Margo Rejmer: Bláto sladší než med by Vetrne mlyny

Andon Zako Čajupi, Kde jsme se narodili, 1902

Co je to za zemi, kde se bláto zdá sladší než med?

MARGO REJMER

Hlasy komunistické Albánie

BLÁTO SLADŠÍ NEŽ MED

Mitrush Kuteli, Albánské bláto, 1944

Miluji tě, blátivá albánská země, jsi kouzelná, a sladká jako med, hořká jako pelyněk, miluji tě, divoce, zoufale, jako vlk les, jako vlna vlnu, jako bláto bláto!

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

© Margo Rejmer, 2018 Translation © Jarmila Horáková, 2021 Photo © Nikos Economopoulos / Magnum Photos (p. 15, 251); Ferdinando Scianna / Magnum Photos (p. 65, 129, 201, cover) © Větrné mlýny, 2021 ISBN 978-80-7443-425-9

První část

DIKTÁTOROVY DĚTI

Pomník Envera Hodži vztyčený v Gjirokastře v roce 1988, který dělníci zbourali v roce 1991

Byl jednou jeden ráj, vytvořený v nejsocialističtější zemi na světě. Kde všechno patřilo všem a nikomu nepatřilo nic. Kde každý uměl číst a psát, ale psát se mohlo jen to, s čím vláda souhlasila, a číst se mohlo jen to, co vláda schválila. Kde byl do každé vesnice zaveden proud, autobus a propaganda, ale běžný občan neměl právo na vlastní auto ani na vlastní názor. Kde se každý mohl spolehnout na bezplatnou lékařskou péči, ale stávalo se, že lidé umírali a mizeli beze stopy. Kde vzdělání mas bylo prioritou, ale každých pár let proběhla čistka mezi elitami. Kde každý měl právo radovat se z pokroku a provolávat slávu v průvodech, ale vyprávění vtipu znamenalo rukavici hozenou vládě a osudu. Proto se občanům doporučovalo, aby se cítili nadšení a šťastní, protože za naříkání a hloupé vtipy, tedy agitaci a propagandu, hrozilo šest až deset let vězení. V ráji však neexistovalo nic takového jako politická vězení, jen „převýchovné tábory“, které sloužily k převýchově nepřátel lidu pomocí čtení, mučení a galejnické práce. V ráji si byli všichni rovni, ale lidé se dělili na lepší a horší — ty s dobrým původem, kteří vedli řádný život, a ty se špatným původem, pronásledované už od narození. Dobří se museli dávat dohromady s dobrými a špatní se špatnými a trpět

společně. Z dobrých se kdykoli mohli stát špatní. Špatní obvykle zůstávali těmi nejhoršími až do smrti. Vláda měla v rukou život každého občana a rozhodovala: kdo půjde studovat a kdo pracovat do družstva. Kdo se stane architektem a kdo zedníkem. Kdo bude člověkem a kdo troskou. Kdo se bude mít dobře, kdo bude přežívat a komu život ukradnou. Vláda usměrňovala sny a osekávala je tak, až se lidé nakonec snít odnaučili. V roce 1967 slavnostně vyhlásili, že Bůh je mrtev, že jednou provždy neexistuje, a tudíž jsou všechna náboženství zbytečná. Nyní měl být jediným náboženstvím socialismus a společná víra v sílu nového člověka. Od roku 1978 se už rajská země neohlížela na jiné státy, nikomu nemusela být za nic vděčná a od nikoho nic nechtěla. Neznala inflaci, nezaměstnanost, půjčky ani dluhy. Byla soběstačná. Její hranice byly ze všech stran obehnány ostnatým drátem. Každý, kdo by se je pokusil překonat, měl být bez varování zastřelen. Ti, kteří žili podle rajského řádu, věřili, že jsou nejšťastnějšími lidmi na světě. Ve skutečnosti někteří před spaním přemýšleli o tom, co je to svoboda, ale jiní soudili, že jim nic nechybí. Vláda poskytovala střechu nad hlavou, jídlo, školu a práci, takže se občané nemuseli o nic starat. Museli si jen dávat pozor na to, co říkají, dělají a co si myslí. Jejich ráj se od roku 1976 nazýval Albánská lidová socialistická republika. Jeho jediným spravedlivým Bohem byl soudruh velitel Enver Hodža.

CO SE MĚLO STÁT, STALO SE

Hory člověka sledují, ale jejich oči jsou prázdné. Člověk pozvedne zrak a vidí třpytivou, syrovou krásu. Na dně údolí Zagoria, na úpatí hor, jsme menší než kamínky u cesty, rozlehlý prostor proměňuje naše těla ve stíny. Čas ničí okolní domy a překrucuje vzpomínky. K životu je tu všeho málo. Lidé stárnou, zlomení tím, co bylo, a stýská se jim po tom, co se nestalo. Ti, kteří mají sílu a nepřemýšlejí o ponížení, utíkají ze Zagorie do lepších světů. Opouštějí zchátralé domy a zahrady obklopené kamennými zídkami. Děti, dorůstající naději na lepší budoucnost, berou s sebou. Státní autobus už sem nejezdí. Po prašné cestě se drkotají jen soukromá terénní auta a plně naložená dodávka. Stařečci mávají na rozloučenou těm, kdo za sebou nechávají trouchnivějící zdi, rozpadající se ploty a propadlé střechy. Děti se dají spočítat na prstech jedné ruky; téměř všechny školy v okolí zpustly, ale stále je možné překročit jejich propadlé prahy a podívat se na to, co bylo. V modrých vitrínách se tísní trojrozměrné modely lidských těl, ampérmetry a voltmetry strnuly pod vrstvou prachu, v rohu se válí umělohmotný mozek. Oprýskané zdi stále nesou tíhu propagandistických hesel. „Být přítelem knihy je velká čest.“

Na zšedivělém stohu pohozených děl Karla Marxe, Friedricha Engelse a Envera Hodži přitahuje pozornost album v rudé kožence, které mělo budoucím generacím vyprávět o chloubě albánského socialismu. V orwellovském roce 1984 vláda oznámila: Po čtyřiceti letech nadlidského úsilí dosáhli Albánci obrovského úspěchu pod vedením Strany a soudruha Envera Hodži. Roky středověku navždy zavřeli v muzeu a ukázali se světu jako lid zcela nezávislé země, který vlastními silami buduje socialistickou společnost. Naši obyvatelé se stali pány vlastního osudu a dnes vytvářejí a chrání svůj nový život — bez utlačovatelů a utlačovaných, bez utiskovatelských dohod a bez bídy. S každým uplynulým rokem jsme o krok dál. Opouštěnou vesnickou školu vyplňuje ničím nerušené rozlehlé ticho. Jako by v dosahu dvaceti kilometrů nikdo nezůstal. Toho všeho jsme dosáhli díky lítému třídnímu boji, vítězství nad zaostalostí a díky likvidaci vnitřních a vnějších nepřátelských úkladů. Albánie je zemí obrozeného národa a lidí se zcela novou fyziognomií. Mezi starověkými pevnostmi, symbolizujícími vytrvalý odpor v dobách historických nájezdů, vyrostly kovové věže moderních pevností: továren, kombinátů, důlních šachet a vodních přehrad vyrábějících elektřinu. Tento silný a moderní průmysl je jedním z hlavních vítězství pracující třídy a albánského lidu. Konečně se ozve nějaký zvuk; zdáli sem dolehne chraptivé cinkání plechových zvonců, v utrápeném chóru bečí berani. Socialistická Albánie se těší velké autoritě a silné mezinárodní pozici, má také na světě mnoho přátel a věrných spojenců. Obklo-

pená proradnými nepřáteli se rozhodně staví na odpor záměrům a blokádám imperialistů. (…) Za posledních čtyřicet let jsme toho udělali tolik, kolik se toho nepodařilo za celá staletí. Albánci znovu vybudovali svou zemi a teď jdou vpřed bez stopy pochybností, s optimismem společnosti, která si je jistá svou budoucností. Po tomto úvodu následuje řada působivých fotografií s vysokými budovami, příkladnými parky, pracovitými muži a počestnými ženami. Každý je na svém místě, každý má radost ze svěřeného úkolu. Tváře soustředěných, pohledných statistů. Otřu obálku knihy. Na prstech mi ulpí silná vrstva prachu. Necelý rok po vydání alba, 11. dubna 1985, srdce milovaného vůdce přestalo bít a země strnula zoufalstvím a nedůvěrou. O šest let později — po tak krátké době, která plynula tak dlouho — protestující v Tiraně rozbili sochu nesmrtelného na kousky. V červenci roku 1991 byla vyhlášena amnestie pro všechny politické vězně a ze zločinů režimu se stala statistika. Za dobu čtyřiceti sedmi let držela komunistická vláda za mřížemi 34 135 politických vězňů. V zemi, která měla v roce diktátorovy smrti tři miliony obyvatel, bylo na rozkaz strany zavražděno 6 027 lidí. 984 lidí zemřelo ve vězení, 308 lidí přišlo v důsledku mučení o rozum. 59 000 bylo internováno a víc než 7 000 zemřelo v pracovních táborech nebo ve vyhnanství. Sigurimi, albánská státní bezpečnost, odposlouchávala tisíce bytů a získala ke spolupráci víc než dvě stě tisíc lidí. Dodnes Albánci věří, že každý čtvrtý obyvatel donášel, a když se ptám, jak je to možné, odpovídají: „Režim mohl všechno, terorizoval nás strachem. Nedalo se před ním utéct.“

A přesto podle průzkumu OBSE z roku 2016 si téměř čtyřicet pět procent Albánců myslí, že Enver Hodža byl výborný politik a dobrý vládce a jen čtyřicet dva procent ho považuje za diktátora a vraha. Víc než polovina dotázaných souhlasila s tvrzením, že ideologie komunismu byla v jádru dobrá, jen špatně uskutečněná. Jela jsem do Zagorie s Oltim, který z té oblasti pochází a dnes přednáší na univerzitě v Tiraně. „Ne, to není možné!“ tvrdě uťal rozhovor jeden z cestujících naložené dodávky, když v rámci obvyklého albánského seznamování Olti řekl, čím se zabývá. „Proč to není možné?“ „Kdybys byl opravdu profesorem v Tiraně, tak bys měl tolik peněz z úplatků, že by ses tu s námi nedrkotal, ale jel fárem s pohonem na čtyři kola.“ Ostatní uznale pokývali hlavami. Jistěže ano! Odhaleno! Nás neoblafneš! „Když moje dítě na univerzitě v Gjirokastře nemůže udělat ani jednu zkoušku bez úplatku, tak v Tiraně to musí být desetkrát horší,“ dodal muž tónem, kterým ukončil jakoukoli další diskusi. Olti se zasmušil a já taky. Když jsme další den vešli do opuštěné školy v Ndëranu, měla jsem dojem, že pohled na zaprášené voltmetry, umělohmotné modely a zašlé mapy ho dojímá. Vybavení jeho univerzitní laboratoře také z větší části pamatuje dobu komunismu a cennou sbírku nerostů a drahokamů studenti za ty roky rozkradli. „Když nastala svoboda, všichni jsme ztratili rozum,“ usmívá se Olti. „Já jsem byl spratek a cloumaly mnou takové vášně, že jsem běžel ke škole, popadl velký kámen, rozmáchl se a vší silou ho hodil do okna.

Celá Albánie křičela: ‚Začínáme od nuly!‘ Všichni vyšli do ulic a v návalu iracionální euforie ničili všechno, co měli spojené s komunismem: školy, nemocnice, továrny. ‚Proč jsi to okno rozbil?‘ zeptala se mě učitelka. Nevěděl jsem, co jí mám odpovědět. ‚Nechci komunistické okno,‘ vykoktal jsem se skloněnou hlavou. A pak jsem ji zvedl a dodal osvícený náhlým nápadem: ‚Sali Berisha nám dá nové!‘ Lídr demokratické strany nám dá lepší, demokratická okna! Vůbec jsme nevěděli, co to znamená být svobodný, ale věřili jsme, že brzy u nás bude všechno jako na Západě.“ „Kdo mohl, utekl odtud, aby se zachránil,“ pokyvuje hlavou Petrať, Oltiho strýc, který zůstal na rodinném gruntu. „Kdysi jsme měli kulturní domy a svátky, práci a důstojnost. Teď nemáme nic.“ Petrať klade na ubrus čerstvý sýr a láhev domácí rakije ze švestek. Drobný kozlík, který se nám před chvilkou motal pod nohama, půjde hned pod nůž, navzdory našim protestům. „Dům Albánců náleží Bohu a hostu,“ praví Kanun, středověký zákoník, který po staletí platil na albánském území. Co se mělo stát, stalo se. Čas otupuje ostří vzpomínek, minulost pod tíhou současnosti ztrácí tvar. Obyvatelům Zagorie zůstala pouze mlhavá a klamná paměť.

BALADA O STRÝČKOVI A PROLITÉ KRVI

Kdo prolévá cizí krev, ten otravuje svou vlastní, ale zdá se, že strýček Enver tomuto starému zákonu nepodléhal. Ačkoli bral životy rychle, takticky, a navíc bez skrupulí a bez následků, sám vypustil duši ve vlastní posteli. Sice byl měsíce slabý a bez života, ale silnější než kdykoli předtím, protože nikdo, kdo by ho mohl ohrozit, už nežil, a předem vybraný, poslušný nástupce byl připraven převzít moc. Enver se loučil se životem v posteli, s umytýma rukama a zářivě čistým svědomím a všichni, kdo ho milovali, se u něj sešli, všichni, kteří se ho báli, jako tchoři číhali poblíž, a ti, kteří ho nenáviděli, byli daleko, napůl mrtví hlady a každodenním utrpením, nebo úplně mrtví, navždy němí, téměř zapomenuti, někde tleli s kulkou v prsou, v hlavě nebo s dávno zahlazenými stopami po oprátce. Vítr utichl, zdi napjatě poslouchaly a země čekala a snažila se v tichu zachytit závan dechu, stejně jako lidé v domech napínali sluch, aby zachytili zvuk cizích kroků, otevírání branky a klepání na dveře. V té malé zemi bunkrů, blokád a barikád měli jedni trpět jen proto, aby se jiní před spaním třásli, že neblahý osud se může zopakovat v jejich osudu. Ano, ti zvrhlí a až do konce nezlomení diktátoři umírali s veškerým pohodlím. Přestože byli postupem času stále zavilejší, nešetřili kulkami na další čistku, paranoiu si pletli s intuicí a znali pouze jedinou spravedlnost: tu pozemskou,

vykonávanou jménem strany. Proto se krutý Enver nesesul na zem zastřelený někde u zdi v obyčejném městě, ulice si nežádala jeho hlavu, žádný ozbrojenec na strýčka nečíhal v záloze, a když se zemí roznesla zpráva o jeho smrti, tváře zkameněly strachy a za závojem slzí bylo těžké zahlédnout budoucnost. Když je srdce země mrtvé, hned strne i celá země. Zemřel strýček Enver, který tak hezky objímal děti, každého usmrkance bral do náručí a s holčičkou si zatancoval pro radost. Tleskal, zpíval a rozdával úsměvy tak, že mu zářily oči, lidu kynul dobrotivou rukou, která se jménem strany svírala do bezohledné pěsti. Zemřel strýček Enver, který si k srdci vinul hodné děti a těm zlobivým lál a posílal je pryč, náš hrdina, paranoik a vrah, citlivý vůdce, který vyzýval k psaní dopisů, pochvalám, připomínkám a stížnostem, kdyby se někomu děla křivda. Odpovídal na všechny otázky a záludně se odmlčel jen u těch typu: „Kolikrát si musíte mýt ruce, abyste smyli krev?“ Zemřel strýček Enver, velký vůdce a vynikající státník. Jeho dílo bude nesmrtelné, jeho myšlenky zůstanou v našich hlavách, budiž chvála jeho činům, které přetrvají navěky, budiž chvála jeho věčným knihám! Zemřel strýček Enver a od hrobu se rozlévá bílé světlo a lidé povídají, že viděli, jak se ve tmě plížil bledý přízrak, ani upír, ani duch, ale kukudh, hladový a žíznivý démon, který starcům šeptá o kráse dávných dní a mladým vypráví o klidu a odvaze. Uplynulo čtyřicet dní, uplyne čtyřicet let a on bude dál obcházet kolem a připomínat prolitou krev, obluzovat, že tam, kde byl teror, byl i klid, a že tam, kde byla pěst, byl i plán.