Jiří Kratochvil: Bakšiš by Vetrne mlyny

groteska

Jiří Kratochvil

Bakšiš

Projekt se uskutečňuje za ﬁnanční podpory statutá rního města Brna a Ministerstva kultury České republiky.

Jedna

Léto Je léto roku 1946, jediný rok a jediná roční doba, v nichž se to všechno může odehrát. Ale jediné místo, jež si to, co chci vyprávět, může zvolit, jsou Lounice, vesnička ležící na úpatí Vysočiny, anebo snad ještě na jejím vysunutém cípu. Na severozápadě obklopena lesy a z jihu a východu loukami a taky lány pšenice a ovsa a vojtěšky a jetele i žlutými ostrůvky hořčice. Na jedné straně vzdálený shluk rybníků stíněný rákosím a sítinami a taky záblesk řeky vzápětí se ztrácející v hustém stromoví a na druhé zas barevná šachovnice luk hlídaných při cestě až dvoumetrovými diviznami. Zježená srst kraje, zježená očekáváním, že po mokrých červnových dnech, kdy kraj vychlemtal bezedné džbery dešťů, nastoupí teď horký červenec. Lány se jemně vlní, hřebelcovány jen lehounkým vánkem. Snažím se zviditelnit to dávné, poválečné léto, ale nesmím přitom opomenout v příkopě převrácená vozidla a uprostřed lánu ztopořenou hlaveň nakřáplého tanku. Lidi z těch vraků zavčas povytahovali mrtvoly, aby tady nevypukl mor, ale hned si taky odšroubovali všechno, co se dalo odšroubovat, a široko daleko rozmetané trosky válečných

strojů pokojně rezavěly nedaleko božích muk a ve stínu líp a v bzučení včel a na chvíli přízračně ožívaly v zrcátcích blesků jak obludný hmyz lemující cestu do podsvětí. A ti nejšikovnější kluci už tady běhali v tropických helmách, nejspíš z afrického tažení armády polního maršála Rommela. Tolik k místu a času toho, co budu vyprávět.

Jakoubek Takže v roce 1946 mu bylo čtrnáct roků a kterýsi den na počátku července se rozjel na prázdniny do Lounic. V Jihlavě (s papírovým kufrem převázaným provazem) přesedl z vlaku na autobus a ještě dlouho se tloukl po hrbolatých cestách. Ale u autobusu v Lounicích ho nikdo nečekal, na poslední chvíli se to nějak špatně domluvilo. Nebyl ale v Lounicích poprvé. Hanuš Málek, hospodář, byl Jakoubkův strýc, ještě za války k němu s mámou zajeli pro kousek toho živobytí a hned po válce tam byli na pohřbu hospodářova nejmladšího syna, Jakoubkova bratrance Vojtěcha. Mina na cestičce k rybníku. Nekonečně dlouhý průvod se plazil dokolečka kolem vesnice, aby Vojtěch z ramen bývalých spolužáků ještě naposledy viděl ten koutek země, kde do svých šestnácti prožil všechno, co směl kdy v životě prožít. S četnými zastávkami nad těžkým kufrem se Jakub (kterého tady budeme znát spíš jako Jakoubka, tahle zdrobnělina se líp hodí k jeho nevelkému příběhu) vydal na druhý konec vesnice, k zeleným vratům, dobře mu známým. Ve velkých vratech byla menší vrátka, kterýma se chodilo, zatímco samotná vrata se otvírala, jen když žebřiňák vjížděl od návsi, to je skoro nikdy, neboť běžně se jezdívalo zadem, mezi stodolama, přes humna. Vrátka se zamykala jenom

přes noc, anebo když byli všichni na poli. Přesto Jakoubek nesáhl po zdobné železné klice v podobě lasičky, nýbrž napřed zazvonil na nenápadný zvonek mezi oknem a vraty. Kdesi uvnitř se vztekle vyřítil pes a narazil do vrat z druhé strany, až zaskřípěla, a Jakoubek rychle couvl. Někdo pohnul hustou záclonkou. Jakoubek čekal, že v tuhle hodinu bude doma asi jen tetička a možná ještě cikánka, Pančava, která pomáhala s dojením, krmením a dalšími pracemi ve stájích, stodolách a na zahradě. A pak už uslyšel, jak tetička někomu přikazuje, aby šel otevřít, a rázné kroky a hlas čeledína okřikujícího psa. Bojar ležel přimáčknutý k zemi a čeledín ho ještě pro jistotu přišlápl bosou nohou. Až obludně veliký ovčácký pes, a to se ještě díval zlýma očima, a vypadalo to, že Jakoubka vůbec nepoznává a že už úplně zapomněl, jak se loni v létě skoro celý den spolu toulali po okolních kopcích. Když loni s mámou přijeli na ten bratrancův pohřeb, mluvilo se tenkrát ještě hodně o německých vlkodlacích, wehrwolfech, příslušnících tajné nacistické organizace, která se prý na konci války ledaskde zakopala, aby ještě dlouho rozsévala hrůzu a smrt. Ale Bojar byl hospodářem vycvičený právě na dávení vlkodlaků, a tak při těch toulkách po okolních kopcích dělal Kubovi bodyguarda, nebo chcete-li gorilu, a to se netýkalo jen wehrwolfů, ale především min. Hned v prvních poválečných dnech pobýval na statku pyrotechnický odborník, hospodářův dávný spolužák, a Bojara trpělivě učil a cvičil na — jak on říkal — minolovku. Což bylo nepřesné označení, protože neměl miny lovit, nýbrž varovat před nimi. Spolehlivě vycvičený. Jenže Vojta, hospodářův nejmladší syn, šel tenkrát k rybníku bez Bojara. Jakoubek byl hrdý na přátelství s tak obrovskou psí potvorou, ale teď pochopil, že to ve skutečnosti nebylo ani

tak přátelství. Když se teď na něho Bojar díval zlýma očima, vůbec to neznamenalo, že snad na Kubu zapomněl, ale naopak si velice dobře pamatoval, že se loni k němu choval kamarádsky pouze na příkaz hospodáře, a ten příkaz už mezitím pominul. A tak na to přišla řeč při večeři. No víš, Jakube, ono to vždycky chvíli trvá, než Bojar vezme někoho do rodiny. Ale budem ho přivykat. A začnem hned teď. Tetička okamžitě protestovala. Ale hospodář trval na tom, že do smrákání je ještě fůra času, a že když bude s Bojarem, není třeba mít obavy. A tak vyrazili zadem, přes dvůr, mezi prasečími chlívky, stájemi a stodolami a Bojar, hovádko boží, se zas najednou tvářil kamarádsky a z tlamy mu visely přátelské nitky slin. Ale ne dlouho. Nitky slin, sotva vyšli z domu, ihned zasyčely jak na žhavé plotně. Právě dnem Jakoubkova příjezdu udeřilo totiž to očekávané vedro. Letní žár rozpálil kraj tak mocně, že Jakoubek s Bojarem byli jediní (dlouho si mysleli, že jsou jediní), co se v tom večerním znoji někam odvážili. Všichni ostatní seděli doma za staženými žaluziemi. Hned za stodolou si Jakoubek sundal potem zmáčenou košili, uvázal ji kolem pasu a Bojar vzhlédl a překvapeně hleděl na jeho alabastrově bílé tělo.

Skřet A teď, když jsem už představil hlavní postavu a nechávám ji zatím v tom červencovém znoji běžet s Bojarem, jsem už myslím taky na řadě. Ale moc od toho nečekejte. Bydlím tohle léto v dutině křemeláku, odkud jsem vystrnadil sýčka, a žiju ve vesnických báchorkách a povídačkách jako ratej

anebo jinde zas kres, a kdoví jak jinak. Ti, kdo mě někdy potkali, anebo co jsem se jim přichomejtl do snu, považují mě omylem za zlou bytost. Ale já jsem ve skutečnosti mimo dobro a zlo. Jsem jediný skřet, který vám nikdy neublíží, ale taky nikdy neprospěje. A mou největší žádostivostí je uvést do chodu nějaký rozmarný příběh. A s chutí si ho potom odvyprávět. Vždyť strojím příběhy jen proto, abych je pak mohl vyprávět. V lepší společnosti by mi říkali demiurg. Ale netěší mě strojit příběhy hodné ani útěšné. Ty mě k smrti nudí. Ale nemám rád ani příběhy kruté nebo zlé. Zajímá mě výhradně jen šprým, žert, špás, rozmarná bláznivina. A nejšprýmovnější jsou mi příběhy milostné. Láska je vždy báječný špás, vždycky nebetyčná bláznivina. A to bude i příběh Jakoubkův. Vládnu různými mocnostmi, umím věci, o nichž se vám ani nezdálo. Když mě přistihnete, jak vám kramařím v kredenci (po kostkách cukru bych se umlátil) a jak si potom jednu kostku odnáším v trpasličí náruči, a hodíte po mně třeba pantoﬂí, určitě byste nečekali, že vám v tu chvíli zapěji árii z Verdiho Traviaty. I kdybych to svedl, kdepak, to by totiž byla potměšilost a těch se nedopouštím. A tak se nemusíte o Jakoubka bát. Jeho příběh nebude jízlivý, jen rozmarný. Nu přiznejme: hodně rozmarný.

Kar Jakoubek se rozhodl, že bude spávat v podkrovní komůrce, tedy přímo nad maštalí. Dal jí přednost před seknicí pro hosty, jejíž okna vedla směrem k návsi. Návsí totiž ještě rok po válce projížděl jeden z provizorních, nouzových silničních tahů ku Praze. Takže do oken v noci dorážely reﬂektory a hluk motorů. Zatímco v komůrce byl slyšet jediný zvuk,

totiž jak koně v maštali pod komůrkou (Strakoš, Fuksa, Lysák) celou noc podupávají. A to byla svérázná ukolébavka. Stejně svérázná jako způsob, jímž se hospodář rozhodl (třetího večera Jakoubkovy přítomnosti na statku) připomenout výročí smrti svého nejmladšího syna. Uspořádal totiž hlučný smuteční kvas, jistý si tím, že právě to je způsob, kterým by svého nebohého syna potěšil. Nahrnuli se všichni do kuchyně, ale připomenu, že to byla kuchyň veliká jak maštal. Všichni tam seděli u stolu a na lavicích: hospodářův nejstarší syn Olda, který na smuteční kvas musel přijet až z Prahy, a dál několik hospodářových příbuzných z Lounic a širého okolí a taky hospodářovi blízcí a přátelé a pak už Jakoubek a hospodářova žena. Sám hospodář trůnil v houpacím křesle a seděl tam jak kocúr na kredencu, a bylo jasné, že si křeslo pořídil jako trůnní rekvizitu svého hospodářského majestátu, ale moc dlouho nevydržel, v průběhu večera se přemístil taky na lavicu. Olda točil klikou gramofonu a hospodář hleděl znechuceně na ten luxusní kolovrátek, co si syn dovezl z Prahy. Ale ovládal se, věděl, že už brzy nastane jeho okamžik. A ten pak nadešel ve chvíli, kdy se objevili čeledín s Pančavou. Přinesli totiž tolik uzenek a hospodářových proslulých klobás (a s nimi napochodoval na stůl i batalion lahví), že na gramofon už prostě nezbylo na stole místo. Dohrál tedy ještě písničku Já bych chtěl mít tvé foto a pak už Olda zaklapl zelený kufřík a posbíral desky a všechno to opatrně odnesl do seknice pro hosty. A teď tu našu! rozhodl hospodář. Hospodář měl obrovskou sbírku písní, jejíž základ tvořily písničky, které slýchal od svého otce anebo nějakého jiného starého hospodáře, ale neopovrhoval ani písněmi, co našel v tištěných sbírkách, jen když u toho byly noty.

Pak úplně stačilo, když mu to někdo přehrál (sám noty číst neuměl, i když obstojně hrál na všechny hudební nástroje dostupné v Lounicích a blízkých Zouharech, od houslí přes školní klimpr až po kostelní varhany), a už to nadosmrti uměl zazpívat nebo zahrát. Což můžu odpřisáhnout na svou skřetí duši, pokud ovšem my šotci nějaké duše máme. Snažil jsem se nenechat si ujít žádnou příležitost, kdy hospodář zpíval, to vždycky stálo za to, a tak i tady jsem seděl, a to na převráceném kastrolu přímo na sporáku, a nic jsem tím neriskoval, protože ti, kdo věří na plivníky, šotky a skřety, mě brali jako domácího šotka, co jim chodí na cukr, ale jinak neškodí, a tak je nýčko samozřejmou součástí kvasu, zatímco ti, kdo na mě nevěří, přisoudili mou přítomnost účinkům toho lahvového batalionu. Takže hospodář byl náležitě pyšný na svou schopnost okamžitě zazpívat každou, třeba jen letmo zaslechnutou písničku, kterou si přinesl odněkud z posvícení, vinobraní, zabíjačky, dožínek, šibřinek nebo třeba z bálu v jitelické sokolovně. A zapamatoval si zaslechnutou písničku do nejposlednější noty i nejposlednějšího slova, přestože se někdy vracel s hlavou těžkou po vínu pančovaném slivovicou. Každý pořádný hospodář si občas rád zazpívá, ale pro Hanuše Málka byly jeho písně jízdenkou do ráje a považoval za samozřejmé, že taky pro všechny ostatní je zpívání tou největší žití slastí. A tak ten smuteční kvas čili kar u výročí smrti hospodářova nejmladšího syna, to byla především dlouhá šňůra písní. Jakoubek seděl v koutě na konci lavice a byl zaměstnán svými hodně naléhavými myšlenkami (k nim se, nebojte, brzy dostaneme) a usrkával vína. Ale když hospodář zmerčil dočista zamlklého Jakoubka, zvedl se a přidřepl k němu a začal do něho strkat, až ho dostrkal k tomu, že Kuba aspoň pobrukoval, pobzukoval a pohuhňával.

Jakoubek ještě nevěděl, co my skřeti, šotci a plivníci odedávna víme: v těch písničkách je totiž všechno, co lidský život obnáší — štěstí, neštěstí, sny, úzkosti i radosti, samo tajemství života i smrti, jen jim umět naslouchat. Ale Kuba se probral ze svého pobrukování a pohuhňávání, teprve když se o písničkové přestávce všichni ládovali hospodářovými klobásami a čeledín, nebo snad hospodářův nejstarší syn začal o německé čubce. Ale ať už začal jeden nebo druhý, oba se potom hbitě doplňovali a na Jakoubkovi bylo znát, že jim naslouchá pustošený zvědavostí.

Čubka Esesácká čubka, jak se taky říkalo přepychové a luxusní kurvě, kterou si Němci drželi v takové vilce kus za vesnicí, vilce, již si tady krátce před okupací postavil pan Záliva, aniž si jí užil, protože byl mezi prvními, které tady okupanti popravili, a vlastně se ani neví proč, ale oni přece nikdy žádné warum ani nepotřebovali, připomněl hospodářův nejstarší syn. A do té vilky prý za čubkou jezdili nejznamenitější němečtí oﬁcíři, aby v předsíňce odložili nejen pistoli a uniformu, ale i všecky starosti o osudy Tisícileté říše a na schůdcích do prvního patra, kde je čubka čekala, pak postupně odkládali i košili, spodní prádlo a ponožky, aby k ní mohli vstoupit jak v první den stvoření. A každý z nich tam strávil dva i tři dny, než zas odjel do svého generálního štábu, anebo i na smrt na východní frontu. A po těchhle osamělých a vlastně dost smutných návštěvách, během nichž hlídala u kurví vilky speciální jednotka SS, měla čubka zas pro změnu po celou noc natřískáno veselou německou posádkou i Göringovými vojáky luft waffe, a to pak čubce vypomáhaly i čubky dovezené za tím účelem až z Jihlavy. Ale

žádná z těch jihlavských čubek se samozřejmě nevyrovnala té s prominutím naší čubce, řekl čeledín, protože ta byla krásná jak obrázek. A Olda, hospodářův nejstarší syn, s ním souhlasil a ještě dodal: Jak svatý obrázek! Jako panenka Márija! Ale hospodář ho hned rázně pleskl po papuli: No, no, nerouhej se! A tu se Jakoubek nadechl a se srdcem sevřeným úzkostí se zmohl na otázku, vlastně na dvě: A jestli jezdila na koni? A taky tady pod Včelím kopcem? A Olda se ušklíbl: Jestli myslíš čubku, tak kdyby jenom na koni! Ta ti zrajtovala všechno, na čem se dalo jezdit! A někdy i všechno, na čem se jezdit nedalo! řekl čeledín. A kdyby jenom pod Včelím kopcem. A oba se zasmáli. A měla taky svý soukromý letadýlko, dodal Olda. A tu se Jakoubek znova nadechl a zeptal se, jestli ji Olda někdy viděl? Ale než stačil Olda odpovědět, ozval se chlubný čeledín, který ji prý viděl nejmíň čtyřicetkrát. A když zrovna neměla svý čubčí zákazníky, když je zrovna nešóstala — A hospodář ho pleskl po papuli: Tož, jak to mluvíš! Když zrovna neměla svý zákazníky, buď se tady kolem projížděla na koni, to nejraději, anebo se tu motala v tom svým autě, anebo jsem třeba zvedl hlavu a uviděl ji, jak si lítá v tom sportovním letadýlku, kterým nám tady plašila krávy. A někdy ho nechala stát na louce a šla se vykoupat do rybníka a na letadýlko si jen tak přikolíčkovala šaty a vlály tam, než se vrátila. Jo, to letadýlko a auto a taky ten nádherný kůň, to byly dárky od těch německých oﬁcírů, kteří s ní zažili nebeský blaho, na který určitě vzpomínají i v ruským zajetí, když tam kdesi na Sibiři stavějí stachanovský fabriky. Ta ti

byla krásná, Jakoubku, fantastická hezula! Kdybys ji viděl, Kubo, tak bys padl na zadek. A Olda i čeledín (ale i hospodář), kteří dosud znali Jakoubka jako zamlklého, stydlivého, teď hleděli a naslouchali, jak kladl jednu otázku za druhou, jako by zlaťáky na stůl sázel. Bylo ještě znát, že každá z těch otázek mu činila potíže, protože se ve skutečnosti hrozně styděl se na to všechno ptát, jenže byl přitom zároveň pod obrovským vnitřním tlakem a ty otázky se z něho samy hrnuly jak růžovoučké nudličky z mlejnku na maso. A kde byla ta její vilka? Ta nebyla, nýbrž ta tam pořád ještě je, a Olda mávl jakýmsi směrem rukou. A ona… Čubka? Čubka skončila, jak hned po válce všechny čubky, co se čubčily s německýma oﬁcírama. Chtěla utýct před spravedlností, řekl čeledín, a tak vylezla v tom domku na půdu a z půdy na střechu a odtud, že skočí dolů a uteče zadem. Jenže si přitom zlomila haksny a tak ji zatáhli dovnitř a sundali křišťálovej lustr a na hák po lustru ji pověsili. A dosud tam visí, protože ji nikdo nesundal a nesundá… Někdo tam teď byl? Někdo ji tam teď viděl? Kdo by tam chodil… kdo by ji chtěl teď vidět… fuj, řekl Olda. Pořád tam visí pod stropem s prokopnutým břichem jak s rozvalenou almarou, z níž vyhřezly dlouhé, zasukované vnitřnosti a do toho svítí kosti jejích zlomených nohou a její vyceněné zuby v mračnech much, které zaplnily zbytky jejího masa mušími vajíčky a — Tak a dost! utne to hospodář. Ale Olda ještě rychle dodá, že se taky povídá, že ve skutečnosti se jí podařilo utýct a místo ní tam teď pod stro-

pem visí nějakej chcíplej pes, a že když ji nedostali, tak tam místo ní pověsili aspoň psí čubku, a po ní se ještě furt pátrá. A když se pak znova začne zpívat, Kuba zas otvírá hubu a usrkává vína, ale ve skutečnosti už jen číhá na příležitost, kdy se už konečně bude moct vytratit. A vmáčknutý do kouta se navíc začíná vrtět a ošívat a potřeboval by někam jít, ale nedokáže se vzmužit, aby se zvedl a šel. Až si ho zas všimne hospodář. Chvíli se pobaveně dívá, jak se ošívá a vrtí, a pak řekne: Tak počkej, dáš si ještě jednu štamprli a už můžeš mašírovat. Načež sáhne někam za sebe a nalije nějakou čirou tekutinu, a když ji Jakoubek kopne do sebe, zatmí se mu před očima, ale pak už smí vypochodovat. Všichni mu hned uvolní cestu na dvůr, kde pak stojí rozepnutý na kamenném tarasu hnojiště a dívá se přitom na hvězdy, které se však jakýmsi podivným způsobem chvějí, asi zásluhou toho vypitého vína, ale zvlášť té poslední skleničky čehosi čirého a mocného. A jako v mlze vidí před sebou místnost v té vile a pod stropem visícího chcíplého psa v mračnu much.

Hněv Tady je třeba vědět, že v Lounicích ani v nejbližším okolí nebylo vůbec žádného příhodného místního Němce, žádného příhodného sudeťáka, kterého by teď Louničané mohli hezky odsunout, a tak se jim spravedlivý hněv obrátil proti čubce. Jestli jsem to ještě neřekl, tak čubka byla moc krásná česká holka, kterou si němečtí vojáci kdesi ulovili a nasadili do toho domku po továrníku Zálivovi. Ale dělat to s německými vojáky, to byla ošklivá vlastizrada, za kterou se český holky trestaly tím, že se ostříhaly dohola a vystavily tak obecnému posměchu.

Jenže tady to byla navíc ještě její naprosto nebývalá, výsostná krása, takže přímo klenot české krásy, a ten — stejně jako české korunovační klenoty — nesměl padnout do rukou okupantů. A když se tak stalo, tak ta, jež to dopustila, musila být potrestána naprosto výsostným trestem. Přísná lidská morálka mě nezajímá, znova opakuju, my skřetové jsme mimo dobro a zlo. Ale přesto jaksi vím, že mezi těmi, co se chystali čubku zlynčovat, byli taky docela obyčejnský lidi, poctiví řemeslníci, sedláci, rolníci, chalupáři i mámy od dětí, a ti pak budou mít po celý život ten obrázek, jak ji tam věšeli, už napořád před očima. Do toho mně samozřejmě vůbec nic, to je lidský trápení, jejich zlo a peklo, a já nejsem žádnej dobrej duch tohohle kraje, abych do toho zasahoval, nýbrž vstoupil jsem do toho z jiných, z naprosto sobeckých důvodů. Vždyť nechtěl jsem, aby mi oběsili tu čubičku, již jsem moc potřeboval, abych mohl provést ten svůj královskej žert. Ten svůj milostnej šprým. A taky proto jsem se postavil tomu zástupu, co se valil k jejímu domu. Ten, kdo jim velel, když mě uviděl, jak jim tam stojím v cestě jako nějakej regulovčík, co se je chystá odklonit, tak pravil: Přece nás nezastaví nějakej skřet! Ale se zlou se potázal. V tu chvíli mu ztuhly obě nohy a už se nehnul z ﬂeku a jen potom zuřivě třepal nohama a hlavou. A ti, co byli za ním, tomu propadli zrovna tak a taky jen stáli a zuřivě třepali nohama a hlavama. Jenže já nevěděl, jak dlouho jim to vydrží, a tak jsem si radši pospíšil. Kdo seš? polekala se čubka, už tak k smrti vyděšená. Jsem tvůj princ a přišel jsem tě zachránit. Takhle jsem si svýho prince nikdy nepředstavovala… Tím se teď nebudem zaobírat. A odvedl jsem ji hluboko do lesa, kde mám svou jeskyňku. Než jsem vystrnadil sýčka z dutiny křemeláku, sám

jsem tu dlouho přebýval. Nároky čubky jsou zajisté daleko jinačejší než nároky skřetů, ale když chcete přežít, musíte brát, co se dává. Sklopila hlavičku, však dál se už strop postupně zvedal. Máte tady obrovskou knihovnu, řekla obdivně. Velký vypravěč, pravil jsem pohupuje se na kratičkých nožkách, musí být taky velikým čtenářem. A průduch ve stropě vrhá světlo právě do toho křesla vedle knihovny. Kromě toho jsou zde petrolejky i louče. Když obstojíš v tom, nač tě potřebuju, tak tě pak bezpečně vyvedu z týhle pasti. Ještě je totiž hodně zle. V okruhu desítek kilometrů o tobě vědí a číhají a budou ještě dlouho číhat, kdyby ses pokusila vyklouznout. Budu ti nosit jídlo a hlídat tě před vším nebezpečím. A knihy se postarají o tvé rozptýlení. Pamatuj, kniha, dobře vyprávěný příběh, to je tvůj nejlepší přítel. Když jsem se vracel, zastihl jsem tam ještě lidový hněv proměněný ve svůj vlastní pomník: pomník s třepetajícíma se rukama a hlavama. I řekl jsem osvobodivé slovo a díval se, jak se honem rozprchli na vše strany.

Kopec Rád bych teď důrazně připomenul, že když jsem představil Jakoubka na smutečním, zádušním kvasu za hospodářova nejmladšího syna, vrhl jsem ho tak o dva dny dopředu a my se teď o ty dva dny musíme zas vrátit zpátky. Takže vzpomeňte, kde jsme ho tenkrát nechali: běžel s Bojarem minolovkou v rozžhaveném podvečeru, s potem promáčenou košilí uvázanou kolem pasu. A právě si představoval, co by se stalo, kdyby Bojar opravdu narazil na minu, kdyby ji vyčenichal. A jak by mu ta cvičená minolovka asi zabránila, aby na minu šlápl. Raﬂ by ho v poslední chvíli

za lýtko a táhl pryč, anebo by minu hned opatrně vyhrabal a s pyrotechnickou obratností zneškodnil? Anebo by, kdyby už bylo moc zle, na minu sám naskočil a nechal se místo Jakoubka roztrhat a vyplivnout v krvavém trychtýři? Protože na hospodářův příkaz měl za Kubu položit i život, kdyby se toho ukázala potřeba. A tak zaobíraje se těmito milými obrázky přibližoval se k cíli své podvečerní výpravy, k Včelímu kopci, jak se mu tady říkalo. Včelí kopec měl však jednu přeludnou vlastnost, o níž už Jakoubek věděl z loňska, když ho poprvé (a taky s Bojarem) navštívil. Když se na něho člověk díval z vesnice, když se díval z Lounic, vypadal, že je tak blízko, že stačí zajít za humna a jen natáhnout ruku. Ale sotva jste k němu vyrazili, venkoncem se začal vzdalovat. Byl jak mámin prs, který vám jednoho dne začne utíkat, a když se za ním rozběhnete, letí, pacholek, jak zjednanej, a už ho nikdá nedrapnete. Mluvím samozřejmě o vás lidech, ne o nás skřetech. Ale to přirovnání sedne, má cosi do sebe, jak jistě oceníte, ale hlavně vás chci připravit na to, že tady už z pouhé předsíňky příběhu právě vstupujete přímo na sám práh jeho svatyně. Napřed se dlouho přibližovali k Včelímu kopci a pak zas neméně dlouze stoupali do jeho svahu jak po té oblině mámina prsu a oba prosím s vyvěšenými jazyky jak s kapitulantskými vlajkami. A sotva se octli nahoře, Bojar zneklidněl. Jakoubek se posadil na temeno kopce, na sluncem spálenou trávu, a jak tak seděl v bezprostřední blízkosti slunečního kotle, napřed si nepovšiml Bojarova neklidného počínání. Bojar sebou vrtěl, poposedával, ale díval se přitom stále jedním směrem. A tak se tam Kuba konečně podíval taky a uviděl, jak se na louce pod kopcem pase kůň a vedle

něho stojí nějaká žena. Díval se proti zapadajícímu slunci, přímo proti tekutému slunečnímu ohni, a proto mu chvilku trvalo, než pochopil, že ta žena mu dává znamení, aby seběhl dolů za ní. Ale to už Bojar vydal neidentiﬁkovatelný zvuk a pes, v němž zřejmě až do té chvíle zápasil pocit povinnosti s nějakým prastarým zvířecím děsem, se teď zvedl a po chvilce ještě náruživějšího ošívání se rozběhl z kopce, ale ne za koněm a ženou, nýbrž naopak cestou, kterou sem přišli, a Jakoubka tam nechal samotného. A Kuba se za ním polekaně ohlédl a díval se, jak se staženým ohonem nabírá tempo, až letí jak opeřený šíp savanou. (A jak už jste zajisté uhodli, to já skřet Bojara odehnal, protože jsem si přál, aby tady Jakoubek na setkání s koněm a ženou zůstal sám.) A tak se začalo, co bych nazval prvním jednáním mé rozmarné hry s Jakoubkem a čubkou. Zatímco Bojar se řítil střemhlav po svahu tím směrem, jímž přišli, Kuba se jal, a opravdu zatím jen jal, docela zvolna sestupovat opačným směrem. A vypadalo to, že ho něco zároveň táhne dolů, ale přitom i drží nahoře, a proto se pohyboval jen co nejpomaleji a chvílemi to s ním i škublo nazpátek. Ale přece jenom, čím byl blíž, tím víc už ztrácel možnost z toho vycouvat. Už jsem věděl, že ho mám, kde ho chci mít. Zatímco on zas věděl, že je to žena strašlivé krásy, takové, před níž na obloze blednou dlouhé karavany hvězd, a celý ten omračující západ slunka, hynoucí červánky, jsou jen šarlatovou poduškou pod její královskou korunu, paní nebetyčných hor a bezedných hlubin, květ jen pomalu se rozevírající v samém srdci vesmíru, jasný plamen hořící nad megatunami vod, tón procházející skalními masívy jak jehla sametem, dotek magnetické bouře v co nejhlubším