Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Projekt se uskutečňuje za nanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

© Hubert Klimko-Dobrzaniecki, 2024

Translation © Michal Lebduška, 2024

Photography © Juraj Starovecky, 2024

© Větrné mlýny, 2024

ISBN 978-80-7443-479-2

VĚNOVÁNO JANOVI

PŘEKLAD MICHAL LEBDUŠKA

PRVNÍ ČÁST TAMTEN SVĚT

1

Tatínek byl o dvě hlavy vyšší než máma. Topol a jablůňka. K těm stromům jsem je přirovnával, když jsem byl malý.

Moc velký výběr stromů jsme neměli. Bydleli jsme na rovině trávou vystlané a ta tráva nikde končit nechtěla. Ve dne se dotýkala slunce. V noci zářila stříbrem. Vypadalo to, jako kdyby měsíc v naší části světa stříbřil víc než jinde. Světlo trávě naší posílal. Věřil jsem, že bez měsíčního světla tráva ráno nezezelená. Vysoké topoly z ní vyrůstaly, tatínkové jiných dětí. Sady jí byly vystlané a objímala kmeny. Když strom začínal bujně zarůstat a jeho větve putovaly k zemi, tráva se zlehka dotýkala listí a haluzí.

Strážcem sadů byl černý bez. Každý sad u nás musel mít svého strážce, stejně jako každá střecha musela mít svůj mech. Říkalo se, že když na střeše není mech, tak

přitahuje blesky. Taky se říkalo, že černý bez chrání sad před různými brouky. Měli jsme sad a v něm šest jablůněk-maminek, dvě švestky, čtyři hrušky, pět třešní a dvě višně. Počítal jsem ty stromy každou neděli. Ráno jsem běžel na mši do kostelíka a po mši nastávalo počítání. Šest, dva, čtyři, pět, dva. Celkem bylo stromů devatenáct. Tatínek říkal, že tak to má být, že se mu takové číslo líbí. Kdyby bylo stromů dvacet, tak by to byly dvě desítky a každá ukončená desítka svádí k tomu, aby člověk začal novou. A když je stromů deset a devět, je to tak akorát. Tátův táta, děda můj, který umřel příliš mlád, říkal a tatínek to po něm opakoval: Nikdy se nepouštěj do třetí desítky. Jedna celá úplně stačí. Nekonči tu druhou. Zůstaň u devítky. Koupíš si jich víc, zasadíš jich víc a čerti všechno odnesou. Tolik ovoce neposbíráš, nezavaříš. Hnít to začne. Popadá. A peklo z toho bude mít radost. Čerti sedí všude. Na všechno čekají. Číhají na člověka za každým rohem, a i když někde rohy nejsou, zařídí si to tak, že i z kulaté věci roh vyrobí. Protože čert má rohy na hlavě. Tak ho Pánbůh stvořil, že hezké tvary nesnáší. Špičaté a kostnaté, ty má rád. Když mu chybí, tak dělá, co může, aby je měl. Převeliká pravda byla v těch slovech. Například naši sousedi, teoreticky také katolíci, ale jiného, vlastního obřadu, měli svůj vlastní sad. V jejich sadu bylo stromů třicet a čtyři, i když rodinu měli menší než my. Jablka a švestky jim hnily, zavařit je nedokázali a snad ani nechtěli. Vypadalo to, že byli plní chtivosti. Aby měli všeho víc než my. Víc toho měli, ale zároveň míň. Hospodařit se má tak, aby člověk dokázal zpracovat to, co má. A i do sousedovy ženy se čert zakoukal. Určitě ji ztrestal za tu jejich chtivost. Černé, havraní vlasy. Zuby bílé. Běl květů konvalinek byla ničím

ve srovnání s jejím úsměvem. Tvary kulaté, tak jako na těch svatých obrázcích v našem kostelíku. Ale ona do našeho nechodila, i když jsme měli stejného papeže. U nich takové obrazy nebyly. Ani varhany neměli. Zato se kněz mohl ženit. Slabší víra, říkával náš kněz. Nedokážou vydržet. A jak má kněz v neděli lidem udělit přijímání, když v noci předtím těma samýma rukama osahával svoji ženu?

Ta hezká žena začala rodit děti. Tři kluky porodila. Ihora, Stepana a Petra. Máma říkala, že po každém z nich začala ztrácet tvar. Po prvním vypadala ještě celkem k světu, i když prsa jí trochu poklesla. Po druhém je měla úplně povislá a na bocích se pod sukní začínaly rýsovat kosti. Její tvář nabrala tatarské rysy. Po třetím z ní nezůstalo vůbec nic. Rohatou, kostnatou se stala. Pohublá, shrbená, jedovatá jako zmije. Syčela pokaždé, když jsme utrhli pár větviček z bezu, který střežil její sad.

Děda měl s tím čertem, chtivostí a tvary přeci jen pravdu. Náš sad taky střežil bez. Nebyl tak hezký jako ten u sousedů. Proto nás to strašně svádělo k tomu, abychom jim ho trochu sebrali. Z vlastního bezu taky nedokázali nic udělat. Jakási lenost a nechuť k práci v těch lidech byla. Až teprve když se opili, tak se v nich zahnízdila radost. Když byl soused opilý, chodil k nám domů. My jsme mluvili po svém a on po svém. Domluvili jsme se. Kněz říkal, že to kvůli Satanovi jsou si ty jazyky tak podobné. Jenom Satan může být tak vychytralý a zařídit to tak, že lidé, kteří mluví tak podobnými jazyky, se spolu nedokáží po staletí domluvit. Chodil k nám jen soused. Sousedka nikdy. Mámu nezdravila. Žárlila. A žárlivost je špatným společníkem. Žárlivec nikam nedojde. Ujde

tři kroky dopředu a čtyři dozadu. Když tak půjde dlouho, dojde až na samotný konec světa. Tak to říkal tatínek.

Byl jsem ze sourozenců nejstarší. Naše máma nerodila každý rok. V téhle, ale i v jiných věcech se lišila od sousedky. Ani jména neměly podobná. Máma moje se jmenovala Marie a sousedka Lena. Tatínek říkal, že Marie je krásné polské jméno. Jednou to řekl i před naším knězem Wiertnikem. A kněz na to, že je spíš židovské a že my, Poláci, máme k Židům blíž než k Ukrajincům. Kněz náš Bohumil Wiertnik neměl Ukrajince obzvlášť v lásce. Když k nám chodil na Vánoce a párkrát se s tatínkem zhluboka napil, tak mu z nitra nejednou vycházely takové věci, které by kaplan naší jediné nejsvětější Církve Boží říkat neměl. Podle kněze dobroděje

Bohumila Wiertnika Ukrajinci ve svých cerkvích nezpívali, ale hýkali, jejich duchovní neznali příliš dobře

Písmo a věřící vůbec a k tomu všemu tu jejich církev podporovali za Rakušana, tak aby se proti nám ještě víc postavili. Samotné Rakušany zase považoval velebný

kněz Bohumil Wiertnik za vši a pád císařství připisoval Boží prozřetelnosti. Bohužel po sobě zanechali zmatek v podobě neúplného vyznání a věřících, kteří si vymysleli příslušnost k neexistujícímu národu. Kněz Bohumil Wiertnik pravil, že Ukrajinci nikdy neexistovali a to, že teď existují, není nic jiného než dílo samotného ďábla. Sídlem Satana, říkal kněz dobroděj poté, co vypil dalšího panáka samohonky, nebylo peklo, ale Vídeň. Aby mohli být Ukrajinci plně spaseni, musí se znovu přejmenovat na Rusíny, přejít na naši liturgii a litovat veškeré nenávisti, kterou cítí k Polákům a Polsku, jež jim tak laskavě dovoluje žít na své zemi. A velebný kněz, kaplan náš Bohumil Wiertnik tak dokázal mluvit o našich sou-

sedech jako kolovrátek. Bohu díky, že samohonka má tu vlastnost, že vždycky jednou dojde.

Máma moje, kterou jsem nazýval jablůňkou, tedy nerodila každý rok. Když jsem přišel na svět, další tři roky čekala. Potom se narodil můj bratr Stanislav, kterému jsme říkali Staněk. Byl to dobrý chlapec, i když se honil za slepicemi a část z nich kvůli tomu přestala nést. Ze slepic, které nenesou, velký užitek není. Z těch, které se nechtěly nechat přemluvit, byl vývar a peří. Tatínek s mámou pak ještě koupili kachny, a tak Staněk přestal honit slepice a začal běhat za kachnami. To nejsou tak nervózní ptáci, běhají pomaleji než slepice, ale zase kdovíproč pořád zkoušejí létat…

Dva roky po Staňkovi porodila máma naši první sestru. Při křtu svatém ji pojmenovali Helenka. Máma byla hrozně šťastná, protože kromě kobyly, několika slepic a kachen jsme u nás neměli žádný ženský prvek. Helenka se hezky usmívala. Od samotného narození se smála a smála. Po letech, když jsem mluvil s tatínkem a do smíchu nám vůbec nebylo, tatínek řekl, že Helenka vysmála všechen smích, který na světě byl, a tak už pro nás a ostatní žádný nezbyl.

Když byly Helence dva roky, máma díky tatínkovi znovu otěhotněla, ačkoli tatínek vždycky říkal, že je jenom nástrojem v rukách Pána Boha a máma také, i když ta to má těžší, protože celé měsíce musí chodit s břichem a potom v bolestech rodit. A tak se narodil můj druhý bratr Matěj. Matěj byl klidný. Jenom očima koulel za mouchami. Žábu připomínal. Oči měl vypoulené. Kdyby mu Pán Bůh dal delší jazyk, tak by s ním ty mouchy dokázal chytat. V létě much přibývalo a Matěj je svýma modrýma očima pozoroval tak, jako kdyby sám chtěl být mouchou

a záviděl jim křídla, bzučení a létání. A mouchy to přitom táhne k hovnu. Například k takové Vídni, která byla podle našeho kněze dobroděje hovnem a podle jiných zase naším bývalým hlavním městem. Naše teta Žo si odtamtud přivezla pár krásných střevíců, ve kterých se pak nechala i pochovat. Střevíce byly červené a moc se k rakvi a celé té smutné situaci nehodily, ale tatínek, bratr tety Žo , dodržel slovo, které sestře dal. A tak ji pochovali v červených vídeňských střevících. Teta Žo byla jediná tatínkova sestra, kterou miloval skoro tak jako mámu. Rychle, příliš rychle odešla, a proto, když se narodila má druhá sestra, poslední dítě — rozdíl mezi ní a Matějem byl asi rok —, táta se rozhodl, že má nejmladší sestra bude nosit tetino jméno. Kněz náš dobroděj Bohumil Wiertnik tedy ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého nazval poslední dítě mých rodičů Žo í. A potom večer, když k nám kněz dobroděj Bohumil Wiertnik přišel, aby se na zdraví naší Žo napil, řekl, že tatínek je pašák a má milovanou ženu, protože jenom takhle, když nás bude víc než tamtěch, šťastné Polsko, naším lidem polským zalidněné, udržíme.

2

V počtech jsem byl dobrý a tatínek říkal, že si v životě poradím. Neustále mi opakoval, že kdo umí počítat, ten se nikdy nepřepočítá. Mě ta číslíčka vždycky zajímala, a kdybych mohl, tak bych kromě našich a sousedových, ale i jiných stromů, které jsem počítal, spočítal i trávu, každé stébélko. Akorát že trávu nespočítáš, protože jí je strašně moc a člověk se lehce splete. Strom je strom. Velká věc. Nepřehlédneš ho a hlavou nerozbiješ. Ale můžeš ho pokácet sekerou a spálit v kamnech. Dřevo dává

teplo, ovoce, židle a rakve. Kdybychom neměli stromy, z čeho bychom dělali rakve? Bohaté by pohřbívali v kamenných, ale boháčů přece moc není. Celá země je posetá nejen trávou, ale i chudáky. A chudý člověk, to se ví, si takovou kamennou, mramorovou rakev nemůže dovolit.

Proto Pán Bůh ještě před Adamem a potom Evou stvořil strom, jablůňku. A máma říkala, že ta jablůňka, kterou Bůh stvořil, byla veliká. Ne až tak vysoká, ale košatá, s tak širokým kmenem, že trvalo celý den, než ji člověk obešel. Kdysi mi to máma vyprávěla na dobrou noc a prosila mě, abych to nikdy neříkal našemu knězi dobroději Bohumilu Wiertnikowi, protože on chodil do semináře ve Lvově a tam se takové věci neučí. Mohl by se nafouknout a zčervenat. Nafouknutý a červený kněz za mnoho nestojí, a proto jsem mámě slíbil, že mu o tom neřeknu.

Máma řekla, ostatně tak, jak je to v Písmu Svatém, že na počátku bylo slovo. Vlastně dvě slova. První — ať a druhé — je. Pán Bůh řekl: Ať je! A byla země. Pán Bůh

dokolečka opakoval ta dvě slova. Jakmile byla země, tak potom vznikla i moře a pevniny a tráva, to se rozumí. Ale ta země s trávou byla holá, a tak Bůh povolal k životu jabloň. Jabloň se pokryla květy a potom plátky popadaly. Strom se začervenal ovocem. Jablek byly tisíce. Pán Bůh nevěděl, co s nimi dělat, a proto vymyslel člověka — Adama. Znovu řekl: Ať je! A vznikl Adam. Byl nahý, ale nahoty své se nestyděl, protože Pán Bůh obdařil zemi teplem, a když byl sám, tak před kým by se měl stydět? Před sebou samým? To by musel být hloupý! A Adam na začátku hloupý nebyl, zhloupnul, až když Boha neposlechl. Bůh mu řekl, aby se jablek nedotýkal. Stvořil ho tak dokonalého, že ani jíst nemusel.

Pamatuju si, jak jsme si kdysi všichni společně se všemi mými sourozenci, dokonce i s nejmladší sestřičkou, které tehdy byly dva roky, lehli pod jednu z jablůněk v našem sadu s hlavami ke kmenu a nohama směrem k jiným stromům. Leželi jsme tam a dívali se na nebe, které prosvítalo mezi listy. Řekl jsem tehdy bratrům a sestrám, že jednou přijde doba, kdy lidé znovu nebudou muset jíst. Židé pozavírají obchody. Nikdo si nebude chtít kupovat jídlo, a proto ani oni nebudou muset jíst. Neumřou hlady. Budou spaseni. Když pocítíme hlad, tak si lehneme do trávy. Celá moc, která je v zemi od Boha, přejde do našich těl. To bude stačit. Ani pít nebudeme muset. Na zemi zavládne ráj, takový, jaký byl na počátku, než Adam zhloupl.

Máma říkala, že ty tisíce jablek Adama nesmírně pokoušely. I přes zákaz jedno z nich utrhl. Hrozně mu zachutnalo. Sáhl po druhém, potom po třetím, až jich snědl celý tucet. Z nenasytnosti a zprotivení se Bohu ho začalo bolet břicho. Nakonec Adam dostal děsnou sračku. Sral, sral, sral a přestat nedokázal. Tolik v sobě toho hovna měl. Nejhorší na tom bylo to, že jabloň rostla

daleko od vody, a tak chodil posraný, smradlavý a nešťastný, protože spolu s jablkem dal Bůh Adamovi vědění. Proto máma říkala, že neučeným lidem se lépe žije i lépe umírá. Znalosti občas nestojí za víc než ta Adamova sračka. Ale tatínek to viděl jinak. Tatínek říkal, že znalosti jsou pro všechny, a když se v těch číslíčkách vyznám a rád počítám, tak to znamená, že mi znalosti neškodí a neuškodí mi ani v budoucnu. Posraný Adam se nejdřív začal utírat listy, ale ty byly tak malé, že měl prsty umolousané od hoven, a tak smrděl ještě víc, no a hladověl, ale špinavýma rukama si nemohl natr-

hat nová jablka. Začal se utírat o kůru. Nepomohlo to, a dokonce to jeho stav zhoršilo. Tak se v člověku zrodilo utrpení. Pán Bůh viděl, že Adam trpí a o svém utrpení ví, a proto se nad ním slitoval, ale nepomohl mu hned.

Ještě ho trochu potrápil.

Potom na něj seslal tvrdý spánek a zácpu. Když se Adam probudil, pocítil, že má v břichu kámen. Lejno na něm zaschlo a už tolik nesmrděl. I přes bolest v břichu měl pořád hlad, a proto znovu začal trhat jablka. Nejdřív první, potom druhé, třetí, až jich znovu snědl celý tucet. Tentokrát se nemohl vysrat. Jenom nabobtnal a začal křičet: Á, á, á, á! A tak vzniklo první písmeno abecedy. Poněvadž písmena vznikla v bolestech z Adamovy zácpy, tak se máma nikdy nenaučila číst a psát, čehož nikdy nelitovala. Tatínek se číst a psát naučil sám, a proto na rozdíl od mámy přistupoval úplně jinak i ke znalostem.

Adam se zácpou ležel pod stromem. Sotva žil. Bůh ale nemohl zabít to, co sám stvořil. Po dvou dnech na něho seslal utišení. Bolest přestala Adama trápit, břicho se mu zmenšilo a hlad ho nepronásledoval. A navíc začalo pršet. Adam se umyl. Znovu začal připomínat člověka, boží stvoření, a ne hromadu hoven, kterou několik dní byl. Ale po dešti pocítil první člověk smutek a samotu. Pán Bůh to spatřil a viděl, že to není dobré. Proto znovu Adama uspal. Zamýšlel se nad tím, zdali ten smutek a samota nezničí to, co sám vymyslel a na svět seslal. Dlouho Pán Bůh přemýšlel. Až do podzimu, kdy ta zralá jablka začala padat na trávu. Tolik těch jablek bylo, že pokryla všechnu trávu pod stromem. Několik z nich spadlo Adamovi na hlavu. Adama to probudilo. Vstal, rozhlédl se kolem sebe, poškrábal se na hlavě, sehnul se a začal jablka sbírat. A tak vznikla práce. Práce

nebyla příjemností, i když ji stvořil Pán Bůh a seslal na Adama jako pokání za jeho předchozí skutky. Pokání ale spočívá v tom, že netrvá věčně, a proto když Pán Bůh uviděl, jak Adam těžce v potu čela a o samotě pracuje, tak mu stvořil na práci pomocníka.

Znovu Bůh řekl: Ať je! A byla Eva. Adam se strašně utěšil, protože už nebyl sám, lépe se mu sbírala jablka a po večerech měl co dělat. Učil Evu lidský jazyk, protože už dříve tu schopnost nabyl. Eva se z vůle Boha a Adama naučila mluvit a tak se jí to mluvení zalíbilo, že nedokázala zavřít pusu a jenom bez přestání řečnila. Adama začala bolet hlava a Bůh to uviděl. Viděl, že Adam znovu trpí, a proto jedné noci vyrostlo Adamovi pod břichem maso, které mu začínalo tvrdnout, když se k němu Eva obracela zády. Chudák Adam nevěděl, co si s tím tvrdým masem počít, a Bůh to viděl, a tak se pod Eviným břichem tělo rozestoupilo a vznikl otvor, do kterého Adam k radosti obou mohl své maso zasunout. Tak vznikla láska. A když vznikla láska, tak to se ví. Z lásky se rodí děti. Já jsem vznikl z lásky. Mí bratři. Mé sestry. I mí rodiče a rodiče jejich rodičů. A tak zpět až na počátek světa.

Po podzimu nastala zima, ale ta zima tehdy vůbec nebyla studená. Sníh a vítr nepřišel, jenom všechna jablka ze stromu popadala. Na jaře, protože kdysi byla roční období jiná, se Evě narodil syn. Tak z člověka vznikl člověk. Syn rostl jako z vody, a proto mohl brzy začít pracovat. Práce ale bylo tolik, že ve třech těžko zvládali zpracovat všechna jablka, která další podzim dozrála. Eva znovu otěhotněla. Porodila druhého syna. Druhý vyrostl ještě rychleji než první. Nejen rychleji

vyrostl. Rychleji a lépe pracoval, což se prvorozenému

nelíbilo. Tak vznikla závist. Naše máma říkala, že závist je hanebný pocit, který zabíjí.

Lena, sousedka naše, se na nás vždycky dívala závistivě, a proto se v ní zrodilo to, co se zrodilo, a to potom vyrostlo a přešlo na jiné. Bratr bratra zabil, protože mu záviděl lásku. Tak vznikla lidská smrt. Od tamté doby se nás drží. Přichází náhle. Nezvaná. Odnáší dobré i nevinné. Je jí jedno, jestli jsi mladý, nebo starý. Žena, nebo muž. Matka, otec, babička, děda. Bezdětný, nebo plodný. Je strašlivá. Nikdo si s ní neporadí, a to i když existuje pomsta. Sestra smrti. Bývá sladká a očekávaná. Adam s Evou měli jenom ten strom, syna vraha a tělo druhého syna, které museli pohřbít. Adam usekl z jabloně nejsilnější větve, strhal z nich kůru, vyrobil prkna a pak ta prkna spojil a tak vznikla první rakev. Od té doby se ukládají nebožtíci do rakve a pohřbívají v zemi. Ale stává se, že je nemůžeš pohřbít a koupit jim rakve, protože musíš utíkat.

3

Do města jsme to měli daleko. Půl dne šel člověk pěšky a půl dne se vracel. Jeden půlden a druhý půlden, to je celý jeden den, akorát že když mě táta bral na trh — protože jsem byl nejstarší, ze všech sourozenců jsem měl nejdelší nohy, a tím pádem jsem měl i nejdelší krok —, tak jsme druhého půldne šli v noci. V noci se z domu vycházelo a ráno byl člověk ve Lvově, potom celý den po trhu chodil a nakupoval věci. Jako kůň naložený se pak zase v noci vracel. S tatínkem jsme ve skutečnosti chodili půl noci a půl noci se vraceli. Půl noci a druhé půl noci, to je celá jedna noc. Nikomu ale neřekneš, že se do Lvova jde půl noci a půl noci se vrací. Člověk není

sova, je denním tvorem, a proto se věci dobře vysvětlují, když se mluví o dni.

Dobře to Pán Bůh s tou nocí vymyslel. Když lidé nemusí chodit na trh do Lvova, tak spí. Ráno vstávají a vidí krásný den. V noci je špatně vidět, cítíš se nejistě a nohy našlapují po neznámé zemi. Můžeš šlápnout do díry a zlámat si nohu. A co pak? Strýc takhle šel v noci, do díry spadl, něco si s nohou udělal, až mu začala uhnívat. Lékaři ji po kouscích odřezávali až ke kolenu. Potom se strýce zeptali, protože hnila dál, jestli souhlasí s tím, že ji uříznou nad kolenem. A strýc se jich zeptal, jestli když ji uříznou nad kolenem, tak zbytek, který z nohy zůstal, hnít přestane. Jeden z lékařů na to strýci řekl, že je to možné. Strýc se znovu doktora zeptal, jestli mu přestane, nebo nepřestane hnít, protože on rozumí jenom pravdě a ne možnosti, protože to slovo znamená, že se o pravdě nemluví, ale o čemsi, co může být pravdě podobné, což znamená, že to pravdou není. To je jako srovnávat kočku se psem. Je kočka podobná psu? Možná ano, protože má ocas, ale psem není a nebude. Tak to strýc tomu lékaři řekl a lékař se usmál, poškrábal se na hlavě a k strýci s půlkou jedné nohy promluvil: Vy, Barycki, kdyby nebylo toho, že vám hnije noha a že nemáte škol, tak byste se hodil víc na  lozofa než na hospodáře. Řeknu vám to takhle, Barycki, je to vaše rozhodnutí, nechte si uříznout ještě kousek nohy a o něco déle budete žít, a když si ji necháte, dlouho to nevydržíte. Vaše noha, váš život. Kdyby se to začalo hojit pod kolenem, mohl byste si koupit dřevěnou a nějak chodit. Hojit se to ale nechce, a tak musíme řezat dál a na chození nepomýšlejte.

Strýc Tonda Barycki měl svůj život rád, obzvlášť to období, kdy měl celou nohu. Strašná muka s tím pahýlem

zažíval, protože lékař mu dal tři dny na rozmyšlenou.

Velkou bolest v duši člověk prožívá, když mu lékař dá tři dny na to, aby si rozmyslel, jestli si nechá uříznout další kousek své nohy, a to nad kolenem, bez slibu, že dál už řezat nebudou, že se to zahojí a že člověk bude žít dál, i když dobrou dřevěnou nohu už si nekoupí. Můj tatínek Leon Barycki, mladší bratr Tondy, mi o strýci vyprávěl jako o hrdinovi, a proto mi při křtu dal jeho jméno, protože strýc tehdy ještě žil, i když zaživa hnil. Tedy strýcova noha hnila. Ale mysl měl střízlivou, přestože ten ďábelský hnus nahoru čili směrem k hlavě postupoval. Noha přece, tak jako všechno na té zemi, má svůj začátek a svůj konec. Noha prsty začíná, chodidlem, na konci kterého je pata, směrem k holeni pokračuje, dál je koleno, stehno až ke slabinám. U slabin noha končí. A strýci nejdřív uřízli chodidlo, potom půl holeně, pak půlku z té druhé půlky a potom už mu ji chtěl doktor vzít nad kolenem čili kus stehna. A strýc po třech dnech přemýšlení souhlasil s tím, že si nechá uříznout další kus. Chirurg tedy strýci Tondovi odřízl koleno a malý kousek stehna.

Z tatínkovy strany byli všichni vysocí, topolí plémě. A jak byli vysocí, tak měli i dlouhá stehna. Strýc si vymyslel a tatínkovi to den před návštěvou lékaře řekl, že když má pořádně dlouhé stehno, tak i když bude dál hnít, tak to ještě bude stačit na dvě řezání, a proto s tím souhlasí, protože život s pahýlem po kouscích odřezávaným je přeci jen pořád život. Smrt životem není a život po životě náleží jen svatým, ke kterým strýc sebe sama nepočítal. Tatínek říkal, že před každým řezáním kusu Tondovy nohy chodil ke strýci kněz náš dobroděj Bohumil Wiertnik, chtěl ho vyzpovídat, ale strýc měl potěšení z toho,