Marek Přibil: Bod Evropa by Vetrne mlyny

Romรกn

BOD EVROPA MAREK Pล IBIL

EXPOZICE Pokus o vraždu v Jungově ulici 15 PRVNÍ část Svůdce & Princezna 37

DRUHÁ část Dravec & Princezna 75 TŘETÍ část Děvka & Matka 99

INTERMEZZO Ražby (Dravec, Archetypy, Šest ražeb, Moje pravé Já, Archetyp tchyně, Svatba, Zprávy) 123

ČTVRTÁ část Otec 157 PÁTÁ část Oidipus & Elektra 203

KATARZE Expresní zásilka do Freudovy ulice 243

I v genech fádního Evropana s životem sešněrovaným všedností bývají vepsány velké příběhy. Robert Dvořák

EXPOZICE

Pokus o vraždu v Jungově ulici

1 Nevím, jak v jiných kriminálních případech, ale jednoho rána či snad dopoledne bylo v Praze parádní počasí. Přesně takové počasí, kdy je slunce zralé, smog se rozplyne a z vily s číslem popisným 12, kterou střeží dobře vycvičený šlachovitý dobrman, bývá krásný výhled. Ta vila je obehnána betonovým plotem. Má dvě podlaží, má dvě garáže, jedno vydlážděné parkoviště za rádoby barokní branou, vnitřní bazén, saunu vonící borovou mízou, vybavenou posilovnu a ze vzduchu připomíná tresku s terasami místo ploutví. Je pozoruhodně ošklivá a stojí až na samém konci liduprázdné ulice pojmenované po věhlasném lékaři Carlu Gustavu Jungovi, která se klikatí vzhůru do vrchu, kam nedoléhá křik velkoměsta a kde panuje božský klid. Zejména nyní — v koloritu „rajského sadu“: skvostných stromů ve svahu pod domem s krajkovím větviček zbarvujících se do žlutých a rudých odstínů, jelikož je podzim, kdy se stíny dlouží. A také při pohledu na divoce vymodelovanou krajinu za Vltavou, plnou skalisek s otisky trilobitů. Ale k tématu, poněvadž nepíšu přírodopis, nýbrž román. Knížku, ve které se nevyhnutelně setkáte hned s několika 15

stereotypy: padoucha, psychologa, osudové krásky, děvky, neplodné manželky, bonvivánského senátora či žvanivé tchyně. * * * Vyčetl jsem, že v průměru dojde v hlavním městě k pětadvaceti až třiceti mordům ročně. Avšak ve statistických přehledech, zveřejňovaných „ctihodným“ policejním prezídiem, bohužel chybí kolonka s vražednými pokusy. Proč, to netuším. Naštěstí se znám se sádelnatým policajtem z oddělení vražd Igorem Růžičkou, hňupem, horlivým sběratelem masturbačních pomůcek a povahou důsledným byrokratem s rozštěpem, jenž když se směje, ukazuje horní dáseň. Dokonce si tykáme a jsme přátelé, neboť jsem svého času vypracovával posudky na pachatele a Růžička mi předával spisy. Objasnil mi, že neúspěšných pokusů s těžkým ublížením na zdraví, kdy je pachateli nadělena stejná či podobná trestní sazba jako u dokonaných vražd, bývá zpravidla méně, nicméně ani jejich počet není nijak zanedbatelný. Nejde tudíž o neobvyklý či ojedinělý jev, avšak v tiché Jungově ulici nikdo nic podobného nepamatuje, a proto se tu také o ničem jiném nehovoří (v upřímné hrůze). Nadto je vše znásobeno a hysterie na maximum vyšponována bombastickou a šokující skutečností, o jak exponovanou a veřejně známou osobu se v případě pobodaného člověka jedná, takže toho byly samozřejmě plné noviny, pochopitelně bulvár především. Ten jako první upozornil, že k brutálnímu napadení došlo (patrně v deliriu) na dlážděném chodníku před posuvnou branou na dálkové ovládání, kudy vyjíždějí z rozsáhlé nemovitosti pod dohledem bezpečnostních kamer přepychové limuzíny. Stejně jako, že bodným nástrojem byl 16

vysoce kvalitní titanový kuchyňský nůž potažený damaškovou vrstvou. A hlavně (nejpalcovějšími z palcových titulků), že notně zkrvavený muž nebyl nikdo jiný nežli pracháč Mirek — majitel vily a spoluvlastník nejmocnější tuzemské agentury na ovlivňování veřejného mínění. Novinářské hyeny, vždy náramně krvelačné, chtivé skandálů a bez pocitu jakéhokoli pohoršení placené za zneuctění soukromí snad kohokoli, zavětřily (vsadil bych boty, že na popud policie) a vyrazily na místo činu. Šmejdily kolem domu a širokou veřejnost informovaly prostřednictvím senzacechtivých a zlomyslných webů o skutečnosti, že Mirek utržil celkem pět ran veskrze slučitelných se životem, a to skrze luxusní pánský oblek vyhlášené značky, střižený přesně na míru, jelikož jde-li o garderobu, má Mirek vytříbený vkus a všechny knoflíky a manžety pokaždé způsobně zapnuté. Alespoň na rozdíl od ošetřujícího chirurga se zasmušilou tváří, tlustými skly a lesklou pleší — podsaditého Slováka, mžourajícího a klimbajícího po náročné operaci, jenž toho večera v televizních zprávách stručně, leč jasně prohlásil, že k vykrytí dalších úderů pomohla Mirkovi jeho bezvadná fyzická kondice. A že měl opravdu štěstí, protože bodnořezná poranění banální nebyla. A já zase podotýkám, že třebaže více než starostlivost o tělesnou schránku, o niž pečuje třikrát do týdne v domácí posilovně s boxovacím pytlem a vibromasážním strojem, vystihuje Mirka efektivní dravost (to synonymum energického milionářského dandyho s šalebným ksichtem, magneticky přitahujícího ženské), a jakkoli jeho způsoby navenek působí nanejvýš vybraným dojmem, tak v nemocnici, kde leží již desátým dnem, ho nikdo z jeho rodiny doposud nenavštívil. 17

2 „Proč za vámi nepřijede žena?“ ptá se Mirka zdravotní sestra, červenolící padesátnice s macatým zadkem. „Anebo děti?“ přidá se druhá, o dvě desetiletí mladší a starostlivější. Mirek jen pokrčí rameny, i když ví, že na něj má manželka vztek. Ale nikoli proto, že je nestoudný sukničkář. Že mu není cizí žádná zábava spojená s erotičnem ve všech jeho podobách, což o něm tvrdí nejen blízké okolí, ale i sama choť Beatrice. Pohnutka byla jiná a ledově chladné Beatrici o milenky opravdu nešlo, jelikož jí Mirek zalepil ústa penězi. Namísto cesty do Čech a návštěvy špitálu, kde se její manžel kurýruje po útočném napadení před svojí honosnou vilou, se raději prochází se svými dvěma dcerkami Zairou a Veronou po břehu Ženevského jezera, poněvadž Mirkovi nedokáže odpustit, že jí při minulém intimním aktu a jejím milostném kousání vytknul krabatou kůži s bílými trhlinami v podkožním vazivu, které se od posledního porodu ne a ne zbavit. Beatrice, modelka, dle vlastního přesvědčení ikona módního průmyslu a televizních reklam, toho času na od18

počinku, o níž je z pestrobarevných ženských časopisů známo, že si v osmnácti změnila křestní jméno (slovanské Božena jí nebylo dost dobré) a že je odjakživa nervově labilní, na své někdejší kráse chorobně lpí. Není s to se vyrovnat s nástrahami postupujícího věku a tohle pro ni byla opravdická rána. Ještě větší rána, než že ji Mirek proti její vůli odstěhoval do Švýcarska (Jungovy rodné země) a že jí kvůli tomu bezostyšně lhal: Manželčin loňský přesun do Ženevy totiž Mirek sice zdůvodnil na první pohled racionálně: pro případ, kdyby se v Čechách zvrtla politická situace, bylo zahájeno vyšetřování jeho daňových záležitostí a dopadla na něj ruka zákona (což se prý může stát dost dobře), je přece svatou povinností hlavy rodiny uchránit své nejbližší před štvavými novináři a školou povinné dcery Zairu s Veronou před uštěpačnými posměšky jindy závistivého okolí. Pravda však byla jinde a Beatrice to dobře věděla: Mirek žije v nezlomném přesvědčení, že má tisk i zákon pod palcem. A vilu, jejíž interiér vypulíruje za pár šupů týden co týden k dokonalosti pracovitá Ukrajinka Taťána z najaté úklidové firmy, chce mít výlučně pro sebe. A hojně ji využívá! Po letitých hotelových a vesměs pragmatických pohlavních stycích s novinářkami a mediálními manažerkami všeho druhu i tvarů, z nichž ho v nemocnici navštívily čtyři, spíše ke krátkodobým chlípným románkům se seriálovými herečkami, moderátorkami, kdekterou zpěvačkou a tanečnicí; s luxusní kurvou ale za žádných okolností, to nikdy. Těl svých milenek se zmocňuje v někdejší společné manželské ložnici s vinylovou dekorativní tapetou s motivem zlatých plameňáků na masivním letišti s dostatečně 19

odolnou a pružnou matrací, kde píše dějiny svého nezávislého erotického života a pořádá na něm celonoční dýchánky, jakkoli se v tuto chvíli nabízí poznamenat, že naposledy našel zalíbení v mladinké pracovnici agentury na ovlivňování veřejného mínění — Agátě, co ještě studovala vysokou školu. Mirek ji zprvu se zaujetím pozoroval, poté se kolem ní párkrát ochomýtl a vlídně se na ni usmál (žádné neomalenosti). Nakonec si nechal Agátu zavolat do kanceláře s originálním obrazem Salvadora Dalího ústy svojí sekretářky. * * * To bylo půl roku před napadením.

3 Jmenuju se Robert Dvořák, což je pseudonym, rodem jsem Čech, a ačkoli jsem vlastníkem pouhopouhých bezcenných reprodukcí několika jeho děl, génia Dalího zbožňuju. Hned na úvod však protestuju: Blízké okolí i Mirkova žena se mýlí! Mirek děvkař není. Přinejmenším se tak nevidí. Sexuální život má bohatý jako arabský šejk (to bezpochyby ano), ale tak značné množství žen vyhledává výhradně z důvodu, aby děvkařit nemusel. Že mi nerozumíte? Ale vždyť je to prosté: Mirek doposud nenalezl pravou lásku — tu, kvůli níž je připraven nechat se bez okolků rozvést. Doposavad nenašel vztah, kde by existovalo cosi, co osobně nazývám modelem vyvážených účtů (city, jež do vztahu vložím tělem i duší, do něj vloží také můj protějšek). A jako agilní a přičinlivý manažer neponechává věci náhodě: zvolil cestu, kdy pravděpodobnost setkání se svojí iluzorní bohyní zvyšuje kvantitou osouložených žen. Ty dělí do pěti kategorií: za 1) na ty, které se s ním vyspí po první schůzce jako kdysi jeho manželka Beatrice; 21

za 2) na ty, které mu dají po druhé schůzce, jako novinářky či herečky; za 3) na ty, které se s ním spáří po třetí schůzce, což je kategorie sestávající z obrýlených intelektuálek, političek a několika Mirkových podřízených kolegyň z agentury na ovlivňování veřejného mínění; za 4) na ty, které se s ním nevyspí nikdy; a za 5) na osudovou lásku — onu takřečenou femme fatale, archetyp literatury a umění, o níž věří, že ji ve své erotické loterii jednoho dne rozpozná. * * * Mohla jí být (anebo snad byla) půvabná Agáta se snivě dívčím pohledem a alabastrovou šíjí, která k němu do kanceláře vplula na svých bělostných štíhlých nohách? Než vám to prozradím, představte si tu scénu: „Jak se vám u nás líbí?“ ptá se Agáty Mirek, muž prudkých pohybů se sluncem vyšisovanými vlasy po dovolené na Maledivách, toho dne s vizáží prospěchářského filmového herce mladistvé tváře, již rafinovaně namaskovali. Sedí ve výstřední křiklavě barevné košili za svým designovým pracovním stolem — je vyrobený z jediného kusu speciálně ohýbaného čirého skla a umístěný přímo pod velikým francouzským oknem bez jediné šmouhy, které kdyby nebylo zatemněné, je z něj výhled do vnitrobloku poblíž známé pražské ulice Na Příkopě s nespočtem obchodů vyhlášených značek. „Děkuju, je to pro mě příležitost a ve firmě je skvělý kolektiv,“ vytryskne horlivě z dívčiných úst, dle prvního soudu zásadových, nahých a bezbranných. „Jsem s vámi velice spokojený, Agáto, a posaďte se,“ vybídne ji Mirek a z úst mu voní káva. A když si jeho podří22

zená sedne, pokračuje jako mílius: „Nerad bych o vás přišel. Proto by mi udělalo radost, kdybyste u nás po státnicích (bakalářské ji čekaly až za rok) zůstala.“ „Moc si té nabídky vážím, pane řediteli, a v agentuře zůstanu moc ráda,“ rozzáří se Agátin obličej v kmitavém světle, procházejícím dovnitř místnosti skrze žaluzie francouzského okna. „Plat vám samozřejmě navýším,“ řekne poněkud škrobeně Mirek, jenž se zašklíbne, neboť v tu chvíli vycítí, že Agátě, mající hluboko do kapsy, zaimponoval. Den nato jí ráno telefonuje, že pro ni má důležitý úkol, který však chce vzhledem k jeho citlivosti probrat diskrétně mimo kanceláře agentury, kde i stěny mají uši, a jestli by s ním proto někam nezašla. Má dojem, že je nezkušená, a ve své samolibosti dospěje k závěru, že se Agátě hrozně líbí a že se do něj snad hned po této první schůzce bláznivě zamilovala. Agátino tělo uchvátí o několik dní později a milování s ní je pro Mirka frenetickým a mysteriózním zážitkem, poznamenaným nikoli náznakem oboustranné nervozity, již očekával, nýbrž bezhlavou provokativní touhou, která se mu zdá být nádherná, stejně jako Agátina mimořádně svěží ňadra. Z tohoto důvodu ji druhý den z práce nevyhodí, což by za jiných okolností udělal na hodinu, bez slitování a s pobuřující lhostejností. Naopak s Agátou naváže vztah, který přeroste z dívčiny strany v osudovou lásku (Mirek — ach, ten sebestředný tupec — je o tom doopravdy přesvědčen) a z Mirkovy strany v erotickou posedlost s následnou vydatnou, ne-li neukočírovatelnou potřebou realizovat poprvé v životě fantazie a tužby, zapuštěné v nedohledných hlubinách jeho podvědomí. 23

A protože je vám už určitě jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře, objasním raději časovou linii tohoto románu, jeho pojetí a nakonec se vrátím ke svému pseudonymu. * * * V prvních dvou kapitolách, které jsem se snažil napsat lehkonohým perem (týdenní práce), i v textu výše jsem použil přítomný čas. To však jedině za účelem zatraktivnění děje, poněvadž od krvavého napadení v Jungově ulici ve skutečnosti uplynul už nějaký ten pátek. Časová osa příběhu (budu ji doplňovat) vypadá prozatím takto:

Přitom ještě nedávno jsem neměl sebemenší ponětí, že se kdy budu spisovatelstvím zabývat. A ani jsem takovými ambicemi neoplýval. Kdežto v tuto chvíli mne naopak psaní pohltilo cele a rád bych knížku dokončil a publikoval v nějakém nakladatelství. Mám pro to svoje důvody, které odkryju až v její úplně poslední větě. Problém vlastní tvorby však spatřuju v panickém strachu z kritiky; bojím se, aby můj román nepohřbila dřív, nežli by se mohl dostat do vašich rukou. Ta obava mi lomcuje v hlavě. Zdají se vám takové starosti předčasné? Věřte mi, že příběh mám odžitý a promyšlený od A až do Z. Dumám jen, 24

jak ho uchopit, abych si nenatloukl nos. Jde tady o otázku související nejen s formou díla a zvoleným jazykem, nýbrž předně se zažitými myšlenkovými stereotypy (z řeckého stereos, στερεός) okolního světa. Abych to vysvětlil: stereotypy, připomenuté již v první kapitole, přebíráme od dětství. Jsme jako houby, nasáváme je do sebe z okolí, ve škole, z veřejného mínění anebo sdělovacích prostředků. Za jejich pomoci kategorizujeme, škatulkujeme, orientujeme se ve světě, jejž zjednodušeně dělíme na my (dobří) a oni (špatní). Například jsme tak mohli převzít zažitý názor, že je-li knížka podbízivá, jako bude ta moje, musí jít nutně o pokleslý žánr. Či přesvědčení, že setkáme-li se v románu s neměnnou představou padoušství, ať už jde o transformaci darebáka à la profesor Moriarty ve Fantomase a pak v Lorda Voldemorta, anebo o další stereotypní figury, na nichž jsou vystavěny komerční filmové trháky (výskyt těchto postav ve své zpovědi ovlivnit nemohu, má-li být autentická), je kniha sračka — brak. 1

Kdyby dneska žil návštěvník pražského biografu Grand Theatre-Bio „Elite“ Franz Kafka (viděl, či neviděl brilantního 25

Feuilladova Fantomasee z roku 1913, tu inspiraci meziválečné avantgardy, dadaistů a surrealistů?) a nějakým zázrakem by mu jakýsi nakladatelský dobrodinec vydal Proměnu (prvně publikovanou dva roky po prvním filmovém Fantomasovi), byl by nespočtem intelektuálů náladově špulících rty (těmi samými žvanily, kteří se jinak Kafkou rádi zaklínají) deklasován do kategorie šestákové sci-fi literatury.

2, 3 A protože mám z podobných šablonovitých odsudků doslova panickou hrůzu, protože se zkrátka děsím stereotypních předsudků kvůli stereotypním postavám svého románu (třeba Mirek = povahově typický klon Lorda Voldemorta, fyzicky ne nepodobný prvnímu francouzskému představiteli Fantomase), nezbývá mi nic jiného než se stát prohnaným literárním konformistou: provést vás přes načančanou hromadu efektivních frází a stereotypů, z nichž bude můj text sestávat, k tomu, co si lidé obvykle představují pod pojmem velká literatura. Jenomže jak nenásilně a elegantně vystoupat z „pokleslého“ literárního podlaží do patra zcela nejvyššího? Toť zatím oříšek. 26

* * * Raději se proto vrátím ke svému pseudonymu: jméno Robert jsem si zvolil, jelikož zní mým uším mužně, a příjmení Dvořák kvůli jeho četnosti; ověřil jsem si, že se v mojí miniaturní zemičce (p) vyskytuje více jak dvaadvacettisíckrát. Průměrný věk Dvořáků činí jednačtyřicet let, přičemž čtyři křížky na krku mám dávno i já. Mirek je o měsíc starší, světlo světa spatřil poprvé 2. ledna, já 1. února. A aby bylo jasno úplně: důvody užití pseudonymu jsou v mém případě ryze pragmatické, neboť mi přijde nepatřičné odhalovat svoji totožnost s ohledem na pacienty. Pracuju totiž jako klinický psycholog, jakkoli jsem se nyní ocitl v dočista prekérní situaci. To ale hodlám odhalit také až na úplném konci, poněvadž pořádný román má mít pořádnou pointu. * * * Ve své diplomové práci jsem se kdysi chtěl věnovat komplikovanému tématu synchronicity neboli smysluplným shodám okolností, nicméně nakonec jsem si vybral téma ženského orgasmu, z tehdejšího mladického pohledu přitažlivější předně proto, že bylo snáze uchopitelné a lépe ověřitelné po praktické stránce. Avšak i přes vynikající jednadvacetiletý zkušební subjekt jménem Lucie se sametovým hlasem, dynamitovou rozbuškou v precizně vyholeném rozkroku a antropogenetickým odérem jsem dospěl při vší snaze o originalitu k témuž závěru jako profesor Vondráček v minulém století: „Otázka ženského orgasmu je méně probádána než mužského.“ Až v současnosti jsem se náhodou dočetl v článku „Vědci konečně rozluštili záhadu ženského vyvrcholení“, 27

převzatém z Daily Mail,l že podle amerických badatelů orgasmus pomáhal pravěkým ženštinám k ovulaci a zvyšoval tím pádem šanci na oplodnění. V důsledku tohoto zjištění tak vědátoři předpokládají, že v minulosti byla ovulace spuštěna vždy až po orgasmu. Přísahám bohu, to by mne v životě nenapadlo. Stejně jako bych nikdy neřekl, že o dvě desetiletí později se přede mnou dříve zavrhnutý námět synchronicity znovuotevře v celé své nahotě a šíři. A že se budu synchronicitami zabývat nikoli v odborné práci, určené pro impaktovaný časopis, nýbrž na poli beletristickém, pro mne dosud neprobádaném.

4 Nerad bych podceňoval znalosti případného čtenáře. Ani si to netroufám, jelikož sám dobře vím, jaké mám v mnoha oborech mezery. Ale pro ty z vás, kteří netuší, o čem jsem na konci předchozí kapitoly hovořil, bych přece jen rád načrtnul prozatím povšechné vysvětlení uvedeného pojmu. Jak lze předpokládat, termín synchronicita vychází z řeckého synchronos, to jest současný, a pominu-li zásluhy významného švýcarského fyzika a nobelisty Wolfganga Pauliho, zkoumajícího v prvé řadě teorii relativity a kvantovou mechaniku, Carl Gustav Jung jej zavedl coby pojmenování pro příčinně nevysvětlitelné setkání dvou či více událostí v čase. Kauzálníí znamená podmíněný: jdu si koupit do supermarketu mraženou pizzu nebo jinou poživatinu, protože zažívám pocit hladu v útrobách; hlad je v tomto případě podnětem — příčinou, proč právě platím prodavačce u kasy za potraviny z nákupního košíku. A další příklady? Moje žena Naďa musela sešlápnout brzdu, protože vůz před ní znenadání zpomalil. Lobbista Mirek, ještě nepobodaný, 29