezu zapálit. To už dnes bohužel nejde, ale co zůstalo, je lehce přísná obsluha, stálá nabídka české zákuskové klasiky, alko klasiky jako rum, fernet, griotka, vaják a neskutečně vydařený interiér, který má být jakousi opulentní devadesátkovou ódou na secesi. Doporučuju nedělní odpoledne strávené s kamarádkou nad cinzanem, věnečkem a pozorováním místních návštěvníků.

Karlovo náměstí – Svatováclavská cukrárna Václavská pasáž, Karlovo náměstí 6, Praha 2 Jedna moje kamarádka umělkyně mi jednou procházejíc kolem zasněně řekla: „Těšim se, jak sem jednou budu chodit na dortíček jako ty babči a budu taky taková stará, cukrárenská babča.“ Kovové zahradní židličky natřené na bílo, oprýskaná vitrína a ošuntělý plakáty ke starým filmům režiséra Slavínskýho s Věrou Ferbasovou. Neznám melancholičtější místo na nedělní odpoledne, včetně babiček a podivně vypadajících osamělých pánů v divných sakách, kteří vypadají, že tu sedí

nad sodou bezmála dvacet let. Doporučuju laskonku a grafický design jejich webových stránek – kouzlo nechtěného. Aneb ani kdyby se grafik snažil, tak to tak dobře naschvál neudělá.

Holešovice mají Cukrárnu a lahůdky Š a Š, Komunardů 26, Praha 7 Dominatou této perly industriálních Holešovic je masivní výstavní stěna, která nabízí expozici všeho, co od cukrárny očekáváte. Koňaky, bonboniéry, středně kvalitní vína, krabicové džusy, dárkové koše, kávy. Nechybí ani část lahůdková, takže paštiky, šunky v konzervě, nakládané houbičky a další sortiment. Vyskládaný jako v galerii. Doporučuju sednout si ke stolku na turka a kochat se expozicí.

Cukrárny U Veletrhů Dukelských hrdinů 36, Praha 7 Umělci můžou z Národní galerie zajít přímo sem.

Zašlá výloha orámovaná reklamním pruhem Cocacoly. Štít v těžkým retrostylu laděný do hnědé barvy. Záclonka. Zašlá záclonka. Tohle místo je městečko Twin Peaks cukrárenské scény. Doporučuju se vykašlat na NG a jít rovnou sem. Protože tady se stanete sami součástí instalace.

Jana Pakočka

Velmi talentovaná mladá foodblogerka, která společně se svými dvěma kamarádkami píše nezaměnitelným způsobem na blog vyvarovna.com

CAGE04 „Artefakt“ yena bike lab navrhla pro časopis Rajón nosič na kolo sériově označený CAGE04 – „Artefakt“.

S ním můžete převážet cokoliv.

Od sandálů po objemné bedny ovoce a zeleniny až po rodiny s dětmi a nákupem taky. Ale především je určen pro poslíčky rozvážející Rajón.

Prostě dříč, sluha bez jazyka nebo jen jakýsi mysteriózní objekt nepochopitelných tvarů bez daného účelu, se kterým můžeme doručit třeba Rajón až k vám na zápraží. Artefakt bude z „raw“ oceli s černými popruhy.

Hyena bike lab

Kryštof Hlůže, Jan Novák a Matěj Prokop. Cyklistická laboratoř byla založena roku 2012 v Praze, kdy začala s renovaci kol. Dnes se koncetruje především na propagaci cyklistiky ve městě a vývoj a výrobu cyklistických doplňků. Mezi její největší projekty patří přejezd Islandu na furtošlapech – Fix the Iceland nebo první urban cycle festival v Čechách pod názvem Indust3, který se konal tento rok v Praze.

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

9

Éva Magyarósi vizuální umělkyně valentina.hu Fűvészkert, Botanická zahrada v Budapešti – protože ty květiny a rostliny jsou krásné.

Zita Nagy vizuální umělkyně mymermaidteaparty.tumblr.com Tündérszikla (Normafa) – dalo by se přeložit jako „pohádková skála“; ale proč je to moje oblíbené místo, vám neřeknu.

PEST Dániel Rácz kameraman dnlrcz.tumblr.com Dobogókő – líbí se mi tu; můžu sem utéct z města a být sám sebou, zabývat se vlastními myšlenkami a neřešit věci zvenčí.

Budapešť nejsou jen lázně, kavárny, Smutné neděle a otrlí Revizoři. Fotografka Andi GV nafotila pro Rajón rychlého průvodce po metropoli očima umělců, kteří v ní žijí a tvoří.

Andi GV (Candie) fotograf www.andigv.com www.ivandcandie.com Pantlika je jedním z mých oblíbených míst v Budapešti.

Leží uprostřed Liget parku obklopujícího řadu turisticky důležitých budov. Je to tu tiché, starosvětské, občas tu vypuknou úplně náhodné večírky.

Márton Juhász aka CsáJuhász awkward / zakladatel Alpáré csajuhasz.tumblr.com Na tmavší straně široké třídy, v zapadlé uličce, kde můžete narazit na náladu drsných hospod dokreslenou tlumenými hlasy podivných alkoholiků rádoby pracující třídy, kteří však klesli mnohem níž, namol opilých levnými panáky, zpívajích omšelé hity spolu s YouTube juke-boxem; ale vlastně tam ani nejsou, a můžeme být vděční všem těm sotva dvacetiletým, kteří ten pocit vytvářejí.

Martin Mikolai aka Stephan Olbricht producent, vedoucí Farbwechsel Records farbwechselrecords.com Blitzgrill – mají tu nejlepší hamburgery v Budapešti.

Gergő Andorka umělec sites.google.com/a/kepzo.hu/andorka­gergo/ Spíler – dobré menu a výběr vín.

Violetta Kertész vedoucí módního obchodu Lovebug Vintage www.lovebugvintage.com The Gellért bath – vždycky tak elegatní; nikdy tu není moc lidí, v létě je zahrada dokonalá na opalování, v umělých vlnách se můžete dokonce učit surfovat.

Přímo v centru města, nejlepší místo, když máte kocovinu nebo tu chcete prostě prolenošit den.

Eva Szombat (Iv) fotografka www.evaszombat.com www.ivadcandie.com Beat on the Brat je místo, které doporučuju. Je to garáž jako vystřižená z 80. let, trochu zasmrádlá. Líbí se mi jejich hudba a celková atmosféra.

Nóra Sármán módní návrhářka norasarman.tumblr. com Kisképző – přípravka maďarské Akademie múzických umění – Střední umělecká škola - protože sem míří ti největší mladí volnomyšlenkáři v Budapešti.

Géza Szöllősi vizuální umělec szollosi.eu Maďarská zoo – kvůli medúzám, co je tu mají.

Petra Földi módní návrhářka www.petrafoldi.com Design Terminal – protože je to centrum současné kultury, kam můžete zajít na výstavy, workshopy nebo jen na kávu s kamarádkou, na pracovní schůzku; anebo se najednou ocitnete na večerní party.

Gábor Miklós Szőke sochař www.gabormiklosszoke.com Celá čtvrť číslo 7 – narodil jsem se tu; je to dynamické místo, pořád se mění, je tu špinavo i čisto, chudo i bohato.

Viktória Hitka vizuální umělkyně www.viktoriahitka.com Girls Next Door – to je můj ateliér; úžasné místo na vysedávání, na náhodné i mezinárodní výstavy a ty nejlepší rozhovory.

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

11

© Darren Coffield www.darcoff.com Mein Kampf Acrylic on canvas 900 x 600 mm

M

Baba Vanga

Pošová / Fastrová

Fabian

Artamonov / Klyuykov / Forman Vlček / Lesák

Rybák Gravlejs

Adamec / McKinnon Brousil

20 cm of sound

Lukáč

D

Fabo

O Köhlerová / Pavel

Baba Vanga

Hladíková, Horák, Štěpánek Baba Vanga

Fexová

Helán

Ethernal Zio

Mitríková / Demjanovič

Endoambivalenz Weihnachten

Hons / Chloupa

Písařík

Turner

Binder

Vutuc

Říhová Baba Vanga - MSHR

Ondroušková

E

Vlámští mistři

Percossi Labuda

Šerých

Drahotová Vytiska Bicek Smutná

Švarcová

Magid Kohout

Kaa Glo

Berlinskej Model

Pplk. Sochora 9 Praha 7 www.berlinskejmodel.cz berlinskejmodel.tumblr.com Facebook – Berlinskej Model

Roubal

Baba Vanga

Dub

Urte/Ruta

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

foto: Michal Ureš, Barbara Holomková, Robert V. Novák, Johana Pošová, Filip Sivka, Mantas Ciuksys, archiv

Šmitmajer

L 15

Jediný, koho chci šokovat, jsem já sám Adam Holý během léta dokončil svou první autorskou knihu s názvem Overview Effect. Na konci září se představil v rámci veletrhu umění ABC v Berlíně pod záštitou pražské Polansky Gallery. Několik jeho prací zde do svých sbírek zakoupila také vídeňská Galerie Krinzinger. V současnosti připravuje výstavu pro Galerii Ferdinanda Baumanna, která se bude jmenovat Oortův oblak.

Rozhovor s Adamem Holým vedl Jiří Havlíček

Jiří Havlíček Tvé poslední fotografie jsou složené z mnoha snímků stejného místa. Okraje výsledných kompozic připomínají architektonické půdorysy. Jako bys chtěl digitální fotografii vybudovat nějaký pevnější základ…

Adam Holý: Hm, možná. Ale to je spíš pevný základ, který hledám v nazírání na svět vůbec. Ta fotka je jenom určitý prostředek, jak se pokusit to viděné nějakým způsobem materializovat. Co mě ale především na těch okrajích baví, je to, že mi připomínají skládačky, které si dělali vědci v šedesátých nebo sedmdesátých letech, když skládali teleskopické fotografie povrchu Měsíce.

Navozuje mi to situaci, jako bych se ocitl na nějaké cizí planetě a tím, že si poskládám jednotlivé pohledy dohromady, vidím věci v širším kontextu.

Ale samozřejmě i ta samotná digitální technologie vybízí k podobné hře. Snažím se zachytit moment, který odpovídá mému osobnímu naturelu. To, co mě přitahuje, je romantická krajina nebo erotický výjev. V podstatě k tomu přistupuji docela banálním způsobem. Ale když začnu snímat, najednou přestanu cítit potřebu přemýšlet jako fotograf.

Mám vyloženě radost z toho, že to můžu zachytit jako nějaký stroj na Měsíci. Uplně se v tom prostředí vyprázdním a nechci ho ponižovat nějakým fotografickým konceptem nebo kompoziční konstrukcí. Pokorně to nahrnu na disk a pak to zase pokorně z toho disku vyhrnu, přes Photoshop, ven. A ten obraz zůstává pořád stejně kýčovitý a krásný. Svým způsobem se při snímání jednotlivých fragmentů snažím kopírovat mechaniku a dynamiku vnímání lidského oka. Oko nemá skoro žádnou hloubku ostrosti, takže přeostřuje velice rychlým způsobem z místa na místo. A to mi umožňuje simulovat právě ta metoda opakovaného focení s jiným ohniskem ostrosti. Je to takový časosběr.

Zároveň je to tedy určitý pokus o zprostředkování pravdivého pohledu?

Spíš chci pravdivě ukázat, že neexistuje subjektivní pravdivý pohled, natož pak ten fotograficky objektivní. Oko je tak nestálé, že nám ani není schopné předat důvěryhodnou informaci o našem okolí. My si ten obraz nakonec stejně poskládáme tak, jak se nám to hodí. Vidíme jen to, co na základě našich zkušeností víme. Spíš otevírám realistickou míru nepravděpodobnosti a snažím se ji dostatečně názorně odkrýt. Ale zároveň nechci, aby mé fotografie jakýmkoliv způsobem dávaly návod k podobnému zkoumání. Obraz musí mluvit sám za sebe, vytvářet dojem určitého zkoumání nebo prohlížení si. To mi cizí fotografie zřídkakdy dokázaly předat.

Vždy jsem viděl jen pouhou interpretaci člověka s fotoaparátem, který si o sobě myslí, že má mandát zpravit mě o kráse určitého místa. A to mě trochu irituje. Když je člověk sám v přírodě, vede ho to spíš k tomu, že chce na všechny mandáty zapomenout a úplně do té přírody proniknout a spojit se s ní. Takže to jsou moje ambice. Ta pravdivost, o které mluvíš, tam určitě je a toužím po ní. Ale spíš v tom smyslu, prolnout se s přírodou bez všech těchhle keců.

Koncepce knihy Overview Effect vzešla přímo od nakladatele: zaměřit se pouze na dvě modelky byla v podstatě jeho objednávka.

To je pravda. Měl jasnou připomínku, že jako knižní debutant bych měl přijít s něčím, co se nepodobá monografii. Debut by měl mít novelistický charakter, osobní příběhovou formu. Původně se tam střídalo víc modelek a působilo to jako širší pohled na moji práci. Tím, že se výběr zúžil pouze na dvě modelky, navíc tou dobou vždy moje životní partnerky, se z toho stala hodně osobní výpověď a zároveň to dostalo požadovanou novelistickou formu.

Název Overview Effect jsi zvolil až potom?

Vzhledem k zúžení na dvě modelky lze název vnímat také doslovně, jako překoukanost.

Overview Effect je terminus technicus. Používá se pro označení pocitu, který se dostaví u kosmonauta pozorujícího planetu Zemi z vesmíru. V tu chvíli se u něj projeví pocit propojení s celou planetou a celým kosmem, provázený euforií. Takový název by se nehodil pro knihu, kde by byla spousta holek a různé experimenty s erotikou.

Ale ta překoukanost je tam taky. To se mi na tom líbí, ta ambivalence v názvu dobře ilustruje ambivalenci, která je přítomná i ve vztahu. A co se týká kosmonautů, tak ten pocit sounáležitosti s planetou by nevznikl, kdyby se necítili v izolaci, v prázdnotě. Izolace je klíčový fenomén k tomu, aby jakýkoliv vztah vůbec existoval. Obecně mi připadá izolace naprosto podstatná ve všech ohledech.

Při fotografování izoluješ z okolní reality určitý výřez a tím vytváříš obraz...

Především zdůrazňuješ svoji vlastní izolaci vůči okolí. Fotografováním v podstatě stvrzuješ to, že nejsi s okolím spojený. Je to takový akt propojování. Láska je magická sféra, podobně jako spojení s vesmírem nebo spojení s planetou. Je to pořád stejná písnička. Celé je to o izolaci, která je naprosto fatální. Zároveň je tam přítomno hodně věcí, které nám pomáhají se s tou izolací vyrovnat. Metafora ženy jako planety nazírané z pustého kosmu, v tomto případě od fotoaparátu, je výstižná. Sám bych nedokázal lépe vyjádřit, jaký typ duchovnosti přináší láska; právě ta metafora s kosmonautem to asi vyjadřuje nejlíp.

Při tvém popisu se mi vybavily záběry z filmu Solaris od Tarkovského. Ty pohledy z výšky na rodný dům.

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

Je to pohled, ze kterého člověk vnímá nejrůznější malichernosti úplně jinak. V podstatě je to opak toho neustálého pocitu, že každý, sám o sobě, něco znamená. A potom se všichni díví, že se cítí strašně. Přitom všechno vsadili jen na to, aby byli co nejefektivnější v té naší malé lidské společnosti.

Zkrátka v té širší perspektivě, ať už je to kosmická perspektiva, nebo perspektiva lásky, mizí malichernost každého „já“ a začíná opravdové spojení. Pocit širšího „já“ propojeného se vším. Ale nechtěl bych, aby to vyznělo jako nějaký ezoterický blábol. Čím jsem starší, tím víc mi připadají všechny problémy malichernější. Na druhou stranu je ta realita tvrdší.

Před čím jsem se dřív snažil kličkovat, to teď přijímám, i když cítím, že je to často fatální a drsné. Na druhou stranu, už v tom nevidím takový problém. Úplně jiný fenomén je Oortův oblak. Spolu s názvem předchozí výstavy Outer Core (Vnější jádro, pozn. red.) by se dalo říct, že sleduji určitou tendenci vzdalovat se od středu, jinými slovy od ega.

Nebo také od toho vyhřátého, zaprděného domova.

Snažím se tím demonstrovat určitou nabývající jistotu, kterou cítím. Mám pořád pocit jako doma, i když bych se mohl úplně vzdálit. Určitá jistota v nejistotě. Snižuje se u mě pocit paniky. Oortův oblak je termín, kterým se označuje hypotetický roj komet, údajně obklopující celou sluneční soustavu. Nikdo ho neviděl, protože komety jsou až na samé hranici sluneční soustavy a jsou tudíž tak malé, že je vidíme, jen když jsou blízko a ocitnou se v našem pozorovacím úhlu. Pohybují se v Oortově oblaku, současně ho opouštějí a vydávají se na dlouhou cestu z okraje sluneční soustavy až ke Slunci. Tam jsou orbitální energií vymrštěné zase zpátky na okraj. Nicméně Slunce je pořád udržuje na té nejzazší hranici soustavy. Nikdo je pořádně neviděl, ale musí existovat, protože se vracejí periodicky a protože jsou stále na orbitě

17

Slunce, v jeho gravitačním poli. Je krásné vědět, že se to celé odehrává někde daleko, skoro už mimo sluneční gravitaci, a přesto se ty komety najednou vrátí a objeví se v blízkosti Slunce. Ty komety jsou hrozně malé na to, aby byly vidět někde u Pluta.

Začínají se rozsvěcet, až když se přiblíží ke Slunci, rozžhaví se a začnou pouštět páru. Předtím je to šutr, který letí vzduchem a je veliký jako město. To se mi líbí, že jsou takové odvážné. Jsou doma ve sluneční soustavě, i když úplně na okraji. Připomíná mi to trochu moje fotografie.

Ve svých posledních fotomontážích se dostáváš do polohy, která je docela extrémní. Občas už balancuješ na hraně dobrého vkusu. Výslednou koláží se často prolíná nezřetelný pornografický výjev. Někdy je to opravdu hraniční a v duchu si říkám, že tohle už snad ani nikdo nechce vidět.

Pokud by to přinášelo takové poselství, tak to je skvělé. Ale nechci, aby to byly jenom nějaké moje osobní naschvály. V podstatě jediný, koho se snažím šokovat, jsem já sám. Přemýšlím, jak sám sebe překvapit. Člověk, když je hodně mladý, tak dělá umění pro mladé. Postupně je starší a na ty mladé sere. A nakonec dělá umění jen sám pro sebe a je mu to všechno úplně jedno. Podobný vývoj mě vždy dost vadil. Třeba když můj oblíbený muzikant přestal skládat ty nádherné, podbízivé hitovky a začal produkovat opravdu ambientní kompozice. Nicméně jsem si to pokaždé rád poslechl a bavilo mě to. Bylo to jako poselství z Oortova oblaku. A teď pomalu začínám cítit, že se tam sám blížím. Dřív jsem měl snahu udělat cool fotku. Byli jsme mladí, chtěli jsme si to užít, měli jsme rádi trendy věci.

Všechno to bylo sexy rock’n’roll. Umění „mladých pro mladé“ má zkrátka určité své atributy. Jakmile začne člověk trochu stárnout, zjistí, že pro něj není zas tak důležité, aby všechno bylo supercool. Udělá

si to tak, jak ho to baví, ale aby ho to pořád trochu vyvádělo z rovnováhy. Když se dívám na umění okolo sebe, je pro mě těžké najít něco, co by mě vyvádělo z rovnováhy.

Myslíš současné umění, nebo umění vůbec?

Mám na mysli především současné umění. V umění je spousta skvělých věcí, které jsou určitými mezníky a ty jsou fantastické. Ale v současném umění je pro mě těžké najít něco provokativního.

Právě z tohoto důvodu zřejmě oceňuješ práci Markuse Selga, je to tak?

Ano. Markus je typ umělce, kterému záleží v první řadě na jeho vlastním dojmu. Když ho vidím, jak velice precizně připravuje své práce, tak cítím, že na diváka moc nemyslí. Zrovna u Markuse je patrné, že se snaží překračovat vlastní hranice.

Samozřejmě že v rámci vlastní kosmologie usiluje o dokonalost. Je to velice komplexní. Svým poctivým přístupem k práci má diváka v úctě, ale určitě se snaží provokovat sám sebe. A to je sport, ve kterém tě nějaký divák nezajímá. Je to práce s materiálem, který se týká pouze tebe, tvých poznatků a zkušeností. Samozřejmě máš občas obavy, jestli to někdo skousne. Markus se díky své poctivosti pohybuje na tom Oortově oblaku velice suverénně.

V létě měl v Berlíně výstavu. Celá expozice v sobě měla až iritující novotu, aniž by tam byly nějaké excesivní výjevy. Nádhera. Řekl bych, že vaším společným znakem je to, že se nebojíte velkých témat, která jsou občas až na hraně určitého patosu.

To ano, to nás spojuje. Velikost je pro mě vlastně jediné téma, všechno ostaní jsou kavárenské řeči.

Bavit se pouze o dílčích aspektech něčeho většího, je nuda. Mě zkrátka nebaví debatovat o ničem.

Jsem docela obyčejný člověk, ve svém osobním

životě nepraktikuji žádnou ezoteriku, ani mystiku.

Ale když jsem z něčeho u vytržení, tak se nebojím ten stav nazvat pravým jménem. A to mi připadá jako jediné, silné téma. Potom už snad jen sociální nebo humanistická témata, zabývat se opravdovým utrpením a podobně. Já se pohybuji přesně v tom bezpečném prostředí patetické a ezoterické mystiky, kterou vnímám vlastně dost naivně. Nicméně, je to velice přesná interpretace některých mých praktických zkušeností, které mi připadají na celém tom dění pořád nejzajímavější a jediné hodné zaznamenání. To, co je nad námi, nad tou kulturní šmírou, ve které se nacházíme. To, co je společné pro náš druh, pro všechny ostatní členy naší rodiny. Jako láska nebo vesmír. Nemám sílu na to, komentovat současnou společnost. Absolutně mě to nezajímá. V tom si s Markusem rozumím, to nás svým způsobem spojuje. Když fotí a natáčí černochy v Africe, tak se snaží jít až ke kořenům lidství, ke kořenům té symboliky, která je univerzální.

Mluvíš o velkých tématech, ale nezobrazuješ je zrovna standardně. Až teď, když v souvislosti s Markusem zmiňuješ univerzální symboliku lidství, tak mi blesklo hlavou – žena, matka, původ. Proto tak často fotografuješ roztažené ženské nohy?

Markus tohle hodně řeší. Jeho věci v sobě mají takovou mírnou potměšilost, ale samozřejmě o tom moc nemluví. Pro mě osobně je vážnost a důstojnost hrozný jed, dokáže umění úplně otrávit, až je to většinou nekoukatelné. Určitým způsobem to každou práci ochuzuje o prvek humoru, který je absolutně klíčový. Hlavním hnacím motorem mé práce je eros, a ten bez humoru vůbec nefunguje. To, že tam nevidíš vážnost, to je jedině dobře. Samozřejmě že tam určitá vážnost a důstojnost jsou. Ale aby to nějak chutnalo, tak se to musí vařit s kořením. Jinak by se z toho stal fucking esoteric art.

Vizuální jazyk, který používáš, je v podstatě naprostým opakem toho, co si většinový divák představuje pod pojmem ezoterické umění.

To jsem rád. Ambivalence je další naprosto klíčová věc. Kdybych měl popsat člověka, tak řeknu, že je to zvíře, které je ambivalentní. Každý má pocit, že je „někdo“ a přitom je zcela evidentní, že všichni jsme „nic“. Realita je často v protikladu k interpretaci vlastního pohledu na realitu. Je to absolutní paradox, ve kterém člověk neustále žije. A pouze když přijmeme tento paradox jako danou a krásnou věc, může být naše existence naplněna. To je celá ta hra. Neustálé střídání a vyrovnávání. Pořád musíme hledat rovnováhu a jít kupředu, neustrnout.

Musí v tom být dynamika a pohyb. Neustále se pohybovat na hraně dvou ambivalentních sil.

Adam Holý

je fotograf, jehož práci nelze přehlédnout. Důležitým tématem jeho fotek jsou portréty – ženská krása viděná silným a zároveň něžným maskulinním pohledem. Na snímku obálka jeho nové knihy The Overview Effect. www.adamholy.com

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

19

Fotky z dovolené aneb Konec performance v Čechách

postupy nejsou zrovna to, co bych chtěl sám dělat. On tam prostě přišel a něčím si rozedřel čelo, že mu tekla krev, a pak se bičoval, otočil se a na zádech měl šablonu, kde měl napsáno, že se omlouvá za rok 68. A pak něco dělal a to se mu hrozně nedařilo, myslím, že se mu právě nedařilo, aby mu tekla ta krev z čela, a byl vzteklej, jak se mu to nedařilo. To se mi tak strašně líbilo, jak mu to nešlo, že jsem si říkal, že to asi nebude úplně špatná disciplína, že bude dobrý to zkusit.

AS Mě zasáhlo, když jsem se dostala k Joan Jonas. Zajímal mě rituál, osobní i kolektivní. Ta to dělá i nedělá v některých svých věcech. Baví mě, že vytváří prostředí, které nemá jednoznačné čtení, je to mnohovrstevnaté a symbolické.

Další věc byla, když jsem se pak začala věnovala čínské kaligrafii a začala jsem používat principy nezbytné pro tenhle způsob malby, kdy se člověk při malbě hlavně zabývá procesem práce a kvalitou vlastního rozpoložení, aby na sebe zapomenul. Paradox. Jde o ten proces, člověk se musí pohybovat na hraně mezi polaritama, soustředěnosti a relaxovanosti a musí mu záležet na tom, co dělá, ale současně mu to musí být jedno. Vše je daleko více tělesné, což je pro mě důležité.

JS Takže je úplně jedno, kolik je tam diváků, protože to člověk dělá víceméně pro sebe?

AS Ano, je to tak, že jsi přímo v přítomnosti

Velmi volný rozhovor o performanci a konci tohoto pojmenování.

Při příležitosti 4. ročníku Festivalu performance s podtitulem Online/offline pořádaného Galerií Ferdinanda Baumanna v Praze a Berlíně. Účastníci diskuze zkoumají, co dnes znamená pojem performance, co vlastně umělce nutká dělat akční umění, jak a kde se dá studovat tento obor, kdo je v tomto směru nejvíce ovlivnil a nakonec docházejí k obligátní otázce, zda tento pojem už přece jen není poněkud vyčerpaný?

Jiří Sádlo Čertovo kopyto performance je možná v nutné spontaneitě. Anebo se musí spontánně aspoň tvářit. Jakmile by se konceptualizovala a pak z ní vznikla živnost a studijní obor, to by bylo celé blbě. Jenže nic chytřejšího k tomu tématu nevím… a navíc, nebude se Martin Zet zlobit, když před ním tohle řeknu?

Adéla Součková Ne, to on bude v pohodě.

JS A on se asi ani nejmenuje Zet, že ne? Nejmenuje se třeba Zíma nebo Zavadil?

AS Já bych i tipla, že se Zet jmenuje. (všichni u stolu bědují, že nejsou ti praví, aby mluvili o performanci, ale postupně se rozmlouvají) Barbora Ševčíková Máte nějaký postup?

Něco jako řemeslo, když přemýšlíte o performanci?

AS Často si všímám, že mí kolegove a vlastně i já začínáme z vnitřní potřeby a postupně se začneme dostávat do koloběhu, kdy vlastně se ta vnitřní potřeba začne vytrácet. Může být velmi snadno manipulovaná. Na druhou stranu si ale myslím, že se tomu dá vyhnout. Ale postup asi nemám. Právě jsem se začala dostávat tady na to pomezí, kdy to nejdřív byl pro mě počin, protože vystoupit před lidmi nebylo vůbec jednoduché. To znamená, že jsem se na to strašně dlouho soustředila a dávala do toho hodně mentální energie a najednou se mi v jednom momentu stalo, že jsem začala mít performance každý měsíc a najednou se to stávalo spíš rozhodnutím než nějakou energií.

AS Setkal ses s tím, že tě buď začalo něco pozřívat, nebo že ses něčím vyprázdnil a musel sis dát pauzu?

Martin Zet Já jsem nepřekročil hranici, abych se musel mechanicky opakovat. Pořád mě to baví.

Nemám akci každý týden. Mám třeba tři čtvrtě roku pauzu.

Anna Hulačová Asi je výhoda, že jsme klasičtěji orientovaní – třeba ty, Adélo, maluješ, ty jsi sochař a performance není ta hlavní věc, to je asi docela výhoda.

JS A vážně existuje katedra akčního umění?

AS Co se týká učení performance, tak já jsem se o to moc nezajímala, ale myslím, že třeba v Barceloně se to dalo studovat přímo, čistě jako obor.

MZ Třeba v Evropě se dá, pokud vím, studovat třeba na škole v Belfastu (Alastair MacLennan, University of Ulster), v Brně je taky jako samostatný obor na FaVU, tam učí Tomáš Ruller, potom je taky škola PAS | Performance Art Studies – BBB Johannes Deimling – to je v podstatě takový kontinuální workshop, a je toho mnohem víc...

JS Jasně, že se to studuje jinak než třeba anorganická chemie, ale co mě na tom zajímá, je pomezí toho, kdy to ještě jde z člověka, a kdy to chytá fazonu řemesla.

MZ To ale hrozí u každé aktivity v umění.

BŠ Chodíte na něčí přednášky kvůli tomu,

jak ten člověk fyzicky vystupuje?

JS Takže ti hrozí, že se všechno zauzlí a stane se z toho smyčka.

AH Párkrát jsem takto šla na seminář ke Karlu

AS No, myslím, že je důležitý princip sebeob-

Vachkovi. Ten mě dost zaujal, nějak tím svým celkem.

novování. Člověk si musí uvědomovat sebe a co se děje a nenechat se strhnout různejma možnostma, ale najít si, kolik toho doopravdy udělat musí nebo má.

MZ Já jsem byl taky na jeho přednášce v Brně, kde, když selhala technika, tak tři hodiny seděl na pódiu a mluvil a mluvil a mluvil, ale úžas-

JS Mě kdysi fascinoval Zdeňek Neubauer: jiná témata, jiný projev, vůbec jako by jiná forma života. Co věta, to deset minut, aniž kdy porušil větnou vazbu.

AS To mě zasáhlo taky, on vždycky mluvil jako ze snu a vlastně se ztrácelo, co říkal, jen tam zůstal rytmus hlasu.

BŠ Jak přemýšlíte o tom, jakého diváka

chcete oslovit, případně co vás jako diváky osloví?

JS Čili je tu něco zvláštního oproti úvaze, když chce člověk dát nebo prodat cokoliv jiného?

AS Pro mě je důležité si uvědomit pocit místa, na kterém budu. To je zásadní, od toho pak vše odvozuji. Pak je důležitá i kvalita koncentrace, kterou ti lidi budou mít, jestli jsou to prochazeči, jestli jsou to návštěvníci vernisáže nebo jestli se na to budou dívat jako na představení.

AH Já třeba diváky ani nechci. Docela se totiž stydím a začínala jsem s videoperformancí. Šlo spíš o to vytvořit gesto. Když jsem dělala performanci, tak jsem používala maskovací věci.

BŠ Je něco, co vnímáte jako specifické pro české prostředí v souvislosti s performance? Jestli to vůbec jde takto říct?

AH Miloš Šejn.

AS Tak to takhle nejde říct, je to různorodé.

Občas… třeba s Kovandou to zapadá do něčeho,

versus přednáška naživo. Zapsaná přednáška je osekaná od slovních nedokonalostí, není to nic horšího nebo tragického, jen musíme vědět, že jsou to dva žánry. Asi je to tak se vším, spousta věcí, které se týkají tohoto našeho tématu, se týká skoro všech aktivit.

BŠ Co vás na performanci (i když to tak ni-

kdo nepojmenováváte) nejvíc zajímá a proč jste s ní začali?

JS Čeho si cením na vědě, je právě ta její performanční stránka. Když přijdu na zamrzlou bažinu kvůli vzorkům rašeliny – pět set let starý smrad zaniklého rybníka a radost z prošťouchnutí bahna vrtákem… Tato „síla skutečnosti“ je pak ale samozřejmě vykoupená několika měsíci nudného psaní článků.

JS Jo, nějaké ty zavražděné děti, to přeci k pořádnému sonetu patří.

JS To je naprostá nuda. Musí být.

AS A proč to děláš?

AS Mimochodem, co si myslíte o Marině Abra-

AS A to je nudný?

JS Tomu se dávno říká podívaná.

AS Já jsem vždycky chtěla říct něco naléhavěj-

JS Kvůli deseti minutám tady toho, co jsem

šího a obraz mi někdy přišel moc uzavřený sám v sobě. Snažila jsem se dostat z toho, že něco reprezentuji. Když člověk vystoupí mezi lidi, tak ten pocit tady a teď je zážitek, je to v čase a komunikuje to.

AS Víc věcí projde v tanci nebo divadle, performeři jsou neřemeslní, a tak to spoustu lidí může rozčilovat. Vypadá skvěle, když tančí 20 těl, ale performance mají laičtí diváci často tendenci interpretovat tak, že ten člověk má se sebou problém.

A myslím si, že v Čechách je problém, že o tom velmi málo lidí teoreticky přemýšlí a málo lidí se v tom vyzná.

MZ Já jsem docela rád, že to není shrnuté a uzavřené.

AS Ale malba taky není shrnutá a uzavřená, ale pořád s ní lidi otravují. To je zvláštní, že ti přijde dobrý, že se o tom neteoretizuje, protože by to dobilo skomírajícího brouka…

AS A pak mě zajímá další věc: sledujete něco

MZ Právě, já tam cítím takovou nadřazenost, když my jsme ten live art, tak co pak ten zbytek...

současného?

JS Upřímně vůbec nic. Já ani nečtu, nechodím do divadla, do kina, nic.

AS No, to já taky ne.

MZ Já nerad uvažuji o svých aktivitách přes

MZ Ne. V zemích, kde je toto médium důležité,

nebo nějakým způsobem, jak to komunikuje, že vznikne věc srozumitelná i pro západ, třeba.

do reklamy, který se dělá z plastu, protože ten skutečný není tak hezký?

AH Mám na mysli to spojení s krajinou.

AS Já jsem se na začátku snažila, abych to měla

klasifikační systémy, takže to ani nemám nějak promyšlené. Byl jsem nespokojený se slovem performance, tak jsem vymýšlel různá jiná slova pro věci, co jsem dělal. Baví mě spolupracovat s lidmi, tak jsem tomu zkoušel říkat konstela-

třeba v Polsku. Tam se teď myslím čeká na nějaké texty, které by řekly, že to všechno už je pasé.

Vím, že třeba byla požádána významná teoretička, aby se jela podívat na významný festival s tím, aby napsala text, že už je teda konečně konec...

BŠ U sebe?

v které zemi vůbec zná slovo performance.

JS Ano, já to bohužel znám spíš jako nadávku pro

MZ Sleduji, že už něco takového probíhá, a sním o tom, že odklonění širšího zájmu přinese svěží, ustálenému uměleckému provozu nepodbízivý průvan právě do toho zajímavého mezihvězdného prostoru.

MZ Mně připadá i směšná varianta live art jako alternativní označení disciplíny.

JS Aha, tak asi ano, ale není to trochu jako dort

MZ Tak ona je hlavně otázka, jestli ten pojem není už vyčerpaný.

AS Já nejsem tak skeptická.

MZ Když já jsem ji naživo nikdy neviděl. A to „naživo“ je důležité. Znám videa, fotky, rád bych ale viděl, co znamená „její přítomnost“, o které poslední dobou mluví a jak by na mě působila.

ce vznikají proto, aby se daly dobře nafotit, ta dokumentace je tam důležitější, než samotná performance.

dobře a profesionálně zdokumentované, ale stej-

JS Tak to nějak asi bude.

MZ Mně to nepřijde takto dobré, já chci, aby se o tom mluvilo, teoretizovalo, ale ne aby to bylo pojmenované, vyčerpané, pokryté.

MZ Já mám pocit, že došlo k rozštěpení na masu a hvězdy a že ta masová část je v ohrožení.

Performance v existenciální poloze, když jde o dekoraci vernisáže, je anachronická. Už jsem zaznamenal tendenci ji uzavřít ale i ve vnějším prostředí.

AS Já mám někdy pocit, že některé performan-

Zbydou velké hvězdy, které budou dělat něco, jako sérii koncertů. Bude se vědět, jak to bude probíhat: támhleten udělá támhleto, ten zase to, někdo se svleče, někdo něco někam zastrčí nebo naopak odněkud vytáhne.

movič? Ono je to takové blbé téma, jak o ní všichni mluví, ale já jsem na ni musela vždycky myslet, protože mi přijde, že se na ní ilustruje úplně všechno. Některé věci jsou strašně silné, některé úplně vyprázdněné, nikdo se neshodne na tom, které…

AH Moje první performance byla právě o gestu. Byla jsem sama v maštali a nechala jsem si krávou olízat hlavu. Chtěla jsem toto rozvíjet víc v tom oboru, ve kterém pracuji – se sochou.

Ty performance si třeba dokumentuji, ale pak to často nepoužívám. Přijde mi, že udělám to, co udělat chci, ale pak se rozhoduji, jak to prezentovat nebo jestli to vůbec prezentovat.

JS První odpověď na tuto otázku je, kolik lidí

JS Není to něco jako „fotky z dovolené“? Stane se z toho uzavřená pasáž, mrtvá věc, o kterou v ten daný okamžik rozhodně nešlo.

ce, ale pak jsem hledání jiného pojmenování nechal. Uvědomil jsem si, že bych ani nechtěl najít výraz, který by bezezbytku vyjádřil, co mě vzrušuje. Já asi ani nejsem performer, protože to slovo performance má už ve svém základu to, že si někdo stoupne před publikum a tam něco dělá.

A to je to, co se mi líbí úplně nejmíň. Mně se líbí, když se vytvoří něco společně, co mě samotného něčím překvapí. Když můžu zpětně přemýšlet, co se vlastně stalo, jestli to bylo dobré – ne kvalitou, ale směřováním, jestli jsem sloužil dobru nebo zlu. Třeba po Masových hrobech jsem měl reakce opravdu rozporuplné. Je zajímavé, jak různé lidské vyjadřovací disciplíny mají vybojovaná různá teritoria. Třeba v literatuře jsou věci, které je člověk zvyklý číst a vůbec se nad tím nepozastaví. Zatímco ty stejné věci, když jsou zobrazeny nebo součástí dráždivého výstupu, tak lidé říkají… to by se asi nemělo ukazovat nebo dělat… a stejná situace v poezii nikomu nevadí.

AH Jak jsem mluvila o tom lízání krávou, tak mě v té maštali nachytala mamka a potom měla dlouho tendence mě posílat do Bohnic. Když jsem podobných věcí ale dělala víc, tak si na to zvykla a vymýšlela si pak svoje. Někdy mi zavolala třeba: „Hele, kočka sedí na vejcích, mám to nafotit?“ nebo „Pustíme meloun z kopce v lese po mechu, nechceš to natočit? Pojď, uděláme to!“

popsal. Protože jenom to bahno prošťouchnout a pak jít domů, to má nulový efekt. Navíc v tom článku je pak celé to dopoledne u rybníka popsáno v ryze abstraktní formě, v soustavě čísel. Je to obraz nedělního malíře Dopoledne u rybníka, převedený do jedniček a nul. To je další fáze té poezie. Jinak mě zajímá ta autenticita a nebezpečí, že to autentické být přestane. To, že se z toho může stát stejná šmíra, jako se ostatně často stane i z vědy.

BŠ Co si myslíte o dokumentaci performance?

ně. Tak, že to bylo tisíckrát lepší, než ten film, o kterém mluvil, a který jsem potom později viděl někde jinde. V první řadě seděl brněnský antropolog doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc., který do toho paralelně říkal: „Ten kecá, to jsou samý pitomosti, ať už skončí.“ Seděl v první řadě, takže Vachek ho určitě musel slyšet. Nevěděl jsem, jestli to není nějaká hra. Vachek ale nerušeně pokračoval dál a dál.

JS Dobře, takže je to něco jako zápis přednášky

a není tam nic navíc. Otázka je, jak je to srozumitelné pro diváky.

A pak je pro mě ještě jedna důležitá věc, protože jsem se dívala na nějaké pragensie – a na konci 19. století se v Praze dělo plno úžasných věcí.

Třeba přivezli velrybu, aby se Pražané podívali na velrybu, a v ní hrály tři vojenské orchestry, nebo provozovali inverzní turismus – že třeba do Prahy přijela skupina beduínů, nebo třeba měli v divadle Dívčí válku. Kdy se otevřela na pět minut opona, kde stálo v nějaké póze čtyřicet dam z lepší společnosti, a pak se to zase zatáhlo. Myslím, že to muselo na lidi působit hrozně silně. Živé obrazy, které myslím můžou fungovat a být i opakovatelné.

AS Tohle je fakt dobré slovo.

„Byla jsem sama v maštali a nechala jsem si krávou olízat hlavu.“

Text: Barbora Ševčíková Foto: Michal Ureš

ně jsem s tím nebyla moc spokojená. Pak jsem jednou dělala performanci dokumentace – nejdřív jsem nakreslila dokumentaci a potom podle ní udělala performanci. A teď nevím, co s tím.

Otázka je, jak která věc stojí na vizualitě. Třeba u některých věcí se dá jenom napsat, že se staly, protože je to rozhodnutí. Je spousta způsobů dokumentace.

AS To je jasné, když se to pokryje, tak je to zakryté…

JS A co by pak byl dead art?

Anna Hulačová

Absolventka AVU, sochařka a příležitosná performerka.

Adéla Součková

Absolventka AVU, věnuje se kresbě a performanci.

Jiří Sádlo

V Botanickém ústavu AVČR se věnuje současnosti a minulosti vegetace v krajině, příležitostně je činný literárně a výtvarně.

Martin Zet

Pedagog, sochař, performer, vedoucí Ateliéru video na brněnské FaVU.

„Nic chytřejšího k tomu tématu nevím…“

Barbora Ševčíková

Teotretička umění a kurátorka, absolventka katedry teorie a dějin umění na VŠUP v Praze.

trapně sebestřednou exhibici. A hůř, někdy i pro samotnou snahu komunikovat s obecenstvem.

MZ Samotné slovo označuje něco, co je daleko zajímavější než toto označení. Znám lidi, co se performancí zabývají výlučně, ale stejně to označení docela nenávidí.

AS Já ho taky nemám ráda. Už jsem několikrát vymýšlela, jak by se tomu dalo říkat jinak, protože na performanci, se přijdou podívat diváci „toho“ umění a čekají, že se něco stane, což je úplně strašná situace, teda pro mě strašná situace. To, že něco normálně probíhá a je na to upozorněno decentně, to je daleko snesitelnější.

Když jsem nad pojmenováním přemýšlela v češtině, napadly mě „drobné činnosti“, v angličtině by se mi líbilo „doings“ nebo „handlen“ v němčině.

MZ V Číně zase používají slovo, které by se dalo do angličtiny přeložit jako attitude.

„Já mám někdy pocit, že některé performance vznikají proto, aby se daly dobře nafotit“

JS Tím přejmenováním tomu člověk ale stejně nepomůže, ne?

BŠ Kdo vás ovlivnil v přemýšlení a přístupu?

„Tak ona je hlavně otázka, jestli ten pojem není už vyčerpaný“

MZ Moji nedůvěru k tomuto oboru prolomil polský klasik Zbigniew Warpechowski. Vždycky jsem měl rád akční přesahy, ale netušil jsem, že to může být něco samo o sobě. A pak v polovině devadesátých let v Plasech – tam přijel šílenej, rozcuchanej chlápek a začal dělat věci s takovým nasazením, že jsem tomuto uvěřil. I když jeho umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

21

Na krásném hnědém Dunaji

BrokenDSynth1.0 Autor: Jan Rybák

V létě tohoto roku proběhla v Domě fotografie GHMP výběrová retrospektiva německého umělce Andrease Müller-Pohleho.

Kurátorem výstavy byl Pavel Vančát.

Prezident Harry S. Truman smějící se před televizním projevem o americkém útoku na Hirošimu, průmyslová drtička drtící stohy fotografického materiálu, zpocený Araki při práci.

Přeexponované vzpomínky jako černé fleky na polaroidech z dovolené. Rozdrcené obrazy přetvořené v objekty-brikety / asymetrické konfety, extrémní zacházení s médiem, hlavně neulpívat, experimentovat a radikalizovat se. Frustrace jako tvůrčí iniciace (Entropia).

Plavba s objektivem napůl namočeným v Dunaji, toxicita, dusičnany, olovo, rtuť, vodivost, fosfáty, kadmium a nitráty. Chybí jen stopy kokainu a endokrinní disruptory – „hormonální buldozery“ z antikoncepce jež čističky odpad-

ních vod nezachytí. Kolik se dozvíme o těch, co žijí na břehu, pouhým rozborem vody. Chudší státy čistější, bohatší, toxičtější. Rozbor „krve“, sedimentace 2800 kilometrů dlouhého veletoku, to je projekt Danube.

Od avantgardy přes politiku, digitalizaci až po ekologii a dokument, tolik jedna z nejlepších výstav tohoto roku, Pohleho Koincidence.

Richard Bakeš

Andreas Müller-Pohle: Koincidence. Výběrová retrospektiva / kurátor: Pavel Vančát / GHMP: Dům fotografie / Praha / 22. 7.–28. 9. 2014

Budapešť a Železná vrata v Rumunsku Z cyklu The Danube River Project, 2005

• zlomenej skejt • arduino uno • 5x 4.7k linear potenciometr • 2x spínač • ultrasonic senzor • heartbeat senzor

Entropia, 1996 (video still)

Article summaries die Balz – Highest Score Lumír Nykl presents the multilayered work of Swiss artist Balz Isler, who currently lives and works in Berlin. Balz likes to say that he “sculpts” – we might say that he models. Balz’s reference to a “highest score” leads us to the massively popular online game Minecraft, which lets players model (a term from graphics rendering) their environment and remove material from others while increasing their score, but which above gives players freedom of movement.

Balz relates the circulation of digital images to both limited and unlimited possibilities – you let me. The highest mountain to climb, flying from the skies into caverns, meeting, swimming, fucking. http://www.balzisler.org/ https://www.youtube.com/watch?v=8Ve-_FomxYM

HB40–43#

Albufera I, 1985

Some notes on the photography of architecture and on the architecture of photography. A site that had previously been home to Tatra 613s – the black limousines of East German functionaries – is today being transformed into a place for art.

Collector Axel Haubrok in converting the GDR’s abandoned former car yard in Lichtenberg into a venue for his collection of conceptual art, art studios, and exhibition spaces. The contrasting mix of socialist luxury and automobile garages comes to life on the photographs of Berlin-based duo schnepp·renou, who are currently exhibiting their photographs of interiors at Prague’s Ferdinand Baumann Gallery. In her article, author Helena Doudová explores the history and rules of architectural photography, including its perception by leading architects as well as photographers. http://www.schnepp-renou.com http://www.fahrbereitschaft.org

Holešovická oáza temnoty / Holešovice’s Oasis of Darkness Two years ago, a new theater – Studio Hrdinů (Studio of Heroes) – set up shop inside the concrete labyrinth beneath Holešovice’s Trade Fair Palace. The space radiates a typical coolness, which Studio Hrdinů brings to life with an unusual mix of tension and irony. This unique Signa, 1991

Photo Box, 2001

theater ensemble has managed to establish itself very quickly by Czech standards, and after just a few seasons made it onto the shortlist for “Theater of the Year” in the now-defunct Alfréd Radok Awards. The core of Studio Hrdinů consists of Kamila Polívková, Katharina Schmitt, Jan Horák, and Michal Pěchoučk, each of whom comes from a specific background and who have brought to Holešovice the unique spirit of MeetFactory or Divadlo Komedie from the Jařab-Pařízek era, including the persons associated with them. Today, Studio Hrdinů holds a relatively privileged position on the Czech theater scene. The first season garnered great attention because suddenly there was an ensemble that took a different approach, one that at the very least created fresh theater for little money. Basically, Hrdinů presented something that more demanding audiences were beginning to hunger for. Surrounded by mediocre theaters and progressive but significantly smaller ensembles, Studio Hrdinů has filled a gap on the Czech theater market. www.studiohrdinu.cz https://www.youtube.com/watch?v=wqrWaJjjzNs

Indián Jana Pakoča, a very talented young food blogger who writes the inimitably humorous blog Vývařovna (“Canteen”) with her two friends, describes the depressing post-socialist atmosphere of Holešovice’s sweetshops while offering a detailed ontology of the legendary pastry known in Czech as Indián (Indian) or Ašant (Ashanti). It is difficult to tell whether all the anecdotes that the sweetshop’s staff allegedly told her are true, or whether she is pulling our leg. Does it matter? As her co-blogger Hannah might say: More no than yes. Just don’t expect stylish bistros and cafés with premium-brand coffee. Close your eyes and imagine a train station waiting room in 1995, drinks in cartons (orange-flavored Fruiko) and the scent of Turkish coffee in a glass. Because even Turkish coffee in a glass sometimes smells better than Parisian perfume. www.vyvarovna.com

PEST Budapest is more than just thermal baths, cafés, Gloomy Sunday, and the hardened ticket inspectors from Kontroll. For this issue of Rajón, pho-

tographer Andi GV shot a quick guide of the city as seen by the artists who live and work there.

She is also the author of the cover photograph. http://andigv.tumblr.com/

Jediný, koho chci šokovat, jsem já sám / The Only Person I Want to Shock Is Myself During the summer, Adam Holý completed his first artist’s book entitled Overview Effect. In late September, he exhibited as part of Prague’s Polansky Gallery at the ABC art show in Berlin, where several of his works were acquired by Vienna’s Galerie Krinzinger. Holý is currently preparing an exhibition for the Ferdinand Baumann Gallery entitled The Oort Cloud. He says: “Along with the name of my previous exhibition, Outer Core, one might say that I have a certain tendency to move away from the center – in other words, from the ego. Or also from this warm, fart-filled home. In so doing, I am trying to demonstrate my growing sense of certainty.

I still feel at home even when I remove myself from it completely. It’s a kind of certainty in uncertainty. A reduced feeling of panic. The Oort cloud is a theoretical swarm of comets surrounding the entire solar system. Nobody has seen it, because comets exist at the very edge of the solar system and are so small that we see them only when they are close enough to be in our field of view. They move about the Oort cloud, and occassionally leave it to set out on the long journey from the edge of the solar system all the way to the sun, from where their orbital energy launches them back to the margins. But the sun keeps them at the very edges of the solar system. Nobody has seen them, but they must exist, because they periodically return and are constantly orbiting the sun. They are in its gravitational field. It is beautiful to see all these things happening somewhere far away, almost out of reach of the sun’s gravitational pull, and yet the comets suddenly return and appear close to the sun. They are much too small to be seen when they are out by Pluto somewhere. They start to shine only when they approach the sun, when they become hot and start to give off vapors.

Before that, they are rubble flying through the air, as large as a city. I like the fact that they are so bold. They are at home in the solar system, though all the way at its margins. They remind me a bit of my photographs.” Adam Holý was

http://angrest.tumblr.com/

interviewed by Jiří Havlíčk. www.adamholy.com

Fotky z dovolené aneb Konec performance v Čechách / Holiday Photos, or The End of Performance Art in Bohemia A very loose discussion between artists Anna Hulačvá, Adéla Součová, and Martin Zet and scientist Jiří Sádlo on performance art and the end of this appellation. On the occasion of the 4th Festival of Performance Art, subtitled “online/ offline” and organized in Prague and Berlin by the Ferdinand Baumann Gallery, the discussion’s participants explored what “performance art” means today, why artists engage in performance, how and where this artform can be studied, who has influenced it the most, and whether the term has perhaps not become exhausted. Martin Zet expressed it well: “I am not really performer, because by its very nature the word performance means that someone gets up before an audience and does something. That is the part that I like least of all. I like it when people create something together, something that in some way surprises me, too. When I can look back and think about what happened, to ask whether it was good. Not good in quality, but in its direction; whether it has served good or evil. For instance, people responded to Mass Graves in truly contradictory ways. It is interesting how different forms of expression have conquered different territories. For instance, there are things that people are used to reading in literature that nobody gives a second thought to. But if the same things are depicted visually or if they are part of a provocative performance, then people say that those things should not be shown. But nobody is bothered by it in poetry.” www.fbgallery.cz/festival

Na krásném hnědém Dunaji / By the Beautiful Brown Danube This year, City Gallery Prague’s House of Photography held a select retrospective of works by German artist Andreas Müller-Pohle, curated by Pavel Vančát. Featuring avant-garde art and politics, digitization, the environment, and documentary, Pohle’s Coincidences was one of the year’s best exhibitions. http://www.muellerpohle.net/

Transformance 5548, 1981

umění nejen ve vaší čtvrti / 4 / 2014

23

Olympijská vesnice, 1936 Elstal, Wustermark 6/10

Beelitz-Heilstätten Beelitz-Heilstätten, 14547 Beelitz 5/10

Sanatorium E Potsdamer Damm 1 3/10

Teufelsberg Teufelsbergchaussee 8/10

Irácká ambasáda Tschaikowskistraße 51 6/10

Garbáty Zigarettenfabrik Berliner Straße 120/121 4/10

Plesový sál Grünau Regattastraße 161 & 167, Grünau 4/10

Plavecký bazén Wolfshagener Straße 91-93 1/10

Dětská nemocnice Mariendorfer Weg 28 9/10

Vila z 2. světové války Beymestraße 16 3/10

Bowlingová herna Selerweg 4-8 3/10

Bierpinsel Schloßstraße 17 9/10 Spreepark Kiehnwerderallee 1-3 8/10

Bärenquell Brauerei Schnellerstraße 137 6/10

BVG-Stadion – plovárna Siegfriedstraße 71 1/10

Nemocnice Weißensee Hansastraße 178-180, 1/10

Böhmisches Brauhaus Friedenstraße 89-93 5/10

Güterbahnhof Pankow Feuchten Winkel 137-145 1/10

Sanatorium Alt-Buch 74, 13125 9/10

Sovětská vojenská základna Zwieseler Straße 10-50 5/10

Bývalá sovětská kasárna Schwanebecker Chaussee, Bernau 6/10

Eisfabrik Köpenicker Straße 40/41 10/10

Lager Koralle – základna pro ponorky Lobetal 8/10

Zámek Dammsmühle Schloßstraße, 16348 Wandlitz 10/10/?

Haus der Statistik STASI Otto-Braun-Straße 70/72 9/10

Kasárna lidové policie Blankenburger Pflasterweg 97 2/10

Bunkr z 2. světové války Volkspark Schönholzer Heide 2/10

Institut anatomie Königin-Luise-Straße 15 3/10

Krampnitz – nazi/sovětský vojenský komplex Krampnitz, 14476 Potsdam, Brandenburg 6/10

Nádraží Siemensstadt Siemensdamm 54 3/10

Flugplatz Oranienburg Flugpionierstraße, 16515 Oranienburg 1/10

Pekárna SS Lehnitzschleuse, 16515 Oranienburg 1/10

Heilstätte Grabowsee Grabowseestraße 1, 16515 Oranienburg 3/10

Heilstätten Hohenlychen Pannwitzallee, 17279 Lychen 7/10

Továrna na chemikálie Rüdersdorf 5/10

Obtížnost přístupu: 1 − 10

Opuštěné stavby v okolí Berlína

ABND BERLIN