Judith Hermannová: Všechno bychom si řekli

Všechno bychom si řekli

Judith Hermannová

Všechno bychom si řekli

Judith Hermannová

Mé rodině

Kniha vychází za podpory

Česko-německého fondu budoucnosti.

Herausgegeben mit freundlicher Unterstützung des Deutsch-Tschechischen Zukun sfonds.

Vydání knihy podpořil Goethe Institut Česko.

© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2023

© Judith Hermannová, 2024

Translation © Petr Štědroň, 2024

Illustration © Andreas Reiberg, 2024

© Větrné mlýny, 2024

ISBN 978-80-7443-523-2

Všechno bychom si řekli

O mlčení a zamlčování při psaní

Frankfurtské poetické přednášky

Práce na této přednášce nebyla jednoduchá. Na cestě od jejího vzniku až po dokončení se vynořilo nečekaně mnoho soukromého a teprve se ukáže, zda je třeba toho litovat. Psaní o psaní jsem se očividně a dle očekávání nakonec vyhnula, místo toho odkazuju na lidi a situace, které psaní ovlivnily. První část vypráví o psychoanalytikovi dr. Dreehüsovi, o Adě a Marcovi a v náznacích o rodině. Druhá část se víc soustředí na rodinu. A ta třetí se nakonec přece jen pokouší objevit spojitosti mezi vnějšími vlivy a mým psaním.

Před nějakou dobou jsem uprostřed noci na berlínské Kastanienallee v takzvané večerce náhodou a nečekaně potkala svého psychoanalytika — dva roky po ukončení psychoanalýzy a vůbec poprvé mimo místnost, v níž jsem dlouhá léta lehávala na jeho gauči.

Toho večera jsem si vyšla s G., jediným spisovatelem, se kterým se přátelím. Jedli jsme u Itala na Eberswalder Straße, před jedním barem vypili několik sklenek vína, G. mě chtěl doprovodit na tramvaj, cestou jsme začali mluvit o našich matkách. Mohl za to hovor o matkách, lehké opojení a skutečnost, že jsme šli po starých stezkách — Arkona, Rheinsberger, Wolliner, ulice, kterými jsme chodívali v mládí, tedy fakticky před čtvrtstoletím, když ještě sněžilo, svět kolem nás byl černobílý a čirá poezie —, že jsem nechávala odjet jednu tramvaj za druhou, na Kastanienallee jsme si sedli na schody u dveří do domu a oba jsme najednou dostali chuť zapálit si cigaretu, i když já jsem už celou věčnost nekuřačka.

Kolem procházela kouřící holka a já jsem ji oslovila. Poprosila jsem ji o cigaretu a ona omluvně řekla, že další nemá, že ale támhle — ukázala na večerku přes ulici — se dají koupit kusovky: jako dřív. Přešli jsme přes ulici, vešli do večerky, za kasou seděl arabský majitel a před kasou stál můj psychoanalytik

dr. Dreehüs a právě platil za pěkný měkký balíček

žlutých cigaret American Spirit.

V životě jsem spoustu lidí nepoznala, když jsem na ně natrefi la mimo obvyklé situace. Dr. Dreehüse jsem mimo jeho praxi nepotkala nikdy, v jeho praxi v podstatě taky ne. Třikrát do týdne mi otevřel dveře, prošla jsem kolem něj chodbou, vstoupila do pokoje, sundala si bundu a přehodila ji přes židli k tomu určenou; pak jsem si lehla na gauč, on se usadil do křesla za mnou. Na konci sezení tentýž průběh, ale pozpátku — vstala jsem, zase jsem si oblékla bundu, přitom rozpačitě hleděla z okna, on šel přede mnou chodbou, otevřel mi dveře, podali jsme si ruce, zavřel za mnou; byl to zázrak, že jsem si jeho tvář, postavu a podobu vůbec jakžtakž vtiskla do paměti. Ve večerce jsem byla rychlejší než on — poznala jsem ho jako první, nebo: jako první mi to došlo a byla jsem dostatečně při smyslech, abych situaci sice vnímala jako neobyčejnou, ale nedala na sobě znát, že ji jako neobyčejnou cítím. Zdvořile jsem dr. Dreehüse pozdravila, projevila údiv a představila je s G., což bylo zábavné, protože o sobě navzájem věděli; G. se vyskytoval v mém povídání během psychoanalýzy a sám si o těch sezeních musel taky hodně vyslechnout.

To je G. Tak to je tedy G.

G., tak tohle je, krátce před zavíračkou, konečně skutečný dr. Dreehüs, můj psychoanalytik.

Můj dávný psychoanalytik. Všichni tři jsme naznačili úklonu, ve své vzpomínce na tento okamžik jsem bohužel ztratila ze zřetele arabského majitele večerky, to, jak se podíval na nás, na dr. Dreehüse, který tu byl podle všeho stálým zákazníkem a možná se dosud neodhalil jako psychoanalytik, no to už je jedno: využila jsem té zvláštní příležitosti a poprosila dr. Dreehüse o dvě cigarety. Vyšli jsme před večerku. Vyměnili jsme si pár vět, jak se daří, dobře, díky, a jak se daří vám, zatímco elegantně vyklepával cigarety z měkké krabičky, nabídl nám je a milostivě pomlčel o tom, že jsem přece s kouřením během psychoanalýzy skoncovala. Vůbec se projevoval nenuceně, zatímco já se přece jen snažila držet fazónu. Chtěla jsem si vštípit všechno najednou, gesta a výraz, trochu extravagantní oblek, způsob, jakým nám připaloval, jak se usmíval a ležérně si držel odstup; přijala jsem za své, že dr. Dreehüs neexistuje, že je to takový zvláštní motýl, který se na chvíli, jen na hodiny psychoanalýzy, přemění v člověka a po sezení se rozpadne v prach, aby se o dva dny později zrodil znova. Nad životem dr. Dreehüse mimo jeho praxi jsem si samozřejmě těžce lámala hlavu a nakonec jsem dospěla k závěru, že žádný nemá,

což souviselo mimo jiné s tím, že mi jako špičkový analytik kromě své přítomnosti, poněkud šviháckých košil, vyžehlených kalhot, zařízení své praxe a sem tam nějaké knížky, která mu jakoby náhodou ležela na stole, nikdy neprozradil ani ten nejmenší detail ze svého bytí. Dr. Dreehüs pro mě žil ve svém pokoji, s pohovkou u okna, ošoupaným křeslem v čele pohovky, poloprázdnou poličkou na knihy, prázdným psacím stolem. Mimo tuto místnost neexistoval. Ale najednou byl tady — připálila jsem si cigaretu od plamene, který mi nabízel. Cítila jsem u obličeje jeho ruce. Vnímala jsem, že je připitý stejně jako já, v pokročilé noci si popustil uzdu. Připálil i G. A pak nám popřál hezký večer, odcházel ulicí dolů, ušel tři metry a zmizel ve dveřích hospody, která se, jak mi to připadalo, otevřela teprve v tomto okamžiku, z absolutní nicoty a jen pro něj, a zase se za ním zavřela. Před večerkou stála křivá lavička, musela jsem si sednout. I G. si musel sednout, vykouřili jsme své zakázané cigarety až na fi ltr, utěšovalo mě, jak empaticky G. reaguje na moje zděšení z toho setkání. Říkal, že si vůbec není jistý, jestli se ta situace opravdu stala, jestli se, jako ve fi lmu Woodyho Allena nebo Jima Jarmusche, neodehrála v nějaké červí díře, vyvolaná vínem, hovorem o matkách, procházkou minulostí. Nastalá konstelace mu připadala stejně surreálná jako mně, ani on si předtím nikdy nevšiml

hospody, v níž dr. Dreehüs zmizel jako Alenka v říši divů, a když jsem řekla, že tam teď taky rozhodně musím jít a dr. Dreehüse sledovat, pravil G., že si to přesně myslel. Řekl, ale doprovodím tě maximálně ke dveřím.

Buben — hospoda dr. Dreehüse se jmenovala „Buben“. Zabedněná výloha, potemnělé světlo pronikající štěrbinou pode dveřmi, „Buben“ by mohl být bordel, dark room, což bych do dr. Dreehüse i řekla, irský pub, klub, bezradně jsme před ním stáli. Nakonec G. řekl, víš co, já si asi ještě na chvilku sednu na tu lavičku. Jenom tak. Ještě tam chvilku pobudu. A jestli se do čtvrthodiny neobjevíš, budu to brát tak, že všechno dobře dopadlo. A vyrazím domů.

Řekl, souhlasíš s tím.

Řekla jsem, jo, souhlasím. S tímhle souhlasím bezezbytku.

G. kývl, krátce a pevně mi stiskl rameno, zamířil zpátky ke křivé lavičce a zase si sedl; vzpřímil se, zvedl ruku jako nějaký rozhodčí v ringu.

Já taky zvedla ruku.

Nadechla jsem se, otevřela jsem dveře „Bubnu“ — a vešla.

V letech po psychoanalýze jsem napsala svou pátou knihu, „Le ipark“. Sedmnáct povídek o lidech mezi čtyřicítkou a padesátkou, nejspíš s rozumem

v koncích a stojících nesměle na počátku nových náhledů na život, knížka, která vznikla po románu a šla mi lehce od ruky; návrat od dlouhého textu k povídkám byl osvobozující, psaní mě blažilo. Dnes si myslím, že pocit štěstí nesouvisel jen se zdoláním románu, ale taky s ukončením psychoanalýzy, s tím, že jsem najednou byla připravená urovnat své záležitosti sama, dospět, povolit. Jedna z povídek se jmenuje „Sny“, na několika stránkách popisuje psychoanalýzu vypravěčky, která vyhledá stejného psychoanalytika jako žena, s níž se přátelí. Během psychoanalýzy se jejich přátelství rozpadne, zatímco vztah k psychoanalytikovi rezervovaně zůstává.

Samozřejmě je ta povídka úzce spojená s mou psychoanalýzou u dr. Dreehüse — právě o tomhle píšu: píšu o sobě. Píšu podle vlastního života, jiné psaní neznám. Postava dr. Gupty vychází z dr. Dreehüse, oblečení dr. Gupty je oblečením dr. Dreehüse, zařízení praxe v povídce je zařízením ve skutečné ordinaci. Je tam moment, kdy dr. Gupta vypravěčce otvírá dveře a překvapivě má monokl, i tahle scéna se odehrála. A samozřejmě vypravěčka v ich-formě jsem já, jsem to já — žena, co se jmenuje Tereza, co se jí zdá o slimácích a výtahových šachtách, v jednom kuse pláče, je paralyzovaná smutkem, v prvních měsících psychoanalýzy nemůže mluvit, naprosto nedokáže říct, z čeho je tak sklíčená. Samozřejmě

tato vypravěčka v ich-formě taky nejsem úplně stoprocentně já a dr. Gupta taky není dr. Dreehüs; právě naopak, obě postavy jsou sny, napsaná přání, a to, co si při psaní představuji, se dá těžko vysvětlit. Je v tom, při vší křehkosti postav, cosi zdravého. Něco, co právě nemám, o čem ale vím, že jsem to mívala a zase to mít můžu, něco, po čem toužím, vyhledávám toto pnutí, absenci. Příběh je pro vypravěčku jako úkryt, příbytek, obal, jako skořápka ořechu. Vypravěčka je jako nejmenší panenka v matrjošce, příběh jako kokon kolem ní. Nepíšu, kolem čeho se točí hovory, samomluvy při sezení u psychoanalytika, ten úkryt vzniká ze zamlčování. Zůstává na empatickém čtenáři, aby si to domyslel, trauma, ztráta, zneužití, smutek, nepřítomnost, smrt a strach, úplně normální život, nebo aby zůstal venku, před úkrytem; stačí, že já sama vím, proč se vypravěčka rmoutí, a ráda bych si to nechala pro sebe. Příběh je — uklizený. Byt vypravěčky, její všední den, knihy, co čte, cesty, kterými chodí, všechno to má řádnou, vykazatelnou strukturu — v protikladu k bytu, v němž žiji já, ke knihám, které čtu, k cestám, kterými chodím —, nic z toho všeho by se v povídce bez jistého zcizení nedalo vyobrazit. Povídka odvádí čtenáře od podstaty, odvádí jej ode mě. Kouzelnický trik — čtenář přihlíží čarování, a propásne trik. Vyprávím o své psychoanalýze a překlápím ji na postavu, která je ta-

ková, jakou jsem vždycky chtěla být, ale nikdy nebyla a nebudu; nikdy v životě se mi nezdálo o slimácích. A ještě ke všemu je tahle povídka samozřejmě taky milostným příběhem, v pasážích, kdy je vypravěčka zamilovaná do dr. Gupty — stejně jako já, asi po pěti nebo šesti letech, kdy jsem třikrát týdně absolvovala pětačtyřicetiminutová sezení, jsem do dr. Dreehüse byla jednu dobu zamilovaná a potom už zase ne.

A pak to celé skončilo. A pak jsem od něj odešla.

Té noci na Kastanienallee mě neudivilo, že jsem do „Bubnu“ vstupovala s bušícím srdcem.

Když vyšel „Le ipark“, přinesla jsem jeden výtisk i do ordinace. Dr. Dreehüs se měl dozvědět, že se stal součástí povídky publikované v knize, že existuje povídka, která mu byla věnována. Nevěděla jsem o něm skoro nic, věděla jsem však, že je čtenář, že knihy miluje. Vyvodila jsem to z nepatrných zvuků vyjadřujících souhlas nebo odmítnutí, které někdy vydával, když jsem mluvila o knihách; darovala jsem mu i další dvě knihy, které jsem v průběhu psychoanalýzy napsala, přečetl si je a zdrženlivě o nich se mnou hovořil. „Le ipark“ jsem mu hodila do schránky na chodbě — adresovaný jemu, ordinaci totiž sdílel s nějakou ženou, nositelkou téhož jména, o níž se mi nikdy nepodařilo zjistit, jestli to je jeho sestra, nebo manželka, nicméně byla bych raději za první možnost.

„Le ipark“ jsem tam přinesla osobně, protože jsem doufala, že ho potkám, že mu knihu budu moct předat z ruky do ruky — krátký, energický kontakt. Je možné, že jsem tím chtěla demonstrovat, že jsem naživu. Že jsem napsala pátou knihu. Že se mi daří dobře, že jsem schopna pracovat i bez něj, byla jsem přesvědčená, že by byl rád. Nepotkala jsem ho. Knihu jsem v obálce, spolu se zdvořilostním vzkazem čítajícím tři řádky, strčila do jeho schránky a šla zase domů a on až do našeho setkání ve večerce nijak nezareagoval ani na knihu, ani na mé řádky.

Prostě žádná odezva.

V povídce „Sny“ je ještě třetí postava. Postava Effi, která vypravěčce doporučí, aby v případě nouze vyhledala psychoanalytika — jestli na tom někdy budeš

špatně, jako že fakt hodně zle —, a i tahle figura vychází ze ženy, s níž jsem se dlouho přátelila, nebo jinak: opírá se o ženu, kterou jsem znala.

Ada.

Dnes si říkám, proč jsem tu povídku nevěnovala taky Adě, proč jsem jí taky nevhodila výtisk „Le iparku“ do schránky v naději na setkání. Proč jsem úplně stejně nemyslela i na Adu, bez níž bych, ani ve skutečnosti, ani v povídce, na psychoanalýzu nešla. Bez Ady bych nepotkala dr. Dreehüse, nenapsala bych „Alici“ ani „Počátek veškeré lásky“, to Ada mi,

tak jako ve „Snech“, doporučila svého psychoanalytika. Každé rozhodnutí pro jednu větu je zároveň zavržením nesčetně jiných vět. Každé rozhodnutí pro nějaký příběh udusí nespočet příběhů jiných. Slovo ničí jiné slovo. Psát znamená vyhlazovat. Rozhodla jsem se pro dr. Dreehüse a proti Adě.

Mohla bych to brát takhle.

S Adou jsem se potkala v devadesátých letech. Byla stejně stará jako já a byla nekorunovanou královnou doširoka rozkošatělého městského kmene, jehož členové, stejně jako Ada, většinou pocházeli z Frankfurtu nad Odrou. Kořeny ve městě, které na konci druhé světové války vzala útokem Rudá armáda, se podle Ady jednou provždy projevily neživotaschopností, sklonem k sebepoškozování a mimořádnou labilitou dalších pokolení: Frankfurt bylo traumatizované město a lidé, kteří se v něm narodili, si v sobě nesou válečné rány ještě ve třetí generaci a dodnes. Ada své trauma žila ve velkém, potemnělém bytě na Helmholtzplatzu na berlínském Prenzlauer Bergu, který pro ni kdosi zabral v chaotických měsících po pádu zdi a který jí — po uplynutí určité doby — pak už nemohli odebrat. Obytná kuchyň, které se tehdy říkalo berlínský pokoj, proutěné křeslo s ovčí kůží u okna do dvora, v němž Ada často sedávala a kojila, byla to první mladá matka, co jsem potkala, 23

a vykonávala svou roli s gestem pramatky; to křeslo bylo trůn. Pokoj plný pohyblivých stínů, na dlouhém poškrábaném stole byly vždycky oblázky a skleněné kuličky, kytice z větví a lučního kvítí v karafách s vodou, na neomítnuté zdi černobílé fotky připíchnuté připínáčky vedle Šivy se všemi jeho zlatými pažemi a vedle výstřižků z novin, co šustily v průvanu. Svíčky, vonné tyčinky, neustále tam někdo brnkal na klavír. Dítě, které v tom pokoji přišlo na svět, bylo křehké, málokdy plakalo, velkýma hnědýma očima upřeně hledělo na návštěvníky, kteří přicházeli a odcházeli, dveře bytu dokořán, dnem i nocí. Světlo zásadně jako pod vodou, křídově bledé, žádná pravidla, žádné hranice. Zjevně bylo možné být zodpovědnou matkou a zároveň se ztrácet, oddávat se požitkům; pamatuji si Adu na baru v podniku, kde jsme tenkrát často sedávali, na tu věcnost, s níž si rozepnula blůzku, svlékla ji, seděla před námi nahoře bez, napřímená a v pozoru; měli jsme ve dvě v noci hledět na její nahá prsa, o nichž říkala, že jsou ze všech prsou na světě nejkrásnější — a my jsme hleděli, a nejspíš jsme i uznali, že má pravdu. Kde bylo, říkám si dnes, za takových nocí její dítě, tenkrát jsem si tu otázku nekladla. Ada měla muže, který kupodivu zdolával studia práv, pak je absolvoval, šel regulérně pracovat, vydělával peníze, přesto byl s námi, když jsme vyráželi sestupovat do nocí jako do temných

studní. To Ada mi ukázala, že rodina, z níž pocházím a v níž jsem vyrostla, nemusí nutně zůstat mou rodinou, že je možné ji opustit, odstřihnout se a hledat si jinou a lepší; ona sama se zřekla své frankfurtské minulosti a pořídila si rodinu, kterou si sama vybrala a která sestávala z jejího muže, dítěte a užšího kruhu dalších žen a mužů. Tato rodina byla dobrá a posilující, na rozdíl od té biologické, jejíž jediný smysl spočíval v tom přivést Adu na svět. Ada při takových výkladech kupodivu nepůsobila dojmem, že by potřebovala dodat síly nebo utěšit. Byla v zásadě velmi smířená a vyrovnaná, zdrženlivá, ironicky veselá, vyzbrojená zainteresovaným a frajerským chladem, vždycky se tvářila, jako by věděla něco, co já nevím. Ty její výklady o rodině mě ohromovaly a rozrušovaly; jak mi dnes připadají naivní, tak byly tenkrát důležité. Má rodina byla takový kokon, v němž jsem byla zakuklená, svázaná a bezpečně uložená. Adiny názory z toho kokonu vytahovaly vlákno za vláknem, rozplétaly jej, uvolňovaly, k jeho rozevření pak vedly jiné události, ovšem Ada, s dítětem na klíně a u svých hezkých prsou a se svým mužem v závěsu a ostatními muži v závěsu za ním, vedla první řez.

Předpokládám, že to nevěděla.

Když na svět přišlo moje dítě, pět let po jejím, začali jsme společně trávit prázdniny v letním domě mých