Varda. Atlas myšlení: Island

Page 1

Vydání knihy bylo podpořeno z Fondů EHP a Norska v rámci programu Kultura (www.fondyehp.cz/kultura), název projektu Měsíc autorského čtení, čestný host Island.

© Bragi Ólafsson, Eiríkur Örn Norðdahl, Andri Snær Magnason, Ainar Kárason, Halldór Armand Ásgeirsson, Frída Ísberg, Gerður Kristný, Bergur Ebbi, Kristín Svava Tómasdóttir, Kristín Ómarsdóttir, Eliza Reid, Þórdís Helgadóttir, Kristín Eiríksdóttir, Jón Magnús Árnarsson, María Elísabet Bragadóttir, Sverrir Norland, Valgerður Ólafsdóttir Dóri DNA, Þóra Hjörleifsdóttir, Sigurbjörg Þrastardóttir, Bergþóra Snæbjörnsdóttir, Bragi Páll Sigurðarson, 2023

Translation © Marta Bartošková, Pavel Drábek, Martina Kašparová, Filip Krajník, 2023

Photo © David Konečný, Baldur Pan, Helles Olesen, Árni Sæberg, Gunnlöð Jóna, 2023

© Větrné mlýny, 2023

ISBN 978-80-7443-514-0

Varða

Atl A s myšlení ISLAND

1.

Br Agi Ól A fsson STODOLA A JESKYNĚ —

ISLAND OčI m A hOSTA

Ačkoli se přibližně polovina románů, které jsem kdy napsal, odehrává zčásti na Islandu a zčásti v nějaké jiné zemi, nejčastěji v Anglii, příběhy jsou vždy inspirovány islandským prostředím kolem mě. Nebo alespoň téměř vždy. To samozřejmě nemusí nikoho překvapovat, protože na Islandu jsem se narodil a strávil tam většinu života. Důvodem, proč se moje příběhy často přesouvají do jiných zemí, je nicméně fakt, že člověk, který žije na ostrově, nejspíš neustále pokukuje přes moře k jiným zemím; připadá si geograficky izolovaný a rád zabrousí do jiné kultury a jiného prostředí, jež mu nastaví zrcadlo. Není vůbec jisté, že v tom mám pravdu — řada mých krajanů dost možná necítí potřebu zrcadlit se v něčem jiném než ve svém bezprostředním okolí —, a možná je to jen další příklad mé spisovatelské tendence pokoušet se záměrně nemít pravdu, protože v mém pojetí spočívá literární tvorba do velké míry spíš ve snaze tvrdit nějakou hloupost o něčem, o čem nevím ani zbla, ideálně v úzce vymezeném okruhu dané znalosti, než mít pravdu ohledně něčeho všeobecného.

2

Můj první román, který jsem napsal před více než dvaceti lety, se odehrává výhradně na Islandu, jen pouhý zlomek z něj odkazuje k jiným zemím. Vyprávění začíná v malém suterénním bytě v Reykjavíku a končí u úzkého vstupního otvoru velké jeskyně poblíž města. Líčí jeden týden v životě mladého muže, kterého poslal zaměstnavatel na tříměsíční dovolenou — a toto narušení každodenní rutiny ho dovede ke zmíněné jeskyni.

23 1

Předtím ovšem zažije věci, které by pravděpodobně nezažil, pokud by musel dál chodit do práce. Knihu jsem napsal převážně v Anglii, a právě do Anglie, přesněji řečeno do Londýna, je částečně situovaný můj román číslo dva. Odtamtud vlastně pochází původní nápad na tento příběh: krátká historka jednoho mého známého o nepříliš humorné události, kterou zažil u sebe doma.

Ona historka, zahrnující v sobě smrt několika morčat — nešťastnou a srdce drásající smrt v důsledku jakési bizarní nehody —, byla takového charakteru, že jakmile jsem ji uslyšel, okamžitě jsem věděl, že se ji pokusím využít v nějaké formě literární tvorby. Přesto mi trvalo dlouho, než jsem pro ni v literatuře našel tu správnou cestičku. Došlo k tomu, až když se celkem náhodou propojila s jiným nápadem, jenž pocházel z Islandu a s historkou o morčatech neměl na první pohled nic společného. V krátkosti tam šlo o to, že mladý muž zazvoní u dveří jiného muže, kterého sice zná, ale už ho pět let neviděl, a otevřeným oknem v kuchyni se procpe do jeho bytu. Muž uvnitř mu totiž nepřijde otevřít, protože v mezeře mezi závěsy zahlédne, kdo venku stojí, a nechce, aby ho dotyčný navštívil. Po zbytek příběhu pak sledujeme počínání těchto dvou mužů v bytě, aniž by se potkali, jelikož majitel se po celou dobu schovává pod postelí.

Knihu jsem nazval Domácí mazlíčci . Nedlouho poté, co vyšla ve Spojených státech u jednoho malého univerzitního nakladatelství, mi vydavatel poslal jinou knihu, kterou publikoval: román z bývalého Československa s názvem morčata od Ludvíka Vaculíka. Když myslím na tu knihu — řadí se k těm zábavnějším, které

24

jsem kdy četl —, nejraději bych mluvil o ní, ale budu se držet toho, čím jsem začal.

3

Krátce poté, co jsem zjistil, že ony dva zmíněné náměty, smrt domácích mazlíčků a muž, který se procpe do bytu oknem, mají cosi společného, dospěl jsem k názoru, že román musí být vždy přiveden k životu ze dvou odlišných pólů, stejně jako nový člověk vznikne splynutím muže a ženy — dvou odlišných pohlaví. Zatímco jeden úhel pohledu možná vystačí coby materiál na povídku nebo báseň, na román je zapotřebí konfliktu dvou různých skutečností a rovněž nějaké složky v podvědomí, jež tyto dvě skutečnosti propojí — anebo znovu rozetne vedví. Kdykoli se pokouším přijít na to, jaká složka mi nejčastěji vytane v mysli, když se pouštím do psaní nového příběhu, tuším, že je to geologický fenomén jeskyně. Možná by bylo příhodnější začínat něčím nehmatatelným, nějakou konkrétní myšlenkou, filozofickou či existenciální — možná Bohem, případně nějakou ještě vyšší mocí, něčím skutečně hlubokým —, ale já bych to raději vztáhl k materiálnímu světu; no a jeskyně disponují nepopiratelně větší skutečnou hloubkou než většina ostatních věcí kolem nás, minimálně na pevnině.

Jak už jsem zmínil, objevila se jeskyně v mém prvním románu, na jeho posledních stránkách. Hlavní postava se chystala do jejího nitra. Vlastně netuším, co se v tom příběhu dělo poté, co jsem za ním udělal tečku, ale pravděpodobně jsem se soustředil na jeskyni coby symbol něčeho v naší psychice — něčeho, co člověk tuší, ale neví —, možná onoho temného prostoru,

25

z něhož všichni na samém počátku vyjdeme a do něhož toužíme opět zmizet, když se něco zvrtne. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc okouzlující fenomén pro mě jeskyně představuje, třebaže jiskřičku literárního díla sama o sobě zažehnout nedovede. Možná se pletu, ale podle mě musí vzniknout něco jiného, něco, co stojí před jeskyní — na zemském povrchu. Něco, co jeskyni buď ozáří, anebo ji udělá ještě temnější; něco, co se buď vydá dovnitř — anebo ne. Nebo něco, co od vstupního otvoru jednoduše uteče — jeskyně umí být hrůzostrašné — a najde si útočiště v jiném prostoru, který mu poskytne větší pocit bezpečí, kupříkladu v nejbližší opuštěné stodole.

Na zemském povrchu.

Teď se mi vybavují názvy dvou písní amerického zpěváka a písničkáře; zpěváka s tak drsným a hlubokým hlasem, až by si člověk myslel, že vychází z otvoru té jeskyně:

Don’t Go into That Barn a

murder in the Red Barn .

Stodoly nejsou o nic méně temným prostorem než jeskyně — jen zřídkakdy v nich bývá nějaké osvětlení.

Navíc se vyznačují silnou přitažlivostí; dokážou být tajuplné, ať už jsou plné sena, anebo prázdné.

4

Před několika lety jsme si s manželkou pořídili chatu s pozemkem na islandském venkově na západě ostrova. Nedaleko chaty se nachází stará stodola, která se však jako stodola dlouho nepoužívala a stojí v táhlém svahu nad naším pozemkem. Nehodlám teď zabíhat

26
„ STODOLY NEJSOu O NIc méNĚ
27
N ým
NIch
NĚJAK é
ĚTLEN í.“ Br Agi Ól A fsson
TEm
pROSTOREm NEž JESKYNĚ
JEN zří DKAKDY v
Bývá
OSv

do podrobností, ale věc se má tak, že my a další majitelé chat v sousedství vlastníme maličkaté procento této rozpadající se stavby, ačkoli není na soukromém pozemku. Proto s ní cítím určité spojení. V blízkém okolí však najdeme rovněž jeskyni, i když o něco dál než stodolu: člověk k ní dojede autem za deset minut, zatímco ke stodole to netrvá víc než čtvrthodinu pěšky. Ona jeskyně je údajně největší na Islandu, a dokonce jedna z největších jeskyní na světě, takže pomyšlení, že leží v našem regionu, není vůbec k zahození. Ve skutečnosti se jedná o fantastický úkaz, ať už na ni pohlížíte jakkoli, je to něco, co chci vždy ukázat cizincům, kteří nás přijedou navštívit. Za vstup do jeskyně se musí samozřejmě platit — úplně zdarma to není —, ale poplatek zahrnuje hodinu a půl dlouhou prohlídku s průvodcem a zapůjčení bezpečnostní helmy se světlem, aby člověk v té odvěké naprosté tmě vůbec něco viděl. Jakmile si připomenu, že jsem dostal za úkol hovořit o něčem islandském, uvědomím si, že jeskyně nejsou zrovna ryze islandský fenomén. Ani zdaleka ne. Stejně tak si uvědomuji, že stodoly nenajdeme pouze na Islandu, viz výše uvedené názvy amerických písní. Jeskyně a stodoly však představují dvě věci, které mám v mysli silně spjaté s Islandem, mimo jiné proto, že zaujímají určitou pozici v dějinách národa, ať už jde o způsob života či hospodaření na venkově. Stejně jako ovce. Anebo duchové.

5 Jeskyně v mém regionu se jmenuje Víðgelmir. Rozkládá se pod lávovým polem, které údajně vzniklo v 9. století

28

našeho letopočtu, kdy probíhalo osídlování Islandu, a lidé ji využívali po celá staletí, aby se v ní ukryli — většinou ti, kdo něco provedli, třeba ukradli ovci nebo zabili člověka, a prchali před spravedlností. Já sám jsem neprchal před ničím — alespoň o tom nevím —, když jsem se společně s dalšími lidmi rozhodl zaplatit si vstup do jeskyně. Svého rozhodnutí jsem nelitoval, jelikož se mi díky výpravě do podzemí naskytla mimo jiné možnost prohlédnout si vlastní zemi novýma očima, či pro ni dokonce získat hlubší pochopení. Průvodce nás poučil o historii jeskyně, a to nejen z geologického hlediska, protože když jsme došli na konec trasy, přibližně 600 metrů pod povrch, všechny nás vyzval, ať si zhasneme světlo na helmě. Chtěl nám povědět příběh o duchovi, který se údajně odehrál na témže místě. Podrobnosti už si sice nevybavím, ale pokud mě paměť neklame, pojednával příběh o cizoložství a ženě se sťatou hlavou.

Nemusím samozřejmě zdůrazňovat — protože jsem

Islanďan —, že se ona bezhlavá žena stále ještě toulá po jeskyni. Pochopitelně se nezjevila, když jsme tam byli my — ledaže by to udělala, zatímco jsme měli zhasnutá světla a poslouchali příběh o ní. Při poslechu se mi však opět vybavila stodola ve svahu nad naší chatou, neboť jeden konkrétní výjev v tom vyprávění se pojí s jiným způsobem smrti, v němž figuruje hlava. Naše stodola má s červenou stodolou ze zpěvákovy písně společného jen pramálo; není postavená ze dřeva jako americké stodoly, je šedá a betonová, ale i tak působí děsivě, protože z nosného trámu na stropě visí provaz, který nepřipomíná nic jiného než oprátku.

29

Krátce po koupi chaty, jež se nachází na velmi krásném místě na západě Islandu a nabízí se z ní výhled na tři známé ledovce — ještě nedávno byly vlastně čtyři —, ke mně začaly přicházet nápady na nejrůznější příběhy, hlavně tedy povídky, které se v mých představách odehrávají v této oblasti. Nebyly to ovšem ledovce ani nesmírná krása tamní přírody, co nápady vyvolalo; všechny se týkaly již zmíněné stodoly a její nepřímé spojitosti s jeskyní. Zejména pak lana visícího ze stropu stodoly. Do dnešního dne jsem z těch příběhů dokončil pouze tři, ale vím, že jich bude víc. Už mám dokonce název knihy:

Několik variací na oprátku .

Don’t Go into That Barn, a tak dále.

Jenže čím víc jsem přemýšlel o těchto místech — o ledovcích, lávovém poli, stodole a jeskyni — a svých sousedech v okolních chatách, začal se mi v hlavě líhnout jiný nápad. Říkal jsem si, že bych mohl napsat thriller odehrávající se v tomto prostředí. Několik variací na oprátku sice možná zní jako název detektivky, ale v mých příbězích o žádný zločin nejde. Maximálně tak o sebevraždu. Co se však thrilleru týče, už dlouho jsem chtěl napsat příběh, který by pojednával o neproveditelném zločinu, anebo o zločinu, který při zběžném pohledu nelze provést, v souladu se starou známou tradicí záhady zamčeného pokoje. A protože jsem daný region poznal už celkem obstojně a občas mě napadlo, že tam, na venkově, na rozdíl od města k příliš mnoha zločinům nedochází, připadalo mi ideální postarat se o to, aby se v tom prostředí stalo něco

30 6

děsivého. Samozřejmě vím, že se velká část islandských detektivek odehrává na venkově — na tomto poli nevynalézám kolo —, a tak jsem měl nejprve za to, že jejich řady jen rozšířím o další napínavý příběh, který se bude odvíjet daleko od pouličních lamp civilizace, dokud mě nenapadlo udělat z vypravěče, hlavní postavy, cizince — člověka, jenž se na daném místě absolutně nevyzná —, a až tehdy jsem uvěřil, že by se v tomto nápadu mohlo skrývat něco nového. Což mě přivádí k podtitulu tohoto textu: Island očima hosta.

7

Namísto muže, který se oknem v kuchyni procpe do reykjavického bytu starého kamaráda — kamaráda, jenž o tuto návštěvu vůbec nestojí —, mám teď na krku Holanďana, který navštíví islandský venkov. Cizince. Pochopitelně netuším, zda islandský venkov o návštěvu Holanďana stojí. Dějištěm tohoto rozpracovaného příběhu je nicméně chatařská oblast ve vnitrozemí západního Islandu, odkud se nabízí výhled na tři ledovce, v sousedství se nachází jedna z největších jeskyní na světě a ve svahu nad chatou, kterou si Holanďan pronajímá, stojí opuštěná stodola, z jejíhož stropu visí oprátka. Všechno je tedy na svém místě. Vyjma Holanďana. On na svém místě není. A o tom pojednává můj příběh. Podle mě však Holanďan na venkově vítaný je, protože pro autora, kterému nepřipadá, že by vlastní národ a zemi znal tak dobře, jak by měl, a občas se za to stydí, představuje možnost podívat se na své okolí očima hosta obrovskou svobodu. Což se možná lehce

31

podobá tomu, když jste mladí a uvědomíte si, že máte celý život před sebou.

Onen Holanďan, hlavní postava mého příběhu, je producentem televizních pořadů. Na Island přijede za místními umělci a producenty chystat výrobu napínavé série. Ještě nikdy tu nebyl a o Islandu ani jeho obyvatelích si nevytvořil žádný zvláštní obrázek. Poznával ho maximálně tak z přeložených detektivních románů — těch existuje celá spousta — a temných a ponurých napínavých seriálů ze škatulky skandinávský či severský noir, o nichž lze bezpečně tvrdit, že neposkytují příliš realistický obrázek života na ostrově, alespoň pokud jde o množství vražd v přepočtu na jednoho obyvatele. Na konci pracovního týdne v Reykjavíku, kde se Holanďan účastní nekonečných schůzek s kolegy (a často končí na časově neméně náročných večírcích), si hrdina pronajme chatu a hodlá několik dní odpočívat a užívat si pouze vlastní společnosti, sám uprostřed klidného venkova. Je prosinec, všechno zapadané sněhem, černočerná tma po většinu dne, a v okolních domech není ani živáčka — přinejmenším když Holanďan dorazí na místo. Nebudu tu líčit celý příběh, ale jak už jsem zmiňoval, je v něm spáchán zločin. Dojde k němu až na samém konci příběhu, což mě naštěstí zbaví zodpovědnosti za rozřešení záhady. Zločin má ovšem jistou předehru; k tomu, co se stane, něco vede, a dokážu si živě představit, že se tam objeví zmínka o stodole a jeskyni, minimálně v přeneseném významu. A také o nejrůznějších složkách islandského národního charakteru, s nimiž se musí vypravěč coby cizinec vypořádat.

32

Pohlížet na vlastní okolí očima někoho, kdo o něm neví zhola nic, ve mně vzbuzuje otázky, které jsem si dosud nepoložil. Oba dva, Holanďan i já, jsme společnými silami přišli na to, že aby člověk přišel na něco nového, je nejlepší předstírat, že neví vůbec nic. z islandštiny přeložila martina Kašparová.

33

eiríkur Örn norðdA hl

K RONIKA ISLANDSK éhO z A pADá KOvA — íSA fJöRðu R

Občas se mě někdo zeptá, zda není příjemné bydlet někde, kde se všichni navzájem znají. Jako by se tu snad všichni kamarádili. Pravidelně spolu chodili do hospody, zdravili se jménem, vyptávali se na novinky o příbuzných z desátého kolene, dávali si vánoční dárky a pamatovali si, kdo kdy slaví narozeniny. Mohli si kdykoli půjčit, co jim zrovna chybí — ať už hrnek cukru, nebo bagr —, a byli vždycky ochotní a připravení se vším pomoct.

Pak taky dostávám otázku, jestli to není hrůza. Zda všichni pořád nestrkají nos do cizích věcí. Jak můžete mít nějaký osobní život, když se nemůžete ztratit v davu? Jak se vám žije, když nemůžete změnit účes, aniž by na to měli všichni nějaký názor? Jak můžete potají kouřit, zahýbat manželce nebo se prostě jen dloubat v nose?

Odpovídám, že jde o nedorozumění: neznám 2 700 lidí, rozhodně nechodím po městě a všechny srdečně nezdravím ani všechny nezvu na narozeninovou oslavu, a všem je upřímně šumák, jak se češu. 2 700 lidí je totiž strašně moc — mnohem víc, než kolik kdo dokáže poznat za celý život. Jen si představte, že chodíte do třídy s 2 700 spolužáky! Nebo máte 2 700 potomků! 2 700 partnerů! Jak dlouho by podle vás zabralo naučit se 2 700 jmen a spárovat je s 2 700 obličeji — jen tak hrubým odhadem?

Tohle připadá tazatelům často divné, nejspíš proto, že jsou zvyklí na větší komunity. Jsou zvyklí, že hodně lidí je… řekněme dva a půl milionu, 2 700 je pro ně… slušná účast na koncertě. Já ale nelžu: v Ísafjörðuru znám maximálně 40 lidí a jen pár z nich dobře. Ti,

35

kdo znají půlku města, na mě působí jako takoví rain mani — podobnými schopnostmi je obdařen jen málokdo.

Když jsem byl malý, bylo to ještě mnohem horší. Nejenže jsem byl malý a neměl čas poznat tolik lidí, ale v té době tady žily skoro 4 000 obyvatel. Jako by nestačilo 2 700. Spousta z nich byli navíc sezónní dělníci s exotickými jmény. Jenom v továrně na zpracování krevet (kde jsem prakticky vyrůstal) pracovali lidé nejrůznějších národností. Už sem začali přijíždět Thajci, Australané ještě přijíždět nepřestali a Poláci byli zřejmě už za rohem. Pracoval tam Jihoafričan na vysokozdvižném vozíku, chlap z Kingstonu na rozmrazovacím stroji, kluk z Británie přiléval fosfátovou směs do kádí s krevetami a holky z Nového Zélandu stály u pásu s hřebenatkami. V domě hned vedle továrny bydlela celá americká rodina. Pak tam pracoval i jeden Dán, ale ten do práce v podstatě nechodil (a bylo ještě hůř, když se nechal na zimu zaměstnat na základní škole, kde mě měl učit dánsky). Toho jsem poznal ze všech nejmíň a zbylé kolegy jen trochu — ve většině hal byl totiž příšerný randál a skoro všichni měli na uších nasazené chrániče Peltor s rádiem. Převážná část z nich sem přišla nejspíš v jakési honbě za dobrodružstvím — o práci tu nebyla nouze a mnohé lákalo žít takhle daleko od civilizace, v nejsevernějším výběžku Islandu.

Ne že by tu dnes bylo cizinců míň — jen už to nejsou sezónní dělníci. Někteří z nich jimi určitě někdy byli — mysleli jsme, že to byli jiní, ale ukázalo se, že ne — a pak sem dorazila celá skupina nováčků a ostatní naopak odjeli. Což neznamená, že je nás tu o 1 300 míň;

36

náš počet sice klesl o dobré 3 000, zároveň ale o 1 700 narostl. Kdyby těch lidí nebylo tak moc, měl by člověk nejspíš přehled, kdo se odstěhoval a kdo přistěhoval, ale tohle připomíná spíš tu finskou hru, při které se v místnosti sejdou tři hráči, aby vypili pět lahví vodky, a pak se jeden z nich zvedne a ostatní musejí hádat, kdo z nich to byl.

Potom tu byli samozřejmě Reykjavíčané. Z Reykjavíku přijela hrstka lidí, kteří buď něco hledali, nebo je do Ísafjörduru někdo poslal, aby se dali do pořádku. Někteří se „na venkov“ stěhovali s obrovským zápalem a snažili se nosit ty nejšerednější vlněné svetry a co největší holínky, chodit s rozkročenýma nohama a nejlépe kouřit dýmku, jako by hráli v nějakém filmu o vidlácích a dětech přírody. Někteří věnovali spoustu času tomu, že se z mapy učili názvy každičkého potoka a většího balvanu. Potom často jen tak postávali, ukazovali kolem sebe a přednášeli ostatním, aby tyhle nově nabyté znalosti nějak zužitkovali. Možná si přitom namlouvali, že tak místu projevují úctu a odlišují se tím od „turistů“ — to byl pravděpodobně jejich způsob, jak být „opravdový“. Místním bylo podle všeho jedno, jak se věci jmenují (a pochopitelně je dost zaměstnávala snaha naučit se ty 4 000 jmen). Jiní přijeli jen proto, aby pracovali a o víkendu se opíjeli jinde než v Reykjavíku. Další přijeli, aby tu hráli safjörðuru. Mezi nově příchozími byli i ti, kteří přijeli bez nějakého zjevného důvodu — těch ale, myslím, v průběhu let ubylo. Když tak nad tím přemýšlím, nepamatuju si, kdy jsem někoho takového potkal naposledy, ať už v Ísafjörduru, nebo jinde.

37

Pak tu byli jedinci jako vnuk majitele továrny — ten bydlel samozřejmě v Reykjavíku. Vnuka do Západních fjordů majitel poslal jistě proto, „aby se z něj stal muž“ — tehdy mu bylo kolem pětadvaceti —, ale rodina jaksi přehlédla, že se dědici továrny nikdo neodváží cokoli vytknout, a tak se plánované zocelování v podstatě nekonalo. Třetí den mu na nohu skoro přistála plastová káď a on následující dva týdny kulhal. Směl pak sedět v teple v kanceláři, kde hrál nejspíš většinu času na počítači pasiáns. Podle všeho měl taky dvakrát víc dní nemocenské než všichni ostatní. Nakonec pro něj vytvořili pozici, která spočívala v tom, že lepil červené a zelené štítky na balíčky s krevetami. Bylo to neškodné, mohl to dělat hezky v klidu, aniž by se komukoli pletl pod nohy, a jakmile v továrně skončil (když rodina v Reykjavíku usoudila, že už se z něj konečně stal muž), pozici zrušili — beztak byla zbytečná.

Na celém ostrově žije celkem kolik — 360 000 lidí?

Zhruba tolik. Cizincům to připadá hrozně málo — není to ani jako jedna celá čtvrť nějakého velkoměsta a obyvatelé Ísafjörduru by v téhle čtvrti nezaplnili ani jeden blok. I tak znám určitě víc lidí v Reykjavíku než v safjörduru. Ne proporcionálně, to dá rozum — ne v poměru k počtu obyvatel —, ale celkové číslo je určitě vyšší. Znám jistě dobrou polovinu Asociace islandských spisovatelů, odhadem tak sto lidí, a všichni spisovatelé žijí v Reykjavíku. Kromě mě a možná ještě dvou dalších (které ale neznám). Potom znám nějaké umělce a novináře, muzikanty, bývalé přítelkyně a intelektuály. A pak samozřejmě svoje příbuzné, z nichž spousta

38

„NA cEL ém OSTROv Ě ž IJE cELKEm KOLIK — 360 000 LIDí? z h Ru BA TOLIK .

cI z INcům TO přI pADá

h ROz NĚ má LO — NEN í TO ANI JAKO JEDNA cEL á čT v Rť

NĚJAK éhO v ELKOm ĚSTA

A OBY vATEL é íSA fJöRDu Ru

BY v T éh LE čT v RTI NEz A pLNILI

ANI JEDEN BLOK . “

eiríkur Örn norðdA hl

39

1.

Br Agi Ól A fsson

STODOLA A JESKYNĚ — ISLAND

OčI m A hOSTA / 23

eiríkur Örn norðdA hl

K RONIKA ISLANDSK éhO z A pADá KOvA — íSA fJöRðu R / 35

Andri snær mAgnA son

O JA z YcE KLI m ATIcKých zm ĚN / 45

AinA r k ár A son „TO JEDIN é, cO umím“ / 61

hA lldÓr Arm A nd á sgeirsson

SEN O z A h RADN ím Ná BYTKu / 71

f rídA ísBerg

Níž E / 79

gerður k ristný zEm Ě A Bá SNĚ / 91

2.

Bergur eBBi / 113

k ristín svAvA tÓm A sdÓttir / 123

k ristín Óm A rsdÓttir / 135

eliz A r eid / 145

Þ Órdís h elgA dÓttir / 151

k ristín eiríksdÓttir / 173

JÓn mAgnús á rnA rsson / 183

mA rí A elísABet Br AgA dÓttir / 193

sverrir norl A nd / 201

vA lgerður Ól A fsdÓttir / 213

sigur BJÖrg Þr A stA rdÓttir / 225

dÓri dnA / 237

Þ Ór A hJÖrleifsdÓttir / 251

BergÞÓr A snæ BJÖrnsdÓttir / 263

Br Agi Páll sigurðA rson / 275

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.