11/22 - SVĚDOMÍ - Křehké zrcadlo naší duše

Z OBSAHU

4 Slovo

Dar/nedar být single 6 Rozhovor

Stanislav Bruncko: Ježíšovým advokátem bych být nechtěl 12 Téma

Svědomí David Novák a kolektiv autorů

17 Seriál Historie 9. díl Bouře 22 Reportáž

S cílem zažehnat staré křivdy 24 Modlitby Brian Heasley: Přestaňte!

PŘÍŠTĚ

Bezdomovec Ježíš Daniel Kvasnička a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080 11/2022

Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 6. 11. 2022 – Vychází 10 × ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@cb.cz Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

známe to asi všichni. Zvláště my, ženy. Tedy já určitě. Ten šok každé ráno, když se v koupel novém zrcadle tváří v tvář setkám s někým, koho se leknu. Kdesi z hluboké minulosti ve mně zakořenila představa, že by to mělo být lepší… Ale zrcadlo je neúprosné: ráno už víc exhumuji, než vstávám. Někdy bych byla vděčná za svět bez zrcadel – ale dobře si uvědomuji, že to, co mi vadí, není chyba zrcadla. Právě naopak. To, co mi vadí, je, že funguje až moc dobře. Nic nepřikresluje, nefiltruje, nelichotí… natvrdo říká: „Něco s tím dělej!“

Myslím, že duše je na tom podobně. Když se čas od času probudí a podívá se do zrcadla, taky někdy slyší ten neodbytný, varovný hlas: „Něco s tím dělej!“ A pak má na vybranou. Chodit okolo, zrcadla si nevší mat a ten tichý, ale vytrvale hryzající hlas umlčovat. Přehodit přes zrca dlo nějaký hadr. Otočit ho, aby ukazovalo drsnou realitu druhých, ne tu její. Natřít ho nějakým slabým nátěrem, nejlépe růžovým, aby osleplo. Rozbít ho na kousky v návalu vzteku z toho, jak „lže“. Sama sebe pře svědčit, že to, co v zrcadle vidí, je vlastně dokonalé. Nebo se zasta vit, přiznat si, že to, co vidí, je skutečnost, dojít k rozhodnutí, že to tak nechce, a začít pracovat na změně. Duše nestárne, ten obraz v zrcadle nejde omluvit věkem.

V hlavním článku tématu listopadového čísla David Novák popi suje „hadry“, v biblickém podání fíkové listy, kterými nejčastěji při krýváme zrcadlo našeho svědomí. Pavel Hošek jde po lince svědomí v Bibli; co se svědomím dokáže udělat zpověď a pokání popisuje kněz ŘKC Petr Stejskal a téma doplňuje pohled na „čisté svědomí“ z úhlu psy chologie a svědectví o tom, co dělá svědomí křesťana, když žije v hříchu.

O vině a právu se pak můžete dočíst v rozhovoru s předsedou spolku Křesťanští právníci Stanislavem Brunckem; o vině a závislostech je svě dectví ve formě příběhu v cyklu Rodina; a s vinou vyznanou a odpuště nou se můžete setkat prostřednictvím reportáže na Česko-německých dnech v Domažlicích.

A určitě nepřehlédněte rozhovor s Brianem Heasleyem, mezinárod ním vedoucím modlitebního hnutí Modlitby 24/7, který vám po vší té konfrontaci svědomí dá odpočinout v tichu Boží blízkosti.

Srdečně vás tedy zveme do Boží přítomnosti i do světa zrcadel, zkres lení i reality, viny i odpuštění, do světa konfrontace – a blahodárných změn. Protože slovy polského židovského básníka z doby 2. světové války Juliana Tuwima: „Svědomí je tichý hlas, který nám šeptá, že se někdo dívá.“ Někdo, kdo je nade vším.

Požehnání ze čtení přeje

DAR/NEDAR BÝT SINGLE

text FRANTIŠEK FLEK ilustrace BRÁNA

Svou stávající situaci přijímáme jako dar nebo příležitost, kterou máme prožít smysluplně a napl nit v ní Boží vůli. Není to tedy tak, že bychom Bohu se zkřivenými ústy děko vali za jeho danajský dar s vědomím, že jsme se pro to sami nerozhodli a sami si to nezvolili. Vždyť On je naším Pánem. Je to tedy o postoji příjemce, ne o postoji dárce. Pokud své životní situace přijmeme takové, jaké jsou, a nebojujeme proti nim, zjednodušíme si tak život.

Ano, je to vlastně proces, kterým pro cházíme všichni, ať zadaní či nezadaní, protože se nám všem stává, že přijímáme od Boha to, co bychom si sami nevybrali. Je to proto, že jsme mu odevzdali svůj život. Nyní patří jemu, už nepatříme sami sobě. Ztratili jsme svá rozhodovací práva, dali jsme je jinému, který je vlastní. Sami dobrovolně jsme se jich vzdali a dali jsme je Bohu. Chápu, že v době individualismu a „zdravé asertivity“ je toto téma dost nepo pulární, ale podívejte se do Bible např. na biblické příběhy Abrahama a Jákoba. Oba by určitě měli o svém životě jiné představy. Abraham by klidně mohl zůstat v pohodlí prosperujícího Uru, a ne se trmácet tisíce kilometrů daleko. Kdyby měl svůj život pevně v rukou, měl by možná spoustu dětí už ve 40 letech. Přijal ale do svého života události, které nemohl ovlivnit ani změnit. Stejně tak i Jákob. Kdyby bylo na něm, žil by si spokojené manželství pouze se svou milovanou Ráchel. Pak ale přišel podvod a najednou měl manželky dvě. Opět to byla situace, kterou si nezvolil, nerozhodl

„Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel.“

se pro ni, prostě se to jenom stalo.

Bůh měl jiné plány a jim nezbylo než se s tím poprat a přijmout to. Ani pro ně to nebylo jednoduché. Nakonec vidíme, že si všechno Bůh použil k dobrému. Důležité ale bylo, že se s tou situací smířili, doká zali ji do svého života přijmout.

Pojďme se podívat i na další příměr z Nového zákona. Bible mluví na něko lika místech o otroctví, které bylo v té době běžně rozšířené. Zdá se, že velkou část první církve tvořili také otroci. Tito lidé se pravděpodobně po svém obrácení

modlili za změnu svého stavu, ačkoli zís kali duchovní svobodu v Kristu Ježíši. Kdo by chtěl být dobrovolně otrokem? Co jim apoštol Pavel radí?

„Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij. Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v pod danství Kristově. Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí! V čem byl kdo povolán, bratří, v tom ať před Bohem zůstane,“ píše se v sedmé kapitole prvního listu do Korintu.

Nesnažte se sami změnit svůj stav, při jměte situaci, v jaké jste, zůstaňte i nadále v otroctví. Zažil jsem situace, kdy se někteří nezadaní chtěli tak moc oženit/ vdát (změnit svůj stav), až se to stalo pri oritou jejich života, a o to nešťastnější pak byli, když se jejich zoufalé snahy neda řily uskutečnit. Postavili tuto touhu jako svou primární prioritu, což Bůh nemůže v zásadě požehnat. On sám chce zůstat pri oritou číslo jedna. Pavel ovšem současně oněm otrokům radí, aby, pokud mají mož nost získat svobodu, toho využili. Přijde-li do života nezadané/ho možnost vdát se, oženit se, ať to s radostí přijme. Začátek a podstata našeho postoje je tato – přijmi svůj současný stav, nebojuj proti němu.

Spokojit se se situací, jaká je, nám také pomůže postoj vděčnosti. Boží slovo nás na mnoha místech vyzývá k vděčnosti, což neznamená, že se budeme hned smát od ucha k uchu. Pisatel epištoly Židům

v desáté kapitole vyjadřuje svůj obdiv vůči židům, kteří s radostí nesli ztrátu veške rého svého majetku kvůli pronásledování, které je postihlo v Římě. Takovou situaci si dnes ani neumíme představit. Jistě to pro ně nebylo snadné. Oni tím však pro šli s vděčností a nestěžovali si, netrou sili žádnou nespokojenost. Zachovali si vděčnost i přes velkou nepřízeň, kterou si prošli. Je dobré mít správný postoj vůči Bohu v jakémkoli stavu, ve kterém se právě nacházíme. Děkovat můžeme i za složitější věci a okolnosti, které jsme si do svého života sami nenaplánovali. Bible nás to učí. Nabádá nás, abychom za vším viděli Boží jednání a užitek. Bůh tyto různé okolnosti a situace napláno val do našeho života z nějakého nám mnohdy neznámého důvodu. Stále pro nás přece platí Římanům 8,28 – „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“

Svoje boje se svým stavem takto mohou prožívat i lidé, kteří si prošli rozvodem. Po rozvodu znovu patří mezi nezadané s tím, že si nesou ale další břemeno vztahu, který nějakým způsobem nedopadl. Jak v takové situaci přijmout svůj stav? V pří padě, že by to měl být dar, opět by se tedy v mnoha případech jednalo o dar, o který bychom nestáli. Musíme přijmout, že i v církvi se takové věci dějí a člověk v prv ních momentech nedokáže úplně rozklí čovat proč. Mým cílem není odpovědět na tuto otázku, ale spíše na tu, jak se vyrov nat s tím, že jsem opět single. Rozvod bývá výsledkem série rozhodnutí, která dělají dva svobodní lidé, partneři v manželství. Takže tu čelíme následkům těchto rozhod nutí. Situacím, kdy se musíme vyrovnat s následky nejenom vlastních chyb a hří chu, ale i hříchu a chyb druhých, které na nás mají vliv, čelíme ale i v zaměstnání, v rozšířené rodině a v dalších vztazích.

Není to jednoduché, ale opět nám v této situaci pomůže nebojovat proti změně stavu, přijmout ji (třeba to bude jenom dočasná záležitost) a naučit se vidět v tom to dobré, co Bůh chce z celé té situace vydolovat předně pro náš život,

ale třeba i pro někoho jiného. Ačkoliv je rozvod velice bolestivá zkušenost, Bůh je stále ten, kdo hojí rány. Náš život rozvo dem neskončil.

Tyto boje s přijetím dané situace mno hokrát zažívají i všichni ti zadaní. Dokonce i manželé se mohou ocitnout v situaci, kdy by dar manželského života Bohu nejra ději vrátili, jelikož do jejich vzájemného vztahu přicházejí tlaky, nepříjemnosti, „mračna“ a konflikty. I ženatí a vdané se mohou dostat do situace, kdy tiše závidí těm svobodným. A v takových chvílích přicházejí pochybnosti i myšlenky na výměnu za něco jiného. Právě tehdy se učíme přijímat svůj stav jako Boží dar. Bůh nás nevede k tomu, abychom chtěli změnit svůj stav pokaždé, když se nám na něm něco nelíbí.

Apoštol Pavel nás ve druhém listu do Korintu učí také správnému postoji k našim darům. Darem je totiž jen to, co máme, ne to, co bychom si přáli mít. Změnit, investovat nebo dát k dispo zici můžeme jen to, co máme. Ne to, co bychom si přáli mít. Malý chlapec na

několikatisícovém shromáždění s Ježíšem také dal to, co měl, a Bůh to následně mohl rozmnožit. Spokojme se s tím, co se nám dostává od Boha. Dejme mu k dispozici svůj život v té dané situaci, ve které se nacházíme. Bůh je přece schopen si nás použít, ať už jsme ve stavu svobodném, nebo zadaném.

Snažme se tedy z darů, které máme, vytěžit maximum pro slávu Božího králov ství. Bůh se totiž nespletl. Nestalo se nám v životě nic, co by si Bůh nemohl použít pro svou slávu a pomoc druhým. Nedostali jsme se do slepé uličky. Pravý život neza číná až po svatbě.

Na závěr bych vás chtěl povzbudit, abyste nerezignovali v procesu slaďování představ o svém životě s těmi Božími. Bůh je schopen i život svobodných napl nit spoustou dobrých věcí, které by jedno duše minuli, pokud by proti svému stavu bojovali. Bůh pro mě i pro tebe připravil svou vůli, do níž oba můžeme vstoupit bez ohledu na náš současný stav. ■

FRANTIŠEK FLEK (1976)

Uvěřil v 15 letech na střední škole. Po studiích na biblické škole v Kolíně tam zůstal, oženil se a zapojil do místního sboru AC. V tom samém sboru pak byl 18 let pastorem. V současné době žije s rodinou v Kladně, kde ve sboru CB slouží jako vikář. S manželkou Radkou mají pět dětí.

Často se spolu s tématem nezadaných spojuje diskuse, zda je to dar, nebo ne (někdo by to spíše klasifikoval jako prokletí), případně se s tématem nezadaných hned spojuje tzv. dar celibátu. Chtěl bych tuhle „dárkologii“ trochu rozbít, protože způsobuje určité komplikace. Pro dar celibátu se lidé většinou rozhodují. Takových moc není, ale několik jich znám a vím, že k tomu mají své dobré důvody (respektuji je v tom a fandím jim). Pak je tu ovšem velká skupina těch, kteří se k tomu nerozhodují, nýbrž v celibátu prostě nedobrovolně žijí. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale rozhodně bych to v tomto případě neklasifikoval jako dar. Ženil jsem se ve 21 letech a do té doby jsem také žil „v celibátu“. Nebyl to dar, byla to pouze situace a období, kdy jsem žil bez manželky. Někdo žije bez manželky do 21 let, někdo do 35 let někdo do 50 let věku. A do té doby všichni držíme celibát – sexuální abstinenci. Pak to ovšem není dar. Bereme prostě situaci takovou, jaká je. Na druhou stranu každé období svého života můžeme vnímat jako Boží dar.

JEŽÍŠOVÝM ADVOKÁTEM BYCH BÝT NECHTĚL

Je advokátem v trestně-právních rodinných kauzách – vidí do rodin v jejich nejtěžších časech. Je teologem – vnímá Boží pohled na tyto situace. Je předsedou spolku Křesťanští právníci a raduje se z moudrosti a zkušeností starších kolegů. S advokátem Stanislavem Brunckem otevíráme téma rodinných sporů, podřízenosti žen, ale i biblických zločinů.

Proč jste si ze všech právnických profesí vybral zrovna práci advokáta?

Na vysoké škole jsem poznal, že v profesi advokáta vidím obrovský smysl v moci znalostí, kterými se dá pomáhat lidem. Znalostí a radou je možné pomoci tak, že to člověku změní život. Každá lidská situace, která potřebuje právní řešení, je výzvou zjistit, jaká rada pro tu situaci patří. Výzvou jednak intelektuální – přijít na to, co je možné; a výzvou etickou – přijít na to, co je správné. A pak je tam lidská výzva – jak to předat, aby to bylo člověku k užitku. Protože i správnou a eticky přijatelnou radou může člověk tazatele, místo aby mu dodal řešení a pomoc, rozdrtit.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Třeba z nějakého složitého rodinně právního pří padu. Můj klient například dělá věc, která objek tivně není správná – v případu rozvodu se pod vli vem emocí chová špatně vůči manželce i dětem. Intelektuální výzvou je určit, co je právně možné dělat. Etickou výzvou je určit, která z těch mož ností je správné jednání. Je přitom třeba rozeznat

skutečně špatné jednání klienta, které není jen obranou vůči jednání ještě horšímu. A to, na co přijdu, je klientovi potřeba říct tak, aby to pochopil, přijal a dokázal svoje jednání změnit. Způsobů, jak klienta motivovat ke změně, je docela hodně. Pokud je právní řád dobře posta ven, měl by sankcionovat nesprávné jednání, takže mohu začít od konce a klientovi říct, že právní řád způsobí potrestání jeho jednání. Třeba už ve smyslu, že u soudu neuspěje – například nezíská styk s dítětem. Drtivá většina klientů trest nechce, takže jsem optimista, že když se klientovi do důsledků vysvětlí nesprávnost jeho jednání, že on sám pochopí, že není dobré v tom pokračovat. I když jako člověk může selhávat, třeba vlivem emocí, tak alespoň ví, že tímto smě rem pokračovat nemá.

Zklamala vás ta profese v něčem?

Určitě ne. Spíše člověk pořád objevuje, co s touto prací souvisí.

Čím vás nepřestává překvapovat?

Že teoretické znalosti nejsou všechno, že jsme lid ské společenství plné chyb a nedokonalostí – ať už mých klientů, mě samotného, druhých stran, těch, co to soudí, těch nad těmi, co to soudí… Přirovnání, že systém je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, je trochu fráze, ale ono to tam je. V osmdesáti procentech případů si člověk může načrtnout výsledek podle toho, jak předpo kládá, že by to mělo dopadnout, ale pak zjistí, že se někde stane nějaká lidská chyba, která zaviní výsledek, který správný není. Je ale naším údě lem, že tady musíme všichni žít spolu a popasovat se s tím. Snažím se s tím smířit, přijmout to a ade kvátně to přenést na klienty ve formě informace, co mohou čekat. Na co se mohou spolehnout,

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV STANISLAVA BRUNCKA

a na co ne. Někdy je pro mě velmi těžké to klientovi říct, když se mu děje nějaké bez práví. Správný není ale ani hluboký pesi mismus, protože v systému, který o kli entovi rozhoduje, je také velká spousta dobrých lidí, takže když už si myslím, že je všechno ztraceno a že například od soudu se dobrého rozhodnutí nedočkám, tak mě překvapí. Je to nekonečná cesta.

Vypadá to, jako byste na začátku případu začal stavět stavbu – hledáte základní kameny, směr, kudy ji nechat růst, a způsoby, jak ji zpevňovat…

To je docela výstižné. Na začátku je

shromažďování informací – než něco kli entovi řeknu a postavím tím první kámen, dlouho se ptám, zjišťuji. A pak přijde oka mžik, kdy chce klient slyšet, co má dělat, co nemá dělat, co se bude dít, co může očekávat. Může to trvat několik minut – když se mě někdo po bohoslužbě ptá, co má dělat s nějakým problémem; nebo to může trvat několik desítek hodin, kdy načítáme nějaký složitý případ. Vždycky je tam ta první fáze naslouchání a přemýš lení. A nikdy nemám jistotu, jestli bych neměl poslouchat ještě další hodiny, než začnu mluvit. To jsou těžké věci. Ale je to stavba.

Mgr. JUDr. Bc. STANISLAV BRUNCKO, Ph.D.

(1986)

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně s postupnými tituly: magisterský, malý doktorát, velký doktorát. Všechny jeho kvalifikační práce byly zaměřeny na rodinné právo. Na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci studoval obor Teologické nauky s prací, která porovnává české trestní a církevní právo. Žije v Brně, je jedenáct let ženatý, s manželkou mají pětiletého syna.

Z vašich slov je cítit respekt stavitele. Máte strach?

Ne, to není strach. Je to bázeň, respekt, úcta ke každému člověku a ke každé situ aci. Nebojím se toho, ale mám z těch věcí respekt. Vím, že složité situace lidského života nelze řešit zbrklými radami.

Na jaký případ ze své advokátní praxe nikdy nezapomenete a proč?

Na tuhle otázku nemám odpověď. Mám své klienty rád. Já i vím, že je musím mít rád, jinak bych jim nemohl pomoct. Tím začínám. Z venku se zdá být těžké mít rád někoho, kdo provedl nějaký trestný čin, ale když se s tím člověkem bavíte, zjis títe, že nikdo není ztělesněné zlo. Takže s každým nesu jeho radost i starost, s kaž dým procházím tu cestu – ať už je to cesta jednohodinové konzultace nebo kauzy na sedm let, důležité je průvodcovství, ne výhra nebo prohra. Pak mi z toho ale žádný případ nevyčnívá.

I když máte ty lidi rád, určitě není lehké být obklopen nečestným a narušeným chováním. Nikdy toho na vás nebylo moc? Jakékoli nečestné chování může za urči tých okolností provést každý, i já sám.

Často stačí, když je jinak jen nějaká životní výhybka. Většina případů jsou banální věci – oproti tomu s obhajobou vraždy se člověk setká výjimečně. U devadesáti procent případů si mohu říct: „Kdo ví, jak bych se zachoval já?“ Tohle vědomí vytváří přirozenou ochranu před tím, abych vní mal tyto věci jako destruktivní pro moji psychiku. Takže že bych se z něčeho hrou til, to určitě ne. Moc je toho na mě někdy z objektivního pohledu – když mají kole gové dovolené a musíme za sebe zaska kovat. (úsměv)

Hodně mi pomáhá také vědomí, že skutečná spravedlnost nás čeká v nebi. Ať už na něco přijdu, nebo ne, nebo soudce něco pokazí, nebo druhá strana něco pro vede – spravedlnost přijde a nebude to trvat moc dlouho. Tohle je moje stálá úvaha, která provází všechny moje pří pady od začátku do konce. Když se to nepodaří srovnat teď, tak jednou se to srovnat povede – a kdo ví, jestli to nebude naopak, než jsem si myslel. Nesnímá to z člověka odpovědnost – Bůh vybavil člo věka vztahy, prostředky, rozumem. Ale snímá to z něj tlak. Tady si nelze hrát na spasitele. To není naše úloha. Můžeme nést dřevo na kusu cesty, ale není naše odpovědnost dovléct to až na konec. Ale když máme sílu ještě na dalších pět minut, tak je třeba to ještě těch dalších pět minut nést.

A pak – Bůh ví, jak to je a jak to má být, takže nepovede-li se něco, Bůh ví, proč se to nepovedlo. To také snímá tlak, pod kte rým by se člověk mohl hroutit. Bůh to má ve svých rukou.

inzerce

Hledáme správce sborových

budov CB v Soukenické 15, Praha 1 na plný úvazek.

K dispozici je služební byt 3 + 1.

Více informací na tel. 724 285 687 (kazatel), nebo 603 210 090 (hospodář) nebo na mailu soukenicka@cb.cz.

Jak znovu nabíráte sil?

Velmi rád čtu, bavím se s lidmi, poslou chám, jak žijí – baví mě poslouchat sta rosti, za které nejsem zodpovědný v pro fesní rovině. (smích) Také sleduji fotbal a křičím u toho, když se mi tam něco nelíbí. (smích) Není všechno jen práce.

Stavíte na Bohu. Jak jste uvěřil?

Moje cesta k víře byla dvouetapová. Rodiče věřící nebyli. V první etapě mě jako dítě zaujal kostel jako nejstarší budova ve

U DEVADESÁTI PROCENT PŘÍPADŮ SI MOHU ŘÍCT: „KDO VÍ, JAK BYCH SE ZACHOVAL JÁ?“

zdroj zklamání, ale inspirace nebo radosti. Jako když najdete květinu na poušti.

K čemu spolek Křesťanští právníci slouží?

Spolek sdružuje právníky, které spo juje jejich víra. Mně osobně tento spolek mnoho dal, protože mi pomohl „nevy nalézat kolo“. Je například krásné zjis tit, že někdo, kdo má o padesát let víc než já, můj problém už řešil. Tím pro blémem může být skloubení profesního a rodinného života, skloubení křesťan ského a profesního života, meziprofesní konflikty... Společenství sdružuje různé právní profese z různých denominací – je to velmi obohacující směs různých život ních zkušeností, přístupů i rolí. Sice se sejdeme na poslech společné přednášky, ale nejvíce obohacující jsou společné obědy a večeře. Je to úžasné a pro mě je to velká posila. Doporučoval bych kaž dému křesťanskému právníkovi, aby mezi nás přišel a nechal se obohatit.

vesnici – miloval jsem historii. Starý kos tel, staré věci, staří lidé – to se mi líbilo. Chodil jsem se podívat na mši. Nebyla to moc živá víra. Ale potom se tam z města přistěhovali mladí a vzniklo společen ství. To mě vtáhlo do církevního života nejprve katolického, potom jsem kolem sedmnáctého roku začal navštěvovat i společenství ČCE. Docela dlouho jsem žil souběžně ve dvou církvích. Jsem řím ský katolík, ale mám velký respekt k ostat ním společenstvím.

Jste předsedou spolku Křesťanští právníci. Čím se ve výkonu profese liší křesťanští právníci od nekřesťanských? Křesťan od nekřesťana obecně by se měl lišit tím, že jsou kladeny nějaké nároky na jeho život. Je reprezentantem Božího království na zemi a jeho reklamou. V tom se máme lišit. Tak by to mělo být. A jak to je? Denně potkáváme nekřesťany, kteří jsou pro nás věřící zahanbením – nejsou věřící, a přitom správně jednají a přistu pují k věcem svědomitě. To však není

Církev bratrská má početnou komunitu křesťanských právníků v čelákovickém sboru…

Ano, to jsou hvězdy našeho spolku. Honza Luhan, Tomáš Jeřábek a další ryzí a úžasní lidé, velké osobnosti, jsou pro mě ohromnou inspirací. Takové lidi tam máme a můžeme si s nimi povídat! (úsměv) Já jsem tam předsedou proto, že jsem cítil, že je spolku potřeba vrátit něco z toho, co mi dává.

Jak vnímáte jako křesťan a jak jako právník podřízené postavení žen v manželství?

Tato otázka se mi nelíbí. Důležité je dob rovolné dělení rolí. Je spousta rolí, ve kte rých jsem já „podřízen“ manželce, a je spousta rolí, ve kterých je manželka pod řízena mně. A téměř nikdy to není v pra covně právním smyslu „nadřízenosti“ jako vůči kolegům v práci. „Podřízenost“ je proto zavádějící slovo. Když to moje žena umí lépe, proč bych do toho měl mluvit? A když něco umím lépe já, proč by mně do toho měla mluvit ona? Tento

balanc je denní cvik. Já i manželka jsme mimořádně tvrdohlaví, takže cvičíme dost. (smích) Je ale pravda, že když se jde proti v české společnosti ustáleným genderovým stereotypům, nutně takový život spotřebovává víc energie, protože se potýkáte s většinou, která něco oče kává, a váš život je pak těžší. Když je žena nositelkou vyššího příjmu, potýká se ona i její muž s tím, že je něco jinak. To neznamená, že je to špatně. Ale když si to žena svobodně vybere, musí zodpo vědně počítat s tím, že bude mít na tento způsob života vyšší energetický výdaj. A zhodnotit, jestli na to má a jestli to tak vůbec chce. A čím jde do větší a větší odlišnosti, tím je to troufalejší rozhodnutí ve smyslu odhadu, jestli nepřecení svoje síly. Ale jestli je to její svobodné rozhod nutí, takto to chce, předpokládá, že takto to bude – a její manžel to od ní očekává a také to předpokládá, tak to není vůbec žádný problém, a to ani v případě, kdy si to vůbec neřeknou. Prostě to tak mají. Problém je využití moci – když jeden nutí druhého do něčeho, co nechce. Proto vnímám jako velmi důležitou předman želskou přípravu, kde se otevírají tato témata: jak to budete mít, kdo bude roz hodovat o tom a kdo o něčem jiném.

Když se to vyjasní dopředu, a to i za cenu hádky „v klidovém akváriu“, v krizových situacích už může být klid.

Není to v církvi ještě složitější než ve společnosti jako takové?

Ani Bible nemluví o podřízeném posta vení žen, ale jen o rolích, ve kterých má být žena podřízena muži. Vycházelo to z dobového kontextu a byla to velmi prak tická rada, protože tehdy to byl návod na dobrý život. Ale nemyslím si, že je to úplně závazný pokyn přenositelný do všech kultur, do všech situací, a hlavně ne do všech rolí.

Co by dneska velkým biblickým osobnostem určitě neprošlo?

Z toho pohledu, co jsem sám schopen provést, to vnímám stejně. C. S. Lewis píše, že až v nebi se pozná, kdo jak daleko ujel s jakým strojem. My někam během života dojedeme, ale nevíme, kdo jaký dostal stroj – jestli ten půl metr nebyl s tímhle strojem fakt výkon. Myslím tím geny, psychika, výchova…

A někdo s výtečným strojem pohnul jen o metr. Takže ve výsledku to může být úplně naopak. Biblické příběhy jsou někdy nesrozumitelné, nechápeme, proč

se to stalo takto. Ale studium teologie mi dalo především to, že každý příběh je jasný, pokud do něho investuji dost práce a času, abych si k tomu zjistil víc – úvahy moudrých lidí k tomuto tématu třeba už ve středověku. V Bibli jsou často zdánlivě nesrozumitelné věci, ale nebudu je hanět, protože vím, že kdybych si tu práci dal, tak bych to rozluštil. Z tohoto úhlu pohledu se mi pak špatně dívá na odsouzení či neodsouzení skutků biblic kých postav, i když by to bylo myšleno jen v legraci. Nutil bych se měnit způsob, jak k Bibli přistupuji.

Za co, co je dnes legální, se kdysi tvrdě trestalo?

Toho je hodně a přináší to stálou a znepo kojující morální otázku: „Co když se za to, co se trestá dneska, v budoucnu už tres tat nebude?“ Příkladem toho, co dřív bylo trestné, a dnes není, jsou kulturní kon flikty – sexuální jednání člověka, homo sexuální chování nebo třeba čarodějnictví.

Měl Ježíš ve svém procesu právo na advokáta?

Z toho, co o tom procesu vím, tak měl. Ale co by to na výsledku pomohlo?

Chtěl byste být tím advokátem?

Ne, nechtěl. Děkuji Pánu Bohu za to, do jakých rolí mě postavil – a už ty jsou dost těžké. (smích) Byla to politická vražda. Advokát se tam stává stafáží s obrov skou příležitostí se ztrapnit. Dostává strašně moc příležitostí selhat, zprone věřit se poslání hájit spravedlnost a pře kročit všechny meze. U žádného politic kého procesu jsem nebyl, ale co vím od pamětníků, tak je tam obrovský tlak na to, aby advokát sklouzl se systémem a té politické vraždě pomohl. A z toho člověka mrazí. Takže ne, nechtěl bych jím být. Úplně se vidím, jak bych byl ta nejostud nější postava v celé Bibli. (smích) Možná proto tam byl Pán Ježíš sám, jako jediný nadán božskou přirozeností.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz. Doporučujeme.

SVĚDOMÍ

Udělal jsem něco, co jsem udělat neměl. Cítím vinu? Stud? Hledám způsob, jak to omluvit? Srovnávám se s těmi, co udělali něco ještě horšího? Nebo to rovnou popírám? Slyším ještě ten tichý hlas, který mě volá k pokání?

text DAVID NOVÁK a KOLEKTIV AUTORŮ foto HERITAGE IMAGES, UNSPLASH a ARCHIV

OSM LISTŮ FÍKOVNÍKU

Jedna z prvních emocí popsaných v Bibli je stud. Poté, co Adam a Eva zhřeší, začnou se stydět a vyrobí si provizorní šaty. Podobný příběh se od té doby opakuje v různých obměnách až do dnešní doby. Poté, co zhřešíme, obyčejně se ozve svědomí, zastydíme se a zároveň se snažíme svůj stud nějak zakrýt. Děláme to poněkud sofisti kovaněji než skrze fíkové listy, ale děláme to. Jiná věc je, že se někdy ani stydět nezačneme…

Jedním z pomyslných fíkových listů je, že se začneme skrývat za tvrzení, že to či ono jsme sice udělali, ale nemohli jsme jinak, protože jsme sku tek vykonali v něčím jménu. Jinými slovy někdo jiný je za moje chování zodpovědný.

Ve jménu…

Příkladem je konflikt na Ukrajině. Každý den jsme svědky genocidy ukrajinského národa, a proto bychom čekali, že Putin svoji agresi zastaví. Jenže nezastaví, protože to, co se na Ukrajině děje, je konáno „ve jménu“ ochrany Donbasu, vyčištění Ukrajiny od nacistů, ochrany tradičních křesťan ských hodnot před prohnilým Západem, ve jménu ruského lidu atd. Podobné hloupé argumenty pou žívají všichni diktátoři a demagogové. Je třeba dodat, že to funguje. Z lidí tyto a podobné argu menty totiž snímají pocity viny, odlehčují jejich svědomí a tím nahrazují fíkové listy, kterými svoji vinu zakrývali naši prarodiče. Za normálních okol ností by člověk nezabíjel, nedrancoval, neznásil ňoval, ale když to dělá ve jménu něčeho většího, pak se z něj stává všehoschopná bestie.

Možná namítneme, že výše popisované je zají mavé, ale nás se to netýká, protože se žádných velkých excesů nedopouštíme. Zřejmě ne, ale pro blém se dotýká i nás, byť trochu jinak.

Uvedu osm způsobů, jak potlačit svědomí, aby nás neznepokojovalo. Každý z uvedených způ sobů je velmi dobře použitelný jak ve světě, tak v církvi. A každý je, žel, více či méně používán. Smyslem toho, co budu popisovat, je, že pojmeno vané oblasti mohou (a nemusí) ztrácet svoji moc.

Osm rad, jak umlčet svědomí Opakování hříchu

Když se novináři ptali komunistických bachařů, zda něco cítili, když bili vězně, odpovídali, že

k prvním fackám se museli nutit, pak jim to přestalo vadit. Jenže se nemusí jednat jen o tak křiklavé věci, jako je fyzické násilí. Vadí první zalhání, první pomluva, první hrubé slovo. Podruhé zjišťujeme, že to jde snáze a pak ještě snadněji atd. Člověk si zvykne skutečně na všechno, včetně hříchu. Pokud něco dlouho době opakujeme, stane se to naší součástí a už si to ani neuvědomíme. Postupně si vypěstujeme určitou imunitu, a co je druhým okolo nás jasné, to už my sami o sobě nejsme schopni vnímat. Byl jsem v jedné rodině svědkem neustálého sarkasmu manžela vůči manželce. Bylo to velmi nepříjemné, manželku to bolelo, ale dotyčný svoje hloupé vtípky už dávno přestal vnímat. Na začátku se manželka bránila, pak to vzdala…

Hledání ospravedlnění u druhých Někteří lidé se s hříchem a výčitkami svědomí vyrovnávají tak, že hledají někoho, kdo by jim jejich chování ospravedlnil, nesprávně se tomu říká: kdo by je pochopil. A až takového člověka najdou, získají pocit, že vlastně nic špatného neudělali. Určitě je třeba pochopit, ale to není totéž jako souhlasit se špatnými věcmi. Někdy se stává, že ve skutečnosti nehledáme moudrou radu, nový směr, ale nějakého kývače. Pokud jsme dostatečně vytrvalí, vždy si nakonec někoho najdeme. Jenže výsledkem není nale zení pravdy, ale jen potvrzení toho, co chceme slyšet, a uchlácholení svého svědomí.

Racionalizace

Možná jste slyšeli, že vysvětlit se dá všechno. Jak jsem uvedl na začátku článku, nakonec i ukra jinská genocida se dá vysvětlit. Sice jen těm, kteří jsou na určité argumenty ochotni přistou pit a jiné naopak vytěsnit. Zároveň ale vysvět líte všechno, třeba i to, že země je placatá. Dá se vysvětlit i to, že nemohu být věrný své man želce, protože si sexuálně nesedneme, nemohu platit daně, protože nutně potřebuji peníze, nemohu mluvit pravdu, protože by mi to kom plikovalo byznys, nemohu chodit do sboru, pro tože si o víkendu potřebuji odpočinout… atd. Na všechno existuje nějaké „protože“, a pokud si ho chci najít, najdu si ho a svědomí uspím. →

Bc. DAVID NOVÁK, M.Th. (1966)

Předseda Rady Církve bratrské, kazatel Sboru CB v Praze 13

Návykové látky

Zde si možná říkáte, že tento bod na stránky časopisu Brána nepatří. Asi si nepícháme pervitin či heroin, ale mezi návykové látky patří i alkohol, který je v našich kruzích tolerován. Je to v pořádku, pokud ho užíváme moudře, alkohol nevymyslel ďábel. Zároveň je třeba si uvědomit, že to, co bych normálně neřekl, pod jeho vlivem řeknu. Slyšel jsem svědectví z jakési sborové dovolené, kde se část sestersko-bratrského osazenstva dostala pod vlivem alkoholu do patřičné nálady a kdosi ostat ním vyzradil velmi osobní informace o nepřítomném člověku. Normálně by to neřekl, ale pod vlivem se rozvazuje jazyk. Byla z toho obrovská bolest, která se táhne několik měsíců. Pozor na alkohol, uspává svědomí.

Nenazývání věcí pravým jménem Hřích je hřích, selhání je selhání, a aby mi mohlo být odpuštěno a mohlo dojít k nápravě, je třeba věci pojmenovat. Jenže někdy jsme svědky zajímavých posunů. Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy

jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosa dit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou se uvolnit od stresu, ostré lokty jsou znamením vůd čích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu atd. Ano, pravda bolí, ale má schopnost probudit naše svědomí a následně se pokusit věci začít měnit. Pokud žijeme v jakémsi přeludu, svědomí je sice uchlácholené, ale nemůžeme očekávat změnu. Jistěže je třeba pravdu sdělovat citlivě a v lásce, ale to nic nemění na potřebě pravdu sdělit nebo si ji připustit.

Odklon od Pána Boha

Poté, co jsme uvěřili a přijali Ducha svatého, jsme na některé oblasti života ještě citlivější. Nemáme jako křesťané žít v jakémsi konstantním vyšinutí, ale jednoduše tak, aby se náš život líbil Pánu Bohu. Zároveň nechceme dělat to, co se mu nelíbí. Proto se modlíme za Boží vedení a citlivost na jeho hlas. Zároveň si přiznejme, že hřešit nám nedělá až takový problém. Někdy totiž prožíváme něco podobného, co prožíval Hurvínek, když si stěžoval Spejblovi, že se mu něco nedařilo. Spejbl mu radí:

ROZHOVOR

Svědomí

a zpověď

že jsem sám a nikoho nepotřebuji. A pak se to nabaluje dál a dál. Stejně začnu pře mýšlet o druhých lidech, místo světla ve mně začíná klíčit jakási temnota, která je pak schopna zatemnit jakýkoliv pohled lásky a odpuštění na druhého člověka.

Co se děje se svědomím člověka v procesu pokání? Možná by spíše měla zaznít otázka, co to je pokání. V křesťanském pojetí znamená výraz lítosti, vnitřního obrácení k Bohu a proměny dosavadního života. Možná bych řekl, že je to okamžik či stav člověka, kdy se začíná odvracet od vlastní viny – uvě domuje si ji a ví, že potřebuje pomoc. Jako věřící ji hledá v první řadě u Boha, ale nejen to. Někdy je to dlouhý proces, někdy to může být opravdu jen okamžik prozření.

Co se stane se svědomím hříšníka, který zůstává dlouhodobě bez pokání? Pokud v tomto stavu dlouho zůstávám, stávám se tvrdším v srdci i vůči druhým. Je to takový začarovaný kruh. Pokud zůstanu se svou vinou uzavřen sám v sobě, začnu si na to zvykat. Zvyknu si, že vinu nesu v sobě a nikomu jinému do toho nic není. Zvyknu si,

Proč je důležitá zpověď – vyznání hříchů před svědkem?

Mohu říci i z vlastní zkušenosti po 30leté praxi, že zpověď (svátost smíření) je velmi radostná a mnohdy nepochopená svátost. Mnohdy je zde velký strach vyznávat své hříchy před druhým člověkem. Ale kněz je zde skutečně jen prostředník. Kněz má jeden jediný úkol – prohlašovat nad člově kem Boží milosrdenství a odpuštění. Není tím, kdo určuje, co je správné, a co ne. Je prostředník Božího milosrdenství a Jeho odpuštění. Kněz neodpouští hříchy – to jen Bůh.

A proč se zpovídat knězi? Některé církve to samozřejmě nemají, ale para doxně mnozí z členů těchto církví to vyhle dávají. Pro velké množství lidí platí i jiný postup – někde musím otevřít své nitro… Vina opravdu tíží srdce člověka. Proč je v posledních desetiletích tolik potřeba

psychologů? Ti můžou naslouchat, ale ve svátosti smíření zazní ono „prohlášení odpuštění“, které člověk tak moc touží slyšet, prožít.

Může jít ke zpovědi u katolického kněze jen katolík?

V určitých situacích nejen katolík, ale samozřejmě se předpokládá, že je pokřtěný. Ale určitě nevyhodím člověka, který přijde. Jen nepůjde o „svátost“ v křesťanském slova smyslu. Ale modlit se s ním za odpuš tění může kdokoliv – i kněz. I tohle je velmi silné – modlitba druhého.

Mgr. PETRA STEJSKALA, kněze ŘKC se ptala EVA ČEJCHANOVÁ

„Hurvajs, musíš si umět poručit.“ Hurvínek mu na to odpovídá: „Což o to, taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“ Jako by Hurvínek četl sedmou kapitolu Římanům, kde Pavel napsal: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ Jak Hurvínek, tak Pavel říkají, že si sice poručí, protože vědí, co je správné, ale vykonat to někdy nedo kážou. Jinými slovy problém není v neznalosti, ale ve vůli nebo ve skutečné touze něco změnit, žít podle toho, co se líbí Pánu Bohu. Řešením pak je nevzdat svůj zápas za posvěcení, nebo naopak svůj boj vzdát a zaujmout postoj „Bože, dej mi pokoj, přestaň mě řešit“. Pokud k tomu dojde, citlivost na Boží vedení se postupně ztrácí a Duchem oživené svědomí planí.

Předuchovnělost

Nezapomenu na případ, ve kterém se řešila nevěra. Po dlou hém rozhovoru mě uzemnil argument, že ten, kdo se dopouš těl nevěry, musí počkat na Boží hlas a až poté, co mu Bůh sdělí, co má dělat, udělá to. Krásně duchovní, že? Co je krásnějšího, než čekat na Boží hlas? Problém byl v tom, že v tomto a mnoha Je při zpovědi místo na pastoraci?

To je skutečně složitá otázka. Pokud taková situace nastane, mám samozřejmě odborníky, o kterých vím, a snažím se dotyč ného „přesunout“ k odborníkovi (psycholog, psychiatr). Možná je třeba rozlišit zpověď jako takovou od duchovního doprová zení – ale ano, dá se to skloubit. V zásadě jde však o dvě roz dílné skutečnosti, které se mohou sejít na jednom místě – ale to už je řeč o zpovědi mimo kostel, ve kterém na to většinou není čas ani prostor. Zpovědnice nejsou vyhovující k delším rozhovorům.

Může kněz odmítnout dát rozhřešení? Tedy potvrdit člověku po zpovědi, že mu Bůh odpustil hříchy? Kněz by neměl nikdy odmítnout rozhřešení, vyjma jasně defino vaných situací: jedná se o hříchy, které jsou spojeny s exko munikací rezervovanou Apoštolskému stolci, tam může kněz rozhřešit pouze poté, co obdrží rekurs (odpověď) na dotaz vzne sený Apoštolskému stolci. Všichni zpovědníci českých a morav ských diecézí mají povolení udělit rozhřešení těm, kteří se vyzná vají z provedení interrupce (která mezi zmiňované hříchy patří).

V žádném jiném případě není kněz soudcem ani rozhodčím v tom, co je, nebo není hřích. Nikdy nemohu znát člověka a jeho důvody jednání tak, abych mohl říci: „Vím přesně, že tohle je hřích.“ Takovou moc naštěstí nemáme, ač se někdy zdá, že takto vystupujeme. Jsme skutečně pouze a jedině těmi, kteří vyhlašují Boží milosrdenství, jeho lásku a odpuštění nad člověkem.

Je to nádherná, laskavá a radostná svátost.

dalších případech je tzv. čekání na Boží hlas výsměchem Pánu Bohu. Bůh totiž již leccos řekl – a asi není třeba psát kde. Dalším „superduchovním“ žargonem je „počkejme, až co řekne Duch svatý“. Na jednu stranu nelze nesouhlasit, na stranu druhou čekání na hlas Ducha svatého nemá nahradit elementární moud rost ani naši zodpovědnost za to které rozhodnutí.

Účel světí prostředky

Existují rozhodnutí, která bychom za normálních okolností neu dělali nebo je alespoň udělat nechceme. Normálně nechceme pomlouvat, ale co když mám pocit, že pomluvou pomohu, aby se v našem sboru vyřešily některé problémy a aby se na někoho provalila jeho selhání? Víme, že kazatelnu nesmíme zneužít k vyřizování účtů a že nedělní kázání konáme proto, abychom zvěstovali Krista, ale kdy jindy veřejně pojmenovat něčí hřích? Vím, že bych neměl pro svoje dítě využívat protekce, ale Pán Bůh ho tak moc obdaroval a skrze normální způsoby se na školu prostě nedostane. Asi víte, kam mířím. Na jednu stranu vím, na stranu druhou mám před sebou nějaký „vyšší princip“, inzerce

řízení Nadace Mezinárodní potřeby hledá výkonného ředitele

Výběrové

na plný úvazek

Místo výkonu práce je kancelář v České Třebové, částečná práce z domu je možná po dohodě a zaučení. Práce je spojena s cestováním v ČR i do zahraničí, odpovědností za tým spolupracovníků a komunikací v angličtině.

Předpokládaný nástup: Od 1. 8. 2023 jako asistent ředitele, od 1. 4. 2024 samostatně jako výkonný ředitel. Máte-li zájem u tuto práci: Nejpozději do 31. 12. 2022 napište na e-mail petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz, přiložte svůj strukturovaný životopis, popište, proč se ucházíte o tuto práci a jaké jsou Vaše předpoklady k ní. Uveďte kontakt na vedoucího svého sboru/společenství, kde jste závazným členem.

Nadace Mezinárodní potřeby je křesťanská nezisková organizace. Podporuje přes třicet lektorů primární prevence v ČR, v sedmi zemích světa umožňuje chodit do školy chudým dětem v programu Dálková adopce PLUS® a podporuje další rozvojové a humanitární projekty.

www.mezinarodni-potreby.cz

Jsme na sociálních sítích a YouTube. Další informace na tel. 732 373 573 nebo na petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz

bohulibý cíl, a abych ho dosáhl, volím nepovolené prostředky. Svědomí sice štípne, Pánu Bohu se to nelíbí, ale účel je účel, a když je dobrý…

Co s tím?

Jedna ze základních pouček homiletiky (nauky o kázání) je, že kulisy se změnily, ale člověk a Pán Bůh nikoli. Proto můžeme Písmo vykládat i dnes. Začal jsem tento článek příběhem prvních lidí a jejich snahou se skrýt poté, co zhřešili. Pokusil jsem se uká zat osm druhů současných fíkových listů nebo chcete-li způsobů, jak se před Pánem Bohem promlouvajícím skrze svědomí skrý váme dnes. Není to hezký výčet. Zároveň je ale nadějí, že to, co jsme schopni a ochotni pojmenovat, můžeme následně změnit.

Co nepojmenujeme, jako by neexistovalo. Jenže ani pojmenování problému není zárukou změny. Je jen prvním krokem. Jak udě lat druhý krok? Jak obživit svoje svědomí? Citlivost na Boží hlas?

Jedním z nebezpečí křesťanského prostředí je navozování chronického pocitu viny. V takovémto prostředí už jen to, že necítím vinu, je vina. Takovýto postoj má blízko k úzkosti, per fekcionismu, snaze úzkostlivě dbát na to, jak se jevím ostatním, kteří by mě mohli prokouknout. Tento postoj připomíná boha tého mládence nebo staršího bratra. Oba o sobě tvrdili, že jsou téměř dokonalí. Připomínali muže v následujícím příběhu, který přišel do ordinace a řekl: „Pane doktore, neustále mě bolí hlava, předepíšete mi něco proti tomu?“ „Ano,“ řekl lékař, „ale nejdříve vám položím několik otázek. Povězte mi: pijete hodně alkoholu?“

Svědomí mlčelo, ale Ježíš brečel

žívají tuhle lásku stejně, bylo skvělé. Bylo super být mezi nimi. Jenže přišla bolest a vystřízlivění. Došlo to tak daleko, že

Byla jsem teenagerka s touhou objevo vat a se srdcem ve světě. Co do mě rodiče vložili svojí láskou, to ve mně bylo a zbytek byla moje trochu divoká povaha a živelný temperament. Ta touha o všem se sama přesvědčit byla možná jedním z důvodů, proč jsem hledala smysl života a našla Krista. Když jsem pozvala do svého života Ježíše, hodně věcí se změnilo. Nebylo to naráz, ty největší změny přicházely postupně a byly vidět až po čase. Co se mi ale stalo ze dne na den, byla změna týkající se svědomí. Najednou tam byl blok – už mi nešla přes rty sprostá slova, nevydr žela jsem v prostředí, kde se pomlouvalo, večírky se mi najednou zdály prázdné a lidí, kteří se tam opíjeli, mi bylo líto. Jako by mi Bůh dal v tom novém pohledu na svět i odpor ke hříchu. Předtím bych na svoje „čisté svědomí“ klidně i přísahala, teď jsem viděla, že zas tak čisté nebylo. Jen tam byly věci, které jsem jako hřích nevnímala. Od lidí, kteří také prošli obrácením, vím, že to samé se stalo i mnohým z nich.

Byla to doba čisté lásky k Ježíši i k lidem. Zjištění, že jsou lidé, kteří pro

jsem vyhodnotila jako bezpečnější stýkat se s nekřesťany, protože tam je člověk na pozoru jaksi přirozeně, zatímco křesťanům připisuje vyšší kredit, a tedy vyšší míru důvěry – a vrátila jsem se k podobnému životu jako před obrácením. Užívala jsem si pozornosti nápadníků, zamilovávala se a rozcházela, žila jsem život, který byl podle norem světa úplně normální… ale ze kterého Ježíš brečel. Věděla jsem, že žiju v hříchu – nepřestala jsem číst Bibli, v duchu jsem pořád toužila po té čisté

Ježíšově lásce a takovém životě s Ním, ale vězela jsem ve špíně, uvázaná ve vztazích, které neměly s čistotou nic společného. Z pohledu světa jsem tím nikomu neubli žovala, měla jsem na takový způsob života právo. Mezi lidmi moje svědomí mlčelo. Bylo snadné přijmout hodnocení druhých, že jsem dobrý člověk, a dál se nezkoumat. Ozývalo se ale, když jsem byla sama. Tam hlas lidí nedosáhl. Ale Bůh byl blízko, pro tože mě nikdy nepustil. V takových chvílích jsem pokaždé vyznávala jednotlivé hříchy, prosila o odpuštění, brečela… A viděla, v čem vězím. Bylo to jak pavoučí síť. Až se to napětí mezi tím, jak jsem chtěla žít, a tím, jak jsem žila, jednou prodralo do výkřiku: „Bože, prosím, pomoz mi, já nechci hřešit! Ale bez Tebe to nedokážu.“ A On sám začal v mém životě jednat. Rázně, ale se vší otcovskou láskou.

Dneska se za to období hluboce sty dím. Pořád mě bolí Ježíšova bolest za mě z té doby. On dává každé z nás nádherné, diamanty pošité svatební šaty – a my je můžeme buďto chránit až do dne, kdy se na nás před Bohem ukáže jejich nádhera, nebo můžeme ty drahokamy oškubávat, rozdávat je a myslet si, že nám to přidává na hodnotě, protože je o ně takový zájem. Nepřidává. Je to lež. Na konci jsou otrhané šaty... a stud.

Teď už vím, že v církvi jsou hříšní lidé a že Bůh miluje i je.

Protože jsem tam i já. ■

autentické svědectví sestry v Kristu zaznamenala EVA ČEJCHANOVÁ

SVĚDECTVÍ

„Alkohol?“ odvětil muž pohoršeně, „S takovým hnusem nemám nic společného.“ „A co kouření?“ „Kouření nesnáším, tabáku jsem se v životě ani nedotkl.“ „Promiňte, že se vás ptám, ale – znáte to, jak to s námi chlapy někdy je – užíváte si někdy v noci?“ „Samozřejmě že ne. Za koho mě máte? Chodím spát nejpozději v deset.“ „Povězte mi,“ řekl lékař, „ta bolest hlavy, která vás trápí – je to taková ostrá, vystřelující bolest?“ „Přesně tak,“ odpověděl muž. „Je to tak, jak říkáte: ostrá, vystřelující bolest.“ „Drahý pane, pak je to jednoduché. Máte svatozář moc natěsno. Stačí si ji trochu povolit.“

Tento příběh nemá relativizovat hřích ani zlehčovat něčí úsilí o svatost. Jen ukazuje na to, že s našimi ideály to není vždy tak, jak bychom si přáli. Možná je to i proto, že kdyby se nám je podařilo všechny naplnit, nebylo by s námi k vydržení. Řešením pak je to, co popisuje Pavel ve výkřiku v Římanům 7: „Bídný já člověk, kdo mě vysvobodí!“ Podobná slova nevolí člo věk, který má vše pod kontrolou. Možná jste se někdy potkali s Anonymními alkoholiky – organizací, která léčí lidi závislé na alkoholu. Jejich první teze zní: „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné.“ Zajímavé je, že to říkají i ti, kdo už velmi dlouho nepijí… Vědí totiž, že potenciál pít v nich bude až do smrti. Stejné je to s hříchem. Pokud si nepřiznáme, že jsme „anonymní hříšníci“, budeme stále dokola používat v článku popsané fíkové listy. A to, že jsem je popsal, nám nepomůže.

Psal jsem o chronickém pocitu viny, který není správný. Jenže existuje i legitimní pocit viny, který probouzí naše svě domí. Pavel ve druhém listu do Korintu nepíše přímo o svě domí a vině, ale o zármutku: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způ sobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“

Pokud nechceme, aby nám svědomí neobrostlo hroší kůží, pak řešením je pokání. Protože o pokání bylo napsáno a vyř čeno mnoho, uzavřu jednou mně blízkou modlitbou.

„Když začnu být upřímný, přiznávám, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, i když ztrácím naději. Miluji, i když nenávidím. Cítím se špatně za to, že se cítím dobře. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, přestože před stírám. Aristoteles říká, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“

Možná vaše slabost není pivo, ale něco jiného. A žít z milosti a oživit svědomí znamená toto si přiznat a dát to do Božího světla…

Svědomí v Bibli

PAVEL HOŠEK

V Bibli je celá řada postav, kterým není z náboženského hle diska co vytknout, a přitom mají tvrdé srdce a chovají se nemi losrdně. Třeba starší bratr marnotratného syna, který zuřil, že se otec smiloval nad jeho nehodným mladším sourozencem (Luk 15,25–32). Nebo farizeové a zákoníci, kteří byli každou chvíli plní svatého hněvu na Ježíše. Nebo Saul z Tarsu, který pro následoval křesťany a dělal to s čistým svědomím, dokonce ho k tomu motivovala hluboká a upřímná náboženská víra.

Na svědomí zkrátka není spolehnutí. Není to Boží hlas v lid ském nitru. Alespoň ne vždycky. Ani tehdy, když obviňuje, ani tehdy, když omlouvá. Sám apoštol Pavel říká: „Vždyť ani já nej sem soudcem sám nad sebou“. Pavel odmítá učinit vlastní svě domí nejvyšší autoritou ve věci dobra a zla.

Bůh jistě někdy promlouvá k člověku prostřednictvím svě domí, tak jako někdy mluví k jeho rozumu nebo k jeho citům. Ale svědomí je vždycky do jisté míry také výsledkem výchovy, vlivů a prostředí, ve kterém člověk žije. Svědomí hlídá, jestli děláme to, co považujeme za správné, ne jestli děláme to, co je (samo o sobě) správné.

V Bibli najdeme příklady zlého a samospravedlivého chování ze strany lidí, kteří měli dokonale čisté svědomí, jako když zbožní hor livci chtěli ukamenovat ženu přistiženou při cizoložství (J 8,1–11). Najdeme tam také smutné příběhy lidí, kteří byli zpočátku věrní Hospodinu a měli čisté srdce, ale pak se ocitli na scestí a jejich svědomí otupělo, zmalátnělo, zdegenerovalo, ať už v důsledku paranoidního hněvu jako v případě krále Saula, nebo v důsledku prostopášného blahobytu jako v případě krále Šalomouna. V Bibli se ale taky mluví o tom, že lidé se někdy obviňují za něco, co nezpůsobili. I proto se píše v prvním listu Janově, že i když nás vlastní srdce z něčeho obviňuje, můžeme spočinout v pokoji, pro tože „Bůh je větší než naše srdce a zná všechno“ (1J 3,20).

Ano, svědomí nemusí člověka jen omlouvat v případě, že dělá něco špatného. Může ho taky týrat, obviňovat a mučit v případě, že nic špatného neudělal. Mnoho dětí má pocity viny kvůli roz vodu svých rodičů, trpí výčitkami svědomí za to, že se maminka s tatínkem rozvedli. Lidé taky často cítí výčitky svědomí, když někdo z jejich blízkých tragicky zemře a oni ho těsně předtím chtěli navštívit, ale neudělali to. Nemohou se pak zbavit pocitu, že kdyby nebyli líní nebo zapomnětliví a svého blízkého navštívili, zabránili by neštěstí.

Takže buďme opatrní. Pán Bůh může použít naše svědomí, aby usměrnil naše kroky. Jednat proti svému svědomí bychom neměli nikdy. Ale neznamená to, že svědomí je neomylné, že je to vždycky Boží hlas. Někdy ne. Díky Bohu.

SVĚDOMÍ NENÍ UKAZATELEM VINY

Brně

Věta „Mám čisté svědomí“ se mnohdy používá jako důkazní argument, že člověk není vinen tím, co je mu druhými vytýkáno. Svědomí člověka ale se skutečnou vinou souvisí jen nepřímo.

Sociologický ústav Akademie věd ČR uvádí, že svědomí je vnitřní regulační systém v člověku, který mu umožňuje provádět sebekontrolu vlastního jednání a požaduje na něm sebehodnocení vlast ních činů. Tento systém zahrnuje principy a normy, které člověk přijal (někdy i pod vědomě) a které při konfrontaci s vlastním jednáním vyvolávají pocity sebeuspoko jení a hrdosti, nebo naopak viny, hanby, strachu.

Pocit viny, který je vypůsoben naruše ným (tzv. „špatným“) svědomím, přímo souvisí s mírou citlivosti osobních norem jedince – a ani on není ukazatelem sku tečné viny. Vina totiž popisuje prostý fakt překročení společenstvím uznáva ného zákona. Lze ji objektivně zhodno tit, protože má jasně definovaný prostor. Ve společnosti občanů jedné země jsou takovým zákonem právní normy státu (a jejich porušení je považováno za pře čin, trestný čin apod.), ve společnosti křesťanů např. desatero (a jeho porušení je nazváno hříchem). Celkem výstižně je rozdíl mezi vinou a pocitem viny zachy cen ve známém rčení: „Věznice jsou plné ‚nevinných‘ lidí.“ Mnohdy je člověk, který navzdory nevyvratitelným důkazům o své vině trvá na své nevině, pro okolí velmi přesvědčivý právě díky nastavení svých osobních norem, podle kterých daný skutek nepovažuje za špatný a pocit viny

prostě necítí. A to i navzdory racionál nímu uvědomování si, že podle spole čenských norem tento skutek za špatný považován je.

Svědomí se utváří během života a je ovlivňováno mnoha faktory (původem,

druhém případě o tom rozhoduje vláda přijetím zákonů. Demokratická vláda bude mít zákonem trestány jiné činy než vláda extrémních islamistů, vláda komuni stického diktátora nebo náčelnictvo ama zonského pralesního kmene. Překročení tohoto zákona je společenstvím bez ohledu na pocity dotčeného jedince vní máno jako vina.

Tyto dva procesy (fungování vlast ního svědomí a snaha represivních slo žek státu o dodržování zákonů země jeho občany) probíhají vedle sebe. Ve chvílích jejich vzájemné konfrontace pak dochází buď k vítězství svědomí, kdy se např. státní věznice plní politickými vězni, neochotnými degradovat svoje vnitřní normy na úroveň těch společen ských (tzv. vězni svědomí); nebo k pro sazení ochrany společenství před lidmi „bez svědomí“, kdy jsou izolováni zlo činci odmítající zvednout laťku svých osobních norem na úroveň norem spole čenských, chránících bezpečnost a práva lidí v jeho dosahu.

výchovou, zkušenostmi, aktuálním soci álním postavením…). Člověk se také může rozhodnout, že pro svůj život přijme už existující normy z nabídky ve společnosti (např. křesťan, ekolog, vegetarián...).

Svědomí není neměnné – člověk si může svoji „tabulku norem“ během života upra vovat. Volba vlastních norem pro svědomí jednoho člověka se dá přirovnat k volbě vlády a s tím souvisejícími zákony pro sku pinu lidí nebo národ. V případě svědomí si o tom, jaké chování je dobré, a jaké ne, rozhoduje člověk sám přijetím normy, ve

I u přístupu k vlastnímu svědomí ale platí, že nic se nemá přehánět. Rozdíl mezi zdravým a neurotickým svědomím popi suje psychoanalytička Selma Fraibergová v knize Magické roky: „Neurotické svě domí se v osobnosti chová jako velitel gestapa. Bez milosti vyslídí každou nebez pečnou nebo i potenciálně nebezpečnou myšlenku, dokonce i jejich vzdálené pří buzné. Začne obviňování, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování... Pocity viny uvězní celou osobnost. Pod vlivem tohoto nikdy nekončícího tribunálu začne člověk ztrácet spojení se skutečnými udá lostmi. Takové pocity viny lze jen málokdy využít ke konstruktivnímu jednání a pozi tivnímu vývoji osobnosti.“

Pro nás křesťany a občany Božího krá lovství by se celý článek (i s nadějí na Boží milosrdenství) dal shrnout do věty, kterou napsal Pavel v prvním listu do Korintu: „Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nej sem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán.“

text EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v

NOVÁ MÍSTA #4 iNform

NETWORK PRAHA

Začínali jsme na podzim 2015 nejprve jako mod litební a přípravný tým, později už jako otevřená misijní skupina. Naším snem je tvořit společenství, které by bylo pružnou sítí učedníků a komunit, proto ten název network, síť. Do určité míry se cítíme být experimentálním společenstvím, které zkouší nové věci. Důležité jsou pro nás učednické a misijní minisku pinky, triády. Zkoušíme interaktivní bohoslužby, které se střídají s komunitním setkáváním u jídla. Používáme angličtinu jako druhý jazyk našeho společenství, aby se k nám mohli připojit i lidé jiných národností. Sna žíme se propojovat důraz na duchovní formaci a budo vání společenství s trvalým misijním životním stylem. Sbor zakládáme především pro mladé dospělé a sin gles, ale jsme otevřeni pro lidi všech generací. Přes některé netradiční prvky bychom se rádi stali plno hodnotným sborem CB, který bude kloubit mozaiku mimonedělních forem církve s „klasickými“ sborovými prvky. Pod svá křídla nás přijal sbor CB na Praze 4 Jižní Město, jsme jeho samostatnou stanicí s cílem zalo žení nového sboru.

V Praze většina nových sborů vzniká na okraji města, my jdeme trochu proti proudu do centra met ropole. Mnoho mladých dospělých má centrum Prahy jako své přirozené pracovní a kulturní prostředí. Rodiny s dětmi z centra často prchají, protože nenajdou cenově příhodné bydlení. Studenti a singles se často spokojí jen s pronajatou místností bytu, tak je pro ně bydlení i v centru přístupné. Moc rádi bychom byli sbo rem, kde tito lidé najdou své dočasné či trvalé zázemí.

INFOBLOK

Veřejná setkávání jsme začínali v roce 2017 v budově YMCA Na Poříčí, později jsme se přestěhovali do jedné z nejtemnějších ulic v Praze Ve Smečkách u Václavského náměstí. Ulice Ve Smečkách je centrem prostituce v metropoli. Scházení se na tomto místě bylo pro nás stálou připomínkou modliteb za temné stránky našeho města a jeho duchovní proměnu. Na začátku roku 2022 jsme dostali příležitost se přestěho vat do většího prostoru v Karlíně, za což jsme moc rádi. Václavské náměstí, to je spíš turistické centrum Prahy. Karlín je právě místem, kde mnoho lidí z naší cílové sku piny pracuje nebo bydlí, tak k modlitbám za celou Prahu připojujeme i modlitby za tuto dynamicky se rozvíjející pražskou čtvrť.

Z počátku jsme si mysleli, že nám zakládání nového sboru půjde rychleji. Poznáváme ale, že vztahová forma učednictví a misie vyžaduje hodně času a trpělivosti, a navíc nás covidové období také velmi přibrzdilo. Poslední měsíce jsou však pro nás časem nového oče kávání a růstu. Máme za to, že jsme postupně dorostli vnitřně i početně do stavu, kdy budeme moci „roztáh nout sítě“ pro daleko větší počet lidí. Jsme moc vděční za první viditelné ovoce naší služby v lidech, kteří mezi námi uvěřili nebo se posunuli ve svém následování Krista kupředu. Modlíme se za to, aby se mnoho lidí v Praze mohlo setkat s Boží láskou ať už skrze nás, nebo další pražská společenství. Modlete se za nás, abychom věděli, jaké kroky máme v následujících měsících udělat, aby se sny o pražské učednické a misijní síti Networku Praha mohly čím dál víc proměňovat v realitu.

LRS CHVALY: ŽIJEME Z BOŽÍ MILOSTI

Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly (LRS) funguje už od roku 1998. Kolika pacientům za tu dobu posloužilo a jak je v současnosti naplněna jeho kapacita?

Jsme neustále plní, den propuštění jednoho člověka je obvykle dnem příjmu dalšího. Průběžně máme obložnost kolem 97 %, což prakticky znamená, že je problém udělat sanitární dny, vymalovat atp. Za těch téměř 25 let provozu jsme mohli posloužit už více než osmi tisícům pacientů.

Je problém dostat se do LRS? Jde jen o volné místo či o nějaké zdravotní podmínky nebo diagnózy?

Není to úplně jednoduché, musí se žádat přes pojišťovnu. A pak jde hlavně o volné místo, neboť jsme neustále zavaleni novými

listopad 2022

Už od roku 1993 jsou tu pochyby o tom, zda je možné takové zařízení provozovat beze ztrát. Primář MUDr. Kvasnička a ekonom Petr Fiala tvrdili, že to jít musí. Nejste v červených číslech? A pokud ne, co děláte se ziskem?

Nikdy jsme nebyli v červených číslech. Vyžaduje to ovšem rozumné hospodaření a „obracet každou korunu“ prostě vyjít s tím, co máme. Snažíme se i personál motivovat jinými prostředky než finančními. Jsme neziskové zařízení tj. „obecně prospěšná společ nost“, tak se zisk vrací do poslední koruny do provozu. A pokud jsou nějaké přebytky, investujeme je průběžně do projektu našeho rozší ření. V současnosti na „Pavilon“ už probíhá stavební řízení.

Jaké novinky chystáte?

Od října se opět vracíme k pravidelným bohoslužbám, tentokrát ale v jídelně budovy LRS Chvaly. Řadě našich pacientů bohoslužby velmi scházely a v Bethesdě jsme se od začátku covidové epide mie až dosud zúčastňovat nesměli. Přesto i během covidu fungoval náš hlavní kaplan Jakub Formánek, který v patřičném ochranném oděvu navštěvoval i pacienty s covidem. Dokonce jsme po domluvě s prim. Hanou Roháčovou z Kliniky infekčních nemocí Nemocnice na Bulovce byli v určité době „covidáriem“ pro jejich infekční oddělení i oddělení dalších pražských nemocnic.

Kde se o vás dozvíme víc? Máte sociální média? Ano, jsme nyní na Facebooku a Instagramu a naše webové stránky najdete na adrese www.chvaly.cz. Pokud by byl v Církvi bratrské zájem, nebyl by problém vydávat pravidelné „Pozdravy z Chval“ jako to bylo v předválečných dobách ředitelky Boženy Jehličkové, kdy jsme ještě byli majetkem žižkovského spolku „Křesťanská služba“. Pravděpodobně tuto roli budou muset zastoupit sociální média. Jisté je, že chceme dávat najevo vděčnost tak, aby byla všude slyšet. Jak se dnes říká chceme být transparentní.

žádostmi. Ale diagnóza je také důležitá. Nicméně bereme i těžké pacienty, např. po mrtvicích. Nemůžeme ovšem brát pacienty s demencí, na to prostě nejsme zařízeni.

LRS kupuje od Církve bratrské pozemky a nemovitosti. Co s tím chcete dělat?

Musíme na nich postavit nový „Pavilon“, do něhož přestěhujeme paci enty lůžkového oddělení v 1. patře Bethesdy, pronajatého od Diakonie CB. Dostali jsme tam výpověď, protože Bethesda potřebuje prostor pro svůj vlastní rozvoj. V původních budovách, které jsou přes sto let staré, budeme dál provozovat jedno rehabilitační oddělení a v další fázi tyto budovy nahradíme novými. Stavět musíme, abychom zajistili odpovídající podmínky pro poskytování péče v budoucnosti.

Jak by

se

dalo práci LRS Chvaly pomoci?

Nepochybně potřebujeme podporu modlitbami, protože od počátku krok za krokem žijeme a pracujeme z milosti Boží, doslova jako zázra kem. Tak s námi můžete předkládat celé toto dílo našemu Pánu. Když jsme začínali, řeklo nám tehdejší vedení Rady CB (Kazatelé J. Kubový a K. Taschner): „Bratři, stavte tady a jednejte, jak uznáte za vhodné, jen od nás nečekejte žádné finance.“ I tak nám některé sbory a jed notlivci z našich sborů posílali peníze. Někdy to byly třeba jen pravi delné dvacetikoruny, ale Pán Bůh pak přidával potřebné miliony.

Je vidět, že se dobré dílo dařilo a daří, když mu Pán Bůh žehná. V současné chvíli bychom viděli jako nejlepší starou lékařskou zásadu, kterou se sami řídíme: „Primum non nocere“ „Hlavně neškodit…“

Dagmar Fialové, náměstkyně ředitele pro ošetřovatelskou péči, se ptal Daniel Kvasnička

VZPOMÍNKA iNform

VZPOMÍNÁM A DĚKUJI

Ve svém životě jsem poznal několik lidí, kteří měli vliv na můj život. Pokud na takové lidi vzpomínám, vybaví se mi jejich tváře, vzpomínky a příběhy. Mezi ty, jejichž vliv byl a pořád je opravdu zásadní, patřil a patří Otto Rusnok, jeho manželka Halina a vlastně celá rodina Rusnokových.

Letos v listopadu uplyne 10 let ode dne, kdy Otta přešel do jiné dimenze života, a tak jsem se rozhodl na něj zavzpomínat. Nejde mi o životopisný portrét, ale o čistě osobní, takže subjektivní vzpomínku na člověka, jemuž vděčím(e) za mnohé.

Poznali jsme se v roce 1983, kdy jsem poprvé při šel do tehdejší modlitebny Církve bratrské v Litvínově. Vypadala ošklivě, naprosto odporovala tomu, co si člověk představuje pod pojmem kostel, ale působila záhadným, a tím pádem přitažlivým dojmem. Otta byl v Litvínově jako laický kazatel a živil se jako jeřábník v místní chemičce.

SBÍRKA NA PODPORU DIAKONIE CB

Vlistopadovém čísle časopisu Brána se pravi delně objevuje článek o Diakonii CB a ani tento krát to není jinak. To první, o čem se chci čtenářům zmínit, je informace o vývoji veřejné sbírky na podporu Ukrajiny. V době, kdy píšu tenhle článek, se od vyhlá šení sbírky dne 24. 2. 2022 vybralo téměř 5,7 mil. Kč. Z toho 4.565.683 Kč zamířilo k organizacím a sborům přímo na Ukrajině nebo do míst, kde se sbory CB starají o větší počet Ukrajinců.

Až budete článek číst, budou čísla jiná, protože mezitím odešleme další peníze na podporu těch, kdo to potřebují. Důležité je, že sbírka pokračuje a alespoň tro chu zmírňuje bolestnou situaci trpících.

Pokud jde o dění v Diakonii CB, máme za sebou v letošním roce dvě důležité události: s Boží pomocí a díky spolupráci přípravného a realizačního týmu jsme zvládli obsahově připravit a zorganizovat pastorálku pro kazatele a jejich manželky. Druhou klíčovou udá

Z prvních návštěv si pamatuji mimo jiné to, že mě Rusnokovi velmi brzy pozvali k sobě domů a začal se odvíjet příběh našeho přátelství. Provedli mě začátky mého duchovního života a byli laskavými průvodci i v době, kdy jsem se seznámil se svou budoucí ženou a v roce 1985 jako velmi mladý vstoupil do manžel ství. Rusnokovi nám byli za svědky a krátce po naší svatbě se během letních prázdnin odstěhovali zpět

lostí je zahájení rozsáhlé rekonstrukce Chráněného bydlení na Xaverově, která začala v červenci letoš ního roku.

V chráněném bydlení žije celkem šest mužů s men tálním hendikepem. Dům, kde se vše odehrává a který je pro naše „pány kluky“ faktickým domovem, byl postaven před 50 lety. Na jeho stavu je to znát a téměř vše potřebuje nutně vyměnit. Proto bylo naším cílem se do něčeho takového pustit a dům totálně zrekon struovat tak, aby mohl další desetiletí sloužit dobré věci. Bylo by asi jednodušší dům zbourat a postavit znovu, to ale nešlo.

listopad 2022

na Slezsko, kde byl Otta kazatelem v Hrádku nad Olší a později v Třinci, Dolní Líštné.

Kdykoli jsem za Ottou přišel, první, čeho se mi dostalo, bylo vřelé přijetí, vyslechnutí a podpora. Nikdy mě nepoučoval a nezdů razňoval, co bych měl, nebo neměl dělat (většinou jsem to dobře věděl). Výsledkem byla hluboká důvěra z mé a naší strany, důvěra, která trvala bezmála dalších 30 let a celou dobu provázela naše přátelství.

Otta byl člověkem, který čekal na Boží cestu a vedení. Možná to byla jeho nejzásadnější charakteristika schopnost a ochota čekat a pak jít i do nelehkých situací. Málokdo si dnes dovede představit, jaké to bylo v 70. a 80. letech v severních Čechách a v jakých podmínkách Rusnokovi začínali. Schopnost jít do nových výzev po nelehkých cestách Ottu a Halinu provázela celý život. Měl hluboký osobní vztah s Bohem, důraz na vědomí Boží pří tomnosti a Kristovu proměňující moc, která dokáže stvořit nové věci. Nejlépe to dokládá věta, kterou pronesl při jedné z návštěv sboru CB v Mostě, jenž vznikl také jeho zásluhou (vznik v 90. letech oddělením od Sboru CB v Litvínově). Věta zněla: „Moje kazatelství je vedlejší produkt mého vztahu s Kristem.“

Otta miloval svou manželku Halinu a své čtyři syny a postupem času samozřejmě i přibývající vnoučata. Domov Rusnokových byl jakýmsi úlem, kde se setkávala rodina, návštěvy a kde se vedly dlouhé rozhovory o životě, Bibli a Bohu. Otevřenost rodiny a velkory sost vůči příchozím byla devizou, kterou do prostoru vnášela Halina.

Otta nebyl anděl ani pan dokonalý. Měl své chyby určitě byly chvíle, kdy bojoval s vlastní netrpělivostí. Jednou, už je to dávno, dokonce rozlámal gramofonovou desku, když měl pocit, že muzika, kterou kluci poslouchali, není ta pravá. Taky docela rád porušoval dopravní předpisy, a když se zabral do rozhovoru, člověk se mohl rozloučit s tím, že odejde podle plánu.

Vzpomínky na někoho, koho máte rádi, jsou určitě vnímány přes pozitivní skla brýlí paměti. Z mého pohledu to ale nic nemění na tom, že Otta svojí schopností nelpět na vlastní důležitosti, odva hou k důvěře v Boží jednání a schopností dávat druhým svobodu a přitom je doprovázet na cestě za Kristem zanechal velkou pozi tivní stopu v mém i manželčině životě.

Jsme za to Ottovi i Halině vděčni a určitě nejsme sami.

P.S. Moc se těším, až se spolu zase potkáme.

ROMAN KYSELA ■

rekonstrukci. Více se o projektu rekonstrukce a činnosti Diakonie CB dozvíte z webových stránek cb.cz/diakonie a cb.cz/diakonie/ lepsi-domov/.

Je třeba také zmínit, že finance z celocírkevní sbírky použí váme i na běžné provozní financování poskytovaných sociálních služeb, které se bez doplňkového financování neobejdou. I na nás totiž dopadá růst cen energií a dalších nákladů.

Na rekonstrukci jsme získali dotaci 4,8 milionu Kč z fondů EU, Operačního programu Praha Pól růstu. Jenže růst cen téměř všeho vedl ke znatelnému zvýšení nákladů na samotnou rekon strukci, ale i souvisejících nákladů v podobě náhradního ubytování pro klienty, stěhování, cen energií atd. Celkové náklady se pohy bují kolem částky 8,2 milionu Kč.

Díky finanční podpoře Prahy 20, vlastním zdrojům z dřívějších darů a nové pomoci konkrétních dárců se nám doposud podařilo získat dalších 0,7 milionu korun, ale stále nám více než 2,5 mili onu schází.

Pokud tedy v letošní sbírce Diakonii CB opět podpoříte, tak podstatná část vybraných prostředků zamíří právě na zmiňovanou

Velmi dobře si uvědomuji, že míra obětavosti mezi členy Církve bratrské je úctyhodná a že oni sami i sbory čelí také nelehké situ aci. Přesto se na vás obracím i letos s prosbou o podporu naší práce. Věřím, že vše dobře dopadne a že v roce 2023 budeme kolaudovat Chráněné bydlení na Xaverově v novém kabátě.

Pokud se někdo chce stát naším pravidelným, např. měsíčním, podporovatelem, informace najde na našich webových stránkách.

Pokud jde o letošní celocírkevní sbírku, platí, že tato sbírka proběhne v listopadu ve sborech CB (podrobné informace ke sbírce budou rozeslány na jednotlivé sbory). Vybrané pro středky sbory pošlou na účet Rady CB a na začátku roku 2023 bude výtěžek sbírky odeslán Diakonii CB.

Děkuji všem, kdo se zajímají o naši práci, kdo nás podporují modlitbou i finančně. Věřím, že to, co děláme, má smysl a že se podílíme na tom, co je součástí Božího plánu.

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE říjen

2022

▪ Nový vikář Lukáš Rejman Na pastorální konferenci se uskutečnil rozhovor členů Rady s bratrem Lukášem Rejmanem, který požádal o přijetí do vika riátu. Rozhovoru se zúčastnil také kazatel sboru v Litomyšli Daniel Kvasnička. Bratr pověděl svědectví o své víře v Krista, studiu teologie i postupném zrání myš lenky vstoupit do vikariátu. Na základě rozhovoru byl Radou přijat do vikariátu od 1. 10. 2022 ve Sboru CB v Litomyšli. Vedoucím vikariátu a mentorem byl jme nován Daniel Kvasnička.

▪ Hlasování a administrace

CÍRKEV BRATRSKÁ iNform

Rada vzala na vědomí, že Sbor CB v Praze 1 – Soukenická potvrdil hlasová ním o setrvání po 8 letech mandát kaza tele Radislava Novotného. Rada ukončuje administraci Sboru CB Praha 2 – Vinohrady Robertem Hartem k 30. 11. 2022 vzhle dem k instalaci nového kazatele – správce sboru Roberta Harta. A dála Rada jmeno vala kazatele Roberta Harta administráto rem Sboru CB v Praze 4 – Šeberov s platností od 1. 12. 2022.

▪ Nový senior seniorátu Střední Čechy a Vysočina Rada byla informována, že kazatel Pavel Paluchník byl seniorátním shromáž děním 13. 9. 2022 zvolen za seniora seniorátu Střední Čechy a Vysočina.

▪ Hodnocení pastorálky na Seči 2022

Rada projednala výsledky ankety s hodnocením pastorálky na Seči 2022. Na zpětnovazební anketu odpovědělo 78 kazatelů a jejich 26 manželek. 46,6 % změna termínu na víkend vyhovuje, 20,4 % nevyhovuje a pro zbylé jsou obě varianty možné. Výběr řečníků hodnotili →

CB V KLADNĚ OTEVŘELA NOVÉ KOMUNITNÍ CENTRUM

Touha sboru po vytvoření důstojných prostor ke shromažďování pro vázela církev od poloviny minulého století. Až v roce 2015, kdy se roz hodlo o koupi pozemku, se ale začala posouvat k realitě. Bylo třeba zdemolovat starou budovu továrny a zahájit spolupráci s panem archi tektem Davidem Wittasskem ze studia Qvarta, jehož návrh se nako nec jevil jako nejlepší.

Realizace začala v roce 2017 z vlastních zdrojů a z půjček od part nerů. Celkem dvakrát musela firma, která vzešla z výběrového řízení, ze stavby odstoupit. Teprve až třetí firmě se podařilo projekt dotáhnout do konce.

V roce 2019 se také cír kev dozvěděla, že může pod statnou část budovy posta vit s přispěním fondů EU, kdy bylo dodatečně po navý šení prostředků ve fondu vyhověno žádosti o dotaci. 11. září 2022 pak byla budova slavnostně otevřena. Bude sloužit jako komunitní cent rum zejména pro část města Kladno-Rozdělov.

Budovu komunitního centra bude Církev bratrská využívat k pravi delným bohoslužbám, klubům pro předškolní a školní děti, setkáváním mládeže, přednáškám, koncertům, ale ve spolupráci s dalšími soci álními službami také k poskytování poradenské činnosti pro seniory, ohrožené rodiny a mládež. V budově má také sídlo Pobočka Diakonie CB, která v Kladně působí již od roku 2013 (individuální sociální pomoc, dluhové poradenství, potravinová pomoc).

Věříme, že komunitní centrum bude místem setkávání lidí z okolí při různých aktivitách a že bude sloužit širšímu okolí.

PASTORÁLNÍ KONFERENCE

kazatelů s manželkami 16.–18. 9. 2022 Kazatel Petr Kučera, vedoucí přípravné komise pro téma pastorálky, nás s jemu vlastní lehkostí tři dny příjemně provázel konferencí kaza telů s manželkami, kterých se v hotelu Jezerka u přehrady Seč vzhle

FRANTIŠEK FLEK, kazatel CB Kladno

dem k posunutí začátku setkání na pátek odpoledne (což sestry vděčně kvito valy) sešlo dosud nejvíce.

Páteční program zahájil člen Rady Roman Toušek (CB Havířov) biblickým pohledem na službu diákonů (jáhnů). Připomenul, že o diákonech se píše jako o těch, kteří také kázali evangelium (Štěpán, Filip).

Zdeněk Kašpárek, kazatel CB Třinec-Lyžbice, v minulosti člen komisí reflek tujících a hodnotících práci vícero sociálních subjektů, zúročil své praktické profesní zkušenosti a položil důraz na duchovní angažovanost diákonů. Dotkl se i zaměstnanosti věřících versus nevěřících v Diakonii. Na kazatele Zdeňka Kašpárka navázal bratr Roman Kysela, současný ředitel Diakonie CB, který za sebe vyjádřil v lecčems odlišné postoje, ale hledal styčné plochy obou přístupů. Provedl nás fundovaně historií práce Diakonie, počínaje areálem Chvaly (Praha Horní Počernice), a motivujícím způsobem prezentoval práci nových středisek Diakonie CB doplněnou bohatou obrazovou dokumentací.

Zazněly další příspěvky ze sborů paralelně provozujících střediska Diakonie s placenými zaměstnanci (např. CB Hranice na Moravě).

Sobotním hostem konference byla gerontoložka doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D., zakladatelka Centra pro studium dlouhověkosti a dlouholeté péče. Přednášela odborně z pohledu sekulárního sektoru přejícího církevním službám.

Odpoledne jsme si mohli vybrat dva z pěti seminářů zaměřených na duševní nemoci, na závislosti (převážně drogové přednášející vedoucí Teen Challenge Petr Král), na domácí násilí, na službu lidem s demencí a na hranice pomoci v oblasti terapie a pastorační péče.

Do obou dnů nás po snídani duchovním vstupem uváděl slovenský kazatel Miroslav Haszics, pracující zároveň ve středisku Diakonie, který provozuje sbor v Bratislavě.

V závěru opravdu zdařilé konference zaznělo velmi silné a povzbudivé svě dectví manželů, kde bratr je kazatelem sboru CB a jeho žena před počátkem man želství onemocněla sklerózou multiplex a je již odkázána na invalidní vozík.

JAN KOČNAR

SETKÁNÍ S ŘÍDICÍM TÝMEM STANICE VELKÁ OHRADA

Rada se setkala se členy Řídicího týmu stanice Velká Ohrada spolu s jejím men torem Pavlem Černým a pražským seniorem Robertem Hartem. Členové týmu připravili prezentaci o fungování svého společenství od jejího vzniku po součas nost s výhledem do budoucnosti.

Velká Ohrada je společenství finančně soběstačné, integrované do CB a pod porující mnohé aktivity církve, zvláště pak diakonské. Rada byla požádána, aby podala konferenční návrh na zřízení Sboru CB Praha Velká Ohrada. Diskuse s Řídicím týmem se týkala i bolestného rozdělení ve smíchovském sboru a nyněj ších vztahů obou společenství. Cílem je ujištění o odpuštění a usmíření. V té věci bude Rada jednat i se Smíchovem. ■

listopad 2022

respondenti takto: 47,3 % jako skvělé, 40,9 % v zásadě dobré, pro ostatní přija telné či zklamání. Organizaci pastorálky hodnotilo 71,3 % jako skvělé, 23,4 % jako spíše dobré a ostatní jako přija telné či zklamání… Rada vyhodnotila pastorálku jako velmi dobrou a rozhodla, že podzimní pastorálky v letech 2023 a 2024 budou opět o víkendu.

▪ Pastorálka v lednu 2023

Rada projednala návrh programu pasto rálky pro kazatele v lednu 2023. Téma bude „O křesťanské naději v časech beznaděje“ podle 1. listu Petrova.

▪ Dětský odbor

Rada schválila doplnění členů Odboru pro práci s dětmi o sestru Blanku Ježkovou ze Sboru CB v Táboře.

▪ Změna vedoucí pobočky Diakonie CB v Brně Rada schválila změnu vedoucí pobočky Diakonie CB v Brně. Místo Noemi Komrskové je novou vedoucí Miriam Kohoutová.

▪ Sbírka Diakonie 2022 Rada schválila termín Sbírky Diakonie 2022 o první adventní neděli 27. listopadu 2022.

▪ Časopis Brána Rada souhlasí v souladu s konferenčním usnesením z roku 2017 se zvýšením ceny předplatného časopisu Brána na 60 Kč / číslo a se zvýšením příspěvku sborů na vydávání časopisu ze sboro vých rozpočtů částkou ročně na 47 Kč za každého člena CB, který sám Bránu neodebírá. Výše příspěvku odráží kumu lovaný dopad míry přírůstku průměrného ročního indexu spotřebitelských cen (inflace dle údajů ČSÚ) a pokles počtu předplatitelů od roku 2017.

iNform listopad 2022

KALENDÁŘ AKCÍ

SPOLEČNÁ KONFERENCE CB: 9. 11. 2022

Hostitelským sborem společné konference CB z ČR

a ze SR bude Bratislava. Duchovní část konference se bude věnovat jednotě: Společně jedni s druhými jedna církev ve dvou zemích; Společně s Ukrajinou jak prohlubovat službu válkou zmítané Ukrajině.

DOROSTOVÁ UNIE

Megasharewoody

Blíží se regionální sjezdy dorostů. Děti i vedoucí se mohou těšit na duchovní programy, chvály, čas s lidmi z regionu, hry, sporty a další.

Severní Morava a Těšínsko: 4.–5. 11. 2022

Severní Čechy: 4.–6. 11. 2022

Praha a okolí: 11.–12. 11. 2022

Sněm DU

Letošní sněm proběhne opět on-line 15. 11. od 19:00. Účastnit se ho budou hlavní vedoucí klubů, kteří jsou členy Dorostové unie.

LEGO PROJEKT

Společná stavba městečka (8 x 3,5 metru) z lega je dobrovolnický projekt CB pro děti ve věku 6–12 let, vstup zdarma. Stavět je možné od rána do večera. Projekt organizuje Dětský odbor CB.

CB Havlíčkův Brod: 7.–13. 11. 2022

CB Horní Krupá: 21.–27. 11. 2022

CB Havlíčkův Brod-Okrouhlice: 21.–27. 11. 2022

CÍRKEVNÍ POMOC UKRAJINĚ

25. studijní den Ekumenické rady církví na téma Církevní pomoc Ukrajině se bude konat 8. 11. 2022 v ústředí ČCE (Jungmannova 9, Praha 1) od 9:30 do 16:00. Akce je určena pro zástupce církví a vedoucí pracovníky církev ních diakonií, kteří se podílí na realizaci pomoci Ukrajině.

a přijmout Boží odpuštění a milost. Záznam tohoto večera je ke zhlédnutí na YouTube kanále sboru. Další Celocírkevní večer chval proběhne 6. listopadu 2022 a pořádají ho sbory CB v Plzni.

Setkání s kaplany Církve bratrské

Rada pozvala na setkání kaplany naší církve a pracov níky, kteří o kaplanské službě uvažují. Kaplani nejprve představili specifickou službu ve věznicích, nemoc nicích, v armádě a také mezi zastupiteli v Parlamentu a Senátu ČR. Poté postupně hovořili o svých osobních zkušenostech ve službě. Rada vyjádřila podporu kapla nům, kteří slouží doslova v první linii, když se každý den střetávají s lidskou bolestí, umíráním, zármutkem, vinou a extrémní zátěží života. Velmi si váží, že do prostředí své služby přinášejí víru, naději a Kristovu lásku. BM

STALO SE

Celocírkevní večer modliteb a chval

16. října 2022 se konal Celocírkevní večer modliteb a chval vysílaný ze sboru CB v Horní Krupé. Zaznělo celkem 16 písní chval v podání místní chválicí skupiny. Večerem provedl kazatel sboru Pavel Homolka a poslou žil také slovem na téma: Komu/čemu sloužím? Během večera zazněla výzva vzdát se modly v našem životě

Ve víru víry

Sjezd evangelické mládeže, který každoročně orga nizuje ČCE, se letos konal 23.–25. 9. v Ostravě. Mezi přednášejícími byla evangelická farářka Saša Jacobea s vyprávěním o zážitcích víry, historička Marie Koldinská s přednáškou o hybridních a informačních válkách či novinář Vojtěch Boháč s debatou nad doku mentem Slunce, seno, revoluce. Program byl také plný hudby, nechybělo improvizační divadlo s představením Jakuba Helebranta (Pastoral Brothers) na téma Sex v Bibli. Moderovanou diskuzi s členkou synodní rady Simonou Kopeckou a aktivistou a vikářem Benjaminem Rollem zajistili moderátoři podcastu Bez filtru (dříve Na dřeň). Akce se účastnily stovky mladých lidí. ■

Číslo 11/2022 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 6. 11. 2022

Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

BOUŘE

Již je šest hodin na večer a my jdeme lesem ku předu. Střelba vpravo nás zuří, šrapnely létají nad našimi hla vami a my stojíme na kraji lesa a hledíme na druhou stranu přes údolí. Na obloze se černají mraky a začíná se stmí vati. Kdo popíše tu hrůzokrásu, jež naše oči spatřují? To nelze vystihnouti. Rána za ranou hučí z děl a kanónů, jejichž pla meny šlehají do výše a k tomu se mísí bouře nebes. Blesk stíhá blesk, hrom duní a veliký vichr vlní korunami stromů a krů pěje deště splývají na hlavy naše. Ó, jak veliký jest Bůh! Jak hrozný v síle své. A přec chce býti Otcem každého, kdo uvěří v Něho.

Nastává hluboká tma a střelba ustává. Co nyní? Jsme dvě setniny vedle sebe, ostatní voje jsou vpravo a vlevo. Jdeme as 1 000 kroků zpět lesem až na vrch a tam jsme nuceni zůstati. Lehneme na kořeny stromů a oddáváme se nejis tému spánku. Však netrval ani dvě hodiny a jsme vzbuzeni ostrou střelbou stranou nás. Snad se Srbové neodváží zpět? Myslíme si a čekáme, při praveni jsouce na všecko. Asi po půl hodině střelba umlká a my jdeme hlouběji do lesa a leháme opět na nerovnou zemi. Zima námi lomcuje, hlad a žízeň trápí a my znovu usínáme. S vroucí modlitbou zaví rám oči a usínám. A ve snu jsem u mé drahé mamičky doma a miluji se s ní, ale musím zpět, zdá se mi, ale já nechci, a tu po mě střílí. V tom procitnu a slyším zase střelbu. Rozednívá se. Zamhouřím oči a Pánu se na modlitbě poroučím. Tu při chází rozkaz, abychom šli přes údolí ku předu. Jsem vyslán jako patrola do blízkých domků, abychom to prohledali, není-li tam nepřítel. Jenom několik žen a dětí ustrašeně vyhlíželo ven. Jeden voják si vzal kus špeku, a tak jsme trochu hlad zahnali. Postupujeme jako brigáda reserva ku předu, kde se ustavičně střílí. Na jednom místě mohu číst Bibli a prosím za povzbuzující verš. Zavru oči a zraky mé utkví na podtrženém verši ve 23. kap. Přísloví. „A vykoná uložení své o mě.“ Ano, věřím, že i dnes, dne 19. srpna ve středu, mne Pán podle uložení svého zachová. Neb On má moc usmrtiti i zachovati. Střely stále létají nad námi a my jsme v hlubokém úvoze. Postupujeme velmi pomalu. V pět hodin večer přišel rozkaz, že musíme být s naším bata lionem dohromady, a proto jsme šli nazpět na jeden vysoký vrch, potmě až do 10 hodin v noci. To není k vypovězení, co

za marše musíme vykonat. A kdyby to bylo po rovině, tedy to ušlo, ale to jsou tak hrozné vrchy, že třeba 5 hodin musíme ho zlézat, než se dostaneme nahoru. Kolikrát si myslím, že již padnu, ale strach před zajetím mne pudí zase ku předu. Stále Pána prosím za sílu k vykonání toho všeho. A Pán mne posi luje na každou chvilku.

Dnes tedy je již 20. srpna a my mašírujeme zase vpřed. Dostali jsme ráno chleba a konservy, tak jsme zase veselejší. Ach, co si navzpomínám na domov, na to pohodlí ve všem. A zde hlad, žízeň, zima, mokro, vedro, prach, celodenní marše ohromnými kopci a nevyspání. Blaze tomu, kdo nikdy vojny nepoznal. Jak často musím Pána prosit za trpělivost u víře, abych nereptal. S br. Víškem často o tom hovoříme a tak se posilujeme. Dnes jsme četli 8. Žalm. „Tito ve vozích, jiní v koních doufají, ale my jméno Hospodinovo sobě připomínati budeme.“ Tak nyní stojíme před hrozivou nocí, v níž má nás napadnouti nepřítel. Vše je ve velikém kvapu. Ležíme ve švarmlinii. Já u víře béřu drahou svoji Bibli a čtu Žalm 25, v němž je tolik potěšení. Já vím, že jsem nehoden lásky Boží, ale Pán Ježíš je mojí záštitou, mým hradem vysokým, mojí útě chou, jen na Něho očekávám. On mne ze všeliké lsti vysvobodí a bude se mnou. A proto se nebojím. Oddávám se Pánu i této hrozivé noci. Poroučím Jemu své miláčky doma. Poroučím mu duši svoji. V Něm je můj pokoj. Jeho jsem živ i umírám. Amen. Psáno dne 20. srpna 1914 večer.

Je opět jitro dne 21. srpna v pátek, a my tu noc, jež se nám tak hrozná zdála, šťastně přečkali neb nepřišlo to, co jsme oče kávali, nýbrž jsme mašírovali zpět ku Drině. Šli jsme celou noc s malými odpočinky. Též jsme šli přes město Loznici, která byla dobyta. Ach, ten smutný pohled, není k popsání, ty obrazy hrůzy a zkázy. Domy pobořeny, shořeny, vydrancovány. Skoro bych zvolal jako prorok Jeremiáš: Ach, město poklidné jest učiněno jako vdova. Kdo bude jednou vydávati počet z toho? Cesta jest smutná, všude zápach ze zdechlin zvířat, zaházeného masa i mrtvol lidských, jež jsou jen na vrchu zahrabány aneb i na vrchu půdy jen leží.

příště: Zpátky v Bosně

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, devátý díl

ZÁVISLOST

autentické svědectví manželů

Honza stál u automatu zády k Marušce. Nevnímal ji. Všechnu jeho pozornost poutala hra, která před ním běžela na monitoru. Připadal jí jako fanatik. Cítila beznaděj. „Jendo, pojď domů,“ prosila ho skoro s pláčem. Neslyšel ji. Vzala ho za ruku a snažila se ho od automatu odtáhnout.

Nepomohlo to ani na to, aby se na ni podíval. Dál zíral na obrazovku a co nejrychleji se jí snažil vysmek nout – zatímco mu držela ruku, tak mu utíkaly šance na výhru!

„Jendo, prosím…“ Znělo to naléhavě. Musel ji slyšet.

„Ještě chvilku, já ty peníze vyhraju zpátky!“

Bylo to marné. Ta bedna pohlco vala jeho další výplatu. Jejich živobytí. Nemělo smysl, aby v tom potemnělém, kouřem zamlženém pajzlu v kraválu potulných kolotočářů čekala, že Jendu ten barevný kužel světla z obrazovky, kterým jako by byl očarován, sám pustí. Bude tam zase až do zavíračky nebo do té doby, dokud bude mít do automatu co hodit. Jako pokaždé.

Věděla, že zpátky nevyhraje nic. Nikdy se nestalo, že by přišel a řekl: „Vidíš,

tentokrát jsem vyhrál, tady máš peníze.“ Nikdy. Ale další měsíc tam šel s výpla tou zas.

Venku bylo sychravo a ulice byla prázdná jako Maruščina duše. Pane Bože, prosím tě, pomoz mu! Je jak uhranutej, vždyť to není on! Prosím tě, vrať mi ho zpátky… jak dlouho jde tohle vydržet? Já to sama nezvládnu! Co bude dál? Z čeho budeme žít? Bože, kde jsi?

Kolik let to už takhle je? Devět? Deset?

Jo, to bude už aspoň deset let. Trvá to už strašně dlouho.

Už si skoro nevzpomíná, jaké bylo jejich manželství předtím, než to začalo být takhle těžké. Ale pamatuje si, jak se to provalilo. Banálně a nevyhnutelně. Přišla upomínka za nezaplacenou elek třinu. Za celý rok. Byla to pálka, už hro zili exekucí. Nejdřív si říkala, že to musí být nějaký omyl. Měli s Jendou platby

z CB zpracovala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

rozdělené tak, aby všechny byly každý měsíc pokryté – Maruška ze svého účtu platila nájem, Jenda měl z toho svého platit elektřinu, pojištění a spoření. Když na něj uhodila, tak se přiznal – šel do herny a na účtu mu nezbylo nic. Marušce najednou zapadly do sebe všechny ty střípky nezodpovězených otázek a pochybností, na které narážela během celého toho roku a které se všechny točily kolem jedné otázky: Jak to, že máme najednou problém vyjít s penězi? Tehdy jim s tou elektřinou pomohli pří buzní – dali Marušce polovinu dlužné částky. Tehdy se tu katastrofu povedlo odvrátit. Ale byl to teprve začátek.

A mělo to nedozírné dopady. Chodil tam po každé výplatě. Někdy ji tam nechal z poloviny, někdy celou. Někdy ho nezastavilo ani to a půjčil si, aby tam mohl hodit další mince. Když mu v bance odmítli otevřít další úvěr, začal s neban kovními půjčkami. Dluhy rostly už jen růstem úroků, ale Jenda neměl ani na zaplacení toho, co si půjčil. Dostal se na šikmou plochu a nebyl schopen se na ní udržet. Klouzal dolů a neuměl ten sešup zastavit. Kolikrát si řekl, že už hrát nebude… ale nefungovalo to. Bylo to sil nější než on a všechna jeho rozhodnutí. Bylo to ďáblovo pokušení. Přesvědčivé, lákavé, neodolatelné.

Tak se naučil házet to za hlavu, jako by ty problémy neexistovaly.

jako na chudáka, který se trápí – a kte rému stejně nemůžou pomoct. Nikdo to za ně nezaplatí, tak jaký by mělo smysl jim to říkat? Propadli se do chudoby, ale je to jejich chudoba. Ani si nepamatuje, kdy měli naposledy Vánoce. Všechno se to slilo do jednoho nepřetržitého, kaž dodenního zápasu, aby měli aspoň na chleba. Nikdo z těch křesťanů, kteří si žijí ve svých jistotách a děkují za ně Bohu, se neumí vžít do toho, co prožívá. Tak jak by jí mohli pomoct?

Nad tíhu celé té situace byla těžší její samota.

„Jendo, ty, takovej hubenej, a hraješ! Kdybys to radši dával do jídla!“ Místnost ztichla. Podívali se na něj všichni. Všichni! Někteří s údivem, někteří nevě řícně, někteří sklopili oči, protože už to věděli, a ta chvíle Jendova veřejného zostuzení byla jim samotným nepří jemná. On, křesťan, který s nimi mlu vil o Bohu, jako o někom, koho zná, je závislý na automatech! Najednou měl cejch gamblera. Takhle nahlas a přede všemi kolegy v práci to šéfová přece říkat nemusela! Zahlédl ji v hospodě a věděl, že si všimla, že hraje, ale že to tak proflákne, to si nemyslel.

Na chvíli se viděl jejich očima – a cítil stud. Jo, byla to ostuda. Teď to viděl jasně. Asi má fakt problém.

Na začátku to tak ale nevypadalo. Prostě šel s kamarádem na pivo a v hos podě ho zaujali lidi u automatu. Jen si to chtěl zkusit. Vypadalo to zajímavě – dalo se tam vyhrát! I když napoprvé prohrál víc, než vyhrál, ta představa, že příště vyhraje, ho tam přitáhla zas. A zase pro hrál, znovu a znovu prožíval zklamání z té prohry. Bylo mu těch peněz líto, ale stejně tam šel zas. Měl novou práci a cesta domů vedla kolem téhle hospody. Vždycky si říkal, že to bude jen na chvíli, že třeba dneska vyhraje to, co minule prohrál, a vždycky ho to pohltilo. Přestával nad tím mít kontrolu.

Dál chodil do sboru, dál se tam mod lil s lidmi. Měli ho tam rádi, věděl to. Ale tohle neřekl nikomu. Byl přesvědčen, že to zvládne sám.

Maruška seděla u stolu s hlavou v dla ních. V uších jí zněla slova její známé. „Věčně ho vidím u automatu.“ Bylo jí trapně. Pokaždé, když se tohle téma ote vřelo. Ale co s tím?

Před ní leželo další rozhodnutí o exe kuci a výhrůžka soudem. Sotva co zapla tila aspoň něco, aby jim zase zapnuli elek třinu. U jednoho soudu už byli. Dluhy narostly na tři čtvrtě milionu. Elektřina, paušály, pojištění, půjčky. Už dávno to přerostlo jakékoli možnosti, aby to spla tili, jejich dluh už byl mimo jejich kont rolu a žil si svým vlastním životem. Jako Otesánek kynul už jen nesplacenými úroky. Cokoli by do toho systému vho dila, bylo by jako sklenice vody do hlado vého požáru. Přijdou o všechno.

Už nemohla. Nevěděla, co má dělat. Nemělo to řešení. Bylo to jak valící se moře, proti kterému stála sama. Jen ona a její modlitby, její volání o pomoc k Bohu, protože k nikomu jinému si volat neodvážila. Co by na to ve sboru řekli? Styděla se za to, litovala Jendu, jak by se na něj všichni dívali, nechtěla to. Měla ho ráda. A nechtěla ani, aby se na ni dívali

A to moře se valilo dál. Jenda proti tomu nic neudělá. Je mimo, nedá se s ním rozumně mluvit, nedochází mu, jak vážné to je. Jestli něco neudělá ona, tak ji to smete. Už teď se to trápení zdá nad její síly.

Bože, ale nad Tvoje síly to přece není. Ty jsi stvořil svět, nic není nad tvoje síly. Tak zasáhni, prosím! Udělej něco, aby se to valící moře zastavilo. Udělej něco, aby se Jenda z toho očarování probral. Udělej něco a zachraň naše manželství, naše byd lení, náš život. Prosím.

V zámku zarachotil klíč. Je doma.

Otevřel dveře a uviděl světlo z kuchyně. Maruška ještě nespí. Tiše seděla u stolu, na kterém ležely papíry. Zase upomínky, pomyslel si spíš unaveně než s pocitem nějaké zodpovědnosti. Ale to trápení, které na své ženě viděl, se mu k srdci dostalo. Jo, za to můžu já. Nechtěl jsem to tak, ale děje se to. Trápí se.

„Sedni si,“ řekla to tiše, ale rozhodně. Neplakala, nezlobila se… Něco bylo jinak.

Pomalu si sedl na židli u vedlejší hrany stolu.

„Jestli s těmi automaty nepřestaneš, tak podám žádost o rozvod. Vyber si, Jeníku: buďto já, nebo automaty.“

Byla neděle a ve sborové budově ještě byli lidé, kteří se po bohoslužbě zapo vídali. Kazatel i Jenda seděli v kanceláři a z chodby k nim doléhal vnější ruch. →

Kazatel naslouchal Jendovu vyprávění a nevypadal znechuceně, pohoršeně ani vyděšeně. Nehleděl na něj jako na vyvr hele, jak to Jenda zažil v práci. Soustředil se na jeho slova a mlčel. Jen občas pře

„Pojďme to přinést před Boha, Jendo. Bůh nám ukáže, co s tím. On určitě má nějaký plán, jak z toho ven.“ Začali se modlit. Něco se začalo dít. Dovnitř té tmy začalo proudit světlo. Bylo to jak

ještě pět let chudoby, kde třicet procent z toho, co oba, i Maruška, vydělají, půjde na splácení dluhu, bude jim za pět let zbytek dluhu smazán a budou z toho venku. Je to jediná šance za život, víc krát člověk osobním bankrotem svoje dluhy řešit nemůže. Alternativou bylo splácení části dluhu, zatímco by jeho zbytek dál narůstal – a nakonec stejně pád na úplné dno. Věděli, že tu šanci nesmí promarnit.

A kazatel se Jendy každý týden ptal a Jenda věděl, že se za týden zeptá zas, tak do herny opravdu nešel. Tu touhu tam jít překonával s Boží pomocí mizela během modlitby. Věděl to nade vší pochybnost – to Bůh mu pomohl.

rušil Jendu nějakou otázkou, jejíž odpo věď měla přinést víc světla do toho, co právě řekl.

Jenda skončil. Bylo to venku. Na jednu stranu to byla úleva. Jako by se tíha toho břemene, co nesl, rozdělila. Nechtěl Marušku ztratit. Ta hrozba byla najed nou tak reálná a tak blízko, že to zasáhlo i tam, kam se s prosbami ani se slzami dostat nemohla. Nebylo pochyb o tom, že to myslela vážně. Vůbec si neuměl před stavit, že by o ni přišel.

Kazatel chvíli seděl v naprosté tichosti. Zdálo se, že někde uvnitř mluví s Bohem. Tak co přijde? Odsouzení? Kázání o tom, jak se měl Jenda chovat? Lítost, že nemůže pomoct?

inzerce

Pronajmu byt 2+1

v Benátkách nad Jizerou.

Volný bude od 1. 1. 2023, zájemci volejte na tel. 721 728 161.

jarní ráno do zmrzlé zimní noci. Přišlo tání. A Jendovi se oči začaly rosit slzami.

Rozjelo se to. Začal Boží plán záchrany.

Jenda kazateli slíbil, že už do herny nikdy nevkročí a že mu bude každý týden na jeho otázku, jestli to ustál, odpoví dat pravdu. Že se spolu budou dál mod lit a hledat řešení jednotlivých dílčích problémů.

Maruška dostala přístup ke všem rodinným příjmům a platby, které dřív byly na Jendovi, teď zajišťovala sama. Mezi známými se našli lidé, kteří před léty zažívali totéž a kteří byli ochotni pora dit. Jenda a Maruška se dozvěděli, že exis tuje cosi jako osobní bankrot.

V práci jim zaměstnavatel poskytl podnikového právníka, který je seznámil s průběhem osobního bankrotu a začal se nastavovat proces oddlužení. Všechny pohledávky, půjčky, dluhy, exekuce, všechny papíry od věřitelů – všechno to dali na jednu hromadu. Domluvili se na splátkovém kalendáři. Když vydrží

Lída se na Marušku dívala dlouze a pozorně. Už delší dobu se jí nelíbilo, jak vypadá. Pohublá, bledá, vyčerpaná, bez úsměvu, vyhaslá. Žádný viditelný důvod tu nebyl – Jenda už roky na auto mat nesáhl, oddlužení proběhlo hladce a konečně mohli žít normálně jako každá jiná rodina. Spřátelili se, když ten proces oddlužování začal. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho se tehdy s celou situací Maruška prala sama – bez modlitební a psychické podpory sboru, bez možnosti se svě řit. Už uznala, že to tehdy byla chyba. Společenství je důležité a jeho pomoc nezastupitelná.

„Tak to, Maru, vyklop. Co se děje?“ zeptala se Lída přímo.

A Maruška se rozbrečela. Už to nedá vala ani fyzicky, tak byla unavená.

Celý ten příběh začal vlastně hezky. Jako přátelství. Ale teď, po dvou letech…

„Jdu k Ireně,“ řekla Maruška Jendovi a odešla k sousedce. Byla to dobrá kama rádka, vídaly se velmi často. Kafe, spo lečné nákupy… Když šla Maruška domů, stavila se u Ireny – někdy na celé hodiny, protože Irča ji poprosila o nějakou pomoc. Někdy u ní dostala i jídlo. Však co, příště zas ty dáš něco mně, říkala jí Irena. Jo, Maruška se nikdy nechtěla cítit dlužná.

Tak Irče občas i ten nákup zaplatila. Pak jí ho platila často. Asi každé přátelství něco stojí, říkala si Maruška, i když se v tom už necítila dobře. Tohle stálo hodně. Čas, který by raději strávila s manželem, peníze, které jim pak chyběly, odpočinek, který prostě nebyl. Když jednou nepři šla, byla Irča tak zklamaná – a v Marušce zůstal pocit viny. Přerůstalo jí to přes hlavu. Chtěla z toho vztahu pryč, ale měla strach z Ireniny reakce. Nejednou šla z noční ráno k ní na kafe a zůstala tam do poledne, protože Irča potřebovala vyžehlit ohromnou kupu prádla. Domů Maruška přicházela fyzicky vyřízená a s pocitem vnitřního vzteku na sebe samu, že dělá něco, co dělat nechce. A doma viděla Jendu, který celou situací viditelně trpěl. Už zase spolu byli málo, už zase začínali mít problém s penězi.

Člověk musí chtít sám

psychoterapeut v Terapeutické komunitě Vršíček v Litohlavech u Rokycan

Všechny druhy závislostí, ať už se jedná o závis lost na drogách, na kouření, na automatech, alkoholu, mají několik společných rysů. Hlavním z nich je nějaký druh destruktivního vlivu. Zásadním je destruktivní vliv na vztahy s vlastní rodinou, vliv na psychiku člo věka, zvláště jsou-li návykovými látkami drogy, léky či alkohol, a destruktivní vliv na somatickou stránku osobnosti – na tělo. V životě závislého člověka se časem a vývojem závislosti objevuje celá škála destrukce. Když se návyk stane skutečnou závislostí, začíná se rozpadat život.

Dalším společným rysem závislostí je zanedbávání jakýchkoli jiných zájmů, člo věk zanedbává své blízké, své přátele, své koníčky, nakonec i zaměstnání a sou středí se jen na užívání nebo získávání návykových látek. Postupně se propadá na dno.

„Tak to přece je – jak říká Irena, ne? Musím jí pomoct, protože jsem kama rádka, ne? O tom přece přátelství je, ne?“

„Ne, Maru, není,“ řekla klidně, ale naprosto rozhodně Lída. „Zneužívá tě. Je zdravá, má doma skoro dospělou dceru ale dřeš tam ty. Ty máš podlomené zdraví, svoji vlastní domácnost a vztah s manželem – to je tvoje zodpovědnost před Bohem. Ne domácnost tvé sousedky a její potřeby. Když ti dá kafe, neznamená to, že ty jsi povinna zaplatit jí nákup. Když tě pozve na oběd, ty máš plné právo říct, že chceš obědvat s manželem. Opravdová kamarádka se kvůli tomu nemůže zlo bit. Půjdu za ní s tebou. Neboj, nezkřiví ti ani vlásek.“

Irena se nejdřív hodně zlobila, později prosila, a nakonec – byl klid.

Bože, děkuju ti, že mi ukazuješ, jak důležité jsou vztahy v církvi! Za modlitby mých přátel tam, za jejich pohled, názor, radu, pomoc. Je to jak záchranná síť, která nenechá člověka padnout. Děkuju ti, že jsi skrze ně zachránil naše manželství i nás samotné. Děkuju ti za ně.

Více než deset let působím v terapeutické komunitě, do které přichází právě ti lidé, kteří se dostali na úplné dno, a chtějí se z toho dostat. Léčba závisí na vůli člověka – sám musí chtít změnu a musí projevit zájem napsáním motivačního dopisu a životopisu. Když v následné komunikaci vidíme, že to myslí vážně, je naší další podmínkou pobyt na detoxifikační jednotce v nějaké nemocnici (týká se to lidí závislých na drogách a alkoholu). Tam stráví většinou několik týdnů, kvůli vyloučení následných vážných zdravotních problémů, takže k nám už přichází čistí – musí mít negativní test na přítomnost návykových látek v krvi.

Způsobu, jak vnímáme léčbu, říkáme bio-psycho-socio-spirituální model. Pobyt v komunitě trvá jeden rok. Ti lidé tady žijí, starají se o všechno – sami si vaří, uklízí, starají se o zvířata, mají rozdělené funkce, účastní se pracovní terapie, absolvují psychoterapeutická sezení, arteterapii… a v této struktuře hraje roli i spiritualita.

Ta je ryze dobrovolná. Zřizovatelem střediska je Diakonie Evangelické církve meto distické, takže k nám dochází farář ECM na skupinová sezení, kde si s klienty povídá o existenciálních otázkách smyslu života, otázkách viny, odpuštění, svobody apod. Klienti také mají možnost navštěvovat nedělní bohoslužby a biblické hodiny. Program komunity stojí na vzájemné podpoře lidí ve skupině ve snaze zvládnout abstinenci. Budují se tam vztahy, které by se daly nazvat jako rodinné – skupina buduje „teplo rodinného krbu“ – a které vytváří bezpečný prostor, nutný pro roz voj člověka. Lidé, kteří k nám přichází, se obvykle nachází na životní křižovatce, v psychosociální nebo existenciální krizi. To je ten moment, kdy intenzivně hledají nový směr života. U nás mají pak celý rok na to, aby o tom přemýšleli a hovořili s ostatními lidmi v komunitě. Kromě terapeutického týmu je farář dalším, kdo jim v tom může pomáhat. Rozvíjet se v oblasti spirituality je potřeba každého člo věka, nemusí to být zrovna křesťan. Ale naše nabídka je spiritualita křesťanská. Naše centrum se nachází na úpatí kopce Vršíček, na kterém stojí barokní kaple, postavená v 18. století městem Rokycany z vděčnosti za to, že se městu dva krát vyhnula morová rána. Pro nás je v tom symbolika, protože i závislost je svojí destruktivitou jakási „morová rána“.

MILOSLAV ČECH,

S CÍLEM ZAŽEHNAT STARÉ KŘIVDY

text DANA POHANKOVÁ foto IVA ELLRODT a PETR FROLÍK

Druhý zářijový víkend hostil zámek Depold v Kanicích na Domažlicku Česko-německé dny. Jde o největší akci roku a současní majitelé, manželé Marie a Petr Frolíkovi, tak chtějí zlepšovat vztahy, které byly na obou stranách hranice historií pošramocené. Akce se řídí mottem, že smutné válečné i poválečné události nemají být zapomenuty, ale odpuštěny.

Aje to tady, říkám si v pátek večer, kdy se na zámku scházíme v hodovní síni s několika dalšími organizátory nebo dobrovolníky akce Česko-německé dny. Ty chtěl majitel zámku Petr Frolík připravit už minulé dva roky, ale kvůli covidu byl nucen první ročník akce odložit až na letošek. Protože loni jsem s Frolíkovými začala na zámeckých akcích spolupracovat a pomáhat se vším od akcí až po vyřizování dotací k opravám, zůstala nakonec organizace prvního ročníku na mně.

Nedlouho poté, co Frolíkovi ruinu zámku v roce 2014 koupili a pustili se do jeho oprav, dostali povo lání do budování česko-německých vztahů a smíření. Až zpětně se ukázalo, že právě zámek je pro to ideál ním místem, protože je s historií česko-německých vztahů více než spjatý. Momentálně budova ještě není ve stavu, kdy by zde mohla být stálá expozice, ale není problém zde připravovat akce pro veřejnost. Kromě mnoha brigád probíhá každý rok ochutnávka cizokrajných vín nebo různé cyklistické výlety. Letos jsme také poprvé pořádali křesťanský denní tábor pro děti nejen z okolí. Česko-německé dny jsou jedna z posledních akcí sezóny, ale také ta vůbec největší, která nese vizi jeho současných majitelů.

V pátek ještě s dětskými pomocníky dokonču jeme poslední přípravy – rozmisťujeme výstavní panely, uklízíme místnosti, instalujeme samoob služný obchůdek. Na poradě si rozdělujeme úlohy a práce na příští den. Je potřeba, aby jeden člověk byl vždy v infostánku u vstupu, kde bude také vydávat odměny dětem, které namalovaly obrázky zámku. „Kdo by chtěl hlídat zámeckou knihovnu?“ hledám na poradě dalšího dobrovolníka. Toho se naštěstí ráda ujímá Němka Magda, která zásadní části knihovny rozumí nejlépe, protože ji celou katalogizovala.

Dále projíždíme s Petrem Frolíkem a Pavlem Neústupným všechny nejdůležitější části pro gramu, ať se sjednotíme na tom, kdo kterou část uvádí a má na starost. Pavel se vztahy Čechů a sudetských Němců zabývá už několik desetiletí od doby, kdy v roce 1968 emigroval do Německa, kde se mu právě od vystěhovaných sudetských Němců dostalo velké pomoci. Během soboty hraje Pavel významnou roli, protože má na starost obě přednášky a je také dárcem více než šesti set pade sáti svazků Knihovny smíření Čechů a sudetských Němců, která se bude slavnostně otevírat.

Žádná zášť vůči Čechům Přestože v sobotu začíná program až v půl desáté prohlídkou zámeckého parku, už před

tím je všude rušno. S radostí se dívám, jak se každý pouští do příprav toho, co dostal na starost. O hodinu později na německou prohlídku parku dora zili vzácní hosté, tři potomci šlechtické rodiny von Pergerů, posledních maji telů zámku, kteří byli jakožto Němci po válce odsunuti. Zároveň se postupně roz jíždí Davidův stánek, akce s modlitbami a chvalami, která po celou sobotu pro bíhá v horní místnosti zámku a je ote vřená i pro všechny návštěvníky. Protože probíraná historie poválečných událostí a česko-německých vztahů je velice těžké téma, jsme za duchovní podporu těchto služebníků opravdu vděční.

Zámek Depold v Kanicích

Program na sebe rychle navazuje, ani se nenaději a je zde hlavní přednáška, která se věnuje zatčení a věznění Eduarda von Pergera (jednoho z posledních maji telů zámku). Na přednášku přišlo i něko lik lidí z vesnice. Jak poznamenal majitel zámku Petr Frolík v následující panelové diskuzi: „My jsme tady v Kanicích jako náplavy, jsme tady teprve sedm let, ale kdykoliv přišla řeč na von Pergery a na vzpomínky místních lidí, tak jsme sly šeli jen hezké věci a nostalgii.“ Přestože přednáška popisuje velké křivdy spáchané přímo na rodině von Pergerů, z panelové diskuze od jejích potomků zní jen slova plná přátelství. Nejmladší dcera Eduarda,

dnes 82letá Felicitas, potvrzuje, že v jejich rodině nikdy nebyla vůči Čechům žádná zášť: „Já jsem tento příběh nikdy nečetla, dneska jsem ho slyšela poprvé. Můj otec o tom nikdy nemluvil, nikdy neřekl žádné negativní slovo o Češích…“ Také Eduardův vnuk Hubert dodává: „Moje maminka odmítala různá sudetská setkání, pro tože se tam vždy našel někdo, kdo řekl, že by měli sudetští Němci dostat majetek nazpátek a Čechy vyhnat, a s tím naprosto nesouhlasila, protože bezpráví nemůže být řešením jiného bezpráví.“ Přednáška i následující panelová diskuze se skutečně dotýkají hlubokých témat umocněných provázaností celého tématu s tímto mís tem a přítomnými lidmi.

Bůh zde jedná

Po diskuzi naštěstí není další program a následuje už večeře, takže máme všichni prostor pro vstřebání celého zážitku a pro brání témat s ostatními. Jdu se ještě podí vat na Davidův stánek, který by měl pomalu končit. Chvíli se ponořím do mod liteb a písní. „Bůh zde jedná, několikrát jsme vnímali, že se v duchovním světě něco děje,“ říká mi na odchodu David, který si vzal stánek na starost. „Někteří chváliči si mohou vzít na starost i chvály na nedělní shromáždění, včetně německých písní,“ oznámí mi následně a mně spadne kámen ze srdce, že i tohle se vyřešilo.

INFOBOX

Dostal jméno po prvním písemně doloženém majiteli středověké tvrze, jejíž historie sahá až do 13. století. V 18. století došlo k přestavbě staré tvrze na zámek, který následně často střídal majitele. V druhé polovině 19. století koupili zámek Škodové a nakonec zde skončila rodina Johanny Škodové, která se vdala za německého barona Eduarda von Pergera. Pergerovi na zámku žili až do roku 1945, kdy byli po válce vyhnáni a zámek byl zabaven. Za komunismu zámek sloužil pro účely dětského domova a v 80. letech také vojákům. Po revoluci jej koupili soukromí vlastníci, kteří však zkrachovali a zámek následně ležel 20 let ladem, což urychlilo jeho zkázu. Současní majitelé Frolíkovi budovu koupili v roce 2014 v dezolátním stavu a postupně ji opravují, aby mohla sloužit Bohu i lidem.

Jdu připravit projektor a zvuk na večerní promítání filmu Krajina ve stínu. Pro mě osobně bylo těžkých témat již dost, film proto raději vynechám a jdu česko-německé přátelství budovat poví dáním s českými i německými přáteli.

Přestože mnoho návštěvníků odjelo už v sobotu domů, příjemně mě překvapí počet lidí, kteří v neděli ráno dorazili na bohoslužbu. Ve chvalách se můžeme i v různých jazycích sjednotit a kázání, které má David Loula, nás nabádá k dal šímu budování přátelství, které bude hradbou proti budoucímu nepřátelství. Věřím, že první ročník Česko-německých dnů nebyl zároveň ročníkem posledním a budeme na něj moct za rok navázat.

PŘESTAŇTE!

ptala se LUCIE ENDLICHEROVÁ překlad

MARKÉTA ŠKROBÁKOVÁ

foto 24-7PRAYERUSA.COM a ARCHIV BRIANA HEASLEYHO

Jak si v dnešním uspěchaném světě najít čas na chvíle ztišení s Bohem? Jaký dopad to bude mít na náš život? Má mít v křesťanském životě místo meditace? O tom všem si povídala Lucie Endlicherová s Brianem Heasleyem.

Vaše kniha se stejně jako kurz, který ve dete, jmenuje „Be still“. Tohle bude povídání o výzvě „Be still“, o zklidnění, o vstupování do Boží blízkosti. Znamená „Be still“ pasivitu? Co vlastně je „Be still“? Vycházíme ze Žalmu 46,11, kde se píše: „Přestaňte! Vězte, že já jsem Bůh!“ („Be still and know that I am God.“). Žalmista nás vybízí ke ztišení, abychom mohli více poznat a pochopit Boha. Žijeme v šíleném, uspěchaném světě, kde se pořád něco děje, a i my křesťané jsme často zaneprázdněni. Ztrácíme schopnost ztišit se, být s Bohem a modlit se. Ale jako křesťané takto žít nemáme. Jeden františkánský mnich říkával, že verš „Přestaňte! Vězte, že já jsem Bůh!“ je vstu pem do modlitby.

Znamená tudíž „Be still“, že z chaotického světa odejdu, oddělím se od něj – a pak se po nějakém čase vrátím?

To je vážně dobrá otázka. Podle mě to znamená vytvářet si v každodenním životě momenty zti šení. Jako křesťan nechci od světa utíkat, pro tože v něm chci jako křesťan žít. Je to spíš jako dýchání. Potřebuji se nadechnout Boha, v mod litbě nebo ve ztišení, a když pak jdu světem, chci ho vydechovat na lidi kolem sebe. Neříkám, aby chom se před světem zamykali doma, nicméně

při kontaktu se světem potřebujeme mít pevný duchovní základ, který nevznikne při nedělním kázání, ale buduje se pomocí osobních ztišení s Ježíšem.

„Be still“ je tedy taková pozvánka od Boha k tomu, aby se k Němu člověk přiblížil, ale přemýšlím o tom, jak tohle pozvání zaslechnout v našem rychlém, uspěchaném světě…

Po stvoření světa se Adam a Eva setkali s Bohem v zahradě. V Genesis 3 se píše, že se s Bohem procházeli po zahradě za denního vánku. Hebrejský výraz „procházeli se s Bohem“ doslova znamená „procházeli se pro radost“. Každý den měli vyhrazený čas, kdy se procházeli s Bohem. Pro mě ta otázka začíná už u toho, kde je moje zahrada, kde je místo, kde se můžu sám setkat s Bohem. Ráno je mojí zahradou křeslo s Biblí a šálkem kávy. V této životní etapě, kdy je mi přes padesát a moje děti už nebydlí doma, je pro mě nevýslovnou radostí mít každé ráno nerušený čas s Bohem. Ale pro někoho jiného může jeho tichý čas s Bohem znamenat ven čení psa nebo cvičení v posilovně, možná během odpoledne nebo třeba večer v posteli. Je potřeba najít si „svoji zahradu“. Když Ježíš učil učed níky, jak se modlit, řekl jim, aby si našli místo vskrytu. Každý z nás je dost kreativní na to, aby našel místo, kde bude moct být s Bohem. Můj kamarád denně dojížděl do práce, a tak si udě lal modlitební místnost ze svého auta. Vždycky říkal, že jeho auto je jeho svatyně. Někteří mí přátelé tráví čas s Bohem v posilovně při zve dání činek. Já moc neuzvednu, ale když zvedám činky, pozvedám s nimi k Bohu i své dva syny. Proměňme naše každodenní činnosti ve chvíle ztišení a modlitby.

BRIAN HEASLEY

Mezinárodní vedoucí Modliteb 24-7. Pracuje také pro modlitební eku menické hnutí Thy Kingdom Come. Dlouhou dobu vedl se svou ženou misijní a modlitební službu na ostrově Ibiza, kterou také založil. Vydal několik knih, jeho poslední se jmenuje Be Still

– A Simple Guide to Quiet Times, která se věnuje duchovnímu kreativnímu ztišení. Brian sdílel myšlenky ze své knihy i ve stejnojmenném kurzu, který je zdarma ke zhlédnutí na stránkách 24-7prayer.com.

Můj čas s Bohem se během různých období života mění. Čas ve ztišení, který mívám teď, je jiný, než když jsem byl mladší. Důležité pro mě je, aby to bylo záměrné, protože když si řeknu, že zti šení přijde samo od sebe, nikdy se ho nedočkám. Dokonce si píšu do diáře,

že mám schůzku s Bohem. Rozptýlení je mnoho, ale myslím, že většina z nás má prostor být na chvíli sám s Bohem. Průměrný člověk stráví denně 115 minut na sociálních sítích. Přečíst Bibli za rok by denně zabralo 15 minut. Většina křes ťanů Bibli za rok nepřečte, ale sledovat

nová videa na YouTube a procházet Facebook zvládají. Je to o prioritách. Jako křesťané si často ceníme toho, co děláme, a děláme to, čeho si ceníme. Pokud si cením vztahu s manželkou, budu s ní trávit čas, mluvit s ní a naslou chat jí. A stejné je to i pokud si cením svého vztahu s Ježíšem. Někdy se ale příliš snadno necháme rozptýlit věcmi okolo nás.

Co můžu očekávat, když se chystám přicházet k Bohu, když vstupuji do jeho blízkosti?

Má to opravdu hodně pozitiv. Ďábel se nás často snaží odradit pocitem viny, že se nemodlíme dost. Bůh se Adama a Evy v zahradě ptal: „Kde jste?“ Vševědoucí Bůh tím ale nemyslel, kde jsou, ptal se na stav jejich srdce. Bohu na stavu našeho srdce velmi záleží. Čas ve ztišení s Bohem nám přináší pokoj, sílu, pocit, že mi někdo naslouchá, ujištění, že nejsem sám… A je toho ještě mnohem víc. Někdy se mod lím, mluvím s přáteli a čtu Bibli, a plním si tak srdce Božím slovem. Ale někdy mám pocit, že mám srdce naplněné Instagramem. Během covidového loc kdownu zažívalo mnoho lidí těžké chvíle, protože jim chyběla nedělní setkání církve.

Jak ale může naše víra přežívat na jed nom jídle za týden? Musíme se naučit svou víru krmit. Mám moc rád nedělní boho služby, ale musím se také naučit se krmit sám. Myslím, že je to znakem učednictví. Pokud chceme růst ve víře, musíme mít jak osobní, tak sdílený vztah s Ježíšem.

A co když člověk sycení nezažívá? Benefitů byla vyjmenována spousta, ale co poradit člověku, který přichází do Boží blízkosti, ale necítí se vyslyšený, necítí, že Bůh je blízko. Co potom?

Ano, to se stává. Existuje ale pár jednodu chých věcí, které můžou pomoct. Nejprve je potřeba najít si čas, pak místo. Pro mě je to v sedm ráno v křesle. Myslím, že to celé začíná jednoduchým čtením Bible a jednoduchou modlitbou. I kdyby to mělo být jen pět minut, je potřeba někde začít. Dnes moje ztišení trvá hodinu, ale dřív tomu tak nebylo. Začínal jsem na pěti minutách.

V kurzu a také v knize „Be still“ připomínáte, že Bible funguje sama o sobě, že i když už nevíme, co jsme v Bibli četli, tak to v nás bude nějak fungovat. Ale žijeme v době, která od nás očekává výsledky. Je tedy možné očekávání nějak vypnout, abych neměla dojem, že přečtu Bibli a hned z toho vypadne nějaký výsledek? Že se hned něco změní?

Já očekávám vždycky, ale ne vždy dostá vám. Ve své knize píšu: „Nevím, co jsem snídal v úterý, ale vím, že to pro mě bylo dobré.“ Myslím, že tu jde o kvantitu a kva litu. Když si na Boha udělám čas každý den (kvantita), občas zažiju i kvalitní momenty. Někdy ochutnám něco úžas ného a někdy prostě jenom jím, pro tože vím, že mi to prospěje. Žijeme ve světě, kde všechno musí být plné adre nalinu. A všechno je hned. Ale podle mě

se něco stane pokaždé, když se modlím.“ Ne vždy musíme výsledky nutně vidět, ale Bůh nás slyší a pracuje.

Překážkou vytrvalosti je často zklamání. Co děláte s ním?

Občas s ním prostě musíte žít. Někdy jsem zklamaný, protože se mi zdá, že mě Bůh neslyší. Někdy jsem smutný, protože Bůh nedělá věci tak, jak bych chtěl já, podle mého načasování. Zní to hrozně, ale občas

TICHÝ ČAS S BOHEM JE NÁDHERNÝ, PROTOŽE NÁS NALADÍ NA BOHA A PAK V PRŮBĚHU DNE SLYŠÍME JEHO HLAS A PONOUKÁNÍ.

Pro náš sborový dům v Benátkách nad Jizerou hledáme správce, mladou rodinu. Předpoklad je manuální zručnost a organizační schopnosti. Nabízíme služební byt 2+1 a zázemí vícegeneračního společenství Církve bratrské.

Více informací na tel. 608 333 926 (M. Hejzlar, správce sboru) a 604 280 985 (V. Palán, hospodář).

se potřebujeme naučit starodávnému umění vytrvalosti. V našem okamžitém světě máme všechno hned. Když mám pomalý počítač, štve mě to. Bible ale mluví o vytrvalosti. Izraelský národ byl 400 let v zajetí. Modlili se za svobodu, které se někteří z nich nikdy nedočkali. Jednoho dne ale osvobození přišlo. Dneska se vytr valost moc nevyučuje, ale já v ni věřím. Abych byl upřímný, občas to znamená, že je to nuda a modlím se ty samé věci pořád dokola. Když jsem byl malý, umřela mi maminka. Pro mě a moje tři bratry to bylo hodně těžké. Můj starší bratr na třicet let odešel od Ježíše. Ale po třiceti letech se k němu vrátil. Řekl jsem tátovi, že je to skvělé. A on odpověděl: „Modlil jsem se za něj každý den.“ Třicet let se bezvýsledně modlil, až se můj bratr vrátil. V Bibli často čteme slova ustavičně a najednou. Ustavičně se modlili a pak najednou… Naše doba nás učí žít najednou, ale cesta k najednou vede přes dlouhé ustavičně Přál bych si vidět generaci, která řekne: „Nevzdám se. Bože, budu se dál modlit, celý život. Nepřestanu, protože věřím, že slyšíš každou mou modlitbu. Věřím, že

mě Bůh štve, protože neodpovídá na moje modlitby. Ale Bohu naše emoce nevadí, a tak mu je dejme, povězme mu o nich. Můj kamarád Pete Greig napsal skvělou knihu Když Bůh mlčí (God on Mute). Pokud vám Bůh neodpovídá na mod litby, rozhodně si ji přečtěte. Další věc, kterou doporučuji, je aplikace Lectio 365 (zatím jen v angličtině). Vytvořili jsme ji na základě starého principu Lectio Divina a nyní pomáhá lidem po celém světě sou středit se na modlitbu. Dnešní lidé si často myslí, že modlitba je nuda, ale podle mě je úžasné smět mluvit se Stvořitelem ves míru jako s přítelem.

Co je podstatou Lectio Divina?

Zakládá se na Bibli, Ježíšovi a modlitbě. Přečtete si příběh z Bible, klidně několi krát, a pak se modlíte, co vám tím chce Bůh říct. A pak meditujete. Slovo medi tace často lidi děsí, protože si pod ním představí něco mystického z východu. Ale v Žalmu 1 se píše: „Nad jeho zákonem rozjímá (medituje) ve dne i v noci.“ Takže král David meditoval. V knize Genesis vidíme meditovat i Izáka. Meditace není

špatná, jenže ďábel ji křesťanské církvi ukradl skrze východní mysticismus. Potřebujeme ji získat zpět. Cílem meditace není vyprázdnit si mysl, ale naplnit ji Božím slovem. Meditace nad Biblí je opravdu důle žitá. Potřebujeme Boží slovo dobře požvýkat, abychom z něj mohli získat živiny.

Není to tedy o vyprazdňování mysli, ale o naplňování se Božím slovem. A pak je tu taky přístup k životu zvaný „mindfulness“. Jaký je rozdíl mezi meditací a přístupem „mindfulness“?

Pro někoho může být přístup „mindfulness“ užitečný. Vše, co napomáhá duševnímu zdraví, může být dobré. Ale musíme být opatrní. Tento přístup je velmi zamě řený na JÁ. Křesťanská meditace je zaměřená na Boha. Pomáhá člověku pozvednout zrak od sebe sama a zaměřit se na svého Stvořitele. „Mindfulness“ říká: „Buď co nejlepší. Žij si svůj život.“ Meditace vybízí k životu pro Boha. Konečnou odpovědí je Ježíš a my se musíme snažit být víc jako On.

Tichý čas s Bohem buduje intimitu mezi člověkem a Bohem. Co je výsledkem této intimity?

Když jsme s bratry jako malí na návštěvách zlobili, táta si vždycky odkašlal. A protože to byl náš táta, dobře jsme věděli, co ten signál znamená – oka mžitě přestaňte, jinak budete mít problém. A stejně je to i s Bohem. Když trávíme čas s naším Nebeským Otcem, slyšíme pak jeho tichá odkašlávání. Promluv si s tím člověkem. Běž mu pomoct. Petr a Jan trávili čas s Ježíšem, znali jeho hlas a setkali se s Duchem sva tým. Jednou, když procházeli Krásnou bránou a míjeli chromého žebráka, uslyšeli odkašlání Ducha svatého. A tak se otočili a mrzáka uzdravili, protože časem v Boží přítomnosti se naučili reagovat na Jeho hlas. Tichý čas s Bohem je nádherný, protože nás naladí na Boha a pak v průběhu dne slyšíme Jeho hlas a ponou kání. Možná kolega v práci vypadá smutně, a tak si řeknete: „Chudák, je smutný.“ Anebo uslyšíte Ducha svatého, jak vám říká, abyste se za něj pomodlili nebo se ho zeptali, co se děje. Čas s Bohem nás učí reago vat na Jeho hlas.

■

Bangladéš – Burkina Faso Filipíny – Indie – Jižní Súdán Nepál – Uganda

Nemůžete pomoci všem chudým dětem na světě, ale můžete pomoci alespoň jednomu.

Mnoho dětí na světě je z rodin tak chudých, že i poplatek za školní uniformu či učebnice jim znemožňuje vídat školu zevnitř. Rodiny potřebují, aby děti svou prací od malička přispívaly do rodinného rozpočtu. Bez kvalitního vzdělání se ale děti neprosadí v životě a uvíznou v koloběhu podřadné práce, kriminality a různých forem vykořisťování.

Vyberte si k adopci dětí na dálku konkrétní dítě a podpořte jeho sen o vzdělání

číslo účtu: 2500723095/2010; web: modlitby24-7.cz e-mail: info@modlitby24-7.cz; soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247＿cr, Facebook Modlitby 24-7

Vzdělání dává dětem sílu překonat sevření chudoby a naději do budoucna. Co mají děti před sebou, můžeme ovlivnit také my. Staňte se dárcem vzdělání a budoucnosti chudým dětem ve světě.

Díky Vaší pravidelné finanční podpoře v programu dálkové adopce může konkrétní dítě zdarma chodit do školy a získat tak zázemí a naději na lepší uplatnění v životě.

Jako dárce dostanete nejméně 4x ročně zprávu o dítěti. Podporu lze také věnovat jako dárek. Stačí, když nám to napíšete, a zprávy o podporovaném dítěti budeme posílat tomu, koho jste takto obdarovali.

Vyberte si k podpoře konkrétní dítě na www.dalkova–adopce.cz.

Nadace Mezinárodní potřeby www.dalkova-adopce.cz nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. č. 483 394 202 Jsme na sociálních sítích a YouTube.

Každý člověk má svůj příběh a Vy se můžete stát jeho důležitou součástí.

ZDRAŽOVÁNÍ ENERGIÍ

EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Zdražování energií v důsledku války na Ukrajině nabralo takových rozměrů, jaké Češi nepamatují, a vynutilo si změny v přístupu ke spotřebě. Jak řešíte dopady drastického růstu jejich cen?

Zdražování energií je věc, která se týká nás všech. Někoho více, někoho méně, podle spotřeby. Začínáme šetřit, hledat levnější dodavatele, ale zjišťujeme, že moc mož ností nemáme. Možná si začínáme uvědo movat, že jsme v rukou několika mocných lidí, kteří diktují podmínky a připravují si půdu pro své plány. Doba je zlá a bude ještě hůře, přesně tak, jak předpovídá Bible, když popisuje poslední časy před vytržením církve do nebe.

Jsou zkrátka věci, které se musí stát, ať se nám to líbí, nebo ne. Ptáte se, co tedy máme dělat?

Moje rada je: přimknout se k Pánu Ježíši Kristu a v pokoře očekávat na jeho příchod. Přichází mi na mysl verš, že milujícím Boha všechny věci napomůžou dobrému. Berme, prosím, i tuto nelehkou dobu jako příležitost k poznání Pána Ježíše Krista a k vydávání svědectví o něm. Vždyť kdy jindy hledají nevěřící Boha? V blaho bytu a v době hojnosti? Rozhodně ne. Největší probuzení a přimknutí se k Pánu je vždy v těžké době.

S Pánem Ježíšem v srdci se všechny zkoušky a těžkosti zdají mnohem lehčí a Boží zaslíbení, že nás nikdy neopustí, je nade vše. Já osobně mohu ze svého života potvrdit, že Pán se o nás velice dobře stará. Dá nám projít tu a tam nějakou zkouškou, ale když se osvědčíme a zůstaneme věrni, provede nás životem s plným požehnáním.

Co napsat na závěr? Nehledejte pomoc od světa nebo od naší vlády,

protože ona nepřijde. Snažte se žít svatý život v pokoji – a Bůh vás provede i touto zkouškou.

JAN GRULICH

ředitel ZŠ Trivium a senátor

Když nás před třemi lety zastihla epide mie covidu, nikdo nebyl na nově vzniklou situaci připraven. Na epidemii však navá zala další lidská tragédie, a to válka na Ukrajině. Naši nepřipravenost však vidím jako naivitu a selhání. Velmi dlouho jsme v Evropě žili v míru, proto jsme ignorovali všechny jasné náznaky toho, že se schy luje ke konfliktu, který změní Evropu,

připravila

LADISLAV PETRECKÝ podnikatel v kovovýrobě

změní naše myšlení, změní naše „sta bilní“ jistoty, a dokonce i naše návyky. Evropská unie byla založena jako mírový projekt pro Evropu. Hlavní cíl byl po několik desetiletí splněn, možná proto jsme se trochu naivně domnívali, že tím největším, byť zajisté důleži tým problémem je ochrana přírody. Přechod na obnovitelné zdroje a pře hlížení reálné hrozby nás však zcela a naprosto vědomě vehnal do energe tické závislosti na Rusku.

Zbraně války již dávno nejsou jen pušky a děla, ale paralelně také šíření dezinformací, nenávisti, ohýbání veřejného mínění a aktuálně i ener gie. Násobně více než v předchozích světových konfliktech.

Nynější zdražování energií je tedy válečnou zbraní a nás teď vede

k nevyhnutelnému. Musíme energií šet řit. Každý po svém. Vytápět na menší teplotu, přecházet na jiné zdroje vytá pění, zhasínat dříve pouliční osvětlení, získat nové „šetřicí“ návyky… Musíme šetřit nejen kvůli našemu rodinnému rozpočtu, ale především také proto, abychom měli dostatek energie na následující zimu. Zastropování cen nám dalo aspoň jistotu pro příští měsíce, že nezaplatíme více než nej vyšší mez. Pevně však věřím, že naše šetřicí návyky a poučení, že nemů žeme spoléhat na fosilní paliva a na jednu mocnost, se pozitivně promít nou do budoucnosti, až se konflikt uklidní. A společně si uvědomíme, že musíme být šetrnější. K přírodě. K sobě samým. A vrátíme se k pravým hodno tám našeho bytí.

JAN NĚMEČEK

V Soukenické vzhledem k velikosti budov a rozsahu činnosti roky prů běžně sledujeme a ve spolupráci s energetickým poradcem vyhod nocujeme ceny energií. Podařilo se nám včas ukončit některé smlouvy s dodavateli a uzavřít nové, a tak si alespoň u elektřiny zafixovat přija telnou cenu.

Plánovali jsme rekonstrukci kotelny (je z roku 2002), na kterou jsme chtěli navázat i změnou způ sobu vytápění některých prostor, hlavně bytů. Vše jsme spojili a urych lili, akce právě probíhá, navíc i s doda tečným ohledem na energetické úspory. Kromě efektivnější techno logie jsme přiblížili zdroje tepla mís tům jeho spotřeby. Obdobně postupu jeme u přípravy teplé vody. Plánujeme řízení její teploty v bojlerech podle předpokládané spotřeby.

Pustili jsme se do technických opatření ke snížení ztrát tepla – těs nění do oken, odrazné fólie za radi átory, závěsy za některé dveře, izo lace ve stropním světlíku ve velkém sále a další. Chceme důsledně řídit teplotu v místnostech podle jejich využití – jak ručně, tak do budoucna v některých prostorách automaticky. Plánujeme důkladnou obhlídku pláště budov infrakamerou, abychom zjis tili místa největších úniků tepla. Vzhledem k cenám energií děláme i taková opatření, která jsme zvažo vali v minulosti, ale tehdy byla eko nomicky nerentabilní.

Ke snížení spotřeby elektřiny důsledně přecházíme na LED zdroje světla a odstavujeme některé zbytečně běžící spotřebiče.

Promýšlíme i organizační kroky optimalizaci využití místností v zimě, v mrazech pak i nevyužívání některých místností s největšími tepelnými ztrátami.

Lepší příští?

PETR PLAŇANSKÝ, kazatel KS Nymburk

Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. 2 Korintským 5,1

Moje rodina se ocitla uprostřed stěhování. Doslova. Naštěstí jen z centra města na jeho okraj. Jdeme do nového bytu. Opět do podnájmu. Je to pro nás ono „lepší příští“?

Vzhledem k inflaci a růstu cen energií nevíme. Jenže to dnes neví nikdo. S jistotou však víme, že do nového nejdeme natrvalo. Náš pobyt možná ukončí doba podnájmu, možná konec pozemského putování…

Uprostřed krabic, třídění a převážení věcí, a to nás nejvíc liší od běženců před válkou, se utěšuji slovy Pavla: „Jednoho dne bude stan našeho pozemského života stržen, protože přejdeme do úplně jiného, totiž nebeského příbytku…“

Autor slovy o nebeském příbytku jistě nemyslel pobyt na ISS nebo vystěhování na Mars, jak to plánuje Elon Musk. Spíš chtěl poukázat na to, že věci zde na zemi křehké, nejisté, zranitelné, přechodné, a k nim zcela určitě patří i náš pozemský život, se jednoho dne promění na pevné, jisté, odolné a trvalé. Paráda! To je to „lepší příští“ podle mého gusta. Výhodou nového příbytku je, že jej nebu dovaly lidské ruce – nezáleží tedy na našem obdarování, umu, schopnosti, úsilí či finanč ních možnostech. Nový domov pro nás totiž vyrostl díky Boží milosti.

A právě v Boží milosti hledám „lepší příští“ i ve zbývajících dnech mého pozemského putování, ve stanu, který bude toho dne, až doslouží, stržen, aby byl nahrazen něčím mno hem slavnějším a kvalitnějším.

■

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Zajímalo by mě, v čem vyhlížíš v našich roz bouřených dobách ono „lepší příští“ právě ty?

hospodář CB Soukenická, Praha 1

MINORITNÍ SEXUALITA

text DAVID NOVÁK foto ARCHIV

Marek Macák: Minoritní sexualita v pastoraci věřících vydala Česká evangelikální aliance v roce 2022 148 stran, brožovaná vazba

Je jen málo témat, která by společnost tak moc rozdělovala, jako je téma LGBT. Problém je v tom, že racionální diskuse na toto téma se často nevede, a i tak citlivé téma, jako je lidská sexualita, se zpolitizovalo a vyhrotilo. Výsledkem je, že na jedné straně barikády stojí „ochránce tradiční rodiny“, kte rým je ruský prezident Putin, jeho nohsled patriarcha Kirill, na straně druhé pak LGBT lobby, které v některých evropských zemích mění osnovy učebnic a vyhazují svoje odpůrce za jiný názor z univerzit či státních zařízení. Diskuse na toto téma se hrotí i v církvích, což jsem si uvědomil na celosvětové konferenci evangelikálních vedoucích, kde jsem byl v září 2022. Mnoho vedoucích mi říkalo, že postoj k LGBT jejich denominace velmi silně rozdě luje a že normální diskuse již není možná. Mezi těmito krajními pozicemi a hádkami se pak snadno stane, že přeslechneme hlas těch, kterých se problematika týká. A právě o nich je knížka Minoritní sexualita, kterou napsal Marek Macák.

Jedná se o vynikající počin, který v sobě spojuje několik silných prvků. Jednak autor dlouhodobě s gay komunitou pracuje, jed nak je v knížce znát jeho erudice psychologa a teologa – a nakonec, že záměrem knížky je pomoci těm, kteří se se svojí sexualitou trápí, ale i těm, kteří se s tímto fenoménem potý kají při pastoraci, ale i v církvi a v rodině. Autor na začátku knihy podává stručný pře hled dějin homosexuality. Poté dává nahléd nout do toho, jak homosexuálové prožívají svoji odlišnost a jak jejich odlišnost prožívá rodina, jejich okolí, a to včetně církve. V další kapitole autor rozebírá různé varianty sou žití homosexuálů. Autor má konzervativní

postoj, zároveň tato knížka, stejně jako popisovaná kapitola, není obhajobou jeho postojů.

Druhá část knihy se věnuje pastoračnímu doprovázení LGBT+. Mnohé principy jsou aplikovatelné i na pastoraci obecně. Autor vychází ze tří základních principů, kterými jsou sebeurčení, což znamená v pastoraci nepřebírat přehnaně iniciativu za toho, koho doprovázíme. Dále vztahovost, kdy autor upozorňuje, že kvalita vztahu s pas toračním pracovníkem je často ze strany sexuálně menšinových věřících předmě tem nedůvěry. A nakonec kompetence, což v pastoračním doprovázení znamená, že lidé potřebují nejenom vědět, že to, do čeho se pouští, činí proto, že se tak rozhodli, ale také to, že je v jejich kompetenci, jak a kdy co dělají, a že mohou sami za sebe vidět efekti vitu svého úsilí.

Na závěr této recenze bych rád upozornil na autorův postřeh ohledně identity v Kristu aplikované právě na sexualitu. Autor píše: „Identita kotvená v Kristu tedy brání tomu, aby člověk udělal základní kámen svého já ze sexuality a ze své orientace, ať už je jaká koliv. Na druhé straně, pokud člověk žije v Kristu (resp. pokud se tak učí žít), pak není problém v duchu novosmluvní víry při znat, že nám pokušení dlouhodobě šlape na paty, i to, že můžeme dlouhodobě pro žívat důsledky Pádu, které nás v nejhlubší podstatě nedefinují, ale jsou v našem životě přítomné.“

Kniha je pastorační, nikoliv ideologická. Kdo chce nebo potřebuje pomoci, tomu poslouží.

Pia desideria v českém překladu

Spis Filipa Jakuba Spenera Pia desideria (zbožná přání) patří k nejvlivnějším knihám v dějinách církve. Útlá knížečka, která vyšla roku 1675 původně jen jako předmluva k Arndtově postile, se stala programovým manifestem pietistického pro buzení. Spener pojal své dílo jako diagnózu nemocí, kterými trpěly evangelické církve v jeho době, a navrhl několik „léčeb ných“ postupů: mj. realizaci zásady všeobecného kněžství, rozmanitost forem při studiu Písma, důraz na praktické křes ťanství. Pietistické hnutí, které spis podnítil, patří k hlavním historickým zdrojům současného evangelikalismu a mělo klíčový význam pro udržení protestantismu v protireformací stižených českých zemích.

Víc vědět o Bibli

EVA ČEJCHANOVÁ

Pia Desideria v roce 2022 vydalo Křesťanské společenství, z. s.

Dosud však Spenerovo nejvýznamnější dílo nebylo k dis pozici českému čtenáři. V loňském roce se pro realizaci jeho překladu rozhodlo Křesťanské společenství, z. s., se sídlem v Českém Těšíně. Překladem byl pověřen Jaroslav Pleva, kazatel Bratrské jednoty baptistů. Proč vydavatel vůbec při stoupil k vydání titulu z doby barokní? Lze říci, že toto dílo

představuje program obnovy církve, který se už v minulosti osvědčil a může být vodít kem pro proměnu církve i v budoucnosti. Jeden z recenzentů překladu, komeniolog prof. Jan Hábl z Univerzity Hradec Králové, neskrýval příjemné překvapení nad sou zněním Spenerových důrazů s myšlenkami Komenského, když napsal: „Krásné dílo. Doslova těsně po Komenském vnímám podobného ducha, jazyk, zanícení. Evangelický čtenář bude nadšen, obviněn, povzbuzen... Je to teologicky nadčasové.“

DANIEL SPRATEK, místopředseda KS ■

Příběhy pro děti

Knížek pro děti není nikdy dost. Kvalita vyprávěných příběhů ovšem někdy dost kolísá a to, že je autor rodič, není záru kou, že se dokáže vžít do světa dětí. Anna Vejmělková ve své útlé knížce tento žánr zvládá pohotově a s lehkostí, což jen potvrzuje její vlohy pro pedagogiku, které se věnuje a studuje ji. Všechny příběhy původně připravovala v rámci karantény pro streamované bohoslužby. Ukázalo se, že tato ucelená řada má i knižní potenciál, který by bylo škoda nevyužít. Vyprávění o radosti, strachu a jiných našich běžných život ních situacích je současné a dětem srozumitelné. Příběhy jsou vždy zakončeny cíleným dotazem nebo výzvou. Nevyplynou tedy do ztracena jako pěkné vyprávění, ale připojují apel pro reálný život. Autorka citlivě zohledňuje dětský způsob myš lení s jasným zaměřením na Pána Boha. Děti jistě zabaví

i půvabné obrázky Kláry Hradilové, které čtenáře provází celou knížkou. Pokud nahlas předčítá dospělý, tak má jistotu, že má malý posluchač stále co sledovat. A buďte si jisti, že ani dospělí se nebudou nudit. Kapky z nebe považuji za velmi zdařilou a povedenou knížku pro ty nejmenší. JUK ■

Společnost ERF, která se sama před stavuje jako poskytovatel biblických impulzů, letos spustila činnost serveru bibleserver.com. Uživatelsky příjemné prostředí zde umožňuje poznat Bibli do hloubky a v souvislostech, které mnohým jejím čtenářům dosud uni kaly. Vyhledávač funguje v několika českých překladech, reaguje na části slov, čtenář může přehledně porov návat různé verze. Bible je dostupná v mnoha jazykových mutacích.

Osobní zaangažovanost na studiu Bible zde zajišťuje možnost vlastního

profilu uživatele se škálou dalších dostupných služeb – poznámkový aparát, štítky, individuální formáto vání textu, volby plánu četby, oblí bené překlady… Až do této chvíle je to jakási rozšířená verze aplikace YouVersion.

Co ale určitě stojí za pozornost a dělá z bibleserveru do jisté míry unikát, jsou videa, která stručně, naprosto přehledně a poutavě – for mou postupného kreslení – vypráví o vzniku a obsahu jednotlivých biblických knih. Výsledkem je velmi povedený komiks, který v čase kolem deseti minut zasazuje knihu do his torického i společenského kontextu a například apoštolským listům vrací jejich smysl dopisu, který se v očích biblických čtenářů už dávno ztratil. Stojí za to to vidět. Videa mají ang licky mluvený doprovod s českými nebo slovenskými titulky.

Filip Jakub Spener:

Anna Vejmělková: Kapky z nebe ilustrace: Klára Hradilová edice Klíček 2021

Válka

Válka byla donedávna pro generaci mých rodičů i vrstevníků známá pouze z vyprá vění prarodičů. Najednou ale byla zde, skloňovaná ve všech mediích, hmatatelná a krutá.

Nataliu přivezli do sociálního bytu v podvečer jednoho březnového dne. Vůbec jsem netušila, kdo na mne bude čekat, jaká je to žena, jaký příběh nese s sebou. Na Ukrajinu jsem jezdila často, babička pochá zela z Podkarpatské Rusi, a tak jsem se vra cela na místa, která byla úzce spjata s mými kořeny. Byla to pro mne duchovní obnova, Bůh zde promlouval na každém kroku. Najednou Ukrajina přijela za mnou.

Vkročila jsem do bytu, kde zmateně pochodovala žena ve středních letech, u okna na zemi se stereotypně kývalo dítě křečovitě držící batoh na zádech. Otočila jsem se k ženě a zeptala se, odkud přichází. Mariupol. Město, které se stalo symbolem lidské krutosti. Posadila se a začala plakat. Její syn se stále kýval a vyděšeně nás pozo roval. V duchu jsem poprosila Hospodina o sílu. Chytla mne za ruku a prosila, zda mi může říci, co se jim cestou stalo. Kývla jsem a posadila se na zem před ni. Popsala mi, jak je zastihla válka. Její město bylo postupně srovnáváno se zemí, lidé umírali, nastal chaos a zmatek. Syn je autista. Nevěděla, co má dělat, tak sba lila dvě trička, kalhoty, svetr a čekala, zda někdo přijde a odvede je do bezpečí. Trvalo to mnoho dní, takže už doufat přestala. Neměla jídlo, v budově netekla voda a nešla elektřina. Všude byl slyšet

nářek a výbuchy se střelbou. Manžel se doma neobjevil několik dní. Jeden večer se dozvěděla, že bude otevřen humanitární koridor. To je jejich naděje! Agresoři ho ale ostřelovali. Umírali staří lidé, ženy, děti. Vyděšeného syna táhla za sebou, bez jídla, vody, jen běželi dál od té hrůzy. Vlastně vůbec nevěděla, kam a proč jde. Dostali se až na hranice a odtud doputovali do Čech. Jen s batohem a pasem. Byli una vení, vyčerpaní a zmatení. Neměli léky, peníze ani vizi toho, co se bude dál dít. Natalia mi ukázala fotky zničeného byto vého domu, kde bydlela. Všechno, co celý

život budovala a splácela, bylo zničeno. Nemá vůbec nic a je odkázána na pomoc lidí, jejichž řeči ani nerozumí.

Ten večer jsem odjížděla domů sevřena úzkostí. Představila jsem si své děti a sebe na jejím místě. Jaký je to pocit – opustit svůj dům, byt, své osobní věci, příbuzné, zvířata – a utíkat neznámo kam s nejistým kon cem? S Natalií jsme postupně procházely obdobím beznaděje, zoufalství, depresí, a zároveň i nadějí a vírou. Žena, která byla uznávanou pedagožkou zvyklou na sobě stačnost, byla nyní odkázaná na pomoc dru hých. Společně jsme chodily k lékařům, na úřady, hledaly jsme zaměstnání i lékaře pro jejího syna, cestovaly jsme, volaly si něko likrát denně. Po celou dobu byla pokorná

a vděčná. Nepřestávaly jsme společně pát rat po jejím muži, posílala zprávy své rodině na Ukrajinu, hledaly jsme možnosti, jak být v kontaktu se všemi, kteří k ní patřili.

Přesně měsíc od jejího příjezdu při šla krutá zpráva. Oba rodiče zahynuli při bombovém útoku. Za další měsíc se našel její manžel. Mrtvý v hromadném hrobě. Za další dva týdny zemřel bratr v přední bojové linii. Natalia zůstala sama se synem v cizí zemi. Po jednom setkání mi řekla: „Proč jsem přežila zrovna já? Nevzdám to, Bůh je se mnou, i když tomu všemu nero zumím. Přežila jsem, abych podala svědec tví. Svědectví o naději a milosti.“

Já se před touto silnou a věřící ženou skláním. A před tisíci dalšími. I před všemi, kteří nebyli lhostejní a podali pomocnou ruku. ■

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ

vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Přežila jsem, abych podala svědectví. Svědectví o naději a milosti.

Příběhy ztracených existencí

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 16. 11. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Marka Macáka Minoritní sexualita v pastoraci věřících.

Tajenka z čísla 10/2022: Dej mi poznat cestu, kterou mám jít.

Knihu Chasidské příběhy vyhrává Wanda Kiszová, Třinec. Připravil Dušan Karkuš.

FILMOVÁ

Nepamatuju si, kdy jsem naposledy tolik pla kala na veřejnosti. A to nejsem člověk, který by se za slzy nějak extra styděl, navíc je prostě neumím zadržet. Ale tohle tedy byla síla. Měly jsme to tak všechny tři – svorně usazené vedle sebe, dokoukaly jsme v kině příběh tak silný, že oko nezůstalo suché, a to doslova. Film popisoval život dívky, která vyrůstala osaměle v bažině, její boj o přežití i hledání a ztrácení pout ke komukoliv, kdo by jí mohl být blízko a nabídnout hřejivost ote vřené náruče, domov, přijetí. Sílu příběhu násobilo vědomí, že každá z nás ve filmu vidí kousek sebe, že jsme v něčem zažily kousek podobné bolesti, tápání, hledání.

AŽ JEDNOU, JEDNOU NA NÍ ÚPLNĚ V DÁLCE, SKORO V MLŽNÉM OPARU, ZAHLÉDNU POSTAVU.

výjimka). Scénu pozoruju z pozice někoho, kdo stojí v patře budovy a dívá se směrem do zámec kého parku. Poodhrnuju záclonu, a vždy znovu kro tím zklamání z toho, že cesta, na kterou se dívám, je prázdná. Až jednou, jednou na ní úplně v dálce, skoro v mlžném oparu, zahlédnu postavu. Ano, ano, je to on, jásá mé nitro a nohy se dávají do běhu. Schody beru po dvou a pak běžím, běžím, co mi nohy stačí po cestě vysypané jemným pískem. Otevírám náruč dokořán… Střih.

Při závěrečných titulcích už se v sále rozsví tilo. Kolik lidí tady nejspíš taky vyrůstalo s pocitem zapomenutí, nesou si něco těžkého z dětství, snaží se překročit bolesti a zranění, které jim podrážejí nohy i v dospělosti? Copak každý netouží po tom „mít své doma“?

Nejspíš bychom těžko našli čtenáře Bible, který by neznal příběh o marnotratném synovi. Námět mnoha umělců i nejrůznějších kázání. Jak by ne – překročení hranic, chvíle, kdy člověk „přijde k sobě“ a hledá, co dál – volá po happy endu, který tohle Ježíšovo vyprávění nabízí. Nejspíš podobnou touhu nosí v srdci kdekdo z těch, kdo příběh sly šeli, poprvé nebo posté.

Mám k tomu vyprávění zvláštní vztah. Už kdysi dávno se mi z jedné jeho části stala v hlavě taková filmová sekvence (nutno říct, že ve mně slova nevy volávají obrazy, a tak je tohle o to překvapivější

Všechny ty otázky, se kterými bojovala hrdinka onoho „uplakaného“ filmového příběhu, mi do hlavy přivolaly znovu onen obraz vyhlížení ztrace ného syna. Ta obrovská výhoda mít se kam vrátit. Sedím nad šálkem čaje, který valem chladne, vír myšlenek v mé hlavě je ovšem dostatečně horoucí. Proč, kde se mně, nám, ztratilo to bezpečí tatín kovy náruče, objetí nebeského Otce, které je k dis pozici vždycky? Sleduju s mírným znepokojením stoupající množství příspěvků na podobné téma – traumata z dětství, psychoterapie, která pomáhá zpracovat to či ono zranění, není snadné překročit náklad, který si neseme… Stop.

Skoro na jeden dlouhý doušek vypiju už téměř vychladlý čaj. A dost. Mám co udělat. Slzy z kina ještě ani neoschly, ale řešení už se objevilo. Ta cesta vysypaná pískem. Když se budu jen chvíli soustře dit, uvidím na jejím konci záclonu, co se hýbe v okně v prvním patře. Vždycky se hýbe. Nesmím si nechat namluvit, že do toho okna už namontovali žaluzie.

Postavím se na okraj cesty a jdu. Vděčná, že vím, jak pevná náruč mě čeká na konci.

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Lystry pokračoval ve zpáteční cestě opět přes město Ikonia (dnešní Konya, Turecko).

připravila

Eva Čejchanová

Ze stručné biblické zprávy o stvoření (Gn 1) víme jistě, že Bůh dal vzniknout nejprve nebeským tělesům a až v dalším kroku stvo ření na zemi probudil život – a to dříve rost liny než živočišstvo. Písmo není jednoznačné v tom, jestli se zázrak zvaný život týká pouze jedné planety Země, nebo obecně „země“ jakožto vhodné půdy pro život kdekoli ve ves míru – i když právě tato otázka už mnoho let lidi zajímá. (Zajímala i básníka Jana Nerudu, z jehož Písní kosmických si autor vypůjčil jeden verš do titulku článku.) Zatím však nedovedeme pořádně odpo vědět ani na to, za jakých okolností se ode

JSOU-LI TAM TVOŘI JAKO MY?

hrávalo stvoření života na naší Zemi. Ba co víc, nedovedeme ani dostatečně přesně odpovědět na otázku, co to život je. Chápeme dobře nanejvýš to, že živé organismy potřebují obživu, potřebují dýchat a množit se, a všechny tyto potřeby dovedeme vyjádřit chemickými vzorci. My ke svému životu na Zemi potřebujeme na prvních místech kyslík a vodu, což jsou chemicky velmi jednoduché látky, k dostání na mnoha místech vesmíru – ale to nestačí. Naše těla i většina naší stravy jsou velmi složité chemické sloučeniny, které jsme zatím většinou jinde ve vesmíru nespatřili.

Jedna z vědeckých teorií říká, že se složitější látky potřebné ke stvoření života rodily za velmi efektních podmínek, kdy mladou planetu Zemi ostřelovala tělesa z okolního vesmíru: na zemský povrch dopadaly nejen meteority, ale i větší aste roidy a komety. Dodávaly do zemské atmosféry nejen hmotu v podobě exotických látek, ale také energii, za jejíž pomoci bylo možné „uvařit“ složitější organické sloučeniny. Vědcům se podařilo v laboratoři takové děje napodobit: ve skleněné nádobě namíchali z plynů miniaturní „planetu“, kterou ostřelovali výkonným laserem. Výboje, kterými simulovali dopady komet a asteroidů, proměnily složení pokusné planety natolik, že v ní začaly vznikat i velmi složité látky, které obvykle považujeme za součást živých organismů.

VZDÁLENÉ PLANETY

Vesmírný teleskop Jamese Webba v září 2022 poprvé od svého spuštění přímo vyfotil exoplanetu – je jí plynný obr HIP 65426 b, který je téměř 2× hmotnější i větší než planeta Jupiter. Exoplaneta obíhá hvězdu, která se nachází 350 světelných let daleko. Její hmotnost i poloměr jsou zhruba dvojnásobné oproti Slunci.

Zatímco laboratorní pokusy pokračují, astronomové na obloze hledají takové planety, na kterých by se podobné děje mohly odehrávat. Vzdálené planety jsou i těmi nejbystřejšími dalekohledy viditelné jen jako „tečky“ na pozadí mateřských hvězd. Ze zachyceného světla těch teček je ovšem možné vyčíst základní che mické složení planety. Různé látky pohlcují nebo naopak propouštějí světlo urči tých vlnových délek, takže když pozorovatelé rozloží světlo do spektrogramů, uvidí v nich „otisk“ jednotlivých látek. Mezi nimi hledají ty, které jsou typické pro mladou planetu ostřelovanou kometami a asteroidy.

I kdyby se podařilo najít ve vesmíru látky, které si spojujeme s živými organismy, stále však zůstane nezodpovězena otázka, jak z nich vzniká život – a v čem spočívá ve vezdejším vesmíru rozdíl mezi živým a neživým. Na to může s jistotou odpovědět jen Stvořitel.

text MARTIN SRB foto NASA/ESA/CSA JAMES WEBB SPACE TELESCOPE